Nela Haluzová

Slepá místa
spadla jsem lehká jako řasa a dotkla jsem se sítnice
hledala jsem ji potmě s nadějí vypínače a ticha
drobná jako infuzní kapka
lehká jako nohy v záchranné poloze
hladím slepou skvrnu s vidinou zraku

strach mi stiskl ruku pevně
až zmodrala mi do všech odstínů
plazila se jako had po mém předloktí – otrávené jablko hříchu
opuštěná zahrada z popela o větší rozloze, než je moje modřina
nezraje na kůži


Rozprostřenost
rozprostírám se po ploše postele jako prostěradlo
odlupuji si slupky kůže, abych se pod svíčkou mohla přečíst
navléct si písmenka jehlou s nervovým vláknem jako korálky
a zase se s pokorou mně nevlastní zašít
převrátit se naruby, abych byla celistvá
                komplexy jsou mé korále
ozdoby

vzduch objímající hrudní koš škrobím a skládám
jako kolektivně protrpěný archetyp
jednotlivě zvážen, rozdělen na deka,
vložen do tašky pro případ nouze až ho jednou bude potřeba
pojistím se zvládnutím normy jen do snesitelné hladiny
vadnoucí jako mládí, které už nikdo nepřevrátí naruby
jehlou na písmenka zvládnu sešít i přes válečné konflikty
archetypy čistoty a bolesti v nové prostěradlo


Nevěstka slunce
horizont milující se s lomem světla vrcholí ve všechny odstíny růžové
hedvábný dotek přetíná rozdíl mezi nebem a zemí
jsem nevěsta slunce, právem a štěstím
jsem nevěstka slunce, svléká mě, žárem drží
líbá mě
jsem její
reciprocita zdvižené pěsti za naše matky, za stařky, mladý holky
za ženy, které byly umlčeny kameny a soudcovskými kladívky
křičím do ulic aspoň teď,
když jsem nezvládla křičet do rohů ložnic,
že toto tělo je moje
          –         jen slunci náleží


O stud
sedám si na nejkrajnější hranu střechy
nahýbám se, abych spočítala listy pokojových květin mých sousedů
jsem devátá věž v horizontální siluetě tohoto města
v rádiusu historického centra
          –         věžička z betonu a železa
doufám, že se někdo podívá nahoru
a pochopí můj stesk z toho,
že bych těm lidem pode mnou moc ráda zapálila cigaretu

bolí mě má pevná konstrukce
jako hlavy holek, co v podpatkách ráno běží přes náměstí,
protože včera nestihly přijít domů
město tě nesoudí,
když se díváš nahoru


Zmar
ukaž, jak umíš mrdat časem,
že chytneš se každé čáry jako bambusu
a lezeš vstříc klimatickému vzdoru
mravenec v medu, říkáš
v horách už není větší zima
země má díry ve střevech, nádor na plicích
civilizační nemoc: lidi
lámu čas pro neviditelné
                            ú
                                             spěchy
úzkostlivě klikám na tovární nastavení
nenažereš se peněz, říkáš
plast do komunálu
a perly sviním
a hrách na stěnu
a už drž hubu
ideály málo kdo třídí, přestože je jednoduché zjistit,
že ti matka leží na kapačkách


Zadní řady
zadní řady utichly,
pochopily, že teď musí přijet sanitka
tři silní muži odnášejí tělo
bledá dívka, padesát kilo
v křeči

zadní řady pochopily, že je na čase si kleknout a křičet
za všechny ženy, kterým sanitka nepřijede,
protože u severních hranic Mexika
nevedou cesty do pouště

zadní řady pochopily, že se dají zlomit oba nárty
a přesto dorazit domů
ale křičely, protože ne každá tohle dokáže
lásko, mé zbraně jsou připraveny
na všechny manipulativní muže


Slovní hra
půlím své věty skrýváním slov, darováním infinitivu
ponecháním si většiny slovních druhů
medvěd ti půlí světy prskavkami objímající kov
ohýbající beton
krájejíce úctu a vzdušný prostor

umýváme společně nádobí vedle novinového nápisu,
že z Ukrajiny kradou děti z děcáku
na druhou stranu bitevního pole
my si předáváme nádobí na druhou stranu dřezu


Mrav
olomoucké balkóny slouží k provzdušnění půdy
a memorování stanic po trase tramvaje U
už jen stačí hádat, jestli mrav
                                                   enci jdou do práce
nebo z flámu domů,
ale obloha je vždy tmavě modrá
jako špatně vyprané skvrny po červeném víně


Čas pro sebe
uspím se na břehu tvé ložnice,
do které jsem se pustila sama
ukolébavku nechci,
čekám až snad vrazíš do dveří a zazpíváš mi ji ty
snad jsi nečekala čekání
víš přece, jak voní začátek podzimu
mlhou a chlastem
mám své podzimní vzorce,
které nosím jako kousavý svetr
obojí stojí za hovno


Let nad Alpami
hory jsou shrbená záda vrásčité ženy
já jsem milující muž s prstem od cukru
hory jsem pro tebe přešel
ale nikdy nepřenesl


Perlový náhrdelník
padaly zmrzlé perly z očí mému městu,
když jsem jej opouštěla pro vřelejší ženu
kutálely se po trase mých pravidelných kroků
náhrdelník okolo ledna
nemístně slepená víčka – bio eko glycerin
není lepšího místa pro pláč
než město, které už ti nepatří


Vánoce
mohutné mrakodrapy se sápou do ranní mlhy svou urputností
šedivá střecha se mermomocí leskne a stříbří
pochmurné jitro, válka na snídani
mužik otevírá okenní tabule a nechává ledový vzduch
(voní po vodce) vybílit mu plicní sklípky
nese nadílku, než padne sníh
chmury
zbraně
chanuka za námi, veselé Vánoce


Dopis do Švýcarska
nevěděla jsem o existenci smaragdových očí jako jsou ty tvoje
dvě neděle, mé pohledy jsou pro tebe
dvě hodiny letu, dva týdny spěchu
pro neutralitu spát se zbraní bez nábojů
pod postelí
možná poznám smaragdová jezera tvé domoviny
až se vrátíš z vojny
Aber ich verstehe deine Sprache nicht


Azory od soli
střídat ruku za rukou po žebříku směřující do jeskyně snů
po tiku hodin věků útrpné glorifikace úpadku
je jako oškrábnout plesnivý škraloup z marmelády
(to se prý ale dělat nemá)
natahovat mýdlovou bublinu mezi rukou a tělem
mačkat špatně nafouklý balónek dovnitř
skákat v noci do vln
ráno vyplaví otec tvé tělo na plážích Azorů
čisté, jen trochu od soli