Jan BALABÁN

* 29. 1. 1961, Šumperk
† 23. 4. 2010, Ostrava

Zdroj: Martin Popelář

Zdroj: Martin Popelář

Balabánův dědeček byl českobratrským kazatelem ve Sněžném, strýc Milan Balabán je profesor teologie a religionistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Starší bratr Daniel je známý malíř, žijící v Ostravě. Když byl Janovi jeden rok, přestěhovala se jeho rodina do Ostravy. Otec, MUDr. Daniel Balabán, dostal místo ve vítkovické nemocnici, kam byl režimem na tzv. umístěnku přidělen. (J. Balabán: Kdo pije sám, ten pije s ďáblem, rozhovor z 20. 5. 2005 pro Hospodářské noviny, dostupné z: http://hn.ihned.cz/c1-16186040-jan-balaban-kdo-pije-sam-ten-pije-s-dablem.) Mládí prožil Balabán v dělnickém prostředí Ostravy, konkrétně na sídlišti Hrabůvka, o němž se ve svých dílech zmiňuje. Základní vzdělání získal v jedné z tamních sídlištních škol, následně vystudoval Matiční gymnázium v Ostravě, kde v roce 1980 odmaturoval. Již v této době začíná psát básně. Ve studiích pokračoval na FF UP, na níž úspěšně absolvoval obor český jazyk – anglický jazyk. Během olomouckých studií Balabán opouští poezii a začíná psát prózu. Studentská kolegyně z FF UP Blanka Kostřicová, která se stala autorovou dlouholetou přítelkyní i znalkyní jeho díla, ve sborníku k nedožitým Balabánovým narozeninám na období společných studií vzpomíná: „Výborný student – téměř jako by vše už aspoň jednou věděl. Jen pro upřesnění něco vyposlechl, a potom lehce složil zkoušky. Diskutér, ironik a polemik u popelníků na odpočívadlech fakultního schodiště. Kuřák startek. Nepřítel okázalosti, namyšlenosti, snobství, kariérismu, pozérství, všeho nepravého, falešného, křivého a pokrouceného. […] Když jsme si po prvním semestru šli poprvé spolu ‚někam sednout‘, poctil mě – závodnici v běhu na lyžích – slovy: ‚Čoveče, tak jsem si vždycky myslel, že všichni sportovci jsou úplní blbci. A ono asi ne…‘“ (B. Kostřicová: Zeptej se Honzy, in Honzo, ahoj! Setkání s Janem Balabánem. (Sborník vzpomínek, textů, obrazů a fotografií Janu Balabánovi k nedožitým padesátinám 29. ledna 2011 od jeho blízkých, přátel, spolupracovníků a čtenářů) 2011.) Na katedře bohemistiky Balabán navštěvoval mj. semináře Eduarda Petrů, respektovaného českého literárního historika a teoretika, který v něm vzbudil zájem o starší českou literaturu. Na katedře anglistiky a amerikanistiky studoval kromě jiných u Josefa Jařaba, předního českého anglisty, amerikanisty a překladatele, s nímž občas cestoval z Ostravy do Olomouce vlakem. Podle názoru Martina Pilaře se možná právě v tomto období, a hlavně díky Jařabovu vlivu, formuje Balabánova poetika i žánrové pojetí jeho pozdějších děl. O Janu Balabánovi se nejčastěji hovoří jako o autorovi povídek, přičemž v dané souvislosti je nezpochybnitelný vliv amerických povídkářů. Zatímco u nás je povídka vnímána jako jakýsi „předstupeň“ románu nebo příprava na rozsáhlejší prozaický text, tedy cosi méně hodnotného, v anglofonním prostředí je to spíše naopak. Povídka, tzv. „short story“, s níž se setkáváme u velkých autorů, jako byli Poe, Hemingway a další, je vnímána jako vybroušený prozaický žánr, který na omezeném prostoru vyvolává intenzívní estetický prožitek.

Josef Jařab sice o svém vlivu na budoucího spisovatele pochybuje, ale jak jsme již výše parafrázovali slova Martina Pilaře, už samotnými diskuzemi a četbou „literatury ze svobodnějšího světa“, se dost pravděpodobně formovala budoucí podoba Balabánových próz: „Jan patřil ke studentům, kteří rádi četli autory, co kromě příběhu nabízeli čtenářům součinnost při hledání smyslu sdělení, co je vtahovali nejen do děje knihy, ale do samotného tvůrčího procesu. Při četbě Vonneguta, ale i Faulknera, Hemingwaye, Brautigana, Carvera a dalších se tak už současně učil sám psát. V pozdějších rozhovorech pro média se zmínil, že ho ke psaní a k literatuře přivedly i naše hodiny literatury, ale já vím, že to byla jeho dovednost s citem, otevřenou myslí a chytře číst, co v něm probudilo a dále rozvíjelo jeho schopnost psát.“ (J. Jařab: Ve světě plném významů, in Honzo, ahoj! Setkání s Janem Balabánem. (Sborník vzpomínek, textů, obrazů a fotografií Janu Balabánovi k nedožitým padesátinám 29. ledna 2011 od jeho blízkých, přátel, spolupracovníků a čtenářů) 2011.) Jařab byl také vedoucím Balabánovy diplomové práce, jejímž tématem byla společenská satira v románech Kurta Vonneguta a kterou diplomant úspěšně obhájil v roce 1985. Na Univerzitu Palackého a do Olomouce obecně se Balabán vracel, když např. uváděl výstavu svého kamaráda ze studií malíře Miroslava Šnajdra ml. nebo vystoupil v rámci knižního festivalu doprovázejícího knižní veletrh Libri.

V roce 1984 Balabán strávil na studijním pobytu ve Skotsku na Kings College dva měsíce. V 90. letech pobýval několik měsíců v USA a Kanadě, kde žije jeho teta Jannice Cermak. Balabánovi se se zámořskými příbuznými stýkali poměrně často již za totality. Po dokončení studií se Balabán vrátil do Ostravy, kde hledal zaměstnání. Podle vlastních slov se mu práce učitele nezamlouvala, takže nastoupil jako technický překladatel v ostravských průmyslových závodech, kde s přestávkami pracoval až do konce života. (dokumentární film Jan Balabán, režie P. Všelichová, dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/porady/10317987201-jan-balaban/411235100031001-jan-balaban/.) Přivydělával si také jako tlumočník. V průběhu osmdesátých let publikoval krátké texty v samizdatových sbornících. Byl spoluzakladatelem výtvarně-literárního uskupení Přirození. Společně s Petrem a Pavlem Hruškovými, Ivem Kaletou a dalšími vydával v letech 1995–1998 časopis Landek, 2003–2006 pak časopis Obrácená strana Měsíce. Povídky Balabán publikoval v Hostu, Tvaru, Revolver Revue, Literárních novinách, Scriptu a jinde. Balabán se velmi živě zajímal také o výtvarné umění. Psal výtvarné recenze do Ateliéru, MF Dnes a sloupky do Respektu. Uváděl výstavy v ostravském klubu Černý pavouk, v galeriích Langův dům ve Frýdku, v Červeném kostele v Hlučíně a dalších. Je také autorem dramatu Posedlí, které v roce 2006 nastudovalo studio Českého rozhlasu Olomouc. Ještě během univerzitních studií se Balabán poprvé oženil. V roce 1983 si vzal Helenu Šimelovou, spolužačku z gymnázia. V roce 1985 se jim narodil syn Lukáš a o tři roky později dcera Marie. Balabánovi se rozvedli v roce 1998. V roce 2006 se oženil podruhé. Vzal si novinářku Petru Sasínovou. Čtyři roky poté zemřel v Ostravě na zástavu srdce. Je pochován vedle svého otce v evangelické části hřbitova ve Sněžném.

Balabán debutoval v roce 1995 sbírkou textů Středověk, v níž lze ještě vycítit kompoziční i tematickou nejistotu. Střídají se zde snové obrazy, báseň i fantastické výjevy a chybí silnější jednotící prvek. Sám Balabán tuto knihu hodnotil kriticky: „Nemám rád, když je v textu zmatek, polohy mezi snem a skutečností, tušením, poezií – a to všechno je právě ve Středověku. Teď dělám v textech pořádek a jdu více k realismu. […] První byl tedy Středověk – výběr textů, ale potom jsem skoro litoval, že jsem to vydal. Texty byly staré tak dva tři roky.“ (J. Balabán: Psaním se snažím pochopit svět. (rozhovor pro časopis a informační server LitENky ze 7. 4. 2006 vedla Lenka Dombrovská Slívová, dostupné z: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1501) Přestože ve Středověku chybí pro Balabána později tak typické sjednocení jednotlivých povídek postavou, prostředím, leitmotivem či tématem, již v tomto díle se setkáváme se smutným světem, viděným ještě smutnějšíma očima jednotlivých postav, nebo místy až cynického vypravěče.

V následujícím cyklu povídek nazvaném Prázdniny se setkáváme se sevřeným a úzkostným světem jednotlivých postav, jejichž osudy však jsou navzájem propletené. Čtenář však může mít pocit, že postavy si jsou ve vzájemných vztazích více či méně odcizené. Balabánův jazyk je v tomto díle ve srovnání se Středověkem méně symbolický a dostává tak již kontury jeho vrcholných povídkových cyklů Jsme tady a Možná že odcházíme. Balabán dokáže na velmi malém prostoru (jednotlivé povídky nepřesahují většinou tři strany) vykreslit psychologii i vnitřní svět postav bez složitých metafor. Zároveň lze cítit také osobité vymezení se vůči světu, který postavy i čtenáře obklopuje. Balabánův jazyk bychom mohli charakterizovat jako „civilní“, „všednodenní“ či prostý (tedy bez příkras), ale ve skutečnosti tato označení nejsou na místě, protože by to mohlo znamenat také „obyčejný“. V daném případě se tedy jeví jako příhodnější označení „vážný“. Sledujeme tak obyčejné životy v bezútěšném prostředí ostravském či olomouckém, depresivní dojem často umocňuje alkoholismus postav. V textu se však přece jen občas mihnou jakési záblesky „boží existence“ či spravedlnosti. V Prázdninách tak autor vykresluje chmurné osudy postav i prostředí přísně, bez slitování, což se stane pro jeho tvorbu typické. V krátkých oddělených textech, dalo by se říci povídkách-útržcích, vytváří mozaiku-mikrosvět, viděný bez příkras. Balabánovy povídky jsou již v tomto souboru tematicky, rozsahem i pohledem vypravěče na okolní svět velice blízké jeho pozdějším dílům.

V raných dílech se Balabán zabývá hlavně osobními zážitky z pobytu v zámoří. Často se tedy autorský vypravěč či postavy objevují v neznámém (cizím) prostředí amerického kontinentu. Nalezneme zde také srovnání s ostravskou „realitou“, související s autorovým dětstvím i náboženskou vírou. Prózu Boží lano začal Jan Balabán psát podle vlastních slov již v Americe. (rozhovor pro časopis a informační server LitENky ze 7. 4. 2006 vedla Lenka Dombrovská Slívová, dostupné z: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1501) Silná inspirace náboženstvím je patrná takřka v každé povídce. Obracení se k Bohu a meditace, ale také pochybnosti o jeho existenci, časté aluze na biblické příběhy jsou charakteristické pro celou Balabánovu tvorbu, ale v Božím laně jsou základním stavebním prvkem. Sám autor se vyjádřil (s odkazem na vyprávěný příběh), že vlastně „všichni visíme na konci lana, které za druhý konec drží někdo daleko silnější, než jsme my sami.“ (dokumentární film Jan Balabán, režie P. Všelichová, dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/porady/10317987201-jan-balaban/411235100031001-jan-balaban/.) Recenzenti Božího lana si příliš nevěděli rady, jak tento třídílný krátký prozaický útvar, místy připomínající epickou báseň, charakterizovat. Nejvíce se však zřejmě nabízí samotný název úvodní části Americká elegie; právě elegie – smutný, bilancující a meditativní tón je pro tuto skladbu charakteristický. Vedle prvků autobiografických či biblických se v ní objevují i snové sekvence. Stále přetrvává určitý patos – ten se ale v dalších dílech úplně vytrácí a naopak sílí důraz na „opravdovost“ a zároveň neokázalost autorské výpovědi. Nicméně v Božím lanu právě patos, proměny perspektivy a kumulace motivů podtrhávají naléhavost výpovědi o hledání sebe sama. Důležitým motivem je také hledání „sboru“, což je odkaz na ostravskou minulost, na setkávání evangelíků za totality, na jedincovu potřebu společenství srozuměných. Pointu prózy představuje pasáž s deseti přikázáními, jež vypravěč konfrontuje s vlastním životem, což pokaždé skončí spíše tragicky než očekávanou, byť uboze malou, nadějí. Přestože je autorský vypravěč hluboce věřící, nedokáže se zbavit pochyb o Bohu, potažmo sám o sobě, z čehož pramení neustálý pocit marnosti a viny.

Černý beran je prvním románem Jana Balabána. Silný příběh Františka Josefa, jeho ženy Patricie a strýce Bogomila, který emigroval do Kanady, opět obsahuje autobiografické prvky. V románu je několik dějových linií, střídají se též roviny časové i prostorové. Román je rozdělen do krátkých kapitol, přičemž některé působí jako uzavřené, vsunuté příběhy, odlišené třeba i grafickým zpracováním: příběh lásky mezi vesmírnými dělníky Emou a Ivem, prostupující obě části románu, je vytištěn kurzívou. Vypravěč i další fokalizátory zprostředkovávají hlavně osobní krizi Františka Josefa, alkoholismus, problémy v práci, deprese, krizi identity i osobní odpovědnosti. Hrdina se opět obrací k Bohu, ale jen aby zjistil, že Bůh je neschopen zasáhnout či pomoci člověku: je to svoboda, nebo prokletí? Je smrt vysvobozením, zbabělostí, nebo prostě jen určitou změnou? Balabán trefně ukazuje zkažené lidské charaktery a s bolestivou přesností dokáže vystihnout podstatu i povahu postavy, která by často v určitém ohledu či vlastnosti mohla být až děsivě podobná někomu z našeho okolí. Jako celek však dílo působí poněkud roztříštěným dojmem. Zdá se, jakoby si autor teprve tento prozaický útvar ohmatával.

Román Kudy šel anděl se oproti Černému beranovi vyznačuje důkladnější propracovaností hlavních postav Martina Vrány a Evy Topolské i vypravěčskou epickou zručností. Nelze přitom přehlédnout vzájemnou podobnost Balabánových postav z různých jeho děl, která pramení z již zmíněné autobiografičnosti projektované do jednotlivých příběhů: postavy mají domov nebo kořeny, problémy, otázky, vyznání i původ víceméně společné. Zásadní odlišení ovšem přichází prostřednictvím Balabánova precizně vykresleného psychologického obrazu osobnosti. V románu Kudy šel anděl je důležitým prvkem meditativní rovina vyprávění, otázka víry, viny i odpuštění. Některé z číslovaných kapitol románu by mohly fungovat jako samostatné, umělecky vydařené, naléhavé a často i vypointované povídky, ale propojením všech částí vyniknou charaktery jednotlivých postav, které se na povídkové ploše nemohou plně rozvinout. Důležitou roli v tomto románu sehrává prostředí Ostravy, zachycení jejího vývoje od šedesátých let do současnosti, tedy v jasné souvislosti s hlavním hrdinou, jehož očima město často pozorujeme.

Patrně nejznámější a nejúspěšnější knihou Jana Balabána je cyklus povídek Možná že odcházíme, který obdržel také několik ocenění. Název knihy je odvozen z povídky Raye Bradburyho, k dílu tohoto spisovatele odkazuje též postava pojmenovaná Tim. Bradburyho i Balabánovy texty ovšem hlavně sdílejí tematizaci zlomových situací, vědomí uplývání a konečnosti existence. O to sugestivněji pak u Balabána působí motivy hledání smyslu našeho konání, hledání naděje pro naše bytí přebíjené věčně všudypřítomnou nejistotou. Následující povídkový cyklus Jsme tady je svou poetikou i vyprávěcím způsobem podobný Možná že odcházíme, propojení obou knih je realizováno také lexikální shodou závěru jedné a úvodu druhé. Povídkový cyklus Jsme tady, nese podtitul Příběh v deseti povídkách, které jsou oproti dosavadním rozsáhlejší, což autorovi umožnilo mj. detailněji vykreslit psychiku jednotlivých protagonistů. Balabán v této knize používá většinou krátké úsečné věty, které ještě zintenzivňují metodu „zastaveného okamžiku“. Propracovaněji působí i kompozice, když se v poslední povídce osudy postav protnou a kruh se uzavírá.

Přestože je Balabán odbornou veřejností vnímán více jako „povídkář“ než romanopisec, tak o své schopnosti napsat i rozsáhlejší prózu přesvědčil romány Kudy šel anděl a posmrtně vydanou knihou Zeptej se táty. Tento román působí nejen naléhavým způsobem, jako je tomu u jiných autorových próz, ale je i vyprávěn zvláštním a pro Balabána netypickým způsobem; například dialogy nejsou značeny, dochází k volnému prolínání pásem postav i časových rovin a míst – jakousi osou zde může být cesta Emila a jeho ženy Jeny (jejíž sestra se snaží za pomoci víry dostat ze závislosti na drogách a z prostituce). Hlavními postavami jsou Emil a Hans Nedomovi, bratři, které po nějaké době svede dohromady smrt otce. Nejen postavami a událostmi je tento román nejvíce inspirován skutečným životem spisovatele. A znova v něm jde o Balabánovo ústřední téma: Emilův a Hansův otec rozhodoval o tom, kdo bude napojen na tehdy obtížně dostupný a drahý přístroj, a tedy zachráněn, a kdo bez přístroje (umělé ledviny) zemře. Opět jsou zde obsažena typická témata Balabánovy tvorby: otázka viny, rozhodování o životě a smrti a o tom, kdo nás na onom světě rozsoudí. Autorský vypravěč se v tomto díle detailně zaměřuje na rodinu Nedomových a tragédii v podobě otcovy smrti (viz například scénu rodinného rozhovoru v kuchyni), ale zároveň se snaží tuto situaci vidět také z jiného úhlu, s určitým odstupem. Román působí jako sevřený celek, děj plyne velmi rychle, což je způsobeno nejen stylem, ale také omezením paralelních dějových linií, které se občas hromadily v předchozích románech. Ústřední událost, tedy smrt otce, je do centra textu také umístěna. Ihned po vydání tohoto románu se vynořila řada recenzí, které akcentovaly jeho autobiografičnost a redukovaly tak jeho interpretační potenciál.

Pavel Janoušek ve studii Smrt člověka a zrod literární legendy dochází na základě reflexe množství recenzí Balabánova posledního díla k závěru, že i přes časté slovní distancování se recenzentů od spojování smrti autora s jeho dílem, vzniká další literární legenda. (P. Janoušek: Smrt člověka a zrod literární legendy, Host 2011, č. 10) Legenda o tom, jak vynikajícího českého autora vlastně „zabilo“ jeho vlastní dílo.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Středověk (PP 1995); Boží lano (PP 1998); Prázdniny (PP 1998); Černý beran (R 2000); Srdce Draka (Komiks; Kresba Hana Puchová; 2001); Kudy šel anděl (R 2003; 2. přeprac. vyd. 2005); Posedlí (D; i prem. 2006); Možná že odcházíme (PP 2004); Jsme tady PP 2006); Bezruč?! (D; společně s Ivanem Motýlem; 2009);  Zeptej se táty (R 2010).
Sebrané spisy: Dílo I. Povídky (2010); Dílo II. Romány a novely (2011); Dílo III. Publicistika a hry (2012).
Překlady: H. P. Lovecraft: Šepot ve tmě a jiné hrůzostrašné příběhy (1992, s dalšími); T. Eagleton: Idea kultury (2001).
Příspěvky ve sbornících a antologiích: V srdci černého pavouka (2000); Antologie nové české literatury 1995–2004 (2004); 7edm (2005); Nech mě žít (2006); Antologie literatur visegrádských zemí (2007); Šťastné a veselé I, II (2006, 2008); Evropa – fascinující příběhy (2009).
Ostatní práce: J. Štreit: Vítkovice (2008) (Doprovodné texty J. B.); J. Šimsa: Navzdory (2005). (Předmluva J. B.)

LITERATURA

Studie a články: I. Málková: Literární Ostrava, in V srdci černého pavouka 2000; S. Urbanová: Otevřené návraty v prózách Jana Balabána, in I. Málková – S. Urbanová (Eds.): Souřadnice míst 2003; M. Ljubková: Pod tíhou příběhu, Souvislosti 2005, č. 4; M. Ljubková: Několik tendencí současné české prózy, Weles 2006, č. 27/28; J. Štolba: Pěší ostravští andělé, in Nedopadající džbán (2006); T. Kubíček: Jan Balabán: Prázdniny, in P. Hruška – L. Machala – L. Vodička – J. Zizler (et al.): V souřadnicích volnosti. Česká literatura devadesátých let dvacátého století v interpretacích (2008); P. Hruška: Doslov, in J. Balabán: Dílo I. Povídky (2010); D. Iwashita: Smrt jako tvůrce syžetu, Souvislosti 2010, č. 4; B. Kostřicová: Ztracené ráje Jana Balabána, Souvislosti 2011, č. 1; A. Přibáňová: Bolest, před níž neunikneš do hloubky ani do dálky, Host 2011, č. 5; J. Chuchma: Od sebe k druhým a zpět k sobě, in J. Balabán: Dílo II. Romány a novely. (2011); Honzo, ahoj! Setkání s Janem Balabánem. (Sborník vzpomínek, textů, obrazů a fotografií Janu Balabánovi k nedožitým padesátinám 29. ledna 2011 od jeho blízkých, přátel, spolupracovníků a čtenářů) (2011).
Recenze: Boží lano: P. Švanda, Host 1998, č. 8; M. Zelinský, Tvar 1998, č. 21 * Prázdniny: O. Macura, Tvar 1999, č. 9; M. Macáková, Nové břehy 2008, č. 2 * Černý beran: E. Gilk, Texty 2000, č. 20; O. Vágner, Aluze 2001, č. 3; A. Haman, E. Hakl, Tvar 2001, č. 3 * Srdce draka: I. Pustějovská, MFD 20. 8. 2001; A. Burda, Tvar 2001, č. 17 * Kudy šel anděl: A. Burda, Tvar 2003, č. 7; H. Zahradníčková, LidN 5. 4. 2003; O. Horák, Právo 15. 5. 2003, příl. Salon č. 316; J. Chrobák, Psí víno 2003, č. 25; A. Hrubá, Aluze 2003, č. 2; J. Štolba, Host 2003, č. 7; V. Novotný, ČJL 2003/2004, č. 1; K. Franczyk, Tvar 2004, č. 1; M. Fencl, Weles 2004, č. 19; L. Nováková, Protimluv 2003, č. 5 * Možná že odcházíme: T. Kubíček, Host 2004, č. 7; L. Foldyna, Host 2004, č. 7; J. Peňás, LitN 2004, č. 44; R. Krumphanzl, RR 2005, č. 58; V. Barborík, D. Kršáková, Tvar 2005, č. 14 * Jsme tady: E. F. Juříková (P. Janoušek), Host 2006, č. 10; K. Říhová, LitN 2007, č. 3; A. Merenus, M. Jungmann, Tvar 2007, č. 6; J. Med, Katolický týdeník 2007, č. 12; M. Ljubková, Souvislosti 2007, č. 1 * Zeptej se táty: A. Horáčková, MfD 10. 7. 2010;  K. Kadlecová, Reflex 2010, č. 27; P. Janoušek, Tvar 2010, č. 14; E. Klíčová, Host 2010, č. 8; M. Lukáš, Texty 2010, č. 52; J. Němec, Respekt 2010, č. 28; V. Novotný, ČJL 2010/2011, č. 4; M. Vajchr, RR 2011, č. 82; * Povídky: O. Horák, Hospodářské noviny 31. 12. 2010; B. Kostřicová, Tvar 2011, č. 14; M. Nyklová, Naše rodina 2011, č. 37 * Romány a novely: O. Horák, Hospodářské noviny 3. 6. 2011; B. Kostřicová, Tvar 2011, č. 14 * Publicistika a hry: J. Chuchma, Respekt 17. 2. 2013.
Rozhovory: J. Janošcová, Moravskoslezský den 31. 10. 2000; M. Balaštík – P. Hruška, Host 2000, č. 10; M. Procházka, Právo 17. 10. 2002, příl. Salon č. 290; O. Horák, Tvar 2002, č. 18; M. Balaštík – T. Reichel, Host 2004, č. 8; D. Iwashita, LidN 30. 12. 2004; L. Dombrovská Slívová, LitENky 7. 4. 2006; R. Kopáč, Právo 7. 2. 2007; D. Iwashita, LidN 20. 12. 2010.
Nekrology: J. Peňás, LidN 24. 4. 2010; J. Chuchma, MFD 24. 4. 2010; O. Horák, HN 26. 4. 2010; O. Mrázek, LitN 2010, č. 17; P. Hruška, Host 2010, č. 5.

UKÁZKY Z OHLASŮ

S Balabánovým debutem, povídkovým souborem Středověk (1995), zazněl v české literatuře nový, brzy zcela nezaměnitelný hlas. Schopnost přesného, pregnantního pojmenování se dobře doplňovala s vlohami pro vytváření neotřelých básnických obrazů. Intelektuální vytříbenost jeho jazyka se účinně potkávala s undergroundovou expresí. Skromné evangelické vyznání doprovázel smysl pro vnímání existenční i existenciální zbědovanosti našich matných životů.
P. Hruška: Jan Balabán, in J. Balabán: Dílo I. Povídky (2010), s. VII.

Poetika Balabánových povídek má specifickou a nezaměnitelnou podobu nejenom díky fikčnímu světu, který se jejich prostřednictvím otevírá, ale i pro jejich styl, o němž už můžeme mluvit jako o Balabánově typické narativní technice. Ta je založena na vyprávění, které se rozvíjí pomocí krátkých vět oproštěných od přívlastků. Tyto věty získávají podobu věcného konstatování, jímž se obhlíží skutečnost vyprávěného příběhu. Jednoduchá syntax a věcnost ostře kontrastuje se silnou subjektivizací vyprávění. I když je jeho základem třetí gramatická osoba, vyprávěný se stává reflektorem a vnímanou skutečnost tak silně individualizuje. Zmíněný kontrast mezi věcností a jedinečným osobním prožitkem tak nastoluje už v rovině stylu princip odcizení, který je vlastním půdorysem fikčního světa Balabánových postav. […] Z hlediska stylu je neméně důležitý i rozsah jednotlivých povídek, které jen zřídka přesáhnou tři až čtyři tiskové strany. I tento způsob posiluje fragmentarizaci vyprávění a zakládá další kontrast. Krátkost jako by měla založit přehlednost vyprávěného světa, ve skutečnosti však jen podtrhává jeho vnitřní rozklad. Příběhy vlastně ani nezačínají, ani nekončí. Pointy či katarze se u Balabána nedočkáme. Vstupujeme do příběhu a zase z něj vystupujeme jakoby uprostřed. Navzdory tomu víme, že to podstatné se stalo právě nyní. Před našima očima.
T. Kubíček: Jan Balabán: Prázdniny, in P. Hruška – L. Machala – L. Vodička – J. Zizler (et al.): V souřadnicích volnosti. Česká literatura devadesátých let dvacátého století v interpretacích. (2008), s. 473–474.

Přítomnost se prolíná s minulostí, mrtví jsou mezi živými přítomni alespoň v paměti a v řeči, stejně tak se střídají dějiště, časy vyprávění či postavy reflektující skutečnost. Z hlediska kompozice těmto prostřihům odpovídají krátké kapitoly pojmenované nejčastěji  jednoslovnými symbolickými názvy a také vypravěčský styl. Vypravěč několikrát změní v rámci krátkého úseku rytmus a charakter svého vyprávění (nečekanou lyriku náhle vystřídá ještě nečekanější drsnost), konkrétní jev poznatelného světa se stává podnětem k obecnější niterné úvaze, ne-li k transcendenci. Balabánův hutný výraz, někdy až aforistický, přispívá k umocnění sebereflexe ústředních postav. Autor spoustu věcí nedopoví, nedovypráví, používá symbolických náznaků, nechá nás bloudit životem a vzpomínkami spolu s Františkem Josefem. Leccos může napovědět vložená pohádka o Animukovi a jeho znameními doprovázeném putování do hor.
E. Gilk: „Bojím se o život.“ Texty 2000/2001, č. 20,
dostupné z: http://www.inext.cz/texty/No20/recenze.html.

Balabánovo psaní má vždy více či méně skrývaný náboženský rozměr. Je to psaní člověka, zmítajícího se na pomezí mezi výchovou ve víře a vlastními pochybami o ní, psaní evangelíka, pro nějž náboženství není příslibem posmrtného ráje, nýbrž vysokým mravním imperativem k etickému chování tady na zemi.
P. Janoušek: Zeptej se táty, Tvar 2010, č. 14, s. 3.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Oficiální stránky J. Balabána
Dokument P. Všelichové na ČT
Čtenářský deník na ČT
Slovník české literatury

Autor hesla: Jiří Severa (2012) – částečně převzato ze Slovníku české literatury po roce 1945; autorka hesla: Zuzana Malá 2012
Aktualizace hesla: 13. 4. 2014 (js)
Aktualizace bibliografie: 12. 3. 2013 (js)