Archiv rubriky: překladatel

Jitka HANUŠOVÁ

* 2. 6. 1982, Přerov

hanusovaV letech 2000–2006 studovala na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci bohemistiku. Po úspěšném zakončení pokračovala studiem finštiny na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, které absolvovala v roce 2012. Od roku 2013 je na volné noze, živí se jako externí redaktorka a překladatelka. V letech 2013–2014 působila v oddělení pro styk s veřejností pražské Galerii Vernon.

Již během olomouckého studia se podílela na dramaturgii a organizaci literárních festivalů. V Olomouci také absolvovala kurzy finštiny, které potom určily její další směřování. Kromě převodů z finštiny zvládá rovněž překlady z angličtiny a také recenzuje. Soustavně překládá finskou poezii, z níž opakovaně vyšly ukázky v literárních časopisech H_aluze, Tvar či Psí víno. Spolupracuje s časopisem H_aluze, přílohou Salon deníku Právo, obtýdeníkem Tvar, nakladatelstvím Argo, Fra nebo cyklem scénických čtení LiStOVáNí. Své příspěvky publikuje také na literárním serveru iLiteratura.cz. Pro nakladatelství sleduje nejnovější publikace finského knižního trhu, na které píše posudky. Spolu s Ondřejem Lipárem založila v roce 2016 první veřejný čtenářský klub anglosaského stylu v ČR – Fra Book Club. Věnuje se rovněž fotografování.

Hanušové básnická prvotina Bez zbytečných formalit vyšla v roce 2013 jako příloha literárně-kulturního časopisu H_aluze. V úvodní básni A už to není babička, která se poněkud vymyká z celkové koncepce knihy, odkrývá Hanušová obraz stáří v jeho kruté podobě, bez příkras či dojetí: „Její selské škraně, / kam se poděly? / Rubín jejích rtů? / Schramstla je, / vyplivla / a ony se scvrkly jako granátová jablíčka… Časem shnijí a uschnou“ (Bez zbytečných formalit, s. 7). Sbírka se dále odvíjí ve třech oddílech, které ovšem pojí společné téma – vztahy. První oddíl je na první pohled prostoupený přírodou v mnoha podobách. Autorka ji však vnímá s hořkostí, jejím prostřednictvím si jen více uvědomuje pocity samoty, pomíjivosti, bezmoci. Druhá část je pojata jako deník, ve kterém básnířka líčí milostné okamžiky od počáteční touhy, až po milostný akt. Verše jsou plné nedočkavosti, horlivosti, jen na něhu se nedostává. Hanušová často překvapuje svou otevřeností, své myšlenky neobaluje, servíruje je čtenářům tak, jak je cítí – bez zbytečných formalit. Závěrečný oddíl tematizuje stejným způsobem konce milostných opojení, rozchody, výčitky: „jestli chceš, můžeš věštit / z usazenin v zaschlé pánvi, / co k večeři ti udělá ta druhá“ (Bez zbytečných formalit, s. 42). V samotném závěru však vidíme odhodlání překonat bolest a jít dál: „Nic naplat, ložní se musí měnit. / Nemožno donekonečna uléhat / do tlejících zbytků / nevydařených vztahů“ (Bez zbytečných formalit, s. 45).

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Bez zbytečných formalit (BB 2013).
Překlady z angličtiny: M. Fairs: Design 21. století (2007); M. Bockemühl: Turner (2008); G. Brooker, S. Stone: Co je interiérový design? (2010).
Překlady z finštiny: L. Lehtolainen: Ostrov s majákem (2009); L. Parkkinen: Na řadě je Max (2013); S. Simukka: Rudá jako krev (2013); K. Kettu: Porodní bába (2015), Sběratel dýmek (2016); P. Statovci: Moje kočka Jugoslávie (2016).

LITERATURA

Recenze: M. Fucimanová, Tvar 2014, č. 17.

UKÁZKY Z OHLASŮ:

Hned z úvodního oddílu je jasné, že příroda není živý zdroj autorčiny inspirace. Přesto je v mnoha podobách v básních přítomná. Spíše hořce, jako dráždidlo, jako spouštěč nenálady. Ocitáme se mezi jarními květy, ovšem Hanušová nás zároveň přesvědčuje, že je možné být „nedotčen petrklíčem, / neposkvrněn blatouchem“. Všechno kolem roste a pučí a básnířka se umanutě ptá: Co pak? Rozuměj: K čemu to všech- no? I slovesa této náladě přitakávají: useknout, uřezat, ulámat, uschnout, zkrabatí, zetlejí. Co s krásou, jsme-li osamělí a nešťastní a modlíme se, „aby šel někdo kolem“?

M. Fucimanová: Nemám tu pro tebe nic, in Tvar 2014, č. 17, s. 21.

Vzduch stojí, brázdy vábí… Ani pes ani zajíc – vztahy jsou tím, oč tu běží. Vztahy nepřikrášlené, neoslazené sentimentalitou, načrtnuté v lapidární, často metaforické zkratce, v jejich nahotě a syrovosti, mnohdy s poněkud hořkým, ironickým úšklebkem – závojem zakrývajícím křehkost. Zbytečné formality chybí, ale to nezbytné, co dělá báseň básní, nikoliv.

T. Míka: předmluva, in Jitka Hanušová: Bez zbytečných formalit.

Autorka hesla: Marie Hučínová (2016)

Eva DANIŠOVÁ

* 15. 3. 1959, Ústí nad Orlicí

danisovaRozená Peštová, vyrůstala v České Třebové a v péči prarodičů, kteří pocházeli ze Slovenska (z obce Markušovce u Spišské Nové Vsi). „Povídky jsem napsala z úcty k mým prarodičům, protože jsem je nesmírně milovala. Jako mladá jsem nedokázala docenit jejich lásku, ale když jsem je ztratila, teprve mi došlo, jak moc mě oba milovali.“ (Romaňi luma – Romský svět 2012) Absolvovala mediální kurz na Vyšší odborné škole publicistiky v Praze (1997–1998). Poté vystudovala dálkově na Evangelické akademii v Praze Střední sociálně právní školu (absolutorium 2004). Ze zdravotních důvodů přerušila dálkové studium Charitativní a sociální práce na Univerzitě Palackého v Olomouci (studovala zde v akademickém roce 2010/2011). Ve školním roce 2012/2013 spolupracovala s projektem Romský mentor, realizovaným občanským sdružením Romea, který se věnuje integraci znevýhodněných dětí prostřednictvím realizace volnočasových aktivit z oblasti umění a kultury na školách. Pracovala s dětmi na Základní škole praktické Česká Třebová, poté se stala terénní sociální pracovnicí. Píše romsky a česky. Překládá z romštiny do češtiny.

Publikuje od počátku devadesátých let. Její tvorba se objevila nejprve v časopisech Amaro lav a Romano kurko. V roce 2007 se zúčastnila literární soutěže v romštině nazvané Cena Mileny Hübschmannové, což ji podnítilo k další tvorbě. V rámci projektu Šukar laviben le Romendar / Romové píší…, iniciovaným o. s. Romea, který byl realizován na webových stránkách www.romea.cz na konci roku 2010, publikovala povídky Usmrkaná holčička jak panenka / Ľimaľi čhajori sar rakľori, Jak mě dědeček vystrašil / Sar daranďiľom le papustar a O mém dědečkovi / Pal miro papus. Další ukázky z její prozaické tvorby se objevily v časopisech Lačho lav (báseň E daj tut bararel…, 1990, č. 11), Romano džaniben (povídka Pal miro papus / O mém dědečkovi, ňilaj/léto 2008), Tvar (úryvek z novely Mít někoho svého, 2013, č. 12) a Plav (ukázka z povídkového cyklu Moji milí, 2011, č. 11) a v rubrice Čítárna na webových stránkách nakladatelství Kher (povídky Balíky a Kozačky). Danišová překládá pro magazín Romano voďi. Její autorská pohádka O dvou kočičkách / Paj o duj mačkici byla zařazena do metodické příručky ROZUMMĚNÍ. Literatura Romů ve výuce (nejen) romských žáků (2013), vytvořené k výuce literatury psané romskými autory na základních školách. Povídky Usmrkaná holčička jako panenka a Kozačky byly přeloženy do němčiny a vyšly v antologii maďarských, českých a slovenských romských autorů Roma-Autoren erzählen… Kurzgeschichten und Gedichte aus Ungarn, Tschechien und der Slowakei (2013).

Danišová se dále podílela na přípravě audio materiálů k výuce romštiny pro jazykovou úroveň A1 a A2 – cílová skupina žáků jedenáct až šestnáct let (dostupné zde).

Tvorba Danišové zahrnuje doposud kratší prozaické útvary – autorské pohádky, vzpomínkové povídky a novelu ze současnosti. Do výboru pohádek na motivy klasických romských námětů a autorských pohádek Otcův duch a jiné pohádky romských autorů (2012) přispěla autorka texty Čardášová princezna a O dvou kočičkách. První pohádka staví na klasickém schématu novelistické pohádky s tradičními romskými motivy (hudba, housle, tanec, zpěv) – krásná princezna si vezme za muže jen takového, „který bude hrát, jako by slavík zpíval, a tančit jako laně za letního svítání“ (Otcův duch a jiné pohádky romských autorů, s. 54). A podává i jednu z možných variant vysvětlení, proč je hudba Romů spjatá mimo jiné i s houslemi. Všechny prince předčí syn hajného. Jeho hra okouzlí princeznu a celé království natolik, že „od té doby housle nechybí v žádném romském království“ (tamtéž). Druhá, zvířecí pohádka, poukazuje na povrchnost některých bohatých lidí, pro něž je důležitější pouze to, co je vidět navenek.

Sbírka romské narativní prózy Moji milí (2014) byla pojmenována podle autorčina cyklu vzpomínkových povídek. Tento cyklus zahrnuje texty Moji milí, Jak mě dědeček vystrašil, Usmrkaná holčička jako panenka, Balíky, Zajda a Kozačky. Autorka v nich vzpomíná na své dětství prožité u prarodičů, přičemž chová k lidem, kteří ji vychovali, hlubokou lásku a úctu, i když se s nimi v názorech v dětství a dospívaní ne vždy shodovala: „Nevím, kdo z nich mě měl víc rád, jestli babička, nebo děda, protože oba dva na mě nedali dopustit. Nikdy mi ani slovíčkem neublížili. Dali mi tolik lásky, že z ní dodnes čerpám“ (Moji milí, s. 9). Návraty do dětství však nejsou nostalgickými ohlédnutími za nenávratně ztracenou idylou. Naopak: přímočaré vhledy do každodenních situací poukazují na spory mezi prarodiči, které vyústily až v jejich rozluku, a na složitou životní situaci rodiny na pokraji chudoby. Na druhé straně je vyzdvihována pospolitost rodiny, kdy jedna část zůstala na rodném Slovensku a ta druhá, ke které patří i vypravěččina rodina, začala nový život v českých zemích. Dalším tématem cyklu je kontrast tradičního života Romů a moderního světa. Babička byla negramotná, řídila se selským rozumem, ctila tradice, věřila v nadpřirozené síly a jejich magickou moc. Dědeček gramotný byl, měl mnoho kontaktů s lidmi z širokého okolí, šel takříkajíc s dobou; možná proto jejich vztah ztroskotal. Své vnučce však chtěli oba zajistit milující rodinné zázemí.

Novela Mít někoho svého (2014) je zasazena do současnosti. Příběh rozvedené sociální pracovnice Jitky je rozvržen do dvanácti kapitol. Hlavní postava je i vypravěčkou příběhu; děj je prokládán Jitčinými vnitřními monology, v nichž uvažuje nad svou situací a promýšlí svá další rozhodnutí. Sedmačtyřicetiletou Jitku před rokem opustil manžel kvůli mladší milence. Děti s bývalým manželem kvůli jeho pracovní vytíženosti neměla. Je sama a svoji samotu překonává soustředěním se na práci a pravidelnými návštěvami u rodičů. Namísto péče o vlastní děti se stará o děti v dětských domovech: „přemýšlím, jak bych se chovala ke svému dítěti. Jaký bychom spolu asi měly vztah? Byla bych dobrá matka? To už nezjistím“ (Mít někoho svého, s. 153). K ráznému rozhodnutí změnit samotářský život ženy středního věku ji přivedl případ dospívající Aranky z dětského domova. Dívka přišla do dětského domova v raném dětství; oba rodiče byli zbaveni práv na dítě poté, co ji zanedbávali a za překročení zákona odsouzeni k odnětí svobody. To však Aranka netuší a chtěla by se s nimi setkat, což je ze zákona a pravidel dětského domova vyloučené: „Kořeny, to je to, co dětem z děcáků chybí. Materiální zabezpečení, jistota teplého jídla a postele jsou proti touze někam patřit mizivá hodnota. […] V době puberty přijdou otázky, pochybnosti a hlavně sny, které nejsou reálné. Maminka je sen, stejně jako rodina“ (tamtéž, s. 152). Jitce se přes usilovnou spolupráci s organizací pro vězně sice nepodaří zařídit dívce setkání s rodiči, ale díky konzultacím se sblíží. Jitka nemůže Arance nahradit rodinu, ale může jí poskytnout pocit, že někam patří, že se může někam vracet a nebude odkázaná jen sama na sebe. Rozhodne se změnit práci, která je sice smysluplná, ale ubíjí ji. Opět pomáhá lidem, tentokrát jako terénní sociální pracovnice, a utvrzuje se v tom, že nelze lidi posuzovat jen podle toho, jak žijí teď. Velká míra tolerance a pochopení jí poskytuje možnost přiblížit se k lidem-klientům a pracovat s nimi na zlepšení nebo alespoň ne zhoršení jejich životní situace. Soustředí se na budování přátelských vazeb k Arance. Našla snad konečně nový smysl života.

BIBLIOGRAFIE
Beletrie: Čardášová princezna / E Čardaška, O dvou kočičkách / Paj o duj mačkici, obě in Otcův duch a jiné pohádky romských autorů (e-book 2012, eds. I. Hlaváčková, L. Houdek, R. Patočková); Moji milí / Mire Kedvešne, Jak mě dědeček vystrašil / Sar daranďilom le papustar, Usmrkaná holčička jako panenka / Ĺlmaľl čhajori sar rakĺori, Balíky / O balika, Zajda / Zajda, Kozačky / O čižmi, vše in Moji milí. Sbírka romské narativní prózy (e-book 2014, eds. L. Houdek, R. Patočková, R. Berkyová); Mít někoho svého, in Irena Eliášová – Jana Hejkrlíková – Iveta Kokyová – Eva Danišová: Slunce zapadá už ráno. Sborník současné ženské romské prózy (2014).
Překlady: O bocana pal tovarňakero thuvalo (orig. Čápi z továrního komína), in L. Jílková: Housenka na kdouloni (2012); P. Doležalová – C. Koky – J. Šejvl: Romové a drogy. Průvodce nejen pro rodiče (nedatováno); G. Deméter: O chytrém, ale prolhaném zloději Bajcůrovi (rozhlasový pohádkový muzikál 2016, R. M. Bureš; romské verze písní a jazyková spolupráce E. Danišová).
Studie a články: Luhačovice a překlady do romštiny, in Sjednoceným jazykem / Jekhetaňarďa čhibaha. Sborník z 2. semináře o romském jazyce, Luhačovice 2005 (2006, ed. J. Červenka); Vlado Oláh byl pokorným člověkem, [online] Romea.cz 31. 1. 2012, dostupné zde; Paťiv – Ještě víme, co je úcta. Vyprávění, úvahy, pohádky, in Romano džaniben 2014, č. 2; Splněný sen na cestě za Kali Sárou, patronkou Romů, [online] Romea.cz 2. 6. 2016, dostupné zde.

LITERATURA

Knižně: Úvod. Na skok v jiném světě, in Otcův duch a jiné pohádky romských autorů (e-book 2012, eds. I Hlaváčková, L. Houdek, R. Patočková); Danišová Eva, in ROZUMMĚNÍ. Literatura Romů ve výuce (nejen) romských žáků (e-book 2013, eds. L. Houdek, R. Patočková); Úvod. Vlastní život – bez obalu, in Moji milí. Sbírka romské narativní prózy (e-book 2014, eds. L. Houdek, R. Patočková, R. Berkyová); K. Ryvolová, in Irena Eliášová – Jana Hejkrlíková – Iveta Kokyová – Eva Danišová: Slunce zapadá už ráno. Sborník současné ženské romské prózy (2014).
Články: I. Hlaváčková: Spisovatelka Eva Danišovávprojektu Romskýmentor: společněkúspěchu, [online] Romea.cz, 28. 2. 2013, dostupné zde; M. Neuhöferová: Měsíčník Host: Kniha Slunce zapadá už ráno posouvá zažitý pohled na romskou tvorbu, [online] Romea.cz, 20. 3. 2015, dostupné zde.

Recenze: Otcův duch a jiné pohádky romských autorů: L. Jandáková, Romano džaniben 2012, č. 1; K. Ryvolová, Romano voďi / Romská duše 2012, č. 12 * Slunce zapadá už ráno: A. Scheinostová, Host 2015, č. 3; K. Čopjaková, Respekt 2015, č. 11; M. Polák, ČRo Radio Wawe – On Air 21. 5. 2015, dostupné zde; A. Palán, Hospodářské noviny 19. 6. 2015, příl. Ego!, č. 16. Rozhovory: L. Viková, Romano džaniben 2008, ňilaj/léto; Romaňi luma – Romský svět 2012, dostupné zde.
Medailon: L. Jandáková, Romea.cz 8. 11. 2010, dostupné zde.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Zatímco tři první prózy se odehrávají přiznaně v romském prostředí, objevují se v nich romská slova i romské problémy typu diskriminace, poslední povídka od Evy Danišové nazvaná Mít někoho svého tyto jmenovatele nesdílí. […] I tady se řeší vztahy mezi muži a ženami, ale už bez násilí. […] Příběh nemá ostrou pointu, na stáří a samotu neexistuje záplata.

K. Čopjaková: Od osady k paneláku, in Respekt 2015, č. 11, s. 54.

Nejdále je tomuto ukotvení Eva Danišová, která svým textem Mít někoho svého vytváří v souřadnicích romského psaní zcela nový typ hrdinky — rozvedenou sociální pracovnici, jejíž jediné spojení s Romy představuje mladičká klientka Aranka. Bez „alibi“ etnické tvorby vykračuje próza Danišové nejvýrazněji směrem k mainstreamu. Jako součást tohoto souboru však povídka rozšiřuje záběr romského psaní, což rozhodně není bez významu.

A. Scheinostová: Čtyřikrát Romkou, in Host 2015, č. 3, s. 90.

Poslední nejzdařilejší povídka Mít někoho svého hovoří o sociální pracovnici Jitce, která se rozhodne pomoci odloženému dítěti, kterého se zřekli rodiče (kriminálník a alkoholička). Jenže jak dítěti vysvětlit, že setkání s rodiči nemusí být tím nejlepším nápadem? Jitka, sama nešťastná a nespokojená ve svém osobním životě, v děvčeti vidí podvědomě dceru, kterou nikdy neměla. A místo aby se snažila řešit své problémy, upíná svou pozornost k případu, kde její intervence může mít jen velice limitovaný – a jestli vůbec – pozitivní výsledek.

M. Polák: Kniha Slunce zapadá už ráno ukazuje, že mají Romové stejné problémy jako ostatní. ČRo Radio Wawe – On Air 21. 5. 2015, dostupné zde.

Autorka hesla: Aneta Damborská (2016)

Otto František BABLER

* 26. 1. 1901, Zenica (Bosna)
† 24. 2. 1984, Olomouc

bablerNarodil se Češce Jindřišce, rozené Jandové, a rakouskému Němci s českými kořeny Ottu Bablerovi v bosenském městě Zenica. Pokřtěn byl v římskokatolickém kostele jako Otto Karlo Franjo B. Do bosenské Zenice se manželé Bablerovi vydali za prací – Bablerův otec zde pracoval jako horník a později jako důlní účetní. Zemřel záhy po synově narození (13. 1. 1901). Poté se stal jeho poručníkem strýc z matčiny strany Ignác Letocha. Od narození si Babler začal osvojovat hned několik jazyků: češtinu (od matky), němčinu (otcův odkaz), latinu (při bohoslužbách v kostele) a srbocharvátský idiom neboli bosenštinu (mezi vrstevníky a ve škole). Obecnou (základní) školu navštěvoval Babler v Prijedoru (1907–1910), kam matka se synem přesídlila po manželově smrti. Ve škole se učil spisovné podoby srbštiny a chorvatštiny v mluvené i písemné podobě. „V chlapci se snad již tehdy probudila ‚lingvistická zvídavost‘, protože se naučil oba grafické systémy a snažil se postihnout i rozdíly mezi oběma varietami srbochorvatštiny“ (Hrdinová 2008, s. 17). Další stěhování přivedlo rodinu do Sarajeva, kde Babler vychodil prestižní Velikou reálku Franje Josipa I. (1910–1915). Zde obohatil své lingvistické znalosti o francouzštinu. A začal se věnovat vlastní literární činnosti (první pokusy psal v srbochorvatštině, češtině a němčině) a překladu (poprvé ze srbochorvatštiny do češtiny a němčiny). Po sarajevském atentátu na následníka trůnu Františka Ferdinanda d’Este se s matkou a s rodinou svého poručníka přestěhoval na strýcovu rodnou Moravu – do Olomouce-Chválkovic. V Olomouci nastoupil Babler v roce 1915 do pátého ročníku Německé reálky, kde složil v roce 1919 maturitní zkoušku. Po maturitě se Babler učil samostudiem další jazyky: ruštinu, polštinu, angličtinu a italštinu; později se začal věnovat severským jazykům. Dohromady se Babler za život naučil osm jazyků aktivně a dalších dvanáct jazyků pasivně (včetně provensálštiny, lužické srbštiny, kašubštiny a dalších jazyků malých národů). Ještě za studií na německé reálce si přivydělával učením olomouckých Židů českému jazyku. Po středoškolských studiích se chtěl prosadit jako svobodný spisovatel a překladatel. Začal psát příležitostnou lyriku a překládat – nejprve z češtiny do němčiny a z němčiny do češtiny. Záhy rozšířil svou překladatelskou oblast na jihoslovanské jazyky, k nimž postupně přibývaly další. Jakožto občan narozený na území Království Srbů, Chorvatů a Slovinců si základní vojenskou službu odsloužil v jugoslávském království. Z vojny se navrátil v roce 1923 a od té doby se začal naplno věnovat překladatelství a bibliofilské činnosti. Roku 1928 se oženil s Marií Mejsnarovou, která jistou měrou také ovlivnila pozdější manželovu tvůrčí práci. Babler s ní konzultoval překlady a ona dávala podněty k vydávání menších bibliofilských tisků anebo pohlednic. Roku 1930 se manželům narodil jediný syn Otto. Než byl dostavěn rodinný dům v Samotiškách, kde Babler žil s rodinou až do své smrti, pobývala mladá rodina jeden rok po narození syna na Svatém Kopečku. Venkov znamenal pro Bablera především odpoutání se od ruchu velkoměsta a možnost plného soustředění na tvůrčí práci. V roce 1936 Babler zažádal o československé občanství, které téhož roku získal. Z toho pramenila i povinnost splnit prezenční vojenskou službu (ta vykonaná na území Království Srbů, Chorvatů a Slovinců mu nebyla uznána). Byl z ní osvobozen pro zdravotní neschopnost. Kvůli finančnímu zajištění rodiny nastoupil roku 1935 na pozici knihovníka Obchodní a Živnostenské komory (zde pracoval do roku 1948). Za druhé světové války byl nucen omezit svou vydavatelskou činnost a překládal pouze pro sebe. Po válce se snažil navázat na předválečnou vydavatelskou činnost. Podařilo se mu to pouze v omezené míře; všechny samotišské edice postupně zanikly. Překlady autorů z vlastní iniciativy zůstaly v rukopisech; vycházely mu pouze překlady děl, která mu vybrala jednotlivá nakladatelství. V roce 1946 nastoupil na filozofickou fakultu obnovené olomoucké univerzity jako lektor serbokroatistiky (působil zde v letech 1946–1956). Souběžně také přednášel na různých katedrách o dantovké problematice. „Ačkoliv O. F. Babler působil na Filozofické fakultě UP jen několik let, patřil k těm, kteří položili základy dnes obnovené a rozšiřované olomoucké slavistiky. A to není malá zásluha“ (Komárek 1996, s. 23). Nadále také zastával funkci knihovníka, a to v Univerzitní knihovně, kam přešel z Obchodní komory (zde setrval mezi lety 1949–1956). Neustále se zhoršující oční choroba jej donutila roku 1956 odejít do invalidního důchodu. Překládat nepřestal ani s přicházející slepotou; ve větší míře se opět začal věnovat bibliofilství. Překladatelství se věnoval v omezené míře i po roce 1968; na zakázku sestavoval též básnické miniantologie. V roce 1983 zcela oslepl. Byl členem Družiny literární a umělecké, Sdružení spisovatelů z Hané, Skupiny moravských knihomilů (tj. olomoucké pobočky Spolku českých bibliofilů; posléze též jmenován čestným členem celorepublikového Spolku českých bibliofilů), překladatelské sekce Československého svazu spisovatelů a olomoucké pobočky Jednoty filosofické. V roce 1971 získal v Lublani čestné členství ve Svazu slovinských překladatelů. Povídka v bibliofilském vydání Bibliofons (1932) byla oceněna v soutěži berlínské Gesellschaft der Bibliophilen. Za překladatelskou práci obdržel několik ocenění: Cenu osvobození města Olomouce (1948), Václavkovu literární cenu města Olomouce (1949), literární cenu Svazu československých spisovatelů (1967) a literární a kulturní cenu olomoucké ONV (1968); v roce 1998 mu byla in memoriam udělena Cena města Olomouce v oblasti literatura. Roku 1996 mu byla v Samotiškách odhalena pamětní deska.

Překladatelsky debutoval roku 1919 v olomouckém Československém deníku překladem z francouzštiny. V témže periodiku vyšly také Bablerovy první původní verše. Naopak první české verše přeložené do cizího jazyka – němčiny, vyšly poprvé 3. 7. 1921 v Prager Presse (báseň J. V. Sládka Ručičky Die Händchen). Od dvacátých let dvacátého století přispíval vlastní literární tvorbou, ale především překlady, články, recenzemi či studiemi do českojazyčných i zahraničních periodik (ukázky z jeho překladů se v českém periodickém tisku objevují dodnes): Akord, Anděl strážný, Apollon, Archa, Bibliofil, Červený květ, České slovo, Československý deník, Die Tat, Dětský svět, Divadlo, Eva, Filozofický časopis, Hanácký kalendář, Hanácké noviny, Hlasy republiky, Hochland, Host, Host do domu, Index, Katolický týdeník, Kultura, Kulturní zprávy, Lidová demokracie, Lidové noviny, Literární noviny, Listy PPB, LUK, Lumír, Marginalie, Moravskoslezský deník, Na hlubinu, Národní politika, Národní osvobození, Našinec, Obnova, Od Pražského Jezulátka, Panorama, Plav, Pozor, Prager Presse, Prager Tagblatt, Pramen, Proglas, Ranní noviny, Rozkvět, Řád, Salón, Stan, Selské noviny, Severní Morava, Slovanský přehled, Středisko, Střední Morava, Souvislosti, Světová literatura, Světozor, Svobodná země, Štafeta, Topičův sborník, Tribuna, Tribuna literární a umělecká, Tvar, Venkov, Vyšehrad, Zápisi, Země, Zlatá brána, Zprávy Spolku českých bibliofilů, Ženská revue. Od roku 1931 byl členem redakční rady časopisu Bibliofil. Redigoval časopis Okénko do dílny umělcovy. Ve třicátých letech dvacátého století přeložil několik libret pro olomoucké divadlo (A. Zemlinsky: Skřet, prem. 1933, Křídový kruh, prem. 1934; R. Strauss: Arabella, prem. 1933; O. Respighi: Marie Egyptská, prem. 1934, Lukrecie, prem. 1937; C. Monteverdi: Orfeus, 1935; L. Rocca: Dybuk, prem. 1937; J. Haydn: Svět na měsíci, prem. 1938), napsal libreto k opeře V den počátku (prem. 1936) O. Chlubny a přeložil texty písní světových skladatelů (např. P. I. Čajkovského, E. Kornautha, A. Schilera či F. Schuberta). Svá díla podepisoval jako Otto František Babler (překlady do češtiny), O. F. Babler nebo Otto F. Babler (překlady do němči- ny a původní autorská díla); užíval též šifer O. F. B. a ofb

K Bablerovu jubileu nastudoval amatérský divadelní Soubor FF UP Olomouc pořad K rybám sešel tvůj hlas (prem. 1971).

Stěžejním výstupem Bablerovy tvůrčí činnosti byly tisky vycházející z jeho samovydavatelství zaměřeného na bibliofilie (nikdy nevlastnil vydavatelskou konfesi). K takové prezentaci své literární práce se uchýlil proto, že nakladatelé nebyli ochotni jeho překlady vydávat. Velkou inspirací mu byla staroříšská manufaktura Dobré dílo Josefa Floriana (úsilí o „krásné knihy“, tj. knihy krásné navenek i uvnitř – obsahově). Babler vydával několik bibliofilských edic, z nichž nejvýznamnější a nejrozsáhlejší nesla název Hlasy. V letech 1926–1927 v ní vyšlo čtyřicet osm svazků. Každý svazek byl pojatý jako tzv. cimélie (tj. nejvzácnější součást historických fondů ve středověku). Byl vytištěn na jemném papíře, často ručně zpracovaném. Téměř každý ilustroval soudobý významný výtvarný umělec, jako např. J. Konůpek, M. Marešová, R. Michalik, A. Schamoni, R. Schaumann, B. Štorm, J. Váchal či Vojmír Vokolek. Náklady jednoho titulu se pohybovaly okolo tři sta padesáti výtisků; jednotlivé výtisky byly číslovány, časté bylo věnování určité osobě. Původně měla edice Hlasy zahrnovat překlady anglosaských a románských literatur, ale rozrostla se v nejpočetnější samotišskou knižnici, v níž vycházely překlady z angličtiny, francouzštiny, italštiny, latiny, němčiny, norštiny, srbocharvátštiny (respektive srbštiny a charvátštiny), rumunštiny, či ukrajinštiny. Z literárních druhů převládala lyrika, ale objevily se i drobné epické texty a dramata. Zvláštní skupinu překladů tvořily překlady anonymních textů, v jejichž tematice převládala lidová religiozita – např. Marie po poli kráčela (1927), Strom ze srdce (1927) nebo Slovanské legendy (1930) (v podtitulech samotným Bablerem nazývány „lidovou mystikou“). Ojedinělým edičním počinem Hlasů byly tzv. tematické antologie. Babler do nich vybíral básně českých autorů a překlady básní jinojazyčných autorů, které se týkaly vždy určitého společného tématu (např. Knížka o slunečnici, 1928). Nejčastěji překládal tvorbu duchovně, přesněji religiózně orientovaných autorů. Mezi Bablerem překládané autory patří R. M. Rilke, W. Blake, P. Claudel, M. O‘Neill či G. Boccaccio. Vedle edice Hlasy založil samotišský samovydavatel též další ediční řady: Knihovnu slovanských básníků (překlady slovanských básníků), Svítání (původní české divadelní hry) a Heliotrop (překlady ze světové literatury). Ani jedna z nich se nedočkala dlouhého trvání. Některá díla vydal Babler též mimo edice (antologie či rukopisné sborníčky u příležitosti vlastních životních jubileí nebo jubileí svých přátel).

Babler se řadí k tzv. básníkům překladu. Vlastní literární dílo takových tvůrců ustoupilo výrazně do pozadí ve prospěch jejich díla překladatelského. Za svého překladatelského předchůdce považoval Pavla Eisnera; ze soudobých překladatelů byl v kontaktu s Jiřím Levým či Zdeňkou Stavinohovou. Babler překládal jednak literární díla dle vlastních preferencí, jednak dle nakladatelských požadavků (zvláště po roce 1948). Celkový počet Bablerových překladů dosud nebyl vyčíslen; jedná se přibližně o tisícovku různě dlouhých textů širokého záběru – ze všech literárních druhů a žánrů z různých období literární historie; nejpočetněji je zastoupena poezie. Překládal převážně do češtiny (tři čtvrtiny přeložených textů), ale také z češtiny do jiných jazyků (např. Máchův Máj do němčiny v roce 1938). Největší skupinu tvoří překlady ze slovanských jazyků (nejvíce z jihoslovanských) a z němčiny. Překládal také z románských jazyků, z angličtiny a (ojediněle) z jazyků severských; zprostředkovaně také z dalších jazyků (např. Ethiopské legendy, 1936, přes anglický převod). Oldřich Králík označil za scelující prvek Bablerova překladatelského díla „cherubínství“ (tj. určitý životní postoj, cit pro krásu, jemnost a soucit se slabými a pronásledovanými). Okruh překládaných autorů a děl lze rozdělit (Putna 2010) na 1. autory kánonu evropské katolické a/nebo spirituální orientace (např. R. M. Rilke, W. B. Yeats, P. Claudel, Silesius) a Dante Alighieri, 2. obecnější kulturní kánon (E. A. Poe, W. Shakespeare) a 3. „malé“ texty od „malých“ autorů a texty lidové, anonymní (tzv. lidová mystika). Při překladech poezie usiloval Babler o co nejvěrnější translaci formální (v rovině metra) i obsahové (nezávisle na Vilému Mathesiovi uplatňoval zvl. po druhé světové válce částečně jeho koncepci tzv. jazykového klíče). Od čtyřicátých let dvacátého století se Babler začal intenzivně zajímat o osobnost Danta Alighieriho s cílem přeložit jeho Božskou komedii. První pokusy o překlady Pekla pocházejí ale už z let 1916–1919. Ukázky z překladu Božské komedie uve- řejňoval nejprve časopisecky; vycházela k různým dantovským výročím. Studiu Dantova díla a překladu Božské komedie se Babler věnoval dvacet let. Významným poradcem mu byl při translaci Jan Zahradníček. Poprvé vyšel celý překlad Božské komedie v roce 1952.

Babler se nikdy nestal příslušníkem žádné literární skupiny ani přívržencem literárního hnutí či směru. Vždy zůstával literárním solitérem, což mu umožňovalo kontakt s literárními směry, hnutími či skupinami rozmanitého směřování. K vědomé nestrannosti přispíval také fakt, že se jako autor neomezoval pouze na jeden národní celek; většina jeho původních děl je napsaná česky, ale napsal též texty v jiných jazycích. Rámcově lze literáta Bablera zařadit do okruhu katolicky orientovaného proudu spisovatelů. Záběr autorova původního literárního díla je – stejně jako jeho díla překladatelského – široký: psal poezii, prózu i drama, včetně pomezních žánrů – aforismů a vzpomínkové literatury.

Bablerovu juvenilní prozaickou tvorbu představují autobiografické povídky, popisující bosenské dětství. Byly psány česky, německy, srbsky i chorvatsky, ale nedochovaly se. Jako autorská knižní prvotina mu vyšla próza Bibliofons (1932), po níž následoval další prozaický titul Posmrtná sláva Marty Javorovské (1934). Pro svůj debut si Babler vybral příznačně prostředí bibliofilů. Vypravěčem a zároveň jednou z postav je přítel jednoho vášnivého sběratele knih (především bohemik, moravik, Pragensií a Comenian). Tento má zjistit při své návštěvě Basileje, proč jsou v několika po sobě vytištěných katalozích nabízené knižní unikáty prodány dřív, než se na pražského bibliofila dostane řada. Vypravěč vyhledá knihkupce, respektive jeho dceru, která mu sdělí pravdu o otci, jemuž se vášeň pro krásné a vzácné tisky stala posedlostí: ve snaze mít ze všech antikvářů nejslibnější nabídku, začne mystifikovat s nabízenými položkami v katalozích. Náklady na tisk katalogů a na negativní odpovědi žadatelů (na neexistující poptávky) jej zbaví rozumu i peněz. Povídka Posmrtná sláva Marty Javorovské na pomezí reality a fikce líčí osud předčasně zemřelé dívky, domnělé básnířky. V její pozůstalosti objeví rodiče svazeček básní a domnívají se, že autorkou je jejich oplakávaná dcera. Mladý literární kritik shledá básně nadmíru kvalitními a rozhodne se je vydat. Záhy po vydání však vyjde najevo, že jde o verše Vrchlického, které si dívka od svého oblíbeného autora pouze vypisovala. Takto bizarně vzniklý výbor Vrchlického veršů se posléze stane vyhledávanou kuriozitou. K próze se Babler vrátil zase až v sedmdesátých letech dílem Kosířské elegie (1970). Formou vnitřního monologu vypravěč-malíř Josef Mánes popisuje z časového odstupu své pobyty na zámku Čechy pod Kosířem. Jednotlivé části prózy jsou vyznáním kraji, jenž si umělec zamiloval a jenž se mu stal nesčetněkrát tvůrčí inspirací. Poslední pátou část lze charakterizovat jako jakýsi Mánesův epilog za vlastním tvůrčím životem, povzdech nad nemožností (kvůli počínající duševní chorobě) naposled se podívat do Čech. Výrazným intertextuálním prvkem díla jsou úryvky z díla Jakuba Demla Moji přátelé, které jsou citovány v části líčící krásu hanácké přírody. Posledním vydaným původním dílem Otto Františka Bablera je vzpomínková próza Krajina mého srdce (1971). V místy až lyrickém vyprávění se autor vyznává jak Bosně (Zenici a Sarajevu), tak Olomouci, kde prožil dětství a mládí a která jej nasměrovala k tvůrčí dráze. Odůvodňuje také své rozhodnutí odejít z města a usadit se a tvořit v Samotiškách. Popisuje postupné sžívání se s krajem Hané, který mu po prvotních rozpacích učaroval: „Krajina mého srdce je tam, kde jsem konečně zakotvil, kde mám takřka na dosah ruky příklady a přátele. Hledím z okna své pracovny a vidím širou rovinu Hané, dějiště stálé trpělivé práce a chlebodárného zrání, a po ní křivolakou kaštanovou alej vedoucí do Olomouce, města, jehož chrámové věže a tovární komíny ční z oparu ležícího nad ním“ (Krajina mého srdce, s. 16–17). Autor-vypravěč při- rovnává svůj život v ústraní Samotišek k životům dalších literárně čilých osobností, které nepotřebovaly k tvůrčí práci velké městské centrum, konkrétně Josefa Floriana, Josefa Portmana či Jakuba Demla.

Podstatná část Bablerovy poezie zůstává v rukopisech – nejvíce je zastoupena v jeho denících, které si celý život vedl. V těchto verších se zračí spjatost autorovy tvorby vlastní a překladové. Dominují témata přírody, dětí, práce, náboženství i lyrika intimní. Objevují se též verše příležitostného charakteru. Básně jsou psány jak pravidelným rýmovaným daktylotrochejem, tak nepravidelným veršem bez rýmů. Své básně Babler pravděpodobně nikdy publikovat nechtěl. Do deníků je psal tužkou, bez datace, mnohé mají více stylových variant. Výjimky tvoří vlastní básně uveřejňované na počátku literární dráhy v různých periodikách a dále latinsky psaná litanie k Matce Boží Svatokopecké Litaniae de Beatissima Virgine Maria ad Montem Sanctum apud Olomuciam in horis anxietatis per Ottonem Franciscum Bablerum compositae (1943). Obsahově se podobá litaniím užívaným při liturgiích v římskokatolické církvi. V souvislosti s rokem, kdy byla vydána, pojímá Babler v litanii Matku boží jako osvoboditelku lidu od strachu a tu, která splní jeho přání. Ani aforismy, které tvoří podstatnou část dalšího spisovatelova deníku – Oblásků (psán 1947–1983), nebyly až na výjimky veřejně publikovány. Oblásky pro autora představovaly jakýsi duchovní deník, kam si zapisoval své myšlenky, i myšlenky lidí, s nimiž se cítil duchovně spřízněn. Část z nich spolu se svou příležitostnou poezií pak vydával vlastním nákladem jako příležitostné tisky pro přátele (pod titulem Oblázky).

Jednoaktová hra Koníčci v lese (1935) nebyla kromě jediného uvedení přerovskými studenty roku 1938 vícekrát inscenována. Tímto komorním dramatem autor syntetizoval téma, které jej zajímalo v jinojazyčných literaturách a které pro překlad často vyhledával – „lidovou mystiku“, v níž hrál důležitou roli Bůh a boží trest. Děj je zasazen na venkov a postaven na dialogu matky a dcery. Matka vyčítá dceři mužův alkoholismus a v dceřině ještě nenarozeném dítěti zase vidí hřích (dle matky se rozmnožováním lidstva rozmnožuje i hřích na světě): „Dorka: Z lásky nemůže vzniknouti hřích. Hřích je jenom neláska, s jakou vy se mnou jednáte…“ (Koníčci v lese, nestr.). Dcera Dorka doufá, že se manžel kvůli dítěti vzchopí. Svou naději vkládá do Boha, skrze jehož lásku může člověk dojít záchrany. Jako memento se dějem line motiv koníčků v lese, podle nichž dostalo drama svůj název: s dřevěnými koníčky si hraje sirotek po druhé matčině dceři Toník (neustále se ženám připomíná průpovídkou „koníčci v lese“ a jejími variacemi), s koňmi sváží Dorčin muž v lese dříví. A právě koně se stanou muži osudnými; převrátí se s ním vůz, když jede domů. Vedle dramatu pro dospělé psal Babler soustavně loutkové hry pro děti pro olomoucké loutkové divadlo Kašpárkova říše (především v třicátých letech dvacátého století). Vycházely v katolickém dvouměsíčníku pro mládež Dětský svět. I v hrách pro děti je patrný náboženský podtext. Byly psány rýmovaně, mluvené slovo se střídalo se zpěvy.

Bablerovy texty literárněteoretického a literárněhistorického charakteru zůstávají roztroušeny po českých a zahraničních periodikách. Zahrnují jak odborné studie, tak informativní a populárně-vědecké články a literární recenze. V tisku pravidelně informoval o překladech české literatury v zahraničí, českým čtenářům zprostředkovával novinky z jinojazyčných literatur. Dále se věnoval otázkám překladu, poetikám konkrétních českých nebo jinojazyčných překládaných autorů a bibliofilské problematice. V šedesátých letech dvacátého století se podílel na rehabilitaci Franze Kafky, účastnil se liblické konference (1963) a publikoval o něm studie (a již v roce 1924 přeložil Kafkovu povídku Das nächste Dorf, která vyšla v olomouckém časopise Eva). Pouze dvakrát mu studie vyšla tiskem: Anna Achmatova: pokus o studii (1926) a Jak jsem překládal Havrana (1931), obě se zprostředkovávají jeho překladatelské postupy na příkladech konkrétních děl. Vedle článků zabývajících se literaturou napsal řadu průvodních textů k výtvarným publikacím.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Bibliofons (1932, z němčiny přel. J. Picka; německý originál Bibliophile novellen, 1934); Posmrtná sláva Marty Javorovské (P 1934); Koníčci v lese (D 1935); Litaniae de Beatissima Virgine Maria ad Montem Sanctum apud Olomuciam in horis anxietatis per Ottonem Franciscum Bablerum compositae (B 1943, latinsky); Kosířské elegie (P 1970); Krajina mého srdce (memoáry 1971, 2. vyd. 1993 s doslovem Otto Bablera).
Adaptace: Legenda o Hanácích (pohádka 1944, obsahuje též K. Mlčoch: Sedlák zapsaný k čertu).
Překlady z angličtiny: W. Blake: Tiriel (1927); W. B. Yeats: Přesýpací hodiny (1928); G. D. Ruthenburg –  M.  Stewart:  Dvě  americké  loutkové  hry  (1929);  H.  C.  D.  Pepler:  Dvě  loutkové  hry  (1930); H. B. Alexander: Jak smrt přišla do světa (1930); E. A. Poe: Havran (1930, též in E. A. Poe: Havran: Šestnáct českých překladů, 1985, 2. vyd. 1990); W. Blake: Snoubení nebe a pekla (1931); S. Lewis: Mantrap (1931); H. D. C. Pepler: Vůl a oslík a jiné hry pro loutková divadla (1933); W. Blake: Kniha Thel (1935); E. F. Lewis: Mladý Fu od horního Yangtse-Kiangu (1936); A. Schweitzer: Filosofie a ochrana zvířat (1937, též in E. Wondrák: Albert Schweitzer, 1968); E. F. Lewis: Nebojácná Ho-Ming (1937); F. Thompson: Ohař nebeský a jiné básně (1938); F. E. Young: Píseň o městských vrabcích (1938); M. D. O’Neill: Kain (1939); W. Shakespeare: Macbeth (1947); W. Shakespeare: Král Lear (1954); E. Dickinson: Setkat se s knihou (1979); E. Dickinson: Básnické vzkazy z krajiny duše (1981); W. Blake: Snoubení nebe a pekla (1944, s J. Skalickým).
Překlady  z  bulharštiny:  B.  Dimitrova:  Svět  mnohorozměrný  (1975);  Radost  a  jiné  verše  (1982); D. Gabeová: Můj svět je široširý (1997, s I. Dorovským).
Překlady z češtiny do angličtiny: F. Halas: Old Women (1970).
Překlady z češtiny do němčiny: Tsechoslowakische Antologie (Pohrlitz – Brünn, 1936, s P. Eisnerem); J. Čapek: Geschichten vom Hündchen und vom Kätzchen (1958, 1997, 2000); Menhart: Abendgespräche (Frankfurt am M., 1958); F. Hrubín: Die schönsten Märchen (1959); J. Seifert: Mozart in Prag (1970); K. H. Mácha: Máj (Köln, 1983).
Překlady z francouzštiny: Kejklíř Matky boží (1924); G. Flaubert: Legenda o sv. Juliánu Pohostinném (1927); Aucassin a Nicoletta (1928, 2. vyd. 1947); Mladík a nestvůra s lidskou hlavou (1929); Muka pekelná (1929); P. Claudel: Svaté obrázky z Čech (1934); Pověsti sladké Francie (1935); E. de Guérin: Deník (1935); P. Claudel: Křížová cesta (1936); F. Villon: Balady ke chvále Panny Marie (1936, obsahuje též H. Belloc: Balada matce boží čenstochovské); P. Claudel: Skupina apoštolů (1937); M. de Guérin: Zvuky přírody (1937); P. Claudel: Pod hradbami athénskými (1938); L. Barry: Děd (1940); P. Claudel: Verlaine a jiné básně (1940); Marie de France: Milostné příběhy ze staré Francie (1958, s J. Konůpkem); Román o Lišákovi (1973); Vůl tu a oslík šedivý, spí, spí, u nich Dítě spí (1937); G. de Loris: Román o růži (1977); A. Rimbaud: Opilý koráb (b. d.).
Překlady z italštiny: G. Pascoli: Básně o Ate (1932); František z Assisi: Píseň bratra Slunce (1936); G. Boccaccio: Život Dantův (1940); Ignác z Loyoly: Duše Kristova (1947); G. Leopardi: Prodavač ka- lendářů a chodec (1948); G. Papini: Samomluvy betlémské (1948); Dante Alighieri: Peklo (1949); Dante Alighieri: Božská komedie (1952, 2. vyd. 1958, 3. vyd. 1965, s J. Zahradníčkem); G. Boccaccio – L. Bruni d´Arezzo: Nejstarší životopisy Dantovy (1965).
Překlady z latiny: Legenda o knize blahoslaveného Anastasia (1930); Antifony, hymny a sekvence (1940); Tomáš z Celana: Soudný den (1948).
Překlady  z  němčiny:  I.  Kant:  O  svazu  národů  (1924);  T.  Storm:  Sněhurka  u  trpaslíků  (1925); R. M. Rilke: Modlitby dívek k Marii (1926); J. W. Goethe: Paria (1927); Ch. M. Wieland: Kámen mu- drců (1927); Legenda o svatém Kiliánu knihomilovi (1927); Z věčných pokladnic poesie německé (1928); Abraham a Sancta Clara: Knihař (1930); Abraham a Sancta Clara: Knihtiskař (1930); R. Borchardt: Se střevíčky: té, jež si zaslouží býti milována (1930); R. Schaumannová: Němá tvář (1930); Epištola, v níž se dokazuje a dokládá, že knižní aukce jsou učencům nejen k hanbě, nýbrž také k nejvyšší škodě a nevýhodě, a v níž se zároveň odhaluje a na světlo vyzvedá lest a klam, jaké se při nich dějí (1930); Čtení o milém a čestném dobrodružném rytíři, který se Petr Diemringer, rodem ze Štaufenberka, původem z Ortenavy zval, co cti a obdivu v mnohých zemích získal, zvláště pak o tom, jak on a jedna mořská víla se navzájem zavázali ve veliké lásce a věrnosti, jak on však nebyl poslušen její dobré rady a zpronevěřil se slibu, kte- rý jí byl dal, pročež ihned po tom ve třech dnech a před stanovenou dobou v rozkvětu mládí přirozenou smrtí zemřel (1931); Čtení o rytíři ze Štaufenberka (1931); Abraham a Sancta Clara: Knihkupec (1931); Abraham a Sancta Clara: Výrobce papíru (1931, 2. vyd. 1946, 3. vyd. a 1. úplné 1946 jako Dělníci kni- hy: výrobce papíru, barvič papíru, knihtiskař, knihař, knihkupec); O. Pick: Básně (1931, s P. Eisnerem, O. Fischerem, J. Hořejším, F. Kubkou a F. Šrámkem); Básník a kniha (1931); S. Zweig: Dobrodružství života (1931, s R. Černým a E. Hostovským); J. W. Goethe: Der Zauberlehrling (1932, 8 překladů včetně O. F. Bablera); Sestra Beatrice (1933); Kvítka ze zahrady německé lyriky jihomoravské (1935, s F. Kleinem); T. Stimmer: Nová komedie o mladých manželích, kterou léta Páně 1580 napsal Tobiáš Stimmer, malíř z Žabovoz a kterou roku 1932 na český jazyk řečí z části vázanou, z části nevázanou volně převedl Otto F. Babler… (1932); Devět balad ze sbírky Arnima a Brentana (1933); R. M. Rilke: Zvěstování pastýřům (1936); In memoriam Rainer Maria Rilke (1936); D. von Czepko – Angelus Silesius: Průpovědi poutníků cherubínských (1938); J. a W. Grimmové: Dětské legendy (1936); M. Buber: Chasidské povídky (1937); W. Mattiessen: Hadrová Lízinka (1937, 2. vyd. 1941); R. M. Rilke: Antické báje (1937); F. Deml: Mlu- va věcí (1938); J. R. Sorge: Mystické rozhovory (1938); Angelus Silesius: Poutník cherubínský (1941); O. F. Babler – L. Kundera (eds.): R. M. Rilke: Herbsttag. Podzimní den (1972, 13 překladů včetně O. F. Bablera); A. Bartušek: Abwesende Meere (Darmstadt, 1973, s H. Rokytou); R. Ausländer: Jiná zna- mení: Výbor z díla. Andere zeichen: Auswehl aus dem Werke (smz. 1981).
Překlady z polštiny: M. Konopnicka: Písničky (1923); E. Zegadlowicz: Balada o babce Horalčické (1928); J. Parandowski: Drei Tierkreiszeichen (do němčiny, 1962); H. Poświatowska: Moje srdce a jiné básně (1974).
Překlady z ruštiny: A. Achmatova: Básně (1925); Ruské apokryfy (1931); V. J. Brjusov: Tercíny na kata- logy knih (1947); N. V. Gogol: Život (1947, 2. vyd. 1948; 3. vyd. 1958); M. Prišvin: Berendějova houština (1948, O. F. Babler překlad veršů); O. Mandelštam: Rozprava o Dantovi (1968, O. F. Babler překlad veršů). Překlady ze slovinštiny: Slovinské romance a balady (1933); B. Dimitrovová: Svět mnohorozměrný (1975); S. Makarovičová: Večerní beseda a jiné básně (1977); Čtvero ročních dob (1980).
Překlady ze srbocharvátštiny, resp. ze srbštiny a chorvatštiny: Hasanaginica (1926); Srbské básnířky (1929); Bán Strahinić (1931); Šest písní o narození Krista Pána (1931); Srbské legendy (1932); V. Petrović: Zapálené obilí a jiné povídky (1936, s F. Čuberkou); I. E. Šarić: Judit (1937); Srbské lidové bajky (1940); I. Vojnović: Vox clamans (1946, obsahuje též Dantův výkřik a Památce Lva N. Tolstého); I. Andrić: Trav- nická kronika (1958, 2. vyd. 1964, 3. vyd. 2009); S. Sremac: Pop Ćíra a pop Spíra (1960); V. Parunová: Zrnko dojetí a jiné básně (1976); D. Maksimovićová: Odkaz a jiné básně (1978); T. Manojlović: Zvěrokruh neboli Hvězdný kalendář (1978/1979); Časy a počasí roku (1983); R. Kupareo: Můj malý žaltář (2009). Ostatní překlady: Vincentius Ferrerius: List sv. Vincence Ferrerského Benediktu XIII. o konci světa a o pří- chodu Antikrista (1928, O. F. Babler úprava překladu J. Demla); Jeníček usmrkanec (z bretonštiny, 1929); F. Timmermans: Krásné čtení o panně Symforose (z vlámštiny, 1929); Bláhový student (1931); E. A. Poe: Der Rabe (z angličtiny do němčiny, 1931); Legendy ukrajinské (z ukrajinštiny, 1932); Hassan-Agas Gattin (ze srbochorvatštiny do němčiny, 1933); Kvítka Zeleného ostrova (1933); Arabské biblické tradice (1934); Dvě mohamedánské biblické básně (1934); Žaltář krále Davida (1935, 2. vyd.  1940);  Ethiopské  le- gendy (přes anglický překlad, 1936); Píseň o snu Olava Aastesona (z norštiny, 1937, 2. vyd. 1999); Sonety knihomilské (1937); Život a smrt otce našeho Abrahama Spravedlivého, jak byly podle Apokalypsy sepsány krásnými slovy (z rumunštiny, 1937); Já mám koně… (1940); J. Avyžius: Ztracený domov (z litevštiny, 1976, O. F. Babler překlad veršů s J. Moravcovou); Vyznání a jiné verše slovenských autorek (ze slovenštiny, 1984).
Překlady z více jazyků (antologie): Jihoslované svým dětem (1924); Marie po poli kráčela… (1927); Kníž- ka o koni (1927); Strom ze srdce (1927); Knížka o slunečnici (1928); Knížka o rybách (1929); Slovanské legendy (1930); Kniha drakobijců (1931); Vánoční knížka (z holandštiny, němčiny a slovenštiny, 1935); Píseň o zvířeti (1937); Píseň o němé tváři (1939); Pohádky o Pánu Bohu a o jeho světcích (ze slovanských jazyků, 1939); Vánoce 1939. B. V. O. F. B. (z angličtiny, francouzštiny, němčiny, chorvatštiny a slovinštiny, 1939); Hrst básní (1961); Ještě hrst básní (1966); Rok v kruhu. Básně o měsících (1970); Ještě další hrst básní (1971); Žhavá, divoká semínka štěstí. Z poezie slovanských básnířek (1972); Malý básnický kalendář. Verše o měsících (1972); J. Frič (ed.): Překlady O. F. Bablera (smz. 1972); Roční doby (z francouzštiny, němčiny, slovinštiny a španělštiny, 1973); A zase ještě hrst básní (1976); Kompas a jiné básně slovanských básníků (1976); Měsíce. Dvanáct básní ze slovanských básníků (1977/1978); Hrst básní… a přece ještě (1979–1980); …a přece ještě (hrst básní) (1981); J. Suchý (ed.): Lyrické konfrontace (1986).

Překlady v kolektivních dílech: K. Palatin: Štěstí tohoto světa (1939, s O. Menhartem, J. Karáskem ze Lvovic, E. z Lešehradu, B. Reynkem a P. Eisnerem); Unvergängliches Abendland. Ein Hausbuch euro- päischer Dichtung (Gütersloh, 1952–1954, s dalšími; O. F. Babler do němčiny přel. G. K. Chastertona, P. Claudela, Blakea a J. Demla); F. de Sanctis: Dějiny italské literatury (1959, O. F. Babler přel. ver- še); Rilkova báseň Svatí v sedmi překladech (z němčiny, Heilige, 1966, s P. Eisnerem, Z. Bromanem, M. Karešem, M. Bidlasem, K. Reslerem a J. Pokorným); M. Blahynka – K. Blahynková (eds.): Verše o lásce (1985); V. Kudělka (ed.): Orfeus v děti (ze slovinštiny, 1995, s dalšími); L. Đidić – I. Dorovský: Nekonečný modravý kruh (ze srbochorvatštiny, 1996); Vánoční zpěv andělů (z němčiny a švédštiny, 2003, 2. vyd. 2011, s dalšími); M. de Saint-Exupéry: Já a můj syn. Naslouchám písni svého stromu. Dopisy matce (z fran- couzštiny, 1995, O. F. Babler přeložil verše).
Uspořádal: Universitní knihovna v Olomouci: Průvodce pro čtenáře (1955, s. H. Hladnou); F. Šantavý (ed.): Soupis lékařských a příbuzných periodik Ústřední knihovny lékařské fakulty Palackého university a Universitní knihovny v Olomouci (1956, s dalšími); Kdo na moje místo (1967); O. Březina: Symfonie bratrských hlasů (1973); Jasmínová noc (1983, s M. Blahynkou).
Odborné a populárně-vědecké monografie: Anna Achmatova: pokus o studii (1926); Jak jsem překládal Havrana (1931); Skupina olomouckých výtvarníků (1940, s A. Uhrem); Jan Konůpek, český malíř a grafik (1947); Myšlenky o písmu a písmařství (1976).
Studie a články (výběr): Anna Achmatova. Pokus o studii, in Archa 1926, č. 1; Srbské básnířky, in Archa 1926, č. 4; Chvála loutek, in Archa 1926, č. 5; Kniha o slovinských spisovatelkách, in Archa 1926, č. 10; Řikadla na knižních značkách, in Bibliofil 1926, č. 2; Slavní čtenáři: Ralph Waldo Emerson, in Bibliofil 1926, č. 8; Slavní čtenáři: Napoleon, in Bibliofil 1926, č. 10; Slavní čtenáři: Wolfgang Amadeus Mozart, in Bibliofil 1927, č. 1; Slavní čtenáři: Vladimír Iljič Lenin, in Bibliofil 1927, č. 2; Slavní čtenáři: František Palacký, in Bibliofil 1927, č. 3; Slavní čtenáři: Robert Schumann, in Bibliofil 1927, č. 4; Slavní čtenáři: Rem- brandt, in Bibliofil 1927, č. 5; Slavní čtenáři: Madame de Pompadour, in Bibliofil 1927, č. 6; Slavní čtenáři: Ježíš Kristus, in Bibliofil 1927, č. 7; Slavní čtenáři: William Blake, in Bibliofil 1927, č. 9–10; Dante a ptáci, in Archa 1928, sv. 1; Děti a umělecká tvořivost, in Archa 1928, sv. 2; Slavní čtenáři: Božena Němcová, in Bibliofil 1928–1929, č. 1; Knihy Jakuba Demla. Pokus o bibliografický soupis, in Bibliofil 1928–1929, č. 4; The good king Wenceslas, in Archa 1929, sv. 2; Knihy Jakuba Demla, in Vitrinka 1929–1930, č. 1; Slavní čtenáři: Plinius II., in Bibliofil 1930, č. 2; Exlibris Františka Kašpara brožovského z Pravoslav, in Bibliofil 1930, č. 6–7; Jak jsem překládal „Havrana“, in Bibliofil 1931, č. 1; Slavní čtenáři: Bedřich Veliký, in Bibliofil 1931, č. 2–3; Goethe a kniha, in Bibliofil 1932, č. 2–3; České a slovenské překlady Havrana, in Marginalie 1935, č. 3 (s T. Vodičkou); Rainer Maria Rilke a Ukrajina, in Archa 1936, sv. 1; Zkázy orientálních kniho- ven, in Bibliofil 1936, č. 9; Knihtisk na Svaté Heleně, in Bibliofil 1937, č. 4; „Hasanaginica“, in Archa 1938, sv. 3; Die tschechischen Bemühungen um Dante, in Deutsches Dante-Jahrbuch 1942, sv. 24; Hasanagini- ca, in Archa 1942, č. 2; Zkazka o Aucassinu a Nicolettě, in Archa 1945–1946, sv. 3; Čistota v umění, in Vyšehrad 1947, č. 6; Úkol spisovatele v dnešní době, in Vyšehrad 1947, č. 5; Jaroslav Vrchlický a votivní ob- raz, in Lidová demokracie 27. 3. 1949; Před 100 lety se narodil P. Jan Blokša, in Katolické noviny 11. 6. 1961; Bezruč v antologiích světové poezie, in Listy Památníku Petra Bezruče. Nová řada 15. 9. 1962; Literární pozůstalost Franze Kafky, in Marginalie 1962, č. 1; Rudolf Fuchs – německý překladatel Slezských písní, in Listy Památníku Petra Bezruče 1963, č. 12–13; Paul Claudel, básník a dramatik, in Divadlo 1968, červen; Božská komedie v novém slovinském překladu, in Annali dell instituto universario orientale (1973–1974); In memoriam Bedřicha Nováka, in Středisko 1974–1976;.
Příspěvky ve sbornících, almanaších a katalozích (výběr): Veledůstojný pane… , in A. Gajdoš (ed.): Sborník družiny literární a umělecké k padesátým narozeninám P. Emanuela Masáka (1933); Chvála Mo- ravy (1939, s F. Nechvátalem a Z. Šmídem); Klas (1947, O. F. Babler přeložil 20. zpěv Ráje z Dantovy Božské komedie); Večer Petra Bezruče (1947); J. J. Kalina – O. Březina: Matka (1948); Frühe tschechische Kafka-Publikationen, in Franz Kafka. Liblická konference 1963 (1963); Miruj, miruj, srdce moje (K historii charvátské zlidovělé písně), in J. Dvořák – R. Smetana (eds.): Václavkova Olomouc 1964: K soudobé pro- blematice zlidovělých písní (1965); Rané české překlady z Franze Kafky, in Kafka aus Prager Sicht (1965); Rudolf Michalik: kresby (katalog výstavy 1966); Josef Váchal: Grafika a kresby (katalog výstavy 1967); Rudolf Fuchs als Bezruč-Übersetzer, in E. Goldstücker (ed.): Weltfreunde. Konferenz über die Prager deutsche Literatur (1967); A. Gribovský: Haná (fotografické album 1972); Stanislav Menšík: výběr z díla (katalog výstavy 1973); Vladimíru Vokolkovi k sedmdesátinám (smz. 1983, O. F. Babler napsal aforis- my); B. Kolář (ed.): Verše z cest (2002); B. Kolář (ed.): Žena a láska v tvorbě olomouckých autorů (2002); B. Kolář (ed.): O Múze olomoucké a lidech kolem ní (2003); B. Kolář (ed.): Verše o Moravě (2003); B. Kolář (ed.): Haná v poezii (2008); Alois Lang – k stému výročí jeho narození, in P. Marek – V. Bitnar – O. F. Babler – M. Trávníček – F. Všetička: Čtyřikrát Alois Lang: k 145. výročí narození (2014).
Korespondence: Vzpomínky a výňatky z korespondence [s J. Demlem], (ed. J. Slavotínek) in Tvar, 1991, č. 12; Z korespondence O. F. Bablera, (ed. Z. Stavinohová) in Zprávy Spolku českých bibliofilů v Praze 1994, č. 1/4; Bohuslav Reynek s Ottou Františkem Bablerem, in B. Reynek: Korespondence (2012).
Edice Hlasy: R. M. Rilke: Modlitby dívek k Marii (1926); G. Flaubert: Legenda o sv. Juliánu Pohostin- ném (1927); Marie po poli kráčela… (1927); W. Blake: Tiriel (1927); Knížka o koni (1927); Strom ze srd- ce (1927); Knížka o slunečnici (1928); Z věčných pokladnic poesie německé (1928); Aucassin a Nicoletta (1928); Knížka o rybách (1929); H. B. Alexander: Jak smrt přišla do světa (1930); Slovanské legendy (1930); Kniha drakobijců (1931); Ruské apokryfy (1931); O. Pick: Básně (1931); Srbské legendy (1932); G. Pascoli: Básně o Ate (1932); Legendy ukrajinské (1932); Devět balad ze sbírky Arnima a Brentana (1933); Kvítka Zeleného ostrova (1933); Slovinské romance a balady (1933); Dvě mohamedánské biblické básně (1934); P. Claudel: Svaté obrázky z Čech (1934); Arabské biblické tradice (1935); de Guérin: Deník (1935); Pověsti sladké Francie (1935); W. Blake: Kniha Thel (1935); Ethiopské legendy (1936); J. a W. Grimmové: Dětské legendy (1936); P. Claudel: Křížová cesta (1936); M. de Guérin: Zvuky přírody (1937); Život a smrt otce našeho Abrahama Spravedlivého, jak byly podle Apokalypsy sepsány krásnými slovy (1937); M. Buber: Chasidské povídky (1937); I. E. Šarić: Judit (1937); Píseň o snu Olava Aastesona (1937); P. Claudel: Skupi- na apoštolů (1937); F. Deml: Mluva věcí (1938); D. Czepko von Reigersfeld – Angelus Silesius: Průpovědi poutníků cherubínských (1938); F. Thompson: Ohař nebeský a jiné básně (1938); R. J. Sorge: Mystické roz- hovory (1938); P. Claudel: Pod hradbami athénskými (1938); Píseň o němé tváři (1939); M. O’Neill: Kain (1939); P. Claudel: Verlaine a jiné básně (1940); Antifony, hymny a sekvence (1940); G. Boccaccio: Život Dantův (1940); Srbské lidové bajky (1940); I. Vojnović: Vox clamans (1946).
Edice Knihovna slovanských básníků: E. Zegadłowicz: Balada o babce Horalčické, o dětech a o zářivém chlévu za všemi stojícím (1928); Srbské básnířky (1929).
Edice Svítání: O. Preč: Hořící keř (1928), O. Preč: Světlo (1931).
Edice Heliotrop: Sestra Beatrice (1933); Hassan-Agas Gattin (1933).

 

LITERATURA

Bibliografie: Z. Stavinohová: Překlady O. F. Bablera z poezie jižních Slovanů, in I. Dorovský (ed.): Studia Balkanica Bohemo-Slovaca. IV (1995).
Knižně: Z. Kalista: Dante v Čechách, in Giovanni Boccaccio-Lionardo Bruni ď Arezzo (1965); 7. Chválův leták (1966); J. Suchý: Polyglot českého překladatelského umění, in O. F. Babler: Lyrické konfronta- ce (1986); Z. Rotrekl: Otto František Babler, in týž: Skrytá tvář literatury (1987e, 1993); V. Černý: Dvě české studie Dantovské, in týž: V zúženém prostoru (1994); F. Všetička: Jenž je moudrostí vší moře, in týž: Vnitřní vitráže (1996); V. Mertl: O. F. Babler, in týž: Tiché zahrady (1998); E. Petrů: Otto František Babler, in Zakladatelé a pokračovatelé (1996); B. Smejkal – B. Kolář (eds): O. F. B. 2001 (2000); A. Měšťan: Otto František Babler – pokorný služebník literatury, in týž: Česká literatura mezi Němci a Slovany (2002); F. Všetička: Ze samotišského zátiší (O. F. Babler), in týž: Olomouc literární (2002); E. Hrdinová: Otto František Babler – aneb o mostech mezi českou a německou literaturou, in M. Hrala (ed.): Český překlad 1945–2003: Sborník příspěvků ze sympozia, které se konalo v Ústavu translatologie FF UK v rámci výzkumného záměru Srovnávací poetika v multikulturním světě v Praze 11. září 2003 (2003); E. Hrdinová: Stichwort O. F. Babler,  in  I.  Fiala-Fürst  –  J.  Krappmann  (eds.):  Lexikon  deutschmährischer  Auto- ren (2003); Z. Vychodilová: Otto František Babler jako překladatel z ruštiny, in M. Hrala (ed.): Český překlad  1945–2003:  Sborník  příspěvků  ze  sympozia,  které  se  konalo  v  Ústavu  translatologie  FF  UK v rámci výzkumného záměru Srovnávací poetika v multikulturním světě v Praze 11. září 2003 (2003); I. Dorovský: Vzájemná korespondence Otty Františka Bablera a Josefa Suchého, in L. Štěpán: Černá a bílá pravda: Josef Suchý (1923–2003) (2004); E. Hrdinová: Otto F. Babler und die Mystik, in J. Krappmann – I. Fiala-Fürst (eds.): Phantastik – Okkultismus – (Neo)-Mystik (2004); L. Kvapil: Otto František Babler, in B. Kolář (ed.): Z paměti literární Olomouce (2004); F. Valouch: Vlídná tvář Otty Františka Bablera (1901– 1984), in B. Kolář (ed.): Z paměti literární Olomouce (2004); E. Hrdinová: Sám, však nikoli osamocen, in Z paměti literární Olomouce (2004–2005); V. Mertl: Umřít mezi knihami (O. F. Bablerovi), in týž: Časy a nečasy (2005); F. Valouch: Vlídná tvář Otty Františka Bablera, in týž: Čas v poezii, poezie v čase (2005); E. Hrdinová: Otto František Babler (2008); N. Proksch: Labyrint aneb Knihovna O. F. Bablera, in: Listování: moderní knižní kultura ve sbírkách Muzea umění Olomouc (2009); B. Smejkal: Bibliofilská edice Hlasy, in B. F. Červinka – B. Kolář – H. Bartková: Tisíc dní s Literárním klubem Olomouc (2009); M. C. Putna: O. F. Babler, in týž: Česká katolická literatura v kontextech 1918–1945 (2010); B. Smejkal (ed.): Pozdravy nestárnoucí: k 110. výročí narození O. F. Bablera (1901–2011) (2011); E. Hrdinová: Otto František Babler, in L. Motyčka – V. Opletalová (eds.): Literární procházky německou Olomoucí/Literarische Wanderungen durch das deutsche Olmütz (2012); B. Smejkal (ed.): O. F. Babler: překladatel, básník, osobnost: hlasy tří literárních historiků (2014).
Studie: J. Levý: K překladatelskému dílu O. F. B., in Studie o literatuře a překladatelství. AUP Olomouc 13 Philologica 8 (1962); R. Michalik: Über meinen Freund Otto F. Babler, in Antiquariat 1969, č. 2; H. Rokyta: In memoriam O. F. Bablers, in Adalbert-Stifter-Institut des Landes Oberrösterreich. Viertelja- hresschrift 1984, č. 3–4; Z. Stavinohová: Překladatel Otto František Babler, in AUC. Philologica. Translato- logica Pragensia 1990, sv. 2–3; B. Fučík: Historie jednoho překladu: Bablerova a Zahradníčkova tlumočení Dantovy Božské komedie, in Z kralické tvrze 1993, sv. 19; Z. Stavinohová: Bablerovy čtyři překlady Dantovy Božské komedie, in AUC. Philologica. Translatologica Pragensia, 1993, sv. 5; I. Dorovský: O některých zvláštnostech moravského kulturního trojúhelníku: Stará Říše – Samotišky – Prostějov, in Zpravodaj Muze- um Prostějovska v Prostějově 1994, č. 1; H. Rokyta: Heiligenberg und O. F. Babler, in Prager Wochenblatt 1994, č. 3/128; Z. Stavinohová: Bablerovy čtyři překlady Dantovy Božské komedie, in AUC. Philologica. Translatologica Pragensia 1993, sv. 4–5; E. Hrdinová: Dva prameny ve studni kulturní minulosti – Otto F. Babler a Gorazd Pavlík, in Pravoslavný kalendář 2005 (2005).
Články (výběr): R. Habřina: Svatokopecký překladatel, in Kolo 1940, č. 8; J. Glivický: O jednom překla- du básně R. M. Rilka, in Zprávy Spolku českých bibliofilů v Praze 1976, č. 2; E. Havlíček: Nové překlady O. F. Bablera, in Lidová demokracie 11. 8. 1977; V. Šmejkal: Otto František Babler, in Zprávy Spolku českých bibliofilů v Praze 1977, č. 1; Z. Mareček: O. F. Babler – prostředník mezi literaturou českou a německou, in Středisko 1983, sv. 6; Z. Stavinohová: Umělecké přátelství: J. B. Foerster a O. F. Babler, in Opus musicum 1991, č. 2; O. Babler: Stará Říše, Samotišky, Prostějov – moravský kulturní trojúhelník, in Hanácké noviny 24. 6. 1995 (příl. Na neděli); F. Valouch: Vlídná tvář Otty Františka Bablera, in Literární noviny 2001, č. 4; F. Valouch: Úspěchy Bablerových překladů se rodily v Samotiškách, in Mladá fronta Dnes 22. 1. 2001 (příl. Střední Morava Dnes).
Recenze (výběr): M. Konopnicka: Písničky: J. Heidenreich, Lidové noviny 14. 6. 1924 * Hasanaginica: A. Fortis, Archa 1926, č. 2 * Z věčných pokladnic poezie německé: P. Eisner, Prager Presse 30. 6. 1928; E. Masák, Archa 1928, sv. 2 E. A. Poe: Havran: P. Eisner, Prager Presse 26. 10. 1930; J. Chalupecký, Samostatnost 12. 11. 1930; L. Páleníček, Bibliofil 1931, č. 1; A. Skoumal, Rozpravy Aventina 1930–1931, č. 7; E. Jurčinová, Lumír 17. 3. 1932 * Slovanské legendy: P. Eisner, Prager Presse 27. 8. 1930; J. Chalupecký, Samostatnost 19. 11. 1931; Č. Zíbrt, Český lid 1931, č. 6–7 * A. Achmatova: Básně: J. Heidenre- ich, Lidové noviny 15. 4. 1932 * P. Claudel: Svaté obrázky z Čech: P. Eisner, Prager Presse 24. 10. 1934; V. Stupka, Lidové noviny 17. 12. 1934 (příl. Liter. pondělí); B. Novák, Rozhledy 21. 3. 1935 * Kvítka ze zahrad německé lyriky jihomoravské: Sudetendeutsche Zeitschrift für Volkskunde 1935; P. Eisner, Prager Presse 21. 6. 1935; S. Sahánek, Archa 1935, sv. 4; B. Slavík, Lidové noviny 18. 11. 1935 (příl. Liter. pondě- lí); K. Polák, PL 10. 6. 1936; Ranní noviny 31. 7. 1936; J. Šnobr, Česká osvěta 1937, č. 6 * J. a W. Grimmo- vé: Dětské legendy: P. Eisner, Prager Presse 17. 6. 1936 * M. Buber: Chasidské povídky: H. Bonn, Lidové noviny 1. 8. 1937; P. Eisner, Prager Presse 16. 6. 1937; Ranní noviny 7. 7. 1937 * G. Boccaccio: Život Dantův: Archa 1940, sv. 2; J. Pober, Literární noviny 1940; V. Stupka, Kolo 1940, č. 10; J. Šup, Literární noviny 1940; Z. Šmíd, Řád 1941, č. 1 * W. Shakespeare: Macbeth: B. Hodek, Slovesná věda 1949, č. 3 * I. Andrić: Travnická kronika: F. Benhart, Literární noviny 1958, č. 46 * J. Čapek: Geschichten vom Hünd- chen und vom Kätzchen: J. Hořejší, Zlatý máj 1959, č. 2 * F. Hrubín: Die schönsten Märchen: J. Hořejší, Zlatý máj 1960, č. 7 * Ještě hrst básní: O. Rafaj, Červený květ 1966, č. 10 * Kosířské elegie: J. Glivický, Nová svoboda 28. 4. 1970; J. M. Weimann, Vlastivědný věstník moravský 1970, č. 3 * Symfonie bratrských hlasů: Poezie Otokara Březiny v cizích jazycích: J. Urbanec, Listy Památníku Petra Bezruče 15. 10. 1970 * Krajina mého srdce: M. Vingrálek, Lidová demokracie 5. 11. 1971; M. Rusinský, Lidová demokracie 25. 1. 1972; M. Rusinský, Ostravský kulturní zpravodaj 1972, leden; B. Zaoral, Nová svoboda 2. 2. 1972 * …a přece ještě (hrst básní): M. Rusinský, Ostravský večerník 24. 2. 1981 * Jasmínová noc: E. Brixi, Tvorba 1983, č. 14 (příl. Kmen, č. 14); J. Křížová, Rudé právo 25. 3. 1983 * Lyrické konfrontace: M. Bla- hynka, Rovnost 15. 7. 1986; G. Francl, Lidová demokracie 5. 4. 1986; J. Galík, Nová svoboda 1. 8. 1987; L. Soldán, Brněnský večerník 11. 4. 1986; L. Soldán, Svobodné slovo 13. 8. 1986; J. Suchý, Kurýr Odeonu 1986, jaro; D. Šajtar, Kulturní měsíčník 1987, č. 3; J. Zahradnický, Kmen 1989, č. 17; M. Hořínská, Akord 1994, č. 4.
Rozhovory: (autointerview), Červený květ 1965, č. 10; J. Ježek, Nová svoboda (příloha) 22. 1. 1966; Z. Rotrekl, Obroda 1969, č. 4; M. Vingrálek, Lidová demokracie 23. 1. 1971; M. Vingrálek, Lidová demokracie 24. 1. 1976; M. Vingrálek, Lidová demokracie 24. 1. 1981; J. Galík, Kulturní měsíčník 1983, č. 1.
Medailony a k životním jubileím: F. Všetička, Mladá tvorba 29. 12. 1960; J. Levý, Host do domu 1961, č. 2; H. Rokyta, Časopis Společnosti přátel starožitností 1961, č. 1; F. Všetička, Zlatý máj 1961, č. 1; Nový život 1971, č. 2; M. Rusinský, Nová svoboda 26. 1. 1971; J. Kovalčuk, Štafeta 1976, č. 1; I. Slavík, Zprávy Spolku českých bibliofilů v Praze 1984, č. 3; M. Vingrálek, Lidová demokracie 31. 1. 1986; J. Teichmann, Zprávy Spolku českých bibliofilů v Praze 1987, č. 4; KFK, Národní osvobození, 1991, č. 6; KFK, Tvar 1991, č. 4; -vh-, Obzory 26. 1. 1991; L. Kundera, Moravský demokratický deník RT 6. 11. 1993; H. Bartková, Hanácké noviny 24. 2. 1994; O. Šuleř, Moravskoslezský den 24. 2. 1994; H. Bartková, Hanácké noviny 27. 1. 1996 (příl. Na neděli); B. Smejkal, Hanácké noviny 27. 1. 1996 (příl. Na neděli); F. Knopp, Lidové noviny 26. 2. 1999; (jst), Hanácký a středomoravský den 24. 2. 1999; M. Vingrálek, Hanácký a středomoravský den 27. 2. 1999; H. Bartková, Prostějovský týden 31. 3. 2001; I. Dorovský, Olomoucký týden 25. 1. 2001; R. Květ, Rovnost 24. 2. 2001 (příl. Víkend); B. Smejkal, Katolický týdeník 2001, č. 12; F. Valouch, Literární noviny 2001, č. 4; F. Valouch, Mladá fronta Dnes 22. 1. 2001 (příl. Střední Morava Dnes); F. Všetička, Hanácký a středomoravský den 26. 1. 2001; H. Bartková, Prostějovský týden 25. 2. 2004; E. Hrdinová, Žurnál UP 2004, č. 17; F. Všetička, Olomoucký den 24. 2. 2004; L. Šebela, Pro- stějovský týden 18. 1. 2006; J. Váňa, Haló noviny 2013, č. 9; B. Smejkal, Zprávy Spolku českých bibliofilů v Praze 2014.
Nekrology: B. a., Kulturní měsíčník 1984, č. 4; J. Polášek, Katolické noviny 1984, č. 19; (sjt), Lidová de- mokracie 1. 3. 1984; I. Slavík, Nové knihy 1984, č. 14; B. Smejkal, Naše rodina 1984, č. 13; B. Smejkal, Typografia 1984, č. 7; B. Smejkal, Vlastivědný věstník moravský 1984, č. 2; O. Vít, Katolické noviny 1984, č. 12; B. Smejkal, Středisko 1985, sv. 8.
Archiv: Knihovna O. F. Bablera v Muzeu umění Olomouc; Literární archiv Památníku národního písem- nictví: Osobní fond (soupis: R. Ferklová 1996).

UKÁZKY Z OHLASŮ

O Mánesových návštěvách v hanáckém kraji napsal k letošnímu jubileu překladatel a básník Otto F. Babler spanilý, teskný esej Kosířské elegie — je to sugestivní monolog umělcův zkomponovaný autorem na základě Mánesovy korespondence, zámeckých památníků, svědectví jeho přátel a současníků.

J. Glivický: Mánesovské elegické monology, in Nová svoboda 28. 4. 1970, s. 5.

Útlá knížečka, která se chce i svým provedením zařadit mezi krásné české tisky, je vyznáním lásky autora k Hané. ač rodák z Bosny, z kraje, který je „křižovatkou cest od Orientu k Okcidentu a od poledne k půl- noci“, zdomácněl na Moravě, získal si tam plno přátel a možnost tvořit a navazovat i udržovat styk se světem. […] vzpomíná na mnoho těch, s nimiž se setkal anebo kteří ho předešli, i na jedinečné dominanty širé krajiny řepných lánů, která má „také jakousi čtvrtou dimenzi, má v hloubce fondy, z nichž může sytit duši lačnou krásy, vědění a činnosti…“

M. Vingrálek: Bablerovo vyznání Hané, in Lidová demokracie 5. 11. 1971, s. 5.

Symbolicky znaková hodnota básně, v níž se do vědecky odvážených dávek alchymie slov odívá tra- gický pocit životního temna, byla Bablerem zdůrazněna úporným hledáním a šťastným nalezením ekvivalentního českého refrénu: ono „never more“ je černým ohniskem vší chmury básně, je i závěrem všech jejích kadencí, říká Babler ve svém komentáři, vydaném Stanislavem Vrbíkem, a proto jeho úsilí neslo se k tomuto problému, na němž více méně ztroskotaly dřívější překlady. A zase tu má co děkovati ohromující sčetlosti: vzpomněl si intuitivně na biblickou knihu Kohélet, Kazatel, kde hned na počátku první kapitoly zní slova syna Davidova „Marnost nad marnost a všecko marnost“, a při dalším hledání druhé přízvučné slabiky napadl mu Hans Sachsův monolog z Mistrů pěvců norimberských. V něm slovo Wahn, Blud, sloučilo se mu s Marností v jediný myšlenkový útvar „marný blud“, spojení onomatopoické a fonetické, které se při překladu celé básně ukázalo nosným do té míry, že dokonce měl překladatel pocit viny, že autorovu truchlivou vzpomínku podbarvil chmurněji než on sám.

B. Lifka: Čtyři vrcholy překladatelské, in B. Smejkal – B. Kolář (eds): O. F. B. 2001 (2000), s. 18–19.

Prvopočátek až uhrančivé inspirace lze datovat už rokem 1921, kdy věnoval Dantovi k šestistému vý- ročí smrti jeden celý přebásněný zpěv Božské komedie. K systematickému překládání tohoto vrchol- ného díla rané italské renesance došlo však až po důkladné heuristické přípravě, v letech 1940–1948. Aby Babler pochopil významovou strukturu a vývojovou dynamiku Božské komedie, ponořil se i do básní Dantova mládí, do „sladkého nového slohu“, vyúsťujícího v knihu Nový život. Nejvíc nástrah však skrýval samotný jazyk Božské komedie, jazyk plný temných míst, nářeční neprostupnosti a nevy- světlitelných emendací. Babler se kvůli tomu pustil i do vyčerpávajícího studia Dantovy Hostiny, do autorových filosofi kých komentářů k vlastní tvorbě, a především do jeho pojednání O lidové mluvě z let 1304–1308. Obklopil se obrovskou spoustou dantovské literatury, aby také zjistil, že slovo láska je z dantovského hlediska cosi jiného než jeho latinský originál či jeho defi        v moderním italském a francouzském slovníku. Babler se ve svém převodu zcela ztotožnil s Dantovou mámivou vizí: vše se v jeho básni děje z perspektivy vzpomínky. Vzpomínka nepodléhá ortelu smrti, celé drama lásky je tak vyňato z živlu míjení a vytváří si svůj vlastní dramatický čas – čas, který je časem jednoho jediného člověka, člověka tvůrce – Danta Aligheriho. Přebásnění Božské komedie trvalo Bablerovi celých osm let a vyšlo poprvé roku 1952.

F. Valouch: Vlídná tvář Otty Františka Bablera, in Literární noviny 2001, č. 4, s. 11.

Od 60. let začal překládat básně na jedno téma z pera různých autorů; už v časopiseckých ukázkách básně konfrontované položením vedle sebe jiskřily, pohled na téma se prohluboval, objevovaly se nové souvislosti.

Konfrontační princip je charakteristický pro všech osm oddílů knihy; jádrem každého jsou dvojice (tro- jice) básní na stejné nebo velmi blízké téma. Bablerovi je zcela lhostejná proslulost básníkova jména – nemívají snad i průměrní básníci alespoň několik vynikajících básní? – rozhodující je básnické sdělení […]. Jen tak se vedle sebe mohla dostat jména Rilke a Kušner, Ungaretti a Beccaria, Sachsová a Lovrić, Enzensberger a Minatti, Achmatovová a Kamieńská atd. […] Pozoruhodné však nejsou jen konfrontova- né básně, ale také celek, do něhož se díky pořadateli antologie, Josefu Suchému, slévají. Postup přirozený, logický a právě proto působivý: začíná se hledáním slov, z nichž vzniká poezie; ta následně pojmenovává předměty, pak duševní stavy a smyslové rozkoše, okolní přírodu v jednotlivých ročních obdobích. V pří- rodě člověk vzniká a zaniká, mezi těmito mezníky si ji chce co nejvíce podmanit a být při tom – nebo díky tomu – svoboden (ne náhodou je jedním z vrcholů knihy Eluardova báseň Svobodo!) a šťasten.

J. Zahradnický: Z nepovinné četby, in Kmen 1989, č. 17, s. 11.

Autorka hesla: Aneta Damborská (2015) – s přihlédnutím k monografii Evy Hrdinové Otto František Babler (2008).

Ludvík KUNDERA

* 22. 3. 1920, Brno
† 17. 8. 2010, Boskovice

Zdroj: Archiv UP

Zdroj: Archiv UP

Pocházel z rodiny podplukovníka prvorepublikové armády. Jeho strýc Ludvík Kundera byl významný český klavírista, skladatel a hudební pedagog; spisovatel Milan Kundera byl jeho bratranec. V roce 1930 začal studovat na pražském reálném gymnáziu, od roku 1932 na gymnáziu v Litoměřicích. V roce 1938 maturoval a začal studovat germanistiku a bohemistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde se setkal mj. s V. Jirátem a J. Mukařovským, kteří zde v té době přednášeli. V září 1939 přešel na Filozofickou fakultu Masarykovy Univerzity v Brně. V listopadu ale byly vysoké školy uzavřeny a Kundera mohl pokračovat ve studiích až po válce; na Masarykově univerzitě úspěšně absolvoval studium v roce 1946. Během okupace byl Kundera učněm jako drogista-materialista v Brně, v roce 1940 pracoval jako kreslič a od roku 1941 byl korespondentem a mzdovým účetním v továrně na nábytek v Rousínově. V roce 1943 byl totálně nasazen ve vojenském skladu ve Špandavě poblíž Berlína. Ještě téhož roku během bombardování Berlína onemocněl a vrátil se zpět do Brna, kde v poloilegalitě u různých známých (především malířů a spisovatelů) prožil zbytek války. Byl jedním ze zakladatelů surrealistické Skupiny Ra (1945–1949); stýkal se a spolupracoval mj. s B.Lacinou, V. Reichmannem, V. Zykmundem ad. V roce 1946 se spřátelil s Františkem Halasem, později se stal také editorem jeho díla, přičemž na svazcích 3–5 spolupracoval s Halasovým synem Františkem Xaverem a na posledním (šestém) svazku s druhým básníkovým synem Janem Halasem. V poválečném období (do roku 1949) mj. působil jako redaktor časopisu Blok. V letech 1949–1952 byl redaktorem deníku Rovnost, časopisu Host do domu (1953–1955). V roce 1954 strávil dva měsíce na stipendiu ve východním Německu, kde se osobně setkal s B. Brechtem. Od roku 1955 byl spisovatelem a překladatelem na volné noze. Když začal pracovat jako novinář, spřátelil se s O. Mikuláškem a J. Skácelem. V letech 1968–1970 působil jako hlavní dramaturg Mahenovy činohry brněnského Státního divadla (dnešní Národní divadlo Brno). V roce 1967 byl jedním ze spoluzakladatelů uměleckého Sdružení Q. V sedmdesátých letech nemohl z politických důvodů publikovat, takže jeho díla vycházela jako bibliofilie, samizdatové tisky, novoročenky apod. Po roce 1989 začal přednášet na FF MU, kde mu byl v roce 1990 udělen titul doktor honoris causa, v letech 1991–2004 působil na katedře germanistiky FF UP; vedl překladatelské semináře, přednášel německou poezii a drama. Během svého pedagogického působení ovlivnil a formoval své studenty, mezi nimi i básníka a překladatele R. Malého. Kundera žil od roku 1976 trvale v Kunštátě. Vedle své rozsáhlé publikační, spisovatelské, překladatelské a pedagogické činnosti v 90. letech redigoval své sebrané spisy, které začaly vycházet roku 1993. Od roku 1997 se projektu o rozsahu 17 svazků ujalo brněnské nakladatelství Atlantis. U příležitosti autorových osmdesátých narozenin uvedla Česká televize dokument Sedm životů (2000), Český rozhlas potom desetidílný životopisný seriál Životaběh Ludvíka Kundery (2003). Za svá díla obdržel Kundera mnoho ocenění, za všechny jmenujme alespoň Státní cenu za překladatelské dílo (1996), Uměleckou cenu česko-německého porozumění (Kunstpreis zur deutsch-tschechischen Verständnis), Státní vyznamenání ČR Medaile Za zásluhy v oblasti kultury a umění (2007) a Cenu Jaroslava Seiferta „za celoživotní literární dílo, vydávané ve Spisech L. K.“ (2009).

Kundera svými beletristickými i odbornými texty přispíval do velkého množství periodik, časopisů, almanachů a sborníků; z periodik např. Rovnost, LidN, MF, SvSl, LD, LitN, Kultura, Kvart, Blok, Host do domu, Listy, Plamen, Květen, Světová literatura, Divadlo, Orientace, Dialog, Index, Program, Duha, Kmen, Meandr, DivN, Texty, ZM, ČK, Přítomnost, Inicály, Souvislosti, Tvar, Tvorba, NK, Aluze ad. Ze zahraničních periodik Romboid (Bratislava), Plan (Vídeň), Akzente (Mnichov), Sinn und Form (Berlín), Sonntag (Berlín), Tagebuch (Vídeň), Palaestra (Amsterodam), Die Tat (Curych), Trajekt (Helsinky), Die Welt der Literatur (Hamburk), Gradiva (Brusel), Literatur und Kritik (Vídeň), Mitteilungen der deutschen Bibliothek (Helsinky), Modern Languages (Bangor, Sev. Wales), Modern Poetry in Translation (Londýn), Phases (Paříž), Spektrum (Curych), Studien (Berlín), Der Prokurist (Vídeň) aj.

L. Kundera byl všestranně nadaný umělec a intelektuál, který se dokázal s jistotou pohybovat v literatuře, výtvarném umění i divadle a dovedl své zkušenosti a znalosti uvádět do širšího kontextu a srozumitelnou formou podat veřejnosti, po roce 1989 také svým studentům. Vedle vlastního uměleckého díla patří k jeho největším přínosům české kultuře také jeho rozsáhlá a soustavná překladatelská činnost. Překládání se Kundera věnoval celý život; z počátku (těsně před válkou i během ní) překládal hlavně z němčiny, později také z francouzštiny, ruštiny, bulharštiny, rumunštiny, srbštiny a slovenštiny. Do němčiny překládal také, a mohl tak do německého kulturního kontextu vnést poezii F. Halase, V. Nezvala, F. Hrubína, K. Biebla a dalších českých básníků. Do češtiny přeložil takřka kompletně dílo B. Brechta, překládal H. Bölla, Ch. Morgensterna, přeložil jedinou rozsáhlejší prózu Země snivců (2009) expresionistického malíře A. Kubina, Básně G. Benna (1995) atd. Co se týče německého expresionismu, kterému se Kundera věnoval celý život odborně a svou poetikou ovlivnil i jeho vlastní tvorbu, byl editorem a překladatelem zásadní antologie německého expresionismu Haló je tady vichr – vichřice! (1967. Kunderův přínos je nezanedbatelný také v ediční činnosti; kromě množství almanachů a katalogů (oficiálních, ale také ineditních), které redigoval, příp. i graficky doprovodil, nutno zmínit alespoň sborník Skupina Ra (1947), Almanachy Q, díla H. Heina, společně s R. Vápeníkem již zmíněné Brechtovy sebrané spisy či dílo F. Halase. Je také autorem mnoha doslovů a předmluv. Kundera některé své práce a překlady podepisoval pseudonymy Jiří Koutník, dr. Ján Raum nebo Fernand Gromaire – vlastní poezii prezentoval Kundera jako překlady básní tohoto francouzského (neexistujícího) básníka.

Kundera je autorem mnoha dramat, z nichž jich také několik sám především v brněnské Mahenově činohře režíroval. Důležitou roli v kontextu Kunderovy dramatické tvorby hraje přístup k divadlu B. Brechta a některé scénické i dramaturgické postupy poetického divadla E. F. Buriana. Jako by hravost, která je patrná v autorově poezii a próze, snaha nalézt hranice daného uměleckého tvaru, prostoupila i do Kunderových divadelních her, přestože základní rovinu her tvoří především soudobá společensko-politická kritika. Autorova první realizovaná hra Totální kuropění (prem. 1961) má podtitul Divadlo o mnoha obrazech s mnoha osobami a s jedním jazzorchestrem a při její realizaci spolupracoval např. s výtvarníkem B. Lacinou, G. Bromem a jeho orchestrem i dalšími významnými osobnostmi kulturního života. Autor využívá prvků brechtovského divadla, ale nevychází jako Brecht z tradičních žánrů (epos, antické tragédie apod.), ale preferuje moderní žánry a jazykové prostředky, zařazuje improvizační pasáže, promluvy postav obsahují kritické komentáře současného světa, otázky obecně lidských problémů, poezii a filozofující pasáže. Tematicky se ve hře Totální kuropění vrací autor ke svým zážitkům z období nuceného nasazení v nacistickém Německu. A i když se v jiných hrách k tomuto dějinnému období opakovaně vrací, tak důležitějším prvkem, díky němuž jsou si v některých rysech i další hry (divadelní, rozhlasové a televizní) podobné, je alegoricky ztvárněná a kriticky viděná současnost. Autor ztvárňuje také historické náměty a události, zároveň ale nepřestává poukazovat k současné společnosti, jejímu směřování i politice. Adaptoval také divadelní texty jiných autorů (W. Shakespeare, V. K. Klicpera, J. Mahen a další). Kundera je rovněž původcem dramatického přepisu Komenského díla Labyrint světa a ráj srdce (Labyrint světa a lusthauz srdce, prem. 1983) a také mnoha her rozhlasových – např. Zvědavost (1964), Bezpodmínečný horizont (1968, s J. Sýkorou), Krásné ženy neboli Joseph Goebbels (1992) – i televizních inscenací – např. Nikola Šuhaj Loupežník (1978, r. E. Sokolovský), Signál (1980, r. A. Procházková). Nerealizovány zůstaly Hra o Janáčkovi (1972); Čtyři ženy Karla IV. (1973) a Brány do podsvětí (1989). Je autorem libreta Monument (1965), v němž se nechal inspirovat tragickým osudem českého sochaře O. Švece, autora Stalinova letenského pomníku, a hry Šárošpatok (1992) – oba texty dosud neinscenovány.

Kundera debutoval svými verši ve studentském časopise Mladá kultura v roce 1938. Původně se chtěl stát středoškolským učitelem, ale aby se vyhnul do výuky oktrojované nacistické ideologii, začal se naplno věnovat umělecké tvorbě; psal, překládal, maloval. Jeho raná tvorba je úzce spjata s poetikou meziválečné avantgardy, byl ovlivněn surrealismem, dadaismem i poetismem. Knižně publikoval Kundera již během války, kdy pomocí cyklostylu ještě s dalšími umělci, především z později vzniknuvší surrealistické Skupiny Ra, v níž byl Kundera jedním z nejaktivnějších členů, tiskli své texty. Za války publikoval mj. také své první překlady a byl iniciátorem a spolutvůrcem sborníku textů a grafik Roztrhané panenky, který v roce 1942 tajně společně s J. Istlerem a Z. Lorencem cyklostylem rozmnožili a kvůli dobové cenzuře antedatovali rokem 1937. V tomto období je Kunderova básnická i prozaická tvorba silně ovlivněna francouzským surrealismem (například v knihách drobných próz Konstantina nebo ve sbírce básní v próze Laviny), obecně je prozaizace verše pro období válečné a poválečné pro Kunderovu tvorbu typická; využívá psychického automatismu, volných asociací a tato hravost a nenucenost zůstane již charakteristickým prvkem jeho dalšího díla, patrná je i v dramatické tvorbě. Básně a prózy tohoto období jsou však také charakteristické svou tematizací války; zatímco v dalších sbírkách Kundera přetváří tematiku i motiviku svých veršů, např. v básni Rýha smrti (1944), kterou později zařadil do sbírky Tolik cejchů, i ve výše zmíněných sbírkách převažují ponuré obrazy války, zmaru a smrti. Dalším typickým jevem je propojování obrazové a slovesné složky, autor mj. svými texty doprovodil velké množství nejen vlastních sbírek grafik a knih; ze zmíněného období viz např. sbírku básní Výhružný kompas, kde se básně vzájemně doplňují s fotografiemi V. Zykmunda apod. Když z politických důvodů, ale také z potřeby jednotlivých členů nalézt vlastní tvůrčí metodu, došlo k rozpadu Skupiny Ra, věnoval se Kundera především redaktorské a publicistické činnosti. Názorový rozchod Skupiny Ra byl navíc podpořen také mj. pocitem z umělecké „nedostatečnosti“ či neaktuálnosti a vyprázdněnosti proklamovaného (post)surrealistického zaměření. Již ve sbírce Klínopisný lampář je surrealistická změť obrazů-pocitů doplňována o ironický podtón, s nímž lyrický subjekt svět v básni zobrazený komentuje. Kunderu také ovlivnila Halasova tvorba a jeho názory na poezii a umění. Je mj. také autorem bibliofilsky vydané básně Kampak to odešel pan Halas?, redigoval Halasovu posmrtně vydanou sbírku A co? (1957).

V 50. letech se Kundera věnoval především novinářské činnosti a jeho další tvůrčí období, tedy 60. léta, je charakteristické především zaměřením na dramatickou tvorbu a návraty ke starším textům a tématům. V roce 1967 publikoval krátkou prózu Odjezd, v níž se snaží s vypravěčským odstupem analyzovat mezilidské vztahy. Posun v autorské poetice přinesla sbírka Fragment, v níž oproti experimentu s formou i obrazy básník více akcentuje hru s jazykem, ironii, ale v pojetí světa lyrického subjektu prozařuje stále jistý smutek, místy až tragikomicky a sebeironicky vyhrocený.

Sedmdesátá léta jsou sice autorovým plodným obdobím, ale vzhledem ke znemožněné publikační činnosti je Kundera nucen vydávat svá díla „pouze“ jako bibliofilie, soukromé a příležitostné tisky, příspěvky do samizdatových sborníků apod. Pocity zmaru a tragické podtóny procházejí sbírkou Krajiny mizení i verši, kterými doprovázel např. grafické cykly J. Pilečka či L. Jandové, novoročenky apod. Snové motivy jsou patrné též ve sbírce Hruden, jejíž název je odvozen od třináctého měsíce Slovanů; v témže roce vydal bibliofilsky ke grafickému cyklu J. Škarohlída sbírku veršů Sny. Vliv poetismu i surrealismu je patrný i v autorových sbírkách, které vyšly již po roce 1989.

V průběhu 90. let Kundera sestavuje některé ze svých bibliofilsky a jinak příležitostně vydaných veršů z minulých časů do souborů, viz např. Ztráty a nálezy. V kontextu velmi rozsáhlého autorova díla jsou posledním vydavatelským počinem, co se týče česky vydané beletrie (a nepočítáme-li monumentální projekt jeho sebraných spisů), sbírky Sny též a Onde. Jak napovídá název sbírky Sny též, bude se v těchto básních opakovat pro básníka typické využití navazování zdánlivě nesourodých obrazů a dějů. Sen slouží jako důležitý významotvorný prvek; básně jsou dynamické a i na prostoru několika krátkých, až úsečných veršů básník dokáže navodit specifickou atmosféru (snově nereálnou, ale i děsivě konkrétní), v básních psaných volným veršem se míhají reálné i fiktivní postavy (např. Pérák), vzpomínky a pro autorskou poetiku opět typicky využívá lyrický subjekt ironických komentářů skutečnosti-současnosti.

Poslední básníkovou sbírkou je útlý svazek veršů Onde, který vyšel jako součást jeho sebraných spisů v brněnském nakladatelství Atlantis. Verše nepůsobí smířlivým dojmem, stále svým jazykem i metaforikou překvapuje; básně sice mají poněkud ztišenou atmosféru, často ale dojde k překvapivému zvratu v podobě narušení struktury včleněním nezvyklého, nečekaného obrazu. Fantaskní složka je obecně v Kunderově poezii velmi často přítomna podobně jako střet reality a snu, reality a vnitřního světa lyrického subjektu. Zároveň se ale lyrický subjekt dokáže na každodenní realitu dívat i s humorem, laskavostí, přestože nechybí v básních ironický osten, vztahující se k okolní skutečnosti, ale i k sobě samému, přičemž právě tyto vztahy a rozpory tvoří jeden ze základních stavebních kamenů Kunderovy poezie i prózy.

V průběhu 90. let Kundera vedle překládání a psaní poezie pracoval na kratších vzpomínkových textech, v nichž se vracel ke svým přátelům, kolegům-spisovatelům i zážitkům válečným, normalizačním apod. Texty původně vycházely na pokračování v Rovnosti a v časopise Kam v Brně. Souborně vyšly ve dvou svazcích Kunderových sebraných spisů pod názvy Řečiště a Různá řečiště. Součástí sebraných spisů je i svazek Piju čaj, v němž se Kundera věnuje své vášni pití čaje; do tohoto souboru textů zařadil Kundera různé texty prozaické i básnické (vlastní i překladové). Přestože je Ludvík Kundera mnohdy zmiňován především jako bratranec Milana Kundery, patří tato všestranná osobnost mezi důležité a inspirativní umělce druhé poloviny 20 století, a to nejen v kontextu české literatury a kultury.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Živly v nás (B 1946); Konstantina (PP 1946); Laviny (BB 1946); Na pospas aneb Přísloví pro kočku (PP 1947); Klínopisný lampář (BB 1948); Kampak to odešel pan Halas? (B, bibliof., 1949); Moře (B, bibliof., 1955); Záznamy a promluvy (BB 1961); Totální kuropění (D rozmnož. 1961, i prem.); Letní kniha přání a stížností (BB 1962); Nežert (D rozmnož., 1963; přeprac., prem. 1967); Korzár (D rozmnož., 1963, i prem.); Zvědavost (rozhl. hra, rozmnož. 1965, prem. 1964); Tolik cejchů (BB 1966, obsahuje i rané rkp. sbírky Rýha smrti a Hlavy a léta); Zvědavost (D, rozmnož. i prem. 1966); Odjezd (P 1967); Fragment (BB 1967); Večer všech dnů (rozhl. hra, rozmnož., 1967, prem. 1966); Prázdno zrod a vzdor tepání city křídlo vzduch (BB, bibliof., 1971); Zrcadla nočních měst (BB ke grafickému cyklu J. Pilečka, bibliof., 1976); Ptačí cesty (BB ke grafickému cyklu L. Jandové, bibliof., 1976); Jaro na podzim podzim na jaře (BB ke grafickému cyklu L. Jandové, bibliof., 1977); Krajiny mizení (BB, bibliof., 1978); Fakta aktu (BB, bibliof., 1982); Napříč Fantomázií (BB k fokalkům M. Korečka, bibliof., 1980); „el do Ra Da(da)“ (BB, bibliof., 1984); Hruden (BB 1985); Sny (BB ke grafickému cyklu J. Škarohlída, bibliof., 1985); Malé radosti (BB, bibliof. k večeru z poezie L. K. v Olomouci, 1987); Labyrint světa a lusthauz srdce. Theatrum didacticum aneb Světlé vymalování na motivy děl J. A. Komenského (D rozmnož., 1988, prem. 1983); Ptaní (BB 1990); Malé radosti (BB 1990); Namísto řeči (bibliof., 1990); Ztráty a nálezy (BB 1991); Pády (BB 1992); Spád věcí a jiné básně (BB 1992); Řečiště (vzpomínky, 1993); Hádvěó aneb Samá voda (bibliof., 1994); Vyvrácení stížností – Dementi einer Beschwerde (BB, Horn, Rakousko, bibliof., 1994, část ze sbírky Malé radosti); Sny též (BB 1995); Berlin (P, něm, Výmar 2000); Erinnerungen an Städte/Stätten wo ich niemals war (BB, něm., Ottensheim 2005, překl. E. Schreiber, německá verze sbírky Vzpomínky na místa, kde jsem nikdy nebyl); Onde (BB 2008).
Výbory: Napříč Fantomázií (BB 1991, obsahuje původně bibliofilské cykly z let 1971–1980); Nortia (BB, něm., Cuxhaven 1992); Zazimování a jiné básně (BB 2004, též angl. pod názvem Overwintering, 2004).
Scénicky: Historie Velikého Okresního Kýžala (lyrickoepické pásmo, 1963); Mít zelené tělo (lyrickoepické pásmo, 1964); Chameleon aneb Josef Fouché (libreto k opeře M. Štědroně, 1984, s P. Oslzlým, P. Scherhaufrem a M. Štědroněm); Balet Makábr (libreto k baletu, 1986, s dalšími); Královna Dagmar (loutk. hra, prem. 1988, s M. Klímou); Faustissimo. Stůj! Neprchej! Jsi úchvatná! aneb Poznámkový aparát k 3. dílu Fausta (1991); Hra o Janáčkovi (2005); později většina in Spisy L. K.
Ostatní práce: Německé portréty (EE 1956); Kunštátské akordy (1966); Slovníček literárních pojmů (1976, pod jm. F. Tenčíka); Sto let české knihovny ve Znojmě (1978, pod jm. Jan Hanzálek a kol.); Dada (monografie, antedat. 1983, vyšlo 1986); Volný verš (studie, 1990); Projev k výstavě Vladimíra Komárka v Kostelci na Hané (bibliof., 1992); Vier Sätze über Prag (něm., text k fotografiím G. M. Schmida, 1991); Ludvík Kundera: Nálezy (katalog výstavy, 1995); O Adolfu Kroupovi (přednáška, 1995); Vůně soli. Vybrané kapitoly z dějin německé poezie 20. století (1996); Brecht (E 1998); Ludvík Kundera: Mnoho nocí (katalog výstavy, 2000); Dobrý den Brno (2001, texty k fotografiím P. Daniela); Toulky jižní Moravou. Krajina mezi vrchy a vinicemi: myšlenky, úvahy a verše nad snímky jednadvaceti fotografů (2003, texty k fotografiím); Noc a sen a modro. Literatura německého romantismu (EE 2004).
Souborné vydání: Spisy Ludvíka Kundery (od 1993, původně plánováno 17 svazků, v autorském edičním záměru vycházely první svazky v nakladatelství Prostor-multimédia, s. r. o., od roku 1997 převzalo vydávání nakladatelství Atlantis v edicích Jitky Uhdeové): 1. Bez názvu. Poezie 1939–1945 (1993, obsahuje sbírky Vybíleno; Básně vytažené z klobouku; Bezpodmínečný horizont; Laviny; Rýha smrti; Výhružný kompas; Fragment fragmentů; Živly v nás; Hlavy a léta; Prámy; Písky; Klínopisný lampář); 2. Meandry. Poezie 1945–1969 (2000, obsahuje sbírky Cesty; Různá truchlení; Pozorné oči; Šalebné věci; Člověk hledá; Historie Velikého Kýžala; Letní kniha přání a stížností; Záznamy a promluvy; Básně příležitostné; Město s prsty XY; Ptaní; Spád věcí); 3. Mrznoucí mrholení. Poezie 1969–1979 (2004, obsahuje sbírky Pády; Napříč Fantomázií; Svévolné interpretace; Ztráty a nálezy); 4. Úhledná džungle. Texty 1973–1993 (1995, obsahuje Malé radosti; Okolo Vysočiny; Vandrovní knížka; Vier Sätze über Prag; Vzpomínky na místa, kde jsem nikdy nebyl); 5. Napospas. Různá próza 1941–1999 (1999, obsahuje Praodjezd; Konstantina; Napospas aneb Přísloví pro kočku; Nasreddinovské dialogy a jiné; Černou křídou do komína; Pendrek; Odjezd; Různé; Vysočina aneb Obstáli jsme či jsme neobstáli?; Města; Truvéři aneb Tak i onak); 6. Ve vánici. Dramatické texty 1961–1970 (1997, obsahuje Totální kuropění; Nežert; Korzár; Zvědavost; Večer našich dnů; Bezpodmínečný horizont; Vojvodovy narozeniny; Malé smutné štronzo; Dva ve vánici); 7. Králové zločinci mágové. Dramatické texty 1967–1989 (1998, obsahuje Sny Karla Čtvrtého; Čtyři ženy Karla Čtvrtého; Vrtkavý král; Královna Dagmar; Chameleon aneb Josef Fouché; Naprosto lhostejné; Krásné ženy neboli Joseph Goebbels; Balet Makábr; Ó rozume ó lásko; Hra o Janáčkovi; Pokus o Máchu; Radosti života; Brány do podsvětí); 10. František Halas (1999); 11. Piju čaj (2003); 17. Různá řečistě a (2005); 17. Různá řečistě b (2005).
Divadelní adaptace: A. Kivi: Ševci z Nummi (1969, i překl.); E. Krag: Balada o Hilébii (1972, i překl.); V. K. Klicpera: Zlý jelen (1973); A. P. Čechov: Hra bez názvu. Platonov (1974); Člověk ve všech situacích (D, koláž z díla J. Mahena, 1982).
Překlady: J. Arp: Černé býlí (bibl., 1944); A. Kubin: Země snivců (1947, 2. vyd. 2009); I. V. Štok: Gastěllo (D, rozmnož., 1953, překl. A. Ondrůj, překl. veršů L. K.); Ch. Smirnenski: Ať už je den! (1953, se Z. Skybou a Z. Hanzovou); N. Vapcarov: Z díla (1953, s dalšími); V. I. Lenin v sovětské lidové poesii (1954, s dalšími); J. R. Becher: Má dobo, čase můj (1956, s dalšími) + Bílý zázrak (1973, pod jm. J. B. Michl); F. Fühmann: Proměna (1957) + Pohraniční stanice (1961); A. Seghersová: Mrtví nestárnou (1957); L. Renn: Trini (1957) + Nobi (1957) + Válka, Po válce (1960, se Z. Lacinovou); Bulharské jaro (1957, s dalšími); Bulharská lidová poesie (1957, s dalšími); B. Brecht: Matka Kuráž a její děti (D 1957, překl. R. Vápeník, překl. veršů L. K.) + Myšlenky (1958, s M. Staňkovou) + Sto básní (1959, i ed.) + Horáti a kuriáti (D, rozmnož., 1959) + Vidění Simony Machardové (D rozmnož., 1959, překl. R. Vápeník, překl. veršů L. K.) + Dobrý člověk ze Sečuanu (D rozmnož., 1959, překl. R. Vápeník, překl. veršů L. K.) + Kavkazský křídový kruh (D, rozmnož., 1959, překl. R. Vápeník, překl. veršů L. K.) + Strach a bída třetí říše (rozmnož., 1960, s R. Vápeníkem) + Výhradně proto (1962, i ed.) + Domácí postila (1963) + Zloděj třešní (1967, s R. Vápeníkem, i ed.) + Songy Chóry Básně (1978, i ed.) + Zadržitelný vzestup Artura Uie (1978) + Coriolanus (D, rozmnož. 1980); I. Krasko: Nox et solitudo, Verše (1958); R. M. Rilke: Píseň o lásce a smrti korneta Kryštofa Rilka (1958); P. Huchel: Dvanáct nocí (1958) + Silnice silnice (1964); L. Frank: Raubíři, Ochsenfurtské kvarteto (1959, revid. překlad B. Václavka; rozšíř. s tit. Raubíři, Ochsenfurtské kvarteto, Devět spravedlivých, 1983); E. G. Bagrickij: Poslední noc a jiné básně (1959, s V. Jestřábem) + Na prahu veselých časů (1983, s dalšími); P. Éluard: Stezky a cesty poezie (1961, s A. Kroupou); H. Böll: Kdes byl, Adame? (1961); S. Raičković: Lidé se probouzejí beze zbraně (1962, s V. Kudělkou, i ed.); G. Büchner: Vojcek (rozmnož., 1963) + Leonce a Lena (rozmnož., 1984) + Dílo G. Büchnera (1987, s dalšími); R. Kunze: Věnování (1964, s dalšími) + Jako věci z hlíny / Wie die Dinge aus Ton (1998, s dalšími); L. Novomeský: Otevřená okna (1964) + Poémy (1965) + Lidským krajem (1982, s dalšími); G. Trakl: Básně (1965) + Lidský žal (bibliof., 1987) + Šebestián ve snu (1995); Refrény země. Antologie slovenské poezie 20. století (1965, s dalšími); H. Heine: Písně a lamentace (1966, s dalšími, i ed.); P. Weiss: Pronásledování a zavraždění Jeana Paula Marata předvedené divadelním souborem blázince v Charentonu za řízení markýze de Sade (1966); Snímky krajiny poezie (jugoslávská poezie XX. století, 1966, s I. Wenigovou a dalšími); P. Karvaš: Experiment Damokles (D, 1967); Sto moderních básníků (1967, s dalšími); Haló je tady vichr – vichřice! (antologie něm. expresionismu, 1969, i ed.); H. Cibulka: Vyznání lásky v městečku K. (1980); Apollinaire známý i neznámý (1981, s dalšími); R. Desnos: Prostory spánku (1984, s dalšími); R. Char: Společná přítomnost (1985); P. Celan: Sněžný part (1986, i ed.); F. Bruckner: Alžběta anglická (D, rozmnož., 1986); F. Schiller: Don Carlos, infant španělský (D, rozmnož., 1987); H. Arp: Na jedné noze (1987); K. Horák: Meziválečný muž (D, rozmnož., 1988); G. Benn: Básně (1995); G. Heym: Nářky Georga Heyma (1997, s dalšími) + Umbra vitae (1999); Ch. Morgenstern: Palmström (2001); W. Kirsten: Odkudkam = Woherwohin (2003); Fritz von Herzmanovski-Orlando: Císař Josef a dcera přednosty stanice (D, rozmnož. 2006).
Spisy Bertolta Brechta: 1. Divadelní hry 1 (1963, s R. Vápeníkem); 2. Divadelní hry 2 (1959, s R. Vápeníkem a J. Haasovou-Nečasovou); 3. Divadelní hry 3 (1961, s R. Vápeníkem); 4. Divadelní hry 4. Fragmenty a jiné (1984, s R. Vápeníkem, i ed.); 5. Divadelní hry 5. Adaptace (1978, s M. Liehmovou a R. Vápeníkem, i ed.); 6. Básně (1979, i ed.); 7. Prózy (1973, s R. Vápeníkem, i ed., oba neuvedeni); 8. Kalendářové a jiné historky (1989, s R. Vápeníkem, i ed.).
Překlady do němčiny: Die Glasträne (antologie české poezie 20. st., Berlín 1964, s F. Fühmannem, i ed.); F. Halas: Der Hahn verscheicht die Finsternis (Berlín 1970, s dalšími, i ed.); K. Biebl: Poesiealbum 117 (Berlín 1977, s F. Fühmannem, i ed.); F. Hrubín: Romanze für ein Flügelhorn (Berlín 1978, i ed.); V. Nezval: Auf Trapezen (Berlín 1978, s dalšími, i ed.); J. Karen: Bevor die neunte Welle (1980, česky Než udeří devátá vlna); Die Sonnenuhr (antologie české poezie deseti století, Lipsko 1987, s dalšími, i ed.; přeprac. 1993); Einen Tee darüber hinaus. Gedichte zum Tee (bibliof., Mühlfeld 2003, i ed.); Adieu Musen. Anthologie des Poetismus (Mnichov 2004, též ed., s E. Schreibem); Süss ist es zu leben. Tschechische Dichtung von den Anfängen bis 1920 (Mnichov 2006, též ed., s E. Schreibem).
Příspěvky ve sbornících, almanaších a katalozích: Roztrhané panenky (1942, antedat. 1937, ree. in Aluze 2001, č. 1); Václav Zykmund (katalog, 1945, s dalšími); J. Istler: Pavučiny (katalog, 1945, s Z. Lorencem); A zatím co válka (1946, s dalšími); Souborná výstava Josefa Istlera (katalog, 1946, s K. Teigem a Z. Lorencem); P. F. 1947 (1947); Žijeme 1947 (1947); Skupina Ra (1947, s dalšími); Bohdan Lacina (katalog, 1948, s Z. Lorencem a J. M. Tomešem); Ota Janeček: Práce z roku 1948 (katalog, 1949, s V. Volavkou); Výstavní list Domu umění v Brně (katalog, 1949, s dalšími); Ota Janeček (katalog, 1950, s L. Jiřincovou); Náš Majakovskij (1950); SSSR v československé poezii (1950); Miroslav Netík: Umění doby (katalog, 1950); Z dílny malíře Miroslava Netíka (katalog, 1954); František Emler: Obrazy z Vysočiny (katalog, 1956); Krajina a lidé v díle Alfreda Kubina (katalog, 1957, s F. Holešovským); Básnický almanach 1957 (1958); Děti ho mají rády (1959); Španělský podzim Františka Halase (katalog, 1959); V. Reichmann: Photolyrik (katalog, 1960); Stránky z deníku (1960); Šenk / Dobiáš / Hadlač. Plastiky; oleje; grafika (katalog, 1960); Profil 58 (katalog, 1961); Dvacáté století (1962); Každou vteřinu (1964); Brno (1964, texty k fotografiím Budíka, Hrubého a V. Reichmanna, s texty J. Skácela); Bohdan Lacina. Obrazy 1945–1964 (katalog, 1964, s J. M. Tomešem); J. Hadlač: Dřevoryty (katalog, 1965); Přišel čas (1965); Refrény země (1965); Rozhlasové hry (1965, zde hra Zvědavost); Český brevíř lásky (1966); Snímky krajiny poezie (1966); Kunštátské akordy (1966); Bohdan Lacina. Obrazy a pastely 1965–1967 (katalog, 1967, s dalšími); Pád do výšky (1967); Leninia (1967); Magnetická pole (1967); Sto tváří lásky (1968); Divadlo je divadlo (1969); Stavba ve výši (1970); Arnošt Budík: La poésie surréaliste tcheque et slovaque (Brusel 1972); Slovníček literárních pojmů (1976, pod jm. F. Tenčíka); Sto let české knihovny ve Znojmě (1978, pod jm. Jan Hanzálek a kol.); Le domaine poétique international du surréalisme (Paříž 1978); Brecht in sozialistischen Ländern (Berlin 1981); Nadrealizm europejski (Warszawa 1981); Jiří Mahen, spolutvůrce pokrokové kulturní politiky (1983); P. Král: Le surréalisme en Tchécoslovaquie (Paris 1983); J. Klápště: Grafika (katalog, 1983, s J. Hilčrem); Karel Valter: Obrazy 1970–1982 (katalog, 1983, s dalšími); Karel Valter: Tvorba z let 1968–1983 (katalog, 1984, s dalšími); Putování Múzy Thálie (1984); Jan Rajlich: Ruby (katalog, 1985); Vesmír básníka (1985); Dada (monografie, antedat. 1983, vyšlo 1986); Vilém Reichmann: Grafogramy (katalog, 1986); Stopy Miroslava Štolfy (katalog, 1986); Jaroslav Klápště: Grafika (katalog, 1986); Hans Arp: mušle a deštníky (katalog, 1986, i překlady); Almanach Světové literatury (1986); Jak lomikámen v dešti (1987); František Halas, spolutvůrce pokrokové kulturní politiky (1987); Klára Bočkayová (katalog, 1987); Karel Vaca (katalog, Bolzano 1987); V. Komárek: Graphik (něm., monografie, Lipsko 1987, překlad E. Thiele); Preclíkova Generace avantgardy (katalog, 1987, s J. Hekem a I. Zhořem); Vlasta Baránková (katalog, 1987); Miroslav Šimorda: Mezi černou a bílou (katalog, 1987); Josef Ruszelák: Obrazy, kresby, grafika (katalog, 1987); Vysočina Viléma Reichmanna (texty k fotografiím V. R., 1988); Václav Bláha: Nepřetržitá báseň (katalog, 1988); E. Fila: Agfachrome (něm., katalog, 1988, s dalšími); M. Koreček: Fokalky (katalog, 1988); Karel Veleba: Obrazy (katalog, 1988, s J. Vránovou); M. Koreček: Phantomasia (něm., katalog, Berlín 1989); Olbram Zoubek: Reliéfní otisky (katalog, 1989); Jaroslav Klápště: Obrazy – grafika (katalog, 1989, s I. Kořánem); Josef Jíra, Jaroslav Klápště, Vladimír Komárek: Grafika, objekty (katalog, 1989); Karel Valter: Oleje, tempery, papírotisky (katalog, 1989, s dalšími); K. Vaca: Výběr z díla (katalog, 1989); Odarci ze skóry (Varšava 1989); Jánuš Kubíček: Obrazy (katalog, 1989); Jaroslav Klápště: Grafika (katalog, 1990); Karel Vaca: Filmové plakáty (katalog, 1990); Ida Vaculková: Bilder, Keramik (něm., katalog, 1990 Bochum, s dalšími); Jiří Kolář: Koláže, knihy, dokumenty (katalog, 1991); Miroslav Štolfa (katalog, 1991); Miroslav Štolfa (katalog, 1991, s dalšími); Karel Valter: Obrazy (katalog, 1991, s dalšími); Václav Bláha a… (katalog, 1992, s B. Holým); Weltai, gepellt (Vídeň 1992); Vít Obrtel: Architektura, polygrafie, nábytek (katalog, 1992, s dalšími); Václav Tikal (katalog, 1992, s dalšími); Světlo v tmách. Divadlo hudby Olomouc 1968–1989 (katalog, 1992, s dalšími); Václav Tikal (katalog, 1993, s dalšími); Lyrikentreffen (Münster 1993); Oleg Sus redivivus (1994); Jan Vičar (katalog, 1994); Jaroslav Klápště: Grafika (katalog, 1994, s dalšími); M. Matoušek: Vyznání (katalog, 1995, zde básně z cyklu Okolo Vysočiny); Jaroslav Klápště: Obrazy a grafiky (katalog, 1995, s dalšími); Umění frotáže (1995); Milada, Antonín, Arna Juračkovi (katalog, 1995, s dalšími); Karel Valter: Obrazy (katalog, 1995, s dalšími); Milan Bočkay: Naruby (katalog, 1996, s dalšími); Karel Vaca: Obrazy scénické a kostýmní návrhy filmové plakáty (katalog, 1996); Bohuslav Reynek 1892–1971 (katalog, 1996, s J. Šerých); Alfred Kubin 1877–1959 (katalog, 1996, s dalšími); Miroslav Matoušek. Voda, kámen, dřevo (katalog, 1996); Rudolf Kundera (katalog, 1996, s dalšími); Heidelberg – 708 Km – Brünn (něm., katalog, 1997, s dalšími); Informel a skupina Cobra ze sbírek bochumského muzea (katalog, 1997, s dalšími); Jaroslav Škarohlíd: kresba a grafika (katalog, 1997, s V. Zykmundem); Lásky a nelásky. 61 současných českých spisovatelů o lásce (1998); Takový byl Matal. Vzpomínky malířových přátel (1998, s dalšími); Sdružení Q. Nebe, peklo, ráj (katalog, 1998); Z pařížských dopisů Jana Zrzavého (bibliofilie, 1998, s dalšími); Klára Bočkayová: Jesenní anjeli / Fall angels (katalog, 1998, s dalšími); VII. mezinárodní sochařské symposium Dřevěná plastika, Žďár nad Sázavou (1998, s dalšími); Ludmila Jandová: obrazy (katalog, 1998, s M. Hlaváčkovou); Dem Erinnern eine Chance (Kolín nad Rýnem, 1998); Jaroslav Klápště: malíř a grafik (katalog, 1999, s dalšími); Osobnosti českého grafického designu. Václav Bláha (katalog, 1999, s dalšími); Vladimír Komárek: Obrazy a grafiky (katalog, 1999); Karel Hynek Mácha – očima grafiků (bibliof., 1999); Karel Valter (katalog, 1999, s dalšími); Václav Zykmund (katalog, 1999, s dalšími); Živly – Olga Hudečková, Josef Ruszelák (katalog, 1999); Josef Ruszelák: Pyromachie a reliéfní tisky (katalog, 2000, s E. Turnovským); František Doležal (1910–1989): Komorní výběr z díla (katalog, 2000, s dalšími); Antonín Juračka: až 2000 (katalog, 2000, s dalšími); Jan Rajlich – koláže, grafiky, plakáty 1971–2001 (katalog, 2001, s R. Postlem); Ryby katedrál (2001); Výtvarná Vysočina (katalog, 2001, s J. Mackem); Bohdan Lacina: Obrazy (katalog, 2002); Za Vladimírem Komárkem (katalog, 2002); Sedm a půl století. Stati o historii, kultuře a umění žďárského kláštera (2002, s dalšími); Pegasovo poučení (2002); Anthologie de la poésie tcheque contemporaine (Paříž 2002); Jaroslav Škarohlíd – Podzimní zahrady (monografie, 2003, s dalšími); Sdružení Q (katalog, 2003, s P. Oslzlým); Emanuel Ranný: Grafika (katalog, 2004, s dalšími); Mezi námi skupinami. Konfrontace brněnských tvůrčích skupin šedesátých let (katalog, 2004, s dalšími); Portrét české společnosti na prahu Evropy (2004, s dalšími); Od záchvěvu k erupci. Karel Frauknecht a dynamická malba v Plzni (katalog, 2004, s dalšími); Vít Ondráček (katalog, 2004, s J. F. Typltem); M. Matoušek: Neskončený takřka svět (monografie, 2005); Bohumír Matal (monografie, 2006, s dalšími); Václav Bláha: život s knihou (monografie, 2006, s dalšími); Bohdan Kopecký (katalog, 2006); Po městě, jež je mi souzeno (2007); Přednášky o divadle a umění (2007).
Uspořádal, vydal a redigoval: Skupina Ra (1947); P. F. 1947 (1947); F. Halas: A co? (1957) + Španělský podzim F. Halase (1959) + Sbohem múzy (1963) + Dvanáct dopisů F. Halase ženě (1965, s F. X. Halasem) + Hlad (1966) + Ulom růži (bibliof., výbor z BB, 1981) + Ze srdce kletby (zápisník z roku 1938, bibliof., 1988) + Listy z Kunštátu a do Kunštátu (výbor z korespondence, bibliof., 1989) + Báseň Michela Angela (bibliof., 1990) + František Halas v kresbě (bibliof., 1991) + Potopa (1999) + Dolores (2003); F. Halas st.: Bez legend (1958) + Máje a prosince (1959, oba svazky společně s tit. Bez legend, 1977, L. K. neuveden); Jiří Mahen Josefu Pojarovi (1960); J. Čapek – B. Reynek: Nepřicházejí vhod (korespondence, antologie textů, 1969, s J. Glivickým); Almanach Q 1 (1970); R. M. Rilke: Herbsttag – Podzimní den (soubor překladů, 1972, s O. Bablerem); Láska bez konce (bibl., antologie BB, 1980); Kunštát 1280–1980 (1980, s dalšími); Za noci měsíčné… (Šrámkovy překlady poezie, 1981); Čítanka slovenské literatury (1982); O. Wenzl: Veškerá poezie (1982) + Pohodlný život (výbor, 1990); Skupina Ra (katalog, 1988, s dalšími); Almanach Q 2–3; Almanach Q 4 (oba 1991, s dalšími); J. Palivec: Strach jsem měl, ale nebál jsem se… (bibliof., 1992); H. Heine: Lorelei (výbor, Bratislava 1992, překl. Ľ. Feldek); Čtyři vzpomínky na Františka Halase (bibliof., 1993); Almanach Q 5: ohlédnutí in memoriam (1994, s dalšími); Ch. Morgenstern: Nočný spev rýb (výbor, Bratislava 1994, překl. Ľ. Feldek); Almanach Q 6. Teď a nyní (1996, s dalšími); Vivat Academia (1997, s M. Plešákem a J. Ruszelákem); Duše Brna (1998, též anglicky); Q 2000. Almanach Q: Q.(B.).F.F.F.Q.S.: quod (bonum), felix, faustum, fortunatumque sit. 7 (2000, s dalšími); Dokořán – Dílo Františka Halase v tvorbě českých malířů a grafiků (bibliofilie, 2001); Dílo Františka Halase: Dílo F. Halase (6 sv., 1968–83, 2001; sv. 3–5. s F. X. Halasem, sv. 6 s Janem Halasem).

LITERATURA

Knižně: Zlomky L. K. (rozhovory s L. K., 1993, ed. J. Hoblík, zde též bibliografie); Ludvíku Kunderovi k pětaosmdesátinám (2005); B. Srba: Více než hry. Dramatická tvorba Ludvíka Kundery (2006); Zum 90. Geburtstag von Ludvík Kundera (2010).
Studie a články: J. Kopecký: Malá úvaha na okraj hry, in L. Kundera: Totální kuropění (1962), též in J. K., Dramatický paradox (1963); J. Dewetter: Slunce musí být kulatééé, ZM 1963, č. 12; D. Jeřábek: Emocionální hodnoty brechtovského divadla a první hra Ludvíka Kundery, sb. Cesty k dnešku (1964); Z. Kožmín: Lyrika bez závorek a v závorkách. Poezie Ludvíka Kundery, sb. Cesty k dnešku 2 (1966); B. Srba: Lyrické drama L. Kundera, Program 1986/87, č. 3; Dramatické umění (Příloha) 1986, sv. 11; Z. Pešat: Ra literatura, in Skupina Ra (1988, katalog výstavy); Z. Drahoš: Několik poznámek k poezii L. K., in XVIII. mikulovské sympozium 1988 (1989); J. Hek: L. Kundera – život a dílo v tvůrčím pohybu, Duha 1990, č. 1; Z. Kožmín: Doslov, in L. Kundera: Spád věcí a jiné básně (1992); E. Juliš: Místo doslovu, in L. Kundera: Pády (1992); Z. Kožmín: doslov, in L. Kundera: ROK 1993, č.; F. Všetička: Zázněje pro Ludvíka Kunderu, in F. V., Vnitřní vitráže (1996); Literaturwissenschaftliches Kolloquium anlässlich der Verleihung des Andreas-Gryphius-Preises 1998 an Milo Dor und Ludvík Kundera (sborník, Jena 1999); T. Kubíček: Ludvík Kundera, Duha 2000, č. 1; J. Žák: Hovory o knihách (2000); A. Štěrbová: Dramatické texty Ludvíka Kundery z let 1961–1970, Studia Bohemica VIII. Acta Universitatis Palackianae Olomucensis. Facultas Philosophica. Philologica 2000, sv. 72.; Z. Hrabica: Jak jsem je poznal (2001); A. Štěrbová – T. Lazorčáková: Umělecké osobnosti brněnského rozhlasu (2001); E. Šlapanská: Jak jsem je znala (2002); J. Munzar: Ludvík Kundera překladatel, in Český překlad 1945–2003 (2003); H. Jurman: Nesmazatelné stopy (2004); M. Hynšt: Poema o nehrdinství, in M. Hyšt: Od divadelního eseje k divadelnímu tvaru 2 (2006); F. Valouch: Ludvík Kundera na Hoře dění, in Z paměti literární Olomouce 2 (2006); Z. Fišer: Brecht píše česky aneb Zamlčovaný překladatel Ludvík Kundera, in Literatura určená k likvidaci III (2006); Literka 2007.
Recenze: Živly v nás: A. M. Píša, Kytice 1947, č. 3; -Zd. R.- (Z. Rotrekl), Akord 1946/47, č. 6; J. Vladislav, Lidová kultura 1946, č. 42; -G.- (F. Götz), Národní osvobození 10. 12. 1946; -ed- (E. Drmola), Rovnost 13. 4. 1946 * Konstantina: J. Vladislav, MF 6. 12. 1946; -ah- (A. Holas), Rt 5. 5. 1946; -J. H.- (J. Hrabák), List sdružení moravských spisovatelů 1946, č. 7–8; -ok- (O. Kryštofek), Doba 1947, č. 8 * Napospas aneb Přísloví pro kočku: J. Morák, My 1948, č. 28; -J. H.- (J. Hrabák), List sdružení moravských spisovatelů 1947/48, č. 3–4 * Laviny: V. Kalivoda, LD 28. 1. 1948; -J. H.- (J. Hrabák), List sdružení moravských spisovatelů 1947/48, č. 3–4 * Německé portréty: V. Feldstein, LitN 1956, č. 49; -dš- (D. Šajtar), Nová Svoboda 21. 10. 1956; V. Kafka, MF 31. 10. 1956; -B. M.- (B. Mencák), HD 1956, č. 12; J. Žáček, Křesťanská revue 1956, č. 9; K. Krejčí, Sborník prací filosofické fakulty brněnské university 1957, řada D – Literární věda, č. 4 * Záznamy a promluvy: J. Hrabák, Rovnost 25. 11. 1961; O. Rafaj, ČK 1961, č. 12; F. Vrba, LitN 1962, č. 4; M. Blahynka, Kultura 1962, č. 3; Z. Kožmín, Plamen 1962, č. 3; M. Vacík, RP 2. 9. 1962; R. Matys, Práce 31. 1. 1962 * Totální kuropění: -B. M.- (Bohumír Macák), HD 1961, č. 8; S. Machonin, LitN 1961, č. 38; J. Opavský, Plamen 1961, č. 8; J. Kopecký, DivN 1961, č. 26 * Letní kniha přání a stížností: F. Vrba, LitN 1963, č. 18/19; -O. S.- (O. Sus), KT 1963, č. 18 * Korzár: L. Suchařípa, DivN 1962/63, č. 23; V. Kudělka, HD 1963, č. 6 + č. 8; J. Kopecký, RP 21. 5. 1963; K. Bundálek, Rovnost 19. 4. 1963 + 5. 5. 1963; O. Rydlo, MF 5. 5. 1963; -vpa- (V. Pazourek), SvSl 20. 4. 1963; -rč-, LD 25. 4. 1963; M. Uhde, Divadlo 1963, č. 9; M. Rejnuš, HD 1964, č. 6 * Historie Velikého Okresního Kýžala: -mir-, LD 30. 5. 1963; V. Havel, LitN 1963, č. 47; V. Janovic, Plamen 1963, č. 7; -F. T.-, ZM 1963, č. 10 * Mít zelené tělo: J. Novák, MF 9. 7. 1964 * Nežert: Z. Hořínek, Divadlo 1964, č. 2 * Tolik cejchů: Z. Kožmín, HD 1966, č. 12; týž, LitN 1967, č. 7; K. Milota: Útěk do poezie, Plamen 1967, č. 1; –ü- (T. Müllerová), Impuls 1967, č. 1 * Zvědavost: D. Jeřábek, DivN 1966, č. 20/21; V. Pazourek, SvSl 1. 4. 1966 * Odjezd: M. Blahynka, KT 1968, č. 17; Z. Kožmín, HD 1968, č. 2; P. Pešta, Rt 13. 2. 1968; M. Petříček, LitL 1968, č. 12 * Fragment: F. Valouch, ČK 1968, č. 8; Z. Kožmín, HD 1968, č. 1; I. Jelínek, Studie (Řím) 1968, č. 1 * Hruden: M. Blahynka, Rovnost 2. 8. 1986; Z. Heřman, Tvorba (příl. Kmen) 1986, č. 23; A. Kopřivová, Brněnský večerník 10. 4. 1986; M. Reisel, Romboid 1987, č. 4 * Chameleon aneb Josef Fouché: (sr) (= F. Schildberger), Rozhlas 1987, č. 40 * Malé radosti: Z. Kožmín, List pro literaturu 1990, č. 4; M. Vacík, NK 1991, č. 14; -sol- (L. Soldán), SS 5. 4. 1991; I. Slavík, LD 15. 6. 1991; Z. Lorenc, Tvar 1991, č. 19; J. Trávníček, Rok 1991, č. 5 * Ptaní: B. Marčák, Rovnost 23. 10. 1990 * Napříč Fantomázií: P. A. Bílek, NK 1992, č. 24; Z. Lorenc, Tvar 1992, č. 42 * Ztráty a nálezy: P. A. Bílek, NK 1992, č. 11; M. Zelinský, Tvar 1992, č. 23; M. Pokorný, Prostor 29. 7. 1992; I. Slavík, LD 24. 6. 1992; Z. Kožmín, Večerník 18. 8. 1992 * Gedichte: L. Soldán, LD 21. 10. 1992 * Spád věcí a jiné básně: M. Trávníček, LD 8. 4. 1993; J. Wiendl, Tvar 1994, č. 3 * Pády: M. Trávníček, LD 20. 2. 1993; Z. Lorenc, Tvar 1993, č. 11; I. Harák, Severočeský regionální deník 29. 6. 1993 * Řečiště: J. Šimůnek, SS 4. 5. 1993; M. Petříček, Tvar 1993, č. 21; Z. Pešat, LitN 1993, č. 26; V. Petrbok, Souvislosti 1993, č. 4/5 * Bez názvu: R. Matys, NK 1994, č. 42; Z. Lorenc, Tvar 1994, č. 19 * Hádvěó aneb Samá voda: -MV- (M. Vacík), NK 1994, č. 46 * Sny též: J. Wiendl, NK 1995, č. 48; -bm-, SS 22. 11. 1995; Z. Kožmín, Rt 24. 1. 1996 * Úhledná džungle: J. Šimůnek, SS 26. 1. 1996; M. Exner, Tvar 1996, č. 10 * Vůně soli: V. Petrbok, Souvislosti 1998, č. 3/4 * Ve vánici: J. Suk, NK 1998, č. 21; A. Štěrbová, Aluze 1999, č. 1Králové, zločinci, mágové: M. Jungmann, NK 1999, č. 20; M. Bauer, Tvar 1999, č. 17 * Brecht: Z. Hořínek, Divadelní revue 1999, č. 4; M. Martinovský, Kam v Brně (příl. Kam) 2000, č. 11; V. Závodský, Duha 2000, č. 3 * Napospas: P. Švanda, Rt 7. 1. 2000; J. Suk, NK 2000, č. 3; M. Bauer, Tvar 2000, č. 4 * František Halas: P. Švanda, Rovnost 22. 3. 2000; M. Doležal, LitN 2000, č. 14; J. Suk, NK 2000, č. 15; J. Trávníček, Tvar 2000, č. 11 (zde též M. Bauer); J. Chrobák, Aluze 2001, č. 1 (dostupné z: http://aluze.cz/2001_01/kundera.php) * Berlin: -vs- (V. Strebel), Prager Zeitung 2000, č. 51/52 * Piju čaj: T. Ruta, LitN 2003, č. 47; O. Hojda, Souvislosti 2004, č. 1; Z. Bubnová, Tvar 2004, č. 11 * Mrznoucí mrholení: F. Valouch, LitN 2005, č. 16; K. Kolařík, Tvar 2005, č. 8 * Různá řečiště (A + B): K. Kolařík, Tvar 2005, č. 13 (zde též M. Jungmann); M. Bauer, Aluze 2005, č. 3; I. Harák, Weles 2006, č. 24/25 * Noc a sen a modro: A. Bžoch, Slovenská literatúra 2005, č. 6 * Onde: L. Soldán, Kam v Brně (příl. Kam) 2009, č. 2; K. Bukovjanová, Host 2009, č. 5; P. Král – J. Gabriel, Tvar 2010, č. 6.
Rozhovory: V. Jestřáb, KT 1963, č. 10; J. Lederer, ZN 31. 8. 1963; -r- (J. Rejzek), SvSl 24. 2. 1963; J. Hořec, Taneční hudba a jazz 1964/65; V. Burda, LitN 1967, č. 19; -dfk- (J. Dufek), Rovnost 23. 7. 1967; J. Souchop, LD 11. 3. 1970; J. Hoblík, Kmen 1989, č. 26; J. P. Kříž, Scéna 1989, č. 4; Z. Drahoš, List pro literaturu 1990, č. 1; J. Souchop, Tvar 1990, č. 3; J. Kašpar, Tvorba 1990, č. 23; J. Suchomelová, Moravské noviny 1991, č. 21; F. Schildberger, LidN (příl. Národní 9), 30. 7. 1992; D. Perstická, Duha 1993, č. 3; M. Šádková, Interview 1993, č. 12; J. Kašpar, Mladý svět 1996, č. 6; J. Meier, Čtenář 1996, č. 7/8; J. Tuček, Rt 22. 1. 1997; P. Bilík – M. Stöhr, Host 1999, č. 7; J. Slomek, LidN 26. 2. 2000; J. Halas, Týdeník Rozhlas 2000, č. 15; J. P. Kříž, Právo 18. 3. 2000; K. Blažek, Duha 2002, č. 2; D. Kaprálová, Tvar 2005, č. 7; J. Kolář, DivN (příl. Čtení na konec roku) 2005, č. 22; M. Kratochvílová, Duha 2007, č. 4; J. Machalická, LidN 10. 1. 2008.
K životním jubileím: F. Holešovský, Zprávy Spolku českých bibliofilů 1980, č. 2; bm + bg, Brněnský večerník 22. 3. 1990; T. Mazáč, LD 22. 3. 1990; J. Tvrzník, MF 23. 3. 1990; J. Hilčr, NK 1990, č. 12; B. Srba, SS 22. 3. 1990; B. Marčák, Rt 22. 3. 1990; M. Pokorný, MFD 22. 3. 1995; L. Sedláková, Denní Telegraf 22. 3. 1995; J. Šimůnek, SS 22. 3. 1995; E. Sokol, Rt 22. 3. 1995; M. Trávníček, Zprávy spolku českých bibliofilů 1995, č. 1/2; -jmc- (J. Machalická), LidN 24. 3. 2000; R. Burián, Rt 22. 3. 2000; P. Šrut, Právo (příl. Salon) 17. 3. 2005; D. Kaprálová, MFD 18. 3. 2005; O. Horák, LidN 22. 3. 2005; B. Rychlík, LidN 20. 3. 2010.
Nekrology: A. Jedličková, MfD 18. 8. 2010; O. Horák, Hospodářské noviny 18. 8. 2010; J. Gabriel, Hospodářské noviny 18. 8. 2010; J. Rambousek, MfD 18. 8. 2010; M. Uhde, MfD 18. 8. 2010; -lgtt – dd – var-, Týden 2010, č. 34; J. Machalická, LidN 18. 8. 2010; M. Doležal, Týdeník Rozhlas 2010, č. 35; V. Strebel, Prager Zeitung 19. 8. 2010; F. Valouch, LitN 23. 8. 2010; K. Kadlecová, Reflex 2010, č. 34; Z. Pavelka, Právo (příl. Salon) 26. 8. 2010; M. Jareš, Tvar 2010, č. 14; I. Srbková, Tvar 2010, č. 16; M. Hatala, Listy 2010, č. 5; L. Soldán, Kam v Brně (příl. Kam) 2010, č. 10; -?-, Host 2010, č. 8; V. Ondráček, tamtéž; A. Vávrová, Plž 2010, č. 12; -?-, Ateliér 2010, č. 19; -spa- (Mirka Spáčilová), MfD 29. 12. 2010; J. Rambousek, Universitas 2010, č. 4.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Od jednotlivého slova, od halasovského nakládání, potýkání se se slovem se Kundera dostává k seskupování metafor, k jakési racionální fantazii. „Nic se nepostavilo v cestu padajícímu soumraku. Naopak, slova, která na mne dopadají, dovršují všeobecné řícení.“ (s. 10) Složité magicko-realistické obrazy jsou koncentrovány na vyslovení hrůzy, jejíž konkretizací je válka, ničení, boření, a nakonec i smrt. „Marně jsou hnána slova proti bráně vzdálenosti, marně buší oči na mlhy návratů. Stoupající a klesající kapiláry přehrávají barevné stupnice a ustalují se v karmínových variacích. Žíravina nucené odloučenosti! Zdi, které dosud hledají svůj dynamit! Není závratnější, není krutější ceny nežli cena naděje. Vytékají jezera a není měsíc. Vtékají slzy a hloubí se oči. Ale je tu má sítnice!“ (s. 13) V rámci této destrukce jsou znejisťovány individuality, děje se zde záměna jmen i záměna osob, procházejí zde rozličné dívky (plavovlasé, orientální, Konstantina, Madeleine); jejich přítomnost v textu znamená erotizování skutečnosti, ovšem toto fantaskní erotizování existuje v rámci smrti, bomb, války. A vše – erotika i válka – je zahaleno do básnických obrazů. „Na počátku je žena.“ (s. 37) Tak je otevřena novela Konstantinopolis. Ale ženy jsou imaginární, protože taková je i skutečnost; jsou magické.
M. Bauer: Prózy Ludvíka Kundery, Tvar 2000, č. 4, s. 20.

Poesie Ludvíka Kundery je jaksi všeobecně, ale neprávem spojována pouze se Skupinou Ra, která ve válečných a těsně poválečných letech, často spíš problematicky než inspirativně, navazovala a rozvíjela „odkaz“ surrealismu a jeho objevů. Přes různé výhrady, sahající od teoretické nevyzrálosti až po surrealismu cizí „estetizaci“, lze však v tvorbě řady členů skupiny najít pozoruhodná, nesporně autentická a jedinečná díla, která mají daleko jak pouhému výtvarnému umění, tak k pouhé literatuře. A koneckonců i k samotnému předválečnému surrealismu. Není snad ani třeba zdůrazňovat, že se k nim v převážné míře řadí i poesie Ludvíka Kundery, který patřil ke klíčovým básníkům skupiny. Nicméně jako by se často zapomínalo, že jeho básnická tvorba nekončí rozpadem skupiny po únoru 1948, ale přes různé peripetie, zákruty a tápání se dál rozvíjí a trvá vlastně do dnešních dní. Ne náhodou Kunderovo nesmírně rozsáhlé dílo obsahuje vedle divadelních, rozhlasových a televizních her, prozaických textů a překladů více než dvě desítky básnických sbírek. Poslední z nich s poněkud nezvyklým, až archaickým názvem Onde má daleko k tomu, aby byla jen jakýmsi básnickým epitafem jeho díla. Naopak, svěžest této útlé sbírky, hravost, rozpomínání na stará léta i kapky melancholie, stejně jako docela obyčejný „naštvaný“ údiv nad tím, kudy se dnes svět vlastně ubírá – „všeobecnost je příznakem doby / a hluboké slaboty“, ji řadí rozhodně k tomu podstatnému, co dnes česká poesie nabízí.
J. Gabriel: Příběhy, jež proudí pod každým veršem, Tvar 2010, č. 6, s. 2.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Databáze českého uměleckého překladu po roce 1945
Bibliografická databáze ÚČL AV ČR
Moravské zemské muzeum o L. Kunderovi
Rozhovor s L. Kunderou

Částečně převzato ze Slovníku české literatury po roce 1945, autor hesla Jaroslav Med (1995), aktualizoval Michal Jareš (2009)
Autor hesla: Jiří Severa (2013)
Aktualizace hesla: 1. 5. 2014 (js)
Aktualizace bibliografie: 1. 5. 2014 (js)

Jan BALABÁN

* 29. 1. 1961, Šumperk
† 23. 4. 2010, Ostrava

Zdroj: Martin Popelář

Zdroj: Martin Popelář

Balabánův dědeček byl českobratrským kazatelem ve Sněžném, strýc Milan Balabán je profesor teologie a religionistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Starší bratr Daniel je známý malíř, žijící v Ostravě. Když byl Janovi jeden rok, přestěhovala se jeho rodina do Ostravy. Otec, MUDr. Daniel Balabán, dostal místo ve vítkovické nemocnici, kam byl režimem na tzv. umístěnku přidělen. (J. Balabán: Kdo pije sám, ten pije s ďáblem, rozhovor z 20. 5. 2005 pro Hospodářské noviny, dostupné z: http://hn.ihned.cz/c1-16186040-jan-balaban-kdo-pije-sam-ten-pije-s-dablem.) Mládí prožil Balabán v dělnickém prostředí Ostravy, konkrétně na sídlišti Hrabůvka, o němž se ve svých dílech zmiňuje. Základní vzdělání získal v jedné z tamních sídlištních škol, následně vystudoval Matiční gymnázium v Ostravě, kde v roce 1980 odmaturoval. Již v této době začíná psát básně. Ve studiích pokračoval na FF UP, na níž úspěšně absolvoval obor český jazyk – anglický jazyk. Během olomouckých studií Balabán opouští poezii a začíná psát prózu. Studentská kolegyně z FF UP Blanka Kostřicová, která se stala autorovou dlouholetou přítelkyní i znalkyní jeho díla, ve sborníku k nedožitým Balabánovým narozeninám na období společných studií vzpomíná: „Výborný student – téměř jako by vše už aspoň jednou věděl. Jen pro upřesnění něco vyposlechl, a potom lehce složil zkoušky. Diskutér, ironik a polemik u popelníků na odpočívadlech fakultního schodiště. Kuřák startek. Nepřítel okázalosti, namyšlenosti, snobství, kariérismu, pozérství, všeho nepravého, falešného, křivého a pokrouceného. […] Když jsme si po prvním semestru šli poprvé spolu ‚někam sednout‘, poctil mě – závodnici v běhu na lyžích – slovy: ‚Čoveče, tak jsem si vždycky myslel, že všichni sportovci jsou úplní blbci. A ono asi ne…‘“ (B. Kostřicová: Zeptej se Honzy, in Honzo, ahoj! Setkání s Janem Balabánem. (Sborník vzpomínek, textů, obrazů a fotografií Janu Balabánovi k nedožitým padesátinám 29. ledna 2011 od jeho blízkých, přátel, spolupracovníků a čtenářů) 2011.) Na katedře bohemistiky Balabán navštěvoval mj. semináře Eduarda Petrů, respektovaného českého literárního historika a teoretika, který v něm vzbudil zájem o starší českou literaturu. Na katedře anglistiky a amerikanistiky studoval kromě jiných u Josefa Jařaba, předního českého anglisty, amerikanisty a překladatele, s nímž občas cestoval z Ostravy do Olomouce vlakem. Podle názoru Martina Pilaře se možná právě v tomto období, a hlavně díky Jařabovu vlivu, formuje Balabánova poetika i žánrové pojetí jeho pozdějších děl. O Janu Balabánovi se nejčastěji hovoří jako o autorovi povídek, přičemž v dané souvislosti je nezpochybnitelný vliv amerických povídkářů. Zatímco u nás je povídka vnímána jako jakýsi „předstupeň“ románu nebo příprava na rozsáhlejší prozaický text, tedy cosi méně hodnotného, v anglofonním prostředí je to spíše naopak. Povídka, tzv. „short story“, s níž se setkáváme u velkých autorů, jako byli Poe, Hemingway a další, je vnímána jako vybroušený prozaický žánr, který na omezeném prostoru vyvolává intenzívní estetický prožitek.

Josef Jařab sice o svém vlivu na budoucího spisovatele pochybuje, ale jak jsme již výše parafrázovali slova Martina Pilaře, už samotnými diskuzemi a četbou „literatury ze svobodnějšího světa“, se dost pravděpodobně formovala budoucí podoba Balabánových próz: „Jan patřil ke studentům, kteří rádi četli autory, co kromě příběhu nabízeli čtenářům součinnost při hledání smyslu sdělení, co je vtahovali nejen do děje knihy, ale do samotného tvůrčího procesu. Při četbě Vonneguta, ale i Faulknera, Hemingwaye, Brautigana, Carvera a dalších se tak už současně učil sám psát. V pozdějších rozhovorech pro média se zmínil, že ho ke psaní a k literatuře přivedly i naše hodiny literatury, ale já vím, že to byla jeho dovednost s citem, otevřenou myslí a chytře číst, co v něm probudilo a dále rozvíjelo jeho schopnost psát.“ (J. Jařab: Ve světě plném významů, in Honzo, ahoj! Setkání s Janem Balabánem. (Sborník vzpomínek, textů, obrazů a fotografií Janu Balabánovi k nedožitým padesátinám 29. ledna 2011 od jeho blízkých, přátel, spolupracovníků a čtenářů) 2011.) Jařab byl také vedoucím Balabánovy diplomové práce, jejímž tématem byla společenská satira v románech Kurta Vonneguta a kterou diplomant úspěšně obhájil v roce 1985. Na Univerzitu Palackého a do Olomouce obecně se Balabán vracel, když např. uváděl výstavu svého kamaráda ze studií malíře Miroslava Šnajdra ml. nebo vystoupil v rámci knižního festivalu doprovázejícího knižní veletrh Libri.

V roce 1984 Balabán strávil na studijním pobytu ve Skotsku na Kings College dva měsíce. V 90. letech pobýval několik měsíců v USA a Kanadě, kde žije jeho teta Jannice Cermak. Balabánovi se se zámořskými příbuznými stýkali poměrně často již za totality. Po dokončení studií se Balabán vrátil do Ostravy, kde hledal zaměstnání. Podle vlastních slov se mu práce učitele nezamlouvala, takže nastoupil jako technický překladatel v ostravských průmyslových závodech, kde s přestávkami pracoval až do konce života. (dokumentární film Jan Balabán, režie P. Všelichová, dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/porady/10317987201-jan-balaban/411235100031001-jan-balaban/.) Přivydělával si také jako tlumočník. V průběhu osmdesátých let publikoval krátké texty v samizdatových sbornících. Byl spoluzakladatelem výtvarně-literárního uskupení Přirození. Společně s Petrem a Pavlem Hruškovými, Ivem Kaletou a dalšími vydával v letech 1995–1998 časopis Landek, 2003–2006 pak časopis Obrácená strana Měsíce. Povídky Balabán publikoval v Hostu, Tvaru, Revolver Revue, Literárních novinách, Scriptu a jinde. Balabán se velmi živě zajímal také o výtvarné umění. Psal výtvarné recenze do Ateliéru, MF Dnes a sloupky do Respektu. Uváděl výstavy v ostravském klubu Černý pavouk, v galeriích Langův dům ve Frýdku, v Červeném kostele v Hlučíně a dalších. Je také autorem dramatu Posedlí, které v roce 2006 nastudovalo studio Českého rozhlasu Olomouc. Ještě během univerzitních studií se Balabán poprvé oženil. V roce 1983 si vzal Helenu Šimelovou, spolužačku z gymnázia. V roce 1985 se jim narodil syn Lukáš a o tři roky později dcera Marie. Balabánovi se rozvedli v roce 1998. V roce 2006 se oženil podruhé. Vzal si novinářku Petru Sasínovou. Čtyři roky poté zemřel v Ostravě na zástavu srdce. Je pochován vedle svého otce v evangelické části hřbitova ve Sněžném.

Balabán debutoval v roce 1995 sbírkou textů Středověk, v níž lze ještě vycítit kompoziční i tematickou nejistotu. Střídají se zde snové obrazy, báseň i fantastické výjevy a chybí silnější jednotící prvek. Sám Balabán tuto knihu hodnotil kriticky: „Nemám rád, když je v textu zmatek, polohy mezi snem a skutečností, tušením, poezií – a to všechno je právě ve Středověku. Teď dělám v textech pořádek a jdu více k realismu. […] První byl tedy Středověk – výběr textů, ale potom jsem skoro litoval, že jsem to vydal. Texty byly staré tak dva tři roky.“ (J. Balabán: Psaním se snažím pochopit svět. (rozhovor pro časopis a informační server LitENky ze 7. 4. 2006 vedla Lenka Dombrovská Slívová, dostupné z: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1501) Přestože ve Středověku chybí pro Balabána později tak typické sjednocení jednotlivých povídek postavou, prostředím, leitmotivem či tématem, již v tomto díle se setkáváme se smutným světem, viděným ještě smutnějšíma očima jednotlivých postav, nebo místy až cynického vypravěče.

V následujícím cyklu povídek nazvaném Prázdniny se setkáváme se sevřeným a úzkostným světem jednotlivých postav, jejichž osudy však jsou navzájem propletené. Čtenář však může mít pocit, že postavy si jsou ve vzájemných vztazích více či méně odcizené. Balabánův jazyk je v tomto díle ve srovnání se Středověkem méně symbolický a dostává tak již kontury jeho vrcholných povídkových cyklů Jsme tady a Možná že odcházíme. Balabán dokáže na velmi malém prostoru (jednotlivé povídky nepřesahují většinou tři strany) vykreslit psychologii i vnitřní svět postav bez složitých metafor. Zároveň lze cítit také osobité vymezení se vůči světu, který postavy i čtenáře obklopuje. Balabánův jazyk bychom mohli charakterizovat jako „civilní“, „všednodenní“ či prostý (tedy bez příkras), ale ve skutečnosti tato označení nejsou na místě, protože by to mohlo znamenat také „obyčejný“. V daném případě se tedy jeví jako příhodnější označení „vážný“. Sledujeme tak obyčejné životy v bezútěšném prostředí ostravském či olomouckém, depresivní dojem často umocňuje alkoholismus postav. V textu se však přece jen občas mihnou jakési záblesky „boží existence“ či spravedlnosti. V Prázdninách tak autor vykresluje chmurné osudy postav i prostředí přísně, bez slitování, což se stane pro jeho tvorbu typické. V krátkých oddělených textech, dalo by se říci povídkách-útržcích, vytváří mozaiku-mikrosvět, viděný bez příkras. Balabánovy povídky jsou již v tomto souboru tematicky, rozsahem i pohledem vypravěče na okolní svět velice blízké jeho pozdějším dílům.

V raných dílech se Balabán zabývá hlavně osobními zážitky z pobytu v zámoří. Často se tedy autorský vypravěč či postavy objevují v neznámém (cizím) prostředí amerického kontinentu. Nalezneme zde také srovnání s ostravskou „realitou“, související s autorovým dětstvím i náboženskou vírou. Prózu Boží lano začal Jan Balabán psát podle vlastních slov již v Americe. (rozhovor pro časopis a informační server LitENky ze 7. 4. 2006 vedla Lenka Dombrovská Slívová, dostupné z: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1501) Silná inspirace náboženstvím je patrná takřka v každé povídce. Obracení se k Bohu a meditace, ale také pochybnosti o jeho existenci, časté aluze na biblické příběhy jsou charakteristické pro celou Balabánovu tvorbu, ale v Božím laně jsou základním stavebním prvkem. Sám autor se vyjádřil (s odkazem na vyprávěný příběh), že vlastně „všichni visíme na konci lana, které za druhý konec drží někdo daleko silnější, než jsme my sami.“ (dokumentární film Jan Balabán, režie P. Všelichová, dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/porady/10317987201-jan-balaban/411235100031001-jan-balaban/.) Recenzenti Božího lana si příliš nevěděli rady, jak tento třídílný krátký prozaický útvar, místy připomínající epickou báseň, charakterizovat. Nejvíce se však zřejmě nabízí samotný název úvodní části Americká elegie; právě elegie – smutný, bilancující a meditativní tón je pro tuto skladbu charakteristický. Vedle prvků autobiografických či biblických se v ní objevují i snové sekvence. Stále přetrvává určitý patos – ten se ale v dalších dílech úplně vytrácí a naopak sílí důraz na „opravdovost“ a zároveň neokázalost autorské výpovědi. Nicméně v Božím lanu právě patos, proměny perspektivy a kumulace motivů podtrhávají naléhavost výpovědi o hledání sebe sama. Důležitým motivem je také hledání „sboru“, což je odkaz na ostravskou minulost, na setkávání evangelíků za totality, na jedincovu potřebu společenství srozuměných. Pointu prózy představuje pasáž s deseti přikázáními, jež vypravěč konfrontuje s vlastním životem, což pokaždé skončí spíše tragicky než očekávanou, byť uboze malou, nadějí. Přestože je autorský vypravěč hluboce věřící, nedokáže se zbavit pochyb o Bohu, potažmo sám o sobě, z čehož pramení neustálý pocit marnosti a viny.

Černý beran je prvním románem Jana Balabána. Silný příběh Františka Josefa, jeho ženy Patricie a strýce Bogomila, který emigroval do Kanady, opět obsahuje autobiografické prvky. V románu je několik dějových linií, střídají se též roviny časové i prostorové. Román je rozdělen do krátkých kapitol, přičemž některé působí jako uzavřené, vsunuté příběhy, odlišené třeba i grafickým zpracováním: příběh lásky mezi vesmírnými dělníky Emou a Ivem, prostupující obě části románu, je vytištěn kurzívou. Vypravěč i další fokalizátory zprostředkovávají hlavně osobní krizi Františka Josefa, alkoholismus, problémy v práci, deprese, krizi identity i osobní odpovědnosti. Hrdina se opět obrací k Bohu, ale jen aby zjistil, že Bůh je neschopen zasáhnout či pomoci člověku: je to svoboda, nebo prokletí? Je smrt vysvobozením, zbabělostí, nebo prostě jen určitou změnou? Balabán trefně ukazuje zkažené lidské charaktery a s bolestivou přesností dokáže vystihnout podstatu i povahu postavy, která by často v určitém ohledu či vlastnosti mohla být až děsivě podobná někomu z našeho okolí. Jako celek však dílo působí poněkud roztříštěným dojmem. Zdá se, jakoby si autor teprve tento prozaický útvar ohmatával.

Román Kudy šel anděl se oproti Černému beranovi vyznačuje důkladnější propracovaností hlavních postav Martina Vrány a Evy Topolské i vypravěčskou epickou zručností. Nelze přitom přehlédnout vzájemnou podobnost Balabánových postav z různých jeho děl, která pramení z již zmíněné autobiografičnosti projektované do jednotlivých příběhů: postavy mají domov nebo kořeny, problémy, otázky, vyznání i původ víceméně společné. Zásadní odlišení ovšem přichází prostřednictvím Balabánova precizně vykresleného psychologického obrazu osobnosti. V románu Kudy šel anděl je důležitým prvkem meditativní rovina vyprávění, otázka víry, viny i odpuštění. Některé z číslovaných kapitol románu by mohly fungovat jako samostatné, umělecky vydařené, naléhavé a často i vypointované povídky, ale propojením všech částí vyniknou charaktery jednotlivých postav, které se na povídkové ploše nemohou plně rozvinout. Důležitou roli v tomto románu sehrává prostředí Ostravy, zachycení jejího vývoje od šedesátých let do současnosti, tedy v jasné souvislosti s hlavním hrdinou, jehož očima město často pozorujeme.

Patrně nejznámější a nejúspěšnější knihou Jana Balabána je cyklus povídek Možná že odcházíme, který obdržel také několik ocenění. Název knihy je odvozen z povídky Raye Bradburyho, k dílu tohoto spisovatele odkazuje též postava pojmenovaná Tim. Bradburyho i Balabánovy texty ovšem hlavně sdílejí tematizaci zlomových situací, vědomí uplývání a konečnosti existence. O to sugestivněji pak u Balabána působí motivy hledání smyslu našeho konání, hledání naděje pro naše bytí přebíjené věčně všudypřítomnou nejistotou. Následující povídkový cyklus Jsme tady je svou poetikou i vyprávěcím způsobem podobný Možná že odcházíme, propojení obou knih je realizováno také lexikální shodou závěru jedné a úvodu druhé. Povídkový cyklus Jsme tady, nese podtitul Příběh v deseti povídkách, které jsou oproti dosavadním rozsáhlejší, což autorovi umožnilo mj. detailněji vykreslit psychiku jednotlivých protagonistů. Balabán v této knize používá většinou krátké úsečné věty, které ještě zintenzivňují metodu „zastaveného okamžiku“. Propracovaněji působí i kompozice, když se v poslední povídce osudy postav protnou a kruh se uzavírá.

Přestože je Balabán odbornou veřejností vnímán více jako „povídkář“ než romanopisec, tak o své schopnosti napsat i rozsáhlejší prózu přesvědčil romány Kudy šel anděl a posmrtně vydanou knihou Zeptej se táty. Tento román působí nejen naléhavým způsobem, jako je tomu u jiných autorových próz, ale je i vyprávěn zvláštním a pro Balabána netypickým způsobem; například dialogy nejsou značeny, dochází k volnému prolínání pásem postav i časových rovin a míst – jakousi osou zde může být cesta Emila a jeho ženy Jeny (jejíž sestra se snaží za pomoci víry dostat ze závislosti na drogách a z prostituce). Hlavními postavami jsou Emil a Hans Nedomovi, bratři, které po nějaké době svede dohromady smrt otce. Nejen postavami a událostmi je tento román nejvíce inspirován skutečným životem spisovatele. A znova v něm jde o Balabánovo ústřední téma: Emilův a Hansův otec rozhodoval o tom, kdo bude napojen na tehdy obtížně dostupný a drahý přístroj, a tedy zachráněn, a kdo bez přístroje (umělé ledviny) zemře. Opět jsou zde obsažena typická témata Balabánovy tvorby: otázka viny, rozhodování o životě a smrti a o tom, kdo nás na onom světě rozsoudí. Autorský vypravěč se v tomto díle detailně zaměřuje na rodinu Nedomových a tragédii v podobě otcovy smrti (viz například scénu rodinného rozhovoru v kuchyni), ale zároveň se snaží tuto situaci vidět také z jiného úhlu, s určitým odstupem. Román působí jako sevřený celek, děj plyne velmi rychle, což je způsobeno nejen stylem, ale také omezením paralelních dějových linií, které se občas hromadily v předchozích románech. Ústřední událost, tedy smrt otce, je do centra textu také umístěna. Ihned po vydání tohoto románu se vynořila řada recenzí, které akcentovaly jeho autobiografičnost a redukovaly tak jeho interpretační potenciál.

Pavel Janoušek ve studii Smrt člověka a zrod literární legendy dochází na základě reflexe množství recenzí Balabánova posledního díla k závěru, že i přes časté slovní distancování se recenzentů od spojování smrti autora s jeho dílem, vzniká další literární legenda. (P. Janoušek: Smrt člověka a zrod literární legendy, Host 2011, č. 10) Legenda o tom, jak vynikajícího českého autora vlastně „zabilo“ jeho vlastní dílo.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Středověk (PP 1995); Boží lano (PP 1998); Prázdniny (PP 1998); Černý beran (R 2000); Srdce Draka (Komiks; Kresba Hana Puchová; 2001); Kudy šel anděl (R 2003; 2. přeprac. vyd. 2005); Posedlí (D; i prem. 2006); Možná že odcházíme (PP 2004); Jsme tady PP 2006); Bezruč?! (D; společně s Ivanem Motýlem; 2009);  Zeptej se táty (R 2010).
Sebrané spisy: Dílo I. Povídky (2010); Dílo II. Romány a novely (2011); Dílo III. Publicistika a hry (2012).
Překlady: H. P. Lovecraft: Šepot ve tmě a jiné hrůzostrašné příběhy (1992, s dalšími); T. Eagleton: Idea kultury (2001).
Příspěvky ve sbornících a antologiích: V srdci černého pavouka (2000); Antologie nové české literatury 1995–2004 (2004); 7edm (2005); Nech mě žít (2006); Antologie literatur visegrádských zemí (2007); Šťastné a veselé I, II (2006, 2008); Evropa – fascinující příběhy (2009).
Ostatní práce: J. Štreit: Vítkovice (2008) (Doprovodné texty J. B.); J. Šimsa: Navzdory (2005). (Předmluva J. B.)

LITERATURA

Studie a články: I. Málková: Literární Ostrava, in V srdci černého pavouka 2000; S. Urbanová: Otevřené návraty v prózách Jana Balabána, in I. Málková – S. Urbanová (Eds.): Souřadnice míst 2003; M. Ljubková: Pod tíhou příběhu, Souvislosti 2005, č. 4; M. Ljubková: Několik tendencí současné české prózy, Weles 2006, č. 27/28; J. Štolba: Pěší ostravští andělé, in Nedopadající džbán (2006); T. Kubíček: Jan Balabán: Prázdniny, in P. Hruška – L. Machala – L. Vodička – J. Zizler (et al.): V souřadnicích volnosti. Česká literatura devadesátých let dvacátého století v interpretacích (2008); P. Hruška: Doslov, in J. Balabán: Dílo I. Povídky (2010); D. Iwashita: Smrt jako tvůrce syžetu, Souvislosti 2010, č. 4; B. Kostřicová: Ztracené ráje Jana Balabána, Souvislosti 2011, č. 1; A. Přibáňová: Bolest, před níž neunikneš do hloubky ani do dálky, Host 2011, č. 5; J. Chuchma: Od sebe k druhým a zpět k sobě, in J. Balabán: Dílo II. Romány a novely. (2011); Honzo, ahoj! Setkání s Janem Balabánem. (Sborník vzpomínek, textů, obrazů a fotografií Janu Balabánovi k nedožitým padesátinám 29. ledna 2011 od jeho blízkých, přátel, spolupracovníků a čtenářů) (2011).
Recenze: Boží lano: P. Švanda, Host 1998, č. 8; M. Zelinský, Tvar 1998, č. 21 * Prázdniny: O. Macura, Tvar 1999, č. 9; M. Macáková, Nové břehy 2008, č. 2 * Černý beran: E. Gilk, Texty 2000, č. 20; O. Vágner, Aluze 2001, č. 3; A. Haman, E. Hakl, Tvar 2001, č. 3 * Srdce draka: I. Pustějovská, MFD 20. 8. 2001; A. Burda, Tvar 2001, č. 17 * Kudy šel anděl: A. Burda, Tvar 2003, č. 7; H. Zahradníčková, LidN 5. 4. 2003; O. Horák, Právo 15. 5. 2003, příl. Salon č. 316; J. Chrobák, Psí víno 2003, č. 25; A. Hrubá, Aluze 2003, č. 2; J. Štolba, Host 2003, č. 7; V. Novotný, ČJL 2003/2004, č. 1; K. Franczyk, Tvar 2004, č. 1; M. Fencl, Weles 2004, č. 19; L. Nováková, Protimluv 2003, č. 5 * Možná že odcházíme: T. Kubíček, Host 2004, č. 7; L. Foldyna, Host 2004, č. 7; J. Peňás, LitN 2004, č. 44; R. Krumphanzl, RR 2005, č. 58; V. Barborík, D. Kršáková, Tvar 2005, č. 14 * Jsme tady: E. F. Juříková (P. Janoušek), Host 2006, č. 10; K. Říhová, LitN 2007, č. 3; A. Merenus, M. Jungmann, Tvar 2007, č. 6; J. Med, Katolický týdeník 2007, č. 12; M. Ljubková, Souvislosti 2007, č. 1 * Zeptej se táty: A. Horáčková, MfD 10. 7. 2010;  K. Kadlecová, Reflex 2010, č. 27; P. Janoušek, Tvar 2010, č. 14; E. Klíčová, Host 2010, č. 8; M. Lukáš, Texty 2010, č. 52; J. Němec, Respekt 2010, č. 28; V. Novotný, ČJL 2010/2011, č. 4; M. Vajchr, RR 2011, č. 82; * Povídky: O. Horák, Hospodářské noviny 31. 12. 2010; B. Kostřicová, Tvar 2011, č. 14; M. Nyklová, Naše rodina 2011, č. 37 * Romány a novely: O. Horák, Hospodářské noviny 3. 6. 2011; B. Kostřicová, Tvar 2011, č. 14 * Publicistika a hry: J. Chuchma, Respekt 17. 2. 2013.
Rozhovory: J. Janošcová, Moravskoslezský den 31. 10. 2000; M. Balaštík – P. Hruška, Host 2000, č. 10; M. Procházka, Právo 17. 10. 2002, příl. Salon č. 290; O. Horák, Tvar 2002, č. 18; M. Balaštík – T. Reichel, Host 2004, č. 8; D. Iwashita, LidN 30. 12. 2004; L. Dombrovská Slívová, LitENky 7. 4. 2006; R. Kopáč, Právo 7. 2. 2007; D. Iwashita, LidN 20. 12. 2010.
Nekrology: J. Peňás, LidN 24. 4. 2010; J. Chuchma, MFD 24. 4. 2010; O. Horák, HN 26. 4. 2010; O. Mrázek, LitN 2010, č. 17; P. Hruška, Host 2010, č. 5.

UKÁZKY Z OHLASŮ

S Balabánovým debutem, povídkovým souborem Středověk (1995), zazněl v české literatuře nový, brzy zcela nezaměnitelný hlas. Schopnost přesného, pregnantního pojmenování se dobře doplňovala s vlohami pro vytváření neotřelých básnických obrazů. Intelektuální vytříbenost jeho jazyka se účinně potkávala s undergroundovou expresí. Skromné evangelické vyznání doprovázel smysl pro vnímání existenční i existenciální zbědovanosti našich matných životů.
P. Hruška: Jan Balabán, in J. Balabán: Dílo I. Povídky (2010), s. VII.

Poetika Balabánových povídek má specifickou a nezaměnitelnou podobu nejenom díky fikčnímu světu, který se jejich prostřednictvím otevírá, ale i pro jejich styl, o němž už můžeme mluvit jako o Balabánově typické narativní technice. Ta je založena na vyprávění, které se rozvíjí pomocí krátkých vět oproštěných od přívlastků. Tyto věty získávají podobu věcného konstatování, jímž se obhlíží skutečnost vyprávěného příběhu. Jednoduchá syntax a věcnost ostře kontrastuje se silnou subjektivizací vyprávění. I když je jeho základem třetí gramatická osoba, vyprávěný se stává reflektorem a vnímanou skutečnost tak silně individualizuje. Zmíněný kontrast mezi věcností a jedinečným osobním prožitkem tak nastoluje už v rovině stylu princip odcizení, který je vlastním půdorysem fikčního světa Balabánových postav. […] Z hlediska stylu je neméně důležitý i rozsah jednotlivých povídek, které jen zřídka přesáhnou tři až čtyři tiskové strany. I tento způsob posiluje fragmentarizaci vyprávění a zakládá další kontrast. Krátkost jako by měla založit přehlednost vyprávěného světa, ve skutečnosti však jen podtrhává jeho vnitřní rozklad. Příběhy vlastně ani nezačínají, ani nekončí. Pointy či katarze se u Balabána nedočkáme. Vstupujeme do příběhu a zase z něj vystupujeme jakoby uprostřed. Navzdory tomu víme, že to podstatné se stalo právě nyní. Před našima očima.
T. Kubíček: Jan Balabán: Prázdniny, in P. Hruška – L. Machala – L. Vodička – J. Zizler (et al.): V souřadnicích volnosti. Česká literatura devadesátých let dvacátého století v interpretacích. (2008), s. 473–474.

Přítomnost se prolíná s minulostí, mrtví jsou mezi živými přítomni alespoň v paměti a v řeči, stejně tak se střídají dějiště, časy vyprávění či postavy reflektující skutečnost. Z hlediska kompozice těmto prostřihům odpovídají krátké kapitoly pojmenované nejčastěji  jednoslovnými symbolickými názvy a také vypravěčský styl. Vypravěč několikrát změní v rámci krátkého úseku rytmus a charakter svého vyprávění (nečekanou lyriku náhle vystřídá ještě nečekanější drsnost), konkrétní jev poznatelného světa se stává podnětem k obecnější niterné úvaze, ne-li k transcendenci. Balabánův hutný výraz, někdy až aforistický, přispívá k umocnění sebereflexe ústředních postav. Autor spoustu věcí nedopoví, nedovypráví, používá symbolických náznaků, nechá nás bloudit životem a vzpomínkami spolu s Františkem Josefem. Leccos může napovědět vložená pohádka o Animukovi a jeho znameními doprovázeném putování do hor.
E. Gilk: „Bojím se o život.“ Texty 2000/2001, č. 20,
dostupné z: http://www.inext.cz/texty/No20/recenze.html.

Balabánovo psaní má vždy více či méně skrývaný náboženský rozměr. Je to psaní člověka, zmítajícího se na pomezí mezi výchovou ve víře a vlastními pochybami o ní, psaní evangelíka, pro nějž náboženství není příslibem posmrtného ráje, nýbrž vysokým mravním imperativem k etickému chování tady na zemi.
P. Janoušek: Zeptej se táty, Tvar 2010, č. 14, s. 3.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Oficiální stránky J. Balabána
Dokument P. Všelichové na ČT
Čtenářský deník na ČT
Slovník české literatury

Autor hesla: Jiří Severa (2012) – částečně převzato ze Slovníku české literatury po roce 1945; autorka hesla: Zuzana Malá 2012
Aktualizace hesla: 13. 4. 2014 (js)
Aktualizace bibliografie: 12. 3. 2013 (js)

Alena NÁDVORNÍKOVÁ

* 12. 11. 1942, Lipník nad Bečvou

Zdroj: Karel Cudlín

Zdroj: Karel Cudlín

Pod rodným příjmením Bretšnajdrová absolvovala v Lipníku nad Bečvou Jedenáctiletou střední školu a v roce 1959 začala studovat český jazyk a literaturu s výtvarnou teorií a výchovou na FF UP. Diplomovou práci Výtvarný projev kolem Devětsilu (jejímž vedoucím byl významný český umělec a teoretik Václav Zykmund) obhájila v roce 1964. Titul PhDr. získala na mateřské fakultě v roce 1968 a pedagogicky na ní působila s několika pauzami až do roku 1996. Téhož roku se zde habilitovala, a to souborem studií K surrealismu, který vyšel knižně o dva roky později. Po svatbě v roce 1978 pobývala nejprve v Paříži, ale posléze cestovala takřka po celé Evropě. V roce 1987 se Nádvorníková přestěhovala do Prahy, kde působila do roku 1990 jako redaktorka v nakladatelství Odeon. Od roku 1997 se věnuje výhradně tvůrčí, ediční a výstavnické činnosti.

V roce 1972 Nádvorníková začala působit v Surrealistické skupině, vedené Vratislavem Effenbergerem. Její kresby a obrazy byly několikrát vystaveny samostatně nebo jako součást skupinových expozic. Básně, studie a kritiky publikovala např. v Ateliéru, Revolver Revue, Hostu, Literárních novinách, Iniciálách, Intervenci, Knižních novinkách, Literárních novinách, MF Dnes, Lidových novinách, Právu ad. Od 60. let publikovala také v nejrůznějších sbornících a katalozích (většinou se podílela na edici a je autorkou doprovodných textů); konkrétně to byly např. samizdatové sborníky Surrealistické skupiny Otevřená hra (1978); Sféra snu (1983, ed. A. Marenčin); Proměny humoru (1984, eds. V. Effenberger – M. Stejskal); Opak zrcadla (1986, eds. J. Koubek – J. Švankmajer) ad. Nádvorníková také redigovala společně s Ivem Puršem ineditní revui Gambra (1989) a podílela se na obnovení surrealistické revue Analogon, v níž také publikovala své texty a od roku 1992 se stala členkou její redakce. Nádvorníková je u nás i ve světě známá především jako výtvarnice; svými kresbami doplňuje často také vlastní sbírky poezie. Odborně se vedle surrealismu zabývá tzv. původním uměním – uměním v „surovém stavu“ (art brut). Je mj. editorkou a autorkou doprovodných textů v rozsáhlém výboru českého art brut (Art brut v českých zemích: Mediumici, solitéři, psychotici), který vyšel v Olomouci v roce 2008.

Nádvorníková svou první sbírku Kresbobásně vydala jako bibliofilii už v 60. letech pod jménem Alena Bretšnajdrová. Jak naznačuje název, v básních hraje podstatnou roli jejich grafická podoba. Ve sbírce je patrná metoda proudu vědomí, inspirace poezií Guillauma Apollinaira a dalších autorů. Tyto postupy jsou ve sbírce Kresbobásně dotaženy do krajnosti, ale můžeme je (především volné asociace, automatické psaní) zaznamenat také ve sbírkách následujících, které ale vyšly až po roce 1989. Autorčiným oficiálně vydaným debutem se stala sbírka Praha, Pařížská (události, hry a vlakové básně), v níž jsou už patrné rysy a postupy typické i pro další její básnickou tvorbu. Básnířka často pracuje s fragmentem i náznakem. Od surrealisticky příznačného volného navazování obrazů (často expresivních) se dostává až po hru s jazykem a grafickou stránkou básně. Sbírka je plná překvapivých metafor, a přestože básně-obrazy mohou působit často až chaotickým dojmem, mají jasně vymezenou vnitřní strukturu. Ve sbírce převládá volný verš, který může být i jednoslovný, čímž je posílena dynamika básně, úsečnost a naléhavost sdělení, apel. Záplavy slov, vznikající při automatickém psaní, jsou redukovány, typické jsou také přesahy, personifikace a jistá míra autobiografičnosti. Totéž platí o sbírkách Uvnitř hlasů a Vzpomínky na prázdniny, častěji se v nich vyskytují rýmy, asonance i aliterace. Druhá jmenovaná sbírka, jak napovídá název, obsahuje vzpomínky, na které se ale s odstupem času už nabalily nové významy. Sbírka působí o poznání uvolněněji. Básně nejsou označeny názvy a tvoří síť významů, které jsou překvapivé, až šokující. Ve sbírce se také objevují veršované záznamy snů, jako tomu bylo už ve sbírce Uvnitř hlasů, přičemž autorka odlišuje tyto záznamy kurzívou. Lyrický subjekt komentuje svět okolo sebe, všímá si i nepatrného detailu, kterému přiřadí nové významy, často využívá nevšední jazykové prostředky, uvádí své vlastní myšlenky, pocity, ale umí být také velmi sebeironický. Jasné ohraničení obsahuje hned samotný titul sbírky Osmadvacet lehkých prostoročasových básní; právě zmíněná „lehkost“ je oním jednotícím principem různě dlouhých i tematicky rozrůzněných veršů. Lyrický subjekt vybírá konkrétní pocit, který může vyvolat přírodní scenérie i nějaká konkrétní, běžná, „obyčejná“ věc, aby pomocí básně onen pocit oživil, znovu prožil a nabídnul jej čtenáři, přestože je si často vědom nepřenosnosti a složitosti vyjádření. Konkrétní město se tak např. v průběhu několika veršů může proměnit ve fantaskní místo, které je plné mýtů a skrytých smyslů a naopak. Sbírky Děje a sbírka Sopky a tratě jsou si, co se týče formy jednotlivých básní, poměrně blízké; básně již nejsou rozvolněné do různě dlouhých celků, ale většina z nich má přísně dodržované strofy – většinou dvoj-, troj- a čtyřveršové, což ale lyrickému subjektu nebrání opět vytvářet pozoruhodné asociace a obrazy jako ve sbírkách předchozích. Podobně je tomu i s jazykem a rýmem (opět především aliterace). Co se týče volby témat a možností interpretace, je sbírka Děje poněkud konkrétnější a „vstřícnější“ při odkrývání dalších významů. Sbírka Sopky a tratě již obsahuje větší množství aluzí a hříček, ale i erotično, tělesnost či tragično; má o poznání melancholičtější ladění. V roce 2004 vyšel Nádvorníkové dvojjazyčný výbor ze sbírek do té doby vydaných, a to pod názvem Anebo ne / Ou bien non. Všechny básně přeložil do francouzštiny Petr Král a knihu Nádvorníková doplnila vlastními kresbami. Přestože ve své tvorbě vychází především ze surrealismu, v její poezii tento umělecký směr slouží spíše jako jakýsi základ, inspirační zdroj, metoda, přičemž básně samotné bychom jako „čistě surrealistické“ pravděpodobně neoznačili. Především proto, že autorka postupně rezignuje na metodu automatického psaní a na pozadí zdánlivě absurdních obrazů vyvstávají zasuté vzpomínky, prožitky, situace. Vzniká specifický svět – především díky imaginaci či asociacím – doplněný a dotvořený originálními jazykovými prostředky, které však působí v kontextu básně, sbírky i celého básnického díla přirozeně, nestrojeně a především objevně. Bilanční a reprezentativní charakter má rovněž rozsáhlá (opět česko-francouzská) publikace Alena Nádvorníková, jejíž koncept vytvořila sama autorka, která vybrala základní soubor maleb, kreseb a grafik. Interpretační studie pocházejí od Bertranda Schmitta, Vratislava Effenbergera, Romana Erbena a Jana Šulce. Kniha obsahuje také výbor z básnické tvorby Nádvorníkové, jehož editorem, překladatelem i autorem průvodní studie byl opět básník Petr Král. Sedm původních vydaných básnířčiných sbírek pak Jan Šulc soustředil do svazku Poesie (do souboru nebyly zahrnuty Kresbobásně) výtvarně publikaci opět doprovodila Alena Nádvorníková.

 

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Kresbobásně (pod jm. Alena Bretšnajdrová, bibliof. BB 1966); Praha, Pařížská (BB 1994); Uvnitř hlasů (BB 1995); Vzpomínky na prázdniny (BB 1997); Kompoty noci, krystaly dne (BB 1999); Děje (BB 2001); Osmadvacet lehkých prostoročasových básní (BB 2003); Sopky a tratě (BB 2006); Kresbobásně dnes (BB 2014).
Výbory: Anebo ne / Ou bien non (BB 2004, česko-francouzské vydání; překlady do francouzštiny Petr Král).
Souborné vydání: Poesie (BB, 2012; ed. J. Šulc).
Monografie: Alena Nádvorníková (2011).
Odborné práce: Průvodce sběratele grafiky (b. d., s Alešem Krejčou); K surrealismu (1998).
Příspěvky ve sbornících a almanaších: Film a výtvarné umění (1989); Jan Švankmajer. Transmutace smyslů / Transmutation of the Senses (1994); Surrealist Women (Austin, 1998); La Poésie tchèque en fin de siècle (Namur, 1998); L’Anthologie de la poésie tchèque contemporaine, 1945–2000 (Paříž, 2002); Letenka do noci (2003); Iz veka v vek (Moskva, 2005); Báseň mého srdce (2005); Antologie české poezie. II. díl. 1986–2006 (2007).
Uspořádala a vydala: C. R. Aguilera: Salvador Dalí (1991); M. Nadeau: Dějiny surrealismu (1994); A. Breton: Arkán 17 (1996); týž: Spojité nádoby (1996); týž: Nadja (1996); týž: Šílená láska (1996); K. Hynek: S vyloučením veřejnosti (1998, s Janem Šulcem); Art brut v českých zemích: Mediumici, solitéři, psychotici (2008).
Výtvarné publikace: Uvnitř a vně. Kresby z let 1975–1990 (1990); Kresby / Dessins (1994); děje, děje (2001).

LITERATURA

Články a studie (výběr): B. Solařík: „Zrození zvířete z ducha hudby“, Labyrint 1994, č. 3; A. Marenčin: Alena Nádvorníková in Nikdy. Návraty na Muráň (1996); J. Suk: Konec těch básní je v nedohlednu: Rekapitulace básnické tvorby Aleny Nádvorníkové, NK 1997, č. 24; J. Šulc: Doslov in Děje (2001); J. Suk: Nevinná monstra: Reflexe nad tvorbou Aleny Nádvorníkové, Intelektuál 2003, č. 1; F. Dryje: Existovat znamená býti vnímavý aneb Jak se leze na střechu in Letenka do noci (2003); též in Surrealismus není Umění (2005); M. Langerová: Chvění, konvulze, fraktury in Anebo ne (2004); V. Křivánek: Kdo s básní zachází: Obraz básníka v zrcadlech poválečné české poezie in Báseň mého srdce (2005); F. Valouch in Čas v poezii, poezie v čase (2005); R. Malý: Hranice traklovských interpretací. Současná česká poezie versus Georg Trakl in Spásná trhlina. Reflexe poezie Georga Trakla v české literatuře (2006); R. Kopáč: Popálené dlaně: Ženy v české poezii, Uni 2006, č. 6; L. Machala: Olomoucká polistopadová poezie in Bohemica Olomucensia: Litteraria 2009, sv. 1; R. Kopáč: Surovost, anebo kultura?, Dějiny a současnost 2009, č. 6; M. Caňko: Postoje – polohy – postavy, Weles 2010, č. 42/43; L. Machala: Olomoucké literární sady, Host 2012, č. 6; B. Schmitt: Systola a diastola obrazu in Alena Nádvorníková (2011).
Recenze: Praha, Pařížská: J. Gabriel, LitN 1994, č. 18; týž in Tvar 1994, č. 10 * Uvnitř hlasů: J. Peňás, LitN 1996, č. 5; V. Novotný, NK 1996, č. 5; J. Štolba, LitN 1996, č. 11; M. Langerová, LitN 1996, č. 11; J. Šimůnek, SvSl 1996, č. 98; F. Valouch, Alternativa nova 1996, č. 9; F. Valouch, Mosty 1996, č. 21; F. Dryje, Analogon 1996, č. 16; J. Gabriel, Tvar 1996, č. 16 * Vzpomínky na prázdniny: F. Valouch, LitN 1997, č. 47; J. Štolba, LitN 1997, č. 47; J. Peisert (vl. jménem J. Sedláček), Obratník 1997, č. 16 * Kompoty noci, krystaly dne: J. Šulc, Analogon 1999, č. 26/27; J. Suk, NK 2000, č. 7; J. Pulkrábek, Host 2000 (příl. Recenzní příloha), č. 5; J. Gabriel, LitN 2000, č. 29 * Děje: R. Kopáč, MFD 14. 6. 2001; R. Kopáč, Uni 2001, č. 8; M. Langerová, LitN 2001, č. 38; F. Valouch, LidN 2. 11. 2001; Š. Švec, Tvar 2001, č. 19; M. Hrabal, Host 2002 (příl. Recenzní příloha), č. 5; J. Gabriel, Analogon 2002, č. 36 * Osmadvacet lehkých prostoročasových básní: J. Gabriel, LitN 15. 9. 2003; R. Kopáč, Psí víno 2003, č. 32; V. Novotný, Intelektuál 2003, č. 4; V. Novotný, ČJL 2003, č. 3 * Anebo ne: R. Kopáč, Reflex 2004, č. 27; R. Kopáč, Tvar 2004, č. 19; též in R. Kopáč: Pomalá slunce hlasů: K nové české literatuře. Od Balabána ke Zgublačenkovi (2005); J. Gabriel, LitN 13. 9. 2004; O. Stehlíková, LidN 29. 9. 2004; I. Mojík, Romboid 2004, č. 9; V. Košnarová, Host 2005, č. 5 * Sopky a tratě: J. Suk, LidN (příl. Orientace) 19. 8. 2006; O. Stehlíková, MfD 1. 9. 2006; R. Kopáč, Psí víno 2006, č. 37/38; M. Langerová, A2 2006, č. 41; V. Košnarová, Tvar 2006, č. 20; J. Gabriel, Hospodářské noviny 28. 7. 2006; R. Kopáč, MfD 18. 4. 2007 * Poesie: J. Gabriel, Tvar 2013, č. 1; M. Marešová, 28. 1. 2013 (dostupné z: http://www.rozhlas.cz/mozaika/literatura/_zprava/zneklidnujici-basnicka-sbirka-aleny-nadvornikove–1167795); J. Janda, LidN 30. 1. 2013; J. Štolba, Respekt 2013, č. 14; L. Heczková – K. Svatoňová, A2 2013, č. 13.
Recenze odborných publikací: K surrealismu: M. Pokorný, Týden 1999, č. 35; J. Gabriel, LitN 1999, č. 29; J. Mojžiš, Ateliér 1999, č. 19; Z. Lorenc, Tvar 1999, č. 18; B. Solařík, Analogon 1999, č. 26/27; A. Marenčin, Analogon 1999, č. 26/27; M. Strakoš, Host 2000 (příl. Recenzní příloha), č. 2 * Art brut v českých zemích: Mediumici, solitéři, psychotici: O. Mainx, Host 2009, č. 6.
Rozhovory: I. Mojík, Mosty 1996, č. 47; R. Kopáč, in Je tu ta nejdrahocennější hlava (2003); Z. Pavelka, Právo 6. 12. 2011.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Děje mohou pro čtenáře poezie Aleny Nádvorníkové představovat překvapení v tom, že vyžadují daleko méně dešifrování skrytých významů a vnímání rytmu než její předchozí sbírky. Jsou otevřené do všech stran, tedy i vůči spontánnímu vnímání básní na první přečtení. Slova zde často stojí sama za sebe, odkazují „jen“ ke své kráse a půvabu, nikoli k dalším na ně léty nabaleným významům. Ve svém celku pak tvoří básnickou sbírku nečekaně radostnou a osvobodivou. Nebyla by to ovšem Nádvorníková se svým smyslem pro vyváženost celku a ostražitě se bránící každé jednostrannosti, aby sbírku nedoplnila cyklem kreseb vzniklých později než básně samé (nikoli tedy ilustrací), který výsledné vyznění knihy činí nejednoznačným a tedy i otevřenějším dalším možným interpretacím.
J. Šulc: Doslov in A. Nádvorníková: Děje (2001), s. 66.

Osvobozování smyslů prosycené humorem a ironií řadí Alenu Nádvorníkovou k těm surrealistickým autorkám, u nichž hraje významnou roli lehkost, s jakou se dotýkají těžkých, ba tabuizovaných témat – ať je to subtilní erotismus Toyen či naopak masivní zlehčování ženského díla v díle Evy Švankmajerové. Pro Alenu Nádvorníkovou jsou však prvořadé jeho vnitřní impulsy, intuice a náhoda, které nás, spíše než tělo, udržují v komunikaci se světem vně. Její poezie otevírá prostor snové paměti a dramatickému setkávání vnitřního s vnějším, které umožňuje samovolné vybavování a asociativní řetězce. Slova jsou tu ponechána napospas střetům, zkratům, křečovitým náhodám, jimiž intimní ženský svět hledá své cesty vně, svůj výraz, svou tvář. Je symptomatické, že je to zároveň cesta do historie a mytologie a že formální útvary, na nichž se tento jazyk láme, jsou ze slovníku českých velikánů: Karla Hynka Máchy, Karla Hlaváčka, Vítězslava Nezvala a dalších. Tak se v této poezii vřele a vesele komunikuje do hloubi českých literárních věků. Autorka by ovšem nebyla dcerou tohoto jazyka, kdyby se její chvění zároveň nepodobalo zemětřesení. Tělo textu skládají fraktury, zlomy, je to sadistické zacházení s jazykem, kostnice, která osvobozuje dech, skutečný vnitřní pohon básnických útvarů Aleny Nádvorníkové. Rytmus, který vynáší hlas vně, je hybatelem – a zároveň tím jediným, čeho se ještě vnějšek může pevněji přidržet. Vše ostatní má nepokojný osud. Nepokojný osud jako každá intimní revolta ve zvěrném stylu, z níž se – v duchu surrealismu – stává tam venku noční můra…
M. Langerová: Chvění, konvulze, fraktury in A. Nádvorníková: Anebo ne/Ou bien non (2004), s. 168–170.

Právě snové zápisky jsou příkladné ukázky surrealistické tvorby autorky. Zdánlivá nebo skutečná alogičnost jsou podmínkou ke vstupu do tohoto prostoru. Také v básních, a právě v nich, v jednotlivých verších jaksi ze zásady nic nesouvisí, vzájemné vztahy, ba i základní spojitost jsou zrušeny, a tudíž, všechno je možné. Mysl nejen že otevírá bránu podvědomí, ale zároveň se uvolňují záklopky nevědomého. […] Samozřejmě se zde v koncentrované podobě ukazuje estetičnost daného způsobu řeči i stylu. Uvolnění a odpoutanost jsou primární podmínkou, a tak interpretovat poezii je podobně nesnadné jako objasnit smysl snů, představ či pocitů. A tak čtenář, přistoupí-li na příklad autorky, nechá se nést proudem slov a ponoří se do jejich atonálnosti. Pak najde v četbě potěšení. Surrealisté zřejmě nechtějí své čtenáře hýčkat, naladit, uchvátit. Oni zneklidňují, ukazují nejistotu, dvoj- i víceznačnost. A tak je to v Poesii Aleny Nádvorníkové. Nepolaská, ale pozorně ji číst rozhodně musíme.
M. Marešová: Zneklidňující básnická sbírka Aleny Nádvorníkové, 28. 1. 2013, dostupné z: http://www.rozhlas.cz/mozaika/literatura/_zprava/zneklidnujici-basnicka-sbirka-aleny-nadvornikove–1167795.

Chytrou horákyni v dobrém slova smyslu připomene i poezie Aleny Nádvorníkové (70): ač enigmatická a těžko přístupná, přesto v ní hned vycítíme hlubokou vnitřní zákonitost. V její náročné hravosti vytušíme hlubší účel a plán. Ačkoli Nádvorníková všelijak pokusničí a riskuje, ve výsledku se dotýká čehosi zákonitého a obecně platného; právě riziko a nejistota zde črtají podstatné kontury našeho světa.
J. Štolba: Semtam se sesouvám, Respekt 2013, č. 14, s. 57.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

A. Nádvorníková na České televizi
A. Nádvorníková na České televizi
A. Nádvorníková na Respekt.cz
Videoukázka knihy Alena Nádvorníková
Kniha Poesie ve Výběru Salonu

Autor hesla: Jiří Severa (2013)
Aktualizace hesla: 21. 6. 2014 (js)
Aktualizace bibliografie: 21. 6. 2014 (js)

Michal SÝKORA

* 28. 9. 1971, Olomouc

Michal Sykora_Zdroj Denik_Jiri Benes - Kopie

zdroj: Deník (J. Beneš)

V letech 1990–1995 studoval na katedře uměnovědy (dnešní katedra divadelních, filmových a mediálních studií) FF UP v Olomouci. Po absolvování doktorského studia v roce 1998 (disertační práce na téma Kapitoly z poetiky díla Vladimira Nabokova) působí jako odborný asistent na katedře divadelních, filmových a mediálních studií FF UP, kde přednáší a vede semináře ze světové literatury, dramatu, komparatistiky a hermeneutiky. V letech 2000–2008 byl několikrát na studijním pobytu v Cambridgi a Oxfordu. Podílel se na několika grantových projektech jako řešitel nebo jako člen řešitelského týmu (např. výzkumný záměr MŠMT „Pluralita demokracie a kultury“ a dalších). S manželkou a synem žije v Olomouci.

Sýkora začal publikovat v roce 1996 v časopisu Světová literatura, přispíval do Literárních novin, příležitostně do Tvaru a Aluze, dále publikuje v časopisech Host a Svět literatury. V oblasti literární vědy se Sýkora zaměřuje především na moderní román s důrazem na interpretaci textu (viz soubor studií Vize řádu světa v moderní próze. Román a „světový názor“) a problematiku teorie a dějin detektivního žánru. Dlouhodobě se zabývá dílem Vladimira Nabokova (viz např. knihy Vladimir Nabokov – Od Mašenky k Daru a Vladimir Nabokov – „Americká témata“) a Philipa Rotha. Je také autorem populárně orientované knihy Dostojevského buldok. O zvířatech a/v literatuře.

Jako prozaik debutoval Michal Sýkora románem Případ pro exorcistu. Příběh se odehrává v současnosti v okolí Olomouce, konkrétně v obci Štěpánov. Na oltáři ve štěpánovském kostele je nalezeno tělo zavražděné dívky. Vzhledem k tomu, že je tělo znetvořené a ocejchované, mohlo by se jednat o nějaký druh rituální vraždy. Dívka navíc udržovala milostný poměr se štěpánovským farářem. Vybaven těmito fakty se čtenář vydává na honbu za vrahem společně s vrchní vyšetřovatelkou Marií Výrovou, hlavní postavou románu. Výrová je typem detektiva-vyšetřovatele, který k případu přistupuje deduktivní metodou. Čtenář tak má možnost řešit případ i „na vlastní pěst“, protože autor v této knize nerozehrává falešné dějové linie a nepodává zavádějící indicie. Případ se navíc ještě více zkomplikuje dalšími vraždami, čtenář tak dostane to, co od dobrého detektivního románu očekává: napětí, spád, přímočarý děj, jen občas přerušený pásmem dialogů nebo myšlenkovými pochody Marie Výrové nad případem za poslechu alb Boba Dylana. (Výjimkou nejsou ani meditace nad některými Dylanovými alby; navíc úryvek jedné z Dylanových písní slouží jako motto románu a v závěru se v podobě leitmotivu vrací.) Pasáže autorského vypravěče i ty fokalizované jsou vyprávěny s nadsázkou, ironií a humorem, který poněkud vyvažuje a odlehčuje složité vyšetřování brutálního zločinu. Podobný efekt mají také občasné promluvy některých postav v hanáckém dialektu.

V románu Modré stíny, který je o poznání rozsáhlejší než prvotina, Sýkora opět v plné míře využívá svého vypravěčského talentu a schopnosti vytvořit napínavý příběh, situovaný tentokrát do prostředí olomoucké univerzity. Obětí vraždy, která otevírá celý případ, je docent Chalupa, jeden z univerzitních pedagogů. Tělo je nalezeno v jeho pracovně v prostorách bývalého jezuitského Konviktu. Vyšetřovatelé mají k dispozici pouze nejasné pojítko (možný motiv) mezi zavražděným a kvestorem univerzity; Chalupa totiž opakovaně vystupoval proti kvestorovi ve věci podezřelého financování rozsáhlé rekonstrukce Konviktu. Vyšetřování se neustále komplikuje a při odkrývání dalších stop se jednotliví členové týmu potýkají s čím dál většími obtížemi a osobními komplikacemi. Některé indicie navíc směřují až do nejvyšších míst vrcholné politiky. Hlavní postavou příběhu je opět vrchní vyšetřovatelka Marie Výrová. Ve srovnání s Případem pro exorcistu je však její přítomnost v příběhu poněkud omezena, a to především kvůli zařazení vedlejších dějových linií, týkajících se dalších členů týmu. V nich jsou reflektovány např. milostné či rodinné vztahy. Pro vyšetřování je pak zásadní odhalení spolupráce Mariina nadřízeného Viktora Vitouše s komunistickou StB, vedoucí k jeho dobrovolnému odchodu ze služby. Díky těmto a dalším dějovým odbočkám působí text plastičtěji než prvotina a pro jeho politický i sociální podtext by bylo možné interpretovat ho také jako společensko-kritický román ze současnosti. Podobně jako v předchozím románu nechybí vypravěči ani postavám humor a nadsázka (v případě Edelweissova strýce se opět setkáváme s místním dialektem). Důkladná znalost prostředí i univerzitního provozu ústí v jeho ironické komentáře.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Případ pro exorcistu (R 2012); Modré stíny (R 2013).
Odborné publikace: Vladimir Nabokov – Od Mašenky k Daru (2002); Vladimir Nabokov – „Americká témata“ (2004); Dostojevského buldok. O zvířatech a/v literatuře (2006); Vize řádu světa v moderní próze. Román a „světový názor“ (2008); Britské detektivky: od románu k TV sérii (spolu s Janou Jedličkovou, Anežkou Luklovou, Kristýnou Oslzlovou a Barborou Slezákovou) (2012).
Kapitoly v knihách: Politický levoboček apolitického díla? (Doslov), in V. Nabokov: Ve znamení levobočka 2002; Nabokovovi nespolehliví vypravěči, in A. Jedličková – O. Sládek (Eds.): Vyprávění v kontextu 2008; Čechov v tradici ironických autorů literatury devatenáctého století, in Jak čteme ruské klasiky. Sborník z konference věnované 100. výročí úmrtí A. P. Čechova 2005; Proměna románu po 11. září 2001, in Vzťah estetiky a umenia v 21. storočí 2009; Lukácsovo pojetí termínu „světový názor“ – několik poznámek, in O. Bakoš (Ed.): Nové tendencie vo filozoficko-estetickej reflexii umenia v 21. storočí 2011.
Výběr z časopiseckých publikací: Román kentaur: hra světů a falešné odrazy, Svět literatury 1999, č. 18; Tah koněm. Nad jedním aspektem Perecova románu Život návod k použití, LitN 2000, č. 24; Mrazivý záchvěv, z předstírání. Nad Perecovým Kabinetem sběratele, Host 2001, č. 8; Téma znaků a symbolů v Kawabatově Hlasu hory, Svět literatury 2005, č. 32; Když doba přeje různým formám potrhlosti. Rushdieho Hanba jako historický román, SL 2005, č. 7; Hra bohů, nekonečné možnosti. Šachové téma v moderní próze, Svět literatury 2006, č. 33; Protože není žádný bůh a není to hra (Mág a duchovní svět románů Johna Fowlese), Aluze 2007 [2008], č. 3, dostupné z: http://www.aluze.cz/2007_03/05_studie_sykora.pdf; Diskuse o podobě tuzemské komparatistiky, Host 2007, č. 2, též in Svět literatury 2006, č. 34; Když se nepředstavitelné stane skutečným. Rothovo Spiknutí proti Americe a román po 11. září 2001, SL 2007, č. 9, též in Host, 2007, č. 9; Sex, smrt, život v ústraní: Pozdní dílo Philipa Rotha, Host 2008, č. 10; Americké problémy. Dva romány o Americe po 11. září 2001, Host 2009, č. 3; Originál Laury – poslední román Vladimira Nabokova, Svět literatury 2010, č. 42; Být obkroužen dějinami: „Americká trilogie“ Philipa Rotha, Svět literatury 2011, č. 44; Colin Dexter: Klasik britské detektivky, Host 2012, č. 2; To složité umění vraždy, Host 2013, č. 3.
Překlady: V. Nabokov: Povídky 1 (2004, s dalšími); V. Nabokov: Povídky 3 (2006, s dalšími).

LITERATURA

Články a studie: R. Spitzer: Padouši byli dopadeni a zlo bylo potrestáno, (pro server Klub knihomolů), 23. 5. 2013, dostupné z: http://detektivky.bestfoto.info/cz/view.php?nazevclanku=michal-sykora-padousi-byli-dopadeni-a-zlo-bylo-potrestano&cisloclanku=2013050015; M. Hronová: Modré stíny vnesly detektivní zápletku do zdí olomoucké univerzity, Žurnál UP Online, 12. 8. 2013, dostupné z: http://www.zurnal.upol.cz/ff/zprava/clanek/modre-stiny-vnesly-detektivni-zapletku-do-zdi-olomoucke-univerzity/.
Recenze: Vladimir Nabokov. Od Mašenky k Daru: -AHA-, Reflex 2002, č. 42; E. Hrubá, Tvar 2002, č. 19; T. Glanc, LitN 2002, č. 50; Z. Pechal, Host (Recenzní příloha) 2003, č. 3; K. Ryvolová, Svět literatury 2003, č. 26–27 * Vladimir Nabokov – „Americká témata“: J. Kapoun, LidN 10. 7. 2004; O. Sládek, Host 2005, č. 4; K. Ryvolová, Svět literatury 2005, č. 31 * Dostojevského buldok. O zvířatech a/v literatuře: P. Švec, LitN 2. 4. 2007; D. Kroča, Host 2007, č. 6; J. Lukavec, A2 2007, č. 29 * Případ pro exorcistu: A. Slezáková, MfD 2. 2. 2012; -MMM-, Hospodářské noviny 3. 2. 2012; A. Vondřichová, A2 2012, č. 4; V. Stanzel, Host 2012, č. 6; L. Cermanová, (server Centrum detektivky), 29. 2. 2012, dostupné z: http://detektivky.bestfoto.info/cz/view.php?nazevclanku=pripad-pro-exorcistu-michal-sykora&cisloclanku=2012020017 * Modré stíny: P. Hanuška, Olomoucký deník 4. 6. 2013; A. Badinová, (server Klub knihomolů), 18. 6. 2013, dostupné z: http://www.klubknihomolu.cz/43832/ceska-univerzitni-detektivka/; P. Moravcová, (server www.palmknihy.cz), 6. 8. 2013, dostupné z: http://blog.palmknihy.cz/2013/08/modre-stiny-aneb-chvala-ceske.html; J. Lojín (server www.vaseliteratura.cz), 7. 8. 2013, dostupné z: http://www.vaseliteratura.cz/recenze/pro-dospele/3395-modre-stiny.html.
Rozhovory: J. Beneš, Olomoucký deník 30. 1. 2012, dostupné z: http://olomoucky.denik.cz/kultura_region/misto-cinu-stepanov-nova-ceska-detektivka20120202.html; J. Němec, Host 2012, č. 6; A. Badinová, (pro server Klub knihomolů), 27. 6. 2013, dostupné z: http://www.klubknihomolu.cz/46832/neznate-autora-modrych-stinu-seznamte-se/; P. Smítalová, Pátek, týdenní příloha Lidových novin 2016, č. 33.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Již zmíněná věrohodnost postav spolu s důkladnou znalostí prostředí přináší jedno pozitivum – ačkoliv jde o regionální případ a de facto i literaturu, čtenáře tento fakt nikterak neirituje, právě naopak – nemá potřebu srovnávat knihu se světovou produkcí, čímž se nedostaví pachuť provinciálnosti, již lze při čtení českých detektivek pociťovat. Silnou Sýkorovou zbraní je také humor, který vhodně odlehčuje jinak temný příběh, ať už má podobu komiky situační nebo jazykové […].
V. Stanzel: Tajemná vražda na Hané, Host 2012, č. 6, s. 86.

Knihou Případ pro exorcistu olomouckého prozaika, pedagoga a vědce působícího na zdejší univerzitě Michala Sýkory jsem knižní okénko více než před rokem otevíral. Tehdy jsem ho přivítal jako důstojného pokračovatele nejlepší tradice české detektivní literatury a těšil se na jeho další román. Ten před několika málo dny vyšel a musím konstatovat, že se autorovi opět povedl.
Když jsem ho četl, běhal mi mráz po zádech, z čehož by měl jistě jeho tvůrce radost. Horší je, že je tak přesvědčivě napsaný, až se bojím, že nejde o fikci, ale o realitu přepsanou formou detektivní reportáže do knižní podoby.
P. Hanuška: Ještě že je to jen fikce!, Olomoucký deník 4. 6. 2013, dostupné z: http://www.nakladatelstvi.hostbrno.cz/cs/ohlasy/modre-stiny/jeste-ze-je-to-jen-fikce.

V konkurenci překladových titulů Sýkorův druhý román nepřináší nic objevného, ale v kontextu české detektivní tvorby vyčnívá. K tomu stačí na první pohled málo: Sýkora vymyslel uvěřitelnou a netriviální zápletku, neodbyl postavy a dokázal udržet čtenáře v napětí.
P. Mandys: Sýkora, Michal: Modré stíny, (server www.iliteratura.cz), 2. 8. 2013, dostupné z: http://www.iliteratura.cz/Clanek/31875/sykora-michal-modre-stiny-in-hn. (Též in Hospodářské noviny, 2. 8. 2013.)

Autor se tentokrát pohybuje v důvěrně známém prostředí univerzity. Zákulisí a vztahy na vysoké škole využil v románu dokonale. Je možné, že někteří z jeho univerzitních kolegů narazí na pár známých povahových rysů nebo obecných vysokoškolských problémů, a to přes veškerou snahu autora o oddělení fikce a reality. V textu lze nalézt zajímavou polemiku točící se okolo prezentace univerzity, jejího poslání a s tím související práce se studenty. Jsou to témata, která si člověk stojící mimo akademické prostředí sotva uvědomí. Život na univerzitě ve značné míře připomíná politiku a v Sýkorově románu do politiky přímo přerůstá. A intriky se dají vysledovat i v policejních složkách. Kromě zločinu, který v kriminálním románu lze předpokládat, jsou intriky nejvýraznějším tématem knihy.
J. Lojín: Politika a intriky v novém románu Michala Sýkory, (server www.vaseliteratura.cz), 7. 8. 2013, dostupné z: http://www.vaseliteratura.cz/recenze/pro-dospele/3395-modre-stiny.html.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Rozhovor s M. Sýkorou na serveru Klub knihomolů
R. Spitzer o setkání a diskuzi s M. Sýkorou na veletrhu Svět knihy
M. Hronová o románu Modré stíny

Autor hesla: Jiří Severa (2013)
Aktualizace hesla: 22. 6. 2014 (js)
Aktualizace bibliografie: 22. 6. 2014 (js)

František VŠETIČKA

* 25. 4. 1932, Olomouc

Zdroj: Archiv autora

Zdroj: Archiv autora

Narozen 25. 4. 1932 v Olomouci, po maturitě v roce 1952, kterou složil na olomouckém Slovanském gymnáziu, začal studovat obor český jazyk a dějepis na FF UP. Studium úspěšně zakončil v roce 1957 diplomovou prací Literárněteoretické názory S. K. Neumanna v 10. letech 20. století. Následně Všetička vyučoval na středních školách v Uničově a v Lipníku nad Bečvou, v letech 1961–1964 na Pedagogickém institutu ve Zlíně; od roku 1964 působil na PdF UP. V roce 1967 získal prací Václav Říha na Univerzitě Karlově v Praze titul kandidáta věd, titul PhDr. o rok později a docenturu v roce 1991 na Masarykově Univerzitě v Brně prací Čtyři hlasy. O kompoziční výstavbě poezie pro děti. Vedle své pedagogické činnosti také redigoval časopis Studia philologica a v letech 1990–1995 působil jako vedoucí katedry českého jazyka na PdF UP. Do důchodu odešel v roce 1997.

Od 50. let publikoval mnoho studií, článků a recenzí v českých i zahraničních odborných časopisech a sbornících. Z těch českých především v České literatuře, Listech filologických, Květnu, Kultuře, Hostu do domu, Zlatém máji, Plameni, Literárních novinách, Tváři, Akordu, Katolickém týdeníku, Tvaru ad. Zpočátku vědecké kariéry se věnoval hlavně pohádkám Václava Říhy (pseudonym Václava Tilleho); již v tomto období bylo patrné další Všetičkovo odborné zaměření, zkoumal totiž také kompoziční a stylistickou rovinu Říhových textů. Všetička byl ve svém přístupu k literárnímu textu ovlivněn především ruskými formalisty a olomouckými literárními vědci Oldřichem Králíkem a anglistou Ladislavem Cejpem. Literatuře pro děti se Všetička věnoval soustavně, ale nejvíce úsilí vyvinul při zkoumání kompoziční výstavby literárního díla. Tento postup vedle rozborů díla dlouhé řady českých prozaiků (z monografií: J. Š. Kubín, Jakub Arbes, Dílna bratří Čapků, Dílna Miroslava Horníčka) využil také při analýze poezie (básněmi Jiřího Wolkera se zabýval mj. ve studii Stavba básně, dětskou poezií v původně habilitační práci Čtyři hlasy) či komparatistických studiích (Stavba prózy, Stavba dramatu), v nichž zkoumá také společné prvky, motivy a strukturu uměleckého díla i u autorů ruských, polských a slovenských. V dalších studiích se Všetička zabývá českou literaturou v celém jejím rozsahu; tedy jak texty barokními (viz např. monografii Komenský básník), tak i těmi nejnovějšími. Českou literaturu první poloviny 20. století analyzoval Všetička v publikacích Podoby prózy, Tektonika textu, Možnosti Meleté a Kroky Kalliopé, přičemž každému desetiletí je věnována jedna publikace (v celku tedy Všetička pojímá prvních čtyřicet let 20. století); akcent je opět kladen na kompoziční a stylistické postupy, které jsou pro dotyčná vývojová období charakteristické. Všetička je také autorem populárněji zaměřených knih Morava a Slezsko literární a Rakousko literární, v nichž čtivou formou pojednává i o méně známých moravských a rakouských autorech; druhou publikaci autor pojal jako netradičního literárního průvodce po Rakousku, a to po místech, která souvisí s rakouskou i českou literaturou, která se stala inspirací literárních děl či mají úzkou spojitost se životy autorů. Publikace Olomouc literární je napsána v podobném duchu: autor v jednotlivých medailonech pojednává o místech a osobnostech, které formovaly olomoucký literární život, a neopomíná také literáty, jejichž jména nejsou širšímu okruhu čtenářů příliš známá. V knize Vnitřní vitráže vypráví formou fejetonů o svých setkáních s významnými lidmi, především spisovateli.

Kromě svého vědeckého působení je Všetička znám také jako prozaik a básník: v románech Před branami Omegy. Román o jednom českém osudu a Daleký dům. Životní příběh Viktora Dyka čerpá z důkladných znalostí života a díla protagonistů-spisovatelů. V prvním případě se jedná o biografický román o Jakubu Arbesovi, jehož dílu i životu věnoval několik studií, článků a monografii. Na beletristické prvotině Všetička pracoval již v 80. letech, ale vyjít mohla až v roce 1995. Román není velký rozsahem, v jeho kompozici autor aplikoval vlastní teoretická východiska pro vnější výstavbu textu. Románovou výpovědí se ale hlavně snaží dotvořit celkový (především pak duševní) obraz významného literáta. Podobně je tomu u románu Daleký dům, kde se Všetička opět pokusil o plastické zpodobnění dnes poněkud opomíjeného (nutno říci neprávem) českého básníka s tragickým osudem. Román Léta legionů s podtitulem Historie Františka, Josefa a Jiřího Langerových pokračuje v žánru životopisného románu. Přestože jsou v podtitulu uvedena jména tří bratrů Langerových, autor se zaměřil hlavně na osudy prozaika a dramatika Františka Langera, který svá první dramata sice napsal již před první světovou válkou, ale stěžejním inspiračním zdrojem pro další tvorbu byly zážitky z války, zejména pak zkušenosti z dobrovolnických legionářských oddílů. Ve 20. letech se hry Františka Langera hrály s velkým úspěchem také v jiných evropských zemích a Všetička v románu zachycuje také události spojené se vznikem některých Langerových děl. V kapitolách, jejichž názvy pochází z hebrejštiny, se zaměřil na osudy méně známého spisovatele Jiřího Langera, který byl vyznavačem ortodoxního židovského učení (chasidismu) a zároveň prostřednictvím beletristických textů zprostředkovatelem chasidského učení (psal česky, německy a hebrejsky). V jedné z nejdůležitějších scén románu – setkání obou bratří po Jiřího obratu k chasidismu – dochází ke střetu dvou svérázných spisovatelských osobností, ale i dvou zcela rozdílných světů: „moderního“ Františka s celoevropským kulturním rozhledem a asketického Jiřího, působícího, jako by byl v neustálém mystickém vytržení, přesto však přinášejícího z izolované chasidské komunity neobvyklý pohled na svět i umění. Postava Josefa Langera stojí v pozadí, z něhož vystupuje jen sporadicky. V románu se objevují i další významné osobnosti českého literárního a kulturního života; Franz Kafka a Max Brod, které Jiří např. přivede na chasidský obřad, při němž se ukáže, do jaké míry jsou kultury i přemýšlení chasidů a asimilovaných pražských židů rozdílné. Další důležitou postavou je Františkův přítel Jaroslav Hašek, ale i Viktor Dyk, Josef Váchal ad. Podobně jako tomu bylo v předchozích prózách, je text nasycen množstvím dat a podrobností ve snaze autora o co největší historickou přesnost. V samotném vyprávěcím způsobu převažuje deskripce, psychologie postav zůstává v pozadí. Právě chybějící výraznější psychologizace a motivace jednání protagonistů je pravděpodobně tím, co Všetičkově próze ubírá na dynamičnosti. Někteří recenzenti Všetičkovi vytýkají, že na úkor kompoziční důkladnosti a faktické přesnosti opomíjí fabulaci a smysl pro vypravěčsky poutavější příběh, tudíž romány působí spíše jako zbeletrizované literárně-historické studie-montáže. Nutno však dodat, že kompozici románu Léta legionů V. Stanzel považuje za precizní (srov. V. Stanzel: Langerovská anabáze, Host 2013, č. 6, s. 75).

Všetička v různých periodikách publikoval také básně, především haiku. Tyto texty vyšly i knižně, a to pod názvy 57 plus 5 haiku (2005) a Hájemství haiku (2013). Žánrovou formu založenou na smyslu pro detail a zkratku pak autor komentuje takto: „Haiku má v podstatě dvojí sdělnou rovinu: kromě původního sdělení zahrnuje ještě další smysl, hlubší, filozoficky zaměřený, jenž má vést k zamyšlení, vcítění a souznění. Haiku může mít rovněž žertovné nebo společenskokritické zaměření, pak je označováno pojmem senrjú.“ (více viz http://www.nakladatelstvi-barbara.cz/products/hajemstvi-haiku-frantisek-vseticka/).

BIBLIOGRAFIE
Beletrie: Před branami Omegy. Román o jednom českém osudu (R 1995); Daleký dům. Životní příběh Viktora Dyka (R 2001); 57 plus 5 haiku (BB 2005); Léta legionů (R 2012); Hájemství haiku (BB 2013).
Monografie a další práce o literatuře: Václav Říha (1964); Josef Štefan Kubín (1980); Kompoziciána (1986); Čtyři hlasy. O kompoziční výstavbě poezie pro děti (1989); Komenský básník (1992); Stavba prózy (1992); Jakub Arbes (1993); Stavba básně (1994); Stavba dramatu. O kompoziční poetice ruského, polského a slovenského dramatu (studie, 1996); Vnitřní vitráže. O lidech ze světa umění a vědy (1996); Podoby prózy. O kompoziční výstavbě české prózy dvacátých let 20. století (1997); Dílna bratří Čapků. Příspěvek k poetice jejich literární tvorby (1999); Dílna Miroslava Horníčka (1999); Tektonika textu. O kompoziční výstavbě české prózy třicátých let 20. století (2001); Olomouc literární (2002); Lexikon literárních pojmů (2002, s L. Paverou); Kroky Kalliopé. O kompoziční poetice české prózy čtyřicátých let 20. století (2003); Možnosti Meleté. O kompoziční poetice české prózy desátých let 20. století (2005); Morava a Slezsko literární (2009); Rakousko literární (2010); Ariadnino arkanum (2011); Celistvost celku (2012).
Příspěvky ve sbornících: Bratři Čapkové a S. K. Neumann. (s M. Blahynkou), in Sborník prací Pedagogického institutu v Gottwaldově 2 (1964); Dvě kapitoly o Václavu Říhovi, in Sborník prací Pedagogického institutu v Gottwaldově 2 (1964); Bibliografie díla J. Š. Kubína, in Sborník prací Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, jazyk a literatura (1966); Z dopisů J. Š. Kubínovi, in Sborník prací Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, jazyk a literatura ( 1967); Architektonika Stužkonosky modré, in Bezručiana (1967); Kompozice Uhdovy Ošetřovny, in Sborník prací Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, jazyk a literatura (1968); Kompozice Máchova Křivokladu, in Čtení o kompozici (1969); Kompoziční výstavba Hrubínových Lešanských jesliček, in Sborník prací Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, český jazyk a literatura 3 (1979); Jivínské rapsódie J. Š. Kubína, in Sborník prací Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, jazyk a literatura (1969); K počátkům Viktora Dyka, in Zbornik za slavistiku 16 (1979); Kompozice písně Otep myrry, in Jihočeský sborník historický 1981, č. 4; Sovova novoklasicistní próza, in Zbornik za slavistiku 21 (1981); Tektonika Adventu Jarmily Glazarové, in Literárněvědný sborník Památníku národního písemnictví (1982); Langrův román o legiích, in Sborník prací Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě, řada literárněvědná  (1997); Román Vladislava Vančury, in Alternativa nova 1997–1998, č. 1; Historická epopej Aloise Jiráska, in Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity, řada literárněvědná (1997); Román Jiřího Weila, in Sborník prací Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě, řada literárněvědná (2001); Evropská kantiléna Zdeňka Němečka, in Sborník prací Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě, řada literárněvědná (2002).
Články a studie (výběr): M. A. Nexö – člověk a bojovník, Stráž lidu 26. 6. 1949; Básník a člověk jedno jsou, Květen 1955–1956, č. 3; S. K. Neumann jako výtvarný kritik, Květen 1955–1956, č. 7; J. Čapek, tvůrčí zpovědi (s M. Blahynkou), Kultura 1957, č. 12; S. K. Neumann očima Karla Čapka (s M. Blahynkou), HD 1957, č. 5; Neumannova „Kultura“, in Vlastivědný věstník moravský 1957, č. 2; Z prehistorie prvního ročníku Neumannova Června (s M. Blahynkou), ČL 1959, č. 1; Olomoucké motivy K. M. Čapka-Choda (Doslov.), in K. M. Čapek-Chod:  Durové motivy (1959); Probírka staršími i novějšími kalendáři (o sbírce kalendářů v olomoucké Univerzitní knihovně), MS 1960, č. 2; Tomečkova zelená ozvěna, ZM 1960, č. 6; Svým srdcem raněným… (o Těsnohlídkově tvorbě pro mládež), ZM 1960, č. 7–8; Zemřel František Omelka, ZM 1960, č. 7–8; S. K. Neumann v La vie des lettres (o Siblíkově překladu Neumannových básní) (s M. Blahynkou), ČL 1960, č. 3; Básníkovy adaptace (o Olbrachtově próze pro mládež), ZM 1960, č. 9; Za Josefem Koudelákem, ZM 1960, č. 9; Dělník dantovský (o O. F. Bablerovi), Mladá tvorba 29. 12. 1960; Šedesátiny O. F. Bablera, ZM 1961, č. 1; Básník lidské družnosti (o Langrově tvorbě pro mládež), ZM 1961, č. 2; Polemika s bajkáři (polemika s V. Stanovským a J. Vladislavem), ZM 1961, č. 3; K čtyřicátému výročí KSČ… (o sborníku Oheň a růže), Kultura 1961, č. 20; Hajitel amatérismu (o Bassově próze pro mládež), ZM 1961, č. 11; Autor modrých dětských her (o J. Čapkovi), ZM 1962, č. 3; Puristická Klapzubova jedenáctka, ZM 1962, č. 5; Kritikovo výročí (k šedesátinám A. M. Píši), ZM 1962, č. 5; K dopisům bratří Čapků S. K. Neumannovi (s M. Blahynkou) (Doslov), in V. Dyk: S. K. Neumann, bratří Čapkové (1962); Miloš Kratochvíl… (o jeho Komediantovi), Kultura 1962, č. 45; Antický svět a antické umění… (o Langrově Bronzové rapsódii), Kultura 1962, č. 46; Štafeta ve fríštině (o překladu Omelkovy Štafety), ZM 1962, č. 12; Jak vznikla Omelkova Štafeta, in ABC mladých techniků a přírodovědců 1963, č. 5; K Sládkově korespondenci s Bartošem (o Závodského časopisecké edici), ČL 1963, č. 6; Nové vydání Moskvy v listopadu (o stejnojmenné knize V. Tilleho), Tvář 1964, č. 2; Krásné politikum (o J. Š. Kubínovi), LitN 1964, č. 40; Kubínova tvorba pro děti, ČL 1964, č. 5; Vančurovy listy J. Š. Kubínovi, Knižní kultura 1964, č. 10; Ervín Taussig, Tvář 1964, č. 9–10; Kubínova Růže pekelná. (Doslov), in J. Š. Kubín: Růže pekelná (1965); Zemřel národní umělec J. Š. Kubín, LitN 1965, č. 45; J. Š. Kubín vědec, Věda a život 1966, č. 1; Josef Škvorecký: Nápady čtenáře detektivek, Impuls 1966, č. 1; Jazyk a styl J. Š. Kubína, Naše řeč 1966, č. 1; Pokus o M. V. Kratochvíla, ZM 1966, č. 5; Josef Kocián: Jiří Orten, Impuls 1967, č. 1; Kompozice staročeského Rozmlouvání člověka se Smrtí, LF 1968, č. 2; Dopisy Gustava Frištenského J. Š. Kubínovi, Impuls 1968, č. 8; Jak je udělán Bassaxofon (o Škvoreckého novele Bassaxofon), Plamen 1968, č. 12; Kompozice Tolstého prózy Dětství, Československá rusistika 1970, č. 1; Kompozice Vlažné vlny Aleny Vostré, ČL 1970, č. 5–6; Sovětská literární věda dvacátých let o kompozici prózy (Doslov), in Kompozice prózy (1971); Kompozice Fuksova románu Variace pro temnou strunu, ČL 1972, č. 1; Kompozice Ostrovského Bouře, Československá rusistika 1972, č. 3; Dualita Pana Theodora Mundstocka, ČL 1973, č. 3; Kompozice Písně o Štemberkovi, LF 1975, č. 1; Román Oldřicha Šuleře, Časopis Slezského zemského muzea 2004, série B, č. 3; Kompozice Wolkrovy Balady o námořníku, ČL 1975, č. 5; Kompozice Bezručova Bernarda Žara, SaS 1975, č. 4; Kompozice Komenského Listů do nebe, Studia Comeniana et historica 1976, č. 13; Pohled do Kainarovy dílny, ZM 1977, č. 1; Kompozice Šafaříkovy balady Lel a Lila, Slovenská literatúra 1977, č. 2; Kompozícia Ostrovského hry Les, Slovenské divadlo 1977, č. 4; Rakovnická vánoční hra, LF 1977, č. 4; Kompozícia Králikovej Krásnej neznámej, Slovenské divadlo 1979, č. 1; Kompozice Gogolových Mrtvých duší, Slavica Slovaca 1979, č. 4; Majster Šikula, Romboid 1979, č. 12; Kompozice Bezručovy balady Maryčka Magdónova, Časopis Slezského muzea 1979, série B, č. 2; Kompozice Sváru vody s vínem, LF 1979, č. 4; Kompozice Komenského písně Plésání duše věřící, Studia Comeniana et historica 1979, č. 20; Tvar Šikulovho románu, Romboid 1980, č. 9; Druhý román Fráni Šrámka, Slavica Lundensia 1980; K poetice Konstantina Biebla, Studia Slavica 1980; Tektonikon Josefa Kožíška, ZM 1981, č. 1; Kompozice Komedie o turecký vojně, LF 1981, č. 2; Kompozícia Tolstého hry Cár Fiodor, Slovenské divadlo 1981, č. 2; Kompozice Bezručovy balady Pole na horách, Časopis Slezského muzea 1981, série B, č. 2; Kainarova absolutně skutečná báseň, ZM 1981, č. 8; Jedna ze Šrámkova Splavu, Slavia Occidentalis 1981; Kompozice Gogolovy povídky, Ruský jazyk 1981–1982, č. 4; Umění Urbanovy povídky, Slovenská literatúra 1982, č. 2; Poetikon Josefa Kožíška, ZM 1982, č. 6; Ballekov spôsob, Romboid 1982, č. 8; Kompozícia Čechovových Troch sestier, Slovenské divadlo 1982, č. 3; Jedna ze Zlatého máje, ZM 1982, č. 9; Kompozice Hrubínovy Křišťálové noci, in České drama v epoše socialismu (1982); Kompozice Čechovova Višňového sadu, Ruský jazyk 1982–1983, č. 3; Hrubínův kalendářový cyklus, ZM 1983, č. l; Kompozice Veresajevovy povídky, Slavica Slovaca 1983, č. 2; Kompozice Komenského epicedia, Studia Comeniana et historica 1983, č. 25; Sládkova miniatura, ZM 1983, č. 9; Co je kompoziční výstavba, ČJL, AUPO (1983); Čapkův noetický román, ČJL, AUPO (1983); Staročeská píseň Noci milá, in Jihočeský sborník historický 1983, č. 4; Zamyšlení nad Stříbrným větrem, in Literárněvědný sborník Památníku národního písemnictví 1983; Wolkrova dialogizovaná báseň, Slavia Occidentalis 40, (Poznań 1983); Hrubínova Pohádka o veliké řepě, ZM 1984, č. 6; Kompozice Arbesových Akrobatů, Českolipsko literární 6 (1984); Slovesný stavitel Čapek-Chod, ČL 1984, č. 4; Kocmánkova vánoční hra, Časopis Národního muzea 1984, řada historická, č. 2; Kompozice Bezručovy básně Žermanice, Časopis Slezského muzea 1984, série B, č. 2; Kompozice Komenského písně Život náš na světě je jen pouť, Studia Comeniana et historica 1984, č. 28; Velká kočičí pohádka, ZM 1984, č. 10; Kompozice Kocmánkova interludia O selském hňupu chtějícím žákem býti, Strahovská knihovna 1984; Kompozice Turgeněvovy Noviny, Slavica Slovaca 1985, č. 1; Byl také básník jako každý jiný (o F. S. Procházkovi), ZM 1985, č. 3;  K poetike Jaroslava Seiferta, Romboid 1985, č. 3; Staročeská píseň o sedlácích, Jihočeský sborník historický 1985, č. 1; Kompozice Komenského písně Věčně Bůh jsa nepočatý, Studia Comeniana et historica 1985, č. 29; Tomanův kalendářový cyklus, ČJL, AUPO (1985); Pohled do Řezáčovy dílny, ČJL, AUPO (1985); Staročeská píseň o barvách, Jihočeský sborník historický 1985; Kompoziční výstavba Bezručovy básně, in Čtvrtstoletí bezručovského bádání (1985); Kompozice Gogolova Revizora, Ruský jazyk 1985–1986, č. 5; Kompozice Komedie o Františce a Honzíčkovi, Strahovská knihovna (1985–1986); Kompozice Stříbrného holuba Andreje Bělého, Slavica Slovaca 1986, č. 2; Kompozice Nezvalovy Manon Lescaut, Vítězslav Nezval – spolutvůrce pokrokové kulturní politiky (1986); Zahradníkův rok a Čapkova mistrovská kompozice, Sešity novináře 1986, č. 3; Kompozice Povídání o pejskovi a kočičce, ZM 1986, č. 8; Jiráskova Filozofská historie, LM 1986, č. 10, též in Alois Jirásek dnes (2000); Kompozice Hrubínovy Proměny, in Zbornik Matice srpske za slavistiku 30 (1986); Popěvek F. S. Procházky, Středisko 10 (1986); Ze života hmyzu, in Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity 35, řada literárněvědná, č. 33 (1986); Fejeton S. K. Neumanna, LM 1987, č. 1; Pancharti Ivana Hudce, LM 1987, č. 2; Hrubínova báseň o Palečkovi, ZM 1987, č. 5; Reportáž Václava Tilleho, LM 1987, č. 6; Bezpečné znalosti Ivana Kříža, Romboid 1987, č. 6; Kompozice Arbesovy prózy, in Českolipsko literární 7 (1987); Zamřížované zrcadlo – reportáž I. Olbrachta, Sešity novináře 1987, č. 3; O Sládkově a Procházkově poezii pro děti, ČJL 6, AUPO (1987); Kompozice Úderu Boženy Benešové, ČJL 6, AUPO (1987); Kompozice Mahenova Chrousta, in Slavia Occidentalis (Poznan, 1987); Causerie Miroslava Horníčka, Romboid 1988, č. 1; Exotická pohádka Františka Hrubína, ZM 1988, č. 2; Kompozice Komenského písně Pán můj mne již propouští, in Studia Comeniana et historica 1988, č. 35; Kompoziční umění Jakuba Arbesa, in Českolipsko literární 8 (1988); Kompozice hry Ester, LF 1988, č. 4; Románová tkáň Lidí na křižovatce, ČJL, AUPO (1988); O kompozici Procházkovy poezie pro děti, in tamtéž; O kompozici Hrubínovy poezie pro děti, ZM 1989, č. 2; Črta Jaromíra Tomečka, ZM 1989, č. 7, též in Odkaz Jaromíra Tomečka, (Eds.) J. Lacina – J. Poláček (2008); K poetice Jakuba Arbesa, in Českolipsko literární (1989); K staročeské písni Šla dva tovařišě, in LF 112 (1989), č. 3; Kompozice Macharova Říma, in Sešity novináře 1989, č. 4; Kompozice Čapkova románu Život a dílo skladatele Foltýna, in Slavica Pragensia 1989; Kompozice Klímovy Poroty, in Zbornik Matice srpske za slavistiku 37 (1989); Kompozice Kožíškovy básně, ČJL 1989; Kompozice Čapkova Krakatitu, ČJL 1989; Kompozice Knížete Stříbrného A. K. Tolstého, Wiener slavistisches Jahrbuch 1989; Kompozice Králikovy Poslední překážky, Slavia Occidentalis 46–47 (1989–1990); Očima Aleny Vostré, ZM 1990, č. 1; Biliard Petra Rittra a Zdeňka Šťastného, Romboid 1990, č. 2; Nenápadná poviedkárka Mária Topoľská, Romboid 1990, č. 3; Dášeňka Karla Čapka, ZM 1990, č. 4; Kompozice Dostojevského Běsů, Slavica Slovaca 1990, č. 2; Kompozice Komenského písně Ó ve všech svých divný nám skutcích, Bože, LF 1990, č. 3; Kompozice Daňkovy Vraždy v Olomouci, in Česká historická próza (1945–1985) (1990); Kompozice Hrubínovy Romance pro křídlovku, ČJL, AUPO (1990); Fejeton Karla Nového, ČJL, AUPO (1990); Kompozice Nerudova fejetonu. Wiener slavistisches Jahrbuch (1990); Románová iniciativa Jaroslava Havlíčka, ČL 39, 1991, č. 1; Český básník z Německa, List pro literaturu 1991, č. 28; Románové umění Františka Křeliny, Proglas  1991, č. 3–4; Figurální dvojice aneb A co ženy, pane dvorní rado?, Romboid 26, 1991, č. 9; Femme fatale a ostatní u A. Vostré,  Romboid 1991, č. 10; Kompozice Čechovova Dramatu na lovu, in Studia philologica 1 (AUPO) (1991); Horníčkův Můj strýček kauboj, in Studia philologica 2 (AUPO) (1991); O slovesném umění Ivana Bunina, in tamtéž; Komenského píseň S světem se již žehnaje, LF 1991, č. 4; K duchovní poezii Anastáze Opaska, Akord 17, 1991–1992, č. 5; J. Mazáč: Tichá mše, Akord 17, 1991–1992, č. 7; Deziluzívní motiv aneb Stará dobrá kapela, Romboid, 1992, č. 3; Kompozice Siroty Podhradských Terézie Vansové, Slovenská literatúra, 1992, č. 1; B. Kubešová: Kočičí dlažba, Akord 17, 1991–1992, č. 9; Vstup do Brány blažených, Tvar 1992, č. 22; Kunderův Doktor Havel po třiceti letech, Tvar 1992, č. 32; Rozhlásek Eduarda Basse, Romboid, 1992, č. 8; Komenského píseň Ach, smutku můj, LF 1992, Supplementum 2; K morfologii poezie J. A. Komenského, Česko-polská pocta Komenskému (1992); Tvar Arbesovy prózy, Českolipsko literární (1992); Arbesova novela Rodinné drama, in Studia philologica 3 (AUPO) (1993); Adamité Jakuba Arbesa, in Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity 41, řada literárněvědná, č. 39 (1992); Ostrovského drama Výnosné místo, Opera slavica 1993, č. 1; Tvorba a utrpení Niny Svobodové, Rozhlasová univerzita Svobodné Evropy 1 (1993); Umělecký svět Josefa Knapa, tamtéž; Lidové hry českého baroka, tamtéž; Dámy a husaři Alexandra Fredra, Opera slavica 1993, č. 3; Bezručova báseň Smrt cézarova, in Slezský sborník 1993, č. 3; Kompozice Hlaváčkovy básně, in Studia philologica (AUPO) (1993); K poetice A. N. Ostrovského, in tamtéž; Mystik Jiří Langer, Tvar 1994, č. 5; O Alfredu Fuchsovi a jeho díle, Katolický týdeník (příl. Perspektivy) 1994, č. 13; Literární kritik Bedřich Fučík, Rozhlasová univerzita Svobodné Evropy (1994); Sloupek Karla Čapka, in Slovo v úzkosti a naději (1994); K tvarosloví Jesenského poezie, Romboid 1994, č. 7; Tvůrčí profil Zdeňka Kalisty, Katolický týdeník (příl. Perspektivy) 1994, č. 43–44; Andryszák z Mnichova, Alternativa 1994–1995, č. 2; Románový svět Egona Hostovského, in Hlavní téma: psychologická próza (1994); Kdo je Miroslav Horníček, in Studia philologica  (AUPO) (1994); Umělecký projev Aleny Vostré, in tamtéž; O kompoziční výstavbě Bezručovy básně, Časopis Slezského zemského muzea 1994, série B, č. 2; Mácha–Tagung 1995, LitN 1995, č. 7; Umění Urbanova románu, Romboid 1995, č. 4; Kompozice Khintzerovy velikonoční hry, Akord 1994–1995, č. 8; Dvakrát na téma spisovatel a společnost, Alternativa nova 1994–1995, č. 8; Cestopisný fejeton Karla Čapka, Romboid 1995, č. 5; Opereta Witolda Gombrowicze, Opera slavica 1995, č. 1; Fejeton Karla Horkého, in Studia philologica (AUPO) (1995); K poetice Karla Schulze, Akord 1994–1995, č. 10; František Langer a Karel Horký, Alternativa nova 1995–1996, č. 1; Stavba Poláčkova Okresního města, in O Karlu Poláčkovi a o jiných (1995); Expozice čili Obrácení Ferdyše Pištory, in Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity 44, řada literárněvědná (1995); Prostor Michaela Třeštíka, Romboid 1996, č. 2; Legionářské divadlo a drama na Rusi, Alternativa nova 1995–1996, č. 9; Poetika Dykova Zmoudření dona Quijota, in Světová literárněvědná bohemistika (1996); Nad odkazem romanopisce Václava Prokůpka, Rozhlasová univerzita Svobodné Evropy (1996); Magdaléna J. S. Machara, in Žena – jazyk – literatura (1996); Publicista a umělec Karel Nový, in Studia philologica (AUPO) (1996); O Horníčkově tvůrčí dílně, Alternativa nova 1996–1997, č. 5; Rámcové vyprávění Josefa Kopty, Alternativa nova 1996–1997, č. 8; Groteskní romaneto Ladislava Klímy, ČL 1997, č. 3; Milan Kundera postmoderní?, Ponowoczesność a tożsamość (1997); Drahomír Šajtar, in Drahomír Šajtar – bibliografie (1997); Prozaik Karel Schulz, Alternativa nova 1997–1998, č. 6; Dykův román o roce 1897, in Umění a veřejnost v 19. století (1998); Hordubal Karla Čapka, ČL 1998, č. 3; Matka Karla Čapka, Zpravodaj Společnosti bratří Čapků 1998, č. 37; Román K. M. Čapka-Choda, in Studia philologica 8 (AUPO) (1998); Česká próza dvacátých let z hlediska kompozičního, in Studia philologica 8 (AUPO) (1998); Podzemní město Karla Poláčka, in Lidové noviny a Karel Poláček (1998); Románové torzo Viktora Dyka, in Neznámí (autoři) – neznámé (texty) (1999); Markéta Lazarová Vladislava Vančury, Alternativa plus 1999, č. 1–2; Historická novela Zikmunda Wintra, in Zikmund Winter mezi historií a uměním (1999); Morfologie tvorby bratří Čapků, in O interpretácii umeleckého textu 20 – Pragmatika umeleckej kompozície (1999); Novela Vladimíra Macury, její tvar a intertextualita, in Intertextualita v postmodernom umení (1999); Tvar Kunderovy Nesmrtelnosti, in Jak reflektujeme českou literaturu vzniklou v zahraničí (2000); Novela Egona Hostovského, in Návraty k velkým (2000); Saturnin Zdeňka Jirotky, in Świat humoru (Opole) (2000); Román Vladimíra Neffa, in Umělý člověk dvacátého století (2000); Román Jaroslava Foglara, in Ladění 2000, č. 3; Dramatická báchorka J. K. Tyla, in Romantismus v české a polské literatuře (2000); Povídka Karla Klostermanna, in Karel Klostermann – spisovatel Šumavy (2000); Román Karla Klostermanna, in tamtéž; Esej Otokara Fischera, in Literární věda na prahu 21. století (2000); Román Jaroslava Durycha, in  Česká katolická moderna (2000); Záskok Járy Cimrmana, in Deset let poté (2000); Bezručova báseň Michalkovice, Časopis Slezského zemského muzea 2000, série B, vědy historické, č. 3; Román Milady Součkové, in Neznámý člověk Milada Součková (2001); Langrova novela pro děti, Ladění 2001, č. 1; Konec Hackenschmidův Viktora Dyka, in Česká literatura na konci tisíciletí (2001); Poláčkův Hostinec U kamenného stolu, Stylistyka (Opole) (2001); Scénování Zdeňka Zapletala, Alternativa plus 1999–2001, č. 3–4; Bylo nás pět Karla Poláčka, in Pátečníci a Karel Poláček (2001); Klíčový zpěv jako vyjadřovací prostředek, in O interpretácii umeleckého textu 23 – Pragmatika vyjadrovacích prostriedkov umenia 2 (2001); Balada Viktora Dyka, in Studia methodologica 10 (2002); Mrtvá řeka Karla Dvořáčka, Alternativa plus 2002, č. 1–2; Cyklus Libuše Čačalové, in Česká a polská emigrační literatura (2002); Valčík na rozloučenou Milana Kundery, in Život je jinde…? (2002); Česká próza čtyřicátých let z hlediska kompoziční poetiky, in Studia methodologica 11 (2002); Povídka Jana Čepa, Akord 2003, č. 3; K poetice Aloise Jiráska, in Cesta k realitě (2003); Prozaické tkanivo Ľudmily Podjavorinské, in Česko-slovenské vztahy v slovanských a středoevropských souvislostech (2003); Novela Ivana Olbrachta, Alternativa plus 2003, č. 1–2; Novela J. Š. Baara, Akord 2003, č. 3; Boží muka Karla Čapka, in Zpravodaj Společnosti bratří Čapků 2003, č. 42; Jdi za zeleným světlem Edvarda Valenty, Alternativa plus 2003, č. 3–4; Radúz a Mahulena Julia Zeyera, in Česko-slovenské vztahy, Evropa a svět (2004); Román Jana Vrby, Alternativa plus 2004, č. 1–2; Tetralogie Franty Župana, Ladění 2004, č. 1; Román F. X. Šaldy, in Studia methodologica 14 (2004); Česká próza desátých let 20. století z hlediska kompoziční poetiky, Alternativa plus 2004, č. 3–4; Lijavec Járy Cimrmana, in Karel Poláček a podoby humoru v české literatuře 19. a 20. století (2004); Novela Vojtěcha Martínka, Časopis Slezského zemského muzea 2004, série B, č. 2; První slovenský román, Aktuální slovakistika (2004); Půlnoční pacient Egona Hostovského, in Literatura určená k likvidaci, Obec spisovatelů (2004); Historický román Aloise Jiráska, Bohemica litteraria 7 (2004); Polonista Ludvík Štěpán přichází s ojedinělou publikací, Olomoucký den 12. 5. 2005; Román Antala Staška, in Dialog regionów: jedność państwa, prywatność regionu (2005); Román Karla Ptáčníka, Studia moravica 3 (2005); Rok na vsi bratří Mrštíků, in Perla v hrubé kazajce (2005); Povídkový cyklus, in Stabilita a labilita žánrů (2005); Počátek Holečkova cyklu Naši, in Ruralismus, jeho kořeny a dědictví (2005); Hanácká legenda Otakara Bystřiny, in Otakar Bystřina a současná doba (2006); Povídka Terézy Novákové, in Žena v české a slovenské literatuře (2006); Tři noci Egona Hostovského, in Literatura určená k likvidaci 2 (2006); K poetice Bohuslava Reynka, in Setkání s druhým (2006); Dobrodružný román M. V. Kratochvíla, Ladění 2006, č. 3; Novela Viktora Dyka a hra s dyádou, in Homo ludens v literatuře (2006); Prozaický debut Josefa Uhra, in Bohemica litteraria 9 (2006); Dobročinný večírek Egona Hostovského, in Literatura určená k likvidaci 3 (2006); Básně v próze Vítězslava Nezvala, Ladění 2007, č. 2; Romány Jarmily Loukotkové, in Labyrint ženského literárního světa (2007); 30. srpen 1914 Fráni Šrámka, in Karel Poláček a obraz první světové války v české literatuře (2007); Rážovo Pokušení na konci léta, in Slavistični zapiski, serija literaturoznavstvo (2007); Hrobník Karla Sabiny, in Jeden jazyk naše heslo buď 4 – Český romantismus – jiskření a záblesky (2007); Historický román Královna Eliška Rejčka, in Krajina mého srdce (2007); Román Viktora Fischla, in Slovensko mimo Slovensko(2008); Česká próza prvního desetiletí 20. století z hlediska kompoziční poetiky, in Slavica litteraria 2008, č. 1; Tomečkův jesenický cyklus, in Ladění 2008, č. 3; Kam spějí děti Karla Klostermanna, in Návraty k dětství v české a slovenské literatuře (2008); Román Vladimíra Körnera, Severní Morava 95 (2009); Seifertův Vějíř Boženy Němcové, in Slavica Wratislaviensia (2009); Sabinův román Na poušti, in Jeden jazyk naše heslo buď 5 – Revolučnost a nerevolučnost v české povaze (2009); K románovému cyklu Josefa Holečka (Naši II), in  V ráji realistickém (2009); Otčenáškova novela Romeo, Julie a tma, in Moje oči musely vidět… (2009); Nezvěstný Egona Hostovského, in Literatura určená k likvidaci 4 (2009); Topos domu v próze Romana Ráže, in Dům v české a polské literatuře – Dom w literaturze czeskiej i polskiej (2009); S lodí, jež dováží čaj a kávu, in Moře v české a polské literatuře – Morze w literaturze czeskiej i polskiej (2009); Román Julia Zeyera, in Julius Zeyer, lumírovský básník v duchovním dění Evropy (2009); Putování za švestkovou vůní, Ladění 2010, č. 1–2; K profilu Rážových próz, Češtinář 2010–2011, č. 1; Morana Karla Sabiny, in Jeden jazyk naše heslo buď 6 (2010); Cesta po kolenou (kolem roku 1989), in Středoevropský areál ve vnitřních souvislostech (2010); Dobrodružný román L. M. Pařízka, Ladění 2010, č. 4; Žena hašteřivá a zoufanlivý manžel, LF 2011, č. 1–2; Morfologie Škvoreckého Zbabělců, in  Svět kreslený slovem (2011); Biografický román Zdeňka Pluhaře, in Literární historiografie a česko-slovenské vztahy (2011); Groteska Pavla Kohouta (2011); K poetice Fráni Šrámka, in Viator Pilsnensis neboli Plzeňský poutník (2012); Olomouc slovesná, Host 2012, č. 6.
Edice (výběr): Karel Matěj Čapek Chod: Durové motivy (1959); Viktor Dyk, Stanislav Kostka Neumann, bratří Čapkové, Korespondence z let 1905–1918 (s M. Blahynkou a S. Jarošovou; 1962); Josef Štefan Kubín: Růže pekelná (1965); Čtení o kompozici. Sborník studií o kompoziční výstavbě prozaického díla (1970).
Překlady (výběr): J. Pyszko: Puklá pečeť polibku (1998); Zygmunt Dmochowski: Chytat chvíli – Chwytać chwile (2011).

LITERATURA
Knižně: Architektura textu: Sborník k 80. narozeninám Františka Všetičky (2012).
Články, studie a příspěvky k jubilejím: D. Šajtar: Laudatio pro Františka Všetičku, Dokořán 2001, č. 18; L. Pavera: Literární vědec František Všetička oslavil své sedmdesátiny, MfD (příl. Střední Morava) 3. 5. 2002; L. Pavera: Sedmdesátiny Františka Všetičky, Alternativa plus 2002, č. 1–2; L. Pavera: František Všetička sedmdesátiletý, Vlastivědné listy Slezska a severní Moravy 2002, č. 2; P. Marek: Všetička jako člověk a autor, in Z paměti literární Olomouce (2004); V. Stanzel: Vzpomínka studentská, in Z paměti literární Olomouce 2 (2006).
Recenze: Václav Říha: -J. V.-, RP 26. 7. 1965; -M. B.- (M. Blahynka), KT 3, 1965, č. 30; S. Jareš, ZM 1965, č. 11 * Josef Štefan Kubín: -E. Š.- (E. Šimunková), NK 1980, č. 20; -h- (Z. Heřman), ZM 1980, č. 9; J. Poláček, Rt 10. 7. 1980; -v- (V. Vodák), LD 3. 7. 1980; -os-, Pochodeň 5. 8. 1980; S. Urbanová, Ostravský kulturní měsíčník 6, 1981; O. Sirovátka, Národopisné aktuality (1982); V. Žemberová, Slovenská literatúra 1982, č. 2 * Kompoziciána: J. Melicher, NK 1987, č. 18; M. Kapinus, Rt 19. 5. 1987; V. Kostřica, Nové slovo 1987, č. 35; J. Špaček, Romboid 1987, č. 11; D. Žváček, KultM 1988, č. 4; I. Sulík, Slovenské pohľady 1988, č. 5; A. Macurová, ČJL 1987–1988, č. 4; Z. Niedziela, Pamiętnik Slowiański 38–39, 1988–1989 * Čtyři hlasy: -p- (M. Písková), Kdy, kde, co v Olomouci, říjen 1989; M. Blahynka, KultM 1989, č. 10; F. Valouch, Tvorba 1989, č. 45; J. Svoboda, Kmen 1989, č. 48; M. Kapinus, Rt 2. 12. 1989; M. Zelinský, Slovenské pohľady 1990, č. 3; Z. Zapletal, ZM 1990, č. 34 * Komenský básník: M. Kapinus, Slovácké noviny 1993, č. 26; D. Žváček, Hanácké noviny 17. 7. 1993; P. Kaiser, LitN 1993, č. 26; K. Komárek, Katolický týdeník (příl. Perspektivy) 1993, č. 26; M. Kapinus, Moravský demokratický deník Rt 17. 8. 1993; M. Trávníček, Proglas 1993, č. 5–6; Z. Šiška, ČJL 1993–1994, č. 3–4; P. Marek, Vlastivědný věstník moravský 1994, č. 1; A. Peutelschmiedová, Alternativa 1994–1995, č. 3; -AFi- (A. Fickerová), Brněnský večerník 8. 12. 1993 * Stavba prózy: M. Kapinus, SvSl 8. 10. 1993; I. Pospíšil, Rt 2. 11. 1993; P. Musil, Hanácké noviny 18. 11. 1993, též in Žurnál UP 1993, č. 7; V. Kostřica, LD 27. 12. 1993; -AFi- (A. Fickerová), Brněnský večerník 2. 2. 1994; -PH- (P. Hanuška), LitN 1994, č. 10; M. Trávníček, Proglas 1994, č. 2; D. Žváček, Tvar 1994, č. 9; -ap.-, NK 1994, č. 19; A. Peutelschmiedová, Hanácký kurýr 1994, č. 25; Z. Pechal, Opera slavica 4, 1994, č. 1; S. Pašteková, Romboid 1994, č. 7; Z. Šiška, Slavia 63, 1994, č. 2; L. Soldán, Alternativa nova 1995–1996, č. 1; N. Mlsová, Češtinář 1995–1996, č. 2; S. Rakús, Slovenská literatúra 1995, č. 6 * Jakub Arbes: P. Musil, Hanácké noviny 3. 5. 1993; -in- (I. Nermuťová), Puls (příl.) 3. 6. 1993; A. Haman, LitN 1993, č. 24; K. Komárek, LD 18. 6. 1993; B. Kolář, Učitelské noviny 1993, č. 26; M. Vojtíšková, Českolipské listy 26. 6. 1993; po (M. Pohorský), NK 1993, č. 25; M. Kapinus, Rt 21. 8. 1993; J. Schneider, Tvar 1993, č. 35–36; D. Čúzy, Romboid 1994, č. 2; D. Žváček, Hanácký kurýr 1994, č. 32; M. Šokarts (M. Strakoš), Moravský den 16. 11. 1994; A. Měšťan, Slavia 1994, č. 3; P. Mk. (P. Marek), Český časopis historický 1994, č. 4; M. Janovský, Moravský den 31. 8. 1995; M. Mlčoch, Alternativa nova 1995–1996, č. 1; D. Vlašínová, Brněnský večerník 14. 9. 1995; A. Zachová, Češtinář 1995–1996, č. 1 * Stavba básně: M. Trávníček, LD 14. 6. 1994; P. Musil, Hanácké noviny 27. 6. 1994; P. Marek, LidN (příl. Moravské listy) 19. 7. 1994; -plk- (P. Marek), Prostějovský týden 1994, č. 28; R. Czmero, Hanácký kurýr 1994, č. 35; D. Žváček, Tvar 1994, č. 17; A. Měšťan, Slavia 1994, č. 3; V. Řeřichová, ZM 1994, č. 3–4; D. Vlašínová, Naše Opavsko 1995, č. 18; P. Marek, Vlastivědný věstník moravský 1995, č. 2; L. Soldán, Alternativa nova 1995–1996, č. 1; H. Poláková, Jezik in slovstvo 40, 1994–1995, št. 6; L. Martinek, Češtinář 1996–1997, č. 3 * Před branami Omegy: V. Macura, Tvar 1995, č. 14; A. Haman, NK 1995, č. 29; M. Trávníček, Alternativa nova 1995, č. 4; M. Součková, Romboid (Bratislava) 1996, č. 6 * Stavba dramatu: V. Kostřica, Denní Telegraf 6. 2. 1997; H. Marešová, Hanácké noviny 12. 4. 1997; D. Žváček, Tvar 1997, č. 7; L. Pavera, Alternativa nova 1996–1997, č. 10 * Vnitřní vitráže: H. Marešová, Hanácké noviny 2. 1. 1997; M. Kapinus, Slovácké noviny 1997, č. 1; V. Lichý, Moravskoslezský den 29. 1. 1997, č. 24; -ac- (A. Crha), Brněnský večerník 13. 3. 1997; P. Hanuška, Tvar 1997, č. 7; P. Marek, Prostějovský týden 1997, č. 13; L. Pavera, Alternativa nova 1996–1997, č. 9; M. Trávníček, Texty, jaro 1997, č. 5; A. Haman, LitN 1997, č. 27; B. Kubešová, Český dialog 1997, č. 5; M. Zouharová, ČJL 1996–1997, č. 9–10; M. Trávníček, Proglas (příl. Literární příloha) 1997, č. 4; R. Sobotka, Svoboda 15. 10. 1997; E. Rosner, Alternativa nova 1997–1998, č. 2; AF (Al. Fetters), Náš čas 1998, č. 8; K. Komárek, Aluze 1998, č. 1; A. Crha, Brněnský den 9. 6. 1997 * Podoby prózy: B. Kolář, Hanácké noviny 26. 3. 1998; -sb- (R. Sobotka), Svoboda 4. 4. 1998; M. Kapinus, Slovácké noviny 22. 4. 1998; P. Marek, Prostějovský týden 1998, č. 16; M. Kapinus, Rt 29. 5. 1998; -šp- (Š. Prachařová), Orlické noviny 24. 6. 1998; A. Crha, Brněnský den 26. 6. 1998;  P. Musil, MfD (příl. Střední Morava) 1. 7. 1998; Š. Prachařová, Rychnovský zpravodaj  1998, č. 7–8; -lkl- (L. Klukanová), Jihlavské listy 22. 9. 1998; Š. Vlašín, Haló noviny (příl. Obrys – Kmen) 11. 9. 1998; M. Trávníček, Texty, jaro 1998, č. 9; J. Poláček, Ladění 1998, č. 3;  J. Melicher, Literárny týždenník 1999, č. 7; V. Stanzel, Host (příl. Recenzní příloha) 1999, č. 3; B. Kubešová, Zpravodaj, časopis Čechů a Slováků ve Švýcarsku 1999, č. 1; I. Harák, ČJL 1999–2000, č. 1–2; -P. A.- (P. Andruška), Slovenské pohľady 1999, č. 2; L. Pavera, ČL 2000, č. 1; A. Haman, NK 1998, č. 16 * Dílna bratří Čapků: J. Brabec, Knihovnička LitN 1999, č. 33; A. Haman, LidN 19. 8. 1999; B. Kolář, Svoboda (příl. Středomoravský deník) 28. 9. 1999; Š. Vlašín, Haló noviny (příl. Obrys – Kmen) 12. 11. 1999; J. Poláček, Rt 16. 11. 1999; -ek-, -jp-, Ladění 1999, č. 4; Z. Rédey, Rak 1999, č. 6; P. Marek, Prostějovský týden 2000, č. 1; M. Kapinus, Slovácké noviny 2000, č. 2; -sb- (R. Sobotka), Spektrum Rožnovska 1999, č. 16; P. Marek, Vlastivědný věstník moravský 2000, č. 2; B. Kubešová, Zpravodaj, časopis Čechů a Slováků ve Švýcarsku 1999, č. 11; F. Černý, Zprávy Společnosti bratří Čapků, prosinec 2000, č. 59; W. Sikora, Głos Ludu 12. 4. 2001; A. Zachová, Češtinář 2000–2001, č. 3; E. Dąbrowska, Stylistyka (Opole) (2000); J. Melicher, Romboid 1999, č. 10; D. Vlašínová, Sborník prací Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě, řada literárněvědná (2001); M. Trávníček, Alternativa plus 1999–2001, č. 3–4; A. Gawarecka, Slavia Occidentalis (2000); M. Hronek, Hanácký a středomoravský den 23. 9. 1999 * Dílna Miroslava Horníčka: B. Kolář, Svoboda (příl. Středomoravský deník) 24. 11. 1999; B. Kolář, Hanácký a středomoravský den 1. 12. 1999, též in Olomoucký den; L. Pavera, MfD (příl. Střední Morava) 29. 1. 2000; Š. Modrý, Rychnovský zpravodaj 2000, č. 2; P. Marek, Prostějovský týden 2000, č. 9; Š. Vlašín, Haló noviny (příl. Obrys – Kmen) 10. 3. 2000; M. Kapinus, Slovácké noviny 2000, č. 14; R. Sobotka, Svoboda 12. 4. 2000; D. Kroča, Host  (příl. Recenzní příloha) 2000, č. 4; J. Kerbr, NK 2000, č. 16; B. Kubešová, Zpravodaj, časopis Čechů a Slováků ve Švýcarsku 2000, č. 7–8; L. Lederbuchová, ČL 2000, č. 5; J. Poláček, Duha 2000, č. 4; D. Inštitorisová, Javisko 2001, č. 3; A. Štěrbová, Alternativa plus 1999–2001, č. 3–4 * Tektonika textu: L. Pavera, MfD (příl. Severní Morava a Slezsko) 29. 5. 2001, též in MfD (příl. Střední Morava) 29. 6. 2001; B. Kolář, Olomoucký týden 2001, č. 22; -lp- (L. Pavera), LidN 11. 7. 2001; Š. Vlašín, Haló noviny (příl. Obrys – Kmen) 24. 8. 2001; J. Frýzek, Orlické noviny 10. 8. 2001, též in Rychnovský zpravodaj 2001, č. 9; J. Poláček, ČL 2001, č. 5; E. Gilk, Tvar 2001, č. 21; D. Kroča, Host 2002 (příloha), č. 3; L. Šebela, Prostějovský týden 2002, č. 22; K. Komárek, Alternativa plus 2002, č. 1–2; L. Štěpán, Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity 51, řada Slavica litteraria (2002); I. Pospíšil, Kam v Brně (příl. Kam) 2002, č. 7–8; I. Pospíšil, in Sborník prací Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě, řada literárněvědná (2002); B. Bakuła, Slavia Occidentalis 59 (2002); I. Pospíšil, Stil 2003, č. 2 * Daleký dům: M. Sígl, Týdeník Mělnicko 2001, č. 32; rem (M. Reissner), Zemské noviny (příl.) 17. 7. 2001; J. Poláček, LidN 16. 10. 2001; L. Pavera, MfD 31. 10. 2001 (příl. Kraj Moravskoslezský; E. Kováčiková, Kultúrny život 2001, č. 50; B. Kolář, Olomoucké listy 2002, č. 19; Š. Vlašín, Haló noviny (příl. Obrys – Kmen) 22. 3. 2002; L. Šebela, Prostějovský týden 2002, č. 15; M. Trávníček, Alternativa plus 2002, č. 1–2; B. Jirásek, Plž 2002, č. 1; V. Stanzel, Host (příl. Recenzní příloha) 2002, č. 9; -Basil- (L. Soldán), Kam v Brně (příl. Kam) 2002, č. 12; M. Walczak, Bohemistyka (Wałbrzych) 2002, nr. 4; -zr-, Haló noviny 18. 8. 2001 * Olomouc literární: B. Kolář, Olomoucké listy 2002, č. 20; L. Šebela, Prostějovský týden 2002, č. 22; L. Pavera, MfD (příl. Střední Morava) 10. 6. 2002; J. Poláček, LidN 14. 8. 2002; I. Pospíšil, Host  (příl. Receznzní příloha) 2002; E. J. Havlíček, Pro domo sua 2002, č. 6; J. Svoboda, Alternativa plus 2002, č. 3–4; L. Štěpán, Slavica litteraria 2003 * Lexikon literárních pojmů: B. Kolář, Olomoucké listy 2002, č. 47; K. Komárek, MfD (příl. Střední Morava) 11. 12. 2002; J. Poláček, LidN 13. 2. 2003, č. 37; I. Augustin, Noviny Slezské univerzity (Opava) 2003, č. 2–3; -ian-, Moravskoslezský deník (příl. Opavský a hlučínský Region) 11. 2. 2003; L. Šebela, Prostějovský týden 2003, č. 25; J. Balhar, Naše řeč 2003, č. 1; P. Hrtánek, Tvar 2003, č. 10; I. Kolářová, Bohemistyka 3, 2003, č. 1; D. Kroča, Host 2003 (příl. Recenzní příloha), č. 7; J. Toman, Ladění 2003, č. 2; J. Hrabal, Tvar 2003, č. 17; V. Žemberová, Alternativa plus 2003, č. 3–4; L. Lederbuchová, ČJL 2004–2005, č. 1; I. Pospíšil, Opera slavica 2003, č. 3; A. Jedličková, ČL 2004, č. 5; I. Pospíšil, Stil 2003, č. 2; B. Bogołębska, Bohemistyka 2003, č. 2 * Kroky Kalliopé: L. Šebela, Prostějovský týden 2003, č. 41; -jp- (J. Poláček), LidN 9. 10. 2003; F. Valouch, Alternativa plus 7, 2003, č. 3–4; též in F. Valouch, Čas v poezii, poezie v čase (2005); -po- (J. Poláček), Ladění 2003, č. 3; Z. Bařinková, Olomoucký den 13. 2. 2004; V. Stanzel, Host 2004, č. 6; K. Komárek, Tvar 2004, č. 13; H. Veličková, Krok 2004, č. 2; L. Štěpán, Slavica litteraria 7 (2004); I. Kolářová, Stylistyka (Opole) (2004); P. Hora, Aluze 2005, č. 2; I. Pospíšil, Stil 2003, č. 2 * Možnosti Meleté: Z. Bařinková, Olomoucký den 15. 6. 2005; B. Kolář, MfD (příl. Střední Morava) 23. 6. 2005; L. Šebela, Prostějovský týden 2005, č. 36; J. Poláček, Rt 31. 8. 2005, též in Olomoucký den 5. 9. 2005; P. Hora, Tvar 2005, č. 16; I. Kolářová, Stylistyka 15 (Opole) (2006); M. Fránek, LitN 2006, č. 46; D. Kroča, Host 2006, č. 10; L. Štěpán, Slavica litteraria (2006); J. Bílek, Haló noviny (příl. Obrys – Kmen) 19. 8. 2005 * 57 plus 5 haiku: P. Hrbáč, Weles 2006, č. 27–28 * Morava a Slezsko literární: H. Bartková, Prostějovský týden 2010, č. 6; B. Kolář, Krok 2010, č. 1; Z. Bařinková, Akord 2009–2010, č. 7; P. Hora, Tvar 2010, č. 18; D. Kroča, Komenský 2010–2011, č. 1; J. Poláček, Duha 2010, č. 3–4; V. Stanzel, Střední Morava 2011, č. 31; -bé em- (B. Matyáš), Zvuk, jaro–léto 2011; B. Hoffmann, ČJL 2011–2012, č. 4 * Garance grotesknosti: B. Kolář, Krok 2010, č. 4; Z. Bařinková, Akord 2011; K. Komárek, Tvar 2011, č. 6; J. Poláček, Průhledy 2011, č. 1; I. Kolářová, Stylistyka 20 (Opole) (2011) * Ariadnino Arkanum: M. Bátorová, Slovenské pohľady 2012, č. 6 * Rakousko literární: B. Kolář, Krok 2011, č. 2; J. Poláček, LitN 28. 7. 2011; V. Stanzel, Host 2011, č. 7; Z. Bařinková, Akord 2011, č. 5 * Léta legionů: F. Cinger, Právo 7. 1. 2013; E. Gilk, Tvar 2013, č. 6; V. Stanzel, Host 2013, č. 6.
Rozhovory: F. Kobza, Kulturní měsíčník 1987, č. 2; -FK- (F. Kobza), KultM 1989, č. 3; F. Kobza, KultM 1990, č. 2; B. Kolář, Hanácké noviny 26. 1. 1995; B. Kolář, Hanácké noviny 3. 6. 1995; B. Kolář, Hanácké noviny 12. 10. 1995; B. Kolář, Hanácké noviny 26. 11. 1996; B. Kolář, Hanácké noviny 23. 1. 1997.

UKÁZKY Z OHLASŮ
Ani k Arbesovi nepřistupuje Všetička jinak – i tentokrát se zabývá kompozicí jednotlivých textů: co opus, to jedna kapitola. Autor je řadí prostě chronologicky, výběrem snad sleduje jistou žánrovou reprezentativnost (vedle rozborů romanet analyzuje také Arbesovy romány, povídku Moderní Magdaléna, drama Rodinné drama a také soudničky), nicméně o kritériích svého výběru žádnou informaci nepodává. Očekává-li čtenář (jak implikuje chronologické řazení), že autor bude chtít postihnout vývoj Arbesovy poetiky od raných textů po práce zralé, bude zklamán. Analýzy jednotlivých Arbesových textů jsou prováděny izolovaně a Pokus o závěr nepřináší o mnoho více než souhrn dílčích poznatků, konstatování, že ten a ten jev se vyskytuje u Arbesa tam a tam. Problematické jsou rovněž některé závěry o funkci jednotlivých jevů: Všetička má sklon si funkce a významu zaregistrovaných kompozičních významů buď vůbec nevšímat, nebo jejich význam nivelizovat. Je to dáno snad i tím, že jeho metoda je jednak příliš deskriptivní a pojmová síť (explicitně je prezentována v jeho Kompoziciáně) je nadto nedostatečná. Ruský formalismus byl jistě nesmírně podnětnou metodologií, ale po více než šedesáti letech je teoretický instrumentář pro analýzu prózy přece jen poněkud propracovanější, jemnější.
J. Schneider: Otazníky nad charakterem Jakuba Arbesa, Tvar 1993, č. 35–36, s. 21.

Román začíná v roce 1900, kdy na Arbese v listopadovém čísle Besed Času nevybíravě zaútočil kritik podepsaný Gamma – Gustav Jaroš (nedůvěřivý Tomáš mezi čtenáři si může tento text snadno v knihovně nalistovat). Všetička tuto událost literárního života přijal jako ústřední bod, ze kterého rozbíhá své vyprávění a rekapituluje zpětně dosavadní úhelné momenty Arbesova života. Kompozičně tak Všetičkův životopisný román stále pulzuje mezi časovou rovinou přítomnosti (listopad 1900 až duben 1914, přičemž obě ta data se u něj opticky velmi sbližují, jako by rámcovala dlouhé Arbesovo umírání, nekonečně dlouhé loučení se životem). Kompoziční záměr Všetičkova životopisného románu si tak podřizuje i rytmus závěru Arbesova života, ba přímo anuluje posledních jeho patnáct let, když je mění jen v prostor meditace, hořkého účtování s protivníky a vzpomínek. Fikce tu má sice ještě jiné, nápadnější prostředky (vyprávěním prostupuje několik symbolických motivů – záhadná figura tajemného vozataje, pták Fénix, modrý motýl Morphoachilaena, jelínek), ale většinou se musí spokojit s nenápadným posunutím životopisného faktu (Máchovo písmo, jehož tajemství Arbes odhalil, je u Všetičky vztaženo k šifrám řecké abecedy značkujícím Arbesovy životní protipóly). Všetička zamýšlel vytvořit beletristický text, napsat román, ale současně neměl chuť vzdát se ambicí literárněvědných a vlastně i osvětových: chtěl podat zevrubnou Arbesovu biografii. Uplatnění obou těchto záměrů najednou vyžaduje určitý problematický kompromis, volá po všestranně poučeném vypravěči plnokrevně epickém, ale současně i po vypravěči poučujícím, vypravěči, který je průvodcem po prostorách vlastního románu. […] To je obecný problém, se kterým musí prostě žánr životopisného románu počítat: buď autor vsadí na plastický obraz, na autonomní vyprávění, pro které konkrétní osud konkrétní historické postavy bude spíše záminkou a dobové reálie historické, kulturní a sociální jen rekvizitárnou pro hru ve stylu retro, nebo se pustí současně i do výkladu, objasňování příčin, komentářů a poznámek, které pak musí nápadně nenápadně včleňovat do textu.
V. Macura: Životopisný román s kompozicí (a s nostalgií), Tvar 1995, č. 14, s. 22.

Všetička ale v souladu se svým oblíbeným interpretačním zaměřením dal přednost rozboru kompoziční výstavby Rážových próz a prezentaci vybraných kompozičních postupů. Tím se dá jistě dokázat spisovatelova dovednost, ale podle mého názoru při tom přijde zkrátka celkový smysl uměleckého textu; a právě jeho vystižení nebo aspoň přiblížení bychom v literárněvědné monografii čekali. Všetičkovy analýzy numerického principu, osudového prostoru nebo syžetového rytmu jsou jistě seriózní a pravdivé, ale o širším významu probíraných próz nám řeknou asi stejně, jako by nám o hudební skladbě prozradil pouhý rozbor jejich harmonizace a instrumentace. Navíc se domnívám, že některá Všetičkova zjištění se smyslem Rážových textů souvisí jenom velmi volně.
K. Komárek: Grotesknost totality i svobody, Tvar 2011, č. 6, s. 22.

Přiznám se, že jsem do Všetičkovy perfektní knihy Ráže nečetl, ale nikoliv záměrně – prostě to tak vyšlo. Až jeho kniha mě k Rážovi připoutala a nelituji toho. Je to charakterní muž znalý svého řemesla, jenž nic nepředstírá: to je ta partie, která Všetičku asi přilákala, cit pro tvar, experiment (pokusnictví, jak říká Všetička, a autora vyzývá: jen houšť a větší kapky), na jeho prózách si mohl Všetička se svou kompoziční poetikou vyhrát.
I. Pospíšil: Pocta Františku Všetičkovi, Proudy 2012, č. 1, týž in L. Pavera – I. Pospíšil (eds.): Architektura textu: Sborník k 80. narozeninám Františka Všetičky (2012), s. 137.

Autor nevyužil ani potenciální významové hry, kterou mu nabízel na první pohled nezvyklý název. Legion je tradiční starořímské označení narážející – jak také jinak – na Langerovo působení v československých dobrovolnických jednotkách. Jediný, kdo tohoto knižního výrazu použije, a to v ironickém slova smyslu a ve zcela jiném kontextu, je Jaroslav Hašek, když komentuje porážku své Strany mírného pokroku v mezích zákona po volbách v červnu 1911. Anaforicky znějící název tedy představuje pouhou ornamentální dekoraci, jež s příběhem samotným souvisí pramálo. Při bližším ohledání Všetičkových vědeckých prací z posledních let zjistíme, že jde doslova o autorovu manýru, což dokládají tituly Podoby prózy, Tektonika textu, Kroky Kalliopé, Možnosti Meleté, Garance grotesknosti, Ariadnino arkanum. Je-li životopisný román v příslušných příručkách charakterizován jako žánr na pomezí beletrie a literatury faktu, mám za to, že Všetičkova próza má příliš blízko k druhému pólu. S výjimkou nečetných pasáží konstruujících potenciální inspiraci několika Langerových děl v ní mnoho uměleckých hodnot nenajdeme.
E. Gilk: Životopisný román – Qui bono? Tvar 2013, č. 6, s. 20.

Čtenáři teoreticky vyzbrojenému předchozím studiem (či paralelní četbou) Všetičkových odborných knih se otevírá pole pro takřka detektivní zkoumání textu a odhadování zákonitostí jeho výstavby, která se mimo jiné vyznačuje symetrií danou užitím středové kapitoly a rozvržením motivů – například matčina ušní choroba se objeví ve třetí kapitole od začátku a při vzpomínce na matku ve třetí kapitole od konce, obdobně je ve třinácté kapitole líčena Františkova návštěva italského Assisi, hlavní postavou reflektovaná opět třináct kapitol od konce. Intuitivní a snové scény, postava rezonéra, digresivní kapitoly, signifikantní čas, barevná symbolika, to vše ukazuje, že v knize vládne pevná autorská ruka a až konstruktérský um.
V. Stanzel: Langerovská anabáze, Host 2013, č. 6, s. 75.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Bibliografická databáze ÚČL AV ČR

Autor hesla: Jiří Severa (2013)
Aktualizace hesla: 12. 7. 2014 (js)
Aktualizace bibliografie: 12. 7. 2014 (js)

Miroslav KAPINUS

* 31. 12. 1931, Blížkovice u Moravských Budějovic

Kapinus, Miroslav (Foto ZPLO2_334) (2)Ze septimy moravskobudějovického gymnázia přešel na tehdy právě založené pedagogické gymnázium v Jihlavě, po maturitě požádal o umístění na Moravské Slovácko.
Působil jako učitel na několika základních školách na Uherskohradišťsku (Bánov, Vlčnov, Strání). Poslední jmenovaná obec je významná nejen pro tamní Kapinusovo profesní působení (založil zde i literární kroužek, který se stal několikrát vítězem celonárodní soutěže dětské literární tvorby), ale Strání je často vzpomínáno i v jeho básních. Stál u zrodu Divadla poezie v Uherském Brodě v 50. letech, které bylo prvním souborem toho typu v republice a jehož členy byli studenti středních škol, úzce spolupracoval taktéž s divadelními soubory ve Vlčnově a ve Strání-Květné. Ve druhé polovině 70. let studoval dálkově na PdF UP. Zde ho vyučoval František Všetička, s nímž Kapinuse dodnes pojí blízké přátelství. Kapinus se již při studiích hluboce zajímal o francouzskou poezii a později se stal i překladatelem děl J. Cocteaua, L. Aragona, Saint-Pol-Rouxe, R. Desnose.

Psal fejetony do Slováckých novin, Rovnosti, Mladé fronty Dnes, Učitelských novin ad., přispíval taktéž do Literárního měsíčníku, Alternativy novy, Malovaného kraje, Tvorby, Kulturního rozvoje, jeho díla zazněla i na rozhlasových vlnách: povídka Poslední noc Jana Amose či povídka o Felixi Kadlinském Slavíček z Moravy (obě na Čs. rozhlase Brno v roce 1992), druhá jmenovaná povídka vycházela i na pokračování ve Slováckých novinách (1998). Kapinus je nositelem Ceny Učitelských novin za rok 1987, byl třikrát nejúspěšnějším autorem nakladatelství Alisa, je autorem vítězné básně v soutěži o Cenu Kantrix Kingové, získal třikrát Cenu královny Alisy, dvakrát Cenu Benjamina Kinga i ocenění na mezinárodní literární soutěži v polském Strumienni (2005).

Kapinusova tvorba je pozoruhodně jednotná – lyrický subjekt se toulá krajinou, je okouzlen přírodou, vnímá přírodní krásy v každém sebenepatrnějším detailu a v každé sebemenší proměně dané roční či denní dobou, vyslovuje svou úctu k zemi a k moravské kulturní tradici, lásku k domovu, vrací se do dětství – setkáváme se často s motivem paměti, dávna, vzpomínek a obecně času. Tímto naladěním, včetně tematizace ticha i obliby čtyřveršové formy, je autor blízký Janu Skácelovi, v básnickém zachycení různých druhů květin pak zaznívá i ozvěna Jakuba Demla (či Roberta Desnose, jehož Kapinus překládal a jehož čtyřverší si zvolil jako motto svého výboru Rosou ozdobené ráno), v próze Chvála luk zveřejněné v časopise Obrys – Kmen (2001) nacházíme jako motto dvojverší Fráni Šrámka. Tematizace lásky a krásy ženského těla patří také k výrazným stálicím Kapinusovy poezie.

Svými verši doprovodil grafiky K. Holíka (Doma, 1992) či akty K. Beneše (Lásky dech, 1998, taktéž jako samostatný oddíl výboru Rosou ozdobené ráno, 2005).

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Doma (BB 1992); Moravské ticho (BB 1992); Poslední noc Jana Amose (P 1992); Slavíček z Moravy (P 1992, 1998); Večírek ve dvou s B. Smišovským (BB 1994); Korálky na stéble trávy (BB 1997); Lásky dech (BB 1998); Terezčiny oči (P 1992); Píseň země (BB 1999); Rok na Slovácku (BB 2000); Zrcadlení času (BB 2005); Chvály (TT 2006).
Výbory: Rosou ozdobené ráno (BB 2005).
Příspěvky ve sbornících: Uherský Ostroh poetický (1997); Na druhém břehu: Sborník členů Unie českých spisovatelů (2002); Současná poezie (2004); Vycházející hvězdy (2004); Milostná poezie (2004); Básníci třetího tisíciletí (2004); Současná poezie 2005 (2005).
Překlady: J. Cocteau: Hra v šachy (1992); R. Desnos: Zítra se bude mluvit řečí květin (2000).

LITERATURA

Studie a články: F. Všetička: Básník ze Strání, Alternativa nova 1996/1997, č. 5; F. Všetička: Zotvírán větrem do všech stran, in Z paměti literární Olomouce (2006); M. Červinka: Kniha brodského básníka skončila ve věži, Slovácký deník 7. 11. 2007, dostupné z: http://slovacky.denik.cz/zpravy_region/miroslav-kapinus-kniha-basni-2.html; L. Machala: Olomoucká polistopadová poezie, in Bohemica Olomucensia, Litteraria (2009); (poh): Básník Miroslav Kapinus slaví 80 let, Slovácký deník 4. 1. 2012, dostupné online: http://slovacky.denik.cz/tydenik_slovacko/basnik-miroslav-kapinus-slavi-let20120103.html.
Recenze: Doma: F. V., Miroslav Kapinus: Doma, Literární noviny 1993, č. 15; E. Horelová, Hold Moravě, Svobodné slovo 28. 9. 1994, též Svobodné slovo, Brno 5. 10. 1994 * Moravské ticho: L. Soldán, Básník jižní Moravy, Svobodné slovo, Brno 6. 4. 1993; R. Burián, Moravská poezie, Rovnost 22. 4. 1993; (jur), Tiše, ale slyšitelně: Brněnský večerník 10. 5. 1993; M. Trávníček, Verše ticha, luk a Strání, Lidová demokracie, Brno 6. 8. 1993 * Večírek ve dvou: M. Trávníček, Básně ticha a družné samoty, Zprávy Spolku českých bibliofilů v Praze 1994, č. 1/4 * Korálky na stéble trávy: F. Všetička, Čtyřverší Miroslava Kapinuse, Literární noviny 1998, č. 5; (nepodepsáno), Miroslav Kapinus: Navlékání korálků, Rozmarýn 1997, (podzim) * Rosou ozdobené ráno: A. Mikulášek, Kouzlo tradičnosti, Obrys – Kmen 2005, č. 39; M. Vašinová, Rosou ozdobené ráno, Malovaný kraj 2005, č. 5; F. Všetička, Miroslav Kapinus, Rosou ozdobené ráno, Akord 2010, č. 7.
Rozhovory: (nepodepsáno), Moravské ticho, Malovaný kraj 1993, č. 1.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Miroslav Kapinus si poněkud opožděně dodělával dálkově vysokou školu. Činil tak na olomoucké Pedagogické fakultě, kde jsem jej také poznal. Bylo to v druhé polovině sedmdesátých let, já byl učitel, on žák, byť byl o nějaký ten měsíc starší než já. Tehdy mi v jednom přiléhavějším okamžiku dal k přečtení svou rozsáhlejší báseň, vlastně poému, jež se ve své prvotní podobě jmenovala Paměť. Poému jsem si tehdy přečetl a připadala mi jako zjevení. Připomínala tvorbu Horovu třicátých let a podstatně se odlišovala od produkce normalizačních veršotepců.
F. Všetička: Zotvírán větrem do všech stran, in Z paměti literární Olomouce (2006), s. 333.

Kapinus patří k nehlučným básníkům, kterým se nejlépe naslouchá v tichu samoty s výhledem do hvězdné noci nebo do sluncem trýzněné zahrady. Mluví vlastním hlasem a dokáže přesvědčit o křehkém kouzlu starých věcí.
M. Trávníček: in M. Kapinus: Rosou ozdobené ráno, Napsali o autorovi (2005), [s. 100].

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Bibliografická databáze ÚČL AV ČR

Autorka hesla: Iva Chomiszaková (2012)
Aktualizace hesla: 13. 4. 2014 (ich)
Aktualizace bibliografie: 13. 4. 2014 (ich)

Radek MALÝ

* 24. 7. 1977, Olomouc

Maly, Radek (Foto Paul Vierkant) - Kopie

zdroj: P. Vierkant

Vystudoval germanistiku a bohemistiku na FF UP, na KB získal v roce 2005 doktorát, 2006–2013 zde působil jako odborný asistent a od roku 2013 jako docent. Vyučuje translatologii, německy psanou literaturu z českých zemí, literární expresionismus, literaturu pro děti a mládež, nakladatelskou praxi a komparatistiku. Od roku 2011 je vedoucím katedry tvůrčího psaní na LA-SŠJŠ v Praze.

Prvním podnětem k uveřejňování vlastní tvorby byla pro Radka Malého dvě ocenění v literární soutěži studentů UP. V roce 1999 získal 2. místo v kategorii drama, o rok později zvítězil v kategorii poezie. Uznání jeho veršů v této soutěži mu dodalo dostatek sebedůvěry k účasti v soutěžích celonárodních a mělo vliv na krystalizaci jeho stylu.

V rámci germanistického studia se účastnil přednášek Ludvíka Kundery, jenž je i autorem doslovu k Malého sbírce Větrní, v němž Kundera vzpomíná: „Radka Malého jsem poznal za svých olomouckých germanistických přednášek. Všiml jsem si ho proto, že patřil k několika málo mládencům, dominovaly totiž dívky. Sedával většinou hodně vzadu a soustředěně psal. Jestli zaznamenával mé výklady (o německém dramatu a poezii, romantismu, baroku, expresionismu a dadaismu), nebo skicoval vlastní verše, na to jsem se ho nikdy nezeptal. Vyhlašoval jsem vždy překladatelské básnické soutěže, jichž se zúčastňovalo dvacet až třicet studentů, na sklonku semestru se výsledky rozebíraly, konfrontovaly, bývalo to často veselé, neboť konkrétní. Radek Malý se zřetelně odlišoval od většiny posluchačů, byl totiž mimořádně sečtělý, což je stále vzácnější, rychle zvládal veršové řemeslo a v rozmluvách neupadal do mlhavých řečí o Inspiraci, Intuici a Tvoření (samá velká písmena!), nýbrž mluvil věcně o práci.“ (L. Kundera: doslov Na cestu, in R. Malý: Větrní, s. 101.) Výsledkem Malého překladatelských snah bylo ještě v době jeho studií vítězství v překladatelské soutěži Jiřího Levého v kategorii Poezie (2000). Překladům z němčiny se Malý nadále hojně věnuje, zaměřuje se zejména na tvorbu expresionistů, jimiž se zabýval i v mnoha svých odborných pracích včetně disertace nazvané Spásná trhlina. Reflexe poezie Georga Trakla v české literatuře. Její knižní podoba byla v roce 2008 oceněna Čestným uznáním rektora UP autorům vědeckých monografií. Sestavil též malou antologii poezie německého expresionismu nazvanou Držíce v drzých držkách cigarety.

Vlivy expresionistických autorů jsou patrné i v Malého tvorbě básnické. L. Kundera uvádí hned několik jmen, která se mu v souvislosti s Malého dílem jeví relevantní – Alfred Lichtenstein (tomu je věnována báseň Soumrak ze sbírky Větrní), Jakob van Hoddis, Georg Heym (jemu je ve Větrní dedikována báseň Umbra Vitae), Georg Trakl či Karl Lubomirský, jehož přeložené verše Malý vydal v roce 2003 pod názvem Pták nad hořícím lesem. Dle Kundery byla právě práce na překladech posledního jmenovaného autora pro Malého inspirací k výrazné formální proměně oproti prvním básnickým pokusům, a to k narušení pravidelného verše, které se projevilo již v debutu Lunovis a ještě výrazněji pak ve druhé sbírce Vraní zpěvy, za niž Malý získal Cenu Jiřího Ortena. Z českých velikánů jmenujme jako Malého vzory např. Bohuslava Reynka či Františka Halase, k jehož odkazu se Malý ve Vraních zpěvech přímo hlásí např. v básni Sépie.

Výše uvedená proměna ve formální stránce básní koresponduje se zkušenostmi a niternými pocity ze studijních pobytů, jež Malému skýtaly dříve nepoznanou inspiraci a další úhly pohledu na svět. Tento jev související i s objevováním nových a zásadních básnických vzorů shrnuje ve svém rozhovoru pro Žurnál UP: „Olomoucká alma mater na mě působila během studentských let jako hodná maminka, která ale v pravou chvíli poznala, že za pecí se zkušenosti nasbírat nedají. Takže univerzitou života mi byl jeden semestr studia v Jeně, kam jsem vyjel s programem Erasmus/Socrates. Bylo to paradoxně už po státnicích z germanistiky, tudíž bez velkého stresu ze shánění kreditů, a tím spíš jsem se mohl soustředit na prozkoumávání místní univerzitní knihovny. V té jsem také objevil rakouského básníka Georga Trakla, kterého jsem začal v Jeně překládat. Celý ten život v Německu, bydlení na odlehlém sídlišti, výlety po Durynsku, myslím ovlivnily mou tvorbu zásadně. V Jeně z velké části vznikly Vraní zpěvy, má druhá knižně vydaná sbírka poezie.“ (dostupné z: http://www.absolventi.upol.cz/zpravy/clanek/radek-maly/). V této sbírce se k pobytu v Německu vážou dva oddíly. Ten první z nich odkazuje svým názvem Arbeit macht frei (básně z Němec) k nápisům umísťovaným na brány koncentračních táborů. Stálou přítomnost neslavné kapitoly německé historie zachycuje autor např. hned v první básni tohoto oddílu, a to ve verších „Neonacistů kroky duní / v periferii s hořkou vůní“. (Lobeda-Ost, Trakl: Vraní zpěvy, s. 25.) Až mrazivě přesvědčivě působí částečně německy psaná báseň Es ist mir trotzdem kalt (Vraní zpěvy, s. 33): „Buchenwald, Osvětim / Svým černým svědomím / Já, velké Německo, / Tě kluku posvětím / Tak pojď blíž / Se přece nebojíš / Viď? // Osvětim, Buchenwald / Zima je, Zmrznu ti / Zatop si Přidej plyn / Es ist mir trotzdem kalt / Tak pojď blíž / Se přece nebojíš / žít?“

Cestování je hlavním námětem sbírky Větrní, o čemž svědčí i její hravě víceznačný podtitul Zcestné verše. Ač je první oddíl ironicky nazván Jakýpak doma a v jednotlivých básních jsou zachycena různá místa, která lyrický subjekt navštívil, jeho kroky přesto vždy vedou zpět do rodné Olomouce, o čemž svědčí básně napříč celou Malého tvorbou: Svatý kopeček – bazilika Minor (Lunovis, s. 30), uvedená dvojverším Jiřího Wolkera, báseň Olomouc, 2. 4. 2001 a Slunovrat 2001 (obě ze sbírky Vraní zpěvy), ale zejména pak právě poslední oddíl sbírky Větrní, jež je uveden tímto čtyřverším (psán je nejprve v němčině a s poznámkou „opsáno z posluchovských božích muk“): „Kam spěcháš, milý poutníku? / Zůstaň chvíli stát. / Pozři Ježíšův strach a pot, / pak pokračuj v cestě dál“. (S. 63.) Básnickou sbírku Světloplaší uvádí čtyřverší Karla Lubomirského – touto formou je napsána celá první část sbírky, pro druhou pak básník zvolil pouze verše volné. Sbírce dominuje vnímání lidského údělu ústící v hořkost, tíseň až zmar, přinejmenším však v pochybnosti a lidskou bezradnost. Ta je vyjádřena zvýšenou četností otázek, na něž lyrický subjekt nenachází odpovědi. I stísněný prostor čtyř veršů stačí Malému k nastolení paradoxu či výraznému nebo přinejmenším překvapivému pointování: „kam spěchá mladý mnich? / tak plachý, tiše, / s provazem v pase kapucín? / tam další… provaz metr výše… / houpe se. z nebe kape cín.“ (S. 38.) Malý je taktéž mistrem v sugestivním navození atmosféry – ne zřídka toho dosahuje pomocí synestezie: „je vlnobití. chce se žít až k zblití. / na nočním větru slaný pleskot cích. / majáky? ano. když jde proud, tak svítí. / obrázky bohů po všech záchodcích.“ (S. 27.)

Radek Malý tvoří rovněž knihy pro děti – spolu s Hanou Mikulenkovou je autorem série učebnic českého jazyka a literatury pro první stupeň základní školy a autorského Slabikáře, jenž byl oceněn jakožto Nejkrásnější dětská kniha Knižního veletrhu v Havlíčkově Brodě za rok 2004, publikoval taktéž verše ke knize Šmalcova abeceda, která nese ocenění Nejkrásnější česká kniha v kategorii Knihy pro děti a mládež. Je autorem prózy František z kaštanu, Anežka ze slunečnic, která byla nominována na Zlatou stuhu v kategorii Beletrie pro děti a mládež, a dvou básnických sbírek pro děti: Kam až smí smích (2011), která získala Cenu ministryně školství za přínos k rozvoji dětského čtenářství v anketě Suk 2009, a Listonoš vítr (2011), jež byla ověnčena cenou Magnesia litera v kategorii Kniha pro děti a mládež (2012). Cenu Magnesia litera získal celkem dvakrát – tu první v kategorii poezie za sbírku Větrní: (zcestné verše) a již jeho debut Lunovis se dočkal v této soutěži nominace v kategorii Objev roku (2002). Vedle již zmíněných ocenění je Radek Malý taktéž držitelem Ceny Českého rozhlasu a čestného uznání v soutěži Alfreda Radoka za rozhlasovou hru Pocit nočního vlaku.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Lunovis (BB 2001); Vraní zpěvy (BB 2002); Větrní (BB 2005); Šmalcova abeceda: krásy světa v abecedním pořádku na důmyslných vyobrazeních a (nikoliv na posledním místě) hádanka na každém listě! (Kresby Petra Šmalce básněmi ilustrovali Radek Malý, Markéta Šimková a Jiří Dvořák 2005); František z kaštanu, Anežka ze slunečnic (P pro děti 2006); Pocit nočního vlaku (rozhlasová hra, 2006); Pocit nočního vlaku (knižní realizace rozhlasové hry, 2008); Malá tma (BB 2008); Černé hoře. Dobrodošli (D 2008); Pocit nočního vlaku (audiozáznam rozhlasové hry, 2009); Kam až smí smích (BB pro děti 2009); Listonoš vítr (BB pro děti 2011); Na shledanou v zoo! O jednom útěku makaků; Makak blokuje (komiks, kresby Jozef Danglár Gertli); Světloplaší (2012); Kamarádi z abecedy (BB pro děti 2012); Všelijaké řečičky pro kluky a holčičky (BB pro děti 2013); Moře slané vody (BB pro děti 2014); Příhody matky Přírody (PP pro děti 2014).
Příspěvky ve sbornících: Cestou (2003); Hvizd žlutého inkoustu (a facka). Texty k nové české literatuře na přelomu století (2003); Czech literature at the turn of the millennium/ Neue tschechische Literatur an der Jahrtausendwende (2003); Antologie nové české literatury 1995–2004 (2004); Co si myslí andělíček (2004); Antologie české poezie II. díl: 1986–2006 (2007); Haná v poezii (2008); Současní čeští spisovatelé knih pro děti a mládež II. (2008); Kdybych vstoupil do Kauflandu, byl bych v Brně. Brno v české poezii (2009); Nejlepší české básně 2009 (2009); Nejlepší české básně 2014 (2014).
Překlady: J. P. Strelka: Literatura a politika (2000); I. Fürst-Fialová: Expresionismus (2000); K. Lubomirski: Pták nad hořícím lesem (2003, překladatel a editor); G. Trakl: Podzimní duše (2005, překladatel a editor); E. Kästner: Třináct měsíců (2006, překladatel a editor); Držíce v drzých držkách cigarety. Malá antologie poezie německého expresionismu (2007, překladatel, editor a autor medailonů); H. Sonnenschein: Zaběhl jsem se s toulavými psy (2009, překladatel, editor a autor doslovu); R. M. Rilke: V cizím parku (2014, překladatel); Malé lalulá (2014, překladatel, editor a autor doslovu).
Odborné práce, učebnice: Slabikář (s Hanou Mikulenkovou 2004); Spásná trhlina: reflexe poezie Georga Trakla v české literatuře (2006); Poetický slovníček dětem v příkladech (2012); Domovem v jazyce: české čtení Paula Celana (2012); 2 krát 101 knih pro děti a mládež (2013, spoluautor).

LITERATURA

Studie a články: -kul-: Ortenova cena pro Radka Malého, Lidové noviny 17. 9. 2003; R. Kopáč: Ortenova cena pro Radka Malého, Právo 19. 9. 2003; -ova- (O. Vašková): Ortenova cena za rok 2003 byla udělena, Knižní novinky, č. 18; V. Novotný: Vavříny pro poezii, Český jazyk a literatura 2003; R. Kopáč: Komu cenu za poezii?, MF Dnes 23. 3. 2006; L. Kundera: doslov Na cestu, in: Radek Malý: Větrní; F. Cinger: Vyhrál fotograf Jan Reich, u čtenářů Petr Sís: Na slavnostním večeru bylo rozděleno deset cen Magnesia Litera, Právo 25. 4. 2006; A. Horáčková: Autorem Knihy roku je fotograf, MF Dnes 25. 4. 2006; P. Šrámek: Zkušená, oceněný a neznámá: Jak porotci Magnesia Litery hodnotí poezii, A2, č. 19; P. Mandys: Návrat Milana Kundery: Co se stalo v české literatuře, Týden 2006, č. 49, příl. Kronika roku 2006; D. Iwashita: Velký člověk a malá kniha, Lidové noviny 16. 12. 2006, příl. Orientace; Z poezie Radka Malého, Krok 2007, č. 3; L. Strnadová: Scénické čtení nabídne svezení nočním vlakem, Mladá fronta Dnes 27. 2. 2008, Střední Morava Dnes; M. Nyklová: K větší slávě knih, Knižní novinky 2009, č. 12; J. Holý: Cena pro Malou tmu Radka Malého, Host 2009, č. 7; V. Fischerová: Doslov, in: R. Malý: Kam až smí smích (2011); H. Říhová: Paratexty v knihách nakladatelství Meander, Ladění 2010, č. 1/2; B. Grögerová: [Milé děti, jsem dopis, který napsala jedna babička v Praze…], předmluva in: R. Malý: Listonoš vítr (2011); A. Kocábek: Aby se nám lépe četlo, Týden 2012, č. 14; J. Beneš: Od kaštanů v Čechových sadech vedla cesta k Magnesii Liteře, Olomoucký deník 6. 4. 2012; L. Skácelíková: Cena Magnesia litera putuje k básníku a překladateli z Univerzity Palackého, Žurnál Univerzity Palackého online 5. 4. 2012.
Recenze (výběr): Lunovis: R. Kopáč, Pozor na něj!, MF Dnes 1. 3. 2002; R. Fridrich, Postexpresionistická prvotina, Tvar 2002, č. 8 * Vraní zpěvy: R. Kopáč, Drzá, ale vyzrálá tvorba, MF Dnes 11. 2. 2003; J. Hušek, Vraní zpěvy Radka Malého, Host 2003, č. 4, příl. Recenzní příloha; V. Novotný, Jak básnit, byv vyplivnut vaginou do stoky života, Labyrint revue 2003, č. 13/14, též in V. Novotný, Ta naše postmoderna česká, Kritiky a eseje 2008; P. Čermáček, Otázky, Weles 2004, č. 19 * Větrní: M. Kovářík, Nezcestné verše z Větrní inspirované putováním, Týdeník Rozhlas 2005, č. 29; R. Kopáč, Třikrát poezie z Petrova: Ohnisko, Kafka, Malý, Psí víno 2005, č. 34; J. Suk, Variace na romantickou pouť, Host 2005, č. 9; J. Chrobák, Něžná, skřípavá hudba, Tvar 2006, č. 4; K. Říhová, Cestování ve verších, Literární noviny 2006, č. 17; R. Fridrich, Větrné vlání, Weles 2006, č. 26 * František z kaštanu, Anežka ze slunečnic: P. Mandys, Literární kapsář, Týden 2006, č. 47; J. Patočka, Knihovnička vánočních dárků pro děti, Literární noviny 2006, č. 51; G. Pleska, Nebát se říct nic, Tvar 2007, č. 14; J. Čeňková, O Františkovi a Anežce, Host 2007, č. 8 * Pocit nočního vlaku: A. Sedláčková, Noční vlak „jel“ pro náročné publikum, MF Dnes 6. 3. 2008, Střední Morava Dnes * Malá tma: -Dora-, Básně oceňovaného autora jsou jen stylistická cvičení, MF Dnes 28. 11. 2008; J. Chrobák, „Vítr se skřípnul ve dveřích a sténá“: Aneb: když je báseň hudba, Weles 2008, č. 35/36; M. Chocholatý, Uchopit svět jak červa mezi prsty, Host 2009, č. 2; K. Piorecký, Evropský básník z Olomouce, Tvar 2009, č. 6 * Kam až smí smích: J. Šrámková, Radek Malý, Kam až smí smích, A2 2009, č. 23; G. Pleska, Nechte maličkých přijít k Malému, Tvar 2010, č. 5 * Listonoš vítr: H. Veličková, Listonoš vítr šeptá verše dětem, Krok 2011, č. 2; Lucie B: Nasápáno děti, Tvar 2011, č. 14.
Rozhovory (výběr): M. Grass, Malý: Necítím se zastrčený, Olomoucký den 25. 3. 2003; R. Václavík, Básník Radek Malý dostal Ortenovu cenu, MF Dnes 8. 11. 2003, Střední Morava Dnes; O. Horák, Georg Trakl jako experimentátor, Lidové noviny 12. 5. 2005, příl. Kulturní premiéry; D. Kaprálová, Napsat báseň je magický rituál: Radek Malý, absolvent olomoucké univerzity, patří k velkým básnickým talentům, sám se považuje za překladatele, MF Dnes 6. 5. 2006, Střední Morava Dnes; E. Gilk, „Nad tím, co píšu, nemám moc“: rozhovor s Radkem Malým u příležitosti jeho třicetin, Krok 2007, č. 3; T. Hrbek, Mezi uměním, řemeslem a vědou: Rozhovor s básníkem, překladatelem a literárním vědcem Mgr. Radkem Malým, Ph.D., [online] absolventi.upol.cz; A. Palán, Předčítat dětem na veřejných čteních je adrenalinová záležitost, Host 2011, č. 8, dostupné též online: http://casopis.hostbrno.cz/archiv/2011/8-2011/predcitat-detem-na-verejnych-ctenich-je-adrenalinova-zalezitost; Hlavně, že to pořád ještě kolotá: rozhovor s Radkem Malým, Tvar 2012, č. 13, dostupné též online: http://www.itvar.cz/cz/2012/13-2012-maly-316.html.

UKÁZKY Z OHLASŮ

I v druhé knížce olomouckého básníka Radka Malého (1977) je konstantou jeho vázaných veršů záměrně přepínaná exprese, kterou autor místy odlehčuje morgensternovskou groteskou a dekadentní stylizací. Tvůrce se přivrací k noci, k nevědomému pólu člověka, k snění a tmě, neboť „ze tmy jsme vzešli a v tmu se obrátíme“. Ale noc v Malého poezii není rejdištěm surreálných fantomů, koncentrátem fascinace a strachu z neznámých krajin; je prozářena chladným stříbrem měsíce, které nasvicuje život člověka jako směšné potácení se ke smrti. Básník, který „už delší dobu lidma vlastně pohrdá“, je zarputilý individualista, anarcho-pacifista, který striktně odmítá autority a zažité hierarchie hodnot. Suverénní výpověď drzého a překvapivě vyzrálého autora!
R. Kopáč: Drzá, ale vyzrálá tvorba, MF Dnes, 11. 2. 2003, s. C6.

Sečteme-li všechny dílčí postřehy, vyjde nám takovýto výsledek: Vraní zpěvy Radka Malého jsou určeny takovému čtenáři, který netrvá na originalitě a překvapivosti tvůrčích postupů a prostředků a raději se pohybuje po literárních cestách jemu dobře známých. Musí být ovšem vybaven takřka božskou trpělivostí a jeho pozornost musí být značně selektivní, protože prázdných a bezcenných míst je v knížce opravdu mnoho.
J. Hušek: Vraní zpěvy Radka Malého, Host 2003, č. 4, s. XII.

Básník a překladatel Radek Malý se po čase vrátil k tvorbě pro děti. Do knížky Kam až smí smích sebral svoji lyriku, kterou napsal pro čítanky a slabikář nakladatelství Prodos i pro titul Šmalcova abeceda. Je to bohatá žeň: více než sto padesát textů různých tvarů, na různá témata – a také různých kvalit. Radek Malý svou tvorbou pro ‚dospělé‘ opakovaně dokázal, že vysoká kultura formy mu nečiní žádný problém. To je zřejmé i z jeho nynějšího titulu: básník si jednou vezme k ruce čtyřverší, jindy sonet, do třetice hádanku, vizuální hříčku nebo drobnou prózu. Zvládne zrýmovat dny v týdnu a měsíce v roce, písmena abecedy, vyjmenovaná slova, prsty na ruce – a nakonec i rýmu. A je v tom dojemně staromilský: před aktuálními civilizačními výmysly a městskými kulisami dává přednost živé a svobodné přírodě; jeho hravosti, humoru a fantazii vyhovují nejvíce obyvatelé zvířecí a rostlinné říše.
R. Kopáč: S Radkem Malým vstupuje do české literatury pro děti nový talent, [online] iDnes.cz 10. 11. 2009. Dostupné z : http://kultura.idnes.cz/s-radkem-malym-vstupuje-do-ceske-literatury-pro-deti-novy-talent-ph5-/literatura.aspx?c=A091109_164904_literatura_tt.

Malý je bezesporu talentovaným básníkem, který dokáže proniknout i do temnějších zákoutí dětské duše – k dětským strachům, tajným přáním, nepřiznaným pocitům. Právě v těchto sondách, kde za pomoci jednoduchých personifikačních postupů zpřítomňuje přírodu, postihuje prchavost okamžiku či nálady, lze spatřit nejsilnější místa jeho poezie pro děti. Zároveň se představuje i jako autor, který umí těžit z bohatství mateřského jazyka a invenčně si s ním pohrávat.
M. Šubrtová: Malý, Radek: Kam až smí smích, [online] iLiteratura.cz 24. 2. 2010. Dostupné z: http://www.iliteratura.cz/Clanek/25893/maly-radek-kam-az-smi-smich.

Malý je však mnohdy příliš doslovný a didaktičnost tu z některých veršů trčí bez poetického kouzla, které je mohlo spasit před agitační tezovitostí (například Správná výživa, Děti). Autor tu zrazuje pojetí založené na partnerském dialogu s dítětem a mění se v nudného mentora bez invence. Někde jsou to ilustrace, které vtipným nápadem báseň dotvoří. Myši, provázející špindíru z básně Čistota, svou humornou nadsázkou zachraňují z osidel banality text, jenž by klidně mohl být přetištěn na propagační materiál Státního zdravotního ústavu.
Malý je bezesporu talentovaným básníkem, který dokáže proniknout i do temnějších zákoutí dětské duše – k dětským strachům, tajným přáním, nepřiznaným pocitům. Právě v těchto sondách, kde za pomoci jednoduchých personifikačních postupů zpřítomňuje přírodu, postihuje prchavost okamžiku či nálady, lze spatřit nejsilnější místa jeho poezie pro děti. Zároveň se představuje i jako autor, který umí těžit z bohatství mateřského jazyka a invenčně si s ním pohrávat.
E. Košinská: Protože tma nemá zdrobnělinu… aneb na rozhraní (aneb krátká meditace nad sbírkou Radka Malého), [online] iLiteratura.cz 26. 1. 2009. Dostupné online: http://www.iliteratura.cz/Clanek/23689/maly-radek-mala-tma#hodnoceni.

Sbírku Radka Malého se hned zpočátku odvážím označit za básnickou událost roku 2008. Kombinace virtuózního zvládnutí básnického řemesla, nadhledu, (sebe)ironie a citlivosti i kritičnost vůči světu, v němž žijeme, a jazyku, jímž mluvíme a myslíme,
iní z Malé tmy vzácnost – alespoň v kontextu české poezie posledních let.  Malý se rozmáchl k velkému tématu – a je potřeba ocenit nejen jeho odvahu, ale i vysokou kvalitu výsledku, k němuž se dobral. Evropský básník z Olomouce.
K. Piorecký: Evropský básník z Olomouce, Tvar 2009, č. 6, s. 21.

I ve Světloplachých se objevuje pro Malého typická kombinace dvou zdánlivě nesourodých světů; intimní melancholická vrstva v ní stojí vedle řízných a duchapřítomně nakrknutých a přisprostlých tónů (děje se tak v každé autorově sbírce, pokaždé jsou však v trochu jiném poměru). V předchozí Malé tmě (Host 2008) kulminuje téma současné společenské pitomosti, jako vždy podané brilantní veršovou formou s efektem jistého komična. A pokud v ní na pochmurné tóny mnoho prostoru nezbylo, v letošní „zamíchanější“ sbírce jich je požehnaně. Vrstvou pošmourné, zejména v druhé části knihy soustředěné matné lyriky s využitím pozapomenutých krásných slov či novotvarů (výměnek, chmýrko, samotišky), se proplétají jízlivě a suše dnešní obrazy a obraty.
M. Alexa: Radek Malý: Světloplaší, [online] literární.cz 30. 12. 2012. Dostupné z: http://www.literarni.cz/rubriky/recenze/poezie/radek-maly-svetloplasi_9537.html.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Bibliografická databáze ÚČL AV ČR

Autorka hesla: Iva Chomiszaková (2012)
Aktualizace hesla: 21. 6. 2014 (lm)
Aktualizace bibliografie: 21. 6. 2014 (lm); 8. 3. 2015 (ad)