Milan SLAVĚTÍNSKÝ

* 20. 1. 1930, Velký Týnec
† 16. 12. 2001, Olomouc

slavetinsky,milan

zdroj: Archiv UP

Otec Milana Slavětínského byl farářem církve československé husitské. Slavětínský docházel na obecní pětitřídní školu v Třebíči. První čtyři roky středoškolských studií absolvoval na tamním gymnáziu, později navštěvoval reálné gymnázium v Litovli, kde skládal maturitu v roce 1949. Po maturitě nastoupil ke studiu medicíny na LF UP. Zde promoval v roce 1953. Již jako medik pracoval tři roky na Ústavu sociálního lékařství u prof. Slabihoudka, kde mu po promoci již nebylo umožněno dále působit s ohledem na kádrový profil. V letech 1956 a 1959 se neúspěšně účastnil konkurzního řízení na Ústav dějin lékařství a Ústav sociálního lékařství. V letech 1953–1969 proto pracoval na různých místech v Bohumíně, Olomouci, Šumperku, Rýmařově, Přerově, Prostějově apod. jako stomatolog, krajský lékař statistik, lékař zdravotní výchovy. V této době také absolvoval základní vojenskou službu. Až po složení tří atestací v oboru organizace zdravotnictví, zdravotní výchova a stomatologie byl v roce 1969 přijat jako odborný asistent na Katedru sociálního lékařství LF UP. Koncem 70. let absolvoval studium pomocných věd historických na FF UP. Na LF UP přednášel dějiny sociálního lékařství, dějiny lékařství a Úvod do studia pro všeobecný i stomatologický směr. Přednášel také na FF a PdF UP. Roku 1979 obhájil kandidátskou práci Příspěvky k dějinám českého lékařství a získal titul CSc. V roce 1982 byl jmenován docentem pro obor Nauka o zdravotnictví. O čtyři roky později byl jmenován vedoucím Katedry sociálního lékařství a dějin lékařství. V témže roce (1986) byl zvolen poslancem Sněmovny národů Federálního shromáždění Československé socialistické republiky, kde působil až do roku 1990. V roce 1990 mu byla udělena profesura. Z prvního manželství má syna Vladana narozeného v roce 1965. V roce 1994 odešel do důchodu i nadále se však věnoval odborné publikační činnosti a svému koníčku, sbírání anekdot a aforismů z lékařského prostředí. Nadále udržoval kontakt se svým bývalým působištěm na LF UP. Byl dvakrát ženat, v prvním manželství měl syna Vladimíra (narozen 1965). Zemřel tragicky při požáru vlastního domu v prosinci roku 2001.

 

Vedle odborných a populárně-naučných publikací z oboru lékařství vydal také práce z kulturní historie a historie literatury. Je autorem desítek medailonků a studií o významných lékařích z Olomouce, ale i z jiných částí České republiky. Především se však orientoval na zpracování témat z historie lékařství na Olomoucku. Napsal tři odborné monografie, skripta a je spoluautorem několika dalších učebních textů. Jeho Skripta pro stomatology se dočkala tří vydání a Základy zdravotní péče, na nichž se podílel jako spoluautor, získaly cenu rektora za nejlepší učební text roku. Napsal také skripta pro filozofickou fakultu. Redigoval sborníky a účastnil se celé řady vědeckých konferencí. Podílel se rovněž na knihách Z dějin olomoucké univerzity, 40 let Lékařské fakulty Univerzity Palackého a 90 let Fakultní Nemocnice v Olomouci.

Několikrát přednášel v rámci Československého rozhlasu a proslovil desítky přednášek pro veřejnost. Napsal několik zdravotně výchovných knížek pro děti a mládež a divadelní hru pro mládež s medicínským zaměřením, jež získala cenu Ministerstva zdravotnictví za rok 1953. Založil a vedl Klub dárců krve v Prostějově, první takto koncipovaný klub v Československé republice. Je nositelem medaile Univerzity Palackého Za rozvoj vědy, kultury a školství.

Literární tvorba Milana Slavětínského těží z jeho zkušeností profesních a odráží se v ní i jeho záliba sběratelská. Plně se soustřeďuje do oblasti humoru a vtipu a je zastoupena nejmenšími z prozaických útvarů. František Všetička ve své recenzi Aesaklup se usmívá charakterizuje žánr drobných úsměvných příhod, jež Slavětínský užívá ve všech sbírkách jako humorku. (F. Všetička, MFD – Praha 29. 6. 2001, s. C4.) Shromážděné příhody se námětově váží především k profesi stomatologické, ale také k prostředí lékařské fakulty a osobnostem s ní spojených. Jedná se o příhody čerpající z autopsie, historky odposlouchané či přepracované anekdoty původně obecnějšího charakteru. Ve své zálibě, sběratelství vtipných příhod ze života a praxe doktorů, se Slavětínský setkal a spolupracoval se Svatoplukem Kášem. Ve spolupráci s ním vyšla v roce 1990 kniha anekdotických textů s názvem Medicínské historky z Moravy, jež ilustracemi doprovodil Miroslav Barták. Samostatně pak Slavětínský vydal soubor humorek vážících se k Olomouci s názvem Olomoucký Aeskalup se usmívá. Jeho tvorba je také zastoupena v souboru osmadvaceti autorů Antalogie českého medicínského humoru, vydané v roce 1988, a byla také otištěna v různých časopisech. Československý červený kříž také otiskl Slavětínského zdravotnické pohádky.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Medicínské historky z Moravy (spoluaut. S. Káš, PP 1990); Olomoucký Aeskalup se usmívá (PP 2001).
Antalogie: Antologie českého lékařského humoru (PP 1988).
Odborné a popularizační (výběrová): Neštovice na Olomoucku ve dvacátých letech tohoto století (1976); Sociální lékařství: pro posluchače stomatologického směru: 5. ročník (spoluaut. V. Kučerová, 1979); Jan Jánošík zakladatel české vědecké anatomie (1987); O hanáckých kořenech a mládí profesora Jana Janošíka (1976); Úspěšná iniciativa lékaře – literáta dr. O. Přikryla v realizaci jednoho z našich prvých protituberkulózních výchovných letáků (1976); Jak byl organizován boj s neštovicemi při posledním vzplanutí choroby před více než půl stoletím v Olomouci (1975); Luštěte s námi!: Dětské hádanky se zdravotními náměty (1975); Půl druhé kopy zdravotně výchovných hádanek a textů pro děti (1975); O významných průkopnických snahách tří moravských lékařů minulosti (1974); Friedrich Marquart a Lev František Černík – dva někdejší olomoučtí lékaři a jejich přínos naší mykologii (1973); O lékařsko-chirurgickém studiu v Olomouci: K oslavám 400 let university v Olomouci (1973); O životě a díle historika Dr. Gustava Gellnera (1973); Profesor MUDr. Jan Janošík jako student Slovanského gymnásia v Olomouci (1973); Významný někdejší olomoucký profesor zvěrolékařství Friedrich Marquart (1973); Příspěvek k historii neštovic na Moravě (1972); Příspěvek k historii protialkoholního boje na Moravě. Poznámka o jednom z nejstarších zdravotně výchovných spisů pro ženy z Olomouce (1972); Z historie lékařství: Nad dílem hanáckého lékaře dr. J. Kratochvíla (1972); Z historie sirných lázní Slatinice u Olomouce (1972); O vývoji tělovýchovné lékařské poradny v Olomouci (1971); Bibliografie prací Miloslava Matouška (1970); O počátcích olomoucké rentgenologie (1970); 55× odpověz: Dětské hádanky se zdravotními náměty (1968).

LITERATURA

Studie a články: F. Všetička: Pán ze Slavětína, in Olomouc literární 2002; S. Komenda: Milan Slavětínský – historik lékařství a fanda medicínského humoru, in Z Paměti literární Olomouce 2006; H. Ševčíková: Malá galerie nejen význačných rodáků a občanů Velkého Týnce, in Čtení o Velkém Týnci 2007.
Recenze: Medicínské historky z Moravy: (B), Moravskoslezská orlice 1991, č. 12 * Olomoucký Aeskalup se usmívá: F. Všetička, MFD – Praha 29. 6. 2001.
Rozhovory: (mo), Svobodné slovo 1989, č. 63; B. Kolář, Hanácké noviny 21. 1. 1995, příl. Na neděli.
Portréty a medailonky: S. Káš, Praktický lékař 2003, č. 5 + Medailonky českých lékařů-spisovatelů (2006).
Nekrology: I. Gladkij – Z. Koldová: Za profesorem Milanem Slavětínským, Žurnál UP 2002, č. 15; -kol-: Zemřel MUDr. Milan Slavětínský, Olomoucké listy 3. 1. 2002.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Historky jsou úsměvné a jistě nevadí, že svou podstatou nejsou všecky medicínské, že mnohé jsou spíše školní, jiné mírně erotické a ještě jiné obecně lidské a že mnohé jsou variacemi na nemedicínské anekdoty ctihodného věku; dadaisticky je pojata kompozice, uspořádání podle lékařských oborů. Kresby Miroslava Bartáka se vyznačují mimořádnou invencí a dotahují celek k pólu černého humoru; už pro ně stojí za to si knihu koupit. A konečně zdůrazněné moravanství v názvu i v mnoha historkách vychází zjevně vstříc oživenému vědomí moravské pospolitosti a soudržnosti, skýtá sbírce historek místní jmenovitou určitost a autenticitu. Nad knížkou si maně uvědomujeme, že brněnští, olomoučtí, ostravští a mnozí další lékaři jsou z nejznámějších osobností vůbec.
(B): Humor léčí, Moravskoslezská orlice 1991, č. 12, s. 5.

Slavětínského Aeskalup je námětově pestrý, otázkou však zůstává, jaký žánr jeho historky představují. Stěží jsou to anekdoty, poněvadž jejich autor většinou nemíří k vyhrocené pointě. Jsou to historky různého druhu, ve své podstatě ztělesňují žánr, který je ve folkloristice označován jako humorka. Humorka je sice lidového původu, v daném případě jde však o humorky univerzitního profesora. Slavětínského medicínské historky tak potvrzují, že humorka může mít i svůj intelektuální přesah.
F. Všetička: Aeskalup se usmívá, MfD 29. 6. 2001, s. C4.

Prof. Slavětínský byl také vynikajícím znalcem a obdivovatelem českého písemnictví – ozdobit řeč či přednášku přiléhavým veršem nebo citovanou myšlenkou bylo pro něho maličkostí. Byl proto vynikající řečník a také jedinečný společník, který nikoho nezarmoutil. Na každou situaci dovedl najít příhodnou historku či anekdotu. Bylo proto jen dobře, že se na sklonku své profesionální kariéry pro své historické zaměření a schopnost vyprávět zaměřil také do oblasti lékařského humoru.
I. Gladkij – Z. Koldová: Za profesorem Milanem Slavětínským, Žurnál UP 2002, č. 15, s. 4.

Milan Slavětínský byl osobností vpravdě renesanční. Pro své laskavé a chápavé životní postoje a mimořádný duševní obzor byl vnímán jako persona grata společenského dění v Olomouci. Byl přední osobností mnoha spolků, především Vlastivědné společnosti muzejní a olomoucké pobočky Ústavu dějin lékařství při Akademii věd České republiky. Milan Slavětínský zůstane natrvalo zapsán nejen v paměti a srdcích současníků, ale i v dějinách Olomouce.
-kol-: Zemřel MUDr. Milan Slavětínský, Olomoucké listy 3. 1. 2002, s. 9.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Bibliografická databáze ÚČL AV ČR
Heslo Milan Slavětínský na Wikipedie.cz
Nekrolog M. Slavětínského na stránkách Žurnálu UP
Medailonek M. Slavětínského na stránkách Zdravotnických novin
Heslo o M.Slavětínském na portálu osobnosti-moravy.eu

Autorka hesla: Petra Kožušníková (2012)
Aktualizace hesla: 21. 6. 2014 (pk)
Aktualizace bibliografie: 21. 6. 2014 (pk)