Darja Dočekalová

Bellevue

Věřím tomu
že v úzké chvíli
vytáhneš smrt
tenkou linku
nebo tužku na obočí


Ona

nehtem seškrábla z nádobí zaschlý kousek duše
a vložila ruce do zástěry

plná sama v sobě
byla


Jakoby někdo uškrabával z bytí
nožem od hořčice
a
ticho
lámalo v příborníku lžíce


Ještě nepadá listí
ani srdce mezi nohy
nepadá

ani popel z cigarety
ani slovo mezi hrnce do výlevky
ne

za okny chodí šedí lidé ve dvou
z lásky
nebo
z nenávisti

jako tvůj popel
… pálí svým krokem chodník
a ani pocit
nespadne

ani listí


Fragmenty

        …
Vrabec zpívá
až do rozedmy plic

        …
Honil si v čekárně srdce
pak zmizel tmou s flekem na košili

        …
Přišlo to na něj
cit


Něco držím, ač na to nemám sílu
poloprázdnou a poloplnou pecku drahokamu
fragment, který nese horu Atlas –
mami, nemáš náplast?

někde ve svym břiše?


Bojím se zakašlat
že najdu v dlani
změť božských částic
peří
a umírání


Dlouhá

osud zůstal sedět na pochybách
koho pověsí na kliku a koho na hřebík

kouř nikoho neobjal
dech se nezlomil, chléb nespadl na zem
jen myšlenka na Boha do ní zajela jako nůž do másla

život
žluklý  a měkký