Eduard WONDRÁK

* 27. 10. 1919, Žatec
† 10. 4. 1996, Olomouc

Wondrak, Eduard (foto) - KopieNarodil se jako jediné dítě do německo-české rodiny továrního vařiče laků. Ve čtyřech letech se s rodinou přestěhoval do Prahy, kde vychodil obecnou školu a absolvoval reálné gymnázium v pražské Libni. Po maturitě (1938) nastoupil ke studiu nejprve filozofie, posléze germanistiky na Univerzitě Karlově, nakonec se však přihlásil ke studiu medicíny. Otec byl německého původu, proto bylo Wondrákovi za okupace ještě jako nezletilému přiděleno německé občanství. Z tohoto důvodu byl také nucen v dubnu roku 1939 přejít na německou univerzitu v Praze, kde v dubnu 1945 promoval. Jeho matka zahynula 7. května 1945 při ostřelování ulice německým dělostřelectvem. Zaměstnán byl nejprve jako sekundární lékař nemocnice v Litoměřicích. Od roku 1954 pracoval jako okresní chirurg a traumatolog v Lovosicích. To už mu bylo vráceno československé občanství a měl za sebou i nostrifikační proces dosaženého vzdělání. Roku 1956 nastoupil na první chirurgickou kliniku Fakultní nemocnice v Olomouci. Následovaly úspěšné zkoušky pro atestaci 2. stupně z oboru chirurgie na UP. Od roku 1962 pracoval také jako asistent LF UP. O rok později se stal kandidátem věd a v roce 1965 se zde habilitoval na docenta prací Vnitřní fixace kostních zlomenin. Ze zápisu konkurzní komise, jež doporučila Wondrákovu habilitaci, vyplývá, že „i jeho činnost pedagogická je hodnocena velmi kladně. […] Mezi studenty je znám jako dobrý pedagog a je mezi nimi také velmi oblíben“ (osobní složka, Archiv UP v Olomouci, zápis ze dne 27. září 1965, podepsán Vl. Rapant, Jan Kučera, Zdeněk Šerý, K. Wagner, posléze Fr. Šantavý). V letech 1977, 1981 a 1983 katedra podala opakovaně návrh na udělení profesury. „Odpověď jsem neobdržel,“ uvádí Wondrák v jednom ze svých životopisů. (Osobní složka, Archiv UP v Olomouci.) V říjnu 1984 požádal o odchod do starobního důchodu. V penzi ještě vyučoval na Střední zdravotnické škole v Olomouci. Profesorský titul mu byl udělen až v roce 1991. Jeho manželka zemřela roku 1994. Wondrák ve svém oboru publikoval více než 360 prací, z toho téměř 100 v zahraničních periodikách a sbornících. Mimo uvedená zaměstnání pracoval také v Červeném kříži, Československé společnosti pro šíření věd a techniky při ČSAV a byl členem mnoha dalších spolků a organizací nejen tuzemských, ale také rakouských a německých. Od roku 1955 byl členem Státní komise pro výzkumné úkoly v úrazové chirurgii. V historickém bádání se Wondrák zaměřoval na osudy lékařů a lékařů-spisovatelů. Psal mimo jiné o lékaři a básníku Vavřinci Spanovi ze Spanova, hluboce se zabýval osobností Ernsta Weisse, psal o zakladateli novodobé anatomie Andreu Vesalovi, Justusi Erichu Bollmannovi a jeho snaze osvobodit Lafayetta z olomouckého vězení či o slavném anatomovi Vincenci Alexandru Bochdalekovi. Především však patřil Wondrákův celoživotní zájem Albertu Schweitzerovi (1875–1965), jehož myšlenek byl velkým propagátorem a obdivovatelem již od studentských let. Napsal o něm první českou monografii Albert Schweitzer a také doprovodil komentářem česká vydání Schweitzerových knih. Vedle těchto aktivit byl pravidelným účastníkem schweitzerovských setkání v Holicích v Čechách a byl majitelem největší sbírky schweitzerovských reálií u nás. Vedle životních a profesních peripetií osobností z oboru medicíny Wondrák zpracovával také další témata z obecné historie lékařství. Asi největšího ohlasu se dostalo knize Krev smyly deště pojednávající o lékařských metodách a jejich praktických aplikacích na pozadí rakousko-pruského válečného konfliktu v roce 1866. Kniha je psána střízlivým jazykem a skrze perspektivu lékařského poslání zprostředkovává nevšední pohled na danou historickou událost. Poukazuje na stěžejní proměny v optice válčících stran, na pozici zraněného vojáka v boji, mapuje první zásahy Červeného kříže i dobrovolníků poskytujících první občerstvení a pomoc přímo na bojišti, stejně jako sumarizuje dobové projevy nezájmu a především ideologické zlovůle bojujících stran. Dalším výrazným spisem z této oblasti, který ovšem vyšel až po autorově smrti, je publikace Historie moru v českých zemích: o moru, morových ranách a boji proti nim, o zoufalství, strachu a nadějích i o nezodpovězených otázkách. Stejně jako v dříve zmíněné knize je problematika moru nahlížena humanistickým prizmatem, aniž by však ztrácela faktografickou hodnotu. Větší část Wondrákových historických bádání se však týkala přímo olomouckého kraje, kde strávil převážnou část života. Za významný počin bývá považována např. jeho emancipace historie olomoucké výroby penicilinu. V Německu publikoval mimo jiné článek o historii Olomoucké univerzity pod názvem Alma mater Olomucensis: kurze Geschichte der ersten Hochschule Mährens in Olmütz. Významný traumatolog a místopředseda České chirurgické společnosti Vladimír Pokorný hodnotí Wondrákovu tvorbu z oblasti historie lékařství slovy: „Na tomto poli je jeho publikační činnost zcela originální a v našem písemnictví ojedinělá.“ (Osobní složka, Archiv UP v Olomouci, V. Pokorný: Oponentská zpráva k publikační a vědecké činnosti doc. MUDr. Eduarda Wondráka, CSc.) V kulturní oblasti bylo významné Wondrákovo působení ve výboru Vlastivědné společnosti muzejní v Olomouci jako předsedy pro dějiny lékařství. V letech 1973–1976 působil ve funkci předsedy celé společnosti. Podílel se na činnosti olomoucké pobočky Klubu přátel výtvarného umění a Spolku českých bibliofilů. Účastnil se přípravy 50. výročí obnovení UP (1946–1996). Jeho dlouholetými přáteli byli překladatel a básník Otto František Babler (1901–1984), se kterým udržoval přátelské vztahy a jemuž dedikoval několik svých básní, i filolog a literární historik Jiří Daňhelka (1919–1993). Udržoval také styky s malířem Bohumírem Dvorským (1902–1976).

Wondrák jako gymnaziální student pracoval v mládežnickém antifašisticky orientovaném hnutí Mladá Kultura a spoluredigoval, v té době zakázaný, stejnojmenný časopis. Mimo tyto a další aktivity přispíval do revue U: čtvrtletníku skupiny Blok redigované Bedřichem Václavkem a do Studentského časopisu. Za tzv. druhé republiky spoluredigoval antifašistický mládežnický časopis Mladá generace. V roce 1950 podle jeho námětu natočil Miloš Makovec film Případ Dr. Kováře. Dokladem jeho spisovatelské tvorby jsou dvě útlé sbírky básní vydané vlastním nákladem. Prvotinu publikoval při příležitosti šedesátých narozenin a nese název Pět kouzel a jiné básně, druhou sbírku Ohlédnutí pak vydal u příležitosti svých pětasedmdesátých narozenin. Výsledkem Wondrákových literárních aktivit jsou i básně nevydané, které autor věnoval známým a přátelům, v jejichž soukromých archivech se nacházejí.

První sbírka Pět kouzel a jiné básně obsahuje pouze osm básnických textů a je doprovozena Slovem o autorovi od O. F. Bablera. Básně meditativního charakteru jsou situovány do sevřených celků nepřesahujících sedm slok tvořených vždy čtyřverším, či pětiverším. Pevná kompozice básní koresponduje s melodičností, jež je zajišťována užitím obkročného rýmu nebo anaforickým opakováním (Chvíle), méně často pak epiforou či refrénem, jako v básni Faust, kde obměňuje poeovský refrén: „–Teď ještě ne“ (v posledním verši pak přechází v osudové: „Už nikdy ne“). Právě tato báseň představuje jeden pól napětí, až mučivou tíži osudu, jehož konec nemá člověk ve svých rukou. Pomyslný protipól představuje báseň Pět kouzel, jež představuje harmonický celek, bez gradace napětí, vyjadřující naopak víru v pozitivní hodnoty a smíření. Právě napětí mezi smířlivým koncem a dramatickým neřízeným zásahem zvenčí tvoří základní významovou osu sbírky. Autor v básních přemítá o zásadních okamžicích lidského života, přičemž se proměňuje hledisko lyrického subjektu a apelujícího hlasu. Na pozadí racionálně promýšlené kompozice vysvítá trýznivost ontologického tématu, jež lyrický subjekt bytostně prožívá především jako napětí mezi jednotlivým konkrétním „já“ a nepoznatelným absolutnem. Tuto tenzi básník analyticky zpracovává v pevné racionalizované struktuře básní, její neuchopitelnost však prosvítá v hyperbolických gestech (báseň Jak). S tématem fatálního zápasu s abstraktností a neuchopitelností existujícího nekonkrétního zmocněnce „Neznámého“ se pojí také symbolika živlů: větru, bouře, slunce, hvězd, světla, nejvíce však živlů vodních a s nimi spjatá časovost (báseň Úděl). Právě symbolika trvání a plynutí je dalším konstitučním rysem Wondrákovy poezie. Časté je její užití jak v konkrétním obrazotvorném ustrojení básně (předjaří, půlnoc, chvíle, čekání), tak v chybějící, či naopak rozpracované interpunkci, nebo v samotném trvání básně, s nímž autor ve své lyrické výpovědi výrazně počítá, aby zaburácel nečekanou proměnou refrénu (Faust), či rozlil poklidné smíření (Zas).

Druhá sbírka Ohlédnutí, již autor vydal dva roky před smrtí, obsahuje 12 básní. Jejich názvy signalizují, že půjde o poezii svázanou s konkrétními prožitky: Vzpomínka, Vzpomínka na přítele, Věk, Ohlédnutí, Stesk ad. Poezie a její konkrétní projevy v této sbírce korespondují se sbírkou předcházející; jen nastíněná rozervanost a nerozhodnost mezi dramatickým zápasem a smířením ztrácí na významu. Tématem spojujícím většinu básní je prožitek blížící se smrti. V souvislosti s ní dochází k rekapitulaci vzpomínek a ústředních životních postojů. Z básnické výpovědi se vytrácí rozbouřená afektivnost a přechází v zniterněnou sebereflexi (Na břehu řeky). Od počátku sbírky se lyrický subjekt stále intenzivněji obrací ke smrti, jež zůstává nepojmenována. Právě tato pointovaná skrytost za metaforickými a eufemizujícími verši, v niž ústí většina básní, velmi zintenzivňuje nutkavý pocit směřování a neodvratnosti. Veselé vzpomínky jsou poznamenány smrtí, smrt, jež mění významy raných přání a postojů, se stává středobodem a nutným vyústěním celého života. Prizma smrti se nyní stává bytostným údělem básníka s životem lékaře. Na promítání autorovy profese do jeho tvorby lze usuzovat ze dvou rysů. Prvním je užívání odborných názvů infuze, tonometr (Ohlédnutí). Druhým je autorský postoj. Tváří v tvář natolik pro člověka tristnímu tématu jako je vlastní smrt, autor neustupuje od analytického vnímání světa, jež jeho poezii zajišťuje zvláštní kontinuitu a dotváří význam básní. K vytvoření odstupu užívá apelativní du-formy (Hra). Právě prizma smrti zde nalézá ještě druhou funkci, básník se nyní stává sám zmocněncem, který se smí ohlédnout a podat své svědectví o přicházející smrti, ale také svém životě: „A na jaře sníh zmizí, / zmizí i stopy v něm. / Zůstane jen, – žes býval / člověku člověkem.“ (Věk), když si v posledních verších píše vlastní epitaf. (P. Maňák: Neúnavný propagátor filozofie Alberta Schweitzera, in Z paměti literární Olomouce 2 (2006), s. 161.) Básně Eduarda Wondráka jsou dokladem autorovy sečtělosti a poetických znalostí. Jeho projev je poučený, nikoliv však formálně inovativní. Hlavní význam jeho básní spočívá v implicitním střetávání dvou hledisek: hlediska obeznámeného, racionálního subjektu s hlediskem subjektu prožívajícího, tápajícího. Zároveň z jeho básnické tvorby vyzařuje niterné zaujetí a dlouholeté promýšlení zásadních životních témat, s nimiž se setkával i při svém profesním působení.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Pět kouzel a jiné básně (BB 1979); Ohlédnutí (BB 1994).
Příspěvky ve sbornících: Pocta dělníku knihy: Verše českých básníků věnované O. F. Bablerovi (1985); Život a jeho knihy in Zprávy Spolku českých bibliofilů v Praze 1988, č. 3; O poslání překladatelova umění in Zprávy Spolku českých bibliofilů v Praze 1989, č. 1/2; K 250. výročí založení  olomoucké Společnosti neznámých učenců, Střední Morava 1996, č. 3; Protimorový spis Jana Amose Komenského, in Folia historica bohemika (1993); Kdo byl Ernst Weiss? Plamen 1967, č. 1.
Odborné práce (výběr): Traumatologie: Repetitorium pro studium lékařství (vš. skripta 1966); Indikace a komplikace osteosyntéz v praxi (1979); Zlomeniny kosti patní (1964); Zábrana úrazů v průmyslu (1963). Historie lékařství (výběr): Krev smyly deště: osudy a utrpení roku 1866 (1989); Historie moru v českých zemích: o moru, morových ranách a boji proti nim, o zoufalství, strachu a nadějích i o nezodpovězených otázkách (1999); Vavřinec Span ze Spanova (1530–1575), lékař – básník – humanista (1980); Lékař, který chtěl osvobodit revolucionáře: (k 200. výročí narození dr. J. E. Bollmanna a k 175. výročí jeho pokusu o osvobození J. P. M. Lafayetta z Olomouckého vězení) (1970); Patnáct let dějin lékařství v Olomouci (1969); Albert Schweitzer (1968, 2. vyd. Albert Schweitzer a Lambaréné 1995); Paracelsus und sein Olmützer Verehrer Franz Spunda = Paracelsus a jeho olomoucký obdivovatel Franz Spunda (1993), Pharmaindustrie von Hitlers Leibarzt Dr. T. Morell während des zweiten Weltkrieges in Olmütz. – Gab es ein Olmützer Penicillin? = The pharmaceutic industry of Hitlers personal doctor Dr. T. Morell during the World War II in Olomouc. Did there exist a penicillin from Olomouc?  in Acta Universitatis Palackianae Olomucensis (1993); Vídeňské Josefinum a podíl lékařů z Čech a Moravy na jeho činnosti a historii (1968); Alma mater Olomucensis: kurze Geschichte der ersten Hochschule Mährens in Olmütz (1965).

LITERATURA

Studie a články: S. Káš: Medailonky českých lékařů-spisovatelů 2006; S. Komenda: Eduard Wondrák – lékař, spisovatel, osobnost + P. Maňák: Neúnavný propagátor filozofie Alberta Schweitzera + B. Smejkal: Eduard Wondrák a literatura in Z paměti literární Olomouce 2 (2006); O. Špecinger in Regiz 1998, č. 6, dostupné z: http://www.vejr.cz/regiz/archiv/osobnosti/wondrak.html; F. Všetička: Ohlédnutí, in Olomouc literární (2002); J. Balatková: Epilog životního díla prof. MUDr. Eduarda Wondráka, CSc., in Ročenka Státního okresního archivu v Olomouci 6 (25) 1997 (1998).
Recenze: Krev smyly deště: M. Borovička, Práce 9. 9. 1989, příl.; O. Chaloupka, Kmen 1989, č. 29; R. Míšek, Tvorba 1989, č. 36 * Ohlédnutí: B. Kolář, Hanácké noviny 23. 12. 1994.
Rozhovory: B. Kolář, Hanácké noviny 27. 10. 1994.

UKÁZKA Z OHLASŮ

Eduard Wondrák do této příležitostné bibliofilie vybral z rozsáhlé tvorby jen dvanáct básní. Právě tolik, kolik je měsíců v roce. Snad proto, že všechny básně pojednávají o čase – ve všech jeho proměnách i o jeho osudové vyměřenosti pro člověka. Jak naznačuje název básnického svazečku, je možno básně považovat za poetickou rekapitulaci. Není v ní smutek, ale moudrost, není v nich stesk, ale vděk.
B. Kolář: Eduard Wondrák, Ohlédnutí, Hanácké noviny 23. 12. 1994, s. 5.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Bibliografická databáze ÚČL AV ČR
Česko-slovenská filmová databáze

Autorka hesla: Petra Kožušníková (2012)
Aktualizace hesla: 12. 7. 2014 (pk)
Aktualizace bibliografie: 12. 7. 2014 (pk)