Milan VALENTA

* 3. 5. 1958, Šumperk

valenta, milan

zdroj: P. Kožušníková

Středoškolská studia absolvoval na Střední průmyslové škole mlékárenské v Kroměříži. V letech 1979–1983 vystudoval speciální pedagogiku na PdF UP. Během studia na něj svými přednáškami nejvíce zapůsobil docent Jaroslav Kysučan, který vyučoval psychopedii. Valenta posléze pracoval jako pedagog na zvláštní škole v Moravské Třebové až do roku 1990 a zároveň na částečný úvazek jako logoped v nemocnici (1983–1984). Při práci vystudoval dálkově dějepis na FF MU v Brně (1986–1989) a později v rozšiřujícím studiu výchovnou dramatiku na DAMU v Praze (1993–1994). Po převratu v roce 1989 nastoupil jako odborný asistent na katedru speciální pedagogiky PdF UP UP, kde mj. působil jako vedoucí oddělení expresivních terapií Ústavu speciálněpedagogických studií UP. Je zakladatelem dramaterapeutických studií v České republice a zároveň garantem studií dramaterapie a dalších expresivních terapií. Přednášel také na univerzitách ve Španělsku, Holandsku, Řecku a Finsku. V roce 1998 byl habilitován na docenta a o deset let později mu byla udělena profesura pro obor Speciální pedagogika. Absolvoval množství specializovaných dramaterapeutických výcviků u nás (Praha), ale i v zahraničí (New York, Londýn a další). Jeho odborná publikační činnost čítá přes třicet svazků. Vedle odborné dramaterapeutické a pedagogické činnosti se věnuje také široké škále uměleckých a kulturních aktivit. Již za středoškolských studií se věnoval divadlu a byl členem souboru Divadélko Cylindr. Posléze v rámci povinného vojenského výcviku založil s kolegy divadelní soubor Palcát. Za vysokoškolských studií v Olomouci založil akademický divadelní soubor Malé „S“ divadlo, který působil v letech 1981–1987. „S“ v názvu znamenalo stupido, stupidní a označovalo poetiku souboru, který dramaticky ztvárňoval Valentovu autorskou tvorbu. Autor zde působil také jako vedoucí souboru, herec a režisér. Představení se odehrávala převážně v klubech. Divadelní soubor dosáhl ocenění Na Přehlídce ve Valašském Meziříčí, na CP VŠ souborů Akademické Brno a v Bratislavě. Mezi realizované hry patří Othelo roku 18. (o prohrané vzpouře proti životnímu stereotypu), Bariéry, Inkvizice (o stále přežívající inkvizici v nás), Kacíři (o zmařeném životě jednoho rytíře a jednoho estébáka), Mrnění (veselý příběh o smutném konci narkomana).

Jako výtvarník již absolvoval více než čtyřicet samostatných i kolektivních výstav u nás i v zahraničí (např. s Jiřím Válkem, Koertem Dekkerem z Holandska a dalšími). Jeho výtvarná tvorba směřuje svým charakterem k artbrutové tradici. Prvotní inspirací mu byly obrazy dětí ze Zvláštní školy v Moravské Třebové, kde vyučoval dějepis a výtvarnou výchovu. Autor sám uvádí, že jejich tvorba byla natolik originální, že je zprvu doslova vykrádal. Jeden z žáků pod Valtntovým vedením dokonce uspěl v mezinárodní výtvarné soutěži mezi stovkami dalších konkurentů. Je také iniciátorem, pořadatelem a aktivním účastníkem kulturních akcí. Stal se jedním z pořadatelů každoročního festivalu umění s názvem Mikulovění, které bylo zahájeno v roce 2008 a které navazuje Jevíčkověním v Jevíčku (Jevíčkovění 2012). Plánováno je i jeho rozšíření do dalších obcí.

Mimo to se věnuje také tvorbě prozaické. Své texty publikoval např. v Mladé frontě, Literárním měsíčníku, Iniciálách. Zúčastnil se velkého množství literárních soutěží, v nichž byl úspěšný, např. Šrámkova Sobotka, Františkovy literární lázně a další. Styl Valentova psaní je proměnlivý v souvislosti se zvolenou tematikou. Výrazové prostředky odpovídají časovému zařazení příběhu. Tematicky je jeho tvorba soustředěna kolem nevědomých či neuvědomělých struktur osobnosti. Výrazně se zaobírá motivy zla v člověku a lidskou odlišností, které nejsou protipólem dobra, ale spíše společenského řádu a reálných životních podmínek. Charakteristickým prvkem jeho tvorby je personifikace krajiny a záznam konkrétní místní atmosféry v textu.

Opožděně debutoval v roce 1998 útlým svazkem povídek s názvem Raubířské povídky. Podle recenzentky Ivety Grofkové byl připraven k vydání autorův debut již začátkem 90. let v nakladatelství Kruh, které mezitím zaniklo. (I. Grofková: Valenta píše povídky „jako když maluje“, Hanácké noviny Den 29. 6. 1998, s. 6.) Soubor obsahuje pět historických povídek z období středověku, konce 19. století a konce druhé světové války, jež zpracovávají temné pověsti z oblasti olomouckého regionu. Povídky kulminují kolem archetypálního zla, jež je vlastní každému člověku, ovšem v autorově podání se jedná spíše o tematizaci jeho podmínek a záznam jeho individuálních projevů. Povídky zachycují příhody ze života antihrdinů, tzv. raubířů, zbojníků, zběhů a pytláků. Významným motivem je krajina, která je nezbytnou součástí vyprávění, je svébytným protagonistou, který spoluurčuje tok děje, spolupodílí se na dějové složce a dokresluje dramatický tón ponurých událostí. Atmosféru povídek dotvářejí komplikovaná souvětí využívající archaické slovní zásoby.

Rozsáhlejší samostatně vydaná povídka Eluljá s podtitulem Archetypální příběh z kolektivního nevědomí je rámcována automobilovou nehodou, která otevírá a uzavírá cestu hlavního hrdiny. Protagonista nejprve bezejmenný, později pojmenovaný Áco, se vydává na symbolickou životní pouť snovým prostorem vstříc touze nalézt základní motiv lidského života. Na této cestě se setkává se symbolickými předměty a různými lidskými typy, které představují různé životní postoje a charakterizují rozmanité roviny bytí. Autor zde představuje jiný postoj k látce, než tomu bylo v historických povídkách. Áco se pohybuje ve vyprázdněném prostoru, v němž jsou vykreslovány jen předměty charakterizující jeho hledání Eluljá. Stylové pojetí knihy, rychlé přechody a snově se vyjevující obrazy fikční reality připomínají poetiku surrealismu.

Soubor povídek Krajina mírných hořkostí má dvě podoby. Oficiálnímu vydání předcházelo stejnojmenné vydání samizdatové bez datace, které vyšlo v České edici Sam Is Dead. Tuto podobu souboru reflektuje ve své přehledové stati Petr Hanuška, který uvádí, že soubor sestává z patnácti povídek (pouze tučně vytištěné přešly do následujícího vydání z roku 2003; zvýraznění a poznámka pk): Úniky, Co máme společného se stromy, Všechno je jinak, Ze života ptáků, Apollón a Medusa, Blues osamělého archeologa, Muž na okraji, Zpráva o střetnutí, Krpatý Honek (pod názvem Příběh Kraptýho Honka), Souboj, Takový uhrovitý mužík, Jabloňový sad, Zpráva o monologu z židlí, Msta a Konec malířského podzimu. Vybrané texty pak byly ve druhém vydání doplněny všemi texty ze souboru Raubířské povídky. Takto koncipovaný výbor se pak vyznačuje dvojím jazykovým provedením. Zatímco jazyk a styl historických povídek je prosycen archaickými výrazy a větnými vazbami, pro povídky situované do nedávné minulosti či současnosti je příznačný civilní styl a hovorová čeština. Tematicky však povídky korespondují. Autor v nich zkoumá a zaznamenává nevědomé či potlačované části lidské osobnosti, zkoumá jejich podstatu a funkčnost v souvislosti s reálným prostředím a společenským řádem.

V románu Pastýřka ohně autor spojuje různorodé prvky ze svých předchozích knih. Příběh se odehrává v průběhu necelého roku v blíže neurčené současnosti. Mladý kantor přijíždí do moravského pohraničí, kde se seznamuje s mladou tajemnou ženou Barborkou. Lineární líčení místních zvyklostí i vyvíjejícího se milostného vztahu je prokládáno pověstmi vážícími se k smírčím křížům rozmístěným v okolní krajině. Realistická rovina vyprávění se postupně proměňuje v souvislosti s postavou Barborky, která pozve protagonistu na sabat čarodějnic za Valpružiny noci. Líčení průběhu sletu, jehož se účastní celá vesnice, stejně jako historické narativní exkurzy a výrazná tematizace krajiny jako personifikovaného objektu, posunují román k magickému realismu. Autor zde také několikrát využívá v různé míře přepracované historické texty z Raubířských povídek, které spoluutvářejí textovou rovinu paměti krajiny. Zúročení předchozích prozaických zkušeností vyústilo v poměrně dynamický a bohatě strukturovaný příběh, kterému však schází výraznější propojení motivů.

Ve spolupráci s úspěšným ilustrátorem Ivanem Mračkem se Valenta představil také jako autor prózy pro děti nazvané Půďáci ze staré školy. Protagonisty příběhu jsou strašidla Trámoš a Světlík, která žijí na půdě staré školy. Běžně nejsou vidět – dokud se nesetkají s lehce handicapovanou prvňačkou Johankou, která má sluchadlo a nemocné srdce, kvůli čemuž nemá kamarády. Spolu se strašidly prožije Johanka mnoho poučných příhod, které jí nakonec pomohou nalézt lidskou kamarádku a zachránit vlastní maminku. Dalšími postavami knihy jsou např. školník Kukrle, jeho kocour Medřich, myška Ámoska a krysák Ruprecht. Valenta v knize vytváří originální poučné příběhy situované do současnosti. Prolínání realistického a fantaskního je zdařilé a funkční. Autorovi se podařilo problematiku jinakosti a nezměnitelnosti působivě přiblížit i dětskému čtenáři, jemuž je (až na některá příliš složitá souvětí) přizpůsobeno i vyjadřování.

 

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Raubířské povídky (PP 1998), Eluljá: Archetypální příběh z kolektivního nevědomí (P 2000); Krajina mírných hořkostí (PP b. d., 2003 stejnojmenný soubor obsahující povídky z Raubířských povídek a výběr textů z Krajiny mírných hořkostí), Pastýřka ohně (R 2006); sbírka vulgární poetoterapie Básně kosmaté (BB 2015); spoluautor navazujícího souboru Kluby poetických sprosťáků (corpus vulgární poetoterapie) (BB 2016).
Pro děti: Půďáci ze staré školy (P pro děti 2011); Muřinoh a Krchomilka (P pro děti 2014); Poťouchlé pohádky aneb Co čert nechtěl…, ale chtěl (P pro děti 2016).
Odborná (výběrově): Knižní: Dramaterapie (1999, 2001, 2007, rozš. a aktual. vyd. 2011); Koncepce a tvorba učebnic (1997); Dramaterapeutické projektování (2003); Psychopedie (spoluaut. O. Muller, 2003, 2004); Psychopedie. Kapitoly z didaktiky mentálně retardovaných (spoluaut. O. Krejčířová, 2. vyd. 1997).

LITERATURA

Studie a články: P. Hanuška: Prozaické novinky ze střední Moravy: (s krátkým historickým exkurzem), in Česká próza 90. let 20. století: Materiály z mezinárodní konference pořádané v Českých Budějovicích ve dnech 27. a 28. června 2001 u příležitosti 10. výročí založení Jihočeské univerzity (2002).
Recenze: Raubířské povídky: I. Grofková, Hanácké noviny Den 29. 6. 1998 * Krajina mírných hořkostí: J. Grombíř, Psí víno 2004, č. 30 * Půďáci ze staré školy: K. Kubíčková, MFD 3. 12. 2011, příl. Víkend.
Rozhovory: F. Kšajt, Arteterapie 2011, č. 25.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Autor povídkové sbírky inspirované historií olomouckého regionu v sobě nezapře erudici výtvarníka, jenž píše „jako když maluje“. Proto se některé povídky mohou na první pohled jevit jako epicky nepřehledné, neboť jsou budovány stejně jako obraz – jednotlivé vrstvy jsou nanášeny zdánlivě chaoticky, aby pak v konečném plánu náhle, jakoby vhledem, vynikla jedinečná struktura a kompozice celého plátna.
I. Grofková: Valenta píše povídky „jako když maluje“, Hanácké noviny Den 29. 6. 1998, s. 6.

Pojetím a interpretací historické látky, nakládáním s dobovými reáliemi a atmosférou má Valenta blízko k Vladimíru Körnerovi. Jazykovou, narační i metaforickou prací – široce rozklenutým souvětím, využitím promluvy plné zastaralých slov a využívající archaické syntaxe, uplatněním oxymorónních spojení, viděním člověka z úhlu nedegradující ironizace či sarkastického šlehu, modelováním hlubokého takřka barokního prostoru s rysy přízračnosti, prolínáním tepotu lidského srdce a oživené materiálové struktury věcí – se stylově blíží k prózám Jaroslava Durycha.
P. Hanuška: Prozaické novinky ze střední Moravy: (s krátkým historickým exkurzem), in Česká próza 90. let 20. století: Materiály z mezinárodní konference pořádané v Českých Budějovicích ve dnech 27. a 28. června 2001 u příležitosti 10. výročí založení Jihočeské univerzity (2002), s. 138.

Historické povídky se vyznačují lyrickým jazykem, věty dosahují vznosnosti až vančurovské. Milan Valenta je dobrý pozorovatel a psycholog, jeho lapkové, handlíři a komedianti myslí a jednají způsobem adekvátním brutalitě doby, zároveň jsou však současnému čtenáři velmi blízcí. Konflikty mají podobu mnohem vyhrocenější než v opatrné současnosti a to se projevuje na kvalitě textů, která směrem k dnešku znatelně klesá (samozřejmě také doba, která povýšila uspokojování potřeb individua na míru všech věcí, má svá trápení, ale ta jsou subtilnější a pro vypravěče méně vděčná).
J. Gombíř: Nad Krajinou mírných hořkostí, Psí víno 2004, č. 30, s. 41.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Martin Vopěnka představuje knihu Půďáci ze staré školy v pořadu 3 minuty s…
Recenze Půďáků ze staré školy Alžběty Peutelschmiedové
Recenze Půďáků ze staré školy Jany Semelkové
Recenze Půďáků ze staré školy Marie Busolíni
Recenze Půďáců ze staré školy Marcela Vašáka
Odborná bibliografie Milana Valenty na stránkách UP
Bibliografická databáze ÚČL AV ČR

Autorka hesla: Petra Kožušníková (2012)
Aktualizace hesla: 22. 6. 2014 (pk)
Aktualizace bibliografie: 22. 6. 2014 (pk); 27. 4. 2015 (ad)