Archiv rubriky: dramatik

Ludvík KUNDERA

* 22. 3. 1920, Brno
† 17. 8. 2010, Boskovice

Zdroj: Archiv UP

Zdroj: Archiv UP

Pocházel z rodiny podplukovníka prvorepublikové armády. Jeho strýc Ludvík Kundera byl významný český klavírista, skladatel a hudební pedagog; spisovatel Milan Kundera byl jeho bratranec. V roce 1930 začal studovat na pražském reálném gymnáziu, od roku 1932 na gymnáziu v Litoměřicích. V roce 1938 maturoval a začal studovat germanistiku a bohemistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde se setkal mj. s V. Jirátem a J. Mukařovským, kteří zde v té době přednášeli. V září 1939 přešel na Filozofickou fakultu Masarykovy Univerzity v Brně. V listopadu ale byly vysoké školy uzavřeny a Kundera mohl pokračovat ve studiích až po válce; na Masarykově univerzitě úspěšně absolvoval studium v roce 1946. Během okupace byl Kundera učněm jako drogista-materialista v Brně, v roce 1940 pracoval jako kreslič a od roku 1941 byl korespondentem a mzdovým účetním v továrně na nábytek v Rousínově. V roce 1943 byl totálně nasazen ve vojenském skladu ve Špandavě poblíž Berlína. Ještě téhož roku během bombardování Berlína onemocněl a vrátil se zpět do Brna, kde v poloilegalitě u různých známých (především malířů a spisovatelů) prožil zbytek války. Byl jedním ze zakladatelů surrealistické Skupiny Ra (1945–1949); stýkal se a spolupracoval mj. s B.Lacinou, V. Reichmannem, V. Zykmundem ad. V roce 1946 se spřátelil s Františkem Halasem, později se stal také editorem jeho díla, přičemž na svazcích 3–5 spolupracoval s Halasovým synem Františkem Xaverem a na posledním (šestém) svazku s druhým básníkovým synem Janem Halasem. V poválečném období (do roku 1949) mj. působil jako redaktor časopisu Blok. V letech 1949–1952 byl redaktorem deníku Rovnost, časopisu Host do domu (1953–1955). V roce 1954 strávil dva měsíce na stipendiu ve východním Německu, kde se osobně setkal s B. Brechtem. Od roku 1955 byl spisovatelem a překladatelem na volné noze. Když začal pracovat jako novinář, spřátelil se s O. Mikuláškem a J. Skácelem. V letech 1968–1970 působil jako hlavní dramaturg Mahenovy činohry brněnského Státního divadla (dnešní Národní divadlo Brno). V roce 1967 byl jedním ze spoluzakladatelů uměleckého Sdružení Q. V sedmdesátých letech nemohl z politických důvodů publikovat, takže jeho díla vycházela jako bibliofilie, samizdatové tisky, novoročenky apod. Po roce 1989 začal přednášet na FF MU, kde mu byl v roce 1990 udělen titul doktor honoris causa, v letech 1991–2004 působil na katedře germanistiky FF UP; vedl překladatelské semináře, přednášel německou poezii a drama. Během svého pedagogického působení ovlivnil a formoval své studenty, mezi nimi i básníka a překladatele R. Malého. Kundera žil od roku 1976 trvale v Kunštátě. Vedle své rozsáhlé publikační, spisovatelské, překladatelské a pedagogické činnosti v 90. letech redigoval své sebrané spisy, které začaly vycházet roku 1993. Od roku 1997 se projektu o rozsahu 17 svazků ujalo brněnské nakladatelství Atlantis. U příležitosti autorových osmdesátých narozenin uvedla Česká televize dokument Sedm životů (2000), Český rozhlas potom desetidílný životopisný seriál Životaběh Ludvíka Kundery (2003). Za svá díla obdržel Kundera mnoho ocenění, za všechny jmenujme alespoň Státní cenu za překladatelské dílo (1996), Uměleckou cenu česko-německého porozumění (Kunstpreis zur deutsch-tschechischen Verständnis), Státní vyznamenání ČR Medaile Za zásluhy v oblasti kultury a umění (2007) a Cenu Jaroslava Seiferta „za celoživotní literární dílo, vydávané ve Spisech L. K.“ (2009).

Kundera svými beletristickými i odbornými texty přispíval do velkého množství periodik, časopisů, almanachů a sborníků; z periodik např. Rovnost, LidN, MF, SvSl, LD, LitN, Kultura, Kvart, Blok, Host do domu, Listy, Plamen, Květen, Světová literatura, Divadlo, Orientace, Dialog, Index, Program, Duha, Kmen, Meandr, DivN, Texty, ZM, ČK, Přítomnost, Inicály, Souvislosti, Tvar, Tvorba, NK, Aluze ad. Ze zahraničních periodik Romboid (Bratislava), Plan (Vídeň), Akzente (Mnichov), Sinn und Form (Berlín), Sonntag (Berlín), Tagebuch (Vídeň), Palaestra (Amsterodam), Die Tat (Curych), Trajekt (Helsinky), Die Welt der Literatur (Hamburk), Gradiva (Brusel), Literatur und Kritik (Vídeň), Mitteilungen der deutschen Bibliothek (Helsinky), Modern Languages (Bangor, Sev. Wales), Modern Poetry in Translation (Londýn), Phases (Paříž), Spektrum (Curych), Studien (Berlín), Der Prokurist (Vídeň) aj.

L. Kundera byl všestranně nadaný umělec a intelektuál, který se dokázal s jistotou pohybovat v literatuře, výtvarném umění i divadle a dovedl své zkušenosti a znalosti uvádět do širšího kontextu a srozumitelnou formou podat veřejnosti, po roce 1989 také svým studentům. Vedle vlastního uměleckého díla patří k jeho největším přínosům české kultuře také jeho rozsáhlá a soustavná překladatelská činnost. Překládání se Kundera věnoval celý život; z počátku (těsně před válkou i během ní) překládal hlavně z němčiny, později také z francouzštiny, ruštiny, bulharštiny, rumunštiny, srbštiny a slovenštiny. Do němčiny překládal také, a mohl tak do německého kulturního kontextu vnést poezii F. Halase, V. Nezvala, F. Hrubína, K. Biebla a dalších českých básníků. Do češtiny přeložil takřka kompletně dílo B. Brechta, překládal H. Bölla, Ch. Morgensterna, přeložil jedinou rozsáhlejší prózu Země snivců (2009) expresionistického malíře A. Kubina, Básně G. Benna (1995) atd. Co se týče německého expresionismu, kterému se Kundera věnoval celý život odborně a svou poetikou ovlivnil i jeho vlastní tvorbu, byl editorem a překladatelem zásadní antologie německého expresionismu Haló je tady vichr – vichřice! (1967. Kunderův přínos je nezanedbatelný také v ediční činnosti; kromě množství almanachů a katalogů (oficiálních, ale také ineditních), které redigoval, příp. i graficky doprovodil, nutno zmínit alespoň sborník Skupina Ra (1947), Almanachy Q, díla H. Heina, společně s R. Vápeníkem již zmíněné Brechtovy sebrané spisy či dílo F. Halase. Je také autorem mnoha doslovů a předmluv. Kundera některé své práce a překlady podepisoval pseudonymy Jiří Koutník, dr. Ján Raum nebo Fernand Gromaire – vlastní poezii prezentoval Kundera jako překlady básní tohoto francouzského (neexistujícího) básníka.

Kundera je autorem mnoha dramat, z nichž jich také několik sám především v brněnské Mahenově činohře režíroval. Důležitou roli v kontextu Kunderovy dramatické tvorby hraje přístup k divadlu B. Brechta a některé scénické i dramaturgické postupy poetického divadla E. F. Buriana. Jako by hravost, která je patrná v autorově poezii a próze, snaha nalézt hranice daného uměleckého tvaru, prostoupila i do Kunderových divadelních her, přestože základní rovinu her tvoří především soudobá společensko-politická kritika. Autorova první realizovaná hra Totální kuropění (prem. 1961) má podtitul Divadlo o mnoha obrazech s mnoha osobami a s jedním jazzorchestrem a při její realizaci spolupracoval např. s výtvarníkem B. Lacinou, G. Bromem a jeho orchestrem i dalšími významnými osobnostmi kulturního života. Autor využívá prvků brechtovského divadla, ale nevychází jako Brecht z tradičních žánrů (epos, antické tragédie apod.), ale preferuje moderní žánry a jazykové prostředky, zařazuje improvizační pasáže, promluvy postav obsahují kritické komentáře současného světa, otázky obecně lidských problémů, poezii a filozofující pasáže. Tematicky se ve hře Totální kuropění vrací autor ke svým zážitkům z období nuceného nasazení v nacistickém Německu. A i když se v jiných hrách k tomuto dějinnému období opakovaně vrací, tak důležitějším prvkem, díky němuž jsou si v některých rysech i další hry (divadelní, rozhlasové a televizní) podobné, je alegoricky ztvárněná a kriticky viděná současnost. Autor ztvárňuje také historické náměty a události, zároveň ale nepřestává poukazovat k současné společnosti, jejímu směřování i politice. Adaptoval také divadelní texty jiných autorů (W. Shakespeare, V. K. Klicpera, J. Mahen a další). Kundera je rovněž původcem dramatického přepisu Komenského díla Labyrint světa a ráj srdce (Labyrint světa a lusthauz srdce, prem. 1983) a také mnoha her rozhlasových – např. Zvědavost (1964), Bezpodmínečný horizont (1968, s J. Sýkorou), Krásné ženy neboli Joseph Goebbels (1992) – i televizních inscenací – např. Nikola Šuhaj Loupežník (1978, r. E. Sokolovský), Signál (1980, r. A. Procházková). Nerealizovány zůstaly Hra o Janáčkovi (1972); Čtyři ženy Karla IV. (1973) a Brány do podsvětí (1989). Je autorem libreta Monument (1965), v němž se nechal inspirovat tragickým osudem českého sochaře O. Švece, autora Stalinova letenského pomníku, a hry Šárošpatok (1992) – oba texty dosud neinscenovány.

Kundera debutoval svými verši ve studentském časopise Mladá kultura v roce 1938. Původně se chtěl stát středoškolským učitelem, ale aby se vyhnul do výuky oktrojované nacistické ideologii, začal se naplno věnovat umělecké tvorbě; psal, překládal, maloval. Jeho raná tvorba je úzce spjata s poetikou meziválečné avantgardy, byl ovlivněn surrealismem, dadaismem i poetismem. Knižně publikoval Kundera již během války, kdy pomocí cyklostylu ještě s dalšími umělci, především z později vzniknuvší surrealistické Skupiny Ra, v níž byl Kundera jedním z nejaktivnějších členů, tiskli své texty. Za války publikoval mj. také své první překlady a byl iniciátorem a spolutvůrcem sborníku textů a grafik Roztrhané panenky, který v roce 1942 tajně společně s J. Istlerem a Z. Lorencem cyklostylem rozmnožili a kvůli dobové cenzuře antedatovali rokem 1937. V tomto období je Kunderova básnická i prozaická tvorba silně ovlivněna francouzským surrealismem (například v knihách drobných próz Konstantina nebo ve sbírce básní v próze Laviny), obecně je prozaizace verše pro období válečné a poválečné pro Kunderovu tvorbu typická; využívá psychického automatismu, volných asociací a tato hravost a nenucenost zůstane již charakteristickým prvkem jeho dalšího díla, patrná je i v dramatické tvorbě. Básně a prózy tohoto období jsou však také charakteristické svou tematizací války; zatímco v dalších sbírkách Kundera přetváří tematiku i motiviku svých veršů, např. v básni Rýha smrti (1944), kterou později zařadil do sbírky Tolik cejchů, i ve výše zmíněných sbírkách převažují ponuré obrazy války, zmaru a smrti. Dalším typickým jevem je propojování obrazové a slovesné složky, autor mj. svými texty doprovodil velké množství nejen vlastních sbírek grafik a knih; ze zmíněného období viz např. sbírku básní Výhružný kompas, kde se básně vzájemně doplňují s fotografiemi V. Zykmunda apod. Když z politických důvodů, ale také z potřeby jednotlivých členů nalézt vlastní tvůrčí metodu, došlo k rozpadu Skupiny Ra, věnoval se Kundera především redaktorské a publicistické činnosti. Názorový rozchod Skupiny Ra byl navíc podpořen také mj. pocitem z umělecké „nedostatečnosti“ či neaktuálnosti a vyprázdněnosti proklamovaného (post)surrealistického zaměření. Již ve sbírce Klínopisný lampář je surrealistická změť obrazů-pocitů doplňována o ironický podtón, s nímž lyrický subjekt svět v básni zobrazený komentuje. Kunderu také ovlivnila Halasova tvorba a jeho názory na poezii a umění. Je mj. také autorem bibliofilsky vydané básně Kampak to odešel pan Halas?, redigoval Halasovu posmrtně vydanou sbírku A co? (1957).

V 50. letech se Kundera věnoval především novinářské činnosti a jeho další tvůrčí období, tedy 60. léta, je charakteristické především zaměřením na dramatickou tvorbu a návraty ke starším textům a tématům. V roce 1967 publikoval krátkou prózu Odjezd, v níž se snaží s vypravěčským odstupem analyzovat mezilidské vztahy. Posun v autorské poetice přinesla sbírka Fragment, v níž oproti experimentu s formou i obrazy básník více akcentuje hru s jazykem, ironii, ale v pojetí světa lyrického subjektu prozařuje stále jistý smutek, místy až tragikomicky a sebeironicky vyhrocený.

Sedmdesátá léta jsou sice autorovým plodným obdobím, ale vzhledem ke znemožněné publikační činnosti je Kundera nucen vydávat svá díla „pouze“ jako bibliofilie, soukromé a příležitostné tisky, příspěvky do samizdatových sborníků apod. Pocity zmaru a tragické podtóny procházejí sbírkou Krajiny mizení i verši, kterými doprovázel např. grafické cykly J. Pilečka či L. Jandové, novoročenky apod. Snové motivy jsou patrné též ve sbírce Hruden, jejíž název je odvozen od třináctého měsíce Slovanů; v témže roce vydal bibliofilsky ke grafickému cyklu J. Škarohlída sbírku veršů Sny. Vliv poetismu i surrealismu je patrný i v autorových sbírkách, které vyšly již po roce 1989.

V průběhu 90. let Kundera sestavuje některé ze svých bibliofilsky a jinak příležitostně vydaných veršů z minulých časů do souborů, viz např. Ztráty a nálezy. V kontextu velmi rozsáhlého autorova díla jsou posledním vydavatelským počinem, co se týče česky vydané beletrie (a nepočítáme-li monumentální projekt jeho sebraných spisů), sbírky Sny též a Onde. Jak napovídá název sbírky Sny též, bude se v těchto básních opakovat pro básníka typické využití navazování zdánlivě nesourodých obrazů a dějů. Sen slouží jako důležitý významotvorný prvek; básně jsou dynamické a i na prostoru několika krátkých, až úsečných veršů básník dokáže navodit specifickou atmosféru (snově nereálnou, ale i děsivě konkrétní), v básních psaných volným veršem se míhají reálné i fiktivní postavy (např. Pérák), vzpomínky a pro autorskou poetiku opět typicky využívá lyrický subjekt ironických komentářů skutečnosti-současnosti.

Poslední básníkovou sbírkou je útlý svazek veršů Onde, který vyšel jako součást jeho sebraných spisů v brněnském nakladatelství Atlantis. Verše nepůsobí smířlivým dojmem, stále svým jazykem i metaforikou překvapuje; básně sice mají poněkud ztišenou atmosféru, často ale dojde k překvapivému zvratu v podobě narušení struktury včleněním nezvyklého, nečekaného obrazu. Fantaskní složka je obecně v Kunderově poezii velmi často přítomna podobně jako střet reality a snu, reality a vnitřního světa lyrického subjektu. Zároveň se ale lyrický subjekt dokáže na každodenní realitu dívat i s humorem, laskavostí, přestože nechybí v básních ironický osten, vztahující se k okolní skutečnosti, ale i k sobě samému, přičemž právě tyto vztahy a rozpory tvoří jeden ze základních stavebních kamenů Kunderovy poezie i prózy.

V průběhu 90. let Kundera vedle překládání a psaní poezie pracoval na kratších vzpomínkových textech, v nichž se vracel ke svým přátelům, kolegům-spisovatelům i zážitkům válečným, normalizačním apod. Texty původně vycházely na pokračování v Rovnosti a v časopise Kam v Brně. Souborně vyšly ve dvou svazcích Kunderových sebraných spisů pod názvy Řečiště a Různá řečiště. Součástí sebraných spisů je i svazek Piju čaj, v němž se Kundera věnuje své vášni pití čaje; do tohoto souboru textů zařadil Kundera různé texty prozaické i básnické (vlastní i překladové). Přestože je Ludvík Kundera mnohdy zmiňován především jako bratranec Milana Kundery, patří tato všestranná osobnost mezi důležité a inspirativní umělce druhé poloviny 20 století, a to nejen v kontextu české literatury a kultury.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Živly v nás (B 1946); Konstantina (PP 1946); Laviny (BB 1946); Na pospas aneb Přísloví pro kočku (PP 1947); Klínopisný lampář (BB 1948); Kampak to odešel pan Halas? (B, bibliof., 1949); Moře (B, bibliof., 1955); Záznamy a promluvy (BB 1961); Totální kuropění (D rozmnož. 1961, i prem.); Letní kniha přání a stížností (BB 1962); Nežert (D rozmnož., 1963; přeprac., prem. 1967); Korzár (D rozmnož., 1963, i prem.); Zvědavost (rozhl. hra, rozmnož. 1965, prem. 1964); Tolik cejchů (BB 1966, obsahuje i rané rkp. sbírky Rýha smrti a Hlavy a léta); Zvědavost (D, rozmnož. i prem. 1966); Odjezd (P 1967); Fragment (BB 1967); Večer všech dnů (rozhl. hra, rozmnož., 1967, prem. 1966); Prázdno zrod a vzdor tepání city křídlo vzduch (BB, bibliof., 1971); Zrcadla nočních měst (BB ke grafickému cyklu J. Pilečka, bibliof., 1976); Ptačí cesty (BB ke grafickému cyklu L. Jandové, bibliof., 1976); Jaro na podzim podzim na jaře (BB ke grafickému cyklu L. Jandové, bibliof., 1977); Krajiny mizení (BB, bibliof., 1978); Fakta aktu (BB, bibliof., 1982); Napříč Fantomázií (BB k fokalkům M. Korečka, bibliof., 1980); „el do Ra Da(da)“ (BB, bibliof., 1984); Hruden (BB 1985); Sny (BB ke grafickému cyklu J. Škarohlída, bibliof., 1985); Malé radosti (BB, bibliof. k večeru z poezie L. K. v Olomouci, 1987); Labyrint světa a lusthauz srdce. Theatrum didacticum aneb Světlé vymalování na motivy děl J. A. Komenského (D rozmnož., 1988, prem. 1983); Ptaní (BB 1990); Malé radosti (BB 1990); Namísto řeči (bibliof., 1990); Ztráty a nálezy (BB 1991); Pády (BB 1992); Spád věcí a jiné básně (BB 1992); Řečiště (vzpomínky, 1993); Hádvěó aneb Samá voda (bibliof., 1994); Vyvrácení stížností – Dementi einer Beschwerde (BB, Horn, Rakousko, bibliof., 1994, část ze sbírky Malé radosti); Sny též (BB 1995); Berlin (P, něm, Výmar 2000); Erinnerungen an Städte/Stätten wo ich niemals war (BB, něm., Ottensheim 2005, překl. E. Schreiber, německá verze sbírky Vzpomínky na místa, kde jsem nikdy nebyl); Onde (BB 2008).
Výbory: Napříč Fantomázií (BB 1991, obsahuje původně bibliofilské cykly z let 1971–1980); Nortia (BB, něm., Cuxhaven 1992); Zazimování a jiné básně (BB 2004, též angl. pod názvem Overwintering, 2004).
Scénicky: Historie Velikého Okresního Kýžala (lyrickoepické pásmo, 1963); Mít zelené tělo (lyrickoepické pásmo, 1964); Chameleon aneb Josef Fouché (libreto k opeře M. Štědroně, 1984, s P. Oslzlým, P. Scherhaufrem a M. Štědroněm); Balet Makábr (libreto k baletu, 1986, s dalšími); Královna Dagmar (loutk. hra, prem. 1988, s M. Klímou); Faustissimo. Stůj! Neprchej! Jsi úchvatná! aneb Poznámkový aparát k 3. dílu Fausta (1991); Hra o Janáčkovi (2005); později většina in Spisy L. K.
Ostatní práce: Německé portréty (EE 1956); Kunštátské akordy (1966); Slovníček literárních pojmů (1976, pod jm. F. Tenčíka); Sto let české knihovny ve Znojmě (1978, pod jm. Jan Hanzálek a kol.); Dada (monografie, antedat. 1983, vyšlo 1986); Volný verš (studie, 1990); Projev k výstavě Vladimíra Komárka v Kostelci na Hané (bibliof., 1992); Vier Sätze über Prag (něm., text k fotografiím G. M. Schmida, 1991); Ludvík Kundera: Nálezy (katalog výstavy, 1995); O Adolfu Kroupovi (přednáška, 1995); Vůně soli. Vybrané kapitoly z dějin německé poezie 20. století (1996); Brecht (E 1998); Ludvík Kundera: Mnoho nocí (katalog výstavy, 2000); Dobrý den Brno (2001, texty k fotografiím P. Daniela); Toulky jižní Moravou. Krajina mezi vrchy a vinicemi: myšlenky, úvahy a verše nad snímky jednadvaceti fotografů (2003, texty k fotografiím); Noc a sen a modro. Literatura německého romantismu (EE 2004).
Souborné vydání: Spisy Ludvíka Kundery (od 1993, původně plánováno 17 svazků, v autorském edičním záměru vycházely první svazky v nakladatelství Prostor-multimédia, s. r. o., od roku 1997 převzalo vydávání nakladatelství Atlantis v edicích Jitky Uhdeové): 1. Bez názvu. Poezie 1939–1945 (1993, obsahuje sbírky Vybíleno; Básně vytažené z klobouku; Bezpodmínečný horizont; Laviny; Rýha smrti; Výhružný kompas; Fragment fragmentů; Živly v nás; Hlavy a léta; Prámy; Písky; Klínopisný lampář); 2. Meandry. Poezie 1945–1969 (2000, obsahuje sbírky Cesty; Různá truchlení; Pozorné oči; Šalebné věci; Člověk hledá; Historie Velikého Kýžala; Letní kniha přání a stížností; Záznamy a promluvy; Básně příležitostné; Město s prsty XY; Ptaní; Spád věcí); 3. Mrznoucí mrholení. Poezie 1969–1979 (2004, obsahuje sbírky Pády; Napříč Fantomázií; Svévolné interpretace; Ztráty a nálezy); 4. Úhledná džungle. Texty 1973–1993 (1995, obsahuje Malé radosti; Okolo Vysočiny; Vandrovní knížka; Vier Sätze über Prag; Vzpomínky na místa, kde jsem nikdy nebyl); 5. Napospas. Různá próza 1941–1999 (1999, obsahuje Praodjezd; Konstantina; Napospas aneb Přísloví pro kočku; Nasreddinovské dialogy a jiné; Černou křídou do komína; Pendrek; Odjezd; Různé; Vysočina aneb Obstáli jsme či jsme neobstáli?; Města; Truvéři aneb Tak i onak); 6. Ve vánici. Dramatické texty 1961–1970 (1997, obsahuje Totální kuropění; Nežert; Korzár; Zvědavost; Večer našich dnů; Bezpodmínečný horizont; Vojvodovy narozeniny; Malé smutné štronzo; Dva ve vánici); 7. Králové zločinci mágové. Dramatické texty 1967–1989 (1998, obsahuje Sny Karla Čtvrtého; Čtyři ženy Karla Čtvrtého; Vrtkavý král; Královna Dagmar; Chameleon aneb Josef Fouché; Naprosto lhostejné; Krásné ženy neboli Joseph Goebbels; Balet Makábr; Ó rozume ó lásko; Hra o Janáčkovi; Pokus o Máchu; Radosti života; Brány do podsvětí); 10. František Halas (1999); 11. Piju čaj (2003); 17. Různá řečistě a (2005); 17. Různá řečistě b (2005).
Divadelní adaptace: A. Kivi: Ševci z Nummi (1969, i překl.); E. Krag: Balada o Hilébii (1972, i překl.); V. K. Klicpera: Zlý jelen (1973); A. P. Čechov: Hra bez názvu. Platonov (1974); Člověk ve všech situacích (D, koláž z díla J. Mahena, 1982).
Překlady: J. Arp: Černé býlí (bibl., 1944); A. Kubin: Země snivců (1947, 2. vyd. 2009); I. V. Štok: Gastěllo (D, rozmnož., 1953, překl. A. Ondrůj, překl. veršů L. K.); Ch. Smirnenski: Ať už je den! (1953, se Z. Skybou a Z. Hanzovou); N. Vapcarov: Z díla (1953, s dalšími); V. I. Lenin v sovětské lidové poesii (1954, s dalšími); J. R. Becher: Má dobo, čase můj (1956, s dalšími) + Bílý zázrak (1973, pod jm. J. B. Michl); F. Fühmann: Proměna (1957) + Pohraniční stanice (1961); A. Seghersová: Mrtví nestárnou (1957); L. Renn: Trini (1957) + Nobi (1957) + Válka, Po válce (1960, se Z. Lacinovou); Bulharské jaro (1957, s dalšími); Bulharská lidová poesie (1957, s dalšími); B. Brecht: Matka Kuráž a její děti (D 1957, překl. R. Vápeník, překl. veršů L. K.) + Myšlenky (1958, s M. Staňkovou) + Sto básní (1959, i ed.) + Horáti a kuriáti (D, rozmnož., 1959) + Vidění Simony Machardové (D rozmnož., 1959, překl. R. Vápeník, překl. veršů L. K.) + Dobrý člověk ze Sečuanu (D rozmnož., 1959, překl. R. Vápeník, překl. veršů L. K.) + Kavkazský křídový kruh (D, rozmnož., 1959, překl. R. Vápeník, překl. veršů L. K.) + Strach a bída třetí říše (rozmnož., 1960, s R. Vápeníkem) + Výhradně proto (1962, i ed.) + Domácí postila (1963) + Zloděj třešní (1967, s R. Vápeníkem, i ed.) + Songy Chóry Básně (1978, i ed.) + Zadržitelný vzestup Artura Uie (1978) + Coriolanus (D, rozmnož. 1980); I. Krasko: Nox et solitudo, Verše (1958); R. M. Rilke: Píseň o lásce a smrti korneta Kryštofa Rilka (1958); P. Huchel: Dvanáct nocí (1958) + Silnice silnice (1964); L. Frank: Raubíři, Ochsenfurtské kvarteto (1959, revid. překlad B. Václavka; rozšíř. s tit. Raubíři, Ochsenfurtské kvarteto, Devět spravedlivých, 1983); E. G. Bagrickij: Poslední noc a jiné básně (1959, s V. Jestřábem) + Na prahu veselých časů (1983, s dalšími); P. Éluard: Stezky a cesty poezie (1961, s A. Kroupou); H. Böll: Kdes byl, Adame? (1961); S. Raičković: Lidé se probouzejí beze zbraně (1962, s V. Kudělkou, i ed.); G. Büchner: Vojcek (rozmnož., 1963) + Leonce a Lena (rozmnož., 1984) + Dílo G. Büchnera (1987, s dalšími); R. Kunze: Věnování (1964, s dalšími) + Jako věci z hlíny / Wie die Dinge aus Ton (1998, s dalšími); L. Novomeský: Otevřená okna (1964) + Poémy (1965) + Lidským krajem (1982, s dalšími); G. Trakl: Básně (1965) + Lidský žal (bibliof., 1987) + Šebestián ve snu (1995); Refrény země. Antologie slovenské poezie 20. století (1965, s dalšími); H. Heine: Písně a lamentace (1966, s dalšími, i ed.); P. Weiss: Pronásledování a zavraždění Jeana Paula Marata předvedené divadelním souborem blázince v Charentonu za řízení markýze de Sade (1966); Snímky krajiny poezie (jugoslávská poezie XX. století, 1966, s I. Wenigovou a dalšími); P. Karvaš: Experiment Damokles (D, 1967); Sto moderních básníků (1967, s dalšími); Haló je tady vichr – vichřice! (antologie něm. expresionismu, 1969, i ed.); H. Cibulka: Vyznání lásky v městečku K. (1980); Apollinaire známý i neznámý (1981, s dalšími); R. Desnos: Prostory spánku (1984, s dalšími); R. Char: Společná přítomnost (1985); P. Celan: Sněžný part (1986, i ed.); F. Bruckner: Alžběta anglická (D, rozmnož., 1986); F. Schiller: Don Carlos, infant španělský (D, rozmnož., 1987); H. Arp: Na jedné noze (1987); K. Horák: Meziválečný muž (D, rozmnož., 1988); G. Benn: Básně (1995); G. Heym: Nářky Georga Heyma (1997, s dalšími) + Umbra vitae (1999); Ch. Morgenstern: Palmström (2001); W. Kirsten: Odkudkam = Woherwohin (2003); Fritz von Herzmanovski-Orlando: Císař Josef a dcera přednosty stanice (D, rozmnož. 2006).
Spisy Bertolta Brechta: 1. Divadelní hry 1 (1963, s R. Vápeníkem); 2. Divadelní hry 2 (1959, s R. Vápeníkem a J. Haasovou-Nečasovou); 3. Divadelní hry 3 (1961, s R. Vápeníkem); 4. Divadelní hry 4. Fragmenty a jiné (1984, s R. Vápeníkem, i ed.); 5. Divadelní hry 5. Adaptace (1978, s M. Liehmovou a R. Vápeníkem, i ed.); 6. Básně (1979, i ed.); 7. Prózy (1973, s R. Vápeníkem, i ed., oba neuvedeni); 8. Kalendářové a jiné historky (1989, s R. Vápeníkem, i ed.).
Překlady do němčiny: Die Glasträne (antologie české poezie 20. st., Berlín 1964, s F. Fühmannem, i ed.); F. Halas: Der Hahn verscheicht die Finsternis (Berlín 1970, s dalšími, i ed.); K. Biebl: Poesiealbum 117 (Berlín 1977, s F. Fühmannem, i ed.); F. Hrubín: Romanze für ein Flügelhorn (Berlín 1978, i ed.); V. Nezval: Auf Trapezen (Berlín 1978, s dalšími, i ed.); J. Karen: Bevor die neunte Welle (1980, česky Než udeří devátá vlna); Die Sonnenuhr (antologie české poezie deseti století, Lipsko 1987, s dalšími, i ed.; přeprac. 1993); Einen Tee darüber hinaus. Gedichte zum Tee (bibliof., Mühlfeld 2003, i ed.); Adieu Musen. Anthologie des Poetismus (Mnichov 2004, též ed., s E. Schreibem); Süss ist es zu leben. Tschechische Dichtung von den Anfängen bis 1920 (Mnichov 2006, též ed., s E. Schreibem).
Příspěvky ve sbornících, almanaších a katalozích: Roztrhané panenky (1942, antedat. 1937, ree. in Aluze 2001, č. 1); Václav Zykmund (katalog, 1945, s dalšími); J. Istler: Pavučiny (katalog, 1945, s Z. Lorencem); A zatím co válka (1946, s dalšími); Souborná výstava Josefa Istlera (katalog, 1946, s K. Teigem a Z. Lorencem); P. F. 1947 (1947); Žijeme 1947 (1947); Skupina Ra (1947, s dalšími); Bohdan Lacina (katalog, 1948, s Z. Lorencem a J. M. Tomešem); Ota Janeček: Práce z roku 1948 (katalog, 1949, s V. Volavkou); Výstavní list Domu umění v Brně (katalog, 1949, s dalšími); Ota Janeček (katalog, 1950, s L. Jiřincovou); Náš Majakovskij (1950); SSSR v československé poezii (1950); Miroslav Netík: Umění doby (katalog, 1950); Z dílny malíře Miroslava Netíka (katalog, 1954); František Emler: Obrazy z Vysočiny (katalog, 1956); Krajina a lidé v díle Alfreda Kubina (katalog, 1957, s F. Holešovským); Básnický almanach 1957 (1958); Děti ho mají rády (1959); Španělský podzim Františka Halase (katalog, 1959); V. Reichmann: Photolyrik (katalog, 1960); Stránky z deníku (1960); Šenk / Dobiáš / Hadlač. Plastiky; oleje; grafika (katalog, 1960); Profil 58 (katalog, 1961); Dvacáté století (1962); Každou vteřinu (1964); Brno (1964, texty k fotografiím Budíka, Hrubého a V. Reichmanna, s texty J. Skácela); Bohdan Lacina. Obrazy 1945–1964 (katalog, 1964, s J. M. Tomešem); J. Hadlač: Dřevoryty (katalog, 1965); Přišel čas (1965); Refrény země (1965); Rozhlasové hry (1965, zde hra Zvědavost); Český brevíř lásky (1966); Snímky krajiny poezie (1966); Kunštátské akordy (1966); Bohdan Lacina. Obrazy a pastely 1965–1967 (katalog, 1967, s dalšími); Pád do výšky (1967); Leninia (1967); Magnetická pole (1967); Sto tváří lásky (1968); Divadlo je divadlo (1969); Stavba ve výši (1970); Arnošt Budík: La poésie surréaliste tcheque et slovaque (Brusel 1972); Slovníček literárních pojmů (1976, pod jm. F. Tenčíka); Sto let české knihovny ve Znojmě (1978, pod jm. Jan Hanzálek a kol.); Le domaine poétique international du surréalisme (Paříž 1978); Brecht in sozialistischen Ländern (Berlin 1981); Nadrealizm europejski (Warszawa 1981); Jiří Mahen, spolutvůrce pokrokové kulturní politiky (1983); P. Král: Le surréalisme en Tchécoslovaquie (Paris 1983); J. Klápště: Grafika (katalog, 1983, s J. Hilčrem); Karel Valter: Obrazy 1970–1982 (katalog, 1983, s dalšími); Karel Valter: Tvorba z let 1968–1983 (katalog, 1984, s dalšími); Putování Múzy Thálie (1984); Jan Rajlich: Ruby (katalog, 1985); Vesmír básníka (1985); Dada (monografie, antedat. 1983, vyšlo 1986); Vilém Reichmann: Grafogramy (katalog, 1986); Stopy Miroslava Štolfy (katalog, 1986); Jaroslav Klápště: Grafika (katalog, 1986); Hans Arp: mušle a deštníky (katalog, 1986, i překlady); Almanach Světové literatury (1986); Jak lomikámen v dešti (1987); František Halas, spolutvůrce pokrokové kulturní politiky (1987); Klára Bočkayová (katalog, 1987); Karel Vaca (katalog, Bolzano 1987); V. Komárek: Graphik (něm., monografie, Lipsko 1987, překlad E. Thiele); Preclíkova Generace avantgardy (katalog, 1987, s J. Hekem a I. Zhořem); Vlasta Baránková (katalog, 1987); Miroslav Šimorda: Mezi černou a bílou (katalog, 1987); Josef Ruszelák: Obrazy, kresby, grafika (katalog, 1987); Vysočina Viléma Reichmanna (texty k fotografiím V. R., 1988); Václav Bláha: Nepřetržitá báseň (katalog, 1988); E. Fila: Agfachrome (něm., katalog, 1988, s dalšími); M. Koreček: Fokalky (katalog, 1988); Karel Veleba: Obrazy (katalog, 1988, s J. Vránovou); M. Koreček: Phantomasia (něm., katalog, Berlín 1989); Olbram Zoubek: Reliéfní otisky (katalog, 1989); Jaroslav Klápště: Obrazy – grafika (katalog, 1989, s I. Kořánem); Josef Jíra, Jaroslav Klápště, Vladimír Komárek: Grafika, objekty (katalog, 1989); Karel Valter: Oleje, tempery, papírotisky (katalog, 1989, s dalšími); K. Vaca: Výběr z díla (katalog, 1989); Odarci ze skóry (Varšava 1989); Jánuš Kubíček: Obrazy (katalog, 1989); Jaroslav Klápště: Grafika (katalog, 1990); Karel Vaca: Filmové plakáty (katalog, 1990); Ida Vaculková: Bilder, Keramik (něm., katalog, 1990 Bochum, s dalšími); Jiří Kolář: Koláže, knihy, dokumenty (katalog, 1991); Miroslav Štolfa (katalog, 1991); Miroslav Štolfa (katalog, 1991, s dalšími); Karel Valter: Obrazy (katalog, 1991, s dalšími); Václav Bláha a… (katalog, 1992, s B. Holým); Weltai, gepellt (Vídeň 1992); Vít Obrtel: Architektura, polygrafie, nábytek (katalog, 1992, s dalšími); Václav Tikal (katalog, 1992, s dalšími); Světlo v tmách. Divadlo hudby Olomouc 1968–1989 (katalog, 1992, s dalšími); Václav Tikal (katalog, 1993, s dalšími); Lyrikentreffen (Münster 1993); Oleg Sus redivivus (1994); Jan Vičar (katalog, 1994); Jaroslav Klápště: Grafika (katalog, 1994, s dalšími); M. Matoušek: Vyznání (katalog, 1995, zde básně z cyklu Okolo Vysočiny); Jaroslav Klápště: Obrazy a grafiky (katalog, 1995, s dalšími); Umění frotáže (1995); Milada, Antonín, Arna Juračkovi (katalog, 1995, s dalšími); Karel Valter: Obrazy (katalog, 1995, s dalšími); Milan Bočkay: Naruby (katalog, 1996, s dalšími); Karel Vaca: Obrazy scénické a kostýmní návrhy filmové plakáty (katalog, 1996); Bohuslav Reynek 1892–1971 (katalog, 1996, s J. Šerých); Alfred Kubin 1877–1959 (katalog, 1996, s dalšími); Miroslav Matoušek. Voda, kámen, dřevo (katalog, 1996); Rudolf Kundera (katalog, 1996, s dalšími); Heidelberg – 708 Km – Brünn (něm., katalog, 1997, s dalšími); Informel a skupina Cobra ze sbírek bochumského muzea (katalog, 1997, s dalšími); Jaroslav Škarohlíd: kresba a grafika (katalog, 1997, s V. Zykmundem); Lásky a nelásky. 61 současných českých spisovatelů o lásce (1998); Takový byl Matal. Vzpomínky malířových přátel (1998, s dalšími); Sdružení Q. Nebe, peklo, ráj (katalog, 1998); Z pařížských dopisů Jana Zrzavého (bibliofilie, 1998, s dalšími); Klára Bočkayová: Jesenní anjeli / Fall angels (katalog, 1998, s dalšími); VII. mezinárodní sochařské symposium Dřevěná plastika, Žďár nad Sázavou (1998, s dalšími); Ludmila Jandová: obrazy (katalog, 1998, s M. Hlaváčkovou); Dem Erinnern eine Chance (Kolín nad Rýnem, 1998); Jaroslav Klápště: malíř a grafik (katalog, 1999, s dalšími); Osobnosti českého grafického designu. Václav Bláha (katalog, 1999, s dalšími); Vladimír Komárek: Obrazy a grafiky (katalog, 1999); Karel Hynek Mácha – očima grafiků (bibliof., 1999); Karel Valter (katalog, 1999, s dalšími); Václav Zykmund (katalog, 1999, s dalšími); Živly – Olga Hudečková, Josef Ruszelák (katalog, 1999); Josef Ruszelák: Pyromachie a reliéfní tisky (katalog, 2000, s E. Turnovským); František Doležal (1910–1989): Komorní výběr z díla (katalog, 2000, s dalšími); Antonín Juračka: až 2000 (katalog, 2000, s dalšími); Jan Rajlich – koláže, grafiky, plakáty 1971–2001 (katalog, 2001, s R. Postlem); Ryby katedrál (2001); Výtvarná Vysočina (katalog, 2001, s J. Mackem); Bohdan Lacina: Obrazy (katalog, 2002); Za Vladimírem Komárkem (katalog, 2002); Sedm a půl století. Stati o historii, kultuře a umění žďárského kláštera (2002, s dalšími); Pegasovo poučení (2002); Anthologie de la poésie tcheque contemporaine (Paříž 2002); Jaroslav Škarohlíd – Podzimní zahrady (monografie, 2003, s dalšími); Sdružení Q (katalog, 2003, s P. Oslzlým); Emanuel Ranný: Grafika (katalog, 2004, s dalšími); Mezi námi skupinami. Konfrontace brněnských tvůrčích skupin šedesátých let (katalog, 2004, s dalšími); Portrét české společnosti na prahu Evropy (2004, s dalšími); Od záchvěvu k erupci. Karel Frauknecht a dynamická malba v Plzni (katalog, 2004, s dalšími); Vít Ondráček (katalog, 2004, s J. F. Typltem); M. Matoušek: Neskončený takřka svět (monografie, 2005); Bohumír Matal (monografie, 2006, s dalšími); Václav Bláha: život s knihou (monografie, 2006, s dalšími); Bohdan Kopecký (katalog, 2006); Po městě, jež je mi souzeno (2007); Přednášky o divadle a umění (2007).
Uspořádal, vydal a redigoval: Skupina Ra (1947); P. F. 1947 (1947); F. Halas: A co? (1957) + Španělský podzim F. Halase (1959) + Sbohem múzy (1963) + Dvanáct dopisů F. Halase ženě (1965, s F. X. Halasem) + Hlad (1966) + Ulom růži (bibliof., výbor z BB, 1981) + Ze srdce kletby (zápisník z roku 1938, bibliof., 1988) + Listy z Kunštátu a do Kunštátu (výbor z korespondence, bibliof., 1989) + Báseň Michela Angela (bibliof., 1990) + František Halas v kresbě (bibliof., 1991) + Potopa (1999) + Dolores (2003); F. Halas st.: Bez legend (1958) + Máje a prosince (1959, oba svazky společně s tit. Bez legend, 1977, L. K. neuveden); Jiří Mahen Josefu Pojarovi (1960); J. Čapek – B. Reynek: Nepřicházejí vhod (korespondence, antologie textů, 1969, s J. Glivickým); Almanach Q 1 (1970); R. M. Rilke: Herbsttag – Podzimní den (soubor překladů, 1972, s O. Bablerem); Láska bez konce (bibl., antologie BB, 1980); Kunštát 1280–1980 (1980, s dalšími); Za noci měsíčné… (Šrámkovy překlady poezie, 1981); Čítanka slovenské literatury (1982); O. Wenzl: Veškerá poezie (1982) + Pohodlný život (výbor, 1990); Skupina Ra (katalog, 1988, s dalšími); Almanach Q 2–3; Almanach Q 4 (oba 1991, s dalšími); J. Palivec: Strach jsem měl, ale nebál jsem se… (bibliof., 1992); H. Heine: Lorelei (výbor, Bratislava 1992, překl. Ľ. Feldek); Čtyři vzpomínky na Františka Halase (bibliof., 1993); Almanach Q 5: ohlédnutí in memoriam (1994, s dalšími); Ch. Morgenstern: Nočný spev rýb (výbor, Bratislava 1994, překl. Ľ. Feldek); Almanach Q 6. Teď a nyní (1996, s dalšími); Vivat Academia (1997, s M. Plešákem a J. Ruszelákem); Duše Brna (1998, též anglicky); Q 2000. Almanach Q: Q.(B.).F.F.F.Q.S.: quod (bonum), felix, faustum, fortunatumque sit. 7 (2000, s dalšími); Dokořán – Dílo Františka Halase v tvorbě českých malířů a grafiků (bibliofilie, 2001); Dílo Františka Halase: Dílo F. Halase (6 sv., 1968–83, 2001; sv. 3–5. s F. X. Halasem, sv. 6 s Janem Halasem).

LITERATURA

Knižně: Zlomky L. K. (rozhovory s L. K., 1993, ed. J. Hoblík, zde též bibliografie); Ludvíku Kunderovi k pětaosmdesátinám (2005); B. Srba: Více než hry. Dramatická tvorba Ludvíka Kundery (2006); Zum 90. Geburtstag von Ludvík Kundera (2010).
Studie a články: J. Kopecký: Malá úvaha na okraj hry, in L. Kundera: Totální kuropění (1962), též in J. K., Dramatický paradox (1963); J. Dewetter: Slunce musí být kulatééé, ZM 1963, č. 12; D. Jeřábek: Emocionální hodnoty brechtovského divadla a první hra Ludvíka Kundery, sb. Cesty k dnešku (1964); Z. Kožmín: Lyrika bez závorek a v závorkách. Poezie Ludvíka Kundery, sb. Cesty k dnešku 2 (1966); B. Srba: Lyrické drama L. Kundera, Program 1986/87, č. 3; Dramatické umění (Příloha) 1986, sv. 11; Z. Pešat: Ra literatura, in Skupina Ra (1988, katalog výstavy); Z. Drahoš: Několik poznámek k poezii L. K., in XVIII. mikulovské sympozium 1988 (1989); J. Hek: L. Kundera – život a dílo v tvůrčím pohybu, Duha 1990, č. 1; Z. Kožmín: Doslov, in L. Kundera: Spád věcí a jiné básně (1992); E. Juliš: Místo doslovu, in L. Kundera: Pády (1992); Z. Kožmín: doslov, in L. Kundera: ROK 1993, č.; F. Všetička: Zázněje pro Ludvíka Kunderu, in F. V., Vnitřní vitráže (1996); Literaturwissenschaftliches Kolloquium anlässlich der Verleihung des Andreas-Gryphius-Preises 1998 an Milo Dor und Ludvík Kundera (sborník, Jena 1999); T. Kubíček: Ludvík Kundera, Duha 2000, č. 1; J. Žák: Hovory o knihách (2000); A. Štěrbová: Dramatické texty Ludvíka Kundery z let 1961–1970, Studia Bohemica VIII. Acta Universitatis Palackianae Olomucensis. Facultas Philosophica. Philologica 2000, sv. 72.; Z. Hrabica: Jak jsem je poznal (2001); A. Štěrbová – T. Lazorčáková: Umělecké osobnosti brněnského rozhlasu (2001); E. Šlapanská: Jak jsem je znala (2002); J. Munzar: Ludvík Kundera překladatel, in Český překlad 1945–2003 (2003); H. Jurman: Nesmazatelné stopy (2004); M. Hynšt: Poema o nehrdinství, in M. Hyšt: Od divadelního eseje k divadelnímu tvaru 2 (2006); F. Valouch: Ludvík Kundera na Hoře dění, in Z paměti literární Olomouce 2 (2006); Z. Fišer: Brecht píše česky aneb Zamlčovaný překladatel Ludvík Kundera, in Literatura určená k likvidaci III (2006); Literka 2007.
Recenze: Živly v nás: A. M. Píša, Kytice 1947, č. 3; -Zd. R.- (Z. Rotrekl), Akord 1946/47, č. 6; J. Vladislav, Lidová kultura 1946, č. 42; -G.- (F. Götz), Národní osvobození 10. 12. 1946; -ed- (E. Drmola), Rovnost 13. 4. 1946 * Konstantina: J. Vladislav, MF 6. 12. 1946; -ah- (A. Holas), Rt 5. 5. 1946; -J. H.- (J. Hrabák), List sdružení moravských spisovatelů 1946, č. 7–8; -ok- (O. Kryštofek), Doba 1947, č. 8 * Napospas aneb Přísloví pro kočku: J. Morák, My 1948, č. 28; -J. H.- (J. Hrabák), List sdružení moravských spisovatelů 1947/48, č. 3–4 * Laviny: V. Kalivoda, LD 28. 1. 1948; -J. H.- (J. Hrabák), List sdružení moravských spisovatelů 1947/48, č. 3–4 * Německé portréty: V. Feldstein, LitN 1956, č. 49; -dš- (D. Šajtar), Nová Svoboda 21. 10. 1956; V. Kafka, MF 31. 10. 1956; -B. M.- (B. Mencák), HD 1956, č. 12; J. Žáček, Křesťanská revue 1956, č. 9; K. Krejčí, Sborník prací filosofické fakulty brněnské university 1957, řada D – Literární věda, č. 4 * Záznamy a promluvy: J. Hrabák, Rovnost 25. 11. 1961; O. Rafaj, ČK 1961, č. 12; F. Vrba, LitN 1962, č. 4; M. Blahynka, Kultura 1962, č. 3; Z. Kožmín, Plamen 1962, č. 3; M. Vacík, RP 2. 9. 1962; R. Matys, Práce 31. 1. 1962 * Totální kuropění: -B. M.- (Bohumír Macák), HD 1961, č. 8; S. Machonin, LitN 1961, č. 38; J. Opavský, Plamen 1961, č. 8; J. Kopecký, DivN 1961, č. 26 * Letní kniha přání a stížností: F. Vrba, LitN 1963, č. 18/19; -O. S.- (O. Sus), KT 1963, č. 18 * Korzár: L. Suchařípa, DivN 1962/63, č. 23; V. Kudělka, HD 1963, č. 6 + č. 8; J. Kopecký, RP 21. 5. 1963; K. Bundálek, Rovnost 19. 4. 1963 + 5. 5. 1963; O. Rydlo, MF 5. 5. 1963; -vpa- (V. Pazourek), SvSl 20. 4. 1963; -rč-, LD 25. 4. 1963; M. Uhde, Divadlo 1963, č. 9; M. Rejnuš, HD 1964, č. 6 * Historie Velikého Okresního Kýžala: -mir-, LD 30. 5. 1963; V. Havel, LitN 1963, č. 47; V. Janovic, Plamen 1963, č. 7; -F. T.-, ZM 1963, č. 10 * Mít zelené tělo: J. Novák, MF 9. 7. 1964 * Nežert: Z. Hořínek, Divadlo 1964, č. 2 * Tolik cejchů: Z. Kožmín, HD 1966, č. 12; týž, LitN 1967, č. 7; K. Milota: Útěk do poezie, Plamen 1967, č. 1; –ü- (T. Müllerová), Impuls 1967, č. 1 * Zvědavost: D. Jeřábek, DivN 1966, č. 20/21; V. Pazourek, SvSl 1. 4. 1966 * Odjezd: M. Blahynka, KT 1968, č. 17; Z. Kožmín, HD 1968, č. 2; P. Pešta, Rt 13. 2. 1968; M. Petříček, LitL 1968, č. 12 * Fragment: F. Valouch, ČK 1968, č. 8; Z. Kožmín, HD 1968, č. 1; I. Jelínek, Studie (Řím) 1968, č. 1 * Hruden: M. Blahynka, Rovnost 2. 8. 1986; Z. Heřman, Tvorba (příl. Kmen) 1986, č. 23; A. Kopřivová, Brněnský večerník 10. 4. 1986; M. Reisel, Romboid 1987, č. 4 * Chameleon aneb Josef Fouché: (sr) (= F. Schildberger), Rozhlas 1987, č. 40 * Malé radosti: Z. Kožmín, List pro literaturu 1990, č. 4; M. Vacík, NK 1991, č. 14; -sol- (L. Soldán), SS 5. 4. 1991; I. Slavík, LD 15. 6. 1991; Z. Lorenc, Tvar 1991, č. 19; J. Trávníček, Rok 1991, č. 5 * Ptaní: B. Marčák, Rovnost 23. 10. 1990 * Napříč Fantomázií: P. A. Bílek, NK 1992, č. 24; Z. Lorenc, Tvar 1992, č. 42 * Ztráty a nálezy: P. A. Bílek, NK 1992, č. 11; M. Zelinský, Tvar 1992, č. 23; M. Pokorný, Prostor 29. 7. 1992; I. Slavík, LD 24. 6. 1992; Z. Kožmín, Večerník 18. 8. 1992 * Gedichte: L. Soldán, LD 21. 10. 1992 * Spád věcí a jiné básně: M. Trávníček, LD 8. 4. 1993; J. Wiendl, Tvar 1994, č. 3 * Pády: M. Trávníček, LD 20. 2. 1993; Z. Lorenc, Tvar 1993, č. 11; I. Harák, Severočeský regionální deník 29. 6. 1993 * Řečiště: J. Šimůnek, SS 4. 5. 1993; M. Petříček, Tvar 1993, č. 21; Z. Pešat, LitN 1993, č. 26; V. Petrbok, Souvislosti 1993, č. 4/5 * Bez názvu: R. Matys, NK 1994, č. 42; Z. Lorenc, Tvar 1994, č. 19 * Hádvěó aneb Samá voda: -MV- (M. Vacík), NK 1994, č. 46 * Sny též: J. Wiendl, NK 1995, č. 48; -bm-, SS 22. 11. 1995; Z. Kožmín, Rt 24. 1. 1996 * Úhledná džungle: J. Šimůnek, SS 26. 1. 1996; M. Exner, Tvar 1996, č. 10 * Vůně soli: V. Petrbok, Souvislosti 1998, č. 3/4 * Ve vánici: J. Suk, NK 1998, č. 21; A. Štěrbová, Aluze 1999, č. 1Králové, zločinci, mágové: M. Jungmann, NK 1999, č. 20; M. Bauer, Tvar 1999, č. 17 * Brecht: Z. Hořínek, Divadelní revue 1999, č. 4; M. Martinovský, Kam v Brně (příl. Kam) 2000, č. 11; V. Závodský, Duha 2000, č. 3 * Napospas: P. Švanda, Rt 7. 1. 2000; J. Suk, NK 2000, č. 3; M. Bauer, Tvar 2000, č. 4 * František Halas: P. Švanda, Rovnost 22. 3. 2000; M. Doležal, LitN 2000, č. 14; J. Suk, NK 2000, č. 15; J. Trávníček, Tvar 2000, č. 11 (zde též M. Bauer); J. Chrobák, Aluze 2001, č. 1 (dostupné z: http://aluze.cz/2001_01/kundera.php) * Berlin: -vs- (V. Strebel), Prager Zeitung 2000, č. 51/52 * Piju čaj: T. Ruta, LitN 2003, č. 47; O. Hojda, Souvislosti 2004, č. 1; Z. Bubnová, Tvar 2004, č. 11 * Mrznoucí mrholení: F. Valouch, LitN 2005, č. 16; K. Kolařík, Tvar 2005, č. 8 * Různá řečiště (A + B): K. Kolařík, Tvar 2005, č. 13 (zde též M. Jungmann); M. Bauer, Aluze 2005, č. 3; I. Harák, Weles 2006, č. 24/25 * Noc a sen a modro: A. Bžoch, Slovenská literatúra 2005, č. 6 * Onde: L. Soldán, Kam v Brně (příl. Kam) 2009, č. 2; K. Bukovjanová, Host 2009, č. 5; P. Král – J. Gabriel, Tvar 2010, č. 6.
Rozhovory: V. Jestřáb, KT 1963, č. 10; J. Lederer, ZN 31. 8. 1963; -r- (J. Rejzek), SvSl 24. 2. 1963; J. Hořec, Taneční hudba a jazz 1964/65; V. Burda, LitN 1967, č. 19; -dfk- (J. Dufek), Rovnost 23. 7. 1967; J. Souchop, LD 11. 3. 1970; J. Hoblík, Kmen 1989, č. 26; J. P. Kříž, Scéna 1989, č. 4; Z. Drahoš, List pro literaturu 1990, č. 1; J. Souchop, Tvar 1990, č. 3; J. Kašpar, Tvorba 1990, č. 23; J. Suchomelová, Moravské noviny 1991, č. 21; F. Schildberger, LidN (příl. Národní 9), 30. 7. 1992; D. Perstická, Duha 1993, č. 3; M. Šádková, Interview 1993, č. 12; J. Kašpar, Mladý svět 1996, č. 6; J. Meier, Čtenář 1996, č. 7/8; J. Tuček, Rt 22. 1. 1997; P. Bilík – M. Stöhr, Host 1999, č. 7; J. Slomek, LidN 26. 2. 2000; J. Halas, Týdeník Rozhlas 2000, č. 15; J. P. Kříž, Právo 18. 3. 2000; K. Blažek, Duha 2002, č. 2; D. Kaprálová, Tvar 2005, č. 7; J. Kolář, DivN (příl. Čtení na konec roku) 2005, č. 22; M. Kratochvílová, Duha 2007, č. 4; J. Machalická, LidN 10. 1. 2008.
K životním jubileím: F. Holešovský, Zprávy Spolku českých bibliofilů 1980, č. 2; bm + bg, Brněnský večerník 22. 3. 1990; T. Mazáč, LD 22. 3. 1990; J. Tvrzník, MF 23. 3. 1990; J. Hilčr, NK 1990, č. 12; B. Srba, SS 22. 3. 1990; B. Marčák, Rt 22. 3. 1990; M. Pokorný, MFD 22. 3. 1995; L. Sedláková, Denní Telegraf 22. 3. 1995; J. Šimůnek, SS 22. 3. 1995; E. Sokol, Rt 22. 3. 1995; M. Trávníček, Zprávy spolku českých bibliofilů 1995, č. 1/2; -jmc- (J. Machalická), LidN 24. 3. 2000; R. Burián, Rt 22. 3. 2000; P. Šrut, Právo (příl. Salon) 17. 3. 2005; D. Kaprálová, MFD 18. 3. 2005; O. Horák, LidN 22. 3. 2005; B. Rychlík, LidN 20. 3. 2010.
Nekrology: A. Jedličková, MfD 18. 8. 2010; O. Horák, Hospodářské noviny 18. 8. 2010; J. Gabriel, Hospodářské noviny 18. 8. 2010; J. Rambousek, MfD 18. 8. 2010; M. Uhde, MfD 18. 8. 2010; -lgtt – dd – var-, Týden 2010, č. 34; J. Machalická, LidN 18. 8. 2010; M. Doležal, Týdeník Rozhlas 2010, č. 35; V. Strebel, Prager Zeitung 19. 8. 2010; F. Valouch, LitN 23. 8. 2010; K. Kadlecová, Reflex 2010, č. 34; Z. Pavelka, Právo (příl. Salon) 26. 8. 2010; M. Jareš, Tvar 2010, č. 14; I. Srbková, Tvar 2010, č. 16; M. Hatala, Listy 2010, č. 5; L. Soldán, Kam v Brně (příl. Kam) 2010, č. 10; -?-, Host 2010, č. 8; V. Ondráček, tamtéž; A. Vávrová, Plž 2010, č. 12; -?-, Ateliér 2010, č. 19; -spa- (Mirka Spáčilová), MfD 29. 12. 2010; J. Rambousek, Universitas 2010, č. 4.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Od jednotlivého slova, od halasovského nakládání, potýkání se se slovem se Kundera dostává k seskupování metafor, k jakési racionální fantazii. „Nic se nepostavilo v cestu padajícímu soumraku. Naopak, slova, která na mne dopadají, dovršují všeobecné řícení.“ (s. 10) Složité magicko-realistické obrazy jsou koncentrovány na vyslovení hrůzy, jejíž konkretizací je válka, ničení, boření, a nakonec i smrt. „Marně jsou hnána slova proti bráně vzdálenosti, marně buší oči na mlhy návratů. Stoupající a klesající kapiláry přehrávají barevné stupnice a ustalují se v karmínových variacích. Žíravina nucené odloučenosti! Zdi, které dosud hledají svůj dynamit! Není závratnější, není krutější ceny nežli cena naděje. Vytékají jezera a není měsíc. Vtékají slzy a hloubí se oči. Ale je tu má sítnice!“ (s. 13) V rámci této destrukce jsou znejisťovány individuality, děje se zde záměna jmen i záměna osob, procházejí zde rozličné dívky (plavovlasé, orientální, Konstantina, Madeleine); jejich přítomnost v textu znamená erotizování skutečnosti, ovšem toto fantaskní erotizování existuje v rámci smrti, bomb, války. A vše – erotika i válka – je zahaleno do básnických obrazů. „Na počátku je žena.“ (s. 37) Tak je otevřena novela Konstantinopolis. Ale ženy jsou imaginární, protože taková je i skutečnost; jsou magické.
M. Bauer: Prózy Ludvíka Kundery, Tvar 2000, č. 4, s. 20.

Poesie Ludvíka Kundery je jaksi všeobecně, ale neprávem spojována pouze se Skupinou Ra, která ve válečných a těsně poválečných letech, často spíš problematicky než inspirativně, navazovala a rozvíjela „odkaz“ surrealismu a jeho objevů. Přes různé výhrady, sahající od teoretické nevyzrálosti až po surrealismu cizí „estetizaci“, lze však v tvorbě řady členů skupiny najít pozoruhodná, nesporně autentická a jedinečná díla, která mají daleko jak pouhému výtvarnému umění, tak k pouhé literatuře. A koneckonců i k samotnému předválečnému surrealismu. Není snad ani třeba zdůrazňovat, že se k nim v převážné míře řadí i poesie Ludvíka Kundery, který patřil ke klíčovým básníkům skupiny. Nicméně jako by se často zapomínalo, že jeho básnická tvorba nekončí rozpadem skupiny po únoru 1948, ale přes různé peripetie, zákruty a tápání se dál rozvíjí a trvá vlastně do dnešních dní. Ne náhodou Kunderovo nesmírně rozsáhlé dílo obsahuje vedle divadelních, rozhlasových a televizních her, prozaických textů a překladů více než dvě desítky básnických sbírek. Poslední z nich s poněkud nezvyklým, až archaickým názvem Onde má daleko k tomu, aby byla jen jakýmsi básnickým epitafem jeho díla. Naopak, svěžest této útlé sbírky, hravost, rozpomínání na stará léta i kapky melancholie, stejně jako docela obyčejný „naštvaný“ údiv nad tím, kudy se dnes svět vlastně ubírá – „všeobecnost je příznakem doby / a hluboké slaboty“, ji řadí rozhodně k tomu podstatnému, co dnes česká poesie nabízí.
J. Gabriel: Příběhy, jež proudí pod každým veršem, Tvar 2010, č. 6, s. 2.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Databáze českého uměleckého překladu po roce 1945
Bibliografická databáze ÚČL AV ČR
Moravské zemské muzeum o L. Kunderovi
Rozhovor s L. Kunderou

Částečně převzato ze Slovníku české literatury po roce 1945, autor hesla Jaroslav Med (1995), aktualizoval Michal Jareš (2009)
Autor hesla: Jiří Severa (2013)
Aktualizace hesla: 1. 5. 2014 (js)
Aktualizace bibliografie: 1. 5. 2014 (js)

Jiří KAMEN

* 28. 3. 1951, Kolín

Zdroj: Tomáš Vodňanský

Zdroj: Tomáš Vodňanský

Mládí prožil v Kolíně, kde vystudoval v letech 1966–1969 Střední všeobecně vzdělávací školu. Následně vystudoval na FF UP obor uměnověda; navazujicí doktorské studium úspěšně ukončil v roce 1976 prací Emil Artur Longen – divadelník (titul PhDr.). Byl asistentem režie v Divadle Jaroslava Průchy v Kladně a od roku 1975 působí trvale v Praze jako rozhlasový redaktor. Začínal v Československém rozhlasu jako redaktor zábavného vysílání, v letech 1989–1992 byl šéfredaktorem redakce dramatického a literárního vysílání; v letech 1991–1993 působil jako šéfredaktor rozhlasové stanice Vltava. V současné době je vedoucím publicistického vysílání a zástupcem šéfredaktora stanice Český rozhlas 3 – Vltava. Své verše, literární kritiky a články publikoval např. v Tvorbě, Svobodě, MF, LidN, Týdeníku Rozhlas, časopisech Lidé a země, Země světa, Koktejl, Týden a dalších.

Kamen se od roku 1995 autorsky podílí (v současnosti zejména s Evou Nachmilnerovou) na pravidelném rozhlasovém pořadu Víkendová příloha stanice Vltava. Za tento pořad, který vytvořil společně s Blankou Stárkovou (dále vytvořili ještě např. také Stylové večery – dodnes vysílané v kratším provedení jako Páteční večery), byl oceněn novinářskou Cenou křepelek (1996). Je také (vedle zmíněné Stárkové a dalších spolupracovníků) spoluautorem cyklu celodenních vysílání z evropských zemí a měst; Den v pařížské kultuře (1995), Den ve vídeňské kultuře (1996), Portugalsko – země objevů (1998), Švýcarsko – malá země mnoha zemí (1998) ad. Další cyklus pořadů o literatuře, na kterém spolupracoval např. s Bohumilem Hrabalem, Janem Werichem, Janem Burianem ad., byl vysílán pod titulem Literární poklesky. Mimo dokumentární a kulturní pořady je Kamen také autorem četných rozhlasových her, přičemž např. jeho prozaická prvotina Toulavý kůň byla zčásti odvysílána jako rozhlasová hra. Z ostatních jmenujme např. Poslední dialog (1986), Objednávka na štěstí (1987), Láska vše zachrání (1987), která byla také uvedena v plzeňském loutkovém divadle Alfa v roce 2003; dále Král a jeho básník (1990), Dárci (1991) a další. Je rovněž autorem obsáhlého literárního průvodce Švýcarsko: Malá země s velkými příběhy (2007).

Kamen svou první báseň časopisecky publikoval v roce 1973 a další básně zveřejňoval v různých periodikách po celá 70. léta. Nicméně knižně debutoval prózou Toulavý kůň a již v tomto díle můžeme spatřovat prvky, které se stanou pro jeho tvorbu typické. Autor využívá historická fakta jako základní kostru příběhu, kterou pak fabulačně rozvíjí, respektive doplňuje o psychokresbu postav. V biografickém románu Toulavý kůň tedy zužitkoval detailní znalosti o českém divadelníkovi E. A. Longenovi získané při psaní disertační práce.

Druhou Kamenovou knihou byla sbírka Výtah do nebe, k níž po třech letech doplnil další s titulem Štěstí pod míru. Obě sbírky jsou si poetikou i tematikou velmi blízké: nevyskytuje se v nich příliš přírodních či milostných motivů, čtenář je spíše uváděn do konkrétního všedního okamžiku, souběžně je však vystaven fantaskním obrazům a ironickým komentářům. Atmosféra poezie všedního dne má svůj kontrapunkt v nevšedním lexiku. Místy autor přechází do básní v próze.

Mezi oběma sbírkami vyšla Kamenovi kratší próza Zlatý Petr, ve které poprvé tematizuje  rodné město Kolín a jeho okolí. Autobiograficky laděná próza nostalgicky revokuje kolínská 60. léta. O poznání sevřenějším dojmem působí povídková sbírka Dědeček na střeše, v níž se příběhy jednotlivých svérázných postav proplétají na českém maloměstě. V roce 1995 vydal autor román Ten druhý jsem já, v němž zprostředkovává vnitřní monology čtyř hlavních postav (pátá se vynořuje postupně a pomalu, i přestože hraje v příběhu podstatnou roli), které přemítají nad svým životem, uměním i dobou, v níž se ocitly. V románu s názvem Za všechno může kocour vystupuje do popředí ironie. Zápletka tohoto románu se odehraje v redakci rozhlasové stanice roku 1989: Na stranické schůzi se při vybírání stranických legitimací začne z legitimace hlavní postavy spisovatele Jana Havránka šířit odporný zápach. Do vyšetřování původu zápachu se zapojuje také StB – autor v tomto románu opět vytváří mozaiku příběhů a vztahů, konkrétních historických souvislostí, avšak v centru vyprávění stojí naprostá absurdnost, ukazující bezpáteřnost, zaslepenost, oddanost straně, kterou si postavy léčí své osobní problémy a selhání. Kamen román opět kompozičně pečlivě propracoval, kapitoly mj. uvozují citáty z díla E. T. A. Hoffmanna Životní názory kocoura Moura, které fungují nejen jako kontrasty k jednotlivým příběhům, ale slouží také jako textové orientátory (těch mj. Kamen používá ve svých prózách velice často), pojítka mezi jednotlivými dějovými liniemi a někdy předjímá citát následující děj. Vedle orientátorů, které vypravěč zapředl do textu, komentářů, které často ironizují či zpochybňují právě řečené, her se čtenářem, opakování některých událostí atp. jistě stojí za zmínku střídání žánrů – vypravěč například (a neodpustí si u toho ironickou poznámku) uvádí „náčrty“ povídek Jana Havránka, jedna kapitola je napsána jako divadelní hra atd.

Román Hugo nese nezvykle dlouhý podtitul: Nejkrásnější voják rakousko-uherské armády, dobrodruh, tulák, muž, který znal Lenina, Hitlera, Mussoliniho, Goebbelse, přítel Lva Trockého, osvětimský vězeň, židovský básník, autor německých veršů Hugo Sonnenschein z Kyjova píše z mírovské trestnice dopis Rudolfu Slánskému. Skutečnost a fikce v románovém příběhu. Na základě dopisu Huga Sonnenscheina, který Rudolfu Slánskému skutečně začal z Mírova v padesátých letech psát, autor vytváří v tomto rozsáhlém příběhu, majícím podobu dopisu se vsunutými epizodami ze Sonnenscheinova (Sonkova) života, neuvěřitelnou mozaiku příběhů, situací a postav. Autor rekapituluje v podobě autorského vyprávění Sonkův život, dotváří a domýšlí do možných souvislostí zdánlivě nesourodé dějinné události první poloviny dvacátého století, které se střetávají ve vzpomínkách jednoho (dnes již takřka zapomenutého) židovského básníka. V románu vypravěč hovoří o svém dětství, válce, milostném životě, přátelství či setkání se slavnými osobnostmi, politiky a umělci, svých cestách napříč Evropou, dobrodružství; podobně jako v autorově prvotině je zde použito techniky propojování prokazatelných historických událostí a fikce, takže čtenář je stržen životními osudy tohoto básníka, dobrodruha, údajného kolaboranta, atd., přestože bez znalosti pramenů nebude s to odlišit realitu od fikce, což vlastně ale ani není nutné. Ve výsledku tak z románu vyvstávají nové souvislosti, ke čtenáři promlouvá postava, která možná byla u utváření moderních dějin a některých jejich strůjců nějakým způsobem nablízku. Podobně jako v mluvené řeči, také v tomto fiktivním dopise autorský vypravěč přeskakuje od jednoho období k druhému a v návratech určitých situací a zážitků probleskuje autorova specifická poetika a schopnost vytvořit poutavé vyprávění o skutečných i možných událostech, často tragických, a pojednat o nich vážně, s humorem či ironií.

Zatím posledním Kamenovým dílem je román Kinžál, který podobně jako předchozí próza nese podtitul charakterizující hlavní linii vyprávění: Román o hledání ztraceného obchodníka s limonádou v africké pouštní válce. Jedná se o nejobsáhlejší autorův román (bez obsahu a tiráže má bezmála 463 stran) a podobně je to se strukturou, která je jednoznačně nejkomplikovanější; román je rozčleněn do 112 kapitol (výjimkou nejsou ani kapitoly na dvě strany), které jsou ještě nadále roztříštěny na drobnější textové úseky (v podobě „vsuvek“, „pokračování“ či „dokončení“), což autorovi umožňuje rozdělovat příběhy a zážitky jednotlivých protagonistů a libovolně je propojovat. Jedná se o mnohovrstevnatý příběh, obsahující několik vedlejších dějových linií (změť příběhů a dějových odboček), které sahají i několik století zpět (objevují se zde např. epizodické příběhy ze života sv. Vojtěcha, sv. Jana Nepomuckého, Erwina Rommela, Emy Destinnové a spousty dalších) a v určitých situacích, dějinném okamžiku (reálném, vyfabulovaném, převzatém z kroniky) se příběhy prolínají a překrývají. Autor často postupuje od malého detailu a v průběhu vyprávění se k němu vrací a nabaluje na něj další a další významy, použije jej jako leitmotiv a ve výsledku tak vznikne hustá síť vztahů mezi jednotlivými dějovými liniemi – epizodami, která na první pohled může působit zmatečně a nesourodě, přesto ve výsledku vyvstanou jasné kontury a souvislosti mezi jednotlivými příběhy. Některé kapitoly mohou (podobně jako tomu bylo u předchozích románů) fungovat jako samostatné prozaické útvary, ale čtenář si může být téměř jist, že v celku románu bude tato zdánlivě z kontextu vytržená historka či doložitelná historická událost využita a zasazena do konkrétní souvislosti – příběhu. Autor nepoužívá uvozovek, zřídka kurzívu (hlavně v názvech a citátech); spíše využívá polopřímé řeči, střídá „vševědoucího“ vypravěče s fokalizovanými pasážemi. Podobně jako tomu bylo v některých předchozích prózách, v románu Kinžál také vypravěč často „vystupuje“ ze své role a klade čtenáři otázky, spekuluje nad právě vyprávěným a dává tak prostor k určitému pocitu „dotváření“ příběhu či scény; přesto však je ve výsledku vypravěč zase oním demiurgem, který z historie sám vybírá epizody, které by mohly a nemusely souviset s příběhem. Jazykový humor, ironie a hry se čtenářem, jak jsme se s nimi již setkali např. v románu Za všechno může kocour, jsou v Kinžálu přítomny také, podobně je tomu s textovými orientátory. Hlavní dějovou linií je v tomto románu, jak naznačuje podtitul, pátrání Jaroslava po svém otci Josefovi, který bojoval v severní Africe během druhé světové války. Jednou z mála indicií, které dokazují otcovu přítomnost v afrických bojích (vzhledem k tomu, že si Jaroslav svého otce pamatuje jen velice matně, kvůli jeho brzké smrti), je právě kinžál, který si odtud přivezl. Jaroslav se snaží proplést vlastními vzpomínkami, různými dobovými svědectvími, legendami a příběhy a rekonstruovat osud svého otce, který se záhadným způsobem dostal zpět do Čech, aby po válce pracoval jako frézař a zemřel dříve, než si jej malý Jaroslav stačil zapamatovat a zjistit, jak to s jeho vojenskou kariérou a vlastně s celým životem bylo. Tato základní příběhová osnova však slouží také k tomu, aby autor přidával další a další detaily, epizody a postavy. Ve svém vyprávění tak autor rozbíhá několik příběhů, se záplavou postav, zdánlivě nesouvisejících, aby se postupně spojovaly a utvořily plastický obraz-mozaiku příběhů a aby ve výsledku celé složité „pátrání“-příběh, jak Jaroslav konstatuje v epilogu, mohlo znovu začít.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie (výběr): Toulavý kůň (P 1982); Výtah do nebe (BB 1983); Zlatý Petr (P 1984); Štěstí pod míru (BB 1986); Dědeček na střeše (PP 1988); Ten druhý jsem já (R 1995); Za všechno může kocour (R 1996); Hugo (R 2004); Kinžál (R 2011); Češi patří k Vídni aneb třicet dva výprav do Vídně v českých stopách (PP 2014).
Příspěvky ve sbornících: Prolegomena scénografické encyklopedie (1973); Peřeje (1980); Jen jednou ponejprv (1981).
Ostatní práce: Švýcarsko: Malá země s velkými příběhy (2007).
Články a studie (výběr): Rozhlas a já…, Rozhlas 5. 10. 1987; Prix Bohemia, Rozhlas 4. 9. 1989; Paseka mezi námi, LidN 13. 12. 1994; Podnět k inventuře české duše. Dnes končí konference o pražském německém spisovateli Johannesu Urzidilovi, LidN 10. 3. 1995; Causa Sonka!, Reflex 1995, č. 50; Praha – město magické, nebo erotické?, NK 2000, č. 17; Sonnenschein píše Slánskému, Roš chodeš 2000, č. 10; též in Židovská ročenka 2000/2001; Básníci jsou zvláštní chlapíci: Neobyčejný život Huga Sonky, Týden 2002, č. 4; Jaká je první kniha mých vzpomínek?, Literární novinky 20. 3. 2005; Jsi mi blízký, Rembrandte. Souvislosti jednoho odhalení, Týden 2006, č. 16; Samotářka Blanka Kubešová, Týdeník Rozhlas 29. 11. 2007; Jiří Melíšek: Všechno začalo v rozhlase, Svět rozhlasu 2007, č. 17; O Praze Petra Demetze, Týdeník Rozhlas 20. 10. 2009; Do Kunštátu se vrátil i Jan Halas, LidN 14. 1. 2010; Emil Artur Longen, Týdeník Rozhlas 20. 7. 2010; Goethe a Čechy, Týdeník Rozhlas, 22. 2. 2011; Židovský míšenec ve stínu hákového kříže, Týdeník Rozhlas 15. 3. 2011; Ludvík Kundera o expresionismu, Týdeník Rozhlas 27. 12. 2011; Moře a oceány Lubomíra Martínka, Týdeník Rozhlas, 7. 8. 2012; Poslední přátelství Franze Kafky, Týdeník Rozhlas 23. 10. 2012; Víkend s dobrým kumpánem Haškem, Týdeník Rozhlas 16. 4. 2013; Labyrinty Franze Kafky, Týdeník Rozhlas 18. 6. 2013.

LITERATURA

Knižně vydané studie a články: R. Matys: Malý dovětek. (Doslov), in J. Kamen: Dědeček na střeše (1988); P. Kosatík: Sušené meruňky nadýmají, zavařenina je lepší: Desetkrát o Sonkovi, in J. Kamen: Hugo. Nejkrásnější voják rakousko-uherské armády, dobrodruh, tulák, muž, který znal Lenina, Hitlera, Mussoliniho, Goebbelse, přítel Lva Trockého, osvětimský vězeň, židovský básník, autor německých veršů Hugo Sonnenschein z Kyjova píše z mírovské trestnice dopis Rudolfu Slánskému. Skutečnost a fikce v románovém příběhu (2004).
Recenze: Toulavý kůň: Z. Heřman, MF 19. 1. 1983; F. Knopp, LD 20. 8. 1983; V. Novotný, Květy 27. 1. 1983; L. Soldán, LM 1983, č. 6; L. Soldán, Rt 10. 2. 1983; T. Jiří, RP 18. 4. 1983; L. Vacina, Pochodeň 17. 2. 1983; L. Vacina, Svoboda 24. 2. 1983; V. Steklač, Tvorba (příl. Kmen) 2. 3. 1983; J. Czech, Scéna 1983, č. 4 * Výtah do nebe: M. Blahynka, Rt 8. 9. 1983; V. Křivánek, Tvorba (příl. Kmen) 25. 5. 1983; D. Sedlická, MF 20. 4. 1983; J. Peterka, LM 1984, č. 5 * Zlatý Petr: Z. Heřman, MF 5. 2. 1985; I. Zítková, ZN 1. 3. 1985; P. Janoušek, Tvorba (příl. Kmen) 13. 2. 1985; Š. Vlašín, Kulturní práce 1986, č. 20 * Štěstí pod míru: Z. Heřman, MF 25. 3. 1987; J. Kutina, Tvorba (příl. Kmen) 8. 4. 1987; A. Mikulášek, Brněnský večerník 17. 2. 1987; J. Olšovský, MF 30. 6. 1987; V. Vavřín, Práce 26. 2. 1987; M. Langerová, SvSl 1. 7. 1987; J. Pavelka, Rt 17. 9. 1987; L. Kundera, Rok 16. 2. 1991 * Dědeček na střeše: J. Švandelík, Práce 24. 11. 1989; V. Heger, Kmen 20. 4. 1989; M. Nezval, MF 31. 8. 1989; M. Šára, Svoboda 28. 3. 1989 * Ten druhý jsem já: J. Vanča, Práce 2. 12. 1995; P. Kosatík, MFD 9. 1. 1996; V. Novotný, Tvar 1996, č. 3 * Za všechno může kocour: V. Novotný, Mosty 1997, č. 42; F. Cinger, Právo 5. 5. 1997; P. Hanuška, Tvar 1997, č. 11; A. Haman, NK 1997, č. 18 * Hugo: L. Drahoňovská, MFD 12. 1. 2005; F. Horáček, Babylon 2005, č. 8; J. Lněničková, Literární novinky 20. 3. 2005; A. Knapp, 51 pro 2005, č. 1 * Malá země s velkými příběhy: L. Drahoňovská, MF 6. 4. 2007; B. Pražan, Týdeník Rozhlas 2007, č. 12; J. Zizler, A2 2007, č. 42 * Kinžál: A. Slezáková, MF 3. 1. 2012; F. Cinger, Právo 27. 1. 2012; R. Matys, Hospodářské noviny 27. 1. 2012; P. Hanuška, LitN 23. 2. 2012; J. Suk, Host 2012, č. 4; M. Pokorný, Týdeník Rozhlas 13. 3. 2012; J. Peňás, LidN (příl. Orientace) 17. 3. 2012; E. Klíčová, Respekt 30. 4. 2012.
Rozhovory: P. Nový, MF 6. 3. 1984; E. Vaňurová, AZ magazín 1987, č. 11; M. Šára, Svoboda 10. 10. 1987; J. Soukal, Československý voják 1989, č. 2; M. Nezval, MF 9. 11. 1989; J. Halas, Telegraf (příl. Telegrafrevue) 15. 5. 1992; P. Janáček, Tvar 1995, č. 19; A. Horáčková, MFD 8. 12. 2004; M. Pokorný, Týdeník Rozhlas 17. 4. 2012.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Kamenova próza, která ošemetný motiv masky, převleku či permanentního přestrojování subtilně naznačuje už ve svém názvu, má podtitul Čtyři monology a jeden hlas z doby ne tak dávno minulé. Toto autorské konstatování kupodivu bezelstně přijali téměř všichni dosavadní recenzenti […] Dokonce i na záložce knížky se dočítáme o „čtveřici hlavních postav, spojených úzce svými osudy“. Přitom ale své monology pronáší v autorově knize patero aktérů! Nepromlouvají zde pouze dva podivínští, zakomplexovaní klaunové a jejich rudimentárněji smýšlející, neméně však traumatizované partnerky a přítelkyně, nýbrž také pátý monologický „hlas“, zdánlivě jakoby cizí a vzdálený, zejména zpočátku víc než ostatní zamaskovaný a záměrně bezejmenný. Tím je v románu Ten druhý jsem já sebehajičský monolog fízla a donašeče, postavičky zdánlivě zcela bezbarvé a banální. Právě ona se ale stává v románovém ději oním pravým, byť též loutkovým demiurgem zrození tragédie v pražském klaunském mikrosvětě, právě tento „hlas“ v hledišti, v zákulisí i mimo kavárnu vědomě i bezděčně tahá za nitky čtyř konkrétních osudů. […] Čtveřice osamělců zároveň vytváří v dramatickém staccatu svých monologických zpovědních kreací až překvapivě proměnlivé citové trojúhelníky a čtyřúhelníky. Nicméně v osudové chvíli zůstávají pokaždé sami, vždy jen se svou samotou. Jiří Kamen zdůraznil tento existenciální moment v naprostém souzvuku s hlavním tematickým zacílením knihy.
V. Novotný: Umění románových monologů, Tvar 1996, č. 3, s. 20.

Kamen bravurně zvládá záplavy dějových sekvencí svou nápaditou narativní hrou. Sám ji připodobňuje k divadlu na divadle, snu ve snu či k principu obrázku na krabičce holandského kakaa. […] Ostentativně tak rezignuje na tendenci dobového úzu autentického kronikářství. Mimotextovou realitu pro něj reprezentuje příběh o kocourovi s doprovodnými konotacemi, předmětem zkoumání se stává jeho vyfabulování. […] Od naračních kroků, potažmo tématu spisovatelství neodbíhejme, neboť patří ke Kamenovým dominantám. Zálibně žongluje s možnostmi stvoření či vyprávění příběhu. Kolegiálně předává svému textovému alter egu Havránkovi slovo, aby mu je zase direktivně odebíral. Naordinuje rytmus svým postavám na základě ticha a zvuků v redakci, páchá schválnosti v jejich osudech, střídá detailní pohledy s filmovým střihem, reflektuje stvoření svých postav, koncentruje vlastní tvůrčí poznatky společně s Havránkem do jeho spisovatelského deníku. Postavení autoritativního demiurga nejlépe dokumentuje objevení Modráčkovy kroniky z roku 1913. […] K vydařeným partiím patří i Kamenem náležitě opracované, kunderovsky laděné esejistické partie, popř. aluze. Socialistickou sémiotiku doplňují úvahy o reprezentativnosti oblých tvarů, středoevropském romantismu, společnosti dvojic hlídajících se navzájem, o kontrastech otevřených a uzavřených prostor (shromaždišť a panelových bloků). […] Pestrobarevný příběh mentality lidí rozhlasu a literatury, resp. umění vůbec prozaik zasazuje do širšího dobového společenského kontextu uplynulých desetiletí. Zdařile tak vytváří groteskně laděnou společenskou mozaiku, z níž však člověk středoevropského regionu nevychází zrovna se ctí.
P. Hanuška: Za všechno může Kamen, Tvar 1997, č. 11, 21–22.

 

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

O J. Kamenovi na iDnes.cz

Autor hesla: Jiří Severa (2013)
Aktualizace hesla: 13. 4. 2014
Aktualizace bibliografie: 13. 4. 2014; 8. 3. 2015 (ad)

Benjamin KURAS (vl. jm. Miloslav KURAŠ)

* 4. 4. 1944, Zlín

kuras-1999 001 - Kopie

zdroj: Archiv UP

Od roku 1947 žil s rodinou v Olomouci, kde i vychodil střední školu. Na FF UP vystudoval anglistiku; studium musel na jeden rok přerušit (hrozil mu dokonce vyhazov kvůli údajnému zneuctění památníku Rudé armády) a pracoval jako recepční v hotelu. Již během studií přispíval povídkami a překlady ze současné americké literatury do studentského časopisu a psal také pro Severomoravský rozhlas. V roce 1967 byl s Ivanem Theimerem spoluorganizátorem olomouckého studentského Majálesu (více viz P. Urbášek: „Sweet sixties“ na olomoucké univerzitě, Žurnál UP 16. 2. 2007, s. 6). V roce 1968  se podílel na anglickém vysílání Československého rozhlasu. Na podzim téhož roku Kuras odešel do Londýna, kde zpočátku pracoval jako umývač nádobí, pomocník v knihkupectví, manažer divadla Young Vic a po půl roce začal působit jako stálý spolupracovník a redaktor v rozhlasové redakci BBC. V roce 1974 konvertoval k židovství a změnil si jméno na Benjamin Kuras; britské občanství získal v roce 1975. Kuras je vedle svých knih autorem mnoha rozhlasových a divadelních her, které se hrály v šesti zemích (především v Anglii, Německu, Izraeli). V jeho divadelních hrách má významné postavení židovská tematika; po úspěchu detektivní divadelní hry Friday Murder napsal Kuras šest rozhlasových her s postavou detektiva Goldberga, který je židovského původu. Tyto hry dosáhly uznání především v Německu. Z autorových divadelních her byla u nás po roce 1989 uvedena např. v Pražském divadle Na prádle hra Popeleční večeře (Supper of Ashes), tematizující poslední dny Giordana Bruna (premiéru měla v roce 1988 v londýnském divadle The Gate, kde Kuras pracoval jako divadelní manažer). Hra byla také upravena pro rozhlas a uvedla ji stanice BBC World Service. V roce 1990 byla zařazena do repertoáru bonnského divadla Eurotheater, které ji hrálo téměř dva roky. Divadlení hra Vražedný pátek byla uvedena v Divadle v Řeznické, Nikdy nekončí v Městském divadle Zlín. Jeho překlad dramatu Jeffa Barona Návštěvy u pana Greena (Visiting Mr. Green) se hrál v divadle Rokoko. Kuras také napsal několik anglických knih, z nichž byla většina vydána posléze také v češtině. Od roku 1989 přispívá Kuras do nejrůznějších periodik, např. Respektu, Bajtu, Českého deníku, Týdnu, Lidových novin, Profitu, Marianne, MF Dnes, Práva, Xantypy, Reflexu ad. Pravidelně také publikuje sloupky a komentáře na zpravodajských serverech (aktuálně.cz, Česká pozice a dalších). Kuras Českou republiku často navštěvuje, trvale žije v Londýně.

Kurasovy knihy mají velmi široké tematické rozpětí. Autor hravou a vtipnou formou (většina jeho knih se pohybuje na pomezí populárně-naučné studie a prózy) komentuje politické dění u nás i v Evropě, pád komunismu, život v posttotalitních státech, politické tendence v dnešním globalizovaném světě atd. Českému čtenáři ve svých knihách přináší pohled „z druhé strany“, z oné „velké Evropy“, takže i když některé autorovy názory působí poměrně radikálně a jako zjednodušující, v mnohém čtenáře z původní vlasti obohacující. Odstup, s nímž autor píše o české historii a povaze obecně, je patrný asi nejvíce v knize Češi na vlásku – Příručka národního přežívání. Ve svých výborech z publicistiky (např. Pryč s prašivkami) Kuras často ostře vystupuje proti Evropské unii, zároveň ale dokáže poměrně složitá témata čtivě nastínit a analyzovat (Evropa snů a skutečností). Originální je například žánr „politické kuchařky“ PPP – Politika prochází pupkem, kdy autor hledá mj. „rozdíl mezi levicovým a pravicovým stravováním“. Podobných nápadů obsahují také další jeho knihy mnoho; autor např. analyzuje lidskou sexualitu a v podobě populárně laděných „příruček“ se snaží nastínit podobu ideálního vztahu mezi mužem a ženou (Tao sexu a Mao sexu). Zabývá se také problematikou judaismu (redigoval texty v souboru Reformní a liberální judaismus a budoucnost židovství a tomuto tématu se věnuje také v knize Nebýt Golema). Pozornost věnuje též muzikologii (viz populárně laděný „průvodce“ hudbou Leoše Janáčka Klestění zarostlého chodníčku aneb Janáček pro samouky), popř. odkazu J. A. Komenského – je autorem knihy o Komenském, která vznikla jako součást výstavy věnované tomuto autorovi a nese název Slepování střepů. Komenského návrat.

Esejistický styl, ironie a smysl pro humor jsou patrné také v Kurasově beletrii; jedná se o nerozsáhlé prózy (nepřesahují délku sta stran), navíc jsou žánrově zcela odlišné. Za prózu Antonín a František jsou naživu, která nese podtitul „detektivní novela“, obdržel v roce 2001 Cenu Jiřího Marka za nejlepší detektivku. Text obsahuje velké množství dialogů, podobně jako „extraterestriální novela“ Deník viruse AIDSU. Na rozdíl od detektivní zápletky, obsažené v předchozí próze, zde převažuje absurdita vyvstávající na pozadí ekologické hrozby pro celý svět – jádrem textu jsou zápisky viruse Mwrnckxe, který se stane pro lidstvo nadějí a hrozící katastrofu (nemoci, nukleární válka) odvrací. Absurdita i neotřelý jazykový humor, kterým autor ozvláštňuje své populárně-vědecké texty, funguje stejně dobře i v beletrii a podobně také Kurasova erudice či schopnost nadhledu se stávají nosnými prvky také v prozaické tvorbě, mající převážně podobu experimentální zábavné hříčky.

 

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Antonín a František jsou naživu – Detektivní novela (P 2001); Deník viruse AIDSU – Extraterestriální novela (P 2001).
Ostatní práce: Češi na vlásku – Příručka národního přežívání (1996; další vyd. 1999, 2008); Business je byznys (1997); Jak přežít padouchy (1998; další vyd. 2006); Nebýt Golema (1999); Je na Marxu život? (2000); Pryč s prašivkami (2001); Sekl se Orwell o dvacet let? (2003); Tao sexu – Jak udržovat ženu v blahu a zpomalit stárnutí (2004); Ciao sexu aneb Jak blaho alespoň předstírat (2005); Evropa snů a skutečností (2005; další vyd. 2007); Jako psa ke kandelábru, (2005); Žít všemi údy (2006); PPP – Politika prochází pupkem (2006); Slepování střepů. Komenského návrat (2007); Klestění zarostlého chodníčku aneb Janáček pro samouky (2008); Kulinářská velmoc Británie (2008); Mao sexu (2008); Zakázané ovoce vědění (2008); Jak nejíst přátele (2009); Jak zabít civilizaci (2009; další vyd. 2011); Tao smíchu – Prchavé umění humoru (2011); Soumrak bílého muže (2012); Bláhová snění o světě padouchů (2014).
Edice: Reformní a liberální judaismus a budoucnost židovství (1999).

LITERATURA

Články a studie: P. Urbášek: „Sweet sixties“ na olomoucké univerzitě, Žurnál UP 16. 2. 2007.
Recenze: Češi na vlásku – Příručka národního přežívání: -voj-, Práce 19. 12. 1996; F. Cinger, Právo 31. 12. 1996; R. Květ, LitN 22. 4. 1998; J. Gregor, Hanácký a Středomoravský den 11. 12. 1998; J. Blažke, in Zrcadlení: Výběr z pořadu Knihovnička Radia Proglas (1999); L. Vrchovský, Hanácký a Středomoravský den 22. 3. 2000 * Jak přežít padouchy: F. Cinger, Právo 19. 6. 1998; Basil (L. Soldán), Kam v Brně 2001, č. 10; J. Klement, LidN (příl. Orientace) 19. 8. 2006 * Nebýt Golema: K. J. Beneš, NK 22. 12. 1999; J. H. Vitvar, Právo 19. 1. 2000 * Je na Marxu život?: V. Šlajchrt, LitN 15. 11. 2000; V. Šlajchrt, Respekt 2000, č. 48 * Deník viruse AIDSU: -hdk-, LidN 28. 6. 2001 * Pryč s prašivkami: P. Zídek, LidN 6. 10. 2001 * Tao sexu – Jak udržovat ženu v blahu a zpomalit stárnutí: L. Hamplová, MfD 10. 5. 2004 * Jako psa ke kandelábru: V. Buchert, MfD 28. 4. 2005 * Ciao sexu aneb Jak blaho alespoň předstírat: V. Buchert, MfD (příl. Kavárna) 30. 12. 2005 * PPP – Politika prochází pupkem: J. Bílek, Haló noviny 19. 11. 2007 * Slepování střepů. Komenského návrat: T. Havelka, Studia Comeniana et historica 2007, č. 77/78 * Klestění zarostlého chodníčku aneb Janáček pro samouky: M. Valden, A2 2008, č. 31 * Jak zabít civilizaci: A. B. Bartoš, 23. 5. 2011, dostupné z: http://eurabia.parlamentnilisty.cz/Articles/6172-jak-zabit-civilizaci-nad-knihou-benjamina-kurase.aspx * Soumrak bílého muže: L. Lhoťan, 1. 8. 2012, dostupné z: http://lukaslhotan.blog.idnes.cz/c/281755/Benjamin-Kuras-Soumrak-bileho-muze.html.
Rozhovory: S. Prokešová, Hanácký den 30. 9. 1998; M. Gübelová, Xantypa 1998 (prosinec); B. Matyáš: Zvuk 1999 (podzim – zima); M. Hanuš, Prostor 1999, č. 43/44; M. Hulík, Polygon 1999, č. 5/6; D. Hrbek, Reflex 2000, č. 47; A. Zelenka, Týdeník Rozhlas 2000, č. 53; P. Orság – I. Pustějovská, MfD 21. 11. 2000; L. Navara, MfD 27. 10. 2001; M. Haisová, Právo (příl. Salon) 7. 3. 2002; I. Jirků, Sanquis 2005, č. 37; P. Cicinbuch, Sanquis 2007, č. 49; V. Hloušková, Knižní novinky 2009, č. 20; T. Poláček, MfD (příl. Magazín Dnes) 28. 4. 2011; V. Varyš, Reflex 2013, č. 42 .
.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Kurasovo dílo prezentuje v ucelené podobě konzervativní argumentaci dnes již značně slyšitelné části politického spektra, která považuje muslimskou imigraci a nedostatečně tvrdé evropské integrační normy za hlavní problém evropské civilizace pro další desetiletí. I když s autorovými argumenty nesouhlasíte, nelze jeho knihu přehlížet. Stejně jako mainstreamové politické strany v západní Evropě přehlížely zmíněnou argumentaci, najednou si uvědomily, že neagregují náhledy voličů a dnes již nesedí ve vládě či mají blízko do opozičních lavic. I proto stojí zato Kurasovi naslouchat – přináší totiž zkomprimovaně náhled nepřehlédnutelné části elektorátu některých západoevropských zemí.
J. Janda: Islám v Evropě očima konzervativce, dostupné z http://www.jakubjanda.com/2011/11/islam-v-evrope-ocima-konzervativce.html (cit. 5. 2 2013)

Kdo si však dá tu práci a poslechne si ho víckrát a pronikne „do něj“ (Leoše Janáčka, pozn. JS), bude bohatě odměněn světem zcela jiné hudební krásy a jiného hudebního jazyka. Samoukům v tom může pomoci právě Kurasova čtivá knížka, která není zatížena muzikologickou terminologií. Text obsahuje nejen informace ze skladatelova života a díla a z jeho skladatelské techniky, ale i jakýsi návod, jak postupovat, pokud si chcete Janáčka oblíbit: Kuras postupuje logicky od klavírních skladeb přes Symfoniettu a Tarase Bulbu k smyčcovým kvartetům a končí u dvou oper, které patří k těm přístupnějším (Její pastorkyňa a Příhody lišky Bystroušky). Na začátku autor trefně píše: „Janáček se těžko poslouchá a nepředstírejme si jinak. Kolik znáte amatérských hudebních fandů, kteří by bez uzardění tvrdili, že ho poslouchají s takovou chutí jako Bacha, Vivaldiho, Mozarta, Rossiniho nebo Dvořáka?“ Muzikologové budou asi z některých Kurasových názorů či teorií omdlévat, jak sám autor přiznává, ale tahle knížka opravdu není pro ně. Jen lituji, že autor nevyložil svým osobitým způsobem i další Janáčkovy opery.
M. Valden: Benjamin Kuras, Klestění zarostlého chodníčku aneb Janáček pro samouky, A2 2008, č. 31, s. 28.

Kuras ve své knize mistrnou zkratkou zasazuje Komenského do kontextu doby a kultury. V jedné kapitole laškovně zaspekuluje ohledně spojení Komenského s rosenkruciánskými kruhy, přičemž v sobě autor nezapře mistra fabulace. Zní přitom mnohem důvěryhodněji než vyčpělý Dan Brown. Nicméně v dalších kapitolách úžasně úsporným a přehledným způsobem představuje ústřední myšlenky sedmidílného opusu Všeobecné porady o nápravě věcí lidských. Je to znovuobjevování Komenského pro českého čtenáře. Jako univerzálního myslitele a vrchol středověkého křesťanského myšlení s dalekým přesahem do naší současnosti a zdá se, že i budoucnosti. Jako autora, kterého je potřeba číst. Proto, abychom porozuměli sami sobě, svému češství a mohli „hledět k nápravě věcí a událostí“, které devastují současnou Evropu, jejíž jsme nedělitelnou součástí.
P. Plaňanský: Slepování střepů. Komenského návrat, 27. 3. 2009, dostupné z: http://www.krestandnes.cz/article/recenze-petra-plananskeho-slepovani-strepu-komenskeho-navrat/14149.htm.

Soumrak bílého muže je tedy spíše ani ne tak knihou o Evropě, jako spíše o nás samých a skrytých příčinách našeho úpadku v naší vlastní historii a společnosti. Logické je, že jiné civilizace a kultury při svém rozmachu těchto chyb využijí k svému prospěchu. Kuras se nejspíše touto knihou stane i nepřítelem pro část pravice a evropských politiků, protože poukazuje na to, že mnozí z těch, kdož mluví o selhání multikulturalismu a obraně před islamizací, tak sice získávají volební hlasy, ale nic proti multikulturalismu a islamizaci ve skutečnosti nečiní. Naopak mnohdy v zákulisí participují na vztazích s islamisty a islámskými podnikateli. Sama Kurasova kniha se ani tak nevymezuje proti islámu, jako proti náladě části Evropanů, i Čechů, vůči své vlastní civilizaci a společnosti, jíž pohrdají a pomáhají Evropě nepřátelským společnostem v jejím zničení.
L. Lhoťan: Benjamin Kuras: „Soumrak bílého muže“, 1. 8. 2012, dostupné z: http://lukaslhotan.blog.idnes.cz/c/281755/Benjamin-Kuras-Soumrak-bileho-muze.html.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Rozhovor s B. Kurasem
Heslo na Wikipedii
Portál absolventů UP

Autor hesla: Jiří Severa (2013)
Aktualizace hesla: 5. 5. 2014, 27. 4. 2015 (ad)
Aktualizace bibliografie: 5. 5. 2014, 27. 4. 2015 (ad)

Radek MALÝ

* 24. 7. 1977, Olomouc

Maly, Radek (Foto Paul Vierkant) - Kopie

zdroj: P. Vierkant

Vystudoval germanistiku a bohemistiku na FF UP, na KB získal v roce 2005 doktorát, 2006–2013 zde působil jako odborný asistent a od roku 2013 jako docent. Vyučuje translatologii, německy psanou literaturu z českých zemí, literární expresionismus, literaturu pro děti a mládež, nakladatelskou praxi a komparatistiku. Od roku 2011 je vedoucím katedry tvůrčího psaní na LA-SŠJŠ v Praze.

Prvním podnětem k uveřejňování vlastní tvorby byla pro Radka Malého dvě ocenění v literární soutěži studentů UP. V roce 1999 získal 2. místo v kategorii drama, o rok později zvítězil v kategorii poezie. Uznání jeho veršů v této soutěži mu dodalo dostatek sebedůvěry k účasti v soutěžích celonárodních a mělo vliv na krystalizaci jeho stylu.

V rámci germanistického studia se účastnil přednášek Ludvíka Kundery, jenž je i autorem doslovu k Malého sbírce Větrní, v němž Kundera vzpomíná: „Radka Malého jsem poznal za svých olomouckých germanistických přednášek. Všiml jsem si ho proto, že patřil k několika málo mládencům, dominovaly totiž dívky. Sedával většinou hodně vzadu a soustředěně psal. Jestli zaznamenával mé výklady (o německém dramatu a poezii, romantismu, baroku, expresionismu a dadaismu), nebo skicoval vlastní verše, na to jsem se ho nikdy nezeptal. Vyhlašoval jsem vždy překladatelské básnické soutěže, jichž se zúčastňovalo dvacet až třicet studentů, na sklonku semestru se výsledky rozebíraly, konfrontovaly, bývalo to často veselé, neboť konkrétní. Radek Malý se zřetelně odlišoval od většiny posluchačů, byl totiž mimořádně sečtělý, což je stále vzácnější, rychle zvládal veršové řemeslo a v rozmluvách neupadal do mlhavých řečí o Inspiraci, Intuici a Tvoření (samá velká písmena!), nýbrž mluvil věcně o práci.“ (L. Kundera: doslov Na cestu, in R. Malý: Větrní, s. 101.) Výsledkem Malého překladatelských snah bylo ještě v době jeho studií vítězství v překladatelské soutěži Jiřího Levého v kategorii Poezie (2000). Překladům z němčiny se Malý nadále hojně věnuje, zaměřuje se zejména na tvorbu expresionistů, jimiž se zabýval i v mnoha svých odborných pracích včetně disertace nazvané Spásná trhlina. Reflexe poezie Georga Trakla v české literatuře. Její knižní podoba byla v roce 2008 oceněna Čestným uznáním rektora UP autorům vědeckých monografií. Sestavil též malou antologii poezie německého expresionismu nazvanou Držíce v drzých držkách cigarety.

Vlivy expresionistických autorů jsou patrné i v Malého tvorbě básnické. L. Kundera uvádí hned několik jmen, která se mu v souvislosti s Malého dílem jeví relevantní – Alfred Lichtenstein (tomu je věnována báseň Soumrak ze sbírky Větrní), Jakob van Hoddis, Georg Heym (jemu je ve Větrní dedikována báseň Umbra Vitae), Georg Trakl či Karl Lubomirský, jehož přeložené verše Malý vydal v roce 2003 pod názvem Pták nad hořícím lesem. Dle Kundery byla právě práce na překladech posledního jmenovaného autora pro Malého inspirací k výrazné formální proměně oproti prvním básnickým pokusům, a to k narušení pravidelného verše, které se projevilo již v debutu Lunovis a ještě výrazněji pak ve druhé sbírce Vraní zpěvy, za niž Malý získal Cenu Jiřího Ortena. Z českých velikánů jmenujme jako Malého vzory např. Bohuslava Reynka či Františka Halase, k jehož odkazu se Malý ve Vraních zpěvech přímo hlásí např. v básni Sépie.

Výše uvedená proměna ve formální stránce básní koresponduje se zkušenostmi a niternými pocity ze studijních pobytů, jež Malému skýtaly dříve nepoznanou inspiraci a další úhly pohledu na svět. Tento jev související i s objevováním nových a zásadních básnických vzorů shrnuje ve svém rozhovoru pro Žurnál UP: „Olomoucká alma mater na mě působila během studentských let jako hodná maminka, která ale v pravou chvíli poznala, že za pecí se zkušenosti nasbírat nedají. Takže univerzitou života mi byl jeden semestr studia v Jeně, kam jsem vyjel s programem Erasmus/Socrates. Bylo to paradoxně už po státnicích z germanistiky, tudíž bez velkého stresu ze shánění kreditů, a tím spíš jsem se mohl soustředit na prozkoumávání místní univerzitní knihovny. V té jsem také objevil rakouského básníka Georga Trakla, kterého jsem začal v Jeně překládat. Celý ten život v Německu, bydlení na odlehlém sídlišti, výlety po Durynsku, myslím ovlivnily mou tvorbu zásadně. V Jeně z velké části vznikly Vraní zpěvy, má druhá knižně vydaná sbírka poezie.“ (dostupné z: http://www.absolventi.upol.cz/zpravy/clanek/radek-maly/). V této sbírce se k pobytu v Německu vážou dva oddíly. Ten první z nich odkazuje svým názvem Arbeit macht frei (básně z Němec) k nápisům umísťovaným na brány koncentračních táborů. Stálou přítomnost neslavné kapitoly německé historie zachycuje autor např. hned v první básni tohoto oddílu, a to ve verších „Neonacistů kroky duní / v periferii s hořkou vůní“. (Lobeda-Ost, Trakl: Vraní zpěvy, s. 25.) Až mrazivě přesvědčivě působí částečně německy psaná báseň Es ist mir trotzdem kalt (Vraní zpěvy, s. 33): „Buchenwald, Osvětim / Svým černým svědomím / Já, velké Německo, / Tě kluku posvětím / Tak pojď blíž / Se přece nebojíš / Viď? // Osvětim, Buchenwald / Zima je, Zmrznu ti / Zatop si Přidej plyn / Es ist mir trotzdem kalt / Tak pojď blíž / Se přece nebojíš / žít?“

Cestování je hlavním námětem sbírky Větrní, o čemž svědčí i její hravě víceznačný podtitul Zcestné verše. Ač je první oddíl ironicky nazván Jakýpak doma a v jednotlivých básních jsou zachycena různá místa, která lyrický subjekt navštívil, jeho kroky přesto vždy vedou zpět do rodné Olomouce, o čemž svědčí básně napříč celou Malého tvorbou: Svatý kopeček – bazilika Minor (Lunovis, s. 30), uvedená dvojverším Jiřího Wolkera, báseň Olomouc, 2. 4. 2001 a Slunovrat 2001 (obě ze sbírky Vraní zpěvy), ale zejména pak právě poslední oddíl sbírky Větrní, jež je uveden tímto čtyřverším (psán je nejprve v němčině a s poznámkou „opsáno z posluchovských božích muk“): „Kam spěcháš, milý poutníku? / Zůstaň chvíli stát. / Pozři Ježíšův strach a pot, / pak pokračuj v cestě dál“. (S. 63.) Básnickou sbírku Světloplaší uvádí čtyřverší Karla Lubomirského – touto formou je napsána celá první část sbírky, pro druhou pak básník zvolil pouze verše volné. Sbírce dominuje vnímání lidského údělu ústící v hořkost, tíseň až zmar, přinejmenším však v pochybnosti a lidskou bezradnost. Ta je vyjádřena zvýšenou četností otázek, na něž lyrický subjekt nenachází odpovědi. I stísněný prostor čtyř veršů stačí Malému k nastolení paradoxu či výraznému nebo přinejmenším překvapivému pointování: „kam spěchá mladý mnich? / tak plachý, tiše, / s provazem v pase kapucín? / tam další… provaz metr výše… / houpe se. z nebe kape cín.“ (S. 38.) Malý je taktéž mistrem v sugestivním navození atmosféry – ne zřídka toho dosahuje pomocí synestezie: „je vlnobití. chce se žít až k zblití. / na nočním větru slaný pleskot cích. / majáky? ano. když jde proud, tak svítí. / obrázky bohů po všech záchodcích.“ (S. 27.)

Radek Malý tvoří rovněž knihy pro děti – spolu s Hanou Mikulenkovou je autorem série učebnic českého jazyka a literatury pro první stupeň základní školy a autorského Slabikáře, jenž byl oceněn jakožto Nejkrásnější dětská kniha Knižního veletrhu v Havlíčkově Brodě za rok 2004, publikoval taktéž verše ke knize Šmalcova abeceda, která nese ocenění Nejkrásnější česká kniha v kategorii Knihy pro děti a mládež. Je autorem prózy František z kaštanu, Anežka ze slunečnic, která byla nominována na Zlatou stuhu v kategorii Beletrie pro děti a mládež, a dvou básnických sbírek pro děti: Kam až smí smích (2011), která získala Cenu ministryně školství za přínos k rozvoji dětského čtenářství v anketě Suk 2009, a Listonoš vítr (2011), jež byla ověnčena cenou Magnesia litera v kategorii Kniha pro děti a mládež (2012). Cenu Magnesia litera získal celkem dvakrát – tu první v kategorii poezie za sbírku Větrní: (zcestné verše) a již jeho debut Lunovis se dočkal v této soutěži nominace v kategorii Objev roku (2002). Vedle již zmíněných ocenění je Radek Malý taktéž držitelem Ceny Českého rozhlasu a čestného uznání v soutěži Alfreda Radoka za rozhlasovou hru Pocit nočního vlaku.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Lunovis (BB 2001); Vraní zpěvy (BB 2002); Větrní (BB 2005); Šmalcova abeceda: krásy světa v abecedním pořádku na důmyslných vyobrazeních a (nikoliv na posledním místě) hádanka na každém listě! (Kresby Petra Šmalce básněmi ilustrovali Radek Malý, Markéta Šimková a Jiří Dvořák 2005); František z kaštanu, Anežka ze slunečnic (P pro děti 2006); Pocit nočního vlaku (rozhlasová hra, 2006); Pocit nočního vlaku (knižní realizace rozhlasové hry, 2008); Malá tma (BB 2008); Černé hoře. Dobrodošli (D 2008); Pocit nočního vlaku (audiozáznam rozhlasové hry, 2009); Kam až smí smích (BB pro děti 2009); Listonoš vítr (BB pro děti 2011); Na shledanou v zoo! O jednom útěku makaků; Makak blokuje (komiks, kresby Jozef Danglár Gertli); Světloplaší (2012); Kamarádi z abecedy (BB pro děti 2012); Všelijaké řečičky pro kluky a holčičky (BB pro děti 2013); Moře slané vody (BB pro děti 2014); Příhody matky Přírody (PP pro děti 2014).
Příspěvky ve sbornících: Cestou (2003); Hvizd žlutého inkoustu (a facka). Texty k nové české literatuře na přelomu století (2003); Czech literature at the turn of the millennium/ Neue tschechische Literatur an der Jahrtausendwende (2003); Antologie nové české literatury 1995–2004 (2004); Co si myslí andělíček (2004); Antologie české poezie II. díl: 1986–2006 (2007); Haná v poezii (2008); Současní čeští spisovatelé knih pro děti a mládež II. (2008); Kdybych vstoupil do Kauflandu, byl bych v Brně. Brno v české poezii (2009); Nejlepší české básně 2009 (2009); Nejlepší české básně 2014 (2014).
Překlady: J. P. Strelka: Literatura a politika (2000); I. Fürst-Fialová: Expresionismus (2000); K. Lubomirski: Pták nad hořícím lesem (2003, překladatel a editor); G. Trakl: Podzimní duše (2005, překladatel a editor); E. Kästner: Třináct měsíců (2006, překladatel a editor); Držíce v drzých držkách cigarety. Malá antologie poezie německého expresionismu (2007, překladatel, editor a autor medailonů); H. Sonnenschein: Zaběhl jsem se s toulavými psy (2009, překladatel, editor a autor doslovu); R. M. Rilke: V cizím parku (2014, překladatel); Malé lalulá (2014, překladatel, editor a autor doslovu).
Odborné práce, učebnice: Slabikář (s Hanou Mikulenkovou 2004); Spásná trhlina: reflexe poezie Georga Trakla v české literatuře (2006); Poetický slovníček dětem v příkladech (2012); Domovem v jazyce: české čtení Paula Celana (2012); 2 krát 101 knih pro děti a mládež (2013, spoluautor).

LITERATURA

Studie a články: -kul-: Ortenova cena pro Radka Malého, Lidové noviny 17. 9. 2003; R. Kopáč: Ortenova cena pro Radka Malého, Právo 19. 9. 2003; -ova- (O. Vašková): Ortenova cena za rok 2003 byla udělena, Knižní novinky, č. 18; V. Novotný: Vavříny pro poezii, Český jazyk a literatura 2003; R. Kopáč: Komu cenu za poezii?, MF Dnes 23. 3. 2006; L. Kundera: doslov Na cestu, in: Radek Malý: Větrní; F. Cinger: Vyhrál fotograf Jan Reich, u čtenářů Petr Sís: Na slavnostním večeru bylo rozděleno deset cen Magnesia Litera, Právo 25. 4. 2006; A. Horáčková: Autorem Knihy roku je fotograf, MF Dnes 25. 4. 2006; P. Šrámek: Zkušená, oceněný a neznámá: Jak porotci Magnesia Litery hodnotí poezii, A2, č. 19; P. Mandys: Návrat Milana Kundery: Co se stalo v české literatuře, Týden 2006, č. 49, příl. Kronika roku 2006; D. Iwashita: Velký člověk a malá kniha, Lidové noviny 16. 12. 2006, příl. Orientace; Z poezie Radka Malého, Krok 2007, č. 3; L. Strnadová: Scénické čtení nabídne svezení nočním vlakem, Mladá fronta Dnes 27. 2. 2008, Střední Morava Dnes; M. Nyklová: K větší slávě knih, Knižní novinky 2009, č. 12; J. Holý: Cena pro Malou tmu Radka Malého, Host 2009, č. 7; V. Fischerová: Doslov, in: R. Malý: Kam až smí smích (2011); H. Říhová: Paratexty v knihách nakladatelství Meander, Ladění 2010, č. 1/2; B. Grögerová: [Milé děti, jsem dopis, který napsala jedna babička v Praze…], předmluva in: R. Malý: Listonoš vítr (2011); A. Kocábek: Aby se nám lépe četlo, Týden 2012, č. 14; J. Beneš: Od kaštanů v Čechových sadech vedla cesta k Magnesii Liteře, Olomoucký deník 6. 4. 2012; L. Skácelíková: Cena Magnesia litera putuje k básníku a překladateli z Univerzity Palackého, Žurnál Univerzity Palackého online 5. 4. 2012.
Recenze (výběr): Lunovis: R. Kopáč, Pozor na něj!, MF Dnes 1. 3. 2002; R. Fridrich, Postexpresionistická prvotina, Tvar 2002, č. 8 * Vraní zpěvy: R. Kopáč, Drzá, ale vyzrálá tvorba, MF Dnes 11. 2. 2003; J. Hušek, Vraní zpěvy Radka Malého, Host 2003, č. 4, příl. Recenzní příloha; V. Novotný, Jak básnit, byv vyplivnut vaginou do stoky života, Labyrint revue 2003, č. 13/14, též in V. Novotný, Ta naše postmoderna česká, Kritiky a eseje 2008; P. Čermáček, Otázky, Weles 2004, č. 19 * Větrní: M. Kovářík, Nezcestné verše z Větrní inspirované putováním, Týdeník Rozhlas 2005, č. 29; R. Kopáč, Třikrát poezie z Petrova: Ohnisko, Kafka, Malý, Psí víno 2005, č. 34; J. Suk, Variace na romantickou pouť, Host 2005, č. 9; J. Chrobák, Něžná, skřípavá hudba, Tvar 2006, č. 4; K. Říhová, Cestování ve verších, Literární noviny 2006, č. 17; R. Fridrich, Větrné vlání, Weles 2006, č. 26 * František z kaštanu, Anežka ze slunečnic: P. Mandys, Literární kapsář, Týden 2006, č. 47; J. Patočka, Knihovnička vánočních dárků pro děti, Literární noviny 2006, č. 51; G. Pleska, Nebát se říct nic, Tvar 2007, č. 14; J. Čeňková, O Františkovi a Anežce, Host 2007, č. 8 * Pocit nočního vlaku: A. Sedláčková, Noční vlak „jel“ pro náročné publikum, MF Dnes 6. 3. 2008, Střední Morava Dnes * Malá tma: -Dora-, Básně oceňovaného autora jsou jen stylistická cvičení, MF Dnes 28. 11. 2008; J. Chrobák, „Vítr se skřípnul ve dveřích a sténá“: Aneb: když je báseň hudba, Weles 2008, č. 35/36; M. Chocholatý, Uchopit svět jak červa mezi prsty, Host 2009, č. 2; K. Piorecký, Evropský básník z Olomouce, Tvar 2009, č. 6 * Kam až smí smích: J. Šrámková, Radek Malý, Kam až smí smích, A2 2009, č. 23; G. Pleska, Nechte maličkých přijít k Malému, Tvar 2010, č. 5 * Listonoš vítr: H. Veličková, Listonoš vítr šeptá verše dětem, Krok 2011, č. 2; Lucie B: Nasápáno děti, Tvar 2011, č. 14.
Rozhovory (výběr): M. Grass, Malý: Necítím se zastrčený, Olomoucký den 25. 3. 2003; R. Václavík, Básník Radek Malý dostal Ortenovu cenu, MF Dnes 8. 11. 2003, Střední Morava Dnes; O. Horák, Georg Trakl jako experimentátor, Lidové noviny 12. 5. 2005, příl. Kulturní premiéry; D. Kaprálová, Napsat báseň je magický rituál: Radek Malý, absolvent olomoucké univerzity, patří k velkým básnickým talentům, sám se považuje za překladatele, MF Dnes 6. 5. 2006, Střední Morava Dnes; E. Gilk, „Nad tím, co píšu, nemám moc“: rozhovor s Radkem Malým u příležitosti jeho třicetin, Krok 2007, č. 3; T. Hrbek, Mezi uměním, řemeslem a vědou: Rozhovor s básníkem, překladatelem a literárním vědcem Mgr. Radkem Malým, Ph.D., [online] absolventi.upol.cz; A. Palán, Předčítat dětem na veřejných čteních je adrenalinová záležitost, Host 2011, č. 8, dostupné též online: http://casopis.hostbrno.cz/archiv/2011/8-2011/predcitat-detem-na-verejnych-ctenich-je-adrenalinova-zalezitost; Hlavně, že to pořád ještě kolotá: rozhovor s Radkem Malým, Tvar 2012, č. 13, dostupné též online: http://www.itvar.cz/cz/2012/13-2012-maly-316.html.

UKÁZKY Z OHLASŮ

I v druhé knížce olomouckého básníka Radka Malého (1977) je konstantou jeho vázaných veršů záměrně přepínaná exprese, kterou autor místy odlehčuje morgensternovskou groteskou a dekadentní stylizací. Tvůrce se přivrací k noci, k nevědomému pólu člověka, k snění a tmě, neboť „ze tmy jsme vzešli a v tmu se obrátíme“. Ale noc v Malého poezii není rejdištěm surreálných fantomů, koncentrátem fascinace a strachu z neznámých krajin; je prozářena chladným stříbrem měsíce, které nasvicuje život člověka jako směšné potácení se ke smrti. Básník, který „už delší dobu lidma vlastně pohrdá“, je zarputilý individualista, anarcho-pacifista, který striktně odmítá autority a zažité hierarchie hodnot. Suverénní výpověď drzého a překvapivě vyzrálého autora!
R. Kopáč: Drzá, ale vyzrálá tvorba, MF Dnes, 11. 2. 2003, s. C6.

Sečteme-li všechny dílčí postřehy, vyjde nám takovýto výsledek: Vraní zpěvy Radka Malého jsou určeny takovému čtenáři, který netrvá na originalitě a překvapivosti tvůrčích postupů a prostředků a raději se pohybuje po literárních cestách jemu dobře známých. Musí být ovšem vybaven takřka božskou trpělivostí a jeho pozornost musí být značně selektivní, protože prázdných a bezcenných míst je v knížce opravdu mnoho.
J. Hušek: Vraní zpěvy Radka Malého, Host 2003, č. 4, s. XII.

Básník a překladatel Radek Malý se po čase vrátil k tvorbě pro děti. Do knížky Kam až smí smích sebral svoji lyriku, kterou napsal pro čítanky a slabikář nakladatelství Prodos i pro titul Šmalcova abeceda. Je to bohatá žeň: více než sto padesát textů různých tvarů, na různá témata – a také různých kvalit. Radek Malý svou tvorbou pro ‚dospělé‘ opakovaně dokázal, že vysoká kultura formy mu nečiní žádný problém. To je zřejmé i z jeho nynějšího titulu: básník si jednou vezme k ruce čtyřverší, jindy sonet, do třetice hádanku, vizuální hříčku nebo drobnou prózu. Zvládne zrýmovat dny v týdnu a měsíce v roce, písmena abecedy, vyjmenovaná slova, prsty na ruce – a nakonec i rýmu. A je v tom dojemně staromilský: před aktuálními civilizačními výmysly a městskými kulisami dává přednost živé a svobodné přírodě; jeho hravosti, humoru a fantazii vyhovují nejvíce obyvatelé zvířecí a rostlinné říše.
R. Kopáč: S Radkem Malým vstupuje do české literatury pro děti nový talent, [online] iDnes.cz 10. 11. 2009. Dostupné z : http://kultura.idnes.cz/s-radkem-malym-vstupuje-do-ceske-literatury-pro-deti-novy-talent-ph5-/literatura.aspx?c=A091109_164904_literatura_tt.

Malý je bezesporu talentovaným básníkem, který dokáže proniknout i do temnějších zákoutí dětské duše – k dětským strachům, tajným přáním, nepřiznaným pocitům. Právě v těchto sondách, kde za pomoci jednoduchých personifikačních postupů zpřítomňuje přírodu, postihuje prchavost okamžiku či nálady, lze spatřit nejsilnější místa jeho poezie pro děti. Zároveň se představuje i jako autor, který umí těžit z bohatství mateřského jazyka a invenčně si s ním pohrávat.
M. Šubrtová: Malý, Radek: Kam až smí smích, [online] iLiteratura.cz 24. 2. 2010. Dostupné z: http://www.iliteratura.cz/Clanek/25893/maly-radek-kam-az-smi-smich.

Malý je však mnohdy příliš doslovný a didaktičnost tu z některých veršů trčí bez poetického kouzla, které je mohlo spasit před agitační tezovitostí (například Správná výživa, Děti). Autor tu zrazuje pojetí založené na partnerském dialogu s dítětem a mění se v nudného mentora bez invence. Někde jsou to ilustrace, které vtipným nápadem báseň dotvoří. Myši, provázející špindíru z básně Čistota, svou humornou nadsázkou zachraňují z osidel banality text, jenž by klidně mohl být přetištěn na propagační materiál Státního zdravotního ústavu.
Malý je bezesporu talentovaným básníkem, který dokáže proniknout i do temnějších zákoutí dětské duše – k dětským strachům, tajným přáním, nepřiznaným pocitům. Právě v těchto sondách, kde za pomoci jednoduchých personifikačních postupů zpřítomňuje přírodu, postihuje prchavost okamžiku či nálady, lze spatřit nejsilnější místa jeho poezie pro děti. Zároveň se představuje i jako autor, který umí těžit z bohatství mateřského jazyka a invenčně si s ním pohrávat.
E. Košinská: Protože tma nemá zdrobnělinu… aneb na rozhraní (aneb krátká meditace nad sbírkou Radka Malého), [online] iLiteratura.cz 26. 1. 2009. Dostupné online: http://www.iliteratura.cz/Clanek/23689/maly-radek-mala-tma#hodnoceni.

Sbírku Radka Malého se hned zpočátku odvážím označit za básnickou událost roku 2008. Kombinace virtuózního zvládnutí básnického řemesla, nadhledu, (sebe)ironie a citlivosti i kritičnost vůči světu, v němž žijeme, a jazyku, jímž mluvíme a myslíme,
iní z Malé tmy vzácnost – alespoň v kontextu české poezie posledních let.  Malý se rozmáchl k velkému tématu – a je potřeba ocenit nejen jeho odvahu, ale i vysokou kvalitu výsledku, k němuž se dobral. Evropský básník z Olomouce.
K. Piorecký: Evropský básník z Olomouce, Tvar 2009, č. 6, s. 21.

I ve Světloplachých se objevuje pro Malého typická kombinace dvou zdánlivě nesourodých světů; intimní melancholická vrstva v ní stojí vedle řízných a duchapřítomně nakrknutých a přisprostlých tónů (děje se tak v každé autorově sbírce, pokaždé jsou však v trochu jiném poměru). V předchozí Malé tmě (Host 2008) kulminuje téma současné společenské pitomosti, jako vždy podané brilantní veršovou formou s efektem jistého komična. A pokud v ní na pochmurné tóny mnoho prostoru nezbylo, v letošní „zamíchanější“ sbírce jich je požehnaně. Vrstvou pošmourné, zejména v druhé části knihy soustředěné matné lyriky s využitím pozapomenutých krásných slov či novotvarů (výměnek, chmýrko, samotišky), se proplétají jízlivě a suše dnešní obrazy a obraty.
M. Alexa: Radek Malý: Světloplaší, [online] literární.cz 30. 12. 2012. Dostupné z: http://www.literarni.cz/rubriky/recenze/poezie/radek-maly-svetloplasi_9537.html.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Bibliografická databáze ÚČL AV ČR

Autorka hesla: Iva Chomiszaková (2012)
Aktualizace hesla: 21. 6. 2014 (lm)
Aktualizace bibliografie: 21. 6. 2014 (lm); 8. 3. 2015 (ad)

Jaroslav SCHNERCH

* 13. 9. 1943, Olomouc

Schnerch, Jaroslav (Foto www.v-art.cz) - Kopie

zdroj: www.v-art.cz

Již od dětství se u něj projevoval vřelý vztah ke knihám, což ho posléze vedlo ke studiu češtiny a historie na PdF UP, které úspěšně ukončil roku 1967. Následně působil jako středoškolský učitel, obvodní inspektor kultury a na dalších kulturně-administrativních pozicích. Jeho permanentní zájem o umělecké aktivity se mj. projevil v letech 1972–1973, když se na brněnské JAMU účastnil Letní školy pantomimy. Na přelomu 70. a 80. let ho tento zájem přivedl i do Prahy, kde na Lidové konzervatoři absolvoval obory umělecký přednes, divadlo poezie, autorské divadlo (herectví, režie, dramaturgie) a literární žánry. Šíři jeho uměleckých zájmů dokládá též účast v mnoha uskupeních a spolcích, např. v amatérském divadle Esence, ve folklórním souboru Hanák, dále byl členem redakční rady časopisu Obratník, vedl literární klub při Okresním kulturním domě Praha 8, přispíval do periodik Kino, Naše rodina, Divadelní noviny, Nové knihy ad. Jeho tvorba byla oceněna na mnoha literárních festivalech a v soutěžích (např. Cena Václava Jelínka a titul „laureát festivalu“, Bechyně 1992 a 1993) a sám v literárních soutěžích figuruje i v roli porotce. Vedle poezie se taktéž věnuje psaní prózy a dramatu.

Publikoval nejprve ve sbornících a almanaších, debut Sčítání byl vydán až roku 1993. Již v první sbírce je zjevován Schnerchův vřelý vztah k umění – častým tématem jeho básní je zejména hudba, divadlo, literatura a výtvarné umění. K divadlu, přesněji k Shakespearovu Hamletovi, odkazuje sbírka Mrtvé ryby v hloubce neplavou, inspirace v díle Karla Hynka Máchy je přímo vyjádřena ve sbírce Muž v hořící plástvi. Schnerch ke sbírce doplnil i vyznání ve formě autorského doslovu pod názvem Proč zase psát o Máchovi… Celý první oddíl sbírky Pírkem na hranatá ústa, třetí oddíl sbírky Vytaženo ze zašlých rámů a mnohé jiné básně roztroušené v dalších dílech jsou pak věnovány výtvarnému umění. Tomuto druhu umění se autor aktivně nevěnoval, avšak má k němu velmi blízký vztah: „Doznávám, že jsem často podnikal spanilé výpravy do různých oblastí umění. Přesto mi leccos zůstalo skryto. Mezi nesplněné sny patří malování. Má dětská posedlost kreslit všude, kam se dá, byla zdařile potlačena. A po několikaleté pauze jsem už nezkoušel vést dialog s uhlem či štětcem. Přesto tu zůstal alespoň pasivní obdiv k malířským dílům.“ (Pírkem na hranatá ústa, s. 31.) Nejen láska k umění ovšem patří k inspiračním zdrojům Schnerchovy básnické tvorby. Autorovy sbírky jsou až na výjimky tematicky velmi neucelené, místy jsou básně i záměrně laděné do surrealistické roztříštěnosti a nasycené expresionistickými obrazy, což navozuje pocit zmatku lyrického subjektu ve světě lži, bolesti a zklamání. Ani občasné záchvěvy klidu a vyrovnanosti v některých verších tematizujících lásku a dětství (oddíl Klepat na medová dvířka ve sbírce Slova na lodyhách) nepotlačí celkový pocit stísněnosti a úzkosti. Sbírkou soustředěnou na jediné téma, jímž se stala tragická smrt dvou letců ve 30. letech, je bibliofilie Odlety navždy. Autor se snaží vcítit do pocitů letců, navozuje atmosféru boje se živly i se strachem, ale zároveň zachycuje vášeň z létání, jíž se i přes hrozící nebezpečí nedá odolat. Často se v této sbírce objevuje motiv Ikara a jeho pádu. Taktéž je létání tematizováno z pohledu žen – manželek obou letců, jež se o své muže obávají a následně truchlí nad jejich smrtí.

 

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Sčítání (BB 1993); Slova na lodyhách (BB 1994); Den ze spálených snů (BB 1995); Odlety navždy (BB 1998); Radost nejezdí vždycky na bílém koni (BB 1999); Pouzdro pro slavíky (BB 2000); Mrtvé ryby v hloubce neplavou (BB 2000); Jablka z ošatky (BB 2000); Šlapu po křídách (BB 2000); Zranění v čase změn (BB 2000); Léto zase vyrovnalo účet (BB 2001); Děti s netečnýma očima (BB 2002); Muž v hořící plástvi (BB 2002); Pírkem na hranatá ústa (BB 2004); V krajině srdce soutok (BB 2009); Devátá výstraha (BB 2009); Vytaženo ze zašlých rámů (BB 2009); Otisky kdekoliv (BB 2011); Čas ticha voní u zdi (BB 2012).
Příspěvky ve sbornících: Sběrník lidských slov I, II, III (1989); Zrození světla (1990); A jednou vydám knížku… (1992); Den na kolečkách (1993); Modrá hodinka (2000); Dny poezie: Broumov (2001); Pošli to dál (2003); Pošli to dál II (2004).

LITERATURA

Studie a články: A. Dvořák: [Znovu a znovu si pročítám verše básníka Jaroslava Schnercha…], předmluva in J. Schnerch: Sčítání (1993), 2. str. obálky; I. Sainer: [Ve své druhé sbírce Jaroslav Schnerch rozevřel křídla…], předmluva in J. Schnerch: Slova na lodyhách (1994), 2. str. obálky; L. Machala: Olomoucká polistopadová poezie, in Bohemica Olomucensia 2009.
Recenze: R. Fridrich, Poezie sentimentu, Tvar 2000, č. 13.

UKÁZKY Z OHLASŮ

V případě Schnerchových veršů je oním vyšším poselstvím, akordem, který z nich zaznívá, smutek. Ne však smutek melancholický, uplakaný a rezignující, ale smutek někdy hořký, jindy trochu nostalgický, vždy však pramenící ne z bolestínské nálady, ale z rozhlížení kolem sebe.
A. Dvořák: [Znovu a znovu si pročítám verše básníka Jaroslava Schnercha…], předmluva in J. Schnerch: Sčítání (1993), 2. str. obálky.

Neřekl bych, že hlavním obsahem básní je smutek. Autor je čistokrevný intelektuál par excellence, místy možná až příliš krutě sebeironický. To je však dáno poctivým přístupem k životu i tvorbě, maximální snahou dobrat se meritu světa. Schnerch je v podstatě něžný lyrik, ale vrozená plachost mu to nedovolí přiznat. Proto ta jemná rafinovaná kamufláž.
I. Sainer: [Neřekl bych, že hlavním obsahem básní…], in J. Schnerch: Sčítání (1993), s. [48].

Jarda je naprostý fenomén, který jednoho dne zazáří jako supernova na českém básnickém nebi. Má k tomu naprosto všechny předpoklady. Slovní zásoba a sloh jsou dány jeho dlouholetou pedagogickou praxí. Neotřelost a obraznost jeho textů zase čerpá z jeho divadelnické praxe. No a ta hrůznost a naprostý zmar zas vyvěrá z kontrastu mezi jeho čistou duší a zabláceným světem, po kterém chodí.
M. Bochňák: Jaroslav Schnerch – básník, [online] Ateliér Bochňák.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Bibliografická databáze ÚČL AV ČR

Autorka hesla: Iva Chomiszaková (2012)
Aktualizace hesla: 21. 6. 2014 (ich)
Aktualizace bibliografie: 21. 6. 2014 (ich)

Helena ŠMAHELOVÁ

* 14. 7. 1910, Řestoky u Chrudimi
† 5. 11. 1997, Rakovník

Smahelova, Helena (Foto) - KopiePocházela z rodiny mlynáře a švadleny. Byla sestřenicí významného filmového dokumentaristy Alexandra Hackenschmieda žijícího v USA. V dětství se rodina často stěhovala, a tak Helena pobývala nejprve na Moravě (Chvalkovice u Olomouce, Prosenice, Věrovany, Dub na Moravě), později přesídlila do Bratislavy, kde zůstala s otcem i po rozchodu rodičů. Zde studovala reálku, z rodinných důvodů přerušila studium střední školy ukončením nižšího stupně. V roce 1921 odešla za svou těžce nemocnou matkou (tuberkulóza plic) do Ledče nad Sázavou. Po smrti obou rodičů žila od roku 1929 u babičky v Chrudimi, kde se seznámila se spisovatelem a estetikem Bohumilem Markalousem (pseudonym Jaromír John). V Jaroměři se vyučila v knihkupectví. Od roku 1931 pracovala jako úřednice chrudimské pobočky Nemocenské pojišťovny a hrála divadlo v Dělnické ochotnické jednotě. V letech 1937–1943 pracovala jako úřednice Nemocenské pojišťovny v Praze, žila v Ženských domovech a poté u své tety Terezy Hackenschmiedové. V roce 1943 vymohl Jaromír John její propuštění z pojišťovny a nadále žila s ním ve Slatiňanech a pracovala jako jeho sekretářka. V roce 1946 se přestěhovali do Olomouce, kde Markalous získal místo profesora na UP. Šmahelová na zdejším reálném gymnáziu složila maturitu (1946) a začala studovat filozofii a psychologii na FF UP. Studium ukončila získáním titulu PhDr. v roce 1952 složením zkoušek a obhajobou práce Obrazotvornost a její sociální funkce. Téhož roku, po smrti Markalouse, se provdala za lingvistu, literárního vědce, docenta srovnávací jazykovědy Pavla Trosta. Po ukončení studia pracovala krátce jako léčebný psycholog v brněnské psychiatrické protialkoholické léčebně. V roce 1956 odešli manželé do Prahy, kde získal Pavel Trost místo na FF Univerzity Karlovy. Zde se již Šmahelová plně věnovala spisovatelské dráze a péči o pozůstalost a literární odkaz Jaromíra Johna. Je autorkou rozhlasových her Smuteční hostina (1978) a Kůň s krávem aneb Svatba po hanácku (1984). Podle jejích próz vzniklo také několik televizních a filmových adaptací. Za svou tvorbu obdržela v roce 1975 titul zasloužilá umělkyně. Svou spisovatelskou dráhu započala již v roce 1934, kdy začala časopisecky publikovat povídky. Pravidelně přispívala do Ženských novin, Práva lidu, Lidových novin, Pestrého týdne a Českého slova, Svobodného zítřku, Kytice, Zlatého máje, Květů, Vlasty, Naší rodiny, Literárního měsíčníku, Tvorby aj.

Beletristická tvorba Šmahelové má dva rámce. Jeden obsahuje tvorbu pro dospělé, druhý tvorbu pro děti a mládež – zde patří mezi výrazné představitelky českého dívčího románu. V oblasti tvorby pro dospělé se pak zaměřovala především na aktuální témata, charakteristický je též dlouhodobý zájem o problematiku nevyrovnaného milostného či manželského vztahu. Příznačnými rysy jejího autorského stylu jsou soustředění k psychologickému prokreslení charakterů a zachycení bohatého vnitřního života postav. Z oblasti tvorby s historickou tematikou jsou charakteristické především prózy vystavěné na vzpomínkách vážících se k vlastní rodinné historii. Různá míra fabulace a práce s faktografickým materiálem pak přechází k prózám vzpomínkového ladění.

Knižně debutovala románem Sedmý den odpočívej ovlivněným unanimismem. Vyšel pod patronací Vladimíra Vančury a setkal se většinou s kladným ohlasem. Následoval román Pelantovi, který získal druhou cenu v soutěži vydavatelství Družstevní práce. Jedná se o románovou kroniku, zachycující osudy několika generací knihkupecké rodiny Pelantů v Ratiboři. Psychologicky zvládnuté postavy tvoří mozaiku charakterů a životních postojů dovedených až po autorčinu současnost. Později Šmahelová tento román výrazně přepracovala a vyšel pod názvem Dědicové snů. Další kniha Planá růže, růžička šípková je groteskním vyobrazením života a smrti dobrého člověka a tematizuje rovněž vznik lidové legendy. Trvalý zájem Šmahelové byl směřován do oblasti komplikovaných partnerských vztahů. Psychologické sondy do nerovných a nevyrovnaných vztahů směřují mnohdy k tragickému vyústění nebo obsahují implicitní varovný apel. O zkušenostech vdovce bilancujícího po smrti ženy své manželství a přehodnocující svůj postoj k životu vypráví novela Cesta ze zármutku. Novela Devět tisíc dnů pak pojednává o aktuálních problémech mladých manželů hledajících bydlení v bytové krizi, přičemž nezvládnutí této překážky může být pro vztah osudové. Psychologická novela Sobectví líčí nerovný vztah staršího muže k mladé dívce. V románu Muž a žena matka tří dětí opouští manželství a odchází za partnerem, který splňuje její představy o ideálním muži. Oba příběhy spojuje apel k osobní odpovědnosti a končí tragicky. Setkaly se s významným kritickým ohlasem a představují výrazný posun v autorčině tvorbě. Román Muž a žena byl také v roce 1972 zfilmován, režie se ujal Zdeněk Kubeček. Novela Dům radostí je příběhem netypického vztahu dvou povahově odlišných mladých tělesně postižených lidí. Knihovník s chromou nohou a vzděláním se seznamuje s nevzdělanou, ale snaživou a praktickou dívkou z problémové rodiny s vadnou rukou a zohavenou částí obličeje. Novela ústí ve šťastný konec s rázem budovatelských románů, kde štěstí nového páru na maloměstě podporuje svými prostředky celá místní společnost.

Šmahelové prózy s historickým námětem otevírá román Žena roku 1900 inspirovaný deníkovými zápisky autorčiny matky. Trilogie Stíny mých otců, Stopy mých otců, Hlasy mých otců pojednává o dějinách vlastního mlynářského rodu. Vyprávění počíná líčením osudů Jiříka Šmahela v roce 1672 a ve třech dílech se postupně odvíjí životaběhy jednotlivých generací až po počátek 20. století. Osudy rodu líčené na pozadí velkých dějinných událostí jsou propojeny záznamy každodenního života. Román Soumrak napsala autorka již v roce 1974, ale vyjít mohl až po roce 1989. Šmahelová v něm zachycuje osudy rodiny JUDr. Josefa Cyrila Kotrlého, který byl odbojářem a jedním z předsedů České národní rady a posléze odešel do Kanady.

Z oblasti vzpomínkové tvorby autorka publikovala knihy Vzpomínky na Jaromíra Johna a Útěk postřeleného zajíce. V první z nich Šmahelová využívá vlastních vzpomínek k charakteristice osobnosti českého spisovatele, jeho ideálů a tvůrčích inspirací. V Útěku postřeleného zajíce vzpomíná na svůj život po boku významného komparatisty Pavla Trosta. Na pozadí jejich vzájemného vztahu zachycuje charakterové zvláštnosti vědce. Po smrti Jaromíra Johna v roce 1952 redigovala nová vydání jeho knih a je také editorkou Johnovy korespondence, která vyšla pod názvem Polohy srdce.

Její tvorba pro děti a mladistvé dosáhla většího ohlasu než tvorba pro dospělé. Některé knihy se dočkaly filmového zpracování, např. Velké trápení (1974, režie: Jiří Hanibal), a byly přeloženy do mnoha cizích jazyků. Zaměřovala se především na tvorbu pro dospívající mládež, ale publikovala také drobnější prozaické útvary pro malé děti a o povaze tvorby pro děti se mnohdy vyslovovala v různých rozhovorech a článcích. Často se opakujícím tématem je rodina ve svých různorodých variacích a její vliv na citové zrání dospívajících. Výrazným počinem se stala kniha Mládí na křídlech, která vyšla v době, kdy byl pociťován velký nedostatek původní tvorby určené dospívajícím. Šestnáctiletá protagonistka Máša žije sama s tetou a prožívá první velké zklamání v lásce. Své problémy však řeší soustředěním vůle a zájmu do oblasti bezmotorového létání, kde dosahuje dobrých výsledků. Zvládnutí nelehké situace pomocí rozumových kvalit a silné vůle pomohlo vytvořit typ silné mladé hrdinky, díky čemuž si kniha získala velkou oblibu. Již zmiňovaný román Velké trápení je jedním z nejúspěšnějších děl Šmahelové vůbec. Problém rozpadu rodiny velice silně ovlivňuje život třináctileté protagonistky, která na čas končí v dětském domově. Citový vnitřní konflikt aktérky se však v tomto prostředí proměňuje v solidaritu se zde umístěnými dětmi. Kniha je prosta sentimentu, ačkoli končí smírem obou rodičů a návratem hrdinky domů. Pro mladé dívky napsala Šmahelová také trilogii spojenou postavou protagonistky: Magda, Dva týdny prázdnin, Jsem už velká dívka. Výrazného ohlasu se dostalo také knize Karlínská číslo 5, která byla napsána na objednávku. Autorka zde opouští rovinu dramatického vyprávění a představuje se jako úspěšná spisovatelka humoristické prózy. Třináctiletý protagonista s partou kamarádů se rozhodnou uklidit byt kamaráda Jindry, jehož maminka byla odvezena do nemocnice. Akci naplánují jako polární misi, při níž se vystavují řadě bezděčně komických situací.

Mimo bohatou oblast autorské tvorby pro děti a mládež je také podepsána pod souborem pohádek Nová nůše pohádek dětem pro radost a velkým k zamyšlení. Výbor čítá pohádky sedmnácti autorů, např. J. Wolkera, K. Čapka, V. Říhy, J. Čapka, V. Dyka, J. Glazarové, V. Neffa, J. Johna, V. Vančury a dalších. Soubor připravila Jindřiška Smetanová, která v té době nemohla publikovat, a tak kniha vyšla pod jménem Heleny Šmahelové.

BIBLIOGRAFIE

Próza: Sedmý den odpočívej (P 1940); Pelantovi (R 1944; přeprac. s tit. Dědicové snů, 1974); Planá růže, růžička šípková (P 1958); Cesta ze zármutku (P 1961); Sobectví (P 1969); Muž a žena, Cesta ze zármutku (PP 1972); Muž a žena, Sobectví (PP 1975); Listy z deníku (memoáry, příležitostný tisk, 1975); Vzpomínky na Jaromíra Johna (1979); Žena roku 1900 (R 1979); Vůně letních jablek (beletrizované memoáry, příležitostný tisk, 1980); Dům radostí (P 1982); Stíny mých otců (R 1984, 1. díl trilogie); Stopy mých otců (R 1985, 2. díl trilogie); Hlasy mých otců (R 1987, 3. díl trilogie); Útěk postřeleného zajíce (P 1989); Cesty ze zármutku (PP 1989, obsahuje: Planá růže, růžička šípková, Cesta ze zármutku, Dům radostí); Soumrak (R 1993).
Próza pro děti a mládež: Mládí na křídlech (P pro ml., 1956; přeprac. 1978); Velké trápení (P pro dívky, 1957); Magda (P pro dívky, 1959); Dva týdny prázdnin (P pro děti, 1960); Karlínská číslo 5 (P pro děti, 1961); Devět tisíc dnů (R 1963); Jsem už velká dívka (P pro dívky, 1963); Dobrá mysl (P pro dívky, 1964); Chrabrovka (P pro děti, 1965); Magda (PP 1966, obsahuje: Magda, Dva týdny prázdnin, Jsem už velká dívka; přeprac. 1973); Dora a medvěd (P pro děti, 1967); Bratr a sestra (P pro ml., 1973); Žárlivost (P pro ml., 1975); Kdy přijde Dora? (P pro děti, 1977); Dora na cestách (P pro děti, 1979); Lenka a Bob (P pro děti, 1983); Já a moji drazí (P pro ml., 1985).
Souborné vydání: H. Š., Knihy pro mládež, sv. 1–3, 6–7.
Příspěvky ve sbornících: Čarovná zahrada (1943, na tit. straně 1944); Zahrada snů (1949); Pohádky kolem nás (1957); Holčičí tajnosti. Magazín pro děvčata 6 (1968); Nejlepší dětem. Mezinárodní setkání spisovatelů a teoretiků literatury pro děti (1976); Kam se poděla původní česká literatura? (1997).
Uspořádala, vydala a redigovala: Nová nůše pohádek. Dětem pro radost a velkým k zamyšlení (1980); J. John: Polohy srdce. Z korespondence J. J. (1982); spisy: Dílo J. Johna (1954–1959, 5 sv.).

LITERATURA

Knižně: V. Stejskal, in Moderní česká literatura pro děti (1962); Helena Šmahelová (příležitostný tisk nakl. Albatros, 1982); A. Hájková, Helena Šmahelová (1988).
Studie a články: B. Hekl: Citovost slohu Heleny Šmahelové (Velké trápení), Český jazyk a literatura 15, 1965, s. 257; V. Nezkusil: Helena Šmahelová, ZM 1979; J. Hrabák: Dílo Heleny Šmahelové v kontextu české prózy 50. až 80. let, LM 1985, č. 6; E. Lukeš: Doslov, in H. Š., Muž a žena (1986); D. Moldanová: Doslov, in H. Š., Cesty ze zármutku (1989); N. Mlsová: „Mlynářská trilogie“ Heleny Šmahelové jako typ aktualizační kroniky, Sborník PF v Hradci Králové, sv. 57 (1990); M. Bastl: Literární zobrazení mlynářské rodiny Šmahelů a života v Chrudimi v letech 1848–1912 v díle Heleny Šmahelové, Chrudimský vlastivědný sborník 1998, sv. 3; F. Všetička: Dobrá mysl in Olomouc literární (2002).
Recenze: Sedmý den odpočívej: J. Šnobr, Panorama 1940 * Pelantovi: K. P. (K. Polák), Národní práce 3. 10. 1944 * Planá růže, růžička šípková: M. Blahynka, NŽ 1959 * Mládí na křídlech: Z. K. Slabý, ZM 1961; A. Hájková, HD 1956 * Velké trápení: V. Kocourek, LitN 1958, č. 14 * Magda: J Hrabáková, ZM 1959 * Dva týdny prázdnin: A. Hájková, ZM 1961 * Cesta ze zármutku: J. Opelík, Kultura 1962, č. 7; Z. Vavřík, LitN 1962, č. 11 * Karlínská číslo 5: Z. K. Slabý, ZM 1962 * Dora a medvěd: V. Nezkusil, ZM 1970 * Devět tisíc dnů: M. Suchomel, Plamen 1963, č. 10 * Muž a žena: H. Hrzalová, LM 1975, č. 9 * Bratr a sestra: V. Nezkusil, ZM 1973 + ZM 1978; A. Benešová, NK 1977, č. 50 * Kdy přijde Dora?: N. Sieglová, LM 1979, č. 3 * Žena roku 1900: D. Moldanová, LM 1980, č. 4 * Vzpomínky na Jaromíra Johna: J. Mourková: ČL 1980 * Dům radostí: J. Mourková, Tvorba 1982, č. 51, příloha Kmen * Hlasy mých otců: D. Moldanová, LM 1988, č. 7 * Útěk postřeleného zajíce: A. Hájková, Tvorba 1989, č. 43 * Soumrak: E. Lukeš, Tvar 1994, č. 7; M. Petříček, LitN 1994, č. 5.
Rozhovory: A. Kovaříková, LM 1975, č. 8; O. Neff, ZM 1982, s. 222; R. Tognerová, Vlasta 1993, č. 15.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Roku 1975 obdržela Helena Šmahelová titul zasloužilé umělkyně, v témže roce mě jedna militantní soudružka (a zdaleka nejen mě) vyhazovala z fakulty. Rozporné společenské skutečnosti tohoto druhu nejsou v próze Heleny Šmahelové ani zdaleka naznačovány, vše se odehrává v rovině komorní, intimní, rodinné, dobově přijatelné. Na druhé straně jí nelze upřít to, že se její prózy někdy dobře čtou. Ostatně jedna její knížka se jmenuje Dobrá mysl.
F. Všetička: Dobrá mysl, in Olomouc literární (2002), s. 198.

H. Šmahelová své vzpomínky nezaměřila k líčení osudů, dějů nebo jednotlivých scén ve smyslu literárně uměleckého zpracování, ale k úsilí zachytit s maximální objektivitou charaktery lidí, plasticky podat jejich vztahy a závislosti i spoluúčast na době, v níž žili a tvořili svá umělecká díla. V zorném poli H. Šmahelové zůstala osobnost Jaromíra Johna; autorka se nedala zlákat k svůdným odbočkám a vytvořila tak vzpomínky, které směřují spíše k typu literárně psychologické studie, k útvaru v našich poměrech neprávem zanedbávanému.
J. Mourková: Netypické vzpomínky, ČL 1980, s. 528–529.

„Mlynářské“ trilogii přísluší silný podíl dokumentárnosti na bohatě zalidněném základě. Melancholický opar, který utkvívá v čtenářově mysli po přečtení trilogie, stává se jakýmsi neuralgickým bodem celé skladby, jímž jako by se vývojový oblouk zobrazených dvou a půl století bortil až k otazníku nad tázáním po smyslu historie. Nemůže snad i ohlédnutí nad lidským rodem být jistým varováním?
A. Hájková: Uzavírá se trilogie, Kmen 1988, č. 3, s. 10.

Ztvárnění současného dítěte proto není pro ni záležitostí mechanického opisu vnějších atributů hrdiny, jeho mluvy, oblečení, dobově efemérních zájmů, ale záležitostí vnitřního názoru, který jí dovoluje vidět jejich život v jeho skutečné rozpornosti a dynamice, je účinným korektivem proti naturalistické drsnosti i povrchnímu optimismu a podbízivému přeceňování dítěte. Jeho možnosti jsou naopak viděny v přesných vztazích a vymezeních, bez naivní víry, že jenom mládí přetvoří svět a že mu k tomu stačí dobrá vůle. Spodní proud vážnosti pramenící z vědomí, co vše ve svých zápasech dává člověk v sázku, co riskuje, jaké ztráty mu hrozí, tento snad nejcharakterističtější rys, určující místo Heleny Šmahelové mezi ostatními našimi autory dětských knížek, přispívá k tomu, aby si čtenáři jejích románů a povídek z nich odnesli nejen bezprostřední důvěru v život, nýbrž ve stejné – ne-li větší míře – i uvědomění svých závazků k životu.
V. Nezkusil: Helena Šmahelová, ZM 1979, s. 82.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Bibliografická databáze ÚČL AV ČR
Heslo na Databázeknih.cz
Heslo ve Slovníku české literatury po roce 1945
Heslo na Wikipedie.cz
Životopis na Spisovatelé.cz
Životopis na stránkách Sdružení přátel Pardubického kraje

Autorka hesla: Petra Kožušníková (2012)
Aktualizace hesla: 22. 6. 2014 (pk)
Aktualizace bibliografie: 22. 6. 2014 (pk)

Milan VALENTA

* 3. 5. 1958, Šumperk

valenta, milan

zdroj: P. Kožušníková

Středoškolská studia absolvoval na Střední průmyslové škole mlékárenské v Kroměříži. V letech 1979–1983 vystudoval speciální pedagogiku na PdF UP. Během studia na něj svými přednáškami nejvíce zapůsobil docent Jaroslav Kysučan, který vyučoval psychopedii. Valenta posléze pracoval jako pedagog na zvláštní škole v Moravské Třebové až do roku 1990 a zároveň na částečný úvazek jako logoped v nemocnici (1983–1984). Při práci vystudoval dálkově dějepis na FF MU v Brně (1986–1989) a později v rozšiřujícím studiu výchovnou dramatiku na DAMU v Praze (1993–1994). Po převratu v roce 1989 nastoupil jako odborný asistent na katedru speciální pedagogiky PdF UP UP, kde mj. působil jako vedoucí oddělení expresivních terapií Ústavu speciálněpedagogických studií UP. Je zakladatelem dramaterapeutických studií v České republice a zároveň garantem studií dramaterapie a dalších expresivních terapií. Přednášel také na univerzitách ve Španělsku, Holandsku, Řecku a Finsku. V roce 1998 byl habilitován na docenta a o deset let později mu byla udělena profesura pro obor Speciální pedagogika. Absolvoval množství specializovaných dramaterapeutických výcviků u nás (Praha), ale i v zahraničí (New York, Londýn a další). Jeho odborná publikační činnost čítá přes třicet svazků. Vedle odborné dramaterapeutické a pedagogické činnosti se věnuje také široké škále uměleckých a kulturních aktivit. Již za středoškolských studií se věnoval divadlu a byl členem souboru Divadélko Cylindr. Posléze v rámci povinného vojenského výcviku založil s kolegy divadelní soubor Palcát. Za vysokoškolských studií v Olomouci založil akademický divadelní soubor Malé „S“ divadlo, který působil v letech 1981–1987. „S“ v názvu znamenalo stupido, stupidní a označovalo poetiku souboru, který dramaticky ztvárňoval Valentovu autorskou tvorbu. Autor zde působil také jako vedoucí souboru, herec a režisér. Představení se odehrávala převážně v klubech. Divadelní soubor dosáhl ocenění Na Přehlídce ve Valašském Meziříčí, na CP VŠ souborů Akademické Brno a v Bratislavě. Mezi realizované hry patří Othelo roku 18. (o prohrané vzpouře proti životnímu stereotypu), Bariéry, Inkvizice (o stále přežívající inkvizici v nás), Kacíři (o zmařeném životě jednoho rytíře a jednoho estébáka), Mrnění (veselý příběh o smutném konci narkomana).

Jako výtvarník již absolvoval více než čtyřicet samostatných i kolektivních výstav u nás i v zahraničí (např. s Jiřím Válkem, Koertem Dekkerem z Holandska a dalšími). Jeho výtvarná tvorba směřuje svým charakterem k artbrutové tradici. Prvotní inspirací mu byly obrazy dětí ze Zvláštní školy v Moravské Třebové, kde vyučoval dějepis a výtvarnou výchovu. Autor sám uvádí, že jejich tvorba byla natolik originální, že je zprvu doslova vykrádal. Jeden z žáků pod Valtntovým vedením dokonce uspěl v mezinárodní výtvarné soutěži mezi stovkami dalších konkurentů. Je také iniciátorem, pořadatelem a aktivním účastníkem kulturních akcí. Stal se jedním z pořadatelů každoročního festivalu umění s názvem Mikulovění, které bylo zahájeno v roce 2008 a které navazuje Jevíčkověním v Jevíčku (Jevíčkovění 2012). Plánováno je i jeho rozšíření do dalších obcí.

Mimo to se věnuje také tvorbě prozaické. Své texty publikoval např. v Mladé frontě, Literárním měsíčníku, Iniciálách. Zúčastnil se velkého množství literárních soutěží, v nichž byl úspěšný, např. Šrámkova Sobotka, Františkovy literární lázně a další. Styl Valentova psaní je proměnlivý v souvislosti se zvolenou tematikou. Výrazové prostředky odpovídají časovému zařazení příběhu. Tematicky je jeho tvorba soustředěna kolem nevědomých či neuvědomělých struktur osobnosti. Výrazně se zaobírá motivy zla v člověku a lidskou odlišností, které nejsou protipólem dobra, ale spíše společenského řádu a reálných životních podmínek. Charakteristickým prvkem jeho tvorby je personifikace krajiny a záznam konkrétní místní atmosféry v textu.

Opožděně debutoval v roce 1998 útlým svazkem povídek s názvem Raubířské povídky. Podle recenzentky Ivety Grofkové byl připraven k vydání autorův debut již začátkem 90. let v nakladatelství Kruh, které mezitím zaniklo. (I. Grofková: Valenta píše povídky „jako když maluje“, Hanácké noviny Den 29. 6. 1998, s. 6.) Soubor obsahuje pět historických povídek z období středověku, konce 19. století a konce druhé světové války, jež zpracovávají temné pověsti z oblasti olomouckého regionu. Povídky kulminují kolem archetypálního zla, jež je vlastní každému člověku, ovšem v autorově podání se jedná spíše o tematizaci jeho podmínek a záznam jeho individuálních projevů. Povídky zachycují příhody ze života antihrdinů, tzv. raubířů, zbojníků, zběhů a pytláků. Významným motivem je krajina, která je nezbytnou součástí vyprávění, je svébytným protagonistou, který spoluurčuje tok děje, spolupodílí se na dějové složce a dokresluje dramatický tón ponurých událostí. Atmosféru povídek dotvářejí komplikovaná souvětí využívající archaické slovní zásoby.

Rozsáhlejší samostatně vydaná povídka Eluljá s podtitulem Archetypální příběh z kolektivního nevědomí je rámcována automobilovou nehodou, která otevírá a uzavírá cestu hlavního hrdiny. Protagonista nejprve bezejmenný, později pojmenovaný Áco, se vydává na symbolickou životní pouť snovým prostorem vstříc touze nalézt základní motiv lidského života. Na této cestě se setkává se symbolickými předměty a různými lidskými typy, které představují různé životní postoje a charakterizují rozmanité roviny bytí. Autor zde představuje jiný postoj k látce, než tomu bylo v historických povídkách. Áco se pohybuje ve vyprázdněném prostoru, v němž jsou vykreslovány jen předměty charakterizující jeho hledání Eluljá. Stylové pojetí knihy, rychlé přechody a snově se vyjevující obrazy fikční reality připomínají poetiku surrealismu.

Soubor povídek Krajina mírných hořkostí má dvě podoby. Oficiálnímu vydání předcházelo stejnojmenné vydání samizdatové bez datace, které vyšlo v České edici Sam Is Dead. Tuto podobu souboru reflektuje ve své přehledové stati Petr Hanuška, který uvádí, že soubor sestává z patnácti povídek (pouze tučně vytištěné přešly do následujícího vydání z roku 2003; zvýraznění a poznámka pk): Úniky, Co máme společného se stromy, Všechno je jinak, Ze života ptáků, Apollón a Medusa, Blues osamělého archeologa, Muž na okraji, Zpráva o střetnutí, Krpatý Honek (pod názvem Příběh Kraptýho Honka), Souboj, Takový uhrovitý mužík, Jabloňový sad, Zpráva o monologu z židlí, Msta a Konec malířského podzimu. Vybrané texty pak byly ve druhém vydání doplněny všemi texty ze souboru Raubířské povídky. Takto koncipovaný výbor se pak vyznačuje dvojím jazykovým provedením. Zatímco jazyk a styl historických povídek je prosycen archaickými výrazy a větnými vazbami, pro povídky situované do nedávné minulosti či současnosti je příznačný civilní styl a hovorová čeština. Tematicky však povídky korespondují. Autor v nich zkoumá a zaznamenává nevědomé či potlačované části lidské osobnosti, zkoumá jejich podstatu a funkčnost v souvislosti s reálným prostředím a společenským řádem.

V románu Pastýřka ohně autor spojuje různorodé prvky ze svých předchozích knih. Příběh se odehrává v průběhu necelého roku v blíže neurčené současnosti. Mladý kantor přijíždí do moravského pohraničí, kde se seznamuje s mladou tajemnou ženou Barborkou. Lineární líčení místních zvyklostí i vyvíjejícího se milostného vztahu je prokládáno pověstmi vážícími se k smírčím křížům rozmístěným v okolní krajině. Realistická rovina vyprávění se postupně proměňuje v souvislosti s postavou Barborky, která pozve protagonistu na sabat čarodějnic za Valpružiny noci. Líčení průběhu sletu, jehož se účastní celá vesnice, stejně jako historické narativní exkurzy a výrazná tematizace krajiny jako personifikovaného objektu, posunují román k magickému realismu. Autor zde také několikrát využívá v různé míře přepracované historické texty z Raubířských povídek, které spoluutvářejí textovou rovinu paměti krajiny. Zúročení předchozích prozaických zkušeností vyústilo v poměrně dynamický a bohatě strukturovaný příběh, kterému však schází výraznější propojení motivů.

Ve spolupráci s úspěšným ilustrátorem Ivanem Mračkem se Valenta představil také jako autor prózy pro děti nazvané Půďáci ze staré školy. Protagonisty příběhu jsou strašidla Trámoš a Světlík, která žijí na půdě staré školy. Běžně nejsou vidět – dokud se nesetkají s lehce handicapovanou prvňačkou Johankou, která má sluchadlo a nemocné srdce, kvůli čemuž nemá kamarády. Spolu se strašidly prožije Johanka mnoho poučných příhod, které jí nakonec pomohou nalézt lidskou kamarádku a zachránit vlastní maminku. Dalšími postavami knihy jsou např. školník Kukrle, jeho kocour Medřich, myška Ámoska a krysák Ruprecht. Valenta v knize vytváří originální poučné příběhy situované do současnosti. Prolínání realistického a fantaskního je zdařilé a funkční. Autorovi se podařilo problematiku jinakosti a nezměnitelnosti působivě přiblížit i dětskému čtenáři, jemuž je (až na některá příliš složitá souvětí) přizpůsobeno i vyjadřování.

 

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Raubířské povídky (PP 1998), Eluljá: Archetypální příběh z kolektivního nevědomí (P 2000); Krajina mírných hořkostí (PP b. d., 2003 stejnojmenný soubor obsahující povídky z Raubířských povídek a výběr textů z Krajiny mírných hořkostí), Pastýřka ohně (R 2006); sbírka vulgární poetoterapie Básně kosmaté (BB 2015); spoluautor navazujícího souboru Kluby poetických sprosťáků (corpus vulgární poetoterapie) (BB 2016).
Pro děti: Půďáci ze staré školy (P pro děti 2011); Muřinoh a Krchomilka (P pro děti 2014); Poťouchlé pohádky aneb Co čert nechtěl…, ale chtěl (P pro děti 2016).
Odborná (výběrově): Knižní: Dramaterapie (1999, 2001, 2007, rozš. a aktual. vyd. 2011); Koncepce a tvorba učebnic (1997); Dramaterapeutické projektování (2003); Psychopedie (spoluaut. O. Muller, 2003, 2004); Psychopedie. Kapitoly z didaktiky mentálně retardovaných (spoluaut. O. Krejčířová, 2. vyd. 1997).

LITERATURA

Studie a články: P. Hanuška: Prozaické novinky ze střední Moravy: (s krátkým historickým exkurzem), in Česká próza 90. let 20. století: Materiály z mezinárodní konference pořádané v Českých Budějovicích ve dnech 27. a 28. června 2001 u příležitosti 10. výročí založení Jihočeské univerzity (2002).
Recenze: Raubířské povídky: I. Grofková, Hanácké noviny Den 29. 6. 1998 * Krajina mírných hořkostí: J. Grombíř, Psí víno 2004, č. 30 * Půďáci ze staré školy: K. Kubíčková, MFD 3. 12. 2011, příl. Víkend.
Rozhovory: F. Kšajt, Arteterapie 2011, č. 25.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Autor povídkové sbírky inspirované historií olomouckého regionu v sobě nezapře erudici výtvarníka, jenž píše „jako když maluje“. Proto se některé povídky mohou na první pohled jevit jako epicky nepřehledné, neboť jsou budovány stejně jako obraz – jednotlivé vrstvy jsou nanášeny zdánlivě chaoticky, aby pak v konečném plánu náhle, jakoby vhledem, vynikla jedinečná struktura a kompozice celého plátna.
I. Grofková: Valenta píše povídky „jako když maluje“, Hanácké noviny Den 29. 6. 1998, s. 6.

Pojetím a interpretací historické látky, nakládáním s dobovými reáliemi a atmosférou má Valenta blízko k Vladimíru Körnerovi. Jazykovou, narační i metaforickou prací – široce rozklenutým souvětím, využitím promluvy plné zastaralých slov a využívající archaické syntaxe, uplatněním oxymorónních spojení, viděním člověka z úhlu nedegradující ironizace či sarkastického šlehu, modelováním hlubokého takřka barokního prostoru s rysy přízračnosti, prolínáním tepotu lidského srdce a oživené materiálové struktury věcí – se stylově blíží k prózám Jaroslava Durycha.
P. Hanuška: Prozaické novinky ze střední Moravy: (s krátkým historickým exkurzem), in Česká próza 90. let 20. století: Materiály z mezinárodní konference pořádané v Českých Budějovicích ve dnech 27. a 28. června 2001 u příležitosti 10. výročí založení Jihočeské univerzity (2002), s. 138.

Historické povídky se vyznačují lyrickým jazykem, věty dosahují vznosnosti až vančurovské. Milan Valenta je dobrý pozorovatel a psycholog, jeho lapkové, handlíři a komedianti myslí a jednají způsobem adekvátním brutalitě doby, zároveň jsou však současnému čtenáři velmi blízcí. Konflikty mají podobu mnohem vyhrocenější než v opatrné současnosti a to se projevuje na kvalitě textů, která směrem k dnešku znatelně klesá (samozřejmě také doba, která povýšila uspokojování potřeb individua na míru všech věcí, má svá trápení, ale ta jsou subtilnější a pro vypravěče méně vděčná).
J. Gombíř: Nad Krajinou mírných hořkostí, Psí víno 2004, č. 30, s. 41.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Martin Vopěnka představuje knihu Půďáci ze staré školy v pořadu 3 minuty s…
Recenze Půďáků ze staré školy Alžběty Peutelschmiedové
Recenze Půďáků ze staré školy Jany Semelkové
Recenze Půďáků ze staré školy Marie Busolíni
Recenze Půďáců ze staré školy Marcela Vašáka
Odborná bibliografie Milana Valenty na stránkách UP
Bibliografická databáze ÚČL AV ČR

Autorka hesla: Petra Kožušníková (2012)
Aktualizace hesla: 22. 6. 2014 (pk)
Aktualizace bibliografie: 22. 6. 2014 (pk); 27. 4. 2015 (ad)

David HRBEK

* 26. 1. 1968, Olomouc

Zdroj: Archiv Davida Hrbka

Zdroj: Archiv Davida Hrbka

Na FF UP vystudoval českou a anglickou filologii. Studium ukončil v roce 1991 získáním magisterského titulu na základě obhajoby diplomové práce Jonáš, jeho geneze a vývoj, která se zabývala literárně-dramatickou postavou Jonáše vytvořenou Jiřím Suchým a vystupující mj. v hrách Jonáš a tingl-tangl, Jonáš a dr. Matrace a Jonáš dejme tomu v úterý (vedoucí diplomové práce byla Alena Štěrbová, oponentem Lubomír Machala). Z univerzitních učitelů jej ovlivnili především Alena Štěrbová a z katedry anglistiky Josef Jařab, Marcel Arbeit a Jaroslav Peprník. Po absolvování vojenské služby Hrbek učil sedm let na Slovanském gymnáziu v Olomouci a od roku 2000 je zaměstnán jako lektor animací v Muzeu umění Olomouc. Je ženatý a má dvě děti.

V roce 1991 nastoupil do nakladatelství Votobia, kde také založil edici Současné české divadlo. Od roku 2003 moderuje v pražském Švandově divadle talkshow s názvem Scénické rozhovory. Hosty programu byli např. V. Havel, T. Sedláček, T. Klus, S. Vega, M. McCartney (bratr P. McCartneyho), Lou Reed, H. Hegerová, Z. Svěrák, J. Grygar, L. Pešek, B. Hrzánová, V. Dyk, L. Sobota ad. Několik rozhovorů vzniklo i ve spolupráci s Českým centrem v New Yorku (s V. Birgusem, J. Štreitem či A. Kratochvílem) a také ve spolupráci se Stálým zastoupením ČR při Evropské unii v Bruselu (s D. Vávrou a V. Marhoulem). Od roku 2011 provozuje též Talkshow Davida Hrbka, situovanou původně do Olomouckého Artic Music Clubu, od poloviny roku 2011 pak přesunutou na pódia olomouckého Divadla hudby nebo Domu kultury v Kroměříži. Hrbek píše blog na serveru iDnes.cz a publikoval také několik rozhovorů v časopisu Reflex (s K. Voormannem, O. Toscanim, B. Kurasem ad.). Knižně vydal rozhovory s D. Vávrou Šumný Vávra (2001, 2003 – dvojí vydání knihy naznačuje kladný ohlas, a to i mezi kritiky) a R. Vanem Někdy ráj (2008). Kniha Všechno je sázka (2006) obsahuje záznamy ze scénických rozmluv ve Švandově divadle. Hrbek je také autorem libreta k celovečerní opeře Labyrint vášně hudebního skladatele Tomáše Hanzlíka a libreta napsal k dalším třem Hanzlíkovým drobnějším operám. V roce 1992 založil v Olomouci Vydavatelství Davida Hrbka s cílem vydávat divadelní literaturu. Podařilo se mu to v případě scénáře Otakáro Schmidta Tajů plný ostrov: Divadlo Sklep. Ještě jako student FF UP přišel s nápadem vydat sborník k šedesátinám Jiřího Suchého. Spolu s Jiřím Fialou se na přípravě sborníku podílel i editorsky a autorsky příspěvkem Umění šansonu. Vedle editorů do publikace přispěli jak členové olomoucké katedry bohemistiky A. Štěrbová, E. Petrů, tak umělecké osobnosti J. Žlebek, J. Škvorecký, Z. Svěrák, J. Menzel, P. Dostál, P. Rut, J. Molavcová, J. Anderle, M. Holub, V. Komárek, J. Vodňanský, M. Horníček ad. Kniha-dárek s názvem Jiřímu Suchému: Sborník studií, vzpomínek a blahopřání k jubileu J. Suchého (1991) vyšla, jak David Hrbek vzpomíná, „v den Suchého narozenin, v říjnu 1991, kdy se to vezlo do Semaforu, kde mu to ostatní slavnostně předali na jevišti. Já u toho být nemohl, protože mě neuvolnili z vojny“. (informace o sborníku a vzpomínka čerpány z osobní korespondence autorky s Davidem Hrbkem ze dne 22. 10. 2012)

Jako prozaik Hrbek knižně debutoval cyklem nerozsáhlých humorně laděných povídek nazvaným Dvacet zářících drahokamů. Číslovka v názvu značí počet povídek v knize, které jsou doprovozeny prologem a epilogem. Scelujícím jmenovatelem povídek je autorovo rodinné prostředí. Vypravěč představuje svérázné postavy svých příbuzných, jejich charaktery, vzpomíná na příhody z každodenního života, ale také zpřítomňuje události, které se týkají starších generací rodu a které zná jen z vyprávění. Vypravěč se proměňuje v souvislosti s časovým ukotvením příběhu, velká část povídek je situována do minulosti a vypravěč rodinné dění nahlíží dětskou optikou. V cyklu se vyskytují také povídky odkazující k nedávné minulosti či současnosti, ve kterých už je vypravěč dospělý muž a vypráví příběhy o své nově založené rodině, o manželce a vlastních dětech. Třebaže obrazy ze života jedné olomoucké rodiny mají ryze privátní charakter, promítají se do nich zákonitě dějinné události 20. století i počátku století aktuálního. Výraznou postavou, jež prochází napříč cyklem, je vypravěčova-autorova maminka. Hrbek sám nezastírá (ba spíš akcentuje) autobiografické ladění příběhů, které líčí bez snahy o explicitní pointu, což jim ovšem neubírá na působivosti, osobitém humoru či melancholii. Hrbkův styl je civilní, bez snahy po jazykovém experimentování. Úhlednou knihu nevelkého formátu ilustrovala Markéta Šimková, která je také autorkou obrázku na přebalu. Černobílé kresby provedené různými technikami korespondují s proměnlivou atmosférou příběhů. Součástí knihy je i CD s pěti povídkami, čtenými bratry Danielem a Davidem Hrbkovými, Tomášem Kärgerem a Michalem Dlouhým. Kniha se stala též podkladem pro čtyřdílnou četbu na pokračování, při které Český rozhlas 3 (stanice Vltava) odvysílal v únoru 2012 dvanáct povídek zprostředkovaných Petrem Kubesem.

BIBLIOGRAFIE

Próza: Dvacet zářících drahokamů (2010).
Knižní rozhovory: Šumný Vávra (2001, 2003), Všechno je sázka (2006), Někdy ráj (2008).
Uspořádal, vydal, redigoval: O. Schmidt, Tajů plný ostrov: Divadlo Sklep (1993); O. Schmidt, Eliška má ráda divočinu (1997); D. Hrbek a kol., Jiřímu Suchému: Sborník studií, vzpomínek a blahopřání k jubileu J. Suchého (1991).

LITERATURA

Recenze (próza): Dvacet zářících drahokamů: T. Janušová, LitN 2012, č. 3; roj, MFD 23. 10. 2010.
Recenze (knižní rozhovory): Šumný Vávra: P. Ondračka, Host 2002, č. 5, Rec. příl.; M. Jareš, Tvar 2001, č. 16; I. Zítková, Nové knihy 2001, č. 27/28; J. Kerbr, Nové knihy 2001, č. 27/28; R. Diestler, Rock & pop 2001, č. 7; Z. Hořínek, Týden 2001, č. 26; J. Chuchma, MFD 28. 5. 2001; L. Machala, Mosty 2000, č. 39 * Všechno je sázka: M. Groman, Dobrá adresa 2007, č. 8; K. Farná, Právo 22. 12. 2006; M. Fialková, Český dialog 2006, č. 11/12.
Rozhovory: M. Prchal, Labyrint 1993, č. 7; B. Mazáčová, Divadelní noviny, č. 8; M. Heloňová, Olomoucký večerník 2011, č. 52; R. Helcl, MFD 30. 11. 2006; J. Beneš, Olomoucký deník 7. 2. 2011; R. Helcl, MFD 30. 9. 2010.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Půvab Hrbkových povídek spočívá ve skutečnosti, že sdělované příběhy či jejich fragmenty čtenář na základě vlastních zkušeností s autorem sdílí. Právě tato nevtíravá důvěrnost je pro autora devizou, která mu umožňuje volně dýchat a nenechat se svazovat v tomto případě nadbytečnou potřebou fabulování dějových point.
J. Soukup: Hrbek, David: Dvacet zářících drahokamů, [online] iLiteratura.cz, 13. 1. 2011.
Dostupné z: http://www.iliteratura.cz/Clanek/27677/hrbek-david-dvacet-zaricich-drahokamu

Jeho texty jsou prosté, výstižné a také upřímné. Hrbek v nich spojuje humor židovského zabarvení s dětskou hravostí a dává tak čtenáři nahlédnout do barevného světa jedné rodiny, ale i jednoho města a jeho okolí. I přes výraznou orientaci na postavy, jakési rodinné typy, přeznívají silně do Hrbkových povídek také místa jako nositelé příběhů – Hrbek tak nechává ožít místní část Černovír, popisuje uličky okolo kina Mír ve středu města nebo pohled z okna vojenské nemocnice na Klášterním Hradisku. Jeho postavy, více či méně zvláštní příbuzní a příslušníci jednoho rodu se vydávají na cesty za úspěchem a neúspěchem, na cesty, které končívají také smrtí. I tu Hrbek popisuje bez zbytečného patosu jako přirozenou, nutnou věc.
T. Soldán: Příběh drahokamů na zdech, [online] Český rozhlas Olomouc.
Dostupné z: http://www.rozhlas.cz/olomouc/literatura/_zprava/david-hrbek-zarici-drahokamy–1014445

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Webové stránky Davida Hrbka
Blog Davida Hrbka na iDNES.cz
Bibliografická databáze ÚČL AV ČR
Rozhovor s Davidem  Hrbekem: Čím jsem starší, tím mám Olomouci raději, Olomoucký deník 7.2.1011
Heslo o Davidu Hrbkovi na Wikipedie.cz
Životopis Davida Hrbka na stránkách Švandova divadla
Recenze knihy Dvacet zářících drahokamů na iLiteratura.cz
Životopis Davida Hrbka na Databáze knih.cz
Článek o dvanáctidílné četbě na pokračování ze souboru povídek Dvanáct zářících drahokamů na stránkách ČR3
Článek o knize Všechno je sázka na stránkách Českého dialogu
Odkazy na recenze a názory ke knize Všechno je sázka na stránkách nakladatelství Dokořán

Autorka hesla: Petra Kožušníková (2012)
Aktualizace hesla: 13. 4. 2014 (pk)
Aktualizace bibliografie: 31. 10. 2012 (pk)