* 29. 7. 1988, Valašské Meziříčí

Vystudovala hudební konzervatoř v Kroměříži (obor lesní roh). Po maturitě absolvovala v letech 2010–2015 na Filozofické fakultě Univerzity Palackého obor Česká filologie. Poté zde nastoupila doktorské studium oboru Česká literatura. Zabývá se také tvorbou levicových latinskoamerických básníků, zejména Pablem Nerudou a jeho postavením v československém/českém kontextu. Básně a jiné texty publikovala v Hostu, Welesu, Tvaru, Aluzi, ILeGaLiTu, Partonymách aj. V roce 2012 se stala členkou redakce studentského časopisu Lžička v šuplíku (Občasníku pro literárně-kulturní degustátory), od roku 2014 se stala jeho šéfredaktorkou. Je členkou skupiny Stracholam, která v roce 2010 vydala stejnojmenný almanach. V roce 2015 se stala vítězkou Literární soutěže Františka Halase.

Debutovou sbírku Úpatí vichřice (2011) Klára Goldstein otevírá citátem z básníka Pabla Nerudy. „…A zatímco spí člověk na úpatí / přitulen k svému mateřskému kmeni / A zatímco noc padá na národy, / na růže hvězd po nebi rozhozených, / já nechávám čas plynout přes obličej…“ Sbírka je členěna do čtyř oddílů – Havranění, Kameny, Jaro roku sedm a Břehy. Havranění je obestřeno atmosférou chladu, zimy a samoty. „I zimu občas odírají na kost / A vyvěrá-li slovo nebo míza / je celkem jedno / Větve zbavené života se choulí na zemi / a vykašlávají bobule jmelí / […] Tolikrát se mi zachtělo podrazit nohy Moraně / a hodit po ní ten nejtěžší kámen // Jenže jaro přicházívá o své vlastní vůli / ještě když hlína spí“ (z básně Promenáda, sbírka nepaginována). Motiv města je zobrazován nevlídně a cize: „Sténání chrličů / se po zdech rozbíhá / a zlomyslně sčítá vrásky chrámu // Zase jak zastara / bojíme se moru // V průjezdu močí dřevěná socha“ (z básně Noci ve městě). Oddíl Kameny je uveden citátem z Oldřicha Mikuláška: „Veliké černé ryby viděl jsem ve snu; veliké černé ryby.“ Stěžejními tématy tohoto oddílu jsou smrt, všudypřítomní mrtví, minulost. „Mrtví. Tak tiší až to bolí / Až slyšíš vesmír v loktech chovat / krvavý zlomek čehokoli z děsu výkřiku Caesarova […] A vždycky je v smrti nějaká skulina / kterou k nám nazpět / proniká světlo“ (z básně Píseň pro chaima cohna II.). Jaro roku sedm se dá charakterizovat jako terapeutické vypisování se ze ztráty milovaného člověka, titulní báseň je toho explicitním důkazem, ostatní zachycují spíše pocity smutku, ale i polevující bolesti: „Neboť je chvíle stále živá / když do slz něha zabloudila / po pavučinách v perleti“ (z básně Ozvěny v nesečeném poli). Závěrečný oddíl – Břehy – je nesen v duchu impresí – verše jsou nasyceny vizuálně-smyslovými obrazy: „Ve sklenicích / se prohánělo slunce; Rudé holubí nožky nad městem (z básní Tauromaquía; Las despedidas). Verše působí sugestivně: „Tehdy jsme se bránili / až k sežehnutí / Ale modré kroky léta / ve dveřích / duněly vzduchem, / křikem pukajících konvic, / tancem osvobozeného proudění času“ (z básně V patách létu). Ačkoliv je sbírka plná úzkosti a strachu – ze smrti, z plynutí času i z věčnosti, z věcí, které se staly, nepůsobí dojmem beznaděje. I kvůli nezanedbatelným motivům světla a paprsků, nespočetněkrát se také objevuje krev, a kde je krev, tam je také život. Autorka používá volný verš, z básnických prostředků elipsy, zámlky, apostrofy. Mnohé zůstává naznačeno, nedořečeno, jen zřídkakdy se vyskytuje jasná pointa.

Sbírka Milíře (2016) přináší proměnu autorčiny poetiky. Sbírka je rozdělena do osmi oddílů. Titulní Milíře přináší delyrizaci autorčina básnického projevu. Tematizován je venkov, život na vesnici. „už od včerejška / odebíráme cihly / situace vyžaduje / přeskupení stěn skleníku / do podlahy kotce // ráno / přitloukáš desky / na střechu boudy“ (Milíře, s. 11). Oddíl má vzpomínkový ráz, dominují pocity smutku, osamění, setrvávání ve stagnaci (neměnnosti): „srst soumraku / se drsně otírá / o smlčené // poprvé v životě / stojí v bráně do zahrady / srna // a ani ji nepozveš dál […] dnes / vyhýbáš se tomu zvu- ku / vystupuješ příčně / jako do svahu / po dešti / // to ticho / nerušit“ (Milíře, s. 12 a 14). Ve druhém oddílu Uitsisilin převažuje milostná poezie, dalším tématem je úzkost spojená se životem ve městě. „v kapse košile / zápisník s poznámkami / přes stůl můžu číst: / – ne všechny mé závěry / musí být nutně správné / taky proto tě miluji“ (Milíře, s. 27). Poslední čtyři oddíly (Reportáž; Po tisíci dnech; Je na čase zjistit, čí jsou to kroky a Ten, který) lze označit za angažovanou poezii. „hned zkraje týdne / zase stříleli na ulici trockisty / na potkání / – jak je tak poznají… / na potkání – // a jak se vůbec poznáváme / navzájem / na levé noze máme kopyto / a chceme ovládnout svět“ (Milíře, s. 46–47). Lyrický subjekt upozorňuje na lhostejnost lidí, ignoranci, popírání pravdy: „a my / zbožňujeme ohňostroj / všechny ty rány / co nám připomínají / válku / v které jsme nikdy nebyli / a na kterou už / ani nevěříme“ (Milíře, s. 63).

Autorka i v této sbírce ubrala na metaforickém vyjadřování, zjednodušila své básnické výpovědi a z roviny náznaků mnohdy přešla k explicitnosti. Nejvyšší míry lyričnosti si zachovala v oddíle Lorkiana – pár slov k mýtu: „za půlnoci útlooké / matka černě zavzlykala / pomerančovníkům v háji / spásá květy bledý vítr / stromy v tanci plápolají / o dveře se luna otře“ (Milíře, s. 40).

BIBLIOGRAFIE
Beletrie: Úpatí vichřice (BB 2011); Milíře (BB 2016).
Studie a odborné články: Recepce španělské občanské války ve sbornících a klíčových sbírkách druhé poloviny 30. let, in Aluze 2015, č. 1.
Účast ve sbornících, antologiích: Stracholam (2010, almanach, ed. Klára Goldstein – Margot Vémolová).

LITERATURA

Studie a články: I. Fic: Doslov in Úpatí Vichřice (2011); O. Mehešová: Letošní večer poezie a hudby byl skutečně podmanivý, [online] Muzeum Valašsko 8. 9. 2014; dostupné zde; P. Kotrla: Valmez sobě: Valašské Meziřící, 16. února, in Tvar 2015, č. 7; (admin): Vyhlášení výsledků XVIII. ročníku Literární ceny Vladimíra Vokolka 2014, [online] MK Děčín 12. 3. 2015, dostupné zde; B. a.: Vítězové 43. ročníku Literární soutěže Františka Halase, [online] Czech Lit 20. 10. 2015, dostupné zde; (red): Laureátkou Literární soutěže Františka Halase je Klára Goldstein, [online] iTvar 26. 10. 2015, dostupné zde; (red.): Klára Goldstein. Marek Torčík. Lucie Juřenová. Jan Váňa. Vojtěch Velísek. Literární soutěž Františka Halase 2015, [online] Čítárny 26. 10. 2015, dostupné zde; (red.): Čtyřicátý třetí ročník Literární soutěže Františka Halase, [online] Kulturní noviny 26. 10. 2015, dostupné zde; J. Sulovský: Slovo o literatuře, [online] Rozhlas.cz 30. 11. 2015, dostupné zde; P. Kotrla: Zekřtubásnickésbírky Milíře Kláry Goldstein, [online] Poznámkovýblok Pavla Kotrly 13. 12. 2016, dostupné zde.
Recenze: Úpatí vichřice: (-md-), Valašsko: vlastivědná revue 2012, č. 28; D. Jirsa, Aluze 2012, č. 2.
Rozhovory: V. Velísek,[online] Pulsy 26. 10. 2015, dostupné zde.
Medailony ap.: B. a., Básne: Klára Goldstein, [online] iLeGaLiT 5. 8. 2015, dostupné zde; B. a., Finalisté LFSH 2014: Klára Goldstein, [online] LSFH 20. 9. 2014, dostupné zde.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Úpatí vichřice představuje překvapivě vyzrálou prvotinu, která staví před čtenáře řadu otázek. Je to jakési autorčino vyrovnávání se se světem, s vědomím, že nikdo z nás není nikdy dostatečně připraven na všechnu bolest, s níž se jednou setká, ať je jí přímo zasahován nebo se stává jej jejím bezmocným svědkem. Člověk tuší, že svět ho bude zraňovat, ale protože mu není dopřáno, aby zahlédl, byť na chvíli, třeba jen malý střípek budoucnosti, zbývá mu pouze úzkostné tápání se po smyslu bytí na zemi, aniž by mohl spatřit tvář toho, kdo – či, co – splétá nitky jeho osudu. A protože člověk je vržen do tohoto světa bez příprav a generálek a nápověda neexistuje, zůstává se svými obavami, smutky a věčně se vynořujícími hádankami, na něž se mu nedostává odpovědi, nejistý a bezradný.

(-md-), Úpatí Vichřice: Klára Goldstein: recenze básnické sbírky vážně/nevážně, Valašsko: vlastivědná revue 2012, č. 28, s. 47.

Básnířka nemá potřebu kázat, poučovat a planě moralizovat. Nedojímá se sama nad sebou, nad krutým světem, nad starými láskami, jak to bohužel činí mnozí mladí básníci z autorčiny generace. Většina básní s impresionistickou „rozmazaností“ jen lehce naťukne jednu myšlenku, pocit či vzpomínku, snaží se vystihnout poetiku okamžiku, který je už ze své podstaty pomíjivý, a právě pomíjivost přeci Kláru Goldstein tolik láká. Básnířka využívá zámlky, elipsy a náznaky, když nabídne pointu, básni to většinou spíše uškodí: „Babička rázuje kuchyní / v dědově košili / a potom si zapaluje cigaretu / Dlouho do večera hrávali jsme karty // Je to už všechno moc dávno“. Básnířka v úvodním citátu odkazuje k Pablu Nerudo- vi, ovšem jeho poetiku budeme v Úpatí vichřice hledat jen stěží (snad jen ve třech čtyřech závěrečných básních). Ať už je to záměr, nebo jen náhoda, či snad nevědomá inspirace, básně Kláry Goldstein daleko více připomínají pozdního Seiferta či Jana Skácela, jehož smuténka se prochází po polích a zpívá též v mnoha básních Goldstein.

David Jirsa: Pochmurný debut Kláry Goldstein, in Aluze 2012, č. 2, s.84, též [online] dostupné zde.