Josef BIEBERLE

* 19. 1. 1929, Loštice

bieberle-1966 001 - Kopie

zdroj: Archiv UP

Narodil se v dělnické rodině. V rodném městečku zažil okupaci nacistických vojsk a deportaci především židů z blízkého okolí, což ho přivedlo k odporu proti nacionalismu a antisemitismu. Středoškolská studia absolvoval na gymnáziu v Litovli. Již v roce 1946 se stal členem Československé sociální demokracie. V roce 1948 nastoupil ke studiu češtiny a dějepisu na FF UP, kde po čtyřech letech získal aprobaci pro učitelství těchto oborů na střední škole. Po únoru 1948 se stal členem Komunistické strany Československa. Ovlivněn svým učitelem Václavem Losíkem vyučoval již za studií na nově založené katedře marxismu-leninismu, a to až do roku 1959, kdy přestoupil na katedru historie. Po absolutoriu v roce 1952 na FF UP zde získal také doktorát z filozofie. Z osobností, s nimiž se během svého studia setkal, na něj z katedry historie nejvíce zapůsobili Julie Nováková, Zdeněk Kristen, František Kutnar a Jan Polišenský, který také vedl jeho diplomovou práci o rakouských událostech v únoru 1934. Na bohemistice jej oslovil především literární vědec Oldřich Králík a z oblasti lingvistiky Jaromír Bělič. Ve své odborné činnosti se Bieberle specializoval na novodobé dějiny, také se zaměřoval na historii regionální oblasti střední a severní Moravy. Jeho nejbližšími spolupracovníky byli Jaroslav Fuchs, Zdeněk Filip, Karel Sommer a manželka Šárka Bartošová. Pověstným se stal také jeho vstřícný postoj ke studentům, při výuce upřednostňoval dialog před monologickými výklady. Od roku 1959 až do konce 60. let, kdy musel univerzitu nedobrovolně opustit, vyučoval a působil na katedře historie. Byl jedním ze zakladatelů Kabinetu regionálních dějin na UP. V roce 1962 se stal kandidátem věd a docenturu získal v roce 1965. Ve funkci vědeckého proděkana a posléze děkana FF UP v letech 1964–1966 se zasloužil o kvalifikační postup řady olomouckých kolegů a také o rozšíření mezinárodních kontaktů fakulty. V období pražského jara požadoval rehabilitaci lidí postižených vykonstruovanými procesy v padesátých letech (tzv. „olomoucký případ z roku 1950“) a posléze se postavil proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. Na základě těchto politických názorů a aktivit byl vyloučen z KSČ a musel odejít z univerzity. Od prosince roku 1970 pracoval v Krajském vlastivědném muzeu v Olomouci. V roce 1978 byl přeřazen do galerie výtvarného umění, která byla součástí muzea – katalogizoval zde sbírky užité grafiky. I v této době publikoval odborné články – většinou užíval pseudonymy nebo publikoval pod jmény svých přátel; tyto podpisy konkretizoval M. Trapl: „Drahomír Ambros (am), Šárka Bartáková (šb), Čermák (bk), Spáčil (Bs), Jaromír Lakosil (jl), Kolektiv pracovníků OGVU Olomouc, Kolektiv pracovníků Okresního archivu, M. Písková a kol., Ivo Petr a kol., I. Petr – J. Talpa, Jan Šarovec, M. Trapl – M. Písková, Eva Zatloukalová, Dan Gawrecki.“ (S. Ordelt – M. Trapl: Doc. PhDr. Josef Bieberle, CSc. osmdesátiletý, Střední Morava 2009, č. 28, s. 133; sborník obsahuje kompletní soupis odborných publikací Josefa Bieberleho) Po roce 1989 byl Bieberle plně rehabilitován a vrátil se na FF UP, kde začal na částečný úvazek přednášet na katedře historie a také publikovat. V roce 1992 odešel do důchodu, ovšem nadále se věnuje vědecké činnosti a spolupracuje se svými bývalými kolegy a žáky.

Bieberleho literární činnost doprovází jeho odborné aktivity a koresponduje s nimi. I subjektivní tón výpovědi však Bieberlemu umožňuje na esejistickém půdorysu sledovat historické souvislosti a fakta, či objektivizovat pomocí historických pramenů osobní vzpomínky. V knize Hospody: Podpalubí společnosti se autor zamýšlí nad duchem restauračních lokálů a jejich společenskou funkcí, zaznamenává přístup personálu k hostům a zprostředkovává vzpomínky na místní štamgasty i významné osobnosti, jež tu kterou hospodu navštívily. Především šlo o restaurace olomoucké, např. U Musea (tzv. Ponorka), ale také lokály beskydské. Druhou knihou vzpomínek historiografického charakteru je Univerzita Palackého vážně i s úsměvem. Autor zde zužitkovává své bohaté životní zkušenosti a vzpomínky, aby na subjektivním půdorysu zachytil „dějiny univerzity“. Příběh vzniku a fungování univerzity (a především FF UP) v poválečném období se zde odvíjí ve své nesamozřejmosti, tak jak mu byl Bieberle svědkem. Autor odkrývá politické a ideologické tlaky, vlastní postřehy prokládá citacemi z dokumentů a korespondence, příznačný je civilní a lehce plynoucí styl vyprávění. Výrazný čtenářský ohlas knihy přispěl k tomu, že po prvním vydání v roce 2010 následovalo druhé hned příštího roku. Třetím svazkem Bieberlových vzpomínkově laděných textů je kniha Cestou necestou mou krajinou historie, obsahující eseje, které kulminují kolem míst a osobností, jež výrazně ovlivnily autorovu životní dráhu. Texty jsou řazeny v časové posloupnosti od dětství v rodných Lošticích přes gymnaziální litovelská léta až po krajinu Beskyd a Olomouce, provázející autorovu dospělost. Bieberle se vydává po stopách svého života, směřuje k historiografickému zkoumání a uchopování událostí, jež prožil, a lidských charakterů, které poznal na pozadí plynoucích „velkých dějin“. Populárněji jsou laděny Veselé příběhy z neveselé doby s podtitulem Olomoucké humoresky, přinášející v nedlouhých kapitolách vzpomínky a texty, převážně humorného charakteru, které nepatří do historických pojednání, přesto byly s jeho odborným působištěm přímo spjaty a korespondují s událostmi reflektovanými v předchozích knihách. Na nevelkém prostoru jsou zde zprostředkovány komické události a absurdní situace, včetně básní a písní, provázející jeho působení na univerzitě. Bieberle přispěl k uchování perliček univerzitního humoru se stylistickou zdatností, civilně, čtenářsky přístupnou a vděčnou formou. Bieberleho kniha Letopis intelektuála ze ztracené generace vyšla jako součást edičního projektu Paměť UP, v němž jsou od roku 2007 vydávány paměti osobností spjatých s UP. Autor se vyprávění svých zkušeností a vzpomínek zhostil se samozřejmou erudicí, prezentovanou v dřívějších textech. Bieberleho memoáry zachycují jeho působení na univerzitě a dokládají, jaký význam pro něj měla tato životní etapa. Současně také stmelují a finalizují jeho dosavadní vzpomínkovou tvorbu v jednolitou výpověď, podávající ucelený obraz univerzitního prostředí v padesátých a šedesátých letech dvacátého století. Autor zde zachycuje události a aspekty určující fungování fakulty, na kterém se sám jistou dobu zásadně podílel. Vzpomíná na osobnosti, které zde působily, stejně jako na talentované studenty a instituce, s nimiž fakulta udržovala kontakt. Vyprávění je řazeno lineárně a podléhá autorovu odbornému zaměření, které vyžaduje dokumentární preciznost a které se nespokojuje se subjektivním zřetelem. Civilním a kultivovaným způsobem tak přibližuje aspekty univerzitního života, jež zůstaly a zůstávají mnohdy skryty i jeho účastníkům. Snad právě jazyková a výrazová uměřenost, která dává vyniknout lidskému uchopení látky, k níž má autor co říci, je nejvlastnějším rysem jeho tvorby. Základní význam a hodnota Bieberleho práce pak spočívá především v oblasti dokumentu a svědectví.

BIBLIOGRAFIE

Eseje a paměti: Hospody: Podpalubí společnosti (PP 2009); Cestou necestou mou krajinou historie (PP 2010); Univerzita Palackého vážně i s úsměvem (PP 2010); Letopis intelektuála ze ztracené generace (P 2010); Veselé příběhy z neveselé doby: Olomoucké humoresky (PP 2011).

LITERATURA

Recenze a články: Hospody: Podpalubí společnosti: M. Čermák, Střední Morava 2010, č. 30 * Cestou necestou mou krajinou historie: M. Čermák, Střední Morava 2011, č. 31; V. Hradilová, Právo – Střední a východní Morava 6.–7. 11. 2010; K. Páral, Olomoucký deník 20.–21. 11. 2010 * UP: Univerzita Palackého vážně i s úsměvem: (par), Olomoucký deník 12. 6. 2010; J. Beneš, Olomoucký deník 9. 5. 2011; M. Čermák, Střední Morava 2011, č. 31 * Letopis intelektuála ze ztracené generace: K. Páral, Olomoucký deník 28. 1. 2011; R. Helcl, MF Dnes 31. 12. 2010 * Veselé příběhy z neveselé doby: Olomoucké humoresky: J. Beneš, Přerovský a hranický deník 6. 10. 2011; M. Čermák, Střední Morava 2012, č. 33.
Bibliografie: M. Trapl, Střední Morava 2009, č. 28.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Ať už Bieberleho životní pouť směřovala kamkoli, nikdy nepřestal neúnavně pozorovat, zachycovat a živě komentovat dění kolem sebe. Tento historikův naturel vysvítá i z každé stránky jeho nové knihy. [...] Ať už totiž byla atmosféra a charakter doby jakékoli, Bieberle nikdy neváhal komentovat dění kolem sebe a aktivně do něj vstupovat. Nejvíce se to projevilo v době uvolnění šedesátých let. Na filozofické fakultě děkanoval v časech, kdy se tato tradiční instituce nacházela na jedné ze svých nejdůležitějších křižovatek.
Kniha je tak cenným zdrojem informací zdaleka nejen pro toho, kdo chce nahlédnout do zákulisí dění páté a šesté dekády minulého století na olomoucké univerzitě. Čtenář se dozví, jak se tehdy na univerzitě rozhodovalo a jak fungovala symbióza vládnoucí partaje s vedením alma mater. A především, jak žila „ztracená“ generace, která „vstoupila do života s mladickou dychtivostí v roce 1945, bláznila, ale i vyzrávala v letech padesátých, a v šedesátých letech byla s to začít vracet společnosti úvěr do ní vložený“. Jenomže společnost, jak autor dodává, se nakonec odvrátila zády.
K. Páral: Paměti muže ze ztracené generace, Olomoucký deník 28. 1. 2011, s. 7.

Sranda musí být, i kdyby na chleba nebylo. To může být mottem nejen pro právě vydanou knihu, ale i pro celý život Josefa Bieberleho, který s nadhledem i humorem dokáže vzpomínat i na nelehká období a který vždy bedlivě pozoroval, co se kolem něho děje. Své postřehy navíc uchoval na papíře.
J. Beneš: Novou knihu olomouckého historika zdobí laskavý humor, Přerovský a hanácký deník 6. 10. 2011, s. 10.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Bibliografická databáze ÚČL AV ČR
Článek o vydání knihy Cestou necestou mou krajinou historie na stránkách Olomouce
Letopisy intelektuála ze ztracené generace jako součást projektu Paměť UP s biografickou poznámkou o J. Bieberlem

Autorka hesla: Petra Kožušníková (2012)
Aktualizace hesla: 13. 4. 2014 (pk)
Aktualizace bibliografie: 28. 10. 2012 (pk)