Antonín BAJAJA

* 30. 5. 1942, Zlín

Bajaja, Antonin

zdroj: Zuzana Zemanová

Narozen v rodině zlínského lékaře. Maturitu složil roku 1959 v rodném městě na jedenáctileté střední škole. Poté studoval na Vysoké škole zemědělské v Brně. Studium úspěšně ukončil v roce 1964 s titulem Ing. Po studiu nastoupil na jednoroční vojenskou službu a po jejím splnění pracoval až do roku 1973 jako zootechnik v JZD Podřevnicko v Želechovicích u Zlína. V letech 1973–1991 byl vedoucím Střediska výživy zvířat při Zemědělské oblastní laboratoři Agropodniku Zlín. V roce 1991 nastoupil do redakce Československého rozhlasu v Brně, od roku 1992 zaměstnán jako redaktor deníku Prostor, později také v časopisu Týden. Od roku 1991 byl též externí spolupracovník a od roku 1994 redaktor rádia Svobodná Evropa. V roce 1990 se podílel na založení časopisu Zvuk (časopis pro kulturu a společenské dění okresů Zlín, Vsetín, Uherské Hradiště a Kroměříž), který vycházel v letech 1992–1994 jako příloha Zlínských novin a od roku 1995 opět samostatně – Bajaja je rovněž členem redakční rady tohoto časopisu. Od roku 1996 vyučuje tvůrčí psaní na katedře bohemistiky FF UP, stejnou disciplínu učil v letech 1999–2004 také na Fakultě multimediálních komunikací Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně. Své fejetony a reportáže Bajaja publikuje v různých periodikách (například v Tvorbě, Moravských novinách, Kulturních novinách, Listech pro literaturu, ROKu, Tvaru, Rozrazilu, Textech, LidN, LitN, LM, LD, MS, ZN, a dalších). Společně s Alexandrou Berkovou a Ivanem Binarem založil pěvecký spolek Wlastenci při Českém centru Mezinárodního PEN klubu, v jehož výboru působí. Některé Bajajovy texty byly adaptovány pro Český rozhlas: Silvestra a Čárly (1987); Pohřeb sezony (1992); Třetí pastorální (1994) a zdramatizovaný román Zvlčení (2004).

Knižně Bajaja debutoval v roce 1982 prózou Mluviti stříbro, která se odehrává v 70. letech 20. století na Valašsku. Již v tomto díle můžeme pozorovat stylistické a kompoziční postupy, které se pro autora později stanou charakteristickými: vrství na sebe několik časových i dějových rovin, které se postupně rozvíjejí a střetávají. Také po stránce jazykové je tato próza pro autora charakteristická, protože v dialozích mnohdy výrazně rezonuje valašské nářečí. Obdobně si Bajaja počínal i v dalším díle, a sice v diptychu Duely, který poprvé vyšel v roce 1988. Jak napovídá název, jedná se o dvě novely, opět rafinovaně propojené a kompozičně uspořádané. A stejně jako v debutu autor do svých slovesných koláží promyšleně včleňuje také prvky a postupy lidového vyprávění, pohádkové či mytické motivy. Ústředním tématem je znovu setkávání a střetávání člověka s přírodou a způsob, jakým se s ní vyrovnává. V celku bychom mohli společně s některými kritiky rané Bajajovy prózy charakterizovat jako vesnické, ale takovéto označení by bylo příliš zjednodušující, protože i když se odehrávají na venkově a nesou většinu typických prvků, Bajajův styl, motivy i například práce se „zapovězenými tématy“ (lidská sexualita apod.) jsou v české literatuře tohoto období ojedinělé.

Své nejvlastnější téma i autorskou metodu vrcholným způsobem Bajaja realizoval v románu Zvlčení. Podtitul románu jej sice označuje za romaneto, ale text obvyklou žánrovou definici přesahuje a obdobně by mohl být vydáván např. za baladu. Žánrová víceznačnost koresponduje s multiplexní koncepcí románu, který je složen z více významových i stylistických rovin, takže pro výslednou interpretaci je možné k textu přistupovat z několika možných úhlů. Příběh má dvě paralelní linie: „o vlcích“ a „o lidech“, které se v posledních třech kapitolách prolnou vskutku nečekaným způsobem. V linii „o lidech“ jsme svědky osudů jedné rodiny, jejich prostřednictvím můžeme sledovat základní motiv, patrný již z předchozích autorových děl, a sice rozdíl mezi venkovem a městem. Lidé „z města“ jako by pomalu ztráceli své kořeny, což si uvědomují zejm. při setkáních s příbuznými z valašského venkova. Dalšími podstatnými prvky jsou rodina, rodný kraj, vztah k přírodě a potažmo k sobě samým. Pro „vlčí“ linii je sepětí s přírodou a jejími zákony naprosto určující, příznačné jsou pro ni také mytické prvky – v osudech lidí se zase objevují obrazy světců. Postava kořenářky a léčitelky Ester Patákové jakoby stála na hranici mezi lidmi a přírodou (například její nářek nad mrtvým by mohl vzdáleně připomínat vlčí vytí atp.). Podobných dichotomií a paralel nalezneme v románu nemalé množství. Bajaja často využívá, stejně jako v předchozích prózách, dialogů v místním nářečí, vkládá do vyprávění veršované pasáže atp., takže se v textu na sebe vrství několik stylistických rovin a je akcentován básnivý charakter celé výpovědi.

Bajajův autobiografický román Na krásné modré Dřevnici vznikal postupně po několik desetiletí. Jeho základ tvoří dopisy o rok starší sestře Janě (v románu oslovované Jeanne), v nichž se vypravěč navrací do jejich zlínského dětství. Stáváme se však rovněž svědky proměny poválečného Zlína v Gottwaldov a „stalinizace“ české společnosti, odstranění či alespoň znevýznamnění starých „elit“, tedy zlínského měšťanstva, k nimž patřila i rodina vypravěčova otce, lékaře. Události většinou sledujeme očima dítěte, takže často dochází k tragikomickým situacím, např. když si vypravěč vybavuje, jak v dětském věku chtěl pod vlivem sovětské agitky udat svou tetu, protože poslouchá zahraniční rozhlas. „Dětský“ pohled je ovšem vyvážen pohledem dospělého člověka, který se snaží popsané události uchopit a zároveň pochopit. Přestože jádro příběhu spočívá v tom nejtragičtějším období vytváření „nové společnosti“, je vyprávěn převážně s lehkostí a humorem. První části-dopisy autor napsal již v 60. letech a původně nebyly určeny k publikování. Až později se rozhodl dopisy shromáždit a začít z nich utvářet román. V roce 1996 vydal samostatně jako bibliofilii Na šéne blaue Dřevnici. Taneční promenáda, z níž se stala v pozdějším románu jedna celá (a mohli bychom říci ústřední) kapitola. Do románu také zařadil povídku Pohřeb sezony (1992), která byla původně zdramatizována pro Český rozhlas. Bajaja se v textu několikrát vrací k Felliniho Amarcordu (viz motto či sekvence přibližující některé části filmového díla) a umožňuje tak paralelně reflektovat čas dětství, tedy úsek života obvykle považovaný za nejšťastnější, prožitý ovšem v dobách dvou totalitních režimů: italského fašismu a československého (respektive Sověty modelovaného) socialismu. Bajaja vytvořil melancholickou mozaiku, která zachycuje jeho dětství ve Zlíně-Gottwaldově, v němž je obklopen svou rodinou, přináležející ke zlínské „buržoazii“, a také svéráznými autentickými postavami. Dochází zde ke střetům společnosti „světlých zítřků“ a společnosti staré, která se hlásí k baťovskému, tedy „vykořisťovatelskému“ odkazu. Autorovi se přesně podařilo zachytit zmatek dětské mysli v takovéto době, v níž ani dospělí neměli ponětí, co může následovat. Podle slov autora kniha nemá hlavní postavu, protože tou je v celé knize doba, kterou ve svém románu popisuje (rozhovor vedli Miroslav Balaštík a Jan Němec. Host, 2010, č. 1, s. 12). Próza tedy není jen kronikou Bajajova dětství a mládí, ale revokuje také zaniklé časy, zasouvané postupně do nepaměti. Zvláště působivé jsou např. zdánlivě chaotické pasáže, v nichž vyprávění přeskakuje od tryzny za Stalina v roce 1953, kdy vypravěč zažívá první milostné dobrodružství, k pásmu zpráv z roku 2009, které v této souvislosti působí až banálně.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Mluviti stříbro (P 1982); Duely (PP 1988); Pastorální. Texty na betlémskou notu (BB 1994); Na šéne blaue Dřevnici. Taneční promenáda (P, bibliof., 1996; přepr. jako část R Na krásné modré Dřevnici); Zvlčení. Romaneto o vlcích, lidech a úkazech (R 2003); Na krásné modré Dřevnici (R 2009); Zpytování (FF, bibliof., 2011).
Ostatní práce: Zlínský kraj, horizonty nálad (doprovodné texty k fotografiím, 2004).
Příspěvky ve sbornících a antologiích: Velké vlhké oči (1986); Literatura a krajina (1996); Městopis: 50 autorů, povídek, měst (2000); Živáčkové (2001); Pověsti a balady (z Valašska, Hané a Slovácka) (2003); Pohádky z Moravy (2004); Nevěry II (2005); Odkaz Jaromíra Tomečka (2008); Devla, devla (2008); Milovníci knížek (2010).

LITERATURA

Studie a články: J. Cigánek: Doslov in Mluviti stříbro (1982); L. Machala: Bajajovo moravské romaneto, Acta Universitatis Palackianae Olomucensis. Facultas philosophica. Moravica 2, Studia Moravica II (2004); J. Trávníček: Doslov in Pohádky z Moravy (2004).
Recenze: Mluviti stříbro: J. Lukeš, SvSl 10. 3. 1983 * Duely: P. Janoušek, Tvorba 1989, č. 18; Š. Vlašín, I. Slavík, Kmen 1989, č. 10; L. Soldán, Rovnost 5. 4. 1989; A. Jedličková, LM 1989, č. 10; J. Hoffmannová, ČL 1991, č. 4; S. Schneiderová, in Acta Universitatis Palackianae Olomucensis. Studia Philologica 1991, sv. 1 * Pastorální. Texty na betlémskou notu: M. Petříček, LitN 1995, č. 47; R. Svoboda, LidN 3. 3. 1995 * Zvlčení: A. Burda, Tvar 2003, č. 12; M. Jungmann, Mosty 2003, č. 13; M. Trávníček, Aluze 2003, č. 2; E. Gilk, Aluze 2003, č. 2; L. Foldyna, Aluze 2003, č. 2; J. Pechar, LitN 11. 8. 2003; Aleš Haman, Tvar 2003, č. 15; P. Odehnal, Tvar 2003, č. 15; L. Machala, Host 2004, č. 4Na krásné modré Dřevnici: V. Novotný, LitN 2010, č. 2; O. Nezbeda, Respekt 2010, č. 3; K. Bukovjanová, Host 2010, č. 2; I. Harák, Tvar 2010, č. 14; J. Zizler, A2 2010, č. 23; V. Barborík, Romboid 2010, č. 9; J. Chrobák, Aluze 2010, č. 2.
Rozhovory: A. Čort, MFD 21. 10. 1982; -r-, MFD 23. 2. 1989; P. Frýbort – O. Neff, Kmen 1989, č. 13; (sla), MFD 19. 7. 1993; G. Kovaříková, Zlínské noviny 3. 5. 2003; P. Stojar, MFD 21. 3. 2003; A. Horáčková, MFD 21. 4. 2004; J. Beneš, Instinkt 2004, č. 16; M. Krolová, Týdeník Zlínska 2005, č. 3; J. Šícha, LitN 2005, č. 30; M. Balaštík, J. Němec, Host 2010, č. 1; O. Nezbeda, Respekt 2010, č. 12; O. Horák, HN 26. 10. 2010; P. Andreas, A2 2011, č. 12.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Bajajův román je interpretačně velmi vstřícný a nabízí nezměrné množství impulzů k motivické či textové analýze, jako jsou například dvojí moudrost stařenek, přírodní divoženky z Ráje Ester Patákové a upřímně věřící Polky Jadwigy, Markétina láska ke zvířatům a pokora k přírodě odkazující k atributům dvojice světců Františka a Kláry z Assisi, závěrečný apokalyptický soud přírody nad člověkem, rytmická souvislost Esteřina nářku nad mrtvým s vlčím vytím a spousta dalších. Převracejme Zvlčení z kterékoliv strany […], výsledek bude vždy stejný: tento baladický příběh svým tématem, prostředím i zpracováním značně vybočuje ze soudobé prozaické produkce a představuje v pravém slova smyslu literární událost.
E. Gilk: Důkladná anatomie vlčí a lidské duše, [online] Aluze 2003, č. 2.
Dostupné z: http://aluze.cz/2003_02/bajaja_gilk.php

Bajajova kniha je románem, ve kterém autor s většinou jeho složek tak trochu kouzlí. Ačkoli text působí velmi celistvě, zaměříme-li se na jeho jednotlivé součásti, neustále se nějak proměňují. Základní a nejstabilnější částí knihy jsou postavy, s nimiž se toho mnoho neděje. Jsou vrostlé do vyprávění, mají své dané charakteristiky. Trochu jako kuriozita působí skutečnost, že Bajajův román nemá téměř žádné konkrétní záporné postavy. Jeho vzpomínání je velmi laskavé a uhlazené. Nezažijeme v něm ani záznam žádného vnitřního zápasu nebo procesu pochybování. Rovněž věci bolestné a nepříjemné bývají konstatovány nepřímo: jen tak mimochodem se dozvídáme, že autorův otec byl zavřený, že jeho prarodiče vystěhovali, že zabrali něčí vilu, rozkradli majetek. […] Autorovým záměrem nepochybně bylo zachovat své vzpomínky na dětství. Nevzpomíná zcela chronologicky, přeskakuje, píše filmové a divadelní sekvence. V těchto precizně líčených scénkách z dětství se Bajajovi na další z rovin daří zachytit nelehkou poválečnou dobu očima spokojeného dítěte. Ovšem vzhledem k tomu, že je jeho dětský pohled neustále prolínán, komentován a konfrontován ještě i s poznámkami psanými s odstupem i několika desítek let, daří se mu přitom rovněž udržovat jemné napětí mezi dětským a dospělým vnímáním světa a hledáním opravdovosti v obojím.
K. Bukovjanová: V rytmu zlínského valčíku, Host 2010, č. 2, s. 67.

Bajajova kniha Na krásné modré Dřevnici se vzpírá jednoznačným klasifikacím jak z hlediska formálního, tak v rovině obsahové, mám-li si pro zjednodušení pomoci touto problematickou dichotomií. Je proměnlivá, mění se před očima, odmítá se vměstnat do škatulky. Hovoří-li někteří kritici v souvislosti s Bajajovou knihou o románu, znamená to, že chápou žánr románu velmi volně. Mohou mít pravdu. I když mám pocit, že kdyby chtěl Bajaja napsat román, udělal by to poněkud jinak. […] Vezmeme-li věc z druhého konce, máme co do činění s knihou líčící atmosféru Zlína/Gottwaldova. S knihou-svědectvím. Svědectvím o (nedobrovolném) pádu vrstvy, která přivedla Zlín k rozkvětu, o měšťanské smetánce, o jejích snech iluzích ve chvílích zániku: všude okolo hřmí budovatelské písně, kdežto jim zní v uších valčík…
J. Schneider: Valčík za doprovodu budovatelských pochodů v pozoruhodné knize Antonína Bajaji, [online] iDnes 7. 4. 2010.
Dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/valcik-za-doprovodu-budovatelskych-pochodu-v-pozoruhodne-knize-antonina-bajaji-gfl-/kavarna.aspx?c=A100406_162710_kavarna_chu

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Opičí revue
Čtenářský deník České televize
Rozhovor, server Novinky
J. Schneider o A. Bajajovi na serveru idnes.cz

Autor hesla: Jiří Severa (2012) – částečně převzato ze Slovníku české literatury po roce 1945; autoři hesla: Richard Svoboda (1995); Alena Přibáňová (2011).
Aktualizace hesla: 13. 4. 2014 (js)
Aktualizace bibliografie: 29. 07. 2012 (js)