Archiv autora: karolina

Josef TILLICH

* 03. 09. 1935, Bojkovice

tillich 001 - Kopie

zdroj: Archiv UP

V letech 1958–1961 působil jako asistent na PřF UP a roku 1961 se zde stal odborným asistentem. Specializoval se především na psychohygienu a další podmínky uchování duševního zdraví, ale také na teoretickou mechaniku a teorii relativity. Jako lektor psychohygieny na PdF UP se také zapojil do projektů zkvalitňujících učitelskou práci a zvyšující její atraktivitu. Roku 1967 získal titul RNDr. v oboru teoretická fyzika a v roce 1980 titul CSc. v oboru didaktika fyziky. V letech 1990–1995 zastával funkci proděkana PřF UP a v letech 1995–2000 funkci prorektora UP pro studijní záležitosti. Zajímá se o jógu, transpersonální psychologii, filozofii, etiku a umění.

Tillichovým dosud jediným beletristickým počinem je titul Z palety srdce, tematicky ucelená básnická sbírka, jejíž název vhodně koresponduje s jejím pojetím a tematickou náplní – lyrický subjekt v básních-obrazech „vymalovává“ nejniternější pocity z hloubky svého srdce. Častým motivem je osamění bez ženy, vzpomínání na krásné chvíle v minulosti i hořkost z toho, že již pominuly. Lyrický subjekt nabývá přesvědčení, že život je naplněn pouze ve dvou, navíc se přidává úzkost z vědomí uplývajícího času. Vedle lyriky milostné je v Tillichově sbírce zastoupena i lyrika přírodní; autor prokazuje schopnost vnímavě zachytit okouzlení lyrického subjektu přírodou a taktéž je mu vlastní smysl pro detail v zobrazování sebenepatrnějších přírodních procesů a jevů. Oba zásadní autorovy inspirační zdroje, láska a příroda, se citlivě prolínají a vzájemně doplňují, ne zřídka je právě příroda prostorem lásky.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Z palety srdce (BB 2009).
Příspěvky ve sbornících: Tisíc dní s literárním klubem Olomouc (2009).
Odborné práce (výběr): Hledání rovnováhy v rozkolísaném světě. Nové pohledy na duševní hygienu, in Sborník cyklu seminářů „Vzdělání a výchova na prahu 21. století“ (1997); Východní tradice a současný svět, in Sborník z konference s mezinárodní účastí: „Perspektivy trvale udržitelného způsobu života“ (1997); Výkladový slovník fyziky pro základní vysokoškolský kurz [Physics dictionary for a university course] (1999); Vnitřní jóga, in Hošek, V. (ed.): Jóga, speciální učební text (2000); Vědomí – integrující složka spirituality, in Sborník příspěvků konference IV. Brněnské dny Jóga a zdraví (2003); Jóga a psychohygiena. Text k workshopu pořádanému Centrem inovativního vzdělávání (2007); V. Knížetová, J. Tillich: Jóga (2007).

LITERATURA

Studie a články: L. Richterek: Jubilejní světobod RNDr. Josefa Tillicha, CSc., Žurnál UP 2005, č. 1; F. Valouch: Básně Josefa Tillicha nepotřebují vysvětlovací komentář, …, doslov in Z palety srdce 2009; B. Kolář: A básně se stále píšou…, 7. 6. 2009, dostupné z: http://zpravodajstvi.olomouc.cz/clanky/A-basne-se-stale-pisou-11530, též in Tisíc dní s literárním klubem Olomouc (2009).

UKÁZKY Z OHLASŮ

Když se letmo projdeme těmito verši, zjistíme, že nejvíc je v nich zvýznamněno slovo láska. Za všemi jejími podobami nemusíme vždycky hledat konkrétní objekt, není to jenom milostné vyznání, »rozbolestnění ženami«, může to být i způsob určitého uvažování o světě, kromě své pozemské slasti a strasti má láska v autorově pojetí taky svůj duchovní přesah, je podněcovatelkou naděje, jejím prostřednictvím lze se dopátrat toho, kam člověk jde, jinak řečeno: autor nám sděluje, že láska je cesta, na níž můžeme pochopit sami sebe a vydat o tom i existenciální svědectví: »Nebytí je, když nejsi, když jsem sám.«
F. Valouch: Básně Josefa Tillicha nepotřebují vysvětlovací komentář, …, doslov in Z palety srdce (2009), s. 76–77.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Bibliografická databáze ÚČL AV ČR

Autorka hesla: Iva Chomiszaková (2012)
Aktualizace hesla: 22. 6. 2014 (ich)
Aktualizace bibliografie: 22. 6. 2014 (ap)

Miroslav VEPŘEK

* 24. 3. 1978, Šternberk

zdroj: osobní archiv M. Vepřka

zdroj: osobní archiv M. Vepřka

V roce 2002 ukončil studium na KB FF UP Olomouc v oboru Česká filologie a nastoupil zde jako doktorand v oboru Český jazyk. Roku 2005 získal doktorát a začal na KB FF UP pracovat jako odborný asistent. V roce 2012 se habilitoval. Zaměřuje se zejména na staroslověnštinu, diachronní slavistiku a bohemistiku a na církevní slovanštinu české redakce.

Vlastní literární tvorbě se věnuje již od studentských let, a ačkoli v Literární soutěži UP (2001) obsadil 3. místo v kategorii Próza, do tisku směřovala nejdříve jeho poezie. První dvě sbírky Otče náš a Zlomky byly vydány jako soukromé tisky a autor je považuje spíše za „hříchy mládí“ než za díla reprezentativní. Sbírka následující nazvaná Můj přítel tápe v čase, již vyšla oficiálně a shrnuje Vepřkovu tvorbu z let 1998–2004. Dílo je charakteristické melancholickým, místy až sebeironickým naladěním lyrického subjektu, ale nechybí zde ani snaha se s osudem vyrovnávat, lyrický subjekt na život nerezignuje, byť je jeho nota bluesová. A to někdy doslova – v této sbírce nalezneme množství písňových textů, které autor využívá mimo jiné i ve své kapele Alibaba, kde působí jako zpěvák a kytarista. Jeho textařské schopnosti byly oceněny v roce 2004 na hudebním festivale Mohelnický dostavník, kde získal Cenu Rádia Proglas Za krásu slova. Úvodní oddíl další sbírky Moravský ZeMěPis nese stejný název jako sbírka samotná a obsahuje básně věnované většinou různým městům a obcím na Moravě. Tituly básní tvoří obvykle převzaté názvy dotyčných inspiračních lokací, některé texty přitom byly převzaty z dřívějších autorových sbírek. Lyrický subjekt ke všem místům přistupuje s pokorou a jistou nostalgií, je zřejmé, že daná místa jsou pro něj nedílně spjata tu s dávnými, tu s čerstvějšími vzpomínkami: „Tady mi poprvé zaznělo slovo samota“ (Moravský ZeMěPis: Písařov, s. 12) či „V krajině těchto dějinných paradoxů, / voněla jednou moje první láska“ (Moravský ZeMěPis: Jednov, s. 36). „Prochozenost“ a „prosezenost“, jinými slovy: důvěrná autorova znalost daných míst dodává jeho básním schopnost přesně zachytit dané prostředí tak, že čtenář to „své“ místo, tedy místo, s nímž je blíže seznámen, okamžitě identifikuje, např. nepřehlédnutelný, dlouhý kopec v Libině: „Svět je pouhá dlouhá nudle / viděná z okna / jedoucího vlaku. // Přirozeně do kopce.“ (Moravský ZeMěPis: Libina, s. 39.) Stejně tak je z Vepřkových básní patrná dokonalá znalost místopisné historie, autor užívá různé zjevnější či méně zjevné aluze na dějinné události, např. na čarodějnické procesy v Sobotíně: „Tenkrát pobožné báby šířily fámy, / že u Groerových zase onemocněla kráva.“ (Moravský ZeMěPis: Sobotín, s. 20) či na odsun Němců (tamtéž). Nápaditě je vzdán hold i spisovateli Janu Čepovi v básni Cholina: „A trámoví spojené čepy / drží můj svět / na půl cesty k sýpkám / a daleko od sladoven.“ (Moravský ZeMěPis: Cholina, s. 44.) Druhá část sbírky je pojmenována Čnělky smrti a přináší sugestivní a mnohdy paradoxní variace na téma konečnosti života. Poslední část sbírky Jiné básně je tematicky různorodá, vedle milostných tónů zaznějí i ozvuky Vepřkových oblíbených biblických a také antických motivů citlivě kolorovány osobními zkušenostmi rybářskými.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Otče náš (BB 1997); Zlomky (BB 2000); Můj přítel tápe v čase (BB 2005); Moravský ZeMěPis (BB 2013).
Odborné publikace: Česká redakce církevní slovanštiny z hlediska lexikální analýzy (2006); Iskoni bě slovo: texty ke studiu diachronních bohemistických a slavistických disciplin (2011); Modlitba sv. Řehoře a Modlitba vyznání hříchů v církevněslovanské a latinské tradici (2013).
Příspěvky ve sbornících (výběr): Lexikální specifika církevněslovanských památek (nástin problematiky) in P. Pořízka – V. Polách (eds.): Tzv. základní výzkum v lingvistice – desideratum, nebo realis? (2006); Dobové a místní reálie v církevněslovanských památkách in Prostor v jazyce a v literatuře (2007); Modlitba sv. Řehoře v církevněslovanském a staročeském překladu (s K. Komárkem) in M. Čornejová – P. Kosek (eds.): Jazyk a jeho proměny: prof. Janě Pleskalové k životnímu jubileu (2008).

LITERATURA

Studie a články: J. Kolářová: [Prvotina Miroslava Vepřka…], in M. Vepřek: Můj přítel tápe v čase, 2005; L. Machala: Olomoucká polistopadová poezie, in Bohemica Olomucensia  2009.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Mladý autor zkouší váhu slov, hledá svůj vlastní básnický výraz (jedna z básní má podtitul O hledání slova) a nachází např. takovéto osobité metafory: Odra – řeka vysypaná z rukávu čadící Ostravy… Srdce mé, příliš divná květina, kořeny pohlcuje květ… Samota je koráb v láhvi, tkaný steskem pavučin…To jsou místa, v nichž zaznívá skutečná poezie a básnický talent. Přejme těmto básním i písním, aby potěšily čtenáře stejně, jako to umí dobrá hudba, půvabný kout přírody či zdařilý výtvor lidské ruky…

J. Kolářová: [Prvotina Miroslava Vepřka…], in M. Vepřek: Můj přítel tápe v čase 2005, s. 6.

 

Autorovi je vlastní jemné, nostalgické zachycení krajiny a jejího působení na člověka. Dokáže-li člověk své okolí citlivě vnímat, není pak krajina pouze němým svědkem lidského osudu, ale stává se jeho spolutvůrcem – dotváří pocity člověka a trvale zůstává spjata s klíčovými životními událostmi či s jen zdánlivě běžnými momenty v lidském životě.
I. Blažková: Předmluva, in M. Vepřek: Moravský ZeMěPis, 2013, s. 3.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Bibliografická databáze ÚČL AV ČR

Autorka hesla: Iva Chomiszaková (2013)
Aktualizace hesla: 22. 6. 2014 (ich)
Aktualizace bibliografie: 22. 6. 2014 (ich)

Jiří VESELSKÝ

* 26. 7. 1933, Kyjov
† 18. 4. 2004, Kyjov

Veselsky, Jiri (Foto z knihy Transy) - Kopie

zdroj: básnická sbírka Transy

Při gymnaziálních studiích vystřídal školy v Kyjově, Kroměříži a Brně, nakonec odmaturoval v Kyjově (1952). Dálkové studium češtiny a historie na FF UP (1953–1955) ani studium dějin umění na FF UJEP v Brně (1975–1976) nedokončil. Působil v řadě profesí (učitel, lektor, knihovník, archivář, korektor, redaktor) a na různých místech republiky (Hlučín, Ostrava, Svitavy, Břeclav, Trutnov, Kuks, Praha, Brno). Přátelil se s mnoha významnými literáty, např. s Milanem Kunderou, Vítězslavem Nezvalem či Jakubem Demlem. Veselský mnohým uměleckým osobnostem dedikoval své básně a v době výkonu svého zaměstnání na zámku Kuks pracoval na podrobné demlovské studii o tamějším pobytu tohoto básníka a o jeho vztahu k hraběnce Kateřině Sweerts-Sporckové. Je autorem řady dalších literárněvědných a historických studií, po přestěhování do Brna (1966) se po vzoru Oldřicha Králíka systematicky věnoval bádání v oblasti dějin 9. a 10. století. Jeho studie vycházely i v prestižních vědeckých periodikách jako jsou Listy filologické.

Od roku 1950 publikoval v různých periodikách recenze (Nová politika, Nová svoboda, Červený květ), epigramy (Host do domu, zde stejně jako v Červeném květu pod šifrou v-l-k), dále psal také divadelní kritiky (viz Divadelní noviny), historické stati (Listy filologické a Časopis Matice moravské), přispíval taktéž do Sešitů pro mladou literaturu, Rovnosti, Práce a po roce 1989 do Moravskoslezského týdne, Akordu, Boxu, Tvaru, Literárních novin aj. V roce 1990 se stal stálým spolupracovníkem literární revue Host, v roce 1995 předsedou její ediční rady. V letech 1968–1970 se s Milošem Štědroněm spolupodílel na přípravě několika literárních večerů s názvem Prokletí básníci, které se konaly v brněnském Malém divadle hudby. Poezii až do konce 80. let publikoval pouze časopisecky nebo v soukromých, bibliofilských a příležitostných tiscích, jeho básnická sbírka Dvanáct básní (1972) byla zveřejněna v samizdatové revui Koruna, kterou vydával v první polovině 70. let spolu s Pavlem Řezníčkem, Jiřím Oličem, Františkem Jugasem ad.

Básníka Veselského bychom mohli označit za básníka adorace. Ve svém bibliofilsky vydaném debutu poemě Maria takto vzhlížel k Panně Marii, v následující poemě Asi tak podobně obdivoval Sovětský svaz. Nejtypičtějším poznávacím znamením Veselského tvorby je však adorace žen, či spíše mladých dívek, zejména jejich vnější krásy. Od 90. let v jeho sbírkách dominuje nepokrytá tělesnost, až animálnost, ke které se sám autor přímo programově hlásí ve své závěrečné poznámce k výboru Mýtus organismu: „Při vytvoření kompozice této knihy a výběru textů pro oddíl s titulem Vlhká příroda soustředil jsem právě pod tento oddíl básně, v nichž je metaforizováno či jinak přeznačeno »člověčí« na níže strukturované »animální«. Tímto soustředěním jsem reflektoval dříve už jinými vyslovený závěr, podle něhož »lidské intimissimum je poznatelné nejlépe při proměně člověka v nižší živočišný druh«.“ (S. 100.) Zmíněnou tendenci ve své tvorbě dále obhajuje tíhnutím k animálnosti v různých kulturách v průběhu staletí od antiky po klasicismus. Využívání erotických motivů samozřejmě nekončí v klasicismu, Veselský není jediným dokladem jejich proklamace v současném umění, avšak erotizace v literatuře nemusí nutně sklouzávat k pornografii, chceme-li ještě stále hovořit o umění. Hranice mezi přijatelným a nevkusným se v průběhu staletí mění a časový odstup od klasicismu, tím více od antiky, vede k posouvání hranic toho, co ještě považovat za přijatelné otevřené zachycení tělesnosti a co už za pouhý obscénní záznam nejintimnějších lidských zkušeností a tělesných pochodů. Názory na toto období Veselského tvorby nejsou nijak jednotné, a autorova poezie je tudíž zdrojem mnoha polemik – odpůrci umělecké otevřenosti Jiřího Veselského totiž snadno mohou být označeni za příliš prudérní či omezené, zastánci zase za poněkud zvrácené a nesoudné.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Maria (B, bibliofilie, vlastním nákladem, 1948); Asi tak (B, bibliofilie, Památník P. Bezruče v Opavě, 1956); Rimbaud (B, příležitostný tisk Krajské lidové knihovny v Ostravě, 1957); Únor (B 1958, bibliofilie); Žarošická pouť (B, bibliofilie, 1964, část poemy Státnice z alchymie, úvodní verše přeložil do francouzštiny B. Reynek); A poslední (BB, bibliofilie, 1966); Nezaručené pověsti (BB 1996 + sbírka slovensky píšící vietnamské básnířky Diany Tuyet-Lan Nguyen: Čiary života); Mýtus organismu (BB 1997); Transy (BB 1999, připojen výbor básní, korespondence a článků o J. Veselském sebraných u příležitosti jeho pětašedesátých narozenin); Zpívající biochémie (BB 2003); Držme se! Vzájemná korespondence z let 1998-2014 (korespondence 2014, s D. Ž. Borem).
Výbory: Dívenky jdou Brnem (BB 1995); Všechny tvé dívčí nanicovatosti (2000); Luna je za vlakem poslední nárazník… (2003).
Příspěvky ve sbornících: Černá země (1962).
Uspořádal a vydal: B. Neumannová: Byla jsem ženou slavného muže (1998, s dalšími).

LITERATURA

Studie a články: -jTk (J. Trávníček): Třikrát napříč labyrintem totalitarismu, Proglas 1990, č. 7; J. Olič: Jiří Veselský, Slovenské pohľady (Bratislava) 1991, č. 9; týž: Hvězdy jsou jak sedmikrásky nad Brnem (vzpomínky na brněnskou literární bohému) 1992, č. 4; J. A. Pitinský: Jiří Veselský, Host 1991, č. 7; J. Kuběna: in Paní Na Duze (1998); I. Fic: Mytický prvek ženského božství: Tři stavební kameny poezie Jiřího Veselského, Tvar 2010, č. 11, 12, 13; I. Fic: Literární pornografie nebo milostná lyrika: Nad básněmi Františka Halase a Jiřího Veselského, Tvar 2001, č. 4 + Mýtus a tragický pocit života v jedné básni Jiřího Veselského (o básnické skladbě Eulenspiegel z konce 50. let), in Kontrasty a proměny v českém jazyce a literatuře 20. století 2004; D. Ž. Bor: Pozdrav Jiřímu Veselskému, doslov in J. Veselský: Luna je za vlakem poslední nárazník 2002.
Recenze: Dívenky jdou Brnem: K. Křepelka, Dívenky, které prošly srdcem, Proglas 1995, č. 5; L. Sedláková, Erotika od Párala k Veselskému, Denní Telegraf 1. 4. 1995; -MB- (M. Blahynka), Nejen dívenky jdou Brnem aneb Daleko od světa kde ruka ruku myje, Haló noviny 5. 4. 1995; L. Soldán, Špalek poezie s hlavou básníka…: Nad výborem z veršů Jiřího Veselského, Svobodné slovo, Brno 7. 4. 1995; J. Staněk, Potřeba sít, Tvar 1995, č. 8 * Nezaručené pověsti: L. Soldán, Básně pohledů k nebi i z útrob pozemskosti, Svobodné slovo, Brno 3. 4. 1996; P. Kotrla, Když dva jsou v jedné knize, Tvar 1996, č. 12; L. Soldán, Místo recenze, Tvar 1996, č. 12; P. Hůlová, Dvě v jedné, Souvislosti 1996, č. 4 (30) * Mýtus organismu: V. Šlajchrt, Knihovnička Literárních novin: Knihkupectví Franze Kafky, Literární noviny 11. 2. 1998; P. Řezníček, Jiří Veselský básní o slasti, Lidové noviny 19. 2. 1998 + Slovo 27. 4. 1998; M. Langerová, O pejskovi a kočičce, Literární noviny 1998, č. 13; M. Pokorný, Cudné hříčky Jiřího Veselského, MfD 20. 4. 1998 * Transy: (est), Jiří Veselský vydává sbírku Transy: Básník zvaný Páral české poezie zplodil další svazek erotiky, Rovnost 4. 3. 1999; J. Mlejnek, Veselského zplihlé básnické síly zplodily nevkus, MfD 28. 7. 1999; R. Matys, Transy ženstvím ve stavu zrodu, Nové knihy 1999, č. 36; I. Fic, Veselského Transy, Host 1999, č. 7, příl. Recenzní přílohaVšechny tvé dívčí nanicovatosti: J. Staněk, Vážná je láska už v začátcích dětinských, Nové knihy 2000, č. 48, J. Olič, Legenda jménem Veselský: Socialistický realismus dívčích nanicovatostí, Respekt 2001, č. 25, R. Kopáč, Všechny tvé dívčí nanicovatosti, MfD 17. 7. 2001 * Zpívající biochémie: R. Kopáč, Tajemná biochemie básníka Veselského, Právo 28. 7. 2003; J. Grombíř, Poezie coby obrana krásny, Aluze 2003, č. 3; Š. Švec, Lyrická neštěstí Jiřího Veselského, Tvar 2004, č. 10; K. Nečas, Tvar 2004, č. 12 + P. Adámek, Svědomitý hledač slov Jiří Veselský, Tvar 2004, č. 16 * Luna je za vlakem poslední nárazník: D. Ž. Bor, Pozdrav Jiřímu Veselskému, Tvar 2003, č. 13; I. Fic, Luna je za vlakem poslední nárazník, Tvar 2004, č. 10.
Rozhovory: Z. Petrželka, Host 1991, č. 7 + tamtéž 1992, č. 8; M. Huvar, Přivolané poezie jako „defilé přešlých lyrických situací a stavů“, Zemské noviny 18. 4. 1996, s. 14; M. Huvar, Zaručený poeta: Básník Jiří Veselský: Co bylo včera a co dnes; Nové knihy 1996, č. 18.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Veselský v sobě spojuje katolického křesťana s komunistou. Obojí bez salonního pozérství. Ačkoli v srpnu 1968 vítal – jako komunista? – sovětskou okupaci, nepřipojil se – jako katolík? – k normalizační láji psavců. Na konci normalizace ho v Melantrichu vodili za nos, slibovali mu vydání knihy, ale sešlo z toho. Jeho básnická amplituda je méně bizarní a mnohem zajímavější. Trochu zjednodušeně řečeno: jedním koncem jeho básnické hole byl nezvalovský sensualismus, druhým katolická spiritualita. Vrcholy vznikaly tehdy, když oba konce zůstaly spojeny v celek. […] Ovšem o nové Veselského sbírce Transy je třeba říci, že je jakýmsi ještě »dívenkovitějším« dovětkem ke knihám Dívenky jdou Brnem (1995) a Mýtus organismu (1998). Transy jsou smetením zbylé mouky ze stolu, na němž se druhdy hnětlo těsto. […] Zdrobněliny typu »drobná ohrndírečka«, »chemická továrnička tvého těla«, »z nosu sušínek«, »rozdírá to dířátko« jsou protivné tím spíš, že vyústění básní bývá často banální. […]
J. Mlejnek: Veselského zplihlé básnické síly zplodily nevkus, MfD 28. 7. 1999, s. 16.

Nejvíce mne ale zkrušila recenze a názory Josefa Mlejnka, jeho hodnocení básníka Veselského. V Kyjově žijící a živořící básník Veselský je, troufám si tvrdit, jedním z posledních lyrických českých básníků, významově srovnatelný s mnohem populárnějším Skácelem. Básník obdařený obrovskou prostotou otevřenosti, s jakou rozuzluje věčné tajemství sexuality bez tyranie předsudků. Ignorovat žádostivost a touhu u sotva zletilých dívek je popírání dívčí integrity, a podsouvat Veselskému jeho poezii jako pasáž k uvolnění určité zvrácenosti je nepochopením a nesmyslem. Veselský je básníkem, kterého samozřejmě nelze brát bez výhrad. Cum grano salis potřebuje zejména jeho nadužívání zdrobnělin, které může dráždit. – Ale snaha zprotivit básníka politicky, jako člověka, který vítal nadšeně bratrskou pomoc v roce 1968, mi přišla od kritika Mlejnkova formátu jako poťouchlý křáp z nevydělané kůže.
K. Nečas: Tvar 1999, č. 17, s. 3.

A co Zpívající biochémie, která má už ve svém názvu dramatický svár zpěvu a vědy? Tak jako si kritika ani nekladla otázku, proč Veselského básně docházely takového zájmu u Demla i u Nezvala i u Holana i u nejmladších básníků za postmoderny, nikoli však u recenzentů typu Machonina, který degradoval Veselského verše o olomouckém orloji (nedávno je na svém olomouckém večeru s obdivem zpaměti recitoval Jiří Kuběna) na „přemety napodobitelské obratnosti“, tak ji nenapadlo ani zamyslet se nad Veselským jako trvalou koexistencí básníka, okouzlovaného vždy znovu labutinkami, a badatele, který objevuje nepovšimnuté motivické triády ve václavské hagiografii, orientuje se i v chaosu okolo pojmu tzv. tributárnosti etnik v říši franské, přísně soudí Malcolmovu Středověkou herezi, která ví úděsně málo o herezi velkého formátu (o heretičce Vilemíně z rodu Přemyslovců), a píše zasvěceně i o literatuře moderní, ať světové (viz například o zmíněné postmoderní hře), ať české; třeba statí Kněz v masce nemravy podstatně přispěl k rektifikaci Demlova Zapomenutého světla a je i autorem odvážné stati o Březinovi.
M. Blahynka:  A co Veselský?!, Obrys–Kmen 2003, č. 47, s. 3.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Bibliografická databáze ÚČL AV ČR

Autorka hesla: Iva Chomiszaková (2013)
Aktualizace hesla: 12. 7. 2014 (ich)
Aktualizace bibliografie: 12. 7. 2014 (ich); 8. 3. 2015 (ad)

Alois VOLKMAN

* 18. 09. 1937, Chudobín (okr. Olomouc)

Zdroj: B. F. Červinka

Zdroj: B. F. Červinka

Narodil se v rodině faráře Církve československé husitské, křesťanská výchova ho ovlivňovala již od dětství a její dosah je patrný napříč celým Volkmanovým dílem. Maturitu složil na gymnáziu v Litovli (1955) a po dokončení studií na LF UP (1961) působil v Okresním ústavu národního zdraví v Kladně jako internista a pracovník oddělení zdravotní výchovy. Od roku 1968 pracoval jako obvodní lékař v Otvovicích a zároveň vykonával funkci vedoucího lékaře okresního oddělení zdravotní výchovy v Kladně. V roce 1997 odešel do důchodu, avšak v letech 2001–2004 ještě působil jako praktický lékař v Libčicích nad Vltavou a od roku 2005 jako lékař Domova sv. Karla Boromejského v Řepích. Vedle výchovy ke křesťanství bylo pro Volkmanovu tvorbu klíčové i setkávání s řadou osobností, které v době jeho mládí navštěvovaly faru, ať už to byli církevní představitelé nebo básníci, např. František Nechvátal, Bohumila Sílová či malíř Vilém Kratochvíl. Přátelil se taktéž s O. F. Bablerem či Aloisem Rečkou, další inspirativní osobnosti spatřoval např. v T. Garrigue Masarykovi, Albertu Schweitzerovi, Karlu Čapkovi a v příslušnících básnické generace 30. let 20. století. Byl přítelem a osobním lékařem Jaroslava Seiferta.

Volkmanovy básně začaly vycházet během let 1959–1961 ve studentském univerzitním časopise Tribuna, následovaly publikace v Lidové demokracii, Květech, Zemědělských novinách, Mladé frontě, Literárních novinách, Literárním měsíčníku ad. Autor spolupracoval s Československým rozhlasem Olomouc na pořadu Chvilky poezie (1958–1959). Jeho verše byly i zhudebněny, a to skladatelem J. Pospíšilem v cyklech Travnatá stébla (prem. 1966), Dna hladin (ze sbírky Tlak mé krve, 1988) a Stáčení podzimu (1994), P. Klapilem (Zpěvník, prem. 1973) a F. Domažlickým (Písně milostné, 1989 a Čtvero ročních dob, 1990).

Protože Volkmanova prvotina Malá vizita byla stejně jako sbírky Tlak mé krve a Bez receptů za normalizace cenzurována, vydal je básník po letech v souborném vydání nazvaném Námluvy Aeskulapovy už bez vynucených změn či škrtů, které se týkaly hlavně narážek na státníky, veřejné projevy apod., úplně vypuštěny musely být biblické motivy. Pro většinu autorových básní je příznačná aforistická koncepce, výrazné pointování, břitkost, úsečnost a kritika soudobé společnosti. Autorovo tíhnutí ke kratším básnickým útvarům vyvrcholilo ve sbírce trojverší nazvané Terče-to. Volkmana lze v jistých ohledech řadit mezi autory poezie všedního dne, a to zejména v básních zachycujících události nemocničního života. Zde je často potlačena lyričnost ve prospěch více či méně objektivního záznamu skutečnosti. Avšak Volkman lyrikem být umí, především stává-li se jeho tématem láska či příroda, viz zejm. výbor básní K prahu domova, v němž básník vzdává hold rodnému Litovelsku, či sbírka Stáčení podzimu. Volkmanova tvorba lyrizovaná preferuje oproti jeho tvorbě aforistické košatější, někdy přímo až litanickou formu básní. Výbor básní Znovuzrození byl ovlivněn autorovým vážným onemocněním, které přivedlo lyrický subjekt k výraznému přimknutí k Bohu. Obracení se ke křesťanské autoritě jako k jistotě přináší klid a smíření, avšak v jednotlivých básních objevujeme i hořkost z poznání, že lyrický subjekt žije v konzumním světě, v němž se lidé již rozhodně neřídí ani zákony ani přikázáními. Kritiku společnosti, v níž absentuje základní úcta ke křesťanským a obecně lidským hodnotám, nacházíme i ve sbírce Ptám se svých slov a ve výboru PokRok rodiny. Do posledního jmenovaného díla zařadil autor básně poukazující na současný vývoj společnosti, v níž se postupně vytrácejí harmonické mezilidské vztahy, mizí základní funkce rodiny a pokora lidí vůči životu svému i svých bližních. Symbolika křížové cesty a zejména její výtvarné pojetí v podobě plastik sochaře Karla Stádníka se staly námětem pro Volkmanův básnický cyklus Via crucis. Památce Jaroslava Seiferta je věnována kniha Silent Musae. V ní Volkman zachycuje vzpomínky na svého přítele a zároveň pacienta, v příloze knihy jsou pak obsaženy básně zachycující autorovy pocity den po dni od úmrtí Jaroslava Seiferta až po jeho pohřeb. Kniha byla vydána až v roce 1991, a to vlastním nákladem autora, neboť za totality dílo neprošlo cenzurou a po roce 1989 doplatilo na ediční přesycenost českých nakladatelství dříve prohibitními díly. Jako bibliofilie vyšly též Volkmanovy texty doprovázející fotografie Jaroslava Seiferta v publikaci Jaroslav Seifert 1901–2001. Výbor In memoriam vznikal v průběhu autorova boje se zdravotními komplikacemi spojenými s náročným operativním zákrokem. Obsahuje básně zařazené do autorových předchozích sbírek i verše doposud nepublikované. Poezie společně s vírou v Boha pro Volkmana představují přístav, v němž autor nachází potřebné uklidnění a vyrovnanost. Sbírka je členěna na dvě části – první oddíl, soubor epitafů nazvaný In memoriam, je vzpomínkou na mrtvé. Naopak druhý oddíl, Memento mori, je věnován živým. Člověk na smrt nesmí zapomínat, ani když ji, pro různé radosti i starosti života, zrovna nevnímá. Je tu stále přítomna. A její neustálá blízkost nás učí vážit si života a děkovat za každý den, jenž je nám dán. Poezie společně s vírou v Boha pro Volkmana představují přístav, v němž autor nachází potřebné uklidnění a vyrovnanost.

 

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Malá vizita (BB 1976); Tlak mé krve (BB 1979); Bez receptů (BB 1983); To je věc (BB 1987); Jednadvacet plus jeden okupačních srpnů (BB 1989, bibliofilie), Ptám se svých slov (BB 1991); Silent musae (BB a vzpomínky na Jaroslava Seiferta, vlastním nákladem, b. d., 1991); PokRok rodiny (BB 1994); Stáčení podzimu (BB 1994); Jaroslav Seifert 1901–2001 (bibliofilie, 2001, text ve fotografické publikaci); Jediná (BB 2001, bibliofilie); Stopy co doby tropí (BB 2002); Chyť se za nos, člověče (BB 2004); Via crucis (BB 2005); Nebuďme hluší, naší duši etika sluší (BB 2006, bibliofilie); Terče-to (BB 2007).
Výbory: Znovuzrození (1982, 1990); K prahu domova (1998); Nepovinný předmět poezie (2002); Námluvy Aeskulapovy (2009); In memoriam (BB 2010).
Příspěvky ve sbornících: Mladé víno (1961); Odpich (1965); Žena a láska (2000); Olomoucké kašny (2001); Děti a dětství (2001); Verše o Moravě (2003); O múze olomoucké a lidech kolem ní (2003); Olomoucká haiku (2003); Z paměti literární Olomouce 1 (2004); Olomouc v české literatuře (2007); Haná v poezii (2008); Tisíc dní s literárním klubem Olomouc (2009).

LITERATURA

Studie a články: J. Peterka: Básníci na křižovatkách, Kmen 1988, č. 5; J. Heller: Volkmanovy verše jsou jiné…, úvod in A. Volkman: Ptám se svých slov (1990); M. Fronková: Labutě a havrani vzpomínek, Lidová demokracie 29. 1. 1991; M. Páralová: Básnické dílo Aloise Volkmana (diplomová práce FF UK) (1991); V. Ebr: MUDr. Alois Volkman, Lidová demokracie 26. 5. 1994; J. Med: doslov, in A. Volkman: Stáčení podzimu (1994); -bk-: Malý jubilejní večer, Hanácké noviny 5. 11. 1994; M. Plachta: Jen několik slov pedagoga, předmluva in Nepovinný předmět poezie (2002); J. Husička: Básník Alois Volkman v Litovli, Olomoucké listy 14. 11. 2002; B. Kolář: Návraty básníka Aloise Volkmana, in Z paměti literární Olomouce (2004); L. Volkman: Na Křížovou cestu lze nahlížet z různých úhlů, předmluva in A. Volkman: Via Crucis 2005; J. Med: Pro celé básnické dílo…, doslov in A. Volkman, Terče-to (2007), s. obálky; J. Med: Nad básnickou tvorbou Aloise Volkmana, doslov in A. Volkman: Námluvy Aeskulapovy (2009).
Recenze: Malá vizita: F. Moravová, Nová edice poezie, Práce 23. 6. 1976; P. Kovařík, Z nové české poezie, Svobodné slovo 2. 8. 1979; J. Peterka, Jak já to vidím, Mladá Fronta 4. 9. 1976, příl. Umění mladých; E. J. Havlíček, Mezi poslední a první, Kostnické jiskry 1976, č. 32; (bez autora), Ještě k zářijovým recenzím poezie, Mladá Fronta 4. 12. 1976, příl. Umění mladých; -al- (V. Šmejkal), Autoři z našich řad, Zprávy Spolku českých bibliofilů v Praze 1977, č. 1 * Tlak mé krve: R. Matys, Básnická ekologie Aloise Volkmana, Literární měsíčník 1980, č. 6, 1980; J. Pavelka, Sbírka s otazníky, Rovnost 16. 7. 1980; Z. Heřman, Lékařova poezie, Mladá Fronta 28. 7. 1979; V. Vodák, Poezie, která přemýšlí, Lidová demokracie 27. 9. 1979 * Znovuzrození: J. Kašpar, Diagnóza lékaře-básníka, Kostnické jiskry 1983, č. 8; -ha-, Znovuzrození, Český bratr 1983, č. 5, 1983;  J. Drejnar, Přátelům poezie není potřebí…, předmluva in A. Volkman: Znouzrození (1990) * Bez receptů: Z. Heřman, Chytrost a chlad, Mladá Fronta 6. 12. 1983; J. Kašpar, Bez receptů, Kostnické jiskry 1984, č. 2; E. Seyček, Nebojte se poezie, Dikobraz 1984, č. 8; L. Soldán, Místo pro tři hlasy, Literární měsíčník 1984, č. 6; -ha-, „Poezie je zážitek!“, Český bratr 1984, č. 9 * To je věc: J. Poláček, Patero knih veršů: Nad říjnovými novinkami české poezie, Rovnost 19. 11. 1987; P. A. Bílek, Zrcadlové dvojice, Nové knihy 1987, č. 43; -fc- (G. Francl), Nová sbírka A. Volkmana, Lidová demokracie 2. 12. 1987; -EJH-, Hra o vážné věci, Kostnické jiskry 1988, č. 1; J. Zelenka, Jak se chodí na věc, Zemědělské noviny 23. 1. 1988; V. Píša, Věc: poezie, Literární měsíčník 1988, č. 5 *Jedenadvacet plus jeden okupačních srpnů: B. Kolář, Volkmanova protiokupační poezie, Hanácké noviny 26. 8. 1998 * Ptám se svých slov: -jh- (J. Hořec), Alois Volkman, Ptám se svých slov, Akord 1991/1992, č. 1; J. Lejdar, Čtení nejen na dovolenou, Český bratr 1991, č. 7/8 * PokRok rodiny: V. Ebr, Dnes mě navštívil MUDr. Alois Volkman, Lidová demokracie 26. 5. 1994; B. Kolář, Alois Volkman: poKrok rodiny, Hanácké noviny 23. 8. 1994 * Stáčení podzimu: B. Kolář, Stáčení podzimu, Hanácké noviny 13. 10. 1994; M. Trávníček, Rovnost 25. 10. 1994; V. Novotný, Volkmanův hold prarodičům, Nové knihy 1994, č. 41; L. Muška, Křesťanská literatura, Severočeský regionální deník 5. 11. 1994; L. Soldán, Básníkovy sklizně, Svobodné slovo, Brno 9. 11. 1994; F. Schildberger, Alois Volkman podzimní, Lidové noviny 12. 11. 1994, příl. Národní 9, č. 46; Z. Svoboda, vtipné a duchaplné, Český zápas 1994, č. 23; J. Wiendl, Nad básněmi A. Volkmana, Tvar 1994, č. 21; M. Janata, Stáčení podzimu Aloise Volkmana, Katolický týdeník 1995, č. 7 * Stopy co doby tropí: B. Kolář, Básník Volkman vydal své originální novoročenky, Olomoucké listy 2002, č. 38; -jas- (J. Slomek), Stopy, co doby tropí, Lidové noviny 3. 12. 2002; Š. Švec, Recenzní maraton, Dobrá adresa 2004, č. 4.
Rozhovory: J. Rejžek, Práce 1977, č. 9; D. Ouřadová, Po první knížce (s MUDr. Aloisem Volkmanem), MF 10. 11. 1977; M. Kašpárková: Básnické slovo organizuje chaos, Anno domini 1992, č. 6; B. Kolář, I když cena hodinek klesla na pakatel, čas je čím dál dražší, říká Alois Volkman, Hanácké noviny 9. 9. 1997; B. Kolář: Rozhovor s Aloisem Volkmanem – českým básníkem s hanáckými kořeny, KROK 2012, č. 3.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Slavný Cicero kdysi obvinil básníky své doby, že „změkčují srdce a jsou tak sladce vtíraví, že lidé je nejen čtou, nýbrž učí se jim i nazpaměť“. Volkmanovy verše nezměkčují, ale zasahují, nevtírají se sladkostí, ale nadchnou hloubkou myšlenky a šíří postřehu, lákají nejen ke čtení, ale nutí k zamyšlení.
J. Drejnar: předmluva in A. Volkman: Znovuzrození (1982), nepaginováno.

Objektivizující předmětnost má omezit vpád lyrična, stálé úsilí vtáhnout konkrétní detail do roviny obecného smyslu a touha nalézt přesně vymezený námětový prostor, v němž může být postižen celek světa přes jeho nepatrnou část. Tyto básníkovy snahy, byť ne vždy naplněné odpovídajícím tvůrčím gestem, ovlivňují jeho pohled na realitu, jeho celkový básnický habitus. Volkmanovo tíhnutí k básnické aforističnosti, jeho obliba paradoxu i civilnost básnického slovníku dokládají jeho racionální vztah ke skutečnosti. Všechny složky jeho básní jsou většinou podřízeny básníkovu hodnotícímu postoji, jehož koncentrace se projevuje především v závěru básně, v úsilí po výrazné pointě, podtrhující smysl básnické výpovědi. Souvisí s tím také Volkmanova touha po určitém zobecnění; mnohá fakta i věci, s nimiž se v jeho poezii setkáváme, chtějí plnit zástupnou funkci symbolické zkratky.
J. Med: Nad básnickou tvorbou Aloise Volkmana, in A. Volkman: Námluvy Aeskulapovy (2009), s. 176–177.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Bibliografická databáze ÚČL AV ČR

Autorka hesla: Iva Chomiszaková (2012)
Aktualizace hesla: 12. 7. 2014 (ich)
Aktualizace bibliografie: 12. 7. 2014 (ich)

Dušan ŽVÁČEK

* 23. 6. 1934,  Olomouc

zvacek 001 - Kopie

zdroj: Archiv UP

Maturoval na gymnáziu v Přerově (1952) a poté studoval ruštinu a češtinu na FF UP Olomouc. Zde taktéž získal doktorát (1969) za práci K problematice míšení funkčních stylů v poezii a kandidaturu věd (1981) za disertaci K některým obecně teoretickým a metodologickým aspektům lingvistické interpretace metafory. Docenturu získal na základě habilitační práce Kapitoly z poetiky a stylistiky básnické řeči a básnického překladu (1992). V letech 1957–1961 působil jako pedagog na Střední průmyslové škole strojnické v Čáslavi, poté jako rusista na Pedagogickém institutu v Gottwaldově (dnešním Zlíně) a od roku 1965 až do penze na katedře rusistiky FF UP. V Olomouci žije od roku 1971 a tomuto městu věnoval i některé ze svých básní – najdeme je v almanachu Olomouc v české literatuře (2007). Autor rovněž přispěl svými verši do všech sborníků vydaných Literární sekcí Vlastivědné společnosti muzejní v Olomouci. Žváčka pojilo mnohaleté přátelství s básníkem Jaroslavem Mazáčem, jenž je mimo jiné autorem sbírky Oidipus nabývá zraku. Žváček si název tohoto díla vybral jako motto ke své sbírce Nedosvitky, v níž mimo jiné tematizuje své zrakové postižení. Přátelství obou básníků dokladuje Jaroslav Mazáč ve vřelém, vzpomínkově laděném medailonu Dušana Žváčka. Popisuje v něm například, jak spolu oba autoři „probírali nejen novinky z Univerzity Palackého v Olomouci, ale také dlouze vzpomínali na přátele souhlasných i kontroverzních názorů a přátelsky se přeli o smysl poezie, její rozměr senzualistický i metafyzický“. (J. Mazáč: Betlém mimo liturgii, in Z paměti literární Olomouce, 2004, s. 233.)

Ve studentských letech publikoval Žváček pouze časopisecky. Jeho básnický knižní debut vyšel až ve 2. polovině 70. let a v rychlém sledu za ním byla vydána sbírka druhá. Dílům Propouštění z léta a Vrásnění dominuje téma přírody a lásky, lyrický subjekt sleduje proměny krajiny a ženy s okouzlením i hořkostí. Do souboru Zimní ovoce: 1976–1996 jsou zahrnuty kromě básní z prvních dvou sbírek též oddíly Zimní ovoce, kterému dominují apostrofy ženy, a Předjaří – nepřestupný rok, v němž přibývá motivů blízkosti smrti, smutku a lítosti z pomíjivosti a z nenávratnosti dějů dávno minulých. Ožívají tu pro lyrický subjekt pouze ve vzpomínkách a hořknou svým „zakletím“ v zašlé době. Tato tendence pokračuje i v díle nazvaném Nedosvitky: Verše z let 1995–2003, obsahujícím básnické texty, vracející se do dětství, bilancující, tematizující s neutuchající naléhavostí lásku; leitmotiv ztráceného zraku zase nemilosrdně zpřítomňuje omezenost, konečnost všeho lidského.

 

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Propouštění z léta (BB 1976); Vrásnění (BB 1979); Zimní ovoce: 1976–1996 (BB 1996); Nedosvitky: Verše z let 1995–2003 (BB 2005).
Příspěvky ve sbornících: Oheň (1964); Po tolika letech (1985); Větrná pošta (1988); Žena a láska (2000); Pour féliciter (2000); Děti a dětství (2001); Verše z cest (2003); Verše o moravě (2003); O múze olomoucké a lidech kolem ní (2003); Olomouc v české literatuře (2007); Haná v poezii (2008); Barevné tóny: sbírka veršů zrakově postižených autorů (2008); Tisíc dní s Literárním klubem Olomouc (2009); Almanach Literárního klubu Olomouc (2011).
Odborné práce (výběr): K některým obecně teoretickým a metodologickým aspektům lingvistické interpretace metafory (1980); Úvod do teorie překladu: (Pro rusisty) (1994, 1998); Kapitoly z teorie překladu I (1995).

LITERATURA

Studie a články: K. Vůjtek: Vrásnění na pódiu, Ostravský kulturní měsíčník 1978, č. 12; (jug) (S. Juga): Nad tvorbou Dušana Žváčka, Nová svoboda 1981, č. 40; V. Kostřica: Dušan Žváček padesátiletý, in Rossica Olomucensia 1984; J. Mazáč: Touha po řádu života (K padesátinám PhDr. Dušana Žváčka, CSc.), Kulturní měsíčník 1984, č. 6; J. Dvořák: Bilance, Středisko 1987, roč. 69; J. Mazáč: Doc. PhDr. Dušan Žváček, CsC., jubilující, Rossica Olomucensia 1994; F. Všetička: Propouštění z léta, Olomouc literární 2002; J. Mazáč: Betlém mimo liturgii, Z paměti literární Olomouce 2004; L. Machala: Olomoucká polistopadová poezie, Bohemica Olomucensia (2009).
Recenze: Propouštění z léta: J. Svoboda, Zralá prvotina, Ostravský kulturní měsíčník 1976, č. 10; -ís-, Nadějná prvotina Dušana Žváčka, Nové knihy 1976, č. 41; (mx) (Hana Maixnerová), Slibná prvotina, Práce 10. 11. 1976; (ko) (Václav Kotyk), Zralá prvotina moravského autora, Lidová demokracie 19. 11. 1976; (zh) (Z. Heřman), Profil veršů z profilu,  Mladá fronta 4. 1. 1977; M. Pávek, Anděl žalu poněkud z módy vyšlý, Literární měsíčník 1977, č. 2; F. Valouch, Vyzrálá prvotina, Tvorba 1977, č. 18; M. Blahynka, Víc než slib, Rovnost 12. 5. 1977; (vln) (Vladimír Novotný), Básně dobrého jitra, Zemědělské noviny 24. 6. 1977, č. 147 * Vrásnění: (es) (E. Sobková), Aktuální poezie, Ostravský večerník 21. 1. 1980, s. 4; J. Adam, Rovnováha prožitku a slova, Literární měsíčník 1981, č. 3, příl. Dílna; M. Zenklová, Krásné vrásky, Tvorba 1980, č. 19; (ko), Poezie Dušana Žváčka,  Lidová demokracie 14. 8. 1980, č. 19; (vln) (Vladimír Novotný), Básně a kresby,  Zemědělské noviny 16. 9. 1980; V. Puhač, Žváčkova druhá, Ostravský kulturní měsíčník 1980, č. 10 * Zimní ovoce: B. Kolář, Žváčkovo poetické Zimní ovoce, Hanácké noviny 31. 12. 1996; (PK), Dvě sbírky básní z přerovského nakladatelství, Moravskoslezský den 27. 1. 1997; I. Pospíšil, Ovoce poezie Dušana Žváčka, Brněnský večerník 27. 1. 1997, s. 7, též in D. Žváček, Nedosvitky 2005; P. Cekota, Zimní úroda veršů, Host 1997, č. 2; I. Pospíšil, Bilance a perspektivy Dušana Žváčka, Kam v Brně 1997, příl. Kam, č. 3; F. Všetička, Dušan Žváček, Zimní ovoce, Alternativa nova 1997/1998, č. 4 * Nedosvitky: M. Blahynka, Vidoucí vědoucí Nedosvitky, Obrys – Kmen 2008, č. 48, též Haló noviny 6. 12. 2008.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Pozdní Žváček je básníkem zmoudřelým, statičtějším, hlubinně metaforickým, přibývá v něm ironie, je tu však i více vážnosti a reminiscentnosti, odkazy na jiné texty, návraty do dětství, podivuhodně tu zraje a sílí leitmotiv lásky. Myslím, že výbor je sestaven neobyčejně střídmě a přísně. Nikoli náhodou je básník Dušan Žváček lingvista.
I. Pospíšil: Ovoce poezie Dušana Žváčka, Brněnský večerník 27. 1. 1997, s. 7, též in D. Žváček: Nedosvitky (2005), s. 35.

Žváčkova básnická tvorba je nehojná, ale je v ní zřejmá posloupnost a vysledovatelný řád. Jeho debut z roku 1976 nese název Propouštění z léta, jeho třetí sbírka, už polistopadová, se jmenuje Zimní ovoce. Její závěrečný oddíl, který měl být patrně samostatnou sbírkou, dostal název Předjaří. Roční cyklus se tedy uzavírá, básně tvoří celek. Předjaří ovšem bývá počátkem něčeho dalšího, čehosi nového, očekávaného. Ze všech těchto básnických období je pro Dušana Žváčka nejdůležitější léto, neboť tvůrce Vrásnění se narodil 23. června 1934. On sám však tomu nejspíše nepřikládá žádný velký význam, neboť v jeho sbírkách se objevují básně o únoru, červenci, září a říjnu, ale červnovou mezi nimi nenajdete.
F. Všetička: Olomouc literární, 2002, s. 251.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Bibliografická databáze ÚČL AV ČR

Autorka hesla: Iva Chomiszaková (2012)
Aktualizace hesla: 12. 7. 2014 (ich)
Aktualizace bibliografie: 12. 7. 2014 (ich)

Sylva FISCHEROVÁ

* 5. 11. 1963, Praha

Fischerova, Sylva (Foto 3) - Kopie

zdroj: Petra Kožušníková

Je nejmladší dcerou prvního rektora UP, filozofa a sociologa Josefa Ludvíka Fischera (1894–1973) a psycholožky Jarmily Fischerové (1926–1992). Její nevlastní starší sestrou byla spisovatelka Viola Fischerová (1935–2010).

Sylva Fischerová se narodila v Praze, ale do své plnoletosti bydlela v Olomouci. Docházela na základní školu s rozšířenou výukou jazyků na třídě Jiřího z Poděbrad. Absolvovala gymnaziální studia se zaměřením na přírodovědu v Olomouci–Hejčíně. Posléze vystudovala francouzštinu na jazykové škole v Brně a následně od roku 1983 filozofii a fyziku na Univerzitě Karlově v Praze. Tato studia nedokončila a v roce 1985 přestoupila ke studiu klasické filologie taktéž na UK. Magisterská studia uzavřela v roce 1991 obhajobou práce Problém jednoty areté u Platóna (na dialogu Prótagoras).

V letech 1995–2003 absolvovala tamtéž postgraduální studium, které zakončila disertační prací Mohou Múzy lhát? (Múzy v prooimiu Hésiodovy Theogonie). V době studií se také provdala za novináře a spisovatele Martina Komárka. Žije v Praze a pracuje jako odborná asistentka Ústavu řeckých a latinských studií na Filozofické fakultě UK, její specializací jsou řecká literatura, filozofie a náboženství. Ve spolupráci s FF UP se významně podílela na vydání tří svazků Výboru z díla J. L. Fischera.

Debutovala v roce 1985 v almanaších poezie Zvláštní znamení a Klíčení. Své literární, publicistické a odborné texty publikovala časopisecky v Kmeni, Tvaru, Literárních novinách, Lidových novinách, Mladé frontě Dnes, Hostu, Reflexu, Souvislostech, Revolver Revue, Listech, Filosofickém časopise, Rukopise a dalších. Resumé beletristické tvorby Sylvy Fischerové zahrnuje nejšíře oblast básnickou, posléze se etablovala jako originální prozaička dvěma soubory povídek a nejčerstvěji také jako autorka knížek pro děti. Mezi hlavní atributy jejího složitého básnického i prozaického vidění světa patří masivní kontaminace emocionální, reflexivní roviny básnického rozjímání rozumovým, intelektuálním principem. Výraz její poezie je zásadně spoluutvářen vlastním odborným zaměřením, které se odráží taktéž ve stylistické rovině textů. Na druhou stranu je styl Sylvy Fischerové považován za civilní s menší mírou užívání metafor a spíše usilující o vystižení konkrétního významu. Poezie, stejně jako povídková tvorba autorky, si však neklade za cíl oslovit širokou čtenářskou masu. Nesnaží se o jednoduchou sdělnost, ale o zachycení a identifikování určitého významu. Volí často abstraktní témata kulminující kolem existenciálních prožitků, přičemž mnohdy nezakrývá autobiografickou povahu některých námětů. Formálně užívá v poezii volný verš, v prozaické tvorbě píše texty oscilující na hranici povídkového žánru. Sbírky a soubory Sylvy Fischerová vytváří ucelená a v několika rovinách významově prokomponovaná díla, právě proto je autorkou pro nejnáročnější čtenáře a patří mezi přední osobnosti současné české literatury.

Samostatnou sbírku básní Chvění závodních koní vydala v roce 1986. Básně jsou psány volným veršem, jehož délka kolísá stejně jako délka básní. Její projev není založen na množství metafor, ale je veden snahou sdělit význam, pocit, jakkoli abstraktní. Opírá se o celou řadu odkazů z kulturní a filozofické oblasti, proti čemuž staví obrazy každodennosti i reálné nevšednosti. Sílu jejího básnického projevu ocenila dobová kritika. „Vpád“, jak byl slovy Petra A. Bílka její vstup do světa poezie označen, se zde nepojí s unáhleností, ani snahou lacině zaujmout vyburcovanou obrazností. Bílek poukazuje na určité dobové trendy odrážející se v poezii Fischerové a identifikuje je jako generační podloží sbírky. Fischerovou zařazuje do tzv. „Generace“ osamělých běžců, vedle dalších debutujících Svatavy Antošové, Zuzany Trojanové, Miroslava Hauptycha, Jiřiny Salaquardové. (P. A. Bílek in „Generace“ osamělých běžců, 1991.) Vladimír Novotný z odstupu let oceňuje u knižní prvotiny Sylvy Fischerové konkretizaci významu básní, jež vychází z nitra autorského subjektu, z jeho citové báze, ovšem svým kultivovaným a intelektuálně neústupným gestem vytváří originální poezii, která není snadno přístupná, ale má sílu promlouvat. A zdůrazňuje, že dnes bývá autorčin básnický debut označován jako legendární. (Srov. V. Novotný, Dobrá adresa 2005, č. 10, s. 36.)

Druhé sbírce nazvané Velká zrcadla se dostalo mnohem chladnějšího kritického přijetí. Sbírce tematizující pocity prázdnoty, odcizenosti a vyprázdněnosti lidské pospolitosti, stejně jako krizi morálních a existenciálních hodnot, bylo vytýkáno až příliš abstraktní zaměření, které směřuje k vyprázdněnosti významu, čímž se vzdaluje kvalitám debutu. Část textů zařazených v této sbírce je cestovatelského charakteru, ani zde se však Fischerová nedočkala ocenění. Kritické přijetí, varující před zabřednutím v ornamentálnosti a přílišném odosobnění autorského subjektu, dává jasně najevo, že u Fischerové je očekáváno něco jiného, než jen dobře zvládané řemeslo slova a obrazu na silném intelektuálním tématu. V následující sbírce s titulem V podsvětním městě kulminuje autorčin zájem taktéž kolem základních existenciálních pojmů, a to smrti a zrození. Sbírka má výrazně meditativní charakter. Vychází z autorčina prožitku smrti matky a souběžného vlastního těhotenství. Básně ve sbírce Šance oscilují kolem celé řady témat. Podle Petra A. Bílka představuje posun v autorčině tvorbě, který spočívá především v nalezení rovnováhy mezi rovinou konkrétních detailů a rovinou abstraktních významů. (P. A. Bílek, Host 2000, č. 6, příl. Recenzní příloha, s. 8.) Již název odkazuje jak ke konkrétnímu místu, kam se básnířka přestěhovala, tak k abstraktnímu významu tohoto slova. Pozoruhodným formálním a významovým aspektem sbírky, jak dále Bílek poukazuje, je stylistické střídání vypovídajících rolí a diskurzů, takže na pozadí tematicky nesourodých básní vytváří proměňující se perspektiva a s ní zvolený způsob vypovídání nosný kompoziční princip. Sbírka se setkala většinou s kladným ohlasem, a to především díky spontánnosti a emocionalitě projevu.

Po delší odmlce vyšla sbírka Krvavý koleno soustředící se tematicky na vztah člověka a dějin. Básnické gesto je výrazně dramatické a směřuje ke svržení idealizované představy světa, aby odhalilo jeho nezměnitelně krutou povahu. Falešné ideje a sebeklam jsou v poezii Fischerové pranýřovány, ačkoli odhalená syrovost, zloba a nenávist se ve víru dějinných událostí jeví jako nezměnitelné. Dramatické básně jsou psány volným veršem směřujícím k prozaickému výrazu v souladu s významem sdělovaného. Z převažujícího kladného přijetí sbírky se vymykaly pouze opakované výhrady vůči nadužívání odborných reminiscencí. Další básnická sbírka Anděl na okně je v souladu s dřívější tvorbou Fischerové laděná existencialisticky. Na bázi nejednoznačných a nejednoduchých témat rozvíjí svůj již vyzrálý autorský rukopis obohacený o velké množství citátů, aluzí a motivů pramenících z jejího odborného zaměření. Právě tato intelektuální stránka pronikající do jejich básní se však stává stále výraznějším terčem kritických výhrad. Právě u sbírky Anděl na okně jí je recenzenty nejvíce vytýkáno přílišné podlehnutí rozumovým principům s malou mírou vlastní citové invence. Sbírka Tady za rohem to všechno je se skládá ze dvou oddílů Smrti, smrti a Sebetebe. Tematicky jsou básně v obou oddílech „polarizovány“ do oblasti smrti a na druhé straně lásky. Simona Martínková-Racková upozorňuje, že tuto sbírku lze v mnoha ohledech považovat za nejzajímavější. (S. Martínková-Racková, Tvar 2011, č. 16, s. 23.) Její kritický zájem se soustřeďuje především na druhou část sbírky, zaměřenou na téma lásky. V roce 2013 vyšla sbírka s latinským názvem Mare. Básně jsou psány volným veršem, část je koncipována jako básně v próze. Posloupnost sbírky je utvářena přechodem od milostných básní až po filozofická přemítání o povaze života. I zde je přítomen charakteristický postoj Fischerové k dvojdomosti reality, ohledávání a konfrontace obou rovin skutečnosti, jejichž propustnou hranici určuje míra zvědomění.

Na prozaickou dráhu se Fischerová vydala cyklem deseti povídek Zázrak, posléze nominovaným na Státní cenu za literaturu. Autorka zde tematizuje události z období svého dospívání v osmdesátých letech. Jednotlivé povídky jsou vyprávěny v ich-formě a nezastírají autobiografickou inspiraci. Fischerovou však ani na poli prozaické tvorby, byť subjektivně laděné, neopouští intelektuální nadhled. Odstup, s nímž se pouští do záznamů nelehkého životního období, jí umožňuje výstižně vykreslit atmosféru posledních let komunistického režimu u nás a své vyprávění situovat do širších společenských souvislostí. Také ve stylu povídkové tvorby se odráží její básnické vidění světa, které zde tvoří antitezi k dokumentaristické faktografii. O šest let později vychází druhý, tentokrát sedmipovídkový cyklus Pasáž, který byl nominován na cenu Magnesia Litera. Texty jsou mnohem různorodější, než tomu bylo v prvním prozaickém souboru. Fischerová střídá vyprávění v ich-formě s er-formou a stejně tak témata jejích textů jsou různá. Od námětů vzpomínkového charakteru směřujících ke klasické naraci přechází k útvarům vystavěným především na dlouhém dialogu. Stejně tak líčení abstraktních poetických vidin a obrazů střídá popis konkrétních lidských charakterů. Z roviny dramatické volně přechází k rovině hořce humorné. Soubor Pasáž je knihou mnoha poloh, v nichž je autorský rukopis dobře patrný, nicméně její kritické hodnocení nebylo navzdory nominaci jednoznačně kladné. Dalším prozaickým počinem Sylvy Fischerové je kniha Evropa je jako židle Thonet, Amerika je pravý úhel. Kniha je stylizována jako deníkové záznamy z cesty do USA, v nichž se prolíná prozaické vyprávění s verši, český jazyk s angličtinou. Autorka zde obdivně, ale i kriticky hodnotí zdejší společensko-kulturní zázemí a odhaluje podhoubí amerického života, vyrůstající v mnoha ohledech z odlehlé Evropy. Text je tvořen směsicí různých žánrů, asociativních řetězců myšlenek a literárních skic poznaných lidí, v jednom celku však všechny složky i formy navzájem kooperují k vytvoření sugestivní a inspirativní výpověď.

Sylva Fischerová je také autorkou knížek pro děti s názvem Júla a Hmýza aneb Cesta do Juliiny země a nověji rozsáhlého souboru Egbérie a Olténie. První z knih vypráví o dobrodružstvích dvou holčiček ze sídliště, jakým se může stát např. první samostatný nákup. Jedná se o prozaické texty využívající básnické postupy a výraznou práci s obrazotvorností. Užití dětské perspektivy zcela proměňuje skutečné vnímání reálného prostoru. Atributy každodenního života se vlivem dětské fantazie proměňují. Druhá kniha je souborem pohádek, které se odehrávají převážně v exotických zemích. Pohádky z domácího českého prostředí si však zachovávají ráz nevšednosti. Výrazným přínosem Fischerové je práce s jazykem, která dětem zpřístupňuje i málo užívaná slova a v útlém věku tříbí jejich jazykový cit. Beletristická tvorba Fischerové byla také přeložena do cizích jazyků. Anglicky byly vydány dva výbory z poezie The Tremor of Racehorses (1990), The swing in the middle of chaos: selected poems (2010). Soubor povídek Zázrak byl přeložen do polštiny (Cud, 2008) a do holandštiny (Dood, waar is je wapen?, 2011). Sylva Fischerová pečuje také o památku a pozůstalost svého otce. Spolu s Janem Šulcem je editorkou Výboru z díla J. L. Fischera. Knižně vyšel v roce 2011 její rozhovor s Karlem Flossem, českým politikem, filozofem, vysokoškolským pedagogem a bývalým senátorem, pod názvem Bůh vždycky zatřese stavbou. Vybrané básně Sylvy Fischerové se v roce 2013 staly podkladem pro písňové texty hudebního alba Milostný slabiky Moniky Načevy a britského kytaristy Justina Lavashe.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Chvění závodních koní (BB 1986); Velká zrcadla (BB 1990); V podsvětním městě (BB 1994); Šance (BB 1999); Krvavý koleno (BB 2005); Zázrak (PP 2005); Júla a Hmýza aneb Cesta do Juliiny země (P pro děti, 2006); Anděl na okně (BB 2007); Pasáž (PP 2011); Tady za rohem to všechno je (BB 2011); Egberie a Olténie (PP 2012 pro děti); Evropa je jako židle Thonet, Amerika je pravý úhel (P 2012); Mare (BB 2013); Stomach of the Soul (BB 2014); Bizom aneb Služba a mise (P 2016).
Příspěvky ve sbornících a almanaších: Klíčení (1985); Zvláštní znamení (1985); Narozeni v 60. letech (1989); Child of Europe (Londýn 1990); Interference (Cheltenham 1992); Přetržená nit (1996); Město velebené veršem (1998); Pegasovo poučení. Antologie české poezie 1945–2000 (2002); Iz veka v vek (Moskva 2005); Antologie české poezie. II. díl (1986–2006) (2007).
Uspořádala a vydala: Původ poezie (2006, s J. Starým, též přispěla); J. L. Fischer: Výbor z díla 1, 2, 3 (2007, 2009, 2013, s J. Šulcem); Mýtus a geografie (2008, s J. Starým); Bůh vždycky zatřese stavbou: Rozhovor Sylvy Fischerové s Karlem Flossem (2011); Medicína mezi jedinečným a univerzálním (2013, s A. Beranem).

LITERATURA

Studie a články: P. A. Bílek: „Generace“ osamělých běžců (1991); V. Cetkovská: Solitér Sylva Fischerová, in Z paměti literární Olomouce 2 (2006, ed. B. Kolář).
Recenze: Chvění závodních koní: V. Macura, ZN 31. 3. 1987; Z. Kožmín + J. Soukupová + J. Trávníček, BV 15. 7. 1987; R. Svoboda, Rovnost 27. 7. 1987; P. A. Bílek, NK 1987, č. 13; J. Chuchma, Mladý svět 1987, č. 16; J. Svoboda, Ostravský večerník 11. 5. 1988; J. Kukaň, Práce 7. 1. 1988 * Velká zrcadla: J. Rulf, LidN 27. 2. 1991; P. A. Bílek, NK 1991, č. 8; A. Blažejovská, Tvar 1991, č. 16; V. Novotný, MFD 11. 3. 1991; I. Harák, Severočeský regionální deník 10. 1. 1992 * V podsvětním městě: J. Rulf, LidN 7. 1. 1995, příl. Národní 9; F. Všetička, Mosty 1995, č. 49 * Šance: J. Suk, NK 2000, č. 12; R. Kopáč: MFD 10. 5. 2000; P. A. Bílek, Host 2000, č. 6, příl. Recenzní příloha; M. Exner, Aluze 2001, č. 1 * Zázrak: J. Chuchma, MFD 27. 5. 2005; O. Horák, LidN 31. 5. 2005; M. Jungmann, Tvar 2005, č. 17; A. Burda, Tvar 2005, č. 11; V. Novotný, Dobrá adresa 2005, č. 10 * Krvaný koleno: O. Horák, LidN 8. 12. 2005; M. Exner, Tvar 2006, č. 6; R. Szpuk, A2 2006, č. 8; P. Hruška, Host 2006, č. 4 * Júla a Hmýza aneb Cesta do Juliiny země: R. Malý, Tvar 2007, č. 13 * Anděl na okně: J. Olšovský, A2 2008, č. 15; K. Bukovjanová, Host 2008, č. 2; I. Fic, Tvar 2008, č. 11; J. Štolba, A2 2008, č. 24 * Pasáž: J. Chuchma, Respekt 2011, č. 26/27; Z. Pavelka, Právo 25. 8. 2011, příl. Salon; K. Bukovjanová, Host 2011, č. 8; O. Stehlíková, LidN 17. 12. 2011; B. Kostřicová, Tvar 2012, č. 2 * Tady za rohem to všechno je: S. Martínková-Racková, Tvar 2011, č. 16 * Egbérie a Olténie: K. Kubíčková, MFD 16. 2. 2012; V. Varyš, Týden 2012, č. 9; R. Malý, Tvar 2012, č. 7 * Evropa je jako židle Thonet, Amerika pravý úhel: K. Kubíčková, MFD 16. 5. 2012; nepodepsáno, Kam v Brně 2012, č. 6, příl. Literární příloha; P. A: Bílek, Lidové noviny 13. 6. 2012.
Rozhovory: P. Nový, MFD 29. 8. 1991; J. Rulf, Reflex 1994, č. 39; V. Budín, NK 1994, č. 40; R. Mikšíková – M. Stöhr, Host 2000, č. 4; S. Antošová, Tvar 2011, č. 19.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Škola ji bez skurpulí vysílala nejen na Olympiády v českém jazyce, ale též do Puškinova památníku, Partyzánského samopalu, ba i do tak obskurní soutěže, jako byla „O zemi, kde zítra znamená včera“. Překvapená krajská komise zde vyslechla ucelenou odbornou přednášku o „Sovětské“ architektuře v Leningradu a šokující detailní analýzu významného díla Samuila Maršaka Dům kočky modroočky. Sylvina trojice byla poté diskvalifikována pro podezření z nekalé manipulace se soutěžními otázkami. Individuálnímu vítězství v národním kole Mladých historiků nešlo zabránit, protože klání probíhalo v sálech Leninova muzea a Sylva, jsouc v této expozici poprvé, vytřela zrak všem pravidelným návštěvníkům.
V. Cetkovská: Solitér Sylva Fischerová, in Z Olomouce literární 2 (2006), s. 391–392.

V Praze je ve vzduchu cítit cosi jiného – a v dobách nepříznivých spadových podmínek to stěží bude volání stříbrného větru. Proto to chvění, ale také pocit závodního koně, který sice může zvítězit, ale vždycky pro někoho a za někoho… Z roku na rok se stala Fischerová skutečnou osobností mladé poezie. Proto ji dnes čeká úděl těch, na které se sází, ale kteří právě proto bývají čas od času pozdrženi, aby si sázkové kanceláře mohly spravit bilanci na výhrách outsiderů.
P. A. Bílek: Osamělost přespolního koně, in „Generace“ osamělých běžců (1991), s. 50–51.

Jedním ze základních rysů souboru je, že autorka neexhibuje. I Přesto, že jde o psaní velmi zručné a vynalézavé a texty působí objevně, není na nich znát, že by se autorka chtěla předvádět a na čtenáře vytahovat. Dokáže mít dostatečný nadhled, aby se nad to uměla povznést. Styl psaní Sylvy Fischerové v Pasáži lze nazvat nutným psaním. Není tu mnoha zbytečného, autorka neplýtvá slovy, je věcná, vážná, srozumitelná. Její texty jsou často velmi osobním svědectvím, avšak univerzálněji platným, promlouvajícím i bez znalosti bližších souvislostí. To nutně podstatné bývá vždy jasně řečeno.
K. Bukovjanová: Projít pasáží vlastní duše, Host 2011, č. 8, s. 49.

Ale i toto povídání ze života dvou holčiček ze sídliště má […] jedinečné kouzlo bezprostřednosti, které velké většině současných českých knih pro děti chybí. Knížka, ve které není žádné poselství, které by přesahovalo meze dětského chápání a hlavně dětských zájmů; knížka, která nepoučuje, ale která je opravdu ze života našich ratolestí. Skoro by se jeden mohl bát, jestli dětem nemůžou přijít dobrodružství, která Julka s Hmyzkou prožívají, až moc samozřejmá (objevování nových zemí, rozmlouvání s panenkami i s geometrickými útvary z magnetické tabule, první samostatný nákup). Skoro bych Sylvu podezíral, že si moc nevymýšlela, ale spíš odposlouchávala. Ale kumšt je převést takové odposlouchané uvažování do literárního jazyka, a právě to se autorce povedlo s grácií, která asi porotcům všemožných soutěží unikne.
R. Malý: Dva čerstvé plody Baobabu (vhodné i pro děti pod deset). Tvar 2007, č. 13, s. 21.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Bibliografická databáze ÚČL AV ČR
Heslo na portálu Česká literatura po roce 1945
Medailonek a články o S. Fischerové na stránkách Festivalu spisovatelů Praha
Strukturovaný životopis a odborná bibliografie S. Fischerové
Rozhovor v České televizi 16. 7. 2012
Recenze souboru povídek Pasáž na iLiteratura.cz
Sylva Fischerová v pořadu Česko jedna báseň
Recenze knihy pro děti Egbérie a Olténie
Rozhovor se S. Fischerovou na ČRo3 Vltava o knize Egbérie a Olténie
Recenze knihy Evropa je jako židle Thonet, Amerika pravý úhel na iLiteratura.cz

Autorka hesla: Petra Kožušníková
Aktualizace hesla: 13. 4. 2014 (pk)
Aktualizace bibliografie: 29. 11. 2013 (pk); 8. 3. 2015 (ad)

Blanka KOSTŘICOVÁ

* 16. 4. 1961, Litomyšl

Kostricova, Blanka (Foto 3) - Kopie

Zdroj: Lubomír Machala

Středoškolská studia absolvovala na Střední průmyslové škole železniční v České Třebové. Poté vystudovala obor čeština – angličtina na FF UP. Magisterské studium ukončila v roce 1985 státní zkouškou a obhajobou diplomové práce Tvorba Bohumila Hrabala v sedmdesátých a osmdesátých letech, jejímž vedoucím byl Josef Galík. Posléze krátce působila v Ústavu pro jazyk český ČSAV. Na FF UP získala v roce 2005 doktorát z české literatury úspěšnou obhajobou práce Románový cyklus Jiřího Kratochvila (a jeho místo v kontextu současné české prózy). K FF UP má nadále velice kladný vztah, protože zde se podle svých slov „setkala se svým oborem a s celoživotními přáteli“. Mezi ty nejbližší řadí např. Jana Balabána. Z vyučujících ji velice oslovil hned u přijímacích zkoušek Miroslav Komárek, jehož „lingvistika – od staroslověnštiny po současnost – na jeho přednáškách a seminářích se jevila jako úžasné dobrodružství – jímž také je“. Také vzpomíná na Josefa Galíka, který byl „proslulý mimo jiné tím, že neváhal na přednáškách ze současné české literatury uvést alespoň v přehledu jména tehdy prohibovaných autorů; my jsme to už zažili v poněkud oslabené podobě – to už byl dr. Galík po třech udáních z řad studentů a dvou infarktech, ale pořád se o těchto autorech zmiňoval, na jeho přednášce jsme se mohli dozvědět např. i to, ve kterých ročnících časopisu Divadlo najdeme první tři hry Václava Havla – na rozdíl od knih tento časopis z knihoven vyřazen nebyl; vzpomínám, jak jsem ty hry v jednom večeru zhltla, s pocitem vděku vůči dr. Galíkovi“. Také s povděkem vzpomíná na strhující semináře o anglické syntaxi Jarmily Tárnyikové a na laskavou ironii Jiřího Skaličky. Poukazuje také na skutečnost, že na filozofické fakultě vystudovali oba její rodiče: „Poznali se jako spolužáci v ročníku, otec na FF působil třicet let, nejprve jako odborný asistent, po Listopadu jako profesor ruské literatury 19. století.“ (citace a fakta týkající se FF UP v předchozích dvou odstavcích jsou převzaty z osobní e-mailové korespondence s PhDr. Blankou Kostřicovou z 18. 10. 2012) Po ukončení doktorského studia pracovala jako středoškolská učitelka na školách v České Třebové. Byla zaměstnána také v Lidových novinách, kde obstarávala kulturní rubriku a v Literárních novinách. Je členkou Obce spisovatelů.

Literární recenze, kritiky a eseje publikuje především v literárních časopisech Tvar, A2, Host, Listy, Proglas nebo Literární noviny, Bohemica Olomoucensia či Bohemica literraria. Svou disertaci vydala knižně pod zkráceným názvem Románový cyklus Jiřího Kratochvila. Poukázala zde na možnost vnímat Kratochvilovu tvorbu jako cyklus románů, v němž jednotlivé motivy přecházejí z jedné knihy do druhé. Přispěla také do sborníku Honzo ahoj! Setkání s Janem Balabánem, vydanému k nedožitým autorovým padesátinám. Tomuto spisovateli věnovala i svou další monografii Sestupy a naděje Jana Balabána, ve které zdůraznila především autorovu oscilaci mezi pesimistickým a nadějným vyzněním díla. Autorčin zájem o cestování a aktivní sportování se silně promítají i do její beletristické tvorby. Své prozaické texty publikovala nejprve časopisecky a v knižním sborníku Dvanáct východočeských prozaiků (2007). Prozaická tvorba Kostřicové je charakteristická upřednostňováním kratších útvarů, jako je povídka. Vyprávění je vedeno převážně v er-formě, přičemž je orientováno k vnitřnímu a vnějšímu životu protagonistky. Prózy jsou charakteristické meditativním ohledáváním životních hodnot, osudových překážek, rodových kořenů a setkání, jež vyniká v rámci příznačných popisů přírody a věcí, reflexí prožitků a chování lidí. Povídky nejsou konstruovány s ohledem na výraznou dramatičnost nebo dějový spád. Směřují spíše k lyrickému vyjádření a statickému vyobrazení perspektivy či nálady a jsou tudíž spíše monologické povahy. Opakování řady motivů a témat plyne z důležitosti, kterou sehrály v autorčině životě. Styl vyprávění je úsporný, kultivovaný s uvážlivě volenými výrazy, bez jazykově experimentálních přesahů. Kostřicové prózy jsou osobitého charakteru, určené spíše užšímu okruhu čtenářů.

Knižně Kostřicová debutovala v roce 2007, kdy jí vyšly dva soubory povídek Třebovské povídky a Ledovcová turistika. První jmenovaný je tvořen sedmnácti povídkami, které jak autorka uvádí, vznikaly v průběhu předchozích sedmnácti let. Tematicky se jedná o soubor značně různorodý, který od otevírání historické paměti a rodových kořenů přechází k reflexím současných postaviček a života. Místopisně jsou lokalizovány do oblasti České Třebové, autorčina rodiště. Společným jmenovatelem citlivě zachycených „obrazů“ je výrazně kladný vztah ke zdejšímu kraji, který vysvítá z charakteru textů i volby výrazových prostředků. Ledovcová turistika sestává ze dvou oddílů. V první části nazvané Ledovcová turistika je protagonistkou Poutnice. Druhou část Homeless pak uvádí postava Pavly. Opět se jedná spíše o meditativně laděné obrazy, kde na pozadí krajinných scenérií protagonistka putuje, nebo setrvává a zpřítomňuje pocity znovunalezené rovnováhy po těžké nemoci, vnímání živlů, radosti z pobytu v přírodě a krásy života v ní. Poklidné reflexe směřující ke sdělování vlastního poznání životních hodnot se v některých případech antiteticky opírají o kritiku konzumního a přetechnizovaného života. Na pozadí prozaického žánru tedy čteme výpovědi autobiografického ladění, jejichž obsah je příznačný spíše pro výpověď poetickou. Povídky Bílá hora, Trhlina, Na peroně a Dívčí hruď odvysílal Český rozhlas 3 (Vltava) jako rozhlasovou četbu na pokračování v říjnu 2010.

Lyžařské povídky – útlý svazek nerozsáhlých textů opakovaně uvádí některé motivy z předchozí Ledovcové turistiky. Povídky vzniklé taktéž ve velkém časovém rozmezí mají společného jmenovatele v běhu na lyžích. Nejedná se však o texty, které by líčily příhody z lyžařského sportu obecně, ale o protagonistčin  subjektivní vztah k tomuto sportu, který se spolupodílel na formování jejího nahlížení na svět. Běh na lyžích a vše, co k němu náleží, je zde tím hlavním, k čemu se váží činnosti z jiných oblastí, veškeré zážitky i zkušenosti. Běh na lyžích je zde určující perspektivou spíše než vyprávějící subjekt, který je více pasivním elementem. Skrze tuto perspektivu jsou pak nahlíženy různé aspekty života, setkání a události a zvolené prizma neproměňuje ani zákeřná nemoc, která hlavní hrdince v dalším běhání na lyžích zabraňuje.

„Deníkové“ pásmo Dole a nahoře je taktéž orientováno obdobně, dokonce zde nalézáme také některé texty z předchozího souboru, stejně jako se opakují tematické prvky: zákeřná nemoc, běh na lyžích a Českotřebovská krajina. V úvodu se autorka hlásí k autobiografické motivaci textu. Soubor je rámcován pohledem vypravěčky z okna třídy na zasněženou krajinu, který vymezuje čas vzpomínek. Jednotlivé povídky jsou pak obrazy ze života vypravěčky. Jeho základními aspekty jsou běh na lyžích, studium literatury na Univerzitě Palackého v Olomouci, ale i setkání s literárními legendami jako Bohumilem Hrabalem či Egonem Bondym, stejně jako návrat k přírodě a setkání s přáteli. Na půdorysu těchto událostí se odvíjí vnitřní monolog postavy o povaze těchto událostí, zážitků a setkání, které ji obklopují. Niterná povaha textů čtenáře provází od prvních řádků a katarzí je vyrovnanost současného bytí. Texty, v nichž se střídá ich a er-forma a které obsahují také citáty z dopisů, působí plasticky. Kritiky je knize nejvíce vytýkáno příliš subjektivní zaměření. To převládá i v souboru básní Kronika. V textech psaných volným veršem a směřujících k prozaickému výrazu se autorka opět vrací do prostředí Českotřebovska. Třebovský zápisník je proudem asociací, které spouští bolestná událost – smrt protagonistčiny matky. Bohatá spleť civilních obrazů, prolínání minulého s přítomným, specifický vyprávěcí postoj nadále charakterizují autorskou poetiku.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Třebovské povídky (PP 2007), Ledovcová turistika (PP 2007), Lyžařské povídky (PP 2009), Dole a nahoře (P 2010), Kronika (BB 2012), Třebovský zápisník (P 2014).
Odborné (výběr): Románový cyklus Jiřího Kratochvila (monografie 2008), Sestupy a naděje Jana Balabána (monografie 2013).
Studie (výběr): K typologii postav Bohumila Hrabala a Vladimíra Párala, in Acta Universitatis Palackianae Olomucensis. Facultas Philosophica. Philologica. Studia bohemika sv. 55 (1987), sv. 4, s. 69–73; Ztracené ráje Jana Balabána, Souvislosti 2011, č. 1; Třikrát Markéta Pilátová, in Bohemica Olomucensia – Linguistica (2010), č. 3, s. 162–165.
Recenze (výběr): Bohumil Hrabal zblízka, Lidové noviny 6. 5. 1997; Samizdatové knihy a osudy, Lidové noviny 17. 5. 1997; Touhy někdejší Betty, Lidové noviny 31. 5. 1997; Shrnutí trpkého ráje, Lidové noviny 2. 7. 1997; Sborník obnovené komparatistiky, Lidové noviny 11. 7. 1997; Očitý svědek černého času, Lidové noviny 30. 8. 1997; Kratochvilův nesmrtelný karneval, Lidové noviny 25. 10. 1997; Mystifikace Haška Jaroslava, Lidové noviny 29. 10. 1997; Katolické sny Jakuba Demla, Host 1998, č. 7; Dilema cizinců, Host 1998, č. 8; (Ne-)zakončený Tobiáš Jirous, Host 1998, č. 8; Dvakrát Jan Balabán, Literární noviny 1999, č. 3; Radost a svoboda v roce 1939, Host 1999, č. 2, Rec. příl.; Spiklenci po třiceti letech, Host 1999, č. 3, Rec. příl.; Poslední smích, Host 1999, č. 3, Rec. příl.; Krok před Šlépějemi, Host 1999, č. 4, Rec. příl.; Devadesát devět, Host 1999, č. 4, Rec. příl.; Škola Milady Součkové, Host 1999, č. 5, Rec. příl.; Sedm variant Egona Hostovského, Literární noviny 1999, č. 24; Tango na rozloučenou, Literární noviny 1999, č. 25; Výzva k modlitbě, Host 1999, č. 6, Rec. příl.; Demlovy dopisy z jihu, Host 1999, č. 10, Rec. příl.; Urromán Jiřího Kratochvila, Literární noviny 2000, č. 6; Esence „demlovství“, Host 2000, č. 2, Rec. příl.; Autorský mýtus Jakuba Demla, Host 2000, č. 3, Rec. příl.; Bohumil Hrabal epistolární, Host 2000, č. 4, Rec. příl.; Třicátá léta ve světle Jakuba Demla, Host 2000, č. 4, Rec. příl.; Východiska Michala Ajvaze, Host 2000, č. 8, Rec. příl.; Dodneška jsem nebyl u zpovědi-, Host 2000, č. 10, Rec. příl.; Plíšková – čtenářům?, Host 2001, č. 2, Rec. příl.; Stavitel chrámu, Host 2001, č. 5, Rec. příl.; „Komorní“ korespondence Jakuba Demla, Host 2001, č. 6, Rec. příl.; Výtah z bezmocnosti našich osudů, Literární noviny 2001, č. 45; Juvenilní východiska Egona Hostovského, Host 2001, č. 9, Rec. příl.; Ve šlépějích Jakuba Demla, Literární noviny 2001, č. 50; Beskydské theatrum mundi, Literární noviny 2002, č. 3; Gramatika jako konverzační téma, Literární noviny 2002, č. 5; Martin C. Putna marginalis, Literární noviny 2002, č. 8; Věčné světlo Matylčino, Host 2002, č. 5, Rec. příl.; Lyrické šumění ptačích křídel, Literární noviny 2002, č. 28; „Tajemství“ Květy Legátové, Literární noviny 2004, č. 10; Cesta k druhé moderně, Literární noviny 2004, č. 21; Nové Ajvazovy prózy znamenají v jeho dosavadní tvorbě krok zpět, Lidové noviny 19. 11. 1997; Literární krajiny Bedřicha Fučíka, Host 2004, č. 6; Soumrak a chlad historie, Host 2004, č. 8; Jakub Deml, Zakletí slov 1–2, A2 2006, č. 26; Posudky Jana Lopatky, Host 2006, č. 6; Ani postmoderna, ani metafyzika, Host 2006, č. 7; Bohumil Hrabal – Miroslav Peterka, Toto město je ve společné péči obyvatel, A2 2007, č. 4; Jana Paulová, Jak běžet do kopce, A2 2007, č. 5; Šťastné a veselé, A2 2007, č. 8; Iva Pekárková, Láska v New Yorku, A2 2007, č. 11; Marie a Tomáš Salabovi, Semafor… – jaký byl a jaký je, A2 2007, č. 12; Jan Mukařovský, Vančurův vypravěč, A2 2007, č. 15; Cesty ke svobodě, Host 2007, č. 5; Požehnaná svoboda, Host 2007, č. 6; Egon Bondy, Buddha, A2 2007, č. 30; Vladimír Borecký, Legenda o Hronu, A2 2007, č. 36; Miroslav Červenka, Březinovské studie, A2 2007, č. 40; Doplňky, nikoli však marginálie, Host 2007, č. 9; Rozluštěné tajemství?, Host 2007, č. 10; Vymykající se próza, Host 2008, č. 1; Legendární obzvláštník, Host 2008, č. 1; Zdařilé řešení, Host 2008, č. 5; Zápisky pamětníkovy, Proglas 2008, č. 4; Láska Ivy Pekárkové, Host 2008, č. 7; Jiří Přibáň, Pod čarou umění, A2 2009, č. 5; „Rodinné kroniky“ Milady Součkové, Host 1998, č. 4; Arnošt Lustig, Zloděj kufrů, A2 2009, č. 6; Kratochvilovo vypravěčství, Listy 2009, č. 6; Prozaické dílo Jana Balabána, Tvar 2011, č. 14; Aféry Petra A. Bílka, Tvar 2011, č. 17; Kratochvilovská leč, Tvar 2011, č. 18; Příliš rozsáhlá próza, Tvar 2011, č. 19; Životní nutnost, Tvar 2011, č. 20; Střed (Pasáže), Tvar 2012, č. 2; (Možná) nejen banalita, Tvar 2012, č. 6; Dvě zprávy mladé generace, Souvislosti 2012, č. 1.

LITERATURA

Recenze: Ledovcová turistika: K. Kadlecová, Reflex 2008, č. 11; J. Chuchma, Mladá fronta Dnes 28. 3. 2008 * Lyžařské povídky: J. Novotný, Listy 2010, č. 1 * Románový cyklus Jiřího Kratochvila: K. Chvatík, Host 2009, č. 2, Vl. Novotný, Tahy 2009, č. 2/3.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Ty texty se zdráháme nazvat povídkami, neboť prakticky bezdějově evokují stále tutéž nespěchající, prodlévající atmosféru. Spíše běží o dva cykly obrazů a impresí v próze. Byť je vyprávění vedeno ve třetí osobě, optika je výlučně hrdinčina, svět je nahlížen výhradně jejíma očima. Takže je o ní řečeno jen to, co ona o sobě soudí, jak sama sebe vidí. Důsledek je paradoxní: texty jsou to stručné, až hutné, slova autorka klade literárně velmi „uvědoměle“, evokace duševních rozpoložení je to kultivovaná, nicméně dojem z toho je poněkud plochý, neboť reflexe hrdinky je z autorčiny vůle velice přející a utvrzující ji v sevřené uvolněnosti – či jak artikulovat fyzický i myšlenkový pohyb Poutnice, potažmo Pavly.
J. Chuchma: Poutnice Pavla a Pravda, Mladá fronta Dnes 28. 3. 2008, s. B5.

Autobiografické povídky, někdy meditativní a plynoucí pomalu a potichu, jinde bijící agresivně na poplach, zkoumají z pozice věřící ženy středního věku mezilidské vztahy, funkci pohybu fyzického i duchovního v lidském životě, plynoucí čas. Kostřicová v sobě nezapře pedagožku – její popisy přírodních krás a stoupání na vrcholky světa blíž k Bohu se krásně čtou těm, co plují na stejných vlnách, ale ostatním může stylizace do vědoucí poutnice à la Komenský nebo básník-kněz Deml připadat kazatelská, káravá, výchovná, ideologicky zatížená. Knížka s nápadnými odkazy na Demla a jeho deník Šlépěje (i na metafyzickou Čapkovu povídku Šlépěj z Božích muk) mi připomněla předloňský agitační makrobiotický román Jana Jíchy Dva roky bez prázdnin, který jsem rovněž přečetla jedním dechem a teprve po odložení knihy si uvědomila, jak do mě zároveň s výborně napsaným příběhem autor vpravil svůj světonázor. Ledovcová turistika je místy literatura a místy katechismus; ale čtivý a plný promyšlených, mnohovrstevnatých aluzí: „Křižovatku si rozvracet nedáme!“
K. Kadlecová: Dobrá věta, verze beta, Reflex 2008, č. 11, s. 59.

Dole a nahoře je spíše záznamem jednoho života než experimentální prózou. Je vzpomínáním, shrnutím již prožitého, je ale také hledáním docela nových životních cest. Každý se někdy ocitne „dole“, aby mohl znovu vystoupat „nahoru“… každé takové stoupání je především akcí osobní, subjektivní, silně pocitovou, a proto ne každý čtenář právě takovéto „povídání“ ocení.
P. Šimůnková: Dole a nahoře Blanky Kostřicové: lyže, literatura a bůh, [online] Topzine.cz, 21. 7. 2010, dostupné z:  http://www.topzine.cz/recenze-dole-a-nahore-blanky-kostricove-lyze-literatura-a-buh

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Životopis Blanky Kostřicové na Databázi knih.cz
Životopis Blanky Kostřicové na iLiteratura.cz
Životopis na Portálu české literatury
Recenze knihy Dole a nahoře Anny Vondřichové
Texty B. Kostřicové na portálu Příběhy na padesát slov

Autorka hesla: Petra Kožušníková (2013)
Aktualizace hesla: 21. 9. 2014 (pk)
Aktualizace bibliografie: 21. 9. 2014 (pk)

Libor MARTINEK

*15. 1. 1965, Krnov

martinek,liborKrnovský rodák vystudoval obor čeština – hudební výchova (1989) na PdF UP. Poté učil na Střední pedagogické škole v Krnově. Na Filozoficko-přírodověděcké fakultě Slezské univerzity v Opavě působil od roku 1993 jako odborný asistent. Zde také založil a vede Kabinet literárněvědné komparatistiky. V roce 2000 obhájil doktorát z dějin české literatury na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, po pěti letech získal tamtéž doktorát z dějin polské literatury. Od roku 2001 žije v Opavě. V roce 2010 se v Brně habilitoval prací Identita v literatuře českého Těšínska (2009) a dále působí jako docent české literatury na Ústavu bohemistiky a knihovnictví SU v Opavě, od roku 2012 souběžně s pedagogickým působením na Vratislavské univerzitě. Absolvoval dvě zahraniční stáže na Slezské univerzitě v Katovicích: půlroční pobyt v rámci doktorandského studia v roce 1997 pod vedením profesora Edmunda Rosnera a v roce 2007 stipendijní pobyt MŠMT ČR pod vedením profesora Józefa Zarka. Byl členem poroty soutěže mladých prozaiků Hlavnice A. C. Nora. V současné době je členem Obce spisovatelů ČR a Obce překladatelů ČR, Polsko-české vědecké společnosti ve Vratislavi, Academia Europea Sarbieviana v Sarbiewu, Těšínsko-záolžanského kola Hornoslezského literárního sdružení se sídlem v Katovicích a také předsedou opavské pobočky Literárněvědné společnosti České akademie věd. Taktéž je členem redakčních rad českých periodik (Noviny Slezské univerzity, Psí víno) i polských (Radostowa, Pobocza). Jeho odborný literárněhistorický zájem směřuje k tématům poválečné české literatury, soustavně se zabývá regionální literaturou, především mapováním české, německé a polské literatury ve Slezsku od středověku do současnosti, jak dokládají práce Polská literatura českého Těšínska po roce 1945, Polská poezie českého Těšínska po roce 1920, Identita v literatuře českého Těšínska: Vybrané problémy nebo Życie literackie na Zaolziu 1920–1989. Vydal rovněž dvoudílné kompendium Hledání kořenů pojednávající o literatuře Krnovska od středověku až po současnost. V oblasti literární teorie soustřeďuje svůj badatelský zřetel k polské literární teorii. Jeho odborné zájmy v souvislosti se stálým úsilím o rozvíjení česko-polských kulturních vztahů ústí také v bohatou činnost překladatelskou. V oblasti literární teorie to dokládá např. překlad díla Woiciecha Kalagy Mlhoviny diskurzu: Subjekt, text, interpretace. Soustavně překládá také básnická a prozaická díla polských beletristů; např. E. Lipské, B. Urbanowského, D. T. Lebiody, D. Kostewiczové, B. Miązka, S. Franczaka, S. Nyczaje, B. Żurakowského, N. Chadzinikolaua, D. Muchové, W. Kostrzewy aj. Martinek je nositelem významných ocenění za rozvoj česko-polských literárních a kulturních vztahů. Mezi jinými mu byla v roce 1997 udělena Svazem polských spisovatelů ve Varšavě Cena za překlady a popularizaci polské poezie v zahraničí, v roce 2003 obdržel 1. cenu za překlady polské poezie v rámci XXVI. Mezinárodního básnického listopadu v Poznani, o rok později obdržel Cenu polského výboru UNESCO a téhož roku jej za rozvoj česko-polských aktivit ocenilo také Statutární město Opava. V roce 2009 mu byla udělena Bronzová medaile Slezské univerzity Za mimořádnou publikační činnost. O rok později pak obdržel Medaili Evropského kruhu France Kafky a téhož roku ve Varšavě Cenu Władysława Broniewskiego a diplom Ministra kultury a národního dědictví Polské republiky v kategorii zahraniční tvůrce – vědec. Také vlastní básnická tvorba Martinka získala uznání v mezinárodních básnických soutěžích u nás (O skrzydlo Ikara – 2008) i v Polsku (např. 2. celopolská básnická soutěž O zlatý doutník Wilhelma Szewczyka – 1998; O lidskou tvář – 2003). Svou básnickou tvorbu publikoval v řadě literárněvědných a kulturně-společenských časopisů nejen v České republice, ale i na Slovensku, v Polsku, Rumunsku a Litvě, Německu i Rakousku (viz např. Host, Tvar, Labyrint, Literární noviny, Psí víno, Akord, Zwrot, Mosty, Śląsk, Temat, Znad Wilii). Přispěl také do několika českých a zahraničních antologií a sborníků poezie. Spolupracuje s Českým rozhlasem 3 (stanice Vltava), Radiem Vaticana a Českým rozhlasem Brno. Jako básník knižně debutoval v roce 2001 výběrem Co patří večernici – Sekrety Gwiazdy Wieczornej složeným z dříve samostatně uveřejněných veršů. Útlý svazek sestává z šestnácti básní, jejichž české a polské verze jsou otištěny vedle sebe. Psány jsou volným veršem místy tíhnoucím až k prozaickému výrazu, sloky obsahují dva až sedm veršů, které z tematického zorného úhlu mají charakter vzpomínkový, milostný či společenský. Lyrický subjekt se vrací do dětství a dospívání, návraty jsou spojeny s reflexí rodného kraje, přírody a minulosti, zachyceny jsou ovšem i pozdější cestovatelské zážitky, přičemž Martinek s oblibou aplikuje místopisné, muzikologické i obecně kulturněhistorické poznatky. Při komplexním pohledu mísí svazek polohy lyrické s prozaickými, témata intimní se společenskými. Sbírka byla oceněna na XXIV. Mezinárodním básnickém listopadu v Poznani jako nejlepší básnický debut roku. Oceňována byla pro textovou vyzrálost, poetickou poučenost i výpovědní upřímnost. Jádro sbírky Jsi mé signifié – Jesteś moim signifié je, jak už název napovídá, opět česko-polské. Jedná se však o sbírku výrazněji kompozičně členěnou a také významově abstraktnější. Kromě volného verše v ní Martinek užívá sevřený tvaru haiku. První část sbírky obsahuje básně milostné, jimiž prostupuje vedle polohy vyznavačské také motiv intelektuálního smutku a nenaplnění. Druhá část, uvozená citátem ze Sartrovy povídky Zeď, obsahuje kratší texty, vypovídající o úzkostných životních pocitech. V dané souvislosti autor přistupuje také k formálnímu rozrušování výpovědi, kterou místy rozčleňuje na jednotlivá slova. Následuje oddíl kontrastně zasvěcený žánru haiku. Ve čtvrté části, jež je označena jako Návraty – Powroty, autor poněkud překvapivě zařazuje básně otištěné již v debutu Co patří večernici – Sekrety Gwiazdy Wieczornej. K českým verzím básní však připojuje pozdější varianty anglické, někdy i francouzské. Následující oddíl soustřeďuje rozsáhlé příležitostné poemy, vzniklé při různých společenských událostech a figurující v literárních soutěžích. Poslední část pak shromažďuje básně různých autorů, českých i polských, dedikovaných Martinkovi.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Co patří Večernici – Sekrety Gwiazdy Wieczornej (BB 2001); Jsi mé signifié – Jesteś moim signifié (BB 2012).
Překlady: L. Przeczek-Waszková: Čtyři období lásky (1996); M. Chraścinová: Čas písně (1997, s W. Przeczkem); W. Przeczek: Intimní bedekr (1998); S. Nyczaj: Poezie = Pezje (1999, s W. Przeczkem a E. Sojkou); D. Kostewicz: Anatomie Chvíle (2003); D. T. Lebioda: Descartova lebka: výbor z básní z let 1980–2000 (2003); R. Putzacher: Mezi řádky: Básně z let 1995–2001 (VB 2003, s V. Dvořáčková, E. Sojka, J. Zogata); B. Miazek: Návrat (VB 2005, s. red. J. Červenka, F. X. Halas); E. Lipska: Okamžik nepozornosti (2006); W. Kalaga: Mlhoviny diskurzu: Subjekt, text, interpretace (2006); J. Sikora: Za pózno na wiosne = Příliš pozdě na jaro (2007); D. Muchová: Motýli slov (2007); B. Urbankovski: Erotikon pro toho, jenž přijde po mně (2007); M. M. Tylko: Setkání s jiným (2009); J. Daehne, J. Molęda: Radobýl, Horyzont zdarzeń = Obzor událostí (2010, do pol. J. Molęda, do č. L. Martinek); W. Łęcki: Widok ustronny = Pohled z ústraní (Płock, 2010); W. Malicki: Słowa pod wiatr = Slova proti větru (s. W. Przeczkem: 1997, 2. wyd. popr., 1997; 2000); Stefan Grabiński: V domě Sáry a jiné povídky (2012); Danuta Mucha: Baśniowy świat w czterech porach roku – Pohádkový svět ve čtyřech obdobích roku (2012); Gustaw Morcinek: Jak horník Bulandra přelstil čerta, Vyprávění o Pusteckém, O tom, jak horník Maślok handloval s Pusteckým, in: týž: Z říše Pusteckého – Z krainy Pusteckiego (2012); Zbigniew Chojnowski: Mazurské odjezdy (2012); Wojciech Ossoliński: 40 nesprávných básní o mém městečku – 40 niepoprawnych wierszy o moim miasteczku (2013); Marek Rapnicki: Barabáš a jiné básně – Barabasz i inne wiersze (2013); Jacek Molęda: Šel jsem pro chleba – Wyszedłem po chleb (2013); Zbigniew Chojnowski: Mazurské dědictví (2013).
Práce o literatuře (výběrově): Polská literatura českého Těšínska po roce 1945 (2004); Polská poezie českého Těšínska po roce 1920 (2006); Region, regionalismus a regionální literatura (2007); Życie literackie na Zaolziu 1920–1989 (pl. 2008); Současná česká literatura I/1 (2008); Identita v literatuře českého Těšínska. Vybrané problémy (2009); Literatura a hudba I/1,2 (2009, vš. skripta); Hledání kořenů. Literatura Krnovska a její představitelé. I. díl. Od středověku po interetnické vztahy v literatuře 20. století (2009); Hledání kořenů. Literatura Krnovska a její představitelé. II. díl. Od národního obrození do současnosti (2010); Fryderik Chopin v české literatuře (2013); Władysław Sikora. Monografie (2015); Identita v literatuře Těšínska (2015); Henryk Jasiczek. Monografie (2016).
Příspěvky ve sbornících: Krnovsko: Vlastivědné kulturní neperiodikum (1993); Literatura a region (1995); Literatura v literatuře (1995); Literatura v českém a polském Slezsku = Literatura na Śląsku czeskim i polskim (1996); Normy normalizace (1996); Současné vztahy české a polské literatury = Współczesne kontakty literatury czeskiej i polskiej (2001, za kol. aut., též red.); Česká a polská emigrační literatura = Emigracyjna literatura czeska i polska (2002, též red. s M. Tichý); Tajemství z podzemí: Podivuhodné osudy dvojic (2002); U zródel sensu (U pramenů smyslu) (Racibórz, 2003); Česká a polská samizdatová literatura = Czeska i polska literatura drugiego obiegu (2004, též red. s M. Tichý); Dům v české a polské literatuře = Dom w literaturze czeskiej i polskiej (2009, též ed.); Moře v české a polské literatuře = Morze w literaturze czeskiej i polskiej: materiały z międzynarodowej konferencji naukowej (2009, též ed.); Evropská dimenze české a polské literatury = Europejski wymiar literatury czeskiej i polskiej (2011, též ed.); Rozumíme si navzájem?: možnosti reflexe minulosti v současnosti v české a polské literatuře, jazyce a kultuře 20. století (2011, též ed.); K literárnímu životu polské národnostní menšiny v Českém Těšíně po druhé světové válce, in M. Borák (ed.): Český Těšín. Válečné a poválečné osudy města (2011); Fryderyk Chopin v české literatuře, in L. Martinek (ed.): Evropská dimenze české a polské literatury – Europejski wymiar literatury czeskiej i polskie (2011); K literární tvorbě spisovatelů řecké národnostní menšiny v Československu a České republice Praxitelise Makrise a Sotirise Joanidise, in Z. Zemanová – L. Pořízková (eds.): Cizinec – vyhnanec – přistěhovalec. Sborník příspěvků z mezinárodního sympozia Umění a kultury střední Evropy 2011 (2012); Znovuobnovená kulturní paměť Jeseníků, in I. Harák – P. Horký: Jazyk, literatura a region. Sborník z mezinárodní konference pořádané katedrou bohemistiky PF UJEP v Ústí nad Labem ve dnech 6. – 7. 11. 2011 (2012); Překlady Óndry Łysohorského do cizích jazyků, in I. Pospíšil – M. Zelenka (eds.): Kontexty literární vědy, sv. 3 (2012); Óndra Łysohorsky – regionální autor, nebo lašsko-evropský básník?, in L. Martinek a kol.: Od dialektů k literárním jazykům v Evropě – Od dialektów do języków literackich w Europie (2012); Regionalismus a regionální literatura z hlediska literárně-komunikačního aspektu, in J. Kubíček – P. Michna (eds.): Paměť míst. Vlastivědná práce na Moravě, suppl. 1, 2013; Wilhelm Przeczek jako dramatik, in L. Martinek (ed.): Divadlo v české a polské literatuře – Teatr w literaturze czeskiej i polskiej. Sborník z mezinárodní konference konané 15. – 16. 11. 2005 v Opavě (2015), dostupné též z: https://literaturanaslu.files.wordpress.com/2015/04/divadlo.pdf; „Vracím se, tedy jsem.“ Nad poezií Bonifacyho Miązka, in J. Heczko – L. Martinek (eds.): Česká a polská poezie po roce 1989 – Poezja czeska i polska po 1989 roku. Sborník z mezinárodní konference konané 10. – 11. 11. 2004 (2015), dostupné též z: http:// literatura.fpf.slu.cz/?p=388; K pojetí estetické hodnoty v díle Jana Mukařovského a jeho následovníků (se zvláštním zřetelem k problematice mezitextovosti), in L. Martinek a kol.: Český a polský strukturalismus a poststrukturalismus – historie a současnost – Strukturalizm i poststrukturalizm czeski i polski – historia i współczesność (2015).
Uspořádal, vydal, redigoval (výběrově): J. Daehne: Gramofon v okně: verše z let 1975–1981 (1995) + Zelený brevíř: z veršů let 1988 až 1992 (1995) + Podobizny krajiny: z veršů let 1993 a 1994 (1996); D. Cvek: Krajina v přízemí (1995); F. A. Šípek: Když zrno tluče křídly (2000); Země žulových křížů I. (2000; ed. s kol. aut.); F. A. Šípek: Když zrno tluče křídly (2000, redakce); Literární věda na prahu 21. století – Nauka o literaturze u progu XXI stulecia (2000, redakce s M. Mikuláškem); W. Przeczek: Kniha úrody (2001, ediční poznámka, heslo autora + redakce s J. Kubiczkem); J. Urbanec: Bibliografie 1960–2001 (2001, redakce a rejstřík); L. Martinek: Co patří Večernici – Sekrety Gwiazdy Wieczornej (2001, ediční poznámka + redakce spolu s K. Kaszperem); S. Franczak: Dotek lásky (2001, redakce, biografická poznámka); Současné kontakty české a polské literatury – Współczesne kontakty czeskiej i polskiej literatury (2001, redakce, anotace); Česká a polská emigrační literatura – Emigracyjna literatura czeska i polska (2002, anotace  + redakce s M. Tichým); Atlantida severu. Miniantologie mladé poezie z Jeseníků, 2002, č. 10 – příloha; V. Blucha: Velký požár (2002, poznámka na přebalu, lektorát rukopisu); D. Tomasz Lebioda: Descartova lebka (2003, překlad a redakce, doslov); L. Soldán: Výběrová bibliografie (2003, redakce a medailon); Česká občanská společnost a modely demokracie v 21. století (2003, redakce s M. Tichým); D. Kostewiczová: Anatomie chvíle (2003, redakce s J. Damborským a J. Vitoněm); N. Chadzinikolau: Poezie. Poezje. Ποιήματα (2003, redakce s J. Vitoněm); U zródel sensu [U pramenů smyslu]: Lesmian, Hrabal, Schulz (2003, red. s. J. Nowakem a M. Rapnickim); W. Kostrzewa: Bílé tango – Białe tango (2004, redakce s J. Vitoněm); Česká a polská samizdatová literatura – Czeska i polska literatura drugiego obiegu. Sborník z mezinárodní vědecké konference konané v Opavě 13.–14. 11. 2002 (2004, redakce s M. Tichým + anotace); B. Miązek: Návrat (2005, redakce s M. Červenkou a F. X. Halašem + překlad, doslov, medailon autora); D. T. Lebioda: Tajemství papeže (2005, překlad, redakce, ediční poznámka); M. Černý: Krajina v samotách slova (2005, redakce s M. Černým); E. Lipska: Chvíle nepozornosti (2006, redakce s J. Vitoněm); Obraz minulosti v současné české a polské literatuře – Obraz przeszłości we współczesnej literaturze czeskiej i polskiej (2006, s J. Heczkem); D. Muchová: Motýli slov (2007, redakce s J. Vitoněm); M. Písková: Úvod do světové literatury I., II. (2007, lektor publikace); M. Písková: Slovenské etudy (2007, lektor a redaktor publikace); M. M. Tytko: Setkání s Jiným (2009, redakce s J. Červenkou a J. Vitoněm); Hledání kořenů. Literatura Krnovska a její představitelé. I. díl. Od středověku po interetnické vztahy v literatuře 20. století. (2009, redakce s J. W. Königem); J. Daehne – J. Molęda: Radobýl (Radobyl) – Horyzont zdarzeń (Obzor událostí) (2010, redakce s L. Zakopalovou + editor); Dům v české a polské literatuře – Dom w literaturze czeskiej i polskiej. Sborník z mezinárodní vědecké konference konané na Slezské univerzitě v Opavě Opava 14. – 15. listopadu 2006 (2009, editor); Moře v české a polské literatuře – Morze w literaturze czeskiej i polskiej. Sborník z mezinárodní vědecké konference konané na Slezské univerzitě v Opavě 13. – 14. 11. 2007 (2009, editor); Hledání kořenů. Literatura Krnovska a její představitelé. II. díl. Od národního obrození do současnosti (2010, redakce s J. Gregarem); Rozumíme si navzájem? Možnosti reflexe minulosti v současnosti v české a polské literatuře, jazyce a kultuře 20. století (2011, editor a redaktor); E. Křenek: Elegie pro Olinku. Koláž vzpomínek a úvah (2011); Korespondence Františka Antonína Šípka s Janem Skácelem a Hostem do domu, in Sborník bruntálského muzea (2011); Evropská dimenze české a polské literatury – Europejski wymiar literatury czeskiej i polskiej (2011); Země žulových křížů. Antologie poezie z Jesenicka II., in Sever, západ, východ,v. 4 – Jeseníky (2011, výběr ukázek poezie, heslář, redakce spolu s T. Sukem); P. Španger: Kryštof (redakce textu povídky s B. Správcovou+ autorský medailon;) Tvar 2012, č. 12; J. Daehne: Sedm semen z Jidášova stromu (2012); L. Martinek a kol.: Od dialektů k literárním jazykům v Evropě – Od dialektów do języków literackich w Europie (2012); J. Klimsza: Pes bez srsti (+ autorský medailon): Kruje, Nahý pes, Sen z 12. dubna ráno – Gagarinovo výročí, Weles 2013, č. 51–52; Divadlo v české a polské literatuře – Teatr w literaturze czeskiej i polskiej. Sborník z mezinárodní konference konané ve dnech 15. – 16. 11. 2005 na Slezské univerzitě v Opavě (2015, redakce s J. Heczkem), dostupné z: https://literaturanaslu.files.wordpress.com/2015/01/divadlo.pdf; Česká a polská poezie po roce 1989 – Poezja czeska i polska po 1989 roku. Sborník z mezinárodní konference konané 10. – 11. 11. 2004 (2015, ed. s J. Heczkem), dostupné z: http://literatura.fpf.slu.cz/?p=388; L. Martinek (ed.): J. Urbanec: vědecký profil a výběrová bibliografie (2015); L. Martinek a kol.: Český a polský strukturalismus a poststrukturalismus – historie a současnost – Strukturalizm i poststrukturalizm czeski i polski – historia i współczesność (2015).

LITERATURA

Studie a články: I. Kolářová: Noviny Slezské univerzity 1998, č. 1; L. Przeczek: Noviny Slezské univerzity 1999, č. 5; (re): Noviny Slezské univerzity 2003, č. 4; Š. Dvořáková: Noviny Slezské univerzity 2003, č. 1.
Recenze: Co patří Večernici – Sekrety Gwiazdy Wieczornej: M. Tichý, Noviny Slezské univerzity 2001, č. 1; M. Blahynka, Haló noviny 28. 11. 2001; L. Soldán, Sedmá generace 2001, č. 12; P. Čermáček, Host 2002, č. 6; J. Staněk, Tvar 2002, č. 13; I. Motýl, Protimluv 2002, č. 4;  Z. Janík, Mosty 2002, č. 12; L. Muška, Weles 2002, č. 14; K. Strávník, Psí víno 2002, č. 20; P. Cekota, Psí víno 2002, č. 20; I. Horák, Psí víno, č. 20 * Polská literatura českého Těšínska po roce 1945: Z. Smolka, Česká literatura 2005, č. 3; I. Harák, Svět literatury 2006, č. 33; I. Pospíšil, Sborník prací filozofické fakulty brněncké univerzity. Slavica litteraria. Řada literárněvědné slavistiky (X) 2005, č. 8; V. Žemberová, Sborník prací Filozofické fakulty Ostravské univerzity. Slovanské studie – Studia Slavica 2007, č. 11; M. Blahynka, Obrys – Kmen 2004, č. 50; L. Soldán, Duha 2005, č. 1; P. Hrbáč, Weles 2005, č. 21; V. Burian, Listy 2005, č. 3; M. Slowiaczek, Sborník prací Filozofické fakulty Ostravské univerzity. Slovenské studie – Studia Slavica 2006, č. 10 * Polská poezie českého Těšínska po roce 1920: M. Blahynka, Obrys – Kmen 2007, č. 17; J. Zarek, Česká literatura 2007, č. 3; I. Harák, Usta ad Albim Bohemica 2007, č. 1; L. Štěpán, Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzity. Slavica litteraria. Řada literárněvědné slavistiky (X) 2007, č. 10; H.–Ch. Trepte, Slavia 2007, č. 4; M. Kuklová, Wiener Slavistisches Jahrbuch 2008, č. 54 * Region, regionalismus, regionální literatura: I. Bogoczová, Bohemistyka 2009, č. 1; H.-Ch. Trepte, Slavia 2011, č. 1 * Identita v literatuře českého Těšínska: L. Kněžourková, Slovanský přehled 2010, č. 1–2; V. Burian, Listy 2009, č. 6; H.-Ch. Trepte, Brünner Beiträge zur Germanistik und Nordistik 2012, č. 1–2; K. Jaworski, Zwrot 2015, č. 9; K. Jaworski, Kulturní noviny 2015, č. 40 * Hledání kořenů. 1. díl: L. Muška, Akord 2011, č. 3; J. Kubíček, Vlastivědný věstník moravský 2010, č. 1; Z. Janík, Dokořán 2009, č. 52; I. Dorovský, Sborník bruntálského muzea. Bruntál (2010); Z. Stala, Media, kultura, komunikacja społeczna 2011, č. 7; J. Waldnerová, Kontexty kultúry a turizmu 2010, č. 1 * Hledání kořenů. 2. díl: J. Kubíček, Sborník bruntálského muzea (2012); J. Kubíček, Vlastivědný věstník moravský (2011); L. Muška, Akord 2012, č. 3 * Jsi mé signifié – Jesteś moim signifié: I. Harák, Dobrá adresa 2013, č. 9; B. Widera, Śląsk 2013, č. 5 * Władysław Sikora. Monografie: I. Harák, Dobrá adresa 2015, č. 6; M. Hrabal, Kulturní noviny 2015, č. 35; S. Taboł, Studia Slavica 2015, seš. 2 * Fryderyk Chopin v české literatuře: A. Vatulíková, Půlnoční expres 2013, č. 12; J. Hanousek, Protimluv 2013, č. 3–4; P. Horký, Listy 2013, č. 6; Cz. Rudnik, Zwrot 2013, č. 9; P. Horký, Wien. Wiener Chopin-Blätter, Zeitschrift der Internationalen Chopin-Gesellschaft in Wien (2015, přel. E. Boková); K. Tałuć, Śląsk 2014, č. 1; K. Bilica, Ruch Muzyczny 2014, č. 3; K. Kałwak, Bohemistyka 2014, č. 4, P. Horký, Slavica Wratislaviensia, Acta Universitatis Wratislaviensis, č. 3594 (2015).
Rozhovory: (re), Noviny Slezské univerzity 2002, č. 1; I. Augustin, Noviny Slezské univerzity 2010, č. 3–4; M. Novotný: Noviny Slezské univerzity 2011, č. 2.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Martinkova básnická prvotina ukazuje svého autora trochu jinak, než jak jsou jeho studenti zvyklí ho vnímat za katedrou: jako básníka nostalgie i společenského apelu, a rovněž jako jednoho z dělníků na onom mostě mezi národy a kulturami.
M. Tichý: Co patří Večernici Libora Martinka?, Noviny Slezské univerzity 2001, č. 1, s. 18.

Nebýt českých a zároveň polských textů básní, ono by to na knížku nevydalo, řekne někdo. Domnívám se však, že právě v této „dvojtextovosti“ spočívá podnětnost knížky.
L. Soldán: Zase jedno básnické vyznání, Sedmá generace 2001, č. 12, s. 21.

Na poezii Libora Martinka (1965) si vážím především jeho upřímnosti. Když se mi dostala do rukou jeho první knižně vydaná sbírka Co patří Večernici – Sekrety Gwiazdy Wieczornej (Opava 2001), nalezl jsem v ní to, co jsem uviděl vepsané do rysů autorovy tváře na fotografii na obálce, tedy poctivý úmysl, vážnost, snahu po vyslovení toho, co v šumu různých povrchních debat často zaniká, tedy citlivost pro vnímání okamžiku.
P. Cekota: Co patří Večernici, Psí víno 2002, č. 20, s. 20.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Bibliografická databáze ÚČL AV ČR

Autorka hesla: Petra Kožušníková (2012)
Aktualizace hesla: 21. 6. 2014 (pk), 8. 3. 2016 (ad)
Aktualizace bibliografie: 21. 6. 2014 (pk)

Bohuslav MATYÁŠ

* 30. 11. 1942, Trnava (Slovensko)

100316 besedaknihovnauh4 - KopieStředoškolská studia strávil na Jedenáctileté střední škole v Českém Těšíně, kde složil v roce 1960 maturitu. Poté nastoupil na FF UP ke studiu češtiny, hudební vědy a výchovy. Studium v roce 1964 přerušil a pracoval v archivu, jako kulisák, redaktor v Československém rozhlase a hlasatel. Posléze pokračoval ve studiu na PdF UP v oboru čeština – dějepis. Povinnou praxi vykonal jako metodik pro vzdělávání dospělých v okresním domě osvěty. Promoval v roce 1969 po obhajobě diplomové práce s názvem Bedřich Václavek a olomoucká činohra ve třicátých letech.

Z vyučujících si Matyáš nejvíce připomíná osobnosti bohemistů Jiřího Skaličky, svého pozdějšího blízkého přítele, a Jiřího Stýskala, s nímž zůstává v úzkém kontaktu. Oba při svém působení na FF UP významně podporovali tehdejší studentské aktivity. (B. Matyáš: Jo, tak na léta šedesátá se mě ptáte?, in Zpráva o Ikarově letu 1998, s. 81–82.) Celoživotního přítele našel i v Arnoštu Skoupém z katedry historie.

V době studií se Matyáš účastnil vzniku a organizoval činnost studentského divadélka Zápalka kabaret, které za nedlouhou dobu své existence v letech 1963–1964 inscenovalo poezii J. Jevtušenka a A. Vozněsenského Čistý oheň (premiéra v dubnu 1963) a kabaretní montáž Aneb cirkus Zelená Husa (premiéra v říjnu 1963). Představení (obě v režii divadelníka Jiřího Flíčka) osobitě koncipovaná z literárního, divadelního, výtvarného a hudebního vyjádření postojů mladé generace se setkala s výrazným ohlasem a dočkala se velkého počtu repríz, nejčastěji v Olomouci, ale také v Prostějově (zvláštní uznání poroty Wolkrova Prostějova 1963), v Ostravě, Opavě, v Brně i jinde. „Na pozvání Václava Havla, tehdejšího dramaturga Divadla Na zábradlí, se Zápalka kabaret, divadélko UP, oběma svými inscenacemi představilo v Praze (únor 64) a později (květen 64) se úspěšně zúčastnilo na téže scéně přehlídky malých divadel.“ (B. Matyáš: Jo, tak na léta šedesátá se mě ptáte?, in Zpráva o Ikarově letu 1998, s. 82.)

Matyáš se podílel i na tvorbě univerzitního časopisu FLP revue, který Tatjana Lazorčáková označuje za jednu z nejvýznamnějších studentských aktivit šedesátých let na UP. (T. Lazorčáková: Čas malých divadel 1996, s. 114.) Vysokoškolský měsíčník politicko-kulturního zaměření, orientující se na potřeby studentů, ale kriticky reflektující také události širšího kontextu, se zřetelnou jazykovou a stylistickou úrovní vycházel v letech 1964–1965.

Po ukončení studií působil Matyáš opět v olomoucké pobočce ostravské stanice Československého rozhlasu jako externí autor-publicista a spíkr a byl také redaktorem a hlasatelem tzv. okresního vysílání rozhlasu po drátě. Současně redigoval kulturní rubriku okresních novin Stráž lidu, v nichž během pražského jara patřil k progresivní části redakčního kolektivu. Publikoval rovněž v dalších denících a periodikách (Ostravský večerník, Moravskoslezský týden, Flora magazín, Kdy kde co v Olomouci, Lidová demokracie, Svobodné slovo, Nová svoboda ad., spolupracoval též s Československou tiskovou kanceláří). V srpnu roku 1968 se důrazně postavil proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. Se skupinkou spolupracovníků z rozhlasu po vykázání z prostorů studia nadále vysílali z různých improvizovaných pracovišť až do 28. srpna.

Za normalizace mu coby údajnému exponentu pravicového oportunismu byla činnost v rozhlase i v novinách zakázána a byl vyloučen ze Svazu československých novinářů. Nedlouho psal ještě pro rozhlas, noviny a časopisy pod jmény svých přátel. Následně pracoval v různých dělnických profesích, v panelárně Pozemních staveb Olomouc–Bělidla jako mazač na peci v expanditce a jako jeřábník, poté jako skladník ve Strojní a traktorové stanici v Otrokovicích, kde se stal později revizním technikem zdvihacích zařízení a tlakových nádob (1980). V této profesi působil až do roku 2010.

V roce 1990 byl rehabilitován a jako volnému novináři mu bylo vráceno členství v Syndikátu novinářů ČR. V roce 1994 se na čas jako externista uplatnil v AZ rádiu Zlín a krátce jako šéfredaktor zlínských okresních novin. V letech 2004–2006 psal fejetony pro revue ZVUK, v letech 2005–2006 pro deník Zlínské noviny a v roce 2010 pro Mladou frontu Dnes. Dále publikuje především v kulturní revui Zlínského kraje ZVUK, kde je i členem redakční rady, a spolupracuje s literární redakcí Českého rozhlasu Olomouc. Od roku 2006 je členem Obce spisovatelů.

Matyáš se při své práci novinářské a rozhlasové věnuje s oblibou interview se známými osobnostmi; souborně vyšly ve dvou knihách pod tituly Rád jsem vás poznal (2003) a Rád jsem vás poznal 2 (2010). První soubor obsahuje čtrnáct rozhovorů, které vznikaly v rozmezí let 1992–2003 a byly uveřejněny v časopise ZVUK, některé odvysílalo i AZ rádio. S většinou tázaných se autor dobře zná, většina z nich je nějakým způsobem svázána se Zlínským krajem – viz B. Horníčkovou, V. Grycovou, A. Přidala, J. Stivína, J. Štreita, V. Komárka, J. Pavlicu, B. Kurase, J. A. Pitínského, Z. Lapčíkovou, L. Juráska, F. Řeháka, I. Theimera a L. Tokoše. Obdobně je koncipována také druhá kniha, která přináší třináct rozhovorů. Matyáš v nich přibližuje osobnosti M. Tognera, A. Skoumala, L. Smiřického, P. Dostála, M. Hrbáče, J. Rokyty, R. Jaroňka, P. Taussiga, F. Okénky, D. Maliny, M. M. Evena, J. Rohela a H. Maciuchové.

Vedle knih s rozhovory vydal Matyáš dvě knížky fejetonů, které psal původně pro tisk a rozhlas. V Matyášově podání se jedná o útvary, kde kreativní práce s jazykem, sémantikou slov i jejich zvukomalebností výrazně zvyšuje estetickou míru dotyčných výpovědí. První knižní soubor fejetonů nese název Nalejme si čistého vína! a obsahuje dvacet pět fejetonů (a jeden nerealizovaný scénář), které Bohuslav Matyáš připravoval pro nedělní vysílání AZ rádia Zlín v roce 1994 a které byly následně publikovány v denním tisku, především ve Zlínských novinách. Druhá knížka nese název Kýho víra!. Již název naznačuje, že se zde autor znovu představuje jako zkušený žonglér s českým jazykem. Obsahuje třiceti jedna fejetonů publikovaných v tisku během let 2004–2010. Osm fejetonů vzniklo pro rubriku s názvem Pazvuk v kulturní revui Zlínského kraje ZVUK v letech 2004–2006. Osmnáct fejetonů bylo uveřejněno v letech 2005–2006 v sobotních vydáních Zlínských novin a pět v Mladé frontě Dnes v roce 2010. Fejetony se vyznačují výraznou prací s jazykem. Matyáš ohledává významy slov, jejich zvukovou stránku i grafickou podobu. Přes patrné aktuální reakce na soudobé události si díky tomuto ozvláštnění zachovávají Matyášovy texty nadčasový charakter. Ten rovněž koresponduje se sváteční poklidnou atmosférou nedělního odpočinku, pro který byly povětšinou psány. Oba soubory fejetonů, stejně jako knihy rozhovorů, se setkaly s kladným kritickým ohlasem.

BIBLIOGRAFIE

Fejetony: Nalejme si čistého vína! (FF 1995); Kýho víra! (FF 2010).
Knižní rozhovory: Rád jsem vás poznal (2003); Rád jsem vás poznal 2 (2010); Rád jsem Vás poznal 3 (2016).
Příspěvky ve sbornících a almanaších: Kterak rozžati Zápalku aneb Dílčí zkouška paměti příslušníka jedné ze studentských „avantgard“, in J. Stýskal (ed.) strojopisný Sborník k padesátinám PhDr. Jiřího Skaličky, CSc. (1972); Dopis profesoru Stachovcovi (a dvě meditace pro sebe sama), in F. Stachovec (ed.), Almanach k 70. výročí založení gymnázia v Českém Těšíně 1921–1991; Milý příteli Davide Hrbku, …, in P. Šimčíková (ed.) Scriptum – revue Univerzity Palackého v Olomouci 1992; Jo, tak na léta šedesátá se mě ptáte?, in Oznámení o Ikarově letu 1998; Se štemplem i bez štemplu, in M. Sígl (ed.) Almanach českých novinářů: 1989–2008.

LITERATURA

Studie a články: T. Lazorčáková: Zápalka a FLP revue přídavkem, in Čas malých divadel (1996).
Recenze: Nalejme si čistého vína!: T. Lazorčáková, Hanácké noviny 5. 3. 1996 * Kýho víra!: T. Ježek, ZVUK Zlínského kraje jaro/léto 2011 * Rád jsem vás poznal: A. Bajaja, ZVUK jaro 2004; A. Štěrbová, Aluze 2004, č. 1 a MFD 31. 3. 2004 * Rád jsem vás poznal 2: P. Odehnal, ZVUK jaro/léto 2010; F. Všetička, Krok 2011, č. 4.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Olomoučtí milovníci kultury měli už v září loňského roku příležitost setkat se s některými interviewovanými osobnostmi ve Vědecké knihovně. Bohuslav Matyáš byl onoho večera tím, kdo vládl slovem, Richard Pogoda byl tím, kdo obstaral hudbu – skladbu složenou speciálně pro Bohuslava Matyáše. Ostatně kniha Rád jsem vás poznal 2 obsahuje rozhovory s osobnostmi, z nichž mnohé jsou spjaty s Olomoucí – patří k nim mimo jiné Hana Maciuchová, Milan Togner nebo Pavel Taussig. Největší význam Matyášova souboru však spočívá v tom, že čtenáře obeznamuje s mimometropolitní kulturou a vědou, což má nesmírný dosah a význam, neboť metropolitní média propagují a hlásají sama sebe.
F. Všetička: Bohuslav Matyáš zpovídá, Krok 2011, č. 4, s. 47.

Ve světě filmové a literární kultury se má za to, že dvojka bývá slabší. V případě těchto rozhovorů, které vznikaly v letech 2003–2009, to tak být nemůže. Matyáš v knížce představuje třináct výrazných tvůrčích osobností, třináct silných životních příběhů, které v řadě momentů působivě reflektují společenskou a kulturní atmosféru u nás, ponejvíce druhé poloviny 20. století. Po přečtení rozhovorů s těmito osobnostmi si čtenář, nepochybuji o tom, v duchu opakuje: rád jsem vás poznal, rád bych vás poznal osobně. Tady prostě nejde říct, že jsou to příběhy slabší než těch předcházejících čtrnáct.
P. Odehnal: Rád jsem vás poznal, ZVUK 2010, jaro/léto, s. 59.

Psaní i myšlení Bohuslava Matyáše je však z jiného soudku. Preferuje místo tolik „moderního“ beaujolais vína stará, vyzrálá a vždy s bohatými přívlastky. Při hledání zkratky k vyjádření jeho osobnosti napadá mě výraz starý bard, se všemi noblesními a veskrze pozitivními asociacemi, které k sobě tento výraz váže. Fejetony z tohoto sklípku obsahují tolik prapůvodních živin – laskavý humor i ostré popíchnutí, moudrost podivující se nad povýšením banality.
T. Ježek: Kýho víra!, ZVUK Zlínského kraje jaro/léto 2011, s. 112.

Od prvních řádků jde o setkání s autorem, který ovládá jazyk a styl, je nadán pohotovým postřehem, smyslem pro detail a citem pro dramatickou pointu. A co víc – s autorem, kterého baví pohrávat si se slovy, skládat je lehce, v přirozeně plynoucím dialogu s adresátem. Mozaika postřehů ze života je ozvláštněna chytrým humorem, jemnou ironií, pobaveným nadhledem i moudře a nenásilně nabízenými souvislostmi.
T. Lazorčáková: Čtení sváteční a pohodové, Hanácké noviny 5. 3. 1996, s. 5.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Bibliografická databáze ÚČL AV ČR
Životopis B. Matyáše na stránkách Píseček.cz
Recenze souboru fejetonů Kýho víra! na zlin.cz
B. Matyáš představuje knihu Rád jsem Vás poznal v pořadu Mozaika ČR3 (Vltava)
Článek o vydání knihy rozhovorů Rád jsem Vás poznal 2 ve Zlínském deníku
Recenze knihy Rád jsem Vás poznal 2 v kulturní revue Krok, s. 47–48.

Autorka hesla: Petra Kožušníková (2012)
Aktualizace hesla: 21. 6. 2014 (pk)
Aktualizace bibliografie: 21. 6. 2014 (pk)

Markéta PILÁTOVÁ

* 1. 2. 1973 Kroměříž

Pilatova, Marketa (foto) - KopieStudovala latinu a historii na FF UP, po získání bakalářského titulu (1994) nastoupila na magisterské studium romanistiky a historie, které úspěšně  absolvovala roku 1998. Následujících šest let na mateřské fakultě pracovala jako odborná asistentka. Vyučovala např. literární překlad a sama se v té době věnovala překládání. Z období studií a pozdějšího působení na univerzitě Pilátová zmiňuje silný inspirační vliv romanisty Jiřího Černého a historika Jiřího Chalupy. (D. Kaprálová, [online] iDnes.cz, 1. 12. 2009.) V letech 2001–2003 působila jako lektorka na katedře slavistiky v Granadě ve Španělsku. V rozhovoru pro iDnes Magdaléně Havlíkové na otázku „Kdy se rozhodla věnovat psaní?“ odpověděla: „Pracovala jsem jako odborná asistentka na Univerzitě Palackého v Olomouci. Při výměně učitelů mezi univerzitami jsem se dostala do Španělska a uvědomila jsem si tam, že mě velmi baví psát reportáže.“ (M. Havlíková, [online] OnaDnes.cz, 20. 4. 2010.) Novinářskou kariéru zahájila v týdeníku Respekt, kde v letech 2007–2008 pracovala jako vedoucí zahraniční redakce. Následně pět let učila češtinu potomky Čechů, kteří emigrovali z Československa do Brazílie a Argentiny, a to v brazilském státě Mato Grosso do Sul, dále v Sao Paulu a Buenos Aires. Před dalším pobybem v Brazílii nedlouho pracovala v kulturním oddělení pražského Institutu Cervantes. V Respektu, Salonu (literární příloze Práva), Lidových novinách a dalších českých médiích publikuje eseje, reportáže, literární recenze, povídky a autorské sloupky. Její povídky vysílal také Český rozhlas 3 (stanice Vltava). Do češtiny přeložila román mexické spisovatelky Normy Lazo s názvem Věřící (2001) a také knížku pro děti Tajný život blech (2010) od argentinských autorů Alberta Peze a Roberta Cubillase. Dalším překladatelským počinem Pilátové byl jazykový převod kultovního argentinského komiksu Ricarda Linierse Macanudo (2011). Je vdaná za redaktora týdeníku Respekt Jiřího Sobotu.

Na poli krásné literatury knižně debutovala v roce 2007 románem Žluté oči vedou domů.  Protagonistkami útlé knížky jsou čtyři ženy, jejichž příběhy se protínají. Základní linii tvoří milostný vztah české úřednice Marušky a dvojího agenta Jaromíra, který za komunistického režimu emigroval do Brazílie a tam se oženil. Přesto s Maruškou udržuje dlouhá léta korespondenční kontakt. Vyústění milostného trojúhelníku graduje po Jaromírově sebevraždě, kdy jeho brazilská manželka Luiza přijíždí do Prahy, aby se s Jaromírovou někdejší milenkou seznámila. Obě ženy se spřátelí a fabulačn linka se paradoxně uzavírá, když se Luiza rozhodne strávit zbytek života v Praze, kde se zamiluje do otce další z protagonistek, zatímco usedlá Maruška je odhodlána natrvalo vycestovat do Brazílie. Druhou linii románu tvoří vztah dvou mladších žen ze smíšených česko-brazilských rodin. Lena, která žije na ranči, se po smrti snoubence rozhodne odcestovat do Prahy, rodné země své matky. Zde se potká se svou bývalou kamarádkou Martou, která odešla do Čech kvůli napjaté rodinné atmosféře. Marta nakonec nachází partnera v českém psychiatrovi a po krátké cestě do Brazílie s ním zůstává v Česku. Lena se vrací na brazilský ranč a rozhodne se žít se správcem svého majetku. Románovou výpověď tvoří mozaika monologických promluv, v nichž se střídají jednotlivé hrdinky příběhu a jeden muž (Jaromír). Z líčení exotického prostředí je patrné, že ho autorka velmi dobře zná. Komorní příběhy plynou bez výrazných dějových zvratů, což zesiluje motivy osamocenosti a touhy po domovském ukotvení vlastní existence. Časté retrospektivní pasáže osvětlují důvody nespokojenosti s dosavadním životem i jeho nehybnou strnulost, která ústí v přijetí vlastní identity, smíření, popř. v nalezení nového směru. Motiv žlutých očí odkazuje k životní energii, síle čelit překážkám na cestě za svým štěstím. Debut Pilátové byl recenzenty přijat jako zralá próza a získal nominaci na cenu Magnesia Litera a Cenu Josefa Škvoreckého. Kniha byla přeložena do němčiny, nizozemštiny, polštiny, portugalštiny a španělštiny. Dvanáctidílnou stejnojmennou rozhlasovou četbu podle románu připravila pro Český rozhlas Kateřina Jirkalová v roce 2008.

Autorčin druhý román Má nejmilejší kniha byl taktéž nominován na cenu Magnesia Litera a Cenu Josefa Škvoreckého. Jeho dějová osa je těžko specifikovatelná, protože Pilátová předložila čtenáři spleť příběhů osmi postav. Hlavním dějištěm je hadí institut ve Velkém městě v Jižní Americe. Vypravěčem a jednou z postav je Ten, který tetuje, člověk, který utrpěl ztrátu paměti a jenž při výkonu řemesla vypráví příběhy z knihy slovanských pohádek. Motiv evropské kultury se protagonistům jeví jako exotický, stejně tak pro českého čtenáře je exotické prostředí a kultura zachycené v románové výpovědi. Dalšími postavami jsou arogantní a chladnokrevný zakladatel a vedoucí hadího institutu Michael Vidal, indiánská venkovská dívka Pajita, která rozumí řeči hadů, rovněž Pták, chlapec ze slumu, či Otto, psychiatr polsko-židovského původu. Leitmotivem je had se svými četnými a napříč kulturami se opakujícími symbolickými významy. Archetypální kolize pak ve spletenci příběhů představují konečnost života, nesmrtelnost a potřeba vyrovnat se s vlastní minulostí. Významná role je přisouzena rovněž prostředí jihoamerického města a divoké přírody. Atmosféra tamní kultury je v textu prezentována velmi barvitě s větším důrazem na mytické atributy a sociální specifika. Pilátová touto knihou (v roce 2012 přeloženou do němčiny) částečně navazuje na dlouhou tradici magického realismu. V rámci její prozaické tvorby je potřeba zmínit také povídkovou tvorbu, kterou publikuje především v kulturní příloze Salón deníku Právo. Zde otiskla např. povídky Zlatá kobra, Dlužníci, Cikánský zvyk a další. Knižně vyšla její povídka také v souborech Moře a pláž a Celý život budem šťastný… nakladatelství Listen. V roce 2011 se Pilátová představila rovněž jako básnířka. Sbírka Zatýkání větru těží obdobně jako obě prozaická díla převážně z autorčina pobytu v Brazílii a Španělsku, ale nalezneme v ní také básně o návratu domů a o českých kořenech. Formálně se básně Pilátové blíží jejím prozaickým textům, volné verše variují nejeden motiv známý v prozaickém provedení. Písňovost textů podporuje refrénovitá strukturace, respektive částečné obměňování vybraných motivů. (Některé básně ze souboru se staly textovými podklady pro písně zpěvačky Moniky Načevy.)

Samostatnou kapitolu literárního působení Pilátové představuje tvorba pro děti. Na svém kontě má již čtyři úspěšné prozaické tituly z této oblasti. Prvním počinem se stala kniha Víla Vivivíla a stíny zvířat, vyprávějící příběh vyhoštěné vílí holčičky, která se vydává do nebezpečného světa lidí, aby zde našla přátele a společně mohli zabránit pašování exotických zvířat. Kniha přímočaře poukazuje na špatné modely chování rodičů vůči svým dětem. Pilátová zde pracuje s postavou handicapovaného dítěte, jako je nevidomá Ema, která má vodícího psa, a přesto se s dětmi účastní dobrodružství. Také protagonistka je spíše antitezí klasických pohádkových víl. Je krátkovlasá a nosí kalhoty. O rok později Pilátové vyšly hned dvě knihy určené dětem. Kiko a tajemství papírového motýla byla nominována na cenu Magnesia Litera. Protagonistkou příběhu je japonská holčička Kiko, která jezdí s tatínkem, restaurátorem knih, po celém světě a přijíždí i do České republiky, respektive do Kroměříže. Kiko začíná chodit do školy a seznamuje se s cizími dětmi, jejichž jazyku příliš nerozumí, a  proto s nimi komunikuje pomocí skládaček origami. Tatínek restauruje knihu v Kroměřížském zámku, z níž se vytrácí barevný obraz. Kiko se dozvídá o skrytém životě na zámku a rozhodne se s ostatními dětmi osvobodit všechny uvězněné duchy. Fantastický příběh autorka využila, aby na jeho pozadí, pomocí empatie nastínila problematiku kulturní odlišnosti, jazykové bariéry a xenofobie.

Víla Vivivíla a piráti Jižního moře navazuje na předchozí vyprávění: zachráněným zvířátkům je ve vílí bažině zima, a proto musí parta v čele s Vivivílou vymyslet řešení. Vedle známých postav zde autorka začleňuje také postavu olomoucké babi Bóži, optimistky, která mluví příznačným hanáckým dialektem. Pohádka Jura a lama pojednává o klukovi Jurovi, který se svými dvěma mámami žije na farmě v horách Jestřábníkách. Knihu pro děti vystavěnou na netradičním rodinném modelu ilustrovala Dora Dutková a její vydání podpořil Česko-slovenský ženský fond v rámci projektu zviditelňování stejnopohlavních rodin a dětí v nich. Kontroverzní téma se promítlo i do polarizace recenzních ohlasů. Obecně lze o Pilátové tvorbě pro děti konstatovat, že otevírá a citlivě přibližuje dětem témata, která nejsou příliš častým námětem dětských knih, např. jazyková a kulturní bariéra, týrání dětí, diskriminace handicapovaných, nebo život v homosexuální rodině. Ohlasy její tvorby se shodují, že tato citlivá a problematická témata dokáže dobře začlenit do jinak strhujících a dějem nabitých dětských příběhů. Aniž by si to malí čtenáři uvědomovali, jsou vedeni ke vzájemné toleranci, která je jim v dílech Pilátové předkládána jako samozřejmý a fungující model chování. Tvorba Pilátové je originální především tím, jak didaktický cíl dokáže zamaskovat prvky atraktivními pro malé čtenáře. Působivost jejích knih pak umocňuje jejich výtvarné provedení. Próza Gorilí táta je zařazována do tvorby pro děti a mládež, ovšem z ohlasů vyplývá, že ji čtou s potěšením také dospělí čtenáři (viz recenze na Klubknihomolů.cz). Jedná se o útlou knihu vzniklou na základě rozhovorů Pilátové s Markem Ždánským, gorilím tátou, bývalým ošetřovatelem primátů z pražské ZOO. Ústředním tématem textu jsou osudy gorily Moji doplněné o příhody ze života ostatních primátů, o něž ošetřovatel pečoval. Text je prosycen humorem, ale dochází i na smutné okamžiky v životě zvířat. Knihu ilustroval Daniel Michalík.

BIBLIOGRAFIE
Beletrie: Žluté oči vedou domů (R 2007, též e-book 2011); Má nejmilejší kniha (R 2009, též e-book 2011); Zatýkání větru (PP 2011); Tsunami blues (R 2014, též e-book 2014); Kulaté rámy slov (PP 2015); Hrdina od Madridu (P 2016).
Tvorba pro děti: Víla Vivivíla a stíny zvířat (2009); Kiko a tajemství papírového motýla (2010); Víla Vivivíla a piráti jižního moře (2010); Jura a lama (2012); Gorilí táta (s Markem Ždánským, 2013); Kiko a tulipán (P 2016).
Příspěvky v antologiích: Moře a pláž (2012, též e-book 2012); Celý život budem šťastný… (2012, též e-book 2012); Miliónový časy. Povídky pro Adru (2014, též e-book 2014); V. Holcová: Na dosah ruky/Within Hand’s Reach (2015, též bibliofilie 2015).
Překlady: N. Lazo: Věřící (2001); R. Liniers: Macanudo (komiks 2010); Macanudo 3 (komiks 2013); Macanudo 4 (komiks 2013); Macanudo 5 (komiks 2014); Macanudo 6 (komiks 2014); Macanudo 7 (komiks 2014).

LITERATURA
Studie a články: J. Topol: Lidové noviny 27. 1. 2010; A. Horáčková: MfD 25. 2. 2010; A. Horáčková: MfD 25. 2. 2011; L. Machala: 3 x 2 = ?: Nad prózami Hany Andronikové, Markéty Pilátové a  Petry Soukupové, in Česká literatura v perspektivách genderu: IV. Kongres světové literárněvědné bohemistiky. Jiná česká literatura (2010); K. Kubíčková: MfD 15. 8. 2011; B. Kostřicová: Třikrát Markéta Pilátová, in Bohemica Olomoucensia – Linguistica 2010, č. 3; P. Mandys: Týden 2007, č. 50; K. Jirkalová: Týdeník Rozhlas 2008, č. 42; P. Mandys: Přítomnost 2008, (Jaro); M. Balaštík: Host 2009, č. 2.
Recenze: Žluté oči vedou domů: O. Horák, Lidové noviny 1. 10. 2007; J. Rauvolf, Instinkt 2007, č. 39; M.  Nyklová, Knižní novinky 2007, č. 19; J. Šícha, Literární noviny 2007, č. 41; B. Gregorová, A2 2007, č. 42; P. Sladký, A2 2007, č. 44; L. Česálková, Literární noviny 2007, č. 46; (wc), Dějiny a současnost 2007, č. 11; Vl. Karfík, Xantypa 2007, č. 12; A. Haman – A. Cermanová, Tvar 2008, č. 1; D. Kaprálová, MfD 18. 1. 2008; L. Přeček, Host 2008, č. 4; Vl. Novotný, Český jazyk a literatura 2007/2008, č. 5; K. Horáčková, LitENky 2008, č. 5/6 * Má nejmilejší kniha: K. Jirkalová, Lidové noviny 7. 10. 2009; I. Srbková – M. Nyk­lová, Knižní novinky 2009, č. 22; P. Hrtánek, Host 2009, č. 10; Š. Kučera, Právo 10. 9. 2009, příl. Salon; T. Marečková, Nový Prostor 2010, č. 346; V. Karfík, Xantypa 2010, č. 3; V. Karfík, Týdeník Rozhlas 2010, č. 10; A. Vondřichová, A2 2010, č. 7; K. Kubová, LitENky 2009, č. 1; B. Majerová, LitENky 2010, č. 3; V. Novotný, Český jazyk a literatura 2009/2010, č. 4; M. Ljubková, Souvislosti 2010, č. 1; M. Vajchr, Revolver Revue 2010, č. 79; P. Janoušek, Tvar 2011, č. 4 * Víla Vivivíla a stíny zvířat: M. Švagrová, Lidové noviny 17. 3. 2010 * Kiko a tajemství papírového motýla: I. Matějka, Literární noviny 2010, č. 50; R. Kopáč, MfD 23. 12. 2010; J. Šrámková, A2 2011, č. 2; M. Otterová, Tvar 2011, č. 5; D. Iwashita, Hospodářské noviny 1. 4. 2011 * Jura a lama: K. Kubíčková, MfD 11. 5. 2012; Š. Kučera, Právo 31. 5. 2012, příl. Salon * Zatýkání větru: P. Odehnal, Host 2011, č. 8; T. Čada, H_aluze 2011, č. 17; A. Misař, Tvar 2012, č. 4 * Gorilí táta: K. Kubíčková, MfD 25. 6. 2013, příl. City Dnes, č. 6.
Rozhovory: J. Topol, Lidové noviny 6. 11. 2009, příl. Pátek; Š. Kučera, Právo 17. 12. 2009, příl. Salon; J. Švecová, Týdeník Rozhlas 2010, č. 13; Fr. Cinger, Právo 5. 3. 2011; A. Horáčková, MfD 14. 3. 2011; O. Horák, Lidové noviny 2. 10. 2007; J. Peňás, Týden 2007, č. 48; K. Horáčková, LitENky 2008, č. 5/6.

UKÁZKY Z OHLASŮ


Žluté oči vedou domů překračuje [sic] i další hranice, za které se většinou odváží jen lehké čtivo – přes těžké doby a osudy, které zobrazuje, je její vyznění veskrze pozitivní. Každá z postav se [sic] nakonec najde své místo, svůj domov. Próza je také chválou mnohdy zesměšňovaného ženského přátelství, umění naslouchat a vzájemné solidarity. Tuto ódu však Pilátová zvládla, aniž by měla tendenci jakkoli znevažovat mužskou část populace. I v tomto ohledu se autorce daří udržet křehkou rovnováhu, tak typickou pro všechny vrstvy této prózy.
K. Jirkalová: Křehká rovnováha Markéty Pilátové, Týdeník Rozhlas 2008, č. 42, s. 10.

Nevelká knížka s provokativně růžovým přebalem se téměř jistě nestane pultovým hitem a dost možná bez vzruchu prošumí (či už prošuměla) recenzními rubrikami časopisů. Debut je to ale dobrý, ne-li výborný, a Markéta Pilátová není „nadějí“, jak se u debutantů s oblibou praví, ale zajímavou zralou prozaičkou. Snad ví, kým v temnotě je… a ještě nám to dá poznat.
A. Cermanová: Kým v temnotě vlastně jsme, Tvar 2008, č. 1, s. 2.

Pilátová v románu exponovala rozporuplnou jihoamerickou skutečnost: megapoli (něco mezi Sao Paulem a Riem) a za jejími hranicemi nekonečnou přírodu s tradičním společenstvím živého s neživým, život lidí s přírodou. Město, prales, pouště, pampa. Ona megapole, výron globalizace uprostřed mytického světa, představuje stejně živelný růst, je v ní vše, technologie i bída, tragika lidských osudů, rafinovaná krutost primitivního zločinu. I lidskost, jež vyzařuje z Pajity, „hadí ženy”. Nelze tu ani náznakem charakterizovat polomytickou krajinu s hadím propletencem postav a dějů, jež jsou napsány s obdivuhodnou stylistickou bravurou. Nezbývá než číst.
V. Karfík: Žena, která rozumí hadům, Týdeník Rozhlas 2010, č. 10, s. 18.

V próze jde hodně také o lásku – o její hledání a nalezení, i to však vede přes bolestné sebeuvědomění. Má nejmilejší kniha Markéty Pilátové přináší důkaz o nadčasové aktuálnosti silného příběhu. Epicky bohaté vyprávění má čtenáři i v dnešní postmoderní době co říci.
I. Srbková – M. Nyklová: Dvakrát o jedné knize, Knižní novinky 2009, č. 22, s. 23.

Punková pohádka hispanistky, novinářky a spisovatelky Markéty Pilátové (*1973) je svěží, moderní, úsporným, nicméně bohatým jazykem napsané čtení, jaké uchvátí bystré děti a jímž nepohrdne dospělý. Pokud se mu dostane do ruky, bude možná muset svým ratolestem leccos vysvětlit – a o to je ten text cennější. Nejen pro fantazii, kterou probouzí, nejen pro fantaskně zelenkavé ilustrace Jakuba Zicha, ale také pro nutnost odpovědí, jaké si vynucuje. Dobře těm dospělým tak.
M. Švagrová: Tahle knížka dospělým nefandí: Markéta Pilátová připravila ve svých punkových pohádkách past na rodiče, Lidové noviny 17. 3. 2010, s. 8.

Obraz japonské dívenky Kiko má kontury možné aktuální podoby dětství. Dítě bez jediného domova, dítě bez trvalé přítomnosti obou rodičů, bez trvalejších vazeb k vrstevníkům. Dítě, které je impulsy stále nových a nových prostorů (cestuje s tatínkem po celém světě) v proudu poznávání a nových, zatím pozitivních zážitků. Tak mohou vidět Kiko čeští čtenáři. Její příběh přes určité náznaky kamarádství s Evou a Lukášem je přece jen příběhem osamělého dítěte, jehož individuální situace na sebe strhává pozornost a zvláště v tak krátkém textu nedává prostor hlubší reflexi sociálního či kulturního kontextu. V tomto smyslu může knížka nás dospělé vést k zamyšlení, zda takový obraz dětství neskrývá i odvrácenou stranu.
O. Kubeczková: Pilátová, Markéta: Kiko a tajemství papírového motýla, [online] iLiteratura 24. 2. 2011. Dostupné z: http://www.iliteratura.cz/Clanek/27825/pilatova-marketa-kiko-a-tajemstvi-papiroveho-motyla.

Ačkoliv jsme u Markéty Pilátové zvyklí spíše na tvorbu pro dospělé, musím se přiznat, že se mi její kniha pro děti líbí víc. Možná pro její Žluté oči vedou domů ještě dospěji. Na poli české prózy věnované dětem ale rozhodně udělala správný a obrovský krok kupředu.
L. Turecká: [online] Topzine 7. 2. 2011. Dostupné z: http://www.topzine.cz/vila-vivivila-a-pirati-jizniho-more-vila-vivi-se-vraci-tentokrat-v-roli-objevitelky.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Bibliografická databáze ÚČL AV ČR
Oficiální stránky autorky
Heslo na Wikipedie.cz
Medailon na Portálu iLiteratura.cz
Rozhovor na ČRo Radio Wave o knize Kiko a tajemství papírového motýla
Rozhovor na ČRo Radio Wave o knize pro děti Jura a lama
Pořad ČT24 také o knize Jura a Lama

Autorka hesla: Petra Kožušníková (2012)
Aktualizace hesla: 21. 6. 2014 (pk)
Aktualizace bibliografie: 21. 6. 2014 (pk), 5. 11. 2014 (ad), 22. 9. 2015 (ad)