Cit
Oranžové nebe tiše šeptá nocí ukolébavku smrti. Oblaka do ruda zbarvena úplňkem apaticky plynou nad lány makovými, vlčí žal vyje píseň větru. Čekáš na lásku? Snad shořela v pekelném kotli srdce: hluboký vzdech. Sesbírej popel a navrať mu smysl existence, než zapomeneš, kdo jsme.
Buď vítán, dítě Světla. Naučíš se žít, anebo – ano. Není výběru. Lehce položil průzračnou dlaň na melancholií zkřehlou tvář. Éterická něžnost vdechla vymizelý růž líčkům ledovým. Staneš se nositelem jména Izaiáš, můj bezejmenný. Budeš plamenem naděje brodícímu se špínou života, jenž nabádá k naplnění duše čistotou hříchu. Cestou si vpleť do stříbřitě bělavých vlasů načechraný květ máku.
Oranžové nebe tiše šeptá nocí svou chmurnou ukolébavku. Slyšíš? Stoje v křišťálové mlčenlivosti, třpyt vody jasně šplouchá o mohutnou skálu smutku.
Pokojně zpívá šum rozbouřeného strádání. Zoufalství strachu střídáno strachem zoufalství. Jako rubíny se blýskají krůpěje krve na sametově hebké pokožce, odraz luny v nich. Kde domov váš?
Chlad a vášeň. Dotek.
Jeremiáši, cítíš? Polibek.
Mlha očí jantarových nevypoví o samotě obou. Horké slzy křehké zranitelnosti rozplývají se v tajemství ukrývaného citu milenců.
Zasni se a slyš ten šum vánku konce. Jak lišky nešťastně roní rudé střípky strachu. Poslední obětí? Důvěrně známé.
Srdce-bití, hluboký dech a nepravidelný rytmus ticha. Bělostné ztělesnění Melancholie choulí se v mechu, tvář hlazena hrubými polibky padlého. Síla být.
Trýzněn, dnem i nocí, tmou v čisté mysli nevinného. Stále?
Držen za chladnou dlaň,
jdouce slepě dál,
s nímž, kým je milován.
Ve skvostně rozkvetené lži.
bráško
Den a noc. Nad zemí nebe.
Jen ty. Pojď sem. Ty jen.
Země pod nebem. Noc a den.
Šepot ticha. Volí si Tebe.
Nejednou se zdá jeden a tentýž sen. Jemu do spánku vstupoval ten, co mu příběhy vyprávěl a zpíval plným a tlumeným hlasem zároveň. Kam zmizel, že jej může spatřit, pouze přimhouří-li své rudé duhovky?
Noc s sebou nese svit Luny. Dnes v celé své kráse naznačuje všem, kdo je mocným.
2:44
Leže ponořen do nekonečna
melodií konečných tónů
bledých sytostí
připomínajících
nesmírno duše a také
vesmírnou beznaději.
slunce jasná světů jiných skrývající se již
několikátou noc před zraky napjatého publika
Doprovázen tančícím smutkem
při přebrodu sebou k sobě,
při přerodu sebe v sebe
plakaje toužíš po –
útoku; útěku; útěše
ze zálohy.
při pohledu z jiných planet jiných galaxií,
v jejichž souhvězdích je začleněno Slunce
dospívání
Neutěšitelně
vzlykajíce do polštáře snových luk
unáší naše dětství iluze zvaná realita
Bezútěšně
utíkajíce před světem kolem sebe
ztrácíme i ten vesmírný našeho srdce
Neutěšeně
pátrajíce po objetí láskyplném a laskavém
pohlcuje naše duše utěšitel Klam
Spirit Bird[1]
Tiše plakaje nad rozsypanými střípky domnělého já;
neslyše duši svou snažící se zavést tě na místo,
kde poznáš sám sebe,
proud energie života
v kudrlinkách větru moudrý smích věčna
v křišťálu vody žal bytí překrásného
v plamíncích ohně šťastné naříkání ticha
v měkké zemi otisky svých dlaní krvavých
v objetí éteru laskavé pohlazení srdce
Víš, kam jít –
vstříc sobě samému.
Objevíš nový svět, zavřeš-li
oči bolavé a mysl neúprosnou.
[1] Název písně od Ruda Xaviera z alba Spirit Bird
Zářivé úplňky aut konkurují tomu na nebi,
když protínají božskou tmu svým jasem umělosti
a odloučení se
Vymezení vůči přírodě, ve své magické aroganci,
nadřazené nevědomosti,
hrajeme hru technologií a pokroku
Meditativně posmrtnělá duše schoulená uvnitř chaosu,
bojí se zářivé temnoty, jež usmívá se na nás;
z nás
Fialový oheň vody
Měsíc v jemném oparu
planou
Ve smutnění, bloudění
Ztrácíme se a nacházíme
Když rozhlížíme se kolem sebe
Svět dává znamení;
Vesmír dává znamení
hvězdou, již lze spatřit (po tolika temných nocích)
úsměvem (bytosti jsoucí)
písní, jež zasáhne nitro (hluboce)
Že není třeba obav
Otevřít srdce a naslouchat
náznakům proudícího života,
jenž k nám promlouvá:
Neboj se – Nebojuj.
když nemůžu spát
Ticho. Zlověstné ticho.
Soumrakem sílící tíseň na hrudi.
Suše spalující trýzeň duše.
Myšlenky. Myšlenky. Myšlenky.
Vířící v chaosu časoprostoru.
Není úniku. Spánek nepřináší
úlevu duši. Duši ronící slzy
zbarvené rudou krví dneška.
Jed vtéká do ran, otevřených a čerstvých.
Zlověstné ticho křičí. Křičí!
Prázdná slova. Slova prázdnoty.
Plné prázdnoty. Duše uvězněná nemá
kam utéct. Ani do spánku. Spánek
nepřichází.
Duše nespí, když tělo zahalí zdánlivě
úlevné opojení spánkem. Duše trpí
dál. Nevědomě.
A nové ráno začíná tam, kde
skončil předchozí večer. V beznaději.
Beznaděj. Beznaděj – plíží se, setrvává.
Není úniku ze spárů temnoty.
Rudé slzy odrážejí touhu
nebýt. Tiše. Tiše. Nebýt.
A spánek nepřichází.
Plameny úzkostlivě hladí
zbědovanou duši. Snad
ji chtějí pohltit. Ulevit tomu
trápení. Které spánkem nezmizí.
Myšlenkami pohlcený duch –
Bezcitně cítící – žalostný konec
dne. —
Kde se nachází kolébka klidu,
kde může duše spočinout,
když spánek není vysvobozením.
Tíseň. Tíseň. Tíseň.
Budou růže kvést?
v
Není úniku před existencí
svíravou a němou; plnou zoufalého křiku ticha
Možná neexistující
Hovoří k tobě hlas
ďábla;
milého;
tebe samého?
Nenasloucháš, necítíš – izolovaný
Méněcenný sám před sebou
v objetí spřízněnou duší
v objetí přítelem
v objetí věčnosti
Propadaje se výš, dál, všude
Vidíš – že nevidíš
Nevíš – že existuješ
v neexistujícím světě
rozpínajícím se
níž, blíž, nikam
Malicherná úzkost
z polibku růže
Rozkvétající;
či uvadající
písek
Písek
pí – sek
písek – písek – písek
sek
sek – sek – sek
sek – sek – sek – sek
pí – pí – pí –
pí – pí – pí – pí –
sek – sek – sek – sek – sek
pí – pí – sek – sek – sek
Postavíme si hrad
Z nasekaných kuřátek?