Archiv rubriky: prozaik

Milan VALENTA

* 3. 5. 1958, Šumperk

zdroj: P. Kožušníková

Středoškolská studia absolvoval na Střední průmyslové škole mlékárenské v Kroměříži. V letech 1979–1983 vystudoval speciální pedagogiku na PdF UP. Během studia na něj svými přednáškami nejvíce zapůsobil docent Jaroslav Kysučan, který vyučoval psychopedii. Valenta posléze pracoval jako pedagog na zvláštní škole v Moravské Třebové až do roku 1990 a zároveň na částečný úvazek jako logoped v nemocnici (1983–1984). Při práci vystudoval dálkově dějepis na FF MU v Brně (1986–1989) a později v rozšiřujícím studiu výchovnou dramatiku na DAMU v Praze (1993–1994). Po převratu v roce 1989 nastoupil jako odborný asistent na katedru speciální pedagogiky PdF UP UP, kde mj. působil jako vedoucí oddělení expresivních terapií Ústavu speciálněpedagogických studií UP. Je zakladatelem dramaterapeutických studií v České republice a zároveň garantem studií dramaterapie a dalších expresivních terapií. Přednášel také na univerzitách ve Španělsku, Holandsku, Řecku a Finsku. V roce 1998 byl habilitován na docenta a o deset let později mu byla udělena profesura pro obor Speciální pedagogika. Absolvoval množství specializovaných dramaterapeutických výcviků u nás (Praha), ale i v zahraničí (New York, Londýn a další). Jeho odborná publikační činnost čítá přes třicet svazků. Vedle odborné dramaterapeutické a pedagogické činnosti se věnuje také široké škále uměleckých a kulturních aktivit. Již za středoškolských studií se věnoval divadlu a byl členem souboru Divadélko Cylindr. Posléze v rámci povinného vojenského výcviku založil s kolegy divadelní soubor Palcát. Za vysokoškolských studií v Olomouci založil akademický divadelní soubor Malé „S“ divadlo, který působil v letech 1981–1987. „S“ v názvu znamenalo stupido, stupidní a označovalo poetiku souboru, který dramaticky ztvárňoval Valentovu autorskou tvorbu. Autor zde působil také jako vedoucí souboru, herec a režisér. Představení se odehrávala převážně v klubech. Divadelní soubor dosáhl ocenění Na Přehlídce ve Valašském Meziříčí, na CP VŠ souborů Akademické Brno a v Bratislavě. Mezi realizované hry patří Othelo roku 18. (o prohrané vzpouře proti životnímu stereotypu), Bariéry, Inkvizice (o stále přežívající inkvizici v nás), Kacíři (o zmařeném životě jednoho rytíře a jednoho estébáka), Mrnění (veselý příběh o smutném konci narkomana).

Jako výtvarník již absolvoval více než čtyřicet samostatných i kolektivních výstav u nás i v zahraničí (např. s Jiřím Válkem, Koertem Dekkerem z Holandska a dalšími). Jeho výtvarná tvorba směřuje svým charakterem k artbrutové tradici. Prvotní inspirací mu byly obrazy dětí ze Zvláštní školy v Moravské Třebové, kde vyučoval dějepis a výtvarnou výchovu. Autor sám uvádí, že jejich tvorba byla natolik originální, že je zprvu doslova vykrádal. Jeden z žáků pod Valtntovým vedením dokonce uspěl v mezinárodní výtvarné soutěži mezi stovkami dalších konkurentů. Je také iniciátorem, pořadatelem a aktivním účastníkem kulturních akcí. Stal se jedním z pořadatelů každoročního festivalu umění s názvem Mikulovění, které bylo zahájeno v roce 2008 a které navazuje Jevíčkověním v Jevíčku (Jevíčkovění 2012). Plánováno je i jeho rozšíření do dalších obcí.

Mimo to se věnuje také tvorbě prozaické. Své texty publikoval např. v Mladé frontě, Literárním měsíčníku, Iniciálách. Zúčastnil se velkého množství literárních soutěží, v nichž byl úspěšný, např. Šrámkova Sobotka, Františkovy literární lázně a další. Styl Valentova psaní je proměnlivý v souvislosti se zvolenou tematikou. Výrazové prostředky odpovídají časovému zařazení příběhu. Tematicky je jeho tvorba soustředěna kolem nevědomých či neuvědomělých struktur osobnosti. Výrazně se zaobírá motivy zla v člověku a lidskou odlišností, které nejsou protipólem dobra, ale spíše společenského řádu a reálných životních podmínek. Charakteristickým prvkem jeho tvorby je personifikace krajiny a záznam konkrétní místní atmosféry v textu.

Opožděně debutoval v roce 1998 útlým svazkem povídek s názvem Raubířské povídky. Podle recenzentky Ivety Grofkové byl připraven k vydání autorův debut již začátkem 90. let v nakladatelství Kruh, které mezitím zaniklo. (I. Grofková: Valenta píše povídky „jako když maluje“, Hanácké noviny Den 29. 6. 1998, s. 6.) Soubor obsahuje pět historických povídek z období středověku, konce 19. století a konce druhé světové války, jež zpracovávají temné pověsti z oblasti olomouckého regionu. Povídky kulminují kolem archetypálního zla, jež je vlastní každému člověku, ovšem v autorově podání se jedná spíše o tematizaci jeho podmínek a záznam jeho individuálních projevů. Povídky zachycují příhody ze života antihrdinů, tzv. raubířů, zbojníků, zběhů a pytláků. Významným motivem je krajina, která je nezbytnou součástí vyprávění, je svébytným protagonistou, který spoluurčuje tok děje, spolupodílí se na dějové složce a dokresluje dramatický tón ponurých událostí. Atmosféru povídek dotvářejí komplikovaná souvětí využívající archaické slovní zásoby.

Rozsáhlejší samostatně vydaná povídka Eluljá s podtitulem Archetypální příběh z kolektivního nevědomí je rámcována automobilovou nehodou, která otevírá a uzavírá cestu hlavního hrdiny. Protagonista nejprve bezejmenný, později pojmenovaný Áco, se vydává na symbolickou životní pouť snovým prostorem vstříc touze nalézt základní motiv lidského života. Na této cestě se setkává se symbolickými předměty a různými lidskými typy, které představují různé životní postoje a charakterizují rozmanité roviny bytí. Autor zde představuje jiný postoj k látce, než tomu bylo v historických povídkách. Áco se pohybuje ve vyprázdněném prostoru, v němž jsou vykreslovány jen předměty charakterizující jeho hledání Eluljá. Stylové pojetí knihy, rychlé přechody a snově se vyjevující obrazy fikční reality připomínají poetiku surrealismu.

Soubor povídek Krajina mírných hořkostí má dvě podoby. Oficiálnímu vydání předcházelo stejnojmenné vydání samizdatové bez datace, které vyšlo v České edici Sam Is Dead. Tuto podobu souboru reflektuje ve své přehledové stati Petr Hanuška, který uvádí, že soubor sestává z patnácti povídek (pouze tučně vytištěné přešly do následujícího vydání z roku 2003; zvýraznění a poznámka pk): Úniky, Co máme společného se stromy, Všechno je jinak, Ze života ptáků, Apollón a Medusa, Blues osamělého archeologa, Muž na okraji, Zpráva o střetnutí, Krpatý Honek (pod názvem Příběh Kraptýho Honka), Souboj, Takový uhrovitý mužík, Jabloňový sad, Zpráva o monologu z židlí, Msta a Konec malířského podzimu. Vybrané texty pak byly ve druhém vydání doplněny všemi texty ze souboru Raubířské povídky. Takto koncipovaný výbor se pak vyznačuje dvojím jazykovým provedením. Zatímco jazyk a styl historických povídek je prosycen archaickými výrazy a větnými vazbami, pro povídky situované do nedávné minulosti či současnosti je příznačný civilní styl a hovorová čeština. Tematicky však povídky korespondují. Autor v nich zkoumá a zaznamenává nevědomé či potlačované části lidské osobnosti, zkoumá jejich podstatu a funkčnost v souvislosti s reálným prostředím a společenským řádem.

V románu Pastýřka ohně autor spojuje různorodé prvky ze svých předchozích knih. Příběh se odehrává v průběhu necelého roku v blíže neurčené současnosti. Mladý kantor přijíždí do moravského pohraničí, kde se seznamuje s mladou tajemnou ženou Barborkou. Lineární líčení místních zvyklostí i vyvíjejícího se milostného vztahu je prokládáno pověstmi vážícími se k smírčím křížům rozmístěným v okolní krajině. Realistická rovina vyprávění se postupně proměňuje v souvislosti s postavou Barborky, která pozve protagonistu na sabat čarodějnic za Valpružiny noci. Líčení průběhu sletu, jehož se účastní celá vesnice, stejně jako historické narativní exkurzy a výrazná tematizace krajiny jako personifikovaného objektu, posunují román k magickému realismu. Autor zde také několikrát využívá v různé míře přepracované historické texty z Raubířských povídek, které spoluutvářejí textovou rovinu paměti krajiny. Zúročení předchozích prozaických zkušeností vyústilo v poměrně dynamický a bohatě strukturovaný příběh, kterému však schází výraznější propojení motivů.

Ve spolupráci s úspěšným ilustrátorem Ivanem Mračkem se Valenta představil také jako autor prózy pro děti nazvané Půďáci ze staré školy. Protagonisty příběhu jsou strašidla Trámoš a Světlík, která žijí na půdě staré školy. Běžně nejsou vidět – dokud se nesetkají s lehce handicapovanou prvňačkou Johankou, která má sluchadlo a nemocné srdce, kvůli čemuž nemá kamarády. Spolu se strašidly prožije Johanka mnoho poučných příhod, které jí nakonec pomohou nalézt lidskou kamarádku a zachránit vlastní maminku. Dalšími postavami knihy jsou např. školník Kukrle, jeho kocour Medřich, myška Ámoska a krysák Ruprecht. Valenta v knize vytváří originální poučné příběhy situované do současnosti. Prolínání realistického a fantaskního je zdařilé a funkční. Autorovi se podařilo problematiku jinakosti a nezměnitelnosti působivě přiblížit i dětskému čtenáři, jemuž je (až na některá příliš složitá souvětí) přizpůsobeno i vyjadřování.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Raubířské povídky (PP 1998), Eluljá: Archetypální příběh z kolektivního nevědomí (P 2000); Krajina mírných hořkostí (PP b. d., 2003 stejnojmenný soubor obsahující povídky z Raubířských povídek a výběr textů z Krajiny mírných hořkostí), Pastýřka ohně (R 2006); sbírka vulgární poetoterapie Básně kosmaté (BB 2015); spoluautor navazujícího souboru Kluby poetických sprosťáků (corpus vulgární poetoterapie) (BB 2016).
Pro děti: Půďáci ze staré školy (P pro děti 2011); Muřinoh a Krchomilka (P pro děti 2014); Poťouchlé pohádky aneb Co čert nechtěl…, ale chtěl (P pro děti 2016).
Odborná (výběrově): Knižní: Dramaterapie (1999, 2001, 2007, rozš. a aktual. vyd. 2011); Koncepce a tvorba učebnic (1997); Dramaterapeutické projektování (2003); Psychopedie (spoluaut. O. Muller, 2003, 2004); Psychopedie. Kapitoly z didaktiky mentálně retardovaných (spoluaut. O. Krejčířová, 2. vyd. 1997).

LITERATURA

Studie a články: P. Hanuška: Prozaické novinky ze střední Moravy: (s krátkým historickým exkurzem), in Česká próza 90. let 20. století: Materiály z mezinárodní konference pořádané v Českých Budějovicích ve dnech 27. a 28. června 2001 u příležitosti 10. výročí založení Jihočeské univerzity (2002).
Recenze: Raubířské povídky: I. Grofková, Hanácké noviny Den 29. 6. 1998 * Krajina mírných hořkostí: J. Grombíř, Psí víno 2004, č. 30 * Půďáci ze staré školy: K. Kubíčková, MFD 3. 12. 2011, příl. Víkend.
Rozhovory: F. Kšajt, Arteterapie 2011, č. 25.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Autor povídkové sbírky inspirované historií olomouckého regionu v sobě nezapře erudici výtvarníka, jenž píše „jako když maluje“. Proto se některé povídky mohou na první pohled jevit jako epicky nepřehledné, neboť jsou budovány stejně jako obraz – jednotlivé vrstvy jsou nanášeny zdánlivě chaoticky, aby pak v konečném plánu náhle, jakoby vhledem, vynikla jedinečná struktura a kompozice celého plátna.
I. Grofková: Valenta píše povídky „jako když maluje“, Hanácké noviny Den 29. 6. 1998, s. 6.

Pojetím a interpretací historické látky, nakládáním s dobovými reáliemi a atmosférou má Valenta blízko k Vladimíru Körnerovi. Jazykovou, narační i metaforickou prací – široce rozklenutým souvětím, využitím promluvy plné zastaralých slov a využívající archaické syntaxe, uplatněním oxymorónních spojení, viděním člověka z úhlu nedegradující ironizace či sarkastického šlehu, modelováním hlubokého takřka barokního prostoru s rysy přízračnosti, prolínáním tepotu lidského srdce a oživené materiálové struktury věcí – se stylově blíží k prózám Jaroslava Durycha.
P. Hanuška: Prozaické novinky ze střední Moravy: (s krátkým historickým exkurzem), in Česká próza 90. let 20. století: Materiály z mezinárodní konference pořádané v Českých Budějovicích ve dnech 27. a 28. června 2001 u příležitosti 10. výročí založení Jihočeské univerzity (2002), s. 138.

Historické povídky se vyznačují lyrickým jazykem, věty dosahují vznosnosti až vančurovské. Milan Valenta je dobrý pozorovatel a psycholog, jeho lapkové, handlíři a komedianti myslí a jednají způsobem adekvátním brutalitě doby, zároveň jsou však současnému čtenáři velmi blízcí. Konflikty mají podobu mnohem vyhrocenější než v opatrné současnosti a to se projevuje na kvalitě textů, která směrem k dnešku znatelně klesá (samozřejmě také doba, která povýšila uspokojování potřeb individua na míru všech věcí, má svá trápení, ale ta jsou subtilnější a pro vypravěče méně vděčná).
J. Gombíř: Nad Krajinou mírných hořkostí, Psí víno 2004, č. 30, s. 41.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Martin Vopěnka představuje knihu Půďáci ze staré školy v pořadu 3 minuty s…
Recenze Půďáků ze staré školy Alžběty Peutelschmiedové
Recenze Půďáků ze staré školy Jany Semelkové
Recenze Půďáků ze staré školy Marie Busolíni
Recenze Půďáců ze staré školy Marcela Vašáka
Odborná bibliografie Milana Valenty na stránkách UP
Bibliografická databáze ÚČL AV ČR

Autorka hesla: Petra Kožušníková (2012)
Aktualizace hesla: 22. 6. 2014 (pk)
Aktualizace bibliografie: 22. 6. 2014 (pk); 27. 4. 2015 (ad)

Zdeněk VYHLÍDAL

Napsat komentář

* 21. 4. 1934, Žďár nad Sázavou

Narodil se do rodiny úředníka a zdravotní sestry. Ve Žďáru nad Sázavou vychodil obecnou školu a zažil zde v Horní ulici i události z konce války. Docházel tři roky na reálné gymnázium v Novém Městě na Moravě (1945–1948), posléze na Biskupské gymnázium v Brně. Když bylo v roce 1950 zrušeno, přešel na brněnské klasické gymnázium, kde v roce 1952 složil maturitu. Než mohl nastoupit ke studiu na vysoké škole, musel kvůli náboženskému vyznání rok pracovat jako pomocný dělník ve slévárně. Poté studoval na Filozofické fakultě brněnské univerzity kombinaci čeština s literárněvědnou specializací a polština. Po studiích krátce pracoval jako redaktor Krajského nakladatelství v Havlíčkově Brodě. Následovala roční vojenská služba, po které působil jako redaktor literárního vysílání Československého rozhlasu v Ostravě a zpravodajského oddělení v Brně. V roce 1963 musel místo na základě rozhodnutí krajského výboru KSČ opustit. Stal se vedoucím kulturní rubriky brněnské redakce Svobodného slova. V následujících letech přesídlil do Olomouce. Pět let (1964–1969) zde byl zpravodajem téhož listu. Současně vyučoval jako externista na PdF UP, kde byl v letech 1969–1974 zaměstnán jako odborný asistent. Zabýval se především starší českou literaturou a teorií literatury. V roce 1967 získal doktorát na FF UP, a to na základě práce Jakub Arbes jako literární historik a kritik. V roce 1968 působil ve funkci předsedy Okresního sdružení organizací dětí a mládeže v Olomouci, byl členem redakční rady časopisu Student a spolupracoval také s Vysokoškolským svazem studentů Čech a Moravy. V roce 1974 v Brně přednášel souběžně obor rozhlasové a televizní dramaturgie na katedře dějin věd a umění Filozofické fakulty tamní univerzity. V tomtéž roce byl z olomoucké PdF propuštěn, což vyústilo v jeho návrat do Brna. Zde byl živ především z honorářů novin, časopisů, rozhlasů a televize. V roce 1980 byl jedním ze zakladatelů a poté předsedou Českého svazu ochránců přírody v Brně, který se zaměřoval především na ochranu domácích zvířat. Kvůli nonkonformní činnosti a kontaktům se zahraničím byl v roce 1984 ve vykonstruovaném procesu odsouzen k podmíněnému šestiměsíčnímu trestu odnětí svobody. Z podobných důvodů byl ještě v roce 1988 zatčen a čtyři měsíce vězněn. Po převratu byl rehabilitován Československým rozhlasem i UP. V roce 1990 založil Ligu na ochranu zvířat, během let 1990–1991 řídil měsíčník politické strany Společnost pro Moravu a Slezsko – Hnutí za samosprávnou demokracii s názvem Moravská orlice, přičemž v roce 1991 pracoval též jako tiskový mluvčí této strany. V letech 1993–2002 působil jako externí redaktor rozhlasové stanice Svobodná Evropa. V roce 1996 kandidoval do senátu jako nezávislý. V roce 2010 byl oceněn Skleněnou medailí, nejvyšším oceněním Kraje Vysočina.

Již v době vysokoškolských studií v Brně (od roku 1954) začal psát literární recenze do Mladé fronty (především brněnského vydání), Červeného květu (Ostrava), Jiskry (Jihlava), Stráže lidu (Olomouc) a pracoval pro Československý rozhlas. Svou prozaickou a překladovou tvorbu publikoval od roku 1958 taktéž v různých periodikách. Používal pseudonym Pavel Sochor a šifry al, vz a zyv. Jeho bohatá práce publicistická se často prolíná s tvorbou literární. V roce 1969 publikoval kriminální povídky Křižovatky ve Stráži lidu. V Brněnském večerníku pak dokumentární pásmo Pandur Trenck (1975). V roce 1979 uveřejnil na pokračování pásmo o Janu Opletalovi v Jiskře pod názvem Než přišel 17. listopad. Publikoval ještě v České lípě, Ostravském kulturním měsíčníku, týdeníku Vysočina, v Knihovnickém zpravodaji Vysočina aj. Ve spolupráci s Českým rozhlasem vznikaly Vyhlídalovy povídky a také rozhlasové hry První případ (1976), Kdo jinému jámu kopá (1977), Stížnost (1977), Kontrolní den (1978), Když je štěstí unavené (1978) a mnoho dalších. Vyhlídal je také autorem třiceti dílů rodinného seriálu Jak se máte, Vondrovi? (1979–1987) a asi třiceti rozhlasových pohádek. Pro rozhlas byly dramatizovány také jeho texty ze souboru Starobylé pohádky. Pro Československou televizi napsal např. hry Čelem k vesnici (1962), Když je štěstí unavené a Štědrovečerní překvapení (1973), následoval čtrnáctidílný publicistický pořad o životním prostředí, v roce 1976 hry Šance na život a Zásnuby s nevěrníkem, v roce 1978 Honba za pokladem, v roce 1982 uvedla Čs. televize dramatizaci jeho novely Bílá smrt pod názvem Vernisáž a v roce 1982 vznikl televizní film Pražská terčovnice. V oblasti odborné se opět střetávají tematické okruhy, které prostupují celou autorovou tvorbou. Vedle monografií zabývajících se osobnostmi Matěje Josefa Sychry (Obrozenecký spisovatel Matěj Josef Sychra, 2002) a Jakuba Arbese (Jakub Arbes jako literární vědec, 2002) je to především zájem o funkci pohádkového syžetu (Klasická pohádka a skutečnost, 2004) nebo práce soustředěné na téma druhé světové války (Odraz druhé světové války v české literatuře, 1982). V roce 2010 vyšel výbor z Vyhlídalových odborných prací s kompletní zpracovanou bibliografií pod názvem Literária.

Vyhlídalova prozaická tvorba čerpá základní impulzy ze života osobního i profesního včetně odborných akivit. Nalezneme zde náměty zachycující válečnou zkušenost, stejně jako snahu zpracovat výchovná a morálně problematická témata, která odráží jeho pedagogickou praxi, či snahu vychovávat k ochraně zvířat, nebo historická témata, která zpracovával pro rozhlas a televizi. Jeho tvorbu lze rozčlenit podle několika kritérií. Prózu pro dospělé a díla pro děti a mládež, nebo díla zpracovávající tematiku historickou a díla ze současnosti.

Debutoval v roce 1958 souborem variací na lidové pověsti a lidová vyprávění z Českomoravské vysočiny Odbíjí půlnoc. K oblasti české mytologie se po letech vrací souborem Starobylé pohádky, v němž volně zpracovává pohádky klasických autorů jako K. J. Erbena či B. Němcové, přičemž na základě předloh otištěných v obrozeneckých časopisech připomíná též pohádky, jež zůstaly pozapomenuty. Životopisným románům a povídkám z české historie obvykle předcházejí prvotní dokumentární verze publikované časopisecky. Velké obliby se dostalo příběhu Pandur Trenck, který Vyhlídal publikoval na pokračování v Brněnském večerníku roku 1975. Knižně vyšla o tři roky později jako beletristické přepracování dobrodružného života barona Trencka pro mládež v edici Karavana. K jeho bohatým životním osudům se ještě jednou vrátil v roce 2009, kdy vydal historickou fresku Vězeň ze Špilberku. Obdobným vývojem prošlo také pásmo o Janu Opletalovi Než přišel 17. listopad publikované v časopise Jiskra roku 1979. Nashromážděný faktografický materiál autor posléze znovu zpracoval a knižně vydal v roce 2000. Románové zpracování následovalo v roce 2010 pod názvem Studentská revolta: Román o událostech podzimu 1939 (2010). Z historických materiálů těží také freska Sarkander (2000) vyprávějící o posledních dnech svatého Jana Sarkandera.

Nemalá část Vyhlídalovy tvorby je adresována dětem a mládeži, což platí také o většině již zmíněných knih s historickou tematikou. Pojítko tvoří román Kluci z Horní ulice, kde autor zužitkovává mj. vlastní válečné zkušenosti. Román o dobrodružství, které zažívá skupina mladých kluků na malém městě, je prosyceno neidealizovaným líčením událostí konce druhé světové války. Chlapcům byla také adresována psychologicky méně zvládnutá kniha z prostředí dětského tábora Strašení na Pančavě (1980).

Z oblasti tvorby adresované dospělým čtenářům představuje pozoruhodný počin soubor povídek Kyvadlo času a jiné povídky, v němž na pozadí událostí druhé světové války autor rozpracovává pocit osamělosti člověka a jeho vykořeněnosti z dosavadního života. Aspekty předválečného života, vzpomínky a vztahy jsou zde zobrazovány jako přitěžující a život ohrožující okolnosti. Originální je v tomto souboru práce autora s motivy zvířat. Ze soudobého života se Vyhlídal zaobíral především problematickými tématy nestálých lásek, zodpovědnosti a nechtěného těhotenství. Novela Bílá smrt přináší příběh dvojice mladých lidí, kteří se potkají na brigádě. Láska naivní dívky Terky a prospěchářského Evžena vyústí do nechtěného těhotenství. Morální dilema nahlížené především z perspektivy protagonistky vrcholí rozhodnutím pro interrupci. Soubor dvou povídek Zatmění slunce je zaměřen především na otázku odpovědnosti za dítě. Ve stejnojmenné úvodní povídce je morální dilema vystavěno na konfliktu rozvádějících se rodičů, již usilují o svěření dítěte do své péče. Mladá sociální pracovnice prověřuje poměrně jednoznačně působící fakta, která vyznívají ve prospěch otce, a dochází k opačnému závěru, kterého by bez její vlastní invence a pocitu osobní zodpovědnosti nebylo nikdy dosaženo. V druhé povídce pak Vyhlídal rozvíjí dilema mladé studentky střední školy, která po krátké známosti otěhotní a rozhoduje se, zda si dítě nechá. Posun v rámci dané linie autorových próz představuje kniha Jak si ožehnout křídla. Studentka střední zdravotnické školy se dostává do problematického postavení vůči vedení školy, když se rozhodne stát za svou úvahou na téma internát můj druhý domov oprávněně kriticky hodnotící výrazné nedostatky studentského bydlení. Stupňující se nátlak učitelů ústící v pohrůžku nedoporučení na vysokou školu i postoj matky, nabádající k pokryteckému ústupku, končí morálním vítězstvím protagonistky. V druhém plánu pak Vyhlídal rozvíjí téma týrání a ochrany zvířat. Ostrá kritika školského systému, stejně jako zodpovědnosti dospělých lidí s dobře propracovanou psychologií postav je vrcholným vyústěním této linie autorovy tvorby. Samostatně se problematice týrání a ochrany zvířat Vyhlídal věnoval v románu určeném dětem Kočičí hrad. Příběh chlapce, který se rozhodne postarat o opuštěné kočky v okolí, odhaluje problémy s tímto konáním spojené i problematické postoje ostatních. Knihu O čmuchajícím psu Bojarovi (2006) vydal spisovatel s ilustracemi žáků Základní umělecké školy ve Žďáru nad Sázavou k podpoře dětského čtenářství.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie pro děti a mládež: Bílá smrt (P 1974, 2001); Kluci z Horní ulice (R 1975, 2004, 2007); Strašení na Pančavě (P 1980); Zatmění slunce (PP 1980); O člověku ki je vse veděl (P 1982); Jak si ožehnout křídla (R pro dívky 1984); Pandur Trenck (R pro mládež 1987, 2001); Starobylé pohádky (PP 2000); Kočičí hrad (R 2002); O čmuchajícím psu Bojarovi (2006).
Beletrie: Odbíjí půlnoc (1958, 2002); Přelud (P 1961); Poznávací znamení; Sarkander (P 2000); Kyvadlo času a jiné povídky (PP 2001); 30letá válka: Čtení o počátku třicetileté války v Čechách a na Moravě od defenestrace královských místodržících k popravě vůdců stavovského povstání (2001); Jan Opletal – osudný podzim 1939 (2007); Když je štěstí unavené (rozhlasové hry, 2008); Záhada jednoho života (2008); Vězeň ze Špilberku (2009); Studentská revolta. Román o událostech podzimu 1939 (2010); Kdybych tě znovu volal, už se neotáčej… (P 2015).
Odborné (výběrová bibliografie): Obrozenecký spisovatel Matěj Josef Sychra: Život a dílo (M 2002, rozš. 2006); Klasická pohádka a skutečnost (M 2004); Válka a diferenciace autorského pohledu in Václavkova Olomouc: Česká a slovenská literatura 1930–1980 v boji proti fašismu a válce (1981); (nepodepsáno), Albatros 1987, č. 10; Literária (2010).

LITERATURA

Studie a články: S. Urbanová: in Literatura pro děti a mládež na Ostravsku po roce 1945 (1984); M. Vingrálek: Zpoždění spisovatelova poselství, Lidová demokracie, 16. 3. 1985; S. Urbanová – E. Sobková: in Profil dětem a mládeži (1986); R. Zejda a kol.: in Slovník spisovatelů okresu Žďár nad Sázavou (1992); J. Černá: in Slovníček současných brněnských spisovatelů (1994); H. Jurman: in Literární toulky Vysočinou (1994); V. Slavíková: in Spisovatelé Jihomoravského kraje (1998); B. Bacílková a kol.: in Slovník českých spisovatelů od roku 1945, 2. díl (1998); T. Studenovský – J. Bláha: in Slovník českých autorů pro chlapce (2000); I. Málková – S. Urbanová: in Literární slovník severní Moravy a Slezska (2001); L. Kopčáková: Obrozenecký spisovatel M. J. Sychra proslavil Žďár. Na okraj Vyhlídalovy monografie, Noviny Žďárské radnice, září 2002; (nepodepsáno): O plynutí času, morálce a hodnotách života, Vysočina, 18. 12. 2003; (nepodepsáno): Zdeněk Vyhlídal psal také pod pseudonymy. Současní spisovatelé našeho kraje, Jihlavské listy 5. 6. 2004; L. Kopčáková: Válka očima party Kluků z Horní ulice, Jihlavské listy 22. 4. 2005; Zdeněk Vyhlídal vydal knižně výběr rozhlasových komentářů, Vysočina 8. 12. 2005; L. Kopčáková: Opletala si pletou s Palachem. K Vyhlídalově knize o Janu Opletalovi, Jihlavské listy 13. 11. 2009.
Recenze: Odborné: Obrozenecký spisovatel Matěj Josef Sychra: L. Soldán, Akord 2002, č. 10; L. Soldán, Kam v Brně 2003, č. 2; L. Soldán, Vlastivědný věstník moravský 2003, č. 2 * Klasická pohádka a skutečnost: M. Blahynka, Obrys–Kmen 2005, č. 5.
Próza: Bílá smrt: J. P. Kříž, Literární měsíčník 1974, č. 9; M. Dufková, MF 13. 7. 1974; Š. Vlašín, Romboid 1975, č. 4 * Strašení na Pančavě: M. Matějovicová, Nové knihy 1980, č. 30/31; J. Polák, ZM 1980, č. 8; L. Soldán, Svobodné slovo 23. 7. 1980; J. Pleskot, Ostravský kulturní měsíčník 1981, č. 7/8 * Zatmění slunce: (an), Zemědělské noviny 24. 10. 1980; J. Polák, ZM 1981, č. 9; Š. Vlašín, Tvorba 1981, č. 28; I. Zítková, Svět práce 1981, č. 8 * Jak si ožehnout křídla: J. Pleskot, Kulturní měsíčník 1985, č. 1; J. Polák, ZM 1985, č. 1; S. Urbanová, Tvorba 1985, č. 9 * Pandur Trenck: M. Blahynka, Duha 1988, č. 1; M. Blahynka, Haló noviny 29. 3. 2002 * Kyvadlo času a jiné povídky: M. Blahynka, Haló noviny 22. 8. 2001 * Kočičí hrad: M. Blahynka, Obrys–Kmen 2003, č. 7;
Rozhovory: B. Matyáš, Ostravský večerník, 3. 7. 1968; M. Vingrálek, Lidová demokracie 16. 5. 1973; M. Vingrálek, Lidová demokracie 28. 10. 1975; K. Vůjtek, Ostravský večerník 21. 4. 1976; M. Vingrálek, Lidová demokracie 27. 3. 1981; (nepodepsáno), Ostravský kulturní měsíčník 1983, č. 4; K. Vůjtek, Kulturní měsíčník 1983, č. 6; L. Doskočil, Ahoj na sobotu 1984, č. 18; M. Vingrálek, Lidová demokracie 15. 3. 1985; (nepodepsáno), Nová svoboda 13. 12. 1985; -al-, Kulturní měsíčník 1987, č. 9; I. Dorovský, Universitas 1987, č. 5; -re-, Ahoj na sobotu 1. 6. 1990; (nepodepsáno), Vysočina 10. 5. 2001; (nepodepsáno), Noviny žďárské radnice, září 2002; (nepodepsáno), Vysočina 4. 9. 2003; (nepodepsáno), Vysočina 17. 3. 2005; (nepodepsáno), Jihlavské listy 22. 4. 2005; (nepodepsáno), Vysočina 5. 12. 2005; (nepodepsáno), MfD 24. 3. 2010; (nepodepsáno), Mladá fronta, Sedmička 6. 5. 2010.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Knížka dvou Vyhlídalových povídek dostala mechanicky název podle první, v níž se líčí spor o dítě, dáváme však přednost vyprávění druhému o plané studentské lásce. V ní autor zpodobil život a chování studující mládeže, dívek především, a vytvořil olomoucký studentský románek, citový zeměpis starobylého moravského města, které svou krásou a celou atmosférou usnadňuje chlapcům jejich donjuanské záměry.
J. Polák: Zdeněk Vyhlídal, Zatmění slunce, ZM 1981, č. 9, s. 565–566.

Nakonec jsem si nechal Vyhlídalovu přednost nejkrásnější, jeho takt. Potkal jsem v životě a literatuře málo lidí tak ohleduplných, pozorných k druhým, jemných a taktních, jako je Zdeněk Vyhlídal. Vlastnosti, s nimiž se špatně cestuje v přeplněném autobuse a s nimiž se jen obtížně prosazuje talent a myšlenka, představují nejvlastnější základ Vyhlídalovy stále ještě plně nedoceněné tvorby. Ve Vyhlídalově taktním přístupu k lidem, přírodě, všemu tvorstvu se zhodnocuje jeho odpovědnost i invence.
M. Blahynka: Odpovědnost, invence, takt: K padesátinám Zdeňka Vyhlídala, Kulturní měsíčník 1984, č. 4, s. 57.

Pozornější čtenář tohle vše nemusí vůbec vědět, a přece vytuší a postřehne, že kniha je napsána s mimořádným zaujetím, zřejmě z nejvlastnější osobní zkušenosti; že ač formálně román pro mládež, je to zároveň kniha-vyznání; vyznání, ve které se objevuje velké množství motivů z jiných Vyhlídalových knih (například z Bílé smrti) a která tak v jistém smyslu resumuje humanistickou jednotu autorova díla. A je to vyznání i literární: právě uprostřed knihy se významuplně vynořuje jméno moderního klasika slovesné úcty k přírodě Jaromíra Tomečka.
M. Blahynka: Boj o víc než o Kočičí hrad, Obrys – Kmen 2003, č. 7, s. 2.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Bibliografická databáze ÚČL AV ČR
Heslo ve Slovníku české literatury po roce 1945
Medailonek na stránkách Kraje Vysočina
Ukázka z historické fresky Jako je bůh nade mnou o Janu Sarkanderovi

Autorka hesla: Petra Kožušníková (2012)
Aktualizace hesla: 12. 7. 2014 (pk)
Aktualizace bibliografie: 12. 7. 2014 (pk)

Miroslav ZAHRÁDKA

Napsat komentář

* 14. 5. 1931, Kralupy nad Vltavou

Narodil se v dělnické rodině jako starší ze dvou dětí. Po maturitě na Gymnáziu v Kralupech v roce 1950 vystudoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy obor ruština – čeština (promoce 1955). Již za studií působil dva roky jako asistent Zdeňka Mathausera na Vysoké škole ruského jazyka a literatury v Praze. Oženil se s Annou Bíbovou, učitelkou ruštiny a češtiny, a v roce 1956 se mu narodila dcera Jana (Jana Rečková, v současné době spisovatelka sci-fi románů). Téhož roku se stal vědeckým aspirantem na Moskevské státní univerzitě, kde v roce 1960 obhájil disertační práci na téma Umělecký styl románů Konstantina Fedina. Po návratu přesídlil do Olomouce, kde nadále vyučoval na UP jako odborný asistent. V roce 1961 se stal podruhé otcem (dcera Táňa). V roce 1962 získal na olomoucké univerzitě docentský titul a v roce 1966 se stal vedoucím katedry rusistiky FF UP. Byl iniciátorem tradice Olomouckých dnů rusistů a od roku 1968 vydávání ročenky Rossica Olomoucensia. Roku 1979 byl jmenován profesorem ruské literatury, o rok později získal titul doktor věd. Účastnil se celé řady mezinárodních konferencí a přednášel na zahraničních univerzitách v Moskvě, Petrohradu, Kyjevě, Volgogradu, Krasnojarsku, Varšavě, Krakově, Gdaňsku, Opoli, Budapešti, Sofii, Záhřebu, Zadaru, Bělehradu, Grazu, Berlíně, Lipsku, Jeně, Halle, Osnabrücku, Udine a Lublani. Stal se předním odborníkem na ruskou literaturu uznávaným nejen u nás, ale i v zahraničí.

Již v roce 1945 publikoval své první texty v časopise Nástup. Posléze přispíval do různých periodik, např. Červený Květ, Divadelní noviny, Kralupské noviny, Kulturní tvorba, Květen, Literární noviny, Literární měsíčník, Nová svoboda, Ostravský večerník, Plamen, Romboid, Rudé právo, Stráž lidu, Svoboda, Tvorba ap. Své odborné práce o literatuře publikoval v časopisech Československá rusistika, Opera slavica, Ruský jazyk a sbornících Slavica Pragensis a Čtení o kompozici, rovněž jeho zahraniční publikační činnost je rozsáhlá. Za normalizace umožnil pod svým jménem vydání prací překladatelů Josefa Sedláka a Antonína Václavíka, které by jinak nemohly vyjít. (B. Kolář: Miroslav Zahrádka, vědec tichý, ale v encyklopediích zabydlený, in Z Olomouce literární 2 (2006), s. 331.) V oblasti literární publicistiky a beletrie často užíval pseudonymy. Jako Petr Klen vydal svou prvotinu a publikoval některé divadelní a literární recenze. Pod jménem Karel Libčický pak vydával některé časopisecky publikované povídky.

Příběh románu Čekání s podtitulem Kronika mládí se odvíjí v časovém rozmezí let 1942–1950 a zachycuje dotyčná léta v životě autobiografického vypravěče a protagonisty Petra. Vyprávění začíná nedlouho před jeho nástupem na gymnázium v městečku Králové a končí krátce po ukončení studií. Gymnaziální léta a období dospívání se zde odvíjí na pozadí pohnutého dění za nacistické okupace, konce druhé světové války a dalšího společensko-politického vývoje, který formuje osudy postav. „Čekající“ Petr kriticky sleduje hrdinné chování lidí ze svého okolí i převlékání kabátů a zbabělost. Reprezentace jeho morálního, ideového a politického zrání ovšem výrazně retarduje čtivost textu a dramatický spád. Autorský styl působí sice vyzrále, ale v souvislosti s množstvím zachycovaných osudů a postav, jež jsou mnohdy příliš jednostranně kádrovány, se sdělnost textu snižuje. Od dobové kritiky se textu dostalo rozporuplného přijetí. Vedle velmi kladného hodnocení (např. od Milana Blahynky) byl jinými recenzenty dotyčný román kritizován jako málo umělecky hodnotný. Autorovy memoáry vyšly v rámci edičního projektu Paměť UP pod titulem Okamžiky ze životního putování literárního vědce a prozaika. Literárně poučeným způsobem jsou v nich zachyceny děje a události společenské, univerzitní i privátní. Jednotlivé kapitoly jsou vždy tematicky vymezeny, čemuž odpovídají zvolené názvy, a směřují k prozaické katarzi. Čtivé a kriticky vyhraněné paměti jsou živějším a hodnotnějším textem než autorova románová prvotina.

BIBLIOGRAFIE

Próza: Čekání. Kronika mládí (R 1980, pseud. Petr Klen); Okamžiky ze životního putování literárního vědce a prozaika (vzpomínky, 2011).
Příspěvky ve sbornících: Čas dobré naděje (1975, pseud. Petr Klen).
Časopisecky: Dort. Hříčka, Nová svoboda 19. 2. 1977; Narozeniny s auty. Povídka, Ostravský kulturní měsíčník 1997, č. 4. (rus. překl. Děň rožděnija s avtomobilem, Ural 2010); Máša. Povídka, Ostravský kulturní měsíčník 1977, č. 12; Milostné dobrodružství. Povídka, Nová svoboda 8. 8. 1981; Vzestup a pád čilého člověka. Povídka, Rudé právo 23. 8. 1986; Zápisky vedoucí pracovnice (úryvek z větší prózy), Literární měsíčník 1989, č. 10.
Práce o literatuře (výběrová bibliografie): O chudožestvennom stile romanov Konstantina Fedina (1962); O vývoji ruské válečné prózy, I. část, 1812–1852 (1969); Ruská a sovětská literatura v kulturní rubrice Rudého práva v dvacátých letech (1970); Kapitoly o socialistickém realismu (1973); Stalingradská bitva v literárním zobrazení (1973; 1975); Michail Šolochov (motivy – kompozice – styl) (1975); Základní otázky socialistického realismu (1975); Alexandr Fadějev a Československo (spoluaut. C. Kučera, 1976); Literatura a říjen (1977); Literatura a válka (1980); Sovětská literatura a my (1981); Současná sovětská literatura (spoluaut. D. Žváček – M. Mikulášek, 1984); Paralely a vztahy (1986); Malý slovník rusko-českých literárních vztahů (s kol. aut., 1986); Současná sovětská literatura let osmdesátých (spoluaut. D. Žváček, 1989); Dogmata a živý literární proces (Jak vznikala úzká norma socialistického realismu a jak s ní ruská literatura bojovala) (1992); Ruský literární proces 80. a začátku 90. let (1994); L. N. Tolstoj a ruská próza (1996); Současní ruští prozaici (1997); Maxim Gorkij v ohlasech české kritiky přelomu 19. a 20. století (2001); Ruská literatura XX. století (1890–2000) (2002); Toulky s ruskými spisovateli (2003, 2. rozš. vyd. 2007); Ruská literatura XIX. století v evropském kontextu (osobnosti a dialog literatur) (2005); Slovník rusko-českých literárních vztahů (s kol. aut. 2008).

LITERATURA

Studie a články: H. Dziková: Bibliografie: Miroslav Zahrádka (2010); B. Kolář: Miroslav Zahrádka, vědec tichý, ale v encyklopediích zabydlený, in Z Olomouce literární 2 (2006); A. Fialová-Šporková: Se sekerou na to nešli, to ne, spíš se švindlem: Inteligence v poválečných normalizačních obrazech poválečných dějin, Tvar 2006, č. 20.
Recenze: Čekání: Kronika mládí: B. Dokoupil, Rovnost 30. 9. 1980; (ko), Lidová demokracie 21. 8. 1980; N. Otisková, Nové knihy 1980, č. 35 + Ostravský večerník 20. 10. 1980 + Ostravský večerník 12. 1. 1981; J. Poláček, Tvorba 1981, č. 11; M. Blahynka, Ostravský kulturní měsíčník 1981, č. 2; E. Stunová, Nová svoboda 20. 1. 1981.
Rozhovory: V. Brtníková, Nová svoboda 4. 11. 1978; nepodepsáno, Nová svoboda 16. 2. 1980; V. Brtníková, Nová svoboda 19. 9. 1981; K. Vůjtek, Kulturní měsíčník 1986, č. 5; V. Brtníková, Tvorba 1987, č. 37.
Medailonky a portréty: M. Blahynka, Tvorba 1981, č. 19; V. Kostřica, Rossica Olomoucensia 1981, č. 19; J. Sekera, Literární měsíčník 1981, č. 5; M. Blahynka 1986, č. 19; J. Kadlec, Literární měsíčník 1986, č. 5; Z. Pechal, Rossica Olomoucensia 1991, sv. 29; O. Richterek, Acta Universitatis Palackianae Olomucensis. Facultas philosophica. Philologica. Slavica (1991), sv. 7; J. Dohnal, Opera slavica 1996, č. 3; O. Richterek, Opera slavica 2001, č. 1; Z. Pechal, Rossica Olomucensia (2000), sv. 39.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Klenovo vyprávění potvrzuje autobiografický základ, v mnohém působí věrohodně. Horší je to už s uměleckým ztvárněním zvolené látky. Klen své románové dílo přelidnil a motivicky předimenzoval, leccos naopak zjednodušil a pouze naznačil nebo konstatoval. Zjevně v dostatečné míře neprovedl výběr a redukci zamýšlených témat a motivů, méně by zde rozhodně znamenalo více. Jakkoli volí krátké kapitoly a občas užívá metody filmového střihu a polopřímé řeči, jeho podání je málo čtivé, nedramatické. Jako výpověď o období okupace a prvních poválečných letech můžeme Čekání srovnat s jinými díly tohoto druhu, např. s Misařovým románem Periférie (1977). V této konfrontaci však Klenova próza nemůže obstát, je umělecky nepříliš zdařilá, šedivá.
J. Poláček: Šedivá knížka, Tvorba 1981, č. 11, s. 18.

Za poslední stránky knihy, zaznamenávající maturitní večírek dva roky po Únoru, přesahuje pak Klenův příběh jedné školní třídy především svou mírou pravdivosti. A onou kritičností, kterou autor vůči svým hrdinům projevuje, zatímco stejně neotupen zůstává jeho cit pro způsob vnímání a hodnocení reality mladými lidmi své (a v podstatě i dnešní) doby.
N. Otisková: Osm let života, Nové knihy 1980, č. 35, s. 4.

Kritikovi se nestává často, že se jeho individuální životní zkušenost až do některých podrobností kryje s autorovou. Klen je o dva roky starší, žili jsme za války a po ní na různých místech, ledaco bylo přirozeně jinak, ale to hlavní, život v menším českém městě, lidé, škola, školení Svazu české mládeže na zámečcích, ba i naše milostné příběhy, slovník a repertoár představ, tužby, obavy, naděje, první poválečné doby, v nichž jsme sami nevolili, protože jsme na to neměli potřebný počet let, ale tím víc celý zápas prožívali, studentskou samosprávu, kantory hrdiny i zbabělce, chlapce a dívky, z nichž někteří jednali v souladu se svým společenským původem jako ilustrace do dějin společenské psychologie, ale jiní se naopak úporně nebo bezděčně vymykali – to vše napsal Petr Klen tak, že jsem se v tom našel a že jsem v tom nalezl i naši školu, na které Klen nikdy nebyl, a své město a lidi. Román třídy a třídění mi „sedí“ tak, že mě to až trochu děsí a kladu si otázku, nepropadám-li jako kritik tak trochu generační sentimentalitě, a jinou otázku, mohou-li číst podobně děje Petrova a Romanova dospívání i čtenáři, kteří léta 1942–1950 žili v jiném svém věku nebo se tehdy ještě ani nenarodili.
M. Blahynka: Román třídy a třídění, Ostravský kulturní měsíčník 1981, č. 2, s. 15.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Životopis Miroslava Zahrádky na stránkách Písečku
Odborný profil Miroslava Zahrádky na stránkách Kdo je kdo v české slavistice s výběrovou bibliografií
Bibliografická databáze ÚČL AV ČR

Autorka hesla: Petra Kožušníková (2012)
Aktualizace hesla: 12. 7. 2014 (pk)
Aktualizace bibliografie: 12. 7. 2014 (pk)

Eva KAČÍRKOVÁ

Napsat komentář

* 26. 1. 1937, Olomouc

Zdroj: Archiv Evy Kačírkové

Narodila se do rodiny olomouckého krejčího Navrátila. V Olomouci vystudovala Slovanské gymnázium (maturitu složila v roce 1955) a posléze se přihlásila ke studiu biologie a chemie na PřF UP, které úspěšně dokončila v roce 1959. Po studiích se až do roku 1962 živila jako učitelka na základních školách v okolí Olomouce. Po odchodu do Prahy pracovala jako laborantka ve Výzkumném ústavu antibiotik v Roztokách u Prahy a později ve Výzkumném ústavu živočišné výroby v Uhříněvsi. Po mateřské dovolené od roku 1965 vystřídala několik administrativních pozic. V roce 1973 se začala naplno věnovat literární tvorbě.

Působení Evy Kačírkové v kulturní oblasti je nemálo spjato také s tvorbou filmovou a dramatickou. Příznačná je v tomto ohledu její dlouholetá spolupráce s režisérkou Věrou Chytilovou. V roce 1976 hrála v jejím filmu Hra o jablko klíčovou roli sekretářky. Následně s ní spolupracovala na scénáři filmu Panelstory aneb Jak se rodí sídliště (1979), kde si zahrála také jednu z hlavních rolí (Marie). Malou roli ztvárnila i v režisérčině dalším filmu Faunovo velmi pozdní odpoledne (1983). Dále je spoluautorkou námětu k filmu Pasti pasti pastičky (1998, rež. Věra Chytilová), kde také hrála postavu paní Bachové. Vlastní zpracování námětu vydala téhož roku jako novelu pod názvem Léčky a pasti. Sama napsala televizní hru Konec semestru (1975, rež. Eva Sadková). Její parodie na tajemný detektivní román Edgara Wallace Černý opat byla vysílána v roce 1985 s názvem Růžový Hubert s Milošem Kopeckým v hlavní roli (rež. Zdeněk Kubeček). Ve stejném roce odvysílalo Košické televizní studio její inscenaci Kde ptáci nezpívají (1985, rež. J. Poliaček). Svými texty přispívala Kačírková do různých periodik: Československého vojáka, Interpressu, Ohníčku, Pionýra či Signálu. Řadu svých později knižně vydaných povídek publikovala nejdříve na pokračování v časopisech a novinách, např. v Květech, Mladé frontě, Světě práce, Vlastě, Práci, Cosmopolitanu a dalších. Publikovala také ve specializovaných časopisech Jedním dechem nebo Na horké stopě. Přispěla do několika sborníků detektivních povídek Kapitán Exner uvádí, Kriminální příběhy staré zlaté Prahy a rovněž do sborníku orientovaného místopisně Městopis.

Ve své beletristické tvorbě Eva Kačírková zužitkovává dobrou orientaci v české i ve světové detektivní tvorbě. Své převážně detektivní příběhy, ať již romány či povídky, zasazuje do českého kulturního rámce. Protagonistou je často detektiv amatér, který se k vyšetřování zločinu dostává náhodně, nebo kriminalista. Příznačná je také snaha o výrazné psychologické vykreslení charakterů postav, které nejsou vždy typickými figurami detektivního žánru. Autorka se však orientuje spíše na psychologii sociální a pro její prózy je tedy příznačný sociálně kritický zřetel, vyznačují se také specifickým humorem a ironií. Dějová linie je vyvážená a vystavěná především na dobře zvládnutých dialogických pasážích, které dynamizují tok příběhu. Jazyk a styl autorky jsou kultivované a barvité, bez obnažené schematičnosti narativu. Spisovatelka volí především vyprávění vedené v ich-formě.

Příběhy Evy Kačírkové jsou situovány do českého městského prostředí, tematizují život českých obyvatel různých společenských vrstev a kriticky sledují jejich hodnotová měřítka, která výrazně inklinují k materiálnímu blahobytu jako záruce moci a spokojenosti. V tomto kritickém zaměření orientovaném do domácího prostředí se autorka často pohybuje na okraji detektivního žánru, kde zločin a jeho rozluštění mnohdy ustupují do pozadí před vlastními společenskými sondami. Od devadesátých let se její detektivní prózy často orientují na kritiku nekalých praktik polistopadové podnikatelské sféry a jejích vazeb na sféru politickou. V souvislosti s tímto zaměřením také Kačírková ve dvou případech na detektivní žánr zcela rezignuje, a to ve prospěch společenského románu. Kritiky je její tvorba hodnocena převážně kladně. V oblasti českého detektivního žánru je považována za jednu z čelných představitelek, což dokládají i četná ocenění: např. za detektivní povídku Noční strach získala v roce 1994 třetí místo v Ceně Havrana udělované Českou sekcí AIEP a v roce 1999 tamtéž třetí místo za povídku Zloděj koní. V roce 2003 byla její kniha Tolary jsou zlaté nominována na cenu Jiřího Marka za nejlepší detektivní román. Její knihy byly přeloženy do němčiny, ruštiny a slovenštiny.

Kačírková debutovala v roce 1975 souborem šesti detektivních povídek Masožravé rostliny. Řemeslně zvládnuté příběhy o lidech v krizových situacích trpí určitou mnohomluvností, vlastní komentáře postav působí někdy až příliš afektovaně, což je ale do jisté míry kompenzováno rychlým dějovým spádem. Po dvou letech následoval soubor tří povídek Po sezoně se nevraždí. Příběhy jsou převážně zasazeny do pražského prostředí. Vypravěč se stává detektivem svou mimoděčnou účastí při zločinném dění. Kačírková vyprávění prokládá živými dialogy s prvky žargonu odkazujícím na různé společenské vrstvy. Jedná se opět o dějově vyvážené příběhy, jimž byla kritikou vytýkána jen přílišná snaha o psychologické řešení zločinu. Autorka dále vydala soubor dvou povídek Sedm stupňů do pekla s protagonistou amatérským detektivem Petrem Martinem, který se náhodou dostává k vyšetřování vražd. V první povídce, jejíž jméno nese celá kniha, se jedná o sérii vražd, jejichž rozuzlení sahá do minulosti. V druhém případě je taktéž potřeba hledat kořeny současného zločinu v dobách minulých. Oba příběhy jsou plastické, odehrávají se v různém prostředí a různých časech. Kačírková zde velice výstižně formuje charaktery svých postav, jež mnohdy přesahují typický ansámbl detektivních příběhů. Jako hlavní zdroj zločinů je odhalená sobecká touha po penězích a s nimi související moc. V dalším souboru detektivních povídek Abchazský med představuje společný jmenovatel těchto příběhů sociální pozice ženy. V první povídce Vlčí zákon je dívka, která nezapadá do společnosti, obviňována z vraždy, v povídce Sázka na šibenici je žena intrikánkou usilující svést náhodného svědka autonehody ze stopy a ve třetí povídce Abchazský med je obětí mladá žena, jejíž nejasné úmrtí v přímořském letovisku přijíždí objasnit její otec. Další román Riziko povolání je situován do prostředí kamionové dopravy, k němuž tvoří antitezi prostředí pražského uměleckého světa. Autorka staví zápletku na smrti mladé ženy, kterou srazil kamion. V souboru čtyř detektivních povídek Smrt nechodí pěšky se stává společným jmenovatelem vedle touhy po penězích také téma lásky a „nelásky“. Pro různorodé texty je charakteristické vyprávění vedené v ich-formě, ačkoli vypravěči se proměňují, a zařazení do určitého sociálního a místního prostředí, které je zde i exotické.

Próza Nájemný vrah vyšla počátkem devadesátých let v sešitové sérii osmnácti kriminálních příběhů Inspektor Martin Rust (autorem a editorem projektu byl Roman Cílek). Jednotícím pojítkem řady knih různých autorů je postava inspektora Rusta. Příběh Evy Kačírkové je situován do prostředí obchodníků se zbraněmi, do kterého je zapleten i významný politik.

V souboru dvou próz Jak si vosa staví hnízdo, Pohled do slunce Kačírková představila protagonistu Petra Brota. Tato postava začínajícího kriminalisty je pak společným pojítkem řady dalších románů a povídek, např. Vraky bez pokladů, Liška na dálnici, Dívka v zrcadle a nejnověji románu Měsíční paprsek. Další její populární postava se jmenuje David Braun – tento bývalý policista, který se stal soukromým detektivem, vystupuje např. v prózách a románech Čisté ruce, Politik střílet nemusí, Tolary jsou zlaté, Musíš mě zabít, Na mrtvé je spolehnutí či Diamantová Lily. Osudy Brota a Brauna se v časově zřetězených prózách vyvíjí a není výjimkou, že se obě postavy setkávají, jako např. v románu Musíš mě zabít.

Z rámce detektivního žánru se vymykají dvě díla Evy Kačírkové, a to Výprodej obnošených snů a novela Léčky a pasti. První román je psychologickou sondou mapující motivy zločinného či ilegálního jednání. Kačírková zde odhaluje lidskou touhu mít více materiálního blahobytu, než kam sahají schopnosti jednotlivce. Vyšší sebehodnocení, neodpovídající skutečnosti a touha po rychlém a pohodlném zabezpečení je zde odhalována jako úrodná půda zločinu. Snaha autorky přitom nesměřuje pouze k odhalení zločinu, ale k průzkumu jeho širšího společenského základu. Své vyprávění autorka prokládá reakcemi lidí různého sociálního postavení na anketní průzkum, za jakých podmínek by odešli ze svého podniku a za jakých by se byli ochotni vrátit. Toto formální a významové ozvláštnění spoluurčuje společenskokritický apel prózy. Léčky a pasti vznikly přepracováním námětu filmového scénáře Pasti pasti pastičky. V knižní podobě příběhu ustupuje motiv sexuálního násilí a následného traumatu, které nevykoupí ani kastrace pachatelů, do ústraní. Primárním objektem prózy jsou vzájemné vazby podnikatelské sféry s politickou na českém maloměstě. Vzájemné zvýhodňování a podpora je provázená sexuálními aférami, které dotvářejí obraz amorálního nastavení společnosti. Knižní podoba námětu se svým zacílením i vyústěním s filmovou podobou rozchází a nesetkala se s výraznějším kritickým ohlasem.

Kačírková vydala také knihu pro děti s názvem Povídky s tajemstvím, která vyšla později znovu pod titulem Svědek, který nedržel zobák. Ani v této oblasti autorka neopouští oblíbený detektivní žánr, který však naplňuje kritéria tvorby pro mládež. Jedná se o pět povídek, které byly nejprve otištěny časopisecky. Hlavní role v Povídkách s tajemstvím většinou připadá skupině dětí řešící záhadu. Příběhy jsou situovány do prostředí maloměsta nebo na vesnici, kde děti tráví prázdniny. Jak poukazuje Otakar Chaloupka, dospělí zde nevystupují jen v roli zlých a nepřátelských postav, ale mnohdy napomáhají dětem k odhalení zločinu. Podle recenzenta však Kačírková nedostatečně prokresluje psychologii dětských postav. (O. Chaloupka: Zlatý máj 1985, č. 4, s. 248–249.)

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Masožravé rostliny (PP detekt. 1975); Po sezoně se nevraždí (PP detekt. 1977); Sedm stupňů do pekla (PP detekt. 1979); Abcházský med (PP detekt. 1981, 2011); Riziko povolání (P detekt. 1984); Povídky s tajemstvím (detekt. pro ml. 1985; 1998 pod názvem Svědek, který nedržel zobák); Jak si vosa staví hnízdo, Pohled do slunce (PP detekt. 1987; pod názvem Jak si vosa staví hnízdo 2007); Výprodej obnošených snů (P detekt. 1988); Vraky bez pokladů (PP detekt. 1988; obě novely i samostatně jako Vyhlídka na smrt, 1992; Vražedný konec slunovratu, 1993); Smrt nechodí pěšky (PP detekt. 1991); Nájemný vrah (P detekt., 4. příběh z cyklu více autorů Inspektor Martin Rust, 1992); Vyhlídka na smrt (P detekt. 1992; původně in Vraky bez pokladů); Vražedný konec slunovratu (P detekt. 1993; původně s tit. Konec slunovratu in Vraky bez pokladů); Liška na dálnici (P detekt. 1993); Dokažte mi to (PP detekt. 1994); Nenechám tě odejít (PP detekt. 1997); Léčky a pasti (P 1998); Čisté ruce (P detekt. 1999); Politik střílet nemusí (P detekt. 2001); Tolary jsou zlaté (P detekt. 2003); Dívka v zrcadle (P detekt. 2006); Musíš mě zabít (P detekt. 2007); Na mrtvé je spolehnutí (P detekt. 2008); Diamantová Lily (P detekt. 2009), Měsíční paprsek (P detekt. 2012).
Příspěvky ve sbornících: Kapitán Exner uvádí (1976); Kriminální příběhy staré zlaté Prahy (1996); Městopis (2000).

LITERATURA

Studie a články: P. Janáček: Od Veksláka k Vekslákovi tři (Česká populární beletrie na přechodu z osmdesátých do devadesátých let), Host 2008, č. 6.
Recenze: Masožravé rostliny: M. Veselá, Práce 28. 4. 1976; Bartůšková, Rovnost 8. 1. 1976 * Po sezoně se nevraždí: (f), MF 11. 3. 1978 * Sedm stupňů do pekla: P. Frýbort, MF 4. 8. 1979; Š. Vlašín, Brněnský večerník 21. 8. 1979 * Abcházský med: P. Zápotočný, Tvorba 1981, č. 51; fr, MF 15. 8. 1981 * Příběhy s tajemstvím: O. Chaloupka, Zlatý máj 1985, č. 4; P. Kosatík, Zlatý máj 1985, č. 9 * Jak si vosa staví hnízdo, Pohled do slunce: R. Lipčík, MS 1987, č. 30; P. Frýbort, Tvorba 1987, č. 29, příl. Kmen * Vraky bez pokladů: P. Frýbort, Kmen 1988, č. 20 * Výprodej obnošených snů: P. Frýbort, Kmen 1989, č. 14; V. Novotný, ZN 26. 4. 1989; J. Mourková, Tvorba 1989, č. 29 * Smrt nechodí pěšky: PH, Knokaut 1991, č. 9; maus, Knokaut 1992, č. 2; M. Rezková, Telegraf 1992, č. 186 * Léčky a pasti: J. Chuchma, MFD 29. 4. 1998; I. Zítková, Nové knihy 1998, č. 18 * Čisté ruce: F. Cinger, Právo 17. 12. 1999 * Tolary jsou zlaté: A. K. K. Kudláč, Tvar 2003, č. 17.
Rozhovory: P. Frýbort, Tvorba 1986, č. 31, příloha Kmen; J. Tibitanzl, Signál 1990, č. 43; F. Cinger, RP 2. 5. 1995; F. Cinger, Právo 18. 8. 2006.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Není pochyb – po Václavu Erbenovi a Haně Proškové si mezi českými autory detektivek vydobyla pevné postavení v povědomí čtenářů i Eva Kačírková. Přesvědčili mě o tom přátelé a známí, kteří šli jednoho letního čtvrtečního rána stát ke knihkupectvím frontu na „novou Kačírkovou“. Pro autorku nepochybně příjemné – ale zavazující – vědomí, že předchozí dvě její knihy, „Masožravé rostliny“ a „Po sezoně se nevraždí“ znamenají pro čtenáře dostatečně silnou záruku dobrého počtení.
P. Frýbort: Sedm stupňů do pekla, MF 4. 8. 1979, s. 4.

Kačírková prostě možná nevědomky i sama sobě dokazuje, že je lepší tam, kde přestává cítit pouta detektivky, kde se z nich uvolňuje i za cenu, že obligatorní řešení bude spíše jen přívažkem, úlitbou čtenáři a žánru, a kde detekce není logickou šarádou, ale putováním člověka po této zemi a jejích temnějších zákoutích.
P. Frýbort: Eva Kačírková, Nová česká detektivka, Kmen 1988, č. 20, s. 10.

Psychologie zločinu patří k znepokojivým a trvale přitažlivým tématům, kterými se literatura vždy zabývala a nepochybně bude zabývat i nadále. Také Kačírková využívá napětí, dějových zvratů, složitých zápletek, které jsou typické pro detektivku, buduje promyšleně kompozici příběhu, ale současně se pokouší i o hlubší charakteristiku postav, jako je např. Rudolf Roch, jehož by bylo možno označit za typický produkt současné společenské situace, a který by si zasloužil ještě zevrubnější psychologickou analýzu. V každém případě Kačírková prokázala, že má předpoklady napsat nejen úspěšnou detektivku, ale i dobrý společenský román.
J. Mourková: Pokus o společenský román, Tvorba 1989, č. 29, s. 13.

Eva Kačírková se nyní o obnovu dětské detektivky snaží a to v rozměru povídky. Jde o pět příběhů, původně otisknutých časopisecky, z nichž ve třech děti odhalují trestný čin, ať již přímo či nepřímo, v jedné se pracuje více s tajemnou záhadou a dospělý trestnému činu v poslední chvíli zabrání, v povídce nejrozsáhlejší je detektivní prvek uplatněn vrstevnatě – jednak tím, jak hrdina pátrá po svém otci, jednak v případu ztráty výbušniny. Autorka se ovšem od dob geniálních dětských detektivů poučila a tak svým hrdinům dává v prvé povídce k ruce papouška, v jiné šťastný příchod strážmistra všemu napomůže, opět jinde jak již bylo řečeno, dospělý trestnému činu zabrání. I jinak jsou však aktivity dětí drženy v jistých mezích a je zřejmé, že Kačírkové jde o jistou míru pravděpodobnosti, že se snaží nepřehánět právě tím směrem, který dětskou detektivku dříve diskreditoval.
O. Chaloupka: Eva Kačírková, Povídky s tajemstvím, Zlatý máj 1985, č. 4, s. 248–249.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Životopis Evy Kačírkové na Filmové databázi FDb.cz
Eva Kačírkova v Tv pořadu Barvy života
Bibliografická databáze ÚČL AV ČR
Československá filmová databáze

Autorka hesla: Petra Kožušníková (2012)
Aktualizace hesla: 13. 4. 2014 (pk)
Aktualizace bibliografie: 13. 4. 2014 (pk)

Petr JOCHMANN

Napsat komentář

* 17. 04. 1951, Olomouc

Zdroj: Ondřej Kaštil

V letech 1970–1975 studoval na katedře výtvarné teorie a výchovy na FF UP obor výchova a vzdělávání dospělých se zaměřením na výtvarné umění, od roku 1991 učí kresbu na katedře výtvarné výchovy PdF UP. V roce 1999 se habilitoval jako docent pro obor kresba. Samostatně vystavuje od roku 1978, kolektivně od roku 1973, patří k okruhu autorů Galerie Caesar na Horním náměstí v Olomouci. V literární oblasti se před rokem 1989 řadil k seskupení tvůrců kolem samizdatové edice Texty přátel. Byl jedním z prvních autorů tohoto okruhu, kterým byly po listopadu 1989 oficiálně vydány knihy.

Debutoval v roce 1990 nerozsáhlým svazkem Zápisky, po němž následoval soubor úvah a deníkových zápisů z let 1983–1990 s názvem Žebřík příliš krátký pro nebe. Ten je členěn na pět částí. První, s názvem Radějov 13. 12. 1983 (?), odkazuje k deníkové formě zápisu, avšak otazník za datací jistě není uveden náhodně – může vést k zamyšlení, zda zápis nebyl psán až později, kdy si autor již nebyl jist přesnou datací, nebo může být otazník náznakem toho, že situace zachycené v zápisu se mohly odehrát kdykoli a kdekoli, nebo třeba také vůbec ne. Zápis je psán v krátkých, úsečných, někdy pouze jednočlenných větách a autor užívá jednoduchého jazyka vystihujícího prostředí, o němž referuje (hospoda). Protagonista si všímá lidí v místnosti, slyší útržky jejich rozhovorů na banální témata a přemýšlí zde o literatuře (hojné citáty z různých literárních děl) a filozofii – vzniká napětí mezi prostředím a intelektuálním naladěním protagonisty: „Tady v té hospodě s umakartovým obložením stěn, s lidmi v pracovním, s bradavicemi na jednom nose, s bochníkem chleba pod jednou paží, kde taky sedím já a každou chvíli vybíhám na mráz vymočit se – tady je všechno. Chvíli mě to zneklidní. Připadá mi, jako by tím bylo ohroženo a zpochybněno umění, jako by to spolu jaksi nešlo dohromady. Pokud vím, podobně to napadlo i Kafku…“ Zachycena je taktéž obtížnost procesu psaní: „Vždycky jsem se snažil, aby to mělo hlavu a patu. Ale ouha, když to mělo hlavu, nemělo to patu, když to mělo patu, nemělo to hlavu. Ať jsem to obracel, jak jsem chtěl, k ničemu jinému jsem nikdy nedospěl. A přitom bych se tak rád pochlubil něčím, co by mělo hlavu a patu!“ Vyjevena je též „nedůvěra ke slovům, a taky k těm, kdo mají co říci, nebo si to o sobě aspoň myslí“. Druhý oddíl knihy, Střepiny (1986–1987), je tvořen vskutku střípky, a to datovanými střípky kratších (někdy až aforistických) úvah o smyslu života a smrti, o času, o umění, o lidských nectnostech apod. Ve stejném duchu, pouze bez datací, pokračuje oddíl Zlomky neodeslaných dopisů (U příležitosti 80. narozenin Josefa Šafaříka), i datovaný oddíl Větší soubor (1987–1990). V posledním oddílu Několik stránek rukopisu (na papíru téže barvy) (1989) se autor mimo jiné opět vrací k tématu složitosti procesu psaní – ke snaze vážit nebo spíše přespříliš převažovat slova, autorovi se protiví grafomanství, či jinými slovy „žvanivost, slovní průjem, omílání všeobecně známých banalit ve velkém, s jejich případným následným svázáním do tvrdých desek“. (S. 75.) Uvědomuje si možný dosah slov a nebezpečí jejich zneužití, snaží se proto hledat jejich přesný význam, cizelovat vše, co má být vyřčeno či zapsáno, byť by výsledkem měl být pouze prázdný papír, pokud autor nebude s to vyjádřit svou myšlenku s co největší přesností, tedy pravdivě: „Znovu za stolem. Před sebou prázdný list papíru – Křehký, nejistý, pomíjivý význam slov! Jak snadno jej lze překroutit a zneužít! Běda tomu, kdo chce slov užívat přesně v jejich významu. Tak jak bude k tomuto významu sestupovat vždy hlouběji, jak se bude snažit přijít k němu vždy blíže, tak se mu bude význam neustále vzdalovat, sám ze sebe a v sobě se bude pořád zpochybňovat – až on, ten přísný hledač, aspoň sám před sebou neúplatný pravdomluvce, bude tu stát naposled s prázdnýma rukama a prázdnou myslí. Bude tupě civět na slova zbavená významu, na slova, jejichž smysl unikl. Toto je nebezpečí, jež číhá na ty, kdo se snaží najít a přesně postihnout význam slov.“ Možná právě pro svou snahu užívat slova co nejpřesněji zůstává Jochmannovo dílo ne příliš rozsáhlé, a navíc značně „střípkovité“.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Zápisky (1990); Žebřík příliš krátký pro nebe (PP 1992).

LITERATURA

Studie a články: L. Machala: Olomoucká polistopadová próza, in: Tisíc dní s Literárním klubem Olomouc (2009).

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Bibliografická databáze ÚČL AV ČR

Autorka hesla: Iva Chomiszaková (2012)
Aktualizace hesla: 13. 4. 2014 (ich)
Aktualizace bibliografie: 13. 4. 2014 (ich)

Pavel JANSA

Napsat komentář

* 27. 5 1942, Prostějov

Narodil se jako jediné dítě úředníka a absolventky školy uměleckých řemesel. Dětství a mládí trávil střídavě v rodném Prostějově, nedalekém Brně a v rodinné vile za Radějovem u Strážnice. Od roku 1986 žije převážně v Olomouci.
Po maturitě na Gymnáziu Jiřího Wolkera v Prostějově (1959) vystudoval Lékařskou fakultu Masarykovy univerzity (tehdejší Univerzity Jana Evangelisty Purkyně) v Brně (absolutorium 1964). Zde následně i působil a dosáhl vědecké hodnosti CSc. (1967). Od roku 1971 pracoval zprvu jako odborný asistent, pak docent a posléze profesor Ústavu patologie LF UP. Docentury dosáhl v Brně (1975) a na Univerzitě Karlově pak coby nejmladší doktor věd v republice získal hodnost DrSc. (1979) a tam byl jmenován i profesorem (1983).

Absolvoval stipendijní a přednáškové pobyty v Německu, Rakousku, USA a Velké Británii. Na UP v Olomouci působil do roku 1994, poté vstoupil do soukromé sféry a pracoval jako manažer výzkumných, marketingových a edičních projektů a současně též přednášel na zahraničních univerzitách. Během svého profesního působení publikoval tři disertace, čtyři monografie, 32 učebních textů a přes 350 odborných publikací v časopisech a sbornících. Jeho hlavním odborným zaměřením byl interdisciplinární výzkum obecných mechanismů zánětu, procesu reparace, protinádorové imunity a transplantací. (Kolář, B. Spisovatel hojně čtený, ale „doma“ téměř utajený, in Z paměti literární Olomouce 2, s. 358.) Svou znalost angličtiny, němčiny, francouzštiny a ruštiny využil jako editor a překladatel odborných medicinských publikací, pro mládež přeložil z angličtiny deset dobrodružných příběhů o letci Bigglesovi. Je rovněž autorem řady brožur z oblasti medicínské osvěty a popularizace medicíny.

Za své odborné působení byl opakovaně oceněn, např. na UP mu byla udělena medaile Pro merito (1982), dále obdržel cenu České lékařské společnosti za vědeckou práci (1984) i medaili Fakultní nemocnice v Olomouci Za obětavou práci (1987). Roku 1994 se stal členem Newyorské akademie věd.

V roce 1967 se oženil, žena Katarína je docentkou stomatologie s vědeckou hodností CSc. Starší syn Pavel je privátní lékař-internista, mladší Petr komerční právník.

Literární tvorbě se Jansa začal věnovat začátkem 90. let minulého století. Využívá v ní znalost nemocničního prostředí, do kterého často umisťuje zápletku svých svižně napsaných detektivních próz, obsahujících též úvahy nad rozličnými aktuálními problémy, ať již morálními, politickými či obecně společenskými. Rozvětvená narativní struktura je protkána množstvím postav a naplněna bezpočtem zvratů a odhalení. Frekventovaným rysem Jansových povídek a románů je také rozvíjení milostných zápletek. Osudy protagonistů jsou líčeny nezaujatě, s odstupem.

Pro autorovu tvorbu je typická cyklická práce s textem. K velkému počtu těch vydaných se po čase vrací, přepracovává je, kombinuje zápletky z více děl, dílčí motivy využívá jako podklad prací dalších, či naopak přepracovaná vydání publikuje pod původním názvem. Stále se přitom snaží pohybovat na pomezí populární a náročné literatury.

Jansův debutový soubor detektivních povídek Začalo to Belmondem (1991) sestává ze tří příběhů, jež spojují postavy patologa Slezáka a kriminalisty Ježka. Přepracovaná verze prvotiny vyšla pod názvem Hříšní lidé v bílém v roce 1996. Případ nepodepsaných dopisů, jednu z povídek tohoto souboru, zdramatizovala pro Český rozhlas 2 Šárka Kosková jako Deset dnů a půl roku (2002).
Povídkový soubor Smrt je nejlepší kádrovák (1992) Jansa také přepsal a vydal pod titulem Hříchy českých doktorů (1997). Špionážní thriller Všechno je na prodej (1993) se dočkal nové podoby nazvané Ráj není pro mrtvé (1998). Kriminální novela Nás nedostanou (1994) se spolu s milostnou novelou z lázeňského prostředí Setkání (1995) staly podkladem přepracovaného textu Zabiješ, pokradeš, zesmilníš (1998). Soubor povídek Pod svícnem je tma (1994) pak byl přepracován a vydán pod názvem Pokušení českých doktorů (1998).

Román Nepoučitelní (1994) Jansa přepracoval a v roce 2000 vydal pod názvem Nejlepším se neodpouští, který posloužil i pro čtyřdílnou rozhlasovou dramatizaci odvysílanou v roce 2008. Děj odvíjející se ve dvou časových rovinách ústí v generační výpověď o lidské závisti, která dokáže i dějinné zvraty využít jako nástroj osobní pomsty: Student medicíny Tomáš se při svém působení na lékařské fakultě stane nepřímým svědkem vraždy neoblíbeného profesora Karáska, kterou policie uzavírá jako nešťastný případ. Pouští se do pátrání na vlastní pěst, při kterém se seznámí s charismatickým doktorem Zemanem. Doktor Zeman vypráví mladému hrdinovi příběh svého života, přičemž podává svědectví o politických zvratech druhé poloviny 20. století a barvitě vykresluje charaktery a způsoby jednání lidí, kteří dokáží každou situaci bezpáteřně využít pro vlastní prospěch a neprospěch druhých. Příběh se stává podobenstvím o lidské zášti, prospěchářství a bezohledném uplatňování moci.

Kratší romány z lékařského prostředí Doktoři nejsou andělé (1998) a Doktoři přejí lásce (1999) se staly podkladem přepracovaného vydání s názvem Mizerové (2004). Takto vzniklé dílo, autorem samotným s ironickým odstupem označované jako „telenovela“, líčí osudy a peripetie doktorského rodu s pestrým milostným životem na malém městě.

Předěl v Jansově tvorbě představuje vydání černé grotesky Gaudeamus (1999), později rozšířené ve společenský román Účtování (2006), situovaný do prostředí mezinárodního lékařského kongresu, kde se střetávají typizované postavy rozličných charakterů. V souvislosti s rozvíjejícími se intrikami a s připomenutím historických událostí klade Jansa před čtenáře otázku po povaze českého národa, přičemž připomíná nelichotivé vlastnosti s Čechy spojované i jejich „praktické“ důsledky – např. závist, vedoucí po každé změně poměrů k likvidaci schopnějších konkurentů, nebo xenofobii a zapšklou provinciálnost, která je pokrytecky vydávána za vlastenectví apod. Zápletka románového thrilleru Muži žijí dvakrát (2001) je situována do prostředí farmaceutického průmyslu. Hlavní hrdina Doktor Kramář přichází navzdory svému vynálezu – látce působící jako detektor lži – o místo kvůli privatizačním intrikám. Nastává pátrání po ztraceném doktorovi a především jeho léku, stejně jako protisměrný boj o pomstu. Příběh spojuje Jansovy oblíbené literární postupy jako je změna identity či osudový zásah ženy.

V románu Tajnosti Renaty L. (2002) autor z části využil zápletku z kriminální novely Podraz (1999). V následujícím vydání s názvem Tajnosti hříšné světice (2011) ještě autor učinil několik dílčích úprav. Detektivní román pojednává o vraždě studentky lékařské fakulty, dcery děkana, a především o morálních aspektech jejího života. V roli vypravěče se postupně střídá docent Berg, s nímž se Renata sblíží a zapojí jej do uskutečnění vlastního fingovaného únosu, a detektiv Kraus, který je pověřen vyšetřováním vraždy. Přestože detektivní příběh je vystavěn na klasické detektivní zápletce, otázka viny a trestu brzy krystalizuje v upřesňující tázání po skutečné povaze dobra a zla v člověku.

Románem Příliš krátké známosti se Jansa přihlásil ke Kunderovým Směšným láskám. Protagonistou učinil vynikajícího chirurga, šarméra a svůdce Bernarda. Jeho „malé dějiny“ nevystavují „velkým dějinám“ minulého ani současného režimu nejlepší vysvědčení. Mimořádný jedinec, záviděníhodně úspěšný jako doktor i jako milovník, nemůže v Čechách nikdy dopadnout dobře, tím spíš, když vyzraje v moudrého muže. Ve druhém vydání autor vše ještě umocnil, když hrdinovi, jemuž v závěru románu původně nabídl naději, připravil jen deziluzi a tragickou smrt.

Detektivní příběh Malér pana Mahlera (2007) vznikl přepracováním románu Příběh MUDr. Nemravy (2003). Detektivní zápletka o prospěchářském profesorovi, jenž se shodou okolností stane podezřelým z vraždy vlastního vyděrače. Při honbě za skutečným vrahem a kompromitujícími materiály usvědčujícími ho z nevěry dochází opět k nečekaným odhalením a několika dějovým zvratům. Vyprávění je vedeno v ich-formě. Román se dočkal dvou volných pokračování spojených postavou Jana Mahlera: Malér s modrou krví (2009) a Kámošky až za hrob (2010).

Groteska Ďábelské puzzle (2007) opět směřuje spíše ke společenskému románu. Je vystavěn na střídání vypravěčských perspektiv postav, které mezi sebou zdánlivě nemají žádné souvislosti, sociální, místní ani ideové, přesto však dochází k postupnému propojení mikrosvětů, jež prokazuje, že vše souvisí se vším, domácnost stárnoucího profesora a snílka s agentem tajných služeb a uprchlíkem z psychiatrické kliniky, stejně jako s mafií brazilskou i italskou, stejně jako s životem v jedné skryté vile a jejím blízkém okolí. Množství vazeb a vztahů kombinovaných mezi postavami je taktéž pestré a výsledná směsice nepostrádá osobitý smysl pro humor, ironický nadhled a radost z fabulace, využívající rovněž množství intertextových vazeb a odkazů.

Objemný román Mít své dny je rozmarné divertimento, jež autor podle svých vlastních slov pojal jako poctu autorům slavných Egyptologů, Kingsley Amisovi a Robertu Conquestovi. Partička českých „egyptologů“ – nezadržitelně stárnoucích kamarádů – hledá nenápadný a navenek počestný způsob, kterak uniknout z dosahu manželek a ještě si trochu užít. Nakonec vypracují rafinovaný systém, ale ženy se nedají, vrací jim vše i s úroky a hra pokračuje. Autorovi však nešlo jen o humorné vylíčení soubojů záletných mužů s jejich manželkami, ale usiloval také o ironický pohled na porodní bolesti „budování kapitalismu v Čechách“.

Román Akce muslim (2009) je situován do současnosti a má podobu terapeuticky motivovaných zápisků hlavního hrdiny, který se stal nedobrovolným spoluúčastníkem snah zabránit atentátu na prezidenta Obamu a později se sám musel bránit útokům na vlastní život. Román vyšel v elektronické podobě pod názvem Odpočítávání (2010). Titul Poslední waltz je detektivkou, s psychologicko-společenským přesahem, kompozičně vystavěnou z několika nestejně rozsáhlých oddílů, z nichž dva se zpočátku a na konci propojují. Hrdinou je mladý lékař, který jede do rodného města převzít za zemřelého otce ocenění pro významné občany. Zde je i po letech vtažen do propletence dávných i čerstvých podrazů, někdy odporných, jindy spíš žabomyších. Pak začnou rodáci okolo něj za podivných okolností umírat. Dějová linie románu je rozvětvená, vše se stále proměňuje, jen temná zákoutí lidských duší zůstávají – bez ohledu na letopočet – stále stejná.

Z Jansovy tvorby kromě už zmíněných Příliš krátkých známostí poněkud vybočuje i nenáročná hravá mystifikace Výchova hochů na Moravě, kterou vydal pod pseudonymem Monika Simonová (přesmyčka jména Simony Monyové). V úsměvně laděné zpovědi čerstvé maturantky líčí milostné, rodinné i existenční trable mladých lidí v současné české společnosti.

Román Stařec a mord (2011) naznačuje svým úvodem návrat ke klasickému detektivnímu žánru. Po objevení mrtvoly významného podnikatele nastává pátrání po možném pachateli. Přesto se Jansa po úvodní pasáži odvrací od prostého vyplňování žánrové formy a rozvíjí příběh pomsty, intrik a milostných afér odlišným směrem. Opět silně vyznívá autorův ironický odstup od vlastní fabule stejně jako retardace děje úvahovými pasážemi a tázáním po smyslu dějin a lidského snažení, bez vlastního explicitně vyjádřeného hodnotícího stanoviska.

Jansův román Záskok za pánaboha (2012) je opět situován do prostředí lékařské fakulty, kde je nalezeno tělo děkana Rouska. Kriminalisté major Fára s kapitánem Exnerem při vyšetřování, zda šlo o sebevraždu nebo vraždu, zužují okruh podezřelých na tři, mezi nimiž je i děkanův bývalý kolega docent Marold. Román je rozdělen do dvou částí Chvála božích mlýnů a Rameno slepé spravedlnosti, přičemž protagonistou první části je docent Marold a druhá je nazírána prizmatem majora Fáry. V souladu s Jansovým tematickým zaměřením se ani zde nejedná o čistě detektivní příběh. Autor do rámce rozvíjejícího se děje vsazuje retrospektivní pasáže, jež odhalují dávné křivdy z padesátých let, které má Rousek na svědomí. Autor se tak vrací ke stěžejnímu tématu viny a trestu, slepé spravedlnosti a možné pomsty, stejně jako k otázce uplatnění vlastní moci. Narativ je znovu dotvářen úvahovými pasážemi, opět jsou aplikovány četné intertextové odkazy.

V „příběhu s tajemstvím“ nazvaným Případ Samorost vypráví kriminalista před penzí o svém snažení ex post odhalit proč, jak a kam beze stopy zmizel vydavatel historické literatury, úspěšný podnikatel, řádný občan, vzorný manžel a zábavný společník, a zda vůbec byl tím, za koho jej všichni měli. Autorovo košaté fabulování opět proplétají asociace, paralely, dějové odbočky a úvahy o „českých“ otázkách, takže limity tradičně chápaného kriminálního žánru i zde přesahují zamyšlení nad tím, co bylo, je a bude.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Začalo to Belmondem (PP 1991; 2. přepr. vyd. Hříšní lidé v bílém, 1996); Smrt je nejlepší kádrovák (PP 1992; 2. přepr. vyd. Hříchy českých doktorů, 1997); Chceš přežít? (1992); Všechno je na prodej (R 1993; 2. přepr. vyd. Ráj není pro mrtvé, 1998); Nás nedostanou; (R 1994; 2. přepr. vyd. Zabiješ, pokradeš, zesmilníš, 1998); Pod svícnem je tma (PP 1994; 2. přepr. vyd. Pokušení českých doktorů, 1998); Nepoučitelní (R 1994; 2. přepr. a rozš. vyd. Nejlepším se neodpouští, 2000, 2012); Setkání (P 1995); Doktoři nejsou andělé (R 1998); Gaudeamus (R 1999); Podraz (R 1999); Doktoři přejí lásce (R 1999); Muži žijí dvakrát (R 2001); Tajnosti Renaty L. (R 2002; 2. přepr. vyd. Tajnosti hříšné světice; 2011); Průšvih MUDr. Nemravy (R 2003); Příliš krátké známosti (R 2003, 2. přepr. vyd. 2011); Mizerové (R 2004); Účtování (P 2006); Ďábelské puzzle (R 2007); Malér pana Mahlera (R 2007); Mít své dny (R 2008); Poslední waltz (R 2008); Malér s modrou krví (R 2009); Akce muslim (R 2009); Kámošky až za hrob (R 2010); Stařec a mord (R 2011); Výchova hochů na Moravě (2011); Záskok za pánaboha (R 2012); Hra bez pravidel (R 2012); Případ Samorost (R 2013); Krysy (R 2015).

LlTERATURA

Studie a články: L. Pavera: Akademikové po sametu aneb román-esej o středoevropském prostoru, in Postmodernismus v české a slovenské próze (2003); B. Kolář: Spisovatel hojně čtený, ale „doma“ téměř utajený, Z paměti literární Olomouce 2.
Recenze: Nepoučitelní: -vír-, Hanácké noviny 3. 6. 1995 * Gaudeamus: I. Zítková, Nové knihy 1999, č. 43 * Nejlepším se neodpouští: I. Zítková, Večerník Praha 4. 12. 2000 * Tajnosti Renaty L.: I. Zítková, Právo 19. 6. 2002 * Účtování: F. Cinger, Právo 1. 9. 2006 * Ďábelské puzzle: M. Blahynka, Obrys – Kmen 2007, č. 33 * Malér pana Mahlera: M. Blahynka, Obrys – Kmen 2009, č. 2 * Akce muslim: M. Blahynka, Obrys – Kmen 2009, č. 46 * Malér s modrou krví: M. Blahynka, Obrys – Kmen 2010, č. 25 * Stařec a mord: F. Cinger, Právo 25. 10. 2011 * Záskok za pánaboha: A. Slezáková, MFD 17. 3. 2012, příl. Víkend.
Medailonky: B. Kolář: Spisovatel hojně čtený, ale „doma“ téměř utajený, Z paměti literární Olomouce 2 (2006).
Rozhovory: (nepodepsáno), Nové knihy 2000, č. 38; ss, Čtenář 2000, č. 9; (nepodepsáno), K revue 2002, č. 3; (nepodepsáno), K revue 2003, č. 10; -red-, K revue 2003, č. 11; (nepodepsáno), K revue 2006, č. 5; red, K revue 2007, č. 1–2.

UKÁZKY Z OHLASŮ

A jsme u třetí jistoty o estetické příslušnosti Jansova románu: ta se skládá v uhrančivý a přitom znepokojivý celek díky ironickému nadhledu a tónu vyprávění, integrujícímu přesně odposlouchané výroky tu líných lemplů ošetřovatelů z blázince, tu bídně placeného odborného asistenta lékařské fakulty, tu mafiánů, jindy zas agentů tajných služeb nebo našich amerických krajanů, a ještě jindy řeči jak prostinké, a přece mazané venkovské husičky, tak naivní, a přece prohnané medičky. Kde se tomuto umění románu Jansa asi učil? I kdyby vyprávění nebylo hustě protkáno odkazy k dějinám a narážkami na klasickou i moderní velkou literaturu i citáty a parafrázemi z ní, vždy přesně k věci, vyčetli bychom zkušenost s ní už ze stavby vět, odstavců, kapitol a celku.
M. Blahynka: Kritika na knihu na první stranu aneb Godot přece jen přišel, Obrys – Kmen 2007, č. 33, s. 1.

Česká literární kritika tím, že Jansovy romány až na nečetné čestné výjimky nevzala vůbec na vědomí a podcenila autorovu strategii, ukázala a potvrdila velice přesvědčivě, že texty dosud vnímá výlučně modernistickým filtrem a „nad“ a „pod“ primární dějovou vrstvou nehledá vrstvy jiné – pásma nesoucí nadosobní a historické poselství. Chování kritiky lze přirovnat asi k takovému jednání, jako bychom Ecovým románům přiznali pouze platnost detektivky o záhadných úmrtích mnichů v klášteře.
L. Pavera: Akademikové po sametu aneb Román-esej o středoevropském prostoru, in Postmodernismus v české a slovenské próze, 2003, s. 169.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Bibliografická databáze ÚČL AV ČR
http://cs.wikipedia.org/wiki/Pavel_Jansa
Životopis na serveru detektivky.bestfoto.info
Britské listy 28. 8. 2008: Pavel Svoboda: Ironický vypravěč Pavel Jansa
Obrys – Kmen č. 33/2007: Milan Blahynka: Kritika na knihu na první stranu aneb Godot přece jen přišel
Britské listy 11. 9. 2009: Milan Blahynka: Bude, bude objeven a oceněn, Milan Blahynka o knize Akce Muslim

Autorka hesla: Petra Kožušníková (2012)
Aktualizace hesla: 13. 4. 2014 (pk)
Aktualizace bibliografie: 13. 4. 2014 (pk); 8. 3. 2015 (ad)

David HRBEK

Napsat komentář

* 26. 1. 1968, Olomouc

Zdroj: Archiv Davida Hrbka

Na FF UP vystudoval českou a anglickou filologii. Studium ukončil v roce 1991 získáním magisterského titulu na základě obhajoby diplomové práce Jonáš, jeho geneze a vývoj, která se zabývala literárně-dramatickou postavou Jonáše vytvořenou Jiřím Suchým a vystupující mj. v hrách Jonáš a tingl-tangl, Jonáš a dr. Matrace a Jonáš dejme tomu v úterý (vedoucí diplomové práce byla Alena Štěrbová, oponentem Lubomír Machala). Z univerzitních učitelů jej ovlivnili především Alena Štěrbová a z katedry anglistiky Josef Jařab, Marcel Arbeit a Jaroslav Peprník. Po absolvování vojenské služby Hrbek učil sedm let na Slovanském gymnáziu v Olomouci a od roku 2000 je zaměstnán jako lektor animací v Muzeu umění Olomouc. Je ženatý a má dvě děti.

V roce 1991 nastoupil do nakladatelství Votobia, kde také založil edici Současné české divadlo. Od roku 2003 moderuje v pražském Švandově divadle talkshow s názvem Scénické rozhovory. Hosty programu byli např. V. Havel, T. Sedláček, T. Klus, S. Vega, M. McCartney (bratr P. McCartneyho), Lou Reed, H. Hegerová, Z. Svěrák, J. Grygar, L. Pešek, B. Hrzánová, V. Dyk, L. Sobota ad. Několik rozhovorů vzniklo i ve spolupráci s Českým centrem v New Yorku (s V. Birgusem, J. Štreitem či A. Kratochvílem) a také ve spolupráci se Stálým zastoupením ČR při Evropské unii v Bruselu (s D. Vávrou a V. Marhoulem). Od roku 2011 provozuje též Talkshow Davida Hrbka, situovanou původně do Olomouckého Artic Music Clubu, od poloviny roku 2011 pak přesunutou na pódia olomouckého Divadla hudby nebo Domu kultury v Kroměříži. Hrbek píše blog na serveru iDnes.cz a publikoval také několik rozhovorů v časopisu Reflex (s K. Voormannem, O. Toscanim, B. Kurasem ad.). Knižně vydal rozhovory s D. Vávrou Šumný Vávra (2001, 2003 – dvojí vydání knihy naznačuje kladný ohlas, a to i mezi kritiky) a R. Vanem Někdy ráj (2008). Kniha Všechno je sázka (2006) obsahuje záznamy ze scénických rozmluv ve Švandově divadle. Hrbek je také autorem libreta k celovečerní opeře Labyrint vášně hudebního skladatele Tomáše Hanzlíka a libreta napsal k dalším třem Hanzlíkovým drobnějším operám. V roce 1992 založil v Olomouci Vydavatelství Davida Hrbka s cílem vydávat divadelní literaturu. Podařilo se mu to v případě scénáře Otakáro Schmidta Tajů plný ostrov: Divadlo Sklep. Ještě jako student FF UP přišel s nápadem vydat sborník k šedesátinám Jiřího Suchého. Spolu s Jiřím Fialou se na přípravě sborníku podílel i editorsky a autorsky příspěvkem Umění šansonu. Vedle editorů do publikace přispěli jak členové olomoucké katedry bohemistiky A. Štěrbová, E. Petrů, tak umělecké osobnosti J. Žlebek, J. Škvorecký, Z. Svěrák, J. Menzel, P. Dostál, P. Rut, J. Molavcová, J. Anderle, M. Holub, V. Komárek, J. Vodňanský, M. Horníček ad. Kniha-dárek s názvem Jiřímu Suchému: Sborník studií, vzpomínek a blahopřání k jubileu J. Suchého (1991) vyšla, jak David Hrbek vzpomíná, „v den Suchého narozenin, v říjnu 1991, kdy se to vezlo do Semaforu, kde mu to ostatní slavnostně předali na jevišti. Já u toho být nemohl, protože mě neuvolnili z vojny“. (informace o sborníku a vzpomínka čerpány z osobní korespondence autorky s Davidem Hrbkem ze dne 22. 10. 2012)

Jako prozaik Hrbek knižně debutoval cyklem nerozsáhlých humorně laděných povídek nazvaným Dvacet zářících drahokamů. Číslovka v názvu značí počet povídek v knize, které jsou doprovozeny prologem a epilogem. Scelujícím jmenovatelem povídek je autorovo rodinné prostředí. Vypravěč představuje svérázné postavy svých příbuzných, jejich charaktery, vzpomíná na příhody z každodenního života, ale také zpřítomňuje události, které se týkají starších generací rodu a které zná jen z vyprávění. Vypravěč se proměňuje v souvislosti s časovým ukotvením příběhu, velká část povídek je situována do minulosti a vypravěč rodinné dění nahlíží dětskou optikou. V cyklu se vyskytují také povídky odkazující k nedávné minulosti či současnosti, ve kterých už je vypravěč dospělý muž a vypráví příběhy o své nově založené rodině, o manželce a vlastních dětech. Třebaže obrazy ze života jedné olomoucké rodiny mají ryze privátní charakter, promítají se do nich zákonitě dějinné události 20. století i počátku století aktuálního. Výraznou postavou, jež prochází napříč cyklem, je vypravěčova-autorova maminka. Hrbek sám nezastírá (ba spíš akcentuje) autobiografické ladění příběhů, které líčí bez snahy o explicitní pointu, což jim ovšem neubírá na působivosti, osobitém humoru či melancholii. Hrbkův styl je civilní, bez snahy po jazykovém experimentování. Úhlednou knihu nevelkého formátu ilustrovala Markéta Šimková, která je také autorkou obrázku na přebalu. Černobílé kresby provedené různými technikami korespondují s proměnlivou atmosférou příběhů. Součástí knihy je i CD s pěti povídkami, čtenými bratry Danielem a Davidem Hrbkovými, Tomášem Kärgerem a Michalem Dlouhým. Kniha se stala též podkladem pro čtyřdílnou četbu na pokračování, při které Český rozhlas 3 (stanice Vltava) odvysílal v únoru 2012 dvanáct povídek zprostředkovaných Petrem Kubesem.

BIBLIOGRAFIE

Próza: Dvacet zářících drahokamů (2010).
Knižní rozhovory: Šumný Vávra (2001, 2003), Všechno je sázka (2006), Někdy ráj (2008).
Uspořádal, vydal, redigoval: O. Schmidt, Tajů plný ostrov: Divadlo Sklep (1993); O. Schmidt, Eliška má ráda divočinu (1997); D. Hrbek a kol., Jiřímu Suchému: Sborník studií, vzpomínek a blahopřání k jubileu J. Suchého (1991).

LITERATURA

Recenze (próza): Dvacet zářících drahokamů: T. Janušová, LitN 2012, č. 3; roj, MFD 23. 10. 2010.
Recenze (knižní rozhovory): Šumný Vávra: P. Ondračka, Host 2002, č. 5, Rec. příl.; M. Jareš, Tvar 2001, č. 16; I. Zítková, Nové knihy 2001, č. 27/28; J. Kerbr, Nové knihy 2001, č. 27/28; R. Diestler, Rock & pop 2001, č. 7; Z. Hořínek, Týden 2001, č. 26; J. Chuchma, MFD 28. 5. 2001; L. Machala, Mosty 2000, č. 39 * Všechno je sázka: M. Groman, Dobrá adresa 2007, č. 8; K. Farná, Právo 22. 12. 2006; M. Fialková, Český dialog 2006, č. 11/12.
Rozhovory: M. Prchal, Labyrint 1993, č. 7; B. Mazáčová, Divadelní noviny, č. 8; M. Heloňová, Olomoucký večerník 2011, č. 52; R. Helcl, MFD 30. 11. 2006; J. Beneš, Olomoucký deník 7. 2. 2011; R. Helcl, MFD 30. 9. 2010.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Půvab Hrbkových povídek spočívá ve skutečnosti, že sdělované příběhy či jejich fragmenty čtenář na základě vlastních zkušeností s autorem sdílí. Právě tato nevtíravá důvěrnost je pro autora devizou, která mu umožňuje volně dýchat a nenechat se svazovat v tomto případě nadbytečnou potřebou fabulování dějových point.
J. Soukup: Hrbek, David: Dvacet zářících drahokamů, [online] iLiteratura.cz, 13. 1. 2011.
Dostupné z: http://www.iliteratura.cz/Clanek/27677/hrbek-david-dvacet-zaricich-drahokamu

Jeho texty jsou prosté, výstižné a také upřímné. Hrbek v nich spojuje humor židovského zabarvení s dětskou hravostí a dává tak čtenáři nahlédnout do barevného světa jedné rodiny, ale i jednoho města a jeho okolí. I přes výraznou orientaci na postavy, jakési rodinné typy, přeznívají silně do Hrbkových povídek také místa jako nositelé příběhů – Hrbek tak nechává ožít místní část Černovír, popisuje uličky okolo kina Mír ve středu města nebo pohled z okna vojenské nemocnice na Klášterním Hradisku. Jeho postavy, více či méně zvláštní příbuzní a příslušníci jednoho rodu se vydávají na cesty za úspěchem a neúspěchem, na cesty, které končívají také smrtí. I tu Hrbek popisuje bez zbytečného patosu jako přirozenou, nutnou věc.
T. Soldán: Příběh drahokamů na zdech, [online] Český rozhlas Olomouc.
Dostupné z: http://www.rozhlas.cz/olomouc/literatura/_zprava/david-hrbek-zarici-drahokamy–1014445

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Webové stránky Davida Hrbka
Blog Davida Hrbka na iDNES.cz
Bibliografická databáze ÚČL AV ČR
Rozhovor s Davidem Hrbekem: Čím jsem starší, tím mám Olomouci raději, Olomoucký deník 7.2.1011
Heslo o Davidu Hrbkovi na Wikipedie.cz
Životopis Davida Hrbka na stránkách Švandova divadla
Recenze knihy Dvacet zářících drahokamů na iLiteratura.cz
Životopis Davida Hrbka na Databáze knih.cz
Článek o dvanáctidílné četbě na pokračování ze souboru povídek Dvanáct zářících drahokamů na stránkách ČR3
Článek o knize Všechno je sázka na stránkách Českého dialogu
Odkazy na recenze a názory ke knize Všechno je sázka na stránkách nakladatelství Dokořán

Autorka hesla: Petra Kožušníková (2012)
Aktualizace hesla: 13. 4. 2014 (pk)
Aktualizace bibliografie: 31. 10. 2012 (pk)

Josef BIEBERLE

Napsat komentář

* 19. 1. 1929, Loštice

zdroj: Archiv UP

Narodil se v dělnické rodině. V rodném městečku zažil okupaci nacistických vojsk a deportaci především židů z blízkého okolí, což ho přivedlo k odporu proti nacionalismu a antisemitismu. Středoškolská studia absolvoval na gymnáziu v Litovli. Již v roce 1946 se stal členem Československé sociální demokracie. V roce 1948 nastoupil ke studiu češtiny a dějepisu na FF UP, kde po čtyřech letech získal aprobaci pro učitelství těchto oborů na střední škole. Po únoru 1948 se stal členem Komunistické strany Československa. Ovlivněn svým učitelem Václavem Losíkem vyučoval již za studií na nově založené katedře marxismu-leninismu, a to až do roku 1959, kdy přestoupil na katedru historie. Po absolutoriu v roce 1952 na FF UP zde získal také doktorát z filozofie. Z osobností, s nimiž se během svého studia setkal, na něj z katedry historie nejvíce zapůsobili Julie Nováková, Zdeněk Kristen, František Kutnar a Jan Polišenský, který také vedl jeho diplomovou práci o rakouských událostech v únoru 1934. Na bohemistice jej oslovil především literární vědec Oldřich Králík a z oblasti lingvistiky Jaromír Bělič. Ve své odborné činnosti se Bieberle specializoval na novodobé dějiny, také se zaměřoval na historii regionální oblasti střední a severní Moravy. Jeho nejbližšími spolupracovníky byli Jaroslav Fuchs, Zdeněk Filip, Karel Sommer a manželka Šárka Bartošová. Pověstným se stal také jeho vstřícný postoj ke studentům, při výuce upřednostňoval dialog před monologickými výklady. Od roku 1959 až do konce 60. let, kdy musel univerzitu nedobrovolně opustit, vyučoval a působil na katedře historie. Byl jedním ze zakladatelů Kabinetu regionálních dějin na UP. V roce 1962 se stal kandidátem věd a docenturu získal v roce 1965. Ve funkci vědeckého proděkana a posléze děkana FF UP v letech 1964–1966 se zasloužil o kvalifikační postup řady olomouckých kolegů a také o rozšíření mezinárodních kontaktů fakulty. V období pražského jara požadoval rehabilitaci lidí postižených vykonstruovanými procesy v padesátých letech (tzv. „olomoucký případ z roku 1950“) a posléze se postavil proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. Na základě těchto politických názorů a aktivit byl vyloučen z KSČ a musel odejít z univerzity. Od prosince roku 1970 pracoval v Krajském vlastivědném muzeu v Olomouci. V roce 1978 byl přeřazen do galerie výtvarného umění, která byla součástí muzea – katalogizoval zde sbírky užité grafiky. I v této době publikoval odborné články – většinou užíval pseudonymy nebo publikoval pod jmény svých přátel; tyto podpisy konkretizoval M. Trapl: „Drahomír Ambros (am), Šárka Bartáková (šb), Čermák (bk), Spáčil (Bs), Jaromír Lakosil (jl), Kolektiv pracovníků OGVU Olomouc, Kolektiv pracovníků Okresního archivu, M. Písková a kol., Ivo Petr a kol., I. Petr – J. Talpa, Jan Šarovec, M. Trapl – M. Písková, Eva Zatloukalová, Dan Gawrecki.“ (S. Ordelt – M. Trapl: Doc. PhDr. Josef Bieberle, CSc. osmdesátiletý, Střední Morava 2009, č. 28, s. 133; sborník obsahuje kompletní soupis odborných publikací Josefa Bieberleho) Po roce 1989 byl Bieberle plně rehabilitován a vrátil se na FF UP, kde začal na částečný úvazek přednášet na katedře historie a také publikovat. V roce 1992 odešel do důchodu, ovšem nadále se věnuje vědecké činnosti a spolupracuje se svými bývalými kolegy a žáky.

Bieberleho literární činnost doprovází jeho odborné aktivity a koresponduje s nimi. I subjektivní tón výpovědi však Bieberlemu umožňuje na esejistickém půdorysu sledovat historické souvislosti a fakta, či objektivizovat pomocí historických pramenů osobní vzpomínky. V knize Hospody: Podpalubí společnosti se autor zamýšlí nad duchem restauračních lokálů a jejich společenskou funkcí, zaznamenává přístup personálu k hostům a zprostředkovává vzpomínky na místní štamgasty i významné osobnosti, jež tu kterou hospodu navštívily. Především šlo o restaurace olomoucké, např. U Musea (tzv. Ponorka), ale také lokály beskydské. Druhou knihou vzpomínek historiografického charakteru je Univerzita Palackého vážně i s úsměvem. Autor zde zužitkovává své bohaté životní zkušenosti a vzpomínky, aby na subjektivním půdorysu zachytil „dějiny univerzity“. Příběh vzniku a fungování univerzity (a především FF UP) v poválečném období se zde odvíjí ve své nesamozřejmosti, tak jak mu byl Bieberle svědkem. Autor odkrývá politické a ideologické tlaky, vlastní postřehy prokládá citacemi z dokumentů a korespondence, příznačný je civilní a lehce plynoucí styl vyprávění. Výrazný čtenářský ohlas knihy přispěl k tomu, že po prvním vydání v roce 2010 následovalo druhé hned příštího roku. Třetím svazkem Bieberlových vzpomínkově laděných textů je kniha Cestou necestou mou krajinou historie, obsahující eseje, které kulminují kolem míst a osobností, jež výrazně ovlivnily autorovu životní dráhu. Texty jsou řazeny v časové posloupnosti od dětství v rodných Lošticích přes gymnaziální litovelská léta až po krajinu Beskyd a Olomouce, provázející autorovu dospělost. Bieberle se vydává po stopách svého života, směřuje k historiografickému zkoumání a uchopování událostí, jež prožil, a lidských charakterů, které poznal na pozadí plynoucích „velkých dějin“. Populárněji jsou laděny Veselé příběhy z neveselé doby s podtitulem Olomoucké humoresky, přinášející v nedlouhých kapitolách vzpomínky a texty, převážně humorného charakteru, které nepatří do historických pojednání, přesto byly s jeho odborným působištěm přímo spjaty a korespondují s událostmi reflektovanými v předchozích knihách. Na nevelkém prostoru jsou zde zprostředkovány komické události a absurdní situace, včetně básní a písní, provázející jeho působení na univerzitě. Bieberle přispěl k uchování perliček univerzitního humoru se stylistickou zdatností, civilně, čtenářsky přístupnou a vděčnou formou. Bieberleho kniha Letopis intelektuála ze ztracené generace vyšla jako součást edičního projektu Paměť UP, v němž jsou od roku 2007 vydávány paměti osobností spjatých s UP. Autor se vyprávění svých zkušeností a vzpomínek zhostil se samozřejmou erudicí, prezentovanou v dřívějších textech. Bieberleho memoáry zachycují jeho působení na univerzitě a dokládají, jaký význam pro něj měla tato životní etapa. Současně také stmelují a finalizují jeho dosavadní vzpomínkovou tvorbu v jednolitou výpověď, podávající ucelený obraz univerzitního prostředí v padesátých a šedesátých letech dvacátého století. Autor zde zachycuje události a aspekty určující fungování fakulty, na kterém se sám jistou dobu zásadně podílel. Vzpomíná na osobnosti, které zde působily, stejně jako na talentované studenty a instituce, s nimiž fakulta udržovala kontakt. Vyprávění je řazeno lineárně a podléhá autorovu odbornému zaměření, které vyžaduje dokumentární preciznost a které se nespokojuje se subjektivním zřetelem. Civilním a kultivovaným způsobem tak přibližuje aspekty univerzitního života, jež zůstaly a zůstávají mnohdy skryty i jeho účastníkům. Snad právě jazyková a výrazová uměřenost, která dává vyniknout lidskému uchopení látky, k níž má autor co říci, je nejvlastnějším rysem jeho tvorby. Základní význam a hodnota Bieberleho práce pak spočívá především v oblasti dokumentu a svědectví.

BIBLIOGRAFIE

Eseje a paměti: Hospody: Podpalubí společnosti (PP 2009); Cestou necestou mou krajinou historie (PP 2010); Univerzita Palackého vážně i s úsměvem (PP 2010); Letopis intelektuála ze ztracené generace (P 2010); Veselé příběhy z neveselé doby: Olomoucké humoresky (PP 2011).

LITERATURA

Recenze a články: Hospody: Podpalubí společnosti: M. Čermák, Střední Morava 2010, č. 30 * Cestou necestou mou krajinou historie: M. Čermák, Střední Morava 2011, č. 31; V. Hradilová, Právo – Střední a východní Morava 6.–7. 11. 2010; K. Páral, Olomoucký deník 20.–21. 11. 2010 * UP: Univerzita Palackého vážně i s úsměvem: (par), Olomoucký deník 12. 6. 2010; J. Beneš, Olomoucký deník 9. 5. 2011; M. Čermák, Střední Morava 2011, č. 31 * Letopis intelektuála ze ztracené generace: K. Páral, Olomoucký deník 28. 1. 2011; R. Helcl, MF Dnes 31. 12. 2010 * Veselé příběhy z neveselé doby: Olomoucké humoresky: J. Beneš, Přerovský a hranický deník 6. 10. 2011; M. Čermák, Střední Morava 2012, č. 33.
Bibliografie: M. Trapl, Střední Morava 2009, č. 28.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Ať už Bieberleho životní pouť směřovala kamkoli, nikdy nepřestal neúnavně pozorovat, zachycovat a živě komentovat dění kolem sebe. Tento historikův naturel vysvítá i z každé stránky jeho nové knihy. […] Ať už totiž byla atmosféra a charakter doby jakékoli, Bieberle nikdy neváhal komentovat dění kolem sebe a aktivně do něj vstupovat. Nejvíce se to projevilo v době uvolnění šedesátých let. Na filozofické fakultě děkanoval v časech, kdy se tato tradiční instituce nacházela na jedné ze svých nejdůležitějších křižovatek.
Kniha je tak cenným zdrojem informací zdaleka nejen pro toho, kdo chce nahlédnout do zákulisí dění páté a šesté dekády minulého století na olomoucké univerzitě. Čtenář se dozví, jak se tehdy na univerzitě rozhodovalo a jak fungovala symbióza vládnoucí partaje s vedením alma mater. A především, jak žila „ztracená“ generace, která „vstoupila do života s mladickou dychtivostí v roce 1945, bláznila, ale i vyzrávala v letech padesátých, a v šedesátých letech byla s to začít vracet společnosti úvěr do ní vložený“. Jenomže společnost, jak autor dodává, se nakonec odvrátila zády.
K. Páral: Paměti muže ze ztracené generace, Olomoucký deník 28. 1. 2011, s. 7.

Sranda musí být, i kdyby na chleba nebylo. To může být mottem nejen pro právě vydanou knihu, ale i pro celý život Josefa Bieberleho, který s nadhledem i humorem dokáže vzpomínat i na nelehká období a který vždy bedlivě pozoroval, co se kolem něho děje. Své postřehy navíc uchoval na papíře.
J. Beneš: Novou knihu olomouckého historika zdobí laskavý humor, Přerovský a hanácký deník 6. 10. 2011, s. 10.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Bibliografická databáze ÚČL AV ČR
Článek o vydání knihy Cestou necestou mou krajinou historie na stránkách Olomouce
Letopisy intelektuála ze ztracené generace jako součást projektu Paměť UP s biografickou poznámkou o J. Bieberlem

Autorka hesla: Petra Kožušníková (2012)
Aktualizace hesla: 13. 4. 2014 (pk)
Aktualizace bibliografie: 28. 10. 2012 (pk)

Alois BAUER

Napsat komentář

* 1. 7. 1954 Šternberk

zdroj: Petra Kožušníková

Narodil se ve Šternberku jako Alois Němčík, středoškolská studia absolvoval na Gymnáziu v Uničově. Následně vystudoval na FF UP v Olomouci obor čeština a estetická výchova. Studia dokončil v roce 1978 po úspěšném obhájení magisterské práce ze staroslověnštiny (vedoucím práce byl Miroslav Komárek). Za studií ho výrazně ovlivnili vyučující z katedry výtvarné výchovy, především František Dvořák, Ivo Hobil st., Alena Nádvorníková, z katedry bohemistiky pak Helena Bauerová, s níž se posléze i oženil a přijal její příjmení. Po studiích byl zaměstnán jako středoškolský profesor na Střední lesnické technické škole v Hranicích, Gymnáziu ve Šternberku a na Slovanském gymnáziu v Olomouci. Zde vyučuje český jazyk, výtvarnou výchovu a dějiny umění, v roce 1997 tady také založil Loutkové studentské divadlo, v němž je činný jako výtvarník, režisér, autor divadelních her i loutkář. Se studenty nastuduje ročně jednu až dvě hry, které pak hrají dětem na základních a mateřských školách v Olomouci. V době, kdy byla výuka výtvarné výchovy na gymnáziích zrušena, si doplnil aprobaci o výuku ekonomických předmětů. Od roku 1992 je Bauer členem Anthroposofické společnosti v České republice. V roce 2004 se stal předsedou olomoucké pobočky této společnosti. Spolupracuje s waldorfským hnutím a koná přednášky pro veřejnost o výchově dětí a sebevýchově člověka.

V umělecké tvorbě se Bauer věnuje především malbě a grafice, v níž převažuje tendence k symbolickému vyjadřování, hlavním inspiračním zdrojem je duchovní život člověka. V roce 1992 byl přijat do Unie výtvarných umělců. Účastnil se několika desítek kolektivních výstav, první v roce 1975 uspořádané k třicetiletému výročí obnovení Univerzity Palackého. Vystavoval také samostatně, a to v Olomouci (v letech 1984, 1991,1994, 1997, 2007), Šternberku (1982, 1988), Přerově (1992), Vyškově (1992) a na Svatém Kopečku (1992). Ilustruje své vlastní knihy a podílel se i na několika dalších publikacích, např. J. W. Goethe, Mystéria: s výkladem Rudolfa Steinera (2011).

Bauer je autorem celé řady publikací a učebnic českého jazyka, literatury a výtvarné výchovy. Jeho odborné a populárně-naučné publikace se vyznačují využíváním alternativních výukových přístupů. Ve svých publikacích omezuje rozsah faktografické složky, posiluje oblast analýzy výukového materiálu, čemuž napomáhá též zařazováním ukázek z děl, fotografií a doprovodných materiálů přímo do publikací. Jeho Pravidla českého pravopisu stručně a nově (1992) získala ocenění Nejlepší učebnice roku v Československé republice.

Bauer také přeložil několik publikací především z oblasti výtvarné výchovy: Olejomalba (1997), Příručka pro výtvarníky (1997), Kurs kreslení pro každého (2001) a další. Překládá z angličtiny a němčiny.

Nejnověji se Bauer věnuje také tvorbě literární. V roce 2004 vydal knihu tří autorských pohádek pro děti s názvem Zlatá panna. O dva roky později vyšel jeho román Šamballa. Bauerova beletrie tematicky koresponduje s jeho tvorbou výtvarnou. Dosud vydané texty jsou také inspirovány duchovním životem člověka, objevují se v nich motivy cesty a zasvěcení protagonisty. Tradiční motiviku lidové slovesnosti a pohádek se snaží obohacovat o duchovní rozměr, motivy iniciace a existence paralelních světů. Blízké je mu také pro pohádky příznačné zobrazování kategorie dobra a zla jako polarizovaných hodnot. Motivy pouti a cesty spojuje s hledáním poznání a z něho plynoucího štěstí. Bauerovu prozaickou tvorbu provází minimální kritická reflexe. Soubor pohádek Zlatá panna (2004) obsahuje tři příběhy. Jejich protagonisty jsou mladí lidé většinou prostého vesnického původu s pohnutými osudy, kteří se vydávají na cestu, aby nalezli poznání a s ním se pojící štěstí. Příběhy spojuje postava Zlaté panny, ztělesňující dobro, která je duchovní průvodkyní, rádkyní a zasvětitelkou a která v nejtěžších chvílích zasahuje do životů protagonistů, pomáhajíc jim rozpoznat skutečné hodnoty života. Druhou výraznou postavou usměrňující kroky hrdinů je moudrá stařenka, která hrdinům předává rady a duchovní moudrost. V prózách je také akcentován význam přírody, a to mj. množstvím zvířecích postav a krajinných motivů, jež mají symbolické funkce a spoluutvářejí atmosféru příběhu. V prvním příběhu čeledín Janek prochází postupně peklem a vojnou, aby se na konci cesty utkal se samotným Luciferem a osvobodil Zlatou pannu, která přináší lidem štěstí. Na své cestě dochází k poznání, že moudrost, láska a svoboda jsou nejvyšší hodnoty života. Také Terezka, hrdinka druhého příběhu, se vydává na cestu, na níž musí projít královstvím země, vod, vzduchu a ohně a odolat svodům bohatství a moci, aby našla své štěstí. Na cestě jí radí holubička a posléze Zlatá panna, která jí pomáhá v Terezčině zasvěcení a uvědomění skutečných, tj. duchovních hodnot. Poslední, nejdelší příběh nese název Čisté srdce. Protagonistou je mladý princ Miloslav, jehož dobré srdce nevědomky přislíbil starý král skřítkům. Miloslav se vydává za záchranou svého srdce a cestou poznává různé charaktery lidi a podílí se na řešení nejrůznějších situací, přičemž získává cenné zkušenosti, přátele a hledá sám sebe. Na cestě se setká se Zlatou pannou a spoustou nadpřirozených bytostí, aby dospěl k sebepoznání a uspokojivému vyřešení situace. Nerozsáhlý román Šamballa je koncipován obdobně jako předchozí prózy pro děti. Taktéž těží z motivů lidových příběhů a pohádek. Protagonista Václav po těžkých životních zkušenostech v mládí se vydává na cestu. Získává dobrého přítele a druha Štěpána, jakési své druhé Já, který odlehčuje dějovou linii svými vtipnými glosami. Společně prožívají řadu temných dobrodružství, v klášteře např. zabrání obětování mnicha temným silám a obelstí čarodějnici Alwaru, od níž Václav získává kouzelný závoj. Ten mu zprostředkuje vstup do paralelního světa Šambally, kde je zasvěcen do tajemství života a prochází zkouškami. Příběh ústí do šťastného konce s bohatou duchovní katarzí. Bauer se zde projevuje jako poučený prozaik se smyslem pro dějový spád.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Zlatá panna: tři pohádkové příběhy (PP pro děti, 2004); Šamballa: Příběh o cestě za osudem (R 2006).
Odborné z oboru český jazyk a literatura: Pravidla českého pravopisu stručně a nově (1992); Pravidla českého pravopisu stručně a nově do kapsy (1992); Český jazyk do kapsy (1993); Dělení slov: (slovotvorba v praxi) (s kol. aut. 1997); Čeština na dlani: přehled světové a české literatury: český jazyk (2000, 2005, 2007); Literatura na dlani: přehled světové a české literatury s ukázkami textů (2001); Český jazyk na dlani (2002, 2006); Přehled literatury: stručný přehled literární teorie a historie pro maturanty (2005); Hlásky, slovo, věta: pro žáky ZŠ a studenty SŠ (2008); Přehled slohu: pro žáky ZŠ a studenty SŠ (2008); Přehled tvarosloví ČJ: pro žáky ZŠ a studenty SŠ (2008); Český jazyk a jeho vývoj (2008).
Sestavil, redigoval, vydal: Čítanka I: antologie textů pro I. a II. ročník středních škol (2003); Čítanka II: antologie textů z české a světové literatury pro 3. a 4. ročník středních škol (spoluaut. Jana Vrajová, 2003); Olomouc 2000. Město očima žáků Slovanského gymnázia (1999).
Odborné z oboru výtvarné umění (výběr): Lexikon výtvarného umění (1996); Cesty výtvarného umění (1996); Dějiny výtvarného umění (1998); Grafika. Knížka pro každého (1999); Domácí loutkové divadlo (2002); Skvosty českého umění: proměny českého výtvarného umění v kontextu dějin (pod pseud. L. Contadino, 2009).
Překlady: J. Parramón a kol., Olejomalba (z angl., č. 1997); A. Gairová, Příručka pro výtvarníky: úplný přehled malířských a kreslířských materiálů a technik (z angl., č. 1997, 2003); H. Harrisonová, Kreslení tužkou a pastelem (z angl., č. 2000); H. Harrisonová, Malování akvarelem, olejovými a akrylovými barvami (z angl., č. 2000); C. Deaseová – D. Grint – D. Kennedy, Kurs kreslení pro každého (z angl., č. 2001); Kol., Jak kreslit & malovat: pro malé výtvarníky (z angl., č. 2002); D. S. Cuevas, Jak malovat akrylovými barvami (z něm., č. 2003); R. Dickinsová – J. McCafferty, Kreslíme portrét (z angl., č. 2003); M. Calbó – M. Plana, Jak malovat město akvarelem (z něm., č. 2003); D. S: Cuevas, Jak malovat kvašovými barvami (z něm., č. 2003); G. S. Olmedo, Jak malovat technikou alla prima (z něm., č. 2004); J. M. Parramón, Základní malířské motivy (z něm., č. 2004); Kol., Kreslíme zvířátka (z angl., č. 2005).

LITERATURA

Studie a články: (bk): Hanácký a středomoravský den 10. 6. 1999; K. Funk: Posezení nad knihou, in Zlatá panna: tři pohádkové příběhy (2004), s. 257–260, L. Machala: Olomoucká polistopadová próza, in: Tisíc dní s Literárním klubem Olomouc / Almanach 2006–2009 (2009).
Recenze odborné: Čeština na dlani: přehled světové a české literatury: český jazyk: L. Vrchovský, Moravskoslezský den 27. 12. 2000 + Hanácký a středomoravský den 27. 12. 2000 (týž text); A. Nováková, Čeština doma a ve světě 2002, č. 1.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Alois Bauer příběh o cestě za osudem pojmenoval Šamballa (2006) a koncipoval ho jako iniciační fantasy situovanou do minulosti a dotovanou více než výrazným didaktickým podtextem.
L. Machala: Olomoucká polistopadová próza, in: Tisíc dní s Literárním klubem Olomouc / Almanach 2006–2009 (2009) s. 200.

Pohádky bývají někdy pojaty jako patristické, kde se vyskytuje archetyp otce, moudrého starce apod., který hrdinovi pomáhá. Jiná kompozice pohádek vykazuje aspekt mariánské moudrosti – moudrosti Sofie, archetyp matky, moudré stařeny nebo panny. Tam, kde se spojují oba proudy, patristický a žensky mariánský, jak to lze najít v příbězích Bauerových, vidíme proud rosikruciánský, spojující proud pozemské moudrosti (sůl nad zlato) s proudem nebeské, kosmické moudrosti (zlato nad sůl), což lze vypozorovat i v meditaci kříže (otcovský archetyp) s růžemi (archetyp mateřský).
K. Funk: Posezení nad knihou, in: Zlatá panna: tři pohádkové příběhy, 2004, s. 258.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Bibliografická databáze ÚČL AV ČR
Heslo Alois Bauer na Databázeknih.cz
Heslo na České bibliografické databázi

Autorka hesla: Petra Kožušníková (2012)
Aktualizace hesla: 13. 4. 2014 (pk)
Aktualizace bibliografie: 18. 11.2012 (pk)

Antonín BAJAJA

Napsat komentář

* 30. 5. 1942, Zlín

zdroj: Zuzana Zemanová

Narozen v rodině zlínského lékaře. Maturitu složil roku 1959 v rodném městě na jedenáctileté střední škole. Poté studoval na Vysoké škole zemědělské v Brně. Studium úspěšně ukončil v roce 1964 s titulem Ing. Po studiu nastoupil na jednoroční vojenskou službu a po jejím splnění pracoval až do roku 1973 jako zootechnik v JZD Podřevnicko v Želechovicích u Zlína. V letech 1973–1991 byl vedoucím Střediska výživy zvířat při Zemědělské oblastní laboratoři Agropodniku Zlín. V roce 1991 nastoupil do redakce Československého rozhlasu v Brně, od roku 1992 zaměstnán jako redaktor deníku Prostor, později také v časopisu Týden. Od roku 1991 byl též externí spolupracovník a od roku 1994 redaktor rádia Svobodná Evropa. V roce 1990 se podílel na založení časopisu Zvuk (časopis pro kulturu a společenské dění okresů Zlín, Vsetín, Uherské Hradiště a Kroměříž), který vycházel v letech 1992–1994 jako příloha Zlínských novin a od roku 1995 opět samostatně – Bajaja je rovněž členem redakční rady tohoto časopisu. Od roku 1996 vyučuje tvůrčí psaní na katedře bohemistiky FF UP, stejnou disciplínu učil v letech 1999–2004 také na Fakultě multimediálních komunikací Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně. Své fejetony a reportáže Bajaja publikuje v různých periodikách (například v Tvorbě, Moravských novinách, Kulturních novinách, Listech pro literaturu, ROKu, Tvaru, Rozrazilu, Textech, LidN, LitN, LM, LD, MS, ZN, a dalších). Společně s Alexandrou Berkovou a Ivanem Binarem založil pěvecký spolek Wlastenci při Českém centru Mezinárodního PEN klubu, v jehož výboru působí. Některé Bajajovy texty byly adaptovány pro Český rozhlas: Silvestra a Čárly (1987); Pohřeb sezony (1992); Třetí pastorální (1994) a zdramatizovaný román Zvlčení (2004).

Knižně Bajaja debutoval v roce 1982 prózou Mluviti stříbro, která se odehrává v 70. letech 20. století na Valašsku. Již v tomto díle můžeme pozorovat stylistické a kompoziční postupy, které se pro autora později stanou charakteristickými: vrství na sebe několik časových i dějových rovin, které se postupně rozvíjejí a střetávají. Také po stránce jazykové je tato próza pro autora charakteristická, protože v dialozích mnohdy výrazně rezonuje valašské nářečí. Obdobně si Bajaja počínal i v dalším díle, a sice v diptychu Duely, který poprvé vyšel v roce 1988. Jak napovídá název, jedná se o dvě novely, opět rafinovaně propojené a kompozičně uspořádané. A stejně jako v debutu autor do svých slovesných koláží promyšleně včleňuje také prvky a postupy lidového vyprávění, pohádkové či mytické motivy. Ústředním tématem je znovu setkávání a střetávání člověka s přírodou a způsob, jakým se s ní vyrovnává. V celku bychom mohli společně s některými kritiky rané Bajajovy prózy charakterizovat jako vesnické, ale takovéto označení by bylo příliš zjednodušující, protože i když se odehrávají na venkově a nesou většinu typických prvků, Bajajův styl, motivy i například práce se „zapovězenými tématy“ (lidská sexualita apod.) jsou v české literatuře tohoto období ojedinělé.

Své nejvlastnější téma i autorskou metodu vrcholným způsobem Bajaja realizoval v románu Zvlčení. Podtitul románu jej sice označuje za romaneto, ale text obvyklou žánrovou definici přesahuje a obdobně by mohl být vydáván např. za baladu. Žánrová víceznačnost koresponduje s multiplexní koncepcí románu, který je složen z více významových i stylistických rovin, takže pro výslednou interpretaci je možné k textu přistupovat z několika možných úhlů. Příběh má dvě paralelní linie: „o vlcích“ a „o lidech“, které se v posledních třech kapitolách prolnou vskutku nečekaným způsobem. V linii „o lidech“ jsme svědky osudů jedné rodiny, jejich prostřednictvím můžeme sledovat základní motiv, patrný již z předchozích autorových děl, a sice rozdíl mezi venkovem a městem. Lidé „z města“ jako by pomalu ztráceli své kořeny, což si uvědomují zejm. při setkáních s příbuznými z valašského venkova. Dalšími podstatnými prvky jsou rodina, rodný kraj, vztah k přírodě a potažmo k sobě samým. Pro „vlčí“ linii je sepětí s přírodou a jejími zákony naprosto určující, příznačné jsou pro ni také mytické prvky – v osudech lidí se zase objevují obrazy světců. Postava kořenářky a léčitelky Ester Patákové jakoby stála na hranici mezi lidmi a přírodou (například její nářek nad mrtvým by mohl vzdáleně připomínat vlčí vytí atp.). Podobných dichotomií a paralel nalezneme v románu nemalé množství. Bajaja často využívá, stejně jako v předchozích prózách, dialogů v místním nářečí, vkládá do vyprávění veršované pasáže atp., takže se v textu na sebe vrství několik stylistických rovin a je akcentován básnivý charakter celé výpovědi.

Bajajův autobiografický román Na krásné modré Dřevnici vznikal postupně po několik desetiletí. Jeho základ tvoří dopisy o rok starší sestře Janě (v románu oslovované Jeanne), v nichž se vypravěč navrací do jejich zlínského dětství. Stáváme se však rovněž svědky proměny poválečného Zlína v Gottwaldov a „stalinizace“ české společnosti, odstranění či alespoň znevýznamnění starých „elit“, tedy zlínského měšťanstva, k nimž patřila i rodina vypravěčova otce, lékaře. Události většinou sledujeme očima dítěte, takže často dochází k tragikomickým situacím, např. když si vypravěč vybavuje, jak v dětském věku chtěl pod vlivem sovětské agitky udat svou tetu, protože poslouchá zahraniční rozhlas. „Dětský“ pohled je ovšem vyvážen pohledem dospělého člověka, který se snaží popsané události uchopit a zároveň pochopit. Přestože jádro příběhu spočívá v tom nejtragičtějším období vytváření „nové společnosti“, je vyprávěn převážně s lehkostí a humorem. První části-dopisy autor napsal již v 60. letech a původně nebyly určeny k publikování. Až později se rozhodl dopisy shromáždit a začít z nich utvářet román. V roce 1996 vydal samostatně jako bibliofilii Na šéne blaue Dřevnici. Taneční promenáda, z níž se stala v pozdějším románu jedna celá (a mohli bychom říci ústřední) kapitola. Do románu také zařadil povídku Pohřeb sezony (1992), která byla původně zdramatizována pro Český rozhlas. Bajaja se v textu několikrát vrací k Felliniho Amarcordu (viz motto či sekvence přibližující některé části filmového díla) a umožňuje tak paralelně reflektovat čas dětství, tedy úsek života obvykle považovaný za nejšťastnější, prožitý ovšem v dobách dvou totalitních režimů: italského fašismu a československého (respektive Sověty modelovaného) socialismu. Bajaja vytvořil melancholickou mozaiku, která zachycuje jeho dětství ve Zlíně-Gottwaldově, v němž je obklopen svou rodinou, přináležející ke zlínské „buržoazii“, a také svéráznými autentickými postavami. Dochází zde ke střetům společnosti „světlých zítřků“ a společnosti staré, která se hlásí k baťovskému, tedy „vykořisťovatelskému“ odkazu. Autorovi se přesně podařilo zachytit zmatek dětské mysli v takovéto době, v níž ani dospělí neměli ponětí, co může následovat. Podle slov autora kniha nemá hlavní postavu, protože tou je v celé knize doba, kterou ve svém románu popisuje (rozhovor vedli Miroslav Balaštík a Jan Němec. Host, 2010, č. 1, s. 12). Próza tedy není jen kronikou Bajajova dětství a mládí, ale revokuje také zaniklé časy, zasouvané postupně do nepaměti. Zvláště působivé jsou např. zdánlivě chaotické pasáže, v nichž vyprávění přeskakuje od tryzny za Stalina v roce 1953, kdy vypravěč zažívá první milostné dobrodružství, k pásmu zpráv z roku 2009, které v této souvislosti působí až banálně.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Mluviti stříbro (P 1982); Duely (PP 1988); Pastorální. Texty na betlémskou notu (BB 1994); Na šéne blaue Dřevnici. Taneční promenáda (P, bibliof., 1996; přepr. jako část R Na krásné modré Dřevnici); Zvlčení. Romaneto o vlcích, lidech a úkazech (R 2003); Na krásné modré Dřevnici (R 2009); Zpytování (FF, bibliof., 2011).
Ostatní práce: Zlínský kraj, horizonty nálad (doprovodné texty k fotografiím, 2004).
Příspěvky ve sbornících a antologiích: Velké vlhké oči (1986); Literatura a krajina (1996); Městopis: 50 autorů, povídek, měst (2000); Živáčkové (2001); Pověsti a balady (z Valašska, Hané a Slovácka) (2003); Pohádky z Moravy (2004); Nevěry II (2005); Odkaz Jaromíra Tomečka (2008); Devla, devla (2008); Milovníci knížek (2010).

LITERATURA

Studie a články: J. Cigánek: Doslov in Mluviti stříbro (1982); L. Machala: Bajajovo moravské romaneto, Acta Universitatis Palackianae Olomucensis. Facultas philosophica. Moravica 2, Studia Moravica II (2004); J. Trávníček: Doslov in Pohádky z Moravy (2004).
Recenze: Mluviti stříbro: J. Lukeš, SvSl 10. 3. 1983 * Duely: P. Janoušek, Tvorba 1989, č. 18; Š. Vlašín, I. Slavík, Kmen 1989, č. 10; L. Soldán, Rovnost 5. 4. 1989; A. Jedličková, LM 1989, č. 10; J. Hoffmannová, ČL 1991, č. 4; S. Schneiderová, in Acta Universitatis Palackianae Olomucensis. Studia Philologica 1991, sv. 1 * Pastorální. Texty na betlémskou notu: M. Petříček, LitN 1995, č. 47; R. Svoboda, LidN 3. 3. 1995 * Zvlčení: A. Burda, Tvar 2003, č. 12; M. Jungmann, Mosty 2003, č. 13; M. Trávníček, Aluze 2003, č. 2; E. Gilk, Aluze 2003, č. 2; L. Foldyna, Aluze 2003, č. 2; J. Pechar, LitN 11. 8. 2003; Aleš Haman, Tvar 2003, č. 15; P. Odehnal, Tvar 2003, č. 15; L. Machala, Host 2004, č. 4 * Na krásné modré Dřevnici: V. Novotný, LitN 2010, č. 2; O. Nezbeda, Respekt 2010, č. 3; K. Bukovjanová, Host 2010, č. 2; I. Harák, Tvar 2010, č. 14; J. Zizler, A2 2010, č. 23; V. Barborík, Romboid 2010, č. 9; J. Chrobák, Aluze 2010, č. 2.
Rozhovory: A. Čort, MFD 21. 10. 1982; -r-, MFD 23. 2. 1989; P. Frýbort – O. Neff, Kmen 1989, č. 13; (sla), MFD 19. 7. 1993; G. Kovaříková, Zlínské noviny 3. 5. 2003; P. Stojar, MFD 21. 3. 2003; A. Horáčková, MFD 21. 4. 2004; J. Beneš, Instinkt 2004, č. 16; M. Krolová, Týdeník Zlínska 2005, č. 3; J. Šícha, LitN 2005, č. 30; M. Balaštík, J. Němec, Host 2010, č. 1; O. Nezbeda, Respekt 2010, č. 12; O. Horák, HN 26. 10. 2010; P. Andreas, A2 2011, č. 12.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Bajajův román je interpretačně velmi vstřícný a nabízí nezměrné množství impulzů k motivické či textové analýze, jako jsou například dvojí moudrost stařenek, přírodní divoženky z Ráje Ester Patákové a upřímně věřící Polky Jadwigy, Markétina láska ke zvířatům a pokora k přírodě odkazující k atributům dvojice světců Františka a Kláry z Assisi, závěrečný apokalyptický soud přírody nad člověkem, rytmická souvislost Esteřina nářku nad mrtvým s vlčím vytím a spousta dalších. Převracejme Zvlčení z kterékoliv strany […], výsledek bude vždy stejný: tento baladický příběh svým tématem, prostředím i zpracováním značně vybočuje ze soudobé prozaické produkce a představuje v pravém slova smyslu literární událost.
E. Gilk: Důkladná anatomie vlčí a lidské duše, [online] Aluze 2003, č. 2.
Dostupné z: http://aluze.cz/2003_02/bajaja_gilk.php

Bajajova kniha je románem, ve kterém autor s většinou jeho složek tak trochu kouzlí. Ačkoli text působí velmi celistvě, zaměříme-li se na jeho jednotlivé součásti, neustále se nějak proměňují. Základní a nejstabilnější částí knihy jsou postavy, s nimiž se toho mnoho neděje. Jsou vrostlé do vyprávění, mají své dané charakteristiky. Trochu jako kuriozita působí skutečnost, že Bajajův román nemá téměř žádné konkrétní záporné postavy. Jeho vzpomínání je velmi laskavé a uhlazené. Nezažijeme v něm ani záznam žádného vnitřního zápasu nebo procesu pochybování. Rovněž věci bolestné a nepříjemné bývají konstatovány nepřímo: jen tak mimochodem se dozvídáme, že autorův otec byl zavřený, že jeho prarodiče vystěhovali, že zabrali něčí vilu, rozkradli majetek. […] Autorovým záměrem nepochybně bylo zachovat své vzpomínky na dětství. Nevzpomíná zcela chronologicky, přeskakuje, píše filmové a divadelní sekvence. V těchto precizně líčených scénkách z dětství se Bajajovi na další z rovin daří zachytit nelehkou poválečnou dobu očima spokojeného dítěte. Ovšem vzhledem k tomu, že je jeho dětský pohled neustále prolínán, komentován a konfrontován ještě i s poznámkami psanými s odstupem i několika desítek let, daří se mu přitom rovněž udržovat jemné napětí mezi dětským a dospělým vnímáním světa a hledáním opravdovosti v obojím.
K. Bukovjanová: V rytmu zlínského valčíku, Host 2010, č. 2, s. 67.

Bajajova kniha Na krásné modré Dřevnici se vzpírá jednoznačným klasifikacím jak z hlediska formálního, tak v rovině obsahové, mám-li si pro zjednodušení pomoci touto problematickou dichotomií. Je proměnlivá, mění se před očima, odmítá se vměstnat do škatulky. Hovoří-li někteří kritici v souvislosti s Bajajovou knihou o románu, znamená to, že chápou žánr románu velmi volně. Mohou mít pravdu. I když mám pocit, že kdyby chtěl Bajaja napsat román, udělal by to poněkud jinak. […] Vezmeme-li věc z druhého konce, máme co do činění s knihou líčící atmosféru Zlína/Gottwaldova. S knihou-svědectvím. Svědectvím o (nedobrovolném) pádu vrstvy, která přivedla Zlín k rozkvětu, o měšťanské smetánce, o jejích snech iluzích ve chvílích zániku: všude okolo hřmí budovatelské písně, kdežto jim zní v uších valčík…
J. Schneider: Valčík za doprovodu budovatelských pochodů v pozoruhodné knize Antonína Bajaji, [online] iDnes 7. 4. 2010.
Dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/valcik-za-doprovodu-budovatelskych-pochodu-v-pozoruhodne-knize-antonina-bajaji-gfl-/kavarna.aspx?c=A100406_162710_kavarna_chu

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Opičí revue
Čtenářský deník České televize
Rozhovor, server Novinky
J. Schneider o A. Bajajovi na serveru idnes.cz

Autor hesla: Jiří Severa (2012) – částečně převzato ze Slovníku české literatury po roce 1945; autoři hesla: Richard Svoboda (1995); Alena Přibáňová (2011).
Aktualizace hesla: 13. 4. 2014 (js)
Aktualizace bibliografie: 29. 07. 2012 (js)