Archiv autora: karolina

Antonín POLÁCH

* 21. 7. 1959, Nový Jičín

Zdroj: Osobní archiv autora

Středoškolská studia absolvoval na gymnáziu ve svém rodišti, kde v roce 1978 složil maturitní zkoušku. Následně vystudoval LF UP. V roce 1983 se oženil a o rok později promoval. Povinnou vojenskou službu absolvoval na Vysoké letecké škole v Košicích (1984–1985). Následně nastoupil na interní oddělení Nemocnice s poliklinikou v Popradě, kde pracoval až do roku 1995. V roce 1989 vstoupil do komunální politiky a od roku 1993 působil jako poslanec městského zastupitelství v Popradu a člen městské rady. Jako náměstek ředitele Nemocnice s poliklinikou pro léčebně preventivní péči působil v letech 1991–1993. Po rozdělení Československa v roce 1993 se stal jedním ze zakládajících členů Českého spolku na Slovensku a prvním předsedou regionální organizace na Spiši. Následně odešel s rodinou do Rakouska, kde pracoval na interním oddělení nemocnice Stolzalpe jako zástupce primáře, v říjnu 2012 přešel do nemocnice ve Wagne v jižním Štýrsku a současně otevřel soukromou internistickou praxi v Grazu.

Polách se soustředí na psaní rozsáhlých historických románů z různých historických období českých a světových dějin. Před výraznější fabulací preferuje důkladné a věrné využití historických faktů a pramenů. Vedle románové tvorby je také autorem povídek zatím knižně nepublikovaných. Zveřejňuje je stejně jako komentáře k aktuálnímu dění na svém blogu. Zde publikuje také kapitoly z autobiografického románu Zelené výšky, pojednávajícího o jeho vojenské službě.

Knižně debutoval v roce 1989 široce rozvětveným románem Stín Persepole. Jak autor uvádí, román vznikal již za jeho povinné vojenské služby. Protagonistou vyprávění je vysoce postavený šlechtic Uštani. Po vzoru Mika Waltariho (J. Galík, Kulturní měsíčník 1990, č. 3, s. 71 + J. Svoboda, Tvar 1990, č. 3, s. 14.) volí autor hrdinu s perspektivou otevírající cestu do nejvyšších kruhů říše, jež zprostředkovává vhled do událostí a místních způsobů na přelomu 6. a 5. století před naším letopočtem. Sinusoida života Uštaniho zavádí čtenáře vedle Persie také do Řecka, kam je protagonsta vyslán na diplomatickou misi, odkud se posléze nedobrovolně vrací a je uvězněn za své svobodomyslné názory. Rámec vyprávění tvoří sepsání jeho bohatých životních osudů za doby vlády krále Dareia I., jež uskutečňuje v době svého žalářování. Kritické ohlasy díla poukázaly na přílišnou kontaminaci díla literárním vzorem Mikou Waltarim, ale pozitivně hodnotí solidnost autorových věcných znalostí. (J. Galík, Kulturní měsíčník 1990, č. 3, s. 71.) Druhým knižním počinem bylo vydání románu Bratři ze Soluně s podtitulem Život Konstantina a Metoděje: historický román. Vyprávění je rámcováno posledními dny Konstantinova života, kdy v ústraní římského kláštera rekapituluje svůj dosavadní život, své omyly, tužby a činy před svým bratrem Metodějem. V rámci vyprávění se tak čtenář seznamuje s okolnostmi Konstantinova a Metodějova života od nejútlejšího mládí zasazenými do širokého rámce dobové společenskopolitické situace. Líčení tak zachycuje dobu od působení bratrů v Řecku přes Velkomoravskou misi až po jejich pobyt v Římě, kam přišli obhajovat své učení před papežem a kde se uzavírá Konstantinův život. Autor zachycuje jejich životní osudy v bohatých dobových souvislostech a snaží se podat obraz věrozvěstů jako lidí živoucích, a tudíž omylných. Jejich působení pak vykresluje s vědomím nesamozřejmosti a různými všedními i zákulisními problémy, které jejich konání provázely. Úskalím románu je neosobní rámec vyprávění a přílišná snaha o zachycení široké škály dobových reálií, které ztěžují vstřebatelnost textu. Následoval román Herodes: židovský král. Přepracované vydání vyšlo v roce 2005 pod názvem Já, Herodes. Román líčí osudy rozporuplného krále Heroda Velikého, jenž je znám především jako krvavý prosazovatel své moci, méně jako vládce, který zajistil svým zemím mír a velký ekonomicko-kulturní rozmach. Polách své líčení zasazuje do svého oblíbeného rámce zpovědi, kdy se výčitkami svědomí týraný král svěřuje své sestře Salome a snaží se osvětlit motivy svých činů. Na pozadí vyprávění také vzpomíná a vykresluje postavy osobností, které ovlivnily jeho kariéru, např. Gaia Julia Cesara, Marka Antonia, císaře Augusta či Kleopatru. V tomto románu se autor poprvé zabývá ústředním tématem, které bude nadále určovat velkou část jeho tvorby, a to téma vzniku zla v lidském jednání. Následoval román A stanu se králem s podtitulem mládí krále Zikmunda, posledního Lucemburka. Autor zde líčí boj sedmnáctiletého Zikmunda o uherský trůn. Na pozadí historických událostí studuje obranu ctižádostivého mladíka proti intrikám svých nepřátel, který se sám posléze stává obratným intrikářem. Polách tedy popisuje Zikmundovu cestu od naivního mladíka po obrněného panovníka, schopného prosadit svou vůli všemi prostředky. Obdobné téma zpracovává také v dalším románu Richenza: román o životě královny Alžběty Rejčky. Životní cesta mladé královny, která překonává rány osudu a intriky nevlastní dcery Elišky Přemyslovny, aby jejich spor přerostl v občanskou válku. V tomto díle však autor bilancuje rozdílné taktiky obou žen a rozmělňuje tak otázku, kolik je člověk schopen napáchat zla pro udržení své moci, do subtilnější polarizované otázky, kdo měl pravdu? Děj dalšího románu Mezi císařem a papežem je situován do Kostnice v roce 1415. Jako protagonistku příběhu si autor zvolil postavu italské kurtizány Daniely, která je postupně zapletena do intrik mezi císařem Zikmundem a papežem Janem XXIII. a setkává se také s uvězněným Janem Husem. Příběh je rámcován autorovým snem, v němž se mu zjevuje kardinál d´Ailly a knihou norimberské měšťanky Pauly, ve které líčí události kostnického koncilu. Ta pro své vyprávění volí stylizaci do italské kurtizány Daniely. Rámec příběhu tedy odkazuje ke dvojí stylizaci. Literární posun je však také patrný z textu samotného, kde autor již zručně rozvíjí fabuli příběhu a oproti prvním dvěma románům využívá ve větší míře expresivních výrazů. Text románu je čtivý a přes značný rozsah má rychlý dějový spád. Román Cti otce svého, ale miluj ženu svou pojednává o životě Filipíny Welserové, neurozené dámy, která se provdala na českém zámku Březnice za Ferdinanda I. Tyrolského. Na pozadí evropské renesance poloviny 16. století autor rozvíjí příběh jednoho osudu, který se jen okrajově „dotkl“ českých dějin. S invencí sobě vlastní zasazuje Polách příběh boje o uznání protagonistky do dobové atmosféry a společensko-politických událostí. Děj románu Ať zemře král je situován do Itálie 2. pol. 13. století. Protagonistou je Alessandro Bardone, osobní strážce císaře Fridricha II., který má zabránit atentátu na panovníka.

Z autorovy románové tvorby se částečně vymyká kniha Odvrácená tvář moci s podtitulem Zločiny českých králů. V této historicko-populární publikaci autor sepsal na základě studia historických pramenů a svých medicínských znalostí portréty sedmi českých panovníků: Přemysla Otakara I., Václava II., Karla IV., Václava IV., Zikmunda Lucemburského, Ladislava Pohrobka a Ferdinanda II. Polách zde v objektivizované formě podává obrazy jednotlivých panovníků, v nichž se zaměřuje na jejich diplomatické schopnosti. Na pozadí studia historických pramenů populární čtivou formou rozebírá, proč a za jakých okolností byli úspěšní či neúspěšní. Jeho perspektiva se pokouší o objektivizovaný pohled, který je prost primárních odsudků za kruté prostředky dobývání moci, autor naopak poukazuje, že šlo o dobový způsob prosazování panovnické vůle a jedinou cestu, jak si udržet politickou moc.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Stín Persepole (R 1989); Bratři ze Soluně: Život Konstantina a Metoděje: historický román (R 1995); Herodes: židovský král (R 1998, 2. upr. vyd. pod názvem Já, Herodes, 2005); A stanu se králem: Mládí krále Zikmunda, posledního Lucemburka (R 2001, 2010); Richenza: Román o životě královny Alžběty Rejčky (R 2004); Mezi císařem a papežem (R 2006); Cti otce svého, ale miluj ženu svou (R 2010); Ať zemře král (R 2013); Bratři ze Soluně (Pohnuté životní osudy moravských věrozvěstů Cyrila a Metoděje) (P 2013).
Odborné práce: Odvrácená tvář moci: Zločiny českých králů (2008).

LITERATURA

Recenze: Stín Persepole: J. Galík, Kulturní měsíčník 1990, č. 3; J. Svoboda, Tvar 1990, č. 3 * Bratři ze Soluně: Život Konstantina a Metoděje: historický román: V. Budín, Nové knihy 1995, č. 42; I. Dorovský, Svobodné slovo 26. 3. 1996; J. Svoboda, Alternativa nova 1996, č. 9 * Herodes: židovský král: F. Cinger, Právo 9. 6. 1998 * Richenza: Román o životě královny Alžběty Rejčky: (zp), Večerník Praha 11. 11. 2004 * Cti otce svého, ale miluj ženu svou: IZ, Hospodářské noviny 14. 10. 2011.
Rozhovory: Z. Pincová, Slovo 27. 7. 1998.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Román je napsán, jak je snad zřejmé z uvedeného citátu, jaksi až vydestilovaným, téměř úřednickým jazykem. Nikdy se v textu neobjeví ani stín expresivity, v níž by se zazrcadlily citové prožitky pisatele, nikde se nemihne ani pokus o jazykovou charakteristiku postavy. Už nadměrný rozsah textu však přímo volal po nutnosti střídat stylové roviny, diferencovat promluvy, což by zabránilo neúnosné monotónnosti vyprávění.
Poláchova prvotina není žádné veledílo. S Waltarim se srovnávat nemůže, ale s Pludkovým Faraónovým písařem asi ano. Na její některá slabá místa se zaměřila tato recenze, to však vůbec neznamená, že Stín Persepole je slabá věc. Pro ten druh čtenářů, kteří touží po informativním zprostředkování vědomostí ze starověké historie, může být velmi vhodná.
J. Galík: Vyprávění z dějin starověku, Kulturní měsíčník 1990, č. 3, s. 71.

Neobvyklost je zjevná nejen už v samotné tematické volbě, ale také ve způsobu autorovy výpovědi, v rozhodnosti, s jakou zvládl téma a realizoval v něm svůj záměr. U prvotiny může taková jistota být i trochu podezřelá. Polách však má vlohu pro rozvinutí náročné epické linie, zdá se, že široká plocha historických dějů ho přímo provokuje k tomu, aby ji vyplnil dramatickými událostmi a zalidnil mnoha postavami.
J. Svoboda: Typická i netypická prvotina, Tvar 1990, č. 3, s. 14.

Polách pro svůj román volil méně atraktivní způsob podání. Jeho přednost bych spatřoval ve snaze dospět od vnější atraktivnosti a její mnohdy laciné líbivosti k podstatě sdělení. Být nad událostmi a současně proniknout k jejich smyslu, ke skutečnému významu. Takový postup má svá rizika, může být však dobrou zálohou pro další tvorbu.
J. Svoboda: Zastavení nad dějinami, Alternativa nova 1996, č. 9, s. 7.

Polách se chopil tématu velmi atraktivního i aktuálního. Avšak nedostatek pramenů, který by měl spíše zbořit bariéry stojící v cestě vypravěčskému rozmachu, jako by ho spíše svazoval. Autor nenechal své hrdiny žít vlastní život, nedopřál jim, aby mohli mluvit sami za sebe. Život Konstantina a Metoděje tak až příliš často působí jako didaktická pomůcka k dějinám Velké Moravy.
Jeden velmi podstatný klad ale Poláchovu dílu upřít nemůžeme: Snahu o objektivitu a historickou věrohodnost, někdy sice bohužel poněkud křečovitou, na druhou stranu sympaticky kontrastující s axiomatickými výkřiky některých angažovaných historických nedouků.
V. Budín: Zpověď Konstantina Filosofa, Nové knihy 1995, č. 42, s. 3.

Antonín Polách rozehrává mistrovskou vypravěčskou partii, v níž osobnosti známé jen z učebnic dějepisu náhle vystupují jako živoucí hrdinové dramatické historické fresky.
IZ: Kupecká dcerka v domě Habsburků, Hospodářské noviny 14. 10. 2011, s. 11.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Bibliografická databáze ÚČL AV ČR
Heslo Antonín Polách na Wikipedie.cz
Heslo Antonín Polách na Databázeknih.cz
Životopis Antonína Polách a ukázka z románu na stránkách Českého spolku na Slovensku

Rozhovor s Antonínem Poláchemem na Kultura21.cz
Blog Antonína Polácha

Autorka hesla: Petra Kožušníková (2012)

Aktualizace hesla: 21. 6. 2014 (pk)
Aktualizace bibliografie: 21. 8. 2014 (pk)

Stáhnout PDF

Milan SLAVĚTÍNSKÝ

Napsat komentář

* 20. 1. 1930, Velký Týnec
† 16. 12. 2001, Olomouc

zdroj: Archiv UP

Otec Milana Slavětínského byl farářem církve československé husitské. Slavětínský docházel na obecní pětitřídní školu v Třebíči. První čtyři roky středoškolských studií absolvoval na tamním gymnáziu, později navštěvoval reálné gymnázium v Litovli, kde skládal maturitu v roce 1949. Po maturitě nastoupil ke studiu medicíny na LF UP. Zde promoval v roce 1953. Již jako medik pracoval tři roky na Ústavu sociálního lékařství u prof. Slabihoudka, kde mu po promoci již nebylo umožněno dále působit s ohledem na kádrový profil. V letech 1956 a 1959 se neúspěšně účastnil konkurzního řízení na Ústav dějin lékařství a Ústav sociálního lékařství. V letech 1953–1969 proto pracoval na různých místech v Bohumíně, Olomouci, Šumperku, Rýmařově, Přerově, Prostějově apod. jako stomatolog, krajský lékař statistik, lékař zdravotní výchovy. V této době také absolvoval základní vojenskou službu. Až po složení tří atestací v oboru organizace zdravotnictví, zdravotní výchova a stomatologie byl v roce 1969 přijat jako odborný asistent na Katedru sociálního lékařství LF UP. Koncem 70. let absolvoval studium pomocných věd historických na FF UP. Na LF UP přednášel dějiny sociálního lékařství, dějiny lékařství a Úvod do studia pro všeobecný i stomatologický směr. Přednášel také na FF a PdF UP. Roku 1979 obhájil kandidátskou práci Příspěvky k dějinám českého lékařství a získal titul CSc. V roce 1982 byl jmenován docentem pro obor Nauka o zdravotnictví. O čtyři roky později byl jmenován vedoucím Katedry sociálního lékařství a dějin lékařství. V témže roce (1986) byl zvolen poslancem Sněmovny národů Federálního shromáždění Československé socialistické republiky, kde působil až do roku 1990. V roce 1990 mu byla udělena profesura. Z prvního manželství má syna Vladana narozeného v roce 1965. V roce 1994 odešel do důchodu i nadále se však věnoval odborné publikační činnosti a svému koníčku, sbírání anekdot a aforismů z lékařského prostředí. Nadále udržoval kontakt se svým bývalým působištěm na LF UP. Byl dvakrát ženat, v prvním manželství měl syna Vladimíra (narozen 1965). Zemřel tragicky při požáru vlastního domu v prosinci roku 2001.

Vedle odborných a populárně-naučných publikací z oboru lékařství vydal také práce z kulturní historie a historie literatury. Je autorem desítek medailonků a studií o významných lékařích z Olomouce, ale i z jiných částí České republiky. Především se však orientoval na zpracování témat z historie lékařství na Olomoucku. Napsal tři odborné monografie, skripta a je spoluautorem několika dalších učebních textů. Jeho Skripta pro stomatology se dočkala tří vydání a Základy zdravotní péče, na nichž se podílel jako spoluautor, získaly cenu rektora za nejlepší učební text roku. Napsal také skripta pro filozofickou fakultu. Redigoval sborníky a účastnil se celé řady vědeckých konferencí. Podílel se rovněž na knihách Z dějin olomoucké univerzity, 40 let Lékařské fakulty Univerzity Palackého a 90 let Fakultní Nemocnice v Olomouci.

Několikrát přednášel v rámci Československého rozhlasu a proslovil desítky přednášek pro veřejnost. Napsal několik zdravotně výchovných knížek pro děti a mládež a divadelní hru pro mládež s medicínským zaměřením, jež získala cenu Ministerstva zdravotnictví za rok 1953. Založil a vedl Klub dárců krve v Prostějově, první takto koncipovaný klub v Československé republice. Je nositelem medaile Univerzity Palackého Za rozvoj vědy, kultury a školství.

Literární tvorba Milana Slavětínského těží z jeho zkušeností profesních a odráží se v ní i jeho záliba sběratelská. Plně se soustřeďuje do oblasti humoru a vtipu a je zastoupena nejmenšími z prozaických útvarů. František Všetička ve své recenzi Aesaklup se usmívá charakterizuje žánr drobných úsměvných příhod, jež Slavětínský užívá ve všech sbírkách jako humorku. (F. Všetička, MFD – Praha 29. 6. 2001, s. C4.) Shromážděné příhody se námětově váží především k profesi stomatologické, ale také k prostředí lékařské fakulty a osobnostem s ní spojených. Jedná se o příhody čerpající z autopsie, historky odposlouchané či přepracované anekdoty původně obecnějšího charakteru. Ve své zálibě, sběratelství vtipných příhod ze života a praxe doktorů, se Slavětínský setkal a spolupracoval se Svatoplukem Kášem. Ve spolupráci s ním vyšla v roce 1990 kniha anekdotických textů s názvem Medicínské historky z Moravy, jež ilustracemi doprovodil Miroslav Barták. Samostatně pak Slavětínský vydal soubor humorek vážících se k Olomouci s názvem Olomoucký Aeskalup se usmívá. Jeho tvorba je také zastoupena v souboru osmadvaceti autorů Antalogie českého medicínského humoru, vydané v roce 1988, a byla také otištěna v různých časopisech. Československý červený kříž také otiskl Slavětínského zdravotnické pohádky.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Medicínské historky z Moravy (spoluaut. S. Káš, PP 1990); Olomoucký Aeskalup se usmívá (PP 2001).
Antalogie: Antologie českého lékařského humoru (PP 1988).
Odborné a popularizační (výběrová): Neštovice na Olomoucku ve dvacátých letech tohoto století (1976); Sociální lékařství: pro posluchače stomatologického směru: 5. ročník (spoluaut. V. Kučerová, 1979); Jan Jánošík zakladatel české vědecké anatomie (1987); O hanáckých kořenech a mládí profesora Jana Janošíka (1976); Úspěšná iniciativa lékaře – literáta dr. O. Přikryla v realizaci jednoho z našich prvých protituberkulózních výchovných letáků (1976); Jak byl organizován boj s neštovicemi při posledním vzplanutí choroby před více než půl stoletím v Olomouci (1975); Luštěte s námi!: Dětské hádanky se zdravotními náměty (1975); Půl druhé kopy zdravotně výchovných hádanek a textů pro děti (1975); O významných průkopnických snahách tří moravských lékařů minulosti (1974); Friedrich Marquart a Lev František Černík – dva někdejší olomoučtí lékaři a jejich přínos naší mykologii (1973); O lékařsko-chirurgickém studiu v Olomouci: K oslavám 400 let university v Olomouci (1973); O životě a díle historika Dr. Gustava Gellnera (1973); Profesor MUDr. Jan Janošík jako student Slovanského gymnásia v Olomouci (1973); Významný někdejší olomoucký profesor zvěrolékařství Friedrich Marquart (1973); Příspěvek k historii neštovic na Moravě (1972); Příspěvek k historii protialkoholního boje na Moravě. Poznámka o jednom z nejstarších zdravotně výchovných spisů pro ženy z Olomouce (1972); Z historie lékařství: Nad dílem hanáckého lékaře dr. J. Kratochvíla (1972); Z historie sirných lázní Slatinice u Olomouce (1972); O vývoji tělovýchovné lékařské poradny v Olomouci (1971); Bibliografie prací Miloslava Matouška (1970); O počátcích olomoucké rentgenologie (1970); 55× odpověz: Dětské hádanky se zdravotními náměty (1968).

LITERATURA

Studie a články: F. Všetička: Pán ze Slavětína, in Olomouc literární 2002; S. Komenda: Milan Slavětínský – historik lékařství a fanda medicínského humoru, in Z Paměti literární Olomouce 2006; H. Ševčíková: Malá galerie nejen význačných rodáků a občanů Velkého Týnce, in Čtení o Velkém Týnci 2007.
Recenze: Medicínské historky z Moravy: (B), Moravskoslezská orlice 1991, č. 12 * Olomoucký Aeskalup se usmívá: F. Všetička, MFD – Praha 29. 6. 2001.
Rozhovory: (mo), Svobodné slovo 1989, č. 63; B. Kolář, Hanácké noviny 21. 1. 1995, příl. Na neděli.
Portréty a medailonky: S. Káš, Praktický lékař 2003, č. 5 + Medailonky českých lékařů-spisovatelů (2006).
Nekrology: I. Gladkij – Z. Koldová: Za profesorem Milanem Slavětínským, Žurnál UP 2002, č. 15; -kol-: Zemřel MUDr. Milan Slavětínský, Olomoucké listy 3. 1. 2002.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Historky jsou úsměvné a jistě nevadí, že svou podstatou nejsou všecky medicínské, že mnohé jsou spíše školní, jiné mírně erotické a ještě jiné obecně lidské a že mnohé jsou variacemi na nemedicínské anekdoty ctihodného věku; dadaisticky je pojata kompozice, uspořádání podle lékařských oborů. Kresby Miroslava Bartáka se vyznačují mimořádnou invencí a dotahují celek k pólu černého humoru; už pro ně stojí za to si knihu koupit. A konečně zdůrazněné moravanství v názvu i v mnoha historkách vychází zjevně vstříc oživenému vědomí moravské pospolitosti a soudržnosti, skýtá sbírce historek místní jmenovitou určitost a autenticitu. Nad knížkou si maně uvědomujeme, že brněnští, olomoučtí, ostravští a mnozí další lékaři jsou z nejznámějších osobností vůbec.
(B): Humor léčí, Moravskoslezská orlice 1991, č. 12, s. 5.

Slavětínského Aeskalup je námětově pestrý, otázkou však zůstává, jaký žánr jeho historky představují. Stěží jsou to anekdoty, poněvadž jejich autor většinou nemíří k vyhrocené pointě. Jsou to historky různého druhu, ve své podstatě ztělesňují žánr, který je ve folkloristice označován jako humorka. Humorka je sice lidového původu, v daném případě jde však o humorky univerzitního profesora. Slavětínského medicínské historky tak potvrzují, že humorka může mít i svůj intelektuální přesah.
F. Všetička: Aeskalup se usmívá, MfD 29. 6. 2001, s. C4.

Prof. Slavětínský byl také vynikajícím znalcem a obdivovatelem českého písemnictví – ozdobit řeč či přednášku přiléhavým veršem nebo citovanou myšlenkou bylo pro něho maličkostí. Byl proto vynikající řečník a také jedinečný společník, který nikoho nezarmoutil. Na každou situaci dovedl najít příhodnou historku či anekdotu. Bylo proto jen dobře, že se na sklonku své profesionální kariéry pro své historické zaměření a schopnost vyprávět zaměřil také do oblasti lékařského humoru.
I. Gladkij – Z. Koldová: Za profesorem Milanem Slavětínským, Žurnál UP 2002, č. 15, s. 4.

Milan Slavětínský byl osobností vpravdě renesanční. Pro své laskavé a chápavé životní postoje a mimořádný duševní obzor byl vnímán jako persona grata společenského dění v Olomouci. Byl přední osobností mnoha spolků, především Vlastivědné společnosti muzejní a olomoucké pobočky Ústavu dějin lékařství při Akademii věd České republiky. Milan Slavětínský zůstane natrvalo zapsán nejen v paměti a srdcích současníků, ale i v dějinách Olomouce.
-kol-: Zemřel MUDr. Milan Slavětínský, Olomoucké listy 3. 1. 2002, s. 9.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Bibliografická databáze ÚČL AV ČR
Heslo Milan Slavětínský na Wikipedie.cz
Nekrolog M. Slavětínského na stránkách Žurnálu UP
Medailonek M. Slavětínského na stránkách Zdravotnických novin
Heslo o M.Slavětínském na portálu osobnosti-moravy.eu

Autorka hesla: Petra Kožušníková (2012)
Aktualizace hesla: 21. 6. 2014 (pk)
Aktualizace bibliografie: 21. 6. 2014 (pk)

Stáhnout PDF

Helena ŠMAHELOVÁ

Napsat komentář

* 14. 7. 1910, Řestoky u Chrudimi
† 5. 11. 1997, Rakovník

Pocházela z rodiny mlynáře a švadleny. Byla sestřenicí významného filmového dokumentaristy Alexandra Hackenschmieda žijícího v USA. V dětství se rodina často stěhovala, a tak Helena pobývala nejprve na Moravě (Chvalkovice u Olomouce, Prosenice, Věrovany, Dub na Moravě), později přesídlila do Bratislavy, kde zůstala s otcem i po rozchodu rodičů. Zde studovala reálku, z rodinných důvodů přerušila studium střední školy ukončením nižšího stupně. V roce 1921 odešla za svou těžce nemocnou matkou (tuberkulóza plic) do Ledče nad Sázavou. Po smrti obou rodičů žila od roku 1929 u babičky v Chrudimi, kde se seznámila se spisovatelem a estetikem Bohumilem Markalousem (pseudonym Jaromír John). V Jaroměři se vyučila v knihkupectví. Od roku 1931 pracovala jako úřednice chrudimské pobočky Nemocenské pojišťovny a hrála divadlo v Dělnické ochotnické jednotě. V letech 1937–1943 pracovala jako úřednice Nemocenské pojišťovny v Praze, žila v Ženských domovech a poté u své tety Terezy Hackenschmiedové. V roce 1943 vymohl Jaromír John její propuštění z pojišťovny a nadále žila s ním ve Slatiňanech a pracovala jako jeho sekretářka. V roce 1946 se přestěhovali do Olomouce, kde Markalous získal místo profesora na UP. Šmahelová na zdejším reálném gymnáziu složila maturitu (1946) a začala studovat filozofii a psychologii na FF UP. Studium ukončila získáním titulu PhDr. v roce 1952 složením zkoušek a obhajobou práce Obrazotvornost a její sociální funkce. Téhož roku, po smrti Markalouse, se provdala za lingvistu, literárního vědce, docenta srovnávací jazykovědy Pavla Trosta. Po ukončení studia pracovala krátce jako léčebný psycholog v brněnské psychiatrické protialkoholické léčebně. V roce 1956 odešli manželé do Prahy, kde získal Pavel Trost místo na FF Univerzity Karlovy. Zde se již Šmahelová plně věnovala spisovatelské dráze a péči o pozůstalost a literární odkaz Jaromíra Johna. Je autorkou rozhlasových her Smuteční hostina (1978) a Kůň s krávem aneb Svatba po hanácku (1984). Podle jejích próz vzniklo také několik televizních a filmových adaptací. Za svou tvorbu obdržela v roce 1975 titul zasloužilá umělkyně. Svou spisovatelskou dráhu započala již v roce 1934, kdy začala časopisecky publikovat povídky. Pravidelně přispívala do Ženských novin, Práva lidu, Lidových novin, Pestrého týdne a Českého slova, Svobodného zítřku, Kytice, Zlatého máje, Květů, Vlasty, Naší rodiny, Literárního měsíčníku, Tvorby aj.

Beletristická tvorba Šmahelové má dva rámce. Jeden obsahuje tvorbu pro dospělé, druhý tvorbu pro děti a mládež – zde patří mezi výrazné představitelky českého dívčího románu. V oblasti tvorby pro dospělé se pak zaměřovala především na aktuální témata, charakteristický je též dlouhodobý zájem o problematiku nevyrovnaného milostného či manželského vztahu. Příznačnými rysy jejího autorského stylu jsou soustředění k psychologickému prokreslení charakterů a zachycení bohatého vnitřního života postav. Z oblasti tvorby s historickou tematikou jsou charakteristické především prózy vystavěné na vzpomínkách vážících se k vlastní rodinné historii. Různá míra fabulace a práce s faktografickým materiálem pak přechází k prózám vzpomínkového ladění.

Knižně debutovala románem Sedmý den odpočívej ovlivněným unanimismem. Vyšel pod patronací Vladimíra Vančury a setkal se většinou s kladným ohlasem. Následoval román Pelantovi, který získal druhou cenu v soutěži vydavatelství Družstevní práce. Jedná se o románovou kroniku, zachycující osudy několika generací knihkupecké rodiny Pelantů v Ratiboři. Psychologicky zvládnuté postavy tvoří mozaiku charakterů a životních postojů dovedených až po autorčinu současnost. Později Šmahelová tento román výrazně přepracovala a vyšel pod názvem Dědicové snů. Další kniha Planá růže, růžička šípková je groteskním vyobrazením života a smrti dobrého člověka a tematizuje rovněž vznik lidové legendy. Trvalý zájem Šmahelové byl směřován do oblasti komplikovaných partnerských vztahů. Psychologické sondy do nerovných a nevyrovnaných vztahů směřují mnohdy k tragickému vyústění nebo obsahují implicitní varovný apel. O zkušenostech vdovce bilancujícího po smrti ženy své manželství a přehodnocující svůj postoj k životu vypráví novela Cesta ze zármutku. Novela Devět tisíc dnů pak pojednává o aktuálních problémech mladých manželů hledajících bydlení v bytové krizi, přičemž nezvládnutí této překážky může být pro vztah osudové. Psychologická novela Sobectví líčí nerovný vztah staršího muže k mladé dívce. V románu Muž a žena matka tří dětí opouští manželství a odchází za partnerem, který splňuje její představy o ideálním muži. Oba příběhy spojuje apel k osobní odpovědnosti a končí tragicky. Setkaly se s významným kritickým ohlasem a představují výrazný posun v autorčině tvorbě. Román Muž a žena byl také v roce 1972 zfilmován, režie se ujal Zdeněk Kubeček. Novela Dům radostí je příběhem netypického vztahu dvou povahově odlišných mladých tělesně postižených lidí. Knihovník s chromou nohou a vzděláním se seznamuje s nevzdělanou, ale snaživou a praktickou dívkou z problémové rodiny s vadnou rukou a zohavenou částí obličeje. Novela ústí ve šťastný konec s rázem budovatelských románů, kde štěstí nového páru na maloměstě podporuje svými prostředky celá místní společnost.

Šmahelové prózy s historickým námětem otevírá román Žena roku 1900 inspirovaný deníkovými zápisky autorčiny matky. Trilogie Stíny mých otců, Stopy mých otců, Hlasy mých otců pojednává o dějinách vlastního mlynářského rodu. Vyprávění počíná líčením osudů Jiříka Šmahela v roce 1672 a ve třech dílech se postupně odvíjí životaběhy jednotlivých generací až po počátek 20. století. Osudy rodu líčené na pozadí velkých dějinných událostí jsou propojeny záznamy každodenního života. Román Soumrak napsala autorka již v roce 1974, ale vyjít mohl až po roce 1989. Šmahelová v něm zachycuje osudy rodiny JUDr. Josefa Cyrila Kotrlého, který byl odbojářem a jedním z předsedů České národní rady a posléze odešel do Kanady.

Z oblasti vzpomínkové tvorby autorka publikovala knihy Vzpomínky na Jaromíra Johna a Útěk postřeleného zajíce. V první z nich Šmahelová využívá vlastních vzpomínek k charakteristice osobnosti českého spisovatele, jeho ideálů a tvůrčích inspirací. V Útěku postřeleného zajíce vzpomíná na svůj život po boku významného komparatisty Pavla Trosta. Na pozadí jejich vzájemného vztahu zachycuje charakterové zvláštnosti vědce. Po smrti Jaromíra Johna v roce 1952 redigovala nová vydání jeho knih a je také editorkou Johnovy korespondence, která vyšla pod názvem Polohy srdce.

Její tvorba pro děti a mladistvé dosáhla většího ohlasu než tvorba pro dospělé. Některé knihy se dočkaly filmového zpracování, např. Velké trápení (1974, režie: Jiří Hanibal), a byly přeloženy do mnoha cizích jazyků. Zaměřovala se především na tvorbu pro dospívající mládež, ale publikovala také drobnější prozaické útvary pro malé děti a o povaze tvorby pro děti se mnohdy vyslovovala v různých rozhovorech a článcích. Často se opakujícím tématem je rodina ve svých různorodých variacích a její vliv na citové zrání dospívajících. Výrazným počinem se stala kniha Mládí na křídlech, která vyšla v době, kdy byl pociťován velký nedostatek původní tvorby určené dospívajícím. Šestnáctiletá protagonistka Máša žije sama s tetou a prožívá první velké zklamání v lásce. Své problémy však řeší soustředěním vůle a zájmu do oblasti bezmotorového létání, kde dosahuje dobrých výsledků. Zvládnutí nelehké situace pomocí rozumových kvalit a silné vůle pomohlo vytvořit typ silné mladé hrdinky, díky čemuž si kniha získala velkou oblibu. Již zmiňovaný román Velké trápení je jedním z nejúspěšnějších děl Šmahelové vůbec. Problém rozpadu rodiny velice silně ovlivňuje život třináctileté protagonistky, která na čas končí v dětském domově. Citový vnitřní konflikt aktérky se však v tomto prostředí proměňuje v solidaritu se zde umístěnými dětmi. Kniha je prosta sentimentu, ačkoli končí smírem obou rodičů a návratem hrdinky domů. Pro mladé dívky napsala Šmahelová také trilogii spojenou postavou protagonistky: Magda, Dva týdny prázdnin, Jsem už velká dívka. Výrazného ohlasu se dostalo také knize Karlínská číslo 5, která byla napsána na objednávku. Autorka zde opouští rovinu dramatického vyprávění a představuje se jako úspěšná spisovatelka humoristické prózy. Třináctiletý protagonista s partou kamarádů se rozhodnou uklidit byt kamaráda Jindry, jehož maminka byla odvezena do nemocnice. Akci naplánují jako polární misi, při níž se vystavují řadě bezděčně komických situací.

Mimo bohatou oblast autorské tvorby pro děti a mládež je také podepsána pod souborem pohádek Nová nůše pohádek dětem pro radost a velkým k zamyšlení. Výbor čítá pohádky sedmnácti autorů, např. J. Wolkera, K. Čapka, V. Říhy, J. Čapka, V. Dyka, J. Glazarové, V. Neffa, J. Johna, V. Vančury a dalších. Soubor připravila Jindřiška Smetanová, která v té době nemohla publikovat, a tak kniha vyšla pod jménem Heleny Šmahelové.

BIBLIOGRAFIE

Próza: Sedmý den odpočívej (P 1940); Pelantovi (R 1944; přeprac. s tit. Dědicové snů, 1974); Planá růže, růžička šípková (P 1958); Cesta ze zármutku (P 1961); Sobectví (P 1969); Muž a žena, Cesta ze zármutku (PP 1972); Muž a žena, Sobectví (PP 1975); Listy z deníku (memoáry, příležitostný tisk, 1975); Vzpomínky na Jaromíra Johna (1979); Žena roku 1900 (R 1979); Vůně letních jablek (beletrizované memoáry, příležitostný tisk, 1980); Dům radostí (P 1982); Stíny mých otců (R 1984, 1. díl trilogie); Stopy mých otců (R 1985, 2. díl trilogie); Hlasy mých otců (R 1987, 3. díl trilogie); Útěk postřeleného zajíce (P 1989); Cesty ze zármutku (PP 1989, obsahuje: Planá růže, růžička šípková, Cesta ze zármutku, Dům radostí); Soumrak (R 1993).
Próza pro děti a mládež: Mládí na křídlech (P pro ml., 1956; přeprac. 1978); Velké trápení (P pro dívky, 1957); Magda (P pro dívky, 1959); Dva týdny prázdnin (P pro děti, 1960); Karlínská číslo 5 (P pro děti, 1961); Devět tisíc dnů (R 1963); Jsem už velká dívka (P pro dívky, 1963); Dobrá mysl (P pro dívky, 1964); Chrabrovka (P pro děti, 1965); Magda (PP 1966, obsahuje: Magda, Dva týdny prázdnin, Jsem už velká dívka; přeprac. 1973); Dora a medvěd (P pro děti, 1967); Bratr a sestra (P pro ml., 1973); Žárlivost (P pro ml., 1975); Kdy přijde Dora? (P pro děti, 1977); Dora na cestách (P pro děti, 1979); Lenka a Bob (P pro děti, 1983); Já a moji drazí (P pro ml., 1985).
Souborné vydání: H. Š., Knihy pro mládež, sv. 1–3, 6–7.
Příspěvky ve sbornících: Čarovná zahrada (1943, na tit. straně 1944); Zahrada snů (1949); Pohádky kolem nás (1957); Holčičí tajnosti. Magazín pro děvčata 6 (1968); Nejlepší dětem. Mezinárodní setkání spisovatelů a teoretiků literatury pro děti (1976); Kam se poděla původní česká literatura? (1997).
Uspořádala, vydala a redigovala: Nová nůše pohádek. Dětem pro radost a velkým k zamyšlení (1980); J. John: Polohy srdce. Z korespondence J. J. (1982); spisy: Dílo J. Johna (1954–1959, 5 sv.).

LITERATURA

Knižně: V. Stejskal, in Moderní česká literatura pro děti (1962); Helena Šmahelová (příležitostný tisk nakl. Albatros, 1982); A. Hájková, Helena Šmahelová (1988).
Studie a články: B. Hekl: Citovost slohu Heleny Šmahelové (Velké trápení), Český jazyk a literatura 15, 1965, s. 257; V. Nezkusil: Helena Šmahelová, ZM 1979; J. Hrabák: Dílo Heleny Šmahelové v kontextu české prózy 50. až 80. let, LM 1985, č. 6; E. Lukeš: Doslov, in H. Š., Muž a žena (1986); D. Moldanová: Doslov, in H. Š., Cesty ze zármutku (1989); N. Mlsová: „Mlynářská trilogie“ Heleny Šmahelové jako typ aktualizační kroniky, Sborník PF v Hradci Králové, sv. 57 (1990); M. Bastl: Literární zobrazení mlynářské rodiny Šmahelů a života v Chrudimi v letech 1848–1912 v díle Heleny Šmahelové, Chrudimský vlastivědný sborník 1998, sv. 3; F. Všetička: Dobrá mysl in Olomouc literární (2002).
Recenze: Sedmý den odpočívej: J. Šnobr, Panorama 1940 * Pelantovi: K. P. (K. Polák), Národní práce 3. 10. 1944 * Planá růže, růžička šípková: M. Blahynka, NŽ 1959 * Mládí na křídlech: Z. K. Slabý, ZM 1961; A. Hájková, HD 1956 * Velké trápení: V. Kocourek, LitN 1958, č. 14 * Magda: J Hrabáková, ZM 1959 * Dva týdny prázdnin: A. Hájková, ZM 1961 * Cesta ze zármutku: J. Opelík, Kultura 1962, č. 7; Z. Vavřík, LitN 1962, č. 11 * Karlínská číslo 5: Z. K. Slabý, ZM 1962 * Dora a medvěd: V. Nezkusil, ZM 1970 * Devět tisíc dnů: M. Suchomel, Plamen 1963, č. 10 * Muž a žena: H. Hrzalová, LM 1975, č. 9 * Bratr a sestra: V. Nezkusil, ZM 1973 + ZM 1978; A. Benešová, NK 1977, č. 50 * Kdy přijde Dora?: N. Sieglová, LM 1979, č. 3 * Žena roku 1900: D. Moldanová, LM 1980, č. 4 * Vzpomínky na Jaromíra Johna: J. Mourková: ČL 1980 * Dům radostí: J. Mourková, Tvorba 1982, č. 51, příloha Kmen * Hlasy mých otců: D. Moldanová, LM 1988, č. 7 * Útěk postřeleného zajíce: A. Hájková, Tvorba 1989, č. 43 * Soumrak: E. Lukeš, Tvar 1994, č. 7; M. Petříček, LitN 1994, č. 5.
Rozhovory: A. Kovaříková, LM 1975, č. 8; O. Neff, ZM 1982, s. 222; R. Tognerová, Vlasta 1993, č. 15.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Roku 1975 obdržela Helena Šmahelová titul zasloužilé umělkyně, v témže roce mě jedna militantní soudružka (a zdaleka nejen mě) vyhazovala z fakulty. Rozporné společenské skutečnosti tohoto druhu nejsou v próze Heleny Šmahelové ani zdaleka naznačovány, vše se odehrává v rovině komorní, intimní, rodinné, dobově přijatelné. Na druhé straně jí nelze upřít to, že se její prózy někdy dobře čtou. Ostatně jedna její knížka se jmenuje Dobrá mysl.
F. Všetička: Dobrá mysl, in Olomouc literární (2002), s. 198.

H. Šmahelová své vzpomínky nezaměřila k líčení osudů, dějů nebo jednotlivých scén ve smyslu literárně uměleckého zpracování, ale k úsilí zachytit s maximální objektivitou charaktery lidí, plasticky podat jejich vztahy a závislosti i spoluúčast na době, v níž žili a tvořili svá umělecká díla. V zorném poli H. Šmahelové zůstala osobnost Jaromíra Johna; autorka se nedala zlákat k svůdným odbočkám a vytvořila tak vzpomínky, které směřují spíše k typu literárně psychologické studie, k útvaru v našich poměrech neprávem zanedbávanému.
J. Mourková: Netypické vzpomínky, ČL 1980, s. 528–529.

„Mlynářské“ trilogii přísluší silný podíl dokumentárnosti na bohatě zalidněném základě. Melancholický opar, který utkvívá v čtenářově mysli po přečtení trilogie, stává se jakýmsi neuralgickým bodem celé skladby, jímž jako by se vývojový oblouk zobrazených dvou a půl století bortil až k otazníku nad tázáním po smyslu historie. Nemůže snad i ohlédnutí nad lidským rodem být jistým varováním?
A. Hájková: Uzavírá se trilogie, Kmen 1988, č. 3, s. 10.

Ztvárnění současného dítěte proto není pro ni záležitostí mechanického opisu vnějších atributů hrdiny, jeho mluvy, oblečení, dobově efemérních zájmů, ale záležitostí vnitřního názoru, který jí dovoluje vidět jejich život v jeho skutečné rozpornosti a dynamice, je účinným korektivem proti naturalistické drsnosti i povrchnímu optimismu a podbízivému přeceňování dítěte. Jeho možnosti jsou naopak viděny v přesných vztazích a vymezeních, bez naivní víry, že jenom mládí přetvoří svět a že mu k tomu stačí dobrá vůle. Spodní proud vážnosti pramenící z vědomí, co vše ve svých zápasech dává člověk v sázku, co riskuje, jaké ztráty mu hrozí, tento snad nejcharakterističtější rys, určující místo Heleny Šmahelové mezi ostatními našimi autory dětských knížek, přispívá k tomu, aby si čtenáři jejích románů a povídek z nich odnesli nejen bezprostřední důvěru v život, nýbrž ve stejné – ne-li větší míře – i uvědomění svých závazků k životu.
V. Nezkusil: Helena Šmahelová, ZM 1979, s. 82.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Bibliografická databáze ÚČL AV ČR
Heslo na Databázeknih.cz
Heslo ve Slovníku české literatury po roce 1945
Heslo na Wikipedie.cz
Životopis na Spisovatelé.cz
Životopis na stránkách Sdružení přátel Pardubického kraje

Autorka hesla: Petra Kožušníková (2012)
Aktualizace hesla: 22. 6. 2014 (pk)
Aktualizace bibliografie: 22. 6. 2014 (pk)

Stáhnout PDF

Lubomír SMIŘICKÝ

Napsat komentář

* 12. 10. 1933, Rychlov u Bystřice pod Hostýnem

Mládí prožil s rodiči a dvěma bratry v Dřevohosticích, v matčině rodné vesnici, v níž pracoval jeho otec jako učitel. Lubomír Smiřický vystudoval Gymnázium Jana Škody v Přerově (1945–1952) a posléze francouzštinu a španělštinu na FF UP (1952–1957). Po studiích pracoval v prostějovském Domu osvěty a potom v Olomouci jako redaktor krajového vysílání Československého rozhlasu. V 50. letech se také oženil. V Olomouci na katedře romanistiky působil jako odborný asistent (1963–1969) a šéfredaktor univerzitního časopisu FLP revue (1963–1964). V rámci svého odborného působení strávil rok a půl jako překladatel na Kubě (prosinec 1961 – květen 1963). Absolvoval také univerzitní stáž v rámci postgraduálního studia v Santiagu de Chille (1967). V roce 1969 získal na Univerzitě Karlově v Praze doktorský titul. Vzhledem ke svým protiokupačním aktivitám (např. při vysílání olomouckého rozhlasu) a postojům po srpnu 1968 musel v roce 1969 odejít i s manželkou a dvěma dětmi do švýcarského exilu. Zde od roku 1961 do roku 1980 pracoval v basilejské redakci prestižního Francouzského etymologického slovníku prof. Waltera von Wartburga. Jezdil na jazykové stáže do Francie a na sorbonnské kurzy. Po zastavení projektu se delší dobu živil příležitostným vyučováním ve večerních kurzech a posléze získal stálé místo středoškolského profesora francouzštiny a španělštiny na státní obchodní akademii v kantonu Basilej-venkov. V roce 1994 odešel do penze a trvale žije ve Frenkendorfu v kantonu Basel-Land. V různých časových intervalech se také vrací do Olomouce a Dřevohostic.

Fejetony a povídky Smiřický publikoval v časopisech Prostor Praha, Nový Polygon Praha a ZVUK. Další jeho beletristická tvorba zahrnuje dvě prozaické knihy vzpomínkového charakteru. První s názvem Einšpiglíček aneb Zrcátko k diskrétnímu nahlédnutí do osudů rodiny S. a příbuzenstva vyšla v roce 1999. Název je odvozen od příjmení starších generací rodiny a je vzpomínkovým vyprávěním o osudech členů několika pokolení jedné rozvětvené rodiny. Objemný svazek doplněný řadou rodinných fotografií vyšel v nákladu třiceti kusů a podle slov autora byl určen především rodinným příslušníkům a přátelům. Již zde se však setkáváme s příznačným způsobem zpracování látky, které charakterizuje také následující román. Vzpomínkové vyprávění není časově lineární, jedná se o sled příhod a vzpomínek, který obsahuje autorova paměť, a tyto části jsou doplněny a proloženy informacemi z kronik a jiných historických pramenů. Nejedná se tedy o kroniku rodu v pravém slova smyslu, ale spíše o cyklus povídek soustředěných vždy kolem několika asociativních motivů ze života rodiny. Již zde se autor profiluje jako poučený vypravěč, jehož vyprávění je navzdory adresnosti přístupné i širšímu čtenářskému okruhu. Druhou Smiřického knihou je román O mléku a strdí. Také tato kniha je částečně vystavěna na autobiografickém základě. Autor zde úročí svou zkušenost emigranta, jíž se kniha otevírá. Román je vyprávěním o osudech poměrně velkého množství postav, které se kumulují kolem dvou protagonistů Petra Lípy a Ediho Pleinera. Časově román zachycuje osudy lidí od prožitku druhé světové války až po současnost, přičemž je vyprávění prokládáno i exkurzy do dávnější minulosti. Životní pouť obou hrdinů není zaznamenána lineárně ani doslovně. V jednotlivých kapitolách autor zachycuje zásadní a pozoruhodné momenty ze života postav, přičemž časové roviny se poměrně rychle střídají. V souvislosti s pohnutými a událostmi 20. století a nelehkými okolnostmi, s nimiž se generace obou hlavních postav musela vyrovnávat, vyznívá název románu spíše ironicky. Pověstné mléko a strdí zde představují ideologické a nacionální tlaky či individuální životní rány. I přes celkově vážnou a spíše temnou atmosféru román nepozbývá humorné prvky. Autor se zde profiluje jako zkušený vypravěč s citem pro dramatickou vyváženost a sugestivní atmosféru. Román byl v roce 2009 vydán v autorově překladu také v němčině.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Einšpiglíček aneb Zrcátko k diskrétnímu nahlédnutí do osudů rodiny S. a příbuzenstva (1999); O mléku a strdí (2004).
Odborné: Lecturas: určeno pro posl. filosof. fak. Svazek 1 (s J. Černý, 1967).

LITERATURA

Studie a články: F. Všetička: O mléku a strdí, in Z paměti literární Olomouce (2004); Z. Smiřický: Pár střípků z rodinné mozaiky, in Z paměti literární Olomouce (2006); L. Machala: Olomoucké literární sady: Krátká procházka obdobím po roce 1989, Host 2012, č. 6.
Recenze: O mléku a strdí: (šim), Nové Přerovsko 2004, č. 45, V. Burian, Olomoucký den 2004, č. 51, nepodepsáno, Krok 2005, č. 1; B. Kolář, Krok 2005, č. 2; T. Koloc, Prostor 2005, č. 67/68.
Rozhovory: J. Sulovský, Životní příběh L. S., Český rozhlas Olomouc (2004); B. Matyáš, Rád jsem Vás poznal 2 (2010), msch, Lubomír Smiřický – vyvolavač příběhů, Portál městského úřadu Bystřice pod Hostýnem 8. 7. 2010.

UKÁZKY Z OHLASŮ

V románu O mléku a strdí jde o reflexi ztráty, hledání domova, který lze i nelze nalézt, ať už je to ten původní, daný dětstvím, nebo ten nový, poznamenaný exilem. Ve světě, kde se člověk neustále setkává s absurdními situacemi a nelze se jim bránit ani vyhnout, je těžko hledat nějaký smysl lidské existence. Tento životní pocit se však sám o sobě stává užitečnou zkušeností, kterou s L. Smiřickým sdílejí mnozí jeho vrstevníci. Je otázkou, zda podivná zkušenost druhé poloviny 20. století je jen kocovinou jedné generace, nebo stíhá ještě i ty, kdo v plné životní síle překročili magickou hranici roku 2000.
Nepodepsáno: Lubomír Smiřický: O mléku a strdí, Krok 2005, č. 1, s. 58.

Předeslat je třeba konstatování, že Lubomír Smiřický je lingvista, jemuž není neznámá síla slova a kterému je blízká logika řeči. Autor navíc nutí čtenáře spolupracovat – ne ve smyslu luštění rébusů, ale v rovině pointilistů, kteří malují skvrny, aby diváci viděli, co je z nich stvořeno, nebo v rovině mozaikářů, kteří sklíčky stvoří konkrétní svět. Smiřický vyplnil knihu příběhy, epizodami, situacemi, charakteristikami, vhledy, náznaky, dialogy, výpověďmi… knihu osídlil postavami, osůbkami, figurkami, naivkami, ratiem i city… Ale nejen to: dokázal čtenáře přesvědčit o zákonitostech, za nichž se vše rodí a v nichž vše zraje. Konečný sociální obraz republiky ve svém celku i v detailech je sugestivní a jeví se jakoby předem určený. A to dokonce i v případech, kdy je naprosto nečekaný. Říká se tomu mistrovská fabulace.
B. Kolář: Pozdní zralá prvotina Lubomíra Smiřického, Krok 2005, č. 2, s. 28.

Cesta Lubomíra Smiřického k beletristické výpovědi není ovšem tak náhodná a nečekaná, jak na první pohled vyhlíží. Má své domácí předsrpnové počátky, byť jsou to počátky nevědomé a podprahové. Počátky a okolnosti, jež Smiřického průběžně ovlivňovaly a formovaly. V první řadě je to už jeho studium na Filozofické fakultě olomoucké univerzity, kde v padesátých letech studoval španělštinu a francouzštinu. Ač se svým založením projevil především jako lingvista, nepochybně na něj měly vliv literatury obou těchto národů. A v ročníku samotném neustále narážel na spolužáky, kteří se už začínali literárně projevovat. Byl tu nenápadný a spíše uzavřený Dušan Žváček, jehož znal už z přerovského gymnázia. Byl zde Jiří Pištora, daleko okázalejší a poměrně rychle se prosazující. A v neposlední řadě tu byl nepomíjený enfant terrible Ivan Zaoral, básník a pravidelný návštěvník psychiatrických léčeben, jenž provokoval svými necudnými, ale neobyčejně kultivovanými verši.
F. Všetička: O mléku a strdí, in Z paměti literární Olomouce 2004, s. 224.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Rozhovor s Lubomírem Smiřickým na stránkách Bystřice pod Hostýnem
Vzpomínky Lubomíra Smiřického na Československý rozhlas Olomouc v 60. letech
Recenze B. Koláře na román O mléku a strdí zveřejněná na stránkách města Olomouce
Bibliografická databáze ÚČL AV ČR

Autorka hesla: Petra Kožušníková (2012)
Aktualizace hesla: 21. 6. 2014 (pk)
Aktualizace bibliografie: 21. 6. 2014 (pk)

Stáhnout PDF

Drahoslava SVOBODOVÁ

Napsat komentář

* 17. 9. 1928, Dolany
† 16. 5. 2008, Olomouc

zdroj: archiv B. Koláře

Ač narozena nedaleko Olomouce, strávila nemalou část dětství v Praze. Ve čtyřech letech ji tam rodiče poslali k příbuzným, protože otec nemohl v letech hospodářské krize nalézt zaměstnání. Po otcově nečekané smrti u nich zůstala nadále a až do roku 1945 pendlovala mezi Prahou a Moravou. Po válce už zůstala na Moravě a od roku 1947 učila v Olšanech u Prostějova, Hevlíně, Jaroslavicích, Strachoticích a v okolí Olomouce. Po třináctiletém manželství, během něhož se jí narodila dcera, se rozvedla a od vyvdaného příjmení Nováková se vrátila k rodnému Svobodová. Na PdF UP dálkově vystudovala český jazyk a dějepis pro 2. stupeň základních škol. Následně získala pracovní místo přímo v Olomouci. V roce 1969 byla při pookupačních personálních prověrkách vyloučena z Komunistické strany Československa a nemohla být zaměstnána na olomouckých školách.

V září 1970 byla přeložena do zvláštní školy ve Šternberku. Znovu si doplnila vzdělání na PdF UP, tentokrát o aprobaci pro výuku na speciálních školách. Promovala v roce 1974 a pak se věnovala defektologii a logopedii. V té době poznala olomoucké historiky a bohemisty Trapla, Kraváčka, Špičáka, Kavku, Krbce, Doupala. Ve Šternberku působila až do konce školního roku 1984/85. Další rok byla přeřazena do školní družiny v Litovli. Ve druhé polovině 80. let a počátkem let 90. už jako penzistka působila v administrativě a také ještě učila na několika školách. Poté, kdy jí lékaři nalezli nádor na plicích, se začala věnovat literární tvorbě.

Svobodová je autorkou tří knih s výrazně autobiografickým akcentem. Ústředním tématem jejího díla jsou problémy všedního života v poválečném období a za socialismu, ale částečně i po něm. Svobodová ve svých prózách odhaluje ponižující jednání úředních aparátů i jednotlivců zacházejících svévolně s mocí napříč různými politickými systémy. Pro své literární výpovědi volí většinou kratší povídkový žánr vystavěný na linearitě každodennosti. Její texty se kromě značné autobiografické motivace vyznačují odstupem od líčeného, sevřenou strukturou a promyšlenou prací s jazykovými prostředky i kompozicí. Debutem Svobodové se stal soubor povídek Tečka za mým jménem s podtitulem Příběh jednoho života. Kniha obsahuje dvě retrospektivně pojaté prózy. V titulní zachycuje autorka v devatenácti kapitolách svůj život od dětství až po období po převratu v roce 1989. Druhá próza s názvem Po laně přes propast pak zachycuje období jejího zápasu s vleklou plicní chorobou. Kniha zachycuje životní zápas protagonistky navzdory ranám osudu, ať již jsou způsobeny ideologickými tlaky, či zdravotními komplikacemi, a projevují se v rovině profesního působení nebo osobního života. Výrazným znakem literární výpovědi je touha nepodlehnout nepřejícím okolnostem a zachovat si tvář a víru v překonání problémů. Tragikomický charakter výpovědi je gradován také ironizujícím zobrazením všech podob mocenského útlaku a lidské přetvářky. V souladu se zaměřením textů autorka volí civilní jazyk, který jen v účelných situacích dokresluje expresivními hovorovými výrazy. Úvodní povídka souboru V Africe bylo hodně čápů je rámcována setkáváním logopedky se svou svěřenkyní a její maminkou. Při setkáních je protagonistka postupně zasvěcována do pohnutých životních osudů emigrantky a její dcery. V povídce Osobní dotazník autorka zachycuje nelehkou situaci bývalé pedagožky, po roce 1968 vyloučené ze strany, která se snaží najít práci. Prézentní vyprávění o problematickém hledání nového zaměstnání a průvodní snaze o zachování vlastní důstojnosti je protkáno celou řadou postav a postaviček, jež protagonistka Helena na své cestě potkává. Poslední povídka souboru nese název Už je to tady!. Autorka zde zobrazuje období po listopadu 1989. S kritickým nadhledem zachycuje převlékání kabátů a zjišťuje, že v životě jednotlivce se příliš nezměnilo. Poslední knihu autorka pojmenovala Důvěrné rozhovory s Amádeem: ve školním roce 1948–49. Opět se jedná o společné vydání dvou rozsáhlejších povídek. První se přitom vymyká z rámce dosavadní tvorby Svobodové, a to zvýšenou mírou literární stylizace. Jedná se o text zachycující jeden školní rok v malém městě na jižní Moravě, kde nastupuje nová mladá kantorka Karina. Protagonistka se zde setkává s projevy xenofobních nálad a musí čelit ponižujícímu tlaku vedení školy a místních úřadů, přičemž nabývá životní zkušenosti v sužující osamělosti. Za sekundanta, kterému se hlavní postava může vypovídat ze svých trápení, autorka zvolila obraz Mozarta visící na stěně jejího pokojíku, s nímž Karina vede dialogy. Motiv oživlého Mozarta mluvícího z obrazu a ve chvílích nepřítomnosti hospodařícího v Karinině pokoji autorka užívá funkčně a s rozvahou. Poetičnost a noblesa motivu Mozarta kontrastuje s hrubou realitou okolí, zbabělosti a prosazované zlovůle. Autorka však nepodléhá svodům jednostranného pohledu, ale zachovává si kritický racionální postoj. Životní boj o zachování vlastní sebeúcty Mozarta tvoří paralelu k boji osamělé Kariny. Druhý text knihy nese název Ještě chvilinku… a je bližší autorčiným předchozím textům. Svobodová zde zobrazuje život dvou důchodců Karinky Svozilové (protagonistky z první povídky) a Filípka – bývalých učitelů, kteří se sbližují a dělí se o své životní postoje, osudy a současné problémy. Vyprávění je vedeno ze střídajících se perspektiv obou protagonistů. Filípek představuje typ usedlého muže, jenž je značně přitahován energickou Karinkou, neustále bojující o své štěstí. Ani zde však autorka nepodléhá černobílému vidění. Text je obrazem civilního stáří s jeho problémy, každodenními starostmi a osamělostí, jež je však zasazeno do rámce nejednoznačných a nesamozřejmých životů, jichž je stáří součástí a které se až nyní protínají.

BIBLIOGRAFIE

Próza: Tečka za mým jménem (P 2000); V Africe bylo hodně čápů (PP 2002); Důvěrné rozhovory s Amádeem: ve školním roce 1948–1949 (P 2006).
Příspěvky ve sbornících: Olomouc v české literatuře (2007).

LITERATURA

Studie a články: B. Kolář: Svět očima Drahoslavy Svobodové, in Z paměti literární Olomouce 2 (2006).
Recenze: Tečka za mým jménem: příběh jednoho života: B. Kolář, Olomoucký týden 2001, č. 8 + Vlastivědná společnost muzejní v Olomouci 2001–2005 (2005) * Důvěrné rozhovory s Amádeem ve školním roce 1948–49: B. Kolář, Krok 2007, č. 1.
Portréty a medailonky: V. Hlůzová, Osobnosti Šternberska (2) (2009) + Prošli Šternberskem: výběrový slovníček 225 osobností (2010).

UKÁZKY Z OHLASŮ

Na pozadí celého díla si čtenář uvědomí, že literární výpověď Drahoslavy Svobodové je vlastně její specifickou cestou za štěstím, za nadějí, že je jejím originálním zápasem, který vyústil ve velmi přesvědčivé literární dílo o lidech, kteří působili ve školství v druhé polovině XX. století, kteří jím žili, v něm realizovali své sny i představy o svém poslání. Mnohdy s výsledným pocitem, že prožili úděl Sisyfa.
B. Kolář: Svět očima Drahoslavy Svobodové, in Z paměti literární Olomouce 2 (2006), s. 320.

Dominantními znaky próz jsou autorčiny prožitky při zápasech s osudem, s jakousi určeností, velkou, zahalující, nezvladatelnou a nepřekonatelnou kulisou života – viděnou sice subjektivně, přesto však s literárně ohromující pravdivostí a téměř hmatatelnou reálností. Autorčina autobiografická Helena je sociální Sisyfos, povinovaný vyzařovat víru a optimismus i v okamžicích, kdy člověku docházejí síly i dech. Tečka za mým jménem je sondou do poválečného školství, do jeho praktik, metod a fungování. Ale sondou neobyčejně živou a plastickou, protože oživlou nejroztodivnějšími figurkami mocných i ponižovaných.
B. Kolář: Sugestivní literatura o životním zápase s marností, Olomoucký týden 2001, č. 8, s. 13.

Význam knihy Drahoslavy Svobodové je podtržen genialitou její paměti a schopnosti přesvědčivě na detailních epizodách evokovat epochu budování šťastných zítřků, a to pohledem člověka manipulovaného, zneužívaného a ponižovaného. Mladé učitelce se dostává poučení o realitě po kapkách a každodenně. Tomu odpovídá i frekvence jejích rozhovorů s Amadeem; sdělená či prokonzultovaná hořkost tolik nezarmucuje.
Autorka je evidentně nadaná schopností vylíčit celou galerii bezvýznamných figurek v podobě tajemníků, komisí, subkomisí, odborů, vedoucích a předsedů, kteří dotahovali šrouby totality a činili ze svobodných občanů na státu závislá a manipulovatelná individua. Nešlo přitom o život, ale o deformaci života pod značkou „marnost nad marnost“.
B. Kolář: Život bez roušky a kamufláže, Krok 2007, č. 1, s. 33.

V Drahomíře Svobodové ztrácí česká literatura velmi poctivou a přesvědčivou prozaičku, její učitelé a učitelky skromnou a citlivou kolegyni a žáci obětavou učitelku. Věřím, že nic z její literární pozůstalosti nebude přehlédnuto a bude vydáno.
B. Kolář: Za paní učitelkou Drahoslavou Svobodovou. [online] Olomouc.cz, 22. 5. 2008, dostupné z: http://zpravodajstvi.olomouc.cz/clanky/Za-pani-ucitelkou-Drahoslavou-Svobodovou-8988.

Léta v penzi pro ni byla léty osamění. Navíc jí lékaři zjistili nádor na plicích. Byla zahájena dlouhodobá a náročná léčba. V této pro ni osobně obtížné a bolestné době začala psát autobiografické, velice sugestivní knihy, které svědčí o tom, jak hluboce a citlivě vnímala i prožívala absurdity ve školní praxi a také v občanském životě na pozadí politického dění u nás v 2. polovině 20. století.
Když se život této obětavé učitelky, skromné a citlivé kolegyně, dne 16. 5. 2008 v Olomouci po dlouhé nemoci uzavřel, byly vydány již tři její prózy, jimiž se zařadila mezi nejúspěšnější autorky kraje, třebaže sama z velké skromnosti odmítala být označována jako spisovatelka.
V. Hlůzová: Osobnosti Šternberska (2) (2009), s. 214.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Bibliografická databáze ÚČL AV ČR
Nekrolog Bohumíra Koláře na stránkách města Olomouce
Recenze B. Koláře knihy V Africe bylo hodně čápů na stránkách města Olomouce
Recenze B. Koláře knihy Důvěrné hovory s Amádeem: ve školním roce 1948–49 v KROKu, s. 33–34.

Autorka hesla: Petra Kožušníková (2013)
Aktualizace hesla: 22. 6. 2014 (pk)
Aktualizace bibliografie: 22. 6. 2014 (pk)

Stáhnout PDF

Milan VALENTA

Napsat komentář

* 3. 5. 1958, Šumperk

zdroj: P. Kožušníková

Středoškolská studia absolvoval na Střední průmyslové škole mlékárenské v Kroměříži. V letech 1979–1983 vystudoval speciální pedagogiku na PdF UP. Během studia na něj svými přednáškami nejvíce zapůsobil docent Jaroslav Kysučan, který vyučoval psychopedii. Valenta posléze pracoval jako pedagog na zvláštní škole v Moravské Třebové až do roku 1990 a zároveň na částečný úvazek jako logoped v nemocnici (1983–1984). Při práci vystudoval dálkově dějepis na FF MU v Brně (1986–1989) a později v rozšiřujícím studiu výchovnou dramatiku na DAMU v Praze (1993–1994). Po převratu v roce 1989 nastoupil jako odborný asistent na katedru speciální pedagogiky PdF UP UP, kde mj. působil jako vedoucí oddělení expresivních terapií Ústavu speciálněpedagogických studií UP. Je zakladatelem dramaterapeutických studií v České republice a zároveň garantem studií dramaterapie a dalších expresivních terapií. Přednášel také na univerzitách ve Španělsku, Holandsku, Řecku a Finsku. V roce 1998 byl habilitován na docenta a o deset let později mu byla udělena profesura pro obor Speciální pedagogika. Absolvoval množství specializovaných dramaterapeutických výcviků u nás (Praha), ale i v zahraničí (New York, Londýn a další). Jeho odborná publikační činnost čítá přes třicet svazků. Vedle odborné dramaterapeutické a pedagogické činnosti se věnuje také široké škále uměleckých a kulturních aktivit. Již za středoškolských studií se věnoval divadlu a byl členem souboru Divadélko Cylindr. Posléze v rámci povinného vojenského výcviku založil s kolegy divadelní soubor Palcát. Za vysokoškolských studií v Olomouci založil akademický divadelní soubor Malé „S“ divadlo, který působil v letech 1981–1987. „S“ v názvu znamenalo stupido, stupidní a označovalo poetiku souboru, který dramaticky ztvárňoval Valentovu autorskou tvorbu. Autor zde působil také jako vedoucí souboru, herec a režisér. Představení se odehrávala převážně v klubech. Divadelní soubor dosáhl ocenění Na Přehlídce ve Valašském Meziříčí, na CP VŠ souborů Akademické Brno a v Bratislavě. Mezi realizované hry patří Othelo roku 18. (o prohrané vzpouře proti životnímu stereotypu), Bariéry, Inkvizice (o stále přežívající inkvizici v nás), Kacíři (o zmařeném životě jednoho rytíře a jednoho estébáka), Mrnění (veselý příběh o smutném konci narkomana).

Jako výtvarník již absolvoval více než čtyřicet samostatných i kolektivních výstav u nás i v zahraničí (např. s Jiřím Válkem, Koertem Dekkerem z Holandska a dalšími). Jeho výtvarná tvorba směřuje svým charakterem k artbrutové tradici. Prvotní inspirací mu byly obrazy dětí ze Zvláštní školy v Moravské Třebové, kde vyučoval dějepis a výtvarnou výchovu. Autor sám uvádí, že jejich tvorba byla natolik originální, že je zprvu doslova vykrádal. Jeden z žáků pod Valtntovým vedením dokonce uspěl v mezinárodní výtvarné soutěži mezi stovkami dalších konkurentů. Je také iniciátorem, pořadatelem a aktivním účastníkem kulturních akcí. Stal se jedním z pořadatelů každoročního festivalu umění s názvem Mikulovění, které bylo zahájeno v roce 2008 a které navazuje Jevíčkověním v Jevíčku (Jevíčkovění 2012). Plánováno je i jeho rozšíření do dalších obcí.

Mimo to se věnuje také tvorbě prozaické. Své texty publikoval např. v Mladé frontě, Literárním měsíčníku, Iniciálách. Zúčastnil se velkého množství literárních soutěží, v nichž byl úspěšný, např. Šrámkova Sobotka, Františkovy literární lázně a další. Styl Valentova psaní je proměnlivý v souvislosti se zvolenou tematikou. Výrazové prostředky odpovídají časovému zařazení příběhu. Tematicky je jeho tvorba soustředěna kolem nevědomých či neuvědomělých struktur osobnosti. Výrazně se zaobírá motivy zla v člověku a lidskou odlišností, které nejsou protipólem dobra, ale spíše společenského řádu a reálných životních podmínek. Charakteristickým prvkem jeho tvorby je personifikace krajiny a záznam konkrétní místní atmosféry v textu.

Opožděně debutoval v roce 1998 útlým svazkem povídek s názvem Raubířské povídky. Podle recenzentky Ivety Grofkové byl připraven k vydání autorův debut již začátkem 90. let v nakladatelství Kruh, které mezitím zaniklo. (I. Grofková: Valenta píše povídky „jako když maluje“, Hanácké noviny Den 29. 6. 1998, s. 6.) Soubor obsahuje pět historických povídek z období středověku, konce 19. století a konce druhé světové války, jež zpracovávají temné pověsti z oblasti olomouckého regionu. Povídky kulminují kolem archetypálního zla, jež je vlastní každému člověku, ovšem v autorově podání se jedná spíše o tematizaci jeho podmínek a záznam jeho individuálních projevů. Povídky zachycují příhody ze života antihrdinů, tzv. raubířů, zbojníků, zběhů a pytláků. Významným motivem je krajina, která je nezbytnou součástí vyprávění, je svébytným protagonistou, který spoluurčuje tok děje, spolupodílí se na dějové složce a dokresluje dramatický tón ponurých událostí. Atmosféru povídek dotvářejí komplikovaná souvětí využívající archaické slovní zásoby.

Rozsáhlejší samostatně vydaná povídka Eluljá s podtitulem Archetypální příběh z kolektivního nevědomí je rámcována automobilovou nehodou, která otevírá a uzavírá cestu hlavního hrdiny. Protagonista nejprve bezejmenný, později pojmenovaný Áco, se vydává na symbolickou životní pouť snovým prostorem vstříc touze nalézt základní motiv lidského života. Na této cestě se setkává se symbolickými předměty a různými lidskými typy, které představují různé životní postoje a charakterizují rozmanité roviny bytí. Autor zde představuje jiný postoj k látce, než tomu bylo v historických povídkách. Áco se pohybuje ve vyprázdněném prostoru, v němž jsou vykreslovány jen předměty charakterizující jeho hledání Eluljá. Stylové pojetí knihy, rychlé přechody a snově se vyjevující obrazy fikční reality připomínají poetiku surrealismu.

Soubor povídek Krajina mírných hořkostí má dvě podoby. Oficiálnímu vydání předcházelo stejnojmenné vydání samizdatové bez datace, které vyšlo v České edici Sam Is Dead. Tuto podobu souboru reflektuje ve své přehledové stati Petr Hanuška, který uvádí, že soubor sestává z patnácti povídek (pouze tučně vytištěné přešly do následujícího vydání z roku 2003; zvýraznění a poznámka pk): Úniky, Co máme společného se stromy, Všechno je jinak, Ze života ptáků, Apollón a Medusa, Blues osamělého archeologa, Muž na okraji, Zpráva o střetnutí, Krpatý Honek (pod názvem Příběh Kraptýho Honka), Souboj, Takový uhrovitý mužík, Jabloňový sad, Zpráva o monologu z židlí, Msta a Konec malířského podzimu. Vybrané texty pak byly ve druhém vydání doplněny všemi texty ze souboru Raubířské povídky. Takto koncipovaný výbor se pak vyznačuje dvojím jazykovým provedením. Zatímco jazyk a styl historických povídek je prosycen archaickými výrazy a větnými vazbami, pro povídky situované do nedávné minulosti či současnosti je příznačný civilní styl a hovorová čeština. Tematicky však povídky korespondují. Autor v nich zkoumá a zaznamenává nevědomé či potlačované části lidské osobnosti, zkoumá jejich podstatu a funkčnost v souvislosti s reálným prostředím a společenským řádem.

V románu Pastýřka ohně autor spojuje různorodé prvky ze svých předchozích knih. Příběh se odehrává v průběhu necelého roku v blíže neurčené současnosti. Mladý kantor přijíždí do moravského pohraničí, kde se seznamuje s mladou tajemnou ženou Barborkou. Lineární líčení místních zvyklostí i vyvíjejícího se milostného vztahu je prokládáno pověstmi vážícími se k smírčím křížům rozmístěným v okolní krajině. Realistická rovina vyprávění se postupně proměňuje v souvislosti s postavou Barborky, která pozve protagonistu na sabat čarodějnic za Valpružiny noci. Líčení průběhu sletu, jehož se účastní celá vesnice, stejně jako historické narativní exkurzy a výrazná tematizace krajiny jako personifikovaného objektu, posunují román k magickému realismu. Autor zde také několikrát využívá v různé míře přepracované historické texty z Raubířských povídek, které spoluutvářejí textovou rovinu paměti krajiny. Zúročení předchozích prozaických zkušeností vyústilo v poměrně dynamický a bohatě strukturovaný příběh, kterému však schází výraznější propojení motivů.

Ve spolupráci s úspěšným ilustrátorem Ivanem Mračkem se Valenta představil také jako autor prózy pro děti nazvané Půďáci ze staré školy. Protagonisty příběhu jsou strašidla Trámoš a Světlík, která žijí na půdě staré školy. Běžně nejsou vidět – dokud se nesetkají s lehce handicapovanou prvňačkou Johankou, která má sluchadlo a nemocné srdce, kvůli čemuž nemá kamarády. Spolu se strašidly prožije Johanka mnoho poučných příhod, které jí nakonec pomohou nalézt lidskou kamarádku a zachránit vlastní maminku. Dalšími postavami knihy jsou např. školník Kukrle, jeho kocour Medřich, myška Ámoska a krysák Ruprecht. Valenta v knize vytváří originální poučné příběhy situované do současnosti. Prolínání realistického a fantaskního je zdařilé a funkční. Autorovi se podařilo problematiku jinakosti a nezměnitelnosti působivě přiblížit i dětskému čtenáři, jemuž je (až na některá příliš složitá souvětí) přizpůsobeno i vyjadřování.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Raubířské povídky (PP 1998), Eluljá: Archetypální příběh z kolektivního nevědomí (P 2000); Krajina mírných hořkostí (PP b. d., 2003 stejnojmenný soubor obsahující povídky z Raubířských povídek a výběr textů z Krajiny mírných hořkostí), Pastýřka ohně (R 2006); sbírka vulgární poetoterapie Básně kosmaté (BB 2015); spoluautor navazujícího souboru Kluby poetických sprosťáků (corpus vulgární poetoterapie) (BB 2016).
Pro děti: Půďáci ze staré školy (P pro děti 2011); Muřinoh a Krchomilka (P pro děti 2014); Poťouchlé pohádky aneb Co čert nechtěl…, ale chtěl (P pro děti 2016).
Odborná (výběrově): Knižní: Dramaterapie (1999, 2001, 2007, rozš. a aktual. vyd. 2011); Koncepce a tvorba učebnic (1997); Dramaterapeutické projektování (2003); Psychopedie (spoluaut. O. Muller, 2003, 2004); Psychopedie. Kapitoly z didaktiky mentálně retardovaných (spoluaut. O. Krejčířová, 2. vyd. 1997).

LITERATURA

Studie a články: P. Hanuška: Prozaické novinky ze střední Moravy: (s krátkým historickým exkurzem), in Česká próza 90. let 20. století: Materiály z mezinárodní konference pořádané v Českých Budějovicích ve dnech 27. a 28. června 2001 u příležitosti 10. výročí založení Jihočeské univerzity (2002).
Recenze: Raubířské povídky: I. Grofková, Hanácké noviny Den 29. 6. 1998 * Krajina mírných hořkostí: J. Grombíř, Psí víno 2004, č. 30 * Půďáci ze staré školy: K. Kubíčková, MFD 3. 12. 2011, příl. Víkend.
Rozhovory: F. Kšajt, Arteterapie 2011, č. 25.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Autor povídkové sbírky inspirované historií olomouckého regionu v sobě nezapře erudici výtvarníka, jenž píše „jako když maluje“. Proto se některé povídky mohou na první pohled jevit jako epicky nepřehledné, neboť jsou budovány stejně jako obraz – jednotlivé vrstvy jsou nanášeny zdánlivě chaoticky, aby pak v konečném plánu náhle, jakoby vhledem, vynikla jedinečná struktura a kompozice celého plátna.
I. Grofková: Valenta píše povídky „jako když maluje“, Hanácké noviny Den 29. 6. 1998, s. 6.

Pojetím a interpretací historické látky, nakládáním s dobovými reáliemi a atmosférou má Valenta blízko k Vladimíru Körnerovi. Jazykovou, narační i metaforickou prací – široce rozklenutým souvětím, využitím promluvy plné zastaralých slov a využívající archaické syntaxe, uplatněním oxymorónních spojení, viděním člověka z úhlu nedegradující ironizace či sarkastického šlehu, modelováním hlubokého takřka barokního prostoru s rysy přízračnosti, prolínáním tepotu lidského srdce a oživené materiálové struktury věcí – se stylově blíží k prózám Jaroslava Durycha.
P. Hanuška: Prozaické novinky ze střední Moravy: (s krátkým historickým exkurzem), in Česká próza 90. let 20. století: Materiály z mezinárodní konference pořádané v Českých Budějovicích ve dnech 27. a 28. června 2001 u příležitosti 10. výročí založení Jihočeské univerzity (2002), s. 138.

Historické povídky se vyznačují lyrickým jazykem, věty dosahují vznosnosti až vančurovské. Milan Valenta je dobrý pozorovatel a psycholog, jeho lapkové, handlíři a komedianti myslí a jednají způsobem adekvátním brutalitě doby, zároveň jsou však současnému čtenáři velmi blízcí. Konflikty mají podobu mnohem vyhrocenější než v opatrné současnosti a to se projevuje na kvalitě textů, která směrem k dnešku znatelně klesá (samozřejmě také doba, která povýšila uspokojování potřeb individua na míru všech věcí, má svá trápení, ale ta jsou subtilnější a pro vypravěče méně vděčná).
J. Gombíř: Nad Krajinou mírných hořkostí, Psí víno 2004, č. 30, s. 41.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Martin Vopěnka představuje knihu Půďáci ze staré školy v pořadu 3 minuty s…
Recenze Půďáků ze staré školy Alžběty Peutelschmiedové
Recenze Půďáků ze staré školy Jany Semelkové
Recenze Půďáků ze staré školy Marie Busolíni
Recenze Půďáců ze staré školy Marcela Vašáka
Odborná bibliografie Milana Valenty na stránkách UP
Bibliografická databáze ÚČL AV ČR

Autorka hesla: Petra Kožušníková (2012)
Aktualizace hesla: 22. 6. 2014 (pk)
Aktualizace bibliografie: 22. 6. 2014 (pk); 27. 4. 2015 (ad)

Stáhnout PDF

Zdeněk VYHLÍDAL

Napsat komentář

* 21. 4. 1934, Žďár nad Sázavou

Narodil se do rodiny úředníka a zdravotní sestry. Ve Žďáru nad Sázavou vychodil obecnou školu a zažil zde v Horní ulici i události z konce války. Docházel tři roky na reálné gymnázium v Novém Městě na Moravě (1945–1948), posléze na Biskupské gymnázium v Brně. Když bylo v roce 1950 zrušeno, přešel na brněnské klasické gymnázium, kde v roce 1952 složil maturitu. Než mohl nastoupit ke studiu na vysoké škole, musel kvůli náboženskému vyznání rok pracovat jako pomocný dělník ve slévárně. Poté studoval na Filozofické fakultě brněnské univerzity kombinaci čeština s literárněvědnou specializací a polština. Po studiích krátce pracoval jako redaktor Krajského nakladatelství v Havlíčkově Brodě. Následovala roční vojenská služba, po které působil jako redaktor literárního vysílání Československého rozhlasu v Ostravě a zpravodajského oddělení v Brně. V roce 1963 musel místo na základě rozhodnutí krajského výboru KSČ opustit. Stal se vedoucím kulturní rubriky brněnské redakce Svobodného slova. V následujících letech přesídlil do Olomouce. Pět let (1964–1969) zde byl zpravodajem téhož listu. Současně vyučoval jako externista na PdF UP, kde byl v letech 1969–1974 zaměstnán jako odborný asistent. Zabýval se především starší českou literaturou a teorií literatury. V roce 1967 získal doktorát na FF UP, a to na základě práce Jakub Arbes jako literární historik a kritik. V roce 1968 působil ve funkci předsedy Okresního sdružení organizací dětí a mládeže v Olomouci, byl členem redakční rady časopisu Student a spolupracoval také s Vysokoškolským svazem studentů Čech a Moravy. V roce 1974 v Brně přednášel souběžně obor rozhlasové a televizní dramaturgie na katedře dějin věd a umění Filozofické fakulty tamní univerzity. V tomtéž roce byl z olomoucké PdF propuštěn, což vyústilo v jeho návrat do Brna. Zde byl živ především z honorářů novin, časopisů, rozhlasů a televize. V roce 1980 byl jedním ze zakladatelů a poté předsedou Českého svazu ochránců přírody v Brně, který se zaměřoval především na ochranu domácích zvířat. Kvůli nonkonformní činnosti a kontaktům se zahraničím byl v roce 1984 ve vykonstruovaném procesu odsouzen k podmíněnému šestiměsíčnímu trestu odnětí svobody. Z podobných důvodů byl ještě v roce 1988 zatčen a čtyři měsíce vězněn. Po převratu byl rehabilitován Československým rozhlasem i UP. V roce 1990 založil Ligu na ochranu zvířat, během let 1990–1991 řídil měsíčník politické strany Společnost pro Moravu a Slezsko – Hnutí za samosprávnou demokracii s názvem Moravská orlice, přičemž v roce 1991 pracoval též jako tiskový mluvčí této strany. V letech 1993–2002 působil jako externí redaktor rozhlasové stanice Svobodná Evropa. V roce 1996 kandidoval do senátu jako nezávislý. V roce 2010 byl oceněn Skleněnou medailí, nejvyšším oceněním Kraje Vysočina.

Již v době vysokoškolských studií v Brně (od roku 1954) začal psát literární recenze do Mladé fronty (především brněnského vydání), Červeného květu (Ostrava), Jiskry (Jihlava), Stráže lidu (Olomouc) a pracoval pro Československý rozhlas. Svou prozaickou a překladovou tvorbu publikoval od roku 1958 taktéž v různých periodikách. Používal pseudonym Pavel Sochor a šifry al, vz a zyv. Jeho bohatá práce publicistická se často prolíná s tvorbou literární. V roce 1969 publikoval kriminální povídky Křižovatky ve Stráži lidu. V Brněnském večerníku pak dokumentární pásmo Pandur Trenck (1975). V roce 1979 uveřejnil na pokračování pásmo o Janu Opletalovi v Jiskře pod názvem Než přišel 17. listopad. Publikoval ještě v České lípě, Ostravském kulturním měsíčníku, týdeníku Vysočina, v Knihovnickém zpravodaji Vysočina aj. Ve spolupráci s Českým rozhlasem vznikaly Vyhlídalovy povídky a také rozhlasové hry První případ (1976), Kdo jinému jámu kopá (1977), Stížnost (1977), Kontrolní den (1978), Když je štěstí unavené (1978) a mnoho dalších. Vyhlídal je také autorem třiceti dílů rodinného seriálu Jak se máte, Vondrovi? (1979–1987) a asi třiceti rozhlasových pohádek. Pro rozhlas byly dramatizovány také jeho texty ze souboru Starobylé pohádky. Pro Československou televizi napsal např. hry Čelem k vesnici (1962), Když je štěstí unavené a Štědrovečerní překvapení (1973), následoval čtrnáctidílný publicistický pořad o životním prostředí, v roce 1976 hry Šance na život a Zásnuby s nevěrníkem, v roce 1978 Honba za pokladem, v roce 1982 uvedla Čs. televize dramatizaci jeho novely Bílá smrt pod názvem Vernisáž a v roce 1982 vznikl televizní film Pražská terčovnice. V oblasti odborné se opět střetávají tematické okruhy, které prostupují celou autorovou tvorbou. Vedle monografií zabývajících se osobnostmi Matěje Josefa Sychry (Obrozenecký spisovatel Matěj Josef Sychra, 2002) a Jakuba Arbese (Jakub Arbes jako literární vědec, 2002) je to především zájem o funkci pohádkového syžetu (Klasická pohádka a skutečnost, 2004) nebo práce soustředěné na téma druhé světové války (Odraz druhé světové války v české literatuře, 1982). V roce 2010 vyšel výbor z Vyhlídalových odborných prací s kompletní zpracovanou bibliografií pod názvem Literária.

Vyhlídalova prozaická tvorba čerpá základní impulzy ze života osobního i profesního včetně odborných akivit. Nalezneme zde náměty zachycující válečnou zkušenost, stejně jako snahu zpracovat výchovná a morálně problematická témata, která odráží jeho pedagogickou praxi, či snahu vychovávat k ochraně zvířat, nebo historická témata, která zpracovával pro rozhlas a televizi. Jeho tvorbu lze rozčlenit podle několika kritérií. Prózu pro dospělé a díla pro děti a mládež, nebo díla zpracovávající tematiku historickou a díla ze současnosti.

Debutoval v roce 1958 souborem variací na lidové pověsti a lidová vyprávění z Českomoravské vysočiny Odbíjí půlnoc. K oblasti české mytologie se po letech vrací souborem Starobylé pohádky, v němž volně zpracovává pohádky klasických autorů jako K. J. Erbena či B. Němcové, přičemž na základě předloh otištěných v obrozeneckých časopisech připomíná též pohádky, jež zůstaly pozapomenuty. Životopisným románům a povídkám z české historie obvykle předcházejí prvotní dokumentární verze publikované časopisecky. Velké obliby se dostalo příběhu Pandur Trenck, který Vyhlídal publikoval na pokračování v Brněnském večerníku roku 1975. Knižně vyšla o tři roky později jako beletristické přepracování dobrodružného života barona Trencka pro mládež v edici Karavana. K jeho bohatým životním osudům se ještě jednou vrátil v roce 2009, kdy vydal historickou fresku Vězeň ze Špilberku. Obdobným vývojem prošlo také pásmo o Janu Opletalovi Než přišel 17. listopad publikované v časopise Jiskra roku 1979. Nashromážděný faktografický materiál autor posléze znovu zpracoval a knižně vydal v roce 2000. Románové zpracování následovalo v roce 2010 pod názvem Studentská revolta: Román o událostech podzimu 1939 (2010). Z historických materiálů těží také freska Sarkander (2000) vyprávějící o posledních dnech svatého Jana Sarkandera.

Nemalá část Vyhlídalovy tvorby je adresována dětem a mládeži, což platí také o většině již zmíněných knih s historickou tematikou. Pojítko tvoří román Kluci z Horní ulice, kde autor zužitkovává mj. vlastní válečné zkušenosti. Román o dobrodružství, které zažívá skupina mladých kluků na malém městě, je prosyceno neidealizovaným líčením událostí konce druhé světové války. Chlapcům byla také adresována psychologicky méně zvládnutá kniha z prostředí dětského tábora Strašení na Pančavě (1980).

Z oblasti tvorby adresované dospělým čtenářům představuje pozoruhodný počin soubor povídek Kyvadlo času a jiné povídky, v němž na pozadí událostí druhé světové války autor rozpracovává pocit osamělosti člověka a jeho vykořeněnosti z dosavadního života. Aspekty předválečného života, vzpomínky a vztahy jsou zde zobrazovány jako přitěžující a život ohrožující okolnosti. Originální je v tomto souboru práce autora s motivy zvířat. Ze soudobého života se Vyhlídal zaobíral především problematickými tématy nestálých lásek, zodpovědnosti a nechtěného těhotenství. Novela Bílá smrt přináší příběh dvojice mladých lidí, kteří se potkají na brigádě. Láska naivní dívky Terky a prospěchářského Evžena vyústí do nechtěného těhotenství. Morální dilema nahlížené především z perspektivy protagonistky vrcholí rozhodnutím pro interrupci. Soubor dvou povídek Zatmění slunce je zaměřen především na otázku odpovědnosti za dítě. Ve stejnojmenné úvodní povídce je morální dilema vystavěno na konfliktu rozvádějících se rodičů, již usilují o svěření dítěte do své péče. Mladá sociální pracovnice prověřuje poměrně jednoznačně působící fakta, která vyznívají ve prospěch otce, a dochází k opačnému závěru, kterého by bez její vlastní invence a pocitu osobní zodpovědnosti nebylo nikdy dosaženo. V druhé povídce pak Vyhlídal rozvíjí dilema mladé studentky střední školy, která po krátké známosti otěhotní a rozhoduje se, zda si dítě nechá. Posun v rámci dané linie autorových próz představuje kniha Jak si ožehnout křídla. Studentka střední zdravotnické školy se dostává do problematického postavení vůči vedení školy, když se rozhodne stát za svou úvahou na téma internát můj druhý domov oprávněně kriticky hodnotící výrazné nedostatky studentského bydlení. Stupňující se nátlak učitelů ústící v pohrůžku nedoporučení na vysokou školu i postoj matky, nabádající k pokryteckému ústupku, končí morálním vítězstvím protagonistky. V druhém plánu pak Vyhlídal rozvíjí téma týrání a ochrany zvířat. Ostrá kritika školského systému, stejně jako zodpovědnosti dospělých lidí s dobře propracovanou psychologií postav je vrcholným vyústěním této linie autorovy tvorby. Samostatně se problematice týrání a ochrany zvířat Vyhlídal věnoval v románu určeném dětem Kočičí hrad. Příběh chlapce, který se rozhodne postarat o opuštěné kočky v okolí, odhaluje problémy s tímto konáním spojené i problematické postoje ostatních. Knihu O čmuchajícím psu Bojarovi (2006) vydal spisovatel s ilustracemi žáků Základní umělecké školy ve Žďáru nad Sázavou k podpoře dětského čtenářství.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie pro děti a mládež: Bílá smrt (P 1974, 2001); Kluci z Horní ulice (R 1975, 2004, 2007); Strašení na Pančavě (P 1980); Zatmění slunce (PP 1980); O člověku ki je vse veděl (P 1982); Jak si ožehnout křídla (R pro dívky 1984); Pandur Trenck (R pro mládež 1987, 2001); Starobylé pohádky (PP 2000); Kočičí hrad (R 2002); O čmuchajícím psu Bojarovi (2006).
Beletrie: Odbíjí půlnoc (1958, 2002); Přelud (P 1961); Poznávací znamení; Sarkander (P 2000); Kyvadlo času a jiné povídky (PP 2001); 30letá válka: Čtení o počátku třicetileté války v Čechách a na Moravě od defenestrace královských místodržících k popravě vůdců stavovského povstání (2001); Jan Opletal – osudný podzim 1939 (2007); Když je štěstí unavené (rozhlasové hry, 2008); Záhada jednoho života (2008); Vězeň ze Špilberku (2009); Studentská revolta. Román o událostech podzimu 1939 (2010); Kdybych tě znovu volal, už se neotáčej… (P 2015).
Odborné (výběrová bibliografie): Obrozenecký spisovatel Matěj Josef Sychra: Život a dílo (M 2002, rozš. 2006); Klasická pohádka a skutečnost (M 2004); Válka a diferenciace autorského pohledu in Václavkova Olomouc: Česká a slovenská literatura 1930–1980 v boji proti fašismu a válce (1981); (nepodepsáno), Albatros 1987, č. 10; Literária (2010).

LITERATURA

Studie a články: S. Urbanová: in Literatura pro děti a mládež na Ostravsku po roce 1945 (1984); M. Vingrálek: Zpoždění spisovatelova poselství, Lidová demokracie, 16. 3. 1985; S. Urbanová – E. Sobková: in Profil dětem a mládeži (1986); R. Zejda a kol.: in Slovník spisovatelů okresu Žďár nad Sázavou (1992); J. Černá: in Slovníček současných brněnských spisovatelů (1994); H. Jurman: in Literární toulky Vysočinou (1994); V. Slavíková: in Spisovatelé Jihomoravského kraje (1998); B. Bacílková a kol.: in Slovník českých spisovatelů od roku 1945, 2. díl (1998); T. Studenovský – J. Bláha: in Slovník českých autorů pro chlapce (2000); I. Málková – S. Urbanová: in Literární slovník severní Moravy a Slezska (2001); L. Kopčáková: Obrozenecký spisovatel M. J. Sychra proslavil Žďár. Na okraj Vyhlídalovy monografie, Noviny Žďárské radnice, září 2002; (nepodepsáno): O plynutí času, morálce a hodnotách života, Vysočina, 18. 12. 2003; (nepodepsáno): Zdeněk Vyhlídal psal také pod pseudonymy. Současní spisovatelé našeho kraje, Jihlavské listy 5. 6. 2004; L. Kopčáková: Válka očima party Kluků z Horní ulice, Jihlavské listy 22. 4. 2005; Zdeněk Vyhlídal vydal knižně výběr rozhlasových komentářů, Vysočina 8. 12. 2005; L. Kopčáková: Opletala si pletou s Palachem. K Vyhlídalově knize o Janu Opletalovi, Jihlavské listy 13. 11. 2009.
Recenze: Odborné: Obrozenecký spisovatel Matěj Josef Sychra: L. Soldán, Akord 2002, č. 10; L. Soldán, Kam v Brně 2003, č. 2; L. Soldán, Vlastivědný věstník moravský 2003, č. 2 * Klasická pohádka a skutečnost: M. Blahynka, Obrys–Kmen 2005, č. 5.
Próza: Bílá smrt: J. P. Kříž, Literární měsíčník 1974, č. 9; M. Dufková, MF 13. 7. 1974; Š. Vlašín, Romboid 1975, č. 4 * Strašení na Pančavě: M. Matějovicová, Nové knihy 1980, č. 30/31; J. Polák, ZM 1980, č. 8; L. Soldán, Svobodné slovo 23. 7. 1980; J. Pleskot, Ostravský kulturní měsíčník 1981, č. 7/8 * Zatmění slunce: (an), Zemědělské noviny 24. 10. 1980; J. Polák, ZM 1981, č. 9; Š. Vlašín, Tvorba 1981, č. 28; I. Zítková, Svět práce 1981, č. 8 * Jak si ožehnout křídla: J. Pleskot, Kulturní měsíčník 1985, č. 1; J. Polák, ZM 1985, č. 1; S. Urbanová, Tvorba 1985, č. 9 * Pandur Trenck: M. Blahynka, Duha 1988, č. 1; M. Blahynka, Haló noviny 29. 3. 2002 * Kyvadlo času a jiné povídky: M. Blahynka, Haló noviny 22. 8. 2001 * Kočičí hrad: M. Blahynka, Obrys–Kmen 2003, č. 7;
Rozhovory: B. Matyáš, Ostravský večerník, 3. 7. 1968; M. Vingrálek, Lidová demokracie 16. 5. 1973; M. Vingrálek, Lidová demokracie 28. 10. 1975; K. Vůjtek, Ostravský večerník 21. 4. 1976; M. Vingrálek, Lidová demokracie 27. 3. 1981; (nepodepsáno), Ostravský kulturní měsíčník 1983, č. 4; K. Vůjtek, Kulturní měsíčník 1983, č. 6; L. Doskočil, Ahoj na sobotu 1984, č. 18; M. Vingrálek, Lidová demokracie 15. 3. 1985; (nepodepsáno), Nová svoboda 13. 12. 1985; -al-, Kulturní měsíčník 1987, č. 9; I. Dorovský, Universitas 1987, č. 5; -re-, Ahoj na sobotu 1. 6. 1990; (nepodepsáno), Vysočina 10. 5. 2001; (nepodepsáno), Noviny žďárské radnice, září 2002; (nepodepsáno), Vysočina 4. 9. 2003; (nepodepsáno), Vysočina 17. 3. 2005; (nepodepsáno), Jihlavské listy 22. 4. 2005; (nepodepsáno), Vysočina 5. 12. 2005; (nepodepsáno), MfD 24. 3. 2010; (nepodepsáno), Mladá fronta, Sedmička 6. 5. 2010.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Knížka dvou Vyhlídalových povídek dostala mechanicky název podle první, v níž se líčí spor o dítě, dáváme však přednost vyprávění druhému o plané studentské lásce. V ní autor zpodobil život a chování studující mládeže, dívek především, a vytvořil olomoucký studentský románek, citový zeměpis starobylého moravského města, které svou krásou a celou atmosférou usnadňuje chlapcům jejich donjuanské záměry.
J. Polák: Zdeněk Vyhlídal, Zatmění slunce, ZM 1981, č. 9, s. 565–566.

Nakonec jsem si nechal Vyhlídalovu přednost nejkrásnější, jeho takt. Potkal jsem v životě a literatuře málo lidí tak ohleduplných, pozorných k druhým, jemných a taktních, jako je Zdeněk Vyhlídal. Vlastnosti, s nimiž se špatně cestuje v přeplněném autobuse a s nimiž se jen obtížně prosazuje talent a myšlenka, představují nejvlastnější základ Vyhlídalovy stále ještě plně nedoceněné tvorby. Ve Vyhlídalově taktním přístupu k lidem, přírodě, všemu tvorstvu se zhodnocuje jeho odpovědnost i invence.
M. Blahynka: Odpovědnost, invence, takt: K padesátinám Zdeňka Vyhlídala, Kulturní měsíčník 1984, č. 4, s. 57.

Pozornější čtenář tohle vše nemusí vůbec vědět, a přece vytuší a postřehne, že kniha je napsána s mimořádným zaujetím, zřejmě z nejvlastnější osobní zkušenosti; že ač formálně román pro mládež, je to zároveň kniha-vyznání; vyznání, ve které se objevuje velké množství motivů z jiných Vyhlídalových knih (například z Bílé smrti) a která tak v jistém smyslu resumuje humanistickou jednotu autorova díla. A je to vyznání i literární: právě uprostřed knihy se významuplně vynořuje jméno moderního klasika slovesné úcty k přírodě Jaromíra Tomečka.
M. Blahynka: Boj o víc než o Kočičí hrad, Obrys – Kmen 2003, č. 7, s. 2.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Bibliografická databáze ÚČL AV ČR
Heslo ve Slovníku české literatury po roce 1945
Medailonek na stránkách Kraje Vysočina
Ukázka z historické fresky Jako je bůh nade mnou o Janu Sarkanderovi

Autorka hesla: Petra Kožušníková (2012)
Aktualizace hesla: 12. 7. 2014 (pk)
Aktualizace bibliografie: 12. 7. 2014 (pk)

Stáhnout PDF

Eduard WONDRÁK

Napsat komentář

* 27. 10. 1919, Žatec
† 10. 4. 1996, Olomouc

Narodil se jako jediné dítě do německo-české rodiny továrního vařiče laků. Ve čtyřech letech se s rodinou přestěhoval do Prahy, kde vychodil obecnou školu a absolvoval reálné gymnázium v pražské Libni. Po maturitě (1938) nastoupil ke studiu nejprve filozofie, posléze germanistiky na Univerzitě Karlově, nakonec se však přihlásil ke studiu medicíny. Otec byl německého původu, proto bylo Wondrákovi za okupace ještě jako nezletilému přiděleno německé občanství. Z tohoto důvodu byl také nucen v dubnu roku 1939 přejít na německou univerzitu v Praze, kde v dubnu 1945 promoval. Jeho matka zahynula 7. května 1945 při ostřelování ulice německým dělostřelectvem. Zaměstnán byl nejprve jako sekundární lékař nemocnice v Litoměřicích. Od roku 1954 pracoval jako okresní chirurg a traumatolog v Lovosicích. To už mu bylo vráceno československé občanství a měl za sebou i nostrifikační proces dosaženého vzdělání. Roku 1956 nastoupil na první chirurgickou kliniku Fakultní nemocnice v Olomouci. Následovaly úspěšné zkoušky pro atestaci 2. stupně z oboru chirurgie na UP. Od roku 1962 pracoval také jako asistent LF UP. O rok později se stal kandidátem věd a v roce 1965 se zde habilitoval na docenta prací Vnitřní fixace kostních zlomenin. Ze zápisu konkurzní komise, jež doporučila Wondrákovu habilitaci, vyplývá, že „i jeho činnost pedagogická je hodnocena velmi kladně. […] Mezi studenty je znám jako dobrý pedagog a je mezi nimi také velmi oblíben“ (osobní složka, Archiv UP v Olomouci, zápis ze dne 27. září 1965, podepsán Vl. Rapant, Jan Kučera, Zdeněk Šerý, K. Wagner, posléze Fr. Šantavý). V letech 1977, 1981 a 1983 katedra podala opakovaně návrh na udělení profesury. „Odpověď jsem neobdržel,“ uvádí Wondrák v jednom ze svých životopisů. (Osobní složka, Archiv UP v Olomouci.) V říjnu 1984 požádal o odchod do starobního důchodu. V penzi ještě vyučoval na Střední zdravotnické škole v Olomouci. Profesorský titul mu byl udělen až v roce 1991. Jeho manželka zemřela roku 1994. Wondrák ve svém oboru publikoval více než 360 prací, z toho téměř 100 v zahraničních periodikách a sbornících. Mimo uvedená zaměstnání pracoval také v Červeném kříži, Československé společnosti pro šíření věd a techniky při ČSAV a byl členem mnoha dalších spolků a organizací nejen tuzemských, ale také rakouských a německých. Od roku 1955 byl členem Státní komise pro výzkumné úkoly v úrazové chirurgii. V historickém bádání se Wondrák zaměřoval na osudy lékařů a lékařů-spisovatelů. Psal mimo jiné o lékaři a básníku Vavřinci Spanovi ze Spanova, hluboce se zabýval osobností Ernsta Weisse, psal o zakladateli novodobé anatomie Andreu Vesalovi, Justusi Erichu Bollmannovi a jeho snaze osvobodit Lafayetta z olomouckého vězení či o slavném anatomovi Vincenci Alexandru Bochdalekovi. Především však patřil Wondrákův celoživotní zájem Albertu Schweitzerovi (1875–1965), jehož myšlenek byl velkým propagátorem a obdivovatelem již od studentských let. Napsal o něm první českou monografii Albert Schweitzer a také doprovodil komentářem česká vydání Schweitzerových knih. Vedle těchto aktivit byl pravidelným účastníkem schweitzerovských setkání v Holicích v Čechách a byl majitelem největší sbírky schweitzerovských reálií u nás. Vedle životních a profesních peripetií osobností z oboru medicíny Wondrák zpracovával také další témata z obecné historie lékařství. Asi největšího ohlasu se dostalo knize Krev smyly deště pojednávající o lékařských metodách a jejich praktických aplikacích na pozadí rakousko-pruského válečného konfliktu v roce 1866. Kniha je psána střízlivým jazykem a skrze perspektivu lékařského poslání zprostředkovává nevšední pohled na danou historickou událost. Poukazuje na stěžejní proměny v optice válčících stran, na pozici zraněného vojáka v boji, mapuje první zásahy Červeného kříže i dobrovolníků poskytujících první občerstvení a pomoc přímo na bojišti, stejně jako sumarizuje dobové projevy nezájmu a především ideologické zlovůle bojujících stran. Dalším výrazným spisem z této oblasti, který ovšem vyšel až po autorově smrti, je publikace Historie moru v českých zemích: o moru, morových ranách a boji proti nim, o zoufalství, strachu a nadějích i o nezodpovězených otázkách. Stejně jako v dříve zmíněné knize je problematika moru nahlížena humanistickým prizmatem, aniž by však ztrácela faktografickou hodnotu. Větší část Wondrákových historických bádání se však týkala přímo olomouckého kraje, kde strávil převážnou část života. Za významný počin bývá považována např. jeho emancipace historie olomoucké výroby penicilinu. V Německu publikoval mimo jiné článek o historii Olomoucké univerzity pod názvem Alma mater Olomucensis: kurze Geschichte der ersten Hochschule Mährens in Olmütz. Významný traumatolog a místopředseda České chirurgické společnosti Vladimír Pokorný hodnotí Wondrákovu tvorbu z oblasti historie lékařství slovy: „Na tomto poli je jeho publikační činnost zcela originální a v našem písemnictví ojedinělá.“ (Osobní složka, Archiv UP v Olomouci, V. Pokorný: Oponentská zpráva k publikační a vědecké činnosti doc. MUDr. Eduarda Wondráka, CSc.) V kulturní oblasti bylo významné Wondrákovo působení ve výboru Vlastivědné společnosti muzejní v Olomouci jako předsedy pro dějiny lékařství. V letech 1973–1976 působil ve funkci předsedy celé společnosti. Podílel se na činnosti olomoucké pobočky Klubu přátel výtvarného umění a Spolku českých bibliofilů. Účastnil se přípravy 50. výročí obnovení UP (1946–1996). Jeho dlouholetými přáteli byli překladatel a básník Otto František Babler (1901–1984), se kterým udržoval přátelské vztahy a jemuž dedikoval několik svých básní, i filolog a literární historik Jiří Daňhelka (1919–1993). Udržoval také styky s malířem Bohumírem Dvorským (1902–1976).

Wondrák jako gymnaziální student pracoval v mládežnickém antifašisticky orientovaném hnutí Mladá Kultura a spoluredigoval, v té době zakázaný, stejnojmenný časopis. Mimo tyto a další aktivity přispíval do revue U: čtvrtletníku skupiny Blok redigované Bedřichem Václavkem a do Studentského časopisu. Za tzv. druhé republiky spoluredigoval antifašistický mládežnický časopis Mladá generace. V roce 1950 podle jeho námětu natočil Miloš Makovec film Případ Dr. Kováře. Dokladem jeho spisovatelské tvorby jsou dvě útlé sbírky básní vydané vlastním nákladem. Prvotinu publikoval při příležitosti šedesátých narozenin a nese název Pět kouzel a jiné básně, druhou sbírku Ohlédnutí pak vydal u příležitosti svých pětasedmdesátých narozenin. Výsledkem Wondrákových literárních aktivit jsou i básně nevydané, které autor věnoval známým a přátelům, v jejichž soukromých archivech se nacházejí.

První sbírka Pět kouzel a jiné básně obsahuje pouze osm básnických textů a je doprovozena Slovem o autorovi od O. F. Bablera. Básně meditativního charakteru jsou situovány do sevřených celků nepřesahujících sedm slok tvořených vždy čtyřverším, či pětiverším. Pevná kompozice básní koresponduje s melodičností, jež je zajišťována užitím obkročného rýmu nebo anaforickým opakováním (Chvíle), méně často pak epiforou či refrénem, jako v básni Faust, kde obměňuje poeovský refrén: „–Teď ještě ne“ (v posledním verši pak přechází v osudové: „Už nikdy ne“). Právě tato báseň představuje jeden pól napětí, až mučivou tíži osudu, jehož konec nemá člověk ve svých rukou. Pomyslný protipól představuje báseň Pět kouzel, jež představuje harmonický celek, bez gradace napětí, vyjadřující naopak víru v pozitivní hodnoty a smíření. Právě napětí mezi smířlivým koncem a dramatickým neřízeným zásahem zvenčí tvoří základní významovou osu sbírky. Autor v básních přemítá o zásadních okamžicích lidského života, přičemž se proměňuje hledisko lyrického subjektu a apelujícího hlasu. Na pozadí racionálně promýšlené kompozice vysvítá trýznivost ontologického tématu, jež lyrický subjekt bytostně prožívá především jako napětí mezi jednotlivým konkrétním „já“ a nepoznatelným absolutnem. Tuto tenzi básník analyticky zpracovává v pevné racionalizované struktuře básní, její neuchopitelnost však prosvítá v hyperbolických gestech (báseň Jak). S tématem fatálního zápasu s abstraktností a neuchopitelností existujícího nekonkrétního zmocněnce „Neznámého“ se pojí také symbolika živlů: větru, bouře, slunce, hvězd, světla, nejvíce však živlů vodních a s nimi spjatá časovost (báseň Úděl). Právě symbolika trvání a plynutí je dalším konstitučním rysem Wondrákovy poezie. Časté je její užití jak v konkrétním obrazotvorném ustrojení básně (předjaří, půlnoc, chvíle, čekání), tak v chybějící, či naopak rozpracované interpunkci, nebo v samotném trvání básně, s nímž autor ve své lyrické výpovědi výrazně počítá, aby zaburácel nečekanou proměnou refrénu (Faust), či rozlil poklidné smíření (Zas).

Druhá sbírka Ohlédnutí, již autor vydal dva roky před smrtí, obsahuje 12 básní. Jejich názvy signalizují, že půjde o poezii svázanou s konkrétními prožitky: Vzpomínka, Vzpomínka na přítele, Věk, Ohlédnutí, Stesk ad. Poezie a její konkrétní projevy v této sbírce korespondují se sbírkou předcházející; jen nastíněná rozervanost a nerozhodnost mezi dramatickým zápasem a smířením ztrácí na významu. Tématem spojujícím většinu básní je prožitek blížící se smrti. V souvislosti s ní dochází k rekapitulaci vzpomínek a ústředních životních postojů. Z básnické výpovědi se vytrácí rozbouřená afektivnost a přechází v zniterněnou sebereflexi (Na břehu řeky). Od počátku sbírky se lyrický subjekt stále intenzivněji obrací ke smrti, jež zůstává nepojmenována. Právě tato pointovaná skrytost za metaforickými a eufemizujícími verši, v niž ústí většina básní, velmi zintenzivňuje nutkavý pocit směřování a neodvratnosti. Veselé vzpomínky jsou poznamenány smrtí, smrt, jež mění významy raných přání a postojů, se stává středobodem a nutným vyústěním celého života. Prizma smrti se nyní stává bytostným údělem básníka s životem lékaře. Na promítání autorovy profese do jeho tvorby lze usuzovat ze dvou rysů. Prvním je užívání odborných názvů infuze, tonometr (Ohlédnutí). Druhým je autorský postoj. Tváří v tvář natolik pro člověka tristnímu tématu jako je vlastní smrt, autor neustupuje od analytického vnímání světa, jež jeho poezii zajišťuje zvláštní kontinuitu a dotváří význam básní. K vytvoření odstupu užívá apelativní du-formy (Hra). Právě prizma smrti zde nalézá ještě druhou funkci, básník se nyní stává sám zmocněncem, který se smí ohlédnout a podat své svědectví o přicházející smrti, ale také svém životě: „A na jaře sníh zmizí, / zmizí i stopy v něm. / Zůstane jen, – žes býval / člověku člověkem.“ (Věk), když si v posledních verších píše vlastní epitaf. (P. Maňák: Neúnavný propagátor filozofie Alberta Schweitzera, in Z paměti literární Olomouce 2 (2006), s. 161.) Básně Eduarda Wondráka jsou dokladem autorovy sečtělosti a poetických znalostí. Jeho projev je poučený, nikoliv však formálně inovativní. Hlavní význam jeho básní spočívá v implicitním střetávání dvou hledisek: hlediska obeznámeného, racionálního subjektu s hlediskem subjektu prožívajícího, tápajícího. Zároveň z jeho básnické tvorby vyzařuje niterné zaujetí a dlouholeté promýšlení zásadních životních témat, s nimiž se setkával i při svém profesním působení.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Pět kouzel a jiné básně (BB 1979); Ohlédnutí (BB 1994).
Příspěvky ve sbornících: Pocta dělníku knihy: Verše českých básníků věnované O. F. Bablerovi (1985); Život a jeho knihy in Zprávy Spolku českých bibliofilů v Praze 1988, č. 3; O poslání překladatelova umění in Zprávy Spolku českých bibliofilů v Praze 1989, č. 1/2; K 250. výročí založení olomoucké Společnosti neznámých učenců, Střední Morava 1996, č. 3; Protimorový spis Jana Amose Komenského, in Folia historica bohemika (1993); Kdo byl Ernst Weiss? Plamen 1967, č. 1.
Odborné práce (výběr): Traumatologie: Repetitorium pro studium lékařství (vš. skripta 1966); Indikace a komplikace osteosyntéz v praxi (1979); Zlomeniny kosti patní (1964); Zábrana úrazů v průmyslu (1963). Historie lékařství (výběr): Krev smyly deště: osudy a utrpení roku 1866 (1989); Historie moru v českých zemích: o moru, morových ranách a boji proti nim, o zoufalství, strachu a nadějích i o nezodpovězených otázkách (1999); Vavřinec Span ze Spanova (1530–1575), lékař – básník – humanista (1980); Lékař, který chtěl osvobodit revolucionáře: (k 200. výročí narození dr. J. E. Bollmanna a k 175. výročí jeho pokusu o osvobození J. P. M. Lafayetta z Olomouckého vězení) (1970); Patnáct let dějin lékařství v Olomouci (1969); Albert Schweitzer (1968, 2. vyd. Albert Schweitzer a Lambaréné 1995); Paracelsus und sein Olmützer Verehrer Franz Spunda = Paracelsus a jeho olomoucký obdivovatel Franz Spunda (1993), Pharmaindustrie von Hitlers Leibarzt Dr. T. Morell während des zweiten Weltkrieges in Olmütz. – Gab es ein Olmützer Penicillin? = The pharmaceutic industry of Hitlers personal doctor Dr. T. Morell during the World War II in Olomouc. Did there exist a penicillin from Olomouc? in Acta Universitatis Palackianae Olomucensis (1993); Vídeňské Josefinum a podíl lékařů z Čech a Moravy na jeho činnosti a historii (1968); Alma mater Olomucensis: kurze Geschichte der ersten Hochschule Mährens in Olmütz (1965).

LITERATURA

Studie a články: S. Káš: Medailonky českých lékařů-spisovatelů 2006; S. Komenda: Eduard Wondrák – lékař, spisovatel, osobnost + P. Maňák: Neúnavný propagátor filozofie Alberta Schweitzera + B. Smejkal: Eduard Wondrák a literatura in Z paměti literární Olomouce 2 (2006); O. Špecinger in Regiz 1998, č. 6, dostupné z: http://www.vejr.cz/regiz/archiv/osobnosti/wondrak.html; F. Všetička: Ohlédnutí, in Olomouc literární (2002); J. Balatková: Epilog životního díla prof. MUDr. Eduarda Wondráka, CSc., in Ročenka Státního okresního archivu v Olomouci 6 (25) 1997 (1998).
Recenze: Krev smyly deště: M. Borovička, Práce 9. 9. 1989, příl.; O. Chaloupka, Kmen 1989, č. 29; R. Míšek, Tvorba 1989, č. 36 * Ohlédnutí: B. Kolář, Hanácké noviny 23. 12. 1994.
Rozhovory: B. Kolář, Hanácké noviny 27. 10. 1994.

UKÁZKA Z OHLASŮ

Eduard Wondrák do této příležitostné bibliofilie vybral z rozsáhlé tvorby jen dvanáct básní. Právě tolik, kolik je měsíců v roce. Snad proto, že všechny básně pojednávají o čase – ve všech jeho proměnách i o jeho osudové vyměřenosti pro člověka. Jak naznačuje název básnického svazečku, je možno básně považovat za poetickou rekapitulaci. Není v ní smutek, ale moudrost, není v nich stesk, ale vděk.
B. Kolář: Eduard Wondrák, Ohlédnutí, Hanácké noviny 23. 12. 1994, s. 5.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Bibliografická databáze ÚČL AV ČR
Česko-slovenská filmová databáze

Autorka hesla: Petra Kožušníková (2012)
Aktualizace hesla: 12. 7. 2014 (pk)
Aktualizace bibliografie: 12. 7. 2014 (pk)

Stáhnout PDF

Miroslav ZAHRÁDKA

Napsat komentář

* 14. 5. 1931, Kralupy nad Vltavou

Narodil se v dělnické rodině jako starší ze dvou dětí. Po maturitě na Gymnáziu v Kralupech v roce 1950 vystudoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy obor ruština – čeština (promoce 1955). Již za studií působil dva roky jako asistent Zdeňka Mathausera na Vysoké škole ruského jazyka a literatury v Praze. Oženil se s Annou Bíbovou, učitelkou ruštiny a češtiny, a v roce 1956 se mu narodila dcera Jana (Jana Rečková, v současné době spisovatelka sci-fi románů). Téhož roku se stal vědeckým aspirantem na Moskevské státní univerzitě, kde v roce 1960 obhájil disertační práci na téma Umělecký styl románů Konstantina Fedina. Po návratu přesídlil do Olomouce, kde nadále vyučoval na UP jako odborný asistent. V roce 1961 se stal podruhé otcem (dcera Táňa). V roce 1962 získal na olomoucké univerzitě docentský titul a v roce 1966 se stal vedoucím katedry rusistiky FF UP. Byl iniciátorem tradice Olomouckých dnů rusistů a od roku 1968 vydávání ročenky Rossica Olomoucensia. Roku 1979 byl jmenován profesorem ruské literatury, o rok později získal titul doktor věd. Účastnil se celé řady mezinárodních konferencí a přednášel na zahraničních univerzitách v Moskvě, Petrohradu, Kyjevě, Volgogradu, Krasnojarsku, Varšavě, Krakově, Gdaňsku, Opoli, Budapešti, Sofii, Záhřebu, Zadaru, Bělehradu, Grazu, Berlíně, Lipsku, Jeně, Halle, Osnabrücku, Udine a Lublani. Stal se předním odborníkem na ruskou literaturu uznávaným nejen u nás, ale i v zahraničí.

Již v roce 1945 publikoval své první texty v časopise Nástup. Posléze přispíval do různých periodik, např. Červený Květ, Divadelní noviny, Kralupské noviny, Kulturní tvorba, Květen, Literární noviny, Literární měsíčník, Nová svoboda, Ostravský večerník, Plamen, Romboid, Rudé právo, Stráž lidu, Svoboda, Tvorba ap. Své odborné práce o literatuře publikoval v časopisech Československá rusistika, Opera slavica, Ruský jazyk a sbornících Slavica Pragensis a Čtení o kompozici, rovněž jeho zahraniční publikační činnost je rozsáhlá. Za normalizace umožnil pod svým jménem vydání prací překladatelů Josefa Sedláka a Antonína Václavíka, které by jinak nemohly vyjít. (B. Kolář: Miroslav Zahrádka, vědec tichý, ale v encyklopediích zabydlený, in Z Olomouce literární 2 (2006), s. 331.) V oblasti literární publicistiky a beletrie často užíval pseudonymy. Jako Petr Klen vydal svou prvotinu a publikoval některé divadelní a literární recenze. Pod jménem Karel Libčický pak vydával některé časopisecky publikované povídky.

Příběh románu Čekání s podtitulem Kronika mládí se odvíjí v časovém rozmezí let 1942–1950 a zachycuje dotyčná léta v životě autobiografického vypravěče a protagonisty Petra. Vyprávění začíná nedlouho před jeho nástupem na gymnázium v městečku Králové a končí krátce po ukončení studií. Gymnaziální léta a období dospívání se zde odvíjí na pozadí pohnutého dění za nacistické okupace, konce druhé světové války a dalšího společensko-politického vývoje, který formuje osudy postav. „Čekající“ Petr kriticky sleduje hrdinné chování lidí ze svého okolí i převlékání kabátů a zbabělost. Reprezentace jeho morálního, ideového a politického zrání ovšem výrazně retarduje čtivost textu a dramatický spád. Autorský styl působí sice vyzrále, ale v souvislosti s množstvím zachycovaných osudů a postav, jež jsou mnohdy příliš jednostranně kádrovány, se sdělnost textu snižuje. Od dobové kritiky se textu dostalo rozporuplného přijetí. Vedle velmi kladného hodnocení (např. od Milana Blahynky) byl jinými recenzenty dotyčný román kritizován jako málo umělecky hodnotný. Autorovy memoáry vyšly v rámci edičního projektu Paměť UP pod titulem Okamžiky ze životního putování literárního vědce a prozaika. Literárně poučeným způsobem jsou v nich zachyceny děje a události společenské, univerzitní i privátní. Jednotlivé kapitoly jsou vždy tematicky vymezeny, čemuž odpovídají zvolené názvy, a směřují k prozaické katarzi. Čtivé a kriticky vyhraněné paměti jsou živějším a hodnotnějším textem než autorova románová prvotina.

BIBLIOGRAFIE

Próza: Čekání. Kronika mládí (R 1980, pseud. Petr Klen); Okamžiky ze životního putování literárního vědce a prozaika (vzpomínky, 2011).
Příspěvky ve sbornících: Čas dobré naděje (1975, pseud. Petr Klen).
Časopisecky: Dort. Hříčka, Nová svoboda 19. 2. 1977; Narozeniny s auty. Povídka, Ostravský kulturní měsíčník 1997, č. 4. (rus. překl. Děň rožděnija s avtomobilem, Ural 2010); Máša. Povídka, Ostravský kulturní měsíčník 1977, č. 12; Milostné dobrodružství. Povídka, Nová svoboda 8. 8. 1981; Vzestup a pád čilého člověka. Povídka, Rudé právo 23. 8. 1986; Zápisky vedoucí pracovnice (úryvek z větší prózy), Literární měsíčník 1989, č. 10.
Práce o literatuře (výběrová bibliografie): O chudožestvennom stile romanov Konstantina Fedina (1962); O vývoji ruské válečné prózy, I. část, 1812–1852 (1969); Ruská a sovětská literatura v kulturní rubrice Rudého práva v dvacátých letech (1970); Kapitoly o socialistickém realismu (1973); Stalingradská bitva v literárním zobrazení (1973; 1975); Michail Šolochov (motivy – kompozice – styl) (1975); Základní otázky socialistického realismu (1975); Alexandr Fadějev a Československo (spoluaut. C. Kučera, 1976); Literatura a říjen (1977); Literatura a válka (1980); Sovětská literatura a my (1981); Současná sovětská literatura (spoluaut. D. Žváček – M. Mikulášek, 1984); Paralely a vztahy (1986); Malý slovník rusko-českých literárních vztahů (s kol. aut., 1986); Současná sovětská literatura let osmdesátých (spoluaut. D. Žváček, 1989); Dogmata a živý literární proces (Jak vznikala úzká norma socialistického realismu a jak s ní ruská literatura bojovala) (1992); Ruský literární proces 80. a začátku 90. let (1994); L. N. Tolstoj a ruská próza (1996); Současní ruští prozaici (1997); Maxim Gorkij v ohlasech české kritiky přelomu 19. a 20. století (2001); Ruská literatura XX. století (1890–2000) (2002); Toulky s ruskými spisovateli (2003, 2. rozš. vyd. 2007); Ruská literatura XIX. století v evropském kontextu (osobnosti a dialog literatur) (2005); Slovník rusko-českých literárních vztahů (s kol. aut. 2008).

LITERATURA

Studie a články: H. Dziková: Bibliografie: Miroslav Zahrádka (2010); B. Kolář: Miroslav Zahrádka, vědec tichý, ale v encyklopediích zabydlený, in Z Olomouce literární 2 (2006); A. Fialová-Šporková: Se sekerou na to nešli, to ne, spíš se švindlem: Inteligence v poválečných normalizačních obrazech poválečných dějin, Tvar 2006, č. 20.
Recenze: Čekání: Kronika mládí: B. Dokoupil, Rovnost 30. 9. 1980; (ko), Lidová demokracie 21. 8. 1980; N. Otisková, Nové knihy 1980, č. 35 + Ostravský večerník 20. 10. 1980 + Ostravský večerník 12. 1. 1981; J. Poláček, Tvorba 1981, č. 11; M. Blahynka, Ostravský kulturní měsíčník 1981, č. 2; E. Stunová, Nová svoboda 20. 1. 1981.
Rozhovory: V. Brtníková, Nová svoboda 4. 11. 1978; nepodepsáno, Nová svoboda 16. 2. 1980; V. Brtníková, Nová svoboda 19. 9. 1981; K. Vůjtek, Kulturní měsíčník 1986, č. 5; V. Brtníková, Tvorba 1987, č. 37.
Medailonky a portréty: M. Blahynka, Tvorba 1981, č. 19; V. Kostřica, Rossica Olomoucensia 1981, č. 19; J. Sekera, Literární měsíčník 1981, č. 5; M. Blahynka 1986, č. 19; J. Kadlec, Literární měsíčník 1986, č. 5; Z. Pechal, Rossica Olomoucensia 1991, sv. 29; O. Richterek, Acta Universitatis Palackianae Olomucensis. Facultas philosophica. Philologica. Slavica (1991), sv. 7; J. Dohnal, Opera slavica 1996, č. 3; O. Richterek, Opera slavica 2001, č. 1; Z. Pechal, Rossica Olomucensia (2000), sv. 39.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Klenovo vyprávění potvrzuje autobiografický základ, v mnohém působí věrohodně. Horší je to už s uměleckým ztvárněním zvolené látky. Klen své románové dílo přelidnil a motivicky předimenzoval, leccos naopak zjednodušil a pouze naznačil nebo konstatoval. Zjevně v dostatečné míře neprovedl výběr a redukci zamýšlených témat a motivů, méně by zde rozhodně znamenalo více. Jakkoli volí krátké kapitoly a občas užívá metody filmového střihu a polopřímé řeči, jeho podání je málo čtivé, nedramatické. Jako výpověď o období okupace a prvních poválečných letech můžeme Čekání srovnat s jinými díly tohoto druhu, např. s Misařovým románem Periférie (1977). V této konfrontaci však Klenova próza nemůže obstát, je umělecky nepříliš zdařilá, šedivá.
J. Poláček: Šedivá knížka, Tvorba 1981, č. 11, s. 18.

Za poslední stránky knihy, zaznamenávající maturitní večírek dva roky po Únoru, přesahuje pak Klenův příběh jedné školní třídy především svou mírou pravdivosti. A onou kritičností, kterou autor vůči svým hrdinům projevuje, zatímco stejně neotupen zůstává jeho cit pro způsob vnímání a hodnocení reality mladými lidmi své (a v podstatě i dnešní) doby.
N. Otisková: Osm let života, Nové knihy 1980, č. 35, s. 4.

Kritikovi se nestává často, že se jeho individuální životní zkušenost až do některých podrobností kryje s autorovou. Klen je o dva roky starší, žili jsme za války a po ní na různých místech, ledaco bylo přirozeně jinak, ale to hlavní, život v menším českém městě, lidé, škola, školení Svazu české mládeže na zámečcích, ba i naše milostné příběhy, slovník a repertoár představ, tužby, obavy, naděje, první poválečné doby, v nichž jsme sami nevolili, protože jsme na to neměli potřebný počet let, ale tím víc celý zápas prožívali, studentskou samosprávu, kantory hrdiny i zbabělce, chlapce a dívky, z nichž někteří jednali v souladu se svým společenským původem jako ilustrace do dějin společenské psychologie, ale jiní se naopak úporně nebo bezděčně vymykali – to vše napsal Petr Klen tak, že jsem se v tom našel a že jsem v tom nalezl i naši školu, na které Klen nikdy nebyl, a své město a lidi. Román třídy a třídění mi „sedí“ tak, že mě to až trochu děsí a kladu si otázku, nepropadám-li jako kritik tak trochu generační sentimentalitě, a jinou otázku, mohou-li číst podobně děje Petrova a Romanova dospívání i čtenáři, kteří léta 1942–1950 žili v jiném svém věku nebo se tehdy ještě ani nenarodili.
M. Blahynka: Román třídy a třídění, Ostravský kulturní měsíčník 1981, č. 2, s. 15.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Životopis Miroslava Zahrádky na stránkách Písečku
Odborný profil Miroslava Zahrádky na stránkách Kdo je kdo v české slavistice s výběrovou bibliografií
Bibliografická databáze ÚČL AV ČR

Autorka hesla: Petra Kožušníková (2012)
Aktualizace hesla: 12. 7. 2014 (pk)
Aktualizace bibliografie: 12. 7. 2014 (pk)

Stáhnout PDF

Eva KAČÍRKOVÁ

Napsat komentář

* 26. 1. 1937, Olomouc

Zdroj: Archiv Evy Kačírkové

Narodila se do rodiny olomouckého krejčího Navrátila. V Olomouci vystudovala Slovanské gymnázium (maturitu složila v roce 1955) a posléze se přihlásila ke studiu biologie a chemie na PřF UP, které úspěšně dokončila v roce 1959. Po studiích se až do roku 1962 živila jako učitelka na základních školách v okolí Olomouce. Po odchodu do Prahy pracovala jako laborantka ve Výzkumném ústavu antibiotik v Roztokách u Prahy a později ve Výzkumném ústavu živočišné výroby v Uhříněvsi. Po mateřské dovolené od roku 1965 vystřídala několik administrativních pozic. V roce 1973 se začala naplno věnovat literární tvorbě.

Působení Evy Kačírkové v kulturní oblasti je nemálo spjato také s tvorbou filmovou a dramatickou. Příznačná je v tomto ohledu její dlouholetá spolupráce s režisérkou Věrou Chytilovou. V roce 1976 hrála v jejím filmu Hra o jablko klíčovou roli sekretářky. Následně s ní spolupracovala na scénáři filmu Panelstory aneb Jak se rodí sídliště (1979), kde si zahrála také jednu z hlavních rolí (Marie). Malou roli ztvárnila i v režisérčině dalším filmu Faunovo velmi pozdní odpoledne (1983). Dále je spoluautorkou námětu k filmu Pasti pasti pastičky (1998, rež. Věra Chytilová), kde také hrála postavu paní Bachové. Vlastní zpracování námětu vydala téhož roku jako novelu pod názvem Léčky a pasti. Sama napsala televizní hru Konec semestru (1975, rež. Eva Sadková). Její parodie na tajemný detektivní román Edgara Wallace Černý opat byla vysílána v roce 1985 s názvem Růžový Hubert s Milošem Kopeckým v hlavní roli (rež. Zdeněk Kubeček). Ve stejném roce odvysílalo Košické televizní studio její inscenaci Kde ptáci nezpívají (1985, rež. J. Poliaček). Svými texty přispívala Kačírková do různých periodik: Československého vojáka, Interpressu, Ohníčku, Pionýra či Signálu. Řadu svých později knižně vydaných povídek publikovala nejdříve na pokračování v časopisech a novinách, např. v Květech, Mladé frontě, Světě práce, Vlastě, Práci, Cosmopolitanu a dalších. Publikovala také ve specializovaných časopisech Jedním dechem nebo Na horké stopě. Přispěla do několika sborníků detektivních povídek Kapitán Exner uvádí, Kriminální příběhy staré zlaté Prahy a rovněž do sborníku orientovaného místopisně Městopis.

Ve své beletristické tvorbě Eva Kačírková zužitkovává dobrou orientaci v české i ve světové detektivní tvorbě. Své převážně detektivní příběhy, ať již romány či povídky, zasazuje do českého kulturního rámce. Protagonistou je často detektiv amatér, který se k vyšetřování zločinu dostává náhodně, nebo kriminalista. Příznačná je také snaha o výrazné psychologické vykreslení charakterů postav, které nejsou vždy typickými figurami detektivního žánru. Autorka se však orientuje spíše na psychologii sociální a pro její prózy je tedy příznačný sociálně kritický zřetel, vyznačují se také specifickým humorem a ironií. Dějová linie je vyvážená a vystavěná především na dobře zvládnutých dialogických pasážích, které dynamizují tok příběhu. Jazyk a styl autorky jsou kultivované a barvité, bez obnažené schematičnosti narativu. Spisovatelka volí především vyprávění vedené v ich-formě.

Příběhy Evy Kačírkové jsou situovány do českého městského prostředí, tematizují život českých obyvatel různých společenských vrstev a kriticky sledují jejich hodnotová měřítka, která výrazně inklinují k materiálnímu blahobytu jako záruce moci a spokojenosti. V tomto kritickém zaměření orientovaném do domácího prostředí se autorka často pohybuje na okraji detektivního žánru, kde zločin a jeho rozluštění mnohdy ustupují do pozadí před vlastními společenskými sondami. Od devadesátých let se její detektivní prózy často orientují na kritiku nekalých praktik polistopadové podnikatelské sféry a jejích vazeb na sféru politickou. V souvislosti s tímto zaměřením také Kačírková ve dvou případech na detektivní žánr zcela rezignuje, a to ve prospěch společenského románu. Kritiky je její tvorba hodnocena převážně kladně. V oblasti českého detektivního žánru je považována za jednu z čelných představitelek, což dokládají i četná ocenění: např. za detektivní povídku Noční strach získala v roce 1994 třetí místo v Ceně Havrana udělované Českou sekcí AIEP a v roce 1999 tamtéž třetí místo za povídku Zloděj koní. V roce 2003 byla její kniha Tolary jsou zlaté nominována na cenu Jiřího Marka za nejlepší detektivní román. Její knihy byly přeloženy do němčiny, ruštiny a slovenštiny.

Kačírková debutovala v roce 1975 souborem šesti detektivních povídek Masožravé rostliny. Řemeslně zvládnuté příběhy o lidech v krizových situacích trpí určitou mnohomluvností, vlastní komentáře postav působí někdy až příliš afektovaně, což je ale do jisté míry kompenzováno rychlým dějovým spádem. Po dvou letech následoval soubor tří povídek Po sezoně se nevraždí. Příběhy jsou převážně zasazeny do pražského prostředí. Vypravěč se stává detektivem svou mimoděčnou účastí při zločinném dění. Kačírková vyprávění prokládá živými dialogy s prvky žargonu odkazujícím na různé společenské vrstvy. Jedná se opět o dějově vyvážené příběhy, jimž byla kritikou vytýkána jen přílišná snaha o psychologické řešení zločinu. Autorka dále vydala soubor dvou povídek Sedm stupňů do pekla s protagonistou amatérským detektivem Petrem Martinem, který se náhodou dostává k vyšetřování vražd. V první povídce, jejíž jméno nese celá kniha, se jedná o sérii vražd, jejichž rozuzlení sahá do minulosti. V druhém případě je taktéž potřeba hledat kořeny současného zločinu v dobách minulých. Oba příběhy jsou plastické, odehrávají se v různém prostředí a různých časech. Kačírková zde velice výstižně formuje charaktery svých postav, jež mnohdy přesahují typický ansámbl detektivních příběhů. Jako hlavní zdroj zločinů je odhalená sobecká touha po penězích a s nimi související moc. V dalším souboru detektivních povídek Abchazský med představuje společný jmenovatel těchto příběhů sociální pozice ženy. V první povídce Vlčí zákon je dívka, která nezapadá do společnosti, obviňována z vraždy, v povídce Sázka na šibenici je žena intrikánkou usilující svést náhodného svědka autonehody ze stopy a ve třetí povídce Abchazský med je obětí mladá žena, jejíž nejasné úmrtí v přímořském letovisku přijíždí objasnit její otec. Další román Riziko povolání je situován do prostředí kamionové dopravy, k němuž tvoří antitezi prostředí pražského uměleckého světa. Autorka staví zápletku na smrti mladé ženy, kterou srazil kamion. V souboru čtyř detektivních povídek Smrt nechodí pěšky se stává společným jmenovatelem vedle touhy po penězích také téma lásky a „nelásky“. Pro různorodé texty je charakteristické vyprávění vedené v ich-formě, ačkoli vypravěči se proměňují, a zařazení do určitého sociálního a místního prostředí, které je zde i exotické.

Próza Nájemný vrah vyšla počátkem devadesátých let v sešitové sérii osmnácti kriminálních příběhů Inspektor Martin Rust (autorem a editorem projektu byl Roman Cílek). Jednotícím pojítkem řady knih různých autorů je postava inspektora Rusta. Příběh Evy Kačírkové je situován do prostředí obchodníků se zbraněmi, do kterého je zapleten i významný politik.

V souboru dvou próz Jak si vosa staví hnízdo, Pohled do slunce Kačírková představila protagonistu Petra Brota. Tato postava začínajícího kriminalisty je pak společným pojítkem řady dalších románů a povídek, např. Vraky bez pokladů, Liška na dálnici, Dívka v zrcadle a nejnověji románu Měsíční paprsek. Další její populární postava se jmenuje David Braun – tento bývalý policista, který se stal soukromým detektivem, vystupuje např. v prózách a románech Čisté ruce, Politik střílet nemusí, Tolary jsou zlaté, Musíš mě zabít, Na mrtvé je spolehnutí či Diamantová Lily. Osudy Brota a Brauna se v časově zřetězených prózách vyvíjí a není výjimkou, že se obě postavy setkávají, jako např. v románu Musíš mě zabít.

Z rámce detektivního žánru se vymykají dvě díla Evy Kačírkové, a to Výprodej obnošených snů a novela Léčky a pasti. První román je psychologickou sondou mapující motivy zločinného či ilegálního jednání. Kačírková zde odhaluje lidskou touhu mít více materiálního blahobytu, než kam sahají schopnosti jednotlivce. Vyšší sebehodnocení, neodpovídající skutečnosti a touha po rychlém a pohodlném zabezpečení je zde odhalována jako úrodná půda zločinu. Snaha autorky přitom nesměřuje pouze k odhalení zločinu, ale k průzkumu jeho širšího společenského základu. Své vyprávění autorka prokládá reakcemi lidí různého sociálního postavení na anketní průzkum, za jakých podmínek by odešli ze svého podniku a za jakých by se byli ochotni vrátit. Toto formální a významové ozvláštnění spoluurčuje společenskokritický apel prózy. Léčky a pasti vznikly přepracováním námětu filmového scénáře Pasti pasti pastičky. V knižní podobě příběhu ustupuje motiv sexuálního násilí a následného traumatu, které nevykoupí ani kastrace pachatelů, do ústraní. Primárním objektem prózy jsou vzájemné vazby podnikatelské sféry s politickou na českém maloměstě. Vzájemné zvýhodňování a podpora je provázená sexuálními aférami, které dotvářejí obraz amorálního nastavení společnosti. Knižní podoba námětu se svým zacílením i vyústěním s filmovou podobou rozchází a nesetkala se s výraznějším kritickým ohlasem.

Kačírková vydala také knihu pro děti s názvem Povídky s tajemstvím, která vyšla později znovu pod titulem Svědek, který nedržel zobák. Ani v této oblasti autorka neopouští oblíbený detektivní žánr, který však naplňuje kritéria tvorby pro mládež. Jedná se o pět povídek, které byly nejprve otištěny časopisecky. Hlavní role v Povídkách s tajemstvím většinou připadá skupině dětí řešící záhadu. Příběhy jsou situovány do prostředí maloměsta nebo na vesnici, kde děti tráví prázdniny. Jak poukazuje Otakar Chaloupka, dospělí zde nevystupují jen v roli zlých a nepřátelských postav, ale mnohdy napomáhají dětem k odhalení zločinu. Podle recenzenta však Kačírková nedostatečně prokresluje psychologii dětských postav. (O. Chaloupka: Zlatý máj 1985, č. 4, s. 248–249.)

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Masožravé rostliny (PP detekt. 1975); Po sezoně se nevraždí (PP detekt. 1977); Sedm stupňů do pekla (PP detekt. 1979); Abcházský med (PP detekt. 1981, 2011); Riziko povolání (P detekt. 1984); Povídky s tajemstvím (detekt. pro ml. 1985; 1998 pod názvem Svědek, který nedržel zobák); Jak si vosa staví hnízdo, Pohled do slunce (PP detekt. 1987; pod názvem Jak si vosa staví hnízdo 2007); Výprodej obnošených snů (P detekt. 1988); Vraky bez pokladů (PP detekt. 1988; obě novely i samostatně jako Vyhlídka na smrt, 1992; Vražedný konec slunovratu, 1993); Smrt nechodí pěšky (PP detekt. 1991); Nájemný vrah (P detekt., 4. příběh z cyklu více autorů Inspektor Martin Rust, 1992); Vyhlídka na smrt (P detekt. 1992; původně in Vraky bez pokladů); Vražedný konec slunovratu (P detekt. 1993; původně s tit. Konec slunovratu in Vraky bez pokladů); Liška na dálnici (P detekt. 1993); Dokažte mi to (PP detekt. 1994); Nenechám tě odejít (PP detekt. 1997); Léčky a pasti (P 1998); Čisté ruce (P detekt. 1999); Politik střílet nemusí (P detekt. 2001); Tolary jsou zlaté (P detekt. 2003); Dívka v zrcadle (P detekt. 2006); Musíš mě zabít (P detekt. 2007); Na mrtvé je spolehnutí (P detekt. 2008); Diamantová Lily (P detekt. 2009), Měsíční paprsek (P detekt. 2012).
Příspěvky ve sbornících: Kapitán Exner uvádí (1976); Kriminální příběhy staré zlaté Prahy (1996); Městopis (2000).

LITERATURA

Studie a články: P. Janáček: Od Veksláka k Vekslákovi tři (Česká populární beletrie na přechodu z osmdesátých do devadesátých let), Host 2008, č. 6.
Recenze: Masožravé rostliny: M. Veselá, Práce 28. 4. 1976; Bartůšková, Rovnost 8. 1. 1976 * Po sezoně se nevraždí: (f), MF 11. 3. 1978 * Sedm stupňů do pekla: P. Frýbort, MF 4. 8. 1979; Š. Vlašín, Brněnský večerník 21. 8. 1979 * Abcházský med: P. Zápotočný, Tvorba 1981, č. 51; fr, MF 15. 8. 1981 * Příběhy s tajemstvím: O. Chaloupka, Zlatý máj 1985, č. 4; P. Kosatík, Zlatý máj 1985, č. 9 * Jak si vosa staví hnízdo, Pohled do slunce: R. Lipčík, MS 1987, č. 30; P. Frýbort, Tvorba 1987, č. 29, příl. Kmen * Vraky bez pokladů: P. Frýbort, Kmen 1988, č. 20 * Výprodej obnošených snů: P. Frýbort, Kmen 1989, č. 14; V. Novotný, ZN 26. 4. 1989; J. Mourková, Tvorba 1989, č. 29 * Smrt nechodí pěšky: PH, Knokaut 1991, č. 9; maus, Knokaut 1992, č. 2; M. Rezková, Telegraf 1992, č. 186 * Léčky a pasti: J. Chuchma, MFD 29. 4. 1998; I. Zítková, Nové knihy 1998, č. 18 * Čisté ruce: F. Cinger, Právo 17. 12. 1999 * Tolary jsou zlaté: A. K. K. Kudláč, Tvar 2003, č. 17.
Rozhovory: P. Frýbort, Tvorba 1986, č. 31, příloha Kmen; J. Tibitanzl, Signál 1990, č. 43; F. Cinger, RP 2. 5. 1995; F. Cinger, Právo 18. 8. 2006.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Není pochyb – po Václavu Erbenovi a Haně Proškové si mezi českými autory detektivek vydobyla pevné postavení v povědomí čtenářů i Eva Kačírková. Přesvědčili mě o tom přátelé a známí, kteří šli jednoho letního čtvrtečního rána stát ke knihkupectvím frontu na „novou Kačírkovou“. Pro autorku nepochybně příjemné – ale zavazující – vědomí, že předchozí dvě její knihy, „Masožravé rostliny“ a „Po sezoně se nevraždí“ znamenají pro čtenáře dostatečně silnou záruku dobrého počtení.
P. Frýbort: Sedm stupňů do pekla, MF 4. 8. 1979, s. 4.

Kačírková prostě možná nevědomky i sama sobě dokazuje, že je lepší tam, kde přestává cítit pouta detektivky, kde se z nich uvolňuje i za cenu, že obligatorní řešení bude spíše jen přívažkem, úlitbou čtenáři a žánru, a kde detekce není logickou šarádou, ale putováním člověka po této zemi a jejích temnějších zákoutích.
P. Frýbort: Eva Kačírková, Nová česká detektivka, Kmen 1988, č. 20, s. 10.

Psychologie zločinu patří k znepokojivým a trvale přitažlivým tématům, kterými se literatura vždy zabývala a nepochybně bude zabývat i nadále. Také Kačírková využívá napětí, dějových zvratů, složitých zápletek, které jsou typické pro detektivku, buduje promyšleně kompozici příběhu, ale současně se pokouší i o hlubší charakteristiku postav, jako je např. Rudolf Roch, jehož by bylo možno označit za typický produkt současné společenské situace, a který by si zasloužil ještě zevrubnější psychologickou analýzu. V každém případě Kačírková prokázala, že má předpoklady napsat nejen úspěšnou detektivku, ale i dobrý společenský román.
J. Mourková: Pokus o společenský román, Tvorba 1989, č. 29, s. 13.

Eva Kačírková se nyní o obnovu dětské detektivky snaží a to v rozměru povídky. Jde o pět příběhů, původně otisknutých časopisecky, z nichž ve třech děti odhalují trestný čin, ať již přímo či nepřímo, v jedné se pracuje více s tajemnou záhadou a dospělý trestnému činu v poslední chvíli zabrání, v povídce nejrozsáhlejší je detektivní prvek uplatněn vrstevnatě – jednak tím, jak hrdina pátrá po svém otci, jednak v případu ztráty výbušniny. Autorka se ovšem od dob geniálních dětských detektivů poučila a tak svým hrdinům dává v prvé povídce k ruce papouška, v jiné šťastný příchod strážmistra všemu napomůže, opět jinde jak již bylo řečeno, dospělý trestnému činu zabrání. I jinak jsou však aktivity dětí drženy v jistých mezích a je zřejmé, že Kačírkové jde o jistou míru pravděpodobnosti, že se snaží nepřehánět právě tím směrem, který dětskou detektivku dříve diskreditoval.
O. Chaloupka: Eva Kačírková, Povídky s tajemstvím, Zlatý máj 1985, č. 4, s. 248–249.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Životopis Evy Kačírkové na Filmové databázi FDb.cz
Eva Kačírkova v Tv pořadu Barvy života
Bibliografická databáze ÚČL AV ČR
Československá filmová databáze

Autorka hesla: Petra Kožušníková (2012)
Aktualizace hesla: 13. 4. 2014 (pk)
Aktualizace bibliografie: 13. 4. 2014 (pk)

Stáhnout PDF