* 6. 6. 1978, Brno

Na Masarykově univerzitě v Brně vystudovala anglistiku a bohemistiku (2000–2005, diplomová práce na téma Motiv muže v ženské poezii posledních padesáti let). Dva roky učila na základní škole v Brně. V letech 2006–2013 žila v jihokorejském zen-buddhistickém klášteře jako mniška, po návratu pracovala jako pečovatelka. V roce 2014 zahájila doktorské studium v oboru Česká literatura na Filozofické fakultě Univerzitě Palackého v Olomouci. Své bádání zaměřuje na současné české básnířky, s čímž do značné míry koreluje i její projekt antologie českých básnířek 20. a 21. století.

Gabrišová své básně a prozaické texty publikovala v novinách a časopisech Britské listy (21. 3. 2007, dostupné zde), Dobrá adresa (2014, č. 6), Herberk (2014, č. 5), Host (2002, č. 8), Právo (7. 4. 2005, příl. Salon, dostupné též zde), Sedmá generace (2004, č. 5), Tvar (2014, č. 10, 2016, č. 7), Uni (2015, č. 1, dostupné zde), Weles (2005, č. 23, 2007, č. 30–31, 2013, č. 51–52, 2013, č. 53). V roce 2002 byla za svou poezii oceněna druhým místem v Literární soutěži Vladimíra Vokolka v kategorii B (19–24 let). Její básně se objevily ve Sborníku Literární ceny Vladimíra Vokolka (2002), v antologiích Netřesk (2002 – pod pseudonymem Václav Jebavý), Co si myslí andělíček (2004), Po městě, jež je mi souzeno (2007) a Nejlepší české básně 2014 (2014). Výbor básní ze sbírky Těžko říct představil pod názvem Lepší člověk rozhlasový pořad Svět poezie Českého rozhlasu Vltava (2013). Básnickou sbírku Dekubity (2002) vydala pod pseudonymem Vojtěch Štětka v edici Tvary literárního obtýdeníku Tvar. Do antologií poezie evropských básníků přeložila do angličtiny básně Petra Hrušky (Kosmas: Czechoslovak and Central European Journal, 2004; In our own words, 2005; New Euro- pean Poets, 2008).

Poezie Zuzany Gabrišové je charakteristická pesimistickým náhledem na skutečnost, intenzivním prožíváním přítomnosti, která se však jeví jako prázdná a nenaplněná, autenticky vykreslovanými obrazy pocitů smutku, bolesti, úzkosti a osamění, deziluze, nenaplněnou touhou po lásce a přátelství a celkově po porozumění, kterou znemožňuje především nemožnost dorozumění. Toto citlivé i drásavé prožívání se odehrává v šedivých a nevlídných městských kulisách. Básně jsou psané volným veršem bez velkých písmen s občasnou interpunkcí.

Gabrišová sice vydala svou první básnickou sbírku Dekubity (2002) pod pseudonymem Vojtěch Štětka, ale už v tomto debutu prezentovala základ poetiky, kterou dále rozvíjela a dotvářela ve sbírkách následujících. Do volného verše vkládá autentické obrazy ze současných kulis špinavého velkoměsta. Naléhavost sdělení podporuje i časté užití anafory. Básně jsou bez názvů, majuskulí a bez interpunkce, jen občas se objeví tečka na konci. Obrazy jsou drásavé, bolestné, plné otevřených a špatně zhojených ran: „pít z ran. // ne z bércáků / ze srdce vytéká ten nejhustší hnis“ (Dekubity, s. 27). Básnířčina imaginace užívá ostrých kontrastů, například otevřené erotičnosti vedle biblických motivů. Nekompromisní pohled uplatňuje lyrický subjekt vůči sobě i vůči svému okolí. Nezřídka se objevuje i cynické ladění básnické výpovědi: „čímpak ty dívky asi bijí že mají tak / špičaté trny“. V odkrývání tajených smutků a bolestných křiv, jde nekompromisně až na dřeň: „dno bolí, a více jen bez dna / řeka, bez spočinutí.“ Přesto z veršů vyvěrá i palčivá touha po něze, které se nedostává: „Kdybys do mě mohl vejít / jako se vchází / do svatého města…“ (Dekubity, s. 4, 15 a 25).

Ve sbírce O soli (2004), vydané už pod vlastním jménem, básnířčina poetika krystalizuje, ostré kontury obrazů jdou ruku v ruce s úsporností výrazu. Celá sbírka je rozdělena do tří oddílů – Similia similibus irridentur: Podobné podobnému se vysmívá, V očích a Tyčinky. Útržky příběhů bez názvů se opět odehrávají na pozadí nehostinného velkoměsta. Všednodennost je kreslena bez příkras, typická je silně temná a expresívní obraznost s důrazem na autenticitu zobrazovaného: „podívej kočička kočičko na / vem si salámek, dobrej kočičko poď / neboj, šlupičky poď, poď kočičko / na / ty hloupá pochcaná krávo ty senilní / hloupá vrásčitá krávo dyť ty se / ani sama neumyješ dyť se nevohneš dyť / tobě to ani nevadí tobě je to fuk úplně/“ (O soli, s. 47). Sůl v názvu sbírky může asociovat jak pláč, nářek, tak moč, puch, substanci, která nemilosrdně rozežírá až na kost: „chtěla bych ti zanechat pomyšlení, / bolest s přesně určeným koncem / na niž platí jen plné vědomí“ (O soli, s. 40). S tím souvisí i otevřenost, syrovost a sarkastické pointy básní, dokazující nemilosrdnost života, (ne)schopnost smíření s vědomím smrti. Básně jsou komponovány jednak jako asociativní proudění mysli, jednak na principu montáže. Niterná vyznání jsou dávána do kontrastu s netečností okolního světa.

Oproti tematické sevřenosti předchozí sbírky je Těžko říct (2013) symptomaticky – vzhledem k prodlevě, která mezi oběma sbírkami nastala – tematicky bohatší a lze ji též označit za sbírku bilančního či souhrnného charakteru. Podle několika datovaných oddílů sbírky anebo jednotlivých básní zabírá celé údobí od vydání sbírky O soli až po rok 2012. Toto časové rozpětí pak slouží ke komplexnímu pohledu na životní a duchovní cestu básnířčinu. Významným mezníkem pro rozdělení do oddílů zde hraje odjezd z České republiky po složení mnišských slibů a život v korejském klášteře v novém společenském statutu – mnišky. Leitmotivem propojující všechny oddíly (a pododdíly) se stala bílá volavka jako symbol něčeho krásného, prchavého, nedostižného, ohroženého, vybočujícího, ale i např. čistoty. Básně mají charakter miniatur, střípků, seskládaných fragmentů, které někdy připomínají deníkový zápis (o čemž svědčí i občasná datace), jindy jsou věnovány konkrétní osobě. Nejčastěji se uplatňuje metoda střihu a koláže. Opět bez názvů i interpunkce. Zachycené obrazy už nepůsobí tak brutálně, ale nic z nich nezmizelo na naléhavosti, možná ještě více zesílila: „Ještě jednou se, prosím tě, usměj. / bílá volavka vzlétla / z rudého pole“ (Těžko říct, s. 78). První oddíl zachycuje místa, situace a lidi doma, viz jeho název oddílu: ZŠ Líšeňská – LDN Bílovice – Těžko říct. A možná i jeden z klíčů k názvu sbírky:

„Zdeněk na všecky otázky odpovídá / těžko říct / a pak jde a vysvětlí Terezce hodiny / když moje hlava už slyšitelně / praská ve švech“ (Těžko říct, s. 22). Rozsáhlejší druhý oddíl Mniška – pokrývá období od sžívání se s životem v korejském klášteře až po návrat domů. Nejvýrazněji vystupuje do popředí deziluze z života v klášteře, kdy samota a jednopohlavní kolektiv nepřináší pocit vnitřního smíření či očištění. Tento oddíl je dále rozdělen na části Dopisy z Koreje, Lepší člověk a Rodina. A právě první oddíl básní (uveřejněný před knižním vydáním časopisecky – Weles 2013, č. 53), zaslán z kláštera „mai- lem přes zákaz používat počítač bez dovolení“ (Těžko říct, s. 37), působí nejnaléhavěji a nejpůsobivěji (mimo jiné protože bez diakritiky a formou jednostrofových lakonických sdělení): „holime hlavy – / zarputile ticho zen bez ozdob / zbytecna prsa pod objemnymi vestickami – / holky si navzajem nala- kuji nehty / my rikame / songbulhasipsijo / stan se Buddhou“ (Těžko říct, s. 42).

Gabrišová ve sbírce Ráno druhého dne (2015) navazuje tematickým zaměřením bezprostředně na sbírku předchozí. Existenciálně laděné básně jdou opět až na dřeň, lyrická mluvčí odhaluje svůj vnitřní svět a nekompromisně hodnotí sebe i své okolí. První oddíl, pojmenovaný jednoduše [Zpátky] podává svědectví o návratu po dlouhých sedmi letech z Koreje do rodného Brna a sleduje rozpačitá setkání s rodinnými příslušníky a známými, stejně jako vnitřní prožívání lyrické mluvčí. Na povrch znovu vyvěrají staré rány: „ve snech mě matka znovu bije / přikazuje mi spálit všechny šaty. […] má matka mě ve snech bije / ve dne se raduju / seč mi síly stačí“ (Ráno druhého dne, s. 24). V druhém oddíle [Hra] jako by se básnířka snažila pomocí slov uchopit sebe sama, ptá se na svět kolem sebe, zkouší si ho pro sebe slovy alespoň načrtnout, popsat, když už je mu tak těžko rozumět: „do které náruče se vrátíme až to bude / naposledy řekni mi / řekni mi“ (Ráno druhého dne, s. 29). Osobní výpověď jedné ženy se v dalším oddíle [Žena] rozšiřuje: Každá z básní načrtává epizodu ze života ženy v různých podobách – jako matky, dospělé ženy, dospívající dívky a mnoho dalších. Není to poezie opěvující ženu; lyrický subjekt se na ni dívá bez příkras, pronikavě: „je to jen část příběhu. / ve chvíli kdy dostáváš svou / první pusu / mají za sebou podvyživené / nezletilé kambodžské prostitutky / de- sítky zákazníků“ (Ráno druhého dne, s. 43). Stinné stránky mezilidských vztahů – partnerských a rodinných postihuje oddíl [Krutosti]. Závěrečný oddíl Kluk bez svalů jako jediný nemá název v závorce. Básně – prožité obrazy jako by jediné měly smysl s klukem bez svalů. Péče o druhého – nemohoucího – něžná péče, během které se nemusí myslet na nic jiného a dává smysl: „stydím se za rýmu / stydím se za bolení hlavy / před tebou, který ráno / nevstaneš z postele, ani / nenatáhneš prsty mým směrem“ (Ráno druhého dne, s. 72). Něžné obrazy dospělého nedospělého kluka jsou kladeny do kontrastu s realitou a vlastní drásající sebereflexi: „díváš se na zbytky sebe / a nemáš nutkavou potřebu sbírat“ (Ráno druhého dne, s. 77).

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Dekubity (BB 2002, pod pseud. Vojtěch Štětka, edice Tvary literárního obtýdeníku Tvar 2002, č. 19); O soli (BB 2004); Těžko říct (BB 2013); Ráno druhého dne (BB 2015, též jako e-book 2015).
Příspěvky v antologiích a sbornících: Netřesk (2002); Sborník Literární ceny Vladimíra Vokolka (2002); Co si myslí andělíček (2004); Po městě, jež je mi souzeno (2007, ed. P. Čermáček); Nejlepší české básně 2014 (2014, eds. P. Hruška – O. Stehlíková).
Uspořádala: Simonetta Buonaccini: Na chůdách snu. Výbor z díla (2016, též jako e-book 2016). Překlady: Kosmas: Czechoslovak and Central European Journal (2004, ed, C. Machann, básně P. Hrušky); In our own words (2005, ed. M. Weaver, básně P. Hrušky); New European Poets (2008, W. Miller – K. Prufer, básně P. Hrušky).
Odborné texty: „Tak blízko k světlu! Jaká smělost!“, in Aluze 2016, č. 1–2; Hadi mi vylízali uši, já slyším a zním…, in S. Buonaccini: Na chůdách snu. Výbor z díla (2016).

LITERATURA

Knižně: O. Stehlíková: Toto nové a to staré, in Nejlepší české básně 2014 (2014, eds. P. Hruška, O. Stehlíková).
Studie a články: M. Chocholatý: Na křižovatkách nejmladší ženské poezie, in Weles 2005, č. 22; P. Gejdoš: Památník představuje tvorbu básnířek, in Rovnost 12. 1. 2006; PČ: Výuka súter, zbývá ještě rok, in Týdeník Rozhlas 2013, č. 52; M. Děžinský – T. Gabriel – M. Fucimanová – I. Harák – B. Správcová: Magnesia Litera 2016: Které básnické sbírky byly ve hře?, in Tvar 2016, č. 7.
Recenze: O soli: J. Časnochová, Haló noviny 13. 1. 2005; A. Mikulášek, Obrys – Kmen 2005, č. 4; D. Kaprálová, Mladá fronta Dnes Brno 26. 8. 2005 (příl. Umění a kritika – brněnská scéna) 2005, Brno; P. Čermáček, Host 2005, č. 3 * Těžko říct: J. Řehák, Český rozhlas Vltava 25. 11. 2013; P. Bílek, Literární noviny 2013, č. 51/52; L. Kuhar Daňhelová, Host 2014, č. 1; A. Mikulášek, Haló noviny 29. 1. 2014 (příl. Obrys – Kmen, č. 5); D. Tureček, Tvar 2014, č. 8; Z. Volf, Host 2014, č. 2 * Ráno druhého dne: M. Fucima- nová, Tvar 2015, č. 16; D. Tureček, Tvar 2015, č. 16; M. Alexa, Host 2015, č. 10; A. Mikulášek, Haló noviny 13. 1. 2016 (příl. Literatura – Umění – Kultura).
Rozhovor: Z. Volf, Tvar 2016, č. 19.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Básnická prvotina Zuzany Gabrišové O soli (Větrné mlýny 2004) mne překvapila spojením zdravé ženské citlivosti s přesnou „nepřebásněnou“ strukturou obrazů a smyslem pro přiměřenou gradaci a pointu. Gabrišová má výborný pozorovací talent, vidí podstatné a dokáže to zachytit bez nánosu sen- timentu či naopak siláckého pozérství. Její básně nejsou nezaujatým zápisem, cítíme z nich zřejmou empatii, jsou však zcela prosty lítostivosti či jiné přepjatosti, kterou bychom mohli u mladé autorky snad očekávat. Gabrišové se daří vyjadřovat velmi vyhroceně a přitom se nepředvádí, navíc umí báseň velmi dobře vystavět. Zejména tam, kde se původně nesouvisející záznamy vzájemně prolnou a zare- zonují, nebo tam, kde je na minimálním prostoru vystavěn trefný, citlivý a přitom neúprosný portrét, přejíždí po zádech kradmý mráz. Jen několik básní ve sbírce lze označit jako mírně nejisté, nevyzrále přeexponované, například „bezdomoveckou litanii“ v závěru knihy. To však je u prvotiny pochopitelné a je to jen zanedbatelnou vadou na kráse jinak po všech stránkách (včetně ilustrací Renaty Lančové) velmi povedené knihy.

P. Čermáček: Šestero, in Host 2005, č. 3, s. 66–67.

Ale Zuzana Gabrišová, oddělená od nejdražších („ještě bych byla ženská, kdybys chtěl“), nadto v zcela jiném časoprostorovo-jazykovém pásmu, má zatím sebezáchovnou potřebu lyrické výpovědi. Ta, v souladu s tamní přírodou i spiritualitou, dává uzrát veršům jedinečné krásy: „volavka na rudém poli / kdo krvácí a kdo vzlétá / do křehkých kalíšků / v hrozně zapáchající bažině / bílá rozťala všechen smutek / jediným mávnutím křídel / jediným nadechnutím“. Pokud se však básnířka dostává do natolik kompenzační situace, že „nasraná na Koreu / na pravidla“ utíká „utonout“ na „punk-rockové koncerty“, začíná si až příliš věřit na holý, bezobrazný verš; opouštějíc i své obvyklé obranné mechanismy střihu a koláží. Sází patrně na čtenářovo soucítění, zejména u řady míst, jimiž jako by se k nám v něčem navracela problematika proletářské poezie: „stála naboso a prala si ponožky / v umyvadle / na veřejných záchodcích / v zimě — / místo 5 000 krw / jsem ji měla vzít za ruku / a jít ty ponožky s ní koupit.“ Z duchovního hlediska školy Kwan Um, odvozené od korejského jména bódhisattvy soucitu Kwan Seum Bosal („Ten, kdo vnímá pláč tohoto světa“), je to jistě v pořádku. Z hlediska domény poezie, zvláště u opakovaného (sútrového) čtení, jde však o značné riziko, že z podobných sdělení zbyde pouze informace.

Nicméně název sbírky je přesný. To neustálé kroužení mezi kýženou „takovostí“, zda s plnou pozorností „správně položila hrnek“, a stavy, v nichž „mysl skotačí“, takže „jsme jindy“ — zatímco sílí upomínka na svratecké dětství: „v Tišnově je z rozhledny / vidět / až na kraj / mého světa“ —, strhuje z nás pověstné slupky cibule a za pomoci citlivých linorytů Petra Čermáčka nutí k účasti.

Z. Volf: Kroužení volavky, in Host 2014, č. 2, s. 79.

Kdysi takřka jednostrunné ohledávání bolestných okrajů existence, skoro úporné soustředění se ke dnu situací, dostalo kompenzující pandán v motivech touhy, srozumění, ba i radosti. […] Ráno druhého dne přitom jistě není mélická sbírka idylické pohody. Verše stále vyrůstají z takřka beatnického protestu vůči nedostačivosti života, krachům a pastem komunikace, marnosti leckterého úsilí. Pomozme si jen jiným mottem, tentokráte z Jáchyma Topola: „Ba ne, to není možný, takhle se zřezat. Tohle je skutečnost a ňáká blbá.“ Lyrická mluvčí také „vábila […] smrt“, „krmila se odpadky ze dna kontejnerů před vašimi dveřmi“, ale vzápětí dozná, že „děti mi voní, uslintané a usoplené“ (vše s. 11). A hned jako druhá báseň, na s. 12, stojí děkovné verše podnícené Prahou, pointované nevyslovenou, ale zřejmě patrnou touhou po „setkáních, [po] pohybu ruky, který nedává ani neodnáší“. Neúkorné a nenáročivé souznění: to je motiv, který nejenže dominuje hned v následujících Návratech („dotýká se mě zlehounka / hledí mi do očí / vážná a veselá mláďata / nejblíž dvojčeti je postarší pán / nedávat a nebrat buďte jen poblíž / milý / nic nechybí tak samozřejmě / až mě jímá / až ve mně dýchá“, s. 13), ale probleskuje sbírkou velmi často. Metafora či přirovnání, dříve tak zřídkavé, právě v takových pasážích podmaňují – a otevírají nový pohled na básnická obdarování Zuzany Gabrišové. Čtěme jen počátek básně Podaná ruka: „držíš moji ve své dlani / a je to delší, / jako když se smlouvá o dům, jehož základy / ještě nebyly položeny“ (s. 16). Ke slovu tu náhle přijde i dříve pomíjená interpunkce, jako by verš nemusel být jen brutálně vykřiknut, ale mohl se stát splavně regulovaným řinutím. A to třeba i krajině lyrické, docela malebné povahy: „řekni mi kolik úsvitů / je ve slunci / kolik růžové krajky a citronových / prstů rozběhlých mezi stromy“ (s. 29). To všechno ale neznamená, že by zcela zmizela ostrost, ba provokativnost výrazu a zároveň nesmiřitelný postoj vůči všemu, co od nenáročivého souznění vzdaluje. […] Jsou užitečné, tyhle nové básně Zuzany G.; opravdové, a ve své nové různorodosti také mnohotvárně poetické.

Dalibor Tureček: Křižovatky, výhybky a nitky, in Tvar 2015, č. 16, s. 3.

Autorka hesla: Aneta Damborská (2016)