* 27. 1. 1914, Bordovice
† 15. 8. 2005, Třinec

Narodil se do zemědělské rodiny na rozhraní Valašska a Lašska, která se v roce 1922 přestěhovala na východní Slovensko do Stráže poblíž města Čopu. Docházku do měšťanské školy ukončil v roce 1929 v Užhorodě, maturoval v roce 1933 na učitelském ústavu v Mukačevě v roce 1933 a doplňující maturitu absolvoval na gymnáziu v Užhorodě roku 1935. Mezi lety 1933–1936 působil jako učitel na obecné škole v Kušnici na Podkarpatské Rusi, kde se intenzivně věnoval studiu ukrajinských nářečí a ruského jazyka. Následně nastoupil vojenskou službu ve Valašském Meziříčí. Těsně před jejím ukončením se 23. 2. 1939 oženil s učitelkou Marií Stiksovou (rozvedli se v roce 1961). Po uzavření českých vysokých škol navštěvoval kurzy v Brně a Praze, ve kterých přednášeli uvolnění profesoři vysokých škol. Po okupaci a maďarském záboru části Slovenska Drozd odešel na Moravu, kde nejdříve žil a učil ve Valašském Meziřící (1939–1941), následně v Zubří (1941–1945) a nakonec v Bohumíně. V letech 1950–1957 studoval externě češtinu a dějepis na FF UP v Olomouci. Roku 1954 se stal vedoucím literárně dramatické redakce Československého rozhlasu v Ostravě. V roce 1962 uzavřel druhý sňatek s režisérkou Věrou Pražákovou. Po Drozdovu aktivním zapojení do demokratizačního procesu v roce 1968 následovalo jeho politicky motivované propuštění z rozhlasu, Drozd se musel začít živit jako závozník Pozemních staveb v Ostravě. Následoval zákaz publikační činnosti a rozmetání sazby románu Člověk pro jeden život. Krátce, před odchodem do důchodu v roce 1974, působil jako učitel na Frenštátsku.

Drozd do literatury vstoupil roku 1943, během něhož začal publikovat drobné prózy v Lidových novinách. Později pravidelně přispíval také do Květů, Lidové demokracie, ostravských periodik Nové svobody, Červeného květu, Moravskoslezského večerníku, Moravskoslezského dnu, ale také opavské Alternativy Novy aj. Napsal rovněž řadu literárních pořadů pro rozhlas a scénářů realizovaných Československou televizí v Ostravě (např. pohádky nebo inscenaci Horká stezka režírovanou Františkem Mudrou 1978).

V tvorbě Jana Drozda, byť prozaika, pozorujeme jako vedoucí princip lyrismus. Lyrické prvky prostupují všechny roviny a prvky vyprávění – téma, děj, postavy a jejich vnitřní svět. S výjimkou prvotiny Sedláků z Velkého dvora jsou všechny prózy zprostředkovány ich-formovým vyprávěním (přičemž vypravěč bývá i přímým účastníkem děje). Na lyrizaci se podílí i jazyková stránka Drozdova díla, užití lyrických obrazných prostředků a rytmizace věty. V této souvislosti můžeme pozorovat určitý tvůrčí odklon od vypravěčské tradice objektivizující, kronikářské a příklon k moderním, progresivním tendencím v literatuře. U Drozda se neztrácí ale ani princip epický, naopak fabule a syžet u něj mají naprosto jasné obrysy. Za Drozdovo životní téma můžeme označit střet jedince s velkými dějinnými událostmi. V této rovině Drozdovo dílo překračuje hranice existencialismu, splývání Drozdových subjektů a objektů, obhajoba existence před bytím a tedy individuální subjektivity v mezních situacích, volby sebe sama, svobody a nezbavení člověka zodpovědnosti za běh dějin.

Drozdův knižní debut Sedláci z Velkého dvora nesoucí podtitul Román vyšel v roce 1947 a v témže roce za něj autor získal i cenu v soutěži Evropského literárního klubu. Je to román kolonizační, zachycující osudy jedné české rodiny, která na základě pozemkové reformy získala půdu po vysídlených Maďarech na východním Slovensku v okolí města Čopu. Drozd sugestivně popisuje zápas kolonizátorů s neúrodnou půdou, která jim byla přidělena (navzdory slibům, že na ně čeká úrodná černozem), o zúrodňování zrádných bažin, trýzeň nekonečných such a zničujících záplav, nepřátelství místních obyvatel, zejm. Maďarů, kteří kolonizátory považovali za zloděje půdy. Drozd v románu zachytil celé dějinné období, které ohraničil lety 1922 a 1938. Román v podstatě končí vyhnáním bývalých kolonistů, kteří zúrodnili dříve často ladem ležící pole či pastviny a zpětným záborem „starých“ území Maďarskem po podepsání Mnichovské dohody v září 1938. Hlavní postava Petr Rubeš, býval rolníkem, pak však mu- sel nastoupit do továrny a k práci v zemědělství se znovu dostal díky pozemkové reformě. Ztělesňuje poctivého, nezdolného, tvrdě pracujícího muže, kterému práce na poli blízko Čopu vezme málem vše včetně lidství. Jan Drozd sice vysoko staví budovatelské cíle kolonizátorů, cení si vlastností, jako jsou poctivost a především pracovitost, ale zároveň odmítá bezduchou práci, která lidi připravuje o jejich duše: „Práce se spojila v dravý proud a strhla vše s sebou. Odssála lidem i myšlenky. Sedláci se předhánění ve vstávání a v tom, kdo déle vydrží do noci. Pole je hltá, ani v noci jim nedá spát. Provrtávají se jím a ono jim dává svou tvářnost. Není Rubešů, Šnajdrů, Hubáčků, jsou jenom muži, schýlení nad polem, seschlí a šediví jako zem. Jsou jenom vyčnívajícími hrboly země, velikými hroudami, které se kymácejí za pluhem, u koní a s motykou. Tělo i duše se mění v hlínu“ (Sedláci z Velkého dvora, s. 103) Autor v díle prokázal jazykový cit a to nejen zachycením autentické mluvy různých národností a etnik (Rusínů, Maďarů, Čechů, Slováků, Židů, Cikánů), ale také užíváním například aliterace nebo jiných poetizujících prostředků: „Déšť. Déšť. Zvířata natáhla bolavé krky a chvěla se rozkoší pod drobnými kapkami. Lidé si nechali téci kapičky po tváři. Stékaly jim na rty do koutků úst. Chutnali chladivou příchuť oblohy“ (tamtéž, s. 73).

Kontrastní protipól k textu Sedláci z Velkého dvora představuje Drozdův román Dlouhá noc nesoucí podtitul Karpatská romance (1961). Jeho děj se také odehrává na východě Československé republiky na Zakarpatské Rusi. Ústředním místem je smyšlená karpatská vesnice Kolje, do které v polovině třicátých let dvacátého století přichází na své první učitelské místo čerstvý učitel Vítězslav Formánek. Formánek dostal nelehký úkol založit českou školu v zapadlém koutu republiky a zajistit tak kvalitní, centralizované československé vzdělání a kulturní rozvoj na Podkarpatské Rusi. Nejedná se o kolonizační román ve stejném smyslu jako v předešlém případě, místo sedláků a rolníků svádějících boj s neúrodnou půdou a nepřízní počasí v rovině, sledujeme souboj zástupce inteligence s negramotností, zaostalostí a chudobou v izolovaných horských končinách republiky. Jak napovídá podtitul, Karpatská romance, jedná se o romanci a to nejen v prvém plánu o romanci mezi Formánkem a Rusínkou Sášou (rovněž učitelkou, která převzala ruskou školu v obci), ale i o romanci v obecnějším slova smyslu – romantický zápas jedince proti systému, všemožným překážkám a úskalím. Tímto romantickým hrdinou je v románu zejména postava Karla, lesního manipulanta, který bojuje za práva lesních dělníků a za sociální spravedlnost ve společnosti. V krizových březnových dnech 1939 při pokusu dostat se zpátky do Československa se Formánek se Sášou připletou do přestřelky, ve které Sáša zahyne (tragické ukončení romance). Při pokusu utéct z obleženého města (při cestě uvízli v Chustu) je zastřelen i Karel (naplnění tragického údělu romantického hrdiny). Drozd opět umně zobrazuje problematiku etnických, národnostních a politických střetů (na malém prostoru se střetávají židé, Rusíni, Maďaři, Čechoslováci, Rusové, Ukrajinci, Němci, nacionalisté, komunisté, fašisté, Sičovci) v období dějinných zvratů.

Drozdův románový triptych uzavírá Švestkový dvůr z roku 1966. V něm autor v podstatě zkombinoval postupy obou předešlých románů. Hlavním hrdinou je chlapec Jiří, syn zámeckého zahradníka, který v polovině třicátých let přišel o místo v nejmenovaném jihomoravském městysi. Rodina byla zvyklá na určitý životní standard, jelikož otec byl zahradníkem s úctyhodným životopisem a pracovními pozicemi u různých šlechticů ve Vídni, v Budapešti, v Miškolci, Satu Mare a to již za Rakouska-Uherska. Ačkoliv otec mluvil čtyřmi jazyky a měl zkušenosti a kontakty na významné osoby, jediné místo, které se mu podařilo sehnat, byla pozice zahradníka na starém panském dvoře poblíž Komárna na jižním Slovensku. Jednalo se o deputátnický dvůr obývaný sedláky a pasáky dobytka (obdobně jako v Sedlácích z Velkého dvora) spravovaný správcem, v jehož službách byla rodina zahradníka zaměstnána. Celý příběh je vyprávěn z dětské perspektivy hlavního hrdiny Jiřího (nazývaného Pišta, protože místní nebyli schopni jeho jméno vyslovit). Nevinným dětským nazíráním je zobrazeno ponížení rodiny na úroveň negramotných volařů a rolníků, ale i další ponižování otce a samotného Jiříka ze strany správce a jeho rodiny (přičemž ještě nedávno patřily do stejné společenské třídy). Kvůli odlehlosti dvora Jiří přestal chodit do školy a začal nejdříve pást dobytek, později se začal „vyučovat“ u otce zahradničení. Drozd zobrazuje podobná témata – chudobu, sociální nerovnost, etnické a národnostní střety, dějinné události i dílčí události ze života na dvoru (záplavy, svatba a s ní spojené místní tradice). V Drozdově tvorbě sledujeme dvě tendence: za prvé přibývá válečných motivů a válečných scén a za druhé postupně narůstá implementace ideologii. Pokud ještě v prvotině Drozd předkládá sociální otázky, nečiní tak ještě v duchu komunistické ideologie, ale zejména v budovatelském duchu výstavby poválečné republiky a morálky jednotlivce. V Dlouhé noci si vypomáhá vedlejší postavou radikálního, romantického bojovníka za práva pracujícího lidu Karla, k jehož názorům zůstává přece jen hlavní hrdina poněkud skeptický a střízlivý. Ve Švestkovém dvoru ovšem Jan Drozd ideologizuje jednoznačně a otevřeně. Deputátníci se ve dvoře postaví proti správci, převezmou dvůr a nastolí samosprávu. „Jednoho dne dostal otec zprávu od národního výboru, aby se vrátil do městyse M., že má opět převzít zámecký sad. Pro otce i matku to byl slavnostní den. Věděl jsem, že po celou dobu v Silvatanyi po tom dnu toužili“ (Švestkový dvůr, s. 136).

Drozdův Odvážný Boj (1954), respektive jeho druhá verze nesoucí název Po nebezpečných stopách (1963) je kratším prozaickým textem (na pomezí novely a románu) určeným pro mládež. Jádro příběhu, které tvořené vyprávěním lesního adjunkta, rámuje do kulis výpravy třídy základní školy na brigádu do Beskydských lesů. Po dni vyplněném výsadbou nových stromů, žáci vyslechnou vyprávění lesníka Josefa Rajduzska o protinacistickém odboji ve zdejších lesích. Josef vzpomíná, jak se za války v oblasti začali objevovat partyzáni a jak se Němci mstili na místním obyvatelstvu za jakoukoliv i domnělou pomoc jim poskytnutou. Josefovi rodiče jsou spolu s dalšími lidmi odvedeni gestapem a Josef se přidává sám k partyzánům a účastní se několika bojových výprav. Text má výchovný charakter a má dorost varovat před hrůzami války: „‚Hoši a děvčata,‘ řekl po chvíli učitel, ‚jsem rád, že jste slyšeli, jak těžce jsme osvobozovali vlast, kolik bylo obětí a kolik bylo mezi lidmi hrdinů. Válka je hrozná. Buďme šťastni, že patříme mezi ty, kteří proti ní bojují. Záleží na každém z nás, zvláště na vás, aby se válka neopakovala. Buďme raději hrdiny v práci, ve zvelebování naší země… Ale teď už rychle spát…‘ […] Pojednou se však ozval Šímův hlas: ‚Kluci, co říkáte? Zítra uděláme o řádek víc‘“ (Po nebezpečných stopách, s. 140–141).

Člověk pro jeden život měl být Drozdovým životním dílem zachycujícím největší soudobé drama – kolektivizaci venkova. Románový text pak obsahuje ještě upřesnění tvůrčího záměru: „Nešlo však konkrétně o toto téma, ale o lidský osud, o tragédii moderního člověka, který proti své vůli je sevřen v soukolí doby a prožívá zcela jiný život, než si zaslouží, než si přál a vždy s osudným koncem smrti. […] Zachytit dějinnou epochu v osudech jednoho gruntu, konec tisícileté selské tradice, o jejím smrtelném zápase. O střetu rodičů a dětí. Generační román. Můj román. […] Osud našeho gruntu mě vzrušoval. Otevíral se mi do šíře i do hloubky. Tragický konec otce i matky, i můj osud a mého bratra. Dotýkal se bezpočet věcí, sedal mi na duši jako mlýnský kámen a vláčel jsem jej dnem i nocí“ (Člověk pro jeden život, s. 50-51). Drozd v románu psaném mezi roky 1966 a 1968 zachytil poměry na slezské vesnici v období od konce druhé světové války do konce padesátých let, a to zprostředkováním osudů Pavla Krhuta a jeho rodině. Krhut, aby na rodném statku nepřekážel, se po válce vydává do pohraničí, kde se stane úspěšným ředitelem státního statku po odsunutých Němcích. S únorem 1948 vstupuje do komunistické strany, ačkoliv mu její politika není blízká, ale nechce přijít o práci, kterou má rád. Krhut je ale bezelstný,  do určité míry i naivní a současně aktivní i schopný, tudíž se dříve nebo později zákonitě dostane do střetu s nejrůznějšími funkcionáři a politiky. Postupně selhává ve své funkci a také jako manžel i otec. Po událostech v srpnu 1968 byl rukopis románu v nakladatelství Práce zadržen, sazba rozmetána a vydání zastaveno. Román ovšem vyšel pod názvem Emauzy a pod pseudonymem Jan Pastor v Curyšském nakladatelství Konfrontace roku 1979. Domácího vydání se román dočkal až v roce 1991, a to v poněkud jiné podobě. V curyšské verzi totiž byly vynechány závěrečné části románu, které zachycují psychické zhroucení hlavního hrdiny a jeho následnou rekonvalescenci a návrat do Emauz, kde se jeho životní pouť uzavírá.

Pohřbívání živých (1993) je prvním Drozdovým románovým počinem po vynucené publikační odmlce. Jak autor uvádí v úvodu „Není to dokumentární práce, jde o výpověď.“ A dále pokračuje: „O tom všem jsem toužil vyprávět, ulehčit svému svědomí, román jako osvobozující zpověď“ (Pohřbívání živých, s. 9). Autor tedy čtenářům předložil osobní zpověď člověka, který se s odstupem jedné generace pokouší vyrovnat nejen s událostmi vážícími se k roku 1968, ale především se svou vlastní rolí v těch- to událostech. Ačkoliv Drozd věnuje velký prostor popisu toho, jak probíhaly liberalizační procesy na jaře a létě 1968 v Ostravě (zejména v prostředí ostravského rozhlasu) a následné ukončení a nastoupení tzv. normalizace, vlastní jádro knihy spočívá až v její druhé části, kdy je protagonista propuštěn ze své pozice v rozhlase, zanedlouho jej následuje i jeho manželka. Drozd velmi citlivě zaznamenal, jak změněná situace, tlak okolí a okolností způsobil rozklad jejich vztahu. Román přesvědčivě zprostředkovává skutečnost, že hrůzy a následky normalizace nespočívaly pouze v materiální likvidaci jedinců (v jejich odstranění např. do dělnických profesí), ale v tom, že lidem byl vnucen k žití úplně jiný život, že o jejich osudu rozhodoval někdo „shora“, aniž by měli možnost vlastního rozhodování.

Svazek Smutek z milování – Život na hraně Drozd složil ze dvou celků. Smutek z milování vyšel v roce 1990 a jedná se o soubor pěti milostných balad. Drozd seřadil balady chronologicky a zachytil různé podoby nešťastné (povětšinou tragické) lásky – balada dětská, jinošská, studentská, manželská a sta- řecká. Život na hraně je cyklus vzpomínkových povídek, které autor nechtěl vydat samostatně, a proto vyšel v kombinaci se Smutkem z milování, čehož se Jan Drozd bohužel již nedožil (kniha vyšla 2006). Spojení těchto titulů je zprostředkováno prostřednictvím zralého vypravěče, který příběhy předkládá s nadhledem i jasným odstupem daným autorovým pokročilým věkem. V Životě na hraně se vrací k událostem z druhé světové války, k Mnichovské zradě, do hospodářské krize, vypráví o životě na hraně historické doby a nenásilně spisovatel přechází do křehké roviny stáří – života na hraně smrti.

„Stále jsem nevěděl, co se vlastně stalo, jen matně jsem si uvědomoval, že jsem po druhé operaci a do- sud žiji, že takhle spoután budu ležet celý den a celou noc, snad celý týden a ještě déle, v tenatech, bez hnutí. Sáhl jsem si tajně na břicho. Byla na něm široká náplast, snažil jsem se rozpomenout, co se vlast- ně stalo. Udivovalo mě, že pořád ještě žiji, ale nebyla v tom živelná radost, jen chabé vědomí, jakési tušení, že všechno je jen daň při zúčtování. Povšiml jsem si, že již podruhé prošla kolem mne vizita bez povšimnutí. Byl jsem přesvědčen, že v očích lékařů jsem odepsán, zabírám jim lůžko s železnou ohrád- kou, protože ještě žiji… Nemohl jsem usnout, neon mi svítil do očí, měl jsem pocit, že nikdo netuší, jak těžce svádím poslední zápas. Přál jsem si, aby o tom věděli alespoň mi nejbližší, že neumírám lehce, dusím se, nemohu dýchat, ležím jako pod vodou, a netopím se, ale nemohu se nadechnout. Nemohu dýchat!“ (Smutek z milování – Život na hraně, s. 221–222).

Nevydán doposud zůstává Drozdův cyklus minipovídek Hovory pod hladinou ze šedesátých let, kterými autor bezprostředně reagoval na tehdejší společenské a kulturní dění a z nichž některé vyšly časopisecky. Obdobný osud sdílí i dětská kniha Podivuhodná dobrodružství Murky, Bužindy a Cupitálka o pouti třech loutek světem, kterou Jan Drozd napsal již v první polovině devadesátých let, ale která nevyšla kvůli bankrotu nakladatelství Optys.

Drozd stál u obnovení velké diskuze okolo autorství Slezských písní, která se rozhořela v literárněhistorických kruzích mezi lety 2001–2004. První kolo diskuze se odehrálo na stránkách časopisu Dokořán, bulletinu Obce spisovatelů, v letech 2001 a 2002 za účasti Jiřího Urbance a Drahomíra Šajtara. Drozd formuloval deset problémů týkajících se Slezských písní. Situace se vyhrotila v momentu, kdy Jan Drozd svá tvrzení vydal knižně pod názvem Autoři Slezských písní (2003). V publikaci podrobněji objasnil své názory na spoluautorství Ondřeje Boleslava Petra a Vladimíra Vaška na slavné sbírce. Následovala ostrá polemika sledovaná i laickou veřejností. Drozd se posléze rozhodl soustředit své poznatky do Otevřeného dopisu vědeckým literárním institucím aneb Autoři Slezských písní (2005), ve kterém žádá o vytvoření týmu nestranných expertů, kteří by se problematice věnovali. Na Drozdovu stranu se přidal i hudebník a zpěvák Jaromír Nohavica, což někteří Drozdovi odpůrci využili pro svou argumentaci, že jak Drozd, tak jeho zastánci jsou neodborníci. Spor zůstal nerozřešen, na čemž se jistě podepsal i Drozdův nečekaný odchod.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Sedláci z Velkého dvora (P 1947); Odvážný boj (P 1954); Dlouhá noc (P 1961); Po nebezpečných stopách (P 1963), Švestkový dvůr (P 1966); Emauzy (P 1979, Curych, pod pseudonymem Jan Pastor); Smutek z milování (PP 1990); Člověk pro jeden život (P 1991, přepracovaný román Emauzy); Pohřbívání živých (P 1993); Pátá dimenze (P 1999); Smutek z milování (Milostné balady) – Život na hraně (PP 2006).
Účast ve sbornících a antologiích: Příběhy temnot v české literatuře 19. a 20. století (PP 1999, ed. I. Slavík).
Odborné monografie: Autoři Slezských písní (2003); Otevřený dopis vědeckým literárním institucím aneb Autoři Slezských písní (2005).
Studie a odborné články: Slezské písně s otazníky, in Dokořán 2001, č. 20; Ještě jednou a naposled Petr Bezruč, in Tvar 2004, č. 6.
Ostatní články a studie: Petr Bezruč je ve mně: K Šajtarovu hodnocení publikace Autoři Slezských písní, in Alternativa 2003, č. 3/4.
Literární pořady podle záznamů rozhlasového archívu (výběr): Akátový květ (Život deputátníků na statcích z minulých dob), Československý rozhlas Ostrava 28. 5. 1961; Ostravské kukátko, Československý rozhlas Ostrava 26. 12. 1961; Louka čerstvě posečená (spoluautorka Eva Šimková), Československý rozhlas Ostrava 24. 6. 1962; Svět nemá konec (spoluautor Vlastimil Nepeřil), Československý rozhlas Ostrava 29. 10. 1962; Nepřátelé (Črta z květnových dnů), Československý rozhlas Ostrava 6. 5. 1966; Nemluvte při jídle (Fejeton), Československý rozhlas Ostrava 11. 12. 1966; Opovážlivé listy, Československý rozhlas Ostrava 14. 5. 1967; Dvě variace na jedno téma (Spoluautoři Oldřich Prokop, Karel Čejka, Karel Biňo- vec), Československý rozhlas Ostrava 4. 4. 1968; Hovory pod hladinou (Pásmo povídek), Československý rozhlas Ostrava 25. 4. 1968); První večer, Československý rozhlas Ostrava 30. 5. 1968; Cesta do skleněného světa, Československý rozhlas Ostrava 12. 10. 1968; Jak jsme pochovávali Národní frontu, Československý rozhlas 23. 10. 1968; Člověk pro jeden život (Úryvek z chystaného románu), Ost Československý rozhlas Ostrava 24. 11. 1968; Pozdní setkání, Český rozhlas Ostrava 26. 3. 1969; Infarkt, Český rozhlas Ostrava 1. 9. 1990; Škola zločinu, Český rozhlas Ostrava 3. 11. 1990; Hovory o literatuře (s Miroslavem Stonišem. S ukázkou z Pohřbívání živých a minipovídkou Vrány a lidé), Český rozhlas Ostrava 10. 2. 1991; Hrani- ce strachu, Český rozhlas Ostrava 15. 4. 1991; Pohřbívání živých (Četba na pokračování), 7 částí, Český rozhlas Ostrava únor–březen 1992); Juliška, Český rozhlas Ostrava 16. 9. 1992; Sublimé, Český rozhlas Ostrava 11. 11. 1992; Bálint, Český rozhlas Ostrava 24. 2. 1993; Listování (Záznam z večera k 80. naro- zeninám J. D. „Člověk pro jeden život“ z ostravského Divadla hudby z 27. 1. 1994), Český rozhlas Ostrava 20. 2. 1994; Dlouhá noc – vzpomínka na Podkarpaty, Český rozhlas Ostrava 31. 8. 1995; Veselé Vánoce, Český rozhlas Ostrava 25. 12. 1995; Praktikant, Český rozhlas Vltava 27. 1. 1999; Rozkaz, Český rozhlas Vltava 20. 8. 1999; Pátá dimenze, Český rozhlas Vltava 12. 10. 1999; O třech kamarádech, Český rozhlas Ostrava 13. 3. 2000.

LITERATURA

Knižně: J. Kunc: Slovník českých spisovatelů beletristů 1945-1956 (1957); O. Rafaj – Zdeněk Robenek: Doslov in Černá země (1962); M. Baláš: Kulturní místopis Novojičínska (1967); Svatava Urbanová: Česká literatura pro děti a mládež na Ostravsku po roce 1945 (1984); F. Knopp: Česká nezávislá literatura v ohlasech (1994); O. Šuleř: Paměť domova (1994); J. Strnad: Panoptikum (1999); L. Kněžek: Pouť za pravdou života: čtení o životě a tvorbě Jana Drozda (2006), M. Stoniš: Jak jsem se pokusil napsat doslov a jak jsem nakonec místo toho napsal Janu Drozdovi dopis, třebaže jsem věděl, že mi nakonec nezbude, než si s bolestí v srdci přiznat, že jeho adresu už nikdy nikde neseženu, doslov in Smutek z milování (2006).
Studie a články: O. Rafaj: Literatura v kraji v roce 1961, in Červený květ 1962, č. 1; B. a.: Nahlížíme přes rameno do rukopisu prozaika Jana Drozda, in Kulturní měsíčník 1990, č. 3; O. Šuleř: Důvěrné dialogy (komentář), in Moravskoslezský den 7. 4. 1990, Příloha; -št-: Děj osvobozený z pout zvyku (poznámka k vydání knihy Smutek z milování), in Nové knihy 1991, č.1/2; (škv) (= Richard Škvařil): Člověk pro jeden život (poznámka k vydání knihy Člověk pro jeden život), in Nové knihy 15. 5. 1991; M. Stoniš: Přežil svůj čas (poznámka k vydání knihy člověk pro jeden život), in Moravskoslezský den 18. 6. 1991; A. Gulová: Kam se poděl ostravský samizdat, in Tvar 1992, č. 3; M. Zelinský: „Gubernia moja rodnaja, otvratítel‘naja.“, in Tvar 1995, č. 7; D. Šajtar: K dílu spisovatele Jana Drozda, in Alternativa nova 16. 10. 1995, č. 2; V. Novotný: Podkarpatoruský fenomén a česká próza, in Tvar 1997, č. 10; D. Šajtar: Panoráma české prózy severový- chodní provenience, in Host 1997, č. 7; Red.: [Cenu Leopolda Vrly…], in Tvar 2000, č. 3; J. Král: Rozhořel se nový spor o to, kdo napsal Slezské písně, in Lidové noviny 18. 9. 2003; J. Slomek: „Hon na Bezruče“ trvá už více než sto let, in Lidové noviny 18. 9. 2003; J. Mlejnek – J. Slomek – V. Šlachrt: Co vám kazí náladu?, in Reflex 2003, č. 40; A. Kvasnička: Nekamenujme Bezruče, in Lidové noviny 13. 11. 2003; D. Šajtar: Paskvil, in Tvar 2003, č. 19; Z. Smolka: Jak udělat z básníka zloděje cizích veršů, in Tvar 2004, č. 3; Z. Smolka: Záměna žánrů: Ad Drozd, J.: Ještě jednou a naposled Petr Bezruč, in Tvar 2004, č. 10; D. Šajtar: Paskvil na druhou: K Drozdově „odpovědi“ na Šajtarovo hodnocení knihy Autoři Slezských písní, in Tvar 2003 č. 19, Alternativa plus 2003, č. 3–4, Alternativa plus 2004, č. 1/2 [Polemika; s dovětkem Sdělení redakce o ukončení polemiky.]; M. Blahynka: Ahasver svědomím Čechů, in Haló noviny 23. 7. 2004; P. Pešatová: Ostravské celebrity křtily v Librexu, in Moravskoslezský deník 22. 5. 2006.
Recenze: Sedláci z Velkého dvora: J. Honzík, Kulturní Politika 21. 11. 1947; E. F. Míšek, Národní Osvobo- zení 12. 11. 1947; J. K. Beneš, Socialistická revue 1947/48, č. 2/3; J. Machoň, Svobodné noviny 5. 2. 1948; -zal- (= H. Hrzalová), (též Odvážný boj a Dlouhá noc), Tvorba 1962, č. 6 * Odvážný boj: O. Sirovátka, Lidová demokracie 19. 3. 1954; -zal- (= H. Hrzalová), (též Sedláci z Velkého a Dlouhá noc), Tvorba 1962, č. 6 * Dlouhá noc: Z. Malý, Ostravský kulturní zpravodaj 1.–15. 1. 1962; O. Rafaj, Nová svoboda 6. 3. 1962; J. Svoboda, Červený květ 1962, č. 7; -zal- (= H. Hrzalová), (též Sedláci z Velkého dvora a Odvážný boj), Tvorba 1962, č. 6 * J. Filip, Karpatská romance, Nové knihy 1968, č. 25; -vbk-, Večerní Praha 9. 8. 1968; I. Zítková, Rudé právo 9. 8. 1968; F. Benhart, Plamen 1968, č. 10 * Po nebezpečných stopách: Jiří Svoboda, Nová svoboda 13. 12. 1964 * Švestkový dvůr: B. a., Orientace 1966, č. 3; O. Rafaj, Nové knihy 1966, č. 16; K. Čejka, Ostravský kulturní zpravodaj 1966, červen; A. Sivek, Červený květ 1966, č. 7; O Sirovátka, Zlatý máj 1966, č. 10; V. Frýbová, Impuls 1967, č. 1 * Emauzy: J. Dresler, Národní politika (Mnichov), 1979, č. 7/8, příloha Zvon; K. Nešvera, Magazín. Literárně zábavný časopis s náručí humoru, satiry a informací (Curych) 1979, č. 7/8; A. Opasek, Nový život. Měsíčník Cyrilometodějské ligy pro kulturu a život z víry. (Řím) 1981, č. 7/8 * Smutek z milování: -št-, Moravskoslezský den 1. 2. 1991; S. Bartůšková, Tvorba 1991, č. 36/37 * Člověk pro jeden život: J. Svoboda, Lidová demokracie 7. 9. 1991 * Pohřbívání živých: L. Soldán, Próza o osmašedesátem, Svobodné slovo 24. 3. 1994; J. Urbanec, Moravskoslezský den 5. 4. 1994; V. No- votný, Tvar 1994, č. 9; V. Števa (= Š. Vlašín), Naše pravda 25.–31. 5. 1994, příloha Pecka; pek (= M. Pet- říček), Literární noviny 1994, č. 36; F. Všetička, Alternativa 1994, č. 1; R. Steinová, Tvar 1995, č. 9; * Pátá dimenze: L. Knězek, Hlasy muzea a archivu ve Frenštátě pod Radhoštěm 2000, č. 1/2 * Autoři slezských písní: P. Kovařík, Večerník Praha 13. 8. 2003; J. Peňás, Literární noviny 2003, č. 36, příloha Nové knihy; -jas- (=Jaromír Slomek), Lidové noviny 4. 9. 2003 * Smutek z milování (milostné balady) – Život na hraně: J. Bachtík, Literární noviny 2006, č. 30; J. Šlosar, Haló noviny 4. 8. 2006.
Rozhovory: J. Drozd, Červený květ 1965, č. 6; J. Drozd, Červený květ 1966, č. 4; J. Drozd, Moravskoslezský večerník 27. 1. 1969; V. Juřina, Moravskoslezský večerník 25. 9. 1990; F. Sekanina, Tvar 1995, č. 7; M. Švi- hálek, Moravskoslezský den 2. 9. 1995, příloha Den na víkend.
Medailony a k životním jubileím: O. Šuleř, Červený květ 1964, č. 1; K. Biňovec, Ostravský kulturní zpra- vodaj 1964, leden; J. Šavrda, Nová svoboda 25. 1. 1969; M. Stoniš, Moravskoslezský den 22. 1. 1994; O. Šuleř, Moravskoslezský den 27. 1. 1994; J. Svoboda, Lidová demokracie 13. 4. 1994; J. Urbanec, Vlastivědné listy Slezska a severní Moravy 1994, č. 2; L. Knězek, Hlasy muzea a archivu Frenštátu pod Rožnovem 1999, č. 1/2; L. Knězek, Pouť za pravdou života: K devadesátce spisovatele Jana Drozda, Alternativa plus 2004, č. 1/2; L. Knězek, Hlasy muzea a archivu Frenštátu pod Radhoštěm 2003, č. 4; A. Zemančíková, Týdeník Rozhlas 2006, č. 42; B. Navrátil, Moravskoslezský deník 1. 2. 2014.
Nekrology: -šk-, Lidové noviny 19. 8. 2005; M. Stoniš Moravskoslezský deník 20. 8. 2005; J. Sekera, Haló noviny 26. 8. 2005; L. Knězek, Hlasy Muzea ve Frenštátě pod Radhoštěm 2005, č. 1/4; (red.), Vzpomíná- me-, Dokořán 2005, č. 35; J. Urbanec, Dokořán 2005, č. 35.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Pastorův román navazuje na solidní tradici českého venkovského románu, ale není to kniha tradicionalistická. Uchvacuje čistým jazykem s poetickou inspirací, který v exilové literatuře běžné vulgarismy užívá jen tam, kde je to funkční a nutné a když chce náznakově, ne naturalisticky své postavy charakterizovat. Autor žije v Československu a skrývá se za pseudonymem. Z Edice Petlice se mu nevyrovná skoro nic. Hlavní postavou románu je selský syn Pavel Krhut, který po maturitě pracuje doma u otce a po válce, aby udělal místo bratrovi, odejde do pohraničí, kde se stane úspěšným ředitelem státního statku. Odsun Němců a „zlatokopové“ v pohraničí jsou vylíčeni věcně, bez kolportážního přehánění. Tento zdrženlivý odstup a jemné psychologické odstínění odlišují Pastora příjemně od plakátového socialistického realismu. Bez násilné for- my koláže dovede autor do svého vyprávění vložit také anekdoty, partajní hantýrku, ateistická rozumování a dokonce i krátké filozofické texty. Máme tu tedy také mistra kompozice. Po únoru 48 vstupuje Krhut do strany, protože má rád svou práci, ale straně od začátku nevěří. Svou aktivitou a bezelstností přirozeně na partajní satrapy z ONV, KNV a KSČ nestačí, a tak postupně selhává jako manžel, i otec i ve svém povolání. Pastorova kniha poví o poválečném Československu víc než vědecké analýzy.

J. Dresler: O socialismu realisticky, in Národní politika (Mnichov) 1979, č. 7/8, s. 121–122, příloha Zvon, s. 5.

Juxtapozice nevede k rozbití románové struktury, nýbrž naopak: vede nejen ke kombinaci principů – v tom případě by šlo o mechanismus málo tvůrčí – ale k vzájemnému prolnutí, integritě, srostitému tvaru. U Drozda právě fakt, že nad vlastním dějem dominuje autorův vztah k ději a subjektivní a reflexní prvky, umožňuje kompatibilitu celku – takto díky tomuto vztahu, který je principální, dotvořuje Drozd svého jedinečného, neopakovatelného, jednotně členěného, ústrojného románového těla.

D. Šajtar: K dílu spisovatele Jana Drozda, in Alternativa nova 1995, č. 2, s. 6.

Nehotový polodokument Drozdův variuje omšelé téma perzekuce reformního komunisty po srpnu 1968. (Aby mi bylo rozuměno, ani slovem se nedotýkám skutečných lidských osudů, které bez ohledu na míru vlastního zavinění jsou vždy bolestivé, mluvím o jejich „zeznakovění“ v textu, a tedy jejich povážlivé tendenci typizovat.) Postava redaktora ostravského rozhlasu přichází z historického bezčasí, jsou jen šedesátá léta, nic jim nepředcházelo, žádné procesy, žádný Únor, žádné divoké odsuny Němců, nic, co utvářelo černé díry mizerie v našich dnešních i minulých charakterech. Redaktor neví nic o této minulosti, o roli státostrany, slzí nad osobní tragédií hodného prezidenta Svobody, jako by nebylo jeho temné role v letech čtyřicátých, ale i šedesátých. Neumělé dialogy spolu se zatvrzelých stranickým žargonem (rozuměj stranu komunistickou) a absencí jakéhokoliv nápadu odsuzují knihu do postavení prvního rozvrhu textu, po němž by soudný autor ke druhé redakci už ani nepřistoupil.

R. Steinová: Zpozdilé reportáže, in Tvar 1995, č. 9, s. 21.

Drozdovo sepětí s přírodou nevylučuje ani předtuchu, zlou náladu, znamení, tak jakou součástí pověrečných povídek tradovaných přírodním lidmi. Najednou to, co jsem slýchal od babičky, slyším i od něj: „Nesmíš se vracet, špatně se ti povede!“ Je to i moje dětství a život na vesnici. Jan Drozd si mě ale získal především milostnými baladami, Smutkem z milování. Už v baladě Piroška je onen nádherný svět Jendova dětství u líné Tisy. Děvčátko Piroška – jeho malá nevěsta s horečnatýma modrýma očima, ale také lekníny, stulíky, kosatce, konvalinky, ředkvičky, střevlíci i mravenci, kvetoucí akáty, slzy a smrt.

J. Šlosar: Smutek za vším krásným, in Haló noviny 4. 8. 2006, s. 2.

Autorka hesla: Barbora Malíčková (2015)