Stanislav DENK

* 17. 8. 1962 Brno

Denk, Stanislav

zdroj: Alexandr Denk

Vystudoval Střední průmyslovou školu textilní v Brně, obor chemická technologie textilu (maturita 1981), ale další studium už hodlal spojit s humanitními obory. Byť úspěšně absolvoval přijímací řízení na FF UP obor výchova a vzdělávání dospělých, přijat nebyl a přes krátké studium matematiky a základů techniky na PdF UP doputoval na obor vychovatelství pro mládež vyžadující zvláštní péči, který v roce 1985 úspěšně absolvoval. Diplomovou práci napsal na téma Cyklus besed o architektonických památkách Olomouce pro mládež v etopedických zařízeních a zabýval se v ní účinkem architektury a jejího vnitřního prostoru na člověka, vedoucí této práce byla Alena Nádvorníková (vlastní e-mailová korespondence se S. Denkem, ze dne: 6. 2. 2013). Na PdF navázal přátelství se studijním kolegou, malířem a spisovatelem Miroslavem Šnajdrem, v rámci univerzity pak s Janem Balabánem. Se skupinou přátel kolem něj hráli divadelní hru Bagno a věnovali se literatuře. Při studiu prošel celou řadou příležitostných zaměstnání od nočního hlídače přes domovníka až po vychovatele.

Po ukončení studia nastoupil jako vychovatel na polygrafickém učilišti, kde působil devět let. V roce 1995 si doplnil studium učitelství na PdF UP a nastoupil do speciální mateřské školky. Odtud později přešel do olomouckého ústavu sociální péče Klíč a věnoval se dětem s velmi těžkým mentálním a tělesným postižením. Denk o tom napsal ve svém e-mailu z 6. 2. 2013: „Byl jsem každý den v kontaktu s lidským utrpením a touhou po životě. Změnilo mne to na duchovního optimistu.“ (vlastní e-mailové korespondence se S. Denkem, ze dne: 6. 2. 2013). Po sedmi letech těžké a vyčerpávající práce se v roce 2000 s rodinou odstěhoval na venkov do Čechovic a nastoupil jako učitel na základní školu ve Velkém Týnci. Učí především děti na prvním stupni, ale krátce také vyučoval na druhém stupni. Jeden semestr přednášel rovněž na katedře speciální pedagogiky PdF UP. V roce 2006 byl zvolen do funkce místostarosty Velkého Týnce, je členem redakce Týneckých listů. Má tři syny.

Denkův vztah k poezii se utvářel již od dětských let, kdy přednášel básně ve školním rozhlase, při vítání občánků a na pohřbech (nepodepsáno, Stanislav Denk. In Kámen mlýna, Brno: Host, 2008, s. 117). Své verše publikoval v řadě časopisů, např. Psím víně, Landeku, Týneckých listech, Právu a polském literárním časopise Pobocza. Souběžně je šířil v tzv. divokém samizdatu, a to jak před listopadem 1989 (viz sbírky Jablka z dětské košilky, Pády stromů, Podmíněně, Chtíc z trýzně), tak i po něm (Ztracené satori, Noc, Stíny, Vokální kompozice Oratorium, Hadi modré Elektry). Nověji je jeho poezie zastoupena ve výběrové  antalogii Nejlepší české básně 2011. Veřejně své verše představil na několika čteních, např. v Literárním salonu Edity Drozdové, Galerii Caesar, Divadle hudby, ale také na hřbitově. Nejdále je prezentoval ve Walesu. Denkovy básně vysílal také Český rozhlas Olomouc nebo stanice Vltava a byly přeloženy do angličtiny, polštiny a srbštiny. Vedle literární činnosti Denka stále přitahuje divadlo. V rámci studentských či dětských souborů realizoval dramatizace textů, jako např. Modrý pták štěstí od Maeterlinca, Racek od Davida Bacha, Podivuhodný příběh Petra Schlemihla od Adalberta von Chamisso, ale také klasické pohádky.

Denk knižně debutoval oficiálně v roce 2008 sbírkou Kámen mlýna, obsahující stovku lyrických básní situovanou do dvou formálně odlišených oddílů. Básně jsou charakteristické úsporným výrazem a jsou převážně strukturovány do dvou čtyřveršových slok se střídavým rýmem, který je mnohdy dosahován užitím genitivní formy. Motivicky Denk těží z oblastí tělesnosti, vesnice a přírody. Autor je básníkem smyslů, což je patrné nejen z konstrukce významu, ale odráží se také ve formálním zpracování básní. Smyslové počitky spoluutváří metafyziku básnického světa, která je nekonformní a nesnadná. Recepce veršů odhaluje kolizi očekávání rýmu se zvukovou skřípavostí a hranatostí metafor či jednotlivých slov, jež k němu vedou. Výrazným pomocníkem je Denkovi také interpunkce. Mnohdy vyčleňuje jednotlivá slova. Volí přesahy do dalšího verše, znesnadňuje čtení a rozrušuje hranice vázané formy. Denk se v této sbírce profiluje jako básník obtížně hledaného a odhalovaného významu, který váží každé slovo, jehož sémantické vymezení ohledává v netypických kontextech. Kámen mlýna se setkal s příznivým kritickým ohlasem, který jej mj. vřadil do tvůrčí linie kótované poezií Bohuslava Reynka a Františka Halase.

Oproti tomu recenze druhé Denkovy sbírky Obruče vzduchu byly méně četné, a navíc se v nich objevovalo mnohem méně pozitivního porozumění. Sbírka obsahuje osmdesát jedna básní, rozčleněných do tří oddílů. První není samostatně pojmenován, druhý nese název Těm, kteří mi popřáli a třetí je uvozen slovy Do vínku. Denk svou poetiku příliš nemění, zůstává věrný převážně osmi veršům rozděleným do dvou slok. Využívá vázaného, ale i volného verše s přesahy. Také v této sbírce je kladen důraz na zvukovou stránku, opakuje se rovněž inklinace ke zhušťování významu a zkratce. Ze sbírky se vymyká střední oddíl s názvem Těm, kteří mi popřáli, jenž se vyznačuje volnější formou bez interpunkce a vyznačením začátků veršů velkými písmeny. Motivicky zůstává kolorit meditativních básní metafyzického zření v oblasti vesnického prostředí a přírody hojně propojených aspekty tělesnosti a smyslů. Výraz básní zůstává vytříbený, přesto však někteří kritici apelovali na básníkův tvůrčí posun.

 

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Kámen mlýna (BB 2008); Obruče vzduchu (BB 2011).
Příspěvky ve sbornících a antologiích: Vertikální nostalgie: olomoucká literární a umělecká scéna 90. let a současnosti (2002); Nejlepší české básně 2011 (2011).

LITERATURA

Studie a články: P. Hanuška: Hlasy v řídnoucí mlze. In: Vertikální nostalgie (2002); M. Urza: Čtenář poezie, Tvar 2009, č. 1; P. Král: Básně, básníci, 2010–2011. In: Nejlepší české básně 2011 (2011).
Recenze: Kámen mlýna: J. Řehák, A2 2009, č. 18; P. Čermáček, Weles 2009, č. 37; O. Hanus, LitEnky 2009, č. 4; P. Odehnal, Host 2009, č. 3; nepodepsáno, Právo 5. 3. 2009, příl. Salon * Obruče vzduch: Z. Volf, Tvar 2012, č. 4; P. Odehnal, Host 2011, č. 8.
Portréty a medailonky: nepodepsáno, Literární noviny 2009, č. 3.
Bibliografie: nepodepsáno, Psí víno 2007, č. 40, obálka.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Porozumět ve smyslu analyzovat, rozebrat na součástky, skutečně znamená tak trochu smysl Denkových básní redukovat a tím pádem je i zabít. Porozumět je jim třeba celistvě, ne analyzovat, nýbrž básně vstřebat, zakusit, pojmout jako pokrm. To, že jsem zpočátku poukázal na jejich formální nezvyklost a vlastně je tak trochu rozebral, bylo však třeba. Můj apriorní nárok se nejprve musel na Denkově formalismu rozbít a znovu přeskupit. Teprve pak jsem mohl vnímat jeho poetiku nezaujatě. Sbírce Kámen mlýna se tak podařila ojedinělá věc. Na konci knihy jsem viděl jinýma očima než na začátku.
J. Řehák: Porozumět znamená zabít, A2 2009, č. 18, s. 9.

Téměř polovinu textů tvoří dvojice čtyřverší, do nichž slova jsou odsekávána pevně a chladně, jako do kamene. Slova se osamostatňují a nesou na sobě zhuštěné náklady významů, často je užíváno také přesahů. Holé věty. Mezi slovy někdy i větší mezery. Myslím, že Denk na slova spoléhá příliš a že užší napojení slov a obrazů by jeho poezii prospělo. Větší část textů je formálně uvolněnější a hovoří ke čtenáři vstřícnější řečí, musím ale povědět, že první jmenovaná skupina básní působí – i přes výše řečené – lépe. Přes zdánlivou tvrdost a chladnost jde o verše obsahem křehké, střídavě spojené rýmem či méně zřetelnou formou jemné zvukové shody: Denk často (a není to v dnešní poezii moc vidět) pracuje s asonancí.
P. Odehnal: Za branami, Host 2009, č. 3, s. 99.

Ostře sekané verše z krátkých vět dobře zní, zvučná i skřípivá slova v nečekaných sousedstvích sama o sobě navozují atmosféru – mírně tajemnou, rustikální, náměsíčně snivou, s očekávanými vertikálami a tajemnými zjeveními. Jenže proniknout hlouběji je často přinejmenším nesnadné, navrstvení obrazů se místy může jevit nahodilé nebo odvíjející se jen od zvuku slov, nikoliv již od jejich obsahů…
P. Čermáček: Od vody ke kameni, Weles 2009, č. 37, s. 188.

Nicméně tvrzení, že Denkovy verše nestačí pouze přečíst, nýbrž „musí se opakovaně prožít do morků kostí“, sedí! I z tohoto důvodu si cením typografické citlivosti nakladatelství dybbuk, volící kapesní či lépe náprsní vydání. Neboť poezii tohoto básníka je třeba nosit při srdci.
Z. Volf: Studny sun, Tvar 2012, č. 4, s. 20.

Verše jsou vždy přitínány na nejkratší možnou délku – někdy se do nich vejde slovo jediné, jindy dvě věty (ty pak ale jsou tvořeny jedním nebo dvěma slovy). Někdy je verš volný, jindy vázaný – vždycky ale řádný a učesaný. Potřebný se stává enjambement. Průhledný rytmus verše rozechvívá a básník je nechává v tichu rezonovat. Podobně jako u Skácela nebo Blatného (tomu věnoval Denk jednu z básní) tak kalkul s tichem násobí významy a vede čtenáře skrz text vyrůstající na známé půdě („východ zemřel sluncem“, „srdce tluče vzduch“) k obrazům složitějším a komplikovanějším, nezřídka zakončeným pointou.
M. Alexa: Denk, Stanislav: Obruče vzduchu, [online] iliteratura, 10. 11. 2011.
Dostupné z: http://www.iliteratura.cz/Clanek/29045/denk-stanislav-obruce-vzduchu

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Bibliografická databáze ÚČL AV ČR
Recenze Michaela Alexy sbírky Obruče vzduchu na iLiteratura.cz
Životopis S. D. na stránkách nakladatelství Host

Autorka hesla: Petra Kožušníková (2013)
Aktualizace hesla: 13. 4. 2014 (pk)
Aktualizace bibliografie: 25. 1. 2013 (pk)