* 28. 7. 1943, Loučka
Zdroj: Archiv autora
V roce 1957 ukončil osmiletou základní školu a začal pracovat jako dělník v obuvnickém průmyslu Vizovice a později v Gottwaldově (dnešním Zlíně). Současně v letech 1958–1961 absolvoval dálkově „jedenáctiletku“, tedy střední všeobecně vzdělávací školu s maturitou, a to v Olomouci na dnešním Slovanském gymnáziu. V 18 letech odešel na roční brigádu do dolů na Ostravsko a v roce 1962 byl přijat ke studiu všeobecného lékařství na LF UP. Po promoci nastoupil na interní oddělení nemocnice ve Slavičíně, zde byl zaměstnán do 31. 1. 1973. Od 1. 2. 1973 až dosud působí jako praktický lékař ve Valašských Kloboukách. V letech 1978–1983 byl externím aspirantem v oboru vnitřních nemocí se zaměřením na preventivní kardiologii v IKEM Praha (školitel prof. MUDr. Jiří Widimdský, DrSc.). V roce 1972 získal atestaci z vnitřního lékařství, v roce 1983 obhájil kandidátskou disertační práci na téma Rizikové faktory ICHS. V letech 1993–2000 působil na zkrácený úvazek jako odborný asistent Ústavu sociálního lékařství a zdravotní politiky LF UP, pak několik let externě vyučoval lékařskou etiku na LF UP. V roce 1999 dokončil kombinované studium na CMTF UP obhajobou diplomové práce Lékařské stavovské ctnosti. Jeho odborné tituly čítají 314 prací, jedná se o odborné studie v lékařských časopisech, souborné referáty, práce z historie medicíny, kasuistiky, zprávy ze sjezdů a také zdravotně výchovné studie. Na UP vydal Úvod do lékařské etiky a Lékařskou etiku (skripta 2001, monografie 2002 a 2004). Je také spoluautorem učebnice Všeobecné praktické lékařství (2013). Publikoval v časopisech Literární měsíčník, Tvorba, několik básní uveřejnil také ve Zdravotnických novinách, spolupracoval s rozhlasem.
Knižně debutoval sbírkou Hloubení, v níž lze již vysledovat témata, jež jsou pro autora nejzásadnější, a styl, který je ve všech dosud vydaných sbírkách takřka neměnný. V debutu ještě oproti knihám pozdějším zaznamenáme více poukazování na situace z dennodenní lékařské praxe, na jejichž základě vyslovuje lyrický subjekt svou úctu k životu, zdraví a času, který mu byl dán. V této sbírce a v dílech následujících pak také upozorňuje na zhoubný životní styl – mezi nejčastěji kritizované nešvary současných lidí patří v Kořenkově díle spěch, honba za penězi, za „sny“, pracovní stres, kariérismus – to vede k sebestřednosti, lhostejnosti, rozpadu vztahů a degradaci hodnot. S tím souvisí přetvářka a „převlékání kabátů“ při střídání režimů – politické aluze jsou taktéž jedním ze stálých rysů Kořenkovy poezie. Lyrický subjekt však stále věří v nepřemožitelnou sílu partnerské a boží lásky. Křesťanská etika se do Kořenkovy tvorby výrazně promítá, lyrický subjekt hledá v Bohu oporu a útěchu a taktéž zdůrazňuje důležitost manželského svazku. Vztah dvou lidí je pro lyrický subjekt silným závazkem, akcentována je schopnost vytrvat v čekání na lásku, odolat dalším milostným touhám – napříč autorovými sbírkami nacházíme příklady rozpadu partnerských vztahů, varování před neuváženými kroky a upozornění na odpovědnost za život druhého člověka. Svou poezii vystihuje sám autor takto: „Mé básně / jsou pokusem / zachytit // krásu života / důstojnost lidské osoby / sílu lásky // něhu vzájemného / obdarovávání // a také trochu / pokusem / rozbíjet lidskou faleš // tak úspěšně maskovanou.“ (Na cestě: úvodní báseň, s. 5.)
BIBLIOGRAFIE
Beletrie: Hloubení (BB 1985); Situace (BB 2003); Pohledy (BB 2005); Na cestě (BB 2005); Duhové kódy (BB 2006); Rozpůlený hurikán (BB 2007); Stabilní kolotoč (BB 2008); Červené palmy (BB 2009).
Odborné práce (výběr): Úvod do lékařské etiky (1996), Lékařská etika (2004).
LITERATURA
Studie a články: M. Trávníček: Tíha slov, na něž se nezapomíná, doslov in J. Kořenek: Situace (2003); M. Trávníček: Na cestu, doslov in J. Kořenek: Na cestě (2005); M. Trávníček: Návraty, doslov in J. Kořenek: Duhové kódy (2006); M. Trávníček: Doslov, in J. Kořenek: Rozpůlený hurikán (2007); M. Trávníček: Magistraliter, in Eseje, portréty, vyznání (2007); M. Trávníček: Doslov, in J. Kořenek: Stabilní kolotoč (2008); M. Trávníček: Doslov, in J. Kořenek: Červené palmy (2009); F. Všetička: Slovesní umělci Olomouce, Střední Morava 2009, č. 28.
Recenze: Hloubení: A Kopřivová, Lékařovy verše, Rovnost 5. 9. 1985; M. Trávníček, Hloubení, Zprávy Spolku českých bibliofilů v Praze 1985, č. 3/4; Z. Kožmín, Šance lékařské lyriky, Brněnský večerník 16. 1.1986 * Situace: K. Vysloužil, Nad knihou básní Josefa Kořenka, Zprávy Spolku českých bibliofilů v Praze 2003, č. 2; F. Všetička, Básnická sbírka Situace Josefa Kořenka: povídání o knize, Olomoucký den 21. 4. 2004 * Pohledy: F. Všetička, Slovo v poezii Josefa Kořenka, Weles 2006, č. 26, též in Olomoucký večerník 18. 9. 2006, k tomu též polemika: L. Krausová: Ad: Všetičkova recenze, Olomoucký večerník 18. 9. 2006.
Rozhovory: V. Adámek, Valašsko, krajina těla, Rovnost 13. 11.1976, příl. Čtení na konec týdne.
UKÁZKY Z OHLASŮ
Kořenkovy básně nevynikají poetickou (lépe: pseudopoetickou) zdobností, přitom však při vší své morální naléhavosti nejsou patetické. Jejich výraz je zcela civilní, svrchovaně střízlivý a neokázalý. Stručnost přechází až do strohosti, která pálí – a zapaluje.
M. Trávníček: Tíha slov, na něž se nezapomíná, doslov in J. Kořenek: Situace (2003), s. 67–68.
Na začátku recenze byl citován odstavec: „slovo / energie / lásky“. Tři slova ve třech verších. Kořenek je ve své poezii velice úsporný a Mojmír Trávníček v doslovu k Pohledům uvádí, že básník Kořenek píše své básně jako recepis. To je sice pravda, ale je to také mezní případ básnického vyjádření. S touto tendencí bezprostředně souvisí způsob, jakým Kořenek uzavírá své básně. Činí tak poněkud neběžným způsobem – v závěru básně, patrně pro větší výraznost, osamostatňuje jednohláskové předložky a spojky v samostatný verš. Konkrétně „ruku / v / ruce“ (Ruka), „žije / v / moři“ (Řeka) „užít / a / políbit“ (Brevíř). Mojmír Trávníček tento postup v doslovu vysvětluje a obhajuje následujícími slovy: „V Kořenkově poezii nabývají slova takové váhy (tíhy), že i významově nesamostatné slovní druhy (spojky a zejména předložky) se osamostatňují jako suverénní do postavení plnohodnotného druhu v samostatném verši […] Zjevně je tím zdůrazněno prvořadé místo a důležitost vztahů, jejichž vyjádření jim přísluší.“ Téma mezilidských vztahů (a jejich poruch) je u Kořenka nepochybně jedno z vůdčích, což ale básníka neopravňuje k tomu, aby přehlížel zákonitosti české metriky, která neumožňuje, aby jednohlásková předložka nebo spojka tvořila běžně samostatný verš. Sémanticky se totiž vůbec nic nezmění, když první příklad (z básně Ruka) bude znít „ruku / v ruce“ nebo dokonce „ruku v ruce“. Není třeba rozrušovat trochejský spád tam, kde k tomu není závažný důvod. Hlasité čtení textu by autora jednoznačně přesvědčilo, že uvedená štěpení jsou v rozporu také s běžnou mluvní a promluvovou dikcí (u Kořenka navíc všechny tři zmíněné příklady tvoří nejen trojverší, ale také samostatné odstavce). Žijeme sice v době postmodernistického zmatení, ale určité normy je třeba zachovávat. Alespoň v literatuře.
F. Všetička: Slovo v poezii Josefa Kořenka, Olomoucký večerník 18. 9. 2006, s. 7.
Jestliže Všetička nechápe sémantický rozdíl mezi verši „ruku / v / ruce“ (tedy s osamostatněnou předložkou) a „ruku / v ruce“, pak mu unikají nejen zcela zjevné a konkrétní konotace, které takové nakládání se slovy přináší, ale nepochopil zřejmě ani elementární principy tzv. volného verše, který mj. pracuje právě s významovým zatěžováním jednotlivých slov na základě jejich postavení v prostorové struktuře básně. Oddělí-li básník předložku na samostatný řádek, pak jí tím udělí mimořádný akcent, který zdůrazňuje právě vztah vyjadřovaný danou předložkou (v případě „v“ vztah zahrnutosti, náležitosti – něco v něčem) a vymezuje ho vůči vztahům jiným. Jednoduše řečeno – básník vědomě zdůrazňuje fakt, že jde o ruku „v“ ruce a nikoli např. o ruku „na“ ruce, „u“ ruky či „vedle“ ruky. […] Považovat legitimní tvůrčí postup za prohřešek postmodernistického zmatení je přitom stejně absurdní jako vyčítat básníkovi, že jej nic neopravňuje přehlížet zákonitosti české metriky. […] Chtít po básníkovi, aby v poezii tohoto typu pedantsky sledoval dikci mluvené řeči a zachovával „normy“, i když to jde proti významu jeho sdělení, je nejen směšné, ale skoro nehorázné.
L. Krausová: Ad: Všetičkova recenze, Olomoucký večerník 18. 9. 2006, s. 7.
SOUVISEJÍCÍ ODKAZY
Bibliografická databáze ÚČL AV ČR
Autorka hesla: Iva Chomiszaková (2012)
Aktualizace hesla: 1. 5. 2014 (ich)
Aktualizace bibliografie: 1. 5. 2014 (ich)