Archiv autora: tf

Jitka BRŮNOVÁ LACHMANN

* 27. 9. 1944, Prostějov

brunova-lachmannDo svých šesti let žila s rodiči v obci Stínava (okr. Prostějov), později se rodina přestěhovala do Olomouce. V roce 1961 maturovala na tamním Slovanském gymnáziu. Na Přírodovědecké fakultě Univerzity Palackého vystudovala obory matematika a chemie. Rigorózní zkoušku v oboru matematika úspěšně složila v roce 1976 a získala titul RNDr. Více, než deset let učila na střední škole v Karviné, zde také poznala svého budoucího manžela, házenkáře Františka Brůnu. Od roku 1985 učila na gymnáziu Na Vlčinci v Olomouci a také na místním středním odborném učilišti farmaceutickém. Publikovala v odborných časopisech. Její články však nalezneme také ve společenských periodikách jako je Xantypa nebo Betty – zde jí vyšly také básně. Více než třicet let působila v Jednotě českých matematiků a fyziků. V oblasti umění se veřejnosti poprvé představila v roce 1993. Píše poezii, její obrazy byly zařazeny do knihy vydané společností pro optiku Spojených států amerických. Soustředí se na výtvarné zobrazení jevů z kvantové fyziky, pohyb světla a energií. Častým motivem jsou též stromy, kterým Jitka Brůnová Lachmann přisuzuje status živých bytostí.

Poezie Jitky Brůnové Lachmann vyšla dosud ve třech samostatných sbírkách. Rovněž je svými texty zastoupena v antologii olomouckých výtvarníků a básníků Verše z [(22)2 + 22] ateliérů. Její lyrika se tematicky zabývá vyššími, až metafyzickými aspekty bytí, jevy, které se pohybují mimo sféry běžného vnímání – na stejnou úroveň se světleným vlněním se tak dostává například i láska a lidská existence. Vědecká erudice autorky se projevuje v užívání exaktních vědeckých pojmů. Věda zde dává systém, vytváří pevné obrysy amorfnímu universu: „Postoupit do vyššího patra / Představa se mění v hodnotu / Tajemství života je v přírodních zákonech / V našich rukou je vše / dosáhnout nejvyšších horizontů / Kód osudu / V dolinách je možno se ztratit / Za branami velkého dobrodružství / svítí štěstí / jen z vína pramení náhlá přátelství / nevíme vlastně nic / a bolesti umíme zapomínat” (Brána – Fournierova tranformace, in B. Kolář. Verše z [(22)2 + 22] ateliérů, s. 7). Jitka Brůnová Lachmann rovněž se scenáristou a spisovatelem Milanem Švihálkem sepsala autobiografii Tiché ozvěny světla, v níž chronologicky zprostředkovává vzpomínky na dětství, studium i profesní život, včetně setkání s významnými vědeckými osobnostmi. Knihu doprovází množství fotografií, autorčina výtvarná díla a ukázky její poezie.

BIBLIOGRAFIE
Beletrie: Kometa HUATAKE (BB 1990); Na Vánoce – bílé noce (BB 1992); Stromy a voda (BB 1993); Tiché ozvěny světla (s M. Švihálkem, P 2007).
Účast ve sbornících a antologiích: Verše z [(22)2 + 22] ateliérů (2010, ed. B. Kolář).
Odborná literatura a články: Aplikovaná matematika (1987).

LITERATURA
Články: J. Sulovský: Tiché ozvěny světla, in Týdeník rozhlas 2014, č. 26.
Rozhovory: H. Veličková: Všudypřítomné světlo aneb o vědě, umění a životě, Krok 2011, č. 2.

 

UKÁZKA Z OHLASŮ:

Rok 2015 byl vyhlášen Rokem světla. Co to znamená pro vědkyni a umělkyni Jitku Brůnovou? „Svět, ve kterém žijeme, je vesmír jedenáctirozměrného hyperprostoru, černých děr a bran k multivesmíru. Lidé do vesmíru hleděli po tisíce generací. My však máme tu čest patřit k první generaci, která může tvrdit, že má solidní a racionální a ucelený popis vzniku a vývoje vesmíru. Jde o důsledek nenasytné zvídavosti, neobyčejné představivosti, pronikavých pozorování a neúprosné logiky. Snažíme se budovat mosty mezi vědou a uměním,“ říká. A taková je, nebo se alespoň snaží být poezie Jitky Brůnové.

J. Sulovský: Tiché ozvěny světla, in Týdeník rozhlas, 2014, č. 26, s. 9

Související odkaz:
Portrét Jitky Lachman Brůnové v pořadu České televize Kultura.cz.

Autor hesla: Jiří Vladimír Matýsek (2016)

Zbyněk BENÝŠEK

* 27. 6. 1949, Olomouc

benysekDětství a mládí prožil v Prostějově. V letech 1964–1968 vystudoval v Brně Střední umělecko-průmyslovou školu. V patnácti letech založil společně s Bobem Krčilem bigbeatovou skupinu The Rings, pro kterou začal skládat písňové texty. S Krčilem později vystupovali jako folkové duo. Do roku 1970 studoval na Univerzitě Palackého v Olomouci, kterou opustil, protože nesouhlasil s personálními čistkami a dalšími projevy nastupující normalizace. Odešel do Prahy, kde zpočátku pracoval jako dělník při stavbě metra, později jako rekvizitář ve Filmových studiích Barrandov, byl rovněž dělník v pivovaru a hudebník ve svobodném povolání. V lednu 1977 podepsal Chartu 77 a od té doby pracoval jako topič, domovník a noční hlídač. V Praze byl v kontaktu s undergroundem a okruhem kolem Charty, pomáhal např. rozšiřovat její Infoch, tedy Informace o Chartě. Spolupracoval s neoficiálním písničkářským hnutím Šafrán (jeho členy byli např. Jaroslav Hutka, Vladimír Merta, Vlasta Třešňák, Jan Burian, Zuzana Homolová ad.). V roce 1982 emigroval do Rakouska, kde ve Vídni založil uměleckou revue Paternoster a dlouhodobě spolupracoval s rádiem Svobodná Evropa. Do Prahy se vrátil v roce 1992, spolupracoval s Českým rozhlasem, Českou televizí a věnoval se knižní grafice (před listopadovým převratem připravoval např. knižní grafiku pro exilové nakladatelství Index v Kolíně nad Rýnem). Nadále se zabývá knižní grafikou, typografii a ediční přípravou knih, a to ve své firmě ZB Studio. Žije a pracuje v Praze.

Benýšek své texty od osmdesátých let publikoval v samizdatu, vydával je v exilových časopisech Svědectví, Listy i v jím redigovaném vídeňském Paternosteru. Je autorem kolem sto padesát písňových textů (výbor společně s CD vydán u nakladatelství Galén v roce 2009 jako Světlo, paprsek, třpyt, knihu doprovází reprodukce Benýškových výtvarných prací), zhudebnil také básně Františka Gellnera, Jiřího Wolkera, starofrancouzskou báj Aucassin a Nicoletta a řadu starofrancouzských písní. Vydal čtyři básnické sbírky: Diagnóza a jiné básně; Sonety Platónské jeskyňky a jiné básně; Zápisy 1966–1978 a V Budečský na zahrádce, přičemž poslední dvě jmenované sbírky pouze jako bibliofilie v omezeném počtu výtisků. Je autorem řady povídek, původně šířených v samizdatu, které byly později vydány ve dvou sbírkách – My nejsme vrazi a DramaamarD – a částečně autobiografického románu Loutky boží.

Poezie Zbyňka Benýška – a to včetně jeho písňových textů – se neustále pohybuje mezi dvěma póly, mezi civilním záznamem denní reality a obratem k niternému, spirituálnímu hledání „něčeho“ za naším světem. V básních prvního typu se setkáme s útržky obyčejného života, s na první pohled ne- zajímavými situacemi, které se míhají před očima básnického subjektu: „Před chvílí kolem mne prošel metař / v oranžové blůze zametal listí“ (Světlo, paprsek, třpyt, s. 93). Častým dějištěm Benýškových básní je hospoda (ostatně žižkovský lokál se objevuje i v názvu sbírky Sonety Platónské jeskyňky): „Hospoda hučí / jako salonek třetí třídy / zaoceánského parníku / kde okatá Židovka přemlouvá / (aniž o tom přímo mluví) / mladého studenta práv / (a klaunského čističe bot) / ke sňatku“ (Sonety Platónské jeskyňky a jiné básně, s. 70). Pól druhý představuje formálně vytříbenou část Benýškovy poezie (užívá i pevných forem jako je sonet, který však hravě dovede převrátit a přesto dodržet formální i obsahová pravidla). Tyto Benýškovy básně se pohybují na hranici spirituální poezie. Spirituálno a možnost tázat se po věcech, které člověka přesahují, však nemusí být nutně navázána na osamocenou kontemplaci. Benýšek neopouští své prostředí městské i společenské periferie a s Bohem komunikuje i nad sklenicí piva. Benýškova poezie je pevně ukotvena ve světě, který je tvořen uměním, hudbou i literaturou. Děje se tak skrze častá odkazování na literární vzory, oblíbence (Poe, Goethe, Mácha, Gellner) i muzikanty, kteří utvářeli myšlení Benýškovy generace (Simon a Garfunkel, Leonard Cohen, Jim Morrison, The Troggs). Poezie Zbyňka Benýška je jakýmsi smutným ohlédnutím za uplývající minulostí a pohledem na radostně-neradostnou současnou existenci.

Kniha povídek My nejsme vrazi vyšla v roce 1995 a obsahuje sedm textů (Farářka; My nejsme vrazi; Večírek u dr. Šimona; Valentýnka; Výzkumný ústav; Pád labutě; Tma). Šest z nich bylo napsá- no ještě za totality a vydáno převážně v exilových periodikách (Paternoster a Svědectví), závěrečná povídka poprvé vyšla v Revolver Revue č. 45. Povídky se tu více, tu méně opírají o autorovu vlastní zkušenost se životem v rakouském exilu. Hrdinové textů, často přímo ich-formoví vypravěči, jsou opuštěni, ztraceni ve velkém, neznámém světě, který je nevlídný, sychravý a nepřátelský. Přežití hrdinů je otázkou jejich vynalézavosti. Nejpatrnější je to v textu Výzkumný ústav, v němž se bezejmenný hrdi- na dostává k práci výzkumníka pro OSN, který provádí dotazníková šetření mezi českými emigranty. To se však děje falešně, na základě fiktivních rozhovorů se stále se opakujícími respondenty z řad známých. Důležitější, než samotný dotazník, jsou totiž výzkumným ústavem proplácené jídlo a pití. Hrdina si však chce práci ještě více ulehčit a rozhodne se zkonstruovat robota, který bude zastupovat – příslušně namaskován – respondenty. Benýškovými povídkovými texty, vedle jasného a všeobjímajícího pocitu smutku, prostupuje taky významná dávka absurdity.

Přímým přihlášením k absurdnímu dramatu ve stylu Havla či Becketta, je text Večírek u dr. Šimona, který v repetitivních situacích a opakujících se replikách popisuje nepříliš vyvedený večírek přátel. Výsledkem jejich prázdného setkání, které k ničemu nevede, je jen trapnost pramenící z pošramocených mezilidských stavů.

Úvodní text sbírky Farářka je pokusem o dystopickou sci-fi. Povídka se odehrává v psychiatrické léčebně, která jasně evokuje totalitní blázince, místa, kam bylo možné zavřít jedince nepohodlné re- žimu. Postupně ale vychází najevo, že onen blázinec je součástí mnohem širší soustavy léčeben, která v podstatě tvoří stát. Lidé jsou sledováni, není jim umožněno opustit vymezený prostor, jsou jim monitorovány sny, za špatné snění jsou přísné tresty. Zdánlivá svoboda – prostor psychiatrické léčeb- ny je obrovský a připomíná město – je vykoupena neustálým sledováním a zvůlí, která je ztělesněna Lékařem, Podlékařem a Hlavní Sestrou. Vykonavateli zvůle jsou Sestří, fanatické a uječené zdravotní sestry. Veškerá odlišnost je tvrdě postihována, nejvíc na toto doplatí titulní Farářka, výjimečná, du- chovně založená bytost s andělskými křídly, která umírá při svém pokusu o útěk během oslav státního svátku: „U plotu byl shluk pacientů, Sestří, civilních zvědavců. Podlékař a kameraman, který všechno zaznamenával na film. Farářka, jako by seděla na bodlinách, jednu nohu měla ven z areálu Ústavu a jednu ještě v blázinci. Tělo měla skloněné a nabodnuté na bodliny. ‚Odřežte jí křídla a okamžitě je pošlete do Úřadu pro neidentifikované létající přístroje (ÚNLP). A ať obratem pošlou zprávu!‘ rozkázal Podlékař a opřel se o strom, protože byl z kořalky skoro namol opilý. ‚Dívejte, křííídla, mr- cha, křííídla!!!‘ vřískaly jako pominuté zmoklé Sestří, tleskaly rukama, přiskakovaly k mrtvé Farářce a okukovaly její průsvitná, zelenkavá křídla, deštěm a smrtí zplihlá. Podlékařův asistent je odehnal od Farářky a malou, laserovou, pilkou ušmikl Farářce křídla. Zabalil je do sterilního igelitu a ode- vzdal pracovníkovi ÚNLP. Ten okamžitě nastartoval malou helikoptéru a odletěl ke svým šéfům“ (My nejsme vrazi, s. 42–43).

V Benýškových krátkých textech se spojuje syrová, drsná realita s lyrickým viděním světa, tento přístup k realitě je pak hlouběji rozvinut v autorově románu Loutky boží (2012), částečně autobiografické výpovědi o kritickém půlstoletí československých dějin. Kniha začíná na Vánoce 1952 a uzavírá se v devadesátých letech. Protagonista Vilém disponuje biografickými rysy autora (zakládání bigbeatové kapely v šedesátých letech, studium, výtvarná tvorba…), román však není pojat jako osobní autorská výpověď. Benýškův text je jakýmsi pohledem na dějiny „odspodu“ a s odstupem. Řada ve své podstatě neveselých epizod získává s ubíhajícím časem až humorné kontury. Jasně patrný však zůstává temný spodní tón, zastupovaný zejména nekončícím bojem s režimem – v textu reprezentován nejprve dětskými a později pubertálními střety Viktora a Berta (který později emigruje) s bratry Zlatkem a Svatkem, kteří posléze přijímají výnosné místo u Státní bezpečnosti. Benýšek udržuje svoje vyprávění v omezeném okruhu pečlivě odstíněných postav (Vilém, Bert, Ostružinka, básník Miroslav, Valtr, hostinský Chudáček…), které staví do podobných, opakujících se situací. Leitmotivem textu je pak hrdinova láska k dívce Ostružince, jejich vzájemné nacházení a opuštění se, které se táhne od Viktorových dětských let až hluboko do dospělosti. Opakováním jakoby autor vyjadřoval jakousi stereotypnost života, který je jen sledem neustálých variací na omezenou škálu situací. To, do jakých situací se hrdinové dostávají, často není záležitostí jejich vlastní volby. Hrdinu Viktora táhne kupředu osud, velké dějiny jej vtahují do svého soukolí, přičemž on sám nemá možnost uniknout – je onou titulní loutkou boží, která své kroky neřídí sama. Důležitými klíčovými body jsou v textu dějinné zvraty (zejm. okupace Československa v srpnu 1968), Benýšek svůj text sytí i drobnými detaily, které jsou historickými fakty (navíc encyklopedicky rozvedenými v pečlivém poznámkovém aparátu na konci knihy), z textu však nijak neční a tento historiografický a edukační charakter knihy nijak nepotlačuje její vypravěčské a obsahové kvality.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Cestička vyšlapaná (B 1972 smz.); Karlovy Vary (B 1973); Co dům dal (B 1978 smz.); Přečtení Ranní hvězdy (B 1976 smz.); Diagnóza a jiné básně (BB 1999); My nejsme vrazi (PP 2002); DramaamarD (P 2005); Povídka o Rudolfkovi (P 2004); Sonety Platónské jeskyňky & jiné básně (BB 2009); Zápisy 1966–1978 (BB 2005 bibliofilie); Světlo, paprsek, třpyt (BB 2009); V budečský na zahrádce (BB 2009 bibliofilie); Loutky boží (P 2012).
Scénáře: Paternoster I. – VII. (1993, Český rozhlas), Múzérie I. – VII. (1994–1998, Česká televize, s Euge- nem Brickiusem), Ateliéry – historické I. – XI. (1998 – 2000), Ateliéry – současné I. – XXV. (1998 – 2000).
Studie a odborné články: Doslov, in M. Kubes: Blues za dívčí duši, 2010.

LITERATURA
Knižně: J. Čulík: Knihy za ohradou, 1992; J. Kanzelsberger: Kde je člověk: Jak vyplnilo literární dotazník Marcela Prousta pro vysílání Svobodné Evropy 56 osobností nebo zajímavých lidí aneb, 1680 odpovědí na 30 různorodých otázek, 1992; T. Hořejší: 15 let Revolver Revue, 2001.
Recenze: Diagnóza a jiné básně: V. Šlajchrt, Literární noviny 1999, č. 28; J. Staněk, Tvar 1999, č. 10 * My nejsme vrazi: Z. Štípl, Tvar 2002, č. 15; V. Stanzel, Host 2003, č. 6, s. 3–4 * Panoptikum ´75 a DramaamarDK. Pařízek, A2 2006, č. 19 * Světlo, paprsek, třpyt: T. S. Polívka, Hospodářské noviny, 29. 12. 2009 * Loutky boží: V. Hulec, Divadelní noviny 2013, č. 2; -ob- (Ondřej Bezr), iDnes.cz 21. 1. 2013, dostupné zde; J. Lojín, Vaše literatura.cz 3. 6. 2013, dostupné zde.

Rozhovory: J. Brabec – P. Holub, Respekt 1994, č. 2; E. B., Literární noviny 1994, č. 11; J. Kroul: Revolver Revue 2001, č. 48 (prosinec); M. Placáková, Lidové noviny 27. 5. 2014.

Medailony ap.: J. Mlejnek, Lidové noviny 11. 1. 1997; Právo 27. 5. 1999; Právo příl. Salon, 21. 2. 2002; Dokořán 2004, č. 30; L. Soldán, Kam v Brně 2009, č. 10; L. Engelking, in Antologie české poezie, I. díl (1966–2006) (2009).

UKÁZKY Z OHLASŮ

Číst si Benýška může právě být pro atmosféru, kterou vyvolává, navozením si vlastního vzpomínání, toku vlastních nenapsaných a jenom zpětně vyvolávaných textů, které budou soukromé a vlastně jenom běžet na plátně sítnice. A o nichž nás vůbec nenapadne uvažovat, čím jsou, zda TAKÉ poezií.

J. Staněk: Psát básně je jako vraždit labutě, in Tvar 1999, č. 20, s. 21.

Románů v pravém slova smyslu generačních není nikdy dost. A těch, které by věrně popisovaly radosti i strasti Čechů narozených po nástupu komunismu a v aktivním věku prožívajících „jízdu na horské dráze“ dobových proměn od 60. let už vůbec ne. Každé nové svědectví je vítáno. Zbyněk Benýšek (1949) je nejen spisovatel, ale také malíř a písničkář, tvůrčí umělec, pohybující se na české kulturní scéně od konce 60. let.

O. Bezr: Generační román o těch, kteří jeli na horské dráze, [online] iDnes.cz 21. 1. 2013, dostupné zde.

Soubor je tvořen šesti povídkami jednou rozsáhlou novelou a zachycuje Benýškovu tvorbu v rozpětí šestadvaceti let. Ať už jde o práci nejranější („Farářka, 1974) nebo pozdní („Tma“, 2000), je jisté, že v Benýškovi má česká literatura autora silné a originální výpovědi. Jednotlivé příběhy se odehrávají v místech, kde autor žil a jež důvěrně zná, ať už je to Prostějov, Praha nebo Vídeň, v komunitě lidí spíš nonkonformních. Nejde však o tvorbu undergroundovou, ačkoliv zmiňovaný Paternoster byl vůči tomuto směru otevřený a jisté společné rysy (kritický postoj k establishmentu, hledání alternativní životní formy či snaha o nezávislost) v příbězích vysledovat lze. Jedno však mají společné – ať už se odehrávají v reálných nebo smyšlených kulisách, Benýšek dokáže mistrně vystihnout a popsat podobu a atmosféru místa.

V. Stanzel: Malířské povídky, in Host 2003, č. 6, s. 3–4.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY
web autora

 

Autor hesla: Jiří Vladimír Matýsek (2016)

Marcella DOSTÁLOVÁ

* 27. 11. 1934, Cheb

dostalovaNarodila se v Chebu jako Motlová, ale už v roce 1939 se s rodiči přestěhovala do otcova rodné- ho Prostějova. Po maturitě na Gymnáziu Jiřího Wolkera v Prostějově (1953) jí z politických důvodů nebylo dovoleno dále studovat; pracovala nejprve jako pomocná síla v průmyslu a poté učila na učilišti v Prostějově český jazyk a tělesnou výchovu. Studia na vysoké škole absolvovala při zaměstnání. Vystudovala učitelství českého jazyka a ruského jazyka na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci (1962); poté učila na školách na Prostějovsku (Olšany, Prostějov, Přemyslovice) český jazyk a literaturu a výtvarnou výchovu. V roce 1984 získala doktorát z filozofie (PhDr.) rovněž na Filozofické fakultě Univerzity Palackého. V letech 1985–2000 působila externě jako pedagog na Katedře české- ho jazyka a literatury Pedagogické fakulty Univerzity Palackého. V roce 1993 založila při Regionálním osvětovém středisku (ROSA) pro prostějovskou mládež Klub tvůrčího psaní Violka, jehož každoročním výstupem je almanach s beletristickými texty jeho členů. Na školách v prostějovském regionu vedla pro žáky besedy s protidrogovou problematikou, dále přednášky pro učitele (Pedagogická čtení) a také řadu besed s osobnostmi z kulturní a politické sféry. Před rokem 1989 nemohla svou vlastní tvorbu knižně publikovat. V roce 2007 jí byla udělena Cena města Prostějova za autorskou a publikační činnost a za spolupráci se zdravotně postiženými dětmi. Od roku 1997 je členkou Obce spisovatelů.

Poezii, ukázky z próz pro děti a publicistické texty (především úvahy a eseje) publikovala v Alternativě Nova, bulletinu Obce spisovatelů Dokořán, Kulturních zprávách (Prostějov), Prostějovském deníku, Prostějovském večerníku, Radničních listech (Prostějov), Štafetě (Prostějov), Učitelských novinách, Vlastivěd- ných listech (Boskovice), Zpravodaji Wolkrova Prostějova. Český rozhlas Olomouc vysílal v roce 1999 pásmo veršů ze sbírky Balancuj dál, akrobate… v interpretaci olomouckých herců. V roce 2000 odvysílal též ukázku ze sbírky Babiččiny pohádky. V roce 2003 realizoval režisér Michal Bureš pro Český rozhlas Olomouc knihu Dostálové Malá víla. Přepis do podoby pohádkového seriálu pod stejným názvem pořídil Jan Sulovský. Úspěšně se účastnila řady literárních soutěží, včetně mezinárodních. Na poli výtvarného umění získala za pedagogické vedení první cenu na Světová dětské přehlídce umění u příležitosti Letních olympijských her v Soulu v roce 1988. Sbírky básní Balancuj dál, akrobate… a Naděje, mé slunce si autorka také sama ilustrovala. U příležitosti stého výročí otevření prostějovské radnice vyšla samostatně oslavná báseň Moje město (2014). Pohádky Jak Kašpárek napálil babu Čaraburdu a Kouzelná studánka ze sbírky Kouzelné a moderní pohádky pro zvědavé děti převedla do televizní podoby TV Noe (obě prem. 2010). Své díla podepisuje Marie Marcella (poezie) nebo Marcella Dostálová (próza a částečně poezie).

Básnická tvorba Marcelly Dostálové je vystavěna na několika konstantách. Je to především láska – k životu, k rodičům, k partnerovi, k dětem a také naděje, která je s člověkem přítomna v každé chvíli života, i té nejtěžší. Téma lásky je navíc úzce spojeno s dalšími hodnotami, které básnířka vyzdvihuje a uznává – sounáležitost, empatie a schopnost odpustit. Autorka píše volným veršem a zvláště pro  první dvě básnické sbírky jsou charakteristické rozsáhlejší útvary (skladby, cykly). První sbírka básní – Studánko, má lásko (1995), přináší básnickou skladbu, které je rozdělena do tří částí: Neklesej před krví…, Varhany nebes mají vypouklé oči a Tvůj popel zpíval by jak pták. Scelujícím prvkem skladby je refrén z jejího názvu „Studánko, má lásko“, jenž má podobu jakého si vzývání, zaříkávání. Ostatně motivy a metaforami z přírodní říše je skladba prostoupena a odkazuje mimo jiné na sepětí člověka s přírodou. Z témat dominují sbírce úcta k nedotčené přírodě, vzpomínky na dětství a rodiče a v posledním oddíle pak deziluze nad společenským vývojem po pádu železné opony. Motiv studánky tu symbolizuje čistotu, naději, lidské usilování v dobro a také hloubku citů. Hojně jsou zastoupeny také motivy ohně (síla vedoucí k rozvratu, ale také překonání tmy) a krve (vášeň a dravost života, životní změna, ale i varovný signál). Oproti prvotině má druhá básnická sbírka Balancuj dál, akrobate… (1996) volnější kompozici. Soubor tvoří básnické skladby Balancuj dál, akrobate a Na Kosíři (Socha Maria) a oddíl Básně, čítající pět básní. Zahrnuje texty širokého časového rozpětí (první oddíl z roku 1986, druhý z roku 1991, jednotlivé básně byly napsány mezi lety 1991–1996). První skladba je postavena na střídání lyrických mluvčích – ženského a mužského hlasu. Podstatou jejich lyrických partů je bilancování času, který spolu strávili jako životní partneři. Soužití muže a ženy je zde přirovnáváno k akrobatu balancujícímu vysoko nad zemí, který se však nevzdává: „Světlo / šíp měsíce / hraje s námi posedlou hru / stoupáme / klesáme / padáme vzhůru / navždy spojeni / navždy od sebe / navždy v kruhu / na- vždy prokleti / navždy sledováni / navždy zapomenuti / navždy proměněni“ (Balancuj dál, akrobate…, s. 27). Tematizace manželského svazku je doprovázena tématem mateřství. V druhé básnické skladbě se odráží láska přírodě a úcta k jejím hodnotám, zprostředkovaným moravským venkovem. Poslední oddíl – Básně – zahrnuje příležitostné básně, nejčastěji inspirované dětmi ve škole. Převážně bilančního rázu je sbírka básní Naděje, mé slunce (2001), která obsahuje oddíly Básně (z let 2000–2001), Jít za světlem (z roku 1993), mezi které je vložena básnířčina prvotina Studánko, má lásko z roku 1995. Soubor je uvozen citátem z W. Shakespeara, v němž je život přirovnáván ke snu, vzhledem k tomu, jak je krátký v porovnání s vesmírnou věčností. Básně prvního oddílu knihy mají vzpomínkový a bilanční charakter, opakují se v nich motivy lásky k životu a rodině, naděje, díků za život a jeho dary, odpuštění, ale také obavy o osudy budoucích generací. Snaha pomáhat druhým dominuje autorčinu životu a prolíná i jejími verši. Všeprostupujícím motivem se básním stalo slunce. Přináší světlo, naději, víru v lepší a radostnější budoucnost, zrod něčeho nového. Symptomaticky se pak jmenují básně odkazující k antickým ideálům – Hélios a Fénix. Třetí oddíl Jít za světlem… nese podtitul Meditace o pravdě a lásce. Obsahuje čtyřicet devět číslovaných básní v próze, málokdy pojmenovaných. V chronologickém sledu (ale bez přesné datace) autorka bilancuje svůj život. Zamýšlí se nad radostmi a strastmi, které ji za totalitního režimu potkaly a nakonec dochází smíření. Umění odpustit a vyhledat i na stinných stránkách života pozitiva je spisovatelce vlastní, stejně jako životní touha po pravdě a lásce, kterou se rozhodla šířit. Všechny básně v próze příznačně prostupuje leitmotiv moře, symbol svobody, nespoutanosti, po které spisovatelka celý život toužila.

Vedle poezie je druhou stěžejní oblastí tvorby Dostálové literatura pro děti a mládež. Píše autorské pohádky a prózy s dětským hrdinou, v nichž hraje často důležitou roli kouzelný motiv. Pro všechna díla Marcely Dostálové určená dětskému čtenáři je typických několik rysů. Především je to vševědoucí er-formový vypravěč, který dává svou přítomnost najevo oslovováním čtenáře, řečnickými otázkami (cílenými ke čtenáři) a náznaky dalšího vývoje. Dále je to důraz na didaktickou složku textu: svět je rozdělen na dobro a zlo; zlo je vždy potrestáno. Záporná postava však může dojít poznání jejího špatného jednání a nápravy. Typizací postav Dostálová i prózy s dětským hrdinou přibližuje žánru (folklorní) pohádky, což umocňuje také aplikace pohádkových tematických prvků – nadpřirozené bytosti, antropomorfizované zvířata a věci i kouzla, napomáhající kladným hrdinům ve složitých situacích.

Dostálová píše i autorské pohádky iluzivně folklorního typu autorské pohádky, konkrétně imaginativní větve. Mají poetické naladění, často i snovou atmosféru. Viditelnou inspirací jsou zde novodobí pohádkáři H. Ch. Andersen a O. Wilde. U Dostálové se nejčastěji vyskytují pohádky novelistického typu, v nichž princ/chudý mládenec musí z kletby zachránit chudou dívku/princeznu, kterou si pak vezme za ženu. Druhý pól tvoří moderní pohádky, odpoetizované, odehrávající se v současnosti; hrdiny bývají děti, které si z prožitého dobrodružství berou ponaučení. Ale i v těchto pohádkách vystupují nadpřirozené bytosti nebo se dějí nadpřirozené jevy (mohou být přítomny pouze ve snu hrdinů).

V souboru Babiččiny pohádky (1997) jsou propojeny jednotlivé texty postavou babičky, která každý večer vypráví pohádku svému vnukovi; tato situace je navozena situaci v prologu knihy. Připomenutí důvěrného aktu vyprávění mezi dvěma blízkými osobami se navrací přibližně v polovině sbírky v pohádce Strom. V ní jsou babička a vnuk přímo hlavními postavami, jejichž věrohodnost je posílena konkrétními reálnými kulisami (kraj Záhoří, kopec Kosíř). Vnuk Lukáš zažije během obětavé pomoci nemocné babičce kouzelné dobrodružství. A už v úvodu je představeno základní poslání pohádek: ukázat „jak se dobro potkává se zlem a jak na konci té cesty zvítězí vždy pravda a láska“ (Babiččiny pohádky, s. 7). Pravda a láska jsou pro autorku hodnotami v životě nejvýše postavenými. Téměř všechny pohádky Babiččiných pohádek lze zařadit k iluzivně folklornímu typu. Zasazeny jsou do pohádkového historického bezčasí, na zámek, hrad či venkov a les. Nejčastěji do krajiny středoevropského rázu, jedna i do exotických krajin (Král moře – hrad uprostřed ostrova v moři). Současný rámec je naznačen v příbězích inspirovaných H. Ch. Andersenem (Děda a jeho vnuk upomíná na Děvčátko se sirkami, Majdalenka důstojník zase na Cínového vojáčka); tradici českých pohádkářů (J. Š. Kubín ad.) připomíná pohádka Hladolet. Zvířecí typ pohádky reprezentuje pouze Žabí ples, v němž vystupují antropomorfi vané zvířata. Hlavním tématem každé pohádky je vždy nějaká lidská vlastnost či emoce (hněv, moc, šlechetnost, oddanost, láska, důvěřivost, lakota, marnivost, odvaha, pýcha, pomlouvačnost ad.). Hrdina nesoucí kladné vlastnosti dojde díky své dobrotě v životě štěstí; záporný hrdina je potrestán, a pokud se poučí ze svých chyb, může mu být odpuštěno. Fantazijní svět Babiččiných pohádek je obydlen nadpřirozenými postavami z klasických lidových pohádek (vodník, jeskyňky, čarodějnice), ale i novými vytvořenými na základě tradičních (bahenní bytosti divousové, antropomorfizovaná duše stromu, víly rákosničky). Z tradice vychází i proměna lidské bytosti ve zvíře a naopak (dcera knížete se kvůli panovníkově troufalosti mění v bílou laň, havran toužící stát se člověkem). Soubor Kouzelné a moderní pohádky pro zvědavé děti (2012) nabízí jak pohádky iluzivně folklorní, tak pohádky moderní téměř ve stejném poměru. Autorka v nich opět uplatnila stejný princip výstavby vyprávění, jehož cílem je ponaučení z chyb a vyzdvihnutí pozitivních lidských vlastností. Uplatnění dětí jako hlavních postav moderních pohádek a tedy i jako hybatelů děje, případně jako pomocníků těchto hybatelů, zatraktivňuje jejich primární didaktickou funkci. O tradiční téma souboje dobra a zla se opírá i novelistická pohádka iluzivně folklorního charakteru Mahulena (2003). Pojmenováním hlavní postavy může odkazovat lidovým pohádkám bratří Grimmů (princezna ze Zlaté střechy v pohádce Věrný Jan, s níž je propojena pohádka Mahulena, krásná panna ve sbírce slovenských pohádek Boženy Němcové), nebo na pohádkovou variaci Julia Zeyera Radúz a Mahulena. Příběh plný kouzel staví na klasické zápletce: prince se zamiluje do chudé, ale krásné tanečnice Mahuleny z rodu potulných kejklířů. Královský otec zamilovanému páru v lásce nebrání, ale trůn si chce pro sebe ukořistit králův závistiví a hamižný ministr. V paktu s Ježibabou usiluje ovládnout celé království a usmrtit nejen krále, ale i následníka trůnu se snoubenkou. Dvojici milenců však pomohou věrní sluhové – dvorní šašek a princova chůva. Zlo je včas po právu potrestáno a zajatá Mahulena vysvobozena. Mladým milencům už nic nebrání na cestě za životním štěstím; přesně jak předpověděla Mahulena babička-vědma: „Jedině láska, láska mocná jak sluneční svit, nezlomná jak skála v tomto lese, bude-li silná a věrná, stane se tvým [Mahuleniným] strážným andělem“ (Mahulena s. 55). Malá víla anebo Cesta za pohádkou (2001) je z těch textů, ve kterých se prolíná autorská pohádka moderní s prózou s dětským hrdinou. Hrdinové – sourozenci Libor a Karolinka, pochází ze současnosti. Realita je pro ně místem, kde na ně rodiče nemají vůbec čas (vlastní a vedou obchod) a oni jsou necháni napospas celý den velkému světu, kterému ještě zcela nerozumí. Jejich pohádkové dobrodružství začíná, když se cítí zase opuštěni a rodiče si jich nevšímají. Večerní procházka se promění ve výlet v loďce po rybníku. Z květu leknínu vystoupí před sourozence malinká mořská vodní žínka, Malá víla. Zatoulala se, a když jí sourozenci nabídnou pomoc, ona se jim za to odvděčí kouzelnou a poučnou cestou pohádkovou říší. Text je rozdělený do čtrnácti číslovaných a pojmenovaných kapitol. Každá kapitola od kapitoly páté (Nepřátelé) je koncipována jako výlet do jedné pohádky, příběhu, v němž je dětem názorně ukázáno, co může způsobit zlo a jak je vždy potrestáno. Někdy děti jen přihlížejí nějaké epizodě, jindy musí sami přiložit ruku k dílu, aby dobro zvítězilo. Takto projdou postupně celý pohádkový ostrov s vlastními přírodními zákony. Jejich průvodkyně Malá víla jim tímto putováním chtěla předat ponaučení, že „bez lásky k věcem a k člověku nic dobrého nevzejde“ (Mahulena, s. 18). V pohádkovém světě žijí jak lidské bytosti, antropomorfizovaná zvířata i abstrakce (Náhoda), tak bytosti zcela nadpřirozené (víly, netvoři s lidskou hlavou a netopýřími křídly, čarodějnice, Bazilišek). Obdobně jako Malá víla je rozvržen i další próza pro děti Tony a jeho kouzelná bota (2006). Realistický příběh odehrávající se v současnosti na sídlišti smyšleného maloměsta je protkán kouzelnými motivy, jež určují základní kostru příběhu. V nemoc- nici nalezeného novorozeněte se ujme dáma středního věku, která už v životě nenachází žádný smysl. Manžel jí před lety zemřel, obě dospělé děti s matkou nekomunikují. Malý Tony (jméno koresponduje s jeho nalezením v den, kdy má svátek Antonín, a s křížkem svatého Antonína, který má kolem krku) získá v paní Procházkové obětavou matku a ona zase smysl života. Ochranitelskou ruku nad chlapcem převezmou antropomorfizovaní vítr, okno a záclona, kteří sledují jeho osud od odhození v nemocniční čekárně. Hlavní zápletka příběhu se pak odvíjí od Tonyho setkání s kouzelnou botou – Žluťaskou, která mluví lidskou řečí a umí kouzlit. Dobrodružství s botou se odehrávají v době, kdy už je Tonymu dvanáct let, žije spokojeně s mámou na sídlišti Kolotoč a má kolem sebe partu kamarádů, která drží při sobě v dobrém i ve zlém. Próza je rozdělena do dvanácti kapitol číslovaných a pojmenovaných kapitol. Na netypickém soužití matky a syna je demonstrováno hlavní poslání textu – láska a úcta k bližnímu, pevné rodinné vazby. Soudržnost Tonyho party dále rozvíjí téma přátelství, které nerozdělí žádné neshody. V autorčině próze pro děti Jakub a copatá Miki (2015) se propojuje realistický příběh plný dětských dobrodružství s pohádkovými motivy. Jakub, stejně jako hrdina předchozí prózy Tony, má už jen mámu; a když musí na operaci, pošle ho na celé prázdniny za staromódní tetou Rozálií do Stříbrostužek. Počáteční ostych mezi tetou a synovcem se za dva měsíce změní v přátelství. Jakub ukáže tetě, že je schopný učeň v jejím krámě s galanterií, získá nové a pevné přátelství s místní stejně starou dívkou „copatou“ Miki, odhalí dávná tajemství, pomůže handicapované dívce. Jeho statečnost odmění dokonce sám starosta, a to udělením rytířského řádu. Místo nudných prázdnin zažije dny plné dobrodružství. Přitažlivost příběhu dodávají i kouzelné motivy, které do Jakubova pobytu u tety zasáhnou – čarodějnice a její poklad, oživlá marcipánová figurka, vajíčka plnící přání ad.

BIBLIOGRAFIE
Beletrie: Studánko, má lásko (BB 1995, pod jm. Marie Marcella); Balancuj dál, akrobate… (BB 1996, pod jm. Marie Marcella); Babiččiny pohádky (1997, 2. upr. vyd. 2005); Naděje, mé slunce (BB 2001); Malá víla aneb Cesta za pohádkou (P pro děti 2001); Mahulena (pohádkový příběh) (2003); Tony a jeho kouzelná bota (P pro děti 2006); Kouzelné a moderní pohádky pro zvědavé děti (2012); Jakub a copatá Miki (pohádka s dobrodružnými příběhy) (P pro děti 2015).
Příspěvky v antologiích: Hlasy se dotýkat (1969); Konec českého tisku (2. přeprac. vyd. 2002, ed. B. Čelovský); Vzplanuté deště (2006, ed. M. Vejlupek), [online] dostupné zde.
Ostatní publikace: Možnosti estetické výchovy v předmětech, kterým vyučuji (příručka 1959, pod jm. Marie Marcella); Violka: Klub tvůrčího psaní autorů Olomoucka a Prostějovska (příručka 2009).
Uspořádala: Almanach poetického a výtvarného klubu středoškolské mládeže Violka (1996); Almanach poetického a výtvarného klubu Violka. Literární soutěž (1997); Almanach školy tvůrčího psaní poetického klubu Violka (2001); Pěstuj lásku. Sborník literárních textů členů klubu tvůrčího psaní Violka v Prostějově (2003, s A. Gregušovou); Vánoční sborník členů Klubu tvůrčího psaní Violka v Prostějově (2003); Almanach klubu tvůrčího psaní (2004); Almanach klubu tvůrčího psaní (2007); VIOLKA – Klub tvůrčího psaní (2009); VIOLKA – Klub tvůrčího psaní (2010); VIOLKA – Klub tvůrčího psaní autorů Olomoucka a Prostějovska (2010); VIOLKA. 20. výročí 1993–2013, Klub tvůrčího psaní autorů Olomoucka a Prostějovska (2013).
Články (výběr): Transformace hudebního prvku v literární dílo, in Učitelské noviny 22. 10. 1981; Zamyšlení, in Prostějovský večerník 20. 9. 1999; Zamyšlení, in Prostějovský večerník 10. 1. 2000; Pohlazení, in Prostějovský večerník 6. 3. 2000; O Jiřím Wolkrovi trochu jinak, in Wolkrovy Prostějowiny 2003; Úspěšné vystoupení členů Klubu tvůrčího psaní Violka, in Prostějovský večerník 28. 6. 2004; Svět opustil básník a dobrý člověk Jaroslav Střelák, in Prostějovský večerník 29. 11. 2010 (s V. Čermákovou); Violka – Klub tvůrčího psaní autorů Prostějovska a Olomoucka slaví 20 let, in Radniční listy 2013, č. 11.

LITERATURA
Knižně: Š. Vlašín: Doslov, in Marie Marcella: Studánko, má lásko (1995); J. Suchý: Básnířka svébytného oslovení, in Marie Marcella: Balancuj dál, akrobate… (1996); B. Eliáš – J. Žáček: Poezie lásky, lásky zdravé a čisté, in Marie Marcella: Balancuj dál, akrobate… (1996); V. Kolář: Prostějov literární, in Kol. aut.: Pro- stějov. Dějiny města 2 (1999); B. Eliáš: Nad literární tvorbou Marcelly Dostálové, in M. Dostálová: Naděje, mé slunce (2001).
Články (výběr): Nultá violka, in Kulturní zprávy 1994, č. 5; vh: Violka vystavuje, in Kulturní zprávy 1995, č. 3; (sm): Pohádkový oříšek pro Marcellu Dostálovou, in Prostějovský týden 4. 12. 1996; A. Navrátil: Malé zamyšlení nad dílem Marie Marcelly Dostálové, in Prostějovský večerník 26. 7. 1999; V. Kolář: Ocenění prostějovské autorky, in Štafeta 1999; -an-: Úvaha nad dílem Marie Marcely Dostálové, in Prostějovský týden 24. 11. 1999; M. Brauner: „Už jako dítě jsem si vymýšlela pohádky,“ vzpomíná prostějovská básnířka a spisovatelka Marcella Dostálová, in Prostějovský týden 17. 1. 2001; R. Václavík: Spisovatelka hledá nové náměty, in Mladá fronta Dnes 28. 5. 2005; R. Václavík: Učí tvůrčí psaní, vychovávat spisovatele nechce, in Mladá fronta Dnes 5. 1. 2007, Střední Morava Dnes; E. Ševčíková: Dětem v knížce neunikne sebemenší nesrovnalost, in Prostějovský deník 30. 4. 2008; A. Ošťádal: Když se řekne Violka, in Prostějovský večerník 29. 9. 2009; O. Katolická: Nenápadná cesta od veršů k pohádkám, in Štafeta 2010, č. 3; (ham): Děti mě nabíjejí pozitivní energií: čtyři osudy čtyř (ne)obyčejných rodáků, in Přerovský a hranický deník 13. 6. 2013; M. Greplová: Klub Violka slaví 20 let, do svých řad zve nové příznivce, in Prostějovský deník 5. 12. 2013, též [on line] dostupné zde.

Recenze: Studánko, má lásko: I. Wernisch, Literární noviny 1995, č. 26; (pus), Rovnost 12. 8. 1995 * Balancuj dál, akrobate…: -heg-, Kulturní zprávy 1997, č. 1; (rk), Slovo 2. 4. 1998 * Babiččiny pohádky: (cg), Právo 24. 3. 1998; R. Hamanová, Nové knihy 1998, č. 14; Š. Vlašín, Haló noviny 13. 6. 1998, příl. Čtení pro volné chvíle, č. 23, Obrys-Kmen; F. Všetička, Mladá fronta Dnes 21. 6. 2000, Střední Morava; B. Eliáš, Prostějovský týden 2. 9. 1998; D. Vlašínová, Ladění 1998, č. 3; D. Vlašínová, Kulturní zprávy 1999, č. 1 * Mahulena: B. Kolář, Prostějovský večerník 18. 4. 2005; Š. Vlašín, Haló noviny 5. 7. 2004, příl. Obrys-Kmen.
Rozhovory: R. Václavík, Mladá fronta Dnes 29. 4. 2005, Střední Morava Dnes; P. Hežová, Prostějovský večerník 14. 1. 2013; Olomoucký deník 19. 7. 2014; Prostějovský týden 23. 7. 2014.
Medailony: Dokořán 1997, č. 3; Kulturní zprávy 2000, listopad/prosinec; č. 3; M. Drmolová, Radniční listy 2008, č. 10.

UKÁZKY Z OHLASŮ

V poezii Marcely Dostálové prolíná se tradiční s moderním, odkaz citově bohaté lyriky tomanovské a horovské s těkavou asociativní představivostí avantgardy. (…) A na závěr bych ještě uvedl sympatický rys této sbírky – totiž schopnost v období, kdy odplata za minulé křivdy se stále dere do popředí, odpustit, nemstít se, neoplácet stejným způsobem („… nevyslovím pomstu) jménem svým, ani jiných (za všechna příkoří,) jimiž šla moje hvězda…“).

Š. Vlašín: Doslov, in Marie Marcella: Studánko, má lásko (1995) s. 47.

Nejčastějším inspiračním zdrojem jsou pro ni, jak se vyznává v jedné básni, deníkové zápisky. Zápisky, které odkládala, když splnily funkci citového ventilu, a k nimž se zase vracela, když jich bylo zapotřebí. Tak leckdy vznikaly z vnitřního přetlaku v mysli a později na papíře tu strohé, tu košatější záznamy, až z nich vyrostla první, druhá, třetí báseň. Tak se někdy rodilo básnické dílo, například Irmy Geislové, které čekalo pak desítky let v zapomenutí, až se dočkalo šťastné ruky objevitele.

J. Suchý: Básnířka svébytného oslovení, in Marie Marcella: Balancuj dál, akrobate…(1996) s. 102.

Autorka maximálně využila tradiční pohádkové rekvizity a vypravěčské postupy, ale vynalézavě je pozměnila a přetvořila jejich funkci. Posun se takřka vždy udál na ose od vnějších jevů k vnitřní podstatě sdělení. Celou knihu tvoří dvaadvacet pohádek volně řazených podle tematického principu. Jestliže je však otevírá rámcový úvod, měl by je v zájmu kompoziční vyváženosti a myšlenkové kontinuity završit i shrnující závěr, zvláště když se motiv vyprávějící babičky a naslouchajícího vnoučka ještě vrací v pohádce Strom, zařazené zhruba uprostřed knihy. Pohádky Marcely Dostálové, napsané kultivovaným jazykem a se smyslem pro symbol a metaforické vyjádření, mnohdy působí spíše jako podobenství, prozrazující, že autorka se kromě Wildea učila i u jiného velikána světové pohádky – u Hanse Christiana Andersena.

D. Vlašínová: Pohádky Marcely Dostálové, in Ladění 1998, č. 3, s. 11–12.

K jinému posunu dochází zase v próze Pták Žal, jenž se v autorčině podání mění v alegorii a moralitu zároveň. V uvedené próze je to moralistní výtka soudobým pořádkům-nepořádkům. Příběh o ptáku Žalovi má v Babiččiných pohádkách poněkud zvláštní postavení. Je nejméně pohádkou, je to vlastně stylizované vyprávění o zpěváku Karlu Krylovi a o jeho osudu. Příbuzně laděný příběh podal Miroslav Kubíček ve svých Hornohanáckých pohádkách a pověstech, kam zařadil historii o mírovském vězni Janu Zahradníčkovi.

F. Všetička: Dostálová aktualizovala tradiční pohádky, in Mladá Fronta Dnes 21. 6. 2000, Střední Morava, s. 4.

Autorka hesla: Aneta Damborská (2016)

Miluše BŘEZINOVÁ

* 29. 3. 1930

brezinovaNejprve studovala Státní koedukační ústav učitel- ský v Kroměříži, studia pak dokončila na učitelském ústavu v Olomouci (1944–1948). V roce 1948 začala studovat na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci český jazyk a literaturu, výtvarnou výchovu a tělesnou výchovu. Po dvou letech (1950) studia přerušila a dokončila je dálkově na Vyšší pedagogické škole v Opavě (1954–1957). Poté učila na základních školách. Nejprve ve Velkých Heralticích, pak třináct let na Morávce (1953–1966), která se stala velkým inspiračním zdrojem její výtvarné i literární tvorby; od roku 1966 až do důchodu (1984) učila na základní škole v Olomouci-Hodolanech. Poté ještě pracovala několik let jako vychovatelka ve školní družině v místě svého posledního působiště. Žije v Olomouci.

První básně vyšly Miluši Březinové v periodickém tisku v roce 1989. Mezi lety 1990–1992 se intenzivně věnovala publicistice. Během 90. let si sama vydala básnické i prozaické knihy Jaro v listopadu, Na slovíčko, Pravdivé příběhy a Osudy. Sedm básní ze sbírky Na slovíčko zhudebnil v roce 2008 skladatel Karel Svozil.

Od svého působení a pobytu na Morávce (okr. Frýdek-Místek) se Březinová intenzivně věnuje výtvarné činnosti. Hlavní tematický okruh jejích olejů a temper tvoří hornatá beskydská krajina a především původní staré chalupy, v nichž tu horalé žili. Od roku 1961 se se svými krajinomalbami zúčastnila více než čtyřiceti kolektivních výstav (Chudobín, Litovel, Olomouc, Praha, Uherské Hradiště), od roku 1988 uspořádala také více než čtyřicet samostatných výstav (Karviná, Krásná, Olomouc, Pražmo, Raškovice, Vsetín). Putovní výstava beskydského cyklu pětapadesáti obrazů Zde žila skromnost a snášenlivost (reprodukce obrazů knižně 2006 pod stejným názvem) probíhala v letech 1994–1998 s celkem šesti zastaveními. Správcem této sbírky je Muzeum Beskyd ve Frýdku-Místku, v němž je také část obrazů vystavena; další část je umístěna na trvalé výstavě Obecního úřadu na Morávce, poslední část ve správní budově Lesy ČR, s. p. na Morávce. Je spoluzakladatelkou a členkou výtvarného sdružení Olomoučtí.

Ve svém básnickém debutu Jaro v listopadu (1991) Březinová tematizuje společenský převrat z konce roku 1989. Už samotný název díla signalizuje autorčin postoj k této události: jaro symbolizuje začátek nové etapy (dějin i osobního života). Okouzlení nově nabytou svobodou je tak velké, že příslib nejen nové, ale také lepší, pozitivnější a radostnější budoucnosti (jedna z básní nese dokonce název Zázrak?) se jeví jako samozřejmý a lehce proveditelný: „Uchopit pevně / otěže sebe / a rozjet se blaze / po zdánlivě / neschůdné dráze“ (Jaro v listopadu, s. 33). Několik básní je věnováno Václavu Havlovi, jehož si lyrická mluvčí velmi váží: „Váš pevný záměr, / Vaše znamení / bylo světlo ve tmě“ (tamtéž, s. 19). Narážky na dobu minulou se objevují minimálně, a pokud ano, tak v kontrastu k radosti a naději soudobých událostí: „Centrálně řízení / nasávals aróma / zploštělých dnů“ (tamtéž, s. 32); z básní plyne, že není potřeba ohlížet se příliš zpět, ale lepší je pohlížet více do budoucnosti, která nabízí široké pole působnosti.

Druhá autorčina básnická sbírka Na slovíčko (1993) směřuje k ohledávání základních hodnot, osobních, životních, etických. Svým názvem zve k dialogu dalšího, druhého člověka-čtenáře, aby s texty konfrontoval své vlastní názory. Básně jsou oproti prvotině lakoničtější, v každé z nich se lyrický subjekt snaží postihnout co nejméně slovy jednu z hodnot, které uznává. Sbírka je rozdělena do dvou oddílů: v Úvahách se vyslovuje k hodnotám zušlechťujícím každého člověka – pokora, řád, láska, naděje, pravda, harmonie ad. V těchto etických zásadách však nelze vidět moralizování; jsou druhému nabízeny, aby nad nimi mohl přemýšlet a vnést je do svého života, pokud chce. Druhý oddíl – Duševní rozkoše, jsou niternější výpovědí o autorčině emočním světě. Co pro ni znamená úsměv, láska, porozumění, které se odehrává vždy, „Kdy setká se / člověk s člověkem“ (Na slovíčko, s. 41). Všechny emoce jsou zakoušeny vždy, když je nablízku druhý člověk.

Své první dvě sbírky Březinová doplnila cyklem intimní lyriky a souborné vydání pojmenovala Člověk člověku (2007). Doplňující cyklus nese název Od srdce a v jednotlivých básních se lyrická mluvčí snaží postihnout různé podoby partnerské lásky – od prvotního zamilování, přes naděje a zklamání, pochyby, budování vztahu až po vyjádření pocitů ve vztahu dlouhodobějším. Soubor Člověk člověku obsahuje ještě lyrickou črtu Monolog – Vzpomínka z jeslí, v níž vyprávějící hlavní postava artikuluje zásadní prožitek z dětství: „Napít se pro život ze studny jistot znamená prožít své dětství vedle své matky“ (Člověk člověku, s. 101).

První prozaická práce Miluše Březinové Pravdivé příběhy (1994) mapuje v několika povídkách život autorčina dědečka – zemědělce Václava Hoška z Řehořova na Českomoravské vrchovině. V Úvodním slově představuje autorka hlavní postavu, vyjadřuje svůj vztah k praotci a odůvodňuje úmysl zaznamenat jeho životní osudy. Každá povídka zachycuje jednu událost ze života Václava Hoška. Vypravěč je buď er-formový a vševědoucí, nebo je jím některé z Hoškových dětí, které na událost z dětství vzpomíná. Pravdivé příběhy lze označit za autorčino vyznání pracovitému a silnému člověku, který na Vysočině prožil plný život a se ženou Kateřinou vychoval jedenáct dětí.

Partyzáni na Morávce ([1998]) jsou první z próz, v nichž se odráží osudy obyčejných lidí, do jejichž života vstoupila nečekaně moc zvenčí – v daném případě válka. Příběhy vyprávěné obyvateli Morávky se odehrávají na konci druhé světové války, kdy se v beskydských lesích pohybovali partyzáni. Za jejich ukrytí, ale i za poskytnutí stravy hrozila místním lidem od německých okupantů smrt. Jednotlivá vyprávění mají jeden společný rys – ti, kteří vyprávějí (v té době, dospívající, dospělí, ale i ještě děti), ačkoli byli vystaveni smrti tváří v tvář, přežili. Autorčin styl je ve všech směrech úsporný: názvy textů jedno- nebo dvouslovné (např. Deštivý večer, Prohlídky, Prozradil, Podání chleba), převyprávění pamětníků bez zbytečných stylizačních manýr, věcnější styl, a přece podané velmi sugestivně. Březinová ústní vyprávění upravuje jen do té míry, aby mu dala jednotný tvar a navodila tíživou atmosféru, v níž se protagonisté nacházeli: „Tichá lednová noc. Válka ještě neskončila. Bledé světlo měsíce, sní a mráz. Nerušený spánek. / Opravdu nerušený? Co chtějí teď ty stíny u horské chalupy? Čí pažby pušek tříští dveře? / Němci. Patnáct Němců. / Co se stalo? Pro koho jdou? / Strach, nevýslovný strach“ (Partyzáni na Morávce, s. 8).

Soubor krátkých próz a dvou divadelních her Osudy (1998) mapuje dobu po roce 1948, tedy padesátá léta a období socialistického realismu. Pozornost je opět soustředěna na obyčejného člověka, kterému do života zasáhly změny způsobené novým politickým režimem. První část sestávající z deseti samostatných povídek dala název celému dílu. Odkrývá příběhy lidí z beskydských hor, kteří se museli pokořit před režimem nebo k tomu byli násilně donuceni; v mnoha případech byli za nesouhlas s režimem označeni za nepřátele socialismu a perzekvováni. Převážná část textů se dotýká kolektivizace zemědělství. Lidé vyrostlí na horách byli s půdou pevně srostlí, její obhospodařování bylo jediným smyslem jejich života, existovala v nich „pevná vazba na rodné lány“ (Osudy, s. 7). Neustálý nátlak, pod kterým mnoho z nich podepsalo a vstoupilo do jednotného zemědělského družstva, podlomilo jejich zdraví, někdy vedlo dokonce až k předčasné smrti: „Dotěrná otázka kalila každý den. Vstoupit nebo nevstoupit do družstva“ (Osudy, s. 16)? Vedle kolektivizace zemědělství je dalším tématem i vyslýchání a mučení, kterým režim zastrašoval ty stále se vzpírající. Touha po svobodném jednání mohla přinést, alespoň v rámci možností, výsledek. Mladinké děvče nechtělo pracovat v JZD a díky strýci dostalo povolení pracovat v prádelně, kterou si samo vyhledalo. Tato malá vzpoura však vyžadovala velkou dávku odvahy. Autenticity dosahuje Březinová především užitím ich-formy: vyprávějí buď ti, kteří byli nějak postiženi, nebo přímý svědek z blízkého okolí. Popisované události – mnohdy kruté a bolestné, jsou podávány věcně, s odstupem, o to více z textu mrazí: „Jednoho dne přijelo před dílnu krejčího Housky nákladní auto. Vyskočili z něj dva muži, rázně vešli do dílny a bez jakýchkoli řečí začali vytahovat z regálů nakoupené zboží a naložili i stroje. Těžko může někdo pochopit, co v té chvíli prožili manželé Houskovi. Odvezli jim vše k práci a tím bylo jejich krejčovství zrušeno“ (Osudy, s. 22).

Další část Osudů tvoří dramata Kriminální případ a Kádrový posudek. V obou je hlavním tématem sta- tečnost spojená s touhou nevzdat se a nepokořit se. Kriminální případ je zasazen do vesnice v Beskydech. V jedné rodině najdou příslušníci policie (pravděpodobně na udání) schované náboženské knížky, které její členové šířili z Německa. Jednotlivé výstupy se zaměřují na vyslýchání obyvatel domu, které probíhá ve chvílích rabování policistů ve stavení. Kádrový posudek, který dal název druhému dramatu, pronásledoval jeho protagonistku Lucii celý dospělý život; aby dokončila práci, nezúčastnila se celorepublikové stávky: „Dělník: ,Jste přece stávkokaz! Komunisté nařídili, aby všichni pracující v celé republice 25. února ve 12.00 hodin zastavili práci.‘ / Lucie (překvapeně až nechápavě): ,Já jsem tady měla strašně důležitou práci‘“ (s. 45). Ačkoli byla neustále posílána z místa na místo, nikdy se nenechala zlomit a vždy si prosa- dila pracovní pozici své úrovně a vzdělání.

Soubor textů Moravané v nedávné minulosti (2004) završuje a též sumarizuje Březinové snažení o postih- nutí nejpalčivějších momentů v české historii 20. století očima obyčejného člověka. Přináší tak originál- ní konvolut textů zapsané orální historie, textů memoárového charakteru, výňatků z osobního deníku a také beletrie (poezie, prózy i dramatu). Texty vycházející ze svědeckých výpovědí nebo z autopsie ne- chává autorka buď bez autorského zásahu (pouze s průvodním slovem o vypravěči), nebo vyslechnuté příběhy přetváří do uměleckého tvaru. Kniha obsahuje již dříve vydaná díla (zde pod názvem Pravdivé příběhy z Vysočiny, Partyzáni na Morávce, Osudy včetně obou dramat a také několik básní z básnického debutu Jaro v listopadu) a přináší nové příběhy vztahující se k dalším historickým zvratům Českoslo- venska. Texty jsou řazeny do kapitol chronologicky podle doby děje, a to od přelomu 19. a 20. století do listopadových událostí. Jednotlivé kapitoly jsou vždy uvozeny krátkým prologem, explikujícím složení následujícího bloku. Vzpomínky na dobu a poměry, jak se žilo před lety přináší texty Příběhy ze staré školy, Řád pro školu a rodinu, Uviděli jsme Masaryka, T. G. Masaryk dětem, Vzpomínka na školu, Konec obchodů, obchůdků, krámků, řemesel… a Vzpomínky a zážitky. Z autopsie vzešel Deníkový zápis (z doby druhé světové války psaný v Olomouci Chválkovicích). Autorka si již v raném věku psala deník a ze záznamů vybrala ty z let 1943 až 1945, v nichž popisuje coby třináctileté až patnáctileté děvče své pocity z atmosféry válečné doby. V zápiscích reflektuje jak náladu doma, tak ve škole a vůbec v ulicích Olomouce:

„Včera a dnes jsem se byla postavit ve městě na punčochy. Včera se mi podařilo dostat, ale dnes ne. To mají vždy jen pět párů a to je hned pryč. Zase řádí kontrola na slípky. Máme sedm slípek, ale nahlášené jen dvě. Proto ty starosti“ (Moravané v nedávné minulosti, s. 89). Další svědectví dospívajícíma očima přináší Deníkový záznam 16leté studentky v Olomouci, jenž se vztahuje ke dnům kolem 21. srpna 1968. Dívka v něm líčí změny, které se dějí v její bezprostřední blízkosti (domov, škola, město) a zaznamenává také informace z médií – novin, rozhlasu a televize. I když je věkově teprve na prahu dospělosti, snaží se sbíráním informací z různých zdrojů pochopit nastalou situaci a udělat si na ni vlastní názor. Autentičnost a sugestivnost psaného slova je docílena častým používáním verzálek, vykřičníků, výčtů, členěním na krátké odstavce. Poslední část tzv. malých dějin v podání Miluše Březinové tvoří výběr reprodukcí obrazů z autorčina výtvarného cyklu Zde žila skromnost a snášenlivost, zpodobňující tradiční beskydské chalupy.

Dlouholeté snažení Březinové o tvůrčí spojení výtvarného projevu s psaným slovem vyvrcholilo v publikaci nazvaná Zde žila skromnost a snášenlivost (2006) s podtitulem Beskydské střípky. První kapitolu tvoří již několikrát zmíněný soubor padesáti pěti olejomaleb Miluše Březinové, k nimž přičinil komentář Ladislav Javůrka. V druhé kapitole – Zápisky z malování se Březinová představuje jako bystrá pozorovatelka, která měla rituál malování v krajině spojený také s cestami na dotyčná místa. Tato putování absolvovala společně s manželem: „na motorce značky Simpson a pěšky s krosnou na zádech“ (Zde žila skromnost a snášenlivost, s. 67). Podstatou těchto jejích zápisků jsou buď setkání s majiteli malovaných stavení, popis krajiny v dané roční době, případně nečekané události z cest. Vznikl tak pandán k uveřejněným reprodukcím obrazů, přibližující způsob autorčiny výtvarné tvorby. Literárně i etnografiky hodnotné jsou texty kratšího rozsahu v kapitole O lidech v Beskydech na Morávce. Autorka v nich zobrazila epizody ze života některých svérázných obyvatel Morávky, v jejichž přímé řeči zachovala tradiční dialekt. Poslední čtvrtá kapitola Naučení z čítanky Karla Hradeckého z roku 1880 dotváří obraz obyvatel Beskyd tak, jak je autorka vnímala. Výběrem několika výchovných zásad se pokusila postihnout povahu místních lidí, kteří – ač velmi pravděpodobně bez znalosti uvedené čítankové četby – praktikovali ona životní ponaučení v běžném životním koloběhu.

V dílech určených dětskému čtenáři Březinová dbá jednak na propojení složky slovesné a výtvarné (každá pohádka, respektive povídka má vymezeno místo na vlastní čtenářovu ilustraci), jednak na jeho didaktický a morální zřetel (konkrétně v oddíle Vzpomínky na lidi z knižního souboru Bejváva- lo, bejvávalo… je za každou povídkou uvedeno poučení). V Pohádkách pro naše děti (2009) využívá autorka postupů a postav (baba Jaga, černokněžník, princezna) z pohádek kouzelných anebo včleňuje klasické pohádkové postavy a kouzelný svět vůbec do světa skutečného. Cyklus Bejvávalo, bejvávalo… (2010) je jakýmsi pokračováním próz Březinové pro dospělé (konkrétně cyklu Pravdivé příběhy). Jeho podtitul zní Vzpomínky babičky Marinky na maminku Kateřinu, tatínka Václava Hoška a na domácí zvířátka. Stejně jako prózy pro dospělé je pojat jako soubor vzpomínkových próz, tentokrát autorčiny maminky. Tvoří je části Vzpomínky na domácí zvířátka a Vzpomínky na lidi; druhá část je výběrem z Pravdivých příběhů, v nichž hlavní postavou je některý ze sourozenců Hoškových.

Miluše Březinová se věnuje také tvorbě didaktických pomůcek pro děti předškolního, mladšího i staršího školního věku. Vytvořila několik tematických sad vzdělávacích kostek, které lze uplatnit v hodinách hudební, výtvarné či pracovní výchovy, stejně jako v hodinách českého jazyka a literatury, anglického či německého jazyka. Děti si mohou hrací kostku jednak sami vyrobit, jednak s ní posléze dle návodu pracovat – buď sami, nebo pod vedením pedagoga; návod na zhotovení didaktické kostky a možnosti jejího uplatnění obsahuje metodická příručka KOSTKY. Soubor didaktických her pro děti ([2008]). Nejpropracovanějším souborem jsou Lidové písně, které zahrnují devadesát šest českých národních písniček na šestnácti dřevěných kostkách. Spolu se sadou Přísloví – dobrá rada nad zlato! pomáhají uchovávat v lidské paměti lidovou slovesnost. Další sady napomáhají rozvoji cizích jazyků (Škola hrou: angličtina a Škola hrou: němčina) a historie (Osobnosti – myšlenky z dávné minulosti a Čeští panovníci a prezidenti). Didaktické kostky podporují rozvoj jemné motoriky, jazykových dovedností, paměti, technickou zdat- nost (jedna sada byla zpracována do počítačového programu Lidové písně v obrázcích a kostkách, 2008), pohybovou aktivitu, mezipředmětové vztahy a v neposlední řadě mohou být pro děti určitým způsobem relaxace. Všechny olejomalby, které texty na kostkách doprovázejí, jsou také dílem Březinové; výběr lidových písní provedl Lumír Březina.

BIBLIOGRAFIE
Beletrie: Jaro v listopadu (BB 1991); Na slovíčko (BB 1993); Pravdivé příběhy (PP 1994); Osudy (PP + DD 1998, též ilustrace); Partyzáni na Morávce (PP [1998], též ilustrace); Moravané v nedávné minulosti (BB + PP + DD + memoáry 2004, též výtvarný doprovod – reprodukce maleb – autorky); Zde žila skromnost a snášenlivost (obrazová publikace + PP/memoáry 2006); Člověk člověku (BB + P 2007); Pohádky pro naše děti (pohádky pro děti 2009); Bejvávalo, bejvávalo… (PP pro děti 2010).
Příspěvky v antologiích:
Verše z ((2²)² + 2²) ateliérů (2010, ed. B. Kolář).
Didaktické publikace: Omalovaná kostka písničková (1998); KOSTKY. Soubor didaktických her pro děti (metodická příručka [2008]); Malované písničky – KOSTKY (2008).
Multimediální nosiče: Lidové písně v obrázcích a kostkách (počítačová hra na CD 2008, vytvořil J. Tlustý).
Ostatní: PF ‘95 (pohlednice 1994); Beskydské chalupy (kalendář 1996).

LITERATURA
Knižně: F. Všetička: Na slovíčko, in týž: Olomouc literární (2002); F. Všetička: Slovo o autorce, in
M. Březinová: Moravané v nedávné minulosti (2004).
Články: (jim): Kostkový zpěvník všem školám, vysnila si žena, in Mladá fronta Dnes 23. 3. 2011, příl. Olomoucký Dnes; P. Opletalová: Nastříhat, poskládat, nalepit a vzdělávací kostka je na světě, in Olomouc- ký deník 5. 4. 2011.
Recenze: Moravané v nedávné minulosti: R. Václavík, Mladá fronta Dnes 24. 2. 2005, příl. Střední Morava Dnes * Člověk člověku: B. Kolář, [online] Olomouc.cz 10. 5. 2007, dostupné zde.
Medailony a k životním jubileím: Setkání s literaturou, Český rozhlas Olomouc 1997; M. Feltlová, Křížem krajem, Český rozhlas Ostrava 12. 11. 2007; H. Ševčíková, Týnecké listy březen 2015.

UKÁZKA Z OHLASŮ

Svazeček poezie [Člověk člověku, pozn. AD] je možno vnímat jako rekapitulaci autorčiny básnické tvorby. Má především shrnující hodnotu, což s ohledem na věk autorky není bez významu. Pozorný čtenář si uvědomí, že v útlém svazečku je přítomno především nabádavé společenské poselství, v závěrečné části pak etickomorální apely. […] Volání po komunikaci, po porozumění, po vztazích je velmi frekventovaným motivem v tvorbě Miluše Březinové. V tom směru bude navzdory společenským proměnám nadčasová.

B. Kolář: Poezie Miluše Březinové, [online] Olomouc.cz 10. 5. 2007, dostupné zde.

Autorka hesla: Aneta Damborská (2015)

Nela FOBEROVÁ

* 24. 5. 1993, Šumperk

foberovaPochází z rodiny výtvarníků, což také významně ovlivnilo její osobní i tvůrčí směřování. Již v dětství se zdokonalovala v nejrůznějších uměleckých řemeslech (např. paličkování, tkaní, zpracování ovčí vlny, korálkování a práce s keramickou hlínou). Po střední škole nastoupila na Pedagogickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci ke studiu výtvarné tvorby a speciální pedagogiky. Je redaktorkou lifestylového magazínu [OL]4you. Zapojuje se také do aktivit studentského uměleckého spolku StuArt. Příležitostně publikuje rovněž v časopise Koralki. Kromě literární činnosti se věnuje zejména výrobě šperků a pečení.

Foberové knižní debut nese název Šprýmařův (k)rok a vydalo jej nakladatelství Šuplík v roce 2013. Tato útlá kniha je souborem povídek (úryvků) a kratších zamyšlení. Autorka v ní přináší vzpomínky na své, často komické zážitky (trapasy). Jsou zde zahrnuty texty, které napsala přibližně ve svých osmnácti letech a z tohoto období pocházejí většinou také její příhody. Po vzoru Haliny Pawlowské se z nich pak leckdy snaží vyvodit nějakou radu pro své čtenáře. Foberová se projevuje především jako velká optimistka, která dokáže na všem najít alespoň něco pozitivního. Kromě úsměvných příběhů (jako např. Ptačí spiknutí, Doňa Debilina) zde však narazíme také na ryze úvahové texty, týkající se témat štěstí, úspěch, radost apod. Kniha nepůsobí příliš uceleně, jelikož je tvořena spíše nahodilými střípky či záblesky vzpomínek.

BIBLIOGRAFIE
Beletrie
: Šprýmařův (k)rok (PP 2013).

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY:
články na [OL]4you

 

Autorka hesla: Marie Hučínová (2016)

Vladimír ERKER

* 1. 10. 1953, Olomouc

erkerNarodil se do úřednické rodiny. V předškolním věku trávil většinu času na venkově u svých prarodičů v Ludéřově u Olomouce – v bezprostředním kontaktu s přírodou. Po maturitě na Střední zemědělsko-technické škole v Olomouci studoval v letech 1974–1979 na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci psychologii. V roce 1982 získal titul PhDr., o pět let později absolvoval atestaci z klinické psychologie a v roce 1996 pak atestaci z funkční specializace v systematické psychoterapii. Nejprve byl zaměstnán jako klinický psycholog v psychiatrických léčebnách ve Šternberku a v Kroměříži. V roce 1987 se přestěhoval do Prahy, kde krátce pracoval v psychiatrické léčebně v Praze-Bohnicích. Následně se nastoupil jako klinický psycholog a psychoterapeut v soukromém ambulantním zdravotnickém zařízení. Zabývá se diagnostikou duševních poruch a individuální psychoterapií u neurotických, osobnostních a psychosomatických poruch. Je členem České lékařské společnosti J. E. Purkyně, České psychoterapeutické společnosti (součást Evropské asociace pro psychoterapii) a členem Asociace klinických psychologů ČR.

Erkerovu básnickou činnost můžeme rozdělit do dvou období, olomouckého a pražského. Olomoucká etapa byla významně ovlivněna zejména přátelskými kontakty s básníky Petrem Mikešem a Rostislavem Valuškem. Jejich spirituální poetika byla sice Erkerovi vzdálena, nicméně se s nimi spolupodílel na první posrpnové samizdatové edici Texty přátel. Společně se svými přáteli pořádal také večery poezie Pod nízkým stropem, které se konaly v ateliéru Václava Stratila. Erker zde vystoupil 28. února 1975 v pořadu nazvaném Slova ve dlani. V samizdatovém komunikačním okruhu debutoval v Edici solitérů básnickou sbírkou Cíp plavby (1979), která obsahovala verše z let 1973–1976. Do každého exempláře byla vložena tušová kresba Václava Stratila. Také další sbírka s názvem Kostrbaté písmo vyšla nejprve v samizdatu, a to jako součást sborníku Enato IV. (1984), jehož editorem byl Rostislav Valušek. Verše pocházely z období 1977–1979. Básnická tvorba Vladimíra Erkera vyšla oficiálně až roku 2009 v nakladatelství Dauphin pod názvem Tekuté písky. Kniha zahrnuje celkem čtyři básnické sbírky, které představují právě autorovo olomoucké období. Kromě zmíněných titulů Cíp plavby a Kostrbaté písmo tu jsou zastoupeny také dosud rukopisné sbírky Slaměné obrazy, shrnující básně v próze z let 1976–1980, a Mrtvý bod, básně, které autor sepsal v letech 1981–1986. Vzhledem k období vzniku Erkerových veršů, je zcela přirozené, že se v nich jako jedno z témat objevuje reakce na srpnové události a normalizaci. Básník ukazuje člověka v situaci, kdy neví, jak dál, je plný strachu a beznaděje:

„A nezbývá nic než chodit po špičkách / čekat / snít / zívat / Nosit sny po kapsách / a tiše je vzývat“ (Tekuté písky, str. 24), ale zároveň vysílá vzkaz, že tato doba jednou skončí: „Stromy ticha mrtvých dnů a ptačích strof / Mechem obrostla střívka telegrafních drátů / A větry táhnoucí z řití komisariátů / brnkají jim na struny katastrof“ (Tekuté písky, str. 134). Mnohem více však autor vyzdvihuje přírodní živly, jimiž je fascinován. Opakuje motivy ohně, větru nebo vody a zdůrazňuje ticho, třeskuté až ohlušující. Hojně pracuje s kontrasty světla a tmy, zvuků a ticha, s prolínáním dne a noci. Básník jako by usiloval o depersonalizaci, a proto i jeho jazyk je úsečnější, tvrdší a strohý. Z veršů vyvěrá existenciální úzkost, strach z neznáma.

Verše, které autor sepsal v Praze, se zatím knižního vydání nedočkaly, nicméně časopisecky vycházejí. Od roku 1990 Erker publikoval básně například v periodikách A2, Aluze, Literární noviny, Pěší zóna, Psí víno, Scriptum, Souvislosti aj. Kromě vlastní básnické činnosti se Vladimír Erker rovněž podílel na nejrůznějších jubilejních ineditních sbornících. Konkrétně to byly sborníky k padesátinám a šedesátinám Rostislava Valuška, k padesátým i šedesátým narozeninám Petra Mikeše, k šedesátinám olomouckého výtvarníka Miroslava Urbana a rovněž k šedesátinám Mileny Valuškové. Inicioval a organizoval ineditní sborník k šedesátinám Petra Mikeše. Kromě publikačních holdů svým olomouckým přátelům spoluinicioval a spoluorganizoval s T. Hudcem a M. Jarešem sborník k padesátinám Vratislava Färbera. Sám Vladimír Erker se rovněž dočkal sborníku ke svým padesátinám. Ten pro něj v roce 2003 uspořádali Vratislav Färber a Michal Jareš.

BIBLIOGRAFIE
Beletrie: Cíp plavby (BB 1979, smz.); Kostrbaté písmo (BB 1984, smz); Tekuté písky (BB 2009).

LITERATURA
Recenze: Tekuté písky: H. Cakóová, [online] Topzine.cz 21. 4. 2010 dostupné zde; I. Harák, Host 2010, č. 5.

 

UKÁZKY Z OHLASŮ:

Poezie z nejšedivějších normalizačních let se od patosu, rozmáchlých gest a abstrakce juvenilií vzpíná k expresi ukotvené v čase a hmotě, expresi posvěcené intelektem i původními básnickými obrazy (z pozdějšího období Erkerovy tvorby). Tu ranou pro mne zachraňují alespoň velmi přesné detaily světa jakoby mimoběžného, jehož rysy – v surreálných nástřizích – alegorickou nápodobou upomínají na dění za okrajem papíru: „Kdesi hlas pozvedl oblaka / a zívnutí pohltilo celý obzor.“ Už zde se v působivém amalgámu mísí a vzájemně zrcadlí příroda se světem člověka. Vidím-li jisté nebezpečí v nezakotvené abstrakci – neboť k abstraktním pojmům se snáze přivěšují emblémy (čím širší stěna, tím více pro ně místa) – anebo v gestech užuž pokládaných za čin; vidím-li tedy nebezpečí v tom, že báseň nebude za co uchopit, kudy do ní vejít; přece si nakonec uvědomuji, že viděné značí u Erkera tušené, nahlédané, poznané: „Má sítnice / jak doutnající vích / Jak dřep svítání / když skřípne ti o stře- víc“ – a že onoho viděného (a snad i hmataného) postupně přibývá, takže se obrazy dějí už i zkušeností čtenářovou: „Když o hmatník střech / dozněla ukroucená struna deště“ (obraz se zároveň rozeznívá, je vidět, lze se jej dotknout). Promýšlení detailu značí navíc domýšlení konceptu básně. Takováto intelektualizace nicméně může vést k výrazu příliš komplikovanému – umím si představit, že čistější a působivější by byly básně v próze bez onoho moru přívlastkového.

I. Harák: Zachytit okamžik v plynutí, které jej zháší, in Host 2010, č. 5, s. 91–92.

Svět Erkerovy poezie vás pohltí stejně jako tekutý písek na poušti. Její rytmus vás vtáhne dovnitř do sebe. Nejdřív ani nevíte, kde jste. Vše kolem je cizí, neznámé a neurovnané. Rozkoukáváte se, sezna- mujete se a přicházíte na chuť nově objevenému světu lidských pocitů. Světu plného hlasů, úsměvů a snové atmosféry. Pohlížíte spolu s básníkem směrem vzhůru na oblohu, na zářivé slunce, noční měsíc a hvězdy. Kráčíte „bosonohými kroky“ míjíte davy lidí, jejich obydlí a vnímáte naznačené vztahy mezi nimi. Při četbě se necháte unášet jemnou osobitou lyričností a snovou atmosférou sbírky. Zaútočí na nás její dadaistická hravost, zapálíme „světloplaché svíce“, budeme „tahat za stydlé vlasy čas“, „nosit sny po kapsách“, vypichovat zrak kuřích ok“ a „tlouci do oken vašich očí“. Vyslovíme „slova bez ozvě- ny“ a „hlasy beze slova“.

H. Cakóová: Asymetrické básně Vladimíra Erkera, [online] Topzine.cz 21. 4. 2010, dostupné zde.

Autorka hesla: Marie Hučínová (2016)

Klára ELŠÍKOVÁ

* 3. 8. 1989, Zlín

elsikovaVystudovala bakalářský obor Žurnalistika na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, který ukončila v roce 2012 prací Reflexe komunikačního procesu v populárně naučné literatuře. Na stejné univerzitě pokračovala v magisterském pro- gramu Kulturální studia. Studia dokončila v roce 2014, kdy obhájila diplomovou práci Indie-hipster kultura a její spotřeba jako prostředek sociální distinkce.

Ještě za studií začala psát pro tištěná i internetová periodika, přičemž se zaměřovala zejména na zpravodajství a kulturní publicistiku. Výsledky těchto žurnalistických aktivit obsahují Zlínský týdeník a Kroměřížský týdeník (2007, lifestyle, publicistika, kulturní servis), webové portály Náš Zlín.cz, Zlin.cz a ceskydomov.cz (2008–2009, články, reportáže, rozhovory, kulturní servis), Zlínský deník (2010–2013, zpravodajství, reportáže, rozhovory, kulturní zpravodajství), A2 (2012–2013, literární recenze), webový portál o kulturním dění LaCultura (2012–2014, kulturní zpravodajství, literární a filmové recenze, reportáže z festivalů, pozvánky), Marianne (2015–2016, lifestyle články na webovém portálu časopisu www.marianne.cz pod hlavičkou Holka z Východu v západním světě). Od roku 2015 spolupracuje s českou verzí magazínu Forbes. V roce 2014 se účastnila se svou prózou Literární soutěže Univerzity Palackého. To už ale měla za sebou publikování ukázky z prózy Zítra už usnu v Revolver Revue (2012, č. 87). Poté publikovala povídku Popcorn v internetovém Divokém víně (2014, č. 64) a povídku Loft v olomouckém Subprostoru (2014, č. 3).

V debutové novele Zítra už usnu (2013) Elšíková načrtává příběh jednoho nevydařeného vztahu z perspektiv obou bývalých partnerů. Děj se odehrává poté, co se mladý pár rozešel. Mužské a ženské vyprávění se nepravidelně střídají – mužovy party jsou číslovány (celkem 99 krátkých kapitol), její psány kurzívou (11 delších kapitol). Nerozsáhlé promluvové pasáže jsou konstruovány jako vnitřní monology, které místy připomínají nedatovaný deníkový záznam. V popředí nestojí milostný vztah samotný, ale vnitřní svět vypravěčů, reflexe jejich postoje ke světu a k sobě samému. Oba stojí na prahu pomyslné dospělosti a především on ještě netuší, jak ji správně uchopit a jak se do ní zařadit. On, zklamán studiem žurnalistiky, začal pracovat v jedné z kaváren města, v němž studoval: „Potřeboval jsem pořád cítit určitou možnost volby a tohle období bylo jako jedna velká myšlenková totality“ (Zítra už usnu, s. 9). Dosud bydlí v podnájmu s kamarádem a jediné, na co mu ještě kromě práce zbývá čas, je občasné posezení s přáteli v jednom z oblíbených podniků. Pocit beznaděje a absurdity vlastního života, žádná vidina cíle, kterého by chtěl dosáhnout a nechuť přizpůsobit se stávajícím konvencím ve společnosti ho vysiluje a nedovoluje mu klidně usnout. Nedokáže každý večer zavřít oči a nechat se dovést do říše snů. Až vedle ní – Sofi – se po dlouhé době zase dobře vyspal. Proto tak rád a často s jistou melancholií vzpomíná na čas s ní strávený a nedovede vysvětlit, proč jejich vztah skončil. Ona pro něj byla po dlouhé době někým, ke komu se mohl upnout, působila jako jistota v prchlivé současnosti. S ní mu život dával smysl: „Často jsme vedle sebe jen leželi, poslouchali nějakou hudbu a nechali se unášet svýma myšlenkama.“ (Zítra už usnu, s. 33) Po rozchodu upadá do depresí, nechává se vláčet životem. Jakousi útěchou se mu staly návraty do dob dětství a dospívání, v nichž mu rodina poskytovala platforma jistoty, důvěry a lásky. Tedy to, co později získal až se Sofi (a následně zase ztratil). Reminiscence na dívku i na dobu dětství a dospívání, vyvolávány drobnými podněty hrdinovy současnosti, jsou líčeny s pozorným smyslem pro detail a zkratku. Sofi o sobě neříká tolik jako mladý muž. Hned po střední škole se rozhodla vzít život do vlastních rukou, začala pracovat, osamostatnila se. Dělá vždy to, co sama uzná za vhodné, nechce se příliš vázat a možná se toho i bojí. Nevzpomíná na něj tolik jako on na ni, jen občas se jí mihne hlavou nějaký společný zážitek nebo zvláštnost, která ji na něm upoutala: „Zvláštní, že se mi láska automaticky spojuje se slovem svoboda. Možná proto jsem nikdy nedokázala říct ‚miluji tě‘. Co když to znamená ‚jsi moje všechno‘, a já bych raději říkala ‚děkuji ti za svobodu‘“ (Zítra už usnu, s. 63). Dívka také refl ktuje svůj dosavadní život, v centru se však ocitly nikoli zážitky s rodinou, ale lidmi mimo tento intimní okruh, se kterými se setkala často úplnou náhodou. Hlavními otázkami, visícími nad oběma mladými lidmi, zůstává, jak naložit s nově nabytou zodpovědností, okleštěnou svobodou světa dospělých a neustálým pochybováním při vlastních rozhodnutích.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Zítra už usnu (P 2013).

LITERATURA

Recenze: Zítra už usnu: J. Chuchma, Lidové noviny 5. 12. 2013; P. Janoušek, Tvar 2013, č. 20; M. M. Marešová, [online] Český rozhlas Vltava 1. 11. 2013, dostupné zde; -řek-, [online] Týden.cz 16. 11. 2013, dostupné zde; V. Velísek, [online] Pulsy 5. 10. 2014, dostupné zde.
Rozhovory: Z. Dvořák, Magazín Zlín 2014, č. 2; K. Petříková, Pačes 2013, č. 12; L. Machala, Slovo o lite- ratuře, Český rozhlas Vltava 22. 9. 2014.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Výsledek je spíš nenaplněným chtěním než unikátem. Klára Elšíková se nadchla nápadem, ale pozapomněla naplnit jej obsahem. Autorka setrvala na formální rovině a bohužel dál ve své „originální vypravěčské perspektivě“ nedohlédla.

M. M. Marešová: Prvotina Kláry Elšíkové je o práci v kavárně, nevydařeném studiu, představách a ne- spavosti, [online] Český rozhlas Vltava, 1. 11. 2013, dostupné zde.

Na první pohled jde jen o střídavé vyprávění dvou současných životů s reminiscencí na okamžiky z jejich dětství i dospívání, které pro ně z nějakého důvodu byly určující a k nimž se oba v myšlenkách vrací. Nejsou to nijak fatální zkušenosti, ale běžné vzpomínky a zážitky, na kterých však právě z toho důvodu autorka mohla v plné míře předvést svůj cit pro detail a skvělou pozorovací schopnost. Navíc dokázala oba charaktery vylíčit natolik plasticky, že se s nimi čtenář od první stránky snadno ztotožní.

-řek-: Zítra už usnu: Obyčejný příběh jednoho vztahu nebo hledání něčeho víc? [online] Týden.cz 16. 11. 2013, dostupné zde.

Díky nápadné členitosti textu se neslévají poměrně monotónní monology v nepřehledný celek. Vnitřní myšlenkové přemítání, připomínající v jistém ohledu páralovskou obyčejnost a pudovost, zdánlivě plasticky vykresluje obě hlavní postavy. Kdybychom ovšem položili obě výpovědi přes sebe, zjistili bychom jakýsi ambivalentní vztah. Zmíněná plastičnost na jedné straně se při srovnání vytrácí a ukazuje se plochost obou promluv na straně druhé. Ačkoli se autorka snaží postihnout specifika mužského a ženského pohledu, přičemž u mužského si zjevně pomáhá vlastní zkušeností s prací v kavárně a studiem žurnalistiky (tuto zkušenost připisuje také svému hrdinovi), příliš se jí nedaří zvýraznit podstatné aspekty těchto pohledů. […] Domnívám se však, že jistý způsob jednolitosti a frázovitosti dodává promluvám na autenticitě.

V. Velísek: Dialog osamocených myšlenek, [online] Pulsy 5. 10. 2014, dostupné zde.

Klíčem k literárnímu myšlení Kláry Elšíkové je patrně tato úvaha: Prostě se nudim a zaroveň si mezi nimi připadam jako ditě, nerozumna, nevyspěla, jako by oni věděli, co je to pravy život, a ja ještě ne. […] A tak […] cely večer řikam slova jako šukat, kunda, že chlapi jsou plemenni byci a ženske to maji rady natvrdo, a nemůžu se nabažit těch obličejů ostatnich, kteři nevědi, jestli mě miluji nebo nesnašeji. Vůbec nevědi, že jsou současti me hry. Me dětske nevyspěle hry. Citát naznačuje nejen vypravěččinu asociativnost, ale také její snahu provokovat, strhnout na sebe pozornost tím, že se bude stylizovat do vyzývavé role, tedy hrát si na něco, čím však ve skutečnosti není. A to v naději, že se svou jinakostí zbaví nudy a učiní se v očích těch druhých zajímavou, a tudíž i významnou. Nehledě na to, že to pak bude ona, kdo se takovouto hrou nabaží a také skrze ni potvrdí sebe sama jako tvůrkyni.

P. Janoušek: Klára Elšíková: Zítra už usnu, rubr. 969 slov o próze, in Tvar 2013, č. 20, s. 2.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Slovo o literatuře. (Rozhovor Lubomíra Machaly s Klárou Elšíkovou a Radkem Malým.), [online] Český rozhlas Vltava, 22. 9. 2014, dostupné zde a zde.

Jiří DAEHNE

* 4. 8. 1937, Holešov
† 17. 8. 1999, Krnov

Maturoval v roce 1955 na gymnáziu v Krnově. Poté nastoupil na Filozofickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, na níž v roce 1960 úspěšně uzavřel studia učitelského oboru výtvarná výchova a ruský jazyk. Od roku 1963 byl zaměstnán jako učitel výtvarné výchovy na Střední pedagogické škole v Krnově. V tomto městě žil až do konce svého života.

Daehne své první básně publikoval již v době svých vysokoškolských studií v časopise Tribuna. Je autorem dvanácti, převážně vlastním nákladem vydaných sbírek. Knižně debutoval sbírkou Berný peníz, která vyšla v roce 1979. Pro jeho básnickou tvorbu je typická tematická sevřenost básnických sbírek – sbírka Berný peníz je memoárovou poezií, která shrnuje autorovo dětství, mládí a ranou dospělost, sbírky Zelené dějiště (1990) a Zelený brevíř (1995) jsou zase propojeny tematikou krajiny a jasným apelem na uchování původní krásy přírody. Daehneho básnickou tvorbou se prolíná touha autora najít jednotu mezi člověkem a přírodou. Básnické texty jsou pevně ukotveny ke krajině Daehneho dospělosti, krajině, jejíž osu tvoří řeka Opava, k níž se autor ve svých textech s oblibou vrací. Krajina na Krnovsku a vzpomínky na minulost tedy tvoří dva základní celky Daehneho díla. Libor Martinek k tomu na záložce Daehneho sbírky Zelený brevíř poznamenává: „Oba tematické okruhy Daehneho poezie nevytvářejí dva izolované, navzájem se sebou nekomunikující ‚sémiotické vesmíry‘. Naopak, lze je přirovnat k dvouproudé silnici, jejíž dva pruhy představují prostor oddělený pouze přerušovanou čárou s možností vzájemného a oboustranného prostoupení nebo na dva chodníky po dvou stranách, obou březích mělkého, neširokého suchého příkopu.” Daehneho lyrika se však příliš nepohybuje v rovině lyrických abstrakcí. Autor své texty sytí nejen řadou konkrétních toponym, ale jeho texty defilují i jednoduše, ale jasně vykreslené charaktery. Nejmarkantnější je tento postup ve sbírce Gramofon v okně (1995), kterou otevírá titulní obraz gramofonu autorových prarodičů jako- by přivolávajícího již dávno ztracené vzpomínky. Podobným pramenem lyrické obraznosti se mohou stát umělecké artefakty minulosti. Tento tvůrčí princip Daehne zvolil pro ineditní sbírku Archeologie, z níž posléze vybral básně do dvou sbírek publikovaných pod názvy PF 1998 (1997) a Věstonická Venuše (1998). V obou prezentoval intelektuálně náročnou poezie tematizující obecné úvahy nad místem člověka v dějinách. Charakteristickým formálním rysem tvorby Jiřího Daehneho je užití variace (klíčová součást zejm. sbírky Zelené dějiště) a volných veršů s delším rozsahem.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Berný peníz (BB 1979); Zelené dějiště (BB 1990); Gramofon v okně: Verše z let 1975–81 (BB 1995); Zelený brevíř: Verše z let 1988–92 (BB 1995); Ztráta rodného domu: Verše z léta 1995 a s nimi souznějící starší (BB 1996); Věstonická píšťalka (BB 1996); Podobizny krajiny: Z veršů let 1993 a 1994 (BB 1996); PF 1988: Šest básní ze sbírky Archeologie (BB 1997); Bosá Barunka (BB 1997); Věstonická Venuše: Dvanáct básní ze sbírky Archeologie (BB 1998); Radobýl (BB 2010); Sedm semen z Jidášova stromu (BB 2012).
Účast ve sbornících: Poezie ze země žulových křížů (2000, ed. L. Martinek); Laskavé podobizny (2005, ed. J. Urbanec).
Články a studie: Pročpak, lamentující, nenecháte aspoň teď promluvit mistra poezie? Nedožité pětasedm- desátiny básníka F. A. Šípka, in Naše pravda 8. 8. 1996; Sellier et Bellot, in Obrys – Kmen 3. 5. 2002.

LITERATURA

Články a studie: (B. a.): Zatrženo, Rudé právo 3. 7. 1995; L. Martinek: Ex post (doslov), in J. Daehne, Gramofon v okně (1995); (zm): Zelené brevíře Jiřího Daehneho, in Moravskoslezský den 5. 1. 1996; L. Martinek: Doslov, in J. Daehne, Zelený brevíř (1996); L. Martinek: O třech dimenzích sbírky Po- dobizny krajiny (doslov), in Podobizny krajiny (1996); H. Polcarová: Kulturní osobnosti našeho regi- onu, (1992); P. Hanuška: Paměť člověka a slov, in Aluze 1996/1997, č. 2; L. Friedmann: Doslov, in J. Daehne, Bosá Barunka (1997); E. Garguláková. Ediční poznámka, in J. Daehne, Věstonická Venuše (1998); L. Martinek: Topografie vzpomínky: Podoby autenticity v „memoárové“ poezii Jiřího Daehneho, in Autenticita a literatura (1999, ed. V. Křivánek); L. Martinek: Korunní svědek krajiny, in Sborník pra- cí Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě. Řada literárněvědná (A), č. 3 (2001); L. Martinek: Vzpomínka na Jiřího Daehneho, in Dokořán, 2007, č. 43.
Recenze: Berný peníz: P. Poslední, Tvorba 1979, č. 36; J. Pavelka, Rovnost 31. 7. 1979; V. Slíva, Literární měsíčník 1980, č. 2 * Zelené dějiště: (B. K.), Nová svoboda 12. 12. 1990; V. Píša, Tvar 1991, č. 18 * Gramofon v okně: K. Sýs, Naše pravda 20. 7. 1995; F. Skorunka, Haló noviny 13. 7. 1995; Z. Heřman, Svobodné slovo 28. 9. 1995; A. Skýpala, Alternativa nova, 1996, č. 6; I. Pospíšil, Rovnost 9. 8. 1995; Š. Vlašín, Naše pravda 20. 6. 1996 (+ Věstonická píšťalka); A. Zachová, Češtinář, 1996, č. 5; A. Zachová, Scriptum 1997, č. 22 * Zelený brevíř: M. Blahynka, Haló noviny 23. 1. 1996 (+ Podobizny krajiny); M. Dobruš, Naše pravda 4. 4. 1996 (+ Podobizny krajiny); I. Pospíšil, Rovnost 3. 1. 1996 (+ Podobizny krajiny); P. Kotrla, Tvar 1996, č. 10, (+ Podobizny krajiny); I. Harák, Alternativa nova 1996, č. 3; J. Cigánek, Obrys-Kmen 5. 1. 1999 * Věstonická píšťalka: A. Mikulášek, Haló noviny 18. 6. 1996; F. Skorunka, Obrys-Kmen 19. 8. 1996; L. Martinek, Aluze 1998, č. 1 * Ztráta rodného domu: A. Mikulášek, Haló noviny 3. 12. 1996; Š. Vlašín, Naše pravda 12. 12. 1996; O. Rafaj, Naše pravda 13. 3. 1997; I. Pospíšil, Rovnost 2. 1. 1997 * Bosá Barunka: A. Mikulášek, Haló noviny 3. 3. 1997; Š. Vlašín, Naše pravda 6. 2. 1997; L. Martinek, Aluze 1998, č. 2/3 * Věstonická Venuše: J. Klaner, Naše pravda 1. 4. 1998, č. 13. 5. 1. 1999 * Věstonická píšťalka: A. Mikulášek, Haló noviny 18. 6. 1996; F. Skorunka, Obrys-Kmen 19. 8. 1996; L. Martinek, Aluze 1998, č. 1 * Ztráta rodného domu: A. Mikulášek, Haló noviny 3. 12. 1996; Š. Vlašín, Naše pravda 12. 12. 1996; O. Rafaj, Naše pravda 13. 3. 1997; I. Pospíšil, Rovnost 2. 1. 1997 * Bosá Barunka: A. Mikulášek, Haló noviny 3. 3. 1997; Š. Vlašín, Naše pravda 6. 2. 1997; L. Martinek, Aluze 1998, č. 2/3 * Věstonická Venuše: J. Klaner, Naše pravda 1. 4. 1998, č. 13.
Rozhovory a ankety: (ank), Literatura a dnešek, in Tvorba 22. 7. – 30. 12. 1981; L. Martinek, Detektivka, která se nekonala, in Tvar 1993, č. 33/34; (ank), in Obrys-Kmen 1995, č. 1; J. Zlomek, Věstonická píšťalka zůstala věrná svému hlasu, Naše pravda 30. 5. 1996.
Medailony ap.: E. Garguláková, Lidová demokracie 24. 8. 1992; J. Klaner, Naše pravda 31. 7. 1997; P. Petr, Prostor Zlín 1999, č. 4/6.
Nekrology: J. Zlomek, Naše pravda 1. 9. 1999; K. Sýs, Obrys-Kmen 10. 9. 1999; O. Rafaj, Obrys-Kmen 10. 9. 1999; (an.), Dokořán 1999, č. 11; L. Martinek, Dokořán 1999, č. 11.

Ukázky z ohlasů:

Jiří Daehne registruje vše, co se ho během života dotkne a jako pravý básník nehodnotí události podle vnějšího hábitu, nýbrž podle jejich vnitřního významu. A tak se vedle sebe z logiky básně ocitají nemoci a smrt a třeba zvonek na dveřích předměstského krámku. Co projde rukama básníka je důležité, nic se neztratí a vše je vyslechnuto a vyslyšeno.

K. Sýs: Poznámka na přebalu, in J. Daehne: Gramofon v okně, 1995.

Důležité a rozhodující je, že tato přírodní a krajinná lyrika žitá a psaná už „kvůli historii a symbolice“, má básnickou přesvědčivost, svěží obraznost i funkční eufonii, tím účinnější, čím jakoby spontánnější: „rudý rubín slunce“, „havraní a vraní čerň“, syté aliterace a bohaté rýmy, koncentrovaná invence („psí hlas jak pila půlí klid“) i vnitřní souzvuk naděje („záruka a slib, že znova bude líp“). […] Daehnovy eufonicky pozorně budované básně jsou mluvního, nikoli zpěvního rodu, a ačkoli básník volí raději „stvůlek plevele“, než „aby řádky byly bezkrvé, bezduché, umělé“, slovního plevele a strusky je v nich málo; a stojí snad za povšimnutí, že všechny Daehneho básně jak v prvotině, tak nyní jsou vždy bez strofických předělů, bez odstavcování, každá vydechnutá jakoby jedním dechem.

M. Blahynka: Dvě sbírky pozoruhodné poezie, in Haló noviny 23. 1. 1996, č. 19, s. 9.

Reálné obrazy odpozorované přírody a jejího aktuálního stavu se prolínají s autorovými pocity a vzpomínkami. Je to pochopitelné, jinak se díváme oknem ven koncem srpna nebo září, mihne-li se zároveň před očima vzpomínka na rodiče nebo blízké, kteří už odešli. To vše Daehne činí velmi záměrně a účelově. Chce prostě takto psát, takto vnímat a takto meditovat, navíc mnohokrát v několika variacích. Nestydí se za to, ani se tím nechlubí. Z jeho pohledu a patrně i z pohledu nakladatelství jsou básně prostě „čisté“ a splňují patrně také náležité estetické kategorie, tradičně s poezií vůbec a tohoto typu zvláště spojované. Mám na mysli „čistotu“ básnických přirovnání a obrazů, jemně propletené úvahové pasáže, stavbu básně vycházející z určité logické posloupnosti. Že je to celé až k uzoufání zdlouhavé, že se tu desítky slov dají škrtnout, aniž se cokoli vážného stane, že se v jednotlivých básních opakuje několik základních schémat, že už takové básně psaly před autorem desítky jiných básníků, počínaje snad májovci. To je přece problém zapšklých a nepřejících kritiků či čtenářů, kteří pořád tlačí nebohé autory do poezie aspoň částečně objevné a originální a neuznávají „klasické“ hodnoty…

V. Píša: Zelená poezie?, in Tvar 2. 5. 1991, č. 18, s. 14–15.

Související odkazy

Bibliografiká databáze ÚČL AV ČR

 

Autor hesla: Jiří Vladimír Matýsek (2016)

Jan DADÁK

* 12. 11. 1965, Prostějov

dadakVystudoval gymnázium ve Šternberku. Po přibliž- ně čtyřletém období stráveném v řadě dělnických profesí zakotvil na Univerzitě Palackého, na jejíž Pedagogické fakultě po dva roky studoval speciální pedagogiku. Nakonec ale na Filozofické fakultě téže univerzity vystudoval divadelní a filmovou vědu. Studium absolvoval v roce 1995 závěrečnou prací o významném sovětském filmovém režisérovi Andreji Tarkovském. Po absolutoriu načas pracoval jako dramaturg olomouckého Divadla hudby a odtud odešel do České televize, kde se na různých pozicích zapojil do přípravy kulturních pořadů (např. Kultura.cz, Náš venkov, Divadlo žije!). Na začátku devadesátých let se stal pořadatelem prvních tří čísel (zbývající editovali Petr Mikeš a Rostislav Valušek) sborníku Bítov – Archy pro poesii, kritiku, život. Podílel se také na videosnímku Slova Srdce Pospolu, který se zabýval olomouckou nezávislou literaturou.

V druhé polovině osmdesátých let Dadák vyslal do neoficiálního komunikačního okruhu dva drobné svazky poezie, první nepojmenovaný, druhý pod titulem Básně. V roce 1990 vydal vlastním nákladem sbírku Světnice propadlého světla, která se později částečně objevila v jeho oficiální básnické prvotině Vyprázdněný kruh (1997). V roce 1994 se Dadákova poezie stala součástí sborníku Krajiny milosti. Antologie české duchovní lyriky XX. století (uspořádali Jiří Hauber a Ivan Slavík), kde se jeho text objevil po boku např. Jakuba Demla, Bohuslava Reynka či Vladimíra Holana. Dadák rovněž přispěl do dvou sborníků (oba vydané v roce 1996), které vznikly jako gratulace přátel oslavenci. V prvním případě to byl šedesátník Jiří Kuběna (sborník vznikl pod názvem Hosté na svatbě nebes a země), v druhém padesátník Rostislav Valušek (sborník byl zhotoven pouze v jediném exempláři pod titulem Nebeská maringotka). Dadákovy básně se objevily v antologii olomoucké literární a umělecké scény devadesátých let Vertikální nostalgie (2002), kterou sestavil Milan Kozelka. K publikování vlastním nákladem se Dadák po letech vrátil tituly Sešit potulného dělníka (2015) a Revolver růže a tam písně kost (2016). Oba svazky, tedy jak soubor krátkých próz z pracovního prostředí z roku 2015, tak následující sbírka básní, vyšly s ilustracemi Sylvy Novotné a v grafické úpravě Petra Palarčíka.

Dadákova knižní prvotina Vyprázdněný kruh je složena z jednašedesáti básnických textů, které dle autor- ské poznámky pochází z let 1986–1996. Sbírku básní, psaných převážně ve volném verši (s výjimkou několika básní v próze), propojuje společná posmutnělá nálada jakési životní prázdnoty. Básnický subjekt je osamocený – buď prožívá své vlastní vnitřní děje, nebo přihlíží událostem, které kolem něj, bez toho aniž by se ho jakkoliv dotkly, proudí. Dadákova samota však není samotou noci, temnoty. Celou sbírkou se naopak prolíná prosvětlenost. Paprsky právě onu tmu zahánějí, jsou posly nové naděje: „Ozářená ob- laka Tvojí Tváří / taju jak vločka v září / padající k čisté smrti proudy světla spočinutí“ (báseň Zrcadlení, in Vyprázdněný kruh s. 38) nebo „a od Východu / z nového povstávající nové / klenbou přes prostor / k prameni / jenž se prosvětluje“ (báseň Předzpěv, in Vyprázdněný kruh s. 47). Sbírka Vyprázdněný kruh je plná žhnutí, žhavení, sršení, prosvětlování, horkosti, plamenů – tedy elementů, které implikují teplo, světlo. Čili život a radost. Není to však radost bezprostřední, spíše radost získaná prožitkem z okamžiku jeho pochopením – a to se nemusí nutně dostavit okamžitě. Ruku v ruce s touto „prosvětleností“ jde i barevnost Dadákových básní. Jedná se opět o barvy teplé a zářivé – nejčastěji červená, rudá a zlatá. Pokud už je v Dadákových textech využit obraz noci, soumraku, šírání, je vzápětí vyvážen obrazem naděje z příchodu nového dne. Možnou cestou k naději, cestou k novému, je v některých básních také víra, která je zprostředkována skrze převážně novozákonní lexikum křesťanské duchovní poezie (příchod Ráje skrze utrpení (Kristova stigmata), první člověk Adam, neposkvrněné početí, Getsemanská zahrada apod.) Debutová sbírka Jana Dadáka je niternou cestou za poznáním okamžiku.

Hledání, které je explicitně zmíněno v titulu druhé Dadákovy básnické sbírky Hledám kterousi věc (2012), je i jejím klíčovým motivem. Básník čtenáři opět předkládá momentky, příběhy ze života i vnitřní prožitky, za kterými tušíme ono nevyslovitelné „cosi“, které se skrývá uvnitř každého jedince. Oproti předchozí sbírce však poněkud mizí prozářenost, optimismus, jež se těmito okamžiky, výseky ze života, skrývá. Nahrazuje jej spíše skepse, jakási marnost tohoto hledání. Dadák se při tvorbě opírá o řadu poetik – beatnickou, poezii všedního dne i surrealistickou – přidává však mnohé valéry vlastní. Od civilistně pojatých momentek z každodenního života „Horký hrnky dělaj na ubrusu kolečka“ (Hledám kterousi věc, s. 8) či odposlechnutých útržků rozhovorů „Haló ježiš Vlaďko / už to víš že Víťa dostal příušnice / a má zánět varlete a leukémii…? / No zatim se léčí normálně… / A volalas to otci…?“ (Hledám kterousi věc, s. 60) se ostrým střihem dostává k atmosférickým pasážím přírodní lyriky „Vločky padaly na zem jak hvězdy vystřižené / z papíru“ (Hledám kterousi věc, s. 27). Básně Jana Dadáka jsou pevně zakotveny v olomouckém, respektive moravském uměleckém okruhu. Kromě věnování některých básní – často zapsaných pouze iniciálami – se přímo v textech setkáme s odkazy na Jiřího Kuběnu, Rostislava Valuška či Jaroslava Erika Friče. Dadákova poezie je intelektuálně náročná, obrazy, které básník předkládá, jsou mnohdy jen velmi obtížně dešifrovatelné. Přesto však dovedou niterně zapůsobit.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Světnice propadlého světla, (BB 1990, vlastní náklad, bibliofilie); Vyprázdněný kruh, (BB 1997) Hledám kterousi věc (BB 2012); Sešit potulného dělníka (PP 2015, bibliofilie); Revolver růže a tam písně kost (2016).
Příspěvky ve sbornících: Krajiny milosti. Antologie české duchovní lyriky XX. století, (1994, eds. M. Haubner a I. Slavík); Hosté na svatbě nebes a země. Sborník k šedesátinám Jiřího Kuběny (1996); Ne- beská maringotka. K padesátým narozeninám Rostislava Valuška, (1996, bibliofilie), Vertikální nostalgie: Olomoucká literární a umělecká scéna 90. let a současnosti (2002, ed. M. Kozelka).
Studie a odborné články: Krajiny dětství. Český film z let 1958–64, 1994 (interní tisk Katedry věd o umě- ní FF UP), Současné poezie živá legenda (medailón Jiřího Kuběny), in Hanácké noviny 14. 11 1995, s. 5; Za Eduardem Zachou, in Host 2012, č. 7.

LITERATURA

Studie a články: J. Kuběna: Morava básnící inkognito, in Proglas 1990, č. 2; L. Machala: Nad Průvodcem po nových jménech české poezie a prózy, in Aluze 1997, č. 2; P. Hanuška: Hlasy v řídnoucí mlze, in Verti- kální nostalgie (2002, ed. M. Kozelka); P. Petr: Jan Dadák, in Prostor Zlín 2006, č. 2; R. Malý: in Spásná trhlina (2006); L. Machala: in Olomoucká poezie a próza po roce 1989 (2013).
Recenze: Vyprázdněný kruh: P. Cekota, Tvar 1998, č. 15; M. Vajchr, Kritická příloha Revolver Revue 1999, č. 13 * Hledám kterousi věc: P. Král, Tvar 2013, č. 8; J. Řehák, Host 2013, č. 1.

Ukázky z ohlasů

Dadák se zde [ve sbírce Vyprázdněný kruh, pozn. JVM] představil jako citlivý a křehký hledač a tazatel, sna- žící se proniknout pod povrch jevů, usilující nahlédnout do hlubin lidského bytí, poodhalit tajemství člověčí koexistence s Bohem. Zřetelné je také jeho tíhnutí k abstrakci, kterou však občas ukotvuje zemitým detailem.

L. Machala: in Olomoucká poezie a próza po roce 1989 (2013), s. 17–18.

Proč slunce, výheň, řeřavění, odlévání, rozbřesk, zášleh, tryskající paprsky v Dadákově poezii převládají, možná pochopíme při niterném dotyku žhavého lidského srdce, které ve významovém jádru těchto obrazů plane. Dadákova poezie je krajina, v níž slunce a srdce jsou překrývajícími se body. Místem dotyku je kruh, v němž se stýkají paprsky obou středů vesmíru.

P. Cekota: Paprsky v kruhu světla, in Tvar 1998, č. 15, s. 22.

Výrazová a jazyková rozháranost – někdy i vyslovená chatrnost –, která o tom svědčí, může přitom být (aspoň zčásti) i součástí „programu“, autorova stejně jako editorova. Dadák v jedné básni přímo mlu- ví o „formě na kterou sere (str. 41), a editor neopravil ani vyslovené chyby, (…). Řadu Dadákových i Šuhajkových [Pavel Šuhájek a jeho sbírka Ona jen koráb perly a rybíz, pozn. JVM] básní bohužel jejich jazyková ledabylost činí rovněž těžko čitelnými, tak je tu sdělení vysloveno neostře a přibližně, až k pro- sté nesrozumitelnosti. (…) Netečnost tohoto plynutí – usnadňovaná, ne-li přímo podporovaná, také psaním na počítači – jistě v podstatě svědčí o tomtéž, co napovídá (u obou autorů) už uvedená výrazová mlhavost: o tom, že naši básníci – jako dnes řada jejich mladých kolegů – píšou básně pro čistě narcistní sebeuspokojení, ne proto, aby něco vyslovili, ale aby se odreagovali a vypovídali. (…) Chuti na poesii – nebo zálibě v ní – je zkrátka v obou sbírkách víc, než poesie samé. Ta z nich nicméně vyvstane aspoň tu a tam, v některých inspirovanějších verších nebo pasážích.

P. Král: Dva pokusy o poezii, in Tvar 2013, č. 8, s. 21.

Kniha šedesáti kratších básní navozuje dojem básnického deníku. Verše se odvíjejí v poměrně nevzruši- vém tempu a fungují jako zásobárna lyrických obrazů, poznámek, sentencí, elipsovitých příběhů „oby- čejné věci / jako pepřenka a cukřenka / ale smírně položily své viditelné konstanty / na podklad noci“. Básně těží z obrazného uchopování vjemů, této obrazné tkáni však chybí výraznější spoje či vnitřní dy- namika. Více završené básně se pro mne nacházejí v druhé polovině knihy, kde se verše často proměňují v meditaci či soukromé zaříkávání. (…) Dadákova sbírka je pro mne ve většině textů spíše souborem básnického materiálu, který by bylo třeba dovést k zřetelnějšímu tvaru.

J. Řehák: Co hledat v poezii, in Host 2013, č. 1, s. 83–84.

Autor hesla: Jiří Vladimír Matýsek (2016)

Otto František BABLER

* 26. 1. 1901, Zenica (Bosna)
† 24. 2. 1984, Olomouc

bablerNarodil se Češce Jindřišce, rozené Jandové, a rakouskému Němci s českými kořeny Ottu Bablerovi v bosenském městě Zenica. Pokřtěn byl v římskokatolickém kostele jako Otto Karlo Franjo B. Do bosenské Zenice se manželé Bablerovi vydali za prací – Bablerův otec zde pracoval jako horník a později jako důlní účetní. Zemřel záhy po synově narození (13. 1. 1901). Poté se stal jeho poručníkem strýc z matčiny strany Ignác Letocha. Od narození si Babler začal osvojovat hned několik jazyků: češtinu (od matky), němčinu (otcův odkaz), latinu (při bohoslužbách v kostele) a srbocharvátský idiom neboli bosenštinu (mezi vrstevníky a ve škole). Obecnou (základní) školu navštěvoval Babler v Prijedoru (1907–1910), kam matka se synem přesídlila po manželově smrti. Ve škole se učil spisovné podoby srbštiny a chorvatštiny v mluvené i písemné podobě. „V chlapci se snad již tehdy probudila ‚lingvistická zvídavost‘, protože se naučil oba grafické systémy a snažil se postihnout i rozdíly mezi oběma varietami srbochorvatštiny“ (Hrdinová 2008, s. 17). Další stěhování přivedlo rodinu do Sarajeva, kde Babler vychodil prestižní Velikou reálku Franje Josipa I. (1910–1915). Zde obohatil své lingvistické znalosti o francouzštinu. A začal se věnovat vlastní literární činnosti (první pokusy psal v srbochorvatštině, češtině a němčině) a překladu (poprvé ze srbochorvatštiny do češtiny a němčiny). Po sarajevském atentátu na následníka trůnu Františka Ferdinanda d’Este se s matkou a s rodinou svého poručníka přestěhoval na strýcovu rodnou Moravu – do Olomouce-Chválkovic. V Olomouci nastoupil Babler v roce 1915 do pátého ročníku Německé reálky, kde složil v roce 1919 maturitní zkoušku. Po maturitě se Babler učil samostudiem další jazyky: ruštinu, polštinu, angličtinu a italštinu; později se začal věnovat severským jazykům. Dohromady se Babler za život naučil osm jazyků aktivně a dalších dvanáct jazyků pasivně (včetně provensálštiny, lužické srbštiny, kašubštiny a dalších jazyků malých národů). Ještě za studií na německé reálce si přivydělával učením olomouckých Židů českému jazyku. Po středoškolských studiích se chtěl prosadit jako svobodný spisovatel a překladatel. Začal psát příležitostnou lyriku a překládat – nejprve z češtiny do němčiny a z němčiny do češtiny. Záhy rozšířil svou překladatelskou oblast na jihoslovanské jazyky, k nimž postupně přibývaly další. Jakožto občan narozený na území Království Srbů, Chorvatů a Slovinců si základní vojenskou službu odsloužil v jugoslávském království. Z vojny se navrátil v roce 1923 a od té doby se začal naplno věnovat překladatelství a bibliofilské činnosti. Roku 1928 se oženil s Marií Mejsnarovou, která jistou měrou také ovlivnila pozdější manželovu tvůrčí práci. Babler s ní konzultoval překlady a ona dávala podněty k vydávání menších bibliofilských tisků anebo pohlednic. Roku 1930 se manželům narodil jediný syn Otto. Než byl dostavěn rodinný dům v Samotiškách, kde Babler žil s rodinou až do své smrti, pobývala mladá rodina jeden rok po narození syna na Svatém Kopečku. Venkov znamenal pro Bablera především odpoutání se od ruchu velkoměsta a možnost plného soustředění na tvůrčí práci. V roce 1936 Babler zažádal o československé občanství, které téhož roku získal. Z toho pramenila i povinnost splnit prezenční vojenskou službu (ta vykonaná na území Království Srbů, Chorvatů a Slovinců mu nebyla uznána). Byl z ní osvobozen pro zdravotní neschopnost. Kvůli finančnímu zajištění rodiny nastoupil roku 1935 na pozici knihovníka Obchodní a Živnostenské komory (zde pracoval do roku 1948). Za druhé světové války byl nucen omezit svou vydavatelskou činnost a překládal pouze pro sebe. Po válce se snažil navázat na předválečnou vydavatelskou činnost. Podařilo se mu to pouze v omezené míře; všechny samotišské edice postupně zanikly. Překlady autorů z vlastní iniciativy zůstaly v rukopisech; vycházely mu pouze překlady děl, která mu vybrala jednotlivá nakladatelství. V roce 1946 nastoupil na filozofickou fakultu obnovené olomoucké univerzity jako lektor serbokroatistiky (působil zde v letech 1946–1956). Souběžně také přednášel na různých katedrách o dantovké problematice. „Ačkoliv O. F. Babler působil na Filozofické fakultě UP jen několik let, patřil k těm, kteří položili základy dnes obnovené a rozšiřované olomoucké slavistiky. A to není malá zásluha“ (Komárek 1996, s. 23). Nadále také zastával funkci knihovníka, a to v Univerzitní knihovně, kam přešel z Obchodní komory (zde setrval mezi lety 1949–1956). Neustále se zhoršující oční choroba jej donutila roku 1956 odejít do invalidního důchodu. Překládat nepřestal ani s přicházející slepotou; ve větší míře se opět začal věnovat bibliofilství. Překladatelství se věnoval v omezené míře i po roce 1968; na zakázku sestavoval též básnické miniantologie. V roce 1983 zcela oslepl. Byl členem Družiny literární a umělecké, Sdružení spisovatelů z Hané, Skupiny moravských knihomilů (tj. olomoucké pobočky Spolku českých bibliofilů; posléze též jmenován čestným členem celorepublikového Spolku českých bibliofilů), překladatelské sekce Československého svazu spisovatelů a olomoucké pobočky Jednoty filosofické. V roce 1971 získal v Lublani čestné členství ve Svazu slovinských překladatelů. Povídka v bibliofilském vydání Bibliofons (1932) byla oceněna v soutěži berlínské Gesellschaft der Bibliophilen. Za překladatelskou práci obdržel několik ocenění: Cenu osvobození města Olomouce (1948), Václavkovu literární cenu města Olomouce (1949), literární cenu Svazu československých spisovatelů (1967) a literární a kulturní cenu olomoucké ONV (1968); v roce 1998 mu byla in memoriam udělena Cena města Olomouce v oblasti literatura. Roku 1996 mu byla v Samotiškách odhalena pamětní deska.

Překladatelsky debutoval roku 1919 v olomouckém Československém deníku překladem z francouzštiny. V témže periodiku vyšly také Bablerovy první původní verše. Naopak první české verše přeložené do cizího jazyka – němčiny, vyšly poprvé 3. 7. 1921 v Prager Presse (báseň J. V. Sládka Ručičky Die Händchen). Od dvacátých let dvacátého století přispíval vlastní literární tvorbou, ale především překlady, články, recenzemi či studiemi do českojazyčných i zahraničních periodik (ukázky z jeho překladů se v českém periodickém tisku objevují dodnes): Akord, Anděl strážný, Apollon, Archa, Bibliofil, Červený květ, České slovo, Československý deník, Die Tat, Dětský svět, Divadlo, Eva, Filozofický časopis, Hanácký kalendář, Hanácké noviny, Hlasy republiky, Hochland, Host, Host do domu, Index, Katolický týdeník, Kultura, Kulturní zprávy, Lidová demokracie, Lidové noviny, Literární noviny, Listy PPB, LUK, Lumír, Marginalie, Moravskoslezský deník, Na hlubinu, Národní politika, Národní osvobození, Našinec, Obnova, Od Pražského Jezulátka, Panorama, Plav, Pozor, Prager Presse, Prager Tagblatt, Pramen, Proglas, Ranní noviny, Rozkvět, Řád, Salón, Stan, Selské noviny, Severní Morava, Slovanský přehled, Středisko, Střední Morava, Souvislosti, Světová literatura, Světozor, Svobodná země, Štafeta, Topičův sborník, Tribuna, Tribuna literární a umělecká, Tvar, Venkov, Vyšehrad, Zápisi, Země, Zlatá brána, Zprávy Spolku českých bibliofilů, Ženská revue. Od roku 1931 byl členem redakční rady časopisu Bibliofil. Redigoval časopis Okénko do dílny umělcovy. Ve třicátých letech dvacátého století přeložil několik libret pro olomoucké divadlo (A. Zemlinsky: Skřet, prem. 1933, Křídový kruh, prem. 1934; R. Strauss: Arabella, prem. 1933; O. Respighi: Marie Egyptská, prem. 1934, Lukrecie, prem. 1937; C. Monteverdi: Orfeus, 1935; L. Rocca: Dybuk, prem. 1937; J. Haydn: Svět na měsíci, prem. 1938), napsal libreto k opeře V den počátku (prem. 1936) O. Chlubny a přeložil texty písní světových skladatelů (např. P. I. Čajkovského, E. Kornautha, A. Schilera či F. Schuberta). Svá díla podepisoval jako Otto František Babler (překlady do češtiny), O. F. Babler nebo Otto F. Babler (překlady do němči- ny a původní autorská díla); užíval též šifer O. F. B. a ofb

K Bablerovu jubileu nastudoval amatérský divadelní Soubor FF UP Olomouc pořad K rybám sešel tvůj hlas (prem. 1971).

Stěžejním výstupem Bablerovy tvůrčí činnosti byly tisky vycházející z jeho samovydavatelství zaměřeného na bibliofilie (nikdy nevlastnil vydavatelskou konfesi). K takové prezentaci své literární práce se uchýlil proto, že nakladatelé nebyli ochotni jeho překlady vydávat. Velkou inspirací mu byla staroříšská manufaktura Dobré dílo Josefa Floriana (úsilí o „krásné knihy“, tj. knihy krásné navenek i uvnitř – obsahově). Babler vydával několik bibliofilských edic, z nichž nejvýznamnější a nejrozsáhlejší nesla název Hlasy. V letech 1926–1927 v ní vyšlo čtyřicet osm svazků. Každý svazek byl pojatý jako tzv. cimélie (tj. nejvzácnější součást historických fondů ve středověku). Byl vytištěn na jemném papíře, často ručně zpracovaném. Téměř každý ilustroval soudobý významný výtvarný umělec, jako např. J. Konůpek, M. Marešová, R. Michalik, A. Schamoni, R. Schaumann, B. Štorm, J. Váchal či Vojmír Vokolek. Náklady jednoho titulu se pohybovaly okolo tři sta padesáti výtisků; jednotlivé výtisky byly číslovány, časté bylo věnování určité osobě. Původně měla edice Hlasy zahrnovat překlady anglosaských a románských literatur, ale rozrostla se v nejpočetnější samotišskou knižnici, v níž vycházely překlady z angličtiny, francouzštiny, italštiny, latiny, němčiny, norštiny, srbocharvátštiny (respektive srbštiny a charvátštiny), rumunštiny, či ukrajinštiny. Z literárních druhů převládala lyrika, ale objevily se i drobné epické texty a dramata. Zvláštní skupinu překladů tvořily překlady anonymních textů, v jejichž tematice převládala lidová religiozita – např. Marie po poli kráčela (1927), Strom ze srdce (1927) nebo Slovanské legendy (1930) (v podtitulech samotným Bablerem nazývány „lidovou mystikou“). Ojedinělým edičním počinem Hlasů byly tzv. tematické antologie. Babler do nich vybíral básně českých autorů a překlady básní jinojazyčných autorů, které se týkaly vždy určitého společného tématu (např. Knížka o slunečnici, 1928). Nejčastěji překládal tvorbu duchovně, přesněji religiózně orientovaných autorů. Mezi Bablerem překládané autory patří R. M. Rilke, W. Blake, P. Claudel, M. O‘Neill či G. Boccaccio. Vedle edice Hlasy založil samotišský samovydavatel též další ediční řady: Knihovnu slovanských básníků (překlady slovanských básníků), Svítání (původní české divadelní hry) a Heliotrop (překlady ze světové literatury). Ani jedna z nich se nedočkala dlouhého trvání. Některá díla vydal Babler též mimo edice (antologie či rukopisné sborníčky u příležitosti vlastních životních jubileí nebo jubileí svých přátel).

Babler se řadí k tzv. básníkům překladu. Vlastní literární dílo takových tvůrců ustoupilo výrazně do pozadí ve prospěch jejich díla překladatelského. Za svého překladatelského předchůdce považoval Pavla Eisnera; ze soudobých překladatelů byl v kontaktu s Jiřím Levým či Zdeňkou Stavinohovou. Babler překládal jednak literární díla dle vlastních preferencí, jednak dle nakladatelských požadavků (zvláště po roce 1948). Celkový počet Bablerových překladů dosud nebyl vyčíslen; jedná se přibližně o tisícovku různě dlouhých textů širokého záběru – ze všech literárních druhů a žánrů z různých období literární historie; nejpočetněji je zastoupena poezie. Překládal převážně do češtiny (tři čtvrtiny přeložených textů), ale také z češtiny do jiných jazyků (např. Máchův Máj do němčiny v roce 1938). Největší skupinu tvoří překlady ze slovanských jazyků (nejvíce z jihoslovanských) a z němčiny. Překládal také z románských jazyků, z angličtiny a (ojediněle) z jazyků severských; zprostředkovaně také z dalších jazyků (např. Ethiopské legendy, 1936, přes anglický převod). Oldřich Králík označil za scelující prvek Bablerova překladatelského díla „cherubínství“ (tj. určitý životní postoj, cit pro krásu, jemnost a soucit se slabými a pronásledovanými). Okruh překládaných autorů a děl lze rozdělit (Putna 2010) na 1. autory kánonu evropské katolické a/nebo spirituální orientace (např. R. M. Rilke, W. B. Yeats, P. Claudel, Silesius) a Dante Alighieri, 2. obecnější kulturní kánon (E. A. Poe, W. Shakespeare) a 3. „malé“ texty od „malých“ autorů a texty lidové, anonymní (tzv. lidová mystika). Při překladech poezie usiloval Babler o co nejvěrnější translaci formální (v rovině metra) i obsahové (nezávisle na Vilému Mathesiovi uplatňoval zvl. po druhé světové válce částečně jeho koncepci tzv. jazykového klíče). Od čtyřicátých let dvacátého století se Babler začal intenzivně zajímat o osobnost Danta Alighieriho s cílem přeložit jeho Božskou komedii. První pokusy o překlady Pekla pocházejí ale už z let 1916–1919. Ukázky z překladu Božské komedie uve- řejňoval nejprve časopisecky; vycházela k různým dantovským výročím. Studiu Dantova díla a překladu Božské komedie se Babler věnoval dvacet let. Významným poradcem mu byl při translaci Jan Zahradníček. Poprvé vyšel celý překlad Božské komedie v roce 1952.

Babler se nikdy nestal příslušníkem žádné literární skupiny ani přívržencem literárního hnutí či směru. Vždy zůstával literárním solitérem, což mu umožňovalo kontakt s literárními směry, hnutími či skupinami rozmanitého směřování. K vědomé nestrannosti přispíval také fakt, že se jako autor neomezoval pouze na jeden národní celek; většina jeho původních děl je napsaná česky, ale napsal též texty v jiných jazycích. Rámcově lze literáta Bablera zařadit do okruhu katolicky orientovaného proudu spisovatelů. Záběr autorova původního literárního díla je – stejně jako jeho díla překladatelského – široký: psal poezii, prózu i drama, včetně pomezních žánrů – aforismů a vzpomínkové literatury.

Bablerovu juvenilní prozaickou tvorbu představují autobiografické povídky, popisující bosenské dětství. Byly psány česky, německy, srbsky i chorvatsky, ale nedochovaly se. Jako autorská knižní prvotina mu vyšla próza Bibliofons (1932), po níž následoval další prozaický titul Posmrtná sláva Marty Javorovské (1934). Pro svůj debut si Babler vybral příznačně prostředí bibliofilů. Vypravěčem a zároveň jednou z postav je přítel jednoho vášnivého sběratele knih (především bohemik, moravik, Pragensií a Comenian). Tento má zjistit při své návštěvě Basileje, proč jsou v několika po sobě vytištěných katalozích nabízené knižní unikáty prodány dřív, než se na pražského bibliofila dostane řada. Vypravěč vyhledá knihkupce, respektive jeho dceru, která mu sdělí pravdu o otci, jemuž se vášeň pro krásné a vzácné tisky stala posedlostí: ve snaze mít ze všech antikvářů nejslibnější nabídku, začne mystifikovat s nabízenými položkami v katalozích. Náklady na tisk katalogů a na negativní odpovědi žadatelů (na neexistující poptávky) jej zbaví rozumu i peněz. Povídka Posmrtná sláva Marty Javorovské na pomezí reality a fikce líčí osud předčasně zemřelé dívky, domnělé básnířky. V její pozůstalosti objeví rodiče svazeček básní a domnívají se, že autorkou je jejich oplakávaná dcera. Mladý literární kritik shledá básně nadmíru kvalitními a rozhodne se je vydat. Záhy po vydání však vyjde najevo, že jde o verše Vrchlického, které si dívka od svého oblíbeného autora pouze vypisovala. Takto bizarně vzniklý výbor Vrchlického veršů se posléze stane vyhledávanou kuriozitou. K próze se Babler vrátil zase až v sedmdesátých letech dílem Kosířské elegie (1970). Formou vnitřního monologu vypravěč-malíř Josef Mánes popisuje z časového odstupu své pobyty na zámku Čechy pod Kosířem. Jednotlivé části prózy jsou vyznáním kraji, jenž si umělec zamiloval a jenž se mu stal nesčetněkrát tvůrčí inspirací. Poslední pátou část lze charakterizovat jako jakýsi Mánesův epilog za vlastním tvůrčím životem, povzdech nad nemožností (kvůli počínající duševní chorobě) naposled se podívat do Čech. Výrazným intertextuálním prvkem díla jsou úryvky z díla Jakuba Demla Moji přátelé, které jsou citovány v části líčící krásu hanácké přírody. Posledním vydaným původním dílem Otto Františka Bablera je vzpomínková próza Krajina mého srdce (1971). V místy až lyrickém vyprávění se autor vyznává jak Bosně (Zenici a Sarajevu), tak Olomouci, kde prožil dětství a mládí a která jej nasměrovala k tvůrčí dráze. Odůvodňuje také své rozhodnutí odejít z města a usadit se a tvořit v Samotiškách. Popisuje postupné sžívání se s krajem Hané, který mu po prvotních rozpacích učaroval: „Krajina mého srdce je tam, kde jsem konečně zakotvil, kde mám takřka na dosah ruky příklady a přátele. Hledím z okna své pracovny a vidím širou rovinu Hané, dějiště stálé trpělivé práce a chlebodárného zrání, a po ní křivolakou kaštanovou alej vedoucí do Olomouce, města, jehož chrámové věže a tovární komíny ční z oparu ležícího nad ním“ (Krajina mého srdce, s. 16–17). Autor-vypravěč při- rovnává svůj život v ústraní Samotišek k životům dalších literárně čilých osobností, které nepotřebovaly k tvůrčí práci velké městské centrum, konkrétně Josefa Floriana, Josefa Portmana či Jakuba Demla.

Podstatná část Bablerovy poezie zůstává v rukopisech – nejvíce je zastoupena v jeho denících, které si celý život vedl. V těchto verších se zračí spjatost autorovy tvorby vlastní a překladové. Dominují témata přírody, dětí, práce, náboženství i lyrika intimní. Objevují se též verše příležitostného charakteru. Básně jsou psány jak pravidelným rýmovaným daktylotrochejem, tak nepravidelným veršem bez rýmů. Své básně Babler pravděpodobně nikdy publikovat nechtěl. Do deníků je psal tužkou, bez datace, mnohé mají více stylových variant. Výjimky tvoří vlastní básně uveřejňované na počátku literární dráhy v různých periodikách a dále latinsky psaná litanie k Matce Boží Svatokopecké Litaniae de Beatissima Virgine Maria ad Montem Sanctum apud Olomuciam in horis anxietatis per Ottonem Franciscum Bablerum compositae (1943). Obsahově se podobá litaniím užívaným při liturgiích v římskokatolické církvi. V souvislosti s rokem, kdy byla vydána, pojímá Babler v litanii Matku boží jako osvoboditelku lidu od strachu a tu, která splní jeho přání. Ani aforismy, které tvoří podstatnou část dalšího spisovatelova deníku – Oblásků (psán 1947–1983), nebyly až na výjimky veřejně publikovány. Oblásky pro autora představovaly jakýsi duchovní deník, kam si zapisoval své myšlenky, i myšlenky lidí, s nimiž se cítil duchovně spřízněn. Část z nich spolu se svou příležitostnou poezií pak vydával vlastním nákladem jako příležitostné tisky pro přátele (pod titulem Oblázky).

Jednoaktová hra Koníčci v lese (1935) nebyla kromě jediného uvedení přerovskými studenty roku 1938 vícekrát inscenována. Tímto komorním dramatem autor syntetizoval téma, které jej zajímalo v jinojazyčných literaturách a které pro překlad často vyhledával – „lidovou mystiku“, v níž hrál důležitou roli Bůh a boží trest. Děj je zasazen na venkov a postaven na dialogu matky a dcery. Matka vyčítá dceři mužův alkoholismus a v dceřině ještě nenarozeném dítěti zase vidí hřích (dle matky se rozmnožováním lidstva rozmnožuje i hřích na světě): „Dorka: Z lásky nemůže vzniknouti hřích. Hřích je jenom neláska, s jakou vy se mnou jednáte…“ (Koníčci v lese, nestr.). Dcera Dorka doufá, že se manžel kvůli dítěti vzchopí. Svou naději vkládá do Boha, skrze jehož lásku může člověk dojít záchrany. Jako memento se dějem line motiv koníčků v lese, podle nichž dostalo drama svůj název: s dřevěnými koníčky si hraje sirotek po druhé matčině dceři Toník (neustále se ženám připomíná průpovídkou „koníčci v lese“ a jejími variacemi), s koňmi sváží Dorčin muž v lese dříví. A právě koně se stanou muži osudnými; převrátí se s ním vůz, když jede domů. Vedle dramatu pro dospělé psal Babler soustavně loutkové hry pro děti pro olomoucké loutkové divadlo Kašpárkova říše (především v třicátých letech dvacátého století). Vycházely v katolickém dvouměsíčníku pro mládež Dětský svět. I v hrách pro děti je patrný náboženský podtext. Byly psány rýmovaně, mluvené slovo se střídalo se zpěvy.

Bablerovy texty literárněteoretického a literárněhistorického charakteru zůstávají roztroušeny po českých a zahraničních periodikách. Zahrnují jak odborné studie, tak informativní a populárně-vědecké články a literární recenze. V tisku pravidelně informoval o překladech české literatury v zahraničí, českým čtenářům zprostředkovával novinky z jinojazyčných literatur. Dále se věnoval otázkám překladu, poetikám konkrétních českých nebo jinojazyčných překládaných autorů a bibliofilské problematice. V šedesátých letech dvacátého století se podílel na rehabilitaci Franze Kafky, účastnil se liblické konference (1963) a publikoval o něm studie (a již v roce 1924 přeložil Kafkovu povídku Das nächste Dorf, která vyšla v olomouckém časopise Eva). Pouze dvakrát mu studie vyšla tiskem: Anna Achmatova: pokus o studii (1926) a Jak jsem překládal Havrana (1931), obě se zprostředkovávají jeho překladatelské postupy na příkladech konkrétních děl. Vedle článků zabývajících se literaturou napsal řadu průvodních textů k výtvarným publikacím.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Bibliofons (1932, z němčiny přel. J. Picka; německý originál Bibliophile novellen, 1934); Posmrtná sláva Marty Javorovské (P 1934); Koníčci v lese (D 1935); Litaniae de Beatissima Virgine Maria ad Montem Sanctum apud Olomuciam in horis anxietatis per Ottonem Franciscum Bablerum compositae (B 1943, latinsky); Kosířské elegie (P 1970); Krajina mého srdce (memoáry 1971, 2. vyd. 1993 s doslovem Otto Bablera).
Adaptace: Legenda o Hanácích (pohádka 1944, obsahuje též K. Mlčoch: Sedlák zapsaný k čertu).
Překlady z angličtiny: W. Blake: Tiriel (1927); W. B. Yeats: Přesýpací hodiny (1928); G. D. Ruthenburg –  M.  Stewart:  Dvě  americké  loutkové  hry  (1929);  H.  C.  D.  Pepler:  Dvě  loutkové  hry  (1930); H. B. Alexander: Jak smrt přišla do světa (1930); E. A. Poe: Havran (1930, též in E. A. Poe: Havran: Šestnáct českých překladů, 1985, 2. vyd. 1990); W. Blake: Snoubení nebe a pekla (1931); S. Lewis: Mantrap (1931); H. D. C. Pepler: Vůl a oslík a jiné hry pro loutková divadla (1933); W. Blake: Kniha Thel (1935); E. F. Lewis: Mladý Fu od horního Yangtse-Kiangu (1936); A. Schweitzer: Filosofie a ochrana zvířat (1937, též in E. Wondrák: Albert Schweitzer, 1968); E. F. Lewis: Nebojácná Ho-Ming (1937); F. Thompson: Ohař nebeský a jiné básně (1938); F. E. Young: Píseň o městských vrabcích (1938); M. D. O’Neill: Kain (1939); W. Shakespeare: Macbeth (1947); W. Shakespeare: Král Lear (1954); E. Dickinson: Setkat se s knihou (1979); E. Dickinson: Básnické vzkazy z krajiny duše (1981); W. Blake: Snoubení nebe a pekla (1944, s J. Skalickým).
Překlady  z  bulharštiny:  B.  Dimitrova:  Svět  mnohorozměrný  (1975);  Radost  a  jiné  verše  (1982); D. Gabeová: Můj svět je široširý (1997, s I. Dorovským).
Překlady z češtiny do angličtiny: F. Halas: Old Women (1970).
Překlady z češtiny do němčiny: Tsechoslowakische Antologie (Pohrlitz – Brünn, 1936, s P. Eisnerem); J. Čapek: Geschichten vom Hündchen und vom Kätzchen (1958, 1997, 2000); Menhart: Abendgespräche (Frankfurt am M., 1958); F. Hrubín: Die schönsten Märchen (1959); J. Seifert: Mozart in Prag (1970); K. H. Mácha: Máj (Köln, 1983).
Překlady z francouzštiny: Kejklíř Matky boží (1924); G. Flaubert: Legenda o sv. Juliánu Pohostinném (1927); Aucassin a Nicoletta (1928, 2. vyd. 1947); Mladík a nestvůra s lidskou hlavou (1929); Muka pekelná (1929); P. Claudel: Svaté obrázky z Čech (1934); Pověsti sladké Francie (1935); E. de Guérin: Deník (1935); P. Claudel: Křížová cesta (1936); F. Villon: Balady ke chvále Panny Marie (1936, obsahuje též H. Belloc: Balada matce boží čenstochovské); P. Claudel: Skupina apoštolů (1937); M. de Guérin: Zvuky přírody (1937); P. Claudel: Pod hradbami athénskými (1938); L. Barry: Děd (1940); P. Claudel: Verlaine a jiné básně (1940); Marie de France: Milostné příběhy ze staré Francie (1958, s J. Konůpkem); Román o Lišákovi (1973); Vůl tu a oslík šedivý, spí, spí, u nich Dítě spí (1937); G. de Loris: Román o růži (1977); A. Rimbaud: Opilý koráb (b. d.).
Překlady z italštiny: G. Pascoli: Básně o Ate (1932); František z Assisi: Píseň bratra Slunce (1936); G. Boccaccio: Život Dantův (1940); Ignác z Loyoly: Duše Kristova (1947); G. Leopardi: Prodavač ka- lendářů a chodec (1948); G. Papini: Samomluvy betlémské (1948); Dante Alighieri: Peklo (1949); Dante Alighieri: Božská komedie (1952, 2. vyd. 1958, 3. vyd. 1965, s J. Zahradníčkem); G. Boccaccio – L. Bruni d´Arezzo: Nejstarší životopisy Dantovy (1965).
Překlady z latiny: Legenda o knize blahoslaveného Anastasia (1930); Antifony, hymny a sekvence (1940); Tomáš z Celana: Soudný den (1948).
Překlady  z  němčiny:  I.  Kant:  O  svazu  národů  (1924);  T.  Storm:  Sněhurka  u  trpaslíků  (1925); R. M. Rilke: Modlitby dívek k Marii (1926); J. W. Goethe: Paria (1927); Ch. M. Wieland: Kámen mu- drců (1927); Legenda o svatém Kiliánu knihomilovi (1927); Z věčných pokladnic poesie německé (1928); Abraham a Sancta Clara: Knihař (1930); Abraham a Sancta Clara: Knihtiskař (1930); R. Borchardt: Se střevíčky: té, jež si zaslouží býti milována (1930); R. Schaumannová: Němá tvář (1930); Epištola, v níž se dokazuje a dokládá, že knižní aukce jsou učencům nejen k hanbě, nýbrž také k nejvyšší škodě a nevýhodě, a v níž se zároveň odhaluje a na světlo vyzvedá lest a klam, jaké se při nich dějí (1930); Čtení o milém a čestném dobrodružném rytíři, který se Petr Diemringer, rodem ze Štaufenberka, původem z Ortenavy zval, co cti a obdivu v mnohých zemích získal, zvláště pak o tom, jak on a jedna mořská víla se navzájem zavázali ve veliké lásce a věrnosti, jak on však nebyl poslušen její dobré rady a zpronevěřil se slibu, kte- rý jí byl dal, pročež ihned po tom ve třech dnech a před stanovenou dobou v rozkvětu mládí přirozenou smrtí zemřel (1931); Čtení o rytíři ze Štaufenberka (1931); Abraham a Sancta Clara: Knihkupec (1931); Abraham a Sancta Clara: Výrobce papíru (1931, 2. vyd. 1946, 3. vyd. a 1. úplné 1946 jako Dělníci kni- hy: výrobce papíru, barvič papíru, knihtiskař, knihař, knihkupec); O. Pick: Básně (1931, s P. Eisnerem, O. Fischerem, J. Hořejším, F. Kubkou a F. Šrámkem); Básník a kniha (1931); S. Zweig: Dobrodružství života (1931, s R. Černým a E. Hostovským); J. W. Goethe: Der Zauberlehrling (1932, 8 překladů včetně O. F. Bablera); Sestra Beatrice (1933); Kvítka ze zahrady německé lyriky jihomoravské (1935, s F. Kleinem); T. Stimmer: Nová komedie o mladých manželích, kterou léta Páně 1580 napsal Tobiáš Stimmer, malíř z Žabovoz a kterou roku 1932 na český jazyk řečí z části vázanou, z části nevázanou volně převedl Otto F. Babler… (1932); Devět balad ze sbírky Arnima a Brentana (1933); R. M. Rilke: Zvěstování pastýřům (1936); In memoriam Rainer Maria Rilke (1936); D. von Czepko – Angelus Silesius: Průpovědi poutníků cherubínských (1938); J. a W. Grimmové: Dětské legendy (1936); M. Buber: Chasidské povídky (1937); W. Mattiessen: Hadrová Lízinka (1937, 2. vyd. 1941); R. M. Rilke: Antické báje (1937); F. Deml: Mlu- va věcí (1938); J. R. Sorge: Mystické rozhovory (1938); Angelus Silesius: Poutník cherubínský (1941); O. F. Babler – L. Kundera (eds.): R. M. Rilke: Herbsttag. Podzimní den (1972, 13 překladů včetně O. F. Bablera); A. Bartušek: Abwesende Meere (Darmstadt, 1973, s H. Rokytou); R. Ausländer: Jiná zna- mení: Výbor z díla. Andere zeichen: Auswehl aus dem Werke (smz. 1981).
Překlady z polštiny: M. Konopnicka: Písničky (1923); E. Zegadlowicz: Balada o babce Horalčické (1928); J. Parandowski: Drei Tierkreiszeichen (do němčiny, 1962); H. Poświatowska: Moje srdce a jiné básně (1974).
Překlady z ruštiny: A. Achmatova: Básně (1925); Ruské apokryfy (1931); V. J. Brjusov: Tercíny na kata- logy knih (1947); N. V. Gogol: Život (1947, 2. vyd. 1948; 3. vyd. 1958); M. Prišvin: Berendějova houština (1948, O. F. Babler překlad veršů); O. Mandelštam: Rozprava o Dantovi (1968, O. F. Babler překlad veršů). Překlady ze slovinštiny: Slovinské romance a balady (1933); B. Dimitrovová: Svět mnohorozměrný (1975); S. Makarovičová: Večerní beseda a jiné básně (1977); Čtvero ročních dob (1980).
Překlady ze srbocharvátštiny, resp. ze srbštiny a chorvatštiny: Hasanaginica (1926); Srbské básnířky (1929); Bán Strahinić (1931); Šest písní o narození Krista Pána (1931); Srbské legendy (1932); V. Petrović: Zapálené obilí a jiné povídky (1936, s F. Čuberkou); I. E. Šarić: Judit (1937); Srbské lidové bajky (1940); I. Vojnović: Vox clamans (1946, obsahuje též Dantův výkřik a Památce Lva N. Tolstého); I. Andrić: Trav- nická kronika (1958, 2. vyd. 1964, 3. vyd. 2009); S. Sremac: Pop Ćíra a pop Spíra (1960); V. Parunová: Zrnko dojetí a jiné básně (1976); D. Maksimovićová: Odkaz a jiné básně (1978); T. Manojlović: Zvěrokruh neboli Hvězdný kalendář (1978/1979); Časy a počasí roku (1983); R. Kupareo: Můj malý žaltář (2009). Ostatní překlady: Vincentius Ferrerius: List sv. Vincence Ferrerského Benediktu XIII. o konci světa a o pří- chodu Antikrista (1928, O. F. Babler úprava překladu J. Demla); Jeníček usmrkanec (z bretonštiny, 1929); F. Timmermans: Krásné čtení o panně Symforose (z vlámštiny, 1929); Bláhový student (1931); E. A. Poe: Der Rabe (z angličtiny do němčiny, 1931); Legendy ukrajinské (z ukrajinštiny, 1932); Hassan-Agas Gattin (ze srbochorvatštiny do němčiny, 1933); Kvítka Zeleného ostrova (1933); Arabské biblické tradice (1934); Dvě mohamedánské biblické básně (1934); Žaltář krále Davida (1935, 2. vyd.  1940);  Ethiopské  le- gendy (přes anglický překlad, 1936); Píseň o snu Olava Aastesona (z norštiny, 1937, 2. vyd. 1999); Sonety knihomilské (1937); Život a smrt otce našeho Abrahama Spravedlivého, jak byly podle Apokalypsy sepsány krásnými slovy (z rumunštiny, 1937); Já mám koně… (1940); J. Avyžius: Ztracený domov (z litevštiny, 1976, O. F. Babler překlad veršů s J. Moravcovou); Vyznání a jiné verše slovenských autorek (ze slovenštiny, 1984).
Překlady z více jazyků (antologie): Jihoslované svým dětem (1924); Marie po poli kráčela… (1927); Kníž- ka o koni (1927); Strom ze srdce (1927); Knížka o slunečnici (1928); Knížka o rybách (1929); Slovanské legendy (1930); Kniha drakobijců (1931); Vánoční knížka (z holandštiny, němčiny a slovenštiny, 1935); Píseň o zvířeti (1937); Píseň o němé tváři (1939); Pohádky o Pánu Bohu a o jeho světcích (ze slovanských jazyků, 1939); Vánoce 1939. B. V. O. F. B. (z angličtiny, francouzštiny, němčiny, chorvatštiny a slovinštiny, 1939); Hrst básní (1961); Ještě hrst básní (1966); Rok v kruhu. Básně o měsících (1970); Ještě další hrst básní (1971); Žhavá, divoká semínka štěstí. Z poezie slovanských básnířek (1972); Malý básnický kalendář. Verše o měsících (1972); J. Frič (ed.): Překlady O. F. Bablera (smz. 1972); Roční doby (z francouzštiny, němčiny, slovinštiny a španělštiny, 1973); A zase ještě hrst básní (1976); Kompas a jiné básně slovanských básníků (1976); Měsíce. Dvanáct básní ze slovanských básníků (1977/1978); Hrst básní… a přece ještě (1979–1980); …a přece ještě (hrst básní) (1981); J. Suchý (ed.): Lyrické konfrontace (1986).

Překlady v kolektivních dílech: K. Palatin: Štěstí tohoto světa (1939, s O. Menhartem, J. Karáskem ze Lvovic, E. z Lešehradu, B. Reynkem a P. Eisnerem); Unvergängliches Abendland. Ein Hausbuch euro- päischer Dichtung (Gütersloh, 1952–1954, s dalšími; O. F. Babler do němčiny přel. G. K. Chastertona, P. Claudela, Blakea a J. Demla); F. de Sanctis: Dějiny italské literatury (1959, O. F. Babler přel. ver- še); Rilkova báseň Svatí v sedmi překladech (z němčiny, Heilige, 1966, s P. Eisnerem, Z. Bromanem, M. Karešem, M. Bidlasem, K. Reslerem a J. Pokorným); M. Blahynka – K. Blahynková (eds.): Verše o lásce (1985); V. Kudělka (ed.): Orfeus v děti (ze slovinštiny, 1995, s dalšími); L. Đidić – I. Dorovský: Nekonečný modravý kruh (ze srbochorvatštiny, 1996); Vánoční zpěv andělů (z němčiny a švédštiny, 2003, 2. vyd. 2011, s dalšími); M. de Saint-Exupéry: Já a můj syn. Naslouchám písni svého stromu. Dopisy matce (z fran- couzštiny, 1995, O. F. Babler přeložil verše).
Uspořádal: Universitní knihovna v Olomouci: Průvodce pro čtenáře (1955, s. H. Hladnou); F. Šantavý (ed.): Soupis lékařských a příbuzných periodik Ústřední knihovny lékařské fakulty Palackého university a Universitní knihovny v Olomouci (1956, s dalšími); Kdo na moje místo (1967); O. Březina: Symfonie bratrských hlasů (1973); Jasmínová noc (1983, s M. Blahynkou).
Odborné a populárně-vědecké monografie: Anna Achmatova: pokus o studii (1926); Jak jsem překládal Havrana (1931); Skupina olomouckých výtvarníků (1940, s A. Uhrem); Jan Konůpek, český malíř a grafik (1947); Myšlenky o písmu a písmařství (1976).
Studie a články (výběr): Anna Achmatova. Pokus o studii, in Archa 1926, č. 1; Srbské básnířky, in Archa 1926, č. 4; Chvála loutek, in Archa 1926, č. 5; Kniha o slovinských spisovatelkách, in Archa 1926, č. 10; Řikadla na knižních značkách, in Bibliofil 1926, č. 2; Slavní čtenáři: Ralph Waldo Emerson, in Bibliofil 1926, č. 8; Slavní čtenáři: Napoleon, in Bibliofil 1926, č. 10; Slavní čtenáři: Wolfgang Amadeus Mozart, in Bibliofil 1927, č. 1; Slavní čtenáři: Vladimír Iljič Lenin, in Bibliofil 1927, č. 2; Slavní čtenáři: František Palacký, in Bibliofil 1927, č. 3; Slavní čtenáři: Robert Schumann, in Bibliofil 1927, č. 4; Slavní čtenáři: Rem- brandt, in Bibliofil 1927, č. 5; Slavní čtenáři: Madame de Pompadour, in Bibliofil 1927, č. 6; Slavní čtenáři: Ježíš Kristus, in Bibliofil 1927, č. 7; Slavní čtenáři: William Blake, in Bibliofil 1927, č. 9–10; Dante a ptáci, in Archa 1928, sv. 1; Děti a umělecká tvořivost, in Archa 1928, sv. 2; Slavní čtenáři: Božena Němcová, in Bibliofil 1928–1929, č. 1; Knihy Jakuba Demla. Pokus o bibliografický soupis, in Bibliofil 1928–1929, č. 4; The good king Wenceslas, in Archa 1929, sv. 2; Knihy Jakuba Demla, in Vitrinka 1929–1930, č. 1; Slavní čtenáři: Plinius II., in Bibliofil 1930, č. 2; Exlibris Františka Kašpara brožovského z Pravoslav, in Bibliofil 1930, č. 6–7; Jak jsem překládal „Havrana“, in Bibliofil 1931, č. 1; Slavní čtenáři: Bedřich Veliký, in Bibliofil 1931, č. 2–3; Goethe a kniha, in Bibliofil 1932, č. 2–3; České a slovenské překlady Havrana, in Marginalie 1935, č. 3 (s T. Vodičkou); Rainer Maria Rilke a Ukrajina, in Archa 1936, sv. 1; Zkázy orientálních kniho- ven, in Bibliofil 1936, č. 9; Knihtisk na Svaté Heleně, in Bibliofil 1937, č. 4; „Hasanaginica“, in Archa 1938, sv. 3; Die tschechischen Bemühungen um Dante, in Deutsches Dante-Jahrbuch 1942, sv. 24; Hasanagini- ca, in Archa 1942, č. 2; Zkazka o Aucassinu a Nicolettě, in Archa 1945–1946, sv. 3; Čistota v umění, in Vyšehrad 1947, č. 6; Úkol spisovatele v dnešní době, in Vyšehrad 1947, č. 5; Jaroslav Vrchlický a votivní ob- raz, in Lidová demokracie 27. 3. 1949; Před 100 lety se narodil P. Jan Blokša, in Katolické noviny 11. 6. 1961; Bezruč v antologiích světové poezie, in Listy Památníku Petra Bezruče. Nová řada 15. 9. 1962; Literární pozůstalost Franze Kafky, in Marginalie 1962, č. 1; Rudolf Fuchs – německý překladatel Slezských písní, in Listy Památníku Petra Bezruče 1963, č. 12–13; Paul Claudel, básník a dramatik, in Divadlo 1968, červen; Božská komedie v novém slovinském překladu, in Annali dell instituto universario orientale (1973–1974); In memoriam Bedřicha Nováka, in Středisko 1974–1976;.
Příspěvky ve sbornících, almanaších a katalozích (výběr): Veledůstojný pane… , in A. Gajdoš (ed.): Sborník družiny literární a umělecké k padesátým narozeninám P. Emanuela Masáka (1933); Chvála Mo- ravy (1939, s F. Nechvátalem a Z. Šmídem); Klas (1947, O. F. Babler přeložil 20. zpěv Ráje z Dantovy Božské komedie); Večer Petra Bezruče (1947); J. J. Kalina – O. Březina: Matka (1948); Frühe tschechische Kafka-Publikationen, in Franz Kafka. Liblická konference 1963 (1963); Miruj, miruj, srdce moje (K historii charvátské zlidovělé písně), in J. Dvořák – R. Smetana (eds.): Václavkova Olomouc 1964: K soudobé pro- blematice zlidovělých písní (1965); Rané české překlady z Franze Kafky, in Kafka aus Prager Sicht (1965); Rudolf Michalik: kresby (katalog výstavy 1966); Josef Váchal: Grafika a kresby (katalog výstavy 1967); Rudolf Fuchs als Bezruč-Übersetzer, in E. Goldstücker (ed.): Weltfreunde. Konferenz über die Prager deutsche Literatur (1967); A. Gribovský: Haná (fotografické album 1972); Stanislav Menšík: výběr z díla (katalog výstavy 1973); Vladimíru Vokolkovi k sedmdesátinám (smz. 1983, O. F. Babler napsal aforis- my); B. Kolář (ed.): Verše z cest (2002); B. Kolář (ed.): Žena a láska v tvorbě olomouckých autorů (2002); B. Kolář (ed.): O Múze olomoucké a lidech kolem ní (2003); B. Kolář (ed.): Verše o Moravě (2003); B. Kolář (ed.): Haná v poezii (2008); Alois Lang – k stému výročí jeho narození, in P. Marek – V. Bitnar – O. F. Babler – M. Trávníček – F. Všetička: Čtyřikrát Alois Lang: k 145. výročí narození (2014).
Korespondence: Vzpomínky a výňatky z korespondence [s J. Demlem], (ed. J. Slavotínek) in Tvar, 1991, č. 12; Z korespondence O. F. Bablera, (ed. Z. Stavinohová) in Zprávy Spolku českých bibliofilů v Praze 1994, č. 1/4; Bohuslav Reynek s Ottou Františkem Bablerem, in B. Reynek: Korespondence (2012).
Edice Hlasy: R. M. Rilke: Modlitby dívek k Marii (1926); G. Flaubert: Legenda o sv. Juliánu Pohostin- ném (1927); Marie po poli kráčela… (1927); W. Blake: Tiriel (1927); Knížka o koni (1927); Strom ze srd- ce (1927); Knížka o slunečnici (1928); Z věčných pokladnic poesie německé (1928); Aucassin a Nicoletta (1928); Knížka o rybách (1929); H. B. Alexander: Jak smrt přišla do světa (1930); Slovanské legendy (1930); Kniha drakobijců (1931); Ruské apokryfy (1931); O. Pick: Básně (1931); Srbské legendy (1932); G. Pascoli: Básně o Ate (1932); Legendy ukrajinské (1932); Devět balad ze sbírky Arnima a Brentana (1933); Kvítka Zeleného ostrova (1933); Slovinské romance a balady (1933); Dvě mohamedánské biblické básně (1934); P. Claudel: Svaté obrázky z Čech (1934); Arabské biblické tradice (1935); de Guérin: Deník (1935); Pověsti sladké Francie (1935); W. Blake: Kniha Thel (1935); Ethiopské legendy (1936); J. a W. Grimmové: Dětské legendy (1936); P. Claudel: Křížová cesta (1936); M. de Guérin: Zvuky přírody (1937); Život a smrt otce našeho Abrahama Spravedlivého, jak byly podle Apokalypsy sepsány krásnými slovy (1937); M. Buber: Chasidské povídky (1937); I. E. Šarić: Judit (1937); Píseň o snu Olava Aastesona (1937); P. Claudel: Skupi- na apoštolů (1937); F. Deml: Mluva věcí (1938); D. Czepko von Reigersfeld – Angelus Silesius: Průpovědi poutníků cherubínských (1938); F. Thompson: Ohař nebeský a jiné básně (1938); R. J. Sorge: Mystické roz- hovory (1938); P. Claudel: Pod hradbami athénskými (1938); Píseň o němé tváři (1939); M. O’Neill: Kain (1939); P. Claudel: Verlaine a jiné básně (1940); Antifony, hymny a sekvence (1940); G. Boccaccio: Život Dantův (1940); Srbské lidové bajky (1940); I. Vojnović: Vox clamans (1946).
Edice Knihovna slovanských básníků: E. Zegadłowicz: Balada o babce Horalčické, o dětech a o zářivém chlévu za všemi stojícím (1928); Srbské básnířky (1929).
Edice Svítání: O. Preč: Hořící keř (1928), O. Preč: Světlo (1931).
Edice Heliotrop: Sestra Beatrice (1933); Hassan-Agas Gattin (1933).

 

LITERATURA

Bibliografie: Z. Stavinohová: Překlady O. F. Bablera z poezie jižních Slovanů, in I. Dorovský (ed.): Studia Balkanica Bohemo-Slovaca. IV (1995).
Knižně: Z. Kalista: Dante v Čechách, in Giovanni Boccaccio-Lionardo Bruni ď Arezzo (1965); 7. Chválův leták (1966); J. Suchý: Polyglot českého překladatelského umění, in O. F. Babler: Lyrické konfronta- ce (1986); Z. Rotrekl: Otto František Babler, in týž: Skrytá tvář literatury (1987e, 1993); V. Černý: Dvě české studie Dantovské, in týž: V zúženém prostoru (1994); F. Všetička: Jenž je moudrostí vší moře, in týž: Vnitřní vitráže (1996); V. Mertl: O. F. Babler, in týž: Tiché zahrady (1998); E. Petrů: Otto František Babler, in Zakladatelé a pokračovatelé (1996); B. Smejkal – B. Kolář (eds): O. F. B. 2001 (2000); A. Měšťan: Otto František Babler – pokorný služebník literatury, in týž: Česká literatura mezi Němci a Slovany (2002); F. Všetička: Ze samotišského zátiší (O. F. Babler), in týž: Olomouc literární (2002); E. Hrdinová: Otto František Babler – aneb o mostech mezi českou a německou literaturou, in M. Hrala (ed.): Český překlad 1945–2003: Sborník příspěvků ze sympozia, které se konalo v Ústavu translatologie FF UK v rámci výzkumného záměru Srovnávací poetika v multikulturním světě v Praze 11. září 2003 (2003); E. Hrdinová: Stichwort O. F. Babler,  in  I.  Fiala-Fürst  –  J.  Krappmann  (eds.):  Lexikon  deutschmährischer  Auto- ren (2003); Z. Vychodilová: Otto František Babler jako překladatel z ruštiny, in M. Hrala (ed.): Český překlad  1945–2003:  Sborník  příspěvků  ze  sympozia,  které  se  konalo  v  Ústavu  translatologie  FF  UK v rámci výzkumného záměru Srovnávací poetika v multikulturním světě v Praze 11. září 2003 (2003); I. Dorovský: Vzájemná korespondence Otty Františka Bablera a Josefa Suchého, in L. Štěpán: Černá a bílá pravda: Josef Suchý (1923–2003) (2004); E. Hrdinová: Otto F. Babler und die Mystik, in J. Krappmann – I. Fiala-Fürst (eds.): Phantastik – Okkultismus – (Neo)-Mystik (2004); L. Kvapil: Otto František Babler, in B. Kolář (ed.): Z paměti literární Olomouce (2004); F. Valouch: Vlídná tvář Otty Františka Bablera (1901– 1984), in B. Kolář (ed.): Z paměti literární Olomouce (2004); E. Hrdinová: Sám, však nikoli osamocen, in Z paměti literární Olomouce (2004–2005); V. Mertl: Umřít mezi knihami (O. F. Bablerovi), in týž: Časy a nečasy (2005); F. Valouch: Vlídná tvář Otty Františka Bablera, in týž: Čas v poezii, poezie v čase (2005); E. Hrdinová: Otto František Babler (2008); N. Proksch: Labyrint aneb Knihovna O. F. Bablera, in: Listování: moderní knižní kultura ve sbírkách Muzea umění Olomouc (2009); B. Smejkal: Bibliofilská edice Hlasy, in B. F. Červinka – B. Kolář – H. Bartková: Tisíc dní s Literárním klubem Olomouc (2009); M. C. Putna: O. F. Babler, in týž: Česká katolická literatura v kontextech 1918–1945 (2010); B. Smejkal (ed.): Pozdravy nestárnoucí: k 110. výročí narození O. F. Bablera (1901–2011) (2011); E. Hrdinová: Otto František Babler, in L. Motyčka – V. Opletalová (eds.): Literární procházky německou Olomoucí/Literarische Wanderungen durch das deutsche Olmütz (2012); B. Smejkal (ed.): O. F. Babler: překladatel, básník, osobnost: hlasy tří literárních historiků (2014).
Studie: J. Levý: K překladatelskému dílu O. F. B., in Studie o literatuře a překladatelství. AUP Olomouc 13 Philologica 8 (1962); R. Michalik: Über meinen Freund Otto F. Babler, in Antiquariat 1969, č. 2; H. Rokyta: In memoriam O. F. Bablers, in Adalbert-Stifter-Institut des Landes Oberrösterreich. Viertelja- hresschrift 1984, č. 3–4; Z. Stavinohová: Překladatel Otto František Babler, in AUC. Philologica. Translato- logica Pragensia 1990, sv. 2–3; B. Fučík: Historie jednoho překladu: Bablerova a Zahradníčkova tlumočení Dantovy Božské komedie, in Z kralické tvrze 1993, sv. 19; Z. Stavinohová: Bablerovy čtyři překlady Dantovy Božské komedie, in AUC. Philologica. Translatologica Pragensia, 1993, sv. 5; I. Dorovský: O některých zvláštnostech moravského kulturního trojúhelníku: Stará Říše – Samotišky – Prostějov, in Zpravodaj Muze- um Prostějovska v Prostějově 1994, č. 1; H. Rokyta: Heiligenberg und O. F. Babler, in Prager Wochenblatt 1994, č. 3/128; Z. Stavinohová: Bablerovy čtyři překlady Dantovy Božské komedie, in AUC. Philologica. Translatologica Pragensia 1993, sv. 4–5; E. Hrdinová: Dva prameny ve studni kulturní minulosti – Otto F. Babler a Gorazd Pavlík, in Pravoslavný kalendář 2005 (2005).
Články (výběr): R. Habřina: Svatokopecký překladatel, in Kolo 1940, č. 8; J. Glivický: O jednom překla- du básně R. M. Rilka, in Zprávy Spolku českých bibliofilů v Praze 1976, č. 2; E. Havlíček: Nové překlady O. F. Bablera, in Lidová demokracie 11. 8. 1977; V. Šmejkal: Otto František Babler, in Zprávy Spolku českých bibliofilů v Praze 1977, č. 1; Z. Mareček: O. F. Babler – prostředník mezi literaturou českou a německou, in Středisko 1983, sv. 6; Z. Stavinohová: Umělecké přátelství: J. B. Foerster a O. F. Babler, in Opus musicum 1991, č. 2; O. Babler: Stará Říše, Samotišky, Prostějov – moravský kulturní trojúhelník, in Hanácké noviny 24. 6. 1995 (příl. Na neděli); F. Valouch: Vlídná tvář Otty Františka Bablera, in Literární noviny 2001, č. 4; F. Valouch: Úspěchy Bablerových překladů se rodily v Samotiškách, in Mladá fronta Dnes 22. 1. 2001 (příl. Střední Morava Dnes).
Recenze (výběr): M. Konopnicka: Písničky: J. Heidenreich, Lidové noviny 14. 6. 1924 * Hasanaginica: A. Fortis, Archa 1926, č. 2 * Z věčných pokladnic poezie německé: P. Eisner, Prager Presse 30. 6. 1928; E. Masák, Archa 1928, sv. 2 E. A. Poe: Havran: P. Eisner, Prager Presse 26. 10. 1930; J. Chalupecký, Samostatnost 12. 11. 1930; L. Páleníček, Bibliofil 1931, č. 1; A. Skoumal, Rozpravy Aventina 1930–1931, č. 7; E. Jurčinová, Lumír 17. 3. 1932 * Slovanské legendy: P. Eisner, Prager Presse 27. 8. 1930; J. Chalupecký, Samostatnost 19. 11. 1931; Č. Zíbrt, Český lid 1931, č. 6–7 * A. Achmatova: Básně: J. Heidenre- ich, Lidové noviny 15. 4. 1932 * P. Claudel: Svaté obrázky z Čech: P. Eisner, Prager Presse 24. 10. 1934; V. Stupka, Lidové noviny 17. 12. 1934 (příl. Liter. pondělí); B. Novák, Rozhledy 21. 3. 1935 * Kvítka ze zahrad německé lyriky jihomoravské: Sudetendeutsche Zeitschrift für Volkskunde 1935; P. Eisner, Prager Presse 21. 6. 1935; S. Sahánek, Archa 1935, sv. 4; B. Slavík, Lidové noviny 18. 11. 1935 (příl. Liter. pondě- lí); K. Polák, PL 10. 6. 1936; Ranní noviny 31. 7. 1936; J. Šnobr, Česká osvěta 1937, č. 6 * J. a W. Grimmo- vé: Dětské legendy: P. Eisner, Prager Presse 17. 6. 1936 * M. Buber: Chasidské povídky: H. Bonn, Lidové noviny 1. 8. 1937; P. Eisner, Prager Presse 16. 6. 1937; Ranní noviny 7. 7. 1937 * G. Boccaccio: Život Dantův: Archa 1940, sv. 2; J. Pober, Literární noviny 1940; V. Stupka, Kolo 1940, č. 10; J. Šup, Literární noviny 1940; Z. Šmíd, Řád 1941, č. 1 * W. Shakespeare: Macbeth: B. Hodek, Slovesná věda 1949, č. 3 * I. Andrić: Travnická kronika: F. Benhart, Literární noviny 1958, č. 46 * J. Čapek: Geschichten vom Hünd- chen und vom Kätzchen: J. Hořejší, Zlatý máj 1959, č. 2 * F. Hrubín: Die schönsten Märchen: J. Hořejší, Zlatý máj 1960, č. 7 * Ještě hrst básní: O. Rafaj, Červený květ 1966, č. 10 * Kosířské elegie: J. Glivický, Nová svoboda 28. 4. 1970; J. M. Weimann, Vlastivědný věstník moravský 1970, č. 3 * Symfonie bratrských hlasů: Poezie Otokara Březiny v cizích jazycích: J. Urbanec, Listy Památníku Petra Bezruče 15. 10. 1970 * Krajina mého srdce: M. Vingrálek, Lidová demokracie 5. 11. 1971; M. Rusinský, Lidová demokracie 25. 1. 1972; M. Rusinský, Ostravský kulturní zpravodaj 1972, leden; B. Zaoral, Nová svoboda 2. 2. 1972 * …a přece ještě (hrst básní): M. Rusinský, Ostravský večerník 24. 2. 1981 * Jasmínová noc: E. Brixi, Tvorba 1983, č. 14 (příl. Kmen, č. 14); J. Křížová, Rudé právo 25. 3. 1983 * Lyrické konfrontace: M. Bla- hynka, Rovnost 15. 7. 1986; G. Francl, Lidová demokracie 5. 4. 1986; J. Galík, Nová svoboda 1. 8. 1987; L. Soldán, Brněnský večerník 11. 4. 1986; L. Soldán, Svobodné slovo 13. 8. 1986; J. Suchý, Kurýr Odeonu 1986, jaro; D. Šajtar, Kulturní měsíčník 1987, č. 3; J. Zahradnický, Kmen 1989, č. 17; M. Hořínská, Akord 1994, č. 4.
Rozhovory: (autointerview), Červený květ 1965, č. 10; J. Ježek, Nová svoboda (příloha) 22. 1. 1966; Z. Rotrekl, Obroda 1969, č. 4; M. Vingrálek, Lidová demokracie 23. 1. 1971; M. Vingrálek, Lidová demokracie 24. 1. 1976; M. Vingrálek, Lidová demokracie 24. 1. 1981; J. Galík, Kulturní měsíčník 1983, č. 1.
Medailony a k životním jubileím: F. Všetička, Mladá tvorba 29. 12. 1960; J. Levý, Host do domu 1961, č. 2; H. Rokyta, Časopis Společnosti přátel starožitností 1961, č. 1; F. Všetička, Zlatý máj 1961, č. 1; Nový život 1971, č. 2; M. Rusinský, Nová svoboda 26. 1. 1971; J. Kovalčuk, Štafeta 1976, č. 1; I. Slavík, Zprávy Spolku českých bibliofilů v Praze 1984, č. 3; M. Vingrálek, Lidová demokracie 31. 1. 1986; J. Teichmann, Zprávy Spolku českých bibliofilů v Praze 1987, č. 4; KFK, Národní osvobození, 1991, č. 6; KFK, Tvar 1991, č. 4; -vh-, Obzory 26. 1. 1991; L. Kundera, Moravský demokratický deník RT 6. 11. 1993; H. Bartková, Hanácké noviny 24. 2. 1994; O. Šuleř, Moravskoslezský den 24. 2. 1994; H. Bartková, Hanácké noviny 27. 1. 1996 (příl. Na neděli); B. Smejkal, Hanácké noviny 27. 1. 1996 (příl. Na neděli); F. Knopp, Lidové noviny 26. 2. 1999; (jst), Hanácký a středomoravský den 24. 2. 1999; M. Vingrálek, Hanácký a středomoravský den 27. 2. 1999; H. Bartková, Prostějovský týden 31. 3. 2001; I. Dorovský, Olomoucký týden 25. 1. 2001; R. Květ, Rovnost 24. 2. 2001 (příl. Víkend); B. Smejkal, Katolický týdeník 2001, č. 12; F. Valouch, Literární noviny 2001, č. 4; F. Valouch, Mladá fronta Dnes 22. 1. 2001 (příl. Střední Morava Dnes); F. Všetička, Hanácký a středomoravský den 26. 1. 2001; H. Bartková, Prostějovský týden 25. 2. 2004; E. Hrdinová, Žurnál UP 2004, č. 17; F. Všetička, Olomoucký den 24. 2. 2004; L. Šebela, Pro- stějovský týden 18. 1. 2006; J. Váňa, Haló noviny 2013, č. 9; B. Smejkal, Zprávy Spolku českých bibliofilů v Praze 2014.
Nekrology: B. a., Kulturní měsíčník 1984, č. 4; J. Polášek, Katolické noviny 1984, č. 19; (sjt), Lidová de- mokracie 1. 3. 1984; I. Slavík, Nové knihy 1984, č. 14; B. Smejkal, Naše rodina 1984, č. 13; B. Smejkal, Typografia 1984, č. 7; B. Smejkal, Vlastivědný věstník moravský 1984, č. 2; O. Vít, Katolické noviny 1984, č. 12; B. Smejkal, Středisko 1985, sv. 8.
Archiv: Knihovna O. F. Bablera v Muzeu umění Olomouc; Literární archiv Památníku národního písem- nictví: Osobní fond (soupis: R. Ferklová 1996).

UKÁZKY Z OHLASŮ

O Mánesových návštěvách v hanáckém kraji napsal k letošnímu jubileu překladatel a básník Otto F. Babler spanilý, teskný esej Kosířské elegie — je to sugestivní monolog umělcův zkomponovaný autorem na základě Mánesovy korespondence, zámeckých památníků, svědectví jeho přátel a současníků.

J. Glivický: Mánesovské elegické monology, in Nová svoboda 28. 4. 1970, s. 5.

Útlá knížečka, která se chce i svým provedením zařadit mezi krásné české tisky, je vyznáním lásky autora k Hané. ač rodák z Bosny, z kraje, který je „křižovatkou cest od Orientu k Okcidentu a od poledne k půl- noci“, zdomácněl na Moravě, získal si tam plno přátel a možnost tvořit a navazovat i udržovat styk se světem. […] vzpomíná na mnoho těch, s nimiž se setkal anebo kteří ho předešli, i na jedinečné dominanty širé krajiny řepných lánů, která má „také jakousi čtvrtou dimenzi, má v hloubce fondy, z nichž může sytit duši lačnou krásy, vědění a činnosti…“

M. Vingrálek: Bablerovo vyznání Hané, in Lidová demokracie 5. 11. 1971, s. 5.

Symbolicky znaková hodnota básně, v níž se do vědecky odvážených dávek alchymie slov odívá tra- gický pocit životního temna, byla Bablerem zdůrazněna úporným hledáním a šťastným nalezením ekvivalentního českého refrénu: ono „never more“ je černým ohniskem vší chmury básně, je i závěrem všech jejích kadencí, říká Babler ve svém komentáři, vydaném Stanislavem Vrbíkem, a proto jeho úsilí neslo se k tomuto problému, na němž více méně ztroskotaly dřívější překlady. A zase tu má co děkovati ohromující sčetlosti: vzpomněl si intuitivně na biblickou knihu Kohélet, Kazatel, kde hned na počátku první kapitoly zní slova syna Davidova „Marnost nad marnost a všecko marnost“, a při dalším hledání druhé přízvučné slabiky napadl mu Hans Sachsův monolog z Mistrů pěvců norimberských. V něm slovo Wahn, Blud, sloučilo se mu s Marností v jediný myšlenkový útvar „marný blud“, spojení onomatopoické a fonetické, které se při překladu celé básně ukázalo nosným do té míry, že dokonce měl překladatel pocit viny, že autorovu truchlivou vzpomínku podbarvil chmurněji než on sám.

B. Lifka: Čtyři vrcholy překladatelské, in B. Smejkal – B. Kolář (eds): O. F. B. 2001 (2000), s. 18–19.

Prvopočátek až uhrančivé inspirace lze datovat už rokem 1921, kdy věnoval Dantovi k šestistému vý- ročí smrti jeden celý přebásněný zpěv Božské komedie. K systematickému překládání tohoto vrchol- ného díla rané italské renesance došlo však až po důkladné heuristické přípravě, v letech 1940–1948. Aby Babler pochopil významovou strukturu a vývojovou dynamiku Božské komedie, ponořil se i do básní Dantova mládí, do „sladkého nového slohu“, vyúsťujícího v knihu Nový život. Nejvíc nástrah však skrýval samotný jazyk Božské komedie, jazyk plný temných míst, nářeční neprostupnosti a nevy- světlitelných emendací. Babler se kvůli tomu pustil i do vyčerpávajícího studia Dantovy Hostiny, do autorových filosofi kých komentářů k vlastní tvorbě, a především do jeho pojednání O lidové mluvě z let 1304–1308. Obklopil se obrovskou spoustou dantovské literatury, aby také zjistil, že slovo láska je z dantovského hlediska cosi jiného než jeho latinský originál či jeho defi        v moderním italském a francouzském slovníku. Babler se ve svém převodu zcela ztotožnil s Dantovou mámivou vizí: vše se v jeho básni děje z perspektivy vzpomínky. Vzpomínka nepodléhá ortelu smrti, celé drama lásky je tak vyňato z živlu míjení a vytváří si svůj vlastní dramatický čas – čas, který je časem jednoho jediného člověka, člověka tvůrce – Danta Aligheriho. Přebásnění Božské komedie trvalo Bablerovi celých osm let a vyšlo poprvé roku 1952.

F. Valouch: Vlídná tvář Otty Františka Bablera, in Literární noviny 2001, č. 4, s. 11.

Od 60. let začal překládat básně na jedno téma z pera různých autorů; už v časopiseckých ukázkách básně konfrontované položením vedle sebe jiskřily, pohled na téma se prohluboval, objevovaly se nové souvislosti.

Konfrontační princip je charakteristický pro všech osm oddílů knihy; jádrem každého jsou dvojice (tro- jice) básní na stejné nebo velmi blízké téma. Bablerovi je zcela lhostejná proslulost básníkova jména – nemívají snad i průměrní básníci alespoň několik vynikajících básní? – rozhodující je básnické sdělení […]. Jen tak se vedle sebe mohla dostat jména Rilke a Kušner, Ungaretti a Beccaria, Sachsová a Lovrić, Enzensberger a Minatti, Achmatovová a Kamieńská atd. […] Pozoruhodné však nejsou jen konfrontova- né básně, ale také celek, do něhož se díky pořadateli antologie, Josefu Suchému, slévají. Postup přirozený, logický a právě proto působivý: začíná se hledáním slov, z nichž vzniká poezie; ta následně pojmenovává předměty, pak duševní stavy a smyslové rozkoše, okolní přírodu v jednotlivých ročních obdobích. V pří- rodě člověk vzniká a zaniká, mezi těmito mezníky si ji chce co nejvíce podmanit a být při tom – nebo díky tomu – svoboden (ne náhodou je jedním z vrcholů knihy Eluardova báseň Svobodo!) a šťasten.

J. Zahradnický: Z nepovinné četby, in Kmen 1989, č. 17, s. 11.

Autorka hesla: Aneta Damborská (2015) – s přihlédnutím k monografii Evy Hrdinové Otto František Babler (2008).