Petr JOCHMANN

* 17. 04. 1951, Olomouc

Zdroj: Ondřej Kaštil

Zdroj: Ondřej Kaštil

V letech 1970–1975 studoval na katedře výtvarné teorie a výchovy na FF UP obor výchova a vzdělávání dospělých se zaměřením na výtvarné umění, od roku 1991 učí kresbu na katedře výtvarné výchovy PdF UP. V roce 1999 se habilitoval jako docent pro obor kresba. Samostatně vystavuje od roku 1978, kolektivně od roku 1973, patří k okruhu autorů Galerie Caesar na Horním náměstí v Olomouci. V literární oblasti se před rokem 1989 řadil k seskupení tvůrců kolem samizdatové edice Texty přátel. Byl jedním z prvních autorů tohoto okruhu, kterým byly po listopadu 1989 oficiálně vydány knihy.

Debutoval v roce 1990 nerozsáhlým svazkem Zápisky, po němž následoval soubor úvah a deníkových zápisů z let 1983–1990 s názvem Žebřík příliš krátký pro nebe. Ten je členěn na pět částí. První, s názvem Radějov 13. 12. 1983 (?), odkazuje k deníkové formě zápisu, avšak otazník za datací jistě není uveden náhodně – může vést k zamyšlení, zda zápis nebyl psán až později, kdy si autor již nebyl jist přesnou datací, nebo může být otazník náznakem toho, že situace zachycené v zápisu se mohly odehrát kdykoli a kdekoli, nebo třeba také vůbec ne. Zápis je psán v krátkých, úsečných, někdy pouze jednočlenných větách a autor užívá jednoduchého jazyka vystihujícího prostředí, o němž referuje (hospoda). Protagonista si všímá lidí v místnosti, slyší útržky jejich rozhovorů na banální témata a přemýšlí zde o literatuře (hojné citáty z různých literárních děl) a filozofii – vzniká napětí mezi prostředím a intelektuálním naladěním protagonisty: „Tady v té hospodě s umakartovým obložením stěn, s lidmi v pracovním, s bradavicemi na jednom nose, s bochníkem chleba pod jednou paží, kde taky sedím já a každou chvíli vybíhám na mráz vymočit se – tady je všechno. Chvíli mě to zneklidní. Připadá mi, jako by tím bylo ohroženo a zpochybněno umění, jako by to spolu jaksi nešlo dohromady. Pokud vím, podobně to napadlo i Kafku…“ Zachycena je taktéž obtížnost procesu psaní: „Vždycky jsem se snažil, aby to mělo hlavu a patu. Ale ouha, když to mělo hlavu, nemělo to patu, když to mělo patu, nemělo to hlavu. Ať jsem to obracel, jak jsem chtěl, k ničemu jinému jsem nikdy nedospěl. A přitom bych se tak rád pochlubil něčím, co by mělo hlavu a patu!“ Vyjevena je též „nedůvěra ke slovům, a taky k těm, kdo mají co říci, nebo si to o sobě aspoň myslí“. Druhý oddíl knihy, Střepiny (1986–1987), je tvořen vskutku střípky, a to datovanými střípky kratších (někdy až aforistických) úvah o smyslu života a smrti, o času, o umění, o lidských nectnostech apod. Ve stejném duchu, pouze bez datací, pokračuje oddíl Zlomky neodeslaných dopisů (U příležitosti 80. narozenin Josefa Šafaříka), i datovaný oddíl Větší soubor (1987–1990). V posledním oddílu Několik stránek rukopisu (na papíru téže barvy) (1989) se autor mimo jiné opět vrací k tématu složitosti procesu psaní – ke snaze vážit nebo spíše přespříliš převažovat slova, autorovi se protiví grafomanství, či jinými slovy „žvanivost, slovní průjem, omílání všeobecně známých banalit ve velkém, s jejich případným následným svázáním do tvrdých desek“. (S. 75.) Uvědomuje si možný dosah slov a nebezpečí jejich zneužití, snaží se proto hledat jejich přesný význam, cizelovat vše, co má být vyřčeno či zapsáno, byť by výsledkem měl být pouze prázdný papír, pokud autor nebude s to vyjádřit svou myšlenku s co největší přesností, tedy pravdivě: „Znovu za stolem. Před sebou prázdný list papíru – Křehký, nejistý, pomíjivý význam slov! Jak snadno jej lze překroutit a zneužít! Běda tomu, kdo chce slov užívat přesně v jejich významu. Tak jak bude k tomuto významu sestupovat vždy hlouběji, jak se bude snažit přijít k němu vždy blíže, tak se mu bude význam neustále vzdalovat, sám ze sebe a v sobě se bude pořád zpochybňovat – až on, ten přísný hledač, aspoň sám před sebou neúplatný pravdomluvce, bude tu stát naposled s prázdnýma rukama a prázdnou myslí. Bude tupě civět na slova zbavená významu, na slova, jejichž smysl unikl. Toto je nebezpečí, jež číhá na ty, kdo se snaží najít a přesně postihnout význam slov.“ Možná právě pro svou snahu užívat slova co nejpřesněji zůstává Jochmannovo dílo ne příliš rozsáhlé, a navíc značně „střípkovité“.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Zápisky (1990); Žebřík příliš krátký pro nebe (PP 1992).

LITERATURA

Studie a články: L. Machala: Olomoucká polistopadová próza, in: Tisíc dní s Literárním klubem Olomouc (2009).

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Bibliografická databáze ÚČL AV ČR

Autorka hesla: Iva Chomiszaková (2012)
Aktualizace hesla: 13. 4. 2014 (ich)
Aktualizace bibliografie: 13. 4. 2014 (ich)