Tereza Vaščáková

Někdo, koho vůbec nezná

V práci
„Jedno laté mačíto,“ zařve na Emu zákaznice, která předběhne celou frontu.
„Makiato,“ opraví ji.
„Jo, mačíto a pohněte si, spěchám na šalinu.“
„Proč sem sakra leze, když spěchá? To není můj problém,“ říká tiše kolegyni.

Podává latté, nevšimne si nabíječky, která je připojená na tablet. Zakopne o ni a polije nejen protivnou ženskou, ale i terminál, který následně zkratuje.

Šéf mě zabije, probleskne ji v hlavě. Čas v práci tak utekl alespoň o trochu víc. K večeru do cukrárny přichází stálí zákazníci. Otec s dcerou. Dávají si již tradičně Sacher a Vídeň.

„Výborný Sacher, jako vždy. Zaplatíme, prosím.“
„Děkujeme, dobře, hned jsem u vás.“

Nechává asi 20 % spropitné, to je pro něj typické. Je vysoký, snědší typ, s černým kabátem a tmavým knírkem, na němž zůstala trocha šlehačky od vídeňské kávy. Upozorní ho na to dcera. Zasmějí se. Chvíli ještě klábosí a odejdou.

Kdy naposled jsem si byla s Michalem někam sednout? Vzpomíná Ema. Marně. Smutek ji naplno zasáhne. Uvědomuje si, že si se svým otcem Michalem nikdy nikam nevyrazila. Nezná ten pocit, kdy ji vezme na poobědový zákusek do kavárny a ptá se jí, jak se má a co je nového ve škole. Stejně bych si s ním neměla co říct. Vlastně o něm Ema neuvažuje jako o tátovi. Přijde jí jen jako mámin chlap. Jen Michal. Ostatně máma o něm před dětmi také nemluví jako o tátovi, ale jako o Michalovi. I pro ni je to „Michal“. Michal, kterého zajímá jen to, kdy už Ema vypadne z domu. Starší sourozenci mají jiného otce. Honzu. Když s nimi jezdíval na dovolené, tak brával i Emu, která ho má díky tomu velmi ráda a bere ho víc jako „tátu“ než Honzu. Má k ní celkově mnohem blíž jak Michal.

Směna se pomalu chýlí ke konci, začíná poklízet a pospíchá na vlak.


Ve vlaku
Jede domů. Sleduje svůj odraz v ušmudlaném okně. Lesy, auta a domy se v jejím odrazu prolínají. Pomalu se stmívá. Začíná poprchat. Kapky pomalu stékají po okenici vlaku. Usne.

„Jízdenky, prosím!“

Zoufale hledá jízdenku, ale je to marné. Musela ji někde vytrousit.

„Poprosím Vás z Brna do Tišnova. Student.“
„Slečno, budete to mít s přirážkou za 97,-“
„Sto. To je dobrý.“

Přijíždí do Tišnova. Vlak prudce zastavil. Málem se svalila na zem a s ní i další lidé. Vystupuje a kouká na odjezdovou tabuli autobusů, ale nevidí tam číslo toho svého.

„Sakra, vždyť je sobota, dnes to nejede.“ Vytáhne telefon z kapsy, aby si zavolala odvoz, má 1 %, je zima a iPhone se jí vybíjí mnohonásobně rychleji. Jakmile vytočí číslo, tak se jí telefon vybije.

„Kruci, no tak!“ Dá si telefon mezi dlaně a začne jimi o sebe třít. Snaží se vytvořit nějaké teplo a napětí. Mobil se rozjede, ale než zadá pin, tak se opět vybije. Je večer, na nádraží nikdo není. Až na feťáky. Ema neví, co má dělat. Cítí, jak jí po zádech polívá studený pot. Domů to je osm kilometrů. To by trvalo nejmíň dvě hodiny. Pak si vzpomene, že je nedaleko nádraží telefonní budka. Nezbývá jí než zavolat z ní. Vytáčí otcovo číslo, ten jí to ale tradičně nebere. Zkouší mámu, prosí ji, zda by pro ni nemohl Michal přijet.

Nakonec přijede. Celý rozhořčený, že měl rozkoukané večerní zprávy.

Ani Emu nepozdraví a už spouští: „to si jako nepamatuješ, jak ti jezdí busy?“

Ema protočí panenky.

„Tak mluv se mnou! Koukal jsem zrovna na zprávy a chtěl jsem si u toho dát pivo. A ráno brzo vstávám, mám to jednání v Praze!“ zaječí a bouchne rukou o volant. Je agresivní. Na tachometru se rafička blíží ke stovce. Michal je ticho a Ema si říká, jak je blízko smrti. Skoro teď nevybral zatáčku. Stromy míjí takovou rychlostí, až se Emě zatočí hlava. Jakmile dorazí domů, jde spát. Udělalo se jí z té jízdy špatně a celkově má z Michala pochmurnou náladu.


Neděle – doma
Je neděle 7. listopadu. Ema slaví narozeniny, a tak si již tradičně prohlíží fotky z dětství. Připojí se i mladší bratr Šimon a máma. Michal jako obvykle není doma

„Mami, proč jsi všude s Emou sama a táta tam vůbec není?“ zeptá se Šimon.

Dělají, že to neslyší. Emu by to vlastně taky zajímalo. Moc dobře si pamatuje, když se přestěhovali za Michalem. Říká se, že si dítě do tří let nic nepamatuje, ale tohle si Ema pamatuje až moc dobře. Stěhovali se z Nového Města do Tišnova, kde Michala spatřila poprvé. Tím si je jistá.

Emě zazvoní telefon. Pípla ji sms od Michala s přáním všeho nejlepšího. Ema si povzdychne, že jí nestojí ani za hovor. V tom někdo zvoní. Honza. Nevlastní táta. Rozvedli se s matkou před dvaceti lety. Mají spolu starší sourozence Emy, kteří s nimi už nežijí. Honza se k Emě vždy choval, jako kdyby byla jeho.

„Ahoj, Ester, jsem tu jen na otočku, popřát Emě.“

Ema se rozbíhá ze schodů a směje se od ucha k uchu. Honza jí přeje všechno nejlepší a předává Emě dárek. Dostane novou řadu sportovních hodinek Garmin. Vždy ji vedl ke sportu. To se projevuje i na dárcích, jaké od něho dostává. Objímá ho tak pevně, jak kdyby ho už nechtěla nikdy pustit.  

„Děkuju.“

Honza dá pusu Emě na čelo a odjíždí.


Pondělí
Zvoní jí budík s písní od Kluse s názvem „Dobré ráno.‘‘ Tu píseň už nesnáší, je na čase si ji změnit, říká si už asi po stopadesáté. Snídá jako vždy ovesnou kaši s ovocem a medem. Den ji proteče mezi prsty a je zase doma, kde jí čeká opětovné komandování.

 „Pojď shrabat aspoň to listí na zahradě!“ řve na ni Michal. Ema by si tak přála, aby mu mohla říkat jinak. Ale když ho vidí, v její hlavě je to pořád jen Michal.

„Teď jsem přijela, byla jsem ve škole, jdu si lehnout.“
„Já jsem byl taky ve škole a co?“
„Jo, tati, ale tvoje škola je 100 metrů, moje 40 kilometrů.“

Nastane ticho. Ema vybíhá schody k sobě do pokoje a rozhodne se zjistit, jak se věci mají. Když byla malá, tak ji a její starší sourozence brával Honza na výlety. Povídal jí historky o tom, jak jí navlíkal punčocháče a jak se u toho rozčilovala, tak proč by to nemohl být její opravdový táta? Ještě ten večer usedá ke stolu a rozhodne se mu napsat dopis s otázkou, jestli není její táta. Přes zprávy tohle řešit nechce a na hovor nemá odvahu. Navíc jí to připadá jako hezký nápad. Když byla na základní škole, tak mu posílala poštou různé básně.

„Emo, večeře!“ zařve z kuchyně máma. Večeří ohřáté zbytky oběda v podobě kuřete s rýží a zapíjí to domácím moštem od babičky. Večer usíná u knížky od Johna Greena a už se těší na to, jak jí přijde dopis.


Ve vlaku cestou do školy
Vlak je plný studentů a lidí, co jedou do práce. Ema se rozhlíží kolem, hledá, za kým by si mohla přisednout. Pán, co si čte noviny. Babička, která má ratlíka na klíně. Studenti, kteří se snaží něco dostat do hlavy. A najednou spatří stálé zákazníky cukrárny. Muže s dcerou, co chodí na Sacher a Vídeň. Udělá jí to velikou radost, jelikož si s nimi nikdy neměla čas popovídat. Dcerka má černý baret a je velice hezky oblečená. Asi jsou z lepší rodiny, měří si je Ema.

„Dobrý den, mohu přisednout? “
„Jé, ale kohopak to tu máme, no dobrý den. Jistě, posaďte se. “

Děvče se trochu ostýchá, a tak ani nepozdraví, spíš jen symbolicky kývne.

Baví se o tom, kam mají namířeno a jak se mají. Cesta tak utíká rychleji. Vystupují na Lesné. Otec vezme dceři kabát a pomůže jí si ho obléct. Ema má v sobě takový podivný pocit. Plný stesku. Přímo před očima vidí ideál otce a dcery. Něco, co nikdy s Michalem nezažila. Jakmile se rozloučí, tak po Eminých tvářích začnou stékat slzy. Je to závist? Lítost? Ani neví. Všimne si, že je vlak odkloněn a jede na druhou stranu. Ema se lekne.

„Tak to by mi fakt ještě scházelo, abych přišla pozdě do školy,“ mumlá si Ema pod pletenou šálou. Jde kolem průvodčí. „Prosím vás? To nejede na hlavní?“ ptá se naštvaným hlasem, i když moc dobře ví, jaká je odpověď.

„Ne, je výluka, jede to do Modřic.“

Ema se koukne na hodinky, co dostala od Honzy k narozeninám. Zjistí, že už tak nestíhá.

„A.. a.. hlásili jste to? V jízdních řádech žádné změny nebyly. V kolik to jede nazpátek?“

Průvodčí se spoj snaží vyhledat, ale technika zrovna neslouží.

„Víte co, já si to najdu sama,“ odfrkne a zvedá se z kožené sedačky. Ema vztekle vystupuje v Modřicích a zjistí, že jí vlak nazpátek jede až za hodinu a půl. Sedá si na oprýskanou lavičku, otevře si knihu a začte se.


Ve škole
„Emo, jste jediná, která ještě nemá zaplacenou zálohu na lyžařský kurz, mohla byste to, prosím, do zítra donést?“

Přikývne.

„Musela bych vás ze seznamu vyloučit.“

Už ani neví, co říkala dál, začala přemýšlet nad tím, jak Michala požádá o peníze. Od střední jí nedal ani korunu a matka je bez práce už dobré tři roky. Paradox je v tom, že od Honzy dostává kapesné a celkově se o ní zajímá víc.  

Přichází domů a jde ihned zkontrolovat schránku. Je plná reklamních letáků.

„50 % sleva na máslo a jogurty!“ Oznamují na letáku z Coopu tučným červeným písmem. Další reklama zve na blížící se tradiční jarmark na sokolovně.

„Ch jo, dopis nikde,“ povzdychne si. Už to bude skoro týden, co ho poslala. Možná mi nemůže říct pravdu, protože si to matka nepřeje, domnívá se Ema.  Slyší, jak se Michal vrací z práce, je nejvyšší čas ho požádat o peníze.

„Tati, potřebovala bych dva tisíce na zaplacení zálohy lyžáku.“

„Jsi normální? Vždyť chodíš na brigády, tady máš tisícovku a zbytek si doplať.“

„Dík,“ řekne ironicky.


Den D
Ráno se probouzí do prosluněného dne. Sluneční paprsky prochází skrze okno, zapomněla si zatáhnout závěsy. Vyskočí z postele. Její kroky míří ke schránce.

„Je tam!“

Ruce se jí klepou. Bude to mít černé na bílém. Odklidí se do pokoje a zhluboka se nadechne. Věty o tom, jak se má, přeskočí. Oči se jí pohybují ze strany na stranu, tak rychle, jak to jen jde. Na onu větu však narazí vzápětí. Stojí tam: „Emi, tvůj táta nejsem. Kdybych byl, strávil bych s tebou každou volnou chvíli, Honza.“ Oči ji zesklovatělí. Posadí se a čte si to ještě jednou.

„Jsem tak pitomá, jak mě to mohlo vůbec napadnout. Tohle se nesmí nikdo dozvědět.“ Bere dopis se zapalovačem na zahradu. Spálí ho. Zmizela jí před očima její poslední naděje.


Státní svátek
Rodiče jedou se Šimonem na výstavu obrazů Petra Lichtenberga. Ema se odmítla přidat, raději stráví čas sama a dodělá si úkoly do školy. Michal jí podrážděně oznámí, že by se měla o trochu více zajímat o kulturní dění kolem sebe a jet se podívat na zajímavé obrazy, které zachycují hyperrealistické zátiší a detailní pohledy přírody. 

„Ukliď aspoň kuchyň, když budeš doma, jo a nechce se ti upéct bábovka?“ ptá se matka.

Kývne.

Jakmile uklidí a upeče, tak se rozhodne, že využije čas, kdy nikdo není doma. Jde na půdu. Moc dobře ví, že někde tady je kufr, kam máma schovává veškeré cenné dokumenty, smlouvy, spisy a rodné listy. Pokud je někde pravda, tak to bude právě v jejím rodném listě. Nikdy ho blíže nezkoumala.

„Musí tady přece někde být,“ říká si beznadějným tónem hledajíc rodný list.

Vysvědčení, bratrův diplom z vysoké, pasy, ale rodný list nikde. Po dlouhém prohledávání na něj konečně narazí, ale opět to má černé na bílém. Je tam Michalovo jméno. Vrací rodný list zpátky, když v tom najednou uvidí mezi štosy papírů dokument o udělení otcovství.

„Já jsem to tušila!“ Vykřikne. Zároveň je překvapená. Myslela si, že to je spíše sugesce než holý fakt.  

Uvádí se sice, kdo je jmenován otcem, ale kdo je její biologický otec se nedovídá. Oči má nalepené na dokumentu. Hltá každé slovo. Bohužel se nic kloudného nedozvěděla. Jen se jí potvrdilo to, co si ty dlouhé roky myslela. Tajně doufá, že Honza je, i přes jeho odpověď na dopis, její táta. Určitě mu to matka zakázala, aby mi to řekl, myslí si. Uslyší, jak se otevírají dveře. Urychleně všechny papíry vrací do kufříku a jde přivítat rodinu, jako by se nic nestalo.


Ten večer
Před spaním se Ema zapřemýšlí. Nemůže uvěřit tomu, co v kufru našla. Začne si v hlavě promítat, co všechno zažila s nevlastním tatínkem Honzou. I přes jeho odpověď v dopise stále věří, že je její táta. Vzpomínám si, když mi vyprávěl, jak se mu běžel první maraton. Vzpomínám si, když mě učil jezdit na kole a já si rozbila koleno. Vzpomínám si, když jsem vyjela kopec na Vysočině a byla jsem tak udýchaná, že mi chtěl zavolat sanitku. U této vzpomínky se rozesměje. Vzpomínám si, když mi navlíkal punčochy a já se u toho neuvěřitelně vztekala. Vzpomínám si, když jsem chtěla, aby do školky pro mě chodil jenom on. Vzpomínám si, jak mě brával na bowling a já jsem nikdy nehodila více jak padesát bodů za celou hru. Vzpomínám si, jak měl doma skříňku plnou sladkostí a já jsem si mohla kdykoliv vzít, co chci. Vzpomínám si, když se mnou šel na přijímací zkoušky. V moři vzpomínek zanedlouho usne.


Nevšední ráno
Sedí u stolu a snídá svou oblíbenou ovesnou kaši, u toho poslouchá rádio. Máma si sedne vedle ní, což je zvláštní. Tohle nikdy nedělá.

„Co je?“ zajímá se Ema.

„Musím ti něco říct. Je mi jasné, že už něco tušíš, a že ses snažila něco zjistit. Příště dávej věci na svoje místo, když něco hledáš.“

„Máš potřebu mi zase něco vyčítat?“

„Ne, ale jistě víš, kam tím mířím. “

Ema hledí na matku a čeká, co z ní vypadne.

„Táta, vlastně Michal, není tvůj biologický otec. Chtěla jsem ti to říct už dávno, ale říkala jsem si, že na tom nesejde, vždyť tě finančně zajišťuje, stará se o tebe téměř celý život…“

„Takže mám stejnýho tátu jako Lenka a Tom?“

Emě se klepou ruce. Přeje si, aby to byl její táta. Má k němu blízko. On k ní taky. Matka stojí a sklopí oči dolů. „Ne. Víš, je to někdo, koho vůbec neznáš. Byl to úlet, když jsem byla mladá.“

„Aha, takže jsem vlastně nechtěný dítě.“ Naštvaně zabodne lžíci do kaše a odsune ji od sebe razantním způsobem. Bere si do ruky ubrousky, smrká jeden za druhým. Z očí jí valí vodopád slz. V hlavě si promítá chvíle, jak jí každý tvrdí, že je podobná na Michala. Pokaždé jí to říkala doktorka na preventivní prohlídce.

„Jé, Ema Kopecká s tatínkem! Emi, vy jste celej táta. Ten nos. To snad ani není možný, jak jste si podobný!“ zasměje se doktorka.

„Takový kecy!“ naštve se Ema. Snaží se to rozdýchat. Uvědomí si, že na ni matka nepatřičně zírá.

Ema neví, co říct. Otcem je někdo, koho v životě neviděla. Neví nic. Co je zač, kde pracuje, jeho jméno, věk, zkrátka nic. Jen to, že nechal mámu a Emu. Byla na všechno sama. Než Ester potkala Michala a provdala se za něj, tak jí s malou Emičkou pomáhal její bývalý muž Honza. Proto má Ema vzpomínky na to, jak ji v dětství hlídal. Nikoliv proto, že by to byl její otec, ale proto, že Emina matka byla na vše sama.

„Táta je přece ten, co tě vychová, Emi. Situaci to nijak nemění, “ konejší ji.

 Ema si povzdychne. Tuto variantu si zkrátka nepřipouštěla, dokud to neuslyšela z úst své matky. Začala se tedy tázat, odkud pochází a jak se jmenuje.

„Co je to zač? Nějaký individuum?“

„Ale ne, neboj, Emi. Je to slušnej chlap. Inženýr. Vlastní s kamarádem společnost, ve které pracuje na ekonomickém oddělení.‘‘

„Slušnej chlap? A proto tě nechal s děckem na krku?!“ řve na matku Ema. Matce utěšování moc nejde. Uvědomuje si, že má Ema pravdu. Nechal je. Byla na všechno sama. A kdyby nebylo Honzy, kdo ví, kde by dnes Ema byla.

Posléze se odebrala do pokoje a snažila se o svém otci něco najít. Zjistila, že bydlí ve Žďáru a vlastní firmu „Okna, dveře, Petr Blatný.“ „Již dvacet pět let Vám dodáváme kvalitní a značková okna. Naše firma je ta správná volba.“ Vyskočí na Emu, jakmile si rozklikne webové stránky.Dočítá se, že dělá personalistu. Ema si najede na jeho profil. Je tu jeho fotka. Má po něm oči. Ema se na něj nedokáže dívat, tak ze stránek raději odejde. I když jí to vnitřně bolí, tak si přece jen vyhledá Petra na facebooku. Chce vědět, jestli má ženu a děti. Zadává jeho jméno. Na profilové fotce je s nějakou ženskou, kterou drží za břicho. Klikne na ikonku „Informace o Petrovi.“ „Ženatý. Dvě děti. Jazyk český, anglický a německý.“ Ema se rozbrečí. Je jí z toho úzko.

Proč si tyhle věci vůbec zjišťuju? Je to člověk, co se na mě vykašlal. Ani neví, že existuju. Nestojí mi ani za hledání. „Hajzl!“ vykřikne a hodí telefonem o skříň.

Večer k ní přichází Michal. Obejme ji a říká „Mám tě rád, jak kdybys byla moje.“ Tolik lží a falešnosti, co se skrývá v této větě. Nevěří mu ani slovo. Netuší, co na to má odpovědět. Beztak ho poslala máma, myslí si. Taky ho obejme, ovšem to nemyslí zcela upřímně. Stejně jako on. Ať je to kdokoliv, pro Emu navždy bude táta Honza. Ten Honza, který jí navlíkal punčocháče a ona u toho nadávala. Který ji brával na výlety a podpořil vždycky, když to bylo potřeba. Který si vymýšlí vtipné sportovní historky, jen aby spatřil Emin úsměv.