* 14. 7. 1910, Řestoky u Chrudimi
† 5. 11. 1997, Rakovník

Pocházela z rodiny mlynáře a švadleny. Byla sestřenicí významného filmového dokumentaristy Alexandra Hackenschmieda žijícího v USA. V dětství se rodina často stěhovala, a tak Helena pobývala nejprve na Moravě (Chvalkovice u Olomouce, Prosenice, Věrovany, Dub na Moravě), později přesídlila do Bratislavy, kde zůstala s otcem i po rozchodu rodičů. Zde studovala reálku, z rodinných důvodů přerušila studium střední školy ukončením nižšího stupně. V roce 1921 odešla za svou těžce nemocnou matkou (tuberkulóza plic) do Ledče nad Sázavou. Po smrti obou rodičů žila od roku 1929 u babičky v Chrudimi, kde se seznámila se spisovatelem a estetikem Bohumilem Markalousem (pseudonym Jaromír John). V Jaroměři se vyučila v knihkupectví. Od roku 1931 pracovala jako úřednice chrudimské pobočky Nemocenské pojišťovny a hrála divadlo v Dělnické ochotnické jednotě. V letech 1937–1943 pracovala jako úřednice Nemocenské pojišťovny v Praze, žila v Ženských domovech a poté u své tety Terezy Hackenschmiedové. V roce 1943 vymohl Jaromír John její propuštění z pojišťovny a nadále žila s ním ve Slatiňanech a pracovala jako jeho sekretářka. V roce 1946 se přestěhovali do Olomouce, kde Markalous získal místo profesora na UP. Šmahelová na zdejším reálném gymnáziu složila maturitu (1946) a začala studovat filozofii a psychologii na FF UP. Studium ukončila získáním titulu PhDr. v roce 1952 složením zkoušek a obhajobou práce Obrazotvornost a její sociální funkce. Téhož roku, po smrti Markalouse, se provdala za lingvistu, literárního vědce, docenta srovnávací jazykovědy Pavla Trosta. Po ukončení studia pracovala krátce jako léčebný psycholog v brněnské psychiatrické protialkoholické léčebně. V roce 1956 odešli manželé do Prahy, kde získal Pavel Trost místo na FF Univerzity Karlovy. Zde se již Šmahelová plně věnovala spisovatelské dráze a péči o pozůstalost a literární odkaz Jaromíra Johna. Je autorkou rozhlasových her Smuteční hostina (1978) a Kůň s krávem aneb Svatba po hanácku (1984). Podle jejích próz vzniklo také několik televizních a filmových adaptací. Za svou tvorbu obdržela v roce 1975 titul zasloužilá umělkyně. Svou spisovatelskou dráhu započala již v roce 1934, kdy začala časopisecky publikovat povídky. Pravidelně přispívala do Ženských novin, Práva lidu, Lidových novin, Pestrého týdne a Českého slova, Svobodného zítřku, Kytice, Zlatého máje, Květů, Vlasty, Naší rodiny, Literárního měsíčníku, Tvorby aj.

Beletristická tvorba Šmahelové má dva rámce. Jeden obsahuje tvorbu pro dospělé, druhý tvorbu pro děti a mládež – zde patří mezi výrazné představitelky českého dívčího románu. V oblasti tvorby pro dospělé se pak zaměřovala především na aktuální témata, charakteristický je též dlouhodobý zájem o problematiku nevyrovnaného milostného či manželského vztahu. Příznačnými rysy jejího autorského stylu jsou soustředění k psychologickému prokreslení charakterů a zachycení bohatého vnitřního života postav. Z oblasti tvorby s historickou tematikou jsou charakteristické především prózy vystavěné na vzpomínkách vážících se k vlastní rodinné historii. Různá míra fabulace a práce s faktografickým materiálem pak přechází k prózám vzpomínkového ladění.

Knižně debutovala románem Sedmý den odpočívej ovlivněným unanimismem. Vyšel pod patronací Vladimíra Vančury a setkal se většinou s kladným ohlasem. Následoval román Pelantovi, který získal druhou cenu v soutěži vydavatelství Družstevní práce. Jedná se o románovou kroniku, zachycující osudy několika generací knihkupecké rodiny Pelantů v Ratiboři. Psychologicky zvládnuté postavy tvoří mozaiku charakterů a životních postojů dovedených až po autorčinu současnost. Později Šmahelová tento román výrazně přepracovala a vyšel pod názvem Dědicové snů. Další kniha Planá růže, růžička šípková je groteskním vyobrazením života a smrti dobrého člověka a tematizuje rovněž vznik lidové legendy. Trvalý zájem Šmahelové byl směřován do oblasti komplikovaných partnerských vztahů. Psychologické sondy do nerovných a nevyrovnaných vztahů směřují mnohdy k tragickému vyústění nebo obsahují implicitní varovný apel. O zkušenostech vdovce bilancujícího po smrti ženy své manželství a přehodnocující svůj postoj k životu vypráví novela Cesta ze zármutku. Novela Devět tisíc dnů pak pojednává o aktuálních problémech mladých manželů hledajících bydlení v bytové krizi, přičemž nezvládnutí této překážky může být pro vztah osudové. Psychologická novela Sobectví líčí nerovný vztah staršího muže k mladé dívce. V románu Muž a žena matka tří dětí opouští manželství a odchází za partnerem, který splňuje její představy o ideálním muži. Oba příběhy spojuje apel k osobní odpovědnosti a končí tragicky. Setkaly se s významným kritickým ohlasem a představují výrazný posun v autorčině tvorbě. Román Muž a žena byl také v roce 1972 zfilmován, režie se ujal Zdeněk Kubeček. Novela Dům radostí je příběhem netypického vztahu dvou povahově odlišných mladých tělesně postižených lidí. Knihovník s chromou nohou a vzděláním se seznamuje s nevzdělanou, ale snaživou a praktickou dívkou z problémové rodiny s vadnou rukou a zohavenou částí obličeje. Novela ústí ve šťastný konec s rázem budovatelských románů, kde štěstí nového páru na maloměstě podporuje svými prostředky celá místní společnost.

Šmahelové prózy s historickým námětem otevírá román Žena roku 1900 inspirovaný deníkovými zápisky autorčiny matky. Trilogie Stíny mých otců, Stopy mých otců, Hlasy mých otců pojednává o dějinách vlastního mlynářského rodu. Vyprávění počíná líčením osudů Jiříka Šmahela v roce 1672 a ve třech dílech se postupně odvíjí životaběhy jednotlivých generací až po počátek 20. století. Osudy rodu líčené na pozadí velkých dějinných událostí jsou propojeny záznamy každodenního života. Román Soumrak napsala autorka již v roce 1974, ale vyjít mohl až po roce 1989. Šmahelová v něm zachycuje osudy rodiny JUDr. Josefa Cyrila Kotrlého, který byl odbojářem a jedním z předsedů České národní rady a posléze odešel do Kanady.

Z oblasti vzpomínkové tvorby autorka publikovala knihy Vzpomínky na Jaromíra Johna a Útěk postřeleného zajíce. V první z nich Šmahelová využívá vlastních vzpomínek k charakteristice osobnosti českého spisovatele, jeho ideálů a tvůrčích inspirací. V Útěku postřeleného zajíce vzpomíná na svůj život po boku významného komparatisty Pavla Trosta. Na pozadí jejich vzájemného vztahu zachycuje charakterové zvláštnosti vědce. Po smrti Jaromíra Johna v roce 1952 redigovala nová vydání jeho knih a je také editorkou Johnovy korespondence, která vyšla pod názvem Polohy srdce.

Její tvorba pro děti a mladistvé dosáhla většího ohlasu než tvorba pro dospělé. Některé knihy se dočkaly filmového zpracování, např. Velké trápení (1974, režie: Jiří Hanibal), a byly přeloženy do mnoha cizích jazyků. Zaměřovala se především na tvorbu pro dospívající mládež, ale publikovala také drobnější prozaické útvary pro malé děti a o povaze tvorby pro děti se mnohdy vyslovovala v různých rozhovorech a článcích. Často se opakujícím tématem je rodina ve svých různorodých variacích a její vliv na citové zrání dospívajících. Výrazným počinem se stala kniha Mládí na křídlech, která vyšla v době, kdy byl pociťován velký nedostatek původní tvorby určené dospívajícím. Šestnáctiletá protagonistka Máša žije sama s tetou a prožívá první velké zklamání v lásce. Své problémy však řeší soustředěním vůle a zájmu do oblasti bezmotorového létání, kde dosahuje dobrých výsledků. Zvládnutí nelehké situace pomocí rozumových kvalit a silné vůle pomohlo vytvořit typ silné mladé hrdinky, díky čemuž si kniha získala velkou oblibu. Již zmiňovaný román Velké trápení je jedním z nejúspěšnějších děl Šmahelové vůbec. Problém rozpadu rodiny velice silně ovlivňuje život třináctileté protagonistky, která na čas končí v dětském domově. Citový vnitřní konflikt aktérky se však v tomto prostředí proměňuje v solidaritu se zde umístěnými dětmi. Kniha je prosta sentimentu, ačkoli končí smírem obou rodičů a návratem hrdinky domů. Pro mladé dívky napsala Šmahelová také trilogii spojenou postavou protagonistky: Magda, Dva týdny prázdnin, Jsem už velká dívka. Výrazného ohlasu se dostalo také knize Karlínská číslo 5, která byla napsána na objednávku. Autorka zde opouští rovinu dramatického vyprávění a představuje se jako úspěšná spisovatelka humoristické prózy. Třináctiletý protagonista s partou kamarádů se rozhodnou uklidit byt kamaráda Jindry, jehož maminka byla odvezena do nemocnice. Akci naplánují jako polární misi, při níž se vystavují řadě bezděčně komických situací.

Mimo bohatou oblast autorské tvorby pro děti a mládež je také podepsána pod souborem pohádek Nová nůše pohádek dětem pro radost a velkým k zamyšlení. Výbor čítá pohádky sedmnácti autorů, např. J. Wolkera, K. Čapka, V. Říhy, J. Čapka, V. Dyka, J. Glazarové, V. Neffa, J. Johna, V. Vančury a dalších. Soubor připravila Jindřiška Smetanová, která v té době nemohla publikovat, a tak kniha vyšla pod jménem Heleny Šmahelové.

BIBLIOGRAFIE

Próza: Sedmý den odpočívej (P 1940); Pelantovi (R 1944; přeprac. s tit. Dědicové snů, 1974); Planá růže, růžička šípková (P 1958); Cesta ze zármutku (P 1961); Sobectví (P 1969); Muž a žena, Cesta ze zármutku (PP 1972); Muž a žena, Sobectví (PP 1975); Listy z deníku (memoáry, příležitostný tisk, 1975); Vzpomínky na Jaromíra Johna (1979); Žena roku 1900 (R 1979); Vůně letních jablek (beletrizované memoáry, příležitostný tisk, 1980); Dům radostí (P 1982); Stíny mých otců (R 1984, 1. díl trilogie); Stopy mých otců (R 1985, 2. díl trilogie); Hlasy mých otců (R 1987, 3. díl trilogie); Útěk postřeleného zajíce (P 1989); Cesty ze zármutku (PP 1989, obsahuje: Planá růže, růžička šípková, Cesta ze zármutku, Dům radostí); Soumrak (R 1993).
Próza pro děti a mládež: Mládí na křídlech (P pro ml., 1956; přeprac. 1978); Velké trápení (P pro dívky, 1957); Magda (P pro dívky, 1959); Dva týdny prázdnin (P pro děti, 1960); Karlínská číslo 5 (P pro děti, 1961); Devět tisíc dnů (R 1963); Jsem už velká dívka (P pro dívky, 1963); Dobrá mysl (P pro dívky, 1964); Chrabrovka (P pro děti, 1965); Magda (PP 1966, obsahuje: Magda, Dva týdny prázdnin, Jsem už velká dívka; přeprac. 1973); Dora a medvěd (P pro děti, 1967); Bratr a sestra (P pro ml., 1973); Žárlivost (P pro ml., 1975); Kdy přijde Dora? (P pro děti, 1977); Dora na cestách (P pro děti, 1979); Lenka a Bob (P pro děti, 1983); Já a moji drazí (P pro ml., 1985).
Souborné vydání: H. Š., Knihy pro mládež, sv. 1–3, 6–7.
Příspěvky ve sbornících: Čarovná zahrada (1943, na tit. straně 1944); Zahrada snů (1949); Pohádky kolem nás (1957); Holčičí tajnosti. Magazín pro děvčata 6 (1968); Nejlepší dětem. Mezinárodní setkání spisovatelů a teoretiků literatury pro děti (1976); Kam se poděla původní česká literatura? (1997).
Uspořádala, vydala a redigovala: Nová nůše pohádek. Dětem pro radost a velkým k zamyšlení (1980); J. John: Polohy srdce. Z korespondence J. J. (1982); spisy: Dílo J. Johna (1954–1959, 5 sv.).

LITERATURA

Knižně: V. Stejskal, in Moderní česká literatura pro děti (1962); Helena Šmahelová (příležitostný tisk nakl. Albatros, 1982); A. Hájková, Helena Šmahelová (1988).
Studie a články: B. Hekl: Citovost slohu Heleny Šmahelové (Velké trápení), Český jazyk a literatura 15, 1965, s. 257; V. Nezkusil: Helena Šmahelová, ZM 1979; J. Hrabák: Dílo Heleny Šmahelové v kontextu české prózy 50. až 80. let, LM 1985, č. 6; E. Lukeš: Doslov, in H. Š., Muž a žena (1986); D. Moldanová: Doslov, in H. Š., Cesty ze zármutku (1989); N. Mlsová: „Mlynářská trilogie“ Heleny Šmahelové jako typ aktualizační kroniky, Sborník PF v Hradci Králové, sv. 57 (1990); M. Bastl: Literární zobrazení mlynářské rodiny Šmahelů a života v Chrudimi v letech 1848–1912 v díle Heleny Šmahelové, Chrudimský vlastivědný sborník 1998, sv. 3; F. Všetička: Dobrá mysl in Olomouc literární (2002).
Recenze: Sedmý den odpočívej: J. Šnobr, Panorama 1940 * Pelantovi: K. P. (K. Polák), Národní práce 3. 10. 1944 * Planá růže, růžička šípková: M. Blahynka, NŽ 1959 * Mládí na křídlech: Z. K. Slabý, ZM 1961; A. Hájková, HD 1956 * Velké trápení: V. Kocourek, LitN 1958, č. 14 * Magda: J Hrabáková, ZM 1959 * Dva týdny prázdnin: A. Hájková, ZM 1961 * Cesta ze zármutku: J. Opelík, Kultura 1962, č. 7; Z. Vavřík, LitN 1962, č. 11 * Karlínská číslo 5: Z. K. Slabý, ZM 1962 * Dora a medvěd: V. Nezkusil, ZM 1970 * Devět tisíc dnů: M. Suchomel, Plamen 1963, č. 10 * Muž a žena: H. Hrzalová, LM 1975, č. 9 * Bratr a sestra: V. Nezkusil, ZM 1973 + ZM 1978; A. Benešová, NK 1977, č. 50 * Kdy přijde Dora?: N. Sieglová, LM 1979, č. 3 * Žena roku 1900: D. Moldanová, LM 1980, č. 4 * Vzpomínky na Jaromíra Johna: J. Mourková: ČL 1980 * Dům radostí: J. Mourková, Tvorba 1982, č. 51, příloha Kmen * Hlasy mých otců: D. Moldanová, LM 1988, č. 7 * Útěk postřeleného zajíce: A. Hájková, Tvorba 1989, č. 43 * Soumrak: E. Lukeš, Tvar 1994, č. 7; M. Petříček, LitN 1994, č. 5.
Rozhovory: A. Kovaříková, LM 1975, č. 8; O. Neff, ZM 1982, s. 222; R. Tognerová, Vlasta 1993, č. 15.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Roku 1975 obdržela Helena Šmahelová titul zasloužilé umělkyně, v témže roce mě jedna militantní soudružka (a zdaleka nejen mě) vyhazovala z fakulty. Rozporné společenské skutečnosti tohoto druhu nejsou v próze Heleny Šmahelové ani zdaleka naznačovány, vše se odehrává v rovině komorní, intimní, rodinné, dobově přijatelné. Na druhé straně jí nelze upřít to, že se její prózy někdy dobře čtou. Ostatně jedna její knížka se jmenuje Dobrá mysl.
F. Všetička: Dobrá mysl, in Olomouc literární (2002), s. 198.

H. Šmahelová své vzpomínky nezaměřila k líčení osudů, dějů nebo jednotlivých scén ve smyslu literárně uměleckého zpracování, ale k úsilí zachytit s maximální objektivitou charaktery lidí, plasticky podat jejich vztahy a závislosti i spoluúčast na době, v níž žili a tvořili svá umělecká díla. V zorném poli H. Šmahelové zůstala osobnost Jaromíra Johna; autorka se nedala zlákat k svůdným odbočkám a vytvořila tak vzpomínky, které směřují spíše k typu literárně psychologické studie, k útvaru v našich poměrech neprávem zanedbávanému.
J. Mourková: Netypické vzpomínky, ČL 1980, s. 528–529.

„Mlynářské“ trilogii přísluší silný podíl dokumentárnosti na bohatě zalidněném základě. Melancholický opar, který utkvívá v čtenářově mysli po přečtení trilogie, stává se jakýmsi neuralgickým bodem celé skladby, jímž jako by se vývojový oblouk zobrazených dvou a půl století bortil až k otazníku nad tázáním po smyslu historie. Nemůže snad i ohlédnutí nad lidským rodem být jistým varováním?
A. Hájková: Uzavírá se trilogie, Kmen 1988, č. 3, s. 10.

Ztvárnění současného dítěte proto není pro ni záležitostí mechanického opisu vnějších atributů hrdiny, jeho mluvy, oblečení, dobově efemérních zájmů, ale záležitostí vnitřního názoru, který jí dovoluje vidět jejich život v jeho skutečné rozpornosti a dynamice, je účinným korektivem proti naturalistické drsnosti i povrchnímu optimismu a podbízivému přeceňování dítěte. Jeho možnosti jsou naopak viděny v přesných vztazích a vymezeních, bez naivní víry, že jenom mládí přetvoří svět a že mu k tomu stačí dobrá vůle. Spodní proud vážnosti pramenící z vědomí, co vše ve svých zápasech dává člověk v sázku, co riskuje, jaké ztráty mu hrozí, tento snad nejcharakterističtější rys, určující místo Heleny Šmahelové mezi ostatními našimi autory dětských knížek, přispívá k tomu, aby si čtenáři jejích románů a povídek z nich odnesli nejen bezprostřední důvěru v život, nýbrž ve stejné – ne-li větší míře – i uvědomění svých závazků k životu.
V. Nezkusil: Helena Šmahelová, ZM 1979, s. 82.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Bibliografická databáze ÚČL AV ČR
Heslo na Databázeknih.cz
Heslo ve Slovníku české literatury po roce 1945
Heslo na Wikipedie.cz
Životopis na Spisovatelé.cz
Životopis na stránkách Sdružení přátel Pardubického kraje

Autorka hesla: Petra Kožušníková (2012)
Aktualizace hesla: 22. 6. 2014 (pk)
Aktualizace bibliografie: 22. 6. 2014 (pk)