Archiv autora: tf

Janele Z LIKŮ (vl. jm. Jana Hradilová)

* 1984, Přerov

z-likuVystudovala Pedagogickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci (absolvovala v roce 2006). Poté se přestěhovala do Prahy, kde pracovala v diagnostickém zařízení pro děti-cizince. Je držitelkou několika literárních cen (např. Literární cena rektora Univerzity Palackého, či Literární ceny Vladimíra Vokolka – obě ceny dokonce dvakrát, v letech 2006 a 2007, resp. 2007 a 2008). Se svými slam poetry vystoupeními zaujala např. na festivalu Colours of Ostrava nebo na Noci básníků pořádané v olomoucké hospodě U muzea, tzv. Ponorce. Osobitý přednes je základem i jejích hudebních aktivit – v roce 2008 s kytaristou Rudolfem Kalašem založila skupinu Poetická společnost Janele z Liků. V proměnlivé sestavě natočili alba S mrtvými věcmi živé divadlo (2010) a Ze starých mýdel (2012), která vyšla společně pod názvem druhého z nich v roce 2013. Umístili se také mezi pěti finalisty v hudební soutěži Malá alternativa 2010 pořádané občanským sdružením Unijazz.

Básně Janele z Liků vycházely nejprve časopisecky (Tvar, Psí víno, H_aluze, Dno) či v almanaších knihoven. Její básnickou prvotinu Ze starých mýdel vydal v roce 2011 jako svou neprodejnou přílohu časopis H_aluze. Poezie Janele z Liků je zahalená temnotou. Její vzpomínky na dětství i pohledy na aktuální život jsou vylíčeny s přímou realističností. Život nelyrizuje, nepoetizuje, metafora se nestává eufemismem – spíše naopak. Často drsný básnický obraz poodkrývá jiné významy za všední realitou. V básních ve sbírce Ze starých mýdel nalezneme třeba útržky běžného života či všedních dialogů:

„Dva kluci v průchodu / navzájem se fackujou / ruce zčmárané prupiskou / s fleky ubývání / ze žvýkaček od Somů“ (Ze starých mýdel, s. 12). Ale také reflexe vlastního života včetně sebeoslovení autorky „že nemusíš vůbec nic / tleskej si s hranou postele / / když jsi tak sama / / křísíš život svítiplynem / jak pomatení v kostele / Janele!“ (Ze starých mýdel, s. 34) i zobrazení jejího vztahu s matkou. Všepro- stupující temnotu a bezútěšnost sbírky Janele z Liků alespoň částečně nabourává hravě v hanáckém dialektu napsaná báseň Národopisné štuk z mého kraja či závěrečná dadaistická hříčka Déden Anne napsaná pomocí nesmyslných, zvukomalebných slov. Jazyk Janele z Liků je specifický častým užíváním hovorových výrazů a neologismů (např. úcurka, jazyr, kdák), případně specifických krajových výrazů.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Ze starých mýdel (BB 2011).
Účast v antologiích: Nejlepší české básně 2010 (2010, ed. J. Řehák); Nad střechami světlo: Česko-německá antologie poezie a krátké prózy (2014, ed. K. Hůrková); 0 (2014, ed. J. Škop).
Články a studie: (ank). Konfrontace, in Tvar 2013, č. 9; O Haně Fouskové, in Analogon 2015, č. 77.

LITERATURA

Články a studie: M. Jareš: Ceny Vladimíra Vokolka 2006, in A2 2006, č. 44 (jako J. Hradilová); T. Suk: Kdybyste pane Vokolko věděl!, in H_aluze 2007, č. 2 (jako J. Hradilová); J. Řehák: O básnících a poezii v roce 2010, in Nejlepší české básně 2010, 2010; S. Antošová: Vrkoč a stará mýdla, in Tvar 2011, č. 10; T. Čada: Děčínský Zarafest – Ženy a punk, H_aluze 2011, č. 17; S. Martínková-Racková: Být básnířkou, in A2 2012, č. 12, též [online] dostupné zde; T. Čada: Ohlédnutí za třemi pořady Světa knihy aneb má to smysl tahle poezie, H_aluze 2013, č. 24; P. Hruška: Hospodářské noviny, příl. Víkend 3. 1. 2014; K. Hůrková: Předmluva, in Nad střechami světlo: Česko-německá antologie poezie a krátké prózy (2014, ed. K. Hůrková).
Recenze: Ze starých mýdel: V. Reisinger, Tvar 2011, č. 13; (-sk-, -jg-, -jp-, -iš-), Kulturní noviny 18. 7. 2011; D. Melichar, Lógr 2011, č. 4; P. Čermáček, Weles 2012, č. 50.
Rozhovory: K. Nechvílová, [online] Literárky.cz dostupné zde; H. Cakóová, [online] Topzine dostupné zde.
Medailony a p.: B. a., Tvar 2008, č. 13; B. a., H_aluze 2010, č. 10; B. a., Psí víno 2010, č. 51; A. Prajzentová, in Janele z Liků: Ze starých mýdel (2011, text na obálce); O. Stehlíková, Právo, příl. Salon 7. 1. 2016; B. a., Lžička v šuplíku 2012, č. 2.

UKÁZKY Z OHLASŮ:

Posledním přírůstkem do rodiny Edice H_aluze je prvotina přerovsko-pražské básnířky Janele z Liků Ze starých mýdel. Sbírka básní provoněných a prozářených krajinou, chlebem, medem a mlékem. I přes mnohdy drsný, nesmlouvavý jazyk můžeme verše číst jako melancholické zpovědi dívky, verše, ze kterých zní zároveň radost i smutek, smích i pláč. A slečna Janele je rozkročena nad propastí mezi nimi a ne- troufá si rozhodnout se, protože by tak musela lhát nejen čtenáři, ale hlavně sobě. Stránku za stránkou se však zdá, že ztrácí dech a její řvoucí šepot se proměňuje v prášení, v duchaprosté tlachání; kdy se oddává i klišovitým nonsensům typu skok věže z výšky člověka. Přesto její básně nepřestávají hladit a někdy i lehce mrazit. […] Je dobré vědět, že výjimky skutečně existují.

D. Melichar: Ze současné české poezie, in Lógr 2011, č. 4, s. 8.

Verše, často prokládány citacemi promluv, se vrství dosti neohrabaně a občas se ze stavby básně vydrolují […] – působí to neústrojně, ale v prvotině je to vlastně dobré znamení, že autorka nestaví na samolibém make-upu, ale je schopna ve svých textech důkladně kutat – zkrátka, že následná práce s inspirací-nápady-textem jí není cizí. Stane se, že tu z básně zbude jen hromádka tupých i řezavých střepů, ale podstatné je, že se tu verše nevyfukují z mýdlových bublin, ale řežou se střepem do krovů vědomí a palicí se vytloukají z balvanů vzpomínek.

V. Reisinger: Já si ruce nemyji, in Tvar 2011, č. 13, s. 22.

Útlá sbírka Ze starých mýdel Janele z Liků (nar. 1984), vydaná v edici H_aluze (2011), patří k nejlepším debutům, které jsem v posledních letech četl. Tradiční se mísí s novým, realita se snem, vesnické s městským. Syrovost je syrová, jak jen být může, melancholie žensky jemná… Snad v tom hraje roli i autorčino povolání – pracuje v diagnostickém zařízení pro děti – cizince. Básně Janele z Liků se zdají být snadné, protože jejich obrazy jsou čitelné a nadmíru působivé. Jenže jejich působivost není náhodná, je odrazem mimořádné autorčiny citlivosti pro obrazy s obecnější platností, které k nám promlouvají skrze situace přesně a důvěrně evokující naše vlastní strachy, bolesti či úzkosti.

P. Čermáček: Jak za vichřice držíme si šaty, in Weles 2012, č. 50, s. 186.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Sbírka Ze starých mýdel online.
Profil skupiny Poetická společnost Janele z Liků.

Autor hesla: Jiří Vladimír Matýsek (2016)

Jitka HANUŠOVÁ

* 2. 6. 1982, Přerov

hanusovaV letech 2000–2006 studovala na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci bohemistiku. Po úspěšném zakončení pokračovala studiem finštiny na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, které absolvovala v roce 2012. Od roku 2013 je na volné noze, živí se jako externí redaktorka a překladatelka. V letech 2013–2014 působila v oddělení pro styk s veřejností pražské Galerii Vernon.

Již během olomouckého studia se podílela na dramaturgii a organizaci literárních festivalů. V Olomouci také absolvovala kurzy finštiny, které potom určily její další směřování. Kromě převodů z finštiny zvládá rovněž překlady z angličtiny a také recenzuje. Soustavně překládá finskou poezii, z níž opakovaně vyšly ukázky v literárních časopisech H_aluze, Tvar či Psí víno. Spolupracuje s časopisem H_aluze, přílohou Salon deníku Právo, obtýdeníkem Tvar, nakladatelstvím Argo, Fra nebo cyklem scénických čtení LiStOVáNí. Své příspěvky publikuje také na literárním serveru iLiteratura.cz. Pro nakladatelství sleduje nejnovější publikace finského knižního trhu, na které píše posudky. Spolu s Ondřejem Lipárem založila v roce 2016 první veřejný čtenářský klub anglosaského stylu v ČR – Fra Book Club. Věnuje se rovněž fotografování.

Hanušové básnická prvotina Bez zbytečných formalit vyšla v roce 2013 jako příloha literárně-kulturního časopisu H_aluze. V úvodní básni A už to není babička, která se poněkud vymyká z celkové koncepce knihy, odkrývá Hanušová obraz stáří v jeho kruté podobě, bez příkras či dojetí: „Její selské škraně, / kam se poděly? / Rubín jejích rtů? / Schramstla je, / vyplivla / a ony se scvrkly jako granátová jablíčka… Časem shnijí a uschnou“ (Bez zbytečných formalit, s. 7). Sbírka se dále odvíjí ve třech oddílech, které ovšem pojí společné téma – vztahy. První oddíl je na první pohled prostoupený přírodou v mnoha podobách. Autorka ji však vnímá s hořkostí, jejím prostřednictvím si jen více uvědomuje pocity samoty, pomíjivosti, bezmoci. Druhá část je pojata jako deník, ve kterém básnířka líčí milostné okamžiky od počáteční touhy, až po milostný akt. Verše jsou plné nedočkavosti, horlivosti, jen na něhu se nedostává. Hanušová často překvapuje svou otevřeností, své myšlenky neobaluje, servíruje je čtenářům tak, jak je cítí – bez zbytečných formalit. Závěrečný oddíl tematizuje stejným způsobem konce milostných opojení, rozchody, výčitky: „jestli chceš, můžeš věštit / z usazenin v zaschlé pánvi, / co k večeři ti udělá ta druhá“ (Bez zbytečných formalit, s. 42). V samotném závěru však vidíme odhodlání překonat bolest a jít dál: „Nic naplat, ložní se musí měnit. / Nemožno donekonečna uléhat / do tlejících zbytků / nevydařených vztahů“ (Bez zbytečných formalit, s. 45).

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Bez zbytečných formalit (BB 2013).
Překlady z angličtiny: M. Fairs: Design 21. století (2007); M. Bockemühl: Turner (2008); G. Brooker, S. Stone: Co je interiérový design? (2010).
Překlady z finštiny: L. Lehtolainen: Ostrov s majákem (2009); L. Parkkinen: Na řadě je Max (2013); S. Simukka: Rudá jako krev (2013); K. Kettu: Porodní bába (2015), Sběratel dýmek (2016); P. Statovci: Moje kočka Jugoslávie (2016).

LITERATURA

Recenze: M. Fucimanová, Tvar 2014, č. 17.

UKÁZKY Z OHLASŮ:

Hned z úvodního oddílu je jasné, že příroda není živý zdroj autorčiny inspirace. Přesto je v mnoha podobách v básních přítomná. Spíše hořce, jako dráždidlo, jako spouštěč nenálady. Ocitáme se mezi jarními květy, ovšem Hanušová nás zároveň přesvědčuje, že je možné být „nedotčen petrklíčem, / neposkvrněn blatouchem“. Všechno kolem roste a pučí a básnířka se umanutě ptá: Co pak? Rozuměj: K čemu to všech- no? I slovesa této náladě přitakávají: useknout, uřezat, ulámat, uschnout, zkrabatí, zetlejí. Co s krásou, jsme-li osamělí a nešťastní a modlíme se, „aby šel někdo kolem“?

M. Fucimanová: Nemám tu pro tebe nic, in Tvar 2014, č. 17, s. 21.

Vzduch stojí, brázdy vábí… Ani pes ani zajíc – vztahy jsou tím, oč tu běží. Vztahy nepřikrášlené, neoslazené sentimentalitou, načrtnuté v lapidární, často metaforické zkratce, v jejich nahotě a syrovosti, mnohdy s poněkud hořkým, ironickým úšklebkem – závojem zakrývajícím křehkost. Zbytečné formality chybí, ale to nezbytné, co dělá báseň básní, nikoliv.

T. Míka: předmluva, in Jitka Hanušová: Bez zbytečných formalit.

Autorka hesla: Marie Hučínová (2016)

Jakub GROMBÍŘ

* 16. 4. 1974, Kyjov

grombirNa Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci vystudoval obor Filmová věda (absolvoval ho v roce 1998). Poté pracoval jako prodavač v železářství nebo trasér cyklostezek. Svými články, zejm. recenzemi literárních textů, přispíval do časopisů Aluze, Dobrá adresa, Host, Tvar či Texty, působil v redakci Literárních novin. Pravidelná spolupráce s Kulturními novinami datující se od roku 2012 a představovaná hlavně fejetony s literárními, ale i politickými náměty vyústila v jeho přijetí do redakce tohoto internetového časopisu. Podílel se na kolektivní monografii Kinofikace Moravy (editor Erik Tabery), je spoluautorem Průvodce sklepními uličkami jižní Moravy.

Grombíř své básně a prozaické texty publikoval v řadě literárních časopisů (mj. Host, Aluze, Texty, Psí víno atd.). Je zastoupen v několika antologiích. Dosud vydal jedinou básnickou sbírku, která vyšla v roce 2006 pod názvem Kráska a network. Poezie Jakuba Grombíře je pevně ukotvena v postmoderních základech. Autor využívá narážek na popkulturu, přetváří klasická klišé (viz titulní spojení Kráska a network) v humorné obrazy. Grombíř zaznamenává životní všednost, prázdnotu mnohých životů, osamělost je- dince uprostřed světa: „Ruce plné kríglů / jak medové plástve, / obložení má barvu / špíny za nehty, / hudba z Pulp Fiction, / tak ještě jednu spišskou; / u protějšího stolu / tři studentky jak sudičky, / prsníky a pírsinky: / „Včera to bylo úplný satori,“ řekne zrovna ta, / jejíž profil by stál za to / jít poraněn a žízniv / přes zasněženou pláň / jak v nějaké londonovce – / kdosi v květované košili nadává na Busha, / pod stolem vlčák, / pod vlčákem jezero slin, / žárovka netečně bliká / a opilec rachotí popelníkem“ (Kráska a network, s. 49). Ve všední banálnosti nachází autor záblesky poetičnosti, v jádru záblesky naděje, že svět ještě není ztracený, že vyprázdněnost není úplná. Do textů rovněž proniká, coby vzdálená ozvěna či obraz mihnuvší se kolem, aktuální světové a politické dění. Grombířovo veršování je uvolněné, občas si vypomáhá svazováním veršů do rýmů, jindy se zase neváhá opřít o staletími prověřený básnický formát, čili sonet.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Kráska a network (BB 2008).
Účast ve sbornících a antologiích: Cestou (2003, eds. M. Chocholatý, V. Kučera, P. Sobek); Po něpročnomu vozduchu (Moskva 2004); Kdybych vstoupil do Kauflandu, byl bych v Brně (2009, ed. D. Kaprálová); T. Lotocki: V uhláku se hnulo uhlí: Bubákoidní motivy v české poezii, in Rozrazil 2010, č. 30.
Překlady: Z moderní ruské poezie (2008).
Odborná a popularizační literatura: Kinofikace Moravy (2004, ed. E. Tabery); Průvodce sklepními uličkami jižní Moravy (2007, s Janem Grombířem).

LITERATURA

Články: Z. Šmídová: Několik poznámek k básnické sbírce Oty Klempíře „Je tu dostatečný počet stateč- ných?” aneb O vyprázdněnosti slov, in Host 1999, č. 8 (polemika s recenzí J. Grombíře); J. Kovanda: Psí víno v Moskvě, in Psí víno 2004, č. 29; M. Hrabal: Moderna vykopána na Vyskeři, in Psí víno 2005, č. 34; T. Semotanková: Měsíc autorského čtení, in Host 2006, č. 7; J. Kovanda: V čem tkví Grombíř, Doslov in J. Grombíř, Kráska a network, 2006; D. Dudík: Lemuří noha a vesmír, kterému vrže v kloubech, in Týdeník Rozhlas 2007, č. 34; P. Motýl, K. Piorecký, J. Zizler: O poesii roku 2006, in Tvar 2007, č. 20.
Recenze: Kráska a network: J. Peňás, J. Rulf ad., Lidové noviny, příl. Kulturní premiéry 4. 5. 2006; Pavel Hruška, Host 2006, č. 5; I. Harák, Tvar 2006, č. 11, (knižně I. H.: Býýýt odněkud, 2010); J. Štolba, Lidové noviny, příl. Orientace 28. 4. 2007.
Rozhovory, ankety: (ank.), Weles 1995–2000: Anketa ku příležitosti 5. výročí vzniku Vendryňského poetic- kého magazínu, Weles 2001, č. 12; B. a.: Ruský medvěd literární, Proglas 2008, č. 4.
Medailony ap.: B. a., Jihovýchodní pošta 1998, č. 3/4; B. a., Weles 1998, č. 1; B. a., Weles, 2000; B. a., Texty 2004, č. 33; B. a., Tvar 2006, č. 4; B. a., Host 2008, č. 6 ; B. a., Weles 2011, č. 44/45; B. a., Kulturní noviny 2011, č. 9.

UKÁZKY Z OHLASŮ:

V Grombířově poetice se lehce outsiderská sebestylizace vhodně doplňuje s určitým furiantským nadhle- dem, odpomáhajícím od privátních smutků a milostných deziluzí. V jeho textech se osvobodivě střetává „vysoké“ s „nízkým“ […] Vedle jemně nostalgických reminiscencí psaných především volným veršem jsou ve sbírce přítomny též básně, jež rytmem a výrazovými kvalitami upomenou na folkové či bluesové písně. Hojně je tu užito prvků dialektu a slangů a jako ironických metafor též i současných klišé či fra- zémů („neviditelná ruka trhu“ aj.). Grombíř je nadán originální obrazností („chtěl bych… vetřít se do tebe / jak česnek do topinky“), často umně balancuje na hraně na hranici vkusu: už už hrozící kýčovi- tou vážnost některých textů včas odbourá nějakou motivickou „nepatřičností“ či záměrných rytmickým „klopýtnutím“. […] Básnickou erudovanost pak osvědčuje zejména v několika „nanicovatých“ textech, plných motivických krkolomností, s rýmy „vytahanými“ jako tepláky z dětských her („Der Liebesbrief “ aj.). V těchto si Grombířova poezie uchovává půvab jisté neliterárnosti, jakési – řečeno zde v laciné na- rážce na autorovo jméno – citlivé grobiánství.

Pavel Hruška: Čemu se báseň říká, in Host 2006, č. 5, s. 69.

Dokonale zvládnuté řemeslo – práce s rytmem (verše vázaného i volného) a rýmem včetně rýmu lámaného, včetně rýmů spojujících slova záměrně odlehlá – budiž toho důkazem – nepřebíjí umělecké poselství. Oceníš ironii, která nechce zraňovat než svého průvodce, která je tedy vlastně notnou sebeironií („Buďte zdráv, pane Bašó! / Takže – taky na podpoře?“). Budiž oceněn humor zdola vystavěný, zbraň těch, kteří ztratili – aby nebyli ztraceni také oni sami. Budiž pochválena depoetizace poetického a poetizace věcí zdánlivě nepoetických („Mé prsty vyhrávají Bachovy fugy / na klávesnici dálkového ovladače.“). Jsou-li zrod a existence básníka podmíněny schopností vidět jinak a po svém, je Jakub Grombíř vskutku básníkem.

Ivo Harák: Vysokoškolsky vzdělaný plebejec, in Tvar 2006, č. 11, s. 21.

Autor hesla: Jiří Vladimír Matýsek (2017)

Zuzana GABRIŠOVÁ

* 6. 6. 1978, Brno

gabrisovaNa Masarykově univerzitě v Brně vystudovala anglistiku a bohemistiku (2000–2005, diplomová práce na téma Motiv muže v ženské poezii posledních padesáti let). Dva roky učila na základní škole v Brně. V letech 2006–2013 žila v jihokorejském zen-buddhistickém klášteře jako mniška, po návratu pracovala jako pečovatelka. V roce 2014 zahájila doktorské studium v oboru Česká literatura na Filozofické fakultě Univerzitě Palackého v Olomouci. Své bádání zaměřuje na současné české básnířky, s čímž do značné míry koreluje i její projekt antologie českých básnířek 20. a 21. století.

Gabrišová své básně a prozaické texty publikovala v novinách a časopisech Britské listy (21. 3. 2007, dostupné zde), Dobrá adresa (2014, č. 6), Herberk (2014, č. 5), Host (2002, č. 8), Právo (7. 4. 2005, příl. Salon, dostupné též zde), Sedmá generace (2004, č. 5), Tvar (2014, č. 10, 2016, č. 7), Uni (2015, č. 1, dostupné zde), Weles (2005, č. 23, 2007, č. 30–31, 2013, č. 51–52, 2013, č. 53). V roce 2002 byla za svou poezii oceněna druhým místem v Literární soutěži Vladimíra Vokolka v kategorii B (19–24 let). Její básně se objevily ve Sborníku Literární ceny Vladimíra Vokolka (2002), v antologiích Netřesk (2002 – pod pseudonymem Václav Jebavý), Co si myslí andělíček (2004), Po městě, jež je mi souzeno (2007) a Nejlepší české básně 2014 (2014). Výbor básní ze sbírky Těžko říct představil pod názvem Lepší člověk rozhlasový pořad Svět poezie Českého rozhlasu Vltava (2013). Básnickou sbírku Dekubity (2002) vydala pod pseudonymem Vojtěch Štětka v edici Tvary literárního obtýdeníku Tvar. Do antologií poezie evropských básníků přeložila do angličtiny básně Petra Hrušky (Kosmas: Czechoslovak and Central European Journal, 2004; In our own words, 2005; New Euro- pean Poets, 2008).

Poezie Zuzany Gabrišové je charakteristická pesimistickým náhledem na skutečnost, intenzivním prožíváním přítomnosti, která se však jeví jako prázdná a nenaplněná, autenticky vykreslovanými obrazy pocitů smutku, bolesti, úzkosti a osamění, deziluze, nenaplněnou touhou po lásce a přátelství a celkově po porozumění, kterou znemožňuje především nemožnost dorozumění. Toto citlivé i drásavé prožívání se odehrává v šedivých a nevlídných městských kulisách. Básně jsou psané volným veršem bez velkých písmen s občasnou interpunkcí.

Gabrišová sice vydala svou první básnickou sbírku Dekubity (2002) pod pseudonymem Vojtěch Štětka, ale už v tomto debutu prezentovala základ poetiky, kterou dále rozvíjela a dotvářela ve sbírkách následujících. Do volného verše vkládá autentické obrazy ze současných kulis špinavého velkoměsta. Naléhavost sdělení podporuje i časté užití anafory. Básně jsou bez názvů, majuskulí a bez interpunkce, jen občas se objeví tečka na konci. Obrazy jsou drásavé, bolestné, plné otevřených a špatně zhojených ran: „pít z ran. // ne z bércáků / ze srdce vytéká ten nejhustší hnis“ (Dekubity, s. 27). Básnířčina imaginace užívá ostrých kontrastů, například otevřené erotičnosti vedle biblických motivů. Nekompromisní pohled uplatňuje lyrický subjekt vůči sobě i vůči svému okolí. Nezřídka se objevuje i cynické ladění básnické výpovědi: „čímpak ty dívky asi bijí že mají tak / špičaté trny“. V odkrývání tajených smutků a bolestných křiv, jde nekompromisně až na dřeň: „dno bolí, a více jen bez dna / řeka, bez spočinutí.“ Přesto z veršů vyvěrá i palčivá touha po něze, které se nedostává: „Kdybys do mě mohl vejít / jako se vchází / do svatého města…“ (Dekubity, s. 4, 15 a 25).

Ve sbírce O soli (2004), vydané už pod vlastním jménem, básnířčina poetika krystalizuje, ostré kontury obrazů jdou ruku v ruce s úsporností výrazu. Celá sbírka je rozdělena do tří oddílů – Similia similibus irridentur: Podobné podobnému se vysmívá, V očích a Tyčinky. Útržky příběhů bez názvů se opět odehrávají na pozadí nehostinného velkoměsta. Všednodennost je kreslena bez příkras, typická je silně temná a expresívní obraznost s důrazem na autenticitu zobrazovaného: „podívej kočička kočičko na / vem si salámek, dobrej kočičko poď / neboj, šlupičky poď, poď kočičko / na / ty hloupá pochcaná krávo ty senilní / hloupá vrásčitá krávo dyť ty se / ani sama neumyješ dyť se nevohneš dyť / tobě to ani nevadí tobě je to fuk úplně/“ (O soli, s. 47). Sůl v názvu sbírky může asociovat jak pláč, nářek, tak moč, puch, substanci, která nemilosrdně rozežírá až na kost: „chtěla bych ti zanechat pomyšlení, / bolest s přesně určeným koncem / na niž platí jen plné vědomí“ (O soli, s. 40). S tím souvisí i otevřenost, syrovost a sarkastické pointy básní, dokazující nemilosrdnost života, (ne)schopnost smíření s vědomím smrti. Básně jsou komponovány jednak jako asociativní proudění mysli, jednak na principu montáže. Niterná vyznání jsou dávána do kontrastu s netečností okolního světa.

Oproti tematické sevřenosti předchozí sbírky je Těžko říct (2013) symptomaticky – vzhledem k prodlevě, která mezi oběma sbírkami nastala – tematicky bohatší a lze ji též označit za sbírku bilančního či souhrnného charakteru. Podle několika datovaných oddílů sbírky anebo jednotlivých básní zabírá celé údobí od vydání sbírky O soli až po rok 2012. Toto časové rozpětí pak slouží ke komplexnímu pohledu na životní a duchovní cestu básnířčinu. Významným mezníkem pro rozdělení do oddílů zde hraje odjezd z České republiky po složení mnišských slibů a život v korejském klášteře v novém společenském statutu – mnišky. Leitmotivem propojující všechny oddíly (a pododdíly) se stala bílá volavka jako symbol něčeho krásného, prchavého, nedostižného, ohroženého, vybočujícího, ale i např. čistoty. Básně mají charakter miniatur, střípků, seskládaných fragmentů, které někdy připomínají deníkový zápis (o čemž svědčí i občasná datace), jindy jsou věnovány konkrétní osobě. Nejčastěji se uplatňuje metoda střihu a koláže. Opět bez názvů i interpunkce. Zachycené obrazy už nepůsobí tak brutálně, ale nic z nich nezmizelo na naléhavosti, možná ještě více zesílila: „Ještě jednou se, prosím tě, usměj. / bílá volavka vzlétla / z rudého pole“ (Těžko říct, s. 78). První oddíl zachycuje místa, situace a lidi doma, viz jeho název oddílu: ZŠ Líšeňská – LDN Bílovice – Těžko říct. A možná i jeden z klíčů k názvu sbírky:

„Zdeněk na všecky otázky odpovídá / těžko říct / a pak jde a vysvětlí Terezce hodiny / když moje hlava už slyšitelně / praská ve švech“ (Těžko říct, s. 22). Rozsáhlejší druhý oddíl Mniška – pokrývá období od sžívání se s životem v korejském klášteře až po návrat domů. Nejvýrazněji vystupuje do popředí deziluze z života v klášteře, kdy samota a jednopohlavní kolektiv nepřináší pocit vnitřního smíření či očištění. Tento oddíl je dále rozdělen na části Dopisy z Koreje, Lepší člověk a Rodina. A právě první oddíl básní (uveřejněný před knižním vydáním časopisecky – Weles 2013, č. 53), zaslán z kláštera „mai- lem přes zákaz používat počítač bez dovolení“ (Těžko říct, s. 37), působí nejnaléhavěji a nejpůsobivěji (mimo jiné protože bez diakritiky a formou jednostrofových lakonických sdělení): „holime hlavy – / zarputile ticho zen bez ozdob / zbytecna prsa pod objemnymi vestickami – / holky si navzajem nala- kuji nehty / my rikame / songbulhasipsijo / stan se Buddhou“ (Těžko říct, s. 42).

Gabrišová ve sbírce Ráno druhého dne (2015) navazuje tematickým zaměřením bezprostředně na sbírku předchozí. Existenciálně laděné básně jdou opět až na dřeň, lyrická mluvčí odhaluje svůj vnitřní svět a nekompromisně hodnotí sebe i své okolí. První oddíl, pojmenovaný jednoduše [Zpátky] podává svědectví o návratu po dlouhých sedmi letech z Koreje do rodného Brna a sleduje rozpačitá setkání s rodinnými příslušníky a známými, stejně jako vnitřní prožívání lyrické mluvčí. Na povrch znovu vyvěrají staré rány: „ve snech mě matka znovu bije / přikazuje mi spálit všechny šaty. […] má matka mě ve snech bije / ve dne se raduju / seč mi síly stačí“ (Ráno druhého dne, s. 24). V druhém oddíle [Hra] jako by se básnířka snažila pomocí slov uchopit sebe sama, ptá se na svět kolem sebe, zkouší si ho pro sebe slovy alespoň načrtnout, popsat, když už je mu tak těžko rozumět: „do které náruče se vrátíme až to bude / naposledy řekni mi / řekni mi“ (Ráno druhého dne, s. 29). Osobní výpověď jedné ženy se v dalším oddíle [Žena] rozšiřuje: Každá z básní načrtává epizodu ze života ženy v různých podobách – jako matky, dospělé ženy, dospívající dívky a mnoho dalších. Není to poezie opěvující ženu; lyrický subjekt se na ni dívá bez příkras, pronikavě: „je to jen část příběhu. / ve chvíli kdy dostáváš svou / první pusu / mají za sebou podvyživené / nezletilé kambodžské prostitutky / de- sítky zákazníků“ (Ráno druhého dne, s. 43). Stinné stránky mezilidských vztahů – partnerských a rodinných postihuje oddíl [Krutosti]. Závěrečný oddíl Kluk bez svalů jako jediný nemá název v závorce. Básně – prožité obrazy jako by jediné měly smysl s klukem bez svalů. Péče o druhého – nemohoucího – něžná péče, během které se nemusí myslet na nic jiného a dává smysl: „stydím se za rýmu / stydím se za bolení hlavy / před tebou, který ráno / nevstaneš z postele, ani / nenatáhneš prsty mým směrem“ (Ráno druhého dne, s. 72). Něžné obrazy dospělého nedospělého kluka jsou kladeny do kontrastu s realitou a vlastní drásající sebereflexi: „díváš se na zbytky sebe / a nemáš nutkavou potřebu sbírat“ (Ráno druhého dne, s. 77).

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Dekubity (BB 2002, pod pseud. Vojtěch Štětka, edice Tvary literárního obtýdeníku Tvar 2002, č. 19); O soli (BB 2004); Těžko říct (BB 2013); Ráno druhého dne (BB 2015, též jako e-book 2015).
Příspěvky v antologiích a sbornících: Netřesk (2002); Sborník Literární ceny Vladimíra Vokolka (2002); Co si myslí andělíček (2004); Po městě, jež je mi souzeno (2007, ed. P. Čermáček); Nejlepší české básně 2014 (2014, eds. P. Hruška – O. Stehlíková).
Uspořádala: Simonetta Buonaccini: Na chůdách snu. Výbor z díla (2016, též jako e-book 2016). Překlady: Kosmas: Czechoslovak and Central European Journal (2004, ed, C. Machann, básně P. Hrušky); In our own words (2005, ed. M. Weaver, básně P. Hrušky); New European Poets (2008, W. Miller – K. Prufer, básně P. Hrušky).
Odborné texty: „Tak blízko k světlu! Jaká smělost!“, in Aluze 2016, č. 1–2; Hadi mi vylízali uši, já slyším a zním…, in S. Buonaccini: Na chůdách snu. Výbor z díla (2016).

LITERATURA

Knižně: O. Stehlíková: Toto nové a to staré, in Nejlepší české básně 2014 (2014, eds. P. Hruška, O. Stehlíková).
Studie a články: M. Chocholatý: Na křižovatkách nejmladší ženské poezie, in Weles 2005, č. 22; P. Gejdoš: Památník představuje tvorbu básnířek, in Rovnost 12. 1. 2006; PČ: Výuka súter, zbývá ještě rok, in Týdeník Rozhlas 2013, č. 52; M. Děžinský – T. Gabriel – M. Fucimanová – I. Harák – B. Správcová: Magnesia Litera 2016: Které básnické sbírky byly ve hře?, in Tvar 2016, č. 7.
Recenze: O soli: J. Časnochová, Haló noviny 13. 1. 2005; A. Mikulášek, Obrys – Kmen 2005, č. 4; D. Kaprálová, Mladá fronta Dnes Brno 26. 8. 2005 (příl. Umění a kritika – brněnská scéna) 2005, Brno; P. Čermáček, Host 2005, č. 3 * Těžko říct: J. Řehák, Český rozhlas Vltava 25. 11. 2013; P. Bílek, Literární noviny 2013, č. 51/52; L. Kuhar Daňhelová, Host 2014, č. 1; A. Mikulášek, Haló noviny 29. 1. 2014 (příl. Obrys – Kmen, č. 5); D. Tureček, Tvar 2014, č. 8; Z. Volf, Host 2014, č. 2 * Ráno druhého dne: M. Fucima- nová, Tvar 2015, č. 16; D. Tureček, Tvar 2015, č. 16; M. Alexa, Host 2015, č. 10; A. Mikulášek, Haló noviny 13. 1. 2016 (příl. Literatura – Umění – Kultura).
Rozhovor: Z. Volf, Tvar 2016, č. 19.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Básnická prvotina Zuzany Gabrišové O soli (Větrné mlýny 2004) mne překvapila spojením zdravé ženské citlivosti s přesnou „nepřebásněnou“ strukturou obrazů a smyslem pro přiměřenou gradaci a pointu. Gabrišová má výborný pozorovací talent, vidí podstatné a dokáže to zachytit bez nánosu sen- timentu či naopak siláckého pozérství. Její básně nejsou nezaujatým zápisem, cítíme z nich zřejmou empatii, jsou však zcela prosty lítostivosti či jiné přepjatosti, kterou bychom mohli u mladé autorky snad očekávat. Gabrišové se daří vyjadřovat velmi vyhroceně a přitom se nepředvádí, navíc umí báseň velmi dobře vystavět. Zejména tam, kde se původně nesouvisející záznamy vzájemně prolnou a zare- zonují, nebo tam, kde je na minimálním prostoru vystavěn trefný, citlivý a přitom neúprosný portrét, přejíždí po zádech kradmý mráz. Jen několik básní ve sbírce lze označit jako mírně nejisté, nevyzrále přeexponované, například „bezdomoveckou litanii“ v závěru knihy. To však je u prvotiny pochopitelné a je to jen zanedbatelnou vadou na kráse jinak po všech stránkách (včetně ilustrací Renaty Lančové) velmi povedené knihy.

P. Čermáček: Šestero, in Host 2005, č. 3, s. 66–67.

Ale Zuzana Gabrišová, oddělená od nejdražších („ještě bych byla ženská, kdybys chtěl“), nadto v zcela jiném časoprostorovo-jazykovém pásmu, má zatím sebezáchovnou potřebu lyrické výpovědi. Ta, v souladu s tamní přírodou i spiritualitou, dává uzrát veršům jedinečné krásy: „volavka na rudém poli / kdo krvácí a kdo vzlétá / do křehkých kalíšků / v hrozně zapáchající bažině / bílá rozťala všechen smutek / jediným mávnutím křídel / jediným nadechnutím“. Pokud se však básnířka dostává do natolik kompenzační situace, že „nasraná na Koreu / na pravidla“ utíká „utonout“ na „punk-rockové koncerty“, začíná si až příliš věřit na holý, bezobrazný verš; opouštějíc i své obvyklé obranné mechanismy střihu a koláží. Sází patrně na čtenářovo soucítění, zejména u řady míst, jimiž jako by se k nám v něčem navracela problematika proletářské poezie: „stála naboso a prala si ponožky / v umyvadle / na veřejných záchodcích / v zimě — / místo 5 000 krw / jsem ji měla vzít za ruku / a jít ty ponožky s ní koupit.“ Z duchovního hlediska školy Kwan Um, odvozené od korejského jména bódhisattvy soucitu Kwan Seum Bosal („Ten, kdo vnímá pláč tohoto světa“), je to jistě v pořádku. Z hlediska domény poezie, zvláště u opakovaného (sútrového) čtení, jde však o značné riziko, že z podobných sdělení zbyde pouze informace.

Nicméně název sbírky je přesný. To neustálé kroužení mezi kýženou „takovostí“, zda s plnou pozorností „správně položila hrnek“, a stavy, v nichž „mysl skotačí“, takže „jsme jindy“ — zatímco sílí upomínka na svratecké dětství: „v Tišnově je z rozhledny / vidět / až na kraj / mého světa“ —, strhuje z nás pověstné slupky cibule a za pomoci citlivých linorytů Petra Čermáčka nutí k účasti.

Z. Volf: Kroužení volavky, in Host 2014, č. 2, s. 79.

Kdysi takřka jednostrunné ohledávání bolestných okrajů existence, skoro úporné soustředění se ke dnu situací, dostalo kompenzující pandán v motivech touhy, srozumění, ba i radosti. […] Ráno druhého dne přitom jistě není mélická sbírka idylické pohody. Verše stále vyrůstají z takřka beatnického protestu vůči nedostačivosti života, krachům a pastem komunikace, marnosti leckterého úsilí. Pomozme si jen jiným mottem, tentokráte z Jáchyma Topola: „Ba ne, to není možný, takhle se zřezat. Tohle je skutečnost a ňáká blbá.“ Lyrická mluvčí také „vábila […] smrt“, „krmila se odpadky ze dna kontejnerů před vašimi dveřmi“, ale vzápětí dozná, že „děti mi voní, uslintané a usoplené“ (vše s. 11). A hned jako druhá báseň, na s. 12, stojí děkovné verše podnícené Prahou, pointované nevyslovenou, ale zřejmě patrnou touhou po „setkáních, [po] pohybu ruky, který nedává ani neodnáší“. Neúkorné a nenáročivé souznění: to je motiv, který nejenže dominuje hned v následujících Návratech („dotýká se mě zlehounka / hledí mi do očí / vážná a veselá mláďata / nejblíž dvojčeti je postarší pán / nedávat a nebrat buďte jen poblíž / milý / nic nechybí tak samozřejmě / až mě jímá / až ve mně dýchá“, s. 13), ale probleskuje sbírkou velmi často. Metafora či přirovnání, dříve tak zřídkavé, právě v takových pasážích podmaňují – a otevírají nový pohled na básnická obdarování Zuzany Gabrišové. Čtěme jen počátek básně Podaná ruka: „držíš moji ve své dlani / a je to delší, / jako když se smlouvá o dům, jehož základy / ještě nebyly položeny“ (s. 16). Ke slovu tu náhle přijde i dříve pomíjená interpunkce, jako by verš nemusel být jen brutálně vykřiknut, ale mohl se stát splavně regulovaným řinutím. A to třeba i krajině lyrické, docela malebné povahy: „řekni mi kolik úsvitů / je ve slunci / kolik růžové krajky a citronových / prstů rozběhlých mezi stromy“ (s. 29). To všechno ale neznamená, že by zcela zmizela ostrost, ba provokativnost výrazu a zároveň nesmiřitelný postoj vůči všemu, co od nenáročivého souznění vzdaluje. […] Jsou užitečné, tyhle nové básně Zuzany G.; opravdové, a ve své nové různorodosti také mnohotvárně poetické.

Dalibor Tureček: Křižovatky, výhybky a nitky, in Tvar 2015, č. 16, s. 3.

Autorka hesla: Aneta Damborská (2016)

Jaroslav Erik FRIČ

* 14. 8. 1949, Horní Libina

fricVystudoval gymnázium v Ostravě a pak pokračoval intenzivním ročním kurzem na tamní Jazykové škole, kde studoval angličtinu, ruštinu, francouzštinu a italštinu. Ihned po státních zkouškách v roce 1968 odjel do zahraničí, kde pobýval převážně v Anglii a ve Skotsku a živil se pouličním hraním. Na podzim téhož roku se vrátil do Československa a nastoupil na olomouckou univerzitu, na níž studoval angličtinu a filozofii. Vysokoškolská studia však dokončil v Brně.

V roce 1969 se začal věnovat strojopisnému opisování textů, na což po letech zavzpomínal: Sám k tomu v rozhovoru řekl: „V roce 1968 jsem začal studovat v Olomouci a tam jsem brzy narazil na cyklostylovaný časopis Kudy […] Slovo dalo slovo […] a byl jsem pověřen jeho redigováním. Byly to ovšem doby nejisté, a když jsem odjel domů do Ostravy s tím, že sestavím několik následujících čísel, brzy se ukázalo, že to nebude možné, a to nejen z důvodu vnějších potíží, nýbrž především mých vlastních rozpaků nad rukopisy, které jsem měl na stole; […] Po nedlouhém váhání jsem na tyto přípravy resignoval. […] Řekl jsem si, že ty věci, které jsem plánoval pro časopis Kudy, si budu opisovat na psacím stroji sám; jen to, co budu chtít, bez cizí pomoci, a kdo ví vlastně pro koho“ (Box 1996, č. 1). Prvním opsaným textem se stal výbor z básnické sbírky geologa Zdeňka Gáby Lítost (oficiálně vyšla v roce 1997 v nakladatelství Vetus Via). Ve stejné době se Frič setkal s Petrem Mikešem, který se podílel na dokončení výše uvedeného výboru Zdeňka Gáby. S Mikešem a Eduardem Zachou vydal Frič samizdatově pět titulů (již zmíněný Gábův titul, La Salettu Jana Zahradníčka, Prolog k Otčenáši Františka Bílka Otokara Březiny, Výbor z překladů O. F. Bablera a Bratra Antonína Jakuba Demla). Na tyto aktivity navázal Rostislav Valušek se svou samizdatovou edicí Texty přátel.

V roce 1971 se Jaroslav Frič potkal s básníkem Jiřím Kuběnou, jehož osobnost se pro Friče stala velkou inspirací: „Setkání s Jiřím Kuběnou bylo setkáním s dosud nevídanou osobností, skutečným básníkem, který svou vitalitou, inteligencí, ale posléze především svou vnitřní vážností zasáhl, lidsky vzato, rozhodující měrou do mého života“ (Box 1996, č. 1). S Kuběnou Frič roku 1973 spoluzaložil v brněnském domě na Veveří 54 bytovou scénu Šlépěj v okně. Pro tuto scénu připravil pouze jediný večer, který byl věnovaný černošskému blues a také se podílel na výrobě programových brožur. Ve stejné době se Frič odstěhoval do Vranova nad Dyjí, kde pokračoval ve vydávání samizdatů. Ty byly většinou určeny pro okruh Fričových nejbližších přátel a byly vydávány v nákladu pěti až deseti kopií. V roce 1974 dokončil svá studia na brněnské univerzitě a nastoupil do podniku Restaurace a jídelny Brno, napřed do kanceláře, později do provozu. Vyučil se číšníkem, absolvoval střední hotelovou školu a až do roku 1989 pracoval na různých místech jako číšník. Koncem sedmdesátých let začal Frič vydávat samizdatový sborník – později Jiřím Kuběnou nazvaný jako Jednorožec – který byl inspirován sborníky staroříšského vydavatele Josefa Floriana Studia či Nova et Vetera. Sborníky vznikly dva: k církevním svátkům Svatého Václava a Svatého Vojtěcha, v obou případech pouze v jediném exempláři. V polovině osmdesátých let založil vlastní samizdatovou edici Archy, v níž vyšlo osm svazků s texty Miloše Dvořáka, Jakuba Demla, Jiřího Kuběny, Josefa Topola, Pavla Švandy, Miroslava Holmana ad., propojené Fričovým průvodním slovem. V roce 1991 založil ve Vranově nad Dyjí nakladatelství Votobia. To se brzy přestěhovalo do Olomouce. Po necelých dvou letech Frič Votobii opustil a v roce 1993 založil v Brně další nakladatelství pojmenované Vetus Via. V letech 1998–1999 vydával časopis Potulný dělník, na který od roku 2000 navázal stejnojmenný festival. V roce 2002 založil v Brně občanské sdružení Proximus („pro podporu a integraci osob, náležející k menšinám, především rasovým, etnickým, náboženským a společensky, zdravotně a jinak handicapovaným“). V novém tisíciletí se Frič profiluje zejména jako organizátor festivalů a dalších a podobných akcí (multikulturní festival Napříč-Konec léta, festival Potulný dělník, permanentní festival Uši a Vítr. V roce 2006 založil obecně prospěšnou společnost Christiania, na kterou postupně převedl aktivity nakladatelství Vetus Via. Od ledna 2007 píše vlastní blog, publikovaný nejprve na stránkách nakladatelství Vetus Via, později na stránkách sdružení Christiania. Vydal tři básnické sbírky, knihu deníkových/blogových záznamů, je autorem tří scénářů pro Český rozhlas. Spolupracuje s brněnskou rockovou skupinou Čvachtavý lachtan a violoncellistou Josefem Klíčem.

Své první texty začal Frič šířit v sedmdesátých letech prostřednictvím samizdatového komunikačního okruhu. Básnická sbírka Zhasínání světel se v něm objevila roku 1971, o rok později následovalo Pět sonetů z roku 1972. U obou samizdatů se jako místo vydání udává Olomouc. Nejinak tomu je i v případě Eseje o vážnosti a způsobu života vezdejšího. První Fričovou oficiálně vydanou básnickou sbírkou jsou Kolotoče bílé hlasy vydaná v roce 1993 nakladatelstvím Vetus Via. Sbírka obsahuje dvanáct básnických textů. Jednotlivé texty jsou psané volným veršem, často výrazně prozaizovaným. Básně jsou silně introspektivní, převažuje v nich vzpomínání, které se však spíše zaměřuje na pocit, na duchovní prožitek z dané události. Básnický subjekt vzpomíná na setkání s lidmi, noční cestování, krajinu, blíže neurčenou léčebnu apod. Evokaci vnitřního prožívání čas od času naruší útržek z dialogu, do textu zaznamenaný nevlastní přímou řečí (nejvýrazněji se tak děje v básni Americká antologie). Frič v textech užívá repertoáru spirituální poezie, odkazuje na biblický Nový zákon. Básnický subjekt kontempluje, čtenář je do jeho vnitřního světa vtahován pomocí krátkých, úsečných veršů, které doslova nutí k tomu, aby oči „padaly“ textem a pronikaly hlouběji a hlouběji do duševního světa lyrického subjektu básně.

Druhá oficiálně vydaná sbírka nazvaná Houpací kůň šera a jiné básně vyšla v roce 1998 opět v nakladatelství Vetus Via. Sbírku znovu tvoří dvanáct textů, dle vročení sbírky napsaných v letech 1993–1995. Sbírka je ještě niternější než prvotina. Básnický subjekt už tolik nevzpomíná, ale introspektivně se obrací sám do sebe, do vlastního nitra, vyrovnává se světem, s vlastním životem. Jednotlivé básně začínají otázkou (mnohdy neznačenou) či konstatováním životního faktu, např.: „Že si k mému stolu vždycky sednou / idioti!“, „V únoru se stalo / že května nedožijem“ nebo „Jak psát ještě / po tolika letech“ (Houpací kůň šera a jiné básně , s. 12, 35 a 43). V básních je zvýšený důraz kladen na katolickou víru, některé části básní jsou přímými modlitbami a například v závěrečném textu sbírky „A smrt je stéblo trávy“ je opakovaně vzývána Fričova oblíbená světice Panna Maria.

Poéma Jsi orkneyské víno dala název Fričově básnické sbírce z roku 2014, která přináší šestici textů z let 1996–2010. Sedmidílná titulní poema, (ve zhudebněné verzi natočená Fričem společně s brněnskou undergroundovou rockovou skupinou Čvachtavý lachtan) pokračuje v linii nastolené předcházejícími básníkovými sbírkami. Frič se noří do sebe, do vlastních vzpomínek, tentokrát už s jasnými autobiografickými konotacemi. Autor vzpomíná na svou tetu, na babičku a na další příbuzné, pojmenovává sám sebe, zmiňuje svůj pobyt ve Velké Británii v šedesátých letech. Poema Jsi orkneyské víno tak získává až bilanční kontury.

Nový prostor i formu pro sebevyjádření našel Frič v blogových deníkových zápiscích, které začal psát v létě roku 2007. Jejich žeň z následujícího půlroku vydal knižně pod názvem Psáno na vodu palbou kulometnou I (2012). V dlouhých, často jednovětých celcích se střetává Fričova přítomnost i minulost, citace oblíbených autorů i lakonická konstatování obyčejných, všednodenních starostí. Způsob psaní je velmi volný, Frič se nenechává příliš svazovat pravidly interpunkce či používání velkých písmen. Jeho texty představují v mnoha ohledech svérázný pohled na jeho vlastní přítomnost, do níž čas od času pronikne událost z vnějšku. Frič je nesmlouvavým kritikem, přičemž si všímá též (zdánlivých) maličkostí. Další pokračování těchto deníkových zápisků už Frič nabízí pomocí sociální sítě Facebook. Knižní podobu dostaly ve svazku Psáno na vodu palbou kulometnou II (2015).

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Esej o vážnosti a způsobu života vezdejšího (1977, smz.); Zhasínání světel (1972, smz.); Tři sonety z roku 1972 (1972, smz.); Kolotoče bílé hlasy (BB 1993); Houpací kůň šera a jiné básně (BB 1998); Americká antologie & Poslední autobus noční linky (BB 2004); Psáno na vodu palbou kulometnou I – Blogové deníky I/2007 (2012); Jsi orkneyské víno a jiné básně (BB 2014); Psáno na vodu palbou kulometnou II (PP, 2015).
Scénáře pro rozhlas (ČRo 3 Vltava): León Bloy. Poutník absolutna (2003); Ivan Martin Jirous. Básník může být rád, že ho jeho bližní nezabijou (2004); Josef Šafařík: Cestou k poslednímu – i prvnímu (2005).
Účast ve sbornících, antologiích: Iz veka v vek: Češskaja poezija: Stichotvorenija. (2005, eds. S. N. Glo- vjuk, D. Dobiáš).

LITERATURA

Články a studie: L. Machala: Olomoucké literární sady: Krátká procházka obdobím po roce 1989, in Host 2012 č. 6; J. Chrobák: Veliká je nepotřeba osobnosti (Nad knihou J. E. Friče Psáno na vodu palbou kulo- metnou I), in Cenová bilance 2013: nad literárními díly oceněnými i neoceněnými v roce 2013 (2014, eds. L. Machala, P. Kožušníková).
Recenze: Kolotoče, bílé hlasy: V. Šibrava, Nové knihy 1994, č. 6; M. Kovářík, Tvar 1994, č. 4; M. Exner, Tvar 1994, č. 5; J. Hájková, Denní telegraf 14. 5. 1994; I. Slavík, Lidová demokracie 1. 2. 1994; P. Čichoň, Souvislosti 1994, č. 2; J. Kuběna, Box 1994 č. 1; I. Pospíšil, Brněnský večer- ník 17. 1. 1995; I. Harák, Severočeský regionální deník 16. 7. 1994 * Houpací kůň šera a jiné bás- ně: R. Burián, Rovnost 6. 11. 1998; M. Blahynka, Haló noviny 19. 1. 1999; J. Kudrnáč, Kam v Brně 1999; č. 1; M. Exner, Tvar 1999, č. 1; J. Chrobák, Host 1999, č. 15; (F. L.), Potulný dělník 1999, č. 2; P. Motýl, Sojky v hlavě 1999, č. 1 * Americká antologie + Poslední autobus noční linky: S. Ko- márek, Host 2006, č. 1 * Psáno na vodu palbou kulometnou: D, Podhradský, Xantypa 2010, č. 4; J. Chrobák, Tvar 2013, č. 17; J. Chuchma, Respekt 2013, č. 17; B. Kostřicová, Souvislosti 2013, č. 2; J. Soukup, [online] iLiteratura.cz 5. 4. 2013 dostupné zde; J. Chrobák, Vital plus 2013, č. 2; R. Kopáč, Týdeník rozhlas 2013, č. 28; P. Nagy, Host 2013, č. 4; D. Pokrývková, Protimluv 2013, č. 3/4 * Jsi orkneyské víno a jiné básně: I. Ambrožová, [online] Kultura21.cz dostupné zde.
Rozhovory: B. a., Box 1996, č. 1; A. Poláčková, Rovnost 13. 10. 2000; M. Stöhr, Host 2001, č. 17; L. Vlach, Tvar 2001, č. 5; R. Kopáč, Uni 2002, č. 5; M. Rychlíková, Týden 2003, č. 21; V. Drápal, Box 2003, č. 1; Tvar 2005, č. 11; B. Správcová, Tvar 2005, č. 11; B. Správcová – M. Škrabal, Tvar 2006, č.16; P. Kovář, Literární noviny 2009, č. 19; A. Blažejovská – R. Kopáč: Popiš mi tu proměnu: Rozhovory s básníky (2010).
Medailony ap.: R. Burián, Rovnost 6. 11. 1999; B. a., Host 2007, č. 3; (-red-), Kam v Brně 2009, č. 10.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Frič je totiž možná jedním z našich nejzapomínanějších básníků, především jeho sbírka Houpací kůň šera a jiné básně nebo (spolu s Josefem Klíčem) zhudebněná poéma Na každý den napsal‘s smrt, představují svérázný způsob ohledávání stavu tohoto světa z pozice křesťansky citlivého, ale ne pámbíčkářského muže, který jakoby prochází tímto světem a svérázně jej komentuje. Odtud pramení nejen suverenita a až jakási velebnost těchto výkřiků i intonačně založených básní ze zmiňovaných knih, ale též vědomí rozpolcenosti, nepatřičnosti – jako kdyby tomuto světu, tolik se zuřivě hlásícímu k ateismu, nebyl člověk Fričova rozměru schopen rozumět, jako kdyby pro něj nebylo nemožné vejít s ním v souhlas. A tak se tu potácí, i když pevně založen ve své víře i vědomí hodnot, a tím provokuje na obě strany – pámbíčkáře stejně jako bigotní ateisty.

J. Chrobák: Veliká je nepotřeba osobnosti (Nad knihou J. E. Friče Psáno na vodu palbou kulometnou I), in Cenová bilance 2013: nad literárními díly oceněnými i neoceněnými v roce 2013 (2014, eds. L. Machala, P. Kožušníková), s. 106–107.

Fričovy básně jsou poezií bez přizpůsobování. Jsou tokem myšlenek, prožitků, rozepsaných útržků. Vyobrazují filmový pás života, vzpomínek a obrazů. A k tomu orkneyské víno jako jakási metafora okoralosti života. Jako mimoděčný blesk touhy a naplnění.

I. Ambrožová: Jaroslav Erik Frič: Kdybynebylibásníci, nebylbyrájanaopak, [online] Kultura21.cz, dostupné zde.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Portrét Jaroslava Erika Friče na stránkách organizace Christiania.

Autor hesla: Jiří Vladimír Matýsek (2017)

Klára GOLDSTEIN

* 29. 7. 1988, Valašské Meziříčí

goldsteinVystudovala hudební konzervatoř v Kroměříži (obor lesní roh). Po maturitě absolvovala v letech 2010–2015 na Filozofické fakultě Univerzity Palackého obor Česká filologie. Poté zde nastoupila doktorské studium oboru Česká literatura. Zabývá se také tvorbou levicových latinskoamerických básníků, zejména Pablem Nerudou a jeho postavením v československém/českém kontextu. Básně a jiné texty publikovala v Hostu, Welesu, Tvaru, Aluzi, ILeGaLiTu, Partonymách aj. V roce 2012 se stala členkou redakce studentského časopisu Lžička v šuplíku (Občasníku pro literárně-kulturní degustátory), od roku 2014 se stala jeho šéfredaktorkou. Je členkou skupiny Stracholam, která v roce 2010 vydala stejnojmenný almanach. V roce 2015 se stala vítězkou Literární soutěže Františka Halase.

Debutovou sbírku Úpatí vichřice (2011) Klára Goldstein otevírá citátem z básníka Pabla Nerudy. „…A zatímco spí člověk na úpatí / přitulen k svému mateřskému kmeni / A zatímco noc padá na národy, / na růže hvězd po nebi rozhozených, / já nechávám čas plynout přes obličej…“ Sbírka je členěna do čtyř oddílů – Havranění, Kameny, Jaro roku sedm a Břehy. Havranění je obestřeno atmosférou chladu, zimy a samoty. „I zimu občas odírají na kost / A vyvěrá-li slovo nebo míza / je celkem jedno / Větve zbavené života se choulí na zemi / a vykašlávají bobule jmelí / […] Tolikrát se mi zachtělo podrazit nohy Moraně / a hodit po ní ten nejtěžší kámen // Jenže jaro přicházívá o své vlastní vůli / ještě když hlína spí“ (z básně Promenáda, sbírka nepaginována). Motiv města je zobrazován nevlídně a cize: „Sténání chrličů / se po zdech rozbíhá / a zlomyslně sčítá vrásky chrámu // Zase jak zastara / bojíme se moru // V průjezdu močí dřevěná socha“ (z básně Noci ve městě). Oddíl Kameny je uveden citátem z Oldřicha Mikuláška: „Veliké černé ryby viděl jsem ve snu; veliké černé ryby.“ Stěžejními tématy tohoto oddílu jsou smrt, všudypřítomní mrtví, minulost. „Mrtví. Tak tiší až to bolí / Až slyšíš vesmír v loktech chovat / krvavý zlomek čehokoli z děsu výkřiku Caesarova […] A vždycky je v smrti nějaká skulina / kterou k nám nazpět / proniká světlo“ (z básně Píseň pro chaima cohna II.). Jaro roku sedm se dá charakterizovat jako terapeutické vypisování se ze ztráty milovaného člověka, titulní báseň je toho explicitním důkazem, ostatní zachycují spíše pocity smutku, ale i polevující bolesti: „Neboť je chvíle stále živá / když do slz něha zabloudila / po pavučinách v perleti“ (z básně Ozvěny v nesečeném poli). Závěrečný oddíl – Břehy – je nesen v duchu impresí – verše jsou nasyceny vizuálně-smyslovými obrazy: „Ve sklenicích / se prohánělo slunce; Rudé holubí nožky nad městem (z básní Tauromaquía; Las despedidas). Verše působí sugestivně: „Tehdy jsme se bránili / až k sežehnutí / Ale modré kroky léta / ve dveřích / duněly vzduchem, / křikem pukajících konvic, / tancem osvobozeného proudění času“ (z básně V patách létu). Ačkoliv je sbírka plná úzkosti a strachu – ze smrti, z plynutí času i z věčnosti, z věcí, které se staly, nepůsobí dojmem beznaděje. I kvůli nezanedbatelným motivům světla a paprsků, nespočetněkrát se také objevuje krev, a kde je krev, tam je také život. Autorka používá volný verš, z básnických prostředků elipsy, zámlky, apostrofy. Mnohé zůstává naznačeno, nedořečeno, jen zřídkakdy se vyskytuje jasná pointa.

Sbírka Milíře (2016) přináší proměnu autorčiny poetiky. Sbírka je rozdělena do osmi oddílů. Titulní Milíře přináší delyrizaci autorčina básnického projevu. Tematizován je venkov, život na vesnici. „už od včerejška / odebíráme cihly / situace vyžaduje / přeskupení stěn skleníku / do podlahy kotce // ráno / přitloukáš desky / na střechu boudy“ (Milíře, s. 11). Oddíl má vzpomínkový ráz, dominují pocity smutku, osamění, setrvávání ve stagnaci (neměnnosti): „srst soumraku / se drsně otírá / o smlčené // poprvé v životě / stojí v bráně do zahrady / srna // a ani ji nepozveš dál […] dnes / vyhýbáš se tomu zvu- ku / vystupuješ příčně / jako do svahu / po dešti / // to ticho / nerušit“ (Milíře, s. 12 a 14). Ve druhém oddílu Uitsisilin převažuje milostná poezie, dalším tématem je úzkost spojená se životem ve městě. „v kapse košile / zápisník s poznámkami / přes stůl můžu číst: / – ne všechny mé závěry / musí být nutně správné / taky proto tě miluji“ (Milíře, s. 27). Poslední čtyři oddíly (Reportáž; Po tisíci dnech; Je na čase zjistit, čí jsou to kroky a Ten, který) lze označit za angažovanou poezii. „hned zkraje týdne / zase stříleli na ulici trockisty / na potkání / – jak je tak poznají… / na potkání – // a jak se vůbec poznáváme / navzájem / na levé noze máme kopyto / a chceme ovládnout svět“ (Milíře, s. 46–47). Lyrický subjekt upozorňuje na lhostejnost lidí, ignoranci, popírání pravdy: „a my / zbožňujeme ohňostroj / všechny ty rány / co nám připomínají / válku / v které jsme nikdy nebyli / a na kterou už / ani nevěříme“ (Milíře, s. 63).

Autorka i v této sbírce ubrala na metaforickém vyjadřování, zjednodušila své básnické výpovědi a z roviny náznaků mnohdy přešla k explicitnosti. Nejvyšší míry lyričnosti si zachovala v oddíle Lorkiana – pár slov k mýtu: „za půlnoci útlooké / matka černě zavzlykala / pomerančovníkům v háji / spásá květy bledý vítr / stromy v tanci plápolají / o dveře se luna otře“ (Milíře, s. 40).

BIBLIOGRAFIE
Beletrie: Úpatí vichřice (BB 2011); Milíře (BB 2016).
Studie a odborné články: Recepce španělské občanské války ve sbornících a klíčových sbírkách druhé poloviny 30. let, in Aluze 2015, č. 1.
Účast ve sbornících, antologiích: Stracholam (2010, almanach, ed. Klára Goldstein – Margot Vémolová).

 

LITERATURA

Studie a články: I. Fic: Doslov in Úpatí Vichřice (2011); O. Mehešová: Letošní večer poezie a hudby byl skutečně podmanivý, [online] Muzeum Valašsko 8. 9. 2014; dostupné zde; P. Kotrla: Valmez sobě: Valašské Meziřící, 16. února, in Tvar 2015, č. 7; (admin): Vyhlášení výsledků XVIII. ročníku Literární ceny Vladimíra Vokolka 2014, [online] MK Děčín 12. 3. 2015, dostupné zde; B. a.: Vítězové 43. ročníku Literární soutěže Františka Halase, [online] Czech Lit 20. 10. 2015, dostupné zde; (red): Laureátkou Literární soutěže Františka Halase je Klára Goldstein, [online] iTvar 26. 10. 2015, dostupné zde; (red.): Klára Goldstein. Marek Torčík. Lucie Juřenová. Jan Váňa. Vojtěch Velísek. Literární soutěž Františka Halase 2015, [online] Čítárny 26. 10. 2015, dostupné zde; (red.): Čtyřicátý třetí ročník Literární soutěže Františka Halase, [online] Kulturní noviny 26. 10. 2015, dostupné zde; J. Sulovský: Slovo o literatuře, [online] Rozhlas.cz 30. 11. 2015, dostupné zde; P. Kotrla: Zekřtubásnickésbírky Milíře Kláry Goldstein, [online] Poznámkovýblok Pavla Kotrly 13. 12. 2016, dostupné zde.
Recenze: Úpatí vichřice: (-md-), Valašsko: vlastivědná revue 2012, č. 28; D. Jirsa, Aluze 2012, č. 2.
Rozhovory: V. Velísek,[online] Pulsy 26. 10. 2015, dostupné zde.
Medailony ap.: B. a., Básne: Klára Goldstein, [online] iLeGaLiT 5. 8. 2015, dostupné zde; B. a., Finalisté LFSH 2014: Klára Goldstein, [online] LSFH 20. 9. 2014, dostupné zde.

 

UKÁZKY Z OHLASŮ

Úpatí vichřice představuje překvapivě vyzrálou prvotinu, která staví před čtenáře řadu otázek. Je to jakési autorčino vyrovnávání se se světem, s vědomím, že nikdo z nás není nikdy dostatečně připraven na všechnu bolest, s níž se jednou setká, ať je jí přímo zasahován nebo se stává jej jejím bezmocným svědkem. Člověk tuší, že svět ho bude zraňovat, ale protože mu není dopřáno, aby zahlédl, byť na chvíli, třeba jen malý střípek budoucnosti, zbývá mu pouze úzkostné tápání se po smyslu bytí na zemi, aniž by mohl spatřit tvář toho, kdo – či, co – splétá nitky jeho osudu. A protože člověk je vržen do tohoto světa bez příprav a generálek a nápověda neexistuje, zůstává se svými obavami, smutky a věčně se vynořujícími hádankami, na něž se mu nedostává odpovědi, nejistý a bezradný.

(-md-), Úpatí Vichřice: Klára Goldstein: recenze básnické sbírky vážně/nevážně, Valašsko: vlastivědná revue 2012, č. 28, s. 47.

Básnířka nemá potřebu kázat, poučovat a planě moralizovat. Nedojímá se sama nad sebou, nad krutým světem, nad starými láskami, jak to bohužel činí mnozí mladí básníci z autorčiny generace. Většina básní s impresionistickou „rozmazaností“ jen lehce naťukne jednu myšlenku, pocit či vzpomínku, snaží se vystihnout poetiku okamžiku, který je už ze své podstaty pomíjivý, a právě pomíjivost přeci Kláru Goldstein tolik láká. Básnířka využívá zámlky, elipsy a náznaky, když nabídne pointu, básni to většinou spíše uškodí: „Babička rázuje kuchyní / v dědově košili / a potom si zapaluje cigaretu / Dlouho do večera hrávali jsme karty // Je to už všechno moc dávno“. Básnířka v úvodním citátu odkazuje k Pablu Nerudo- vi, ovšem jeho poetiku budeme v Úpatí vichřice hledat jen stěží (snad jen ve třech čtyřech závěrečných básních). Ať už je to záměr, nebo jen náhoda, či snad nevědomá inspirace, básně Kláry Goldstein daleko více připomínají pozdního Seiferta či Jana Skácela, jehož smuténka se prochází po polích a zpívá též v mnoha básních Goldstein.

David Jirsa: Pochmurný debut Kláry Goldstein, in Aluze 2012, č. 2, s.84, též [online] dostupné zde.

Jan DROZD

* 27. 1. 1914, Bordovice
† 15. 8. 2005, Třinec

drozdNarodil se do zemědělské rodiny na rozhraní Valašska a Lašska, která se v roce 1922 přestěhovala na východní Slovensko do Stráže poblíž města Čopu. Docházku do měšťanské školy ukončil v roce 1929 v Užhorodě, maturoval v roce 1933 na učitelském ústavu v Mukačevě v roce 1933 a doplňující maturitu absolvoval na gymnáziu v Užhorodě roku 1935. Mezi lety 1933–1936 působil jako učitel na obecné škole v Kušnici na Podkarpatské Rusi, kde se intenzivně věnoval studiu ukrajinských nářečí a ruského jazyka. Následně nastoupil vojenskou službu ve Valašském Meziříčí. Těsně před jejím ukončením se 23. 2. 1939 oženil s učitelkou Marií Stiksovou (rozvedli se v roce 1961). Po uzavření českých vysokých škol navštěvoval kurzy v Brně a Praze, ve kterých přednášeli uvolnění profesoři vysokých škol. Po okupaci a maďarském záboru části Slovenska Drozd odešel na Moravu, kde nejdříve žil a učil ve Valašském Meziřící (1939–1941), následně v Zubří (1941–1945) a nakonec v Bohumíně. V letech 1950–1957 studoval externě češtinu a dějepis na FF UP v Olomouci. Roku 1954 se stal vedoucím literárně dramatické redakce Československého rozhlasu v Ostravě. V roce 1962 uzavřel druhý sňatek s režisérkou Věrou Pražákovou. Po Drozdovu aktivním zapojení do demokratizačního procesu v roce 1968 následovalo jeho politicky motivované propuštění z rozhlasu, Drozd se musel začít živit jako závozník Pozemních staveb v Ostravě. Následoval zákaz publikační činnosti a rozmetání sazby románu Člověk pro jeden život. Krátce, před odchodem do důchodu v roce 1974, působil jako učitel na Frenštátsku.

Drozd do literatury vstoupil roku 1943, během něhož začal publikovat drobné prózy v Lidových novinách. Později pravidelně přispíval také do Květů, Lidové demokracie, ostravských periodik Nové svobody, Červeného květu, Moravskoslezského večerníku, Moravskoslezského dnu, ale také opavské Alternativy Novy aj. Napsal rovněž řadu literárních pořadů pro rozhlas a scénářů realizovaných Československou televizí v Ostravě (např. pohádky nebo inscenaci Horká stezka režírovanou Františkem Mudrou 1978).

V tvorbě Jana Drozda, byť prozaika, pozorujeme jako vedoucí princip lyrismus. Lyrické prvky prostupují všechny roviny a prvky vyprávění – téma, děj, postavy a jejich vnitřní svět. S výjimkou prvotiny Sedláků z Velkého dvora jsou všechny prózy zprostředkovány ich-formovým vyprávěním (přičemž vypravěč bývá i přímým účastníkem děje). Na lyrizaci se podílí i jazyková stránka Drozdova díla, užití lyrických obrazných prostředků a rytmizace věty. V této souvislosti můžeme pozorovat určitý tvůrčí odklon od vypravěčské tradice objektivizující, kronikářské a příklon k moderním, progresivním tendencím v literatuře. U Drozda se neztrácí ale ani princip epický, naopak fabule a syžet u něj mají naprosto jasné obrysy. Za Drozdovo životní téma můžeme označit střet jedince s velkými dějinnými událostmi. V této rovině Drozdovo dílo překračuje hranice existencialismu, splývání Drozdových subjektů a objektů, obhajoba existence před bytím a tedy individuální subjektivity v mezních situacích, volby sebe sama, svobody a nezbavení člověka zodpovědnosti za běh dějin.

Drozdův knižní debut Sedláci z Velkého dvora nesoucí podtitul Román vyšel v roce 1947 a v témže roce za něj autor získal i cenu v soutěži Evropského literárního klubu. Je to román kolonizační, zachycující osudy jedné české rodiny, která na základě pozemkové reformy získala půdu po vysídlených Maďarech na východním Slovensku v okolí města Čopu. Drozd sugestivně popisuje zápas kolonizátorů s neúrodnou půdou, která jim byla přidělena (navzdory slibům, že na ně čeká úrodná černozem), o zúrodňování zrádných bažin, trýzeň nekonečných such a zničujících záplav, nepřátelství místních obyvatel, zejm. Maďarů, kteří kolonizátory považovali za zloděje půdy. Drozd v románu zachytil celé dějinné období, které ohraničil lety 1922 a 1938. Román v podstatě končí vyhnáním bývalých kolonistů, kteří zúrodnili dříve často ladem ležící pole či pastviny a zpětným záborem „starých“ území Maďarskem po podepsání Mnichovské dohody v září 1938. Hlavní postava Petr Rubeš, býval rolníkem, pak však mu- sel nastoupit do továrny a k práci v zemědělství se znovu dostal díky pozemkové reformě. Ztělesňuje poctivého, nezdolného, tvrdě pracujícího muže, kterému práce na poli blízko Čopu vezme málem vše včetně lidství. Jan Drozd sice vysoko staví budovatelské cíle kolonizátorů, cení si vlastností, jako jsou poctivost a především pracovitost, ale zároveň odmítá bezduchou práci, která lidi připravuje o jejich duše: „Práce se spojila v dravý proud a strhla vše s sebou. Odssála lidem i myšlenky. Sedláci se předhánění ve vstávání a v tom, kdo déle vydrží do noci. Pole je hltá, ani v noci jim nedá spát. Provrtávají se jím a ono jim dává svou tvářnost. Není Rubešů, Šnajdrů, Hubáčků, jsou jenom muži, schýlení nad polem, seschlí a šediví jako zem. Jsou jenom vyčnívajícími hrboly země, velikými hroudami, které se kymácejí za pluhem, u koní a s motykou. Tělo i duše se mění v hlínu“ (Sedláci z Velkého dvora, s. 103) Autor v díle prokázal jazykový cit a to nejen zachycením autentické mluvy různých národností a etnik (Rusínů, Maďarů, Čechů, Slováků, Židů, Cikánů), ale také užíváním například aliterace nebo jiných poetizujících prostředků: „Déšť. Déšť. Zvířata natáhla bolavé krky a chvěla se rozkoší pod drobnými kapkami. Lidé si nechali téci kapičky po tváři. Stékaly jim na rty do koutků úst. Chutnali chladivou příchuť oblohy“ (tamtéž, s. 73).

Kontrastní protipól k textu Sedláci z Velkého dvora představuje Drozdův román Dlouhá noc nesoucí podtitul Karpatská romance (1961). Jeho děj se také odehrává na východě Československé republiky na Zakarpatské Rusi. Ústředním místem je smyšlená karpatská vesnice Kolje, do které v polovině třicátých let dvacátého století přichází na své první učitelské místo čerstvý učitel Vítězslav Formánek. Formánek dostal nelehký úkol založit českou školu v zapadlém koutu republiky a zajistit tak kvalitní, centralizované československé vzdělání a kulturní rozvoj na Podkarpatské Rusi. Nejedná se o kolonizační román ve stejném smyslu jako v předešlém případě, místo sedláků a rolníků svádějících boj s neúrodnou půdou a nepřízní počasí v rovině, sledujeme souboj zástupce inteligence s negramotností, zaostalostí a chudobou v izolovaných horských končinách republiky. Jak napovídá podtitul, Karpatská romance, jedná se o romanci a to nejen v prvém plánu o romanci mezi Formánkem a Rusínkou Sášou (rovněž učitelkou, která převzala ruskou školu v obci), ale i o romanci v obecnějším slova smyslu – romantický zápas jedince proti systému, všemožným překážkám a úskalím. Tímto romantickým hrdinou je v románu zejména postava Karla, lesního manipulanta, který bojuje za práva lesních dělníků a za sociální spravedlnost ve společnosti. V krizových březnových dnech 1939 při pokusu dostat se zpátky do Československa se Formánek se Sášou připletou do přestřelky, ve které Sáša zahyne (tragické ukončení romance). Při pokusu utéct z obleženého města (při cestě uvízli v Chustu) je zastřelen i Karel (naplnění tragického údělu romantického hrdiny). Drozd opět umně zobrazuje problematiku etnických, národnostních a politických střetů (na malém prostoru se střetávají židé, Rusíni, Maďaři, Čechoslováci, Rusové, Ukrajinci, Němci, nacionalisté, komunisté, fašisté, Sičovci) v období dějinných zvratů.

Drozdův románový triptych uzavírá Švestkový dvůr z roku 1966. V něm autor v podstatě zkombinoval postupy obou předešlých románů. Hlavním hrdinou je chlapec Jiří, syn zámeckého zahradníka, který v polovině třicátých let přišel o místo v nejmenovaném jihomoravském městysi. Rodina byla zvyklá na určitý životní standard, jelikož otec byl zahradníkem s úctyhodným životopisem a pracovními pozicemi u různých šlechticů ve Vídni, v Budapešti, v Miškolci, Satu Mare a to již za Rakouska-Uherska. Ačkoliv otec mluvil čtyřmi jazyky a měl zkušenosti a kontakty na významné osoby, jediné místo, které se mu podařilo sehnat, byla pozice zahradníka na starém panském dvoře poblíž Komárna na jižním Slovensku. Jednalo se o deputátnický dvůr obývaný sedláky a pasáky dobytka (obdobně jako v Sedlácích z Velkého dvora) spravovaný správcem, v jehož službách byla rodina zahradníka zaměstnána. Celý příběh je vyprávěn z dětské perspektivy hlavního hrdiny Jiřího (nazývaného Pišta, protože místní nebyli schopni jeho jméno vyslovit). Nevinným dětským nazíráním je zobrazeno ponížení rodiny na úroveň negramotných volařů a rolníků, ale i další ponižování otce a samotného Jiříka ze strany správce a jeho rodiny (přičemž ještě nedávno patřily do stejné společenské třídy). Kvůli odlehlosti dvora Jiří přestal chodit do školy a začal nejdříve pást dobytek, později se začal „vyučovat“ u otce zahradničení. Drozd zobrazuje podobná témata – chudobu, sociální nerovnost, etnické a národnostní střety, dějinné události i dílčí události ze života na dvoru (záplavy, svatba a s ní spojené místní tradice). V Drozdově tvorbě sledujeme dvě tendence: za prvé přibývá válečných motivů a válečných scén a za druhé postupně narůstá implementace ideologii. Pokud ještě v prvotině Drozd předkládá sociální otázky, nečiní tak ještě v duchu komunistické ideologie, ale zejména v budovatelském duchu výstavby poválečné republiky a morálky jednotlivce. V Dlouhé noci si vypomáhá vedlejší postavou radikálního, romantického bojovníka za práva pracujícího lidu Karla, k jehož názorům zůstává přece jen hlavní hrdina poněkud skeptický a střízlivý. Ve Švestkovém dvoru ovšem Jan Drozd ideologizuje jednoznačně a otevřeně. Deputátníci se ve dvoře postaví proti správci, převezmou dvůr a nastolí samosprávu. „Jednoho dne dostal otec zprávu od národního výboru, aby se vrátil do městyse M., že má opět převzít zámecký sad. Pro otce i matku to byl slavnostní den. Věděl jsem, že po celou dobu v Silvatanyi po tom dnu toužili“ (Švestkový dvůr, s. 136).

Drozdův Odvážný Boj (1954), respektive jeho druhá verze nesoucí název Po nebezpečných stopách (1963) je kratším prozaickým textem (na pomezí novely a románu) určeným pro mládež. Jádro příběhu, které tvořené vyprávěním lesního adjunkta, rámuje do kulis výpravy třídy základní školy na brigádu do Beskydských lesů. Po dni vyplněném výsadbou nových stromů, žáci vyslechnou vyprávění lesníka Josefa Rajduzska o protinacistickém odboji ve zdejších lesích. Josef vzpomíná, jak se za války v oblasti začali objevovat partyzáni a jak se Němci mstili na místním obyvatelstvu za jakoukoliv i domnělou pomoc jim poskytnutou. Josefovi rodiče jsou spolu s dalšími lidmi odvedeni gestapem a Josef se přidává sám k partyzánům a účastní se několika bojových výprav. Text má výchovný charakter a má dorost varovat před hrůzami války: „‚Hoši a děvčata,‘ řekl po chvíli učitel, ‚jsem rád, že jste slyšeli, jak těžce jsme osvobozovali vlast, kolik bylo obětí a kolik bylo mezi lidmi hrdinů. Válka je hrozná. Buďme šťastni, že patříme mezi ty, kteří proti ní bojují. Záleží na každém z nás, zvláště na vás, aby se válka neopakovala. Buďme raději hrdiny v práci, ve zvelebování naší země… Ale teď už rychle spát…‘ […] Pojednou se však ozval Šímův hlas: ‚Kluci, co říkáte? Zítra uděláme o řádek víc‘“ (Po nebezpečných stopách, s. 140–141).

Člověk pro jeden život měl být Drozdovým životním dílem zachycujícím největší soudobé drama – kolektivizaci venkova. Románový text pak obsahuje ještě upřesnění tvůrčího záměru: „Nešlo však konkrétně o toto téma, ale o lidský osud, o tragédii moderního člověka, který proti své vůli je sevřen v soukolí doby a prožívá zcela jiný život, než si zaslouží, než si přál a vždy s osudným koncem smrti. […] Zachytit dějinnou epochu v osudech jednoho gruntu, konec tisícileté selské tradice, o jejím smrtelném zápase. O střetu rodičů a dětí. Generační román. Můj román. […] Osud našeho gruntu mě vzrušoval. Otevíral se mi do šíře i do hloubky. Tragický konec otce i matky, i můj osud a mého bratra. Dotýkal se bezpočet věcí, sedal mi na duši jako mlýnský kámen a vláčel jsem jej dnem i nocí“ (Člověk pro jeden život, s. 50-51). Drozd v románu psaném mezi roky 1966 a 1968 zachytil poměry na slezské vesnici v období od konce druhé světové války do konce padesátých let, a to zprostředkováním osudů Pavla Krhuta a jeho rodině. Krhut, aby na rodném statku nepřekážel, se po válce vydává do pohraničí, kde se stane úspěšným ředitelem státního statku po odsunutých Němcích. S únorem 1948 vstupuje do komunistické strany, ačkoliv mu její politika není blízká, ale nechce přijít o práci, kterou má rád. Krhut je ale bezelstný,  do určité míry i naivní a současně aktivní i schopný, tudíž se dříve nebo později zákonitě dostane do střetu s nejrůznějšími funkcionáři a politiky. Postupně selhává ve své funkci a také jako manžel i otec. Po událostech v srpnu 1968 byl rukopis románu v nakladatelství Práce zadržen, sazba rozmetána a vydání zastaveno. Román ovšem vyšel pod názvem Emauzy a pod pseudonymem Jan Pastor v Curyšském nakladatelství Konfrontace roku 1979. Domácího vydání se román dočkal až v roce 1991, a to v poněkud jiné podobě. V curyšské verzi totiž byly vynechány závěrečné části románu, které zachycují psychické zhroucení hlavního hrdiny a jeho následnou rekonvalescenci a návrat do Emauz, kde se jeho životní pouť uzavírá.

Pohřbívání živých (1993) je prvním Drozdovým románovým počinem po vynucené publikační odmlce. Jak autor uvádí v úvodu „Není to dokumentární práce, jde o výpověď.“ A dále pokračuje: „O tom všem jsem toužil vyprávět, ulehčit svému svědomí, román jako osvobozující zpověď“ (Pohřbívání živých, s. 9). Autor tedy čtenářům předložil osobní zpověď člověka, který se s odstupem jedné generace pokouší vyrovnat nejen s událostmi vážícími se k roku 1968, ale především se svou vlastní rolí v těch- to událostech. Ačkoliv Drozd věnuje velký prostor popisu toho, jak probíhaly liberalizační procesy na jaře a létě 1968 v Ostravě (zejména v prostředí ostravského rozhlasu) a následné ukončení a nastoupení tzv. normalizace, vlastní jádro knihy spočívá až v její druhé části, kdy je protagonista propuštěn ze své pozice v rozhlase, zanedlouho jej následuje i jeho manželka. Drozd velmi citlivě zaznamenal, jak změněná situace, tlak okolí a okolností způsobil rozklad jejich vztahu. Román přesvědčivě zprostředkovává skutečnost, že hrůzy a následky normalizace nespočívaly pouze v materiální likvidaci jedinců (v jejich odstranění např. do dělnických profesí), ale v tom, že lidem byl vnucen k žití úplně jiný život, že o jejich osudu rozhodoval někdo „shora“, aniž by měli možnost vlastního rozhodování.

Svazek Smutek z milování – Život na hraně Drozd složil ze dvou celků. Smutek z milování vyšel v roce 1990 a jedná se o soubor pěti milostných balad. Drozd seřadil balady chronologicky a zachytil různé podoby nešťastné (povětšinou tragické) lásky – balada dětská, jinošská, studentská, manželská a sta- řecká. Život na hraně je cyklus vzpomínkových povídek, které autor nechtěl vydat samostatně, a proto vyšel v kombinaci se Smutkem z milování, čehož se Jan Drozd bohužel již nedožil (kniha vyšla 2006). Spojení těchto titulů je zprostředkováno prostřednictvím zralého vypravěče, který příběhy předkládá s nadhledem i jasným odstupem daným autorovým pokročilým věkem. V Životě na hraně se vrací k událostem z druhé světové války, k Mnichovské zradě, do hospodářské krize, vypráví o životě na hraně historické doby a nenásilně spisovatel přechází do křehké roviny stáří – života na hraně smrti.

„Stále jsem nevěděl, co se vlastně stalo, jen matně jsem si uvědomoval, že jsem po druhé operaci a do- sud žiji, že takhle spoután budu ležet celý den a celou noc, snad celý týden a ještě déle, v tenatech, bez hnutí. Sáhl jsem si tajně na břicho. Byla na něm široká náplast, snažil jsem se rozpomenout, co se vlast- ně stalo. Udivovalo mě, že pořád ještě žiji, ale nebyla v tom živelná radost, jen chabé vědomí, jakési tušení, že všechno je jen daň při zúčtování. Povšiml jsem si, že již podruhé prošla kolem mne vizita bez povšimnutí. Byl jsem přesvědčen, že v očích lékařů jsem odepsán, zabírám jim lůžko s železnou ohrád- kou, protože ještě žiji… Nemohl jsem usnout, neon mi svítil do očí, měl jsem pocit, že nikdo netuší, jak těžce svádím poslední zápas. Přál jsem si, aby o tom věděli alespoň mi nejbližší, že neumírám lehce, dusím se, nemohu dýchat, ležím jako pod vodou, a netopím se, ale nemohu se nadechnout. Nemohu dýchat!“ (Smutek z milování – Život na hraně, s. 221–222).

Nevydán doposud zůstává Drozdův cyklus minipovídek Hovory pod hladinou ze šedesátých let, kterými autor bezprostředně reagoval na tehdejší společenské a kulturní dění a z nichž některé vyšly časopisecky. Obdobný osud sdílí i dětská kniha Podivuhodná dobrodružství Murky, Bužindy a Cupitálka o pouti třech loutek světem, kterou Jan Drozd napsal již v první polovině devadesátých let, ale která nevyšla kvůli bankrotu nakladatelství Optys.

Drozd stál u obnovení velké diskuze okolo autorství Slezských písní, která se rozhořela v literárněhistorických kruzích mezi lety 2001–2004. První kolo diskuze se odehrálo na stránkách časopisu Dokořán, bulletinu Obce spisovatelů, v letech 2001 a 2002 za účasti Jiřího Urbance a Drahomíra Šajtara. Drozd formuloval deset problémů týkajících se Slezských písní. Situace se vyhrotila v momentu, kdy Jan Drozd svá tvrzení vydal knižně pod názvem Autoři Slezských písní (2003). V publikaci podrobněji objasnil své názory na spoluautorství Ondřeje Boleslava Petra a Vladimíra Vaška na slavné sbírce. Následovala ostrá polemika sledovaná i laickou veřejností. Drozd se posléze rozhodl soustředit své poznatky do Otevřeného dopisu vědeckým literárním institucím aneb Autoři Slezských písní (2005), ve kterém žádá o vytvoření týmu nestranných expertů, kteří by se problematice věnovali. Na Drozdovu stranu se přidal i hudebník a zpěvák Jaromír Nohavica, což někteří Drozdovi odpůrci využili pro svou argumentaci, že jak Drozd, tak jeho zastánci jsou neodborníci. Spor zůstal nerozřešen, na čemž se jistě podepsal i Drozdův nečekaný odchod.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Sedláci z Velkého dvora (P 1947); Odvážný boj (P 1954); Dlouhá noc (P 1961); Po nebezpečných stopách (P 1963), Švestkový dvůr (P 1966); Emauzy (P 1979, Curych, pod pseudonymem Jan Pastor); Smutek z milování (PP 1990); Člověk pro jeden život (P 1991, přepracovaný román Emauzy); Pohřbívání živých (P 1993); Pátá dimenze (P 1999); Smutek z milování (Milostné balady) – Život na hraně (PP 2006).
Účast ve sbornících a antologiích: Příběhy temnot v české literatuře 19. a 20. století (PP 1999, ed. I. Slavík).
Odborné monografie: Autoři Slezských písní (2003); Otevřený dopis vědeckým literárním institucím aneb Autoři Slezských písní (2005).
Studie a odborné články: Slezské písně s otazníky, in Dokořán 2001, č. 20; Ještě jednou a naposled Petr Bezruč, in Tvar 2004, č. 6.
Ostatní články a studie: Petr Bezruč je ve mně: K Šajtarovu hodnocení publikace Autoři Slezských písní, in Alternativa 2003, č. 3/4.
Literární pořady podle záznamů rozhlasového archívu (výběr): Akátový květ (Život deputátníků na statcích z minulých dob), Československý rozhlas Ostrava 28. 5. 1961; Ostravské kukátko, Československý rozhlas Ostrava 26. 12. 1961; Louka čerstvě posečená (spoluautorka Eva Šimková), Československý rozhlas Ostrava 24. 6. 1962; Svět nemá konec (spoluautor Vlastimil Nepeřil), Československý rozhlas Ostrava 29. 10. 1962; Nepřátelé (Črta z květnových dnů), Československý rozhlas Ostrava 6. 5. 1966; Nemluvte při jídle (Fejeton), Československý rozhlas Ostrava 11. 12. 1966; Opovážlivé listy, Československý rozhlas Ostrava 14. 5. 1967; Dvě variace na jedno téma (Spoluautoři Oldřich Prokop, Karel Čejka, Karel Biňo- vec), Československý rozhlas Ostrava 4. 4. 1968; Hovory pod hladinou (Pásmo povídek), Československý rozhlas Ostrava 25. 4. 1968); První večer, Československý rozhlas Ostrava 30. 5. 1968; Cesta do skleněného světa, Československý rozhlas Ostrava 12. 10. 1968; Jak jsme pochovávali Národní frontu, Československý rozhlas 23. 10. 1968; Člověk pro jeden život (Úryvek z chystaného románu), Ost Československý rozhlas Ostrava 24. 11. 1968; Pozdní setkání, Český rozhlas Ostrava 26. 3. 1969; Infarkt, Český rozhlas Ostrava 1. 9. 1990; Škola zločinu, Český rozhlas Ostrava 3. 11. 1990; Hovory o literatuře (s Miroslavem Stonišem. S ukázkou z Pohřbívání živých a minipovídkou Vrány a lidé), Český rozhlas Ostrava 10. 2. 1991; Hrani- ce strachu, Český rozhlas Ostrava 15. 4. 1991; Pohřbívání živých (Četba na pokračování), 7 částí, Český rozhlas Ostrava únor–březen 1992); Juliška, Český rozhlas Ostrava 16. 9. 1992; Sublimé, Český rozhlas Ostrava 11. 11. 1992; Bálint, Český rozhlas Ostrava 24. 2. 1993; Listování (Záznam z večera k 80. naro- zeninám J. D. „Člověk pro jeden život“ z ostravského Divadla hudby z 27. 1. 1994), Český rozhlas Ostrava 20. 2. 1994; Dlouhá noc – vzpomínka na Podkarpaty, Český rozhlas Ostrava 31. 8. 1995; Veselé Vánoce, Český rozhlas Ostrava 25. 12. 1995; Praktikant, Český rozhlas Vltava 27. 1. 1999; Rozkaz, Český rozhlas Vltava 20. 8. 1999; Pátá dimenze, Český rozhlas Vltava 12. 10. 1999; O třech kamarádech, Český rozhlas Ostrava 13. 3. 2000.

LITERATURA

Knižně: J. Kunc: Slovník českých spisovatelů beletristů 1945-1956 (1957); O. Rafaj – Zdeněk Robenek: Doslov in Černá země (1962); M. Baláš: Kulturní místopis Novojičínska (1967); Svatava Urbanová: Česká literatura pro děti a mládež na Ostravsku po roce 1945 (1984); F. Knopp: Česká nezávislá literatura v ohlasech (1994); O. Šuleř: Paměť domova (1994); J. Strnad: Panoptikum (1999); L. Kněžek: Pouť za pravdou života: čtení o životě a tvorbě Jana Drozda (2006), M. Stoniš: Jak jsem se pokusil napsat doslov a jak jsem nakonec místo toho napsal Janu Drozdovi dopis, třebaže jsem věděl, že mi nakonec nezbude, než si s bolestí v srdci přiznat, že jeho adresu už nikdy nikde neseženu, doslov in Smutek z milování (2006).
Studie a články: O. Rafaj: Literatura v kraji v roce 1961, in Červený květ 1962, č. 1; B. a.: Nahlížíme přes rameno do rukopisu prozaika Jana Drozda, in Kulturní měsíčník 1990, č. 3; O. Šuleř: Důvěrné dialogy (komentář), in Moravskoslezský den 7. 4. 1990, Příloha; -št-: Děj osvobozený z pout zvyku (poznámka k vydání knihy Smutek z milování), in Nové knihy 1991, č.1/2; (škv) (= Richard Škvařil): Člověk pro jeden život (poznámka k vydání knihy Člověk pro jeden život), in Nové knihy 15. 5. 1991; M. Stoniš: Přežil svůj čas (poznámka k vydání knihy člověk pro jeden život), in Moravskoslezský den 18. 6. 1991; A. Gulová: Kam se poděl ostravský samizdat, in Tvar 1992, č. 3; M. Zelinský: „Gubernia moja rodnaja, otvratítel‘naja.“, in Tvar 1995, č. 7; D. Šajtar: K dílu spisovatele Jana Drozda, in Alternativa nova 16. 10. 1995, č. 2; V. Novotný: Podkarpatoruský fenomén a česká próza, in Tvar 1997, č. 10; D. Šajtar: Panoráma české prózy severový- chodní provenience, in Host 1997, č. 7; Red.: [Cenu Leopolda Vrly…], in Tvar 2000, č. 3; J. Král: Rozhořel se nový spor o to, kdo napsal Slezské písně, in Lidové noviny 18. 9. 2003; J. Slomek: „Hon na Bezruče“ trvá už více než sto let, in Lidové noviny 18. 9. 2003; J. Mlejnek – J. Slomek – V. Šlachrt: Co vám kazí náladu?, in Reflex 2003, č. 40; A. Kvasnička: Nekamenujme Bezruče, in Lidové noviny 13. 11. 2003; D. Šajtar: Paskvil, in Tvar 2003, č. 19; Z. Smolka: Jak udělat z básníka zloděje cizích veršů, in Tvar 2004, č. 3; Z. Smolka: Záměna žánrů: Ad Drozd, J.: Ještě jednou a naposled Petr Bezruč, in Tvar 2004, č. 10; D. Šajtar: Paskvil na druhou: K Drozdově „odpovědi“ na Šajtarovo hodnocení knihy Autoři Slezských písní, in Tvar 2003 č. 19, Alternativa plus 2003, č. 3–4, Alternativa plus 2004, č. 1/2 [Polemika; s dovětkem Sdělení redakce o ukončení polemiky.]; M. Blahynka: Ahasver svědomím Čechů, in Haló noviny 23. 7. 2004; P. Pešatová: Ostravské celebrity křtily v Librexu, in Moravskoslezský deník 22. 5. 2006.
Recenze: Sedláci z Velkého dvora: J. Honzík, Kulturní Politika 21. 11. 1947; E. F. Míšek, Národní Osvobo- zení 12. 11. 1947; J. K. Beneš, Socialistická revue 1947/48, č. 2/3; J. Machoň, Svobodné noviny 5. 2. 1948; -zal- (= H. Hrzalová), (též Odvážný boj a Dlouhá noc), Tvorba 1962, č. 6 * Odvážný boj: O. Sirovátka, Lidová demokracie 19. 3. 1954; -zal- (= H. Hrzalová), (též Sedláci z Velkého a Dlouhá noc), Tvorba 1962, č. 6 * Dlouhá noc: Z. Malý, Ostravský kulturní zpravodaj 1.–15. 1. 1962; O. Rafaj, Nová svoboda 6. 3. 1962; J. Svoboda, Červený květ 1962, č. 7; -zal- (= H. Hrzalová), (též Sedláci z Velkého dvora a Odvážný boj), Tvorba 1962, č. 6 * J. Filip, Karpatská romance, Nové knihy 1968, č. 25; -vbk-, Večerní Praha 9. 8. 1968; I. Zítková, Rudé právo 9. 8. 1968; F. Benhart, Plamen 1968, č. 10 * Po nebezpečných stopách: Jiří Svoboda, Nová svoboda 13. 12. 1964 * Švestkový dvůr: B. a., Orientace 1966, č. 3; O. Rafaj, Nové knihy 1966, č. 16; K. Čejka, Ostravský kulturní zpravodaj 1966, červen; A. Sivek, Červený květ 1966, č. 7; O Sirovátka, Zlatý máj 1966, č. 10; V. Frýbová, Impuls 1967, č. 1 * Emauzy: J. Dresler, Národní politika (Mnichov), 1979, č. 7/8, příloha Zvon; K. Nešvera, Magazín. Literárně zábavný časopis s náručí humoru, satiry a informací (Curych) 1979, č. 7/8; A. Opasek, Nový život. Měsíčník Cyrilometodějské ligy pro kulturu a život z víry. (Řím) 1981, č. 7/8 * Smutek z milování: -št-, Moravskoslezský den 1. 2. 1991; S. Bartůšková, Tvorba 1991, č. 36/37 * Člověk pro jeden život: J. Svoboda, Lidová demokracie 7. 9. 1991 * Pohřbívání živých: L. Soldán, Próza o osmašedesátem, Svobodné slovo 24. 3. 1994; J. Urbanec, Moravskoslezský den 5. 4. 1994; V. No- votný, Tvar 1994, č. 9; V. Števa (= Š. Vlašín), Naše pravda 25.–31. 5. 1994, příloha Pecka; pek (= M. Pet- říček), Literární noviny 1994, č. 36; F. Všetička, Alternativa 1994, č. 1; R. Steinová, Tvar 1995, č. 9; * Pátá dimenze: L. Knězek, Hlasy muzea a archivu ve Frenštátě pod Radhoštěm 2000, č. 1/2 * Autoři slezských písní: P. Kovařík, Večerník Praha 13. 8. 2003; J. Peňás, Literární noviny 2003, č. 36, příloha Nové knihy; -jas- (=Jaromír Slomek), Lidové noviny 4. 9. 2003 * Smutek z milování (milostné balady) – Život na hraně: J. Bachtík, Literární noviny 2006, č. 30; J. Šlosar, Haló noviny 4. 8. 2006.
Rozhovory: J. Drozd, Červený květ 1965, č. 6; J. Drozd, Červený květ 1966, č. 4; J. Drozd, Moravskoslezský večerník 27. 1. 1969; V. Juřina, Moravskoslezský večerník 25. 9. 1990; F. Sekanina, Tvar 1995, č. 7; M. Švi- hálek, Moravskoslezský den 2. 9. 1995, příloha Den na víkend.
Medailony a k životním jubileím: O. Šuleř, Červený květ 1964, č. 1; K. Biňovec, Ostravský kulturní zpra- vodaj 1964, leden; J. Šavrda, Nová svoboda 25. 1. 1969; M. Stoniš, Moravskoslezský den 22. 1. 1994; O. Šuleř, Moravskoslezský den 27. 1. 1994; J. Svoboda, Lidová demokracie 13. 4. 1994; J. Urbanec, Vlastivědné listy Slezska a severní Moravy 1994, č. 2; L. Knězek, Hlasy muzea a archivu Frenštátu pod Rožnovem 1999, č. 1/2; L. Knězek, Pouť za pravdou života: K devadesátce spisovatele Jana Drozda, Alternativa plus 2004, č. 1/2; L. Knězek, Hlasy muzea a archivu Frenštátu pod Radhoštěm 2003, č. 4; A. Zemančíková, Týdeník Rozhlas 2006, č. 42; B. Navrátil, Moravskoslezský deník 1. 2. 2014.
Nekrology: -šk-, Lidové noviny 19. 8. 2005; M. Stoniš Moravskoslezský deník 20. 8. 2005; J. Sekera, Haló noviny 26. 8. 2005; L. Knězek, Hlasy Muzea ve Frenštátě pod Radhoštěm 2005, č. 1/4; (red.), Vzpomíná- me-, Dokořán 2005, č. 35; J. Urbanec, Dokořán 2005, č. 35.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Pastorův román navazuje na solidní tradici českého venkovského románu, ale není to kniha tradicionalistická. Uchvacuje čistým jazykem s poetickou inspirací, který v exilové literatuře běžné vulgarismy užívá jen tam, kde je to funkční a nutné a když chce náznakově, ne naturalisticky své postavy charakterizovat. Autor žije v Československu a skrývá se za pseudonymem. Z Edice Petlice se mu nevyrovná skoro nic. Hlavní postavou románu je selský syn Pavel Krhut, který po maturitě pracuje doma u otce a po válce, aby udělal místo bratrovi, odejde do pohraničí, kde se stane úspěšným ředitelem státního statku. Odsun Němců a „zlatokopové“ v pohraničí jsou vylíčeni věcně, bez kolportážního přehánění. Tento zdrženlivý odstup a jemné psychologické odstínění odlišují Pastora příjemně od plakátového socialistického realismu. Bez násilné for- my koláže dovede autor do svého vyprávění vložit také anekdoty, partajní hantýrku, ateistická rozumování a dokonce i krátké filozofické texty. Máme tu tedy také mistra kompozice. Po únoru 48 vstupuje Krhut do strany, protože má rád svou práci, ale straně od začátku nevěří. Svou aktivitou a bezelstností přirozeně na partajní satrapy z ONV, KNV a KSČ nestačí, a tak postupně selhává jako manžel, i otec i ve svém povolání. Pastorova kniha poví o poválečném Československu víc než vědecké analýzy.

J. Dresler: O socialismu realisticky, in Národní politika (Mnichov) 1979, č. 7/8, s. 121–122, příloha Zvon, s. 5.

Juxtapozice nevede k rozbití románové struktury, nýbrž naopak: vede nejen ke kombinaci principů – v tom případě by šlo o mechanismus málo tvůrčí – ale k vzájemnému prolnutí, integritě, srostitému tvaru. U Drozda právě fakt, že nad vlastním dějem dominuje autorův vztah k ději a subjektivní a reflexní prvky, umožňuje kompatibilitu celku – takto díky tomuto vztahu, který je principální, dotvořuje Drozd svého jedinečného, neopakovatelného, jednotně členěného, ústrojného románového těla.

D. Šajtar: K dílu spisovatele Jana Drozda, in Alternativa nova 1995, č. 2, s. 6.

Nehotový polodokument Drozdův variuje omšelé téma perzekuce reformního komunisty po srpnu 1968. (Aby mi bylo rozuměno, ani slovem se nedotýkám skutečných lidských osudů, které bez ohledu na míru vlastního zavinění jsou vždy bolestivé, mluvím o jejich „zeznakovění“ v textu, a tedy jejich povážlivé tendenci typizovat.) Postava redaktora ostravského rozhlasu přichází z historického bezčasí, jsou jen šedesátá léta, nic jim nepředcházelo, žádné procesy, žádný Únor, žádné divoké odsuny Němců, nic, co utvářelo černé díry mizerie v našich dnešních i minulých charakterech. Redaktor neví nic o této minulosti, o roli státostrany, slzí nad osobní tragédií hodného prezidenta Svobody, jako by nebylo jeho temné role v letech čtyřicátých, ale i šedesátých. Neumělé dialogy spolu se zatvrzelých stranickým žargonem (rozuměj stranu komunistickou) a absencí jakéhokoliv nápadu odsuzují knihu do postavení prvního rozvrhu textu, po němž by soudný autor ke druhé redakci už ani nepřistoupil.

R. Steinová: Zpozdilé reportáže, in Tvar 1995, č. 9, s. 21.

Drozdovo sepětí s přírodou nevylučuje ani předtuchu, zlou náladu, znamení, tak jakou součástí pověrečných povídek tradovaných přírodním lidmi. Najednou to, co jsem slýchal od babičky, slyším i od něj: „Nesmíš se vracet, špatně se ti povede!“ Je to i moje dětství a život na vesnici. Jan Drozd si mě ale získal především milostnými baladami, Smutkem z milování. Už v baladě Piroška je onen nádherný svět Jendova dětství u líné Tisy. Děvčátko Piroška – jeho malá nevěsta s horečnatýma modrýma očima, ale také lekníny, stulíky, kosatce, konvalinky, ředkvičky, střevlíci i mravenci, kvetoucí akáty, slzy a smrt.

J. Šlosar: Smutek za vším krásným, in Haló noviny 4. 8. 2006, s. 2.

Autorka hesla: Barbora Malíčková (2015)

Eva DANIŠOVÁ

* 15. 3. 1959, Ústí nad Orlicí

danisovaRozená Peštová, vyrůstala v České Třebové a v péči prarodičů, kteří pocházeli ze Slovenska (z obce Markušovce u Spišské Nové Vsi). „Povídky jsem napsala z úcty k mým prarodičům, protože jsem je nesmírně milovala. Jako mladá jsem nedokázala docenit jejich lásku, ale když jsem je ztratila, teprve mi došlo, jak moc mě oba milovali.“ (Romaňi luma – Romský svět 2012) Absolvovala mediální kurz na Vyšší odborné škole publicistiky v Praze (1997–1998). Poté vystudovala dálkově na Evangelické akademii v Praze Střední sociálně právní školu (absolutorium 2004). Ze zdravotních důvodů přerušila dálkové studium Charitativní a sociální práce na Univerzitě Palackého v Olomouci (studovala zde v akademickém roce 2010/2011). Ve školním roce 2012/2013 spolupracovala s projektem Romský mentor, realizovaným občanským sdružením Romea, který se věnuje integraci znevýhodněných dětí prostřednictvím realizace volnočasových aktivit z oblasti umění a kultury na školách. Pracovala s dětmi na Základní škole praktické Česká Třebová, poté se stala terénní sociální pracovnicí. Píše romsky a česky. Překládá z romštiny do češtiny.

Publikuje od počátku devadesátých let. Její tvorba se objevila nejprve v časopisech Amaro lav a Romano kurko. V roce 2007 se zúčastnila literární soutěže v romštině nazvané Cena Mileny Hübschmannové, což ji podnítilo k další tvorbě. V rámci projektu Šukar laviben le Romendar / Romové píší…, iniciovaným o. s. Romea, který byl realizován na webových stránkách www.romea.cz na konci roku 2010, publikovala povídky Usmrkaná holčička jak panenka / Ľimaľi čhajori sar rakľori, Jak mě dědeček vystrašil / Sar daranďiľom le papustar a O mém dědečkovi / Pal miro papus. Další ukázky z její prozaické tvorby se objevily v časopisech Lačho lav (báseň E daj tut bararel…, 1990, č. 11), Romano džaniben (povídka Pal miro papus / O mém dědečkovi, ňilaj/léto 2008), Tvar (úryvek z novely Mít někoho svého, 2013, č. 12) a Plav (ukázka z povídkového cyklu Moji milí, 2011, č. 11) a v rubrice Čítárna na webových stránkách nakladatelství Kher (povídky Balíky a Kozačky). Danišová překládá pro magazín Romano voďi. Její autorská pohádka O dvou kočičkách / Paj o duj mačkici byla zařazena do metodické příručky ROZUMMĚNÍ. Literatura Romů ve výuce (nejen) romských žáků (2013), vytvořené k výuce literatury psané romskými autory na základních školách. Povídky Usmrkaná holčička jako panenka a Kozačky byly přeloženy do němčiny a vyšly v antologii maďarských, českých a slovenských romských autorů Roma-Autoren erzählen… Kurzgeschichten und Gedichte aus Ungarn, Tschechien und der Slowakei (2013).

Danišová se dále podílela na přípravě audio materiálů k výuce romštiny pro jazykovou úroveň A1 a A2 – cílová skupina žáků jedenáct až šestnáct let (dostupné zde).

Tvorba Danišové zahrnuje doposud kratší prozaické útvary – autorské pohádky, vzpomínkové povídky a novelu ze současnosti. Do výboru pohádek na motivy klasických romských námětů a autorských pohádek Otcův duch a jiné pohádky romských autorů (2012) přispěla autorka texty Čardášová princezna a O dvou kočičkách. První pohádka staví na klasickém schématu novelistické pohádky s tradičními romskými motivy (hudba, housle, tanec, zpěv) – krásná princezna si vezme za muže jen takového, „který bude hrát, jako by slavík zpíval, a tančit jako laně za letního svítání“ (Otcův duch a jiné pohádky romských autorů, s. 54). A podává i jednu z možných variant vysvětlení, proč je hudba Romů spjatá mimo jiné i s houslemi. Všechny prince předčí syn hajného. Jeho hra okouzlí princeznu a celé království natolik, že „od té doby housle nechybí v žádném romském království“ (tamtéž). Druhá, zvířecí pohádka, poukazuje na povrchnost některých bohatých lidí, pro něž je důležitější pouze to, co je vidět navenek.

Sbírka romské narativní prózy Moji milí (2014) byla pojmenována podle autorčina cyklu vzpomínkových povídek. Tento cyklus zahrnuje texty Moji milí, Jak mě dědeček vystrašil, Usmrkaná holčička jako panenka, Balíky, Zajda a Kozačky. Autorka v nich vzpomíná na své dětství prožité u prarodičů, přičemž chová k lidem, kteří ji vychovali, hlubokou lásku a úctu, i když se s nimi v názorech v dětství a dospívaní ne vždy shodovala: „Nevím, kdo z nich mě měl víc rád, jestli babička, nebo děda, protože oba dva na mě nedali dopustit. Nikdy mi ani slovíčkem neublížili. Dali mi tolik lásky, že z ní dodnes čerpám“ (Moji milí, s. 9). Návraty do dětství však nejsou nostalgickými ohlédnutími za nenávratně ztracenou idylou. Naopak: přímočaré vhledy do každodenních situací poukazují na spory mezi prarodiči, které vyústily až v jejich rozluku, a na složitou životní situaci rodiny na pokraji chudoby. Na druhé straně je vyzdvihována pospolitost rodiny, kdy jedna část zůstala na rodném Slovensku a ta druhá, ke které patří i vypravěččina rodina, začala nový život v českých zemích. Dalším tématem cyklu je kontrast tradičního života Romů a moderního světa. Babička byla negramotná, řídila se selským rozumem, ctila tradice, věřila v nadpřirozené síly a jejich magickou moc. Dědeček gramotný byl, měl mnoho kontaktů s lidmi z širokého okolí, šel takříkajíc s dobou; možná proto jejich vztah ztroskotal. Své vnučce však chtěli oba zajistit milující rodinné zázemí.

Novela Mít někoho svého (2014) je zasazena do současnosti. Příběh rozvedené sociální pracovnice Jitky je rozvržen do dvanácti kapitol. Hlavní postava je i vypravěčkou příběhu; děj je prokládán Jitčinými vnitřními monology, v nichž uvažuje nad svou situací a promýšlí svá další rozhodnutí. Sedmačtyřicetiletou Jitku před rokem opustil manžel kvůli mladší milence. Děti s bývalým manželem kvůli jeho pracovní vytíženosti neměla. Je sama a svoji samotu překonává soustředěním se na práci a pravidelnými návštěvami u rodičů. Namísto péče o vlastní děti se stará o děti v dětských domovech: „přemýšlím, jak bych se chovala ke svému dítěti. Jaký bychom spolu asi měly vztah? Byla bych dobrá matka? To už nezjistím“ (Mít někoho svého, s. 153). K ráznému rozhodnutí změnit samotářský život ženy středního věku ji přivedl případ dospívající Aranky z dětského domova. Dívka přišla do dětského domova v raném dětství; oba rodiče byli zbaveni práv na dítě poté, co ji zanedbávali a za překročení zákona odsouzeni k odnětí svobody. To však Aranka netuší a chtěla by se s nimi setkat, což je ze zákona a pravidel dětského domova vyloučené: „Kořeny, to je to, co dětem z děcáků chybí. Materiální zabezpečení, jistota teplého jídla a postele jsou proti touze někam patřit mizivá hodnota. […] V době puberty přijdou otázky, pochybnosti a hlavně sny, které nejsou reálné. Maminka je sen, stejně jako rodina“ (tamtéž, s. 152). Jitce se přes usilovnou spolupráci s organizací pro vězně sice nepodaří zařídit dívce setkání s rodiči, ale díky konzultacím se sblíží. Jitka nemůže Arance nahradit rodinu, ale může jí poskytnout pocit, že někam patří, že se může někam vracet a nebude odkázaná jen sama na sebe. Rozhodne se změnit práci, která je sice smysluplná, ale ubíjí ji. Opět pomáhá lidem, tentokrát jako terénní sociální pracovnice, a utvrzuje se v tom, že nelze lidi posuzovat jen podle toho, jak žijí teď. Velká míra tolerance a pochopení jí poskytuje možnost přiblížit se k lidem-klientům a pracovat s nimi na zlepšení nebo alespoň ne zhoršení jejich životní situace. Soustředí se na budování přátelských vazeb k Arance. Našla snad konečně nový smysl života.

BIBLIOGRAFIE
Beletrie: Čardášová princezna / E Čardaška, O dvou kočičkách / Paj o duj mačkici, obě in Otcův duch a jiné pohádky romských autorů (e-book 2012, eds. I. Hlaváčková, L. Houdek, R. Patočková); Moji milí / Mire Kedvešne, Jak mě dědeček vystrašil / Sar daranďilom le papustar, Usmrkaná holčička jako panenka / Ĺlmaľl čhajori sar rakĺori, Balíky / O balika, Zajda / Zajda, Kozačky / O čižmi, vše in Moji milí. Sbírka romské narativní prózy (e-book 2014, eds. L. Houdek, R. Patočková, R. Berkyová); Mít někoho svého, in Irena Eliášová – Jana Hejkrlíková – Iveta Kokyová – Eva Danišová: Slunce zapadá už ráno. Sborník současné ženské romské prózy (2014).
Překlady: O bocana pal tovarňakero thuvalo (orig. Čápi z továrního komína), in L. Jílková: Housenka na kdouloni (2012); P. Doležalová – C. Koky – J. Šejvl: Romové a drogy. Průvodce nejen pro rodiče (nedatováno); G. Deméter: O chytrém, ale prolhaném zloději Bajcůrovi (rozhlasový pohádkový muzikál 2016, R. M. Bureš; romské verze písní a jazyková spolupráce E. Danišová).
Studie a články: Luhačovice a překlady do romštiny, in Sjednoceným jazykem / Jekhetaňarďa čhibaha. Sborník z 2. semináře o romském jazyce, Luhačovice 2005 (2006, ed. J. Červenka); Vlado Oláh byl pokorným člověkem, [online] Romea.cz 31. 1. 2012, dostupné zde; Paťiv – Ještě víme, co je úcta. Vyprávění, úvahy, pohádky, in Romano džaniben 2014, č. 2; Splněný sen na cestě za Kali Sárou, patronkou Romů, [online] Romea.cz 2. 6. 2016, dostupné zde.

LITERATURA

Knižně: Úvod. Na skok v jiném světě, in Otcův duch a jiné pohádky romských autorů (e-book 2012, eds. I Hlaváčková, L. Houdek, R. Patočková); Danišová Eva, in ROZUMMĚNÍ. Literatura Romů ve výuce (nejen) romských žáků (e-book 2013, eds. L. Houdek, R. Patočková); Úvod. Vlastní život – bez obalu, in Moji milí. Sbírka romské narativní prózy (e-book 2014, eds. L. Houdek, R. Patočková, R. Berkyová); K. Ryvolová, in Irena Eliášová – Jana Hejkrlíková – Iveta Kokyová – Eva Danišová: Slunce zapadá už ráno. Sborník současné ženské romské prózy (2014).
Články: I. Hlaváčková: Spisovatelka Eva Danišovávprojektu Romskýmentor: společněkúspěchu, [online] Romea.cz, 28. 2. 2013, dostupné zde; M. Neuhöferová: Měsíčník Host: Kniha Slunce zapadá už ráno posouvá zažitý pohled na romskou tvorbu, [online] Romea.cz, 20. 3. 2015, dostupné zde.

Recenze: Otcův duch a jiné pohádky romských autorů: L. Jandáková, Romano džaniben 2012, č. 1; K. Ryvolová, Romano voďi / Romská duše 2012, č. 12 * Slunce zapadá už ráno: A. Scheinostová, Host 2015, č. 3; K. Čopjaková, Respekt 2015, č. 11; M. Polák, ČRo Radio Wawe – On Air 21. 5. 2015, dostupné zde; A. Palán, Hospodářské noviny 19. 6. 2015, příl. Ego!, č. 16. Rozhovory: L. Viková, Romano džaniben 2008, ňilaj/léto; Romaňi luma – Romský svět 2012, dostupné zde.
Medailon: L. Jandáková, Romea.cz 8. 11. 2010, dostupné zde.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Zatímco tři první prózy se odehrávají přiznaně v romském prostředí, objevují se v nich romská slova i romské problémy typu diskriminace, poslední povídka od Evy Danišové nazvaná Mít někoho svého tyto jmenovatele nesdílí. […] I tady se řeší vztahy mezi muži a ženami, ale už bez násilí. […] Příběh nemá ostrou pointu, na stáří a samotu neexistuje záplata.

K. Čopjaková: Od osady k paneláku, in Respekt 2015, č. 11, s. 54.

Nejdále je tomuto ukotvení Eva Danišová, která svým textem Mít někoho svého vytváří v souřadnicích romského psaní zcela nový typ hrdinky — rozvedenou sociální pracovnici, jejíž jediné spojení s Romy představuje mladičká klientka Aranka. Bez „alibi“ etnické tvorby vykračuje próza Danišové nejvýrazněji směrem k mainstreamu. Jako součást tohoto souboru však povídka rozšiřuje záběr romského psaní, což rozhodně není bez významu.

A. Scheinostová: Čtyřikrát Romkou, in Host 2015, č. 3, s. 90.

Poslední nejzdařilejší povídka Mít někoho svého hovoří o sociální pracovnici Jitce, která se rozhodne pomoci odloženému dítěti, kterého se zřekli rodiče (kriminálník a alkoholička). Jenže jak dítěti vysvětlit, že setkání s rodiči nemusí být tím nejlepším nápadem? Jitka, sama nešťastná a nespokojená ve svém osobním životě, v děvčeti vidí podvědomě dceru, kterou nikdy neměla. A místo aby se snažila řešit své problémy, upíná svou pozornost k případu, kde její intervence může mít jen velice limitovaný – a jestli vůbec – pozitivní výsledek.

M. Polák: Kniha Slunce zapadá už ráno ukazuje, že mají Romové stejné problémy jako ostatní. ČRo Radio Wawe – On Air 21. 5. 2015, dostupné zde.

Autorka hesla: Aneta Damborská (2016)

Standa ČERNÝ

* 29. 5. 1984, Šternberk

cernyVlastním jménem Stanislav Černý. Po maturitě na Gymnáziu ve Šternberku byl přijat na Filozofickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, kde v letech 2003–2007 studoval bohemistiku, studia však nedokončil. Během studií působil jako redaktor regionálního magazínu Šternbersko a nezávislého olomouckého literárního časopisu Těžkoříct. Svými texty přispíval rovněž do periodik Host, Psí víno nebo Dobrá adresa. V letech 2011–2015 byl zastupitelem obce Huzová, poté se stal skladníkem. Ve volném čase se věnuje fotografování.

Debutoval v roce 2008 sbírkou Na vlastní kůži verše, která obsahuje básně z let 2004–2006. Kniha je členěna na čtyři oddíly. V prvním, který nese název Vně mě, najdeme spíše básně kratšího rozsahu, jež vznikly v roce 2004. Již při přečtení prvních veršů je výrazně patrná autorova snaha o stylistickou neobvyklost, ústící však nejednou v nesrozumitelnost sdělení. Verše navíc působí poněkud roztříštěně, jsou plny neologismů a záměrných syntaktických odchylek: „strach – ach jo – je hlava dole / kam se koukám – do kroku / v klidu je bojím – vypadat přát“ (Na vlastní kůži verše, s. 9). Již ve druhém oddílu Katarakta (2004–2005) však Černý tyto prvky mírně oslabuje a přidává na popisnosti. Třetí část nazvaná Tatáž? (2005–2006) je co do rozsahu nejdelší, obsáhlejší jsou i jednotlivé básně. Každé z nich předchází citace z děl českých a světových spisovatelů. Poslední oddíl s názvem Záměr sbírky Nestavěno (2005–2006) opět předkládá především autorovu hru s nejrůznějšími formami básní.

Netradiční práci s jazykem nabízí také Černého druhá sbírka Jsem v rozpacích, jež vyšla v roce 2015. Básně, které vznikaly v letech 2006–2014 jsou rozčleněny do dvou oddílů (Jsem v rozpacích a Nevím, jak to vím). Černý i tentokrát ve svých verších sází především na rozrušování slovních a syntaktických vazeb, vytváří novotvary. V jednotlivých básních je možné sledovat náznaky různých rčení, přísloví či frází. Texty, které zahrnují jak verše vážné, tak ironické, představují především autorovu intimní životní zpověď s přesahy ke společenské problematice. Černý ve svých verších usiluje poukázat na neustálé „opakování světa“, na to, že všechno již bylo jednou řečené, napsané, s ničím novým již nelze přijít.

 

BIBLIOGRAFIE
Beletrie: Na vlastní kůži verše (BB 2008); Jsem v rozpacích (BB 2015).

 

LITERATURA
Recenze (výběr): Na vlastní kůži verše: P. Čermáček, Weles 2008, č. 35/36; M. Chocholatý, Host 2008, č. 8; M. Jareš: Výlov, Tvar 2008, č. 12; V. Kremlička, A2 2009, č. 2; P. Štengl, Psí víno 2008, č. 44.

 

UKÁZKY Z OHLASŮ:

Autor si rád ukazuje ve Vladimíru Holanovi, ale když ho pak uctívá verši, je to až na úkor nesrozumitelnosti [sic!] větší než takzvané nesrozumitelnosti holanovské: „Lenost / okonat nechtěnou hlínu stínů nepadá ani – – – / to pro lenost, která se neříká, leč opakuje, je – / horuje se pro tu ovšem oprávněnou vášeň, / ale hlína schne – stabilně prchám, strkaje / prsty do sebe na tvary, / které okonat a zrána mít co k čemu, / je jako opouštět svou hroudu.“ Sympatické je udržení se v této póze celou dobu, avšak nesympatická je únavnost, plytkost a chtěnost tohoto gesta. Ztrácím se v něm, chybí mi vlastní smysl takových chrlených katedrál, může se totiž takhle pokračovat pořád dokola, věčně, stále bez začátku a konce. I takové může být básnění, i takovým způsobem lze vyjádřit něco, co nejsem schopen vyslyšet: vidím jen poušť a kamenné obří duté sochy slov. Chybí jim něco, čím by zaujaly – ovšem jsem třeba i špatný čtenář tohoto typu veršů.

M. Jareš: Výlov, in Tvar 2008, č. 12., s. 19.

Místy nelze nemít dojem, že spíše než o poezii jde o pomstu češtině (či češtinářce?): „dráha je měkký průlin večera / stanice je noc / se leká / jeho naší seismicky / svlečená / krajina klečela před oknem / v kupé / po mně dupe kouř“; „úplněk se udělal za mého svědka svítání“. Čtenář se přes podobná houští jen stěží prodírá k významům, prodere-li se, nic oslnivého ho nečeká. Mladicky silácké deklamace a gesta, útržky událostí a mnoho psaní pro psaní. A pokud se někde mihne silný přesvědčivý obraz, je vzápětí nemilosrdně znásilněn: novotvary, chybnými (pravděpodobně úmyslně) slovesnými tvary, fragmentalizací [sic!], neúčelnou inverzí…

P. Čermáček: Kolik básníků se protáhne nebeskou škvírkou… : Telegrafické recenze, in Weles 2008, č. 35/36, s. 192–194.

Je zřejmé, že autor má cit pro jazyk i nesporné básnické vlohy, nicméně sbírka jako celek kvalitní není. Na čtenáře se valí verše v podobě jakéhosi tematického pel-melu. Častá je mnohomluvnost, zřejmá zejména z delších textů, které se roztékají k bezbřehosti. Autor zkouší všechno, co se dá. Spisovný kód střídá hovorovostí, poetismus vulgarismem, civilnost patosem. Všechno je ovšem jaksi překombinováno, vnitřní soudržnost je často naleptávána manýrou. U konzistentnějších kratších textů autor více spoléhá na jazyk. Bohužel v těchto textech asi nejvíce ulpívá na povrchu.

M. Chocholatý: Osmero bočních cest, in Host 2008, č. 8, s. 64–65.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY:
SCPXFoto

 

Autorka hesla: Marie Hučínová (2016)

Kateřina DUBSKÁ (vl. jm. Kateřina Bačová)

* 1. 1. 1965, Teplice

dubskaPo absolvování Střední odborné školy knihovnické v Brně studovala v letech 1984–1988 andragogiku a sociologii dospělých na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, kde získala i titul PhDr. „Studium v Olomouci je pro mne stále dobou první nabyté svobody, přestože v té době byla filozofická fakulta stále silně pod vlivem komunistů. I tak se na ní dalo mávat křídly, vést neustále nějaké důležité debaty a bohémsky žít.“ (z osobní korespondence s A. D. 2015) V roce 1994 spoluzaložila nakladatelství Computer Press, specializující se na vydávání počítačové literatury a knih o digitální fotografii. Ve vydavatelství odborné literatury o architektuře a stavitelství ERA (2000–2006), kterého je rovněž spoluzakladatelkou, působila jako odborná redaktorka. Byla hlavní iniciátorkou respektovaného odborného periodika o architektuře a stavitelství ERA 21. V roce 2001 založila Nadační fond Verda na podporu romských studentů, který je financovaný výhradně ze soukromých zdrojů a ve kterém zastává pozici předsedkyně správní rady. Významnou měrou se podílela na brněnské komunální politice. Zasadila se o vznik občanské koalice Nádraží v centru (2003/2004), jež usilovala o zachování vlakového nádraží ve středu města. Občanské sdružení Brno, věc veřejná, které spoluzaložila, iniciovalo debatu o kvalitě brněnského veřejného prostoru. V letech 2006–2010 reprezentovala stranu Zelených v zastupitelstvu městské části Brna – Nový Lískovec. Byla šéfredaktorkou zpravodaje Nového Lískovce Lískáček (2001–2014). V magazínu Žlutý jí vyšel fejeton Já a moje kozy (2015, č. 4). V komunální politice a regionálním tisku se podepisuje jak vlastním jménem Kateřina Bačová, tak pseudonymem Kateřina Dubská. Kromě autorské tvorby se věnuje ekologickému zemědělství.

Kateřina Dubská vstoupila do literatury bez předchozích beletristických zkušeností románem Člověk Gabriel (2013). Nastoluje v něm otázku životních hodnot, tolerance a svobody. Formou vyprávění v první osobě zachycuje v chronologickém sledu životní příběh romského obchodníka s koňmi Gabriela. Román je rozdělen na dva díly a epilog, z nichž každý díl je uvozen prologem. První část líčí Gabrielův život od počátku dospělosti do jeho svatby, druhá příjezd novomanželů na jihovýchodní Moravu a jejich život až do hrdinovy smrti. Gabrielovo vyprávění začíná v době, kdy se stal podle rodových tradic mužem a kdy se vydal do vzdálenějších krajin s ostatními muži za výdělkem. Nelze však přesně určit dobu, ve které se příběh odehrává. Mužští potomci kočovného romského kmene se vydali hledat práci „toho roku, kdy zima byla příliš krutá a jaro stále nepřicházelo“ (Člověk Gabriel, s. 13). Několik temporálních indícií ovšem v textu lze přece jen identifikovat: Kočovníci se ucházejí o práci na první železniční trati ve Vídni; dále je připomenuto, že nedávno pozbyl platnosti zákon umožňující pronásledovat kočovné Romy; posledním vodítkem je Gabrielova smrt, která nastane těsně po skončení velké války, čili první světové. Protagonistova životní pouť je tedy zasazena někde mezi čtyřicátá léta devatenáctého století a první dvacetiletí století dvacátého. I přes klíčové historické souvislosti zůstává atmosféra prodchnuta do jisté míry pohádkovým laděním, s rysy magického zaříkávání. Gabrielovo vyprávění se snaží navodit dojem orálnosti, simuluje způsob, kterým si příběhy předávali jeho předci z generace na generaci bez možnosti zápisu. Barvitý jazyk ovšem působí místy přece jen knižním dojmem, například kvůli užití inverzního slovosledu. Nejčastější jazyková ozvláštnění představují přirovnání vycházející z flóry i fauny a pak také z romských zvyklostí. Protagonista Gabriel vnímá svět skrze všechny své smysly: „Třeba už nikdy nechytím velkou rybu, tam daleko určitě není taková řeka jako ta moje, která se místy zelená do žluta do hněda stejně jako oči mé matky a mých sester. Oči, co svítí ze snědých tváří mezi černými copy kývajícími se jako ohony koní, mezi kterými jsem se od malička batolil“ (Člověk Gabriel, s. 13). Vedle dominujícího spisovného jazyka se v řeči postav objevuje po příjezdu na Moravu slovácký dialekt. Odlišnost mezi vídeňským měšťanským a kočovným romským prostředím zdůrazňuje užívání německých, respektive romských slov, typických pro danou kulturu. Zdůrazňování romských zvyků ukazuje jednak na jejich sílu, kterou v komunitách působily, ale také kontrast mezi odlišnými kulturami: „Až později mi řekla, že když u nich někdo nazývá dívku husičkou, říká o ní, že je hloupá. Jenže u nás tak nazýváme ty nejkrásnější dívky s nejsvětlejší pletí“ (Člověk Gabriel, s. 143). Obyčeje a rituály Gabrielových předků i současníků pěstované od narození do smrti člověka doprovázely odnepaměti úst- ní vyprávění, hudba a tanec. Rodina a pospolitost byly jejich nejvyššími životními hodnotovými atributy. Gabriel se je rozhodl dobrovolně přetrhat. Zamiloval se do „bílé“ dívky Apolonie z moravského Slovácka, která byla zvyklá na usedlý život a nechtěla se ho vzdát. Následoval ji do jejího rodného kraje, vyhlášeného mimo jiné pěstováním meruněk, z čehož pramenilo i něžné oslovování nastávající manželky – Meruňka. Na těžce vybudovaném gruntě mohl pěstovat řemeslo svých kočovných předků – koňské handlířství, ve kterém zúročil svou lásku ke koním a „šestý“ smysl neboli intuici, jehož prostřednictvím s nimi mohl promlouvat: „Vždy jsem býval jiný než ostatní z mé rodiny. […] A už jako malý chlapec jsem slyšel, co mi zvířata říkají“ (Člověk Gabriel, s. 19). Celým textem se line několik motivů, které se pojí s hlavní postavou: Gabriel se často řídí podle svých snů, které mu pomáhají v zásadních otázkách životního směřování. Opakuje se motiv cesty a větru, odkazující ke kočovnému životu jeho lidu a intenzivně prožívané svobodě. Druhým výrazným leitmotivem je láska – k rodině, k ženě Meruňce a dětem, a také ke koňům. Láska, která dovede rozproudit i uhasit vášně dřímající v člověku podobně jako přátelství k těm, kteří hlavní postavě v těžkých chvílích pomohli nebo jí pomohli. Posledním výrazným prvkem textu je kontrast: Gabriel se odlišuje od rodného romského etnika, ještě výraznější je rozdíl mezi ním a obyvateli Vídně a Slovácka. Protagonista nepociťuje nechuť se zařadit, pouze chce zůstat věrný svým zvykům, které se někdy podstatně odlišují od obyčejů místních usedlíků. Trvá dlouho, než jej přijmou mezi sebe takového, jaký je a jaký chce zůstat. Gabrielova manželka Meruňka si zpočátku možná ani neuvědomuje, v jak odlišných světech se oba narodili, neuvědomuje si, že nemůže po svém muži chtít, aby se vzdal části sebe sama, jež ho utváří. Pro společné soužití je potřeba kompromisu, vzájemné tolerance, naučit se respektovat jeden druhého. Manželé k těmto schopnostem dospívají až na prahu stáří, po bohatě prožitém životě v kraji pod buchlovským zámkem: „To špatné odlétlo s vichřicemi, které vždy přijdou, aby vymetly poslední smítko ze světnice špinavé svárem. […] Bylo jen málo okamžiků, které zanechaly v paměti mých letokruhů černé znamení smutku a zloby“ (Člověk Gabriel, s. 153).

Druhý román Dcery (2015) tvoří s Člověkem Gabrielem volnou dilogii. Na pozadí politických a kulturně společenských změn v Československu, resp. České republice celého dvacátého století a počátku století jedenadvacátého postihuje osudy dětí Josefky, Gabrielovy dcery. Jediná dcera obchodníka s koňmi se s mužem a dětmi přestěhovala z moravského venkova do Prahy. Vyprávění sleduje rodovou linii Josefčiných dcer a příběhy jejich rodin. Životy Josefčiných synů jsou líčeny ve zkratce a případně v souvislosti s událostmi v životě jedné ze sester. Tak jako v předchozím románu, ani v tomto se autorka nesnaží nahlížet na lidské jedince černobílou optikou. Ač jedním z motivů, procházejícím celým textem, je síla žen (duševní, ale i fyzická), která jim pomáhá překonat peripetie rodinné i zvraty vyvolané zvenčí politickými událostmi, i ony mají své slabé stránky, nebo jsou poznamenány údělem, který na ně po přeslici přechází. Tato „rodina plná amazonek“, jak se její členky často samy charakterizují, je založena na vzájemné pospolitosti, pevných a neochvějných vztazích, rodově a citově zakořeněných. Na nově příchozí, kteří se do ní přiženili, mohl tento způsob sdílení rodinných tragédií působit nevraživě: „Obzvlášť ženy a dívky měly oči různých odstínů zelené se žlutou linkou kolem panenek a ve všech bylo jakési tajemství, které dráždilo. Smutek, kterým je nakazila jejich matka, tajemství ukryté za někdy příliš upřeným pohledem, který vám pronikal až pod kůži.“ (Dcery, s. 29) Románovou ságu uvozuje motto Stephena Chboskyho o možném chápání pojmu láska a zakončuje ji rovněž citát, a to o pojetí štěstí od Zygmunta Baumana. Obě citace poskytují vodítka k tomu, jak text interpretovat. Jak má vypadat láska mezi partnery a v rodině a jak definovat štěstí? To jsou hlavní otázky, na něž hledá autorka odpověď. Román je rozdělen do čtyř částí, které jsou dále děleny do pojmenovaných kapitol, a epilogu Sbohem… Odehrává se v Praze a postupně se přesouvá do Teplic, do Brna a nakonec na východomoravský venkov. Začíná před druhou světovou válkou a je doveden až do počátku 21. století. První část je soustředěna na vývoj vztahu Drahy – jedné z Josefčiných dcer, a jejího prvního muže Josefa Ptáčka (Vlka). Z tohoto vztahu se narodí dvě dcery; druhorozená Štěpánka se stala hlavní postavou druhé části vyprávění. Ani Štěpánce, podobně jako její matce a babičce, se nedaří najít muže, s nímž by mohla sdílet zbytek života, jenž by jí poskytl oporu, lásku a zázemí. Jako v případě Drahy následovaly nejprve neshody, ústící v rozvody a s nimi spojené stěhování z místa na místo. Z prvního, předčasně ukončeného manželství se narodí dcera Katka. Její životní příběh popisují další dvě části knihy a s ní je příběh doveden až do současnosti. Kateřina se rozhodne změnit úděl, který dostala do vínku a který vystihuje jedna z jejích tet: „To je snad prokletí, co to jen v sobě máme, že si zaručeně vždycky vybereme špatně, jako by pro nás na světě neexistoval jediný slušný chlap?“ (Dcery, s. 352). Ačkoliv Kateřina zažila několik fatálních milostných nezdarů, nevzdala se. Vždy se dokázala postavit na vlastní nohy, své děti vede k témuž a po prozření z promlčených trpných rodinných ran se snaží o jejich znovuotevření a vyčištění. Spokojený vztah najde až po čtyřicítce, když už v něj snad ani nedoufala. A spolu s životní rovnováhou možná konečně pochopí, jak žít život vedle muže: „ona se konečně musí naučit stavět si mantinely, nepřekračovat je a jeho naučit je respektovat“ (Dcery, s. 586). Stejně jako u románové prvotiny využívá autorka i zde širokou škálu jazykového výraziva, které jí čeština nabízí. Trsy metafor, metonymií a přirovnání dokáže vykreslit emocionální rozpoložení hrdinů i svět okolo. Typické je užití dlouhých souvětí, které nabývají na rozsahu rozvíjejícími přívlastky. Aby autorka dokázala zobrazit různé úhly pohledu na jednu postavu či událost, střídá několik vyprávěcích forem: vypravěčem je buď jedna z postav, nebo je vypravěč tradiční vševědoucí er-formový, nebo je sice er-formový, ale nahlíží na fikční svět skrz některou z postav. Promluva vypravěče-postavy také román cyklicky uzavírá. Vyprávět totiž začíná nejprve Dražin budoucí muž Ptáček; jemu také patří promluva v epilogu. Obdobně jako v Člověku Gabrielovi i zde nastalo symbolické rodové smíření až po smrti. Ptáček a další Katčini mrtví předkové jsou vyvoláváni při procesu psaní o rodinné historii, jímž se Kateřina snaží dobrat se podstaty rodových neštěstí a pochopit sebe sama.

BIBLIOGRAFIE
Beletrie: Člověk Gabriel (R 2013, též jako e-book 2013); Dcery (R 2015, též jako e-book 2015); Malé zázraky (PP 2016).

LITERATURA
Studie a články: J. Horváthová: Gabrielovi lidé na pozadí historických souvislostí, in Člověk Gabriel (2013), s. 323–331.
Recenze: Člověk Gabriel: K. Kubíčková, MF Dnes 23. 3. 2013 (příl. Víkend); R. Mothejzíková, [online] Kultura21.cz 28. 7. 2014, dostupné zde; M. Nyklová, Biblio 2013, č. 6; K. Špidla, [online] Český rozhlas – České Budějovice 24. 1. 2014, dostupné zde.
Rozhovory: H. Černohorská, MF Dnes 21. 4. 2013; M. Losekoot, [online] Martinus.cz 5. 8. 2013, dostupné zde; J. Šimáková, [online] Rádio Stisk 26. 4. 2014, dostupné zde; K. Žídková, KNIHCENTRUM revue 2014, č. 4; J. Vykoupilová, [online] Apetýt, Český rozhlas Brno 20. 11. 2015, dostupné zde; D. E. Holá, Vlasta 2016, č. 11; J. Poncarová, [online] Sidonie 29. 6. 2016, dostupné zde.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Autorka prokázala odvahu pustit se do tématu, které je kontroverzní i dnes, a přitom dokázala vyjádřit přednost cikánů, aniž by zamlčovala ty vlastnosti, které jsou přinejmenším problematické. Usnadnila si úkol trochu tím, že děj posunula daleko do minulosti, ale nešlo jí o postižení tohoto etnika, chtěla ukázat, jak žil hrdina jejího románu, člověk, který sice neuměl číst, ale miloval koně a rozuměl jejich řeči, takže je mohl i léčit.

M. Nyklová: Tři debuty, in Biblio, 2013, č. 6, s. 14.

Próza se pohybuje na pomezí historické fikce a magického realismu. Z literárního hlediska se jedná o průměrný, nicméně řemeslně zvládnutý text, jehož největším pozitivem je sice očekávaný, avšak poutavý příběh hlavního hrdiny. Jde o postavu dostatečně nosnou, aby udržela čtenáře v napětí celých 330 stran. Svým původem se vymyká většinové společnosti, svými vlastnostmi a také vztahem s „gádžovskou“ dívkou Meruňkou zase mentalitě svého původního kmene.

K. Špidla: Kateřina Dubská: Člověk Gabriel, [online] Literární matiné, Český rozhlas – České Budějovice, 24. 1. 2014, dostupné zde.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

autorčina webová stránka |  autorčin blog
autorčin fejeton Já a moje kozy v časopise Žlutý 2015, č. 4.

Autorka hesla: Aneta Damborská (2015)