* 15. 3. 1959, Ústí nad Orlicí

Rozená Peštová, vyrůstala v České Třebové a v péči prarodičů, kteří pocházeli ze Slovenska (z obce Markušovce u Spišské Nové Vsi). „Povídky jsem napsala z úcty k mým prarodičům, protože jsem je nesmírně milovala. Jako mladá jsem nedokázala docenit jejich lásku, ale když jsem je ztratila, teprve mi došlo, jak moc mě oba milovali.“ (Romaňi luma – Romský svět 2012) Absolvovala mediální kurz na Vyšší odborné škole publicistiky v Praze (1997–1998). Poté vystudovala dálkově na Evangelické akademii v Praze Střední sociálně právní školu (absolutorium 2004). Ze zdravotních důvodů přerušila dálkové studium Charitativní a sociální práce na Univerzitě Palackého v Olomouci (studovala zde v akademickém roce 2010/2011). Ve školním roce 2012/2013 spolupracovala s projektem Romský mentor, realizovaným občanským sdružením Romea, který se věnuje integraci znevýhodněných dětí prostřednictvím realizace volnočasových aktivit z oblasti umění a kultury na školách. Pracovala s dětmi na Základní škole praktické Česká Třebová, poté se stala terénní sociální pracovnicí. Píše romsky a česky. Překládá z romštiny do češtiny.

Publikuje od počátku devadesátých let. Její tvorba se objevila nejprve v časopisech Amaro lav a Romano kurko. V roce 2007 se zúčastnila literární soutěže v romštině nazvané Cena Mileny Hübschmannové, což ji podnítilo k další tvorbě. V rámci projektu Šukar laviben le Romendar / Romové píší…, iniciovaným o. s. Romea, který byl realizován na webových stránkách www.romea.cz na konci roku 2010, publikovala povídky Usmrkaná holčička jak panenka / Ľimaľi čhajori sar rakľori, Jak mě dědeček vystrašil / Sar daranďiľom le papustar a O mém dědečkovi / Pal miro papus. Další ukázky z její prozaické tvorby se objevily v časopisech Lačho lav (báseň E daj tut bararel…, 1990, č. 11), Romano džaniben (povídka Pal miro papus / O mém dědečkovi, ňilaj/léto 2008), Tvar (úryvek z novely Mít někoho svého, 2013, č. 12) a Plav (ukázka z povídkového cyklu Moji milí, 2011, č. 11) a v rubrice Čítárna na webových stránkách nakladatelství Kher (povídky Balíky a Kozačky). Danišová překládá pro magazín Romano voďi. Její autorská pohádka O dvou kočičkách / Paj o duj mačkici byla zařazena do metodické příručky ROZUMMĚNÍ. Literatura Romů ve výuce (nejen) romských žáků (2013), vytvořené k výuce literatury psané romskými autory na základních školách. Povídky Usmrkaná holčička jako panenka a Kozačky byly přeloženy do němčiny a vyšly v antologii maďarských, českých a slovenských romských autorů Roma-Autoren erzählen… Kurzgeschichten und Gedichte aus Ungarn, Tschechien und der Slowakei (2013).

Danišová se dále podílela na přípravě audio materiálů k výuce romštiny pro jazykovou úroveň A1 a A2 – cílová skupina žáků jedenáct až šestnáct let (dostupné zde).

Tvorba Danišové zahrnuje doposud kratší prozaické útvary – autorské pohádky, vzpomínkové povídky a novelu ze současnosti. Do výboru pohádek na motivy klasických romských námětů a autorských pohádek Otcův duch a jiné pohádky romských autorů (2012) přispěla autorka texty Čardášová princezna a O dvou kočičkách. První pohádka staví na klasickém schématu novelistické pohádky s tradičními romskými motivy (hudba, housle, tanec, zpěv) – krásná princezna si vezme za muže jen takového, „který bude hrát, jako by slavík zpíval, a tančit jako laně za letního svítání“ (Otcův duch a jiné pohádky romských autorů, s. 54). A podává i jednu z možných variant vysvětlení, proč je hudba Romů spjatá mimo jiné i s houslemi. Všechny prince předčí syn hajného. Jeho hra okouzlí princeznu a celé království natolik, že „od té doby housle nechybí v žádném romském království“ (tamtéž). Druhá, zvířecí pohádka, poukazuje na povrchnost některých bohatých lidí, pro něž je důležitější pouze to, co je vidět navenek.

Sbírka romské narativní prózy Moji milí (2014) byla pojmenována podle autorčina cyklu vzpomínkových povídek. Tento cyklus zahrnuje texty Moji milí, Jak mě dědeček vystrašil, Usmrkaná holčička jako panenka, Balíky, Zajda a Kozačky. Autorka v nich vzpomíná na své dětství prožité u prarodičů, přičemž chová k lidem, kteří ji vychovali, hlubokou lásku a úctu, i když se s nimi v názorech v dětství a dospívaní ne vždy shodovala: „Nevím, kdo z nich mě měl víc rád, jestli babička, nebo děda, protože oba dva na mě nedali dopustit. Nikdy mi ani slovíčkem neublížili. Dali mi tolik lásky, že z ní dodnes čerpám“ (Moji milí, s. 9). Návraty do dětství však nejsou nostalgickými ohlédnutími za nenávratně ztracenou idylou. Naopak: přímočaré vhledy do každodenních situací poukazují na spory mezi prarodiči, které vyústily až v jejich rozluku, a na složitou životní situaci rodiny na pokraji chudoby. Na druhé straně je vyzdvihována pospolitost rodiny, kdy jedna část zůstala na rodném Slovensku a ta druhá, ke které patří i vypravěččina rodina, začala nový život v českých zemích. Dalším tématem cyklu je kontrast tradičního života Romů a moderního světa. Babička byla negramotná, řídila se selským rozumem, ctila tradice, věřila v nadpřirozené síly a jejich magickou moc. Dědeček gramotný byl, měl mnoho kontaktů s lidmi z širokého okolí, šel takříkajíc s dobou; možná proto jejich vztah ztroskotal. Své vnučce však chtěli oba zajistit milující rodinné zázemí.

Novela Mít někoho svého (2014) je zasazena do současnosti. Příběh rozvedené sociální pracovnice Jitky je rozvržen do dvanácti kapitol. Hlavní postava je i vypravěčkou příběhu; děj je prokládán Jitčinými vnitřními monology, v nichž uvažuje nad svou situací a promýšlí svá další rozhodnutí. Sedmačtyřicetiletou Jitku před rokem opustil manžel kvůli mladší milence. Děti s bývalým manželem kvůli jeho pracovní vytíženosti neměla. Je sama a svoji samotu překonává soustředěním se na práci a pravidelnými návštěvami u rodičů. Namísto péče o vlastní děti se stará o děti v dětských domovech: „přemýšlím, jak bych se chovala ke svému dítěti. Jaký bychom spolu asi měly vztah? Byla bych dobrá matka? To už nezjistím“ (Mít někoho svého, s. 153). K ráznému rozhodnutí změnit samotářský život ženy středního věku ji přivedl případ dospívající Aranky z dětského domova. Dívka přišla do dětského domova v raném dětství; oba rodiče byli zbaveni práv na dítě poté, co ji zanedbávali a za překročení zákona odsouzeni k odnětí svobody. To však Aranka netuší a chtěla by se s nimi setkat, což je ze zákona a pravidel dětského domova vyloučené: „Kořeny, to je to, co dětem z děcáků chybí. Materiální zabezpečení, jistota teplého jídla a postele jsou proti touze někam patřit mizivá hodnota. […] V době puberty přijdou otázky, pochybnosti a hlavně sny, které nejsou reálné. Maminka je sen, stejně jako rodina“ (tamtéž, s. 152). Jitce se přes usilovnou spolupráci s organizací pro vězně sice nepodaří zařídit dívce setkání s rodiči, ale díky konzultacím se sblíží. Jitka nemůže Arance nahradit rodinu, ale může jí poskytnout pocit, že někam patří, že se může někam vracet a nebude odkázaná jen sama na sebe. Rozhodne se změnit práci, která je sice smysluplná, ale ubíjí ji. Opět pomáhá lidem, tentokrát jako terénní sociální pracovnice, a utvrzuje se v tom, že nelze lidi posuzovat jen podle toho, jak žijí teď. Velká míra tolerance a pochopení jí poskytuje možnost přiblížit se k lidem-klientům a pracovat s nimi na zlepšení nebo alespoň ne zhoršení jejich životní situace. Soustředí se na budování přátelských vazeb k Arance. Našla snad konečně nový smysl života.

BIBLIOGRAFIE
Beletrie: Čardášová princezna / E Čardaška, O dvou kočičkách / Paj o duj mačkici, obě in Otcův duch a jiné pohádky romských autorů (e-book 2012, eds. I. Hlaváčková, L. Houdek, R. Patočková); Moji milí / Mire Kedvešne, Jak mě dědeček vystrašil / Sar daranďilom le papustar, Usmrkaná holčička jako panenka / Ĺlmaľl čhajori sar rakĺori, Balíky / O balika, Zajda / Zajda, Kozačky / O čižmi, vše in Moji milí. Sbírka romské narativní prózy (e-book 2014, eds. L. Houdek, R. Patočková, R. Berkyová); Mít někoho svého, in Irena Eliášová – Jana Hejkrlíková – Iveta Kokyová – Eva Danišová: Slunce zapadá už ráno. Sborník současné ženské romské prózy (2014).
Překlady: O bocana pal tovarňakero thuvalo (orig. Čápi z továrního komína), in L. Jílková: Housenka na kdouloni (2012); P. Doležalová – C. Koky – J. Šejvl: Romové a drogy. Průvodce nejen pro rodiče (nedatováno); G. Deméter: O chytrém, ale prolhaném zloději Bajcůrovi (rozhlasový pohádkový muzikál 2016, R. M. Bureš; romské verze písní a jazyková spolupráce E. Danišová).
Studie a články: Luhačovice a překlady do romštiny, in Sjednoceným jazykem / Jekhetaňarďa čhibaha. Sborník z 2. semináře o romském jazyce, Luhačovice 2005 (2006, ed. J. Červenka); Vlado Oláh byl pokorným člověkem, [online] Romea.cz 31. 1. 2012, dostupné zde; Paťiv – Ještě víme, co je úcta. Vyprávění, úvahy, pohádky, in Romano džaniben 2014, č. 2; Splněný sen na cestě za Kali Sárou, patronkou Romů, [online] Romea.cz 2. 6. 2016, dostupné zde.

LITERATURA

Knižně: Úvod. Na skok v jiném světě, in Otcův duch a jiné pohádky romských autorů (e-book 2012, eds. I Hlaváčková, L. Houdek, R. Patočková); Danišová Eva, in ROZUMMĚNÍ. Literatura Romů ve výuce (nejen) romských žáků (e-book 2013, eds. L. Houdek, R. Patočková); Úvod. Vlastní život – bez obalu, in Moji milí. Sbírka romské narativní prózy (e-book 2014, eds. L. Houdek, R. Patočková, R. Berkyová); K. Ryvolová, in Irena Eliášová – Jana Hejkrlíková – Iveta Kokyová – Eva Danišová: Slunce zapadá už ráno. Sborník současné ženské romské prózy (2014).
Články: I. Hlaváčková: Spisovatelka Eva Danišovávprojektu Romskýmentor: společněkúspěchu, [online] Romea.cz, 28. 2. 2013, dostupné zde; M. Neuhöferová: Měsíčník Host: Kniha Slunce zapadá už ráno posouvá zažitý pohled na romskou tvorbu, [online] Romea.cz, 20. 3. 2015, dostupné zde.

Recenze: Otcův duch a jiné pohádky romských autorů: L. Jandáková, Romano džaniben 2012, č. 1; K. Ryvolová, Romano voďi / Romská duše 2012, č. 12 * Slunce zapadá už ráno: A. Scheinostová, Host 2015, č. 3; K. Čopjaková, Respekt 2015, č. 11; M. Polák, ČRo Radio Wawe – On Air 21. 5. 2015, dostupné zde; A. Palán, Hospodářské noviny 19. 6. 2015, příl. Ego!, č. 16. Rozhovory: L. Viková, Romano džaniben 2008, ňilaj/léto; Romaňi luma – Romský svět 2012, dostupné zde.
Medailon: L. Jandáková, Romea.cz 8. 11. 2010, dostupné zde.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Zatímco tři první prózy se odehrávají přiznaně v romském prostředí, objevují se v nich romská slova i romské problémy typu diskriminace, poslední povídka od Evy Danišové nazvaná Mít někoho svého tyto jmenovatele nesdílí. […] I tady se řeší vztahy mezi muži a ženami, ale už bez násilí. […] Příběh nemá ostrou pointu, na stáří a samotu neexistuje záplata.

K. Čopjaková: Od osady k paneláku, in Respekt 2015, č. 11, s. 54.

Nejdále je tomuto ukotvení Eva Danišová, která svým textem Mít někoho svého vytváří v souřadnicích romského psaní zcela nový typ hrdinky — rozvedenou sociální pracovnici, jejíž jediné spojení s Romy představuje mladičká klientka Aranka. Bez „alibi“ etnické tvorby vykračuje próza Danišové nejvýrazněji směrem k mainstreamu. Jako součást tohoto souboru však povídka rozšiřuje záběr romského psaní, což rozhodně není bez významu.

A. Scheinostová: Čtyřikrát Romkou, in Host 2015, č. 3, s. 90.

Poslední nejzdařilejší povídka Mít někoho svého hovoří o sociální pracovnici Jitce, která se rozhodne pomoci odloženému dítěti, kterého se zřekli rodiče (kriminálník a alkoholička). Jenže jak dítěti vysvětlit, že setkání s rodiči nemusí být tím nejlepším nápadem? Jitka, sama nešťastná a nespokojená ve svém osobním životě, v děvčeti vidí podvědomě dceru, kterou nikdy neměla. A místo aby se snažila řešit své problémy, upíná svou pozornost k případu, kde její intervence může mít jen velice limitovaný – a jestli vůbec – pozitivní výsledek.

M. Polák: Kniha Slunce zapadá už ráno ukazuje, že mají Romové stejné problémy jako ostatní. ČRo Radio Wawe – On Air 21. 5. 2015, dostupné zde.

Autorka hesla: Aneta Damborská (2016)