* 27. 11. 1934, Cheb
Narodila se v Chebu jako Motlová, ale už v roce 1939 se s rodiči přestěhovala do otcova rodné- ho Prostějova. Po maturitě na Gymnáziu Jiřího Wolkera v Prostějově (1953) jí z politických důvodů nebylo dovoleno dále studovat; pracovala nejprve jako pomocná síla v průmyslu a poté učila na učilišti v Prostějově český jazyk a tělesnou výchovu. Studia na vysoké škole absolvovala při zaměstnání. Vystudovala učitelství českého jazyka a ruského jazyka na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci (1962); poté učila na školách na Prostějovsku (Olšany, Prostějov, Přemyslovice) český jazyk a literaturu a výtvarnou výchovu. V roce 1984 získala doktorát z filozofie (PhDr.) rovněž na Filozofické fakultě Univerzity Palackého. V letech 1985–2000 působila externě jako pedagog na Katedře české- ho jazyka a literatury Pedagogické fakulty Univerzity Palackého. V roce 1993 založila při Regionálním osvětovém středisku (ROSA) pro prostějovskou mládež Klub tvůrčího psaní Violka, jehož každoročním výstupem je almanach s beletristickými texty jeho členů. Na školách v prostějovském regionu vedla pro žáky besedy s protidrogovou problematikou, dále přednášky pro učitele (Pedagogická čtení) a také řadu besed s osobnostmi z kulturní a politické sféry. Před rokem 1989 nemohla svou vlastní tvorbu knižně publikovat. V roce 2007 jí byla udělena Cena města Prostějova za autorskou a publikační činnost a za spolupráci se zdravotně postiženými dětmi. Od roku 1997 je členkou Obce spisovatelů.
Poezii, ukázky z próz pro děti a publicistické texty (především úvahy a eseje) publikovala v Alternativě Nova, bulletinu Obce spisovatelů Dokořán, Kulturních zprávách (Prostějov), Prostějovském deníku, Prostějovském večerníku, Radničních listech (Prostějov), Štafetě (Prostějov), Učitelských novinách, Vlastivěd- ných listech (Boskovice), Zpravodaji Wolkrova Prostějova. Český rozhlas Olomouc vysílal v roce 1999 pásmo veršů ze sbírky Balancuj dál, akrobate… v interpretaci olomouckých herců. V roce 2000 odvysílal též ukázku ze sbírky Babiččiny pohádky. V roce 2003 realizoval režisér Michal Bureš pro Český rozhlas Olomouc knihu Dostálové Malá víla. Přepis do podoby pohádkového seriálu pod stejným názvem pořídil Jan Sulovský. Úspěšně se účastnila řady literárních soutěží, včetně mezinárodních. Na poli výtvarného umění získala za pedagogické vedení první cenu na Světová dětské přehlídce umění u příležitosti Letních olympijských her v Soulu v roce 1988. Sbírky básní Balancuj dál, akrobate… a Naděje, mé slunce si autorka také sama ilustrovala. U příležitosti stého výročí otevření prostějovské radnice vyšla samostatně oslavná báseň Moje město (2014). Pohádky Jak Kašpárek napálil babu Čaraburdu a Kouzelná studánka ze sbírky Kouzelné a moderní pohádky pro zvědavé děti převedla do televizní podoby TV Noe (obě prem. 2010). Své díla podepisuje Marie Marcella (poezie) nebo Marcella Dostálová (próza a částečně poezie).
Básnická tvorba Marcelly Dostálové je vystavěna na několika konstantách. Je to především láska – k životu, k rodičům, k partnerovi, k dětem a také naděje, která je s člověkem přítomna v každé chvíli života, i té nejtěžší. Téma lásky je navíc úzce spojeno s dalšími hodnotami, které básnířka vyzdvihuje a uznává – sounáležitost, empatie a schopnost odpustit. Autorka píše volným veršem a zvláště pro první dvě básnické sbírky jsou charakteristické rozsáhlejší útvary (skladby, cykly). První sbírka básní – Studánko, má lásko (1995), přináší básnickou skladbu, které je rozdělena do tří částí: Neklesej před krví…, Varhany nebes mají vypouklé oči a Tvůj popel zpíval by jak pták. Scelujícím prvkem skladby je refrén z jejího názvu „Studánko, má lásko“, jenž má podobu jakého si vzývání, zaříkávání. Ostatně motivy a metaforami z přírodní říše je skladba prostoupena a odkazuje mimo jiné na sepětí člověka s přírodou. Z témat dominují sbírce úcta k nedotčené přírodě, vzpomínky na dětství a rodiče a v posledním oddíle pak deziluze nad společenským vývojem po pádu železné opony. Motiv studánky tu symbolizuje čistotu, naději, lidské usilování v dobro a také hloubku citů. Hojně jsou zastoupeny také motivy ohně (síla vedoucí k rozvratu, ale také překonání tmy) a krve (vášeň a dravost života, životní změna, ale i varovný signál). Oproti prvotině má druhá básnická sbírka Balancuj dál, akrobate… (1996) volnější kompozici. Soubor tvoří básnické skladby Balancuj dál, akrobate a Na Kosíři (Socha Maria) a oddíl Básně, čítající pět básní. Zahrnuje texty širokého časového rozpětí (první oddíl z roku 1986, druhý z roku 1991, jednotlivé básně byly napsány mezi lety 1991–1996). První skladba je postavena na střídání lyrických mluvčích – ženského a mužského hlasu. Podstatou jejich lyrických partů je bilancování času, který spolu strávili jako životní partneři. Soužití muže a ženy je zde přirovnáváno k akrobatu balancujícímu vysoko nad zemí, který se však nevzdává: „Světlo / šíp měsíce / hraje s námi posedlou hru / stoupáme / klesáme / padáme vzhůru / navždy spojeni / navždy od sebe / navždy v kruhu / na- vždy prokleti / navždy sledováni / navždy zapomenuti / navždy proměněni“ (Balancuj dál, akrobate…, s. 27). Tematizace manželského svazku je doprovázena tématem mateřství. V druhé básnické skladbě se odráží láska přírodě a úcta k jejím hodnotám, zprostředkovaným moravským venkovem. Poslední oddíl – Básně – zahrnuje příležitostné básně, nejčastěji inspirované dětmi ve škole. Převážně bilančního rázu je sbírka básní Naděje, mé slunce (2001), která obsahuje oddíly Básně (z let 2000–2001), Jít za světlem (z roku 1993), mezi které je vložena básnířčina prvotina Studánko, má lásko z roku 1995. Soubor je uvozen citátem z W. Shakespeara, v němž je život přirovnáván ke snu, vzhledem k tomu, jak je krátký v porovnání s vesmírnou věčností. Básně prvního oddílu knihy mají vzpomínkový a bilanční charakter, opakují se v nich motivy lásky k životu a rodině, naděje, díků za život a jeho dary, odpuštění, ale také obavy o osudy budoucích generací. Snaha pomáhat druhým dominuje autorčinu životu a prolíná i jejími verši. Všeprostupujícím motivem se básním stalo slunce. Přináší světlo, naději, víru v lepší a radostnější budoucnost, zrod něčeho nového. Symptomaticky se pak jmenují básně odkazující k antickým ideálům – Hélios a Fénix. Třetí oddíl Jít za světlem… nese podtitul Meditace o pravdě a lásce. Obsahuje čtyřicet devět číslovaných básní v próze, málokdy pojmenovaných. V chronologickém sledu (ale bez přesné datace) autorka bilancuje svůj život. Zamýšlí se nad radostmi a strastmi, které ji za totalitního režimu potkaly a nakonec dochází smíření. Umění odpustit a vyhledat i na stinných stránkách života pozitiva je spisovatelce vlastní, stejně jako životní touha po pravdě a lásce, kterou se rozhodla šířit. Všechny básně v próze příznačně prostupuje leitmotiv moře, symbol svobody, nespoutanosti, po které spisovatelka celý život toužila.
Vedle poezie je druhou stěžejní oblastí tvorby Dostálové literatura pro děti a mládež. Píše autorské pohádky a prózy s dětským hrdinou, v nichž hraje často důležitou roli kouzelný motiv. Pro všechna díla Marcely Dostálové určená dětskému čtenáři je typických několik rysů. Především je to vševědoucí er-formový vypravěč, který dává svou přítomnost najevo oslovováním čtenáře, řečnickými otázkami (cílenými ke čtenáři) a náznaky dalšího vývoje. Dále je to důraz na didaktickou složku textu: svět je rozdělen na dobro a zlo; zlo je vždy potrestáno. Záporná postava však může dojít poznání jejího špatného jednání a nápravy. Typizací postav Dostálová i prózy s dětským hrdinou přibližuje žánru (folklorní) pohádky, což umocňuje také aplikace pohádkových tematických prvků – nadpřirozené bytosti, antropomorfizované zvířata a věci i kouzla, napomáhající kladným hrdinům ve složitých situacích.
Dostálová píše i autorské pohádky iluzivně folklorního typu autorské pohádky, konkrétně imaginativní větve. Mají poetické naladění, často i snovou atmosféru. Viditelnou inspirací jsou zde novodobí pohádkáři H. Ch. Andersen a O. Wilde. U Dostálové se nejčastěji vyskytují pohádky novelistického typu, v nichž princ/chudý mládenec musí z kletby zachránit chudou dívku/princeznu, kterou si pak vezme za ženu. Druhý pól tvoří moderní pohádky, odpoetizované, odehrávající se v současnosti; hrdiny bývají děti, které si z prožitého dobrodružství berou ponaučení. Ale i v těchto pohádkách vystupují nadpřirozené bytosti nebo se dějí nadpřirozené jevy (mohou být přítomny pouze ve snu hrdinů).
V souboru Babiččiny pohádky (1997) jsou propojeny jednotlivé texty postavou babičky, která každý večer vypráví pohádku svému vnukovi; tato situace je navozena situaci v prologu knihy. Připomenutí důvěrného aktu vyprávění mezi dvěma blízkými osobami se navrací přibližně v polovině sbírky v pohádce Strom. V ní jsou babička a vnuk přímo hlavními postavami, jejichž věrohodnost je posílena konkrétními reálnými kulisami (kraj Záhoří, kopec Kosíř). Vnuk Lukáš zažije během obětavé pomoci nemocné babičce kouzelné dobrodružství. A už v úvodu je představeno základní poslání pohádek: ukázat „jak se dobro potkává se zlem a jak na konci té cesty zvítězí vždy pravda a láska“ (Babiččiny pohádky, s. 7). Pravda a láska jsou pro autorku hodnotami v životě nejvýše postavenými. Téměř všechny pohádky Babiččiných pohádek lze zařadit k iluzivně folklornímu typu. Zasazeny jsou do pohádkového historického bezčasí, na zámek, hrad či venkov a les. Nejčastěji do krajiny středoevropského rázu, jedna i do exotických krajin (Král moře – hrad uprostřed ostrova v moři). Současný rámec je naznačen v příbězích inspirovaných H. Ch. Andersenem (Děda a jeho vnuk upomíná na Děvčátko se sirkami, Majdalenka důstojník zase na Cínového vojáčka); tradici českých pohádkářů (J. Š. Kubín ad.) připomíná pohádka Hladolet. Zvířecí typ pohádky reprezentuje pouze Žabí ples, v němž vystupují antropomorfi vané zvířata. Hlavním tématem každé pohádky je vždy nějaká lidská vlastnost či emoce (hněv, moc, šlechetnost, oddanost, láska, důvěřivost, lakota, marnivost, odvaha, pýcha, pomlouvačnost ad.). Hrdina nesoucí kladné vlastnosti dojde díky své dobrotě v životě štěstí; záporný hrdina je potrestán, a pokud se poučí ze svých chyb, může mu být odpuštěno. Fantazijní svět Babiččiných pohádek je obydlen nadpřirozenými postavami z klasických lidových pohádek (vodník, jeskyňky, čarodějnice), ale i novými vytvořenými na základě tradičních (bahenní bytosti divousové, antropomorfizovaná duše stromu, víly rákosničky). Z tradice vychází i proměna lidské bytosti ve zvíře a naopak (dcera knížete se kvůli panovníkově troufalosti mění v bílou laň, havran toužící stát se člověkem). Soubor Kouzelné a moderní pohádky pro zvědavé děti (2012) nabízí jak pohádky iluzivně folklorní, tak pohádky moderní téměř ve stejném poměru. Autorka v nich opět uplatnila stejný princip výstavby vyprávění, jehož cílem je ponaučení z chyb a vyzdvihnutí pozitivních lidských vlastností. Uplatnění dětí jako hlavních postav moderních pohádek a tedy i jako hybatelů děje, případně jako pomocníků těchto hybatelů, zatraktivňuje jejich primární didaktickou funkci. O tradiční téma souboje dobra a zla se opírá i novelistická pohádka iluzivně folklorního charakteru Mahulena (2003). Pojmenováním hlavní postavy může odkazovat lidovým pohádkám bratří Grimmů (princezna ze Zlaté střechy v pohádce Věrný Jan, s níž je propojena pohádka Mahulena, krásná panna ve sbírce slovenských pohádek Boženy Němcové), nebo na pohádkovou variaci Julia Zeyera Radúz a Mahulena. Příběh plný kouzel staví na klasické zápletce: prince se zamiluje do chudé, ale krásné tanečnice Mahuleny z rodu potulných kejklířů. Královský otec zamilovanému páru v lásce nebrání, ale trůn si chce pro sebe ukořistit králův závistiví a hamižný ministr. V paktu s Ježibabou usiluje ovládnout celé království a usmrtit nejen krále, ale i následníka trůnu se snoubenkou. Dvojici milenců však pomohou věrní sluhové – dvorní šašek a princova chůva. Zlo je včas po právu potrestáno a zajatá Mahulena vysvobozena. Mladým milencům už nic nebrání na cestě za životním štěstím; přesně jak předpověděla Mahulena babička-vědma: „Jedině láska, láska mocná jak sluneční svit, nezlomná jak skála v tomto lese, bude-li silná a věrná, stane se tvým [Mahuleniným] strážným andělem“ (Mahulena s. 55). Malá víla anebo Cesta za pohádkou (2001) je z těch textů, ve kterých se prolíná autorská pohádka moderní s prózou s dětským hrdinou. Hrdinové – sourozenci Libor a Karolinka, pochází ze současnosti. Realita je pro ně místem, kde na ně rodiče nemají vůbec čas (vlastní a vedou obchod) a oni jsou necháni napospas celý den velkému světu, kterému ještě zcela nerozumí. Jejich pohádkové dobrodružství začíná, když se cítí zase opuštěni a rodiče si jich nevšímají. Večerní procházka se promění ve výlet v loďce po rybníku. Z květu leknínu vystoupí před sourozence malinká mořská vodní žínka, Malá víla. Zatoulala se, a když jí sourozenci nabídnou pomoc, ona se jim za to odvděčí kouzelnou a poučnou cestou pohádkovou říší. Text je rozdělený do čtrnácti číslovaných a pojmenovaných kapitol. Každá kapitola od kapitoly páté (Nepřátelé) je koncipována jako výlet do jedné pohádky, příběhu, v němž je dětem názorně ukázáno, co může způsobit zlo a jak je vždy potrestáno. Někdy děti jen přihlížejí nějaké epizodě, jindy musí sami přiložit ruku k dílu, aby dobro zvítězilo. Takto projdou postupně celý pohádkový ostrov s vlastními přírodními zákony. Jejich průvodkyně Malá víla jim tímto putováním chtěla předat ponaučení, že „bez lásky k věcem a k člověku nic dobrého nevzejde“ (Mahulena, s. 18). V pohádkovém světě žijí jak lidské bytosti, antropomorfizovaná zvířata i abstrakce (Náhoda), tak bytosti zcela nadpřirozené (víly, netvoři s lidskou hlavou a netopýřími křídly, čarodějnice, Bazilišek). Obdobně jako Malá víla je rozvržen i další próza pro děti Tony a jeho kouzelná bota (2006). Realistický příběh odehrávající se v současnosti na sídlišti smyšleného maloměsta je protkán kouzelnými motivy, jež určují základní kostru příběhu. V nemoc- nici nalezeného novorozeněte se ujme dáma středního věku, která už v životě nenachází žádný smysl. Manžel jí před lety zemřel, obě dospělé děti s matkou nekomunikují. Malý Tony (jméno koresponduje s jeho nalezením v den, kdy má svátek Antonín, a s křížkem svatého Antonína, který má kolem krku) získá v paní Procházkové obětavou matku a ona zase smysl života. Ochranitelskou ruku nad chlapcem převezmou antropomorfizovaní vítr, okno a záclona, kteří sledují jeho osud od odhození v nemocniční čekárně. Hlavní zápletka příběhu se pak odvíjí od Tonyho setkání s kouzelnou botou – Žluťaskou, která mluví lidskou řečí a umí kouzlit. Dobrodružství s botou se odehrávají v době, kdy už je Tonymu dvanáct let, žije spokojeně s mámou na sídlišti Kolotoč a má kolem sebe partu kamarádů, která drží při sobě v dobrém i ve zlém. Próza je rozdělena do dvanácti kapitol číslovaných a pojmenovaných kapitol. Na netypickém soužití matky a syna je demonstrováno hlavní poslání textu – láska a úcta k bližnímu, pevné rodinné vazby. Soudržnost Tonyho party dále rozvíjí téma přátelství, které nerozdělí žádné neshody. V autorčině próze pro děti Jakub a copatá Miki (2015) se propojuje realistický příběh plný dětských dobrodružství s pohádkovými motivy. Jakub, stejně jako hrdina předchozí prózy Tony, má už jen mámu; a když musí na operaci, pošle ho na celé prázdniny za staromódní tetou Rozálií do Stříbrostužek. Počáteční ostych mezi tetou a synovcem se za dva měsíce změní v přátelství. Jakub ukáže tetě, že je schopný učeň v jejím krámě s galanterií, získá nové a pevné přátelství s místní stejně starou dívkou „copatou“ Miki, odhalí dávná tajemství, pomůže handicapované dívce. Jeho statečnost odmění dokonce sám starosta, a to udělením rytířského řádu. Místo nudných prázdnin zažije dny plné dobrodružství. Přitažlivost příběhu dodávají i kouzelné motivy, které do Jakubova pobytu u tety zasáhnou – čarodějnice a její poklad, oživlá marcipánová figurka, vajíčka plnící přání ad.
BIBLIOGRAFIE
Beletrie: Studánko, má lásko (BB 1995, pod jm. Marie Marcella); Balancuj dál, akrobate… (BB 1996, pod jm. Marie Marcella); Babiččiny pohádky (1997, 2. upr. vyd. 2005); Naděje, mé slunce (BB 2001); Malá víla aneb Cesta za pohádkou (P pro děti 2001); Mahulena (pohádkový příběh) (2003); Tony a jeho kouzelná bota (P pro děti 2006); Kouzelné a moderní pohádky pro zvědavé děti (2012); Jakub a copatá Miki (pohádka s dobrodružnými příběhy) (P pro děti 2015).
Příspěvky v antologiích: Hlasy se dotýkat (1969); Konec českého tisku (2. přeprac. vyd. 2002, ed. B. Čelovský); Vzplanuté deště (2006, ed. M. Vejlupek), [online] dostupné zde.
Ostatní publikace: Možnosti estetické výchovy v předmětech, kterým vyučuji (příručka 1959, pod jm. Marie Marcella); Violka: Klub tvůrčího psaní autorů Olomoucka a Prostějovska (příručka 2009).
Uspořádala: Almanach poetického a výtvarného klubu středoškolské mládeže Violka (1996); Almanach poetického a výtvarného klubu Violka. Literární soutěž (1997); Almanach školy tvůrčího psaní poetického klubu Violka (2001); Pěstuj lásku. Sborník literárních textů členů klubu tvůrčího psaní Violka v Prostějově (2003, s A. Gregušovou); Vánoční sborník členů Klubu tvůrčího psaní Violka v Prostějově (2003); Almanach klubu tvůrčího psaní (2004); Almanach klubu tvůrčího psaní (2007); VIOLKA – Klub tvůrčího psaní (2009); VIOLKA – Klub tvůrčího psaní (2010); VIOLKA – Klub tvůrčího psaní autorů Olomoucka a Prostějovska (2010); VIOLKA. 20. výročí 1993–2013, Klub tvůrčího psaní autorů Olomoucka a Prostějovska (2013).
Články (výběr): Transformace hudebního prvku v literární dílo, in Učitelské noviny 22. 10. 1981; Zamyšlení, in Prostějovský večerník 20. 9. 1999; Zamyšlení, in Prostějovský večerník 10. 1. 2000; Pohlazení, in Prostějovský večerník 6. 3. 2000; O Jiřím Wolkrovi trochu jinak, in Wolkrovy Prostějowiny 2003; Úspěšné vystoupení členů Klubu tvůrčího psaní Violka, in Prostějovský večerník 28. 6. 2004; Svět opustil básník a dobrý člověk Jaroslav Střelák, in Prostějovský večerník 29. 11. 2010 (s V. Čermákovou); Violka – Klub tvůrčího psaní autorů Prostějovska a Olomoucka slaví 20 let, in Radniční listy 2013, č. 11.
LITERATURA
Knižně: Š. Vlašín: Doslov, in Marie Marcella: Studánko, má lásko (1995); J. Suchý: Básnířka svébytného oslovení, in Marie Marcella: Balancuj dál, akrobate… (1996); B. Eliáš – J. Žáček: Poezie lásky, lásky zdravé a čisté, in Marie Marcella: Balancuj dál, akrobate… (1996); V. Kolář: Prostějov literární, in Kol. aut.: Pro- stějov. Dějiny města 2 (1999); B. Eliáš: Nad literární tvorbou Marcelly Dostálové, in M. Dostálová: Naděje, mé slunce (2001).
Články (výběr): Nultá violka, in Kulturní zprávy 1994, č. 5; vh: Violka vystavuje, in Kulturní zprávy 1995, č. 3; (sm): Pohádkový oříšek pro Marcellu Dostálovou, in Prostějovský týden 4. 12. 1996; A. Navrátil: Malé zamyšlení nad dílem Marie Marcelly Dostálové, in Prostějovský večerník 26. 7. 1999; V. Kolář: Ocenění prostějovské autorky, in Štafeta 1999; -an-: Úvaha nad dílem Marie Marcely Dostálové, in Prostějovský týden 24. 11. 1999; M. Brauner: „Už jako dítě jsem si vymýšlela pohádky,“ vzpomíná prostějovská básnířka a spisovatelka Marcella Dostálová, in Prostějovský týden 17. 1. 2001; R. Václavík: Spisovatelka hledá nové náměty, in Mladá fronta Dnes 28. 5. 2005; R. Václavík: Učí tvůrčí psaní, vychovávat spisovatele nechce, in Mladá fronta Dnes 5. 1. 2007, Střední Morava Dnes; E. Ševčíková: Dětem v knížce neunikne sebemenší nesrovnalost, in Prostějovský deník 30. 4. 2008; A. Ošťádal: Když se řekne Violka, in Prostějovský večerník 29. 9. 2009; O. Katolická: Nenápadná cesta od veršů k pohádkám, in Štafeta 2010, č. 3; (ham): Děti mě nabíjejí pozitivní energií: čtyři osudy čtyř (ne)obyčejných rodáků, in Přerovský a hranický deník 13. 6. 2013; M. Greplová: Klub Violka slaví 20 let, do svých řad zve nové příznivce, in Prostějovský deník 5. 12. 2013, též [on line] dostupné zde.
Recenze: Studánko, má lásko: I. Wernisch, Literární noviny 1995, č. 26; (pus), Rovnost 12. 8. 1995 * Balancuj dál, akrobate…: -heg-, Kulturní zprávy 1997, č. 1; (rk), Slovo 2. 4. 1998 * Babiččiny pohádky: (cg), Právo 24. 3. 1998; R. Hamanová, Nové knihy 1998, č. 14; Š. Vlašín, Haló noviny 13. 6. 1998, příl. Čtení pro volné chvíle, č. 23, Obrys-Kmen; F. Všetička, Mladá fronta Dnes 21. 6. 2000, Střední Morava; B. Eliáš, Prostějovský týden 2. 9. 1998; D. Vlašínová, Ladění 1998, č. 3; D. Vlašínová, Kulturní zprávy 1999, č. 1 * Mahulena: B. Kolář, Prostějovský večerník 18. 4. 2005; Š. Vlašín, Haló noviny 5. 7. 2004, příl. Obrys-Kmen.
Rozhovory: R. Václavík, Mladá fronta Dnes 29. 4. 2005, Střední Morava Dnes; P. Hežová, Prostějovský večerník 14. 1. 2013; Olomoucký deník 19. 7. 2014; Prostějovský týden 23. 7. 2014.
Medailony: Dokořán 1997, č. 3; Kulturní zprávy 2000, listopad/prosinec; č. 3; M. Drmolová, Radniční listy 2008, č. 10.
UKÁZKY Z OHLASŮ
V poezii Marcely Dostálové prolíná se tradiční s moderním, odkaz citově bohaté lyriky tomanovské a horovské s těkavou asociativní představivostí avantgardy. (…) A na závěr bych ještě uvedl sympatický rys této sbírky – totiž schopnost v období, kdy odplata za minulé křivdy se stále dere do popředí, odpustit, nemstít se, neoplácet stejným způsobem („… nevyslovím pomstu) jménem svým, ani jiných (za všechna příkoří,) jimiž šla moje hvězda…“).
Š. Vlašín: Doslov, in Marie Marcella: Studánko, má lásko (1995) s. 47.
Nejčastějším inspiračním zdrojem jsou pro ni, jak se vyznává v jedné básni, deníkové zápisky. Zápisky, které odkládala, když splnily funkci citového ventilu, a k nimž se zase vracela, když jich bylo zapotřebí. Tak leckdy vznikaly z vnitřního přetlaku v mysli a později na papíře tu strohé, tu košatější záznamy, až z nich vyrostla první, druhá, třetí báseň. Tak se někdy rodilo básnické dílo, například Irmy Geislové, které čekalo pak desítky let v zapomenutí, až se dočkalo šťastné ruky objevitele.
J. Suchý: Básnířka svébytného oslovení, in Marie Marcella: Balancuj dál, akrobate…(1996) s. 102.
Autorka maximálně využila tradiční pohádkové rekvizity a vypravěčské postupy, ale vynalézavě je pozměnila a přetvořila jejich funkci. Posun se takřka vždy udál na ose od vnějších jevů k vnitřní podstatě sdělení. Celou knihu tvoří dvaadvacet pohádek volně řazených podle tematického principu. Jestliže je však otevírá rámcový úvod, měl by je v zájmu kompoziční vyváženosti a myšlenkové kontinuity završit i shrnující závěr, zvláště když se motiv vyprávějící babičky a naslouchajícího vnoučka ještě vrací v pohádce Strom, zařazené zhruba uprostřed knihy. Pohádky Marcely Dostálové, napsané kultivovaným jazykem a se smyslem pro symbol a metaforické vyjádření, mnohdy působí spíše jako podobenství, prozrazující, že autorka se kromě Wildea učila i u jiného velikána světové pohádky – u Hanse Christiana Andersena.
D. Vlašínová: Pohádky Marcely Dostálové, in Ladění 1998, č. 3, s. 11–12.
K jinému posunu dochází zase v próze Pták Žal, jenž se v autorčině podání mění v alegorii a moralitu zároveň. V uvedené próze je to moralistní výtka soudobým pořádkům-nepořádkům. Příběh o ptáku Žalovi má v Babiččiných pohádkách poněkud zvláštní postavení. Je nejméně pohádkou, je to vlastně stylizované vyprávění o zpěváku Karlu Krylovi a o jeho osudu. Příbuzně laděný příběh podal Miroslav Kubíček ve svých Hornohanáckých pohádkách a pověstech, kam zařadil historii o mírovském vězni Janu Zahradníčkovi.
F. Všetička: Dostálová aktualizovala tradiční pohádky, in Mladá Fronta Dnes 21. 6. 2000, Střední Morava, s. 4.
Autorka hesla: Aneta Damborská (2016)