Jiří STADNÍK (vl. jm. Jiří Koplík)

* 30. 9. 1931, Říkovice (okr. Přerov)

Zdroj: Iva Chromiszaková

Zdroj: Iva Chomiszaková

V roce 1950 odmaturoval na přerovském gymnáziu a začal studovat na FF UP historii a filozofii (absolutorium 1954). V roce 1955 působil jako učitel v Němčicích a v letech 1956–1959 v Kojetíně. Následně pracoval jako archivář v Zábřehu na Moravě (1959–1965) a v letech 1965–1978 byl knihovníkem ve Státní vědecké knihovně v Olomouci. V roce 1978 začal pracovat v olomouckém Krajském pedagogickém ústavu, kde měl na starosti především školní knihovny. Aby mohl tuto činnost vykonávat, musel na UP vystudovat bohemistiku (se zaměřením na metodiku pro školní knihovny), což se mu podařilo roku 1976. V roce 1991 odešel do důchodu. V letech 1997–2011 pracoval v olomoucké Arcidiecézní knihovně. Stadník začal publikovat své verše již v šedesátých letech, především v Literárních novinách a ostravském časopisu Červený květ; časopis Universita Karlova pak po srpnu 1968 otiskl na své titulní straně Stadníkovu báseň proti okupaci Československa armádami Varšavské smlouvy.

Stadníkův knižní debut Jabloňové listí (1999) je naplněn nostalgickými, avšak zároveň i hořkými vzpomínkami na dětství a domov. Nejlépe tento životní pocit vyjadřuje spojení „vlezlá paměť“ (s. 5). Paměť je zde přirovnávána ke rzi na železe. A právě tak jako rez poukazuje na stáří předmětu, tak i vzpomínky samy jsou připomínkou toho, že už má člověk jistý kus života za sebou. To souvisí i s nejistotou lyrického subjektu ohledně jeho ukotvenosti v krajině, v níž vyrůstal. Tato krajina se zdá být natolik spjata s dětstvím, že nutí k zamyšlení, zda sem lyrický subjekt (vzhledem ke svému věku) ještě vůbec patří, což prohlubuje jeho pocity smutku. V následující sbírce Po dešti čisto je smutek lyrického subjektu ještě patrnější, k pocitům smutku přibývá i bolest, strach. Autor usiluje o gnómičnost, a to zejména v prvním oddíle sbírky, jehož tématem je tázání – jak ostatně signalizuje jeho název Otázky). Autor taktéž tematizuje básnické řemeslo. Oproti debutu mizí motivy domova a dětství, ovšem přírodní motivy zůstávají. Ke spjatosti krajiny s dětstvím se autor vrací ve sbírce Kraj nevyvolený (2007), dané téma uchopuje stejně jako ve sbírce první, tedy vzpomínání je mu spojeno s hořkostí, konkrétně s hořkostí z nenávratna. Dětství je „Zářivý střípek rozbitého světa“ (s. 5), den po dni tento svět mizí, což souvisí s tím, že dříve známá a blízká místa se postupně stávají anonymními: „Pole už beze jména“. (S. 8.) Motiv zapomínaných jmen a názvů rezonuje taktéž v básni Co zbylo. Stejně jako v předchozích sbírkách autor hojně využívá přírodních motivů (pole, stromy, sníh ad.), častěji se vyskytuje motiv ticha. Ve sbírce Trs života vzrůstá frekvence výskytu motivů smutku, ale i smrti, lyrický subjekt ovšem na život nerezignuje a nepřestává být aktivní: „Život se třepetá / ale je mocný // myslím na smrt / a trhám jablka“. (S. 33.) Ve sbírce nazvané Nejsme sami (2011) autor k předešlým motivům přidává ještě motiv samoty. Osamění je zaháněno obracením se k Bohu (v předchozích sbírkách nebyla víra tolik akcentována).

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Jabloňové listí (BB 1999); Po dešti čisto (BB 2006); Kraj nevyvolený (BB 2007); Trs života (BB 2009); Nejsme sami (BB 2011).

LITERATURA

Studie a články: B. Kolář: Jiří Stadník nečeří hladinu, ale rozmlouvá dílem, [online] olomouc.cz, 7. 7. 2009. Dostupné z: http://zpravodajstvi.olomouc.cz/clanky/Jiri-Stadnik-neceri-hladinu-ale-rozmlouva-dilem-11746; B. Kolář: -trocha poezie, LitN (příl. Nové knihy) 27. 7. 2009.
Recenze: Š. Švec: Krvavé zvrácenosti perverzních sadomasochistů, Tvar 2000, č. 2.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Stadníkova poezie je stejně hezká, vkusná a upravená jako Svolinského ilustrace. Připadá nám trošku jako květinový záhonek, ze kterého byl pečlivě vytrhán všechen neúpravný plevel, odvážil-li se tam vůbec nějaký kdy vystrčit lístek. […] Abychom se vrátili ke zvrácenostem z titulku této recenze, člověk nemusí být masochista, aby si Stadníka přečetl. Jeho verše jsou dobré, tiché a jemné, a možná nám trochu připomenou Jana Skácela nebo Violu Fischerovou.
Š. Švec: Krvavé zvrácenosti perverzních sadomasochistů, Tvar 2000, č. 2, s. 22, Dostupné z: http://itvar.cz/prilohy/344/T02_00.pdf.

Všechny sbírky vydal jako drobné nevázané bibliofilie s několika desítkami drobných lyrických a reflexivních básní, svědčících o výjimečné schopnosti vnímat svět, uvědomovat si cenu života a vypovídat o jejich proměnnosti. Stadníkova tvorba svědčí o postupně se rozvíjející a gradující schopnosti básníka registrovat i všednost jako nabídnutý dar a docenit ho. Vydaná poezie naznačuje paralely mezi člověkem a přírodou, a to nikoli jen ve vazbách smyslově zjevných, ale i psychologických.
B. Kolář: Jiří Stadník nečeří hladinu, ale rozmlouvá dílem, [online] olomouc.cz, 7. 7. 2009. Dostupné z: http://zpravodajstvi.olomouc.cz/clanky/Jiri-Stadnik-neceri-hladinu-ale-rozmlouva-dilem-11746.

 

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Bibliografická databáze ÚČL AV ČR

Autorka hesla: Iva Chomiszaková (2013)
Aktualizace hesla: 21. 6. 2014 (js)
Aktualizace bibliografie: 21. 6. 2014 (js)