Archiv rubriky: básník

Miroslav KUBÍČEK

* 1. 10. 1934, Dolní Město u Světlé nad Sázavou

Zdroj: M. Kubíček ml.

Zdroj: M. Kubíček ml.

Ve své rodné obci na Vysočině žil do dvanácti let, poté se s rodiči přestěhoval na Jesenicko. Obě krajiny Kubíčka ovlivňují v celé jeho tvorbě. Maturoval na jesenickém gymnáziu a poté studoval na FF UP obor český jazyk a literatura. Zde ho formovala nejen charismatická osobnost Oldřicha Králíka, ale taktéž přátelství se studijními kolegy Jiřím Pištorou a Radoslavem Lošťákem. Od roku 1960 učil na Střední zemědělské technické škole v Šumperku a v roce 1963 mu vyšel debut Dny sluncí. Přispíval do časopisů Červený květ, Plamen, Host do domu aj. a kriticky se vyjadřoval k politickému dění (zvláště v okresních novinách Naše slovo, v Červeném květu aj.). To mělo po roce 1970 za následek ztrátu zaměstnání, publikační zákaz a během normalizace byl veden jako osoba nepřátelská komunistickému režimu. Po roce 1989 se opět mohl věnovat pedagogické činnosti a stal se ředitelem Střední zdravotnické školy v Šumperku. Do literatury se Kubíček vrátil až v roce 1992, a to Jesenickými pohádkami a pověstmi, výbor z poezie z doby publikačního zákazu spolu s novými verši vyšel pod názvem Průzračnost.

Debut Dny sluncí je především sbírkou křehké milostné lyriky na pozadí lyriky přírodní, avšak nutno podtrhnout, že u Kubíčka je obtížné rozhodnout, která z těchto dvou složek je dominantní, neboť láska a příroda jdou v Kubíčkově tvorbě ruku v ruce v citlivé harmonii. Příroda je však nejen prostorem k prožívání lásky, je i místem osamocených toulek lyrického subjektu, jenž ctí zemi, souzní s přírodou a vnímá ji všemi smysly. Významnou roli hrají taktéž živly: „Žiji tak blízko živlů! / Jsem s živly ve svém živlu.“ (Dny sluncí: Živly, s. 28). Mezi vydáním první a druhé sbírky uplynulo pětatřicet let. Druhá sbírka s názvem Průzračnost vznikla jako výbor z rukopisů básní z let 1970–1997. Některé verše již naznačují cestu, po níž se Kubíček vydává až do současnosti. Je to hra s mateřským jazykem, což Kubíček podtrhl volbou názvu Lesy jazyčné – takto pojmenovaná sbírka však nemohla být  čase svého vzniku vydána. Po letech se z ní mnohé básně ocitly v Průzračnosti. Motiv z původního titulu obsahuje báseň Naděje: „do jazyčných lesů / stále víc se vracím / utichá útrapa / na jeleních loučkách / na srstnatém mechu // když se slovo ztratí / sezobou ho ptáci“ (Průzračnost: Naděje, s. 45). V Průzračnosti je zřetelný akcent na formální vytříbenost básní a také experimentování s různými formami – například oddíl Japonerie je inspirován žánrovými formami haiku a tanka. Obsahově se však Kubíčkovy básně od japonské tradice odchylují, neboť mimo přírodních motivů často reflektují i problematiku osobní. Kubíčkovo veršové cizelérství se projevuje mj. důrazem na libozvučnost slovních spojení. Například báseň Podzimní se k Verlainově Písni podzimní hlásí nejen svým názvem, ale i pečlivým výběrem hlásek: „ztichlými místy listy zní / štíhlými dýmy vítr mísí / v mincířích listí stíny visí / tlí hlíny hlíny tlí / i mírný splín chvíli dlí“ (Průzračnost: Podzimní, s. 43). Kubíček taktéž vytváří mnohé neologismy a hojně užívá aliterace. Tu je možno dokonce označit za Kubíčkovo poznávací znamení, neboť jeho sbírky často nesou aliterační názvy (Volba volnosti, Rod roku, Hlučná hlína, Toulavou touhou).

Kubíček se taktéž věnuje tvorbě pro děti – je autorem knih Jesenické pohádky a pověsti, Pohádkové Jeseníky: Verše pro všechny děti, Hornohanácké pohádky a Pradědovy pohádky. Jeho pohádky a pověsti se taktéž dočkaly televizního zpracování ve formě hraných večerníčků pod názvem Venušánkovy příběhy ze Země děda Praděda.

Kubíčkova tvorba je silně autobiografická – nejen v básních referujících k autorově tvůrčí práci a v dílech tematizujících krajinu Jeseníků a Vysočiny, ale taktéž v tvorbě věnované spolužákům z doby studií na FF UP. Báseň Chlapec s rohlíkem z roku 1955 odkazující k osobě Radoslava Lošťáka přinesla Kubíčkovi již během studia úspěch v podobě ocenění ve fakultní literární soutěži. Milan Blahynka vzpomíná na Kubíčkovy univerzitní literární počiny takto: „Už téhož roku 1956 vyšel v KNO i sborník veršů mladých autorů olomouckého kraje. Z fakultních soutěží (porotovaných Oldřichem Králíkem, Jiřím Opelíkem a mnou) jsme měli tři básnické talenty: Josefa Galíka, Jiřího Pištoru a Miroslava Kubíčka.“ (M. Blahynka: Nám. Rep. 1, KLK, KNO, léta padesátá, in Z paměti literární Olomouce). Zmíněná báseň pak byla upravena a přetištěna ve sbírce Volba volnosti a ve výboru Toulavou touhou. Lošťák se pod týmž označením, tedy jako „chlapec s rohlíkem“ objevuje i v kapitole Spadl mi kámen ze srdce v Kubíčkově připravované knize Odvalený kámen. Ta obsahuje i následující vzpomínku na studentská léta: „Ve Ztracené ulici č. 13 jsme v jedné místnosti bydleli tři bohemisté, ale spíš se nám všem z tohoto studijního oboru říkalo bohémové. Obojí bylo pravda. Všichni tři jsme byli venkované a město nás omámilo, opíjelo, zlákalo, inspirovalo. […] Osudy nás tří byly podobné příběhům většiny studentů: studium, lásky, rošťárničky, starost o jídlo. Tak jsme si třeba říkali, že až si budeme vydělávat a sejdeme se, navštívíme všechny naše restaurace a budeme se přímo cpát. Sešli jsme se několikrát, ale studentský hlad se ztratil. Ztratila se Ztracená č. 13. Dům zbourali, ale všude kolem jen nám zaznívají naše kroky a verše a písně. Když tudy jdu, musím se zastavit, abych uchopil vzpomínku. Všechno je jiné. Nebo stejné?“ (Olomouc v české literatuře, s. 249). Kubíček taktéž vzpomíná na spolužáka Jiřího Pištoru, a to ve stejných sbírkách, ve kterých je zařazena i vzpomínka na Radoslava Lošťáka. Pištorovi je ve Volbě volnosti věnována báseň s názvem Příteli, tatáž báseň je (mírně modifikována) otištěna i ve výboru Toulavou touhou. Nově se zde objevuje báseň S Jiřím Pištorou v útoku.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Dny sluncí (BB 1963); Jesenické pohádky a pověsti (PP 1992); Pohádkové Jeseníky: Verše pro všechny děti (BB 1993); Hornohanácké pohádky a pověsti (PP 1997); Láskoviny (BB 2000); Vyznání městu a krajině (esej 2001); Bloudivá blízkost (BB 2002); Volba volnosti (BB 2003); Rod roku (BB 2005); Sladké hořkosti, hořké sladkosti (BB 2009); Pradědovy pohádky (PP 2009); Hlučná hlína (BB 2010); Ještě (BB 2012). Výbory: Průzračnost (BB 1998); Toulavou touhou (BB 2011).
Příspěvky ve sbornících: Olomouc v české literatuře (2007).

LITERATURA

Studie a články: F. Spurný: Miroslav Kubíček, doslov in M. Kubíček: Pohádkové Jeseníky (1993); F. Všetička: Průzračnost, in Olomouc literární (2002); F. Kobza: Nová blízkost, doslov in Volba volnosti (2003); J. Čechová: Miroslav Kubíček a jeho tvorba (Závěrečná práce PdF UP, 2006); B. Kolář (ed.): Miroslav Kubíček: Tři básně z mnoha, in Olomouc v české literatuře (2007); M. Blahynka: Pozvánka na výlet s básníkem Miroslavem Kubíčkem, Obrys – Kmen 2012; č. 28, též Haló noviny 11. 7. 2012; M. Blahynka: Doslov k básníkovu zářečí, doslov in M. Kubíček: Ještě (2012); F. Uher: Kubíčkův návrat k rodným kořenům, Cesta vrchovinou, srpen 2012.
Recenze (výběr): Dny sluncí: M. Blahynka, Proud poezie, Nová svoboda 27. 10., 3. 11. 1963; J. Svoboda, Na cestách za současnou poezií, Červený květ 1963, č. 10 * Jesenické pohádky a pověsti: (jš), Nesnadnost pohádky, Nové knihy 1992, č. 42; J. Šimůnek, Tvrdá zkouška, Zlatý máj 1993, č. 1; L. Martinek, Aktualizované pohádky z Jeseníků, ZM 1993, č. 4/5; R. Hányš, Jeseníky dostaly Pradědovy večerníčky, MFD, 26. 2. 2011 – 27. 2. 2011, Olomoucký Dnes * Pohádkové Jeseníky: Verše pro všechny děti: -š-, Nesnadnost veršů, Nové knihy 1993, č. 37 * Hornohanácké pohádky a pověsti: F. Všetička, Hornohanácké pohádky a pověsti, Hanácké noviny 8. 7. 1997; dit, Příběhy z Ječmínkova kraje, Nové knihy 1997, č. 33; M. Blahynka, Hornohanácké pohádky a pověsti potěší nejenom malé čtenáře, Haló noviny 11. 9. 1997 * Průzračnost: M. Blahynka, Výbor z poezie Miroslava Kubíčka přináší krystalicky průzračné verše, Haló noviny 4. 6. 1998; F. Všetička, Nalézání sebe sama, Literární noviny 1998, č. 30 * Láskoviny: M. Blahynka, Lakonické Láskoviny, Haló noviny 28. 4. 2000 * Bloudivá blízkost: F. Všetička, Kubíček dokazuje své mistrovství v umění zkratky, Olomoucké listy 2002, č. 34 * Volba volnosti: M. Blahynka, Volba nejtěžší cesty, Obrys – Kmen 2003, č. 38, též Haló noviny 19. 9. 2003; F. Všetička, Básnické miniatury Miroslava Kubíčka, Host 2003, č. 10, příl. Recenzní příloha * Rod roku: F. Všetička, Kalendářní cyklus Miroslava Kubíčka, Psí víno 2005, č. 35; M. Blahynka, Básník po sedmé, Obrys – Kmen 2005, č. 50, též Haló noviny 16. 12. 2005 * Sladké hořkosti, hořké sladkosti: M. Blahynka, Naděje nikoli náhradní, Obrys – Kmen 2009, č. 42, též Haló noviny 17. 10. 2009 * Pradědovy pohádky: M. Blahynka, Naděje nikoli náhradní, Obrys – Kmen 2009, č. 42, též Haló noviny 17. 10. 2009; (zbař), Jesenické pohádkové putování, Ladění 2009, č. 2/3 * Toulavou touhou: M. Blahynka, To nejpodstatnější, Obrys – Kmen 2011, č. 37, též Haló noviny 16. 9. 2011.
Rozhovory: F. Kobza, Dny sluncí, roky ticha, Kulturní měsíčník 1990, č. 4; D. Krčová, K psaní básní mě vedla jedině láska, tvrdí Kubíček, Olomoucký den 9. 3. 2002; L. Hetclová, „Hrozně rád se vracím na svou rodnou Vysočinu,“ říká básník Miroslav Kubíček, Šumperský a zábřežský Region 2002, č. 18; L. Hetclová: Literát se dočkal své osmé publikace, Moravský sever 2003, č. 36.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Teprve roku 1998 vydal výbor ze své více než třicetileté tvorby pod názvem Průzračnost. Rozdíl mezi předčasným debutem a zralou druhotinou je obrovský. Kubíček se v Průzračnosti projevil jako výrazný a významný básník. Sbírku charakterizuje sugestivní verš, přístupný a srozumitelný, navíc poučený na tvorbě předních světových básníků (jedna z básní např. navazuje na motiviku Jacquesa Préverta). Stál-li Miroslav Kubíček v šedesátých letech se svými Dny sluncí ve stínu Petra Kabeše, Jiřího Gruši a ostatních, pak v současnosti stojí po jejich boku (toto tvrzení je však tak trochu akademické, neboť Šumperák Kubíček vydal svou Průzračnost v malém nakladatelském domě v Zábřehu; důsažnost této sbírky na čtenářskou a odbornou veřejnost je následkem toho nepatrná).
F. Všetička: Průzračnost, Olomouc literární (2002).

Síla Kubíčkových básní je ve vytěžení sémantického maxima z minima různě souznivých slov vyznání oddanosti lásce životu, rodnému kraji (Kamenitý kraj mám za jeden z vrcholů celé české poezie domova) a Jeseníkům, kde básník žije a které v knize moderních pohádek místy až rozverných objevuje čtenáři. Při jejich psaní se zřejmě básník bavil stejně, jako se budou při jejich četbě bavit čtenáři a posluchači. Jestli je kde začátek nového a veselého nesentimentálního vlastenectví, pak je to právě zde.
M. Blahynka: Čarosloví Miroslava Kubíčka, Průhledy 2009, č. 3, 2009, s. 16.
Dostupné z: http://kotarbova.eu/000000Pruhledylistopad2009.pdf.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Bibliografická databáze ÚČL AV ČR

Autorka hesla: Iva Chomiszaková (2012)
Aktualizace hesla: 1. 5. 2014 (ich)
Aktualizace bibliografie: 1. 5. 2014 (ich)

Miloš KVAPIL (pseud. Miloš QAPIL)

* 15. 2. 1947, Prostějov

Kvapil, Milos (Foto - www.proprostejov.eu) - Kopie

zdroj: www.proprostejov.eu

Vystudoval obor knihovnictví a vědecké informace na Fakultě sociálních věd a publicistiky Univerzity Karlovy v Praze (1971), poté působil v Olomouci ve Státní vědecké knihovně, zanedlouho se však vrátil do rodného města, kde zastával funkci knihovníka ve Výzkumném ústavu oděvním, později také funkci vedoucího odvětvového informačního střediska vědecko-technických informací pro konfekční průmysl. Po zrušení ústavu našel profesní uplatnění jako ředitel Informačního centra UP, vedoucí informační služby Městského úřadu v Prostějově, vedoucí regionálního poradenského a informačního střediska pro živnostníky. Následně působil jako vedoucí technické knihovny v Moravských železárnách v Olomouci a v roce 1997 se stal ředitelem Okresní, později Městské knihovny v Prostějově. Svou činnost zde ukončil v roce 2009 odchodem do důchodu. Je nositelem Ceny českých knihovníků 2007, udělované Svazem knihovníků a informačních pracovníků ČR.

Ke knižnímu debutu Eukleidovská Seč klásků lásky, který již svým názvem odkazuje k oblasti geometrie, připojil Návod místo úvodu a v něm čtenáře upozornil, že mu předkládá „texty s poetickou aspirací, rozhodně ne básně“. Dále zde zdůrazňuje obyčejnost svého díla, tvrdí, že nejde o nic výjimečného, co by nezvládl napsat sám čtenář. Snaží se tedy o civilní výraz, chce „vydat svědectví či pár poznámek o světě“ a také o svých myšlenkách. Básní je ve sbírce 23, autor sám podtrhuje, že jejich počet není náhodný, neboť číslo 23 je prvočíslo čili „texty a jejich počet dostávají další rozměr, integrity a nedělitelnosti – tedy atribut našeho integrálního“. (Všechny citáty ze s. 3.) Jednotlivé básně jsou nazývány různými pojmy z geometrie (bod, přímka, křivka apod.), obsah básně pak sbližuje tyto abstraktní pojmy s konkrétními oblastmi lidského života. Autor tak dokládá to, co již sdělil v úvodu/návodu – že geometrie je nedílně spjata s naším bytím. Pomocí geometrie hledá objasnění postavení člověka ve světě či si spíše klade mnohé otázky, o kterých ví, že není v moci člověka je zodpovědět. Taktéž jednání lidského subjektu je jen jakousi kopií práce „mistra“, k němuž člověk vzhlíží jako ke svému vzoru a v jehož tvorbě vidí návod ke své vlastní, avšak méně závažné tvorbě. Autor také vnímá malost člověka oproti rozlehlosti vesmíru, člověk se v něm ztrácí, je pouhým bodem, jehož údělem je jít v předem daných kolejích a nevystoupit z nich, neboť každý bod je – řečeno slovy autora prostřednictvím řeči geometrie – určen svou přímkou, z níž nemůže vybočit (srov. báseň Bod na s. 4). Oproti této snaze o abstrakci si však ve sbírce můžeme všimnout až zbytečného vysvětlování – viz např. hned úvodní báseň Bod, obsahující explikaci volby názvu sbírky. Taktéž některé geometrické útvary nepojímá autor příliš invenčně a originálně, např. křivka je ve stejnojmenné básni spojena pouze se ženou, což je zcela předvídatelné a autor tím nepřináší do světa metafor pranic překvapivého ani objevného.

I ve své druhé knize zachoval obdiv k číslu 23, opět tuto skutečnost zdůrazňuje i v úvodu a svou fascinaci naplňuje podobně jako v debutu: „Kromě několika málo opus [sic] má každý text 23 slok, nebo sbírka má dvacet tři částí. Tak jako se perličky navlékají na nit, zapisuji texty na CD, pochopitelně, vždy po dvaceti třech.“ (S. 5.) Druhá sbírka je více bilanční, lyrický subjekt se s hořkostí zamýšlí nad společenskými tématy, nad postupným upadáním lidských hodnot, nad smyslem života a plynutím času. Rovněž v této sbírce je, v souladu s úvodem, kladen důraz na geometrii. Ne náhodou v souvislosti s hledáním jistoty a životní harmonie. K té kromě pravidelností, objevovaných v geometrii, slouží lyrickému subjektu i láska a taktéž prostor přírody.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Eukleidovská Seč klásků lásky (BB 2003); Císařovy vousy (BB 2012); O přírodě – Peri fyseos (BB 2013); Útesy času (BB 2014).

LITERATURA

Studie a články: E. Ševčíková: Šéfa knihovny pochválili kolegové za dobrou práci: cenu kromě Miloše Kvapila dostali už jen čtyři knihovníci, Prostějovský deník 30. 6. 2007; -vevi-: Miloš Kvapil fascinován knihami, literaturou a tištěným slovem, Prostějovský Večerník 24. 8. 2009; D. Sekanina: Po kláscích lásky vyrostly z pera Miloše Kvapila Císařovy vousy, Prostějovský deník 2. 6. 2012, dostupné z: http://prostejovsky.denik.cz/kultura_region/po-klascich-lasky-vyrostly-z-pera-milose-kvapila-cisarovy-vousy-20120602.html; -ham-: Knihovník žije mezi knihami a ženami, Prostějovský deník 11. 7. 2013, s. 2.
Rozhovory: -jos-, Městská knihovna se potýká s nedostatkem prostoru: rozhovor s ředitelem Milošem Kvapilem nejen o vydávání dalších publikací, Prostějovský večerník 10. 3. 2003; -mik-, Ředitel knihovny M. Kvapil: Tuhla nám krev v žilách!, Prostějovský Večerník 12. 11. 2007; L. Sehnalová, Miloše Kvapila do knihovny přivedlo Srdce, Týdeník Prostějovska 18. 3. 2009.

UKÁZKA Z OHLASŮ

Texty [doplnil js] volným veršem spřádají úvahy a nezřídka formulují jasný životní postoj, posílají nějaký názorový, přátelsky míněný vzkaz. Po přečtení veršů, které daly sbírce název, také nepřekvapí, že se jejich autor hlásí k idejím royalismu. A sympatie netají ani k antice. Důležitým je věčné téma čas, ovšem i další pojmy z ranku hloubavé, klasické metafyziky. Někdy se pak úlevně rozhostí atmosféra, v níž filosofující disputace obvykle jiskří – ovzduší symposionu s nalitým vínem.
D. Sekanina: Po kláscích lásky vyrostly z pera Miloše Kvapila Císařovy vousy, Prostějovský deník 2. 6. 2012, online dostupné z: http://prostejovsky.denik.cz/kultura_region/po-klascich-lasky-vyrostly-z-pera-milose-kvapila-cisarovy-vousy-20120602.html.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Bibliografická databáze ÚČL AV ČR
„Obzory Miloše Kvapila“ – vybrané básně, Krok 2004, č. 3, Dostupné z: http://www.vkol.cz/data/soubory/krok/krok0403.pdf.
Profil autora na serveru Svazu knihovníků a informačních pracovníků ČR. Dostupné z: http://www.skipcr.cz/co-je-skip/knihovnicky-parnas/cena-ceskych-knihovniku/milos-kvapil

Autorka hesla: Iva Chomiszaková (2013)
Aktualizace hesla: 5. 5. 2014 (js)
Aktualizace bibliografie: 5. 5. 2014 (js); 8. 3. 2015 (ad)

 

Radek MALÝ

* 24. 7. 1977, Olomouc

Maly, Radek (Foto Paul Vierkant) - Kopie

zdroj: P. Vierkant

Vystudoval germanistiku a bohemistiku na FF UP, na KB získal v roce 2005 doktorát, 2006–2013 zde působil jako odborný asistent a od roku 2013 jako docent. Vyučuje translatologii, německy psanou literaturu z českých zemí, literární expresionismus, literaturu pro děti a mládež, nakladatelskou praxi a komparatistiku. Od roku 2011 je vedoucím katedry tvůrčího psaní na LA-SŠJŠ v Praze.

Prvním podnětem k uveřejňování vlastní tvorby byla pro Radka Malého dvě ocenění v literární soutěži studentů UP. V roce 1999 získal 2. místo v kategorii drama, o rok později zvítězil v kategorii poezie. Uznání jeho veršů v této soutěži mu dodalo dostatek sebedůvěry k účasti v soutěžích celonárodních a mělo vliv na krystalizaci jeho stylu.

V rámci germanistického studia se účastnil přednášek Ludvíka Kundery, jenž je i autorem doslovu k Malého sbírce Větrní, v němž Kundera vzpomíná: „Radka Malého jsem poznal za svých olomouckých germanistických přednášek. Všiml jsem si ho proto, že patřil k několika málo mládencům, dominovaly totiž dívky. Sedával většinou hodně vzadu a soustředěně psal. Jestli zaznamenával mé výklady (o německém dramatu a poezii, romantismu, baroku, expresionismu a dadaismu), nebo skicoval vlastní verše, na to jsem se ho nikdy nezeptal. Vyhlašoval jsem vždy překladatelské básnické soutěže, jichž se zúčastňovalo dvacet až třicet studentů, na sklonku semestru se výsledky rozebíraly, konfrontovaly, bývalo to často veselé, neboť konkrétní. Radek Malý se zřetelně odlišoval od většiny posluchačů, byl totiž mimořádně sečtělý, což je stále vzácnější, rychle zvládal veršové řemeslo a v rozmluvách neupadal do mlhavých řečí o Inspiraci, Intuici a Tvoření (samá velká písmena!), nýbrž mluvil věcně o práci.“ (L. Kundera: doslov Na cestu, in R. Malý: Větrní, s. 101.) Výsledkem Malého překladatelských snah bylo ještě v době jeho studií vítězství v překladatelské soutěži Jiřího Levého v kategorii Poezie (2000). Překladům z němčiny se Malý nadále hojně věnuje, zaměřuje se zejména na tvorbu expresionistů, jimiž se zabýval i v mnoha svých odborných pracích včetně disertace nazvané Spásná trhlina. Reflexe poezie Georga Trakla v české literatuře. Její knižní podoba byla v roce 2008 oceněna Čestným uznáním rektora UP autorům vědeckých monografií. Sestavil též malou antologii poezie německého expresionismu nazvanou Držíce v drzých držkách cigarety.

Vlivy expresionistických autorů jsou patrné i v Malého tvorbě básnické. L. Kundera uvádí hned několik jmen, která se mu v souvislosti s Malého dílem jeví relevantní – Alfred Lichtenstein (tomu je věnována báseň Soumrak ze sbírky Větrní), Jakob van Hoddis, Georg Heym (jemu je ve Větrní dedikována báseň Umbra Vitae), Georg Trakl či Karl Lubomirský, jehož přeložené verše Malý vydal v roce 2003 pod názvem Pták nad hořícím lesem. Dle Kundery byla právě práce na překladech posledního jmenovaného autora pro Malého inspirací k výrazné formální proměně oproti prvním básnickým pokusům, a to k narušení pravidelného verše, které se projevilo již v debutu Lunovis a ještě výrazněji pak ve druhé sbírce Vraní zpěvy, za niž Malý získal Cenu Jiřího Ortena. Z českých velikánů jmenujme jako Malého vzory např. Bohuslava Reynka či Františka Halase, k jehož odkazu se Malý ve Vraních zpěvech přímo hlásí např. v básni Sépie.

Výše uvedená proměna ve formální stránce básní koresponduje se zkušenostmi a niternými pocity ze studijních pobytů, jež Malému skýtaly dříve nepoznanou inspiraci a další úhly pohledu na svět. Tento jev související i s objevováním nových a zásadních básnických vzorů shrnuje ve svém rozhovoru pro Žurnál UP: „Olomoucká alma mater na mě působila během studentských let jako hodná maminka, která ale v pravou chvíli poznala, že za pecí se zkušenosti nasbírat nedají. Takže univerzitou života mi byl jeden semestr studia v Jeně, kam jsem vyjel s programem Erasmus/Socrates. Bylo to paradoxně už po státnicích z germanistiky, tudíž bez velkého stresu ze shánění kreditů, a tím spíš jsem se mohl soustředit na prozkoumávání místní univerzitní knihovny. V té jsem také objevil rakouského básníka Georga Trakla, kterého jsem začal v Jeně překládat. Celý ten život v Německu, bydlení na odlehlém sídlišti, výlety po Durynsku, myslím ovlivnily mou tvorbu zásadně. V Jeně z velké části vznikly Vraní zpěvy, má druhá knižně vydaná sbírka poezie.“ (dostupné z: http://www.absolventi.upol.cz/zpravy/clanek/radek-maly/). V této sbírce se k pobytu v Německu vážou dva oddíly. Ten první z nich odkazuje svým názvem Arbeit macht frei (básně z Němec) k nápisům umísťovaným na brány koncentračních táborů. Stálou přítomnost neslavné kapitoly německé historie zachycuje autor např. hned v první básni tohoto oddílu, a to ve verších „Neonacistů kroky duní / v periferii s hořkou vůní“. (Lobeda-Ost, Trakl: Vraní zpěvy, s. 25.) Až mrazivě přesvědčivě působí částečně německy psaná báseň Es ist mir trotzdem kalt (Vraní zpěvy, s. 33): „Buchenwald, Osvětim / Svým černým svědomím / Já, velké Německo, / Tě kluku posvětím / Tak pojď blíž / Se přece nebojíš / Viď? // Osvětim, Buchenwald / Zima je, Zmrznu ti / Zatop si Přidej plyn / Es ist mir trotzdem kalt / Tak pojď blíž / Se přece nebojíš / žít?“

Cestování je hlavním námětem sbírky Větrní, o čemž svědčí i její hravě víceznačný podtitul Zcestné verše. Ač je první oddíl ironicky nazván Jakýpak doma a v jednotlivých básních jsou zachycena různá místa, která lyrický subjekt navštívil, jeho kroky přesto vždy vedou zpět do rodné Olomouce, o čemž svědčí básně napříč celou Malého tvorbou: Svatý kopeček – bazilika Minor (Lunovis, s. 30), uvedená dvojverším Jiřího Wolkera, báseň Olomouc, 2. 4. 2001 a Slunovrat 2001 (obě ze sbírky Vraní zpěvy), ale zejména pak právě poslední oddíl sbírky Větrní, jež je uveden tímto čtyřverším (psán je nejprve v němčině a s poznámkou „opsáno z posluchovských božích muk“): „Kam spěcháš, milý poutníku? / Zůstaň chvíli stát. / Pozři Ježíšův strach a pot, / pak pokračuj v cestě dál“. (S. 63.) Básnickou sbírku Světloplaší uvádí čtyřverší Karla Lubomirského – touto formou je napsána celá první část sbírky, pro druhou pak básník zvolil pouze verše volné. Sbírce dominuje vnímání lidského údělu ústící v hořkost, tíseň až zmar, přinejmenším však v pochybnosti a lidskou bezradnost. Ta je vyjádřena zvýšenou četností otázek, na něž lyrický subjekt nenachází odpovědi. I stísněný prostor čtyř veršů stačí Malému k nastolení paradoxu či výraznému nebo přinejmenším překvapivému pointování: „kam spěchá mladý mnich? / tak plachý, tiše, / s provazem v pase kapucín? / tam další… provaz metr výše… / houpe se. z nebe kape cín.“ (S. 38.) Malý je taktéž mistrem v sugestivním navození atmosféry – ne zřídka toho dosahuje pomocí synestezie: „je vlnobití. chce se žít až k zblití. / na nočním větru slaný pleskot cích. / majáky? ano. když jde proud, tak svítí. / obrázky bohů po všech záchodcích.“ (S. 27.)

Radek Malý tvoří rovněž knihy pro děti – spolu s Hanou Mikulenkovou je autorem série učebnic českého jazyka a literatury pro první stupeň základní školy a autorského Slabikáře, jenž byl oceněn jakožto Nejkrásnější dětská kniha Knižního veletrhu v Havlíčkově Brodě za rok 2004, publikoval taktéž verše ke knize Šmalcova abeceda, která nese ocenění Nejkrásnější česká kniha v kategorii Knihy pro děti a mládež. Je autorem prózy František z kaštanu, Anežka ze slunečnic, která byla nominována na Zlatou stuhu v kategorii Beletrie pro děti a mládež, a dvou básnických sbírek pro děti: Kam až smí smích (2011), která získala Cenu ministryně školství za přínos k rozvoji dětského čtenářství v anketě Suk 2009, a Listonoš vítr (2011), jež byla ověnčena cenou Magnesia litera v kategorii Kniha pro děti a mládež (2012). Cenu Magnesia litera získal celkem dvakrát – tu první v kategorii poezie za sbírku Větrní: (zcestné verše) a již jeho debut Lunovis se dočkal v této soutěži nominace v kategorii Objev roku (2002). Vedle již zmíněných ocenění je Radek Malý taktéž držitelem Ceny Českého rozhlasu a čestného uznání v soutěži Alfreda Radoka za rozhlasovou hru Pocit nočního vlaku.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Lunovis (BB 2001); Vraní zpěvy (BB 2002); Větrní (BB 2005); Šmalcova abeceda: krásy světa v abecedním pořádku na důmyslných vyobrazeních a (nikoliv na posledním místě) hádanka na každém listě! (Kresby Petra Šmalce básněmi ilustrovali Radek Malý, Markéta Šimková a Jiří Dvořák 2005); František z kaštanu, Anežka ze slunečnic (P pro děti 2006); Pocit nočního vlaku (rozhlasová hra, 2006); Pocit nočního vlaku (knižní realizace rozhlasové hry, 2008); Malá tma (BB 2008); Černé hoře. Dobrodošli (D 2008); Pocit nočního vlaku (audiozáznam rozhlasové hry, 2009); Kam až smí smích (BB pro děti 2009); Listonoš vítr (BB pro děti 2011); Na shledanou v zoo! O jednom útěku makaků; Makak blokuje (komiks, kresby Jozef Danglár Gertli); Světloplaší (2012); Kamarádi z abecedy (BB pro děti 2012); Všelijaké řečičky pro kluky a holčičky (BB pro děti 2013); Moře slané vody (BB pro děti 2014); Příhody matky Přírody (PP pro děti 2014).
Příspěvky ve sbornících: Cestou (2003); Hvizd žlutého inkoustu (a facka). Texty k nové české literatuře na přelomu století (2003); Czech literature at the turn of the millennium/ Neue tschechische Literatur an der Jahrtausendwende (2003); Antologie nové české literatury 1995–2004 (2004); Co si myslí andělíček (2004); Antologie české poezie II. díl: 1986–2006 (2007); Haná v poezii (2008); Současní čeští spisovatelé knih pro děti a mládež II. (2008); Kdybych vstoupil do Kauflandu, byl bych v Brně. Brno v české poezii (2009); Nejlepší české básně 2009 (2009); Nejlepší české básně 2014 (2014).
Překlady: J. P. Strelka: Literatura a politika (2000); I. Fürst-Fialová: Expresionismus (2000); K. Lubomirski: Pták nad hořícím lesem (2003, překladatel a editor); G. Trakl: Podzimní duše (2005, překladatel a editor); E. Kästner: Třináct měsíců (2006, překladatel a editor); Držíce v drzých držkách cigarety. Malá antologie poezie německého expresionismu (2007, překladatel, editor a autor medailonů); H. Sonnenschein: Zaběhl jsem se s toulavými psy (2009, překladatel, editor a autor doslovu); R. M. Rilke: V cizím parku (2014, překladatel); Malé lalulá (2014, překladatel, editor a autor doslovu).
Odborné práce, učebnice: Slabikář (s Hanou Mikulenkovou 2004); Spásná trhlina: reflexe poezie Georga Trakla v české literatuře (2006); Poetický slovníček dětem v příkladech (2012); Domovem v jazyce: české čtení Paula Celana (2012); 2 krát 101 knih pro děti a mládež (2013, spoluautor).

LITERATURA

Studie a články: -kul-: Ortenova cena pro Radka Malého, Lidové noviny 17. 9. 2003; R. Kopáč: Ortenova cena pro Radka Malého, Právo 19. 9. 2003; -ova- (O. Vašková): Ortenova cena za rok 2003 byla udělena, Knižní novinky, č. 18; V. Novotný: Vavříny pro poezii, Český jazyk a literatura 2003; R. Kopáč: Komu cenu za poezii?, MF Dnes 23. 3. 2006; L. Kundera: doslov Na cestu, in: Radek Malý: Větrní; F. Cinger: Vyhrál fotograf Jan Reich, u čtenářů Petr Sís: Na slavnostním večeru bylo rozděleno deset cen Magnesia Litera, Právo 25. 4. 2006; A. Horáčková: Autorem Knihy roku je fotograf, MF Dnes 25. 4. 2006; P. Šrámek: Zkušená, oceněný a neznámá: Jak porotci Magnesia Litery hodnotí poezii, A2, č. 19; P. Mandys: Návrat Milana Kundery: Co se stalo v české literatuře, Týden 2006, č. 49, příl. Kronika roku 2006; D. Iwashita: Velký člověk a malá kniha, Lidové noviny 16. 12. 2006, příl. Orientace; Z poezie Radka Malého, Krok 2007, č. 3; L. Strnadová: Scénické čtení nabídne svezení nočním vlakem, Mladá fronta Dnes 27. 2. 2008, Střední Morava Dnes; M. Nyklová: K větší slávě knih, Knižní novinky 2009, č. 12; J. Holý: Cena pro Malou tmu Radka Malého, Host 2009, č. 7; V. Fischerová: Doslov, in: R. Malý: Kam až smí smích (2011); H. Říhová: Paratexty v knihách nakladatelství Meander, Ladění 2010, č. 1/2; B. Grögerová: [Milé děti, jsem dopis, který napsala jedna babička v Praze…], předmluva in: R. Malý: Listonoš vítr (2011); A. Kocábek: Aby se nám lépe četlo, Týden 2012, č. 14; J. Beneš: Od kaštanů v Čechových sadech vedla cesta k Magnesii Liteře, Olomoucký deník 6. 4. 2012; L. Skácelíková: Cena Magnesia litera putuje k básníku a překladateli z Univerzity Palackého, Žurnál Univerzity Palackého online 5. 4. 2012.
Recenze (výběr): Lunovis: R. Kopáč, Pozor na něj!, MF Dnes 1. 3. 2002; R. Fridrich, Postexpresionistická prvotina, Tvar 2002, č. 8 * Vraní zpěvy: R. Kopáč, Drzá, ale vyzrálá tvorba, MF Dnes 11. 2. 2003; J. Hušek, Vraní zpěvy Radka Malého, Host 2003, č. 4, příl. Recenzní příloha; V. Novotný, Jak básnit, byv vyplivnut vaginou do stoky života, Labyrint revue 2003, č. 13/14, též in V. Novotný, Ta naše postmoderna česká, Kritiky a eseje 2008; P. Čermáček, Otázky, Weles 2004, č. 19 * Větrní: M. Kovářík, Nezcestné verše z Větrní inspirované putováním, Týdeník Rozhlas 2005, č. 29; R. Kopáč, Třikrát poezie z Petrova: Ohnisko, Kafka, Malý, Psí víno 2005, č. 34; J. Suk, Variace na romantickou pouť, Host 2005, č. 9; J. Chrobák, Něžná, skřípavá hudba, Tvar 2006, č. 4; K. Říhová, Cestování ve verších, Literární noviny 2006, č. 17; R. Fridrich, Větrné vlání, Weles 2006, č. 26 * František z kaštanu, Anežka ze slunečnic: P. Mandys, Literární kapsář, Týden 2006, č. 47; J. Patočka, Knihovnička vánočních dárků pro děti, Literární noviny 2006, č. 51; G. Pleska, Nebát se říct nic, Tvar 2007, č. 14; J. Čeňková, O Františkovi a Anežce, Host 2007, č. 8 * Pocit nočního vlaku: A. Sedláčková, Noční vlak „jel“ pro náročné publikum, MF Dnes 6. 3. 2008, Střední Morava Dnes * Malá tma: -Dora-, Básně oceňovaného autora jsou jen stylistická cvičení, MF Dnes 28. 11. 2008; J. Chrobák, „Vítr se skřípnul ve dveřích a sténá“: Aneb: když je báseň hudba, Weles 2008, č. 35/36; M. Chocholatý, Uchopit svět jak červa mezi prsty, Host 2009, č. 2; K. Piorecký, Evropský básník z Olomouce, Tvar 2009, č. 6 * Kam až smí smích: J. Šrámková, Radek Malý, Kam až smí smích, A2 2009, č. 23; G. Pleska, Nechte maličkých přijít k Malému, Tvar 2010, č. 5 * Listonoš vítr: H. Veličková, Listonoš vítr šeptá verše dětem, Krok 2011, č. 2; Lucie B: Nasápáno děti, Tvar 2011, č. 14.
Rozhovory (výběr): M. Grass, Malý: Necítím se zastrčený, Olomoucký den 25. 3. 2003; R. Václavík, Básník Radek Malý dostal Ortenovu cenu, MF Dnes 8. 11. 2003, Střední Morava Dnes; O. Horák, Georg Trakl jako experimentátor, Lidové noviny 12. 5. 2005, příl. Kulturní premiéry; D. Kaprálová, Napsat báseň je magický rituál: Radek Malý, absolvent olomoucké univerzity, patří k velkým básnickým talentům, sám se považuje za překladatele, MF Dnes 6. 5. 2006, Střední Morava Dnes; E. Gilk, „Nad tím, co píšu, nemám moc“: rozhovor s Radkem Malým u příležitosti jeho třicetin, Krok 2007, č. 3; T. Hrbek, Mezi uměním, řemeslem a vědou: Rozhovor s básníkem, překladatelem a literárním vědcem Mgr. Radkem Malým, Ph.D., [online] absolventi.upol.cz; A. Palán, Předčítat dětem na veřejných čteních je adrenalinová záležitost, Host 2011, č. 8, dostupné též online: http://casopis.hostbrno.cz/archiv/2011/8-2011/predcitat-detem-na-verejnych-ctenich-je-adrenalinova-zalezitost; Hlavně, že to pořád ještě kolotá: rozhovor s Radkem Malým, Tvar 2012, č. 13, dostupné též online: http://www.itvar.cz/cz/2012/13-2012-maly-316.html.

UKÁZKY Z OHLASŮ

I v druhé knížce olomouckého básníka Radka Malého (1977) je konstantou jeho vázaných veršů záměrně přepínaná exprese, kterou autor místy odlehčuje morgensternovskou groteskou a dekadentní stylizací. Tvůrce se přivrací k noci, k nevědomému pólu člověka, k snění a tmě, neboť „ze tmy jsme vzešli a v tmu se obrátíme“. Ale noc v Malého poezii není rejdištěm surreálných fantomů, koncentrátem fascinace a strachu z neznámých krajin; je prozářena chladným stříbrem měsíce, které nasvicuje život člověka jako směšné potácení se ke smrti. Básník, který „už delší dobu lidma vlastně pohrdá“, je zarputilý individualista, anarcho-pacifista, který striktně odmítá autority a zažité hierarchie hodnot. Suverénní výpověď drzého a překvapivě vyzrálého autora!
R. Kopáč: Drzá, ale vyzrálá tvorba, MF Dnes, 11. 2. 2003, s. C6.

Sečteme-li všechny dílčí postřehy, vyjde nám takovýto výsledek: Vraní zpěvy Radka Malého jsou určeny takovému čtenáři, který netrvá na originalitě a překvapivosti tvůrčích postupů a prostředků a raději se pohybuje po literárních cestách jemu dobře známých. Musí být ovšem vybaven takřka božskou trpělivostí a jeho pozornost musí být značně selektivní, protože prázdných a bezcenných míst je v knížce opravdu mnoho.
J. Hušek: Vraní zpěvy Radka Malého, Host 2003, č. 4, s. XII.

Básník a překladatel Radek Malý se po čase vrátil k tvorbě pro děti. Do knížky Kam až smí smích sebral svoji lyriku, kterou napsal pro čítanky a slabikář nakladatelství Prodos i pro titul Šmalcova abeceda. Je to bohatá žeň: více než sto padesát textů různých tvarů, na různá témata – a také různých kvalit. Radek Malý svou tvorbou pro ‚dospělé‘ opakovaně dokázal, že vysoká kultura formy mu nečiní žádný problém. To je zřejmé i z jeho nynějšího titulu: básník si jednou vezme k ruce čtyřverší, jindy sonet, do třetice hádanku, vizuální hříčku nebo drobnou prózu. Zvládne zrýmovat dny v týdnu a měsíce v roce, písmena abecedy, vyjmenovaná slova, prsty na ruce – a nakonec i rýmu. A je v tom dojemně staromilský: před aktuálními civilizačními výmysly a městskými kulisami dává přednost živé a svobodné přírodě; jeho hravosti, humoru a fantazii vyhovují nejvíce obyvatelé zvířecí a rostlinné říše.
R. Kopáč: S Radkem Malým vstupuje do české literatury pro děti nový talent, [online] iDnes.cz 10. 11. 2009. Dostupné z : http://kultura.idnes.cz/s-radkem-malym-vstupuje-do-ceske-literatury-pro-deti-novy-talent-ph5-/literatura.aspx?c=A091109_164904_literatura_tt.

Malý je bezesporu talentovaným básníkem, který dokáže proniknout i do temnějších zákoutí dětské duše – k dětským strachům, tajným přáním, nepřiznaným pocitům. Právě v těchto sondách, kde za pomoci jednoduchých personifikačních postupů zpřítomňuje přírodu, postihuje prchavost okamžiku či nálady, lze spatřit nejsilnější místa jeho poezie pro děti. Zároveň se představuje i jako autor, který umí těžit z bohatství mateřského jazyka a invenčně si s ním pohrávat.
M. Šubrtová: Malý, Radek: Kam až smí smích, [online] iLiteratura.cz 24. 2. 2010. Dostupné z: http://www.iliteratura.cz/Clanek/25893/maly-radek-kam-az-smi-smich.

Malý je však mnohdy příliš doslovný a didaktičnost tu z některých veršů trčí bez poetického kouzla, které je mohlo spasit před agitační tezovitostí (například Správná výživa, Děti). Autor tu zrazuje pojetí založené na partnerském dialogu s dítětem a mění se v nudného mentora bez invence. Někde jsou to ilustrace, které vtipným nápadem báseň dotvoří. Myši, provázející špindíru z básně Čistota, svou humornou nadsázkou zachraňují z osidel banality text, jenž by klidně mohl být přetištěn na propagační materiál Státního zdravotního ústavu.
Malý je bezesporu talentovaným básníkem, který dokáže proniknout i do temnějších zákoutí dětské duše – k dětským strachům, tajným přáním, nepřiznaným pocitům. Právě v těchto sondách, kde za pomoci jednoduchých personifikačních postupů zpřítomňuje přírodu, postihuje prchavost okamžiku či nálady, lze spatřit nejsilnější místa jeho poezie pro děti. Zároveň se představuje i jako autor, který umí těžit z bohatství mateřského jazyka a invenčně si s ním pohrávat.
E. Košinská: Protože tma nemá zdrobnělinu… aneb na rozhraní (aneb krátká meditace nad sbírkou Radka Malého), [online] iLiteratura.cz 26. 1. 2009. Dostupné online: http://www.iliteratura.cz/Clanek/23689/maly-radek-mala-tma#hodnoceni.

Sbírku Radka Malého se hned zpočátku odvážím označit za básnickou událost roku 2008. Kombinace virtuózního zvládnutí básnického řemesla, nadhledu, (sebe)ironie a citlivosti i kritičnost vůči světu, v němž žijeme, a jazyku, jímž mluvíme a myslíme,
iní z Malé tmy vzácnost – alespoň v kontextu české poezie posledních let.  Malý se rozmáchl k velkému tématu – a je potřeba ocenit nejen jeho odvahu, ale i vysokou kvalitu výsledku, k němuž se dobral. Evropský básník z Olomouce.
K. Piorecký: Evropský básník z Olomouce, Tvar 2009, č. 6, s. 21.

I ve Světloplachých se objevuje pro Malého typická kombinace dvou zdánlivě nesourodých světů; intimní melancholická vrstva v ní stojí vedle řízných a duchapřítomně nakrknutých a přisprostlých tónů (děje se tak v každé autorově sbírce, pokaždé jsou však v trochu jiném poměru). V předchozí Malé tmě (Host 2008) kulminuje téma současné společenské pitomosti, jako vždy podané brilantní veršovou formou s efektem jistého komična. A pokud v ní na pochmurné tóny mnoho prostoru nezbylo, v letošní „zamíchanější“ sbírce jich je požehnaně. Vrstvou pošmourné, zejména v druhé části knihy soustředěné matné lyriky s využitím pozapomenutých krásných slov či novotvarů (výměnek, chmýrko, samotišky), se proplétají jízlivě a suše dnešní obrazy a obraty.
M. Alexa: Radek Malý: Světloplaší, [online] literární.cz 30. 12. 2012. Dostupné z: http://www.literarni.cz/rubriky/recenze/poezie/radek-maly-svetloplasi_9537.html.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Bibliografická databáze ÚČL AV ČR

Autorka hesla: Iva Chomiszaková (2012)
Aktualizace hesla: 21. 6. 2014 (lm)
Aktualizace bibliografie: 21. 6. 2014 (lm); 8. 3. 2015 (ad)

Zdeněk PŘIKRYL

* 4. 7. 1928, Chomoutov

prikryl-1989 001 - Kopie

zdroj: Archiv UP

Po studiích na olomoucké reálce pokračoval v témže městě studiem na PdF UP (1947–1951), následující rok zde získal doktorát z pedagogiky a dějin umění. Po dvouleté vojenské službě pracoval jako aranžér a propagační referent. Od roku 1956 vyučoval na olomouckých středních školách, od roku 1959 na zdejším Pedagogickém institutu, který byl v roce 1964 přeměněn v PdF UP. Roku 1990 byl jmenován profesorem sochařství a po třech letech ukončil své působení na UP a odešel do důchodu. Publikoval řadu učebních textů a odborných studií z oboru sochařství, medailérství a dějin umění, psal recenze a kritiky do denního i odborného tisku, přednášel v České republice i v zahraničí. Se svou alma mater je spjat velmi výrazně: „Zmínka o půlce století pod korouhví olomoucké univerzity není pro mne poetickou frází. Začal jsem na ní studovat na samém začátku její obnovené existence a spojil jsem s ní celý svůj aktivní život.“ (úvodní slovo autora in Sochy, kresby, medaile a jiné básně, s. 7) S UP je svázána i řada jeho výtvarných děl – je např. autorem busty Františka Palackého pro aulu FF UP (1985) či medaile pro PdF UP (1984). Od roku 1951 uspořádal více než šedesát samostatných výstav. V roce 1971 publikoval dílo Jak pracuje sochař, o osm let později vyšla bibliofilie Verše psané na sochařském stojanu, která se roku 1993 dočkala druhého vydání. V roce 1988 vydal Zdeněk Přikryl vlastním nákladem bibliofilii Šest malých básní, pro přítele Miloslava Stibora napsal soubor veršů, doprovázející jeho fotografický cyklus Kámen. V mnoha případech naopak doprovázel různá literární díla svými kresbami, zmiňme například básnické sbírky Zbyňka Šišky či soubory aforismů Bohumíra Koláře. Okresní knihovna v Olomouci vydala výbor Přikrylovy poezie Báseň se nemusí jen psát, a to u příležitosti Literární kavárny dne 6. března 2001. Předmětem autorova zájmu je i jeho rodné hanácké nářečí, kterému věnoval několik úspěšných přednášek. Knižně vyšla kratší próza Hanácká medecina obsahující vzpomínky na starší či novější výrazy a situace spjaté s tradičním hanáckým zdravotnictvím, v almanachu Hanácký kalendář 2005 pak vyšla próza O děckách. Přikrylovo vyprávění v hanáčtině je zachyceno i na zvukové nahrávce nazvané Hanácky spominkê (CD, 2010).

V autorových básních převažuje tematizace umění – ne zřídka jsou Přikrylovy verše jistou interpretací vlastního výtvarného díla. Autor sděluje, co pro něj daná socha, medaile apod. znamenají, s jakými myšlenkami a pocity jsou spjaty, či jaký byl důvod jejich vzniku. Jak napovídá sám název jedné ze sbírek, báseň se nemusí jen psát, nemusí být tedy vyjádřena pouze slovem, ale i tvary, barvami, zvuky, vůněmi… Podobně jako jeho vzor, renesanční umělec Michelangelo, je i Přikryl všestranným tvůrcem, což se projevuje i v prolínání jednotlivých druhů umění, v básních dochází k synestézii: „dnes k ránu jsem ti napsal láskyplnou báseň / už nevím o čem bohužel / jenom si ještě pamatuji / že její okraje byly smetanově bílé / a úzké vrstevnice v barvě holubí šedi / pomalu sestupovaly až ke zlatému řezu / a k protinožcům / nořícím se z krajkových vln“ (úryvek básně dnes k ránu, in Báseň se nemusí jen psát, nepaginováno) či „napadá mi občas zcela znenadání / uslyším-li kresbu sochu nebo obraz / uvidím-li hudbu která se mě zmocní / vůbec nevím proč“ (úryvek básně ptakožena čte orla, in Sochy, kresby, medaile a jiné básně, s. 44). Častým Přikrylovým tématem je i láska – a právě její původkyně či adresátka, tedy žena, je jedním z nejčastějších inspiračních zdrojů autorovy tvorby ať už literární, nebo výtvarné.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Verše psané na sochařském stojanu (BB 1979, 1993); Šest malých básní (BB 1988); Podzimní slavnosti (BB 2004), Hanácká medecina  (P 2004); Hanácky spominkê (CD, 2010).
Výbory: Báseň se nemusí jen psát (BB 2001); Zdeněk Přikryl: sochy, kresby, medaile a jiné básně: půl století pod korouhví olomoucké Alma mater (Publikace k autorovým 75. narozeninám) (2002); Čím jsem žil: malý sborník výtvarných a literárních prací k autorovým osmdesátinám (2008).
Odborné práce (výběr): Jak pracuje sochař (1972); Poznámky k problematice tvorby, vývoje a sběratelství medailí (1980).

LITERATURA

Studie: F. Všetička: Hranatý fejeton, Olomouc literární (2002); F. Všetička: Věčné téma (Zdeněk Přikryl), Olomoucký archivní sborník, roč. 10 (2012).
Rozhovory: M. Švihálek, Ještě je v nás míza pro pár nových jar, tvrdí sochař Zdeněk Přikryl, Olomoucký den 18. 1. 2003; J. Moťková, Přikryl: Je to listování životem, Olomoucký den 1. 4. 2003; M. Hradil, Teoretik by měl být i praktikem: laureát Ceny města Olomouce profesor sochařství Zdeněk Přikryl Právu řekl, Právo, Olomoucký kraj 22. 5. 2003; B. Kolář, Jubilant Zdeněk Přikryl, osobnost roku, Kdy-kde-co v Olomouci 2003, č. 7.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Umělec jednoho tématu je umělec jednostrunný, přitahují a fascinují obvykle umělci polytematičtí. Jedním z nich je i sochař, básník a rodák z Chomoutova u Olomouce Zdeněk Přikryl, jenž – podobně jako jiní umělci většího počtu témat – má několik dominantních námětů. Jedním z nich je cervantesovské téma dona Quijota. […] Přikrylovo téma se vrací a variuje nejen ve výtvarném projevu, ale také ve slovesném. Už ve Verších psaných na sochařském stojanu (1979) měl báseň Španělská medaile pro dona Kichota, jež v obměněné podobě přešla do knihy Sochy, kresby, medaile a jiné básně (2002). […] Báseň zaujala O. F. Bablera, jenž ji v německém překladu zveřejnil v curyšském listu Die Tat. K Přikrylovým kichotovským námětům se vyjádřil i jeho blízký druh Augustin Skýpala, jenž podobně jako on vyzvedává ve své básni rytířovu trvající nezdolnost.
F. Všetička: Věčné téma (Zdeněk Přikryl), Olomoucký archivní sborník, roč. 10 (2012), s. 131–132.

Jeho plastiky jsou přečasto lyrické (viz Sedící dvojici, Hudební motiv, Kuklu), a obdobná lyričnost prostupuje i jeho verše. V Přikrylově poezii se najdou básně na mytologická témata, verše inspirované sochařskou prací a v neposlední řadě také verše o umělci samém:
denně šestnáct hodin snění /
o nocích nemluvě /
o práci jakbysmet /
té možná o pár hodin navíc //

právě tolik trápení a nerozumných lásek /
až k pomalému odhmotnění.

Poměrně dlouhou dobu byl Zdeněk Přikryl mým kolegou na olomoucké Pedagogické fakultě. Vždycky mi představoval typ pracanta, fachmana, houževnatého tvůrce. Mnohé z těchto vlastností přecházejí i do jeho mluvy a do jeho gest. Pro všechny tyto kvality se stal v šedesátých letech vedoucím katedry výtvarné výchovy nejprve na Pedagogickém institutu a pak na Pedagogické fakultě. A pro tyto vlastnosti byl na začátku normalizace této funkce zbaven. Existovat však na ní mohl jako řadový člen i nadále. Vnitřně však nebyl schopen se změnit. V Přikrylově básni Španělská medaile pro dona Kichota jsou ostatně tyto verše:
krajina kámen na kameni /
popel a rezavý prach / on jede dál.
F. Všetička: Hranatý fejeton, Olomouc literární (2002), s. 164.

Autorka hesla: Iva Chomiszaková (2012)
Aktualizace hesla: 21. 6. 2014 (ich)
Aktualizace bibliografie: 21. 6. 2014 (ich)

Jaroslav SCHNERCH

* 13. 9. 1943, Olomouc
† 14. 7. 2023, Praha

Schnerch, Jaroslav (Foto www.v-art.cz) - Kopie

zdroj: www.v-art.cz

Již od dětství se u něj projevoval vřelý vztah ke knihám, což ho posléze vedlo ke studiu češtiny a historie na PdF UP, které úspěšně ukončil roku 1967. Následně působil jako středoškolský učitel, obvodní inspektor kultury a na dalších kulturně-administrativních pozicích. Jeho permanentní zájem o umělecké aktivity se mj. projevil v letech 1972–1973, když se na brněnské JAMU účastnil Letní školy pantomimy. Na přelomu 70. a 80. let ho tento zájem přivedl i do Prahy, kde na Lidové konzervatoři absolvoval obory umělecký přednes, divadlo poezie, autorské divadlo (herectví, režie, dramaturgie) a literární žánry. Šíři jeho uměleckých zájmů dokládá též účast v mnoha uskupeních a spolcích, např. v amatérském divadle Esence, ve folklórním souboru Hanák, dále byl členem redakční rady časopisu Obratník, vedl literární klub při Okresním kulturním domě Praha 8, přispíval do periodik Kino, Naše rodina, Divadelní noviny, Nové knihy ad. Jeho tvorba byla oceněna na mnoha literárních festivalech a v soutěžích (např. Cena Václava Jelínka a titul „laureát festivalu“, Bechyně 1992 a 1993) a sám v literárních soutěžích figuruje i v roli porotce. Vedle poezie se taktéž věnuje psaní prózy a dramatu.

Publikoval nejprve ve sbornících a almanaších, debut Sčítání byl vydán až roku 1993. Již v první sbírce je zjevován Schnerchův vřelý vztah k umění – častým tématem jeho básní je zejména hudba, divadlo, literatura a výtvarné umění. K divadlu, přesněji k Shakespearovu Hamletovi, odkazuje sbírka Mrtvé ryby v hloubce neplavou, inspirace v díle Karla Hynka Máchy je přímo vyjádřena ve sbírce Muž v hořící plástvi. Schnerch ke sbírce doplnil i vyznání ve formě autorského doslovu pod názvem Proč zase psát o Máchovi… Celý první oddíl sbírky Pírkem na hranatá ústa, třetí oddíl sbírky Vytaženo ze zašlých rámů a mnohé jiné básně roztroušené v dalších dílech jsou pak věnovány výtvarnému umění. Tomuto druhu umění se autor aktivně nevěnoval, avšak má k němu velmi blízký vztah: „Doznávám, že jsem často podnikal spanilé výpravy do různých oblastí umění. Přesto mi leccos zůstalo skryto. Mezi nesplněné sny patří malování. Má dětská posedlost kreslit všude, kam se dá, byla zdařile potlačena. A po několikaleté pauze jsem už nezkoušel vést dialog s uhlem či štětcem. Přesto tu zůstal alespoň pasivní obdiv k malířským dílům.“ (Pírkem na hranatá ústa, s. 31.) Nejen láska k umění ovšem patří k inspiračním zdrojům Schnerchovy básnické tvorby. Autorovy sbírky jsou až na výjimky tematicky velmi neucelené, místy jsou básně i záměrně laděné do surrealistické roztříštěnosti a nasycené expresionistickými obrazy, což navozuje pocit zmatku lyrického subjektu ve světě lži, bolesti a zklamání. Ani občasné záchvěvy klidu a vyrovnanosti v některých verších tematizujících lásku a dětství (oddíl Klepat na medová dvířka ve sbírce Slova na lodyhách) nepotlačí celkový pocit stísněnosti a úzkosti. Sbírkou soustředěnou na jediné téma, jímž se stala tragická smrt dvou letců ve 30. letech, je bibliofilie Odlety navždy. Autor se snaží vcítit do pocitů letců, navozuje atmosféru boje se živly i se strachem, ale zároveň zachycuje vášeň z létání, jíž se i přes hrozící nebezpečí nedá odolat. Často se v této sbírce objevuje motiv Ikara a jeho pádu. Taktéž je létání tematizováno z pohledu žen – manželek obou letců, jež se o své muže obávají a následně truchlí nad jejich smrtí.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Sčítání (BB 1993); Slova na lodyhách (BB 1994); Den ze spálených snů (BB 1995); Odlety navždy (BB 1998); Radost nejezdí vždycky na bílém koni (BB 1999); Pouzdro pro slavíky (BB 2000); Mrtvé ryby v hloubce neplavou (BB 2000); Jablka z ošatky (BB 2000); Šlapu po křídách (BB 2000); Zranění v čase změn (BB 2000); Léto zase vyrovnalo účet (BB 2001); Děti s netečnýma očima (BB 2002); Muž v hořící plástvi (BB 2002); Pírkem na hranatá ústa (BB 2004); V krajině srdce soutok (BB 2009); Devátá výstraha (BB 2009); Vytaženo ze zašlých rámů (BB 2009); Otisky kdekoliv (BB 2011); Čas ticha voní u zdi (BB 2012).
Příspěvky ve sbornících: Sběrník lidských slov I, II, III (1989); Zrození světla (1990); A jednou vydám knížku… (1992); Den na kolečkách (1993); Modrá hodinka (2000); Dny poezie: Broumov (2001); Pošli to dál (2003); Pošli to dál II (2004).

LITERATURA

Studie a články: A. Dvořák: [Znovu a znovu si pročítám verše básníka Jaroslava Schnercha…], předmluva in J. Schnerch: Sčítání (1993), 2. str. obálky; I. Sainer: [Ve své druhé sbírce Jaroslav Schnerch rozevřel křídla…], předmluva in J. Schnerch: Slova na lodyhách (1994), 2. str. obálky; L. Machala: Olomoucká polistopadová poezie, in Bohemica Olomucensia 2009.
Recenze: R. Fridrich, Poezie sentimentu, Tvar 2000, č. 13.

UKÁZKY Z OHLASŮ

V případě Schnerchových veršů je oním vyšším poselstvím, akordem, který z nich zaznívá, smutek. Ne však smutek melancholický, uplakaný a rezignující, ale smutek někdy hořký, jindy trochu nostalgický, vždy však pramenící ne z bolestínské nálady, ale z rozhlížení kolem sebe.
A. Dvořák: [Znovu a znovu si pročítám verše básníka Jaroslava Schnercha…], předmluva in J. Schnerch: Sčítání (1993), 2. str. obálky.

Neřekl bych, že hlavním obsahem básní je smutek. Autor je čistokrevný intelektuál par excellence, místy možná až příliš krutě sebeironický. To je však dáno poctivým přístupem k životu i tvorbě, maximální snahou dobrat se meritu světa. Schnerch je v podstatě něžný lyrik, ale vrozená plachost mu to nedovolí přiznat. Proto ta jemná rafinovaná kamufláž.
I. Sainer: [Neřekl bych, že hlavním obsahem básní…], in J. Schnerch: Sčítání (1993), s. [48].

Jarda je naprostý fenomén, který jednoho dne zazáří jako supernova na českém básnickém nebi. Má k tomu naprosto všechny předpoklady. Slovní zásoba a sloh jsou dány jeho dlouholetou pedagogickou praxí. Neotřelost a obraznost jeho textů zase čerpá z jeho divadelnické praxe. No a ta hrůznost a naprostý zmar zas vyvěrá z kontrastu mezi jeho čistou duší a zabláceným světem, po kterém chodí.
M. Bochňák: Jaroslav Schnerch – básník, [online] Ateliér Bochňák.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Bibliografická databáze ÚČL AV ČR

Autorka hesla: Iva Chomiszaková (2012)
Aktualizace hesla: 21. 6. 2014 (ich)
Aktualizace bibliografie: 21. 6. 2014 (ich)

Dušan ŠIMEK

* 20. 06. 1950, Nové Město na Moravě

simek-1999 001 - Kopie

zdroj: Archiv UP

V roce 1968 absolvoval Střední všeobecně vzdělávací školu v Rýmařově a v roce 1974 dokončil studia na FF UP, kde od roku 1986 působí jako pedagog. V polistopadovém čase přednáší andragogiku a sociologii práce na katedře sociologie a andragogiky, kterou dlouhá léta vedl, byl rovněž proděkanem, profesury dosáhl roku 2008. Již od doby studia na střední škole ho pojí přátelství se sochařem, malířem a kreslířem Bořkem Zemanem, jenž je i autorem ilustrací k oběma Šimkovým básnickým sbírkám Po tichu a Po druhém tichu.

V obou Šimkových knihách dominuje, jak už je patrno z názvů sbírek, téma ticha – tak oblíbené u básníka Jana Skácela, jemuž je první sbírka dedikována: „Odpusť mi smělost z dobré vůle / Janíčku Jane divý Janku / Jsou to tvá slova (někde za) / tichá jak světlo svatojánků.“ (Po tichu, s.[3].) Nejen forma čtyřverší spojuje Šimka se Skácelem. Šimek si, jak patrno i z dedikce, mnohdy vypůjčuje Skácelova slova – či spíše některá Skácelova slovní spojení, např. právě ono „někde za“: „básníci básně neskládají / báseň je bez nás někde za / a je tu dávno je tu od pradávna / a básník báseň nalézá“. (J. Skácel: báseň č. 18, in Oříšky pro černého papouška) Stejně tak Skácel zaznívá v těchto Šimkových verších: „A nakonec to uslyšíme / ve chvíli zhrouceného ticha / kdy jsme až na dřeň osaměli / za nás – a tajně – někdo dýchá // V nastalém tichu něžný čas / nás obejme svlékne políbí a zuje / A hřeby dnů na břevno roku / nás nelítostně potom ukřižuje.“ (Po tichu, s. 14.) Již první strofa zřejmě odkazuje ke Skácelově básni Chci to slyšet ze sbírky Co zbylo z anděla, zcela bezpochyby se pak skácelovská aluze objevuje v posledním verši první strofy („za nás – a tajně – někdo dýchá“) – podobnost se Skácelovou básní Chvíle jistě není náhodná: „Za žádnou pravdu na světě / Ale jestli chceš, / za malý pětník ticha / Je chvíle, která půlí krajinu. / Pokorný okamžik, / kdy někdo za nás dýchá.“ (Chvíle, in: Smuténka). Stejně tak i motiv ukřižování, který se objevuje ve druhé Šimkově strofě, je ve Skácelově tvorbě poměrně častý.

Mnohé motivy jsou však pro Skácela typičtější a Šimek je užívá taktéž velmi často: smutek, bolest, lítost, vina, či naopak naděje, anděl, přírodní motivy, jako je voda, kámen a tráva či obecně souznění s krajinou a smutek z její devastace. Taktéž jsou u Šimka hojné motivy času – jeho uplývání, možnost či nemožnost návratu, paměť, vzpomínka, autor často využívá časových výrazů, jako je vteřina, chvíle, časových příslovcí – tenkrát, navždy, nikdy, pokaždé atd. U Šimka najdeme i časové paradoxy: „Zítra je od včerejšku v nás / a dnes je dávno vloni / Pamětí dotýkaný čas / nám po heřmánku voní“ (D. Šimek: Po druhém tichu, s. 40) či „Že dnes je tenkrát navždy / a zítra bude dnes / a někdo bude každý / na to si odpověz“ (Po druhém tichu, s. 42), srovnejme se Skácelem: „Je včera / bylo dnes / a bude zítra“ (Dobré věci, in: Co zbylo z anděla). Dlužno dodat, že Šimek přistupuje ke Skácelově tvorbě s pokorou a ve šlépějích svého básnického vzoru jde umně a bez jakýchkoli rytmických či melodických zaškobrtání.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Po tichu (BB 2003); Po druhém tichu (BB 2006).

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Bibliografická databáze ÚČL AV ČR

Autorka hesla: Iva Chomiszaková (2012)
Aktualizace hesla: 22. 6. 2014 (ich)
Aktualizace bibliografie: 22. 6. 2014 (ich)

Zbyněk ŠIŠKA

* 10. 06. 1930, Malenovice

Siska, Zbynek (Foto ZPLO_209) - KopiePo absolvování Benešova reálného gymnázia v Kroměříži studoval v letech 1949–1953 češtinu a ruštinu na FF UP, do roku 1960 pak vyučoval na středních školách v Prostějově a Olomouci a poté se stal pedagogem na katedře rusistiky PdF UP. Zde se pod vedením A. V. Isačenka a Ľ. Ďuroviče věnoval lingvistice, specializoval se zejména na morfologickou a lexikální sémantiku. Ve výzkumu v této oblasti pokračoval i po listopadu 1989, kdy přešel z katedry rusistiky PdF na katedru bohemistiky PdF. Zde působil jako docent až do roku 2007. Je členem Jazykovědného sdružení AV a mezinárodní společnosti Societas Linguistica Europea. Své poznatky z oblasti lingvistiky shrnul do několika skript a dalších publikací, za všechny jmenujme alespoň Bázový morfematický slovník češtiny (1998, 2005).

Své verše publikoval již od 70. let v Učitelských novinách, avšak knižně se čtenářům představil až v roce 2003. Sbírka s názvem Blíženci je výborem básní z let 1985–2002 a Šiška se v ní profiluje jako bytostný lyrik. Citlivě vnímá přírodu, každý sebenepatrnější detail je mu podnětem k básnickému uchopení. Většina jeho básní je impresionistickým zachycením prchavého momentu – v Blížencích se např. často setkáváme s motivem padajícího listu. Opadávání a podzim souvisejí s tematikou stáří, lyrický subjekt bilancuje svůj život, vzpomíná, vrací se do dětství a uvažuje nad příchodem smrti. Tato témata – stáří, návraty do dětství a blízkost smrti – prolínají veškerou Šiškovou básnickou tvorbou. Lyrický subjekt však nerezignuje na život, nepoddává se bolestínskému, nečinnému přijímání nevyhnutelného lidského údělu, vzdoruje, vzpírá se a užívá si všedních maličkostí, dennodenních radostí: „I po tvrdostech je v nás lásky dost / pro ty co něhu / zaslouží si / Přišli jsme na tento svět pro radost / a to i tam, kde mraky visí // Ten kdo zná cestu k lidským návratům / mívá i klíče / od bolesti / Těmi se neodmyká jenom dům / těmi se odmyká i štěstí“. (O tvrdostech, in: Převtělování, s. 24.) Láska je pro lyrický subjekt hnací silou a životní oporou – v Šiškových básních je tématem nejobsáhlejším a zjevně nevyčerpatelným. Básníkovo okouzlení ženou nacházíme ve všech jeho sbírkách, nejen v těch, jež toto velké téma ohlašují ve svých názvech: Bosé lásky a Bohyně. Šiškův odborný zájem o slovo má svou paralelu také v oblasti tvůrčí: setkáváme se s tematizováním básnického řemesla a taktéž s motivy neuchopitelnosti citu pomocí slov. Lyrický subjekt slova potřebuje, jsou pro něj neodmyslitelnou součástí života, volí je pečlivě a brání se jejich nadužívání: „Slova jsou váhy světla věčná / Stále je hledám a nalézám / Vracím se s nimi z nekonečna / abych tu bez nich nebyl sám // Vybírám všechna do jednoho / a pak je nosím po kapsách / stačí však tři… I to je mnoho / Láska a žár a prach“. (Tři slova, in: Houslení, s. 53) Prostor tedy dostává ticho jakožto výraz nevyjádřitelného, ale je i motivem dotvářejícím výše zmíněné tematizování smrti. Slova nejsou autorem v jeho básních pouze tematizována, stávají se také předmětem básníkova formálního úsilí, Šiška se snaží o tříbení svého vyjadřování v různých básnických formách od sonetů (Sonety) přes rispety (Zrcadlení), haiku (Vlnění) až po čtyřverší (Tichá kvarteta) ad.

Univerzitě Palackého věnoval jeden ze svých akrostichů, které byly otištěny pouze v antologii Olomouc v české literatuře.

Učení z nebe nepadají
nenajdou se však ani v ráji
iluze patří magii
Vědění umí pohnout světem
esem jen jinou kartu smetem
Radost se vínem zapíjí
zchátrá když nemá světlo v duši
In vivo nám i slzy sluší
Toužení není slídění
ale jen pěkné vidění

Šišku pojí přátelství s mnoha olomouckými umělci, několika z nich dedikoval své sbírky a taktéž jim věnoval svou bibliofilii Listy přátelům. Mezi adresáty patří též osobnosti spjaté s UP – editor a autor aforismů Bohumír Kolář či výtvarníci-beletristé a zároveň autoři výtvarných doprovodů k Šiškovým sbírkám Zdeněk Přikryl, Ladislav Rusek a Miloslav Holec.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Blíženci (2003); Sonety (BB 2004); Čarokruh (bibliofilie 2005); Zrcadlení (BB 2005); Vlnění (BB 2006); Z milosti slova (BB 2007); Po hrubém písku (BB 2007); Tichá kvarteta (BB 2008); Houslení (BB 2008); Síla záření (BB 2009); Listy přátelům (TT 2009); Bosé lásky (BB 2009); Studánky a studny (BB 2010); Bohyně (BB 2010); Řetězení (BB 2011); Převtělování (BB 2011); Naléhavost světla (BB 2012).
Příspěvky ve sbornících: O múze olomoucké a lidech kolem ní (2003); Olomoucká haiku (2006); Olomouc v české literatuře (antologie) (2007); Haná v poezii (2008); Tisíc dní s LKO (2009); Almanach Literárního klubu Olomouc 2006–2011 (2011).
Odborné práce: Základy jazykovědy (čítanka pro rusisty) (1982); Vvedenie v morfemiku russkogo jazyka: určeno pro posl. pedagog. fak. Univ. Palackého (1984); Lingvistický slovník pro rusisty (1988); Bázový morfematický slovník češtiny (1998, 2005); Úvod do studia jazyka: fragmenty přednášek s cvičeními (2002); Fonetika a fonologie (2002, 2005).

LITERATURA

Studie a články: B. Kolář: Básník, jenž ví, že slovo je dar a výmluvnost újma, in Z paměti literární Olomouce (2004); B. Kolář: O Olomoucká haiku byl zájem, in Tisíc dní s Literárním klubem Olomouc (2009); Jubilejní maratón prof. Zdeňka Přikryla, in Tisíc dní s Literárním klubem Olomouc (2009); B. Kolář: II. Literární večer s osobnostmi vědecké literatury, in Tisíc dní s Literárním klubem Olomouc (2009); B. Kolář: Almanach se stal první rekapitulací činnosti LKO, ale nejen jí…, in Almanach Literárního klubu Olomouc 2006–2011 (2011); Autorské čtení z letošní ediční produkce, in Almanach Literárního klubu Olomouc 2006–2011 (2011); B. Kolář: Přesně na Zbyňka se konal jubilejní večer básníka Zbyňka Šišky k jeho osmdesátinám, in Almanach Literárního klubu Olomouc 2006–2011 (2011); B. Kolář: Štíření v Olomouci, in Almanach Literárního klubu Olomouc 2006–2011 (2011); B. Kolář: Vánoce, Vánoce přicházejí…, in Almanach Literárního klubu Olomouc 2006–2011 (2011).
Recenze: Blíženci: B. Kolář, Zbyněk Šiška: Blíženci, in O múze olomoucké a lidech kolem ní (2003), nepaginováno * Po hrubém písku: B. Kolář, K jemné a citlivé lyrice došel Zbyněk Šiška po hrubém písku, in Tisíc dní s Literárním klubem Olomouc 2009 * Studánky a studny: F. Všetička, Slyším to opeřené chvění, KROK 2011, č. 2.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Na hodnotu a krásu jeho tvorby jsem ovšem byl už připraven – osobní znalostí autora, člověka kultivovaného a mimořádně jemného, vždy spíše vážného a tím vším i váženého. Těžkými (pro nás oba) časy totality jsme procházeli navzájem podpíráni přátelstvím a porozuměním – nikoli hlučně proklamovaným, ale vždy nepochybným. Věkový rozdíl nás časem oddělil, ale nerozdělil v názoru na vysoké poslání umění, literatury, poezie. Teprve když svobodnější doba nabídla více publikačních možností (byť limitovaných už faktem, že sebelepší básník „regionální“ bude vždycky handicapován v porovnání s autory, kteří v pyšné metropoli mají blíž do vydavatelských kanceláří) a přinesla první a brzy i další bibliofilsky realizované soubory Šiškových básní, mohl jsem naplno poznat mimořádnou úroveň jeho meditativní lyriky.
L. Rusek: Nad novou knížkou veršů Zbyňka Šišky, in Šiška, Zbyněk: Po hrubém písku (2007), s. 65.

Zbyněk Šiška je poeta rozpoznatelný; pro mne tím, že je v tvůrčím smyslu ve své poetické stálosti mimořádně proměnný, bohatý, variabilní a překvapující. Nejde o žádné oxymóron ve významu nějaké promyšlené či bezděčné schválnosti. Zbyněk Šiška je svým vzděláním jazykovědec a v řeči si uvědomuje výrazové nuance, které zůstávají jiným skryty. Ve spojení s hlubokými znalostmi z teorie verše se pak v Šiškově poezii objevují svěží jakoby rosou zkropené básnické obrazy, zbavené vlezlé všednosti. Básnická forma je pro Zbyňka Šišku umělecký rám scelující hodnoty v ní obsažené.
B. Kolář: Nad tichými kvartety, in Šiška, Zbyněk: Tichá kvarteta (2008), s. 67–68.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Bibliografická databáze ÚČL AV ČR

Autorka hesla: Iva Chomiszaková (2012)
Aktualizace hesla: 22. 6. 2014 (ich)
Aktualizace bibliografie: 22. 6. 2014 (ich)

Jiří STADNÍK (vl. jm. Jiří Koplík)

* 30. 9. 1931, Říkovice (okr. Přerov)

Zdroj: Iva Chromiszaková

Zdroj: Iva Chomiszaková

V roce 1950 odmaturoval na přerovském gymnáziu a začal studovat na FF UP historii a filozofii (absolutorium 1954). V roce 1955 působil jako učitel v Němčicích a v letech 1956–1959 v Kojetíně. Následně pracoval jako archivář v Zábřehu na Moravě (1959–1965) a v letech 1965–1978 byl knihovníkem ve Státní vědecké knihovně v Olomouci. V roce 1978 začal pracovat v olomouckém Krajském pedagogickém ústavu, kde měl na starosti především školní knihovny. Aby mohl tuto činnost vykonávat, musel na UP vystudovat bohemistiku (se zaměřením na metodiku pro školní knihovny), což se mu podařilo roku 1976. V roce 1991 odešel do důchodu. V letech 1997–2011 pracoval v olomoucké Arcidiecézní knihovně. Stadník začal publikovat své verše již v šedesátých letech, především v Literárních novinách a ostravském časopisu Červený květ; časopis Universita Karlova pak po srpnu 1968 otiskl na své titulní straně Stadníkovu báseň proti okupaci Československa armádami Varšavské smlouvy.

Stadníkův knižní debut Jabloňové listí (1999) je naplněn nostalgickými, avšak zároveň i hořkými vzpomínkami na dětství a domov. Nejlépe tento životní pocit vyjadřuje spojení „vlezlá paměť“ (s. 5). Paměť je zde přirovnávána ke rzi na železe. A právě tak jako rez poukazuje na stáří předmětu, tak i vzpomínky samy jsou připomínkou toho, že už má člověk jistý kus života za sebou. To souvisí i s nejistotou lyrického subjektu ohledně jeho ukotvenosti v krajině, v níž vyrůstal. Tato krajina se zdá být natolik spjata s dětstvím, že nutí k zamyšlení, zda sem lyrický subjekt (vzhledem ke svému věku) ještě vůbec patří, což prohlubuje jeho pocity smutku. V následující sbírce Po dešti čisto je smutek lyrického subjektu ještě patrnější, k pocitům smutku přibývá i bolest, strach. Autor usiluje o gnómičnost, a to zejména v prvním oddíle sbírky, jehož tématem je tázání – jak ostatně signalizuje jeho název Otázky). Autor taktéž tematizuje básnické řemeslo. Oproti debutu mizí motivy domova a dětství, ovšem přírodní motivy zůstávají. Ke spjatosti krajiny s dětstvím se autor vrací ve sbírce Kraj nevyvolený (2007), dané téma uchopuje stejně jako ve sbírce první, tedy vzpomínání je mu spojeno s hořkostí, konkrétně s hořkostí z nenávratna. Dětství je „Zářivý střípek rozbitého světa“ (s. 5), den po dni tento svět mizí, což souvisí s tím, že dříve známá a blízká místa se postupně stávají anonymními: „Pole už beze jména“. (S. 8.) Motiv zapomínaných jmen a názvů rezonuje taktéž v básni Co zbylo. Stejně jako v předchozích sbírkách autor hojně využívá přírodních motivů (pole, stromy, sníh ad.), častěji se vyskytuje motiv ticha. Ve sbírce Trs života vzrůstá frekvence výskytu motivů smutku, ale i smrti, lyrický subjekt ovšem na život nerezignuje a nepřestává být aktivní: „Život se třepetá / ale je mocný // myslím na smrt / a trhám jablka“. (S. 33.) Ve sbírce nazvané Nejsme sami (2011) autor k předešlým motivům přidává ještě motiv samoty. Osamění je zaháněno obracením se k Bohu (v předchozích sbírkách nebyla víra tolik akcentována).

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Jabloňové listí (BB 1999); Po dešti čisto (BB 2006); Kraj nevyvolený (BB 2007); Trs života (BB 2009); Nejsme sami (BB 2011).

LITERATURA

Studie a články: B. Kolář: Jiří Stadník nečeří hladinu, ale rozmlouvá dílem, [online] olomouc.cz, 7. 7. 2009. Dostupné z: http://zpravodajstvi.olomouc.cz/clanky/Jiri-Stadnik-neceri-hladinu-ale-rozmlouva-dilem-11746; B. Kolář: -trocha poezie, LitN (příl. Nové knihy) 27. 7. 2009.
Recenze: Š. Švec: Krvavé zvrácenosti perverzních sadomasochistů, Tvar 2000, č. 2.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Stadníkova poezie je stejně hezká, vkusná a upravená jako Svolinského ilustrace. Připadá nám trošku jako květinový záhonek, ze kterého byl pečlivě vytrhán všechen neúpravný plevel, odvážil-li se tam vůbec nějaký kdy vystrčit lístek. […] Abychom se vrátili ke zvrácenostem z titulku této recenze, člověk nemusí být masochista, aby si Stadníka přečetl. Jeho verše jsou dobré, tiché a jemné, a možná nám trochu připomenou Jana Skácela nebo Violu Fischerovou.
Š. Švec: Krvavé zvrácenosti perverzních sadomasochistů, Tvar 2000, č. 2, s. 22, Dostupné z: http://itvar.cz/prilohy/344/T02_00.pdf.

Všechny sbírky vydal jako drobné nevázané bibliofilie s několika desítkami drobných lyrických a reflexivních básní, svědčících o výjimečné schopnosti vnímat svět, uvědomovat si cenu života a vypovídat o jejich proměnnosti. Stadníkova tvorba svědčí o postupně se rozvíjející a gradující schopnosti básníka registrovat i všednost jako nabídnutý dar a docenit ho. Vydaná poezie naznačuje paralely mezi člověkem a přírodou, a to nikoli jen ve vazbách smyslově zjevných, ale i psychologických.
B. Kolář: Jiří Stadník nečeří hladinu, ale rozmlouvá dílem, [online] olomouc.cz, 7. 7. 2009. Dostupné z: http://zpravodajstvi.olomouc.cz/clanky/Jiri-Stadnik-neceri-hladinu-ale-rozmlouva-dilem-11746.

 

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Bibliografická databáze ÚČL AV ČR

Autorka hesla: Iva Chomiszaková (2013)
Aktualizace hesla: 21. 6. 2014 (js)
Aktualizace bibliografie: 21. 6. 2014 (js)

Josef TILLICH

* 03. 09. 1935, Bojkovice

tillich 001 - Kopie

zdroj: Archiv UP

V letech 1958–1961 působil jako asistent na PřF UP a roku 1961 se zde stal odborným asistentem. Specializoval se především na psychohygienu a další podmínky uchování duševního zdraví, ale také na teoretickou mechaniku a teorii relativity. Jako lektor psychohygieny na PdF UP se také zapojil do projektů zkvalitňujících učitelskou práci a zvyšující její atraktivitu. Roku 1967 získal titul RNDr. v oboru teoretická fyzika a v roce 1980 titul CSc. v oboru didaktika fyziky. V letech 1990–1995 zastával funkci proděkana PřF UP a v letech 1995–2000 funkci prorektora UP pro studijní záležitosti. Zajímá se o jógu, transpersonální psychologii, filozofii, etiku a umění.

Tillichovým dosud jediným beletristickým počinem je titul Z palety srdce, tematicky ucelená básnická sbírka, jejíž název vhodně koresponduje s jejím pojetím a tematickou náplní – lyrický subjekt v básních-obrazech „vymalovává“ nejniternější pocity z hloubky svého srdce. Častým motivem je osamění bez ženy, vzpomínání na krásné chvíle v minulosti i hořkost z toho, že již pominuly. Lyrický subjekt nabývá přesvědčení, že život je naplněn pouze ve dvou, navíc se přidává úzkost z vědomí uplývajícího času. Vedle lyriky milostné je v Tillichově sbírce zastoupena i lyrika přírodní; autor prokazuje schopnost vnímavě zachytit okouzlení lyrického subjektu přírodou a taktéž je mu vlastní smysl pro detail v zobrazování sebenepatrnějších přírodních procesů a jevů. Oba zásadní autorovy inspirační zdroje, láska a příroda, se citlivě prolínají a vzájemně doplňují, ne zřídka je právě příroda prostorem lásky.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Z palety srdce (BB 2009).
Příspěvky ve sbornících: Tisíc dní s literárním klubem Olomouc (2009).
Odborné práce (výběr): Hledání rovnováhy v rozkolísaném světě. Nové pohledy na duševní hygienu, in Sborník cyklu seminářů „Vzdělání a výchova na prahu 21. století“ (1997); Východní tradice a současný svět, in Sborník z konference s mezinárodní účastí: „Perspektivy trvale udržitelného způsobu života“ (1997); Výkladový slovník fyziky pro základní vysokoškolský kurz [Physics dictionary for a university course] (1999); Vnitřní jóga, in Hošek, V. (ed.): Jóga, speciální učební text (2000); Vědomí – integrující složka spirituality, in Sborník příspěvků konference IV. Brněnské dny Jóga a zdraví (2003); Jóga a psychohygiena. Text k workshopu pořádanému Centrem inovativního vzdělávání (2007); V. Knížetová, J. Tillich: Jóga (2007).

LITERATURA

Studie a články: L. Richterek: Jubilejní světobod RNDr. Josefa Tillicha, CSc., Žurnál UP 2005, č. 1; F. Valouch: Básně Josefa Tillicha nepotřebují vysvětlovací komentář, …, doslov in Z palety srdce 2009; B. Kolář: A básně se stále píšou…, 7. 6. 2009, dostupné z: http://zpravodajstvi.olomouc.cz/clanky/A-basne-se-stale-pisou-11530, též in Tisíc dní s literárním klubem Olomouc (2009).

UKÁZKY Z OHLASŮ

Když se letmo projdeme těmito verši, zjistíme, že nejvíc je v nich zvýznamněno slovo láska. Za všemi jejími podobami nemusíme vždycky hledat konkrétní objekt, není to jenom milostné vyznání, »rozbolestnění ženami«, může to být i způsob určitého uvažování o světě, kromě své pozemské slasti a strasti má láska v autorově pojetí taky svůj duchovní přesah, je podněcovatelkou naděje, jejím prostřednictvím lze se dopátrat toho, kam člověk jde, jinak řečeno: autor nám sděluje, že láska je cesta, na níž můžeme pochopit sami sebe a vydat o tom i existenciální svědectví: »Nebytí je, když nejsi, když jsem sám.«
F. Valouch: Básně Josefa Tillicha nepotřebují vysvětlovací komentář, …, doslov in Z palety srdce (2009), s. 76–77.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Bibliografická databáze ÚČL AV ČR

Autorka hesla: Iva Chomiszaková (2012)
Aktualizace hesla: 22. 6. 2014 (ich)
Aktualizace bibliografie: 22. 6. 2014 (ap)

Miroslav VEPŘEK

* 24. 3. 1978, Šternberk

zdroj: osobní archiv M. Vepřka

zdroj: osobní archiv M. Vepřka

V roce 2002 ukončil studium na KB FF UP Olomouc v oboru Česká filologie a nastoupil zde jako doktorand v oboru Český jazyk. Roku 2005 získal doktorát a začal na KB FF UP pracovat jako odborný asistent. V roce 2012 se habilitoval. Zaměřuje se zejména na staroslověnštinu, diachronní slavistiku a bohemistiku a na církevní slovanštinu české redakce.

Vlastní literární tvorbě se věnuje již od studentských let, a ačkoli v Literární soutěži UP (2001) obsadil 3. místo v kategorii Próza, do tisku směřovala nejdříve jeho poezie. První dvě sbírky Otče náš a Zlomky byly vydány jako soukromé tisky a autor je považuje spíše za „hříchy mládí“ než za díla reprezentativní. Sbírka následující nazvaná Můj přítel tápe v čase, již vyšla oficiálně a shrnuje Vepřkovu tvorbu z let 1998–2004. Dílo je charakteristické melancholickým, místy až sebeironickým naladěním lyrického subjektu, ale nechybí zde ani snaha se s osudem vyrovnávat, lyrický subjekt na život nerezignuje, byť je jeho nota bluesová. A to někdy doslova – v této sbírce nalezneme množství písňových textů, které autor využívá mimo jiné i ve své kapele Alibaba, kde působí jako zpěvák a kytarista. Jeho textařské schopnosti byly oceněny v roce 2004 na hudebním festivale Mohelnický dostavník, kde získal Cenu Rádia Proglas Za krásu slova. Úvodní oddíl další sbírky Moravský ZeMěPis nese stejný název jako sbírka samotná a obsahuje básně věnované většinou různým městům a obcím na Moravě. Tituly básní tvoří obvykle převzaté názvy dotyčných inspiračních lokací, některé texty přitom byly převzaty z dřívějších autorových sbírek. Lyrický subjekt ke všem místům přistupuje s pokorou a jistou nostalgií, je zřejmé, že daná místa jsou pro něj nedílně spjata tu s dávnými, tu s čerstvějšími vzpomínkami: „Tady mi poprvé zaznělo slovo samota“ (Moravský ZeMěPis: Písařov, s. 12) či „V krajině těchto dějinných paradoxů, / voněla jednou moje první láska“ (Moravský ZeMěPis: Jednov, s. 36). „Prochozenost“ a „prosezenost“, jinými slovy: důvěrná autorova znalost daných míst dodává jeho básním schopnost přesně zachytit dané prostředí tak, že čtenář to „své“ místo, tedy místo, s nímž je blíže seznámen, okamžitě identifikuje, např. nepřehlédnutelný, dlouhý kopec v Libině: „Svět je pouhá dlouhá nudle / viděná z okna / jedoucího vlaku. // Přirozeně do kopce.“ (Moravský ZeMěPis: Libina, s. 39.) Stejně tak je z Vepřkových básní patrná dokonalá znalost místopisné historie, autor užívá různé zjevnější či méně zjevné aluze na dějinné události, např. na čarodějnické procesy v Sobotíně: „Tenkrát pobožné báby šířily fámy, / že u Groerových zase onemocněla kráva.“ (Moravský ZeMěPis: Sobotín, s. 20) či na odsun Němců (tamtéž). Nápaditě je vzdán hold i spisovateli Janu Čepovi v básni Cholina: „A trámoví spojené čepy / drží můj svět / na půl cesty k sýpkám / a daleko od sladoven.“ (Moravský ZeMěPis: Cholina, s. 44.) Druhá část sbírky je pojmenována Čnělky smrti a přináší sugestivní a mnohdy paradoxní variace na téma konečnosti života. Poslední část sbírky Jiné básně je tematicky různorodá, vedle milostných tónů zaznějí i ozvuky Vepřkových oblíbených biblických a také antických motivů citlivě kolorovány osobními zkušenostmi rybářskými.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Otče náš (BB 1997); Zlomky (BB 2000); Můj přítel tápe v čase (BB 2005); Moravský ZeMěPis (BB 2013).
Odborné publikace: Česká redakce církevní slovanštiny z hlediska lexikální analýzy (2006); Iskoni bě slovo: texty ke studiu diachronních bohemistických a slavistických disciplin (2011); Modlitba sv. Řehoře a Modlitba vyznání hříchů v církevněslovanské a latinské tradici (2013).
Příspěvky ve sbornících (výběr): Lexikální specifika církevněslovanských památek (nástin problematiky) in P. Pořízka – V. Polách (eds.): Tzv. základní výzkum v lingvistice – desideratum, nebo realis? (2006); Dobové a místní reálie v církevněslovanských památkách in Prostor v jazyce a v literatuře (2007); Modlitba sv. Řehoře v církevněslovanském a staročeském překladu (s K. Komárkem) in M. Čornejová – P. Kosek (eds.): Jazyk a jeho proměny: prof. Janě Pleskalové k životnímu jubileu (2008).

LITERATURA

Studie a články: J. Kolářová: [Prvotina Miroslava Vepřka…], in M. Vepřek: Můj přítel tápe v čase, 2005; L. Machala: Olomoucká polistopadová poezie, in Bohemica Olomucensia  2009.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Mladý autor zkouší váhu slov, hledá svůj vlastní básnický výraz (jedna z básní má podtitul O hledání slova) a nachází např. takovéto osobité metafory: Odra – řeka vysypaná z rukávu čadící Ostravy… Srdce mé, příliš divná květina, kořeny pohlcuje květ… Samota je koráb v láhvi, tkaný steskem pavučin…To jsou místa, v nichž zaznívá skutečná poezie a básnický talent. Přejme těmto básním i písním, aby potěšily čtenáře stejně, jako to umí dobrá hudba, půvabný kout přírody či zdařilý výtvor lidské ruky…

J. Kolářová: [Prvotina Miroslava Vepřka…], in M. Vepřek: Můj přítel tápe v čase 2005, s. 6.

 

Autorovi je vlastní jemné, nostalgické zachycení krajiny a jejího působení na člověka. Dokáže-li člověk své okolí citlivě vnímat, není pak krajina pouze němým svědkem lidského osudu, ale stává se jeho spolutvůrcem – dotváří pocity člověka a trvale zůstává spjata s klíčovými životními událostmi či s jen zdánlivě běžnými momenty v lidském životě.
I. Blažková: Předmluva, in M. Vepřek: Moravský ZeMěPis, 2013, s. 3.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Bibliografická databáze ÚČL AV ČR

Autorka hesla: Iva Chomiszaková (2013)
Aktualizace hesla: 22. 6. 2014 (ich)
Aktualizace bibliografie: 22. 6. 2014 (ich)