Standa ČERNÝ

* 29. 5. 1984, Šternberk

cernyVlastním jménem Stanislav Černý. Po maturitě na Gymnáziu ve Šternberku byl přijat na Filozofickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, kde v letech 2003–2007 studoval bohemistiku, studia však nedokončil. Během studií působil jako redaktor regionálního magazínu Šternbersko a nezávislého olomouckého literárního časopisu Těžkoříct. Svými texty přispíval rovněž do periodik Host, Psí víno nebo Dobrá adresa. V letech 2011–2015 byl zastupitelem obce Huzová, poté se stal skladníkem. Ve volném čase se věnuje fotografování.

Debutoval v roce 2008 sbírkou Na vlastní kůži verše, která obsahuje básně z let 2004–2006. Kniha je členěna na čtyři oddíly. V prvním, který nese název Vně mě, najdeme spíše básně kratšího rozsahu, jež vznikly v roce 2004. Již při přečtení prvních veršů je výrazně patrná autorova snaha o stylistickou neobvyklost, ústící však nejednou v nesrozumitelnost sdělení. Verše navíc působí poněkud roztříštěně, jsou plny neologismů a záměrných syntaktických odchylek: „strach – ach jo – je hlava dole / kam se koukám – do kroku / v klidu je bojím – vypadat přát“ (Na vlastní kůži verše, s. 9). Již ve druhém oddílu Katarakta (2004–2005) však Černý tyto prvky mírně oslabuje a přidává na popisnosti. Třetí část nazvaná Tatáž? (2005–2006) je co do rozsahu nejdelší, obsáhlejší jsou i jednotlivé básně. Každé z nich předchází citace z děl českých a světových spisovatelů. Poslední oddíl s názvem Záměr sbírky Nestavěno (2005–2006) opět předkládá především autorovu hru s nejrůznějšími formami básní.

Netradiční práci s jazykem nabízí také Černého druhá sbírka Jsem v rozpacích, jež vyšla v roce 2015. Básně, které vznikaly v letech 2006–2014 jsou rozčleněny do dvou oddílů (Jsem v rozpacích a Nevím, jak to vím). Černý i tentokrát ve svých verších sází především na rozrušování slovních a syntaktických vazeb, vytváří novotvary. V jednotlivých básních je možné sledovat náznaky různých rčení, přísloví či frází. Texty, které zahrnují jak verše vážné, tak ironické, představují především autorovu intimní životní zpověď s přesahy ke společenské problematice. Černý ve svých verších usiluje poukázat na neustálé „opakování světa“, na to, že všechno již bylo jednou řečené, napsané, s ničím novým již nelze přijít.

 

BIBLIOGRAFIE
Beletrie: Na vlastní kůži verše (BB 2008); Jsem v rozpacích (BB 2015).

 

LITERATURA
Recenze (výběr): Na vlastní kůži verše: P. Čermáček, Weles 2008, č. 35/36; M. Chocholatý, Host 2008, č. 8; M. Jareš: Výlov, Tvar 2008, č. 12; V. Kremlička, A2 2009, č. 2; P. Štengl, Psí víno 2008, č. 44.

 

UKÁZKY Z OHLASŮ:

Autor si rád ukazuje ve Vladimíru Holanovi, ale když ho pak uctívá verši, je to až na úkor nesrozumitelnosti [sic!] větší než takzvané nesrozumitelnosti holanovské: „Lenost / okonat nechtěnou hlínu stínů nepadá ani – – – / to pro lenost, která se neříká, leč opakuje, je – / horuje se pro tu ovšem oprávněnou vášeň, / ale hlína schne – stabilně prchám, strkaje / prsty do sebe na tvary, / které okonat a zrána mít co k čemu, / je jako opouštět svou hroudu.“ Sympatické je udržení se v této póze celou dobu, avšak nesympatická je únavnost, plytkost a chtěnost tohoto gesta. Ztrácím se v něm, chybí mi vlastní smysl takových chrlených katedrál, může se totiž takhle pokračovat pořád dokola, věčně, stále bez začátku a konce. I takové může být básnění, i takovým způsobem lze vyjádřit něco, co nejsem schopen vyslyšet: vidím jen poušť a kamenné obří duté sochy slov. Chybí jim něco, čím by zaujaly – ovšem jsem třeba i špatný čtenář tohoto typu veršů.

M. Jareš: Výlov, in Tvar 2008, č. 12., s. 19.

Místy nelze nemít dojem, že spíše než o poezii jde o pomstu češtině (či češtinářce?): „dráha je měkký průlin večera / stanice je noc / se leká / jeho naší seismicky / svlečená / krajina klečela před oknem / v kupé / po mně dupe kouř“; „úplněk se udělal za mého svědka svítání“. Čtenář se přes podobná houští jen stěží prodírá k významům, prodere-li se, nic oslnivého ho nečeká. Mladicky silácké deklamace a gesta, útržky událostí a mnoho psaní pro psaní. A pokud se někde mihne silný přesvědčivý obraz, je vzápětí nemilosrdně znásilněn: novotvary, chybnými (pravděpodobně úmyslně) slovesnými tvary, fragmentalizací [sic!], neúčelnou inverzí…

P. Čermáček: Kolik básníků se protáhne nebeskou škvírkou… : Telegrafické recenze, in Weles 2008, č. 35/36, s. 192–194.

Je zřejmé, že autor má cit pro jazyk i nesporné básnické vlohy, nicméně sbírka jako celek kvalitní není. Na čtenáře se valí verše v podobě jakéhosi tematického pel-melu. Častá je mnohomluvnost, zřejmá zejména z delších textů, které se roztékají k bezbřehosti. Autor zkouší všechno, co se dá. Spisovný kód střídá hovorovostí, poetismus vulgarismem, civilnost patosem. Všechno je ovšem jaksi překombinováno, vnitřní soudržnost je často naleptávána manýrou. U konzistentnějších kratších textů autor více spoléhá na jazyk. Bohužel v těchto textech asi nejvíce ulpívá na povrchu.

M. Chocholatý: Osmero bočních cest, in Host 2008, č. 8, s. 64–65.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY:
SCPXFoto

 

Autorka hesla: Marie Hučínová (2016)