* 29. 3. 1930

Nejprve studovala Státní koedukační ústav učitel- ský v Kroměříži, studia pak dokončila na učitelském ústavu v Olomouci (1944–1948). V roce 1948 začala studovat na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci český jazyk a literaturu, výtvarnou výchovu a tělesnou výchovu. Po dvou letech (1950) studia přerušila a dokončila je dálkově na Vyšší pedagogické škole v Opavě (1954–1957). Poté učila na základních školách. Nejprve ve Velkých Heralticích, pak třináct let na Morávce (1953–1966), která se stala velkým inspiračním zdrojem její výtvarné i literární tvorby; od roku 1966 až do důchodu (1984) učila na základní škole v Olomouci-Hodolanech. Poté ještě pracovala několik let jako vychovatelka ve školní družině v místě svého posledního působiště. Žije v Olomouci.

První básně vyšly Miluši Březinové v periodickém tisku v roce 1989. Mezi lety 1990–1992 se intenzivně věnovala publicistice. Během 90. let si sama vydala básnické i prozaické knihy Jaro v listopadu, Na slovíčko, Pravdivé příběhy a Osudy. Sedm básní ze sbírky Na slovíčko zhudebnil v roce 2008 skladatel Karel Svozil.

Od svého působení a pobytu na Morávce (okr. Frýdek-Místek) se Březinová intenzivně věnuje výtvarné činnosti. Hlavní tematický okruh jejích olejů a temper tvoří hornatá beskydská krajina a především původní staré chalupy, v nichž tu horalé žili. Od roku 1961 se se svými krajinomalbami zúčastnila více než čtyřiceti kolektivních výstav (Chudobín, Litovel, Olomouc, Praha, Uherské Hradiště), od roku 1988 uspořádala také více než čtyřicet samostatných výstav (Karviná, Krásná, Olomouc, Pražmo, Raškovice, Vsetín). Putovní výstava beskydského cyklu pětapadesáti obrazů Zde žila skromnost a snášenlivost (reprodukce obrazů knižně 2006 pod stejným názvem) probíhala v letech 1994–1998 s celkem šesti zastaveními. Správcem této sbírky je Muzeum Beskyd ve Frýdku-Místku, v němž je také část obrazů vystavena; další část je umístěna na trvalé výstavě Obecního úřadu na Morávce, poslední část ve správní budově Lesy ČR, s. p. na Morávce. Je spoluzakladatelkou a členkou výtvarného sdružení Olomoučtí.

Ve svém básnickém debutu Jaro v listopadu (1991) Březinová tematizuje společenský převrat z konce roku 1989. Už samotný název díla signalizuje autorčin postoj k této události: jaro symbolizuje začátek nové etapy (dějin i osobního života). Okouzlení nově nabytou svobodou je tak velké, že příslib nejen nové, ale také lepší, pozitivnější a radostnější budoucnosti (jedna z básní nese dokonce název Zázrak?) se jeví jako samozřejmý a lehce proveditelný: „Uchopit pevně / otěže sebe / a rozjet se blaze / po zdánlivě / neschůdné dráze“ (Jaro v listopadu, s. 33). Několik básní je věnováno Václavu Havlovi, jehož si lyrická mluvčí velmi váží: „Váš pevný záměr, / Vaše znamení / bylo světlo ve tmě“ (tamtéž, s. 19). Narážky na dobu minulou se objevují minimálně, a pokud ano, tak v kontrastu k radosti a naději soudobých událostí: „Centrálně řízení / nasávals aróma / zploštělých dnů“ (tamtéž, s. 32); z básní plyne, že není potřeba ohlížet se příliš zpět, ale lepší je pohlížet více do budoucnosti, která nabízí široké pole působnosti.

Druhá autorčina básnická sbírka Na slovíčko (1993) směřuje k ohledávání základních hodnot, osobních, životních, etických. Svým názvem zve k dialogu dalšího, druhého člověka-čtenáře, aby s texty konfrontoval své vlastní názory. Básně jsou oproti prvotině lakoničtější, v každé z nich se lyrický subjekt snaží postihnout co nejméně slovy jednu z hodnot, které uznává. Sbírka je rozdělena do dvou oddílů: v Úvahách se vyslovuje k hodnotám zušlechťujícím každého člověka – pokora, řád, láska, naděje, pravda, harmonie ad. V těchto etických zásadách však nelze vidět moralizování; jsou druhému nabízeny, aby nad nimi mohl přemýšlet a vnést je do svého života, pokud chce. Druhý oddíl – Duševní rozkoše, jsou niternější výpovědí o autorčině emočním světě. Co pro ni znamená úsměv, láska, porozumění, které se odehrává vždy, „Kdy setká se / člověk s člověkem“ (Na slovíčko, s. 41). Všechny emoce jsou zakoušeny vždy, když je nablízku druhý člověk.

Své první dvě sbírky Březinová doplnila cyklem intimní lyriky a souborné vydání pojmenovala Člověk člověku (2007). Doplňující cyklus nese název Od srdce a v jednotlivých básních se lyrická mluvčí snaží postihnout různé podoby partnerské lásky – od prvotního zamilování, přes naděje a zklamání, pochyby, budování vztahu až po vyjádření pocitů ve vztahu dlouhodobějším. Soubor Člověk člověku obsahuje ještě lyrickou črtu Monolog – Vzpomínka z jeslí, v níž vyprávějící hlavní postava artikuluje zásadní prožitek z dětství: „Napít se pro život ze studny jistot znamená prožít své dětství vedle své matky“ (Člověk člověku, s. 101).

První prozaická práce Miluše Březinové Pravdivé příběhy (1994) mapuje v několika povídkách život autorčina dědečka – zemědělce Václava Hoška z Řehořova na Českomoravské vrchovině. V Úvodním slově představuje autorka hlavní postavu, vyjadřuje svůj vztah k praotci a odůvodňuje úmysl zaznamenat jeho životní osudy. Každá povídka zachycuje jednu událost ze života Václava Hoška. Vypravěč je buď er-formový a vševědoucí, nebo je jím některé z Hoškových dětí, které na událost z dětství vzpomíná. Pravdivé příběhy lze označit za autorčino vyznání pracovitému a silnému člověku, který na Vysočině prožil plný život a se ženou Kateřinou vychoval jedenáct dětí.

Partyzáni na Morávce ([1998]) jsou první z próz, v nichž se odráží osudy obyčejných lidí, do jejichž života vstoupila nečekaně moc zvenčí – v daném případě válka. Příběhy vyprávěné obyvateli Morávky se odehrávají na konci druhé světové války, kdy se v beskydských lesích pohybovali partyzáni. Za jejich ukrytí, ale i za poskytnutí stravy hrozila místním lidem od německých okupantů smrt. Jednotlivá vyprávění mají jeden společný rys – ti, kteří vyprávějí (v té době, dospívající, dospělí, ale i ještě děti), ačkoli byli vystaveni smrti tváří v tvář, přežili. Autorčin styl je ve všech směrech úsporný: názvy textů jedno- nebo dvouslovné (např. Deštivý večer, Prohlídky, Prozradil, Podání chleba), převyprávění pamětníků bez zbytečných stylizačních manýr, věcnější styl, a přece podané velmi sugestivně. Březinová ústní vyprávění upravuje jen do té míry, aby mu dala jednotný tvar a navodila tíživou atmosféru, v níž se protagonisté nacházeli: „Tichá lednová noc. Válka ještě neskončila. Bledé světlo měsíce, sní a mráz. Nerušený spánek. / Opravdu nerušený? Co chtějí teď ty stíny u horské chalupy? Čí pažby pušek tříští dveře? / Němci. Patnáct Němců. / Co se stalo? Pro koho jdou? / Strach, nevýslovný strach“ (Partyzáni na Morávce, s. 8).

Soubor krátkých próz a dvou divadelních her Osudy (1998) mapuje dobu po roce 1948, tedy padesátá léta a období socialistického realismu. Pozornost je opět soustředěna na obyčejného člověka, kterému do života zasáhly změny způsobené novým politickým režimem. První část sestávající z deseti samostatných povídek dala název celému dílu. Odkrývá příběhy lidí z beskydských hor, kteří se museli pokořit před režimem nebo k tomu byli násilně donuceni; v mnoha případech byli za nesouhlas s režimem označeni za nepřátele socialismu a perzekvováni. Převážná část textů se dotýká kolektivizace zemědělství. Lidé vyrostlí na horách byli s půdou pevně srostlí, její obhospodařování bylo jediným smyslem jejich života, existovala v nich „pevná vazba na rodné lány“ (Osudy, s. 7). Neustálý nátlak, pod kterým mnoho z nich podepsalo a vstoupilo do jednotného zemědělského družstva, podlomilo jejich zdraví, někdy vedlo dokonce až k předčasné smrti: „Dotěrná otázka kalila každý den. Vstoupit nebo nevstoupit do družstva“ (Osudy, s. 16)? Vedle kolektivizace zemědělství je dalším tématem i vyslýchání a mučení, kterým režim zastrašoval ty stále se vzpírající. Touha po svobodném jednání mohla přinést, alespoň v rámci možností, výsledek. Mladinké děvče nechtělo pracovat v JZD a díky strýci dostalo povolení pracovat v prádelně, kterou si samo vyhledalo. Tato malá vzpoura však vyžadovala velkou dávku odvahy. Autenticity dosahuje Březinová především užitím ich-formy: vyprávějí buď ti, kteří byli nějak postiženi, nebo přímý svědek z blízkého okolí. Popisované události – mnohdy kruté a bolestné, jsou podávány věcně, s odstupem, o to více z textu mrazí: „Jednoho dne přijelo před dílnu krejčího Housky nákladní auto. Vyskočili z něj dva muži, rázně vešli do dílny a bez jakýchkoli řečí začali vytahovat z regálů nakoupené zboží a naložili i stroje. Těžko může někdo pochopit, co v té chvíli prožili manželé Houskovi. Odvezli jim vše k práci a tím bylo jejich krejčovství zrušeno“ (Osudy, s. 22).

Další část Osudů tvoří dramata Kriminální případ a Kádrový posudek. V obou je hlavním tématem sta- tečnost spojená s touhou nevzdat se a nepokořit se. Kriminální případ je zasazen do vesnice v Beskydech. V jedné rodině najdou příslušníci policie (pravděpodobně na udání) schované náboženské knížky, které její členové šířili z Německa. Jednotlivé výstupy se zaměřují na vyslýchání obyvatel domu, které probíhá ve chvílích rabování policistů ve stavení. Kádrový posudek, který dal název druhému dramatu, pronásledoval jeho protagonistku Lucii celý dospělý život; aby dokončila práci, nezúčastnila se celorepublikové stávky: „Dělník: ,Jste přece stávkokaz! Komunisté nařídili, aby všichni pracující v celé republice 25. února ve 12.00 hodin zastavili práci.‘ / Lucie (překvapeně až nechápavě): ,Já jsem tady měla strašně důležitou práci‘“ (s. 45). Ačkoli byla neustále posílána z místa na místo, nikdy se nenechala zlomit a vždy si prosa- dila pracovní pozici své úrovně a vzdělání.

Soubor textů Moravané v nedávné minulosti (2004) završuje a též sumarizuje Březinové snažení o postih- nutí nejpalčivějších momentů v české historii 20. století očima obyčejného člověka. Přináší tak originál- ní konvolut textů zapsané orální historie, textů memoárového charakteru, výňatků z osobního deníku a také beletrie (poezie, prózy i dramatu). Texty vycházející ze svědeckých výpovědí nebo z autopsie ne- chává autorka buď bez autorského zásahu (pouze s průvodním slovem o vypravěči), nebo vyslechnuté příběhy přetváří do uměleckého tvaru. Kniha obsahuje již dříve vydaná díla (zde pod názvem Pravdivé příběhy z Vysočiny, Partyzáni na Morávce, Osudy včetně obou dramat a také několik básní z básnického debutu Jaro v listopadu) a přináší nové příběhy vztahující se k dalším historickým zvratům Českoslo- venska. Texty jsou řazeny do kapitol chronologicky podle doby děje, a to od přelomu 19. a 20. století do listopadových událostí. Jednotlivé kapitoly jsou vždy uvozeny krátkým prologem, explikujícím složení následujícího bloku. Vzpomínky na dobu a poměry, jak se žilo před lety přináší texty Příběhy ze staré školy, Řád pro školu a rodinu, Uviděli jsme Masaryka, T. G. Masaryk dětem, Vzpomínka na školu, Konec obchodů, obchůdků, krámků, řemesel… a Vzpomínky a zážitky. Z autopsie vzešel Deníkový zápis (z doby druhé světové války psaný v Olomouci Chválkovicích). Autorka si již v raném věku psala deník a ze záznamů vybrala ty z let 1943 až 1945, v nichž popisuje coby třináctileté až patnáctileté děvče své pocity z atmosféry válečné doby. V zápiscích reflektuje jak náladu doma, tak ve škole a vůbec v ulicích Olomouce:

„Včera a dnes jsem se byla postavit ve městě na punčochy. Včera se mi podařilo dostat, ale dnes ne. To mají vždy jen pět párů a to je hned pryč. Zase řádí kontrola na slípky. Máme sedm slípek, ale nahlášené jen dvě. Proto ty starosti“ (Moravané v nedávné minulosti, s. 89). Další svědectví dospívajícíma očima přináší Deníkový záznam 16leté studentky v Olomouci, jenž se vztahuje ke dnům kolem 21. srpna 1968. Dívka v něm líčí změny, které se dějí v její bezprostřední blízkosti (domov, škola, město) a zaznamenává také informace z médií – novin, rozhlasu a televize. I když je věkově teprve na prahu dospělosti, snaží se sbíráním informací z různých zdrojů pochopit nastalou situaci a udělat si na ni vlastní názor. Autentičnost a sugestivnost psaného slova je docílena častým používáním verzálek, vykřičníků, výčtů, členěním na krátké odstavce. Poslední část tzv. malých dějin v podání Miluše Březinové tvoří výběr reprodukcí obrazů z autorčina výtvarného cyklu Zde žila skromnost a snášenlivost, zpodobňující tradiční beskydské chalupy.

Dlouholeté snažení Březinové o tvůrčí spojení výtvarného projevu s psaným slovem vyvrcholilo v publikaci nazvaná Zde žila skromnost a snášenlivost (2006) s podtitulem Beskydské střípky. První kapitolu tvoří již několikrát zmíněný soubor padesáti pěti olejomaleb Miluše Březinové, k nimž přičinil komentář Ladislav Javůrka. V druhé kapitole – Zápisky z malování se Březinová představuje jako bystrá pozorovatelka, která měla rituál malování v krajině spojený také s cestami na dotyčná místa. Tato putování absolvovala společně s manželem: „na motorce značky Simpson a pěšky s krosnou na zádech“ (Zde žila skromnost a snášenlivost, s. 67). Podstatou těchto jejích zápisků jsou buď setkání s majiteli malovaných stavení, popis krajiny v dané roční době, případně nečekané události z cest. Vznikl tak pandán k uveřejněným reprodukcím obrazů, přibližující způsob autorčiny výtvarné tvorby. Literárně i etnografiky hodnotné jsou texty kratšího rozsahu v kapitole O lidech v Beskydech na Morávce. Autorka v nich zobrazila epizody ze života některých svérázných obyvatel Morávky, v jejichž přímé řeči zachovala tradiční dialekt. Poslední čtvrtá kapitola Naučení z čítanky Karla Hradeckého z roku 1880 dotváří obraz obyvatel Beskyd tak, jak je autorka vnímala. Výběrem několika výchovných zásad se pokusila postihnout povahu místních lidí, kteří – ač velmi pravděpodobně bez znalosti uvedené čítankové četby – praktikovali ona životní ponaučení v běžném životním koloběhu.

V dílech určených dětskému čtenáři Březinová dbá jednak na propojení složky slovesné a výtvarné (každá pohádka, respektive povídka má vymezeno místo na vlastní čtenářovu ilustraci), jednak na jeho didaktický a morální zřetel (konkrétně v oddíle Vzpomínky na lidi z knižního souboru Bejváva- lo, bejvávalo… je za každou povídkou uvedeno poučení). V Pohádkách pro naše děti (2009) využívá autorka postupů a postav (baba Jaga, černokněžník, princezna) z pohádek kouzelných anebo včleňuje klasické pohádkové postavy a kouzelný svět vůbec do světa skutečného. Cyklus Bejvávalo, bejvávalo… (2010) je jakýmsi pokračováním próz Březinové pro dospělé (konkrétně cyklu Pravdivé příběhy). Jeho podtitul zní Vzpomínky babičky Marinky na maminku Kateřinu, tatínka Václava Hoška a na domácí zvířátka. Stejně jako prózy pro dospělé je pojat jako soubor vzpomínkových próz, tentokrát autorčiny maminky. Tvoří je části Vzpomínky na domácí zvířátka a Vzpomínky na lidi; druhá část je výběrem z Pravdivých příběhů, v nichž hlavní postavou je některý ze sourozenců Hoškových.

Miluše Březinová se věnuje také tvorbě didaktických pomůcek pro děti předškolního, mladšího i staršího školního věku. Vytvořila několik tematických sad vzdělávacích kostek, které lze uplatnit v hodinách hudební, výtvarné či pracovní výchovy, stejně jako v hodinách českého jazyka a literatury, anglického či německého jazyka. Děti si mohou hrací kostku jednak sami vyrobit, jednak s ní posléze dle návodu pracovat – buď sami, nebo pod vedením pedagoga; návod na zhotovení didaktické kostky a možnosti jejího uplatnění obsahuje metodická příručka KOSTKY. Soubor didaktických her pro děti ([2008]). Nejpropracovanějším souborem jsou Lidové písně, které zahrnují devadesát šest českých národních písniček na šestnácti dřevěných kostkách. Spolu se sadou Přísloví – dobrá rada nad zlato! pomáhají uchovávat v lidské paměti lidovou slovesnost. Další sady napomáhají rozvoji cizích jazyků (Škola hrou: angličtina a Škola hrou: němčina) a historie (Osobnosti – myšlenky z dávné minulosti a Čeští panovníci a prezidenti). Didaktické kostky podporují rozvoj jemné motoriky, jazykových dovedností, paměti, technickou zdat- nost (jedna sada byla zpracována do počítačového programu Lidové písně v obrázcích a kostkách, 2008), pohybovou aktivitu, mezipředmětové vztahy a v neposlední řadě mohou být pro děti určitým způsobem relaxace. Všechny olejomalby, které texty na kostkách doprovázejí, jsou také dílem Březinové; výběr lidových písní provedl Lumír Březina.

BIBLIOGRAFIE
Beletrie: Jaro v listopadu (BB 1991); Na slovíčko (BB 1993); Pravdivé příběhy (PP 1994); Osudy (PP + DD 1998, též ilustrace); Partyzáni na Morávce (PP [1998], též ilustrace); Moravané v nedávné minulosti (BB + PP + DD + memoáry 2004, též výtvarný doprovod – reprodukce maleb – autorky); Zde žila skromnost a snášenlivost (obrazová publikace + PP/memoáry 2006); Člověk člověku (BB + P 2007); Pohádky pro naše děti (pohádky pro děti 2009); Bejvávalo, bejvávalo… (PP pro děti 2010).
Příspěvky v antologiích:
Verše z ((2²)² + 2²) ateliérů (2010, ed. B. Kolář).
Didaktické publikace: Omalovaná kostka písničková (1998); KOSTKY. Soubor didaktických her pro děti (metodická příručka [2008]); Malované písničky – KOSTKY (2008).
Multimediální nosiče: Lidové písně v obrázcích a kostkách (počítačová hra na CD 2008, vytvořil J. Tlustý).
Ostatní: PF ‘95 (pohlednice 1994); Beskydské chalupy (kalendář 1996).

LITERATURA
Knižně: F. Všetička: Na slovíčko, in týž: Olomouc literární (2002); F. Všetička: Slovo o autorce, in
M. Březinová: Moravané v nedávné minulosti (2004).
Články: (jim): Kostkový zpěvník všem školám, vysnila si žena, in Mladá fronta Dnes 23. 3. 2011, příl. Olomoucký Dnes; P. Opletalová: Nastříhat, poskládat, nalepit a vzdělávací kostka je na světě, in Olomouc- ký deník 5. 4. 2011.
Recenze: Moravané v nedávné minulosti: R. Václavík, Mladá fronta Dnes 24. 2. 2005, příl. Střední Morava Dnes * Člověk člověku: B. Kolář, [online] Olomouc.cz 10. 5. 2007, dostupné zde.
Medailony a k životním jubileím: Setkání s literaturou, Český rozhlas Olomouc 1997; M. Feltlová, Křížem krajem, Český rozhlas Ostrava 12. 11. 2007; H. Ševčíková, Týnecké listy březen 2015.

UKÁZKA Z OHLASŮ

Svazeček poezie [Člověk člověku, pozn. AD] je možno vnímat jako rekapitulaci autorčiny básnické tvorby. Má především shrnující hodnotu, což s ohledem na věk autorky není bez významu. Pozorný čtenář si uvědomí, že v útlém svazečku je přítomno především nabádavé společenské poselství, v závěrečné části pak etickomorální apely. […] Volání po komunikaci, po porozumění, po vztazích je velmi frekventovaným motivem v tvorbě Miluše Březinové. V tom směru bude navzdory společenským proměnám nadčasová.

B. Kolář: Poezie Miluše Březinové, [online] Olomouc.cz 10. 5. 2007, dostupné zde.

Autorka hesla: Aneta Damborská (2015)