* 1. 1. 1965, Teplice

Po absolvování Střední odborné školy knihovnické v Brně studovala v letech 1984–1988 andragogiku a sociologii dospělých na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, kde získala i titul PhDr. „Studium v Olomouci je pro mne stále dobou první nabyté svobody, přestože v té době byla filozofická fakulta stále silně pod vlivem komunistů. I tak se na ní dalo mávat křídly, vést neustále nějaké důležité debaty a bohémsky žít.“ (z osobní korespondence s A. D. 2015) V roce 1994 spoluzaložila nakladatelství Computer Press, specializující se na vydávání počítačové literatury a knih o digitální fotografii. Ve vydavatelství odborné literatury o architektuře a stavitelství ERA (2000–2006), kterého je rovněž spoluzakladatelkou, působila jako odborná redaktorka. Byla hlavní iniciátorkou respektovaného odborného periodika o architektuře a stavitelství ERA 21. V roce 2001 založila Nadační fond Verda na podporu romských studentů, který je financovaný výhradně ze soukromých zdrojů a ve kterém zastává pozici předsedkyně správní rady. Významnou měrou se podílela na brněnské komunální politice. Zasadila se o vznik občanské koalice Nádraží v centru (2003/2004), jež usilovala o zachování vlakového nádraží ve středu města. Občanské sdružení Brno, věc veřejná, které spoluzaložila, iniciovalo debatu o kvalitě brněnského veřejného prostoru. V letech 2006–2010 reprezentovala stranu Zelených v zastupitelstvu městské části Brna – Nový Lískovec. Byla šéfredaktorkou zpravodaje Nového Lískovce Lískáček (2001–2014). V magazínu Žlutý jí vyšel fejeton Já a moje kozy (2015, č. 4). V komunální politice a regionálním tisku se podepisuje jak vlastním jménem Kateřina Bačová, tak pseudonymem Kateřina Dubská. Kromě autorské tvorby se věnuje ekologickému zemědělství.

Kateřina Dubská vstoupila do literatury bez předchozích beletristických zkušeností románem Člověk Gabriel (2013). Nastoluje v něm otázku životních hodnot, tolerance a svobody. Formou vyprávění v první osobě zachycuje v chronologickém sledu životní příběh romského obchodníka s koňmi Gabriela. Román je rozdělen na dva díly a epilog, z nichž každý díl je uvozen prologem. První část líčí Gabrielův život od počátku dospělosti do jeho svatby, druhá příjezd novomanželů na jihovýchodní Moravu a jejich život až do hrdinovy smrti. Gabrielovo vyprávění začíná v době, kdy se stal podle rodových tradic mužem a kdy se vydal do vzdálenějších krajin s ostatními muži za výdělkem. Nelze však přesně určit dobu, ve které se příběh odehrává. Mužští potomci kočovného romského kmene se vydali hledat práci „toho roku, kdy zima byla příliš krutá a jaro stále nepřicházelo“ (Člověk Gabriel, s. 13). Několik temporálních indícií ovšem v textu lze přece jen identifikovat: Kočovníci se ucházejí o práci na první železniční trati ve Vídni; dále je připomenuto, že nedávno pozbyl platnosti zákon umožňující pronásledovat kočovné Romy; posledním vodítkem je Gabrielova smrt, která nastane těsně po skončení velké války, čili první světové. Protagonistova životní pouť je tedy zasazena někde mezi čtyřicátá léta devatenáctého století a první dvacetiletí století dvacátého. I přes klíčové historické souvislosti zůstává atmosféra prodchnuta do jisté míry pohádkovým laděním, s rysy magického zaříkávání. Gabrielovo vyprávění se snaží navodit dojem orálnosti, simuluje způsob, kterým si příběhy předávali jeho předci z generace na generaci bez možnosti zápisu. Barvitý jazyk ovšem působí místy přece jen knižním dojmem, například kvůli užití inverzního slovosledu. Nejčastější jazyková ozvláštnění představují přirovnání vycházející z flóry i fauny a pak také z romských zvyklostí. Protagonista Gabriel vnímá svět skrze všechny své smysly: „Třeba už nikdy nechytím velkou rybu, tam daleko určitě není taková řeka jako ta moje, která se místy zelená do žluta do hněda stejně jako oči mé matky a mých sester. Oči, co svítí ze snědých tváří mezi černými copy kývajícími se jako ohony koní, mezi kterými jsem se od malička batolil“ (Člověk Gabriel, s. 13). Vedle dominujícího spisovného jazyka se v řeči postav objevuje po příjezdu na Moravu slovácký dialekt. Odlišnost mezi vídeňským měšťanským a kočovným romským prostředím zdůrazňuje užívání německých, respektive romských slov, typických pro danou kulturu. Zdůrazňování romských zvyků ukazuje jednak na jejich sílu, kterou v komunitách působily, ale také kontrast mezi odlišnými kulturami: „Až později mi řekla, že když u nich někdo nazývá dívku husičkou, říká o ní, že je hloupá. Jenže u nás tak nazýváme ty nejkrásnější dívky s nejsvětlejší pletí“ (Člověk Gabriel, s. 143). Obyčeje a rituály Gabrielových předků i současníků pěstované od narození do smrti člověka doprovázely odnepaměti úst- ní vyprávění, hudba a tanec. Rodina a pospolitost byly jejich nejvyššími životními hodnotovými atributy. Gabriel se je rozhodl dobrovolně přetrhat. Zamiloval se do „bílé“ dívky Apolonie z moravského Slovácka, která byla zvyklá na usedlý život a nechtěla se ho vzdát. Následoval ji do jejího rodného kraje, vyhlášeného mimo jiné pěstováním meruněk, z čehož pramenilo i něžné oslovování nastávající manželky – Meruňka. Na těžce vybudovaném gruntě mohl pěstovat řemeslo svých kočovných předků – koňské handlířství, ve kterém zúročil svou lásku ke koním a „šestý“ smysl neboli intuici, jehož prostřednictvím s nimi mohl promlouvat: „Vždy jsem býval jiný než ostatní z mé rodiny. […] A už jako malý chlapec jsem slyšel, co mi zvířata říkají“ (Člověk Gabriel, s. 19). Celým textem se line několik motivů, které se pojí s hlavní postavou: Gabriel se často řídí podle svých snů, které mu pomáhají v zásadních otázkách životního směřování. Opakuje se motiv cesty a větru, odkazující ke kočovnému životu jeho lidu a intenzivně prožívané svobodě. Druhým výrazným leitmotivem je láska – k rodině, k ženě Meruňce a dětem, a také ke koňům. Láska, která dovede rozproudit i uhasit vášně dřímající v člověku podobně jako přátelství k těm, kteří hlavní postavě v těžkých chvílích pomohli nebo jí pomohli. Posledním výrazným prvkem textu je kontrast: Gabriel se odlišuje od rodného romského etnika, ještě výraznější je rozdíl mezi ním a obyvateli Vídně a Slovácka. Protagonista nepociťuje nechuť se zařadit, pouze chce zůstat věrný svým zvykům, které se někdy podstatně odlišují od obyčejů místních usedlíků. Trvá dlouho, než jej přijmou mezi sebe takového, jaký je a jaký chce zůstat. Gabrielova manželka Meruňka si zpočátku možná ani neuvědomuje, v jak odlišných světech se oba narodili, neuvědomuje si, že nemůže po svém muži chtít, aby se vzdal části sebe sama, jež ho utváří. Pro společné soužití je potřeba kompromisu, vzájemné tolerance, naučit se respektovat jeden druhého. Manželé k těmto schopnostem dospívají až na prahu stáří, po bohatě prožitém životě v kraji pod buchlovským zámkem: „To špatné odlétlo s vichřicemi, které vždy přijdou, aby vymetly poslední smítko ze světnice špinavé svárem. […] Bylo jen málo okamžiků, které zanechaly v paměti mých letokruhů černé znamení smutku a zloby“ (Člověk Gabriel, s. 153).

Druhý román Dcery (2015) tvoří s Člověkem Gabrielem volnou dilogii. Na pozadí politických a kulturně společenských změn v Československu, resp. České republice celého dvacátého století a počátku století jedenadvacátého postihuje osudy dětí Josefky, Gabrielovy dcery. Jediná dcera obchodníka s koňmi se s mužem a dětmi přestěhovala z moravského venkova do Prahy. Vyprávění sleduje rodovou linii Josefčiných dcer a příběhy jejich rodin. Životy Josefčiných synů jsou líčeny ve zkratce a případně v souvislosti s událostmi v životě jedné ze sester. Tak jako v předchozím románu, ani v tomto se autorka nesnaží nahlížet na lidské jedince černobílou optikou. Ač jedním z motivů, procházejícím celým textem, je síla žen (duševní, ale i fyzická), která jim pomáhá překonat peripetie rodinné i zvraty vyvolané zvenčí politickými událostmi, i ony mají své slabé stránky, nebo jsou poznamenány údělem, který na ně po přeslici přechází. Tato „rodina plná amazonek“, jak se její členky často samy charakterizují, je založena na vzájemné pospolitosti, pevných a neochvějných vztazích, rodově a citově zakořeněných. Na nově příchozí, kteří se do ní přiženili, mohl tento způsob sdílení rodinných tragédií působit nevraživě: „Obzvlášť ženy a dívky měly oči různých odstínů zelené se žlutou linkou kolem panenek a ve všech bylo jakési tajemství, které dráždilo. Smutek, kterým je nakazila jejich matka, tajemství ukryté za někdy příliš upřeným pohledem, který vám pronikal až pod kůži.“ (Dcery, s. 29) Románovou ságu uvozuje motto Stephena Chboskyho o možném chápání pojmu láska a zakončuje ji rovněž citát, a to o pojetí štěstí od Zygmunta Baumana. Obě citace poskytují vodítka k tomu, jak text interpretovat. Jak má vypadat láska mezi partnery a v rodině a jak definovat štěstí? To jsou hlavní otázky, na něž hledá autorka odpověď. Román je rozdělen do čtyř částí, které jsou dále děleny do pojmenovaných kapitol, a epilogu Sbohem… Odehrává se v Praze a postupně se přesouvá do Teplic, do Brna a nakonec na východomoravský venkov. Začíná před druhou světovou válkou a je doveden až do počátku 21. století. První část je soustředěna na vývoj vztahu Drahy – jedné z Josefčiných dcer, a jejího prvního muže Josefa Ptáčka (Vlka). Z tohoto vztahu se narodí dvě dcery; druhorozená Štěpánka se stala hlavní postavou druhé části vyprávění. Ani Štěpánce, podobně jako její matce a babičce, se nedaří najít muže, s nímž by mohla sdílet zbytek života, jenž by jí poskytl oporu, lásku a zázemí. Jako v případě Drahy následovaly nejprve neshody, ústící v rozvody a s nimi spojené stěhování z místa na místo. Z prvního, předčasně ukončeného manželství se narodí dcera Katka. Její životní příběh popisují další dvě části knihy a s ní je příběh doveden až do současnosti. Kateřina se rozhodne změnit úděl, který dostala do vínku a který vystihuje jedna z jejích tet: „To je snad prokletí, co to jen v sobě máme, že si zaručeně vždycky vybereme špatně, jako by pro nás na světě neexistoval jediný slušný chlap?“ (Dcery, s. 352). Ačkoliv Kateřina zažila několik fatálních milostných nezdarů, nevzdala se. Vždy se dokázala postavit na vlastní nohy, své děti vede k témuž a po prozření z promlčených trpných rodinných ran se snaží o jejich znovuotevření a vyčištění. Spokojený vztah najde až po čtyřicítce, když už v něj snad ani nedoufala. A spolu s životní rovnováhou možná konečně pochopí, jak žít život vedle muže: „ona se konečně musí naučit stavět si mantinely, nepřekračovat je a jeho naučit je respektovat“ (Dcery, s. 586). Stejně jako u románové prvotiny využívá autorka i zde širokou škálu jazykového výraziva, které jí čeština nabízí. Trsy metafor, metonymií a přirovnání dokáže vykreslit emocionální rozpoložení hrdinů i svět okolo. Typické je užití dlouhých souvětí, které nabývají na rozsahu rozvíjejícími přívlastky. Aby autorka dokázala zobrazit různé úhly pohledu na jednu postavu či událost, střídá několik vyprávěcích forem: vypravěčem je buď jedna z postav, nebo je vypravěč tradiční vševědoucí er-formový, nebo je sice er-formový, ale nahlíží na fikční svět skrz některou z postav. Promluva vypravěče-postavy také román cyklicky uzavírá. Vyprávět totiž začíná nejprve Dražin budoucí muž Ptáček; jemu také patří promluva v epilogu. Obdobně jako v Člověku Gabrielovi i zde nastalo symbolické rodové smíření až po smrti. Ptáček a další Katčini mrtví předkové jsou vyvoláváni při procesu psaní o rodinné historii, jímž se Kateřina snaží dobrat se podstaty rodových neštěstí a pochopit sebe sama.

BIBLIOGRAFIE
Beletrie: Člověk Gabriel (R 2013, též jako e-book 2013); Dcery (R 2015, též jako e-book 2015); Malé zázraky (PP 2016).

LITERATURA
Studie a články: J. Horváthová: Gabrielovi lidé na pozadí historických souvislostí, in Člověk Gabriel (2013), s. 323–331.
Recenze: Člověk Gabriel: K. Kubíčková, MF Dnes 23. 3. 2013 (příl. Víkend); R. Mothejzíková, [online] Kultura21.cz 28. 7. 2014, dostupné zde; M. Nyklová, Biblio 2013, č. 6; K. Špidla, [online] Český rozhlas – České Budějovice 24. 1. 2014, dostupné zde.
Rozhovory: H. Černohorská, MF Dnes 21. 4. 2013; M. Losekoot, [online] Martinus.cz 5. 8. 2013, dostupné zde; J. Šimáková, [online] Rádio Stisk 26. 4. 2014, dostupné zde; K. Žídková, KNIHCENTRUM revue 2014, č. 4; J. Vykoupilová, [online] Apetýt, Český rozhlas Brno 20. 11. 2015, dostupné zde; D. E. Holá, Vlasta 2016, č. 11; J. Poncarová, [online] Sidonie 29. 6. 2016, dostupné zde.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Autorka prokázala odvahu pustit se do tématu, které je kontroverzní i dnes, a přitom dokázala vyjádřit přednost cikánů, aniž by zamlčovala ty vlastnosti, které jsou přinejmenším problematické. Usnadnila si úkol trochu tím, že děj posunula daleko do minulosti, ale nešlo jí o postižení tohoto etnika, chtěla ukázat, jak žil hrdina jejího románu, člověk, který sice neuměl číst, ale miloval koně a rozuměl jejich řeči, takže je mohl i léčit.

M. Nyklová: Tři debuty, in Biblio, 2013, č. 6, s. 14.

Próza se pohybuje na pomezí historické fikce a magického realismu. Z literárního hlediska se jedná o průměrný, nicméně řemeslně zvládnutý text, jehož největším pozitivem je sice očekávaný, avšak poutavý příběh hlavního hrdiny. Jde o postavu dostatečně nosnou, aby udržela čtenáře v napětí celých 330 stran. Svým původem se vymyká většinové společnosti, svými vlastnostmi a také vztahem s „gádžovskou“ dívkou Meruňkou zase mentalitě svého původního kmene.

K. Špidla: Kateřina Dubská: Člověk Gabriel, [online] Literární matiné, Český rozhlas – České Budějovice, 24. 1. 2014, dostupné zde.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

autorčina webová stránka |  autorčin blog
autorčin fejeton Já a moje kozy v časopise Žlutý 2015, č. 4.

Autorka hesla: Aneta Damborská (2015)