Archiv autora: karolina

Ludvík KUNDERA

* 22. 3. 1920, Brno
† 17. 8. 2010, Boskovice

Zdroj: Archiv UP

Pocházel z rodiny podplukovníka prvorepublikové armády. Jeho strýc Ludvík Kundera byl významný český klavírista, skladatel a hudební pedagog; spisovatel Milan Kundera byl jeho bratranec. V roce 1930 začal studovat na pražském reálném gymnáziu, od roku 1932 na gymnáziu v Litoměřicích. V roce 1938 maturoval a začal studovat germanistiku a bohemistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde se setkal mj. s V. Jirátem a J. Mukařovským, kteří zde v té době přednášeli. V září 1939 přešel na Filozofickou fakultu Masarykovy Univerzity v Brně. V listopadu ale byly vysoké školy uzavřeny a Kundera mohl pokračovat ve studiích až po válce; na Masarykově univerzitě úspěšně absolvoval studium v roce 1946. Během okupace byl Kundera učněm jako drogista-materialista v Brně, v roce 1940 pracoval jako kreslič a od roku 1941 byl korespondentem a mzdovým účetním v továrně na nábytek v Rousínově. V roce 1943 byl totálně nasazen ve vojenském skladu ve Špandavě poblíž Berlína. Ještě téhož roku během bombardování Berlína onemocněl a vrátil se zpět do Brna, kde v poloilegalitě u různých známých (především malířů a spisovatelů) prožil zbytek války. Byl jedním ze zakladatelů surrealistické Skupiny Ra (1945–1949); stýkal se a spolupracoval mj. s B.Lacinou, V. Reichmannem, V. Zykmundem ad. V roce 1946 se spřátelil s Františkem Halasem, později se stal také editorem jeho díla, přičemž na svazcích 3–5 spolupracoval s Halasovým synem Františkem Xaverem a na posledním (šestém) svazku s druhým básníkovým synem Janem Halasem. V poválečném období (do roku 1949) mj. působil jako redaktor časopisu Blok. V letech 1949–1952 byl redaktorem deníku Rovnost, časopisu Host do domu (1953–1955). V roce 1954 strávil dva měsíce na stipendiu ve východním Německu, kde se osobně setkal s B. Brechtem. Od roku 1955 byl spisovatelem a překladatelem na volné noze. Když začal pracovat jako novinář, spřátelil se s O. Mikuláškem a J. Skácelem. V letech 1968–1970 působil jako hlavní dramaturg Mahenovy činohry brněnského Státního divadla (dnešní Národní divadlo Brno). V roce 1967 byl jedním ze spoluzakladatelů uměleckého Sdružení Q. V sedmdesátých letech nemohl z politických důvodů publikovat, takže jeho díla vycházela jako bibliofilie, samizdatové tisky, novoročenky apod. Po roce 1989 začal přednášet na FF MU, kde mu byl v roce 1990 udělen titul doktor honoris causa, v letech 1991–2004 působil na katedře germanistiky FF UP; vedl překladatelské semináře, přednášel německou poezii a drama. Během svého pedagogického působení ovlivnil a formoval své studenty, mezi nimi i básníka a překladatele R. Malého. Kundera žil od roku 1976 trvale v Kunštátě. Vedle své rozsáhlé publikační, spisovatelské, překladatelské a pedagogické činnosti v 90. letech redigoval své sebrané spisy, které začaly vycházet roku 1993. Od roku 1997 se projektu o rozsahu 17 svazků ujalo brněnské nakladatelství Atlantis. U příležitosti autorových osmdesátých narozenin uvedla Česká televize dokument Sedm životů (2000), Český rozhlas potom desetidílný životopisný seriál Životaběh Ludvíka Kundery (2003). Za svá díla obdržel Kundera mnoho ocenění, za všechny jmenujme alespoň Státní cenu za překladatelské dílo (1996), Uměleckou cenu česko-německého porozumění (Kunstpreis zur deutsch-tschechischen Verständnis), Státní vyznamenání ČR Medaile Za zásluhy v oblasti kultury a umění (2007) a Cenu Jaroslava Seiferta „za celoživotní literární dílo, vydávané ve Spisech L. K.“ (2009).

Kundera svými beletristickými i odbornými texty přispíval do velkého množství periodik, časopisů, almanachů a sborníků; z periodik např. Rovnost, LidN, MF, SvSl, LD, LitN, Kultura, Kvart, Blok, Host do domu, Listy, Plamen, Květen, Světová literatura, Divadlo, Orientace, Dialog, Index, Program, Duha, Kmen, Meandr, DivN, Texty, ZM, ČK, Přítomnost, Inicály, Souvislosti, Tvar, Tvorba, NK, Aluze ad. Ze zahraničních periodik Romboid (Bratislava), Plan (Vídeň), Akzente (Mnichov), Sinn und Form (Berlín), Sonntag (Berlín), Tagebuch (Vídeň), Palaestra (Amsterodam), Die Tat (Curych), Trajekt (Helsinky), Die Welt der Literatur (Hamburk), Gradiva (Brusel), Literatur und Kritik (Vídeň), Mitteilungen der deutschen Bibliothek (Helsinky), Modern Languages (Bangor, Sev. Wales), Modern Poetry in Translation (Londýn), Phases (Paříž), Spektrum (Curych), Studien (Berlín), Der Prokurist (Vídeň) aj.

L. Kundera byl všestranně nadaný umělec a intelektuál, který se dokázal s jistotou pohybovat v literatuře, výtvarném umění i divadle a dovedl své zkušenosti a znalosti uvádět do širšího kontextu a srozumitelnou formou podat veřejnosti, po roce 1989 také svým studentům. Vedle vlastního uměleckého díla patří k jeho největším přínosům české kultuře také jeho rozsáhlá a soustavná překladatelská činnost. Překládání se Kundera věnoval celý život; z počátku (těsně před válkou i během ní) překládal hlavně z němčiny, později také z francouzštiny, ruštiny, bulharštiny, rumunštiny, srbštiny a slovenštiny. Do němčiny překládal také, a mohl tak do německého kulturního kontextu vnést poezii F. Halase, V. Nezvala, F. Hrubína, K. Biebla a dalších českých básníků. Do češtiny přeložil takřka kompletně dílo B. Brechta, překládal H. Bölla, Ch. Morgensterna, přeložil jedinou rozsáhlejší prózu Země snivců (2009) expresionistického malíře A. Kubina, Básně G. Benna (1995) atd. Co se týče německého expresionismu, kterému se Kundera věnoval celý život odborně a svou poetikou ovlivnil i jeho vlastní tvorbu, byl editorem a překladatelem zásadní antologie německého expresionismu Haló je tady vichr – vichřice! (1967. Kunderův přínos je nezanedbatelný také v ediční činnosti; kromě množství almanachů a katalogů (oficiálních, ale také ineditních), které redigoval, příp. i graficky doprovodil, nutno zmínit alespoň sborník Skupina Ra (1947), Almanachy Q, díla H. Heina, společně s R. Vápeníkem již zmíněné Brechtovy sebrané spisy či dílo F. Halase. Je také autorem mnoha doslovů a předmluv. Kundera některé své práce a překlady podepisoval pseudonymy Jiří Koutník, dr. Ján Raum nebo Fernand Gromaire – vlastní poezii prezentoval Kundera jako překlady básní tohoto francouzského (neexistujícího) básníka.

Kundera je autorem mnoha dramat, z nichž jich také několik sám především v brněnské Mahenově činohře režíroval. Důležitou roli v kontextu Kunderovy dramatické tvorby hraje přístup k divadlu B. Brechta a některé scénické i dramaturgické postupy poetického divadla E. F. Buriana. Jako by hravost, která je patrná v autorově poezii a próze, snaha nalézt hranice daného uměleckého tvaru, prostoupila i do Kunderových divadelních her, přestože základní rovinu her tvoří především soudobá společensko-politická kritika. Autorova první realizovaná hra Totální kuropění (prem. 1961) má podtitul Divadlo o mnoha obrazech s mnoha osobami a s jedním jazzorchestrem a při její realizaci spolupracoval např. s výtvarníkem B. Lacinou, G. Bromem a jeho orchestrem i dalšími významnými osobnostmi kulturního života. Autor využívá prvků brechtovského divadla, ale nevychází jako Brecht z tradičních žánrů (epos, antické tragédie apod.), ale preferuje moderní žánry a jazykové prostředky, zařazuje improvizační pasáže, promluvy postav obsahují kritické komentáře současného světa, otázky obecně lidských problémů, poezii a filozofující pasáže. Tematicky se ve hře Totální kuropění vrací autor ke svým zážitkům z období nuceného nasazení v nacistickém Německu. A i když se v jiných hrách k tomuto dějinnému období opakovaně vrací, tak důležitějším prvkem, díky němuž jsou si v některých rysech i další hry (divadelní, rozhlasové a televizní) podobné, je alegoricky ztvárněná a kriticky viděná současnost. Autor ztvárňuje také historické náměty a události, zároveň ale nepřestává poukazovat k současné společnosti, jejímu směřování i politice. Adaptoval také divadelní texty jiných autorů (W. Shakespeare, V. K. Klicpera, J. Mahen a další). Kundera je rovněž původcem dramatického přepisu Komenského díla Labyrint světa a ráj srdce (Labyrint světa a lusthauz srdce, prem. 1983) a také mnoha her rozhlasových – např. Zvědavost (1964), Bezpodmínečný horizont (1968, s J. Sýkorou), Krásné ženy neboli Joseph Goebbels (1992) – i televizních inscenací – např. Nikola Šuhaj Loupežník (1978, r. E. Sokolovský), Signál (1980, r. A. Procházková). Nerealizovány zůstaly Hra o Janáčkovi (1972); Čtyři ženy Karla IV. (1973) a Brány do podsvětí (1989). Je autorem libreta Monument (1965), v němž se nechal inspirovat tragickým osudem českého sochaře O. Švece, autora Stalinova letenského pomníku, a hry Šárošpatok (1992) – oba texty dosud neinscenovány.

Kundera debutoval svými verši ve studentském časopise Mladá kultura v roce 1938. Původně se chtěl stát středoškolským učitelem, ale aby se vyhnul do výuky oktrojované nacistické ideologii, začal se naplno věnovat umělecké tvorbě; psal, překládal, maloval. Jeho raná tvorba je úzce spjata s poetikou meziválečné avantgardy, byl ovlivněn surrealismem, dadaismem i poetismem. Knižně publikoval Kundera již během války, kdy pomocí cyklostylu ještě s dalšími umělci, především z později vzniknuvší surrealistické Skupiny Ra, v níž byl Kundera jedním z nejaktivnějších členů, tiskli své texty. Za války publikoval mj. také své první překlady a byl iniciátorem a spolutvůrcem sborníku textů a grafik Roztrhané panenky, který v roce 1942 tajně společně s J. Istlerem a Z. Lorencem cyklostylem rozmnožili a kvůli dobové cenzuře antedatovali rokem 1937. V tomto období je Kunderova básnická i prozaická tvorba silně ovlivněna francouzským surrealismem (například v knihách drobných próz Konstantina nebo ve sbírce básní v próze Laviny), obecně je prozaizace verše pro období válečné a poválečné pro Kunderovu tvorbu typická; využívá psychického automatismu, volných asociací a tato hravost a nenucenost zůstane již charakteristickým prvkem jeho dalšího díla, patrná je i v dramatické tvorbě. Básně a prózy tohoto období jsou však také charakteristické svou tematizací války; zatímco v dalších sbírkách Kundera přetváří tematiku i motiviku svých veršů, např. v básni Rýha smrti (1944), kterou později zařadil do sbírky Tolik cejchů, i ve výše zmíněných sbírkách převažují ponuré obrazy války, zmaru a smrti. Dalším typickým jevem je propojování obrazové a slovesné složky, autor mj. svými texty doprovodil velké množství nejen vlastních sbírek grafik a knih; ze zmíněného období viz např. sbírku básní Výhružný kompas, kde se básně vzájemně doplňují s fotografiemi V. Zykmunda apod. Když z politických důvodů, ale také z potřeby jednotlivých členů nalézt vlastní tvůrčí metodu, došlo k rozpadu Skupiny Ra, věnoval se Kundera především redaktorské a publicistické činnosti. Názorový rozchod Skupiny Ra byl navíc podpořen také mj. pocitem z umělecké „nedostatečnosti“ či neaktuálnosti a vyprázdněnosti proklamovaného (post)surrealistického zaměření. Již ve sbírce Klínopisný lampář je surrealistická změť obrazů-pocitů doplňována o ironický podtón, s nímž lyrický subjekt svět v básni zobrazený komentuje. Kunderu také ovlivnila Halasova tvorba a jeho názory na poezii a umění. Je mj. také autorem bibliofilsky vydané básně Kampak to odešel pan Halas?, redigoval Halasovu posmrtně vydanou sbírku A co? (1957).

V 50. letech se Kundera věnoval především novinářské činnosti a jeho další tvůrčí období, tedy 60. léta, je charakteristické především zaměřením na dramatickou tvorbu a návraty ke starším textům a tématům. V roce 1967 publikoval krátkou prózu Odjezd, v níž se snaží s vypravěčským odstupem analyzovat mezilidské vztahy. Posun v autorské poetice přinesla sbírka Fragment, v níž oproti experimentu s formou i obrazy básník více akcentuje hru s jazykem, ironii, ale v pojetí světa lyrického subjektu prozařuje stále jistý smutek, místy až tragikomicky a sebeironicky vyhrocený.

Sedmdesátá léta jsou sice autorovým plodným obdobím, ale vzhledem ke znemožněné publikační činnosti je Kundera nucen vydávat svá díla „pouze“ jako bibliofilie, soukromé a příležitostné tisky, příspěvky do samizdatových sborníků apod. Pocity zmaru a tragické podtóny procházejí sbírkou Krajiny mizení i verši, kterými doprovázel např. grafické cykly J. Pilečka či L. Jandové, novoročenky apod. Snové motivy jsou patrné též ve sbírce Hruden, jejíž název je odvozen od třináctého měsíce Slovanů; v témže roce vydal bibliofilsky ke grafickému cyklu J. Škarohlída sbírku veršů Sny. Vliv poetismu i surrealismu je patrný i v autorových sbírkách, které vyšly již po roce 1989.

V průběhu 90. let Kundera sestavuje některé ze svých bibliofilsky a jinak příležitostně vydaných veršů z minulých časů do souborů, viz např. Ztráty a nálezy. V kontextu velmi rozsáhlého autorova díla jsou posledním vydavatelským počinem, co se týče česky vydané beletrie (a nepočítáme-li monumentální projekt jeho sebraných spisů), sbírky Sny též a Onde. Jak napovídá název sbírky Sny též, bude se v těchto básních opakovat pro básníka typické využití navazování zdánlivě nesourodých obrazů a dějů. Sen slouží jako důležitý významotvorný prvek; básně jsou dynamické a i na prostoru několika krátkých, až úsečných veršů básník dokáže navodit specifickou atmosféru (snově nereálnou, ale i děsivě konkrétní), v básních psaných volným veršem se míhají reálné i fiktivní postavy (např. Pérák), vzpomínky a pro autorskou poetiku opět typicky využívá lyrický subjekt ironických komentářů skutečnosti-současnosti.

Poslední básníkovou sbírkou je útlý svazek veršů Onde, který vyšel jako součást jeho sebraných spisů v brněnském nakladatelství Atlantis. Verše nepůsobí smířlivým dojmem, stále svým jazykem i metaforikou překvapuje; básně sice mají poněkud ztišenou atmosféru, často ale dojde k překvapivému zvratu v podobě narušení struktury včleněním nezvyklého, nečekaného obrazu. Fantaskní složka je obecně v Kunderově poezii velmi často přítomna podobně jako střet reality a snu, reality a vnitřního světa lyrického subjektu. Zároveň se ale lyrický subjekt dokáže na každodenní realitu dívat i s humorem, laskavostí, přestože nechybí v básních ironický osten, vztahující se k okolní skutečnosti, ale i k sobě samému, přičemž právě tyto vztahy a rozpory tvoří jeden ze základních stavebních kamenů Kunderovy poezie i prózy.

V průběhu 90. let Kundera vedle překládání a psaní poezie pracoval na kratších vzpomínkových textech, v nichž se vracel ke svým přátelům, kolegům-spisovatelům i zážitkům válečným, normalizačním apod. Texty původně vycházely na pokračování v Rovnosti a v časopise Kam v Brně. Souborně vyšly ve dvou svazcích Kunderových sebraných spisů pod názvy Řečiště a Různá řečiště. Součástí sebraných spisů je i svazek Piju čaj, v němž se Kundera věnuje své vášni pití čaje; do tohoto souboru textů zařadil Kundera různé texty prozaické i básnické (vlastní i překladové). Přestože je Ludvík Kundera mnohdy zmiňován především jako bratranec Milana Kundery, patří tato všestranná osobnost mezi důležité a inspirativní umělce druhé poloviny 20 století, a to nejen v kontextu české literatury a kultury.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Živly v nás (B 1946); Konstantina (PP 1946); Laviny (BB 1946); Na pospas aneb Přísloví pro kočku (PP 1947); Klínopisný lampář (BB 1948); Kampak to odešel pan Halas? (B, bibliof., 1949); Moře (B, bibliof., 1955); Záznamy a promluvy (BB 1961); Totální kuropění (D rozmnož. 1961, i prem.); Letní kniha přání a stížností (BB 1962); Nežert (D rozmnož., 1963; přeprac., prem. 1967); Korzár (D rozmnož., 1963, i prem.); Zvědavost (rozhl. hra, rozmnož. 1965, prem. 1964); Tolik cejchů (BB 1966, obsahuje i rané rkp. sbírky Rýha smrti a Hlavy a léta); Zvědavost (D, rozmnož. i prem. 1966); Odjezd (P 1967); Fragment (BB 1967); Večer všech dnů (rozhl. hra, rozmnož., 1967, prem. 1966); Prázdno zrod a vzdor tepání city křídlo vzduch (BB, bibliof., 1971); Zrcadla nočních měst (BB ke grafickému cyklu J. Pilečka, bibliof., 1976); Ptačí cesty (BB ke grafickému cyklu L. Jandové, bibliof., 1976); Jaro na podzim podzim na jaře (BB ke grafickému cyklu L. Jandové, bibliof., 1977); Krajiny mizení (BB, bibliof., 1978); Fakta aktu (BB, bibliof., 1982); Napříč Fantomázií (BB k fokalkům M. Korečka, bibliof., 1980); „el do Ra Da(da)“ (BB, bibliof., 1984); Hruden (BB 1985); Sny (BB ke grafickému cyklu J. Škarohlída, bibliof., 1985); Malé radosti (BB, bibliof. k večeru z poezie L. K. v Olomouci, 1987); Labyrint světa a lusthauz srdce. Theatrum didacticum aneb Světlé vymalování na motivy děl J. A. Komenského (D rozmnož., 1988, prem. 1983); Ptaní (BB 1990); Malé radosti (BB 1990); Namísto řeči (bibliof., 1990); Ztráty a nálezy (BB 1991); Pády (BB 1992); Spád věcí a jiné básně (BB 1992); Řečiště (vzpomínky, 1993); Hádvěó aneb Samá voda (bibliof., 1994); Vyvrácení stížností – Dementi einer Beschwerde (BB, Horn, Rakousko, bibliof., 1994, část ze sbírky Malé radosti); Sny též (BB 1995); Berlin (P, něm, Výmar 2000); Erinnerungen an Städte/Stätten wo ich niemals war (BB, něm., Ottensheim 2005, překl. E. Schreiber, německá verze sbírky Vzpomínky na místa, kde jsem nikdy nebyl); Onde (BB 2008).
Výbory: Napříč Fantomázií (BB 1991, obsahuje původně bibliofilské cykly z let 1971–1980); Nortia (BB, něm., Cuxhaven 1992); Zazimování a jiné básně (BB 2004, též angl. pod názvem Overwintering, 2004).
Scénicky: Historie Velikého Okresního Kýžala (lyrickoepické pásmo, 1963); Mít zelené tělo (lyrickoepické pásmo, 1964); Chameleon aneb Josef Fouché (libreto k opeře M. Štědroně, 1984, s P. Oslzlým, P. Scherhaufrem a M. Štědroněm); Balet Makábr (libreto k baletu, 1986, s dalšími); Královna Dagmar (loutk. hra, prem. 1988, s M. Klímou); Faustissimo. Stůj! Neprchej! Jsi úchvatná! aneb Poznámkový aparát k 3. dílu Fausta (1991); Hra o Janáčkovi (2005); později většina in Spisy L. K.
Ostatní práce: Německé portréty (EE 1956); Kunštátské akordy (1966); Slovníček literárních pojmů (1976, pod jm. F. Tenčíka); Sto let české knihovny ve Znojmě (1978, pod jm. Jan Hanzálek a kol.); Dada (monografie, antedat. 1983, vyšlo 1986); Volný verš (studie, 1990); Projev k výstavě Vladimíra Komárka v Kostelci na Hané (bibliof., 1992); Vier Sätze über Prag (něm., text k fotografiím G. M. Schmida, 1991); Ludvík Kundera: Nálezy (katalog výstavy, 1995); O Adolfu Kroupovi (přednáška, 1995); Vůně soli. Vybrané kapitoly z dějin německé poezie 20. století (1996); Brecht (E 1998); Ludvík Kundera: Mnoho nocí (katalog výstavy, 2000); Dobrý den Brno (2001, texty k fotografiím P. Daniela); Toulky jižní Moravou. Krajina mezi vrchy a vinicemi: myšlenky, úvahy a verše nad snímky jednadvaceti fotografů (2003, texty k fotografiím); Noc a sen a modro. Literatura německého romantismu (EE 2004).
Souborné vydání: Spisy Ludvíka Kundery (od 1993, původně plánováno 17 svazků, v autorském edičním záměru vycházely první svazky v nakladatelství Prostor-multimédia, s. r. o., od roku 1997 převzalo vydávání nakladatelství Atlantis v edicích Jitky Uhdeové): 1. Bez názvu. Poezie 1939–1945 (1993, obsahuje sbírky Vybíleno; Básně vytažené z klobouku; Bezpodmínečný horizont; Laviny; Rýha smrti; Výhružný kompas; Fragment fragmentů; Živly v nás; Hlavy a léta; Prámy; Písky; Klínopisný lampář); 2. Meandry. Poezie 1945–1969 (2000, obsahuje sbírky Cesty; Různá truchlení; Pozorné oči; Šalebné věci; Člověk hledá; Historie Velikého Kýžala; Letní kniha přání a stížností; Záznamy a promluvy; Básně příležitostné; Město s prsty XY; Ptaní; Spád věcí); 3. Mrznoucí mrholení. Poezie 1969–1979 (2004, obsahuje sbírky Pády; Napříč Fantomázií; Svévolné interpretace; Ztráty a nálezy); 4. Úhledná džungle. Texty 1973–1993 (1995, obsahuje Malé radosti; Okolo Vysočiny; Vandrovní knížka; Vier Sätze über Prag; Vzpomínky na místa, kde jsem nikdy nebyl); 5. Napospas. Různá próza 1941–1999 (1999, obsahuje Praodjezd; Konstantina; Napospas aneb Přísloví pro kočku; Nasreddinovské dialogy a jiné; Černou křídou do komína; Pendrek; Odjezd; Různé; Vysočina aneb Obstáli jsme či jsme neobstáli?; Města; Truvéři aneb Tak i onak); 6. Ve vánici. Dramatické texty 1961–1970 (1997, obsahuje Totální kuropění; Nežert; Korzár; Zvědavost; Večer našich dnů; Bezpodmínečný horizont; Vojvodovy narozeniny; Malé smutné štronzo; Dva ve vánici); 7. Králové zločinci mágové. Dramatické texty 1967–1989 (1998, obsahuje Sny Karla Čtvrtého; Čtyři ženy Karla Čtvrtého; Vrtkavý král; Královna Dagmar; Chameleon aneb Josef Fouché; Naprosto lhostejné; Krásné ženy neboli Joseph Goebbels; Balet Makábr; Ó rozume ó lásko; Hra o Janáčkovi; Pokus o Máchu; Radosti života; Brány do podsvětí); 10. František Halas (1999); 11. Piju čaj (2003); 17. Různá řečistě a (2005); 17. Různá řečistě b (2005).
Divadelní adaptace: A. Kivi: Ševci z Nummi (1969, i překl.); E. Krag: Balada o Hilébii (1972, i překl.); V. K. Klicpera: Zlý jelen (1973); A. P. Čechov: Hra bez názvu. Platonov (1974); Člověk ve všech situacích (D, koláž z díla J. Mahena, 1982).
Překlady: J. Arp: Černé býlí (bibl., 1944); A. Kubin: Země snivců (1947, 2. vyd. 2009); I. V. Štok: Gastěllo (D, rozmnož., 1953, překl. A. Ondrůj, překl. veršů L. K.); Ch. Smirnenski: Ať už je den! (1953, se Z. Skybou a Z. Hanzovou); N. Vapcarov: Z díla (1953, s dalšími); V. I. Lenin v sovětské lidové poesii (1954, s dalšími); J. R. Becher: Má dobo, čase můj (1956, s dalšími) + Bílý zázrak (1973, pod jm. J. B. Michl); F. Fühmann: Proměna (1957) + Pohraniční stanice (1961); A. Seghersová: Mrtví nestárnou (1957); L. Renn: Trini (1957) + Nobi (1957) + Válka, Po válce (1960, se Z. Lacinovou); Bulharské jaro (1957, s dalšími); Bulharská lidová poesie (1957, s dalšími); B. Brecht: Matka Kuráž a její děti (D 1957, překl. R. Vápeník, překl. veršů L. K.) + Myšlenky (1958, s M. Staňkovou) + Sto básní (1959, i ed.) + Horáti a kuriáti (D, rozmnož., 1959) + Vidění Simony Machardové (D rozmnož., 1959, překl. R. Vápeník, překl. veršů L. K.) + Dobrý člověk ze Sečuanu (D rozmnož., 1959, překl. R. Vápeník, překl. veršů L. K.) + Kavkazský křídový kruh (D, rozmnož., 1959, překl. R. Vápeník, překl. veršů L. K.) + Strach a bída třetí říše (rozmnož., 1960, s R. Vápeníkem) + Výhradně proto (1962, i ed.) + Domácí postila (1963) + Zloděj třešní (1967, s R. Vápeníkem, i ed.) + Songy Chóry Básně (1978, i ed.) + Zadržitelný vzestup Artura Uie (1978) + Coriolanus (D, rozmnož. 1980); I. Krasko: Nox et solitudo, Verše (1958); R. M. Rilke: Píseň o lásce a smrti korneta Kryštofa Rilka (1958); P. Huchel: Dvanáct nocí (1958) + Silnice silnice (1964); L. Frank: Raubíři, Ochsenfurtské kvarteto (1959, revid. překlad B. Václavka; rozšíř. s tit. Raubíři, Ochsenfurtské kvarteto, Devět spravedlivých, 1983); E. G. Bagrickij: Poslední noc a jiné básně (1959, s V. Jestřábem) + Na prahu veselých časů (1983, s dalšími); P. Éluard: Stezky a cesty poezie (1961, s A. Kroupou); H. Böll: Kdes byl, Adame? (1961); S. Raičković: Lidé se probouzejí beze zbraně (1962, s V. Kudělkou, i ed.); G. Büchner: Vojcek (rozmnož., 1963) + Leonce a Lena (rozmnož., 1984) + Dílo G. Büchnera (1987, s dalšími); R. Kunze: Věnování (1964, s dalšími) + Jako věci z hlíny / Wie die Dinge aus Ton (1998, s dalšími); L. Novomeský: Otevřená okna (1964) + Poémy (1965) + Lidským krajem (1982, s dalšími); G. Trakl: Básně (1965) + Lidský žal (bibliof., 1987) + Šebestián ve snu (1995); Refrény země. Antologie slovenské poezie 20. století (1965, s dalšími); H. Heine: Písně a lamentace (1966, s dalšími, i ed.); P. Weiss: Pronásledování a zavraždění Jeana Paula Marata předvedené divadelním souborem blázince v Charentonu za řízení markýze de Sade (1966); Snímky krajiny poezie (jugoslávská poezie XX. století, 1966, s I. Wenigovou a dalšími); P. Karvaš: Experiment Damokles (D, 1967); Sto moderních básníků (1967, s dalšími); Haló je tady vichr – vichřice! (antologie něm. expresionismu, 1969, i ed.); H. Cibulka: Vyznání lásky v městečku K. (1980); Apollinaire známý i neznámý (1981, s dalšími); R. Desnos: Prostory spánku (1984, s dalšími); R. Char: Společná přítomnost (1985); P. Celan: Sněžný part (1986, i ed.); F. Bruckner: Alžběta anglická (D, rozmnož., 1986); F. Schiller: Don Carlos, infant španělský (D, rozmnož., 1987); H. Arp: Na jedné noze (1987); K. Horák: Meziválečný muž (D, rozmnož., 1988); G. Benn: Básně (1995); G. Heym: Nářky Georga Heyma (1997, s dalšími) + Umbra vitae (1999); Ch. Morgenstern: Palmström (2001); W. Kirsten: Odkudkam = Woherwohin (2003); Fritz von Herzmanovski-Orlando: Císař Josef a dcera přednosty stanice (D, rozmnož. 2006).
Spisy Bertolta Brechta: 1. Divadelní hry 1 (1963, s R. Vápeníkem); 2. Divadelní hry 2 (1959, s R. Vápeníkem a J. Haasovou-Nečasovou); 3. Divadelní hry 3 (1961, s R. Vápeníkem); 4. Divadelní hry 4. Fragmenty a jiné (1984, s R. Vápeníkem, i ed.); 5. Divadelní hry 5. Adaptace (1978, s M. Liehmovou a R. Vápeníkem, i ed.); 6. Básně (1979, i ed.); 7. Prózy (1973, s R. Vápeníkem, i ed., oba neuvedeni); 8. Kalendářové a jiné historky (1989, s R. Vápeníkem, i ed.).
Překlady do němčiny: Die Glasträne (antologie české poezie 20. st., Berlín 1964, s F. Fühmannem, i ed.); F. Halas: Der Hahn verscheicht die Finsternis (Berlín 1970, s dalšími, i ed.); K. Biebl: Poesiealbum 117 (Berlín 1977, s F. Fühmannem, i ed.); F. Hrubín: Romanze für ein Flügelhorn (Berlín 1978, i ed.); V. Nezval: Auf Trapezen (Berlín 1978, s dalšími, i ed.); J. Karen: Bevor die neunte Welle (1980, česky Než udeří devátá vlna); Die Sonnenuhr (antologie české poezie deseti století, Lipsko 1987, s dalšími, i ed.; přeprac. 1993); Einen Tee darüber hinaus. Gedichte zum Tee (bibliof., Mühlfeld 2003, i ed.); Adieu Musen. Anthologie des Poetismus (Mnichov 2004, též ed., s E. Schreibem); Süss ist es zu leben. Tschechische Dichtung von den Anfängen bis 1920 (Mnichov 2006, též ed., s E. Schreibem).
Příspěvky ve sbornících, almanaších a katalozích: Roztrhané panenky (1942, antedat. 1937, ree. in Aluze 2001, č. 1); Václav Zykmund (katalog, 1945, s dalšími); J. Istler: Pavučiny (katalog, 1945, s Z. Lorencem); A zatím co válka (1946, s dalšími); Souborná výstava Josefa Istlera (katalog, 1946, s K. Teigem a Z. Lorencem); P. F. 1947 (1947); Žijeme 1947 (1947); Skupina Ra (1947, s dalšími); Bohdan Lacina (katalog, 1948, s Z. Lorencem a J. M. Tomešem); Ota Janeček: Práce z roku 1948 (katalog, 1949, s V. Volavkou); Výstavní list Domu umění v Brně (katalog, 1949, s dalšími); Ota Janeček (katalog, 1950, s L. Jiřincovou); Náš Majakovskij (1950); SSSR v československé poezii (1950); Miroslav Netík: Umění doby (katalog, 1950); Z dílny malíře Miroslava Netíka (katalog, 1954); František Emler: Obrazy z Vysočiny (katalog, 1956); Krajina a lidé v díle Alfreda Kubina (katalog, 1957, s F. Holešovským); Básnický almanach 1957 (1958); Děti ho mají rády (1959); Španělský podzim Františka Halase (katalog, 1959); V. Reichmann: Photolyrik (katalog, 1960); Stránky z deníku (1960); Šenk / Dobiáš / Hadlač. Plastiky; oleje; grafika (katalog, 1960); Profil 58 (katalog, 1961); Dvacáté století (1962); Každou vteřinu (1964); Brno (1964, texty k fotografiím Budíka, Hrubého a V. Reichmanna, s texty J. Skácela); Bohdan Lacina. Obrazy 1945–1964 (katalog, 1964, s J. M. Tomešem); J. Hadlač: Dřevoryty (katalog, 1965); Přišel čas (1965); Refrény země (1965); Rozhlasové hry (1965, zde hra Zvědavost); Český brevíř lásky (1966); Snímky krajiny poezie (1966); Kunštátské akordy (1966); Bohdan Lacina. Obrazy a pastely 1965–1967 (katalog, 1967, s dalšími); Pád do výšky (1967); Leninia (1967); Magnetická pole (1967); Sto tváří lásky (1968); Divadlo je divadlo (1969); Stavba ve výši (1970); Arnošt Budík: La poésie surréaliste tcheque et slovaque (Brusel 1972); Slovníček literárních pojmů (1976, pod jm. F. Tenčíka); Sto let české knihovny ve Znojmě (1978, pod jm. Jan Hanzálek a kol.); Le domaine poétique international du surréalisme (Paříž 1978); Brecht in sozialistischen Ländern (Berlin 1981); Nadrealizm europejski (Warszawa 1981); Jiří Mahen, spolutvůrce pokrokové kulturní politiky (1983); P. Král: Le surréalisme en Tchécoslovaquie (Paris 1983); J. Klápště: Grafika (katalog, 1983, s J. Hilčrem); Karel Valter: Obrazy 1970–1982 (katalog, 1983, s dalšími); Karel Valter: Tvorba z let 1968–1983 (katalog, 1984, s dalšími); Putování Múzy Thálie (1984); Jan Rajlich: Ruby (katalog, 1985); Vesmír básníka (1985); Dada (monografie, antedat. 1983, vyšlo 1986); Vilém Reichmann: Grafogramy (katalog, 1986); Stopy Miroslava Štolfy (katalog, 1986); Jaroslav Klápště: Grafika (katalog, 1986); Hans Arp: mušle a deštníky (katalog, 1986, i překlady); Almanach Světové literatury (1986); Jak lomikámen v dešti (1987); František Halas, spolutvůrce pokrokové kulturní politiky (1987); Klára Bočkayová (katalog, 1987); Karel Vaca (katalog, Bolzano 1987); V. Komárek: Graphik (něm., monografie, Lipsko 1987, překlad E. Thiele); Preclíkova Generace avantgardy (katalog, 1987, s J. Hekem a I. Zhořem); Vlasta Baránková (katalog, 1987); Miroslav Šimorda: Mezi černou a bílou (katalog, 1987); Josef Ruszelák: Obrazy, kresby, grafika (katalog, 1987); Vysočina Viléma Reichmanna (texty k fotografiím V. R., 1988); Václav Bláha: Nepřetržitá báseň (katalog, 1988); E. Fila: Agfachrome (něm., katalog, 1988, s dalšími); M. Koreček: Fokalky (katalog, 1988); Karel Veleba: Obrazy (katalog, 1988, s J. Vránovou); M. Koreček: Phantomasia (něm., katalog, Berlín 1989); Olbram Zoubek: Reliéfní otisky (katalog, 1989); Jaroslav Klápště: Obrazy – grafika (katalog, 1989, s I. Kořánem); Josef Jíra, Jaroslav Klápště, Vladimír Komárek: Grafika, objekty (katalog, 1989); Karel Valter: Oleje, tempery, papírotisky (katalog, 1989, s dalšími); K. Vaca: Výběr z díla (katalog, 1989); Odarci ze skóry (Varšava 1989); Jánuš Kubíček: Obrazy (katalog, 1989); Jaroslav Klápště: Grafika (katalog, 1990); Karel Vaca: Filmové plakáty (katalog, 1990); Ida Vaculková: Bilder, Keramik (něm., katalog, 1990 Bochum, s dalšími); Jiří Kolář: Koláže, knihy, dokumenty (katalog, 1991); Miroslav Štolfa (katalog, 1991); Miroslav Štolfa (katalog, 1991, s dalšími); Karel Valter: Obrazy (katalog, 1991, s dalšími); Václav Bláha a… (katalog, 1992, s B. Holým); Weltai, gepellt (Vídeň 1992); Vít Obrtel: Architektura, polygrafie, nábytek (katalog, 1992, s dalšími); Václav Tikal (katalog, 1992, s dalšími); Světlo v tmách. Divadlo hudby Olomouc 1968–1989 (katalog, 1992, s dalšími); Václav Tikal (katalog, 1993, s dalšími); Lyrikentreffen (Münster 1993); Oleg Sus redivivus (1994); Jan Vičar (katalog, 1994); Jaroslav Klápště: Grafika (katalog, 1994, s dalšími); M. Matoušek: Vyznání (katalog, 1995, zde básně z cyklu Okolo Vysočiny); Jaroslav Klápště: Obrazy a grafiky (katalog, 1995, s dalšími); Umění frotáže (1995); Milada, Antonín, Arna Juračkovi (katalog, 1995, s dalšími); Karel Valter: Obrazy (katalog, 1995, s dalšími); Milan Bočkay: Naruby (katalog, 1996, s dalšími); Karel Vaca: Obrazy scénické a kostýmní návrhy filmové plakáty (katalog, 1996); Bohuslav Reynek 1892–1971 (katalog, 1996, s J. Šerých); Alfred Kubin 1877–1959 (katalog, 1996, s dalšími); Miroslav Matoušek. Voda, kámen, dřevo (katalog, 1996); Rudolf Kundera (katalog, 1996, s dalšími); Heidelberg – 708 Km – Brünn (něm., katalog, 1997, s dalšími); Informel a skupina Cobra ze sbírek bochumského muzea (katalog, 1997, s dalšími); Jaroslav Škarohlíd: kresba a grafika (katalog, 1997, s V. Zykmundem); Lásky a nelásky. 61 současných českých spisovatelů o lásce (1998); Takový byl Matal. Vzpomínky malířových přátel (1998, s dalšími); Sdružení Q. Nebe, peklo, ráj (katalog, 1998); Z pařížských dopisů Jana Zrzavého (bibliofilie, 1998, s dalšími); Klára Bočkayová: Jesenní anjeli / Fall angels (katalog, 1998, s dalšími); VII. mezinárodní sochařské symposium Dřevěná plastika, Žďár nad Sázavou (1998, s dalšími); Ludmila Jandová: obrazy (katalog, 1998, s M. Hlaváčkovou); Dem Erinnern eine Chance (Kolín nad Rýnem, 1998); Jaroslav Klápště: malíř a grafik (katalog, 1999, s dalšími); Osobnosti českého grafického designu. Václav Bláha (katalog, 1999, s dalšími); Vladimír Komárek: Obrazy a grafiky (katalog, 1999); Karel Hynek Mácha – očima grafiků (bibliof., 1999); Karel Valter (katalog, 1999, s dalšími); Václav Zykmund (katalog, 1999, s dalšími); Živly – Olga Hudečková, Josef Ruszelák (katalog, 1999); Josef Ruszelák: Pyromachie a reliéfní tisky (katalog, 2000, s E. Turnovským); František Doležal (1910–1989): Komorní výběr z díla (katalog, 2000, s dalšími); Antonín Juračka: až 2000 (katalog, 2000, s dalšími); Jan Rajlich – koláže, grafiky, plakáty 1971–2001 (katalog, 2001, s R. Postlem); Ryby katedrál (2001); Výtvarná Vysočina (katalog, 2001, s J. Mackem); Bohdan Lacina: Obrazy (katalog, 2002); Za Vladimírem Komárkem (katalog, 2002); Sedm a půl století. Stati o historii, kultuře a umění žďárského kláštera (2002, s dalšími); Pegasovo poučení (2002); Anthologie de la poésie tcheque contemporaine (Paříž 2002); Jaroslav Škarohlíd – Podzimní zahrady (monografie, 2003, s dalšími); Sdružení Q (katalog, 2003, s P. Oslzlým); Emanuel Ranný: Grafika (katalog, 2004, s dalšími); Mezi námi skupinami. Konfrontace brněnských tvůrčích skupin šedesátých let (katalog, 2004, s dalšími); Portrét české společnosti na prahu Evropy (2004, s dalšími); Od záchvěvu k erupci. Karel Frauknecht a dynamická malba v Plzni (katalog, 2004, s dalšími); Vít Ondráček (katalog, 2004, s J. F. Typltem); M. Matoušek: Neskončený takřka svět (monografie, 2005); Bohumír Matal (monografie, 2006, s dalšími); Václav Bláha: život s knihou (monografie, 2006, s dalšími); Bohdan Kopecký (katalog, 2006); Po městě, jež je mi souzeno (2007); Přednášky o divadle a umění (2007).
Uspořádal, vydal a redigoval: Skupina Ra (1947); P. F. 1947 (1947); F. Halas: A co? (1957) + Španělský podzim F. Halase (1959) + Sbohem múzy (1963) + Dvanáct dopisů F. Halase ženě (1965, s F. X. Halasem) + Hlad (1966) + Ulom růži (bibliof., výbor z BB, 1981) + Ze srdce kletby (zápisník z roku 1938, bibliof., 1988) + Listy z Kunštátu a do Kunštátu (výbor z korespondence, bibliof., 1989) + Báseň Michela Angela (bibliof., 1990) + František Halas v kresbě (bibliof., 1991) + Potopa (1999) + Dolores (2003); F. Halas st.: Bez legend (1958) + Máje a prosince (1959, oba svazky společně s tit. Bez legend, 1977, L. K. neuveden); Jiří Mahen Josefu Pojarovi (1960); J. Čapek – B. Reynek: Nepřicházejí vhod (korespondence, antologie textů, 1969, s J. Glivickým); Almanach Q 1 (1970); R. M. Rilke: Herbsttag – Podzimní den (soubor překladů, 1972, s O. Bablerem); Láska bez konce (bibl., antologie BB, 1980); Kunštát 1280–1980 (1980, s dalšími); Za noci měsíčné… (Šrámkovy překlady poezie, 1981); Čítanka slovenské literatury (1982); O. Wenzl: Veškerá poezie (1982) + Pohodlný život (výbor, 1990); Skupina Ra (katalog, 1988, s dalšími); Almanach Q 2–3; Almanach Q 4 (oba 1991, s dalšími); J. Palivec: Strach jsem měl, ale nebál jsem se… (bibliof., 1992); H. Heine: Lorelei (výbor, Bratislava 1992, překl. Ľ. Feldek); Čtyři vzpomínky na Františka Halase (bibliof., 1993); Almanach Q 5: ohlédnutí in memoriam (1994, s dalšími); Ch. Morgenstern: Nočný spev rýb (výbor, Bratislava 1994, překl. Ľ. Feldek); Almanach Q 6. Teď a nyní (1996, s dalšími); Vivat Academia (1997, s M. Plešákem a J. Ruszelákem); Duše Brna (1998, též anglicky); Q 2000. Almanach Q: Q.(B.).F.F.F.Q.S.: quod (bonum), felix, faustum, fortunatumque sit. 7 (2000, s dalšími); Dokořán – Dílo Františka Halase v tvorbě českých malířů a grafiků (bibliofilie, 2001); Dílo Františka Halase: Dílo F. Halase (6 sv., 1968–83, 2001; sv. 3–5. s F. X. Halasem, sv. 6 s Janem Halasem).

LITERATURA

Knižně: Zlomky L. K. (rozhovory s L. K., 1993, ed. J. Hoblík, zde též bibliografie); Ludvíku Kunderovi k pětaosmdesátinám (2005); B. Srba: Více než hry. Dramatická tvorba Ludvíka Kundery (2006); Zum 90. Geburtstag von Ludvík Kundera (2010).
Studie a články: J. Kopecký: Malá úvaha na okraj hry, in L. Kundera: Totální kuropění (1962), též in J. K., Dramatický paradox (1963); J. Dewetter: Slunce musí být kulatééé, ZM 1963, č. 12; D. Jeřábek: Emocionální hodnoty brechtovského divadla a první hra Ludvíka Kundery, sb. Cesty k dnešku (1964); Z. Kožmín: Lyrika bez závorek a v závorkách. Poezie Ludvíka Kundery, sb. Cesty k dnešku 2 (1966); B. Srba: Lyrické drama L. Kundera, Program 1986/87, č. 3; Dramatické umění (Příloha) 1986, sv. 11; Z. Pešat: Ra literatura, in Skupina Ra (1988, katalog výstavy); Z. Drahoš: Několik poznámek k poezii L. K., in XVIII. mikulovské sympozium 1988 (1989); J. Hek: L. Kundera – život a dílo v tvůrčím pohybu, Duha 1990, č. 1; Z. Kožmín: Doslov, in L. Kundera: Spád věcí a jiné básně (1992); E. Juliš: Místo doslovu, in L. Kundera: Pády (1992); Z. Kožmín: doslov, in L. Kundera: ROK 1993, č.; F. Všetička: Zázněje pro Ludvíka Kunderu, in F. V., Vnitřní vitráže (1996); Literaturwissenschaftliches Kolloquium anlässlich der Verleihung des Andreas-Gryphius-Preises 1998 an Milo Dor und Ludvík Kundera (sborník, Jena 1999); T. Kubíček: Ludvík Kundera, Duha 2000, č. 1; J. Žák: Hovory o knihách (2000); A. Štěrbová: Dramatické texty Ludvíka Kundery z let 1961–1970, Studia Bohemica VIII. Acta Universitatis Palackianae Olomucensis. Facultas Philosophica. Philologica 2000, sv. 72.; Z. Hrabica: Jak jsem je poznal (2001); A. Štěrbová – T. Lazorčáková: Umělecké osobnosti brněnského rozhlasu (2001); E. Šlapanská: Jak jsem je znala (2002); J. Munzar: Ludvík Kundera překladatel, in Český překlad 1945–2003 (2003); H. Jurman: Nesmazatelné stopy (2004); M. Hynšt: Poema o nehrdinství, in M. Hyšt: Od divadelního eseje k divadelnímu tvaru 2 (2006); F. Valouch: Ludvík Kundera na Hoře dění, in Z paměti literární Olomouce 2 (2006); Z. Fišer: Brecht píše česky aneb Zamlčovaný překladatel Ludvík Kundera, in Literatura určená k likvidaci III (2006); Literka 2007.
Recenze: Živly v nás: A. M. Píša, Kytice 1947, č. 3; -Zd. R.- (Z. Rotrekl), Akord 1946/47, č. 6; J. Vladislav, Lidová kultura 1946, č. 42; -G.- (F. Götz), Národní osvobození 10. 12. 1946; -ed- (E. Drmola), Rovnost 13. 4. 1946 * Konstantina: J. Vladislav, MF 6. 12. 1946; -ah- (A. Holas), Rt 5. 5. 1946; -J. H.- (J. Hrabák), List sdružení moravských spisovatelů 1946, č. 7–8; -ok- (O. Kryštofek), Doba 1947, č. 8 * Napospas aneb Přísloví pro kočku: J. Morák, My 1948, č. 28; -J. H.- (J. Hrabák), List sdružení moravských spisovatelů 1947/48, č. 3–4 * Laviny: V. Kalivoda, LD 28. 1. 1948; -J. H.- (J. Hrabák), List sdružení moravských spisovatelů 1947/48, č. 3–4 * Německé portréty: V. Feldstein, LitN 1956, č. 49; -dš- (D. Šajtar), Nová Svoboda 21. 10. 1956; V. Kafka, MF 31. 10. 1956; -B. M.- (B. Mencák), HD 1956, č. 12; J. Žáček, Křesťanská revue 1956, č. 9; K. Krejčí, Sborník prací filosofické fakulty brněnské university 1957, řada D – Literární věda, č. 4 * Záznamy a promluvy: J. Hrabák, Rovnost 25. 11. 1961; O. Rafaj, ČK 1961, č. 12; F. Vrba, LitN 1962, č. 4; M. Blahynka, Kultura 1962, č. 3; Z. Kožmín, Plamen 1962, č. 3; M. Vacík, RP 2. 9. 1962; R. Matys, Práce 31. 1. 1962 * Totální kuropění: -B. M.- (Bohumír Macák), HD 1961, č. 8; S. Machonin, LitN 1961, č. 38; J. Opavský, Plamen 1961, č. 8; J. Kopecký, DivN 1961, č. 26 * Letní kniha přání a stížností: F. Vrba, LitN 1963, č. 18/19; -O. S.- (O. Sus), KT 1963, č. 18 * Korzár: L. Suchařípa, DivN 1962/63, č. 23; V. Kudělka, HD 1963, č. 6 + č. 8; J. Kopecký, RP 21. 5. 1963; K. Bundálek, Rovnost 19. 4. 1963 + 5. 5. 1963; O. Rydlo, MF 5. 5. 1963; -vpa- (V. Pazourek), SvSl 20. 4. 1963; -rč-, LD 25. 4. 1963; M. Uhde, Divadlo 1963, č. 9; M. Rejnuš, HD 1964, č. 6 * Historie Velikého Okresního Kýžala: -mir-, LD 30. 5. 1963; V. Havel, LitN 1963, č. 47; V. Janovic, Plamen 1963, č. 7; -F. T.-, ZM 1963, č. 10 * Mít zelené tělo: J. Novák, MF 9. 7. 1964 * Nežert: Z. Hořínek, Divadlo 1964, č. 2 * Tolik cejchů: Z. Kožmín, HD 1966, č. 12; týž, LitN 1967, č. 7; K. Milota: Útěk do poezie, Plamen 1967, č. 1; –ü- (T. Müllerová), Impuls 1967, č. 1 * Zvědavost: D. Jeřábek, DivN 1966, č. 20/21; V. Pazourek, SvSl 1. 4. 1966 * Odjezd: M. Blahynka, KT 1968, č. 17; Z. Kožmín, HD 1968, č. 2; P. Pešta, Rt 13. 2. 1968; M. Petříček, LitL 1968, č. 12 * Fragment: F. Valouch, ČK 1968, č. 8; Z. Kožmín, HD 1968, č. 1; I. Jelínek, Studie (Řím) 1968, č. 1 * Hruden: M. Blahynka, Rovnost 2. 8. 1986; Z. Heřman, Tvorba (příl. Kmen) 1986, č. 23; A. Kopřivová, Brněnský večerník 10. 4. 1986; M. Reisel, Romboid 1987, č. 4 * Chameleon aneb Josef Fouché: (sr) (= F. Schildberger), Rozhlas 1987, č. 40 * Malé radosti: Z. Kožmín, List pro literaturu 1990, č. 4; M. Vacík, NK 1991, č. 14; -sol- (L. Soldán), SS 5. 4. 1991; I. Slavík, LD 15. 6. 1991; Z. Lorenc, Tvar 1991, č. 19; J. Trávníček, Rok 1991, č. 5 * Ptaní: B. Marčák, Rovnost 23. 10. 1990 * Napříč Fantomázií: P. A. Bílek, NK 1992, č. 24; Z. Lorenc, Tvar 1992, č. 42 * Ztráty a nálezy: P. A. Bílek, NK 1992, č. 11; M. Zelinský, Tvar 1992, č. 23; M. Pokorný, Prostor 29. 7. 1992; I. Slavík, LD 24. 6. 1992; Z. Kožmín, Večerník 18. 8. 1992 * Gedichte: L. Soldán, LD 21. 10. 1992 * Spád věcí a jiné básně: M. Trávníček, LD 8. 4. 1993; J. Wiendl, Tvar 1994, č. 3 * Pády: M. Trávníček, LD 20. 2. 1993; Z. Lorenc, Tvar 1993, č. 11; I. Harák, Severočeský regionální deník 29. 6. 1993 * Řečiště: J. Šimůnek, SS 4. 5. 1993; M. Petříček, Tvar 1993, č. 21; Z. Pešat, LitN 1993, č. 26; V. Petrbok, Souvislosti 1993, č. 4/5 * Bez názvu: R. Matys, NK 1994, č. 42; Z. Lorenc, Tvar 1994, č. 19 * Hádvěó aneb Samá voda: -MV- (M. Vacík), NK 1994, č. 46 * Sny též: J. Wiendl, NK 1995, č. 48; -bm-, SS 22. 11. 1995; Z. Kožmín, Rt 24. 1. 1996 * Úhledná džungle: J. Šimůnek, SS 26. 1. 1996; M. Exner, Tvar 1996, č. 10 * Vůně soli: V. Petrbok, Souvislosti 1998, č. 3/4 * Ve vánici: J. Suk, NK 1998, č. 21; A. Štěrbová, Aluze 1999, č. 1 * Králové, zločinci, mágové: M. Jungmann, NK 1999, č. 20; M. Bauer, Tvar 1999, č. 17 * Brecht: Z. Hořínek, Divadelní revue 1999, č. 4; M. Martinovský, Kam v Brně (příl. Kam) 2000, č. 11; V. Závodský, Duha 2000, č. 3 * Napospas: P. Švanda, Rt 7. 1. 2000; J. Suk, NK 2000, č. 3; M. Bauer, Tvar 2000, č. 4 * František Halas: P. Švanda, Rovnost 22. 3. 2000; M. Doležal, LitN 2000, č. 14; J. Suk, NK 2000, č. 15; J. Trávníček, Tvar 2000, č. 11 (zde též M. Bauer); J. Chrobák, Aluze 2001, č. 1 (dostupné z: http://aluze.cz/2001_01/kundera.php) * Berlin: -vs- (V. Strebel), Prager Zeitung 2000, č. 51/52 * Piju čaj: T. Ruta, LitN 2003, č. 47; O. Hojda, Souvislosti 2004, č. 1; Z. Bubnová, Tvar 2004, č. 11 * Mrznoucí mrholení: F. Valouch, LitN 2005, č. 16; K. Kolařík, Tvar 2005, č. 8 * Různá řečiště (A + B): K. Kolařík, Tvar 2005, č. 13 (zde též M. Jungmann); M. Bauer, Aluze 2005, č. 3; I. Harák, Weles 2006, č. 24/25 * Noc a sen a modro: A. Bžoch, Slovenská literatúra 2005, č. 6 * Onde: L. Soldán, Kam v Brně (příl. Kam) 2009, č. 2; K. Bukovjanová, Host 2009, č. 5; P. Král – J. Gabriel, Tvar 2010, č. 6.
Rozhovory: V. Jestřáb, KT 1963, č. 10; J. Lederer, ZN 31. 8. 1963; -r- (J. Rejzek), SvSl 24. 2. 1963; J. Hořec, Taneční hudba a jazz 1964/65; V. Burda, LitN 1967, č. 19; -dfk- (J. Dufek), Rovnost 23. 7. 1967; J. Souchop, LD 11. 3. 1970; J. Hoblík, Kmen 1989, č. 26; J. P. Kříž, Scéna 1989, č. 4; Z. Drahoš, List pro literaturu 1990, č. 1; J. Souchop, Tvar 1990, č. 3; J. Kašpar, Tvorba 1990, č. 23; J. Suchomelová, Moravské noviny 1991, č. 21; F. Schildberger, LidN (příl. Národní 9), 30. 7. 1992; D. Perstická, Duha 1993, č. 3; M. Šádková, Interview 1993, č. 12; J. Kašpar, Mladý svět 1996, č. 6; J. Meier, Čtenář 1996, č. 7/8; J. Tuček, Rt 22. 1. 1997; P. Bilík – M. Stöhr, Host 1999, č. 7; J. Slomek, LidN 26. 2. 2000; J. Halas, Týdeník Rozhlas 2000, č. 15; J. P. Kříž, Právo 18. 3. 2000; K. Blažek, Duha 2002, č. 2; D. Kaprálová, Tvar 2005, č. 7; J. Kolář, DivN (příl. Čtení na konec roku) 2005, č. 22; M. Kratochvílová, Duha 2007, č. 4; J. Machalická, LidN 10. 1. 2008.
K životním jubileím: F. Holešovský, Zprávy Spolku českých bibliofilů 1980, č. 2; bm + bg, Brněnský večerník 22. 3. 1990; T. Mazáč, LD 22. 3. 1990; J. Tvrzník, MF 23. 3. 1990; J. Hilčr, NK 1990, č. 12; B. Srba, SS 22. 3. 1990; B. Marčák, Rt 22. 3. 1990; M. Pokorný, MFD 22. 3. 1995; L. Sedláková, Denní Telegraf 22. 3. 1995; J. Šimůnek, SS 22. 3. 1995; E. Sokol, Rt 22. 3. 1995; M. Trávníček, Zprávy spolku českých bibliofilů 1995, č. 1/2; -jmc- (J. Machalická), LidN 24. 3. 2000; R. Burián, Rt 22. 3. 2000; P. Šrut, Právo (příl. Salon) 17. 3. 2005; D. Kaprálová, MFD 18. 3. 2005; O. Horák, LidN 22. 3. 2005; B. Rychlík, LidN 20. 3. 2010.
Nekrology: A. Jedličková, MfD 18. 8. 2010; O. Horák, Hospodářské noviny 18. 8. 2010; J. Gabriel, Hospodářské noviny 18. 8. 2010; J. Rambousek, MfD 18. 8. 2010; M. Uhde, MfD 18. 8. 2010; -lgtt – dd – var-, Týden 2010, č. 34; J. Machalická, LidN 18. 8. 2010; M. Doležal, Týdeník Rozhlas 2010, č. 35; V. Strebel, Prager Zeitung 19. 8. 2010; F. Valouch, LitN 23. 8. 2010; K. Kadlecová, Reflex 2010, č. 34; Z. Pavelka, Právo (příl. Salon) 26. 8. 2010; M. Jareš, Tvar 2010, č. 14; I. Srbková, Tvar 2010, č. 16; M. Hatala, Listy 2010, č. 5; L. Soldán, Kam v Brně (příl. Kam) 2010, č. 10; -?-, Host 2010, č. 8; V. Ondráček, tamtéž; A. Vávrová, Plž 2010, č. 12; -?-, Ateliér 2010, č. 19; -spa- (Mirka Spáčilová), MfD 29. 12. 2010; J. Rambousek, Universitas 2010, č. 4.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Od jednotlivého slova, od halasovského nakládání, potýkání se se slovem se Kundera dostává k seskupování metafor, k jakési racionální fantazii. „Nic se nepostavilo v cestu padajícímu soumraku. Naopak, slova, která na mne dopadají, dovršují všeobecné řícení.“ (s. 10) Složité magicko-realistické obrazy jsou koncentrovány na vyslovení hrůzy, jejíž konkretizací je válka, ničení, boření, a nakonec i smrt. „Marně jsou hnána slova proti bráně vzdálenosti, marně buší oči na mlhy návratů. Stoupající a klesající kapiláry přehrávají barevné stupnice a ustalují se v karmínových variacích. Žíravina nucené odloučenosti! Zdi, které dosud hledají svůj dynamit! Není závratnější, není krutější ceny nežli cena naděje. Vytékají jezera a není měsíc. Vtékají slzy a hloubí se oči. Ale je tu má sítnice!“ (s. 13) V rámci této destrukce jsou znejisťovány individuality, děje se zde záměna jmen i záměna osob, procházejí zde rozličné dívky (plavovlasé, orientální, Konstantina, Madeleine); jejich přítomnost v textu znamená erotizování skutečnosti, ovšem toto fantaskní erotizování existuje v rámci smrti, bomb, války. A vše – erotika i válka – je zahaleno do básnických obrazů. „Na počátku je žena.“ (s. 37) Tak je otevřena novela Konstantinopolis. Ale ženy jsou imaginární, protože taková je i skutečnost; jsou magické.
M. Bauer: Prózy Ludvíka Kundery, Tvar 2000, č. 4, s. 20.

Poesie Ludvíka Kundery je jaksi všeobecně, ale neprávem spojována pouze se Skupinou Ra, která ve válečných a těsně poválečných letech, často spíš problematicky než inspirativně, navazovala a rozvíjela „odkaz“ surrealismu a jeho objevů. Přes různé výhrady, sahající od teoretické nevyzrálosti až po surrealismu cizí „estetizaci“, lze však v tvorbě řady členů skupiny najít pozoruhodná, nesporně autentická a jedinečná díla, která mají daleko jak pouhému výtvarnému umění, tak k pouhé literatuře. A koneckonců i k samotnému předválečnému surrealismu. Není snad ani třeba zdůrazňovat, že se k nim v převážné míře řadí i poesie Ludvíka Kundery, který patřil ke klíčovým básníkům skupiny. Nicméně jako by se často zapomínalo, že jeho básnická tvorba nekončí rozpadem skupiny po únoru 1948, ale přes různé peripetie, zákruty a tápání se dál rozvíjí a trvá vlastně do dnešních dní. Ne náhodou Kunderovo nesmírně rozsáhlé dílo obsahuje vedle divadelních, rozhlasových a televizních her, prozaických textů a překladů více než dvě desítky básnických sbírek. Poslední z nich s poněkud nezvyklým, až archaickým názvem Onde má daleko k tomu, aby byla jen jakýmsi básnickým epitafem jeho díla. Naopak, svěžest této útlé sbírky, hravost, rozpomínání na stará léta i kapky melancholie, stejně jako docela obyčejný „naštvaný“ údiv nad tím, kudy se dnes svět vlastně ubírá – „všeobecnost je příznakem doby / a hluboké slaboty“, ji řadí rozhodně k tomu podstatnému, co dnes česká poesie nabízí.
J. Gabriel: Příběhy, jež proudí pod každým veršem, Tvar 2010, č. 6, s. 2.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Databáze českého uměleckého překladu po roce 1945
Bibliografická databáze ÚČL AV ČR
Moravské zemské muzeum o L. Kunderovi
Rozhovor s L. Kunderou

Částečně převzato ze Slovníku české literatury po roce 1945, autor hesla Jaroslav Med (1995), aktualizoval Michal Jareš (2009)
Autor hesla: Jiří Severa (2013)
Aktualizace hesla: 1. 5. 2014 (js)
Aktualizace bibliografie: 1. 5. 2014 (js)

Stáhnout PDF

Michal JAREŠ

Napsat komentář

* 19. 11. 1973, Liberec

zdroj: Lubomír Machala

V Jablonci nad Nisou se vyučil mechanikem strojů a zařízení. Před nástupem základní vojenské služby v roce 1992 pracoval v libereckém podniku LIAZ. V letech 1993–1998 vystudoval na FF UP obor teorie a dějiny dramatických umění. Od roku 1999 pracuje v Ústavu pro českou literaturu Akademie věd ČR a to postupně v oddělení pro 20. století a současnou literaturu, oddělení pro výzkum literární kultury a v oddělení literární lexikografie. Dlouhodobě spolupracuje s Ústavom slovenskej literatúry SAV a je také členem redakčních rad časopisů Slovenská literatúra a Aluze. Je autorem a spoluautorem více než třiceti hesel ve Slovníku české literatury po roce 1945 a podílel se také na projektu Dějiny české literatury 1945–1989. Jarešův badatelský záběr je široký: zabývá se současnou českou a slovenskou literaturou (především poezií), populární literaturou (P. Janáček – M. Jareš: Svět rodokapsu. Komentovaný soupis sešitových románových edic 30. a 40. let 20. století), v neposlední řadě též dějinami a teorií komiksu a dějinami nakladatelství. Jareš působí také jako pedagog: vyučoval na Literární akademii Josefa Škvoreckého a na FAMU.

V roce 1999 začal Jareš publikovat v literárním obtýdeníku Tvar a o rok později se stal stálým členem jeho redakce; vedle studií, článků a recenzí také pravidelně přispíval do několika samostatných rubrik; např. stati o knihách, které byly v době normalizace zničeny ve výrobě, vycházely v rubrice Knihovraždy, o básnických sbírkách, které vyšly během války v exilu ve Velké Británii, psal v rubrice Z lyriky války. Přispíval též do rubriky Slova o poezii; je také autorem komiksového stripu Zlá ovce. Koncem roku 2012 Jareš společně s Boženou Správcovou a šéfredaktorem Tvaru Luborem Kasalem opustil redakci. Do jeho publikačního portfolia patří dále např. časopisy ČL, ČJL, Host, NK, Romboid, Slovenská literatúra, Texty ad. Edičně připravil velký počet publikací, sborníků a výborů: např. dílo Michala Mareše, spisy Vladimíra Körnera, dílo experimentálního básníka Vladimíra Burdy, deníky expresionisty Josefa Kocourka, výbory z poezie Josefa Šafaříka, Inky Machulkové, společně s Jakubem Říhou výbor z poezie pro děti a další. Svá díla Jareš vydával zpočátku vlastním nákladem. Jako soukromé tisky vydával také např. díla Antonína Bartuška, Viktora Kripnera, Karla Miloty či Věry Šilhánové.

Michal Jareš vydal svou první sbírku Tanec v začínajícím létě vlastním nákladem v roce 1994. Následovala báseň Definitivní dětství z roku 1995, která se stala součástí sbírky Plameny vody. Tu vydal Jareš v roce 1996. Za jeho oficiální prvotinu lze označit až sbírku Prospal jsi hedvábí, kterou sice také v roce 1998 vydal nejprve vlastním nákladem, ale roku 1999 vyšla v edici Tvary časopisu Tvar (8/1999). Ve své prvotině využívá hlavně přírodních motivů, zaměřuje se většinou na jeden konkrétní moment, výjev, prožitek. Všechny básně v této sbírce jsou psány tradiční korejskou formou poezie sidžo. Básník na jasně definovaném a omezeném prostoru (3 dvojverší) přináší originální metafory a metonymie. Ve sbírce Brzo je k lásce Pozdě k řečem pokračuje Jareš v naznačené poetice: neplýtvá zbytečně slovy a jeho básně, přestože již nejsou psány jako sidžo, si udržují koncentrovanost vyjádření a jednotnou formu (v tomto případě osmiverší). Sbírka je kompozičně uspořádána podle abecedy: v incipitech se objevují i pro češtinu nepříliš obvyklá písmena jako Q (k vel…), W (dvojité večeři…) či Y (I psy loňská…), která nemusí být během prvního čtení zcela patrná. Nejen v samotných básních, ale i ve sbírce jako celku můžeme pozorovat hravost, cit pro jazyk, smysl pro ironii. Oproti předchozí sbírce využívá básník více milostných motivů (i když skrytých), pravidelných střídavých rýmů, v posledním verši jsou básně často vypointovány. Také se odklání od zobrazování přírody k pocitům a prožitkům lyrického subjektu; básně tak většinou nabývají meditativního charakteru. Ve sbírce Kdo dnům rozumí poněkud vybočuje a již tak důkladně nedodržuje jednotnou formu básní a sbírka nepůsobí tak uceleným dojmem jako ty předchozí. Autor do ní zařadil také texty, které už dříve vyšly samostatně časopisecky, např. skladbu Nálada postdušičková (Aluze 2000, č. 3), rozsáhlou báseň, střídající v jednotné formě (rýmovaná trojverší) expresivní obrazy reflektující hlavně současné prožitky lyrického subjektu. Jareš originálním způsobem pracuje s jazykem, vytváří neotřelá slovní spojení a metafory, ale jazyková hravost, která byla patrná v předchozích sbírkách, ustupuje do pozadí. Převažují závažná sdělení. Např. v oddílu Rozhovory je sice odkazováno opět k východní filozofii, projektující se předtím do formy i obsahu především ve sbírce Prospal jsi hedvábí, ale tentokrát je skutečnost zobrazována o poznání syrovějším způsobem. Ke kondenzovanému zprostředkování výsečí z lidských osudů či událostí Jareš často využívá dialogy.

Jareš je také autorem prózy Poloden čili Antal Petiška (Tvary 6/2000), která nese podtitul Abstraktní antidetektivka, založené na jazykovém ozvláštňování a různorodém experimentování. Povídka, která je vystavěná z větší části na dialozích a ironických komentářích, je žánrově poněkud těžko zařaditelná, jak ostatně naznačuje podtitul. Můžeme v ní také identifikovat obdobné jazykové prostředky jako v autorových básnických sbírkách a zaměření na detail.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Tanec v začínajícím létě (BB 1994, vl. n.); Definitivní dětství (B 1995, vl. n.); Plameny vody (BB 1996, vl. n.); Poloden čili Antal Petiška (P 1996, vl. n. 2000); Pocit důležitosti (P 1999, vl. n.); Prospal jsi hedvábí (BB 1998, vl. n. 1999); Povídka pošťácká (P 1999); Zrosyvstání (BB 1999); Výtěžek (BB 2000); Brzo je k lásce Pozdě k řečem (BB 2001); Kdo dnům rozumí (BB 2006).
Knižně vydané studie a kapitoly (výběr): Exilová literatura 1939–1945, in J. Kratochvil (Ed.): Český a slovenský exil 20. století. (2003); P. Janoušek – P. Čornej – P. Janáček – B. Dokoupil – V. Křivánek – J. Táborská (et. al.): Dějiny české literatury 1945–1989. Díly I.–IV. (2007–2008); Poezie střední Evropy, in V. Vokolek: Hercynský les (2000); Bieblovo pásmo / Bibla zona. (přel. Aiga Veckalne), in K. Biebl: Nový Ikaros / Jaunais Ikars. (Riga, 2006); Zlatá šedesátá jako barvotisk pro děti, in „Zlatá šedesátá.“ Česká literatura a společnost v letech tání, kolotání a… zklamání. Materiály z konference pořádané ÚČL AV ČR 16.–18. června 1999. (Ed. R. Denemarková) (2000); Literární časopisy v letech 1990–2000 jako útočiště zapomínaných básníků, in Deset let poté (Česká a slovenská literatura po roce 1989). Sborník referátů z literární konference 43. Bezručovy Opavy (13. a 14. září 2000). (Ed. M. Jareš) (2000); Smrt a zmrtvýchstání v díle Karla Berdycha, in Fenomén smrti v české kultuře 19. století: Sborník příspěvků z 20. ročníku sympozia k problematice 19. století. Plzeň, 9.–11. března 2000. (Eds. H. Lorenzová – T. Petrasová) (2001); Život je ve slovech. Poezie Josefa Lederera a Oldřicha Tomana,in Život je jinde…? Česká literatura, kultura a společnost v sedmdesátých a osmdesátých letech dvacátého století. Materiály z mezinárodní mezioborové konference pořádané Ústavem pro českou literaturu AV ČR 13.–15. června 2001 v Praze. (Ed. J. Matonoha) (2002); Satira na pokračování: tři doby, tři podoby, in Povídka, román a periodický tisk v 19. a 20. století. Sborník příspěvků ze sympozia pořádaného oddělením pro výzkum literární kultury ÚČL AV ČR v Praze 13.–14. října 2004. (Eds. M. Jareš – P. Janáček – P. Šlámal) (2005); Šport Kataríny Kucbelové, in Literárnokritická reflexia slovenskej literatúry 2006. (Ed. Ľ. Somolayová) (2007); Krvavý masopust oregonský aneb Svět „amerického“ detektiva Léona Cliftona jako exotika pro nenáročného čtenáře, in Cizí, jiné, exotické v české kultuře 19. století. Sborník příspěvků z 27. ročníku sympozia k problematice 19. století. Plzeň, 22.–24. února 2007. (Eds. K. Bláhová – V. Petrbok) (2008); Mila Haugová: Rastlina so snom / Vertikála, in Literárnokritická reflexia slovenskej literatúry 2007. (Ed. Ľ. Somolayová) (2008); Starý – stará – staré. Komické výstupy, kuplety a monology na počátku 20. století, in Vetché stáří, nebo zralý věk moudrosti? Sborník příspěvků z 28. ročníku sympozia k problematice 19. století. Plzeň, 28. února – 1. března 2008. (Eds. Z. Hojda – M. Ottlová – R. Prahl) (2009); Rok 1968 v Liberci: devatero kulturních dění a Václav Havel jako přívažek, in Pražské jaro 1968. Literatura – film – média. Materiály z mezinárodní konference pořádané Literární akademií za spolupráce s Městskou knihovnou. Praha, 20.–22. května 2008. (Ed. H. Kupcová) (2009); Autorské honoráře ve světle vzpomínek nakladatelů, in „O slušnou odměnu bude pečováno…“ Ekonomické souvislosti spisovatelské profese v české kultuře 19. a 20. století. (Eds. T. Břeň – P. Janáček) (2009); Stín mrtvého. Výlety (jiných) autorů první poloviny 20. století do (jiného) žánru, in Strach a hrôza. Podoby hororového žánru. (Eds. I. Taranenková – M. Jareš) (2011); Omladináři, antimilitaristé a anarchisté ve vězení, in Zločin a trest v české kultuře 19. století. Sborník příspěvků ze 30. ročníku sympozia k problematice 19. století. Plzeň, 25.–27. února 2010. (Eds. L. Peisertová – V. Petrbok – J. Randák) (2011); A vůbec tenhle brouk… Pokusy o komiksové ztvárnění Kafkovy Proměny, in Česká literatura v intermediální perspektivě. IV. kongres světové literárněvědné bohemistiky. Jiná česká literatura (?). (Ed. S. Fedrová) (2010); Vítr se vrací k Acheirům, in Bude, ako nebolo. Podoby utopického žánru. (Eds. I. Taranenková – M. Jareš) (2012); Bůh do domu? Exilová zkušenost v próze let 1945–1949. In: Cizinec – vyhnanec – přistěhovalec. Sborník příspěvků z mezinárodního sympozia Umění a kultury střední Evropy 2011. (Eds. Z. Zemanová – L. Pořízková) (2012).
Výběr z časopiseckých publikací: „Buďte si vládci, buďte si, neboť zatím jsem já zde ve výších ujal se žezla“. Studie o Ervínu Taussigovi, Aluze 1998, č. 2/3; Tři polohy současné české poezie, Tvar 2002, č. 4; Básně v próze, Dokořán 2002, č. 21; Červen 1908–1909, Pěší zóna 2003, č. 11; Anarchistická poezie a vojsko (1895–1914), Tvar 2005, č. 17; Založíme vlastní tlupu, Tvar 2006, č. 13; Poezie ve sbornících britského válečného exilu, Soudobé dějiny 2007, č. 1; Novovlnné vymezení, Úvaha o zpodobení padesátých let v české kinematografii, Tvar 2008, č. 16; Umění parodie. Ke stému výročí narození Vladimíra Neffa, Tvar 2009, č. 12; Rozpolcenost a bezradnost. Svaz českých spisovatelů v prvních dnech po 17. listopadu 1989, Tvar 2009, č. 20; Místy uhrančivý kolos (Vývoj básnířky Kataríny Kucbelové), Romboid 2009, č. 9–10; „Odpuzující jednání, odpuzující osoby, odpuzující psaní, odpuzující zápletka, odpuzující závěr. Rozsudek: Odpuzující“: Mickey Spillane a „hammerovská“ série na přelomu čtyřicátých a padesátých let 20. století, Slovenská literatúra 2009, č. 5–6; Česká a slovenská literární spolupráce v britském válečném exilu, Slovenská literatúra 2009, č. 6; Strážayova Palina, Slovenská literatúra 2010, č. 4; Dobrý voják Švejk a komiks, Česká literatura 2010, č. 5.
Knižní edice (výběr): V. Burda: Lyrické minimum (BB 2004); Jak se učil vítr číst. (BB pro děti 2006); J. Šafařík: Hrady skutečné a povětrné (2008); M. Mareš: Přicházím z periferie republiky (2009); J. Kocourek: Marto Marto Marto (Deníky 1927–1932, 2009); I. Machulková: Zamkni les a pojď (výbor z BB, 2009); V. Körner: Spisy 1–11 (2004–2009); Š. Strážay: Básnické dielo (BB 2011).

LITERATURA

Recenze: Brzo je k lásce Pozdě k řečem: P. Čermáček, Sedmá generace 2001, č. 12; M. Exner, Tvar 2002, č. 4; P. Čermáček, Host (příl. Recenzní příloha) 2002, č. 3; R. Kopáč, MFD 26. 2. 2002 * Svět rodokapsu: J. Šebek, LidN 7. 6. 2003; B. Mědílek, Čtenář 2003, č. 7/8; A. K. K. Kudláč, Tvar 2003, č. 14; J. Wiendl, Dějiny a současnost 2003, č. 5; F. Knopp, ČL 2004, č. 3 * Kdo dnům rozumí: M. Chocholatý, Host 2006, č. 7; O. Horák, LidN (příl. Orientace) 21. 10. 2006; F. Schildberger, LitN 6. 11. 2006; M. Exner, Tvar 2007, č. 2; J. Zizler, A2 2007, č. 12; R. Kopáč, Psí víno 2007, č. 39; A. Holmanová, Literární novinky 2007, č. 5. * Michal Mareš: Přicházím z periferie republiky: P. Zídek, LidN (příl. Orientace) 13. 2. 2010.
Rozhovory: P. Štengl, Psí víno 2010.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Básně Michala Jareše jsou velmi přirozené. Nesnaží se vyrážet čtenáři dech vypjatou expresí, okázalým gestem, monumentálními obrazy ani patosem myšlenky. Nejsou (alespoň ve svém celku) mladistvě uzoufané, básník si i tam, kde mu takové nebezpečí hrozí, stále udržuje schopnost nadhledu a sebeironie. […] A co se mi ještě na básních Michala Jareše zdá pozoruhodné, je to, jak jsou jemné. Snad je to dokonce to hlavní, ale asi spíš není možné od sebe kvality, jako jsou jemnost a přirozenost, oddělovat. Zase by se dalo uvažovat o rytmu, výběru slov a eufonii, o pointě básně, ale jak přirozenost, tak jemnost spočívají nakonec v něčem jiném, co se na techniku a řemeslo tak jednoduše převést nedá. Veliká jemnost a citlivost jsou ovšem i nutnou podmínkou pro to, aby se básník mohl pokoušet psát oklikami a zámlkami o tom, co se sice zdá být důvěrně blízké, ale o čem přímo psát nelze – protože pro to nejsou slova, protože je to vždycky někde maličko jinde, někde mezi.
J. Chocholoušek: Doslov, in M. Jareš: Brzo je k lásce Pozdě k řečem (2001), s. 51 a 54.

Básník, který promluvil v této knize, není žádný troškař: jeho úvodní tercíny (Nálada postdušičková) mají sílu valivých ložisek a ani drobný rozsah většiny ostatních básní by nás neměl zmýlit. Nejde tu o dojmy a pocity, krajiny a city, jak v lyrice bývá zvykem, to všechno je zapomenuto společně s hrou se slovy. Na scénu vkročil moralista. Ano, básník moralista, jakých tu je od Holanovy smrti jako šafránu! Všichni jsme tak nějak až příliš dosedli na dobře polstrované židle svobody. Je nám dobře nebo špatně, jsme šťastni nebo nešťastni, většinou však ani to. Velká poezie je ale vždy moralistická: jde v ní o bytí, bytí všeho a bytí jako takové. […] Ve sbírce Kdo dnům rozumí je rozsah všech básní stažen na pět veršů. Mýlil by se každý, kdo by čekal lyriku inspirovanou Dálným východem, přestože Jareš tuto tradici uctívá a v minulosti se ukázal být mistrem korejského sidža. Tendence je zcela opačná, však se ne nadarmo tento oddíl jmenuje Rozhovory… Vládne tu napětí, rozpory a svár až hérakleitovský. Každá z těchto básní (až na vstupní, která nás uvádí do situace) představuje minidrama, kde vládne dialog. V některých se mluvčí změní jednou, v některých dvakrát či třikrát, v jednom případě však (Na rozchodu) obsahuje pět veršů textu deset replik! Tématem může být život přidavačů na stavbě, vztah mezi pohlavími nebo jiné všední věci, ale také orfeovský či kristovský mýtus nebo echo holocaustu; stáří, smrt a plynutí času. Nevládne tu (tedy) lyrický, nýbrž dramatický princip.
M. Exner: Dante přišel zadním vchodem, Tvar 2007, č. 2, s. 23.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Heslo M. Jareš na Wikipedii
Diplomová práce o poezii M. Jareše
Poezie M. Jareše

Autor hesla: Jiří Severa (2013)
Aktualizace hesla: 13. 4. 2014 (js)
Aktualizace bibliografie: 13. 4. 2014 (js)

Stáhnout PDF

Jan BALABÁN

Napsat komentář

* 29. 1. 1961, Šumperk
† 23. 4. 2010, Ostrava

Zdroj: Martin Popelář

Balabánův dědeček byl českobratrským kazatelem ve Sněžném, strýc Milan Balabán je profesor teologie a religionistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Starší bratr Daniel je známý malíř, žijící v Ostravě. Když byl Janovi jeden rok, přestěhovala se jeho rodina do Ostravy. Otec, MUDr. Daniel Balabán, dostal místo ve vítkovické nemocnici, kam byl režimem na tzv. umístěnku přidělen. (J. Balabán: Kdo pije sám, ten pije s ďáblem, rozhovor z 20. 5. 2005 pro Hospodářské noviny, dostupné z: http://hn.ihned.cz/c1-16186040-jan-balaban-kdo-pije-sam-ten-pije-s-dablem.) Mládí prožil Balabán v dělnickém prostředí Ostravy, konkrétně na sídlišti Hrabůvka, o němž se ve svých dílech zmiňuje. Základní vzdělání získal v jedné z tamních sídlištních škol, následně vystudoval Matiční gymnázium v Ostravě, kde v roce 1980 odmaturoval. Již v této době začíná psát básně. Ve studiích pokračoval na FF UP, na níž úspěšně absolvoval obor český jazyk – anglický jazyk. Během olomouckých studií Balabán opouští poezii a začíná psát prózu. Studentská kolegyně z FF UP Blanka Kostřicová, která se stala autorovou dlouholetou přítelkyní i znalkyní jeho díla, ve sborníku k nedožitým Balabánovým narozeninám na období společných studií vzpomíná: „Výborný student – téměř jako by vše už aspoň jednou věděl. Jen pro upřesnění něco vyposlechl, a potom lehce složil zkoušky. Diskutér, ironik a polemik u popelníků na odpočívadlech fakultního schodiště. Kuřák startek. Nepřítel okázalosti, namyšlenosti, snobství, kariérismu, pozérství, všeho nepravého, falešného, křivého a pokrouceného. […] Když jsme si po prvním semestru šli poprvé spolu ‚někam sednout‘, poctil mě – závodnici v běhu na lyžích – slovy: ‚Čoveče, tak jsem si vždycky myslel, že všichni sportovci jsou úplní blbci. A ono asi ne…‘“ (B. Kostřicová: Zeptej se Honzy, in Honzo, ahoj! Setkání s Janem Balabánem. (Sborník vzpomínek, textů, obrazů a fotografií Janu Balabánovi k nedožitým padesátinám 29. ledna 2011 od jeho blízkých, přátel, spolupracovníků a čtenářů) 2011.) Na katedře bohemistiky Balabán navštěvoval mj. semináře Eduarda Petrů, respektovaného českého literárního historika a teoretika, který v něm vzbudil zájem o starší českou literaturu. Na katedře anglistiky a amerikanistiky studoval kromě jiných u Josefa Jařaba, předního českého anglisty, amerikanisty a překladatele, s nímž občas cestoval z Ostravy do Olomouce vlakem. Podle názoru Martina Pilaře se možná právě v tomto období, a hlavně díky Jařabovu vlivu, formuje Balabánova poetika i žánrové pojetí jeho pozdějších děl. O Janu Balabánovi se nejčastěji hovoří jako o autorovi povídek, přičemž v dané souvislosti je nezpochybnitelný vliv amerických povídkářů. Zatímco u nás je povídka vnímána jako jakýsi „předstupeň“ románu nebo příprava na rozsáhlejší prozaický text, tedy cosi méně hodnotného, v anglofonním prostředí je to spíše naopak. Povídka, tzv. „short story“, s níž se setkáváme u velkých autorů, jako byli Poe, Hemingway a další, je vnímána jako vybroušený prozaický žánr, který na omezeném prostoru vyvolává intenzívní estetický prožitek.

Josef Jařab sice o svém vlivu na budoucího spisovatele pochybuje, ale jak jsme již výše parafrázovali slova Martina Pilaře, už samotnými diskuzemi a četbou „literatury ze svobodnějšího světa“, se dost pravděpodobně formovala budoucí podoba Balabánových próz: „Jan patřil ke studentům, kteří rádi četli autory, co kromě příběhu nabízeli čtenářům součinnost při hledání smyslu sdělení, co je vtahovali nejen do děje knihy, ale do samotného tvůrčího procesu. Při četbě Vonneguta, ale i Faulknera, Hemingwaye, Brautigana, Carvera a dalších se tak už současně učil sám psát. V pozdějších rozhovorech pro média se zmínil, že ho ke psaní a k literatuře přivedly i naše hodiny literatury, ale já vím, že to byla jeho dovednost s citem, otevřenou myslí a chytře číst, co v něm probudilo a dále rozvíjelo jeho schopnost psát.“ (J. Jařab: Ve světě plném významů, in Honzo, ahoj! Setkání s Janem Balabánem. (Sborník vzpomínek, textů, obrazů a fotografií Janu Balabánovi k nedožitým padesátinám 29. ledna 2011 od jeho blízkých, přátel, spolupracovníků a čtenářů) 2011.) Jařab byl také vedoucím Balabánovy diplomové práce, jejímž tématem byla společenská satira v románech Kurta Vonneguta a kterou diplomant úspěšně obhájil v roce 1985. Na Univerzitu Palackého a do Olomouce obecně se Balabán vracel, když např. uváděl výstavu svého kamaráda ze studií malíře Miroslava Šnajdra ml. nebo vystoupil v rámci knižního festivalu doprovázejícího knižní veletrh Libri.

V roce 1984 Balabán strávil na studijním pobytu ve Skotsku na Kings College dva měsíce. V 90. letech pobýval několik měsíců v USA a Kanadě, kde žije jeho teta Jannice Cermak. Balabánovi se se zámořskými příbuznými stýkali poměrně často již za totality. Po dokončení studií se Balabán vrátil do Ostravy, kde hledal zaměstnání. Podle vlastních slov se mu práce učitele nezamlouvala, takže nastoupil jako technický překladatel v ostravských průmyslových závodech, kde s přestávkami pracoval až do konce života. (dokumentární film Jan Balabán, režie P. Všelichová, dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/porady/10317987201-jan-balaban/411235100031001-jan-balaban/.) Přivydělával si také jako tlumočník. V průběhu osmdesátých let publikoval krátké texty v samizdatových sbornících. Byl spoluzakladatelem výtvarně-literárního uskupení Přirození. Společně s Petrem a Pavlem Hruškovými, Ivem Kaletou a dalšími vydával v letech 1995–1998 časopis Landek, 2003–2006 pak časopis Obrácená strana Měsíce. Povídky Balabán publikoval v Hostu, Tvaru, Revolver Revue, Literárních novinách, Scriptu a jinde. Balabán se velmi živě zajímal také o výtvarné umění. Psal výtvarné recenze do Ateliéru, MF Dnes a sloupky do Respektu. Uváděl výstavy v ostravském klubu Černý pavouk, v galeriích Langův dům ve Frýdku, v Červeném kostele v Hlučíně a dalších. Je také autorem dramatu Posedlí, které v roce 2006 nastudovalo studio Českého rozhlasu Olomouc. Ještě během univerzitních studií se Balabán poprvé oženil. V roce 1983 si vzal Helenu Šimelovou, spolužačku z gymnázia. V roce 1985 se jim narodil syn Lukáš a o tři roky později dcera Marie. Balabánovi se rozvedli v roce 1998. V roce 2006 se oženil podruhé. Vzal si novinářku Petru Sasínovou. Čtyři roky poté zemřel v Ostravě na zástavu srdce. Je pochován vedle svého otce v evangelické části hřbitova ve Sněžném.

Balabán debutoval v roce 1995 sbírkou textů Středověk, v níž lze ještě vycítit kompoziční i tematickou nejistotu. Střídají se zde snové obrazy, báseň i fantastické výjevy a chybí silnější jednotící prvek. Sám Balabán tuto knihu hodnotil kriticky: „Nemám rád, když je v textu zmatek, polohy mezi snem a skutečností, tušením, poezií – a to všechno je právě ve Středověku. Teď dělám v textech pořádek a jdu více k realismu. […] První byl tedy Středověk – výběr textů, ale potom jsem skoro litoval, že jsem to vydal. Texty byly staré tak dva tři roky.“ (J. Balabán: Psaním se snažím pochopit svět. (rozhovor pro časopis a informační server LitENky ze 7. 4. 2006 vedla Lenka Dombrovská Slívová, dostupné z: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1501) Přestože ve Středověku chybí pro Balabána později tak typické sjednocení jednotlivých povídek postavou, prostředím, leitmotivem či tématem, již v tomto díle se setkáváme se smutným světem, viděným ještě smutnějšíma očima jednotlivých postav, nebo místy až cynického vypravěče.

V následujícím cyklu povídek nazvaném Prázdniny se setkáváme se sevřeným a úzkostným světem jednotlivých postav, jejichž osudy však jsou navzájem propletené. Čtenář však může mít pocit, že postavy si jsou ve vzájemných vztazích více či méně odcizené. Balabánův jazyk je v tomto díle ve srovnání se Středověkem méně symbolický a dostává tak již kontury jeho vrcholných povídkových cyklů Jsme tady a Možná že odcházíme. Balabán dokáže na velmi malém prostoru (jednotlivé povídky nepřesahují většinou tři strany) vykreslit psychologii i vnitřní svět postav bez složitých metafor. Zároveň lze cítit také osobité vymezení se vůči světu, který postavy i čtenáře obklopuje. Balabánův jazyk bychom mohli charakterizovat jako „civilní“, „všednodenní“ či prostý (tedy bez příkras), ale ve skutečnosti tato označení nejsou na místě, protože by to mohlo znamenat také „obyčejný“. V daném případě se tedy jeví jako příhodnější označení „vážný“. Sledujeme tak obyčejné životy v bezútěšném prostředí ostravském či olomouckém, depresivní dojem často umocňuje alkoholismus postav. V textu se však přece jen občas mihnou jakési záblesky „boží existence“ či spravedlnosti. V Prázdninách tak autor vykresluje chmurné osudy postav i prostředí přísně, bez slitování, což se stane pro jeho tvorbu typické. V krátkých oddělených textech, dalo by se říci povídkách-útržcích, vytváří mozaiku-mikrosvět, viděný bez příkras. Balabánovy povídky jsou již v tomto souboru tematicky, rozsahem i pohledem vypravěče na okolní svět velice blízké jeho pozdějším dílům.

V raných dílech se Balabán zabývá hlavně osobními zážitky z pobytu v zámoří. Často se tedy autorský vypravěč či postavy objevují v neznámém (cizím) prostředí amerického kontinentu. Nalezneme zde také srovnání s ostravskou „realitou“, související s autorovým dětstvím i náboženskou vírou. Prózu Boží lano začal Jan Balabán psát podle vlastních slov již v Americe. (rozhovor pro časopis a informační server LitENky ze 7. 4. 2006 vedla Lenka Dombrovská Slívová, dostupné z: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1501) Silná inspirace náboženstvím je patrná takřka v každé povídce. Obracení se k Bohu a meditace, ale také pochybnosti o jeho existenci, časté aluze na biblické příběhy jsou charakteristické pro celou Balabánovu tvorbu, ale v Božím laně jsou základním stavebním prvkem. Sám autor se vyjádřil (s odkazem na vyprávěný příběh), že vlastně „všichni visíme na konci lana, které za druhý konec drží někdo daleko silnější, než jsme my sami.“ (dokumentární film Jan Balabán, režie P. Všelichová, dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/porady/10317987201-jan-balaban/411235100031001-jan-balaban/.) Recenzenti Božího lana si příliš nevěděli rady, jak tento třídílný krátký prozaický útvar, místy připomínající epickou báseň, charakterizovat. Nejvíce se však zřejmě nabízí samotný název úvodní části Americká elegie; právě elegie – smutný, bilancující a meditativní tón je pro tuto skladbu charakteristický. Vedle prvků autobiografických či biblických se v ní objevují i snové sekvence. Stále přetrvává určitý patos – ten se ale v dalších dílech úplně vytrácí a naopak sílí důraz na „opravdovost“ a zároveň neokázalost autorské výpovědi. Nicméně v Božím lanu právě patos, proměny perspektivy a kumulace motivů podtrhávají naléhavost výpovědi o hledání sebe sama. Důležitým motivem je také hledání „sboru“, což je odkaz na ostravskou minulost, na setkávání evangelíků za totality, na jedincovu potřebu společenství srozuměných. Pointu prózy představuje pasáž s deseti přikázáními, jež vypravěč konfrontuje s vlastním životem, což pokaždé skončí spíše tragicky než očekávanou, byť uboze malou, nadějí. Přestože je autorský vypravěč hluboce věřící, nedokáže se zbavit pochyb o Bohu, potažmo sám o sobě, z čehož pramení neustálý pocit marnosti a viny.

Černý beran je prvním románem Jana Balabána. Silný příběh Františka Josefa, jeho ženy Patricie a strýce Bogomila, který emigroval do Kanady, opět obsahuje autobiografické prvky. V románu je několik dějových linií, střídají se též roviny časové i prostorové. Román je rozdělen do krátkých kapitol, přičemž některé působí jako uzavřené, vsunuté příběhy, odlišené třeba i grafickým zpracováním: příběh lásky mezi vesmírnými dělníky Emou a Ivem, prostupující obě části románu, je vytištěn kurzívou. Vypravěč i další fokalizátory zprostředkovávají hlavně osobní krizi Františka Josefa, alkoholismus, problémy v práci, deprese, krizi identity i osobní odpovědnosti. Hrdina se opět obrací k Bohu, ale jen aby zjistil, že Bůh je neschopen zasáhnout či pomoci člověku: je to svoboda, nebo prokletí? Je smrt vysvobozením, zbabělostí, nebo prostě jen určitou změnou? Balabán trefně ukazuje zkažené lidské charaktery a s bolestivou přesností dokáže vystihnout podstatu i povahu postavy, která by často v určitém ohledu či vlastnosti mohla být až děsivě podobná někomu z našeho okolí. Jako celek však dílo působí poněkud roztříštěným dojmem. Zdá se, jakoby si autor teprve tento prozaický útvar ohmatával.

Román Kudy šel anděl se oproti Černému beranovi vyznačuje důkladnější propracovaností hlavních postav Martina Vrány a Evy Topolské i vypravěčskou epickou zručností. Nelze přitom přehlédnout vzájemnou podobnost Balabánových postav z různých jeho děl, která pramení z již zmíněné autobiografičnosti projektované do jednotlivých příběhů: postavy mají domov nebo kořeny, problémy, otázky, vyznání i původ víceméně společné. Zásadní odlišení ovšem přichází prostřednictvím Balabánova precizně vykresleného psychologického obrazu osobnosti. V románu Kudy šel anděl je důležitým prvkem meditativní rovina vyprávění, otázka víry, viny i odpuštění. Některé z číslovaných kapitol románu by mohly fungovat jako samostatné, umělecky vydařené, naléhavé a často i vypointované povídky, ale propojením všech částí vyniknou charaktery jednotlivých postav, které se na povídkové ploše nemohou plně rozvinout. Důležitou roli v tomto románu sehrává prostředí Ostravy, zachycení jejího vývoje od šedesátých let do současnosti, tedy v jasné souvislosti s hlavním hrdinou, jehož očima město často pozorujeme.

Patrně nejznámější a nejúspěšnější knihou Jana Balabána je cyklus povídek Možná že odcházíme, který obdržel také několik ocenění. Název knihy je odvozen z povídky Raye Bradburyho, k dílu tohoto spisovatele odkazuje též postava pojmenovaná Tim. Bradburyho i Balabánovy texty ovšem hlavně sdílejí tematizaci zlomových situací, vědomí uplývání a konečnosti existence. O to sugestivněji pak u Balabána působí motivy hledání smyslu našeho konání, hledání naděje pro naše bytí přebíjené věčně všudypřítomnou nejistotou. Následující povídkový cyklus Jsme tady je svou poetikou i vyprávěcím způsobem podobný Možná že odcházíme, propojení obou knih je realizováno také lexikální shodou závěru jedné a úvodu druhé. Povídkový cyklus Jsme tady, nese podtitul Příběh v deseti povídkách, které jsou oproti dosavadním rozsáhlejší, což autorovi umožnilo mj. detailněji vykreslit psychiku jednotlivých protagonistů. Balabán v této knize používá většinou krátké úsečné věty, které ještě zintenzivňují metodu „zastaveného okamžiku“. Propracovaněji působí i kompozice, když se v poslední povídce osudy postav protnou a kruh se uzavírá.

Přestože je Balabán odbornou veřejností vnímán více jako „povídkář“ než romanopisec, tak o své schopnosti napsat i rozsáhlejší prózu přesvědčil romány Kudy šel anděl a posmrtně vydanou knihou Zeptej se táty. Tento román působí nejen naléhavým způsobem, jako je tomu u jiných autorových próz, ale je i vyprávěn zvláštním a pro Balabána netypickým způsobem; například dialogy nejsou značeny, dochází k volnému prolínání pásem postav i časových rovin a míst – jakousi osou zde může být cesta Emila a jeho ženy Jeny (jejíž sestra se snaží za pomoci víry dostat ze závislosti na drogách a z prostituce). Hlavními postavami jsou Emil a Hans Nedomovi, bratři, které po nějaké době svede dohromady smrt otce. Nejen postavami a událostmi je tento román nejvíce inspirován skutečným životem spisovatele. A znova v něm jde o Balabánovo ústřední téma: Emilův a Hansův otec rozhodoval o tom, kdo bude napojen na tehdy obtížně dostupný a drahý přístroj, a tedy zachráněn, a kdo bez přístroje (umělé ledviny) zemře. Opět jsou zde obsažena typická témata Balabánovy tvorby: otázka viny, rozhodování o životě a smrti a o tom, kdo nás na onom světě rozsoudí. Autorský vypravěč se v tomto díle detailně zaměřuje na rodinu Nedomových a tragédii v podobě otcovy smrti (viz například scénu rodinného rozhovoru v kuchyni), ale zároveň se snaží tuto situaci vidět také z jiného úhlu, s určitým odstupem. Román působí jako sevřený celek, děj plyne velmi rychle, což je způsobeno nejen stylem, ale také omezením paralelních dějových linií, které se občas hromadily v předchozích románech. Ústřední událost, tedy smrt otce, je do centra textu také umístěna. Ihned po vydání tohoto románu se vynořila řada recenzí, které akcentovaly jeho autobiografičnost a redukovaly tak jeho interpretační potenciál.

Pavel Janoušek ve studii Smrt člověka a zrod literární legendy dochází na základě reflexe množství recenzí Balabánova posledního díla k závěru, že i přes časté slovní distancování se recenzentů od spojování smrti autora s jeho dílem, vzniká další literární legenda. (P. Janoušek: Smrt člověka a zrod literární legendy, Host 2011, č. 10) Legenda o tom, jak vynikajícího českého autora vlastně „zabilo“ jeho vlastní dílo.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Středověk (PP 1995); Boží lano (PP 1998); Prázdniny (PP 1998); Černý beran (R 2000); Srdce Draka (Komiks; Kresba Hana Puchová; 2001); Kudy šel anděl (R 2003; 2. přeprac. vyd. 2005); Posedlí (D; i prem. 2006); Možná že odcházíme (PP 2004); Jsme tady PP 2006); Bezruč?! (D; společně s Ivanem Motýlem; 2009); Zeptej se táty (R 2010).
Sebrané spisy: Dílo I. Povídky (2010); Dílo II. Romány a novely (2011); Dílo III. Publicistika a hry (2012).
Překlady: H. P. Lovecraft: Šepot ve tmě a jiné hrůzostrašné příběhy (1992, s dalšími); T. Eagleton: Idea kultury (2001).
Příspěvky ve sbornících a antologiích: V srdci černého pavouka (2000); Antologie nové české literatury 1995–2004 (2004); 7edm (2005); Nech mě žít (2006); Antologie literatur visegrádských zemí (2007); Šťastné a veselé I, II (2006, 2008); Evropa – fascinující příběhy (2009).
Ostatní práce: J. Štreit: Vítkovice (2008) (Doprovodné texty J. B.); J. Šimsa: Navzdory (2005). (Předmluva J. B.)

LITERATURA

Studie a články: I. Málková: Literární Ostrava, in V srdci černého pavouka 2000; S. Urbanová: Otevřené návraty v prózách Jana Balabána, in I. Málková – S. Urbanová (Eds.): Souřadnice míst 2003; M. Ljubková: Pod tíhou příběhu, Souvislosti 2005, č. 4; M. Ljubková: Několik tendencí současné české prózy, Weles 2006, č. 27/28; J. Štolba: Pěší ostravští andělé, in Nedopadající džbán (2006); T. Kubíček: Jan Balabán: Prázdniny, in P. Hruška – L. Machala – L. Vodička – J. Zizler (et al.): V souřadnicích volnosti. Česká literatura devadesátých let dvacátého století v interpretacích (2008); P. Hruška: Doslov, in J. Balabán: Dílo I. Povídky (2010); D. Iwashita: Smrt jako tvůrce syžetu, Souvislosti 2010, č. 4; B. Kostřicová: Ztracené ráje Jana Balabána, Souvislosti 2011, č. 1; A. Přibáňová: Bolest, před níž neunikneš do hloubky ani do dálky, Host 2011, č. 5; J. Chuchma: Od sebe k druhým a zpět k sobě, in J. Balabán: Dílo II. Romány a novely. (2011); Honzo, ahoj! Setkání s Janem Balabánem. (Sborník vzpomínek, textů, obrazů a fotografií Janu Balabánovi k nedožitým padesátinám 29. ledna 2011 od jeho blízkých, přátel, spolupracovníků a čtenářů) (2011).
Recenze: Boží lano: P. Švanda, Host 1998, č. 8; M. Zelinský, Tvar 1998, č. 21 * Prázdniny: O. Macura, Tvar 1999, č. 9; M. Macáková, Nové břehy 2008, č. 2 * Černý beran: E. Gilk, Texty 2000, č. 20; O. Vágner, Aluze 2001, č. 3; A. Haman, E. Hakl, Tvar 2001, č. 3 * Srdce draka: I. Pustějovská, MFD 20. 8. 2001; A. Burda, Tvar 2001, č. 17 * Kudy šel anděl: A. Burda, Tvar 2003, č. 7; H. Zahradníčková, LidN 5. 4. 2003; O. Horák, Právo 15. 5. 2003, příl. Salon č. 316; J. Chrobák, Psí víno 2003, č. 25; A. Hrubá, Aluze 2003, č. 2; J. Štolba, Host 2003, č. 7; V. Novotný, ČJL 2003/2004, č. 1; K. Franczyk, Tvar 2004, č. 1; M. Fencl, Weles 2004, č. 19; L. Nováková, Protimluv 2003, č. 5 * Možná že odcházíme: T. Kubíček, Host 2004, č. 7; L. Foldyna, Host 2004, č. 7; J. Peňás, LitN 2004, č. 44; R. Krumphanzl, RR 2005, č. 58; V. Barborík, D. Kršáková, Tvar 2005, č. 14 * Jsme tady: E. F. Juříková (P. Janoušek), Host 2006, č. 10; K. Říhová, LitN 2007, č. 3; A. Merenus, M. Jungmann, Tvar 2007, č. 6; J. Med, Katolický týdeník 2007, č. 12; M. Ljubková, Souvislosti 2007, č. 1 * Zeptej se táty: A. Horáčková, MfD 10. 7. 2010; K. Kadlecová, Reflex 2010, č. 27; P. Janoušek, Tvar 2010, č. 14; E. Klíčová, Host 2010, č. 8; M. Lukáš, Texty 2010, č. 52; J. Němec, Respekt 2010, č. 28; V. Novotný, ČJL 2010/2011, č. 4; M. Vajchr, RR 2011, č. 82; * Povídky: O. Horák, Hospodářské noviny 31. 12. 2010; B. Kostřicová, Tvar 2011, č. 14; M. Nyklová, Naše rodina 2011, č. 37 * Romány a novely: O. Horák, Hospodářské noviny 3. 6. 2011; B. Kostřicová, Tvar 2011, č. 14 * Publicistika a hry: J. Chuchma, Respekt 17. 2. 2013.
Rozhovory: J. Janošcová, Moravskoslezský den 31. 10. 2000; M. Balaštík – P. Hruška, Host 2000, č. 10; M. Procházka, Právo 17. 10. 2002, příl. Salon č. 290; O. Horák, Tvar 2002, č. 18; M. Balaštík – T. Reichel, Host 2004, č. 8; D. Iwashita, LidN 30. 12. 2004; L. Dombrovská Slívová, LitENky 7. 4. 2006; R. Kopáč, Právo 7. 2. 2007; D. Iwashita, LidN 20. 12. 2010.
Nekrology: J. Peňás, LidN 24. 4. 2010; J. Chuchma, MFD 24. 4. 2010; O. Horák, HN 26. 4. 2010; O. Mrázek, LitN 2010, č. 17; P. Hruška, Host 2010, č. 5.

UKÁZKY Z OHLASŮ

S Balabánovým debutem, povídkovým souborem Středověk (1995), zazněl v české literatuře nový, brzy zcela nezaměnitelný hlas. Schopnost přesného, pregnantního pojmenování se dobře doplňovala s vlohami pro vytváření neotřelých básnických obrazů. Intelektuální vytříbenost jeho jazyka se účinně potkávala s undergroundovou expresí. Skromné evangelické vyznání doprovázel smysl pro vnímání existenční i existenciální zbědovanosti našich matných životů.
P. Hruška: Jan Balabán, in J. Balabán: Dílo I. Povídky (2010), s. VII.

Poetika Balabánových povídek má specifickou a nezaměnitelnou podobu nejenom díky fikčnímu světu, který se jejich prostřednictvím otevírá, ale i pro jejich styl, o němž už můžeme mluvit jako o Balabánově typické narativní technice. Ta je založena na vyprávění, které se rozvíjí pomocí krátkých vět oproštěných od přívlastků. Tyto věty získávají podobu věcného konstatování, jímž se obhlíží skutečnost vyprávěného příběhu. Jednoduchá syntax a věcnost ostře kontrastuje se silnou subjektivizací vyprávění. I když je jeho základem třetí gramatická osoba, vyprávěný se stává reflektorem a vnímanou skutečnost tak silně individualizuje. Zmíněný kontrast mezi věcností a jedinečným osobním prožitkem tak nastoluje už v rovině stylu princip odcizení, který je vlastním půdorysem fikčního světa Balabánových postav. […] Z hlediska stylu je neméně důležitý i rozsah jednotlivých povídek, které jen zřídka přesáhnou tři až čtyři tiskové strany. I tento způsob posiluje fragmentarizaci vyprávění a zakládá další kontrast. Krátkost jako by měla založit přehlednost vyprávěného světa, ve skutečnosti však jen podtrhává jeho vnitřní rozklad. Příběhy vlastně ani nezačínají, ani nekončí. Pointy či katarze se u Balabána nedočkáme. Vstupujeme do příběhu a zase z něj vystupujeme jakoby uprostřed. Navzdory tomu víme, že to podstatné se stalo právě nyní. Před našima očima.
T. Kubíček: Jan Balabán: Prázdniny, in P. Hruška – L. Machala – L. Vodička – J. Zizler (et al.): V souřadnicích volnosti. Česká literatura devadesátých let dvacátého století v interpretacích. (2008), s. 473–474.

Přítomnost se prolíná s minulostí, mrtví jsou mezi živými přítomni alespoň v paměti a v řeči, stejně tak se střídají dějiště, časy vyprávění či postavy reflektující skutečnost. Z hlediska kompozice těmto prostřihům odpovídají krátké kapitoly pojmenované nejčastěji jednoslovnými symbolickými názvy a také vypravěčský styl. Vypravěč několikrát změní v rámci krátkého úseku rytmus a charakter svého vyprávění (nečekanou lyriku náhle vystřídá ještě nečekanější drsnost), konkrétní jev poznatelného světa se stává podnětem k obecnější niterné úvaze, ne-li k transcendenci. Balabánův hutný výraz, někdy až aforistický, přispívá k umocnění sebereflexe ústředních postav. Autor spoustu věcí nedopoví, nedovypráví, používá symbolických náznaků, nechá nás bloudit životem a vzpomínkami spolu s Františkem Josefem. Leccos může napovědět vložená pohádka o Animukovi a jeho znameními doprovázeném putování do hor.
E. Gilk: „Bojím se o život.“ Texty 2000/2001, č. 20,
dostupné z: http://www.inext.cz/texty/No20/recenze.html.

Balabánovo psaní má vždy více či méně skrývaný náboženský rozměr. Je to psaní člověka, zmítajícího se na pomezí mezi výchovou ve víře a vlastními pochybami o ní, psaní evangelíka, pro nějž náboženství není příslibem posmrtného ráje, nýbrž vysokým mravním imperativem k etickému chování tady na zemi.
P. Janoušek: Zeptej se táty, Tvar 2010, č. 14, s. 3.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Oficiální stránky J. Balabána
Dokument P. Všelichové na ČT
Čtenářský deník na ČT
Slovník české literatury

Autor hesla: Jiří Severa (2012) – částečně převzato ze Slovníku české literatury po roce 1945; autorka hesla: Zuzana Malá 2012
Aktualizace hesla: 13. 4. 2014 (js)
Aktualizace bibliografie: 12. 3. 2013 (js)

Stáhnout PDF

Pavel BĚLÍČEK (pseud. Martin KOBALT, Josef VODVAZ)

Napsat komentář

* 29. 12. 1946, Seninka

Belicek, Pavel (Foto Ludmila Kolářová-Wikimedia Commons) - Kopie

zdroj: Ludmila Kolářová (Wikipedia Commons)

Pavel Bělíček po maturitě na vsetínském gymnáziu v roce 1964 vystudoval na FF UP českou a anglickou filologii; studium ukončil v roce 1969. Poté působil na několika vysokých školách jako pedagog. V roce 1971 se přestěhoval do Prahy, ale titul PhDr. v oboru učitelství anglického jazyka získal na mateřské olomoucké fakultě v roce 1988. Své články a recenze publikoval v různých periodikách, především v Tvorbě a Literárním měsíčníku. Působí jako editor serveru Democritus Association (www.democritusassociation.org) a serveru Zeroth International (www.zerothinternational.org), na nichž zveřejňuje zejména své (a)politické a ekologické články, ve kterých podobně jako ve svých teoretických studiích poukazuje na periodicitu, s níž se v dějinách lidstva opakují určité filozofické a politické přístupy a směry. Od roku 1990 je Bělíček ředitelem nakladatelství odborné literatury Urania, v němž také vydal většinu svých odborných publikací a studií.

Vedle beletrie, kterou Bělíček publikoval pod pseudonymy Martin Kobalt a Josef Vodvaz, je autorem řady studií, vysokoškolských učebnic a skript, v nichž se zaměřuje např. na anglický jazyk a jeho výuku, ve větší míře pak na literární historii či teorii. Svou metodu, založenou na kombinaci přístupů klasické literární historie a teorie se sociologií, sémiotikou, klasickou filozofií, matematikou, statistikou a lingvistikou, rozvíjí už od sedmdesátých let. K jejím výsledkům patří Historická poetika I: Poetika folklóru – Etnogeneze žánrů ústní slovesnosti (2001), Dějiny české literatury v statistických grafech a tabulkách I–IV (2008–2009), Dějiny literární estetiky I–III (2009, 2004, 2004) a Encyklopedie soustavné literární vědy I–IV (vše 2011). Bělíček ve svých Dějinách české literatury prezentuje přesvědčení o nutnosti opakování žánrových prvků a literárních směrů i v jejich specifických obměnách, přičemž důsledkem rozsáhlosti zkoumaného literárního materiálu zahrnuje podrobně především české literární dějiny v jejich celku (přehledně – zde je patrná inspirace matematickými metodami) a kontinuitě i s návazností na obecnější celoevropský/celosvětový kontext. Bělíček ve svých interpretacích a komparacích zavádí specifická pojmenování jednotlivých tvůrčích tendencí, skupin a vzájemných inspirací a usiluje s matematickou přesností vytvořit průřez napříč literárními dějinami, teorií i terminologií. Ve své Encyklopedii soustavné literární vědy, podobně jako v Dějinách literární estetiky, dochází Bělíček k obdobným závěrům; tedy že při pokusu o definici a zachycení vývoje např. literárních žánrů dochází v celku k přechodům a transformacím, které je však možné definovat obecnější terminologií.

Bělíčkovy lingvistické práce, které publikoval především v anglickém jazyce, přinášejí do lingvistického diskurzu možnosti metod matematických i programovacích, přičemž Bělíček také vytvořil několik počítačových programů, které umožňují zkoumat hloubkově sémantické vztahy uvnitř textů. Ve svých dalších, spíše historicky zaměřených, studiích provádí rekonstrukci vývoje a komparaci jazyků; jak již bylo konstatováno výše, také v kontextu dalších světových jazyků a kultur, jejich vývoje a vzájemných vztahů; vytváří tak model, který dokazuje periodické opakování bez ohledu na odlišné kulturní pozadí, poukazuje na vzájemné vlivy a samotný původ zkoumaných jazyků. Bělíček koncipoval tento svůj model do podoby vývojových řad, v nichž směřuje až do nejstarších dob, a jejich počátky hledá též u nejstarších (nejen) přírodních národů (tento prvek se vedle odborných studií v náznacích objevuje např. také v próze, kterou vydal pod pseudonymem Josef Vodvaz, Apokalypsa sv. Purdocchia).

Společně s malířem Janem Kratochvílem a dalšími umělci (I. Theimerem, M. Kurašem, J. Hůlou) založil Bělíček olomouckou uměleckou skupinu proprealistů (proprealismus, z franc. le réalisme propre – „vlastní, čistý realismus“, je český výtvarný a básnický směr, který koncem 60. let kriticky reagoval na nadvládu abstrakce a strukturního informelu obratem k figurativní imaginaci, karikaturní grotesce a radikálnímu sociálnímu gestu; proprealismus je souběžná česká variace nové figurace, pop-artu, amerického hyperrealismu a anglosaského konceptualismu, která u nás postupně krystalizovala od konce 60. let; více viz www.urania.wz.cz/proprealismus.htm). Poetiku tohoto uměleckého směru, navazujícího především na vlivy „demokratické linie umění“, rozvíjel Bělíček po odchodu z Olomouce v roce 1971 v pražském okruhu umělců. Zdůrazňoval přitom návaznost proprealistické poetiky na tvorbu autorů, jako např. F. Rabelaise, J. Haška, V. Majakovského, B. Hrabala, zvažoval možnosti využití konceptu brechtovského divadla, inspiroval se českou meziválečnou avantgardou, hnutím New Left, novou figurací, pop-artem, hyperrealismem, konceptualismem i dalšími nejen specificky anglosaskými směry (inspirací mu byly rovněž rozsáhlé lyricko-epické skladby E. Pounda a T. S. Eliota). Bělíček je také autorem několika veršovaných manifestů proprealismu, kde naznačená východiska využívá.

Jedním z prvních děl, v nichž Bělíček rozvíjí výše naznačené postupy, byla experimentální Hra na Ježíše (1967), kterou napsal společně s Janem Kratochvílem. Tato divadelní hra, která vyšla v nakladatelství Urania až v roce 2008 pod názvem Hra na Krista, bývá charakterizována jako proprealistická hra „hledištního bezjevištního divadla“, patrná je v ní také inspirace brechtovským divadlem a (neuvědomělá) návaznost na programové tendence tzv. „totálního divadla“ rakouského spisovatele a dramatika Petera Handkeho. Hra se od „klasických“ dramat odlišuje především samotným základním řešením prostoru; není zde jeviště, kde by se pohybovali pouze herci, ale prostor hlediště a pódia je propojen tak, aby pokud možno připomínal kruhovou arénu. Samotný koncept tohoto dramatu lze v některých pasážích zařadit až na pomezí básnické performance a dramatu; rekvizity i kulisy jsou omezeny na minimum, v průběhu představení dochází k zapojování publika do děje, přičemž např. nejen „kazatelské“ výstupy Ježíše jako by útočily na obyčejný život diváků, když mezi humornými až absurdními scénami a Ježíšovými nepřirozeně obraznými přirovnáními, která jsou ale myšlena spíše jako nadávky, posílá postavy (potažmo i diváky) dělat „za trest“ věci, které bychom mohli brát jako běžné (např. vynadat sousedovi atd.). Důležitým prvkem, kterým autoři zpochybňují i samotnou hereckou mimesi, je průběžné vystupování z rolí, diskuze nad scénářem, spory o tom, kdo bude Ježíše hrát a v závěrečných pasážích dojde i k prostřídání rolí: z „mesiáše“, který symbolicky místo kříže přišel v jedné scéně s řeznickým hákem přes rameno, na němž zavěšen hlavou dolů scénu opouštěl, se stává obhroublý opilý řezník, smrkající na podlahu; onen původní řezník se souká v bílém plášti na „kazatelnu“ a z hasičského sboru se stane stádo vepřů, pobíhající mezi diváky.

Ve výboru veršů Holá duše, kterou autor publikoval pod pseudonymem Martin Kobalt, jsou shromážděny skladby a básně, spadající do období vzniku výše zmíněné hry; některé motivy, motta i promluvy se tak opakují. Básník také klade důraz na ironii, humornou pointu, ale jsou zde i expresivní obrazy, místy až naturalistické. V úvodní části, nazvané Georgica, z roku 1965 jsou tyto prvky zařazeny vedle ozvláštňujících biblických motivů a postav (Kain, Abel, Ježíš). Sarkastický lyrický subjekt v následujících básních (oddíly Martyrologium sv. Bonaventury 1967, Z toulce sv. Bonaventury 1967, Červínek 1968, Kapuci země přes uši 1968 a dalších), psaných volným veršem, často experimentuje s jazykem, používá vulgarismy, nářečí, dialogy a i přes vážnější až tragické ladění některých skladeb převládá humor a ironický nadhled. Inspirace poundovskou volnou veršovou strukturou je patrná v lyricko-epické skladbě Sobáš překrásné Vasilisy s kostlivcem (podtitul Umrlčí balada), v níž je použito ještě více nářečních prvků a dialogů než v oddílech předchozích. Ve výboru z poezie Vozataj slov, do nějž Kobalt zařadil verše z let 1972–1982, nalezneme též zmíněné manifesty proprealismu; básně, psané složitěji členěným volným veršem, obsahují záměrně tříšť zvolání, zdánlivě nesouvisejících promluv, reflexí, anglických veršů a vědomě tak navazují na své inspirační zdroje: manifesty různých uměleckých směrů, Majakovského verše, poetismus (K. Teige) atd. Grafická podoba některých básní (nezřídka doplněných obrázkem, nákresem, grafem, který text „obtéká“) evokuje dadaistické provokativní básně, Apollinairovy básně-obrazy, volbou prostředí – velkoměstské periferie – také poezii Skupiny 42 a dalších. Podobně roztříštěné a složitě členěné verše obsahuje i skladba Totálka (podtitul Sobotní nocturno v automatu u Rozvařilů), která byla začleněna také do souboru Baedeker přírodních krás (2009). Tato lyricko-epická skladba je ještě dále rozčleněna do oddílů, které však jsou mezi sebou (i přes přítomnost názvů oddílů, často zdvojených) propojeny; mj. také tak, že podobně jako v proprealistických básnických manifestech jsou graficky zvýrazněny, obtékány textem, zařazeny jako poslední verš oddílu, či jako předznamenání dalšího děje apod. I přes velkou míru imaginace a snahy o překvapení vychází lyrický subjekt z obecných, často tragických lidských pocitů a volí „obyčejné“ velkoměstské prostředí, v němž jsme však svědky nevšedních příběhů a situací.

V souboru Baedeker přírodních krás autor shromáždil, jak naznačuje podtitul Velké epické skladby, rozsáhlejší lyricko-epické skladby, které nesou žánrová označení jako „svazarmovská balada“, „ekologická poéma“, „deskriptivní epos“ apod., přičemž vedle všudypřítomného humoru a ironie jsou v těchto básních ještě častěji přítomny milostné motivy, objevují se tu mj. také „reálné“ postavy (Richard Nixon, Rihanna, …); autor také více používá rýmovaného verše. Ve sbírce Orfeova plavba Zátokou mrtvých: Dantovský sestup do hlubin věků autor poněkud vybočuje ze své poetiky. Již neexperimentuje v takové míře s formou, grafickou podobou textů a do pozadí ustupuje hra se slovem i se čtenářem; převládají expresivní, existenciálně laděné obrazy, stesk a o poznání temnější tematika na pozadí klasického symbolického motivu sestupu do podsvětí a plavby na loďce s Charonem po řece Styx. Ironii ale Kobalt zcela neopouští, zvláště v oddílu, věnovaném velikánům české poezie, ale i světové literatury a filozofie. Zřetelná je formální i tematická inspirace poemami E. Pounda a T. S. Eliota. V humoristicky laděné próze Apokalypsa sv. Purdocchia (1995), kterou autor vydal pod pseudonymem Josef Vodvaz, vytváří jakýsi pokus o paralelní dějiny Valašska, v němž vedle osobitého humoru a ironie využívá především nářečních prvků. Próza bývá někdy označována jako „tolkienovská“, mj. také vzhledem k tomu, že vedle motivu putování se na scéně často objevují nadpřirozené postavy, známé z legend či právě z žánru fantasy (elfové, obři atd.). V této hravé próze autor používá prvky typické pro žánr legendy, které doplňuje občasnými vulgarismy, ale také zařazuje cizí a odborné výrazy, narážky „ekologického“ charakteru, dále potom převažuje dialogičnost na úkor příběhu atd. Na scénu je např. uvedena postava Josefa Vodvaze, objevují se slova a historky, které záměrně možnou vážnost parodují a poměrně tak ztěžují jasnější žánrové zařazení této prózy.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Apokalypsa sv. Purdocchia: Tajná kronika Valachů (P 1995, pseud. Josef Vodvaz); Vozataj slov: Výběr z veršů z let 1972–1982 (BB 2007, pseud. Martin Kobalt); Holá duše: výbor z poezie (BB 2008, pseud. Martin Kobalt); Hra na Krista (D 2008, s Janem Kratochvílem); Totálka: Ekologické balady z konce tisíciletí (BB 2008); Baedeker přírodních krás: Velké epické skladby (BB 2009, pseud. Martin Kobalt); Orfeova plavba Zátokou mrtvých: Dantovský sestup do hlubin věků (BB 2012, pseud. Martin Kobalt).
Ostatní práce (výběr): Úvodní kurs angličtiny pro posluchače matematicko-fyzikální fakulty (1985, přeprac. 1989); Handbook of English Semantics (1988); An Introduction to Modern Linguistics (1992); Prehistoric Dialects I (1992); Indo-European Languages. The Linguistic Prehistory of Indo-European Languages (1993); A Manual of English Phonetics (1993, přeprac. 2001); A History of Classic Philosophy (1993); Australo-Negroid Languages. A Linguistic Survey of Negro-Australoid and Caucaso-Siouan Languages (1993); A Modern English Grammar. A Semantic Outline of English Morphology (1994, přeprac. 2001); Teoretické základy sociálních a politických věd (2001); Historical Perspectives of English Studies in Czech Humanities (2001); Historická poetika I: Poetika folklóru – Etnogeneze žánrů ústní slovesnosti (2001); Prehistoric Dialects II (2001); Introducing Linguistics (2005); Dějiny literární estetiky II: Od romantismu po meziválečnou avantgardu (2004); Dějiny literární estetiky III: Od meziválečné avantgardy po postmodernu (2004); Introduction to Phonetics (2005); English Semantics. The Semantic Structure of Modern English (s Tomášem Bělíčkem, 2005); Dějiny marxistické estetiky: Historický vývoj marxistického literárního myšlení (2005); Dějiny české literatury v statistických grafech a tabulkách I: Od počátků po baroko (2008); Dějiny české literatury v statistických grafech a tabulkách II: Od baroka po májovce (2008); Dějiny české literatury v statistických grafech a tabulkách III: Od májovců po poetismus (2008); Dějiny české literatury v statistických grafech a tabulkách IV: Od poetismu po dnešek (2009); A Systematic Survey of Theoretical Mathematics (2009); Dějiny literární estetiky I: Od antiky až po romantismus (2009); Geneze levicové kritiky ve Spojených státech (1900–1940) (2009); Encyklopedie soustavné literární vědy I: Literární teorie; Encyklopedie soustavné literární vědy II: Sociologie literatury; Encyklopedie soustavné literární vědy III: Literární historie; Encyklopedie soustavné literární vědy IV: Literární poetika (vše 2011).
Manifesty: Postmoderní krize humanitních věd a úkoly jejich obnovy (2004); Demotism. A Manifesto of the Democratic Left for the 21th Century (2004); Postmodern irrationalism in sciences and recovery from its diseases (2005); Towards a Reform of Modern University Studies. Ad reformandum universitatem (2008).
Příspěvky ve sbornících a antologiích: K meziválečné marxistické literární kritice ve Spojených státech a Anglii, in J. Lang (ed.): Kulturně historický sborník Univerzity 17. listopadu v Praze (1975); Perspektivy mladé literatury, in M. Přibáň (ed.): Z dějin českého myšlení o literatuře 1970–1989 (2005).

LITERATURA

Články a polemiky: V. Dostál: Lekce a vyhlídky, Tvorba (příl. Literatura – umění – kritika) 1973, č. 2; V. Dostál: Lekce a vyhlídky, Tvorba (příl. Literatura – umění – kritika) 1973, č. 7; V. Steklač: Jaké perspektivy?, Tvorba (příl. Literatura – umění – kritika) 1973, č. 31; J. Peterka: Vulgární sociologismus aneb klamy velkého skoku, Tvorba (příl. Literatura – umění – kritika) 1974, č. 22; J. Hájek: Pavel Bělíček a „obskurantismus“, Tvorba (příl. Literatura – umění – kritika) 1974, č. 45.
Recenze: Orfeova plavba zátokou mrtvých: A. Raušerová, A2 2013, č. 7; J. Flaková, dostupné z: http://e-kultura.cz/martin-kobalt/.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Bělíček znamenitě ilustruje přísloví „s vaničkou vylévat dítě“. Namísto kritiky, vedoucí ke stanovení klikaté hranice pestrým materiálem literárních děl – vždyť tato hranice neleží jen mezi jednotlivými osobnostmi a mezi jednotlivými díly, ale bezpochyby také uvnitř jednotlivých děl – jednoduše odepisuje. Mánie „odepisovat“ se zastrašující povšechností a bez respektování hlubokých kritérií marxistické axiologie není však v tomto případě relevantní. Protože literární proces nevytvářejí solipsističtí voluntaristé, ale živí lidé, kteří jsou svým otevřeným srdcem i kritickým intelektem vklíněni do bohaté literatury poúnorové i starší a především, kteří považují za revoluční předěl nikoli s mladistvým subjektivismem rok 1968, nýbrž rok osmačtyřicátý. V pozadí Bělíčkových úvah se prozrazuje vyvolenecký pocit, že právě nám a právě dnes se dostává privilegia začínat od samého počátku, nejautentičtěji, nepřirozeněji (Bělíčkovy oblíbené termíny, u nichž se pozastavím); je však fikcí, která pouze v zastřené a nepřekonané podobě reprodukuje maloburžoazní elitářství, jež by chtěla potírat. Vskutku jen velikášsky zaměřený teoretik může vyhlásit polemiku se sebou za polemiku přímo „se základními principy dialektického materialismu“. […] Bělíček nepřímo popírá, že literatura socialistického realismu vždy bude mít svou poetiku, bude ji hledat a cílevědomě vytvářet. Domnívá se, že problematiku naší literatury bude možno převést a zjednodušit na problémy politické ekonomie, sociologie, psychologie a biologie. Bělíčkovy formulace orientující literaturu k jakési neurčité „přirozenosti“ či „prosté opravdovosti“ jsou tedy velmi dvojsečným, řekl bych rousseauovsko-herderovským výkladem kategorie lidovosti, a ta nesporně tvoří jeden z axiologických pilířů marxistické literární kritiky. […]
J. Peterka: Vulgární sociologismus aneb klamy velkého skoku, Tvorba 1974, č. 22, s. 8.

Asi tak před rokem napsal jeden mladý sebevědomý muž jménem P. Bělíček nehoráznou stať, kterou mu otiskl Literární měsíčník. Protože v této stati se zachází s naší literaturou posledních třiceti let jako s onucí, kterou lze podle nálady motat, ustřihovat a případně celou hodit do špinavého prádla, dali jsme v 22. čísle Tvorby příležitost mladému básníku Josefu Peterkovi, aby se pokusil z hlediska společenské i literární zkušenosti své generace uvést alespoň některé katastrofální omyly P. Bělíčka na správnou míru. Šlo nám především o korigování dvou pro naši literaturu svrchovaně škodlivých a nebezpečných chyb Bělíčkových: o jeho vulgárně zjednodušený, nediferencovaný pohled na léta padesátá, v nichž navzdory různým dávno známým dětským nemocem byly položeny základy naší literatury socialistické epochy. Zároveň jsme považovali za nutné ukázat na iracionálnost a absolutní subjektivnost Bělíčkova přístupu k 60. letům, která v rozporu s realitou i s kulturní politikou naší strany, jež i v dílech jednotlivých tvůrců pozorně odděluje jejich pozitivní přínos od jejich omylů, P. Bělíček opět suverénně „odepsal“ z historie naší socialistické literatury.
J. Hájek: Pavel Bělíček a „obskurantismus“, Tvorba 1974, č. 45, s. 2.

Kniha s podtitulem Dantovský sestup do hlubin věků je vpravdě dantovská. Obsahuje dvě rozsáhlejší básně, titulní Orfeovu plavbu zátokou mrtvých a druhý, přidružený text Sobáš překrásné Vasilisy s kostlivcem. První básnickou poemou v osmi zpěvech. Po každém z nich následují různorodé vsuvky a kratší črty jako zřetězení nových myšlenek. Autor v této krásné a nesmírně intimní poslední cestě doprovází svou drahou umírající ženu až za brány podsvětí. Do veršů antického mýtu probleskují situace z nemocničního prostředí, ztráta paměti a tvrdá zkušenost pečování o bezmocného. […] Druhá báseň je oproti prvnímu, silně lyrizujícímu textu jakousi epickou travestií ruských bylin. V českém kontextu tak pochopitelně navazuje na Erbena či Čelakovského, zde je ovšem patrná ironie a nadsázka. V sedmi bylinách se nám poodhaluje nepochopitelná a téměř perverzní láska Vasilisy k patnáct let pohřbenému Váňuškovi. Tento černý humor je ovšem jen mezistupněm. Básnický celek se velmi jemně dotýká člověka, jeho bytí a smrti – nikdy neutuchajícího tajemství, které je sice jakoby zapletené v mlhových pavučinách, ale přece z něj v těchto verších cítíme jakýsi klid a smíření.
A. Raušerová: Martin Kobalt – Orfeova plavba zátokou mrtvých, A2 2013, č. 7, s. 31.

Básnická sbírka s názvem Orfeova plavba zátokou mrtvých s podtitulem Dantovský sestup do hlubin věků je jakýmsi jazykově i tematicky odlehčeným Ginsbergovým Kvílením, kadišem, výkřikem trýzněného srdce. Zatímco jedno srdce je zdravé a silné, druhé je odsouzeno k cestě na druhý břeh. Pozemská láska neupadá do beznaděje a neuzavírá se ve zdejším světě, ale doprovází tu druhou, stojící na rozcestí, až do samé zátoky mrtvých. S Dantovským scénářem a spodobněným jazykem se obě bytosti spojené lety vzpomínek a lety milování nerozpojí ani na cestě vyhrazené pouze mrtvým. „Sestup do hlubin věků“ se však nezdá být sestupem do permanentního a děsivě prázdného bezčasí, jeho brány naopak otevírají cestu ke slavným zemřelým, jejichž sláva na pozemském světě zůstala posmrtnou. Lidská bytost povolaná ke konci své tělesné existence se spolu se svým nerozlučným doprovodem dostává do zdánlivě nepřístupného kraje, který dává nahlédnout do posmrtného života řady velkých postav světa literatury. Ty se zde projevují svými typickými gesty a slovy, jakými si je, my čtenáři, pamatujeme, a zároveň tak dávají najevo nové příchozí duši, že svět mrtvých není tak nepřívětivým, jak je nám mnohdy nalháváno.
J. Flaková: Martin Kobalt – Orfeova plavba zátokou mrtvých, dostupné z http://e-kultura.cz/martin-kobalt/.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Stránky nakladatelství Urania
O proprealismu
Server Democritus Association

Autor hesla: Jiří Severa (2012)
Aktualizace hesla: 13. 4. 2014 (js)
Aktualizace bibliografie: 11. 11. 2012 (js)

Stáhnout PDF

Josef GALÍK

Napsat komentář

* 21. 10. 1932, Racková (okr. Zlín)
† 3. 11. 1999, Zlín

Zdroj: Archiv Pavla Galíka

V letech 1949–1951 se vyučil pletařem na mistrovské pletařské škole národního podniku Svit Zlín. Maturitu získal v roce 1952 v jednoročním Státním kurzu pro přípravu pracujících na vysoké školy v Mariánských Lázních. Následně vystudoval na FF UP český a ruský jazyk. Pro Galíkovo odborné zaměření, vědeckou kariéru i metodu, bylo důležité především studium u významného literárního vědce Oldřicha Králíka. Svá studia dokončil Galík v roce 1957 diplomovou prací Josef Hora. Poté působil jako středoškolský učitel v Hradci Králové, Rychnově nad Kněžnou a ve Zlíně. Na FF UP se vrátil v roce 1963 na pozici odborného asistenta. Titul PhDr. získal v roce 1969 rozšířenou diplomovou prací Básnický vývoj Josefa Hory a v tomtéž roce získal také titul CSc. za monografii o Vladislavu Vančurovi. V období normalizace měl omezené publikační možnosti a byl rovněž bez vyhlídek na další vědecko-pedagogické hodnosti. Nadále však na fakultě přednášel a mimo ni pořádal také bytové semináře o české literatuře. Na FF UP se mohl habilitovat až v roce 1991 souborem Studií o české próze dvacátého století. V Olomouci vyučoval a publikoval až do své smrti; během svého působení ovlivnil generace předních českých bohemistů. S některými svými kolegy (např. s L. Machalou, E. Petrů, J. Schneiderem, J. Skaličkou, A. Štěrbovou) spolupracoval na společných projektech (více viz níže). Galík také spolupořádal a moderoval setkání se spisovateli, konaná především v olomouckém Divadle hudby. Zemřel ve zlínské nemocnici.

Galík se badatelsky zabýval zpočátku především českou poezií a prózou první poloviny 20. století. Později více reflektoval novější českou literaturu; ve svých studiích zkoumal např. díla B. Hrabala, V. Neffa, V. Körnera a dalších. Galíkovy studie výstižně shrnují a komparují např. vývojové tendence v kontextu díla jednotlivých autorů, sémantické vztahy, jazykové prostředky atd. Některé ze svých odborných referátů Galík přednesl na mnoha konferencích; publikoval nejen ve sbornících z těchto konferencí, ale především v publikačních platformách UP (Studia Bohemica; Slavica Olomucensia), ale také v nejrůznějších periodikách, např. v České literatuře, Kulturním měsíčníku, Kulturní tvorbě, Literárním měsíčníku, Naší pravdě, Nové svobodě, Stráži lidu, Štafetě… Je rovněž autorem vysokoškolských skript, v nichž s faktografickou pečlivostí mapuje především českou literaturu po roce 1945. Podílel se rovněž na publikaci Česká a slovenská literatura v exilu a samizdatu. Informatorium pro učitele, studenty i laiky (1991) a na rozsáhlé kolektivní publikaci Panorama české literatury. Literární dějiny od počátků do současnosti (1994).

Poezii začal psát během vysokoškolských studií; mj. vyhrál ve fakultní soutěži o nejlepší báseň. Jeho verše vyšly v roce 1956 ve sborníku Poezie mladé Hané. Soustavněji se však věnoval próze. První román mu poněkud paradoxně vyšel v době, kdy již měl omezeny publikační možnosti i působení na univerzitě. Nerozsáhlou prózu Zkouška před termínem inspirovalo jednak olomoucké univerzitní prostředí, ale hlavně poúnorový vývoj Československa. Jeho reflexi zprostředkovávají osobní retrospektivy generačně rozdílných postav. Zatímco zástupce generace účastníků společenského převratu zvažuje zejména, zda kroky, které udělal a které ho přivedly do současné situace, byly správné, popřípadě zda ho neodvedly od ideálů z mládí, reprezentantka generace potomků zjišťuje, jak a proč se minulé promítá do jejího života i bez výraznějšího osobního přičinění. Otázky svědomí a osobní odpovědnosti, problém lidské malosti a statečnosti, stejně jako vyrovnání se s dějinami a vlastní pozicí v nich jsou umocněny časovým zasazením výchozí narační situace do doby po roce 1968. Také druhá Galíkova próza Soud i odpuštění, odehrávající se převážně v Holešově a několika dalších moravských lokalitách během první poloviny sedmnáctého století, má svou osu v životní rekapitulaci. Její protagonista, stárnoucí regent holešovského, bystřického a prusinovského panství, se pokouší určit zlomový okamžik, od něhož jeho prohry a ztráty začaly definitivně převažovat nad plusy. Při životním bilancování holešovského regenta nemohl uspokojit ani fakt, že po předlouhém a nelítostném válčení se nakonec ocitl na straně vítězů. Stanul tam totiž zcela osamocen, bez rodiny, bez přátel a hlavně bez úcty okolí. Protagonistovo zvažování, čeho v životě dosáhl, doprovází také snaha odhalit motivy vlastního i cizího jednání, vysvětlit (a někdy i obhájit) jeho dopady. V Galíkově historické próze jsou však zobrazeni i tací, které věrnost k jejich vyznání stála život. Prostřednictvím hlavní postavy je v tomto románu tematizována též proměnlivost a různorodost pohledů na lidský život, na člověčí konání.
Román Čekání na konec tmy, dokončený už v roce 1989 a vydaný ovšem až dvacet čtyři let poté (s vročením 2012), volně navazuje na Soud i odpuštění, třebaže se odehrává o více než sto let později (konkrétně v letech 1775–1778). Galíkovy prózy jsou pokaždé situovány do tzv. přelomových dob. Jedním z efektů tohoto kroku je probuzení vědomí, že toto označení si uzurpuje téměř každá doba, mění se pouze oblasti, v nichž dochází k oněm zlomům, popřípadě způsoby jejich reflektování a kritéria vyhodnocování. Poslednímu románu dominuje téma hodnocení lidských činů, vytváření obrazu člověka jeho okolím. S danou problematikou úzce souvisí rovněž otázky individuální totožnosti. V autorových prózách je relativnost posuzování lidského počínání a jeho výsledků permanentně reflektována také v oblasti umění.
Galíkova tendence k civilnímu pojetí a věcnému vnímání i ztvárňování reality v tzv. lidských dimenzích je zřetelná už v debutu Zkouška před termínem. Projevuje se například používáním obecné češtiny a zejména charakteristického studentského slangu v dialozích. Prvky nespisovné češtiny a současného vyjadřování aktualizují promluvy postav také v autorových historických románech. Souběžně je však možno v jeho textech identifikovat prvky mírně archaizujícího knižního stylu (a to právě i v dialozích či vnitřních monolozích). Jako další rys Galíkovy autorské metody lze identifikovat kontrastní kombinaci věcného, civilního pojetí s emfatickými pasážemi, majícími nejednou podobu lyrizujícího intermezza.
Galík svými jazykově kultivovanými a tvárně invenčními prózami vytvořil kompaktní a myšlenkově vyhraněné dílo, usilující reflektovat lidský život ve vypjatých dobách a snažící se zprostředkovat nejen komplikovanost lidského rozhodování a jednání, ale také složitosti spojené s jeho zpětným pochopením či posouzením.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Zkouška před termínem (P 1975); Soud i odpuštění. Moravská epizoda (P 1987); Čekání na konec tmy (R 2012).
Studie o literatuře vydané samostatně: J. Galík – A. Hájková – A. Závodský: Tři studie o V. Vančurovi (1970); Česká literatura po roce 1945 1, 2 (skripta, 2. část s podtit. 1969–1983, 1985; dopl. s podtit. 1969–1988, 1989; 1. část s podtit. 1945–1969, 1987; dopl. 1991).
Účast v týmových pracích: Česká a slovenská literatura v exilu a samizdatu. Informatorium pro učitele, studenty i laiky (1991); Panorama české literatury. Literární dějiny od počátků do současnosti (1994).
Příspěvky ve sbornících: K demokratické literární publicistice 1918–1945 (VO 1966; 1967); Bezručiana (AUPO, supl. 12, 1967); Studia Bohemica I (1975); O socialistickém realismu (VO 1973; 1976); Tradice české meziválečné marxistické kritiky a budování socialismu v Československu (VO 1975; 1978); Pocta Františku Palackému (VO 1976, 1979); Sborník z mezinárodní literárněvědné konference Bezručova Opava 1978 (1980); Sborník jazykovědných a literárněvědných prací (1981); Pocta Josefu Dobrovskému (VO 1978, 1982); Studia Bohemica II (1982); Studia Bohemica III (1984); Studia Bohemica IV (1987); Severní Morava, sv. 53 (1987); Slavica Olomucensia VI (1987); Karel Čapek 1988 (AUC. Philologica. Slavica Pragensia, sv. 4/5, sv. 33, 1989); Studia Bohemica V (1989); Česká historická próza (1945–1985) (BO 1986, 1990); Slavica VII (1990); Studia Bohemica VI (1992); Literatura a komerce (skripta, 1994); Edvard Valenta (1996); Studia Bohemica VII (1996); Badatelská metoda Oldřicha Králíka v kontextu soudobé literární vědy (1998).
Uspořádal a redigoval: Sborník jazykovědných a literárních prací (1981); Česká literatura 20. století. Antologie textů (1991).
Ostatní práce: Racková (autor doprovodných textů, 1997).

LITERATURA

Studie a články: J. Svoboda: in Ve stopách tvorby (1986); J. Schneider: Vážený pane Bauere…, Tvar 1997, č. 4; B. Kolář: Josef Galík – literární historik, kritik i spisovatel, in Z paměti literární Olomouce 2 (2006); L. Machala: Josef Galík – prozaik, Bohemica X, Acta Universitatis Palackianae Olomucensis, Facultas Philosophica, Philologica 2007, sv. 91; A. Štěrbová: Josef Galík, Literárněvědná bohemistika na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci in Slovo a smysl 2006, č. 5; J. Urbanec in Laskavé medailony (2007); M. Lukáš: Románové dílo Josefa Galíka (doslov) in J. Galík: Čekání na konec tmy (2012).
Recenze: Tři studie o V. Vančurovi: J. Urbanec, Listy Památníku Petra Bezruče 1970, č. 12/13; (-t-) J. Träger, SvSl 21. 1. 1971; M. Blahynka, ČL 1972, č. 1; J. Pavlíček, Slezský sborník 1972, č. 1 * Zkouška před termínem: -ep- (L. Petr), Ostravský večerník 9. 2. 1976; J. Svoboda, Ostravský kulturní měsíčník 1976, č. 2; J. Svoboda, Ostravský večerník 6. 4. 1976 (týž in J. Svoboda: Ve stopách tvorby, 1986); S. Juga, Učitelské noviny 1978, č. 10; L. Pavera, Alternativa Plus 1999, č. 1/2 * Soud i odpuštění: M. Blahynka, Nová svoboda 1988, č. 16, s. 9; B. Dokoupil, Tvorba 1988, č. 7; V. Kostřica, Práce 22. 6. 1988, týž in LD 12. 1. 1989; L. Soldán, Kmen 1988, č. 9; J. Svoboda, KultM 1988, č. 9; Š. Vlašín, Kulturní práce 1988, č. 5 * Česká a slovenská literatura v exilu a samizdatu: -p-, Tvorba 5. 12. 1990; J. Hořec, LD 18. 4. 1991; J. Slomek, MfD 24. 1. 1991; B. Balajka, Tvar 1991, č. 11; -R.S.-, Brněnský večerník 7. 2. 1991; V. Novotný, NK 11. 12. 1991; J. Zizler, KS 1991, č. 3; A. Gulová, Tvar 1992, č. 10; J. Mervart, Rt 28. 4. 1992; T. Kubíček, Duha 1992, č. 2; J. Pavelka, Právo lidu 18. 6. 1992; J. Kubíček, Vlastivědný věstník moravský 1992, č. 3; M. Bastl, Češtinář 1992, č. 3; B. Jirásek, Minulostí Západočeského kraje 1993 * Panorama české literatury: V. Novotný, NK 1. 6. 1994; I. Pospíšil, LD 25. 6. 1994; J. Lukeš, LidN 19. 7. 1994; E. Dannhoferová, Moravskoslezský den 18. 8. 1994; A. Mikulášek, Haló noviny 18. 8. 1994; L. Pavera, Rt 13. 7. 1994; B. Dokoupil, Tvar 1994, č. 15; F. Cinger, RP 21. 9. 1994; J. Janáčková, ČL 1994, č. 6; J. Cigánek, Naše pravda 1994, č. 44/45; A. Haman, LitN 21. 9. 1995; J. Hořec, ZN noviny, 3. 1. 1995; M. Trávníček, Alternativa Nova 1995, č. 10; I. Mojík, Mosty 1996, č. 10.
K jubileím: J. Svoboda, Ostravský kulturní měsíčník 1982, č. 12; A. Štěrbová, AUPO 1992, Facultas Philosophica, Philologica sv. 65, Studia bohemica sv. 6 (1993).
Rozhovory: L. Petr, Ostravský večerník 9. 2. 1976; K. Vůjtek, KultM 1988, č. 1; B. Kolář, Hanácké noviny 21. 10. 1997.
Nekrology: B. Kolář, Hanácký a Moravskoslezský den 8. 11. 1999; J. Schneider, Tvar 1999, č. 20; L. Machala, ČL 2000, č. 3; týž in AUPO 2000, Facultas Philosophica, Philologica sv. 72, Studia bohemica sv. 8.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Z hlediska žánrového jde tedy rovněž o „román charakterů“, konkrétně román svědomí hlavního hrdiny rytíře Viléma Ullersdorfera z Němčí a na Žeranovicích, který konvertoval ke katolicismu. Román je vlastně zobrazením Vilémova konce, jeho umírání a zároveň retrospektiv nejzávažnějších událostí z jeho života. Aby se zachránil, zřekl se regent staré víry. Není sice tak vyhraněnou osobností jako někteří jeho přátelé, kteří neváhají jít do nových bojů proti císařským, při „sestupu dolů“ (k smrti) zachoval si však kus svědomí, tedy i charakteru. Galíkovi se podařilo napsat silnou prózu nepříliš bazírující na historické věrnosti; spíše je to psychologická sonda do osudů člověka 17. století. Román má v nejvíc vypjatých místech i lyrický náboj a hlavně moravské zakořenění („krajina pořád začínaná, provonívající smůlou a obnažená do bělosti jako čerstvě otesaný trám zvedaný sedlákem do krovu, který mu včera spálili vojáci na koních…“, s. 150). V podtitulu označil autor knihu skromně jako „moravskou epizodu“. Obsahuje však zároveň hluboké poučení z českých dějin a výrazně promlouvá i k současnosti.
L. Soldán: Román svědomí, Kmen 1988, č. 9, s. 10.

Galíkova Zkouška před termínem svým základním pojetím, v němž osobní ohlížení a rozvzpomínání slouží jako základ k bilancování společenského vývoje po únoru 1948, připomíná prózu Josefa Jedličky Kde život náš je v půli se svou poutí (1966, rozšíř. 1994). Odlišná je však výchozí pozice obou autorů: zatímco Jedlička psal svou zpytující výpověď v letech 1954–1957 a vydání jeho knihy předjímalo pokus alespoň některé z negativních jevů a praktik poúnorového režimu napravit, Galík přistupoval k psaní už s vědomím, jak razantně byl zmíněný pokus v roce 1968 a následujícím čase zlikvidován. […] K výrazným rysům Galíkovy poetiky náleží opakování a rozvíjení motivů. Leitmotivy často fungují jako obrazná pojmenování a symboly. Ve Zkoušce před termínem tuto úlohu plní leitmotiv vody řek – žil světa. Voda, říční toky zde symbolizují jedinečnost, věrnost vlastní podstatě, poctivosti, nepokornosti, samozřejmosti a spravedlivosti (viz například s. 117 či 156), a to v kontrastu s neuchopitelností, proměnlivostí a komplikovaností lidské osobnosti.
L. Machala: Josef Galík – prozaik, Acta Universitatis Palackianae Olomucensis, Facultas Philosophica, Philologica (2007), sv. 91, s. 312–317.

Způsob jeho vyprávění i jeho styl jsou příznakové, pokud jde o dávkování informací, jež mají čtenáři pomoci rekonstruovat příběh, a zároveň pokud jde o lexikum, jímž jsou informace tlumočeny. Čtenář se tak v textu místy ne zcela orientuje, zvláště jsou-li ty zásadní informace pro pochopení smyslu sdělení podávány v náznacích, ironicky či nevážně (s využitím říkadel, archaismů apod.), rozšafně blábolivou dikcí nebo jen tak mimochodem, takže jim čtenář nepřiznává vysokou kredibilitu. Mimoto nás může mást skutečnost, že se mnohdy vypráví, jako bychom už všechno věděli a měli se pouze obeznámit s hodnotícími komentáři k dopředu známé věci. S jistou nadsázkou by se pro vyjádření „nesrozumitelnosti“ textu Zkoušky před termínem dalo využít následující přirovnání. Text místy působí, jako by se réma výpovědi posouvalo na pozici tématu co do jeho funkce (čili chovalo se jako východisko sdělení), a tím rozvracelo samotnou stavbu české věty, resp. způsob výstavby textu, jaký český čtenář předpokládá a na jehož základě textu v českém jazyce rozumí. Informace, která je v textu zmíněna poprvé a pro pochopení přenášeného sdělení je významná, objevuje se už v silně ozvláštněné podobě, co se týče výrazových prostředků, a zároveň na pozici, která není pro novou informaci běžně vyhrazena. Tak se při čtení Galíkova románu dostáváme od zdánlivě samozřejmých zmínek o věci teprve k věci samé, pokud jde o její význam (denotát). Jsme jednoduše řečeno přinuceni úzkostlivě rekonstruovat, co přesně se v příběhu událo, protože autor nám to přímo neříká.
M. Lukáš: Románové dílo Josefa Galíka, in J. Galík: Čekání na konec tmy (2012), s. 324–325.

Benediktova linie nepředstavuje natolik výraznou část románu, jako jsou linie zachycující problematické povahy jeho dvou zmiňovaných bratrů, přesto i on má v příběhu své místo, neboť představuje vůdčí typ, kolem něhož se soustřeďuje počínání celé rodiny Gordysů. Stává se oporou rodiny po odchodu otce od ní; jeho rozhodnosti a diplomacii vděčí bratři za mnohé. Nejsilněji se jeho schopnost organizace, nadhledu a sebekontroly projevuje při zaopatřování mrtvého těla bratra Petra, patrně jedné z nejsmutnějších částí románu. Petrova zbytečná smrt – která, jak se zdá, představuje nezbytnou úlitbu nevyzpytatelnosti reality, potažmo dějin, jíž v nás autor spolehlivě probouzí soucit i rozhořčení – se stává symbolem přelomové epochy konce osmnáctého století. Ve vypjaté a strhujícím způsobem podané scéně Petrova pohřbu tak vlastně bratři v čele s Benediktem pohřbívají celou jednu epochu, zástupně prostřednictvím jedné z jejích obětí. A tak jako se jim nedaří pohřbít Petrovo tělo bez obtíží (několikrát jim upadne; dlouho leží na voze nepohřbeno, až začíná být cítit), tak se ani zmíněná epocha nechýlí ke svému konci najednou a rázně, nýbrž pozvolna.
M. Lukáš: Románové dílo Josefa Galíka, in J. Galík: Čekání na konec tmy 2012, s. 359–360.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Slovník české literatury
Bibliografická databáze ÚČL AV ČR

Autor hesla: Jiří Severa, Lubomír Machala (2013)
Aktualizace hesla: 13. 4. 2013
Aktualizace bibliografie: 25. 1. 2013

Stáhnout PDF

Jaromír JOHN (vl. jm. Bohumil MARKALOUS)

Napsat komentář

* 16. 4. 1882, Klatovy
† 24. 4. 1952, Jaroměř

zdroj: Archiv UP

Bohumil Markalous se narodil v rodině gymnaziálního profesora Václava Markalouse. V roce 1883 se rodina přestěhovala do Chrudimi, kde Markalous strávil dětství. Po studiu na chrudimské obecné škole začal navštěvovat reálné gymnázium. Po maturitě v roce 1900 se přihlásil na pražskou univerzitu. Chtěl se stát středoškolským pedagogem, čemuž také odpovídaly zapsané obory: pedagogika, psychologie a především přírodní vědy. Navštěvoval také přednášky z filozofie, estetiky, dějin umění, lékařství a dalších. Na univerzitě se setkal s významnými vyučujícími, kteří jej ovlivnili filozoficky i umělecky: navštěvoval přednášky T. Garrigua Masaryka, F. Drtiny, F. X. Šaldy a dalších osobností. Zajímal se o moderní umění, navštěvoval pražské výstavy světových umělců (např. A. Rodina, E. Muncha), divadelní představení a koncerty. V letech 1902–1903 studoval dva semestry na univerzitě v Innsbrucku. Pražské studium ukončil v roce 1905, v tomtéž roce se oženil s Giselou Hrbenskou, která pocházela z Kolína z židovské lékařské rodiny, a stal se suplujícím učitelem na obchodní škole v Praze. O rok později se manželům narodil syn Evžen (1906–1971), fotograf a především lékař (psychiatr), který byl ve dvacátých letech členem brněnského Devětsilu. Státní zkoušky z přírodopisu složil Markalous v roce 1907 a začal učit na obchodní škole a gymnáziu v Kolíně; v roce 1910 přestoupil na dívčí reálné gymnázium v Hradci Králové. Tam se také angažoval v nejrůznějších kulturních aktivitách, mj. se podílel na založení a vybavení Palackého čítárny, pořádal přednášky a koncerty. V roce 1911 získal titul PhDr. prací Timologie a kritika filosofie normativní se zvláštním zřetelem k estetice.

V únoru roku 1915 nastoupil jako jednoroční dobrovolník vojenskou službu v Hradci Králové; krátce sloužil také v České Lípě a Trutnově. Po ukončení jezdecké školy a kurzu důstojnických aspirantů odešel v červenci téhož roku na frontu; s horskou brigádou se zúčastnil bojů v Srbsku, albánských a černohorských horách. Téměř přesně rok po svém nástupu do armády (1916) onemocněl úplavicí a dočasným ochrnutím nohou. Po dlouhé léčbě ještě zůstal v zázemí jako velitel jízdárny a instruktor trutnovské jednoroční školy a správní důstojník v nemocnicích v Broumově a Pardubicích; po vyhlášení samostatného Československa sloužil v Praze–Vršovicích. V roce 1919 odešel z armády a stal se redaktorem a výtvarným referentem brněnských Lidových novin. Zároveň také do roku 1925 vyučoval na brněnském reálném gymnáziu. V letech 1922–1923 podnikl studijní cestu do Německa a Francie (Paříž); ze svého pobytu pravidelně zasílal fejetony a drobné prózy především do Tribuny a Lidových novin. Po svém návratu začal vyučovat v Brně; přednášel estetiku na VUT v Brně, kde se v roce 1924 habilitoval. V tomto období také redigoval dvojjazyčný časopis Bytová kultura (Wohnungskultur), kam mj. přispívali architekti A. Wiesner, J. Grunt a především A. Loos, jehož některé stati a články Markalous překládal. Založil a redigoval v pražském nakladatelství Orbis edici ARS, s F. Halasem se také podílel na redakci časopisu Orbis, který vycházel v roce 1926. V roce 1927 stál u zrodu pražského Společenského klubu, inspirovaného mj. také soudobými anglickými společenskými kluby; později se stal jeho čestným sekretářem. V letech 1928–1934 byl šéfredaktorem časopisu Pestrý týden. V roce 1934 se přestěhoval kvůli klidu pro svou literární činnost do Slatiňan u Chrudimi a poté (1936) do Nového Města nad Metují. Do Slatiňan se však již po dvou letech vrátil a od roku 1943 tam bydlel se spisovatelkou Helenou Šmahelovou, která s ním žila až do smrti. V roce 1946 přijal Markalous nabídku svého přítele J. L. Fischera a začal působit na obnovené Univerzitě Palackého v Olomouci, kam se i přestěhoval. Přednášel estetiku a vedl estetické semináře (KESPU – Kolektiv estetického semináře Palackého University) a společně s Václavem Richterem vedli obor Uměnovědná studia. V roce 1948 byl jmenován řádným profesorem a až do své smrti v Olomouci působil. Estetiku přednášel v té době také v Brně na JAMU, poslední roky Markalousova-Johnova života jsou však úzce spjaty s Olomoucí. Vedl olomoucký Kroužek začínajících spisovatelů, ve svém bytě v Polívkově ulici pořádal semináře, konzultoval a pořádal setkání se spisovateli, vědci a umělci (J. Seifert, F. Halas, V. Černý a mnoho dalších). Zemřel na infarkt v jaroměřské nemocnici v ranních hodinách 24. dubna 1952; pochován byl v rodinné hrobce na hřbitově u kostela sv. Jiljí v Pardubičkách.

Bohumil Markalous je znám především pod svým pseudonymem Jaromír John, kterým podepsal většinu svých literárních děl. Jméno Jaromír zvolil po svém bratrovi, který byl raněn na frontě a zemřel v rakouské nemocnici. Celý život se spisovatel zabýval uměním, filozofií i psychologií a snažil se ve svých odborných pracích i přednáškách nalézt správnou terminologii, kterou bychom mohli aplikovat na umění i přírodu, tedy zdroje estetična. V tomto smyslu chápal estetiku jako filozofii krásna, která pramení „přirozeně“ z přírody a „uměle“ z lidské tvořivosti. Člověk by měl tedy estetično vnímat jako něco, co jej vnitřně obohacuje, povznáší (v tomto smyslu používal pojem „erigologie“ – z lat. erigere – povznášet) bez ohledu na formu, tvar či žánr. Zabýval se lidovou slovesností (což je patrné také v jeho beletrii), folklórem a snažil se nalézt hranice mezi uměním a kýčem nejen v artefaktech lidových. Pamětníci vzpomínají, že v olomouckém bytě měl spisovatel mj. velkou sbírku kýčů (Z. Vychodil: Sbohem, pane profesore, in Z paměti literární Olomouce, 2004). Zajímal se také o to, jakou roli hraje umění v každodenním životě člověka, jakou podobu a případnou uměleckou hodnotu mají předměty, s nimiž přichází každý den do styku. Když pracoval v redakci časopisu Bytová kultura, přikláněl se k názoru Adolfa Loose, že nábytek by měl být především účelný, tvarově precizní a měl by být oproštěný od zbytečného dekorativismu. S Loosem se neshodli například v názorech na moravské lidové kroje, které Loos považoval za „feudální uniformy“ (R. Chadraba: Bohumil Markalous – Jaromír John, in Z paměti literární Olomouce, 2004), zatímco Markalous-John v nich spatřoval tradiční hodnotu i velký kulturní význam. Své odborné studie vydával pod svým občanským jménem, ale již během války začal používat pseudonymu Jaromír John. Své články, literární a výtvarné kritiky, studie i prózy publikoval především v Lidových novinách, Tribuně, Právu lidu, Pestrém týdnu, Bytové kultuře, Staviteli, Kritickém měsíčníku, Stráži lidu a dalších. Překládal například práce kunsthistorika Alfreda Lichtwarka, estetika a filozofa Charlese Lala či Adolfa Loose. Jaromír John si celý život dopisoval s nejrůznějšími osobnostmi českými i zahraničními; složka Johnovy korespondence v Památníku národního písemnictví v Praze obsahuje stovky položek. Nahlédneme-li do Johnovy korespondence, přesvědčíme se, že jeho literární talent je jasně patrný i v umění psaní dopisů. Výbor z Johnovy korespondence vydal v roce 1982 pod názvem Polohy srdce Milan Blahynka.

Svůj první text Potulky slováckým Povážím časopisecky Markalous publikoval v roce 1901 v chrudimském týdeníku Český východ. V roce 1904 vydal dvě lyrické prózy Motýli a Kouzlo tance v almanachu Spolku chrudimských akademiků. V literární činnosti ho již během pražských studií podporoval F. X. Šalda. Některé rané Johnovy prózy, které později zařadil do různých souborů, pochází z předválečného období. Nejdůležitějším inspiračním zdrojem Johnových próz byly zážitky z fronty: v roce 1917 vydal povídkové sbírky U táborového ohně a Listy z vojny, jež psal jsem svému synovi. V tomto období začíná již podepisovat svá díla pseudonymem Jaromír John. O rok později vydal další soubory povídek Dojmy a povídky a Humoresky. John často svá díla přepracovával, doplňoval a upravoval. Můžeme tak v celkovém kontextu jeho díla sledovat významové posuny, přeskupování textů a jejich proměny a přechody mezi jednotlivými knihami i časopisecky publikovanými díly. V roce 1920 poprvé vyšla kniha povídek Večery na slamníku, která se stala jeho patrně nejznámějším dílem. Ústředním motivem i prostředím je válka, která svedla dohromady nejrůznější lidské typy; autor využívá nářečních prvků i humoru, střídají se vypravěči i prostředí. I v tragédii války a scenériích poničené krajiny sleduje autor lidské osudy, často tragické, s porozuměním a smyslem pro detail a zkratku. Příběhy prostých vojáků, které si mezi sebou vypráví (odtud titul „Večery na slamníku“), jsou často i zábavné a nepostrádají jazykovou svéráznost a neotřelost. Nejedná se však jen o lidské příběhy – některé povídky jsou příběhy zvířat, věcí, krajiny atd. Jako základ této knihy posloužily některé dříve časopisecky publikované črty a povídky a již zmíněné sbírky U táborového ohně, Dojmy a povídky a Humoresky. Druhé přepracované a dalšími texty doplněné vydání vyšlo v Praze v roce 1930. O rok později po prvním vydání Večerů na slamníku vydal John sbírku povídek Tabatěrka, z nichž některé autor napsal ještě před válkou. Její součástí je také epistolární próza Boský osud, která později (1935) vyšla samostatně i jako součást románu Děti (ed. M. Krulichová a M. Vinařová) v roce 1982; původně se román měl jmenovat Rodiče a děti a právě próza Boský osud je jeho první částí. Základ tvoří milostná korespondence autorových rodičů, kterou si vyměňovali v letech 1872–1874. Pod názvem Stará láska tuto korespondenci vydal samostatně Milan Blahynka v královéhradeckém nakladatelství Kruh v roce 1972. Román Narodil se, vznikl přepracováním povídkové sbírky Tátovy povídačky, vydané v roce 1921 a má podobně jako Večery na slamníku a některá další autorova díla autobiografické prvky. Především ve třicátých letech se John věnoval také tvorbě pro děti: např. próza Rajský ostrov se odehrává koncem devatenáctého století na v té době zalesněném Slovanském ostrově, místě klukovských dobrodružství, zároveň v blízkosti vyhořelého a znovu stavěného Národního divadla. Důležitou roli, podobně jako ve stěžejních Johnových dílech „pro dospělé“, hraje vlastenectví; také v próze Vojáček Hubáček a knize Topičovo australské dobrodružství, jejíž základ tvoří zápisky a vzpomínky českého cestovatele Aloise Topiče. Pro mládež je také určena kniha Příběhy Dona Quijota, v níž čtivě převyprávěl Cervantesovo klasické dílo. V roce 1940 poprvé vyšel Johnův román Moudrý Engelbert, za který dostal národní cenu za literaturu. Podobně, jako v předchozím tvůrčím období John využíval jako inspirační zdroj především válečné zážitky, vlastní vzpomínky i příběhy a v drobných prózách často ironicky komentoval maloměšťáctví, v tomto románu je tato kritičnost a nadsázka patrná ještě více. Příběh panského lesníka Čeňka Engelberta, odehrávající se na přelomu století, je vedle kritiky společenských prohřešků (maloměšťáctví, licoměrnost, prospěchářství) a dobového smýšlení obecně (např. je kritizována i secesní přezdobenost a neúčelnost) protkán pro Johna specifickými drobnými odbočkami a vloženými příběhy. Autor uvádí na scénu velké množství vedlejších postav a figurek s jejich často velmi neobvyklými příběhy. Vychází přitom z dokonalé znalosti popisovaného prostředí i lidské povahy, takže ve výsledku i přes poměrně složitou kompozici román působí tvarově a také vnitřně jako precizně propracované literární dílo, které je nadčasové a obecně platné. Podrobnější zkoumání by jistě zasloužila psychologická rovina vyprávění, díky níž Johnovy postavy nejen v tomto románu působí „živým“, plastickým dojmem. Dalším důležitým dílem je Johnův román Estét, který vycházel, podobně jako román Moudrý Engelbert, ve třicátých letech v Pestrém týdnu na pokračování. Také v tomto příběhu využil autor autobiografických prvků, když použil vlastních vzpomínek a stylizoval se do hrdiny tohoto románu, který od filozofických a obecných „nabiflovaných“ estetických názorů „dospěje“ a odpoutá se od pouhého prázdného „estétství“. Knižně vyšel tento román až v roce 1970 a edičně jej připravil Milan Blahynka. Kratší próza (romaneto) Eskamotér Josef (1946) vznikala již během války; osu melancholicky laděného příběhu tvoří snaha podkrkonošského skláře uživit svou rodinu, především také tím, že se vydává za kouzelníka. V příběhu bychom mohli spatřovat i aluzi na starozákonní příběh Joba; John při psaní shromažďoval nejrůznější informace, aby co nejpřesněji popsal prostředí sklářských dílen i celého kraje (ze vzpomínek Heleny Šmahelové; více viz doslov B. Dokoupila in J. John: Moudrý Engelbert, 1990). V románu Výbušný zlotvor se autor vrací do doby první republiky; v tragickém příběhu muže, který se ve stáří odstěhuje z venkova do Prahy, aby zjistil, že společnost včetně jeho vlastní rodiny je řízena honbou za penězi a klid nejen od hlučných automobilů a rodiny, která jej okrádá, nalezne až po své smrti.

Některé Johnovy prózy vyšly také jako bibliofilie; např. vybrané povídky z Večerů na slamníku, kapitoly z rozepsaných děl apod. Například próza Mlčící povídkáři, v níž autor kritizuje společenské poměry a jejich vliv na tvorbu mladých spisovatelů, vznikla v roce 1938, ale tiskem vyšla až v r. 1957 atd. Poslední svazek Johnových sebraných spisů pak například tvoří sedm kratších próz, které byly publikovány v letech 1934–1940 v různých periodikách, ale vyšly pod názvem Šibalství svršků a jiné kratochvíle téměř o dvacet let později v roce 1959. Většina stěžejních Johnových beletristických prací se dočkala opakovaných vydání. Johnova díla jsou specifická svým humorem, nadsázkou a ironií, i když autor často přechází do tragických tónů a zobrazuje také lidskou zlomyslnost a malost, čímž mohou některé jeho prózy připomínat např. romány Poláčkovy, který obdobně kritizoval maloměšťácké předsudky. Nesnaží se však přehnaně moralizovat, spíše před čtenáře klade otázky formou jednotlivých, často velmi neobvyklých, lidských příběhů. I přes snahu editorů a literárních badatelů vydat kompletní dílo Jaromíra Johna, zůstaly některé autorovy texty umělecké, odborné i osobní v rukopisech. Nepočítáme-li opakovaná vydávání Johnových zásadních beletristických prací, tak jedním ze zatím posledních významných vydavatelských počinů byl reprezentativní výbor z Johnovy publicistiky Estetika praktického života, který sestavili editoři R. Chadraba, M. Krulichová a M. Vinařová.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: U táborového ohně (PP 1917); Listy z vojny, jež psal jsem svému synovi (PP 1917); Dojmy a povídky (PP 1918); Humoresky (PP 1918); Večery na slamníku (PP 1920, přeprac. 1930); Tátovy povídačky (PP 1921); Tabatěrka (PP 1922); Pokorná služebnice (P 1932, bibliof.); Zbloudilý syn (P 1934); Narodil se (R 1934, přeprac. 1973); Boský osud (P 1935; 1972); Rajský ostrov (P 1938); Topičovo australské dobrodružství (P 1939); Vojáček Hubáček. Podivuhodné příběhy českého vojáka ve světové válce (R 1939; 1970); Rady snoubencům udílené strýcem Romualdem (P 1940); Příběhy dona Quijota (R 1940); Utržený knoflík (PP 1940); Moudrý Engelbert (R 1940); Dořini milenci a jiné kratochvíle (PP 1942), Eskamotér Josef (R 1946); Pampovánek (R 1948); Mlčící povídkáři (1957); Výbušný zlotvor (R 1959); Šibalství svršků a jiné kratochvíle (PP 1959); Estét (R 1970); Honda Cibulků na světlo vydaný (R 1976); Děti (R 1982).
Výbory z díla: Polohy srdce. Z korespondence Jaromíra Johna (ed. M. Blahynka, 1982); Moudré laškoviny (ed. J. Holý, 1983); Psí hřbitov a jiné kratochvíle (eds. M. Krulichová – M. Vinařová, 1985); Nový Démokritos (eds. M. Krulichová – M. Vinařová, 1986).
Sebrané spisy: Dílo Jaromíra Johna I–V (1954–59).
Ostatní práce: O dětských hrách a hračkách (1911); O pohybu naší země (1911); Předmluva. In Ch. Lalo: Krása a láska (1926); Eidický princip u T. G. Masaryka (1934); Co je umění (1938); Estetika praktického života (eds. R. Chadraba – M. Krulichová – M. Vinařová) (1989).
Překlady: A. Lichtwark: Kult květin (1916); Ch. Lalo: Krása a pohlaví z hlediska sociologického (1929); A. Loos: Řeči do prázdna (1929).

LITERATURA

Články a studie (výběr): V. Kocourek: Jaromír John (1882–1952), LitN 11. 2. 1956; J. Š. Kvapil: Bohumil Markalous – Jaromír John (1882–1952) a jeho úsilí o zlidovění estetiky: K vzpomínkovému večeru Markalouse – Johna, Václavkova Olomouc (1962); M. Blahynka: Jaromír John. Malá čtenářská bibliografie (1957); J. Opelík: O Jaromíru Johnovi, in J. John: Eskamotér Josef a jiné prózy (1958); M. Blahynka: Jaromír John. In Kulturně politický kalendář (1962); V. Běhounek: Dva, a přece jediný, Práce 15. 4. 1962; J. Stýskal: Jaromír John v boji proti fašismu, AUP Facultas philosophica (1962); -aj-: LitN 14. 4. 1962; H. Šmahelová: Jaromír John jako tvůrce a člověk, SvSl 15. 4. 1962; V. Justl: Jaromír John nemiloval okázalé oslavy…, KT 1967, č. 15; V. Pazourek: Jaromír John a Morava, Rt 23. 4. 1967; K. Michl: Jaromír John a Alois Beer, Impuls 1968, č. 7; M. Petříček: Jaromír John (1882–1952)…, Vlasta 1969, č. 3; M. Blahynka: Eidický román, H. Šmahelová: Zrod Estéta, in J. John: Estét (1970); Z. Pospíšil: Markalous-John a význam bytové kultury, Domov 1972, č. 5; Z. Pospíšil: Spisovatel Jaromír John o umění a řemesle, in Umění a řemesla (1972); V. Pazourek: Nezapomenutelný Jaromír John, SvSl 13. 4. 1972; R. Chadraba: Olomoucké působení universitního profesora Dr. B. M., in Sb. Vlastivědné společnosti muzejní v Olomouci (1973); M. Blahynka: Jaromír John rusky, LM 1974, č. 9; K. Michl: Profesor Bohumil Markalous – estetik a spisovatel Jaromír John, LM 1975, č. 8; D. Hubená: Jaromír John téměř neznámý, Rozhlas 1975, č. 42; H. Šmahelová: O spisovateli Jaromíru Johnovi a Rajském ostrově. (předmluva), in J. John: Rajský ostrov (1977); R. Smetana: Bohumil Markalous alias Jaromír John, Opus Musicum 1977, č. 8; M. Blahynka: Příklad Jaromíra Johna: K dvojímu výročí spisovatele a estetika, Tvorba 1977, č. 16; L. Vaculík: Profesor ironik, ZM 1977, č. 4; L. Vacina: Alois Topič a Jaromír John, Pochodeň 13. 9. 1977; Š. Vlašín: Jaromír John nově objevovaný, Tvorba 1977, č. 19; F. Valouch: Rádce Jaromír John, LM 1978, č. 5; J. Baleka: Estetika životní praxe, Estetika 1979, č. 3; L. Vacina: Jaromír John doma i ve společnosti, Pochodeň 28. 5. 1980; M. Blahynka: Čas prchá – let už málo, in Jaromír John a Olomouc. (ed. V. Prchal) (1982); Z. Pospíšil: M. pojetí a cíle estetické výchovy, Estetika 1982; V. Podhorná: Rytmizace v Johnově Pampovánku, Jazykovědné aktuality 1983, č. 1; R. Sutna: Vzpomínka na prof. Bohumila Markalouse-Johna, Nová svoboda 15. 1. 1983; M. Blahynka: Jaromír John dalekozorný. (doslov), in J. John: Výbušný zlotvor (1983); J. Dvořák: Bohumil Markalous – Jaromír John a Univerzita Palackého, Středisko 1985, sv. 8; M. Blahynka: Neloučení s Johnovou Olomoucí, in tamtéž; J. Maliva: Profesor univerzity Palackého Bohumil Markalous, in tamtéž; L. Vacina: Znovu o Jaromíru Johnovi, Pochodeň 23. 12. 1985; J. M. Weimann: Náš profesor…, in Rt 24. 10. 1986; L. Vacina: Nově o Jaromíru Johnovi, in Pochodeň 7. 4. 1987; V. Kupka: Nejen potřeba, ale nutnost, Tvorba 1987, č. 45; J. Franěk: Fragmenty k portrétu, ZN 29. 7. 1988; A. Kuneš: Spisovatel Jaromír John a jeho vztah k fotografii, Československá fotografie 1989, č. 5; H. Šmahelová: Jaromír John a fotografie, Kmen 1989, č. 38; V. Gaja: Vesele i vážně o Jaromíru Johnovi, LM 1989, č. 3; B. Dokoupil: Ironikův svět hybných věcí. (doslov), in J. John: Moudrý Engelbert (1990); L. Loubal: Rozhořčený cyklista Jaromír John, LD 30. 9. 1993; F. Czmero: Z galerie průkopníků univerzity, Hanácké noviny 19. 4. 1997; Z. K. Slabý: Spisovatel, který uměl vypravovat, ZM 1997, č. 1; V. Závodský: Autor dosud nedoceněný, Brněnský večerník 22. 5. 1997; J. Pacek: pořádkumilovný bohém, který měl rád obyčejné věci, LidN 16. 4. 2002; R. Chadraba: Bohumil Markalous – Jaromír John, in Z paměti literární Olomouce (Ed. Bohumír Kolář) (2004); Z. Vychodil: Sbohem, pane profesore, in tamtéž; F. Černý: Podivuhodný pacient Markalous, in F. Černý: Ve městě u tří řek (2005); M. Valtrová: Magnólie rozkvetou příští týden, Týdeník Rozhlas 2011, č. 42; V. Beranová: Bohumil Markalous – Jaromír John, in Lípa: Zpravodaj Výboru národní kultury 2012, č. 1.
Recenze: Večery na slamníku: -vk-, O knihách a autorech (jaro) 1967; V. Nejtek, NK 1982, č. 24; L. Vacina, Pochodeň 23. 7. 1982; L. Vacina, Pochodeň 23. 7. 1982 * Šibalství svršků a jiné kratochvíle: -?-, LitN 22. 8. 1959 * Moudrý Engelbert: R. Chadraba, NK 1962, č. 13; V. Vrabec, SvSl 10. 4. 1969 * Rajský ostrov: F. Benhart, LitN 14. 6. 1958; I. Štuka, ZM 1972, č. 1 * Dořini milenci a jiné kratochvíle: F. Benhart, LitN 14. 6. 1958; E. Lukeš, ZN 27. 4. 1971 * Výbušný zlotvor: J. Dvořák, Tvorba (příl. Kmen) 1983, č. 36; L. Vacina, Pochodeň 4. 10. 1983; J. Lukeš, SvSl 3. 9. 1983; L. Ščerbaničová, NK1983, č. 17 * Estét: J. Hrabák, Tvorba 1971, č. 9; M. Janů-Veselá, Práce 7. 4. 1971; F. Soldan, Večerní Praha 8. 6. 1971; J. Dvořák, NK 1971, č. 10; Š. Vlašín, Tvorba 1977, č. 19 * Honda Cibulků na světlo vydaný: L. Vacina, Pochodeň 19. 8. 1976; M. Veselá, Práce 25. 8. 1976; Š. Vlašín, Tvorba 1977, č. 19 * Moudré laškoviny: L. Vacina, Pochodeň 4. 10. 1983 * Nový Démokritos: J. Slomek, Tvorba 1987, č. 23 * Polohy srdce: M. Blahynka, LM 1982, č. 7; D. Grozdanovičová, Večerní Praha 6. 5. 1982; J. Holý, NK 1982, č. 15; J. Lukeš, SvSl 4. 12. 1982; L. Soldán, Rt 13. 5. 1982; týž in Vlastivědný věstník moravský 1982, č. 3; L. Vacina, Pochodeň 27. 4. 1982; J. Kudrnáč, Brněnský večerník 13. 7. 1982; J. Holý, ČL 1983, č. 6 * Děti: F. Schildberger, NK 1982, č. 32/33; Z. Šimonková, Večerní Praha 4. 10. 1982; L. Vacina, Pochodeň 13. 8. 1982; L. Vacina, Tvorba (příl. Kmen) 1982, č. 39; M. Blahynka, LM 1983, č. 6; J. Holý, ČL 1983, č. 6 * Psí hřbitov a jiné kratochvíle: M. Blahynka, LM 1985, č. 9; -los-, Brněnský večerník 12. 8. 1985; -lch-, NK 1985, č. 29; -trn-, ZN 20. 7. 1985; L. Soldán, Tvorba (příl. Kmen) 1985, č. 33; L. Vacina, Pochodeň 31. 7. 1985; týž in Tvorba 1985, č. 39 * Estetika praktického života: J. Royt, Kurýr Odeonu (podzim/zima) 1988; -jr-, NK 1989, č. 31/32; P. Štěpánek, Ateliér 1989, č. 19; -sav-, SvSl 10. 11. 1989; M. Klivar, Estetická výchova 1990/1991, č. 2; H. Lorenzová, Estetika 1990, č. 1; M. Blahynka, KultM 1990, č. 2; Z. Pospíšil, Výtvarná kultura (příl. Teorie) 1990, č. 2; R. Švácha, ČL 1991, č. 1.
Bibliografie: J. Wagner: Jaromír John (vl. jm. Bohumil Markalous) (1882–1952): Literární pozůstalost čís. 305, in Literární archív Národního muzea (1963); J. Vacina: Jaromír John. 1882–1952. Bibliografie o životě a díle. K stému výročí narození spisovatele (1982); H. Aišmanová: Jaromír John. Bibliografický leták ke stému výročí narození spisovatele (1982).

UKÁZKA Z OHLASŮ

Moudrý Engelbert (tak jako ostatně většina Johnových děl) působí dojmem vypravěčské lehkosti a spontaneity. Při bližším pohledu však brzy zjistíte, že onen základní dojem je klamný, že je výsledkem promyšlené a poměrně složité textové výstavby. Ústředním článkem v organismu románu Moudrý Engelbert je Johnův zpravodaj. Zpravodaj je a není vypravěčem příběhu, je a zároveň není jeho postavou. Za vypravěče jej autor sice vydává („zpravodaj, který píše tyto řádky…“), ale skutečného vypravěče, jehož očima sledujeme románové dění, včetně konání zpravodajova, bychom nalezli spíše někde v pulsujícím, blíže neurčeném a nestálém prostoru mezi autorem a zpravodajem. Jako reálná, jednající postava zase zpravodaj vystupuje jen vůči kulisám příběhu (představuje čtenářům prostředí, v němž se děj odehrává, hovoří s živými i neživými svědky), ale k protagonistům, k životním osudům Čeňka Engelberta, Etelky a Viky má jen vztah vnějšího pozorovatele. Figura zpravodaje – to je zkrátka Johnova epická mystifikace, jejímž účelem je na jedné straně posílit zdání životní autentičnosti, navodit dojem, jako by děj i postavy byly vzaty takříkajíc přímo ze života (stejný smysl jako zpravodajova zdánlivě očitá svědectví a pozorování mají i fotografie, jimiž byla kniha ilustrována), a na druhé straně rozšířit prostor pro autorovu ironii, pro zálibnou hru se skutečností a jejím hodnocením, pro střídavé skrývání a odhalování autorových stanovisek a názorů, jež nikdy nechtějí mít platnost zjevených pravd, nýbrž spíše mají zapůsobit jako pobídka k čtenářově vlastní myšlenkové aktivitě.
B. Dokoupil: Ironikův svět hybných věcí, in J. John: Moudrý Engelbert (1990), s. 402–403.

Autor hesla: Jiří Severa (2013)
Aktualizace hesla: 1. 3. 2013 (js)
Aktualizace bibliografie: 1. 3. 2013 (js)

Stáhnout PDF

Jiří KAMEN

Napsat komentář

* 28. 3. 1951, Kolín

Zdroj: Tomáš Vodňanský

Mládí prožil v Kolíně, kde vystudoval v letech 1966–1969 Střední všeobecně vzdělávací školu. Následně vystudoval na FF UP obor uměnověda; navazujicí doktorské studium úspěšně ukončil v roce 1976 prací Emil Artur Longen – divadelník (titul PhDr.). Byl asistentem režie v Divadle Jaroslava Průchy v Kladně a od roku 1975 působí trvale v Praze jako rozhlasový redaktor. Začínal v Československém rozhlasu jako redaktor zábavného vysílání, v letech 1989–1992 byl šéfredaktorem redakce dramatického a literárního vysílání; v letech 1991–1993 působil jako šéfredaktor rozhlasové stanice Vltava. V současné době je vedoucím publicistického vysílání a zástupcem šéfredaktora stanice Český rozhlas 3 – Vltava. Své verše, literární kritiky a články publikoval např. v Tvorbě, Svobodě, MF, LidN, Týdeníku Rozhlas, časopisech Lidé a země, Země světa, Koktejl, Týden a dalších.

Kamen se od roku 1995 autorsky podílí (v současnosti zejména s Evou Nachmilnerovou) na pravidelném rozhlasovém pořadu Víkendová příloha stanice Vltava. Za tento pořad, který vytvořil společně s Blankou Stárkovou (dále vytvořili ještě např. také Stylové večery – dodnes vysílané v kratším provedení jako Páteční večery), byl oceněn novinářskou Cenou křepelek (1996). Je také (vedle zmíněné Stárkové a dalších spolupracovníků) spoluautorem cyklu celodenních vysílání z evropských zemí a měst; Den v pařížské kultuře (1995), Den ve vídeňské kultuře (1996), Portugalsko – země objevů (1998), Švýcarsko – malá země mnoha zemí (1998) ad. Další cyklus pořadů o literatuře, na kterém spolupracoval např. s Bohumilem Hrabalem, Janem Werichem, Janem Burianem ad., byl vysílán pod titulem Literární poklesky. Mimo dokumentární a kulturní pořady je Kamen také autorem četných rozhlasových her, přičemž např. jeho prozaická prvotina Toulavý kůň byla zčásti odvysílána jako rozhlasová hra. Z ostatních jmenujme např. Poslední dialog (1986), Objednávka na štěstí (1987), Láska vše zachrání (1987), která byla také uvedena v plzeňském loutkovém divadle Alfa v roce 2003; dále Král a jeho básník (1990), Dárci (1991) a další. Je rovněž autorem obsáhlého literárního průvodce Švýcarsko: Malá země s velkými příběhy (2007).

Kamen svou první báseň časopisecky publikoval v roce 1973 a další básně zveřejňoval v různých periodikách po celá 70. léta. Nicméně knižně debutoval prózou Toulavý kůň a již v tomto díle můžeme spatřovat prvky, které se stanou pro jeho tvorbu typické. Autor využívá historická fakta jako základní kostru příběhu, kterou pak fabulačně rozvíjí, respektive doplňuje o psychokresbu postav. V biografickém románu Toulavý kůň tedy zužitkoval detailní znalosti o českém divadelníkovi E. A. Longenovi získané při psaní disertační práce.

Druhou Kamenovou knihou byla sbírka Výtah do nebe, k níž po třech letech doplnil další s titulem Štěstí pod míru. Obě sbírky jsou si poetikou i tematikou velmi blízké: nevyskytuje se v nich příliš přírodních či milostných motivů, čtenář je spíše uváděn do konkrétního všedního okamžiku, souběžně je však vystaven fantaskním obrazům a ironickým komentářům. Atmosféra poezie všedního dne má svůj kontrapunkt v nevšedním lexiku. Místy autor přechází do básní v próze.

Mezi oběma sbírkami vyšla Kamenovi kratší próza Zlatý Petr, ve které poprvé tematizuje rodné město Kolín a jeho okolí. Autobiograficky laděná próza nostalgicky revokuje kolínská 60. léta. O poznání sevřenějším dojmem působí povídková sbírka Dědeček na střeše, v níž se příběhy jednotlivých svérázných postav proplétají na českém maloměstě. V roce 1995 vydal autor román Ten druhý jsem já, v němž zprostředkovává vnitřní monology čtyř hlavních postav (pátá se vynořuje postupně a pomalu, i přestože hraje v příběhu podstatnou roli), které přemítají nad svým životem, uměním i dobou, v níž se ocitly. V románu s názvem Za všechno může kocour vystupuje do popředí ironie. Zápletka tohoto románu se odehraje v redakci rozhlasové stanice roku 1989: Na stranické schůzi se při vybírání stranických legitimací začne z legitimace hlavní postavy spisovatele Jana Havránka šířit odporný zápach. Do vyšetřování původu zápachu se zapojuje také StB – autor v tomto románu opět vytváří mozaiku příběhů a vztahů, konkrétních historických souvislostí, avšak v centru vyprávění stojí naprostá absurdnost, ukazující bezpáteřnost, zaslepenost, oddanost straně, kterou si postavy léčí své osobní problémy a selhání. Kamen román opět kompozičně pečlivě propracoval, kapitoly mj. uvozují citáty z díla E. T. A. Hoffmanna Životní názory kocoura Moura, které fungují nejen jako kontrasty k jednotlivým příběhům, ale slouží také jako textové orientátory (těch mj. Kamen používá ve svých prózách velice často), pojítka mezi jednotlivými dějovými liniemi a někdy předjímá citát následující děj. Vedle orientátorů, které vypravěč zapředl do textu, komentářů, které často ironizují či zpochybňují právě řečené, her se čtenářem, opakování některých událostí atp. jistě stojí za zmínku střídání žánrů – vypravěč například (a neodpustí si u toho ironickou poznámku) uvádí „náčrty“ povídek Jana Havránka, jedna kapitola je napsána jako divadelní hra atd.

Román Hugo nese nezvykle dlouhý podtitul: Nejkrásnější voják rakousko-uherské armády, dobrodruh, tulák, muž, který znal Lenina, Hitlera, Mussoliniho, Goebbelse, přítel Lva Trockého, osvětimský vězeň, židovský básník, autor německých veršů Hugo Sonnenschein z Kyjova píše z mírovské trestnice dopis Rudolfu Slánskému. Skutečnost a fikce v románovém příběhu. Na základě dopisu Huga Sonnenscheina, který Rudolfu Slánskému skutečně začal z Mírova v padesátých letech psát, autor vytváří v tomto rozsáhlém příběhu, majícím podobu dopisu se vsunutými epizodami ze Sonnenscheinova (Sonkova) života, neuvěřitelnou mozaiku příběhů, situací a postav. Autor rekapituluje v podobě autorského vyprávění Sonkův život, dotváří a domýšlí do možných souvislostí zdánlivě nesourodé dějinné události první poloviny dvacátého století, které se střetávají ve vzpomínkách jednoho (dnes již takřka zapomenutého) židovského básníka. V románu vypravěč hovoří o svém dětství, válce, milostném životě, přátelství či setkání se slavnými osobnostmi, politiky a umělci, svých cestách napříč Evropou, dobrodružství; podobně jako v autorově prvotině je zde použito techniky propojování prokazatelných historických událostí a fikce, takže čtenář je stržen životními osudy tohoto básníka, dobrodruha, údajného kolaboranta, atd., přestože bez znalosti pramenů nebude s to odlišit realitu od fikce, což vlastně ale ani není nutné. Ve výsledku tak z románu vyvstávají nové souvislosti, ke čtenáři promlouvá postava, která možná byla u utváření moderních dějin a některých jejich strůjců nějakým způsobem nablízku. Podobně jako v mluvené řeči, také v tomto fiktivním dopise autorský vypravěč přeskakuje od jednoho období k druhému a v návratech určitých situací a zážitků probleskuje autorova specifická poetika a schopnost vytvořit poutavé vyprávění o skutečných i možných událostech, často tragických, a pojednat o nich vážně, s humorem či ironií.

Zatím posledním Kamenovým dílem je román Kinžál, který podobně jako předchozí próza nese podtitul charakterizující hlavní linii vyprávění: Román o hledání ztraceného obchodníka s limonádou v africké pouštní válce. Jedná se o nejobsáhlejší autorův román (bez obsahu a tiráže má bezmála 463 stran) a podobně je to se strukturou, která je jednoznačně nejkomplikovanější; román je rozčleněn do 112 kapitol (výjimkou nejsou ani kapitoly na dvě strany), které jsou ještě nadále roztříštěny na drobnější textové úseky (v podobě „vsuvek“, „pokračování“ či „dokončení“), což autorovi umožňuje rozdělovat příběhy a zážitky jednotlivých protagonistů a libovolně je propojovat. Jedná se o mnohovrstevnatý příběh, obsahující několik vedlejších dějových linií (změť příběhů a dějových odboček), které sahají i několik století zpět (objevují se zde např. epizodické příběhy ze života sv. Vojtěcha, sv. Jana Nepomuckého, Erwina Rommela, Emy Destinnové a spousty dalších) a v určitých situacích, dějinném okamžiku (reálném, vyfabulovaném, převzatém z kroniky) se příběhy prolínají a překrývají. Autor často postupuje od malého detailu a v průběhu vyprávění se k němu vrací a nabaluje na něj další a další významy, použije jej jako leitmotiv a ve výsledku tak vznikne hustá síť vztahů mezi jednotlivými dějovými liniemi – epizodami, která na první pohled může působit zmatečně a nesourodě, přesto ve výsledku vyvstanou jasné kontury a souvislosti mezi jednotlivými příběhy. Některé kapitoly mohou (podobně jako tomu bylo u předchozích románů) fungovat jako samostatné prozaické útvary, ale čtenář si může být téměř jist, že v celku románu bude tato zdánlivě z kontextu vytržená historka či doložitelná historická událost využita a zasazena do konkrétní souvislosti – příběhu. Autor nepoužívá uvozovek, zřídka kurzívu (hlavně v názvech a citátech); spíše využívá polopřímé řeči, střídá „vševědoucího“ vypravěče s fokalizovanými pasážemi. Podobně jako tomu bylo v některých předchozích prózách, v románu Kinžál také vypravěč často „vystupuje“ ze své role a klade čtenáři otázky, spekuluje nad právě vyprávěným a dává tak prostor k určitému pocitu „dotváření“ příběhu či scény; přesto však je ve výsledku vypravěč zase oním demiurgem, který z historie sám vybírá epizody, které by mohly a nemusely souviset s příběhem. Jazykový humor, ironie a hry se čtenářem, jak jsme se s nimi již setkali např. v románu Za všechno může kocour, jsou v Kinžálu přítomny také, podobně je tomu s textovými orientátory. Hlavní dějovou linií je v tomto románu, jak naznačuje podtitul, pátrání Jaroslava po svém otci Josefovi, který bojoval v severní Africe během druhé světové války. Jednou z mála indicií, které dokazují otcovu přítomnost v afrických bojích (vzhledem k tomu, že si Jaroslav svého otce pamatuje jen velice matně, kvůli jeho brzké smrti), je právě kinžál, který si odtud přivezl. Jaroslav se snaží proplést vlastními vzpomínkami, různými dobovými svědectvími, legendami a příběhy a rekonstruovat osud svého otce, který se záhadným způsobem dostal zpět do Čech, aby po válce pracoval jako frézař a zemřel dříve, než si jej malý Jaroslav stačil zapamatovat a zjistit, jak to s jeho vojenskou kariérou a vlastně s celým životem bylo. Tato základní příběhová osnova však slouží také k tomu, aby autor přidával další a další detaily, epizody a postavy. Ve svém vyprávění tak autor rozbíhá několik příběhů, se záplavou postav, zdánlivě nesouvisejících, aby se postupně spojovaly a utvořily plastický obraz-mozaiku příběhů a aby ve výsledku celé složité „pátrání“-příběh, jak Jaroslav konstatuje v epilogu, mohlo znovu začít.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie (výběr): Toulavý kůň (P 1982); Výtah do nebe (BB 1983); Zlatý Petr (P 1984); Štěstí pod míru (BB 1986); Dědeček na střeše (PP 1988); Ten druhý jsem já (R 1995); Za všechno může kocour (R 1996); Hugo (R 2004); Kinžál (R 2011); Češi patří k Vídni aneb třicet dva výprav do Vídně v českých stopách (PP 2014).
Příspěvky ve sbornících: Prolegomena scénografické encyklopedie (1973); Peřeje (1980); Jen jednou ponejprv (1981).
Ostatní práce: Švýcarsko: Malá země s velkými příběhy (2007).
Články a studie (výběr): Rozhlas a já…, Rozhlas 5. 10. 1987; Prix Bohemia, Rozhlas 4. 9. 1989; Paseka mezi námi, LidN 13. 12. 1994; Podnět k inventuře české duše. Dnes končí konference o pražském německém spisovateli Johannesu Urzidilovi, LidN 10. 3. 1995; Causa Sonka!, Reflex 1995, č. 50; Praha – město magické, nebo erotické?, NK 2000, č. 17; Sonnenschein píše Slánskému, Roš chodeš 2000, č. 10; též in Židovská ročenka 2000/2001; Básníci jsou zvláštní chlapíci: Neobyčejný život Huga Sonky, Týden 2002, č. 4; Jaká je první kniha mých vzpomínek?, Literární novinky 20. 3. 2005; Jsi mi blízký, Rembrandte. Souvislosti jednoho odhalení, Týden 2006, č. 16; Samotářka Blanka Kubešová, Týdeník Rozhlas 29. 11. 2007; Jiří Melíšek: Všechno začalo v rozhlase, Svět rozhlasu 2007, č. 17; O Praze Petra Demetze, Týdeník Rozhlas 20. 10. 2009; Do Kunštátu se vrátil i Jan Halas, LidN 14. 1. 2010; Emil Artur Longen, Týdeník Rozhlas 20. 7. 2010; Goethe a Čechy, Týdeník Rozhlas, 22. 2. 2011; Židovský míšenec ve stínu hákového kříže, Týdeník Rozhlas 15. 3. 2011; Ludvík Kundera o expresionismu, Týdeník Rozhlas 27. 12. 2011; Moře a oceány Lubomíra Martínka, Týdeník Rozhlas, 7. 8. 2012; Poslední přátelství Franze Kafky, Týdeník Rozhlas 23. 10. 2012; Víkend s dobrým kumpánem Haškem, Týdeník Rozhlas 16. 4. 2013; Labyrinty Franze Kafky, Týdeník Rozhlas 18. 6. 2013.

LITERATURA

Knižně vydané studie a články: R. Matys: Malý dovětek. (Doslov), in J. Kamen: Dědeček na střeše (1988); P. Kosatík: Sušené meruňky nadýmají, zavařenina je lepší: Desetkrát o Sonkovi, in J. Kamen: Hugo. Nejkrásnější voják rakousko-uherské armády, dobrodruh, tulák, muž, který znal Lenina, Hitlera, Mussoliniho, Goebbelse, přítel Lva Trockého, osvětimský vězeň, židovský básník, autor německých veršů Hugo Sonnenschein z Kyjova píše z mírovské trestnice dopis Rudolfu Slánskému. Skutečnost a fikce v románovém příběhu (2004).
Recenze: Toulavý kůň: Z. Heřman, MF 19. 1. 1983; F. Knopp, LD 20. 8. 1983; V. Novotný, Květy 27. 1. 1983; L. Soldán, LM 1983, č. 6; L. Soldán, Rt 10. 2. 1983; T. Jiří, RP 18. 4. 1983; L. Vacina, Pochodeň 17. 2. 1983; L. Vacina, Svoboda 24. 2. 1983; V. Steklač, Tvorba (příl. Kmen) 2. 3. 1983; J. Czech, Scéna 1983, č. 4 * Výtah do nebe: M. Blahynka, Rt 8. 9. 1983; V. Křivánek, Tvorba (příl. Kmen) 25. 5. 1983; D. Sedlická, MF 20. 4. 1983; J. Peterka, LM 1984, č. 5 * Zlatý Petr: Z. Heřman, MF 5. 2. 1985; I. Zítková, ZN 1. 3. 1985; P. Janoušek, Tvorba (příl. Kmen) 13. 2. 1985; Š. Vlašín, Kulturní práce 1986, č. 20 * Štěstí pod míru: Z. Heřman, MF 25. 3. 1987; J. Kutina, Tvorba (příl. Kmen) 8. 4. 1987; A. Mikulášek, Brněnský večerník 17. 2. 1987; J. Olšovský, MF 30. 6. 1987; V. Vavřín, Práce 26. 2. 1987; M. Langerová, SvSl 1. 7. 1987; J. Pavelka, Rt 17. 9. 1987; L. Kundera, Rok 16. 2. 1991 * Dědeček na střeše: J. Švandelík, Práce 24. 11. 1989; V. Heger, Kmen 20. 4. 1989; M. Nezval, MF 31. 8. 1989; M. Šára, Svoboda 28. 3. 1989 * Ten druhý jsem já: J. Vanča, Práce 2. 12. 1995; P. Kosatík, MFD 9. 1. 1996; V. Novotný, Tvar 1996, č. 3 * Za všechno může kocour: V. Novotný, Mosty 1997, č. 42; F. Cinger, Právo 5. 5. 1997; P. Hanuška, Tvar 1997, č. 11; A. Haman, NK 1997, č. 18 * Hugo: L. Drahoňovská, MFD 12. 1. 2005; F. Horáček, Babylon 2005, č. 8; J. Lněničková, Literární novinky 20. 3. 2005; A. Knapp, 51 pro 2005, č. 1 * Malá země s velkými příběhy: L. Drahoňovská, MF 6. 4. 2007; B. Pražan, Týdeník Rozhlas 2007, č. 12; J. Zizler, A2 2007, č. 42 * Kinžál: A. Slezáková, MF 3. 1. 2012; F. Cinger, Právo 27. 1. 2012; R. Matys, Hospodářské noviny 27. 1. 2012; P. Hanuška, LitN 23. 2. 2012; J. Suk, Host 2012, č. 4; M. Pokorný, Týdeník Rozhlas 13. 3. 2012; J. Peňás, LidN (příl. Orientace) 17. 3. 2012; E. Klíčová, Respekt 30. 4. 2012.
Rozhovory: P. Nový, MF 6. 3. 1984; E. Vaňurová, AZ magazín 1987, č. 11; M. Šára, Svoboda 10. 10. 1987; J. Soukal, Československý voják 1989, č. 2; M. Nezval, MF 9. 11. 1989; J. Halas, Telegraf (příl. Telegrafrevue) 15. 5. 1992; P. Janáček, Tvar 1995, č. 19; A. Horáčková, MFD 8. 12. 2004; M. Pokorný, Týdeník Rozhlas 17. 4. 2012.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Kamenova próza, která ošemetný motiv masky, převleku či permanentního přestrojování subtilně naznačuje už ve svém názvu, má podtitul Čtyři monology a jeden hlas z doby ne tak dávno minulé. Toto autorské konstatování kupodivu bezelstně přijali téměř všichni dosavadní recenzenti […] Dokonce i na záložce knížky se dočítáme o „čtveřici hlavních postav, spojených úzce svými osudy“. Přitom ale své monology pronáší v autorově knize patero aktérů! Nepromlouvají zde pouze dva podivínští, zakomplexovaní klaunové a jejich rudimentárněji smýšlející, neméně však traumatizované partnerky a přítelkyně, nýbrž také pátý monologický „hlas“, zdánlivě jakoby cizí a vzdálený, zejména zpočátku víc než ostatní zamaskovaný a záměrně bezejmenný. Tím je v románu Ten druhý jsem já sebehajičský monolog fízla a donašeče, postavičky zdánlivě zcela bezbarvé a banální. Právě ona se ale stává v románovém ději oním pravým, byť též loutkovým demiurgem zrození tragédie v pražském klaunském mikrosvětě, právě tento „hlas“ v hledišti, v zákulisí i mimo kavárnu vědomě i bezděčně tahá za nitky čtyř konkrétních osudů. […] Čtveřice osamělců zároveň vytváří v dramatickém staccatu svých monologických zpovědních kreací až překvapivě proměnlivé citové trojúhelníky a čtyřúhelníky. Nicméně v osudové chvíli zůstávají pokaždé sami, vždy jen se svou samotou. Jiří Kamen zdůraznil tento existenciální moment v naprostém souzvuku s hlavním tematickým zacílením knihy.
V. Novotný: Umění románových monologů, Tvar 1996, č. 3, s. 20.

Kamen bravurně zvládá záplavy dějových sekvencí svou nápaditou narativní hrou. Sám ji připodobňuje k divadlu na divadle, snu ve snu či k principu obrázku na krabičce holandského kakaa. […] Ostentativně tak rezignuje na tendenci dobového úzu autentického kronikářství. Mimotextovou realitu pro něj reprezentuje příběh o kocourovi s doprovodnými konotacemi, předmětem zkoumání se stává jeho vyfabulování. […] Od naračních kroků, potažmo tématu spisovatelství neodbíhejme, neboť patří ke Kamenovým dominantám. Zálibně žongluje s možnostmi stvoření či vyprávění příběhu. Kolegiálně předává svému textovému alter egu Havránkovi slovo, aby mu je zase direktivně odebíral. Naordinuje rytmus svým postavám na základě ticha a zvuků v redakci, páchá schválnosti v jejich osudech, střídá detailní pohledy s filmovým střihem, reflektuje stvoření svých postav, koncentruje vlastní tvůrčí poznatky společně s Havránkem do jeho spisovatelského deníku. Postavení autoritativního demiurga nejlépe dokumentuje objevení Modráčkovy kroniky z roku 1913. […] K vydařeným partiím patří i Kamenem náležitě opracované, kunderovsky laděné esejistické partie, popř. aluze. Socialistickou sémiotiku doplňují úvahy o reprezentativnosti oblých tvarů, středoevropském romantismu, společnosti dvojic hlídajících se navzájem, o kontrastech otevřených a uzavřených prostor (shromaždišť a panelových bloků). […] Pestrobarevný příběh mentality lidí rozhlasu a literatury, resp. umění vůbec prozaik zasazuje do širšího dobového společenského kontextu uplynulých desetiletí. Zdařile tak vytváří groteskně laděnou společenskou mozaiku, z níž však člověk středoevropského regionu nevychází zrovna se ctí.
P. Hanuška: Za všechno může Kamen, Tvar 1997, č. 11, 21–22.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

O J. Kamenovi na iDnes.cz

Autor hesla: Jiří Severa (2013)
Aktualizace hesla: 13. 4. 2014
Aktualizace bibliografie: 13. 4. 2014; 8. 3. 2015 (ad)

Stáhnout PDF

Vratislav KŘIVÁK

Napsat komentář

* 8. 10. 1954, Kojetín

Zdroj: Archiv autora

Po maturitě na přerovském gymnáziu v roce 1974 začal na FF UP studovat bohemistiku. Studium však nedokončil, protože v roce 1979 emigroval do Rakouska, konkrétně do Vídně. Zpočátku se živil jako číšník a později začal provozovat vlastní českou restauraci. Je podruhé ženatý, má tři děti. Žije ve Vídni a na Moravě.

Psaní poezie se Křivák se věnuje od středoškolských studií; první básně publikoval v almanachu Rosný bod, který obsahoval verše dalších autorů mladší generace. Knižně Křivák debutoval sbírkou Posezení u dřevěného stolu, která vyšla v ostravském nakladatelství Profil. Sbírku Majolika vydal u téhož nakladatelství těsně před svým odchodem do exilu. Sbírku Autostop vydal už v exilu v mnichovském nakladatelství PmD (Poezie mimo Domov) Daniela Strože. Další verše Křivák publikoval až po roce 1989. Vedle psaní poezie Křivák také maluje a je autorem německy psaných pohádek a rozhlasové hry Über Donau ist der Mond aufgegangen (Nad Dunajem vyšel měsíc), kterou uvedla stanice ORF v roce 1983.

Verše, publikované v almanachu Rosný bod, jsou svou poetikou blízké sbírkám, které básník vydal ještě před svým odchodem do Rakouska, tedy Posezení u dřevěného stolu a Majolika. V prvotině básník využívá hlavně přírodních motivů, jeho lyrika vykresluje venkovský život, důležitost spjatosti s domovem, rodinou a rodnou půdou. Ve sbírce je také tematizováno stáří: v básníkově pojetí je bráno jako čas moudrosti a vyrovnanosti člověka s vezdejším světem. Tematické zaměření sbírky zřetelně kótují také názvy jednotlivých básní: Hodina hlíny, Domov, Na dvorku, Večery, Staré zvyky a další. Básník se snaží volným veršem o co možná nejjednodušší vyjádření „prostých“ okamžiků a zážitků, kterým však přikládá zvláštní váhu. Nepoužívá příliš metafory ani rýmy. Ve sbírce Majolika se odklání od patetických veršů, opěvujících prostotu venkova a jeho obyvatel a preferuje propracovanější formu i složitější metafory; lyrický subjekt se již nepohybuje ve vzpomínkách na venkovské dětství či konkrétních prožitcích, ale více tematizuje přítomnost a básně mají meditativní charakter. Posun nastal i v jazyce a básnických prostředcích; poprvé se objevují častěji pravidelně rýmované verše, z nichž některé byly také zhudebněny (Majolenka a Vzácné mince), což ovšem neznamená, že by básník volný verš zcela opustil; k této formě se bude opakovaně vracet. Sbírka Majolika byla také v roce 1979 připravena ke scénické realizaci, jejíž součástí byly zmíněné zhudebněné básně. Hra s rýmy, často narušovaná zvukomalebnost a občasné experimentování s jazykem zůstanou pro autorovu následující tvorbu typické, a to i přestože se tematicky a volbou prostředí zásadně odklonil od rodného kraje.

Poznání Křivákovy exilové tvorby z let 1979–1989 umožňuje její souborné vydání pod názvem Moje matka Vídeň. Hlavním tématem básní je vyhnanství, ztráta domova, nemožnost návratu. Různě dlouhé básně mají pečlivě propracovanou strukturu i pointu. I přes hořkost, kterou lyrický subjekt pociťuje nad ztrátou domova a cizotou nového prostředí, dokáže svůj úděl reflektovat s nadhledem a humorem. Značné časové rozpětí vzniku veršů se promítá do jejich různorodosti: vedle básní, v nichž jde hlavně o vykreslení určitého okamžiku, pocitu, obsahuje básně, které díky své expresivnosti a formě mohou připomínat verše Gellnerovy. Vladimír Novotný ve své recenzi (více viz Týdeník Rozhlas 1998, č. 8) také poukázal na paralely s dílem J. S. Machara. I v polistopadových verších, vydaných pod titulem Babička měla velké prsy (básně 1990–1995), autor využívá pravidelné vázané formy a podobně jako dříve naplňuje třeba tradiční sonetové schéma expresivními až vulgárními výrazy; lyrický subjekt častokrát sarkasticky glosuje své prožitky a pocity. Autorova možnost návratu do vlasti je v některých básních také tematizována, ale smutek, melancholie, které zaznívaly v předlistopadových básních, nadále přetrvávají. Opakují se rovněž milostné motivy a příběhy, básník ovšem také reflektuje současnou situaci ve svém staronovém domově. V polistopadové etapě Křivákovy tvorby se stal jejím základním tvůrčím principem kontrast. Kontrast mezi zdrobnělinami a obhroublými až vulgárními výrazy, kontrast mezi sentimentem a cynismem, kontrast mezi konvenčními poetickými klišé (výrazovými i obraznými) a drsným naturalistickým detailem, surovou imaginací. Napětí panující mezi zmíněnými póly pak dodává variacím na tradiční témata (partnerská láska, vztahy rodiče – děti, respektive prarodiče – vnuci, vazba k domovu, člověčí samota) skeptické, deziluzivní a tu zřetelnější, jinde utajenější černý humor. Ve sbírce Babička nosila ve svých slipech rozkvetlý trnkový sad, zahrnující verše z let 1996–2000, ještě více akcentuje autobiografické ladění některých básní, nešetří sarkasmem, ale ani sebeironií (viz komentáře vlastního stylu v básni Confiteor aj.).

Sbírka Peříčko z andílka (1999–2004) znamená jistý posun v autorské poetice i kompozici celé sbírky; převládají milostné verše, v nichž básník někdy nešetří vulgarismy. Milostné motivy vystupují ještě více na povrch a tělesná láska je vnímána z pohledu muže i ženy (také mladé dívky), i když často neskrývá slibované potěšení, ale v básni vyústí ve smutek z odloučení, vzdálenost z prožitého okamžiku. Básně jsou ve své formě ještě pravidelnější než ve sbírce předchozí. Básně o lásce však nejsou hlavním těžištěm sbírky; citlivé lyrické básně, i když někdy obsahují vulgarismy, ironii a krutost či neúprosnost lidského údělu a smrti, tvoří druhou osu sbírky, procházející všemi oddíly. Sbírka se jako celek také odlišuje od sbírek předchozích: některé básně jsou propojeny do širších tematických celků, které na sebe navazují např. refrénem a v některých básních je patrná snaha o epičnost, i když jen víceméně naznačenou. Vztah muže a ženy je ve sbírce s ironií (lyrický subjekt často popisuje stárnutí, nejen daného vztahu, ale hlavně tělesné) demaskován a společenská tabu, která bychom mohli chápat jako nevhodná pro milostné lyrické verše, jsou v autorově poezii (s výjimkou sbírek vydaných za normalizace) neustále bořena.

Zatím poslední vydaná autorova sbírka Andělských šípů terčem jsme, má lásko (1999–2006) některými částmi přímo navazuje na sbírku předchozí, autor zachovává pravidelnost básní a pečlivost celkového rozčlenění do oddílů a opět i přes určité záměrné kakofonie či hříčky píše jemné lyrické básně, které mohou během několika veršů spadnout na pomyslné dno vkusu a hraničí „pouze“ se sprostým popěvkem či říkankou, aby v posledních verších lyrický subjekt poukázal (i s ironickým úšklebkem) k vážnosti či tragičnosti popsaného momentu či prožitku a vytvořil tak jakousi místy až tragikomickou mozaiku. Čím tato sbírka vybočuje z celku autorova díla, jsou hlavně básně druhého oddílu, které nejsou stroficky členěny a verše někdy ztrácí charakter popěvku, přestože jsou rýmované. Verše jsou (s přihlédnutím ke zbytku autorovy tvorby) rozsáhlé a rýmy nejsou umístěny přísně na konec veršů, básník využívá přesahů, pomyslných promluv lyrického subjektu. Tematicky je ve sbírce opět přítomna hlavně láska (nešťastná, tělesná), ale také již zmíněné stárnutí, vyznání žen krásných i ošklivých, mladých i starých, která dodávají veršům ještě tragičtější nádech. (Např. ve čtvrtém oddílu, který tvoří čtyři básně, se zpovídají ze své lásky tělesně postižené dívky.) V následujících verších básník vzpomíná na zesnulé příbuzné, hlavně na babičku a zvlášť teskně působí fiktivní dopisy-básně matce. V závěrečných básních je tematizována opět smrt, stáří a nemožnost návratu do jinošských let; verše i přes svůj tragický nádech stále obsahují nezbytnou ironii, takže i v básni začínající veršem „nemáš strach ze smrti?“ se v závěru společně s básníkem musíme nad ironickou pointou pousmát.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Posezení u dřevěného stolu (BB 1976); Majolika (BB 1979); Autostop (BB 1981); Babička měla velké prsy (básně 1990–1995) (BB 1996); Moje matka Vídeň (BB 1997); Babička nosila ve svých slipech rozkvetlý trnkový sad (básně 1996–2000) (BB 2003); Peříčko z andílka (básně 1999–2004) (BB 2005); Andělským šípů terčem jsme, má lásko (BB 2006).
Souborná vydání: Babička vypráví Marušce o svých prvních měsíčcích: Soubor veršů z let 1979–2006 (2007; přiloženo též CD s vlastním názvem Láska je ohňostroj).
Příspěvky ve sbornících: Rosný bod (1976).
Články a studie: Neobjasněné paradoxy: (Na okraj dnešního stavu v nejmladší české poezii), Nová svoboda 14. 4. 1979.

LITERATURA

Články a studie: M. Pilař: Nechutná kaše bezčasí aneb O poezii na severní Moravě a ve Slezsku v době normalizace, Host 2001, č. 2; L. Machala: Olomoucká polistopadová poezie, in Bohemica Olomucensia 2009, č. 1.
Recenze: Posezení u dřevěného stolu: J. Svoboda, Ostravský kulturní měsíčník 1976, č. 8; -es- (E. Sobková), NK 21. 7. 1976; (ave), Ostravský večerník 19. 7. 1976; (ek) (Z. Čurda), ZN 20. 12. 1976; F. Moravová, Práce 20. 10. 1976; J. Peterka, LM 1977, č. 1; Z. Heřman, MF 4. 1. 1977 * Majolika: J. Pavelka, Rt 25. 7. 1979; L. Štěpán, ZN 15. 9. 1979 * Moje matka Vídeň: V. Novotný, Týdeník Rozhlas 1998, č. 8; V. Novotný, Slovo 13. 1. 1998 * Babička měla velké prsy: Básně z let 1990–1995: L. Selvet, Rt 11. 11. 1996; I. Wernisch, LitN 29. 4. 1998 * Babička nosila ve svých slipech rozkvetlý trnkový sad: V. Kremlička (V. Kozelka), A2 23. 8. 2006 * Andělských šípů terčem jsme, má lásko: V. Kremlička, A2 31. 1. 2007 * Babička vypráví Marušce o svých prvních měsíčcích: V. Kremlička, A2 26. 3. 2008.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Poezie z legendárního Kojetína se zcela vymyká čemukoli, co zde již bylo, i tomu, co prý teprve nastane neznámo kdy. Nikdo neví, zda příčina spočívá v kojetínském podnebí, anebo kvalitě tamního pitiva v hospodě U kulaté báby, jak prohlašuje ing. Viktor Krebbs a Ross Hedvicek se svou trabantkou Helenou Beling. Potom, co byl Vratislav Křivák vyhoštěn z Floridy, Atén, Vladivostoku a jistého bezejmenného městečka na ostrovech Fidži, nalezl útulek v Kojetíně, kde rozvinul kulturní poetické dění nebývalým tempem a stylem, jenž nemá v dějinách lidstva obdoby. Směle chci naznačit, že kojetínská poezie patří víc pokolením, jež teprve vyjdou z Kojetína; my jsme jí dorostli sotva stěží! Témata kojetínského barda – pěvce z příšerné Moravy jsou bahnitě zemitá: domácí stravování, vycházky po veřejných cestách při sněhu a náledí uzavřených, družstevní život selský i městský, obecná všiváctví a zášť všeho druhu, jíž je Pěvec z Kojetína nadšenou hlásnou troubou, stesk po Vídni a mnoho dalšího, k čemu se mi vyslovovat ani nechce. Formálně vychází z častušek a kolchoznických popěvků, jak mu je zpívávala babička nad kolébkou, ať se mu provždy zaryjí do paměti k obšťastňování uličního výboru Strany. Nelze mu než popřát, aby vytrval v díle, neboť jistě vyhmátne ještě další klenoty dnešních pohnutých dob!
V. Kremlička (V. Kozelka): Vratislav Křivák, Babička nosila ve svých slipech rozkvetlý trnkový sad, A2 23. 8. 2006, s. 28.

Kojetínské něhy Vratislava Křiváka neznají mezí – anebo znají, kdo ví? Rýmované stloukání rakví Poezii v rozběsněném Erótu, řekl by hnidopich. Je to však jinak: Křivákova sbírka je přelomová – básně propracované do mistrovského kusu, tématem je láska erotická a smrt v lyrice i tragice. Vratislav Křivák navazuje na poezii barokní v její košatosti básnických forem a bezohlednosti vyjádření, seznání lidské existence ve dvojakosti časné přítomnosti a směřování k zániku v budoucím čase. Jeho Poezie je strašná – půvab se mění v škleb a grimasa v krásu, vážnost kráčí po hraně ironie mezi prostotou a rafinovaností – ne, ironické se Křivákovy verše zdají pouze při letmém pohledu, vážnost lásky z nich čiší a zní opravdu ryzím tónem. Přimísena je notná dávka drastické exprese – ale když člověk umění poezie dává srdce i skladatelský um, žasne z mohutného dílu konejšivé poetické upřímnosti básníkovy. Čtenáři však náhle zmizí lehký úsměv z lící, když nalistuje Křivákovy básně hřbitovní – v nich vystavěl prostými slovy pomníčky svým blízkým, mamince, tatínkovi a prarodičům; znějí tragikou, žalem smrti v lidském údělu naplno ve verších písňových i klasicky madrigalových, v poetice současné hovorové řeči a v ozvucích moravské baladické lidové písně. Tragické básně Vratislava Křiváka se vrývají do srdce.
V. Kremlička: Vratislav Křivák, Andělských šípů terčem jsme, má lásko, A2 31. 1. 2007, s. 28.

Autor hesla: Jiří Severa (2013)
Aktualizace hesla: 1. 5. 2014 (js, lm)
Aktualizace bibliografie: 1. 5. 2014 (js, lm)

Stáhnout PDF

Benjamin KURAS (vl. jm. Miloslav KURAŠ)

Napsat komentář

* 4. 4. 1944, Zlín

zdroj: Archiv UP

Od roku 1947 žil s rodinou v Olomouci, kde i vychodil střední školu. Na FF UP vystudoval anglistiku; studium musel na jeden rok přerušit (hrozil mu dokonce vyhazov kvůli údajnému zneuctění památníku Rudé armády) a pracoval jako recepční v hotelu. Již během studií přispíval povídkami a překlady ze současné americké literatury do studentského časopisu a psal také pro Severomoravský rozhlas. V roce 1967 byl s Ivanem Theimerem spoluorganizátorem olomouckého studentského Majálesu (více viz P. Urbášek: „Sweet sixties“ na olomoucké univerzitě, Žurnál UP 16. 2. 2007, s. 6). V roce 1968 se podílel na anglickém vysílání Československého rozhlasu. Na podzim téhož roku Kuras odešel do Londýna, kde zpočátku pracoval jako umývač nádobí, pomocník v knihkupectví, manažer divadla Young Vic a po půl roce začal působit jako stálý spolupracovník a redaktor v rozhlasové redakci BBC. V roce 1974 konvertoval k židovství a změnil si jméno na Benjamin Kuras; britské občanství získal v roce 1975. Kuras je vedle svých knih autorem mnoha rozhlasových a divadelních her, které se hrály v šesti zemích (především v Anglii, Německu, Izraeli). V jeho divadelních hrách má významné postavení židovská tematika; po úspěchu detektivní divadelní hry Friday Murder napsal Kuras šest rozhlasových her s postavou detektiva Goldberga, který je židovského původu. Tyto hry dosáhly uznání především v Německu. Z autorových divadelních her byla u nás po roce 1989 uvedena např. v Pražském divadle Na prádle hra Popeleční večeře (Supper of Ashes), tematizující poslední dny Giordana Bruna (premiéru měla v roce 1988 v londýnském divadle The Gate, kde Kuras pracoval jako divadelní manažer). Hra byla také upravena pro rozhlas a uvedla ji stanice BBC World Service. V roce 1990 byla zařazena do repertoáru bonnského divadla Eurotheater, které ji hrálo téměř dva roky. Divadlení hra Vražedný pátek byla uvedena v Divadle v Řeznické, Nikdy nekončí v Městském divadle Zlín. Jeho překlad dramatu Jeffa Barona Návštěvy u pana Greena (Visiting Mr. Green) se hrál v divadle Rokoko. Kuras také napsal několik anglických knih, z nichž byla většina vydána posléze také v češtině. Od roku 1989 přispívá Kuras do nejrůznějších periodik, např. Respektu, Bajtu, Českého deníku, Týdnu, Lidových novin, Profitu, Marianne, MF Dnes, Práva, Xantypy, Reflexu ad. Pravidelně také publikuje sloupky a komentáře na zpravodajských serverech (aktuálně.cz, Česká pozice a dalších). Kuras Českou republiku často navštěvuje, trvale žije v Londýně.

Kurasovy knihy mají velmi široké tematické rozpětí. Autor hravou a vtipnou formou (většina jeho knih se pohybuje na pomezí populárně-naučné studie a prózy) komentuje politické dění u nás i v Evropě, pád komunismu, život v posttotalitních státech, politické tendence v dnešním globalizovaném světě atd. Českému čtenáři ve svých knihách přináší pohled „z druhé strany“, z oné „velké Evropy“, takže i když některé autorovy názory působí poměrně radikálně a jako zjednodušující, v mnohém čtenáře z původní vlasti obohacující. Odstup, s nímž autor píše o české historii a povaze obecně, je patrný asi nejvíce v knize Češi na vlásku – Příručka národního přežívání. Ve svých výborech z publicistiky (např. Pryč s prašivkami) Kuras často ostře vystupuje proti Evropské unii, zároveň ale dokáže poměrně složitá témata čtivě nastínit a analyzovat (Evropa snů a skutečností). Originální je například žánr „politické kuchařky“ PPP – Politika prochází pupkem, kdy autor hledá mj. „rozdíl mezi levicovým a pravicovým stravováním“. Podobných nápadů obsahují také další jeho knihy mnoho; autor např. analyzuje lidskou sexualitu a v podobě populárně laděných „příruček“ se snaží nastínit podobu ideálního vztahu mezi mužem a ženou (Tao sexu a Mao sexu). Zabývá se také problematikou judaismu (redigoval texty v souboru Reformní a liberální judaismus a budoucnost židovství a tomuto tématu se věnuje také v knize Nebýt Golema). Pozornost věnuje též muzikologii (viz populárně laděný „průvodce“ hudbou Leoše Janáčka Klestění zarostlého chodníčku aneb Janáček pro samouky), popř. odkazu J. A. Komenského – je autorem knihy o Komenském, která vznikla jako součást výstavy věnované tomuto autorovi a nese název Slepování střepů. Komenského návrat.

Esejistický styl, ironie a smysl pro humor jsou patrné také v Kurasově beletrii; jedná se o nerozsáhlé prózy (nepřesahují délku sta stran), navíc jsou žánrově zcela odlišné. Za prózu Antonín a František jsou naživu, která nese podtitul „detektivní novela“, obdržel v roce 2001 Cenu Jiřího Marka za nejlepší detektivku. Text obsahuje velké množství dialogů, podobně jako „extraterestriální novela“ Deník viruse AIDSU. Na rozdíl od detektivní zápletky, obsažené v předchozí próze, zde převažuje absurdita vyvstávající na pozadí ekologické hrozby pro celý svět – jádrem textu jsou zápisky viruse Mwrnckxe, který se stane pro lidstvo nadějí a hrozící katastrofu (nemoci, nukleární válka) odvrací. Absurdita i neotřelý jazykový humor, kterým autor ozvláštňuje své populárně-vědecké texty, funguje stejně dobře i v beletrii a podobně také Kurasova erudice či schopnost nadhledu se stávají nosnými prvky také v prozaické tvorbě, mající převážně podobu experimentální zábavné hříčky.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Antonín a František jsou naživu – Detektivní novela (P 2001); Deník viruse AIDSU – Extraterestriální novela (P 2001).
Ostatní práce: Češi na vlásku – Příručka národního přežívání (1996; další vyd. 1999, 2008); Business je byznys (1997); Jak přežít padouchy (1998; další vyd. 2006); Nebýt Golema (1999); Je na Marxu život? (2000); Pryč s prašivkami (2001); Sekl se Orwell o dvacet let? (2003); Tao sexu – Jak udržovat ženu v blahu a zpomalit stárnutí (2004); Ciao sexu aneb Jak blaho alespoň předstírat (2005); Evropa snů a skutečností (2005; další vyd. 2007); Jako psa ke kandelábru, (2005); Žít všemi údy (2006); PPP – Politika prochází pupkem (2006); Slepování střepů. Komenského návrat (2007); Klestění zarostlého chodníčku aneb Janáček pro samouky (2008); Kulinářská velmoc Británie (2008); Mao sexu (2008); Zakázané ovoce vědění (2008); Jak nejíst přátele (2009); Jak zabít civilizaci (2009; další vyd. 2011); Tao smíchu – Prchavé umění humoru (2011); Soumrak bílého muže (2012); Bláhová snění o světě padouchů (2014).
Edice: Reformní a liberální judaismus a budoucnost židovství (1999).

LITERATURA

Články a studie: P. Urbášek: „Sweet sixties“ na olomoucké univerzitě, Žurnál UP 16. 2. 2007.
Recenze: Češi na vlásku – Příručka národního přežívání: -voj-, Práce 19. 12. 1996; F. Cinger, Právo 31. 12. 1996; R. Květ, LitN 22. 4. 1998; J. Gregor, Hanácký a Středomoravský den 11. 12. 1998; J. Blažke, in Zrcadlení: Výběr z pořadu Knihovnička Radia Proglas (1999); L. Vrchovský, Hanácký a Středomoravský den 22. 3. 2000 * Jak přežít padouchy: F. Cinger, Právo 19. 6. 1998; Basil (L. Soldán), Kam v Brně 2001, č. 10; J. Klement, LidN (příl. Orientace) 19. 8. 2006 * Nebýt Golema: K. J. Beneš, NK 22. 12. 1999; J. H. Vitvar, Právo 19. 1. 2000 * Je na Marxu život?: V. Šlajchrt, LitN 15. 11. 2000; V. Šlajchrt, Respekt 2000, č. 48 * Deník viruse AIDSU: -hdk-, LidN 28. 6. 2001 * Pryč s prašivkami: P. Zídek, LidN 6. 10. 2001 * Tao sexu – Jak udržovat ženu v blahu a zpomalit stárnutí: L. Hamplová, MfD 10. 5. 2004 * Jako psa ke kandelábru: V. Buchert, MfD 28. 4. 2005 * Ciao sexu aneb Jak blaho alespoň předstírat: V. Buchert, MfD (příl. Kavárna) 30. 12. 2005 * PPP – Politika prochází pupkem: J. Bílek, Haló noviny 19. 11. 2007 * Slepování střepů. Komenského návrat: T. Havelka, Studia Comeniana et historica 2007, č. 77/78 * Klestění zarostlého chodníčku aneb Janáček pro samouky: M. Valden, A2 2008, č. 31 * Jak zabít civilizaci: A. B. Bartoš, 23. 5. 2011, dostupné z: http://eurabia.parlamentnilisty.cz/Articles/6172-jak-zabit-civilizaci-nad-knihou-benjamina-kurase.aspx * Soumrak bílého muže: L. Lhoťan, 1. 8. 2012, dostupné z: http://lukaslhotan.blog.idnes.cz/c/281755/Benjamin-Kuras-Soumrak-bileho-muze.html.
Rozhovory: S. Prokešová, Hanácký den 30. 9. 1998; M. Gübelová, Xantypa 1998 (prosinec); B. Matyáš: Zvuk 1999 (podzim – zima); M. Hanuš, Prostor 1999, č. 43/44; M. Hulík, Polygon 1999, č. 5/6; D. Hrbek, Reflex 2000, č. 47; A. Zelenka, Týdeník Rozhlas 2000, č. 53; P. Orság – I. Pustějovská, MfD 21. 11. 2000; L. Navara, MfD 27. 10. 2001; M. Haisová, Právo (příl. Salon) 7. 3. 2002; I. Jirků, Sanquis 2005, č. 37; P. Cicinbuch, Sanquis 2007, č. 49; V. Hloušková, Knižní novinky 2009, č. 20; T. Poláček, MfD (příl. Magazín Dnes) 28. 4. 2011; V. Varyš, Reflex 2013, č. 42 .
.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Kurasovo dílo prezentuje v ucelené podobě konzervativní argumentaci dnes již značně slyšitelné části politického spektra, která považuje muslimskou imigraci a nedostatečně tvrdé evropské integrační normy za hlavní problém evropské civilizace pro další desetiletí. I když s autorovými argumenty nesouhlasíte, nelze jeho knihu přehlížet. Stejně jako mainstreamové politické strany v západní Evropě přehlížely zmíněnou argumentaci, najednou si uvědomily, že neagregují náhledy voličů a dnes již nesedí ve vládě či mají blízko do opozičních lavic. I proto stojí zato Kurasovi naslouchat – přináší totiž zkomprimovaně náhled nepřehlédnutelné části elektorátu některých západoevropských zemí.
J. Janda: Islám v Evropě očima konzervativce, dostupné z http://www.jakubjanda.com/2011/11/islam-v-evrope-ocima-konzervativce.html (cit. 5. 2 2013)

Kdo si však dá tu práci a poslechne si ho víckrát a pronikne „do něj“ (Leoše Janáčka, pozn. JS), bude bohatě odměněn světem zcela jiné hudební krásy a jiného hudebního jazyka. Samoukům v tom může pomoci právě Kurasova čtivá knížka, která není zatížena muzikologickou terminologií. Text obsahuje nejen informace ze skladatelova života a díla a z jeho skladatelské techniky, ale i jakýsi návod, jak postupovat, pokud si chcete Janáčka oblíbit: Kuras postupuje logicky od klavírních skladeb přes Symfoniettu a Tarase Bulbu k smyčcovým kvartetům a končí u dvou oper, které patří k těm přístupnějším (Její pastorkyňa a Příhody lišky Bystroušky). Na začátku autor trefně píše: „Janáček se těžko poslouchá a nepředstírejme si jinak. Kolik znáte amatérských hudebních fandů, kteří by bez uzardění tvrdili, že ho poslouchají s takovou chutí jako Bacha, Vivaldiho, Mozarta, Rossiniho nebo Dvořáka?“ Muzikologové budou asi z některých Kurasových názorů či teorií omdlévat, jak sám autor přiznává, ale tahle knížka opravdu není pro ně. Jen lituji, že autor nevyložil svým osobitým způsobem i další Janáčkovy opery.
M. Valden: Benjamin Kuras, Klestění zarostlého chodníčku aneb Janáček pro samouky, A2 2008, č. 31, s. 28.

Kuras ve své knize mistrnou zkratkou zasazuje Komenského do kontextu doby a kultury. V jedné kapitole laškovně zaspekuluje ohledně spojení Komenského s rosenkruciánskými kruhy, přičemž v sobě autor nezapře mistra fabulace. Zní přitom mnohem důvěryhodněji než vyčpělý Dan Brown. Nicméně v dalších kapitolách úžasně úsporným a přehledným způsobem představuje ústřední myšlenky sedmidílného opusu Všeobecné porady o nápravě věcí lidských. Je to znovuobjevování Komenského pro českého čtenáře. Jako univerzálního myslitele a vrchol středověkého křesťanského myšlení s dalekým přesahem do naší současnosti a zdá se, že i budoucnosti. Jako autora, kterého je potřeba číst. Proto, abychom porozuměli sami sobě, svému češství a mohli „hledět k nápravě věcí a událostí“, které devastují současnou Evropu, jejíž jsme nedělitelnou součástí.
P. Plaňanský: Slepování střepů. Komenského návrat, 27. 3. 2009, dostupné z: http://www.krestandnes.cz/article/recenze-petra-plananskeho-slepovani-strepu-komenskeho-navrat/14149.htm.

Soumrak bílého muže je tedy spíše ani ne tak knihou o Evropě, jako spíše o nás samých a skrytých příčinách našeho úpadku v naší vlastní historii a společnosti. Logické je, že jiné civilizace a kultury při svém rozmachu těchto chyb využijí k svému prospěchu. Kuras se nejspíše touto knihou stane i nepřítelem pro část pravice a evropských politiků, protože poukazuje na to, že mnozí z těch, kdož mluví o selhání multikulturalismu a obraně před islamizací, tak sice získávají volební hlasy, ale nic proti multikulturalismu a islamizaci ve skutečnosti nečiní. Naopak mnohdy v zákulisí participují na vztazích s islamisty a islámskými podnikateli. Sama Kurasova kniha se ani tak nevymezuje proti islámu, jako proti náladě části Evropanů, i Čechů, vůči své vlastní civilizaci a společnosti, jíž pohrdají a pomáhají Evropě nepřátelským společnostem v jejím zničení.
L. Lhoťan: Benjamin Kuras: „Soumrak bílého muže“, 1. 8. 2012, dostupné z: http://lukaslhotan.blog.idnes.cz/c/281755/Benjamin-Kuras-Soumrak-bileho-muze.html.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Rozhovor s B. Kurasem
Heslo na Wikipedii
Portál absolventů UP

Autor hesla: Jiří Severa (2013)
Aktualizace hesla: 5. 5. 2014, 27. 4. 2015 (ad)
Aktualizace bibliografie: 5. 5. 2014, 27. 4. 2015 (ad)

Stáhnout PDF

Lubomír MACHÁČEK

Napsat komentář

* 21. 6. 1947, Pardubice

zdroj: www.slovnikceskeliteratury.cz

V rodných Pardubicích vystudoval Střední všeobecně vzdělávací školu; maturoval v roce 1965 a poté rok pracoval jako vychovatel v internátě Pozemních staveb v Rybitví u Pardubic. Na FF UP studium psychologie ukončil úspěšně v roce 1971 (titul PhDr. získal v roce 1984). Po absolvování povinné vojenské služby byl zaměstnán jako psycholog v pardubickém Ústavu nápravné výchovy pro ženy. V letech 1975–1989 pracoval v Okresní pedagogicko-psychologické poradně, poté byl v letech 1989–2005 vedoucím Poradny pro rodinu a partnerské vztahy, před nástupem do důchodu byl v letech 2006–2009 ředitelem Centra psychosociální pomoci – Rodinné a manželské poradny Pardubického kraje.

Literatuře se začal věnovat již během středoškolských let, kdy se podílel mj. také na vytváření studentského časopisu Oxymóron (později byl časopis přejmenován na Hlas). V roce 1968 vydal v Hostu do domu svou první povídku; od té doby pravidelně publikoval v nejrůzněji zaměřených periodikách, např. v časopisech Mladý svět, Československý voják, Věda a život, Naše rodina, Rudé právo, Květy, Pochodeň, Svět práce, Hradeckých novinách, Pardubických novinách ad.; z literárně zaměřených časopisů především v Literárním měsíčníku, Textech, Tvorbě, Tazích a v literární příloze Salon deníku Právo. Povídky také publikoval v zahraničních sbornících: Všedný deň, Erkundungen, Zeitschleifen, Na rozdrożu, Cybernetyczne laleczki, Prigodnicko fantastični opovidannija, Das Blei der Zeit a na internetu, mj. na serveru Taxus Bohemica (http://www.v-art.cz/taxus_bohemica/eh/machacek.htm, více viz Související odkazy). Vedle psaní povídek a románů se také věnuje psaní pohádek, které vyšly pod tituly Zač je v Pardubicích perník aneb Perníčkova dobrodružství ve vzduchu, na souši a na vodě, Jak chutná v Pardubicích perník aneb Marcipánkova dobrodružství ve vzduchu, na souši a na vodě a Jak voní v Pardubicích perník. Vydal rovněž knihu místních bájí a pověstí Poklad na Kunětické hoře, v níž převyprávěl příběhy, které nasbíral pardubický učitel František Karel Rosůlek.

Stěžejní roli v rozsáhlé autorově tvorbě zaujímá žánr povídky, a to především psychologicky laděné a odehrávající se v současnosti. Zásadním inspiračním zdrojem pak je profese psychologa. Autor se zaměřuje hlavně na osudy obyčejných lidí, kteří se snaží nějakým způsobem nalézt lásku, smysl života, porozumět světu okolo sebe a hlavně dokázat pochopit druhého člověka. I přestože se autor často pohybuje na pomezí umělecké a populární literatury nebo je přímo kombinuje, převažuje u něj zájem o mezilidské vztahy a duši člověka, odhaluje její stinné stránky. V jeho samostatném knižním debutu – souboru povídek Láska v kaluži sledujeme příběhy lidí, kteří se ocitli v nelehké životní situaci, bilancují svůj život nebo se snaží nalézt jeho smysl. Protagonisté pochybují o sobě, ale i o svých blízkých, tíží je jednotvárný život či zaměstnání. Také v dalších souborech jsou důsledně propracovány psychologické profily jednotlivých postav (Co skrýváme pod kůží, Údolí osamělých běžců a Kde je ta šibenice) a příběhy, přestože se odehrávají především v městském prostředí, obydleném (někdy zdánlivě) obyčejnými lidmi s jejich osobními i psychickými problémy, mají nejčastěji smířlivý konec. Objevují se však i příběhy temnějšího a vážnějšího ražení, mající velmi nečekanou a děsivou pointu. V prvním románu Začít milovat autor čerpá z období, kdy působil v pardubické ženské věznici. Jádro prózy tvoří vztah rodiče a dítěte, přičemž hlavními postavami jsou mladá trestankyně a vězeňský psycholog. Oba se snaží sami pro sebe definovat, jak se správně zachovat při výchově svěřeného dítěte a uvědomit si své předchozí chyby, aby potom mohli zase „začít milovat“. Hlavní dějovou linií románu A budeme šťastni představuje pátrání po Radkovi, malém samotářském chlapci, který navštěvuje školu pro mimořádně nadané děti (chce se stát kosmonautem). Pátrání je nakonec úspěšné, ale závěr příběhu obsahuje také tragický tón v podobě smrti Radkova mírně duševně zaostalého kamaráda Didiho, který sestrojil raketu, v níž chtěl vyletět do kosmu, a při startu (pravděpodobně vědomě) uhořel. Podobně jako v předchozích prózách i v tomto románu vypravěč rozehrává několik paralelních příběhů, z nichž nejvýrazněji opět vystupují na povrch ty, v nichž jde především o vztahy mezigenerační (otec a syn), vztah mezi mužem a ženou, nevěru, odpuštění, ale také alkoholismus a jeho dopad na povahu člověka. V knize Manželky a jiné ženy autor opět zužitkovává vlastní zkušenosti a poznatky, tentokrát nabyté v poradně pro rodinu a partnerské vztahy. Hlavními tématy povídek jsou vztah muže a ženy, jeho různé podoby a proměny (milenecký, manželský, přátelský), potřeba lásky a blízkosti druhého člověka. Povídky jsou kratší a s výraznými pointami i dynamickým příběhem, jehož spád je podpořen velkou mírou dialogů.

Macháček se také věnuje psaní populární literatury: především žánru detektivky, hororu a sci-fi. Prvky těchto žánrů také někdy zapracovává do svých psychologicky laděných próz a vytváří tak na pozadí současného světa a (ne)obyčejných lidských osudů pozoruhodné příběhy, které obsahují fantaskní či hororové prvky, detektivní zápletku apod. Macháček publikoval své detektivní povídky v různých časopisech a sešitových edicích (např. Jedním dechem, Stalo se!, Krimi jedním dechem a dalších); soubor vybraných detektivních příběhů nazval Básníci nevraždí. Detektivní zápletku obsahuje také mj. román Kanibal, kde však důležitější než její rozuzlení je psychologický obraz propuštěného zločince a jeho bývalého psychologa, jemuž se chce pomstít. Román Krvavý anděl je možno žánrově charakterizovat jako psychologicky laděný thriller s prvky hororu a detektivní zápletkou. Stupňované napětí hlavní linie příběhu je však doplněno typickým příběhem rodiny, která se postupně rozkládá, protože její členové nejsou schopni dialogu, kompromisu, vzájemného pochopení. Právě psychologické linii příběhu, která by mohla být (vzhledem k žánru thrilleru) chápána jako vedlejší, podobně jako vykreslení duševní krize některých protagonistů, ale např. Vladimír Novotný přisuzuje zásadní význam. (V. Novotný: Generační nepokoj a makabrózní psychothriller, Tvar 1996, č. 15) Macháček také publikuje své detektivní prózy pod pseudonymem Adam Borek; první povídkovou knihu vydal v roce 2010 (Vražedná sešlost), s ročními odstupy následovaly Vražedná romance a Vražedné vábení. Žánru sci-fi se věnuje intenzivně od počátku 80. let, byl i jedním ze zakladatelů Parconu, setkání autorů a přátel sci-fi. Prvky sci-fi se vyskytují už v jeho druhé knize Písek v zubech, v níž využívá také postupy a prostředky typické pro horor. Důležitou roli hraje v souboru titulní povídka, autor se k ní dokonce ještě několikrát vrátil. V přepracované podobě ji vydal samostatně v roce 1993 a později použil také jako první ze dvou částí „olomouckého“ románu Zasvěcen démony, který bychom mohli definovat jako určitou modifikaci gotického románu s tajemstvím: záhadný hudební virtuos profesor Šulc při své hře vysává z posluchaček život. Prvky sci-fi převažují v povídkových souborech Výlety do snů, Fantastický mezičas, v próze Milenka půlnoc a románu Chvění (2007), ale jako žánrově „čisté“ bychom mohli označit jen některé texty z uvedených knih. Zjevné motivy, postupy a rekvizity, typické pro sci-fi literaturu (mentální kolo, které proměňuje psychickou sílu v sílu fyzickou, příběhy odehrávající se v budoucnosti, cestování v čase, zobrazení postkatastrofického světa, klonování lidí atd.), totiž autorovi spíše slouží jako impuls, který rozběhne nebo dotvoří příběhy lidí, jak je známe z autorových psychologicky laděných povídek „z reálného světa“. Postavy jsou však konfrontovány právě se zmíněnými nevšedními skutečnostmi. Výbor z těchto knih autor vydal v roce 2006 pod názvem Kdybych byla kočkou.

Ve svých prózách Macháček nejčastěji volí prostředí, které důvěrně zná (především tedy rodné Pardubice), jeho postavy vskutku působí jako převzaté ze života. Autor dokáže na minimální ploše vystupňovat napětí a s oblibou aplikuje tajuplné zápletky, nemající nutně racionální řešení. Postupy populární literatury, které nenásilně a přirozeně vřazuje do svých próz, nepůsobí nepatřičně či prvoplánově. Autorův talent tvořit dynamický (často hluboce lidský) příběh i vystavět dialogy, které nejsou banální ani nepřirozené, je zase naopak využit v textech populárně laděných. Autor se takřka neopakuje, jeho povídky a romány vždy překvapí něčím novým.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Láska v kaluži (PP 1975); Písek v zubech (PP 1978); Co skrýváme pod kůží (PP 1979); Začít milovat (R 1981); Výlety do snů (PP 1984); A budeme šťastni (R 1985); Údolí osamělých běžců (PP 1987); Fantastický mezičas (PP 1989); Písek v zubech (P 1993); Upíří tanec (PP 1993); Ztracené lásky (PP 1993); Kde je ta šibenice (PP 1994); Krvavý anděl (P 1996); Kanibal (R 1996); Zasvěcen démony: Olomoucký román (R 2001); Stín pavouka (P 2003); Milenka Půlnoc (P 2003); Básníci nevraždí (PP, 2006); Chvění (R 2007); Slepá jako smrt (PP 2009); Vražedná sešlost (PP 2010, pseud. Adam Borek); Vražedná romance (P 2011, pseud. Adam Borek); Manželky a jiné ženy (PP 2011); Vražedné vábení (PP 2012, pseud. Adam Borek).
Prózy pro děti a mládež: Poklad na Kunětické hoře (1997); Zač je v Pardubicích perník aneb Perníčkova dobrodružství ve vzduchu, na souši a na vodě (2002, 2004); Jak chutná v Pardubicích perník aneb Marcipánkova dobrodružství ve vzduchu, na souši a na vodě (2004); Jak voní v Pardubicích perník (2007).
Výbory: Kdybych byla kočkou (PP 2006).
Příspěvky ve sbornících: Začátek (1973); Všedný deň (1979); Erkundungen (1979, 1980); Příběhy o zvířatech a lidech (1980); Příběhy našich let (1980); Kolik barev má duha (1981); Příběhy s tajemstvím (1981); Zeitschleifen (1981); Letokruhy (1982); Na rozdrożu (1983); Příběhy se záhadou (1983); Lidé ze souhvězdí Lva (1983); Stalo se zítra (1984); Hvězdy v trávě (1984); Hledání budoucího času (1985); Návrat na planetu Zemi (1985); Teď už budeme lidé (1985); Der Ritt auf dem schlafenden Riesen (1985); Živý proud. Česká povídka 1945–1985 (1986); Lásky pozemské (1987); Cybernetyczne laleczki (1987); Přistání na Řípu (1988); Příběhy o maminkách (1989); Prigodnicko fantastični opovidannija (1989); Das Blei der Zeit (1991); Nejlepší detektivní povídky roku (1994, 1995, 1996, 1997, 2007); Kam se poděla původní česká literatura? (1997); Lásky a nelásky (1998); Století lásky a nenávisti (1999); 27 popravených českých pánů očima 27 (nepopravených) českých spisovatelů (2000); Česká detektivka konce tisíciletí (2000); In flagranti (2002); Tady a teď (2003), Dvanáct východočeských prozaiků (2007); Kuřáci cigaret (2007); Něco je jinak a možná že všechno (2009); Sedmnáct východočeských autorů literatury pro děti (2009); Jasná noci, temná noci (2010); Třináct východočeských autorů povídek s tajemstvím (2010).

LITERATURA

Knižně vydané studie: J. Adam, P. Bílek, V. Kolár (eds.): Sondy: k problematice mladé literatury sedmdesátých let. Praha: Československý spisovatel (1981).
Recenze: Láska v kaluži: J. Dvořák, NK 1975, č. 41; J. Adam, MF 14. 10. 1975; J. Kříž, LM 1976, č. 2; Š. Vlašín, Romboid 1976, č. 4; P. Bílek, LM 1979, č. 9 * Písek v zubech: E. Fantlová, MF 17. 3. 1979; P. Bílek, LM 1979, č. 9; J. Dvořák, LM 1979, č. 2; V. Kolár, RP 23. 3. 1979; J. Kudrnáč, Rt 22. 2. 1979; V. Novotný, ZN 31. 3. 1979; Rec. samostatně vydané přepracované titulní novely: V. Novotný, NK 1993, č. 26 * Co skrýváme pod kůží: P. Bílek, LM 1979, č. 9; J. Dvořák, NK 1979, č. 38; V. Novotný, ZN 1. 9. 1979; F. Schildberger, Rt 8. 1. 1980; L. Vacina, Pochodeň 1980, č. 44; L. Vacina, Tvorba 1980, č. 13 * Začít milovat: J. Dvořák, NK 1981, č. 51–52; Z. Heřman, MF 8. 1. 1982; J. Lukeš, SvSl 6. 5. 1982 * Výlety do snů: N. Dvořáková, Pochodeň 1985, č. 20; Z. Pavelka, Tvorba (příl. Kmen) 1985, č. 23 * Údolí osamělých běžců: J. Jaros, Tvorba (příl. Kmen) 1987, č. 43; Z. Heřman, MF 19. 8. 1987; V. Novotný, ZN 26. 8. 1987; V. Píša, RP 31. 7. 1987; -lch-, NK 1987, č. 29; L. Vacina, Pochodeň 1987, č. 229; Š. Vlašín, LD 24. 7. 1987; D. Vlašínová, Rt 11. 8. 1987; Z. Volný, Květy 1987, č. 28; J. Švandelík, Práce 2. 2. 1988 * A budeme šťastni: J. Dvořák, NK 1985, č. 42; M. Velehradská, Pochodeň 1985, č. 202; V. Píša, RP 6. 1. 1986; A. Hájková, Tvorba (příl. Kmen) 1986, č. 16 * Fantastický mezičas: J. Schneider, E. Světlík, Kmen 1989, č. 23; Š. Vlašín, Kulturní práce 1989, č. 16; Z. Heřman, MF 30. 8. 1989; J. Dvořák, NK 1989, č. 26; F. Cinger, RP 7. 6. 1989; P. Janáček, ZN 29. 9. 1989 * Ztracené lásky: V. Šibrava, NK 1993, č. 43 * Kde je ta šibenice: V. Šibrava, NK 1994, č. 13; V. Novotný, Práce 14. 4. 1994; Z. Heřman, SvSl 3. 5. 1994; L. Marvan, LD 2. 5. 1994; Z. Heřman, Tvar 1994, č. 12 * Krvavý anděl: V. Novotný, Tvar 1996, č. 15; F. Cinger, Právo 21. 10. 1996; F. Skorunka,Obrys – Kmen 1996, č. 12 * Kanibal: A. Haman, NK 1997, č. 5; (voj), Práce 2. 1. 1997, s. 13; F. Cinger, Právo 8. 1. 1997 * Zasvěcen démony: olomoucký román: V. Stanzel, Host (příl. Recenzní příloha) 2002 * Stín pavouka: J. Grombíř, Psí víno 2004, č. 30 * Básníci nevraždí: M. Dušek, Obrys – Kmen 2006 (Haló noviny, 16. 6. 2006), č. 24 (dostupné z: http://www.obrys-kmen.cz/index.php?rok=2006&cis=24&cl=04) * Chvění: M. Dušek, Obrys – Kmen 2007 (Haló noviny, 27. 10. 2007), č. 42 (dostupné z: http://www.obrys-kmen.cz/index.php?rok=2007&cis=42&cl=02) * Vražedná sešlost: M. Dušek, Obrys – Kmen 2011 (Haló noviny, 20. 5. 2011), č. 20, (dostupné z http://www.obrys-kmen.cz/index.php?rok=2012&cis=43&tisk=04) * Manželky a jiné ženy: M. Dušek, Obrys – Kmen 2011 (Haló noviny, 30. 9. 2011), č. 39 (dostupné z: http://www.obrys-kmen.cz/index.php?rok=2011&cis=39&cl=05).
Rozhovory: J. Adam, MF 5. 12. 1975; K. Barták, Československý voják 1976, č. 12; M. Velehradská, Československý voják 1979, č. 21; M. Velehradská, Pochodeň 1982, č. 172; J. Kašpar, Tvorba (příl. Kmen) 1984, č. 46; M. Velehradská, Pochodeň 1985, č. 8; M. Velehradská, Kulturní rozvoj 1986, č. 7; L. Hebr, Pochodeň 1987, č. 112; -hol.-, Tvorba (příl. Kmen) 1987, č. 4; M. Velehradská, Československý voják 1988, č. 2; M. Velehradská, Pochodeň 1990, č. 186; -?-, Týden 1994, č. 8; M. Velehradská, Deník 16. 1. 2013, (dostupné z: http://www.denik.cz/ostatni_kultura/lubomir-machacek-psani-do-supliku-neni-nic-pro-me-20130115-pz4n.html).

UKÁZKY Z OHLASŮ

Skutečné poslání a pravé poselství autorovy prózy tkví v druhé vypravěčské linii, která líčí faktické psychologické zázemí celé hrůzystrašné historie krvavého anděla a ve srovnání s psychologizující literárností kriminálního příběhu vnáší do fabule motiv obyčejnosti, životní rutiny, banálně uplývajícího času a pokusů o reflektování tohoto procesu. V rozjímáních psychiatra Martena se Lubomír Macháček pokusil naskicovat nynější obrysy generačního déjà vu; je symptomatické, že se zde svíravé pocitové vivisekci podrobuje autorova generace čtyřicátnická. Faktů politického života a pokušení aktuálně politizovat se spisovatel přes zvolenou roli mluvčího slepých uliček i perspektiv svého pokolení díkybohu bedlivě vystříhá: pokládá totiž podobné peripetie za příliš pomíjivé a z časového odstupu zejména za nepodstatné, byť zřetelně stigmatizující soudobé psychické vztahy mezi generacemi otců a synů. Co se děje uvnitř nás, v našich černých schránkách? – tak zní základní otázka Macháčkovy prózy. Na jedné straně v nás číhá bestialita, antihumánnost, vůle k zločinu, tíhnutí k pomstě, rozličné běsovské výplody zla a intolerance, opírající se o lidskou malost a chabost. Na straně druhé se tu zhusta shledáváme se soustavně se navracejícím motivem životní nenaplněnosti, nekonečných proher v souboji s nelítostným časem se škrtivými a ochromujícími pocity nenadále odosobněné zbytečnosti generace, k níž se skryta za billboardy vnějškových dějin nenápadně – jak praví prozaik – přišourala čtyřicítka.
V. Novotný: Generační nepokoj a makabrózní psychothriller, Tvar 1996, č. 15, s. 22.

Svazek Kde je ta šibenice je Macháčkovou devátou knížkou. Po beethovenovsku měřeno, není asi jeho devátou symfonií, zmohl se na koncepce rozměrnější a velkorysejší. V kontextu soudobé české prózy však si dovoluji hledat u Macháčka to, co jinde někdy špendlíčkem hrabu. Tenhle autor totiž své figury nemodeluje, nekonstruuje a ani jinak podomácku nevyrábí. Dobové výrazové proudy sice neignoruje, nicméně si zakládá nejspíš na tom, co poznal, zažil – a čemu porozuměl. Dík tomu si možná některý z badatelů (pokud Macháčkův text bude číst) zařadí jeho prózu Dopisy, v níž si pomyslně korespondují dvě trestankyně z pardubického kriminálu, do krabice s nápisem Postmodernismus. Tváře a někdy i grimasy – těch žen, jejich sexuální úchylnost by postmodernistu zajisté upoutávaly. Ale psycholog Macháček není upoután co postmodernista, on k této podobě lidských osudů byl vlastním osudem přiveden a vlastně jen kultivovaně vypovídá.
Z. Heřman: Macháčkova devátá, Tvar 1994, č. 12, s. 21.

Poetickým stylem povídky vzdáleně nabízejí srovnání s tvorbou Karla Čapka v tomto žánru, ale to vůbec neznamená, že jde o napodobování velikána české literatury, Macháček je svůj a hlavně současný. Texty se opírají o dokonalou znalost lidské psychiky i prostředí, v nichž se příběhy odehrávají, těží ze svižných, výborně propracovaných a často i humorně laděných dialogů, nikde není cítit žádná kostrbatost či křečovitost.
M. Dušek: Básníci nevraždí, Obrys – Kmen 2006 (Haló noviny, 16. 6. 2006), č. 24, (dostupné z: http://www.obrys-kmen.cz/index.php?rok=2006&cis=24&cl=04).

Macháček je povoláním psycholog a dělal tuto záslužnou práci dlouhá léta, a tak se nelze divit, že vidí dál, pod povrch věci, hlouběji než my, zná povahy lidí, jeho zkušenosti s nimi mu umožňují odhadnout jejich pravděpodobné jednání v různých situacích, včetně těch na hraně i pak za hranou. […] Kniha Manželky a jiné ženy podle mne patří k tomu nejlepšímu, co jsem v poslední době od našich autorů četl, a jsem přesvědčen, že to nepřeženu, když napíši, že leckterá Macháčkova povídka patří k vrcholu psychologické prózy.
M. Dušek: Nevšední povídky, Obrys – Kmen 2011 (Haló noviny, 30. 9. 2011), č. 39, (dostupné z: http://www.obrys-kmen.cz/index.php?rok=2011&cis=39&cl=05).

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

http://www.v-art.cz/taxus_bohemica/eh/sbornik_vlaseni.htm
http://www.v-art.cz/taxus_bohemica/eh/sbornik_sveceni-casu.htm
http://www.denik.cz/ostatni_kultura/lubomir-machacek-psani-do-supliku-neni-nic-pro-me-20130115-pz4n.html
http://www.spisovatelevc.netsite.cz/kdo-je-kdo/KJK_MACHACEK%20Lubomir.pdf
http://www.rozhlas.cz/pardubice/jolana/_zprava/lubomir-machacek-spisovatel-psycholog–1183980

Autor hesla: Jiří Severa (2013)
Aktualizace hesla: 5. 5. 2014
Aktualizace bibliografie: 5. 5. 2014

Stáhnout PDF