Archiv autora: karolina

Petr JOCHMANN

* 17. 04. 1951, Olomouc

Zdroj: Ondřej Kaštil

V letech 1970–1975 studoval na katedře výtvarné teorie a výchovy na FF UP obor výchova a vzdělávání dospělých se zaměřením na výtvarné umění, od roku 1991 učí kresbu na katedře výtvarné výchovy PdF UP. V roce 1999 se habilitoval jako docent pro obor kresba. Samostatně vystavuje od roku 1978, kolektivně od roku 1973, patří k okruhu autorů Galerie Caesar na Horním náměstí v Olomouci. V literární oblasti se před rokem 1989 řadil k seskupení tvůrců kolem samizdatové edice Texty přátel. Byl jedním z prvních autorů tohoto okruhu, kterým byly po listopadu 1989 oficiálně vydány knihy.

Debutoval v roce 1990 nerozsáhlým svazkem Zápisky, po němž následoval soubor úvah a deníkových zápisů z let 1983–1990 s názvem Žebřík příliš krátký pro nebe. Ten je členěn na pět částí. První, s názvem Radějov 13. 12. 1983 (?), odkazuje k deníkové formě zápisu, avšak otazník za datací jistě není uveden náhodně – může vést k zamyšlení, zda zápis nebyl psán až později, kdy si autor již nebyl jist přesnou datací, nebo může být otazník náznakem toho, že situace zachycené v zápisu se mohly odehrát kdykoli a kdekoli, nebo třeba také vůbec ne. Zápis je psán v krátkých, úsečných, někdy pouze jednočlenných větách a autor užívá jednoduchého jazyka vystihujícího prostředí, o němž referuje (hospoda). Protagonista si všímá lidí v místnosti, slyší útržky jejich rozhovorů na banální témata a přemýšlí zde o literatuře (hojné citáty z různých literárních děl) a filozofii – vzniká napětí mezi prostředím a intelektuálním naladěním protagonisty: „Tady v té hospodě s umakartovým obložením stěn, s lidmi v pracovním, s bradavicemi na jednom nose, s bochníkem chleba pod jednou paží, kde taky sedím já a každou chvíli vybíhám na mráz vymočit se – tady je všechno. Chvíli mě to zneklidní. Připadá mi, jako by tím bylo ohroženo a zpochybněno umění, jako by to spolu jaksi nešlo dohromady. Pokud vím, podobně to napadlo i Kafku…“ Zachycena je taktéž obtížnost procesu psaní: „Vždycky jsem se snažil, aby to mělo hlavu a patu. Ale ouha, když to mělo hlavu, nemělo to patu, když to mělo patu, nemělo to hlavu. Ať jsem to obracel, jak jsem chtěl, k ničemu jinému jsem nikdy nedospěl. A přitom bych se tak rád pochlubil něčím, co by mělo hlavu a patu!“ Vyjevena je též „nedůvěra ke slovům, a taky k těm, kdo mají co říci, nebo si to o sobě aspoň myslí“. Druhý oddíl knihy, Střepiny (1986–1987), je tvořen vskutku střípky, a to datovanými střípky kratších (někdy až aforistických) úvah o smyslu života a smrti, o času, o umění, o lidských nectnostech apod. Ve stejném duchu, pouze bez datací, pokračuje oddíl Zlomky neodeslaných dopisů (U příležitosti 80. narozenin Josefa Šafaříka), i datovaný oddíl Větší soubor (1987–1990). V posledním oddílu Několik stránek rukopisu (na papíru téže barvy) (1989) se autor mimo jiné opět vrací k tématu složitosti procesu psaní – ke snaze vážit nebo spíše přespříliš převažovat slova, autorovi se protiví grafomanství, či jinými slovy „žvanivost, slovní průjem, omílání všeobecně známých banalit ve velkém, s jejich případným následným svázáním do tvrdých desek“. (S. 75.) Uvědomuje si možný dosah slov a nebezpečí jejich zneužití, snaží se proto hledat jejich přesný význam, cizelovat vše, co má být vyřčeno či zapsáno, byť by výsledkem měl být pouze prázdný papír, pokud autor nebude s to vyjádřit svou myšlenku s co největší přesností, tedy pravdivě: „Znovu za stolem. Před sebou prázdný list papíru – Křehký, nejistý, pomíjivý význam slov! Jak snadno jej lze překroutit a zneužít! Běda tomu, kdo chce slov užívat přesně v jejich významu. Tak jak bude k tomuto významu sestupovat vždy hlouběji, jak se bude snažit přijít k němu vždy blíže, tak se mu bude význam neustále vzdalovat, sám ze sebe a v sobě se bude pořád zpochybňovat – až on, ten přísný hledač, aspoň sám před sebou neúplatný pravdomluvce, bude tu stát naposled s prázdnýma rukama a prázdnou myslí. Bude tupě civět na slova zbavená významu, na slova, jejichž smysl unikl. Toto je nebezpečí, jež číhá na ty, kdo se snaží najít a přesně postihnout význam slov.“ Možná právě pro svou snahu užívat slova co nejpřesněji zůstává Jochmannovo dílo ne příliš rozsáhlé, a navíc značně „střípkovité“.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Zápisky (1990); Žebřík příliš krátký pro nebe (PP 1992).

LITERATURA

Studie a články: L. Machala: Olomoucká polistopadová próza, in: Tisíc dní s Literárním klubem Olomouc (2009).

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Bibliografická databáze ÚČL AV ČR

Autorka hesla: Iva Chomiszaková (2012)
Aktualizace hesla: 13. 4. 2014 (ich)
Aktualizace bibliografie: 13. 4. 2014 (ich)

Stáhnout PDF

Pavel JANSA

Napsat komentář

* 27. 5 1942, Prostějov

Narodil se jako jediné dítě úředníka a absolventky školy uměleckých řemesel. Dětství a mládí trávil střídavě v rodném Prostějově, nedalekém Brně a v rodinné vile za Radějovem u Strážnice. Od roku 1986 žije převážně v Olomouci.
Po maturitě na Gymnáziu Jiřího Wolkera v Prostějově (1959) vystudoval Lékařskou fakultu Masarykovy univerzity (tehdejší Univerzity Jana Evangelisty Purkyně) v Brně (absolutorium 1964). Zde následně i působil a dosáhl vědecké hodnosti CSc. (1967). Od roku 1971 pracoval zprvu jako odborný asistent, pak docent a posléze profesor Ústavu patologie LF UP. Docentury dosáhl v Brně (1975) a na Univerzitě Karlově pak coby nejmladší doktor věd v republice získal hodnost DrSc. (1979) a tam byl jmenován i profesorem (1983).

Absolvoval stipendijní a přednáškové pobyty v Německu, Rakousku, USA a Velké Británii. Na UP v Olomouci působil do roku 1994, poté vstoupil do soukromé sféry a pracoval jako manažer výzkumných, marketingových a edičních projektů a současně též přednášel na zahraničních univerzitách. Během svého profesního působení publikoval tři disertace, čtyři monografie, 32 učebních textů a přes 350 odborných publikací v časopisech a sbornících. Jeho hlavním odborným zaměřením byl interdisciplinární výzkum obecných mechanismů zánětu, procesu reparace, protinádorové imunity a transplantací. (Kolář, B. Spisovatel hojně čtený, ale „doma“ téměř utajený, in Z paměti literární Olomouce 2, s. 358.) Svou znalost angličtiny, němčiny, francouzštiny a ruštiny využil jako editor a překladatel odborných medicinských publikací, pro mládež přeložil z angličtiny deset dobrodružných příběhů o letci Bigglesovi. Je rovněž autorem řady brožur z oblasti medicínské osvěty a popularizace medicíny.

Za své odborné působení byl opakovaně oceněn, např. na UP mu byla udělena medaile Pro merito (1982), dále obdržel cenu České lékařské společnosti za vědeckou práci (1984) i medaili Fakultní nemocnice v Olomouci Za obětavou práci (1987). Roku 1994 se stal členem Newyorské akademie věd.

V roce 1967 se oženil, žena Katarína je docentkou stomatologie s vědeckou hodností CSc. Starší syn Pavel je privátní lékař-internista, mladší Petr komerční právník.

Literární tvorbě se Jansa začal věnovat začátkem 90. let minulého století. Využívá v ní znalost nemocničního prostředí, do kterého často umisťuje zápletku svých svižně napsaných detektivních próz, obsahujících též úvahy nad rozličnými aktuálními problémy, ať již morálními, politickými či obecně společenskými. Rozvětvená narativní struktura je protkána množstvím postav a naplněna bezpočtem zvratů a odhalení. Frekventovaným rysem Jansových povídek a románů je také rozvíjení milostných zápletek. Osudy protagonistů jsou líčeny nezaujatě, s odstupem.

Pro autorovu tvorbu je typická cyklická práce s textem. K velkému počtu těch vydaných se po čase vrací, přepracovává je, kombinuje zápletky z více děl, dílčí motivy využívá jako podklad prací dalších, či naopak přepracovaná vydání publikuje pod původním názvem. Stále se přitom snaží pohybovat na pomezí populární a náročné literatury.

Jansův debutový soubor detektivních povídek Začalo to Belmondem (1991) sestává ze tří příběhů, jež spojují postavy patologa Slezáka a kriminalisty Ježka. Přepracovaná verze prvotiny vyšla pod názvem Hříšní lidé v bílém v roce 1996. Případ nepodepsaných dopisů, jednu z povídek tohoto souboru, zdramatizovala pro Český rozhlas 2 Šárka Kosková jako Deset dnů a půl roku (2002).
Povídkový soubor Smrt je nejlepší kádrovák (1992) Jansa také přepsal a vydal pod titulem Hříchy českých doktorů (1997). Špionážní thriller Všechno je na prodej (1993) se dočkal nové podoby nazvané Ráj není pro mrtvé (1998). Kriminální novela Nás nedostanou (1994) se spolu s milostnou novelou z lázeňského prostředí Setkání (1995) staly podkladem přepracovaného textu Zabiješ, pokradeš, zesmilníš (1998). Soubor povídek Pod svícnem je tma (1994) pak byl přepracován a vydán pod názvem Pokušení českých doktorů (1998).

Román Nepoučitelní (1994) Jansa přepracoval a v roce 2000 vydal pod názvem Nejlepším se neodpouští, který posloužil i pro čtyřdílnou rozhlasovou dramatizaci odvysílanou v roce 2008. Děj odvíjející se ve dvou časových rovinách ústí v generační výpověď o lidské závisti, která dokáže i dějinné zvraty využít jako nástroj osobní pomsty: Student medicíny Tomáš se při svém působení na lékařské fakultě stane nepřímým svědkem vraždy neoblíbeného profesora Karáska, kterou policie uzavírá jako nešťastný případ. Pouští se do pátrání na vlastní pěst, při kterém se seznámí s charismatickým doktorem Zemanem. Doktor Zeman vypráví mladému hrdinovi příběh svého života, přičemž podává svědectví o politických zvratech druhé poloviny 20. století a barvitě vykresluje charaktery a způsoby jednání lidí, kteří dokáží každou situaci bezpáteřně využít pro vlastní prospěch a neprospěch druhých. Příběh se stává podobenstvím o lidské zášti, prospěchářství a bezohledném uplatňování moci.

Kratší romány z lékařského prostředí Doktoři nejsou andělé (1998) a Doktoři přejí lásce (1999) se staly podkladem přepracovaného vydání s názvem Mizerové (2004). Takto vzniklé dílo, autorem samotným s ironickým odstupem označované jako „telenovela“, líčí osudy a peripetie doktorského rodu s pestrým milostným životem na malém městě.

Předěl v Jansově tvorbě představuje vydání černé grotesky Gaudeamus (1999), později rozšířené ve společenský román Účtování (2006), situovaný do prostředí mezinárodního lékařského kongresu, kde se střetávají typizované postavy rozličných charakterů. V souvislosti s rozvíjejícími se intrikami a s připomenutím historických událostí klade Jansa před čtenáře otázku po povaze českého národa, přičemž připomíná nelichotivé vlastnosti s Čechy spojované i jejich „praktické“ důsledky – např. závist, vedoucí po každé změně poměrů k likvidaci schopnějších konkurentů, nebo xenofobii a zapšklou provinciálnost, která je pokrytecky vydávána za vlastenectví apod. Zápletka románového thrilleru Muži žijí dvakrát (2001) je situována do prostředí farmaceutického průmyslu. Hlavní hrdina Doktor Kramář přichází navzdory svému vynálezu – látce působící jako detektor lži – o místo kvůli privatizačním intrikám. Nastává pátrání po ztraceném doktorovi a především jeho léku, stejně jako protisměrný boj o pomstu. Příběh spojuje Jansovy oblíbené literární postupy jako je změna identity či osudový zásah ženy.

V románu Tajnosti Renaty L. (2002) autor z části využil zápletku z kriminální novely Podraz (1999). V následujícím vydání s názvem Tajnosti hříšné světice (2011) ještě autor učinil několik dílčích úprav. Detektivní román pojednává o vraždě studentky lékařské fakulty, dcery děkana, a především o morálních aspektech jejího života. V roli vypravěče se postupně střídá docent Berg, s nímž se Renata sblíží a zapojí jej do uskutečnění vlastního fingovaného únosu, a detektiv Kraus, který je pověřen vyšetřováním vraždy. Přestože detektivní příběh je vystavěn na klasické detektivní zápletce, otázka viny a trestu brzy krystalizuje v upřesňující tázání po skutečné povaze dobra a zla v člověku.

Románem Příliš krátké známosti se Jansa přihlásil ke Kunderovým Směšným láskám. Protagonistou učinil vynikajícího chirurga, šarméra a svůdce Bernarda. Jeho „malé dějiny“ nevystavují „velkým dějinám“ minulého ani současného režimu nejlepší vysvědčení. Mimořádný jedinec, záviděníhodně úspěšný jako doktor i jako milovník, nemůže v Čechách nikdy dopadnout dobře, tím spíš, když vyzraje v moudrého muže. Ve druhém vydání autor vše ještě umocnil, když hrdinovi, jemuž v závěru románu původně nabídl naději, připravil jen deziluzi a tragickou smrt.

Detektivní příběh Malér pana Mahlera (2007) vznikl přepracováním románu Příběh MUDr. Nemravy (2003). Detektivní zápletka o prospěchářském profesorovi, jenž se shodou okolností stane podezřelým z vraždy vlastního vyděrače. Při honbě za skutečným vrahem a kompromitujícími materiály usvědčujícími ho z nevěry dochází opět k nečekaným odhalením a několika dějovým zvratům. Vyprávění je vedeno v ich-formě. Román se dočkal dvou volných pokračování spojených postavou Jana Mahlera: Malér s modrou krví (2009) a Kámošky až za hrob (2010).

Groteska Ďábelské puzzle (2007) opět směřuje spíše ke společenskému románu. Je vystavěn na střídání vypravěčských perspektiv postav, které mezi sebou zdánlivě nemají žádné souvislosti, sociální, místní ani ideové, přesto však dochází k postupnému propojení mikrosvětů, jež prokazuje, že vše souvisí se vším, domácnost stárnoucího profesora a snílka s agentem tajných služeb a uprchlíkem z psychiatrické kliniky, stejně jako s mafií brazilskou i italskou, stejně jako s životem v jedné skryté vile a jejím blízkém okolí. Množství vazeb a vztahů kombinovaných mezi postavami je taktéž pestré a výsledná směsice nepostrádá osobitý smysl pro humor, ironický nadhled a radost z fabulace, využívající rovněž množství intertextových vazeb a odkazů.

Objemný román Mít své dny je rozmarné divertimento, jež autor podle svých vlastních slov pojal jako poctu autorům slavných Egyptologů, Kingsley Amisovi a Robertu Conquestovi. Partička českých „egyptologů“ – nezadržitelně stárnoucích kamarádů – hledá nenápadný a navenek počestný způsob, kterak uniknout z dosahu manželek a ještě si trochu užít. Nakonec vypracují rafinovaný systém, ale ženy se nedají, vrací jim vše i s úroky a hra pokračuje. Autorovi však nešlo jen o humorné vylíčení soubojů záletných mužů s jejich manželkami, ale usiloval také o ironický pohled na porodní bolesti „budování kapitalismu v Čechách“.

Román Akce muslim (2009) je situován do současnosti a má podobu terapeuticky motivovaných zápisků hlavního hrdiny, který se stal nedobrovolným spoluúčastníkem snah zabránit atentátu na prezidenta Obamu a později se sám musel bránit útokům na vlastní život. Román vyšel v elektronické podobě pod názvem Odpočítávání (2010). Titul Poslední waltz je detektivkou, s psychologicko-společenským přesahem, kompozičně vystavěnou z několika nestejně rozsáhlých oddílů, z nichž dva se zpočátku a na konci propojují. Hrdinou je mladý lékař, který jede do rodného města převzít za zemřelého otce ocenění pro významné občany. Zde je i po letech vtažen do propletence dávných i čerstvých podrazů, někdy odporných, jindy spíš žabomyších. Pak začnou rodáci okolo něj za podivných okolností umírat. Dějová linie románu je rozvětvená, vše se stále proměňuje, jen temná zákoutí lidských duší zůstávají – bez ohledu na letopočet – stále stejná.

Z Jansovy tvorby kromě už zmíněných Příliš krátkých známostí poněkud vybočuje i nenáročná hravá mystifikace Výchova hochů na Moravě, kterou vydal pod pseudonymem Monika Simonová (přesmyčka jména Simony Monyové). V úsměvně laděné zpovědi čerstvé maturantky líčí milostné, rodinné i existenční trable mladých lidí v současné české společnosti.

Román Stařec a mord (2011) naznačuje svým úvodem návrat ke klasickému detektivnímu žánru. Po objevení mrtvoly významného podnikatele nastává pátrání po možném pachateli. Přesto se Jansa po úvodní pasáži odvrací od prostého vyplňování žánrové formy a rozvíjí příběh pomsty, intrik a milostných afér odlišným směrem. Opět silně vyznívá autorův ironický odstup od vlastní fabule stejně jako retardace děje úvahovými pasážemi a tázáním po smyslu dějin a lidského snažení, bez vlastního explicitně vyjádřeného hodnotícího stanoviska.

Jansův román Záskok za pánaboha (2012) je opět situován do prostředí lékařské fakulty, kde je nalezeno tělo děkana Rouska. Kriminalisté major Fára s kapitánem Exnerem při vyšetřování, zda šlo o sebevraždu nebo vraždu, zužují okruh podezřelých na tři, mezi nimiž je i děkanův bývalý kolega docent Marold. Román je rozdělen do dvou částí Chvála božích mlýnů a Rameno slepé spravedlnosti, přičemž protagonistou první části je docent Marold a druhá je nazírána prizmatem majora Fáry. V souladu s Jansovým tematickým zaměřením se ani zde nejedná o čistě detektivní příběh. Autor do rámce rozvíjejícího se děje vsazuje retrospektivní pasáže, jež odhalují dávné křivdy z padesátých let, které má Rousek na svědomí. Autor se tak vrací ke stěžejnímu tématu viny a trestu, slepé spravedlnosti a možné pomsty, stejně jako k otázce uplatnění vlastní moci. Narativ je znovu dotvářen úvahovými pasážemi, opět jsou aplikovány četné intertextové odkazy.

V „příběhu s tajemstvím“ nazvaným Případ Samorost vypráví kriminalista před penzí o svém snažení ex post odhalit proč, jak a kam beze stopy zmizel vydavatel historické literatury, úspěšný podnikatel, řádný občan, vzorný manžel a zábavný společník, a zda vůbec byl tím, za koho jej všichni měli. Autorovo košaté fabulování opět proplétají asociace, paralely, dějové odbočky a úvahy o „českých“ otázkách, takže limity tradičně chápaného kriminálního žánru i zde přesahují zamyšlení nad tím, co bylo, je a bude.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Začalo to Belmondem (PP 1991; 2. přepr. vyd. Hříšní lidé v bílém, 1996); Smrt je nejlepší kádrovák (PP 1992; 2. přepr. vyd. Hříchy českých doktorů, 1997); Chceš přežít? (1992); Všechno je na prodej (R 1993; 2. přepr. vyd. Ráj není pro mrtvé, 1998); Nás nedostanou; (R 1994; 2. přepr. vyd. Zabiješ, pokradeš, zesmilníš, 1998); Pod svícnem je tma (PP 1994; 2. přepr. vyd. Pokušení českých doktorů, 1998); Nepoučitelní (R 1994; 2. přepr. a rozš. vyd. Nejlepším se neodpouští, 2000, 2012); Setkání (P 1995); Doktoři nejsou andělé (R 1998); Gaudeamus (R 1999); Podraz (R 1999); Doktoři přejí lásce (R 1999); Muži žijí dvakrát (R 2001); Tajnosti Renaty L. (R 2002; 2. přepr. vyd. Tajnosti hříšné světice; 2011); Průšvih MUDr. Nemravy (R 2003); Příliš krátké známosti (R 2003, 2. přepr. vyd. 2011); Mizerové (R 2004); Účtování (P 2006); Ďábelské puzzle (R 2007); Malér pana Mahlera (R 2007); Mít své dny (R 2008); Poslední waltz (R 2008); Malér s modrou krví (R 2009); Akce muslim (R 2009); Kámošky až za hrob (R 2010); Stařec a mord (R 2011); Výchova hochů na Moravě (2011); Záskok za pánaboha (R 2012); Hra bez pravidel (R 2012); Případ Samorost (R 2013); Krysy (R 2015).

LlTERATURA

Studie a články: L. Pavera: Akademikové po sametu aneb román-esej o středoevropském prostoru, in Postmodernismus v české a slovenské próze (2003); B. Kolář: Spisovatel hojně čtený, ale „doma“ téměř utajený, Z paměti literární Olomouce 2.
Recenze: Nepoučitelní: -vír-, Hanácké noviny 3. 6. 1995 * Gaudeamus: I. Zítková, Nové knihy 1999, č. 43 * Nejlepším se neodpouští: I. Zítková, Večerník Praha 4. 12. 2000 * Tajnosti Renaty L.: I. Zítková, Právo 19. 6. 2002 * Účtování: F. Cinger, Právo 1. 9. 2006 * Ďábelské puzzle: M. Blahynka, Obrys – Kmen 2007, č. 33 * Malér pana Mahlera: M. Blahynka, Obrys – Kmen 2009, č. 2 * Akce muslim: M. Blahynka, Obrys – Kmen 2009, č. 46 * Malér s modrou krví: M. Blahynka, Obrys – Kmen 2010, č. 25 * Stařec a mord: F. Cinger, Právo 25. 10. 2011 * Záskok za pánaboha: A. Slezáková, MFD 17. 3. 2012, příl. Víkend.
Medailonky: B. Kolář: Spisovatel hojně čtený, ale „doma“ téměř utajený, Z paměti literární Olomouce 2 (2006).
Rozhovory: (nepodepsáno), Nové knihy 2000, č. 38; ss, Čtenář 2000, č. 9; (nepodepsáno), K revue 2002, č. 3; (nepodepsáno), K revue 2003, č. 10; -red-, K revue 2003, č. 11; (nepodepsáno), K revue 2006, č. 5; red, K revue 2007, č. 1–2.

UKÁZKY Z OHLASŮ

A jsme u třetí jistoty o estetické příslušnosti Jansova románu: ta se skládá v uhrančivý a přitom znepokojivý celek díky ironickému nadhledu a tónu vyprávění, integrujícímu přesně odposlouchané výroky tu líných lemplů ošetřovatelů z blázince, tu bídně placeného odborného asistenta lékařské fakulty, tu mafiánů, jindy zas agentů tajných služeb nebo našich amerických krajanů, a ještě jindy řeči jak prostinké, a přece mazané venkovské husičky, tak naivní, a přece prohnané medičky. Kde se tomuto umění románu Jansa asi učil? I kdyby vyprávění nebylo hustě protkáno odkazy k dějinám a narážkami na klasickou i moderní velkou literaturu i citáty a parafrázemi z ní, vždy přesně k věci, vyčetli bychom zkušenost s ní už ze stavby vět, odstavců, kapitol a celku.
M. Blahynka: Kritika na knihu na první stranu aneb Godot přece jen přišel, Obrys – Kmen 2007, č. 33, s. 1.

Česká literární kritika tím, že Jansovy romány až na nečetné čestné výjimky nevzala vůbec na vědomí a podcenila autorovu strategii, ukázala a potvrdila velice přesvědčivě, že texty dosud vnímá výlučně modernistickým filtrem a „nad“ a „pod“ primární dějovou vrstvou nehledá vrstvy jiné – pásma nesoucí nadosobní a historické poselství. Chování kritiky lze přirovnat asi k takovému jednání, jako bychom Ecovým románům přiznali pouze platnost detektivky o záhadných úmrtích mnichů v klášteře.
L. Pavera: Akademikové po sametu aneb Román-esej o středoevropském prostoru, in Postmodernismus v české a slovenské próze, 2003, s. 169.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Bibliografická databáze ÚČL AV ČR
http://cs.wikipedia.org/wiki/Pavel_Jansa
Životopis na serveru detektivky.bestfoto.info
Britské listy 28. 8. 2008: Pavel Svoboda: Ironický vypravěč Pavel Jansa
Obrys – Kmen č. 33/2007: Milan Blahynka: Kritika na knihu na první stranu aneb Godot přece jen přišel
Britské listy 11. 9. 2009: Milan Blahynka: Bude, bude objeven a oceněn, Milan Blahynka o knize Akce Muslim

Autorka hesla: Petra Kožušníková (2012)
Aktualizace hesla: 13. 4. 2014 (pk)
Aktualizace bibliografie: 13. 4. 2014 (pk); 8. 3. 2015 (ad)

Stáhnout PDF

David HRBEK

Napsat komentář

* 26. 1. 1968, Olomouc

Zdroj: Archiv Davida Hrbka

Na FF UP vystudoval českou a anglickou filologii. Studium ukončil v roce 1991 získáním magisterského titulu na základě obhajoby diplomové práce Jonáš, jeho geneze a vývoj, která se zabývala literárně-dramatickou postavou Jonáše vytvořenou Jiřím Suchým a vystupující mj. v hrách Jonáš a tingl-tangl, Jonáš a dr. Matrace a Jonáš dejme tomu v úterý (vedoucí diplomové práce byla Alena Štěrbová, oponentem Lubomír Machala). Z univerzitních učitelů jej ovlivnili především Alena Štěrbová a z katedry anglistiky Josef Jařab, Marcel Arbeit a Jaroslav Peprník. Po absolvování vojenské služby Hrbek učil sedm let na Slovanském gymnáziu v Olomouci a od roku 2000 je zaměstnán jako lektor animací v Muzeu umění Olomouc. Je ženatý a má dvě děti.

V roce 1991 nastoupil do nakladatelství Votobia, kde také založil edici Současné české divadlo. Od roku 2003 moderuje v pražském Švandově divadle talkshow s názvem Scénické rozhovory. Hosty programu byli např. V. Havel, T. Sedláček, T. Klus, S. Vega, M. McCartney (bratr P. McCartneyho), Lou Reed, H. Hegerová, Z. Svěrák, J. Grygar, L. Pešek, B. Hrzánová, V. Dyk, L. Sobota ad. Několik rozhovorů vzniklo i ve spolupráci s Českým centrem v New Yorku (s V. Birgusem, J. Štreitem či A. Kratochvílem) a také ve spolupráci se Stálým zastoupením ČR při Evropské unii v Bruselu (s D. Vávrou a V. Marhoulem). Od roku 2011 provozuje též Talkshow Davida Hrbka, situovanou původně do Olomouckého Artic Music Clubu, od poloviny roku 2011 pak přesunutou na pódia olomouckého Divadla hudby nebo Domu kultury v Kroměříži. Hrbek píše blog na serveru iDnes.cz a publikoval také několik rozhovorů v časopisu Reflex (s K. Voormannem, O. Toscanim, B. Kurasem ad.). Knižně vydal rozhovory s D. Vávrou Šumný Vávra (2001, 2003 – dvojí vydání knihy naznačuje kladný ohlas, a to i mezi kritiky) a R. Vanem Někdy ráj (2008). Kniha Všechno je sázka (2006) obsahuje záznamy ze scénických rozmluv ve Švandově divadle. Hrbek je také autorem libreta k celovečerní opeře Labyrint vášně hudebního skladatele Tomáše Hanzlíka a libreta napsal k dalším třem Hanzlíkovým drobnějším operám. V roce 1992 založil v Olomouci Vydavatelství Davida Hrbka s cílem vydávat divadelní literaturu. Podařilo se mu to v případě scénáře Otakáro Schmidta Tajů plný ostrov: Divadlo Sklep. Ještě jako student FF UP přišel s nápadem vydat sborník k šedesátinám Jiřího Suchého. Spolu s Jiřím Fialou se na přípravě sborníku podílel i editorsky a autorsky příspěvkem Umění šansonu. Vedle editorů do publikace přispěli jak členové olomoucké katedry bohemistiky A. Štěrbová, E. Petrů, tak umělecké osobnosti J. Žlebek, J. Škvorecký, Z. Svěrák, J. Menzel, P. Dostál, P. Rut, J. Molavcová, J. Anderle, M. Holub, V. Komárek, J. Vodňanský, M. Horníček ad. Kniha-dárek s názvem Jiřímu Suchému: Sborník studií, vzpomínek a blahopřání k jubileu J. Suchého (1991) vyšla, jak David Hrbek vzpomíná, „v den Suchého narozenin, v říjnu 1991, kdy se to vezlo do Semaforu, kde mu to ostatní slavnostně předali na jevišti. Já u toho být nemohl, protože mě neuvolnili z vojny“. (informace o sborníku a vzpomínka čerpány z osobní korespondence autorky s Davidem Hrbkem ze dne 22. 10. 2012)

Jako prozaik Hrbek knižně debutoval cyklem nerozsáhlých humorně laděných povídek nazvaným Dvacet zářících drahokamů. Číslovka v názvu značí počet povídek v knize, které jsou doprovozeny prologem a epilogem. Scelujícím jmenovatelem povídek je autorovo rodinné prostředí. Vypravěč představuje svérázné postavy svých příbuzných, jejich charaktery, vzpomíná na příhody z každodenního života, ale také zpřítomňuje události, které se týkají starších generací rodu a které zná jen z vyprávění. Vypravěč se proměňuje v souvislosti s časovým ukotvením příběhu, velká část povídek je situována do minulosti a vypravěč rodinné dění nahlíží dětskou optikou. V cyklu se vyskytují také povídky odkazující k nedávné minulosti či současnosti, ve kterých už je vypravěč dospělý muž a vypráví příběhy o své nově založené rodině, o manželce a vlastních dětech. Třebaže obrazy ze života jedné olomoucké rodiny mají ryze privátní charakter, promítají se do nich zákonitě dějinné události 20. století i počátku století aktuálního. Výraznou postavou, jež prochází napříč cyklem, je vypravěčova-autorova maminka. Hrbek sám nezastírá (ba spíš akcentuje) autobiografické ladění příběhů, které líčí bez snahy o explicitní pointu, což jim ovšem neubírá na působivosti, osobitém humoru či melancholii. Hrbkův styl je civilní, bez snahy po jazykovém experimentování. Úhlednou knihu nevelkého formátu ilustrovala Markéta Šimková, která je také autorkou obrázku na přebalu. Černobílé kresby provedené různými technikami korespondují s proměnlivou atmosférou příběhů. Součástí knihy je i CD s pěti povídkami, čtenými bratry Danielem a Davidem Hrbkovými, Tomášem Kärgerem a Michalem Dlouhým. Kniha se stala též podkladem pro čtyřdílnou četbu na pokračování, při které Český rozhlas 3 (stanice Vltava) odvysílal v únoru 2012 dvanáct povídek zprostředkovaných Petrem Kubesem.

BIBLIOGRAFIE

Próza: Dvacet zářících drahokamů (2010).
Knižní rozhovory: Šumný Vávra (2001, 2003), Všechno je sázka (2006), Někdy ráj (2008).
Uspořádal, vydal, redigoval: O. Schmidt, Tajů plný ostrov: Divadlo Sklep (1993); O. Schmidt, Eliška má ráda divočinu (1997); D. Hrbek a kol., Jiřímu Suchému: Sborník studií, vzpomínek a blahopřání k jubileu J. Suchého (1991).

LITERATURA

Recenze (próza): Dvacet zářících drahokamů: T. Janušová, LitN 2012, č. 3; roj, MFD 23. 10. 2010.
Recenze (knižní rozhovory): Šumný Vávra: P. Ondračka, Host 2002, č. 5, Rec. příl.; M. Jareš, Tvar 2001, č. 16; I. Zítková, Nové knihy 2001, č. 27/28; J. Kerbr, Nové knihy 2001, č. 27/28; R. Diestler, Rock & pop 2001, č. 7; Z. Hořínek, Týden 2001, č. 26; J. Chuchma, MFD 28. 5. 2001; L. Machala, Mosty 2000, č. 39 * Všechno je sázka: M. Groman, Dobrá adresa 2007, č. 8; K. Farná, Právo 22. 12. 2006; M. Fialková, Český dialog 2006, č. 11/12.
Rozhovory: M. Prchal, Labyrint 1993, č. 7; B. Mazáčová, Divadelní noviny, č. 8; M. Heloňová, Olomoucký večerník 2011, č. 52; R. Helcl, MFD 30. 11. 2006; J. Beneš, Olomoucký deník 7. 2. 2011; R. Helcl, MFD 30. 9. 2010.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Půvab Hrbkových povídek spočívá ve skutečnosti, že sdělované příběhy či jejich fragmenty čtenář na základě vlastních zkušeností s autorem sdílí. Právě tato nevtíravá důvěrnost je pro autora devizou, která mu umožňuje volně dýchat a nenechat se svazovat v tomto případě nadbytečnou potřebou fabulování dějových point.
J. Soukup: Hrbek, David: Dvacet zářících drahokamů, [online] iLiteratura.cz, 13. 1. 2011.
Dostupné z: http://www.iliteratura.cz/Clanek/27677/hrbek-david-dvacet-zaricich-drahokamu

Jeho texty jsou prosté, výstižné a také upřímné. Hrbek v nich spojuje humor židovského zabarvení s dětskou hravostí a dává tak čtenáři nahlédnout do barevného světa jedné rodiny, ale i jednoho města a jeho okolí. I přes výraznou orientaci na postavy, jakési rodinné typy, přeznívají silně do Hrbkových povídek také místa jako nositelé příběhů – Hrbek tak nechává ožít místní část Černovír, popisuje uličky okolo kina Mír ve středu města nebo pohled z okna vojenské nemocnice na Klášterním Hradisku. Jeho postavy, více či méně zvláštní příbuzní a příslušníci jednoho rodu se vydávají na cesty za úspěchem a neúspěchem, na cesty, které končívají také smrtí. I tu Hrbek popisuje bez zbytečného patosu jako přirozenou, nutnou věc.
T. Soldán: Příběh drahokamů na zdech, [online] Český rozhlas Olomouc.
Dostupné z: http://www.rozhlas.cz/olomouc/literatura/_zprava/david-hrbek-zarici-drahokamy–1014445

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Webové stránky Davida Hrbka
Blog Davida Hrbka na iDNES.cz
Bibliografická databáze ÚČL AV ČR
Rozhovor s Davidem Hrbekem: Čím jsem starší, tím mám Olomouci raději, Olomoucký deník 7.2.1011
Heslo o Davidu Hrbkovi na Wikipedie.cz
Životopis Davida Hrbka na stránkách Švandova divadla
Recenze knihy Dvacet zářících drahokamů na iLiteratura.cz
Životopis Davida Hrbka na Databáze knih.cz
Článek o dvanáctidílné četbě na pokračování ze souboru povídek Dvanáct zářících drahokamů na stránkách ČR3
Článek o knize Všechno je sázka na stránkách Českého dialogu
Odkazy na recenze a názory ke knize Všechno je sázka na stránkách nakladatelství Dokořán

Autorka hesla: Petra Kožušníková (2012)
Aktualizace hesla: 13. 4. 2014 (pk)
Aktualizace bibliografie: 31. 10. 2012 (pk)

Stáhnout PDF

Václav BURIAN

Napsat komentář

* 28. 8. 1959, Přerov
† 9. 10. 2014, Vídeň

Burian, Vaclav (Foto Zuzana Burianova)1 - Kopie

zdroj: Zuzana Burianová

Václav Burian se v Olomouci, kde od dětství bydlel, vyučil chemickým dělníkem (na střední školu nebyl přijat kvůli vyloučení otce z KSČ). V uvedené profesi pracoval během let 1977–1980, později byl domovníkem či zřízencem, a mohl tak intenzivně nahrazovat zapovězená studia individuálním poznáváním literatury, zejm. polské. Tu posléze esejisticky reflektuje a také překládá (jeho první překlady kolují v osmdesátých letech samizdatově). Zprávy z Polska, fejetony, recenze, úvahy, ale i básně publikoval nejčastěji v samizdatovém časopisu Ječmínek (1981–1987), jehož byl spoluzakladatelem. Přispíval však rovněž do olomouckého samizdatového sborníku Enato, stejně jako do, už mimoolomouckých, Možností a Lidových novin. Roku 1989 se podílel na přípravě a vydávání literárního časopisu Arch A5, v němž se v Olomouci setkávali mladí autoři, často teprve debutující, s autory z prostředí samizdatového. Od konce sedmdesátých let Burian působil též v okruhu neoficiálního divadla Bernardýn.

Po roce 1989 začal studovat na FF UP polonistiku a bohemistiku, studium úspěšně ukončil v roce 1997. Spolupracoval s katedrou bohemistiky, politologie a žurnalistiky. S J. Galíkem, L. Machalou, M. Podivínským a J. Schneiderem a se podílel na přehledové publikaci Česká a slovenská literatura v samizdatu a exilu. Samizdatovou (hlavně regionální) literaturou se Burian zabýval i nadále, jak dokládá např. článek o samizdatové knihovně Jiřího Gruntoráda Libri prohibiti a olomoucké samizdatové edici Texty přátel (více viz J. Gruntorád: Bibliografie olomouckého samizdatu, Scriptum 1994, č. 9). V devadesátých letech působil Burian jako redaktor v několika denících a časopisech, konkrétně v Hanáckých novinách, Literárních novinách, Notesu a Scriptu. Publikuje také v polských periodikách, jako např. Tygodnik Powszechny (v něm působil též jako český zpravodaj), Literatura na Świecie, Kresy, Tygiel Kultury, Przeglad Artystyczno-Literacki. Hlavní oblastí Burianova zájmu zůstává polská literatura a kultura, zabývá se také polským samizdatem. Vypracoval se v jednoho z předních překladatelů z polštiny u nás; z němčiny či ruštiny překládal jen ojedinělé texty. Z beletrie dosud překládal nejčastěji Czesława Miłosze. Do češtiny rovněž převedl Dějiny literatury jidiš Choneho Schmeruka, Prameny a ruce. Básně a poetické meditace Karola Wojtyły (společně s Ivetou Mikešovou) nebo studii Janusze Tazbira Protokoly sionských mudrců: Pravda nebo podvrh?. V současnosti působí jako redaktor do Olomouce přestěhovaného časopisu Listy, který v letech 1971–1989 vydával v Římě Jiří Pelikán. S dlouholetým přítelem a spolupracovníkem Tomášem Tichákem založil nakladatelství Burian a Tichák. K jeho aktivitám patří Knihovna Listů, rozdělená do edic Poezie, Próza, Záznamy, a volná řada, zprostředkovávající zejména kulturu a dějiny spjaté s olomouckým areálem. Ve spolupráci s Tomášem Tichákem se jako publicista i redaktor podílel na knižních publikacích přinášejících rozhovor s Jaroslavem Šabatou (Sedmkrát sedm kruhů, 1997), soubor rozhovorů s osobnostmi, které na UP zval rektor Josef Jařab (Večerní rozmluvy, 1998), paměti Vlasty Chramostové (Vlasta Chramostová, 1999) nebo korespondenci Jana Šimsy a Ludvíka Vaculíka (Vážený pane Mikule, 2003).

Jako básník se Burian poprvé představil v samizdatu. Některé jeho básně byly přeloženy do polštiny, slovinštiny a litevštiny. Jeho první sbírka Czas szuflad vyšla v roce 1997 v polském překladu Leszka Engelkinga zásluhou nakladatelství Miniatura v Krakově. V češtině debutoval Burian roku 2007 v nakladatelství Host sbírkou Blankyt půlnoci, jejíž součástí je také báseň Čas zásuvek, která dala výše zmíněnému polskému výboru Burianovy poezie název – obě sbírky sdílejí i mnohé další básně. Burianovy sbírky jsou složeny z textů, mezi nimiž je časový rozestup i dvacet let. Přesto působí uceleným dojmem; tematicky, motivicky i jazykově. Tematizováno je hlavně městské prostředí, vyskytují se zde ale také přírodní motivy. V některých básních jsou rovněž motivy milostné, ty jsou ale spíše jen naznačeny; převažují autobiograficky laděné bilancující básně, v nichž je často ústředním motivem nenávratné uplývání času. Na velmi omezené ploše dokáže básník vyvolat určitou atmosféru, pocit, zamyšlení, okamžik (např. báseň Opravdu) a ten někdy také ironicky okomentovat. Jinde Burian reflektuje též svoje překladatelské povolání (Překlad) nebo konkrétní prostor – místa, která jsou mu blízká (Krakov). V Burianově lyrice nenalezneme příliš mnoho ozvláštňujících prvků. Verše jsou psány někdy až strohým jazykem; básníkovi pro přesné vyjádření stačí prostý jazyk bez příkras, často doplněný rýmy či jemnou metaforou. Jeho poezie je prosta velkých gest, patosu, složitých symbolů, pohrávání si s verši či grafickými strukturami básní atp. Jedná se o lyriku, která má jasnou výpovědní hodnotu, ale přitom témata nebanalizuje, ani nepůsobí jako klišé. Uvnitř na první pohled jednoduchých veršů jsou obsažena závažná témata a motivy, jako již zmíněné plynutí času, neodvratnost stáří atd. Jádro sdělení často spočívá v otázce, kterou si lyrický subjekt sám klade, ve vzpomínce, kterou se snaží básní oživit a uchovat, stejně jako ve stručném, ale přesném zachycení konkrétního okamžiku. Ve srovnání s úspornými básněmi o několika verších (většinou se jedná o různě dlouhé jednostrofé básně) působí uvolněněji vložené básně v próze. Ty také zachycují určitý ojedinělý moment, zamyšlení, vzpomínku, výjev, ale liší se od básní psaných volným či rýmovaným veršem například tím, že jejich název tvoří často počáteční verš celého lyrického útvaru a tematicky jsou tyto básně v próze více abstraktní (např. báseň Poslední únava). I přesto však v nich přetrvává naléhavost a závažnost sdělení, někdy s přídechem humoru nebo ironie.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Czas szuflad (BB polsky, 1997); Blankyt půlnoci (BB, 2007).
Překlady (výběr): Cz. Miłosz, Svědectví poezie: Šest přednášek o neduzích našeho věku (1992); Cz. Glombik, Český novotomismus třicátých let: Iniciativy, kulturní kontext, polemiky (1995); K. Wojtyła, Prameny a ruce: Básně a poetické meditace (1995); Ch. Schmeruk, Dějiny literatury jidiš (1996); J. Tazbir, Protokoly sionských mudrců: Pravda nebo podvrh? (1996); Cz. Miłosz, Traktáty a přednášky ve verších (1996); Cz. Miłosz, Pejsek u cesty (2000); A. Stasiuk, Jak jsem se stal spisovatelem (2004); Cz. Miłosz, Miłoszova abeceda (2005); J. Andrychovyč – A. Stasiuk, Moje Evropa (2009, spolu s T. Vašutem).
Účast v týmových pracích: Česká a slovenská literatura v exilu a samizdatu (skripta, 1990; přeprac. a rozšíř. s podtit. Informatorium pro učitele, studenty i laiky, 1991).

LITERATURA

Studie a články: P. Borkovec: Doslov in Blankyt půlnoci (2007); I. Harák: Býýýt odněkud (2010). Recenze: Blankyt půlnoci: K. Bukovjanová, LitN 22. 10. 2007, č. 43; J. Hejk, Tvar 2008, č. 2; J. Grombíř, Weles 2008, č. 32/33; K. Listopadová, A2 2008, č. 15; J. Sulovský, Týdeník Rozhlas 2008, č. 25.
Rozhovory: J. Lukeš, LidN 30. 7. 1990; I. Pustějovská, Moravskoslezský den 22. 7. 1996; D. Rygel, Hanácké noviny 23. 10. 1997; P. Kubíková, Dokořán 2004, č. 29.
Nekrology: Cinger, František: Zemřel novinář a překladatel Václav Burian, dostupné z http://www.novinky.cz/kultura/350180-zemrel-novinar-a-prekladatel-vaclav-burian.html, (CR): Wielki przyjaciel Polaków Václav Burian nie żyje, dostupné z http://zwrot.cz/2014/10/wielki-przyjaciel-polakow-vaclav-burian-nie-zyje/, Eichler, Patrik: Václav Burian nežije, dostupné z http://denikreferendum.cz/clanek/18929-vaclav-burian-nezije, Hatala, Marián: Václav Burian: Miloval korektné debaty a strednú Európu, dostupné z http://www.sme.sk/c/7444486/vaclav-burian-miloval-korektne-debaty-a-strednu-europu.html, Hulec, Vladimír (hul): Zemřel Václav Burian, dostupné z http://www.divadelni-noviny.cz/zemrel-vaclav-burian, (kol): Zemřel Václav Burian, Lidové noviny 2014, č. 239, 11. 10., s. 4, Jařab, Josef: Zemřel Václav Burian, dostupné z http://www.zurnal.upol.cz/nc/zprava/news/2816/, Plocek, Jiří: Odešel Václav Burian, Kulturní noviny 2014, č. 41, dostupné z http://www.kulturni-noviny.cz/nezavisle-vydavatelske-a-medialni-druzstvo/archiv/online/2014/543aeb4e35a2d/543b90e3119a3, Škrabal, Michal: Polsko pro pokročilé… (Václav Burian), Tvar 2014, č. 17, Tichák, Tomáš: Anděl se ukrývá v celku, Host 2014, č. 9, dostupné z: http://casopis.hostbrno.cz/archiv/2014/9-2014/andel-se-ukryva-v-celku; Voda, David: Zemřel Václav Burian, dostupné z http://dobryrub.wordpress.com/2014/10/11/zemrel-vaclav-burian/, (wap) – (pap): Nie żyje Vaclav Burian – czeski opozycjonista i literat, tłumacz Miłosza, dostupné z http://wyborcza.pl/1,75477,16784828,Nie_zyje_Vaclav_Burian___czeski_opozycjonista_i_literat_.html#ixzz3GZmpNlIu, Zakopalová, Lucie: Václav Burian (28. 8. 1959 – 9. 10. 2014), dostupné z http://www.iliteratura.cz/Clanek/33801/burian-vaclav.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Nemyslím si však, že lyrika Václava Buriana je zřejmá pouze v celku veškerého jeho psaní a překládání. Koneckonců: stopovat, které zkušenosti a schopnosti přišly na řadu dřív a které později, není ani možné, ani zajímavé. Burianův básnický rukopis je nezávislý a přítomný soubor to přesvědčivě dokládá. Básník má svá utkvělá témata (srážka malé a velké historie; banalita; únava, rezignace s nečekanými vstupy milosti; hledání rovnováhy, smíření) a motivy (pohled z vlaku, cizí město), které dokáže měnit i doslovovat. A především nabízí osobní básnický tón: střídmá konstatování občas trochu ironického pozorovatele, jenž si libuje v dobovém smetí, zdrženlivou civilnost, která se střeží patosu (málomluvný volný verš), naráz střídá velice emocionální formulace, vyznání, poznání (někdy dost odvážně podpořené rýmem). Ta dovednost přesunu „od fronty na vodku k Bohu“ na ploše několika střízlivých veršů je vlastní polské novější poezii spíše než české.
P. Borkovec: Doslov in Blankyt půlnoci (2007), s. 61–62.

Autor svá sdělení čtenářům nikterak nešifruje, snaží se být jasný a srozumitelný. Chtělo by se mi až říci, že Burian své myšlenky, pocity, pozorování, postřehy odírá až na kost, zbavuje je zbytečných nánosů, my se pak můžeme soustředit pouze na podstatu. Jestliže je v jednoduchosti síla, pak to v tomto případě platí dvojnásob. […] Velmi dobře Burianovu poezii charakterizuje označení, které si vypůjčím z názvu jeho dvou básní, a to „zápisky cyklistovy“. Tato poloha, ve které má odstup i může pozorovat svět dostatečně zblízka (a není od reality a prožívání nikterak odtržen), umožní zachytit to v danou chvíli podstatné. Jeho pozorování mi často připomíná jakési momentky, výseky skutečnosti, ne nepodobné fotografii, která je dostatečně konkrétní a která nám dokáže zprostředkovat autenticitu prožitku. Burian se jako básník zastavuje u věcí prostých a běžných, jimž dodává nádech neopakovatelnosti, povznáší je z oparu každodennosti, což se ne každému básníkovi daří s takovou lehkostí a samozřejmostí.
J. Hejk: Zápisky cyklistovy, Tvar 2008, č. 2, s. 22.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

dvouměsíčník Listy

Autor hesla: Jiří Severa (2012)
Aktualizace hesla: 13. 4. 2014 (JS), 18. 10. 2014 (AD), 25. 10. 2014 (AD)
Aktualizace bibliografie: 22. 9. 2012 (JS)

Stáhnout PDF

Josef BIEBERLE

Napsat komentář

* 19. 1. 1929, Loštice

zdroj: Archiv UP

Narodil se v dělnické rodině. V rodném městečku zažil okupaci nacistických vojsk a deportaci především židů z blízkého okolí, což ho přivedlo k odporu proti nacionalismu a antisemitismu. Středoškolská studia absolvoval na gymnáziu v Litovli. Již v roce 1946 se stal členem Československé sociální demokracie. V roce 1948 nastoupil ke studiu češtiny a dějepisu na FF UP, kde po čtyřech letech získal aprobaci pro učitelství těchto oborů na střední škole. Po únoru 1948 se stal členem Komunistické strany Československa. Ovlivněn svým učitelem Václavem Losíkem vyučoval již za studií na nově založené katedře marxismu-leninismu, a to až do roku 1959, kdy přestoupil na katedru historie. Po absolutoriu v roce 1952 na FF UP zde získal také doktorát z filozofie. Z osobností, s nimiž se během svého studia setkal, na něj z katedry historie nejvíce zapůsobili Julie Nováková, Zdeněk Kristen, František Kutnar a Jan Polišenský, který také vedl jeho diplomovou práci o rakouských událostech v únoru 1934. Na bohemistice jej oslovil především literární vědec Oldřich Králík a z oblasti lingvistiky Jaromír Bělič. Ve své odborné činnosti se Bieberle specializoval na novodobé dějiny, také se zaměřoval na historii regionální oblasti střední a severní Moravy. Jeho nejbližšími spolupracovníky byli Jaroslav Fuchs, Zdeněk Filip, Karel Sommer a manželka Šárka Bartošová. Pověstným se stal také jeho vstřícný postoj ke studentům, při výuce upřednostňoval dialog před monologickými výklady. Od roku 1959 až do konce 60. let, kdy musel univerzitu nedobrovolně opustit, vyučoval a působil na katedře historie. Byl jedním ze zakladatelů Kabinetu regionálních dějin na UP. V roce 1962 se stal kandidátem věd a docenturu získal v roce 1965. Ve funkci vědeckého proděkana a posléze děkana FF UP v letech 1964–1966 se zasloužil o kvalifikační postup řady olomouckých kolegů a také o rozšíření mezinárodních kontaktů fakulty. V období pražského jara požadoval rehabilitaci lidí postižených vykonstruovanými procesy v padesátých letech (tzv. „olomoucký případ z roku 1950“) a posléze se postavil proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. Na základě těchto politických názorů a aktivit byl vyloučen z KSČ a musel odejít z univerzity. Od prosince roku 1970 pracoval v Krajském vlastivědném muzeu v Olomouci. V roce 1978 byl přeřazen do galerie výtvarného umění, která byla součástí muzea – katalogizoval zde sbírky užité grafiky. I v této době publikoval odborné články – většinou užíval pseudonymy nebo publikoval pod jmény svých přátel; tyto podpisy konkretizoval M. Trapl: „Drahomír Ambros (am), Šárka Bartáková (šb), Čermák (bk), Spáčil (Bs), Jaromír Lakosil (jl), Kolektiv pracovníků OGVU Olomouc, Kolektiv pracovníků Okresního archivu, M. Písková a kol., Ivo Petr a kol., I. Petr – J. Talpa, Jan Šarovec, M. Trapl – M. Písková, Eva Zatloukalová, Dan Gawrecki.“ (S. Ordelt – M. Trapl: Doc. PhDr. Josef Bieberle, CSc. osmdesátiletý, Střední Morava 2009, č. 28, s. 133; sborník obsahuje kompletní soupis odborných publikací Josefa Bieberleho) Po roce 1989 byl Bieberle plně rehabilitován a vrátil se na FF UP, kde začal na částečný úvazek přednášet na katedře historie a také publikovat. V roce 1992 odešel do důchodu, ovšem nadále se věnuje vědecké činnosti a spolupracuje se svými bývalými kolegy a žáky.

Bieberleho literární činnost doprovází jeho odborné aktivity a koresponduje s nimi. I subjektivní tón výpovědi však Bieberlemu umožňuje na esejistickém půdorysu sledovat historické souvislosti a fakta, či objektivizovat pomocí historických pramenů osobní vzpomínky. V knize Hospody: Podpalubí společnosti se autor zamýšlí nad duchem restauračních lokálů a jejich společenskou funkcí, zaznamenává přístup personálu k hostům a zprostředkovává vzpomínky na místní štamgasty i významné osobnosti, jež tu kterou hospodu navštívily. Především šlo o restaurace olomoucké, např. U Musea (tzv. Ponorka), ale také lokály beskydské. Druhou knihou vzpomínek historiografického charakteru je Univerzita Palackého vážně i s úsměvem. Autor zde zužitkovává své bohaté životní zkušenosti a vzpomínky, aby na subjektivním půdorysu zachytil „dějiny univerzity“. Příběh vzniku a fungování univerzity (a především FF UP) v poválečném období se zde odvíjí ve své nesamozřejmosti, tak jak mu byl Bieberle svědkem. Autor odkrývá politické a ideologické tlaky, vlastní postřehy prokládá citacemi z dokumentů a korespondence, příznačný je civilní a lehce plynoucí styl vyprávění. Výrazný čtenářský ohlas knihy přispěl k tomu, že po prvním vydání v roce 2010 následovalo druhé hned příštího roku. Třetím svazkem Bieberlových vzpomínkově laděných textů je kniha Cestou necestou mou krajinou historie, obsahující eseje, které kulminují kolem míst a osobností, jež výrazně ovlivnily autorovu životní dráhu. Texty jsou řazeny v časové posloupnosti od dětství v rodných Lošticích přes gymnaziální litovelská léta až po krajinu Beskyd a Olomouce, provázející autorovu dospělost. Bieberle se vydává po stopách svého života, směřuje k historiografickému zkoumání a uchopování událostí, jež prožil, a lidských charakterů, které poznal na pozadí plynoucích „velkých dějin“. Populárněji jsou laděny Veselé příběhy z neveselé doby s podtitulem Olomoucké humoresky, přinášející v nedlouhých kapitolách vzpomínky a texty, převážně humorného charakteru, které nepatří do historických pojednání, přesto byly s jeho odborným působištěm přímo spjaty a korespondují s událostmi reflektovanými v předchozích knihách. Na nevelkém prostoru jsou zde zprostředkovány komické události a absurdní situace, včetně básní a písní, provázející jeho působení na univerzitě. Bieberle přispěl k uchování perliček univerzitního humoru se stylistickou zdatností, civilně, čtenářsky přístupnou a vděčnou formou. Bieberleho kniha Letopis intelektuála ze ztracené generace vyšla jako součást edičního projektu Paměť UP, v němž jsou od roku 2007 vydávány paměti osobností spjatých s UP. Autor se vyprávění svých zkušeností a vzpomínek zhostil se samozřejmou erudicí, prezentovanou v dřívějších textech. Bieberleho memoáry zachycují jeho působení na univerzitě a dokládají, jaký význam pro něj měla tato životní etapa. Současně také stmelují a finalizují jeho dosavadní vzpomínkovou tvorbu v jednolitou výpověď, podávající ucelený obraz univerzitního prostředí v padesátých a šedesátých letech dvacátého století. Autor zde zachycuje události a aspekty určující fungování fakulty, na kterém se sám jistou dobu zásadně podílel. Vzpomíná na osobnosti, které zde působily, stejně jako na talentované studenty a instituce, s nimiž fakulta udržovala kontakt. Vyprávění je řazeno lineárně a podléhá autorovu odbornému zaměření, které vyžaduje dokumentární preciznost a které se nespokojuje se subjektivním zřetelem. Civilním a kultivovaným způsobem tak přibližuje aspekty univerzitního života, jež zůstaly a zůstávají mnohdy skryty i jeho účastníkům. Snad právě jazyková a výrazová uměřenost, která dává vyniknout lidskému uchopení látky, k níž má autor co říci, je nejvlastnějším rysem jeho tvorby. Základní význam a hodnota Bieberleho práce pak spočívá především v oblasti dokumentu a svědectví.

BIBLIOGRAFIE

Eseje a paměti: Hospody: Podpalubí společnosti (PP 2009); Cestou necestou mou krajinou historie (PP 2010); Univerzita Palackého vážně i s úsměvem (PP 2010); Letopis intelektuála ze ztracené generace (P 2010); Veselé příběhy z neveselé doby: Olomoucké humoresky (PP 2011).

LITERATURA

Recenze a články: Hospody: Podpalubí společnosti: M. Čermák, Střední Morava 2010, č. 30 * Cestou necestou mou krajinou historie: M. Čermák, Střední Morava 2011, č. 31; V. Hradilová, Právo – Střední a východní Morava 6.–7. 11. 2010; K. Páral, Olomoucký deník 20.–21. 11. 2010 * UP: Univerzita Palackého vážně i s úsměvem: (par), Olomoucký deník 12. 6. 2010; J. Beneš, Olomoucký deník 9. 5. 2011; M. Čermák, Střední Morava 2011, č. 31 * Letopis intelektuála ze ztracené generace: K. Páral, Olomoucký deník 28. 1. 2011; R. Helcl, MF Dnes 31. 12. 2010 * Veselé příběhy z neveselé doby: Olomoucké humoresky: J. Beneš, Přerovský a hranický deník 6. 10. 2011; M. Čermák, Střední Morava 2012, č. 33.
Bibliografie: M. Trapl, Střední Morava 2009, č. 28.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Ať už Bieberleho životní pouť směřovala kamkoli, nikdy nepřestal neúnavně pozorovat, zachycovat a živě komentovat dění kolem sebe. Tento historikův naturel vysvítá i z každé stránky jeho nové knihy. […] Ať už totiž byla atmosféra a charakter doby jakékoli, Bieberle nikdy neváhal komentovat dění kolem sebe a aktivně do něj vstupovat. Nejvíce se to projevilo v době uvolnění šedesátých let. Na filozofické fakultě děkanoval v časech, kdy se tato tradiční instituce nacházela na jedné ze svých nejdůležitějších křižovatek.
Kniha je tak cenným zdrojem informací zdaleka nejen pro toho, kdo chce nahlédnout do zákulisí dění páté a šesté dekády minulého století na olomoucké univerzitě. Čtenář se dozví, jak se tehdy na univerzitě rozhodovalo a jak fungovala symbióza vládnoucí partaje s vedením alma mater. A především, jak žila „ztracená“ generace, která „vstoupila do života s mladickou dychtivostí v roce 1945, bláznila, ale i vyzrávala v letech padesátých, a v šedesátých letech byla s to začít vracet společnosti úvěr do ní vložený“. Jenomže společnost, jak autor dodává, se nakonec odvrátila zády.
K. Páral: Paměti muže ze ztracené generace, Olomoucký deník 28. 1. 2011, s. 7.

Sranda musí být, i kdyby na chleba nebylo. To může být mottem nejen pro právě vydanou knihu, ale i pro celý život Josefa Bieberleho, který s nadhledem i humorem dokáže vzpomínat i na nelehká období a který vždy bedlivě pozoroval, co se kolem něho děje. Své postřehy navíc uchoval na papíře.
J. Beneš: Novou knihu olomouckého historika zdobí laskavý humor, Přerovský a hanácký deník 6. 10. 2011, s. 10.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Bibliografická databáze ÚČL AV ČR
Článek o vydání knihy Cestou necestou mou krajinou historie na stránkách Olomouce
Letopisy intelektuála ze ztracené generace jako součást projektu Paměť UP s biografickou poznámkou o J. Bieberlem

Autorka hesla: Petra Kožušníková (2012)
Aktualizace hesla: 13. 4. 2014 (pk)
Aktualizace bibliografie: 28. 10. 2012 (pk)

Stáhnout PDF

Alois BAUER

Napsat komentář

* 1. 7. 1954 Šternberk

zdroj: Petra Kožušníková

Narodil se ve Šternberku jako Alois Němčík, středoškolská studia absolvoval na Gymnáziu v Uničově. Následně vystudoval na FF UP v Olomouci obor čeština a estetická výchova. Studia dokončil v roce 1978 po úspěšném obhájení magisterské práce ze staroslověnštiny (vedoucím práce byl Miroslav Komárek). Za studií ho výrazně ovlivnili vyučující z katedry výtvarné výchovy, především František Dvořák, Ivo Hobil st., Alena Nádvorníková, z katedry bohemistiky pak Helena Bauerová, s níž se posléze i oženil a přijal její příjmení. Po studiích byl zaměstnán jako středoškolský profesor na Střední lesnické technické škole v Hranicích, Gymnáziu ve Šternberku a na Slovanském gymnáziu v Olomouci. Zde vyučuje český jazyk, výtvarnou výchovu a dějiny umění, v roce 1997 tady také založil Loutkové studentské divadlo, v němž je činný jako výtvarník, režisér, autor divadelních her i loutkář. Se studenty nastuduje ročně jednu až dvě hry, které pak hrají dětem na základních a mateřských školách v Olomouci. V době, kdy byla výuka výtvarné výchovy na gymnáziích zrušena, si doplnil aprobaci o výuku ekonomických předmětů. Od roku 1992 je Bauer členem Anthroposofické společnosti v České republice. V roce 2004 se stal předsedou olomoucké pobočky této společnosti. Spolupracuje s waldorfským hnutím a koná přednášky pro veřejnost o výchově dětí a sebevýchově člověka.

V umělecké tvorbě se Bauer věnuje především malbě a grafice, v níž převažuje tendence k symbolickému vyjadřování, hlavním inspiračním zdrojem je duchovní život člověka. V roce 1992 byl přijat do Unie výtvarných umělců. Účastnil se několika desítek kolektivních výstav, první v roce 1975 uspořádané k třicetiletému výročí obnovení Univerzity Palackého. Vystavoval také samostatně, a to v Olomouci (v letech 1984, 1991,1994, 1997, 2007), Šternberku (1982, 1988), Přerově (1992), Vyškově (1992) a na Svatém Kopečku (1992). Ilustruje své vlastní knihy a podílel se i na několika dalších publikacích, např. J. W. Goethe, Mystéria: s výkladem Rudolfa Steinera (2011).

Bauer je autorem celé řady publikací a učebnic českého jazyka, literatury a výtvarné výchovy. Jeho odborné a populárně-naučné publikace se vyznačují využíváním alternativních výukových přístupů. Ve svých publikacích omezuje rozsah faktografické složky, posiluje oblast analýzy výukového materiálu, čemuž napomáhá též zařazováním ukázek z děl, fotografií a doprovodných materiálů přímo do publikací. Jeho Pravidla českého pravopisu stručně a nově (1992) získala ocenění Nejlepší učebnice roku v Československé republice.

Bauer také přeložil několik publikací především z oblasti výtvarné výchovy: Olejomalba (1997), Příručka pro výtvarníky (1997), Kurs kreslení pro každého (2001) a další. Překládá z angličtiny a němčiny.

Nejnověji se Bauer věnuje také tvorbě literární. V roce 2004 vydal knihu tří autorských pohádek pro děti s názvem Zlatá panna. O dva roky později vyšel jeho román Šamballa. Bauerova beletrie tematicky koresponduje s jeho tvorbou výtvarnou. Dosud vydané texty jsou také inspirovány duchovním životem člověka, objevují se v nich motivy cesty a zasvěcení protagonisty. Tradiční motiviku lidové slovesnosti a pohádek se snaží obohacovat o duchovní rozměr, motivy iniciace a existence paralelních světů. Blízké je mu také pro pohádky příznačné zobrazování kategorie dobra a zla jako polarizovaných hodnot. Motivy pouti a cesty spojuje s hledáním poznání a z něho plynoucího štěstí. Bauerovu prozaickou tvorbu provází minimální kritická reflexe. Soubor pohádek Zlatá panna (2004) obsahuje tři příběhy. Jejich protagonisty jsou mladí lidé většinou prostého vesnického původu s pohnutými osudy, kteří se vydávají na cestu, aby nalezli poznání a s ním se pojící štěstí. Příběhy spojuje postava Zlaté panny, ztělesňující dobro, která je duchovní průvodkyní, rádkyní a zasvětitelkou a která v nejtěžších chvílích zasahuje do životů protagonistů, pomáhajíc jim rozpoznat skutečné hodnoty života. Druhou výraznou postavou usměrňující kroky hrdinů je moudrá stařenka, která hrdinům předává rady a duchovní moudrost. V prózách je také akcentován význam přírody, a to mj. množstvím zvířecích postav a krajinných motivů, jež mají symbolické funkce a spoluutvářejí atmosféru příběhu. V prvním příběhu čeledín Janek prochází postupně peklem a vojnou, aby se na konci cesty utkal se samotným Luciferem a osvobodil Zlatou pannu, která přináší lidem štěstí. Na své cestě dochází k poznání, že moudrost, láska a svoboda jsou nejvyšší hodnoty života. Také Terezka, hrdinka druhého příběhu, se vydává na cestu, na níž musí projít královstvím země, vod, vzduchu a ohně a odolat svodům bohatství a moci, aby našla své štěstí. Na cestě jí radí holubička a posléze Zlatá panna, která jí pomáhá v Terezčině zasvěcení a uvědomění skutečných, tj. duchovních hodnot. Poslední, nejdelší příběh nese název Čisté srdce. Protagonistou je mladý princ Miloslav, jehož dobré srdce nevědomky přislíbil starý král skřítkům. Miloslav se vydává za záchranou svého srdce a cestou poznává různé charaktery lidi a podílí se na řešení nejrůznějších situací, přičemž získává cenné zkušenosti, přátele a hledá sám sebe. Na cestě se setká se Zlatou pannou a spoustou nadpřirozených bytostí, aby dospěl k sebepoznání a uspokojivému vyřešení situace. Nerozsáhlý román Šamballa je koncipován obdobně jako předchozí prózy pro děti. Taktéž těží z motivů lidových příběhů a pohádek. Protagonista Václav po těžkých životních zkušenostech v mládí se vydává na cestu. Získává dobrého přítele a druha Štěpána, jakési své druhé Já, který odlehčuje dějovou linii svými vtipnými glosami. Společně prožívají řadu temných dobrodružství, v klášteře např. zabrání obětování mnicha temným silám a obelstí čarodějnici Alwaru, od níž Václav získává kouzelný závoj. Ten mu zprostředkuje vstup do paralelního světa Šambally, kde je zasvěcen do tajemství života a prochází zkouškami. Příběh ústí do šťastného konce s bohatou duchovní katarzí. Bauer se zde projevuje jako poučený prozaik se smyslem pro dějový spád.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Zlatá panna: tři pohádkové příběhy (PP pro děti, 2004); Šamballa: Příběh o cestě za osudem (R 2006).
Odborné z oboru český jazyk a literatura: Pravidla českého pravopisu stručně a nově (1992); Pravidla českého pravopisu stručně a nově do kapsy (1992); Český jazyk do kapsy (1993); Dělení slov: (slovotvorba v praxi) (s kol. aut. 1997); Čeština na dlani: přehled světové a české literatury: český jazyk (2000, 2005, 2007); Literatura na dlani: přehled světové a české literatury s ukázkami textů (2001); Český jazyk na dlani (2002, 2006); Přehled literatury: stručný přehled literární teorie a historie pro maturanty (2005); Hlásky, slovo, věta: pro žáky ZŠ a studenty SŠ (2008); Přehled slohu: pro žáky ZŠ a studenty SŠ (2008); Přehled tvarosloví ČJ: pro žáky ZŠ a studenty SŠ (2008); Český jazyk a jeho vývoj (2008).
Sestavil, redigoval, vydal: Čítanka I: antologie textů pro I. a II. ročník středních škol (2003); Čítanka II: antologie textů z české a světové literatury pro 3. a 4. ročník středních škol (spoluaut. Jana Vrajová, 2003); Olomouc 2000. Město očima žáků Slovanského gymnázia (1999).
Odborné z oboru výtvarné umění (výběr): Lexikon výtvarného umění (1996); Cesty výtvarného umění (1996); Dějiny výtvarného umění (1998); Grafika. Knížka pro každého (1999); Domácí loutkové divadlo (2002); Skvosty českého umění: proměny českého výtvarného umění v kontextu dějin (pod pseud. L. Contadino, 2009).
Překlady: J. Parramón a kol., Olejomalba (z angl., č. 1997); A. Gairová, Příručka pro výtvarníky: úplný přehled malířských a kreslířských materiálů a technik (z angl., č. 1997, 2003); H. Harrisonová, Kreslení tužkou a pastelem (z angl., č. 2000); H. Harrisonová, Malování akvarelem, olejovými a akrylovými barvami (z angl., č. 2000); C. Deaseová – D. Grint – D. Kennedy, Kurs kreslení pro každého (z angl., č. 2001); Kol., Jak kreslit & malovat: pro malé výtvarníky (z angl., č. 2002); D. S. Cuevas, Jak malovat akrylovými barvami (z něm., č. 2003); R. Dickinsová – J. McCafferty, Kreslíme portrét (z angl., č. 2003); M. Calbó – M. Plana, Jak malovat město akvarelem (z něm., č. 2003); D. S: Cuevas, Jak malovat kvašovými barvami (z něm., č. 2003); G. S. Olmedo, Jak malovat technikou alla prima (z něm., č. 2004); J. M. Parramón, Základní malířské motivy (z něm., č. 2004); Kol., Kreslíme zvířátka (z angl., č. 2005).

LITERATURA

Studie a články: (bk): Hanácký a středomoravský den 10. 6. 1999; K. Funk: Posezení nad knihou, in Zlatá panna: tři pohádkové příběhy (2004), s. 257–260, L. Machala: Olomoucká polistopadová próza, in: Tisíc dní s Literárním klubem Olomouc / Almanach 2006–2009 (2009).
Recenze odborné: Čeština na dlani: přehled světové a české literatury: český jazyk: L. Vrchovský, Moravskoslezský den 27. 12. 2000 + Hanácký a středomoravský den 27. 12. 2000 (týž text); A. Nováková, Čeština doma a ve světě 2002, č. 1.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Alois Bauer příběh o cestě za osudem pojmenoval Šamballa (2006) a koncipoval ho jako iniciační fantasy situovanou do minulosti a dotovanou více než výrazným didaktickým podtextem.
L. Machala: Olomoucká polistopadová próza, in: Tisíc dní s Literárním klubem Olomouc / Almanach 2006–2009 (2009) s. 200.

Pohádky bývají někdy pojaty jako patristické, kde se vyskytuje archetyp otce, moudrého starce apod., který hrdinovi pomáhá. Jiná kompozice pohádek vykazuje aspekt mariánské moudrosti – moudrosti Sofie, archetyp matky, moudré stařeny nebo panny. Tam, kde se spojují oba proudy, patristický a žensky mariánský, jak to lze najít v příbězích Bauerových, vidíme proud rosikruciánský, spojující proud pozemské moudrosti (sůl nad zlato) s proudem nebeské, kosmické moudrosti (zlato nad sůl), což lze vypozorovat i v meditaci kříže (otcovský archetyp) s růžemi (archetyp mateřský).
K. Funk: Posezení nad knihou, in: Zlatá panna: tři pohádkové příběhy, 2004, s. 258.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Bibliografická databáze ÚČL AV ČR
Heslo Alois Bauer na Databázeknih.cz
Heslo na České bibliografické databázi

Autorka hesla: Petra Kožušníková (2012)
Aktualizace hesla: 13. 4. 2014 (pk)
Aktualizace bibliografie: 18. 11.2012 (pk)

Stáhnout PDF

David VODA

Napsat komentář

* 11. 10. 1976, Olomouc

Voda, David (Foto Miloslav Voda) - Kopie

zdroj: Miloslav Voda

V dětství byl formován třemi lokalitami – Jeseníky, zejména obcí Brannou, dále pak Modrankou u Trnavy a taktéž rodnou Olomoucí, v níž později na FF UP vystudoval dějiny umění. Působil jako kurátor v Muzeu umění Olomouc a v Divadle hudby Olomouc. V tomto městě nadále žije, je zaměstnán v rodinné firmě a spolupracuje taktéž s nakladatelstvím Burian a Tichák. Píše recenze, např. pro Listy či Ateliér, autorsky se spolupodílel na publikaci Bojím se jít domů, že uvidím kožené kabáty na schodech (2011), která prostřednictvím nově objevených rukopisných záznamů Vítězslava Nezvala pojednává o sebevraždě Konstantina Biebla, jenž byl Nezvalovým přítelem a básnickým kolegou. Voda zároveň vydává samizdatové sešity pod hlavičkou Rub.

První sbírka Sněhy a další (2010) se dočkala příznivého ohlasu, o čemž svědčí nejen nominace na cenu Magnesia Litera v kategorii Objev roku, ale i uznání předních českých básníků, jakými jsou Petr Borkovec či Miloslav Topinka. Druhý jmenovaný patří k literátům, jež Voda nepokrytě obdivuje, v souvislosti s Petrem Borkovcem se zase objevily dohady, zda není Voda přímo jeho epigonem. David Voda tato nařčení bere, dle vlastních slov, spíše jako pozitivum a čest (srov. rozhovor L. Neumanna: Něco u sebe pořád nosím, KROK 2012, č. 2, s. 35). Vodův debut obsahuje dvě zcela odlišné části, jež jsou rozdílné jak formou, tak svým laděním. První část, nazvanou Verše, tvoří milostné verše dedikované ženě jménem Sabine, cizince, která neumí česky, tudíž autor vytváří jakousi směs jazyků, která má sloužit jako prostředek komunikace. Takto zrozený jazyk, nejvíce podobný slovenštině, obsahuje prvky češtiny, angličtiny, němčiny, italštiny, latiny a francouzštiny a na principu makarónské poezie dává vzniknout svébytným a neotřelým básnickým výpovědím. Druhá část sbírky, jež nese název Leden a je věnována Čipískovi, autorovu synovi, představuje formou volného verše záznam několika lednových dnů roku 2009. Datování jednotlivých zápisů evokuje příklon k žánru deníku. Jedná se zejména o popisy prostředí – ať už je to volné prostranství v přírodě či uzavřenost mezi čtyřmi stěnami pokoje – a o nastínění emocí, jež toto prostředí vyvolává v lyrickém subjektu. Záznamy jsou strohé, mnohdy autor užívá enumerace či krátkých vět. To vede k rychlému střídání obrazů, jež evokuje těkavý (možná až trhavý) pohyb člověka v prostředí, takřka bez zastavení, pouze s fotografickým zachycením míjených (či spíše koutkem oka zahlédnutých) objektů. Nejen strohost, ale i jistá drsnost vyjadřování, chlad (jak už i sám název oddílu napovídá) tvoří silný kontrast k první, zjemnělé části sbírky, což byl ostatně i autorův záměr (srov. rozhovor L. Neumanna: Něco u sebe pořád nosím, KROK 2012, č. 2, s. 34).

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Sněhy a další (2010).

LITERATURA

Studie a články: P. Hanuška: Hlasy v řídnoucí mlze, in: Vertikální nostalgie, 2010.
Recenze: Sněhy a další: OH (O. Horák), Slová sa hýbali v mojich dlaních, Hospodářské noviny 21. 5. 2010; P. Odehnal, Včera i zítra: kal, Host 2010, č. 6; M. Blahynka, Ženě a synu, Obrys – Kmen 2010, č. 28; M. Pilátová, Záhadné Sněhy, [online] Respekt, iHned 29. 10. 2010; M. Alexa, Voda, David: Sněhy a další, [online] iLiteratura 28. 9. 2011.
Rozhovory: I. Myšková, David Voda: Sněhy a další, [online] ČRo Vltava 14. 7. 2010; L. Neumann, Něco u sebe pořád nosím, KROK (Kulturní revue olomouckého kraje) 2012, č. 2; M. Alexa, David Voda: Má, či nemá časopis Rub ksicht? [online] iLiteratura 4. 2. 2015.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Prvotina básníka, překladatele a historika umění Davida Vody nabízí průzračně čisté milostné básně, které jsou psány neznámým „erotickým“ jazykem: překvapivě nově je v této knize využíván dávný princip makaronské poezie, prolínání více jazyků: češtiny, slovenštiny, němčiny, ruštiny, angličtiny. Voda vytváří sugestivní jazyk lásky, přesný i upovídaný, vážný i bláhový. Skvělý záznam počínajícího vztahu, směsi trapnosti, stydlivosti, zmatku, tělesné přitažlivosti a silného citu. Druhou část knihy, nazvanou Leden, autor komponoval jako cyklus lakonických básní v próze, sled popuzených ironických záběrů Olomouce, „báječného“ prostoru pro vztah z první části knihy. To, co je pro tuto knížku podstatné, je nové vidění, jiné, zjitřené vnímání, nová citlivost, dotýkání se neznáma.
M. Topinka: [online] Portál české literatury.
Dostupné z: http://www.czechlit.cz/nove-knihy/snehy-a-dalsi/.

Někdy (dost často) pochybuju o tom, že má smysl vydávat knihy, číst básně, nebo přidávat k tomu ohromnému množství tištěného ještě cokoli dalšího. Když si ale pročítám Sněhy mám mnohem víc jasno, protože věty jako: „ doniesol som slová / hýbali sa v mojich dlaniach / jsou tady od toho, aby se četly, aby se s nimi mohl procházet zimními obrazy starých, příliš zapomětlivých měst kdokoli.
M. Pilátová: Záhadné sněhy [online] Respekt.cz. Dostupné z: http://respekt.ihned.cz/spisovatele-o-knihach/c1-47572510-zahadne-snehy.

Jen na několika místech působí Voda povědomě, např. ve verších „do teba vrásť“ nebo „farby teba“, nakladatelství Fra ale rozhodně přineslo čtenářské obci výrazný a zajímavý talent, na jehož čelo se hned právem snesl laur v podobě zařazení básně Ohne dich do almanachu Nejlepších českých básní 2010 a nominace na letošní Magnesii Literu pro objev roku.
M. Alexa: Sněhy a další [online] iLiteratura.cz. Dostupné z: http://www.iliteratura.cz/Clanek/28827/voda-david-snehy-a-dalsi.

Voda provokuje českého (a patrně i slovenského) čtenáře už tím, že větší část knížky napsal slovenštinou Moravana, který prožil část mládí na Slovensku a slovenštinu si zamiloval do té míry, že básně horoucího milostného vyznání se mu docela přirozeně psaly slovensky; slovenštinu zvolil jako obřadní jazyk lásky, jazyk, do něhož se mu pletou výrazy na Slovensku chápané jako čechismy, ale i slova a obraty z němčiny a italštiny (rodných řečí Sabiny, jíž je cyklus dedikován) a z dalších jazyků. Jazykové ozvláštnění tu signalizuje mimořádnou a až evangelně univerzální misi lásky.
M. Blahynka: Ženě a synu, Obrys – Kmen 2010, č. 28, s. 3.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Bibliografická databáze ÚČL AV ČR
Recenze M. Pilátové
Recenze M. Alexy
Rozhovor na ČRo Vltava

Autorka hesla: Iva Chomiszaková (2012)
Aktualizace hesla: 12. 7. 2014 (ich)
Aktualizace bibliografie: 12. 7. 2014 (ich); 8. 3. 2015 (ad)

Stáhnout PDF

Miloslav HOLEC

Napsat komentář

* 20. 11. 1925, Olomouc

zdroj: Bohuslav Červinka

Odborné výtvarné vzdělání v oboru užitá reklamní grafika absolvoval u firmy Rolný v Prostějově (1941–1944) a pedagogické vzdělání jako mimořádný posluchač výtvarné výchovy na PdF UP (1949–1952). Mimo svou profesní výtvarnou činnost pracoval i v oblasti národopisné (stal se vedoucím uměleckého souboru Horenka), patří k zakládajícím členům skupiny Ohnisko, která významně ovlivnila umělecký život v Olomouci, od roku 1963 pořádal pravidelné Ateliérové dny ve Slovanském domě, v roce 1996 je přenesl do barokní knihovny Klášterního Hradiska. Publicisticky spolupracoval či nadále spolupracuje např. s periodiky Ruch práce, Kulturně společenské otázky a příležitostně přispívá do regionálního tisku. Články taktéž doprovází svými ilustracemi, stejně tak jako své sbírky veršů i sbírky svých básnických kolegů (je např. autorem výtvarného doprovodu ke sbírce Zbyňka Šišky Bosé lásky).

Klíčovým tématem Holcovy poezie je láska – k ženě, k přírodě, k tradicím. V jeho verších zaznívají folklórní noty, básník, ač vyrůstal v Olomouci (konkrétně v Neředíně), se jazykově i motivicky přimyká spíše k básníkům jižní či jihovýchodní Moravy – jeho básně chutnají po víně, voní čerstvě posečenou travou, zní houslemi, cimbálem a šuměním vody, Holcovy doprovodné kresby často zobrazují ženy oblečené v tradičních moravských krojích. Nesmíme opomenout ani kresby žen oděných pouze v rouše Evině, Holcovo umění básnické ani výtvarné však nikdy nepůsobí nemístně, nahotu a erotiku vždy přece jen ponechává poněkud zastřenou a zahalenou, odkrývá jen tolik, aby vyvolal pocit letmého dotknutí krásy, něhy, harmonie.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Z uzlíčku poetických záplat (BB 1995); Holec 1925–2000 (BB 2000); Podívaj sa cérečko, jak mě píše pérečko: poezie, kresby, úvahy: voděnka – víno – mudrování (BB 2007); Rosení, osení, sen: Chrámová píseň rosu dejte nebesa (BB 2009).
Výbory: Stopy v čase (BB 2003).
Příspěvky ve sbornících: O múze olomoucké a lidech kolem ní (2003); Haná v poezii (2008); Verše z [(2²)²+ 2²] ateliérů (2010).

LITERATURA

Studie a články: -mv-: Jak se rodí malíř, Hanácký kurýr 1995, č. 44; B. Kolář: Ateliérový den Miloslava Holce, Hanácké noviny 12. 12. 1995; B. Kolář: Tvůrčí osobnost, pro Olomouc evidentně blahodárně, in: Z paměti literární Olomouce 2 (2006); -das-: Klub vyzdobila lehká ruka osmdesátníka, Prostějovský den [České Budějovice] 12. 4. 2006; -gor-: Jak potkal myšlenku v rosném ránu, Prostějovský den [České Budějovice] 19. 4. 2006; D. Sekanina: Bohém Holec si dnes v Duze zalistuje svými Stopami v čase: dnešní den je poslední, kdy se můžete potěšit jeho obrazy, Prostějovský den [České Budějovice] 10. 5. 2006; -bk- (B. Kolář): Štíření v Olomouci, in: Almanach Literárního klubu Olomouc 2006–2011 (2011); -bk- (B. Kolář): Vernisáž výstavy Fotografové, filmaři, grafici a ilustrátoři LKO, in: Almanach Literárního klubu Olomouc 2006–2011 (2011).
Recenze: Rosení, osení, sen: M. Blahynka: Za básníka a kreslíře Holce, Obrys – Kmen 2010, č. 23.
Rozhovory: A. Melkusová: Miluji slunce, moře a víno, Olomoucký den 1. 7. 2005; M. Čermáková-Obršálová: Miloslav Holec – malíř, básník, Kdy-kde-co v Olomouci 2005, č. 11.

UKÁZKA Z OHLASŮ

O hloubce Holcovy poezie svědčí jeho přístup k jazyku. Ke každému slovu dokáže objevit dostatek synonymních výrazů, jež do básně vkládá jako kaskádu poetických přístavků, které i všední jev promění v polyekranovou záři. Síla jeho výrazu se násobí tématem: ne ve smyslu aristokratickém a výjimečném, ale naopak v objevování krásy, která je každému na dosah ruky.
B. Kolář: Tvůrčí osobnost, pro Olomouc evidentně blahodárně, in: Z paměti literární Olomouce 2 (2006), s. 316.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Bibliografická databáze ÚČL AV ČR

Autorka hesla: Iva Chomiszaková (2012)
Aktualizace hesla: 25. 10. 2012 (ich)
Aktualizace bibliografie: 25. 10. 2012 (ich)

Stáhnout PDF

Antonín BAJAJA

Napsat komentář

* 30. 5. 1942, Zlín

zdroj: Zuzana Zemanová

Narozen v rodině zlínského lékaře. Maturitu složil roku 1959 v rodném městě na jedenáctileté střední škole. Poté studoval na Vysoké škole zemědělské v Brně. Studium úspěšně ukončil v roce 1964 s titulem Ing. Po studiu nastoupil na jednoroční vojenskou službu a po jejím splnění pracoval až do roku 1973 jako zootechnik v JZD Podřevnicko v Želechovicích u Zlína. V letech 1973–1991 byl vedoucím Střediska výživy zvířat při Zemědělské oblastní laboratoři Agropodniku Zlín. V roce 1991 nastoupil do redakce Československého rozhlasu v Brně, od roku 1992 zaměstnán jako redaktor deníku Prostor, později také v časopisu Týden. Od roku 1991 byl též externí spolupracovník a od roku 1994 redaktor rádia Svobodná Evropa. V roce 1990 se podílel na založení časopisu Zvuk (časopis pro kulturu a společenské dění okresů Zlín, Vsetín, Uherské Hradiště a Kroměříž), který vycházel v letech 1992–1994 jako příloha Zlínských novin a od roku 1995 opět samostatně – Bajaja je rovněž členem redakční rady tohoto časopisu. Od roku 1996 vyučuje tvůrčí psaní na katedře bohemistiky FF UP, stejnou disciplínu učil v letech 1999–2004 také na Fakultě multimediálních komunikací Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně. Své fejetony a reportáže Bajaja publikuje v různých periodikách (například v Tvorbě, Moravských novinách, Kulturních novinách, Listech pro literaturu, ROKu, Tvaru, Rozrazilu, Textech, LidN, LitN, LM, LD, MS, ZN, a dalších). Společně s Alexandrou Berkovou a Ivanem Binarem založil pěvecký spolek Wlastenci při Českém centru Mezinárodního PEN klubu, v jehož výboru působí. Některé Bajajovy texty byly adaptovány pro Český rozhlas: Silvestra a Čárly (1987); Pohřeb sezony (1992); Třetí pastorální (1994) a zdramatizovaný román Zvlčení (2004).

Knižně Bajaja debutoval v roce 1982 prózou Mluviti stříbro, která se odehrává v 70. letech 20. století na Valašsku. Již v tomto díle můžeme pozorovat stylistické a kompoziční postupy, které se pro autora později stanou charakteristickými: vrství na sebe několik časových i dějových rovin, které se postupně rozvíjejí a střetávají. Také po stránce jazykové je tato próza pro autora charakteristická, protože v dialozích mnohdy výrazně rezonuje valašské nářečí. Obdobně si Bajaja počínal i v dalším díle, a sice v diptychu Duely, který poprvé vyšel v roce 1988. Jak napovídá název, jedná se o dvě novely, opět rafinovaně propojené a kompozičně uspořádané. A stejně jako v debutu autor do svých slovesných koláží promyšleně včleňuje také prvky a postupy lidového vyprávění, pohádkové či mytické motivy. Ústředním tématem je znovu setkávání a střetávání člověka s přírodou a způsob, jakým se s ní vyrovnává. V celku bychom mohli společně s některými kritiky rané Bajajovy prózy charakterizovat jako vesnické, ale takovéto označení by bylo příliš zjednodušující, protože i když se odehrávají na venkově a nesou většinu typických prvků, Bajajův styl, motivy i například práce se „zapovězenými tématy“ (lidská sexualita apod.) jsou v české literatuře tohoto období ojedinělé.

Své nejvlastnější téma i autorskou metodu vrcholným způsobem Bajaja realizoval v románu Zvlčení. Podtitul románu jej sice označuje za romaneto, ale text obvyklou žánrovou definici přesahuje a obdobně by mohl být vydáván např. za baladu. Žánrová víceznačnost koresponduje s multiplexní koncepcí románu, který je složen z více významových i stylistických rovin, takže pro výslednou interpretaci je možné k textu přistupovat z několika možných úhlů. Příběh má dvě paralelní linie: „o vlcích“ a „o lidech“, které se v posledních třech kapitolách prolnou vskutku nečekaným způsobem. V linii „o lidech“ jsme svědky osudů jedné rodiny, jejich prostřednictvím můžeme sledovat základní motiv, patrný již z předchozích autorových děl, a sice rozdíl mezi venkovem a městem. Lidé „z města“ jako by pomalu ztráceli své kořeny, což si uvědomují zejm. při setkáních s příbuznými z valašského venkova. Dalšími podstatnými prvky jsou rodina, rodný kraj, vztah k přírodě a potažmo k sobě samým. Pro „vlčí“ linii je sepětí s přírodou a jejími zákony naprosto určující, příznačné jsou pro ni také mytické prvky – v osudech lidí se zase objevují obrazy světců. Postava kořenářky a léčitelky Ester Patákové jakoby stála na hranici mezi lidmi a přírodou (například její nářek nad mrtvým by mohl vzdáleně připomínat vlčí vytí atp.). Podobných dichotomií a paralel nalezneme v románu nemalé množství. Bajaja často využívá, stejně jako v předchozích prózách, dialogů v místním nářečí, vkládá do vyprávění veršované pasáže atp., takže se v textu na sebe vrství několik stylistických rovin a je akcentován básnivý charakter celé výpovědi.

Bajajův autobiografický román Na krásné modré Dřevnici vznikal postupně po několik desetiletí. Jeho základ tvoří dopisy o rok starší sestře Janě (v románu oslovované Jeanne), v nichž se vypravěč navrací do jejich zlínského dětství. Stáváme se však rovněž svědky proměny poválečného Zlína v Gottwaldov a „stalinizace“ české společnosti, odstranění či alespoň znevýznamnění starých „elit“, tedy zlínského měšťanstva, k nimž patřila i rodina vypravěčova otce, lékaře. Události většinou sledujeme očima dítěte, takže často dochází k tragikomickým situacím, např. když si vypravěč vybavuje, jak v dětském věku chtěl pod vlivem sovětské agitky udat svou tetu, protože poslouchá zahraniční rozhlas. „Dětský“ pohled je ovšem vyvážen pohledem dospělého člověka, který se snaží popsané události uchopit a zároveň pochopit. Přestože jádro příběhu spočívá v tom nejtragičtějším období vytváření „nové společnosti“, je vyprávěn převážně s lehkostí a humorem. První části-dopisy autor napsal již v 60. letech a původně nebyly určeny k publikování. Až později se rozhodl dopisy shromáždit a začít z nich utvářet román. V roce 1996 vydal samostatně jako bibliofilii Na šéne blaue Dřevnici. Taneční promenáda, z níž se stala v pozdějším románu jedna celá (a mohli bychom říci ústřední) kapitola. Do románu také zařadil povídku Pohřeb sezony (1992), která byla původně zdramatizována pro Český rozhlas. Bajaja se v textu několikrát vrací k Felliniho Amarcordu (viz motto či sekvence přibližující některé části filmového díla) a umožňuje tak paralelně reflektovat čas dětství, tedy úsek života obvykle považovaný za nejšťastnější, prožitý ovšem v dobách dvou totalitních režimů: italského fašismu a československého (respektive Sověty modelovaného) socialismu. Bajaja vytvořil melancholickou mozaiku, která zachycuje jeho dětství ve Zlíně-Gottwaldově, v němž je obklopen svou rodinou, přináležející ke zlínské „buržoazii“, a také svéráznými autentickými postavami. Dochází zde ke střetům společnosti „světlých zítřků“ a společnosti staré, která se hlásí k baťovskému, tedy „vykořisťovatelskému“ odkazu. Autorovi se přesně podařilo zachytit zmatek dětské mysli v takovéto době, v níž ani dospělí neměli ponětí, co může následovat. Podle slov autora kniha nemá hlavní postavu, protože tou je v celé knize doba, kterou ve svém románu popisuje (rozhovor vedli Miroslav Balaštík a Jan Němec. Host, 2010, č. 1, s. 12). Próza tedy není jen kronikou Bajajova dětství a mládí, ale revokuje také zaniklé časy, zasouvané postupně do nepaměti. Zvláště působivé jsou např. zdánlivě chaotické pasáže, v nichž vyprávění přeskakuje od tryzny za Stalina v roce 1953, kdy vypravěč zažívá první milostné dobrodružství, k pásmu zpráv z roku 2009, které v této souvislosti působí až banálně.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Mluviti stříbro (P 1982); Duely (PP 1988); Pastorální. Texty na betlémskou notu (BB 1994); Na šéne blaue Dřevnici. Taneční promenáda (P, bibliof., 1996; přepr. jako část R Na krásné modré Dřevnici); Zvlčení. Romaneto o vlcích, lidech a úkazech (R 2003); Na krásné modré Dřevnici (R 2009); Zpytování (FF, bibliof., 2011).
Ostatní práce: Zlínský kraj, horizonty nálad (doprovodné texty k fotografiím, 2004).
Příspěvky ve sbornících a antologiích: Velké vlhké oči (1986); Literatura a krajina (1996); Městopis: 50 autorů, povídek, měst (2000); Živáčkové (2001); Pověsti a balady (z Valašska, Hané a Slovácka) (2003); Pohádky z Moravy (2004); Nevěry II (2005); Odkaz Jaromíra Tomečka (2008); Devla, devla (2008); Milovníci knížek (2010).

LITERATURA

Studie a články: J. Cigánek: Doslov in Mluviti stříbro (1982); L. Machala: Bajajovo moravské romaneto, Acta Universitatis Palackianae Olomucensis. Facultas philosophica. Moravica 2, Studia Moravica II (2004); J. Trávníček: Doslov in Pohádky z Moravy (2004).
Recenze: Mluviti stříbro: J. Lukeš, SvSl 10. 3. 1983 * Duely: P. Janoušek, Tvorba 1989, č. 18; Š. Vlašín, I. Slavík, Kmen 1989, č. 10; L. Soldán, Rovnost 5. 4. 1989; A. Jedličková, LM 1989, č. 10; J. Hoffmannová, ČL 1991, č. 4; S. Schneiderová, in Acta Universitatis Palackianae Olomucensis. Studia Philologica 1991, sv. 1 * Pastorální. Texty na betlémskou notu: M. Petříček, LitN 1995, č. 47; R. Svoboda, LidN 3. 3. 1995 * Zvlčení: A. Burda, Tvar 2003, č. 12; M. Jungmann, Mosty 2003, č. 13; M. Trávníček, Aluze 2003, č. 2; E. Gilk, Aluze 2003, č. 2; L. Foldyna, Aluze 2003, č. 2; J. Pechar, LitN 11. 8. 2003; Aleš Haman, Tvar 2003, č. 15; P. Odehnal, Tvar 2003, č. 15; L. Machala, Host 2004, č. 4 * Na krásné modré Dřevnici: V. Novotný, LitN 2010, č. 2; O. Nezbeda, Respekt 2010, č. 3; K. Bukovjanová, Host 2010, č. 2; I. Harák, Tvar 2010, č. 14; J. Zizler, A2 2010, č. 23; V. Barborík, Romboid 2010, č. 9; J. Chrobák, Aluze 2010, č. 2.
Rozhovory: A. Čort, MFD 21. 10. 1982; -r-, MFD 23. 2. 1989; P. Frýbort – O. Neff, Kmen 1989, č. 13; (sla), MFD 19. 7. 1993; G. Kovaříková, Zlínské noviny 3. 5. 2003; P. Stojar, MFD 21. 3. 2003; A. Horáčková, MFD 21. 4. 2004; J. Beneš, Instinkt 2004, č. 16; M. Krolová, Týdeník Zlínska 2005, č. 3; J. Šícha, LitN 2005, č. 30; M. Balaštík, J. Němec, Host 2010, č. 1; O. Nezbeda, Respekt 2010, č. 12; O. Horák, HN 26. 10. 2010; P. Andreas, A2 2011, č. 12.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Bajajův román je interpretačně velmi vstřícný a nabízí nezměrné množství impulzů k motivické či textové analýze, jako jsou například dvojí moudrost stařenek, přírodní divoženky z Ráje Ester Patákové a upřímně věřící Polky Jadwigy, Markétina láska ke zvířatům a pokora k přírodě odkazující k atributům dvojice světců Františka a Kláry z Assisi, závěrečný apokalyptický soud přírody nad člověkem, rytmická souvislost Esteřina nářku nad mrtvým s vlčím vytím a spousta dalších. Převracejme Zvlčení z kterékoliv strany […], výsledek bude vždy stejný: tento baladický příběh svým tématem, prostředím i zpracováním značně vybočuje ze soudobé prozaické produkce a představuje v pravém slova smyslu literární událost.
E. Gilk: Důkladná anatomie vlčí a lidské duše, [online] Aluze 2003, č. 2.
Dostupné z: http://aluze.cz/2003_02/bajaja_gilk.php

Bajajova kniha je románem, ve kterém autor s většinou jeho složek tak trochu kouzlí. Ačkoli text působí velmi celistvě, zaměříme-li se na jeho jednotlivé součásti, neustále se nějak proměňují. Základní a nejstabilnější částí knihy jsou postavy, s nimiž se toho mnoho neděje. Jsou vrostlé do vyprávění, mají své dané charakteristiky. Trochu jako kuriozita působí skutečnost, že Bajajův román nemá téměř žádné konkrétní záporné postavy. Jeho vzpomínání je velmi laskavé a uhlazené. Nezažijeme v něm ani záznam žádného vnitřního zápasu nebo procesu pochybování. Rovněž věci bolestné a nepříjemné bývají konstatovány nepřímo: jen tak mimochodem se dozvídáme, že autorův otec byl zavřený, že jeho prarodiče vystěhovali, že zabrali něčí vilu, rozkradli majetek. […] Autorovým záměrem nepochybně bylo zachovat své vzpomínky na dětství. Nevzpomíná zcela chronologicky, přeskakuje, píše filmové a divadelní sekvence. V těchto precizně líčených scénkách z dětství se Bajajovi na další z rovin daří zachytit nelehkou poválečnou dobu očima spokojeného dítěte. Ovšem vzhledem k tomu, že je jeho dětský pohled neustále prolínán, komentován a konfrontován ještě i s poznámkami psanými s odstupem i několika desítek let, daří se mu přitom rovněž udržovat jemné napětí mezi dětským a dospělým vnímáním světa a hledáním opravdovosti v obojím.
K. Bukovjanová: V rytmu zlínského valčíku, Host 2010, č. 2, s. 67.

Bajajova kniha Na krásné modré Dřevnici se vzpírá jednoznačným klasifikacím jak z hlediska formálního, tak v rovině obsahové, mám-li si pro zjednodušení pomoci touto problematickou dichotomií. Je proměnlivá, mění se před očima, odmítá se vměstnat do škatulky. Hovoří-li někteří kritici v souvislosti s Bajajovou knihou o románu, znamená to, že chápou žánr románu velmi volně. Mohou mít pravdu. I když mám pocit, že kdyby chtěl Bajaja napsat román, udělal by to poněkud jinak. […] Vezmeme-li věc z druhého konce, máme co do činění s knihou líčící atmosféru Zlína/Gottwaldova. S knihou-svědectvím. Svědectvím o (nedobrovolném) pádu vrstvy, která přivedla Zlín k rozkvětu, o měšťanské smetánce, o jejích snech iluzích ve chvílích zániku: všude okolo hřmí budovatelské písně, kdežto jim zní v uších valčík…
J. Schneider: Valčík za doprovodu budovatelských pochodů v pozoruhodné knize Antonína Bajaji, [online] iDnes 7. 4. 2010.
Dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/valcik-za-doprovodu-budovatelskych-pochodu-v-pozoruhodne-knize-antonina-bajaji-gfl-/kavarna.aspx?c=A100406_162710_kavarna_chu

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Opičí revue
Čtenářský deník České televize
Rozhovor, server Novinky
J. Schneider o A. Bajajovi na serveru idnes.cz

Autor hesla: Jiří Severa (2012) – částečně převzato ze Slovníku české literatury po roce 1945; autoři hesla: Richard Svoboda (1995); Alena Přibáňová (2011).
Aktualizace hesla: 13. 4. 2014 (js)
Aktualizace bibliografie: 29. 07. 2012 (js)

Stáhnout PDF

Stanislav DENK

Napsat komentář

* 17. 8. 1962 Brno

zdroj: Alexandr Denk

Vystudoval Střední průmyslovou školu textilní v Brně, obor chemická technologie textilu (maturita 1981), ale další studium už hodlal spojit s humanitními obory. Byť úspěšně absolvoval přijímací řízení na FF UP obor výchova a vzdělávání dospělých, přijat nebyl a přes krátké studium matematiky a základů techniky na PdF UP doputoval na obor vychovatelství pro mládež vyžadující zvláštní péči, který v roce 1985 úspěšně absolvoval. Diplomovou práci napsal na téma Cyklus besed o architektonických památkách Olomouce pro mládež v etopedických zařízeních a zabýval se v ní účinkem architektury a jejího vnitřního prostoru na člověka, vedoucí této práce byla Alena Nádvorníková (vlastní e-mailová korespondence se S. Denkem, ze dne: 6. 2. 2013). Na PdF navázal přátelství se studijním kolegou, malířem a spisovatelem Miroslavem Šnajdrem, v rámci univerzity pak s Janem Balabánem. Se skupinou přátel kolem něj hráli divadelní hru Bagno a věnovali se literatuře. Při studiu prošel celou řadou příležitostných zaměstnání od nočního hlídače přes domovníka až po vychovatele.

Po ukončení studia nastoupil jako vychovatel na polygrafickém učilišti, kde působil devět let. V roce 1995 si doplnil studium učitelství na PdF UP a nastoupil do speciální mateřské školky. Odtud později přešel do olomouckého ústavu sociální péče Klíč a věnoval se dětem s velmi těžkým mentálním a tělesným postižením. Denk o tom napsal ve svém e-mailu z 6. 2. 2013: „Byl jsem každý den v kontaktu s lidským utrpením a touhou po životě. Změnilo mne to na duchovního optimistu.“ (vlastní e-mailové korespondence se S. Denkem, ze dne: 6. 2. 2013). Po sedmi letech těžké a vyčerpávající práce se v roce 2000 s rodinou odstěhoval na venkov do Čechovic a nastoupil jako učitel na základní školu ve Velkém Týnci. Učí především děti na prvním stupni, ale krátce také vyučoval na druhém stupni. Jeden semestr přednášel rovněž na katedře speciální pedagogiky PdF UP. V roce 2006 byl zvolen do funkce místostarosty Velkého Týnce, je členem redakce Týneckých listů. Má tři syny.

Denkův vztah k poezii se utvářel již od dětských let, kdy přednášel básně ve školním rozhlase, při vítání občánků a na pohřbech (nepodepsáno, Stanislav Denk. In Kámen mlýna, Brno: Host, 2008, s. 117). Své verše publikoval v řadě časopisů, např. Psím víně, Landeku, Týneckých listech, Právu a polském literárním časopise Pobocza. Souběžně je šířil v tzv. divokém samizdatu, a to jak před listopadem 1989 (viz sbírky Jablka z dětské košilky, Pády stromů, Podmíněně, Chtíc z trýzně), tak i po něm (Ztracené satori, Noc, Stíny, Vokální kompozice Oratorium, Hadi modré Elektry). Nověji je jeho poezie zastoupena ve výběrové antalogii Nejlepší české básně 2011. Veřejně své verše představil na několika čteních, např. v Literárním salonu Edity Drozdové, Galerii Caesar, Divadle hudby, ale také na hřbitově. Nejdále je prezentoval ve Walesu. Denkovy básně vysílal také Český rozhlas Olomouc nebo stanice Vltava a byly přeloženy do angličtiny, polštiny a srbštiny. Vedle literární činnosti Denka stále přitahuje divadlo. V rámci studentských či dětských souborů realizoval dramatizace textů, jako např. Modrý pták štěstí od Maeterlinca, Racek od Davida Bacha, Podivuhodný příběh Petra Schlemihla od Adalberta von Chamisso, ale také klasické pohádky.

Denk knižně debutoval oficiálně v roce 2008 sbírkou Kámen mlýna, obsahující stovku lyrických básní situovanou do dvou formálně odlišených oddílů. Básně jsou charakteristické úsporným výrazem a jsou převážně strukturovány do dvou čtyřveršových slok se střídavým rýmem, který je mnohdy dosahován užitím genitivní formy. Motivicky Denk těží z oblastí tělesnosti, vesnice a přírody. Autor je básníkem smyslů, což je patrné nejen z konstrukce významu, ale odráží se také ve formálním zpracování básní. Smyslové počitky spoluutváří metafyziku básnického světa, která je nekonformní a nesnadná. Recepce veršů odhaluje kolizi očekávání rýmu se zvukovou skřípavostí a hranatostí metafor či jednotlivých slov, jež k němu vedou. Výrazným pomocníkem je Denkovi také interpunkce. Mnohdy vyčleňuje jednotlivá slova. Volí přesahy do dalšího verše, znesnadňuje čtení a rozrušuje hranice vázané formy. Denk se v této sbírce profiluje jako básník obtížně hledaného a odhalovaného významu, který váží každé slovo, jehož sémantické vymezení ohledává v netypických kontextech. Kámen mlýna se setkal s příznivým kritickým ohlasem, který jej mj. vřadil do tvůrčí linie kótované poezií Bohuslava Reynka a Františka Halase.

Oproti tomu recenze druhé Denkovy sbírky Obruče vzduchu byly méně četné, a navíc se v nich objevovalo mnohem méně pozitivního porozumění. Sbírka obsahuje osmdesát jedna básní, rozčleněných do tří oddílů. První není samostatně pojmenován, druhý nese název Těm, kteří mi popřáli a třetí je uvozen slovy Do vínku. Denk svou poetiku příliš nemění, zůstává věrný převážně osmi veršům rozděleným do dvou slok. Využívá vázaného, ale i volného verše s přesahy. Také v této sbírce je kladen důraz na zvukovou stránku, opakuje se rovněž inklinace ke zhušťování významu a zkratce. Ze sbírky se vymyká střední oddíl s názvem Těm, kteří mi popřáli, jenž se vyznačuje volnější formou bez interpunkce a vyznačením začátků veršů velkými písmeny. Motivicky zůstává kolorit meditativních básní metafyzického zření v oblasti vesnického prostředí a přírody hojně propojených aspekty tělesnosti a smyslů. Výraz básní zůstává vytříbený, přesto však někteří kritici apelovali na básníkův tvůrčí posun.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Kámen mlýna (BB 2008); Obruče vzduchu (BB 2011).
Příspěvky ve sbornících a antologiích: Vertikální nostalgie: olomoucká literární a umělecká scéna 90. let a současnosti (2002); Nejlepší české básně 2011 (2011).

LITERATURA

Studie a články: P. Hanuška: Hlasy v řídnoucí mlze. In: Vertikální nostalgie (2002); M. Urza: Čtenář poezie, Tvar 2009, č. 1; P. Král: Básně, básníci, 2010–2011. In: Nejlepší české básně 2011 (2011).
Recenze: Kámen mlýna: J. Řehák, A2 2009, č. 18; P. Čermáček, Weles 2009, č. 37; O. Hanus, LitEnky 2009, č. 4; P. Odehnal, Host 2009, č. 3; nepodepsáno, Právo 5. 3. 2009, příl. Salon * Obruče vzduch: Z. Volf, Tvar 2012, č. 4; P. Odehnal, Host 2011, č. 8.
Portréty a medailonky: nepodepsáno, Literární noviny 2009, č. 3.
Bibliografie: nepodepsáno, Psí víno 2007, č. 40, obálka.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Porozumět ve smyslu analyzovat, rozebrat na součástky, skutečně znamená tak trochu smysl Denkových básní redukovat a tím pádem je i zabít. Porozumět je jim třeba celistvě, ne analyzovat, nýbrž básně vstřebat, zakusit, pojmout jako pokrm. To, že jsem zpočátku poukázal na jejich formální nezvyklost a vlastně je tak trochu rozebral, bylo však třeba. Můj apriorní nárok se nejprve musel na Denkově formalismu rozbít a znovu přeskupit. Teprve pak jsem mohl vnímat jeho poetiku nezaujatě. Sbírce Kámen mlýna se tak podařila ojedinělá věc. Na konci knihy jsem viděl jinýma očima než na začátku.
J. Řehák: Porozumět znamená zabít, A2 2009, č. 18, s. 9.

Téměř polovinu textů tvoří dvojice čtyřverší, do nichž slova jsou odsekávána pevně a chladně, jako do kamene. Slova se osamostatňují a nesou na sobě zhuštěné náklady významů, často je užíváno také přesahů. Holé věty. Mezi slovy někdy i větší mezery. Myslím, že Denk na slova spoléhá příliš a že užší napojení slov a obrazů by jeho poezii prospělo. Větší část textů je formálně uvolněnější a hovoří ke čtenáři vstřícnější řečí, musím ale povědět, že první jmenovaná skupina básní působí – i přes výše řečené – lépe. Přes zdánlivou tvrdost a chladnost jde o verše obsahem křehké, střídavě spojené rýmem či méně zřetelnou formou jemné zvukové shody: Denk často (a není to v dnešní poezii moc vidět) pracuje s asonancí.
P. Odehnal: Za branami, Host 2009, č. 3, s. 99.

Ostře sekané verše z krátkých vět dobře zní, zvučná i skřípivá slova v nečekaných sousedstvích sama o sobě navozují atmosféru – mírně tajemnou, rustikální, náměsíčně snivou, s očekávanými vertikálami a tajemnými zjeveními. Jenže proniknout hlouběji je často přinejmenším nesnadné, navrstvení obrazů se místy může jevit nahodilé nebo odvíjející se jen od zvuku slov, nikoliv již od jejich obsahů…
P. Čermáček: Od vody ke kameni, Weles 2009, č. 37, s. 188.

Nicméně tvrzení, že Denkovy verše nestačí pouze přečíst, nýbrž „musí se opakovaně prožít do morků kostí“, sedí! I z tohoto důvodu si cením typografické citlivosti nakladatelství dybbuk, volící kapesní či lépe náprsní vydání. Neboť poezii tohoto básníka je třeba nosit při srdci.
Z. Volf: Studny sun, Tvar 2012, č. 4, s. 20.

Verše jsou vždy přitínány na nejkratší možnou délku – někdy se do nich vejde slovo jediné, jindy dvě věty (ty pak ale jsou tvořeny jedním nebo dvěma slovy). Někdy je verš volný, jindy vázaný – vždycky ale řádný a učesaný. Potřebný se stává enjambement. Průhledný rytmus verše rozechvívá a básník je nechává v tichu rezonovat. Podobně jako u Skácela nebo Blatného (tomu věnoval Denk jednu z básní) tak kalkul s tichem násobí významy a vede čtenáře skrz text vyrůstající na známé půdě („východ zemřel sluncem“, „srdce tluče vzduch“) k obrazům složitějším a komplikovanějším, nezřídka zakončeným pointou.
M. Alexa: Denk, Stanislav: Obruče vzduchu, [online] iliteratura, 10. 11. 2011.
Dostupné z: http://www.iliteratura.cz/Clanek/29045/denk-stanislav-obruce-vzduchu

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Bibliografická databáze ÚČL AV ČR
Recenze Michaela Alexy sbírky Obruče vzduchu na iLiteratura.cz
Životopis S. D. na stránkách nakladatelství Host

Autorka hesla: Petra Kožušníková (2013)
Aktualizace hesla: 13. 4. 2014 (pk)
Aktualizace bibliografie: 25. 1. 2013 (pk)

Stáhnout PDF