Archiv rubriky: básník

Vladimír ERKER

* 1. 10. 1953, Olomouc

erkerNarodil se do úřednické rodiny. V předškolním věku trávil většinu času na venkově u svých prarodičů v Ludéřově u Olomouce – v bezprostředním kontaktu s přírodou. Po maturitě na Střední zemědělsko-technické škole v Olomouci studoval v letech 1974–1979 na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci psychologii. V roce 1982 získal titul PhDr., o pět let později absolvoval atestaci z klinické psychologie a v roce 1996 pak atestaci z funkční specializace v systematické psychoterapii. Nejprve byl zaměstnán jako klinický psycholog v psychiatrických léčebnách ve Šternberku a v Kroměříži. V roce 1987 se přestěhoval do Prahy, kde krátce pracoval v psychiatrické léčebně v Praze-Bohnicích. Následně se nastoupil jako klinický psycholog a psychoterapeut v soukromém ambulantním zdravotnickém zařízení. Zabývá se diagnostikou duševních poruch a individuální psychoterapií u neurotických, osobnostních a psychosomatických poruch. Je členem České lékařské společnosti J. E. Purkyně, České psychoterapeutické společnosti (součást Evropské asociace pro psychoterapii) a členem Asociace klinických psychologů ČR.

Erkerovu básnickou činnost můžeme rozdělit do dvou období, olomouckého a pražského. Olomoucká etapa byla významně ovlivněna zejména přátelskými kontakty s básníky Petrem Mikešem a Rostislavem Valuškem. Jejich spirituální poetika byla sice Erkerovi vzdálena, nicméně se s nimi spolupodílel na první posrpnové samizdatové edici Texty přátel. Společně se svými přáteli pořádal také večery poezie Pod nízkým stropem, které se konaly v ateliéru Václava Stratila. Erker zde vystoupil 28. února 1975 v pořadu nazvaném Slova ve dlani. V samizdatovém komunikačním okruhu debutoval v Edici solitérů básnickou sbírkou Cíp plavby (1979), která obsahovala verše z let 1973–1976. Do každého exempláře byla vložena tušová kresba Václava Stratila. Také další sbírka s názvem Kostrbaté písmo vyšla nejprve v samizdatu, a to jako součást sborníku Enato IV. (1984), jehož editorem byl Rostislav Valušek. Verše pocházely z období 1977–1979. Básnická tvorba Vladimíra Erkera vyšla oficiálně až roku 2009 v nakladatelství Dauphin pod názvem Tekuté písky. Kniha zahrnuje celkem čtyři básnické sbírky, které představují právě autorovo olomoucké období. Kromě zmíněných titulů Cíp plavby a Kostrbaté písmo tu jsou zastoupeny také dosud rukopisné sbírky Slaměné obrazy, shrnující básně v próze z let 1976–1980, a Mrtvý bod, básně, které autor sepsal v letech 1981–1986. Vzhledem k období vzniku Erkerových veršů, je zcela přirozené, že se v nich jako jedno z témat objevuje reakce na srpnové události a normalizaci. Básník ukazuje člověka v situaci, kdy neví, jak dál, je plný strachu a beznaděje:

„A nezbývá nic než chodit po špičkách / čekat / snít / zívat / Nosit sny po kapsách / a tiše je vzývat“ (Tekuté písky, str. 24), ale zároveň vysílá vzkaz, že tato doba jednou skončí: „Stromy ticha mrtvých dnů a ptačích strof / Mechem obrostla střívka telegrafních drátů / A větry táhnoucí z řití komisariátů / brnkají jim na struny katastrof“ (Tekuté písky, str. 134). Mnohem více však autor vyzdvihuje přírodní živly, jimiž je fascinován. Opakuje motivy ohně, větru nebo vody a zdůrazňuje ticho, třeskuté až ohlušující. Hojně pracuje s kontrasty světla a tmy, zvuků a ticha, s prolínáním dne a noci. Básník jako by usiloval o depersonalizaci, a proto i jeho jazyk je úsečnější, tvrdší a strohý. Z veršů vyvěrá existenciální úzkost, strach z neznáma.

Verše, které autor sepsal v Praze, se zatím knižního vydání nedočkaly, nicméně časopisecky vycházejí. Od roku 1990 Erker publikoval básně například v periodikách A2, Aluze, Literární noviny, Pěší zóna, Psí víno, Scriptum, Souvislosti aj. Kromě vlastní básnické činnosti se Vladimír Erker rovněž podílel na nejrůznějších jubilejních ineditních sbornících. Konkrétně to byly sborníky k padesátinám a šedesátinám Rostislava Valuška, k padesátým i šedesátým narozeninám Petra Mikeše, k šedesátinám olomouckého výtvarníka Miroslava Urbana a rovněž k šedesátinám Mileny Valuškové. Inicioval a organizoval ineditní sborník k šedesátinám Petra Mikeše. Kromě publikačních holdů svým olomouckým přátelům spoluinicioval a spoluorganizoval s T. Hudcem a M. Jarešem sborník k padesátinám Vratislava Färbera. Sám Vladimír Erker se rovněž dočkal sborníku ke svým padesátinám. Ten pro něj v roce 2003 uspořádali Vratislav Färber a Michal Jareš.

BIBLIOGRAFIE
Beletrie: Cíp plavby (BB 1979, smz.); Kostrbaté písmo (BB 1984, smz); Tekuté písky (BB 2009).

LITERATURA
Recenze: Tekuté písky: H. Cakóová, [online] Topzine.cz 21. 4. 2010 dostupné zde; I. Harák, Host 2010, č. 5.

 

UKÁZKY Z OHLASŮ:

Poezie z nejšedivějších normalizačních let se od patosu, rozmáchlých gest a abstrakce juvenilií vzpíná k expresi ukotvené v čase a hmotě, expresi posvěcené intelektem i původními básnickými obrazy (z pozdějšího období Erkerovy tvorby). Tu ranou pro mne zachraňují alespoň velmi přesné detaily světa jakoby mimoběžného, jehož rysy – v surreálných nástřizích – alegorickou nápodobou upomínají na dění za okrajem papíru: „Kdesi hlas pozvedl oblaka / a zívnutí pohltilo celý obzor.“ Už zde se v působivém amalgámu mísí a vzájemně zrcadlí příroda se světem člověka. Vidím-li jisté nebezpečí v nezakotvené abstrakci – neboť k abstraktním pojmům se snáze přivěšují emblémy (čím širší stěna, tím více pro ně místa) – anebo v gestech užuž pokládaných za čin; vidím-li tedy nebezpečí v tom, že báseň nebude za co uchopit, kudy do ní vejít; přece si nakonec uvědomuji, že viděné značí u Erkera tušené, nahlédané, poznané: „Má sítnice / jak doutnající vích / Jak dřep svítání / když skřípne ti o stře- víc“ – a že onoho viděného (a snad i hmataného) postupně přibývá, takže se obrazy dějí už i zkušeností čtenářovou: „Když o hmatník střech / dozněla ukroucená struna deště“ (obraz se zároveň rozeznívá, je vidět, lze se jej dotknout). Promýšlení detailu značí navíc domýšlení konceptu básně. Takováto intelektualizace nicméně může vést k výrazu příliš komplikovanému – umím si představit, že čistější a působivější by byly básně v próze bez onoho moru přívlastkového.

I. Harák: Zachytit okamžik v plynutí, které jej zháší, in Host 2010, č. 5, s. 91–92.

Svět Erkerovy poezie vás pohltí stejně jako tekutý písek na poušti. Její rytmus vás vtáhne dovnitř do sebe. Nejdřív ani nevíte, kde jste. Vše kolem je cizí, neznámé a neurovnané. Rozkoukáváte se, sezna- mujete se a přicházíte na chuť nově objevenému světu lidských pocitů. Světu plného hlasů, úsměvů a snové atmosféry. Pohlížíte spolu s básníkem směrem vzhůru na oblohu, na zářivé slunce, noční měsíc a hvězdy. Kráčíte „bosonohými kroky“ míjíte davy lidí, jejich obydlí a vnímáte naznačené vztahy mezi nimi. Při četbě se necháte unášet jemnou osobitou lyričností a snovou atmosférou sbírky. Zaútočí na nás její dadaistická hravost, zapálíme „světloplaché svíce“, budeme „tahat za stydlé vlasy čas“, „nosit sny po kapsách“, vypichovat zrak kuřích ok“ a „tlouci do oken vašich očí“. Vyslovíme „slova bez ozvě- ny“ a „hlasy beze slova“.

H. Cakóová: Asymetrické básně Vladimíra Erkera, [online] Topzine.cz 21. 4. 2010, dostupné zde.

Autorka hesla: Marie Hučínová (2016)

Jiří DAEHNE

* 4. 8. 1937, Holešov
† 17. 8. 1999, Krnov

Maturoval v roce 1955 na gymnáziu v Krnově. Poté nastoupil na Filozofickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, na níž v roce 1960 úspěšně uzavřel studia učitelského oboru výtvarná výchova a ruský jazyk. Od roku 1963 byl zaměstnán jako učitel výtvarné výchovy na Střední pedagogické škole v Krnově. V tomto městě žil až do konce svého života.

Daehne své první básně publikoval již v době svých vysokoškolských studií v časopise Tribuna. Je autorem dvanácti, převážně vlastním nákladem vydaných sbírek. Knižně debutoval sbírkou Berný peníz, která vyšla v roce 1979. Pro jeho básnickou tvorbu je typická tematická sevřenost básnických sbírek – sbírka Berný peníz je memoárovou poezií, která shrnuje autorovo dětství, mládí a ranou dospělost, sbírky Zelené dějiště (1990) a Zelený brevíř (1995) jsou zase propojeny tematikou krajiny a jasným apelem na uchování původní krásy přírody. Daehneho básnickou tvorbou se prolíná touha autora najít jednotu mezi člověkem a přírodou. Básnické texty jsou pevně ukotveny ke krajině Daehneho dospělosti, krajině, jejíž osu tvoří řeka Opava, k níž se autor ve svých textech s oblibou vrací. Krajina na Krnovsku a vzpomínky na minulost tedy tvoří dva základní celky Daehneho díla. Libor Martinek k tomu na záložce Daehneho sbírky Zelený brevíř poznamenává: „Oba tematické okruhy Daehneho poezie nevytvářejí dva izolované, navzájem se sebou nekomunikující ‚sémiotické vesmíry‘. Naopak, lze je přirovnat k dvouproudé silnici, jejíž dva pruhy představují prostor oddělený pouze přerušovanou čárou s možností vzájemného a oboustranného prostoupení nebo na dva chodníky po dvou stranách, obou březích mělkého, neširokého suchého příkopu.” Daehneho lyrika se však příliš nepohybuje v rovině lyrických abstrakcí. Autor své texty sytí nejen řadou konkrétních toponym, ale jeho texty defilují i jednoduše, ale jasně vykreslené charaktery. Nejmarkantnější je tento postup ve sbírce Gramofon v okně (1995), kterou otevírá titulní obraz gramofonu autorových prarodičů jako- by přivolávajícího již dávno ztracené vzpomínky. Podobným pramenem lyrické obraznosti se mohou stát umělecké artefakty minulosti. Tento tvůrčí princip Daehne zvolil pro ineditní sbírku Archeologie, z níž posléze vybral básně do dvou sbírek publikovaných pod názvy PF 1998 (1997) a Věstonická Venuše (1998). V obou prezentoval intelektuálně náročnou poezie tematizující obecné úvahy nad místem člověka v dějinách. Charakteristickým formálním rysem tvorby Jiřího Daehneho je užití variace (klíčová součást zejm. sbírky Zelené dějiště) a volných veršů s delším rozsahem.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Berný peníz (BB 1979); Zelené dějiště (BB 1990); Gramofon v okně: Verše z let 1975–81 (BB 1995); Zelený brevíř: Verše z let 1988–92 (BB 1995); Ztráta rodného domu: Verše z léta 1995 a s nimi souznějící starší (BB 1996); Věstonická píšťalka (BB 1996); Podobizny krajiny: Z veršů let 1993 a 1994 (BB 1996); PF 1988: Šest básní ze sbírky Archeologie (BB 1997); Bosá Barunka (BB 1997); Věstonická Venuše: Dvanáct básní ze sbírky Archeologie (BB 1998); Radobýl (BB 2010); Sedm semen z Jidášova stromu (BB 2012).
Účast ve sbornících: Poezie ze země žulových křížů (2000, ed. L. Martinek); Laskavé podobizny (2005, ed. J. Urbanec).
Články a studie: Pročpak, lamentující, nenecháte aspoň teď promluvit mistra poezie? Nedožité pětasedm- desátiny básníka F. A. Šípka, in Naše pravda 8. 8. 1996; Sellier et Bellot, in Obrys – Kmen 3. 5. 2002.

LITERATURA

Články a studie: (B. a.): Zatrženo, Rudé právo 3. 7. 1995; L. Martinek: Ex post (doslov), in J. Daehne, Gramofon v okně (1995); (zm): Zelené brevíře Jiřího Daehneho, in Moravskoslezský den 5. 1. 1996; L. Martinek: Doslov, in J. Daehne, Zelený brevíř (1996); L. Martinek: O třech dimenzích sbírky Po- dobizny krajiny (doslov), in Podobizny krajiny (1996); H. Polcarová: Kulturní osobnosti našeho regi- onu, (1992); P. Hanuška: Paměť člověka a slov, in Aluze 1996/1997, č. 2; L. Friedmann: Doslov, in J. Daehne, Bosá Barunka (1997); E. Garguláková. Ediční poznámka, in J. Daehne, Věstonická Venuše (1998); L. Martinek: Topografie vzpomínky: Podoby autenticity v „memoárové“ poezii Jiřího Daehneho, in Autenticita a literatura (1999, ed. V. Křivánek); L. Martinek: Korunní svědek krajiny, in Sborník pra- cí Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě. Řada literárněvědná (A), č. 3 (2001); L. Martinek: Vzpomínka na Jiřího Daehneho, in Dokořán, 2007, č. 43.
Recenze: Berný peníz: P. Poslední, Tvorba 1979, č. 36; J. Pavelka, Rovnost 31. 7. 1979; V. Slíva, Literární měsíčník 1980, č. 2 * Zelené dějiště: (B. K.), Nová svoboda 12. 12. 1990; V. Píša, Tvar 1991, č. 18 * Gramofon v okně: K. Sýs, Naše pravda 20. 7. 1995; F. Skorunka, Haló noviny 13. 7. 1995; Z. Heřman, Svobodné slovo 28. 9. 1995; A. Skýpala, Alternativa nova, 1996, č. 6; I. Pospíšil, Rovnost 9. 8. 1995; Š. Vlašín, Naše pravda 20. 6. 1996 (+ Věstonická píšťalka); A. Zachová, Češtinář, 1996, č. 5; A. Zachová, Scriptum 1997, č. 22 * Zelený brevíř: M. Blahynka, Haló noviny 23. 1. 1996 (+ Podobizny krajiny); M. Dobruš, Naše pravda 4. 4. 1996 (+ Podobizny krajiny); I. Pospíšil, Rovnost 3. 1. 1996 (+ Podobizny krajiny); P. Kotrla, Tvar 1996, č. 10, (+ Podobizny krajiny); I. Harák, Alternativa nova 1996, č. 3; J. Cigánek, Obrys-Kmen 5. 1. 1999 * Věstonická píšťalka: A. Mikulášek, Haló noviny 18. 6. 1996; F. Skorunka, Obrys-Kmen 19. 8. 1996; L. Martinek, Aluze 1998, č. 1 * Ztráta rodného domu: A. Mikulášek, Haló noviny 3. 12. 1996; Š. Vlašín, Naše pravda 12. 12. 1996; O. Rafaj, Naše pravda 13. 3. 1997; I. Pospíšil, Rovnost 2. 1. 1997 * Bosá Barunka: A. Mikulášek, Haló noviny 3. 3. 1997; Š. Vlašín, Naše pravda 6. 2. 1997; L. Martinek, Aluze 1998, č. 2/3 * Věstonická Venuše: J. Klaner, Naše pravda 1. 4. 1998, č. 13. 5. 1. 1999 * Věstonická píšťalka: A. Mikulášek, Haló noviny 18. 6. 1996; F. Skorunka, Obrys-Kmen 19. 8. 1996; L. Martinek, Aluze 1998, č. 1 * Ztráta rodného domu: A. Mikulášek, Haló noviny 3. 12. 1996; Š. Vlašín, Naše pravda 12. 12. 1996; O. Rafaj, Naše pravda 13. 3. 1997; I. Pospíšil, Rovnost 2. 1. 1997 * Bosá Barunka: A. Mikulášek, Haló noviny 3. 3. 1997; Š. Vlašín, Naše pravda 6. 2. 1997; L. Martinek, Aluze 1998, č. 2/3 * Věstonická Venuše: J. Klaner, Naše pravda 1. 4. 1998, č. 13.
Rozhovory a ankety: (ank), Literatura a dnešek, in Tvorba 22. 7. – 30. 12. 1981; L. Martinek, Detektivka, která se nekonala, in Tvar 1993, č. 33/34; (ank), in Obrys-Kmen 1995, č. 1; J. Zlomek, Věstonická píšťalka zůstala věrná svému hlasu, Naše pravda 30. 5. 1996.
Medailony ap.: E. Garguláková, Lidová demokracie 24. 8. 1992; J. Klaner, Naše pravda 31. 7. 1997; P. Petr, Prostor Zlín 1999, č. 4/6.
Nekrology: J. Zlomek, Naše pravda 1. 9. 1999; K. Sýs, Obrys-Kmen 10. 9. 1999; O. Rafaj, Obrys-Kmen 10. 9. 1999; (an.), Dokořán 1999, č. 11; L. Martinek, Dokořán 1999, č. 11.

Ukázky z ohlasů:

Jiří Daehne registruje vše, co se ho během života dotkne a jako pravý básník nehodnotí události podle vnějšího hábitu, nýbrž podle jejich vnitřního významu. A tak se vedle sebe z logiky básně ocitají nemoci a smrt a třeba zvonek na dveřích předměstského krámku. Co projde rukama básníka je důležité, nic se neztratí a vše je vyslechnuto a vyslyšeno.

K. Sýs: Poznámka na přebalu, in J. Daehne: Gramofon v okně, 1995.

Důležité a rozhodující je, že tato přírodní a krajinná lyrika žitá a psaná už „kvůli historii a symbolice“, má básnickou přesvědčivost, svěží obraznost i funkční eufonii, tím účinnější, čím jakoby spontánnější: „rudý rubín slunce“, „havraní a vraní čerň“, syté aliterace a bohaté rýmy, koncentrovaná invence („psí hlas jak pila půlí klid“) i vnitřní souzvuk naděje („záruka a slib, že znova bude líp“). […] Daehnovy eufonicky pozorně budované básně jsou mluvního, nikoli zpěvního rodu, a ačkoli básník volí raději „stvůlek plevele“, než „aby řádky byly bezkrvé, bezduché, umělé“, slovního plevele a strusky je v nich málo; a stojí snad za povšimnutí, že všechny Daehneho básně jak v prvotině, tak nyní jsou vždy bez strofických předělů, bez odstavcování, každá vydechnutá jakoby jedním dechem.

M. Blahynka: Dvě sbírky pozoruhodné poezie, in Haló noviny 23. 1. 1996, č. 19, s. 9.

Reálné obrazy odpozorované přírody a jejího aktuálního stavu se prolínají s autorovými pocity a vzpomínkami. Je to pochopitelné, jinak se díváme oknem ven koncem srpna nebo září, mihne-li se zároveň před očima vzpomínka na rodiče nebo blízké, kteří už odešli. To vše Daehne činí velmi záměrně a účelově. Chce prostě takto psát, takto vnímat a takto meditovat, navíc mnohokrát v několika variacích. Nestydí se za to, ani se tím nechlubí. Z jeho pohledu a patrně i z pohledu nakladatelství jsou básně prostě „čisté“ a splňují patrně také náležité estetické kategorie, tradičně s poezií vůbec a tohoto typu zvláště spojované. Mám na mysli „čistotu“ básnických přirovnání a obrazů, jemně propletené úvahové pasáže, stavbu básně vycházející z určité logické posloupnosti. Že je to celé až k uzoufání zdlouhavé, že se tu desítky slov dají škrtnout, aniž se cokoli vážného stane, že se v jednotlivých básních opakuje několik základních schémat, že už takové básně psaly před autorem desítky jiných básníků, počínaje snad májovci. To je přece problém zapšklých a nepřejících kritiků či čtenářů, kteří pořád tlačí nebohé autory do poezie aspoň částečně objevné a originální a neuznávají „klasické“ hodnoty…

V. Píša: Zelená poezie?, in Tvar 2. 5. 1991, č. 18, s. 14–15.

Související odkazy

Bibliografiká databáze ÚČL AV ČR

 

Autor hesla: Jiří Vladimír Matýsek (2016)

Jan DADÁK

* 12. 11. 1965, Prostějov

dadakVystudoval gymnázium ve Šternberku. Po přibliž- ně čtyřletém období stráveném v řadě dělnických profesí zakotvil na Univerzitě Palackého, na jejíž Pedagogické fakultě po dva roky studoval speciální pedagogiku. Nakonec ale na Filozofické fakultě téže univerzity vystudoval divadelní a filmovou vědu. Studium absolvoval v roce 1995 závěrečnou prací o významném sovětském filmovém režisérovi Andreji Tarkovském. Po absolutoriu načas pracoval jako dramaturg olomouckého Divadla hudby a odtud odešel do České televize, kde se na různých pozicích zapojil do přípravy kulturních pořadů (např. Kultura.cz, Náš venkov, Divadlo žije!). Na začátku devadesátých let se stal pořadatelem prvních tří čísel (zbývající editovali Petr Mikeš a Rostislav Valušek) sborníku Bítov – Archy pro poesii, kritiku, život. Podílel se také na videosnímku Slova Srdce Pospolu, který se zabýval olomouckou nezávislou literaturou.

V druhé polovině osmdesátých let Dadák vyslal do neoficiálního komunikačního okruhu dva drobné svazky poezie, první nepojmenovaný, druhý pod titulem Básně. V roce 1990 vydal vlastním nákladem sbírku Světnice propadlého světla, která se později částečně objevila v jeho oficiální básnické prvotině Vyprázdněný kruh (1997). V roce 1994 se Dadákova poezie stala součástí sborníku Krajiny milosti. Antologie české duchovní lyriky XX. století (uspořádali Jiří Hauber a Ivan Slavík), kde se jeho text objevil po boku např. Jakuba Demla, Bohuslava Reynka či Vladimíra Holana. Dadák rovněž přispěl do dvou sborníků (oba vydané v roce 1996), které vznikly jako gratulace přátel oslavenci. V prvním případě to byl šedesátník Jiří Kuběna (sborník vznikl pod názvem Hosté na svatbě nebes a země), v druhém padesátník Rostislav Valušek (sborník byl zhotoven pouze v jediném exempláři pod titulem Nebeská maringotka). Dadákovy básně se objevily v antologii olomoucké literární a umělecké scény devadesátých let Vertikální nostalgie (2002), kterou sestavil Milan Kozelka. K publikování vlastním nákladem se Dadák po letech vrátil tituly Sešit potulného dělníka (2015) a Revolver růže a tam písně kost (2016). Oba svazky, tedy jak soubor krátkých próz z pracovního prostředí z roku 2015, tak následující sbírka básní, vyšly s ilustracemi Sylvy Novotné a v grafické úpravě Petra Palarčíka.

Dadákova knižní prvotina Vyprázdněný kruh je složena z jednašedesáti básnických textů, které dle autor- ské poznámky pochází z let 1986–1996. Sbírku básní, psaných převážně ve volném verši (s výjimkou několika básní v próze), propojuje společná posmutnělá nálada jakési životní prázdnoty. Básnický subjekt je osamocený – buď prožívá své vlastní vnitřní děje, nebo přihlíží událostem, které kolem něj, bez toho aniž by se ho jakkoliv dotkly, proudí. Dadákova samota však není samotou noci, temnoty. Celou sbírkou se naopak prolíná prosvětlenost. Paprsky právě onu tmu zahánějí, jsou posly nové naděje: „Ozářená ob- laka Tvojí Tváří / taju jak vločka v září / padající k čisté smrti proudy světla spočinutí“ (báseň Zrcadlení, in Vyprázdněný kruh s. 38) nebo „a od Východu / z nového povstávající nové / klenbou přes prostor / k prameni / jenž se prosvětluje“ (báseň Předzpěv, in Vyprázdněný kruh s. 47). Sbírka Vyprázdněný kruh je plná žhnutí, žhavení, sršení, prosvětlování, horkosti, plamenů – tedy elementů, které implikují teplo, světlo. Čili život a radost. Není to však radost bezprostřední, spíše radost získaná prožitkem z okamžiku jeho pochopením – a to se nemusí nutně dostavit okamžitě. Ruku v ruce s touto „prosvětleností“ jde i barevnost Dadákových básní. Jedná se opět o barvy teplé a zářivé – nejčastěji červená, rudá a zlatá. Pokud už je v Dadákových textech využit obraz noci, soumraku, šírání, je vzápětí vyvážen obrazem naděje z příchodu nového dne. Možnou cestou k naději, cestou k novému, je v některých básních také víra, která je zprostředkována skrze převážně novozákonní lexikum křesťanské duchovní poezie (příchod Ráje skrze utrpení (Kristova stigmata), první člověk Adam, neposkvrněné početí, Getsemanská zahrada apod.) Debutová sbírka Jana Dadáka je niternou cestou za poznáním okamžiku.

Hledání, které je explicitně zmíněno v titulu druhé Dadákovy básnické sbírky Hledám kterousi věc (2012), je i jejím klíčovým motivem. Básník čtenáři opět předkládá momentky, příběhy ze života i vnitřní prožitky, za kterými tušíme ono nevyslovitelné „cosi“, které se skrývá uvnitř každého jedince. Oproti předchozí sbírce však poněkud mizí prozářenost, optimismus, jež se těmito okamžiky, výseky ze života, skrývá. Nahrazuje jej spíše skepse, jakási marnost tohoto hledání. Dadák se při tvorbě opírá o řadu poetik – beatnickou, poezii všedního dne i surrealistickou – přidává však mnohé valéry vlastní. Od civilistně pojatých momentek z každodenního života „Horký hrnky dělaj na ubrusu kolečka“ (Hledám kterousi věc, s. 8) či odposlechnutých útržků rozhovorů „Haló ježiš Vlaďko / už to víš že Víťa dostal příušnice / a má zánět varlete a leukémii…? / No zatim se léčí normálně… / A volalas to otci…?“ (Hledám kterousi věc, s. 60) se ostrým střihem dostává k atmosférickým pasážím přírodní lyriky „Vločky padaly na zem jak hvězdy vystřižené / z papíru“ (Hledám kterousi věc, s. 27). Básně Jana Dadáka jsou pevně zakotveny v olomouckém, respektive moravském uměleckém okruhu. Kromě věnování některých básní – často zapsaných pouze iniciálami – se přímo v textech setkáme s odkazy na Jiřího Kuběnu, Rostislava Valuška či Jaroslava Erika Friče. Dadákova poezie je intelektuálně náročná, obrazy, které básník předkládá, jsou mnohdy jen velmi obtížně dešifrovatelné. Přesto však dovedou niterně zapůsobit.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Světnice propadlého světla, (BB 1990, vlastní náklad, bibliofilie); Vyprázdněný kruh, (BB 1997) Hledám kterousi věc (BB 2012); Sešit potulného dělníka (PP 2015, bibliofilie); Revolver růže a tam písně kost (2016).
Příspěvky ve sbornících: Krajiny milosti. Antologie české duchovní lyriky XX. století, (1994, eds. M. Haubner a I. Slavík); Hosté na svatbě nebes a země. Sborník k šedesátinám Jiřího Kuběny (1996); Ne- beská maringotka. K padesátým narozeninám Rostislava Valuška, (1996, bibliofilie), Vertikální nostalgie: Olomoucká literární a umělecká scéna 90. let a současnosti (2002, ed. M. Kozelka).
Studie a odborné články: Krajiny dětství. Český film z let 1958–64, 1994 (interní tisk Katedry věd o umě- ní FF UP), Současné poezie živá legenda (medailón Jiřího Kuběny), in Hanácké noviny 14. 11 1995, s. 5; Za Eduardem Zachou, in Host 2012, č. 7.

LITERATURA

Studie a články: J. Kuběna: Morava básnící inkognito, in Proglas 1990, č. 2; L. Machala: Nad Průvodcem po nových jménech české poezie a prózy, in Aluze 1997, č. 2; P. Hanuška: Hlasy v řídnoucí mlze, in Verti- kální nostalgie (2002, ed. M. Kozelka); P. Petr: Jan Dadák, in Prostor Zlín 2006, č. 2; R. Malý: in Spásná trhlina (2006); L. Machala: in Olomoucká poezie a próza po roce 1989 (2013).
Recenze: Vyprázdněný kruh: P. Cekota, Tvar 1998, č. 15; M. Vajchr, Kritická příloha Revolver Revue 1999, č. 13 * Hledám kterousi věc: P. Král, Tvar 2013, č. 8; J. Řehák, Host 2013, č. 1.

Ukázky z ohlasů

Dadák se zde [ve sbírce Vyprázdněný kruh, pozn. JVM] představil jako citlivý a křehký hledač a tazatel, sna- žící se proniknout pod povrch jevů, usilující nahlédnout do hlubin lidského bytí, poodhalit tajemství člověčí koexistence s Bohem. Zřetelné je také jeho tíhnutí k abstrakci, kterou však občas ukotvuje zemitým detailem.

L. Machala: in Olomoucká poezie a próza po roce 1989 (2013), s. 17–18.

Proč slunce, výheň, řeřavění, odlévání, rozbřesk, zášleh, tryskající paprsky v Dadákově poezii převládají, možná pochopíme při niterném dotyku žhavého lidského srdce, které ve významovém jádru těchto obrazů plane. Dadákova poezie je krajina, v níž slunce a srdce jsou překrývajícími se body. Místem dotyku je kruh, v němž se stýkají paprsky obou středů vesmíru.

P. Cekota: Paprsky v kruhu světla, in Tvar 1998, č. 15, s. 22.

Výrazová a jazyková rozháranost – někdy i vyslovená chatrnost –, která o tom svědčí, může přitom být (aspoň zčásti) i součástí „programu“, autorova stejně jako editorova. Dadák v jedné básni přímo mlu- ví o „formě na kterou sere (str. 41), a editor neopravil ani vyslovené chyby, (…). Řadu Dadákových i Šuhajkových [Pavel Šuhájek a jeho sbírka Ona jen koráb perly a rybíz, pozn. JVM] básní bohužel jejich jazyková ledabylost činí rovněž těžko čitelnými, tak je tu sdělení vysloveno neostře a přibližně, až k pro- sté nesrozumitelnosti. (…) Netečnost tohoto plynutí – usnadňovaná, ne-li přímo podporovaná, také psaním na počítači – jistě v podstatě svědčí o tomtéž, co napovídá (u obou autorů) už uvedená výrazová mlhavost: o tom, že naši básníci – jako dnes řada jejich mladých kolegů – píšou básně pro čistě narcistní sebeuspokojení, ne proto, aby něco vyslovili, ale aby se odreagovali a vypovídali. (…) Chuti na poesii – nebo zálibě v ní – je zkrátka v obou sbírkách víc, než poesie samé. Ta z nich nicméně vyvstane aspoň tu a tam, v některých inspirovanějších verších nebo pasážích.

P. Král: Dva pokusy o poezii, in Tvar 2013, č. 8, s. 21.

Kniha šedesáti kratších básní navozuje dojem básnického deníku. Verše se odvíjejí v poměrně nevzruši- vém tempu a fungují jako zásobárna lyrických obrazů, poznámek, sentencí, elipsovitých příběhů „oby- čejné věci / jako pepřenka a cukřenka / ale smírně položily své viditelné konstanty / na podklad noci“. Básně těží z obrazného uchopování vjemů, této obrazné tkáni však chybí výraznější spoje či vnitřní dy- namika. Více završené básně se pro mne nacházejí v druhé polovině knihy, kde se verše často proměňují v meditaci či soukromé zaříkávání. (…) Dadákova sbírka je pro mne ve většině textů spíše souborem básnického materiálu, který by bylo třeba dovést k zřetelnějšímu tvaru.

J. Řehák: Co hledat v poezii, in Host 2013, č. 1, s. 83–84.

Autor hesla: Jiří Vladimír Matýsek (2016)

Otto František BABLER

* 26. 1. 1901, Zenica (Bosna)
† 24. 2. 1984, Olomouc

bablerNarodil se Češce Jindřišce, rozené Jandové, a rakouskému Němci s českými kořeny Ottu Bablerovi v bosenském městě Zenica. Pokřtěn byl v římskokatolickém kostele jako Otto Karlo Franjo B. Do bosenské Zenice se manželé Bablerovi vydali za prací – Bablerův otec zde pracoval jako horník a později jako důlní účetní. Zemřel záhy po synově narození (13. 1. 1901). Poté se stal jeho poručníkem strýc z matčiny strany Ignác Letocha. Od narození si Babler začal osvojovat hned několik jazyků: češtinu (od matky), němčinu (otcův odkaz), latinu (při bohoslužbách v kostele) a srbocharvátský idiom neboli bosenštinu (mezi vrstevníky a ve škole). Obecnou (základní) školu navštěvoval Babler v Prijedoru (1907–1910), kam matka se synem přesídlila po manželově smrti. Ve škole se učil spisovné podoby srbštiny a chorvatštiny v mluvené i písemné podobě. „V chlapci se snad již tehdy probudila ‚lingvistická zvídavost‘, protože se naučil oba grafické systémy a snažil se postihnout i rozdíly mezi oběma varietami srbochorvatštiny“ (Hrdinová 2008, s. 17). Další stěhování přivedlo rodinu do Sarajeva, kde Babler vychodil prestižní Velikou reálku Franje Josipa I. (1910–1915). Zde obohatil své lingvistické znalosti o francouzštinu. A začal se věnovat vlastní literární činnosti (první pokusy psal v srbochorvatštině, češtině a němčině) a překladu (poprvé ze srbochorvatštiny do češtiny a němčiny). Po sarajevském atentátu na následníka trůnu Františka Ferdinanda d’Este se s matkou a s rodinou svého poručníka přestěhoval na strýcovu rodnou Moravu – do Olomouce-Chválkovic. V Olomouci nastoupil Babler v roce 1915 do pátého ročníku Německé reálky, kde složil v roce 1919 maturitní zkoušku. Po maturitě se Babler učil samostudiem další jazyky: ruštinu, polštinu, angličtinu a italštinu; později se začal věnovat severským jazykům. Dohromady se Babler za život naučil osm jazyků aktivně a dalších dvanáct jazyků pasivně (včetně provensálštiny, lužické srbštiny, kašubštiny a dalších jazyků malých národů). Ještě za studií na německé reálce si přivydělával učením olomouckých Židů českému jazyku. Po středoškolských studiích se chtěl prosadit jako svobodný spisovatel a překladatel. Začal psát příležitostnou lyriku a překládat – nejprve z češtiny do němčiny a z němčiny do češtiny. Záhy rozšířil svou překladatelskou oblast na jihoslovanské jazyky, k nimž postupně přibývaly další. Jakožto občan narozený na území Království Srbů, Chorvatů a Slovinců si základní vojenskou službu odsloužil v jugoslávském království. Z vojny se navrátil v roce 1923 a od té doby se začal naplno věnovat překladatelství a bibliofilské činnosti. Roku 1928 se oženil s Marií Mejsnarovou, která jistou měrou také ovlivnila pozdější manželovu tvůrčí práci. Babler s ní konzultoval překlady a ona dávala podněty k vydávání menších bibliofilských tisků anebo pohlednic. Roku 1930 se manželům narodil jediný syn Otto. Než byl dostavěn rodinný dům v Samotiškách, kde Babler žil s rodinou až do své smrti, pobývala mladá rodina jeden rok po narození syna na Svatém Kopečku. Venkov znamenal pro Bablera především odpoutání se od ruchu velkoměsta a možnost plného soustředění na tvůrčí práci. V roce 1936 Babler zažádal o československé občanství, které téhož roku získal. Z toho pramenila i povinnost splnit prezenční vojenskou službu (ta vykonaná na území Království Srbů, Chorvatů a Slovinců mu nebyla uznána). Byl z ní osvobozen pro zdravotní neschopnost. Kvůli finančnímu zajištění rodiny nastoupil roku 1935 na pozici knihovníka Obchodní a Živnostenské komory (zde pracoval do roku 1948). Za druhé světové války byl nucen omezit svou vydavatelskou činnost a překládal pouze pro sebe. Po válce se snažil navázat na předválečnou vydavatelskou činnost. Podařilo se mu to pouze v omezené míře; všechny samotišské edice postupně zanikly. Překlady autorů z vlastní iniciativy zůstaly v rukopisech; vycházely mu pouze překlady děl, která mu vybrala jednotlivá nakladatelství. V roce 1946 nastoupil na filozofickou fakultu obnovené olomoucké univerzity jako lektor serbokroatistiky (působil zde v letech 1946–1956). Souběžně také přednášel na různých katedrách o dantovké problematice. „Ačkoliv O. F. Babler působil na Filozofické fakultě UP jen několik let, patřil k těm, kteří položili základy dnes obnovené a rozšiřované olomoucké slavistiky. A to není malá zásluha“ (Komárek 1996, s. 23). Nadále také zastával funkci knihovníka, a to v Univerzitní knihovně, kam přešel z Obchodní komory (zde setrval mezi lety 1949–1956). Neustále se zhoršující oční choroba jej donutila roku 1956 odejít do invalidního důchodu. Překládat nepřestal ani s přicházející slepotou; ve větší míře se opět začal věnovat bibliofilství. Překladatelství se věnoval v omezené míře i po roce 1968; na zakázku sestavoval též básnické miniantologie. V roce 1983 zcela oslepl. Byl členem Družiny literární a umělecké, Sdružení spisovatelů z Hané, Skupiny moravských knihomilů (tj. olomoucké pobočky Spolku českých bibliofilů; posléze též jmenován čestným členem celorepublikového Spolku českých bibliofilů), překladatelské sekce Československého svazu spisovatelů a olomoucké pobočky Jednoty filosofické. V roce 1971 získal v Lublani čestné členství ve Svazu slovinských překladatelů. Povídka v bibliofilském vydání Bibliofons (1932) byla oceněna v soutěži berlínské Gesellschaft der Bibliophilen. Za překladatelskou práci obdržel několik ocenění: Cenu osvobození města Olomouce (1948), Václavkovu literární cenu města Olomouce (1949), literární cenu Svazu československých spisovatelů (1967) a literární a kulturní cenu olomoucké ONV (1968); v roce 1998 mu byla in memoriam udělena Cena města Olomouce v oblasti literatura. Roku 1996 mu byla v Samotiškách odhalena pamětní deska.

Překladatelsky debutoval roku 1919 v olomouckém Československém deníku překladem z francouzštiny. V témže periodiku vyšly také Bablerovy první původní verše. Naopak první české verše přeložené do cizího jazyka – němčiny, vyšly poprvé 3. 7. 1921 v Prager Presse (báseň J. V. Sládka Ručičky Die Händchen). Od dvacátých let dvacátého století přispíval vlastní literární tvorbou, ale především překlady, články, recenzemi či studiemi do českojazyčných i zahraničních periodik (ukázky z jeho překladů se v českém periodickém tisku objevují dodnes): Akord, Anděl strážný, Apollon, Archa, Bibliofil, Červený květ, České slovo, Československý deník, Die Tat, Dětský svět, Divadlo, Eva, Filozofický časopis, Hanácký kalendář, Hanácké noviny, Hlasy republiky, Hochland, Host, Host do domu, Index, Katolický týdeník, Kultura, Kulturní zprávy, Lidová demokracie, Lidové noviny, Literární noviny, Listy PPB, LUK, Lumír, Marginalie, Moravskoslezský deník, Na hlubinu, Národní politika, Národní osvobození, Našinec, Obnova, Od Pražského Jezulátka, Panorama, Plav, Pozor, Prager Presse, Prager Tagblatt, Pramen, Proglas, Ranní noviny, Rozkvět, Řád, Salón, Stan, Selské noviny, Severní Morava, Slovanský přehled, Středisko, Střední Morava, Souvislosti, Světová literatura, Světozor, Svobodná země, Štafeta, Topičův sborník, Tribuna, Tribuna literární a umělecká, Tvar, Venkov, Vyšehrad, Zápisi, Země, Zlatá brána, Zprávy Spolku českých bibliofilů, Ženská revue. Od roku 1931 byl členem redakční rady časopisu Bibliofil. Redigoval časopis Okénko do dílny umělcovy. Ve třicátých letech dvacátého století přeložil několik libret pro olomoucké divadlo (A. Zemlinsky: Skřet, prem. 1933, Křídový kruh, prem. 1934; R. Strauss: Arabella, prem. 1933; O. Respighi: Marie Egyptská, prem. 1934, Lukrecie, prem. 1937; C. Monteverdi: Orfeus, 1935; L. Rocca: Dybuk, prem. 1937; J. Haydn: Svět na měsíci, prem. 1938), napsal libreto k opeře V den počátku (prem. 1936) O. Chlubny a přeložil texty písní světových skladatelů (např. P. I. Čajkovského, E. Kornautha, A. Schilera či F. Schuberta). Svá díla podepisoval jako Otto František Babler (překlady do češtiny), O. F. Babler nebo Otto F. Babler (překlady do němči- ny a původní autorská díla); užíval též šifer O. F. B. a ofb

K Bablerovu jubileu nastudoval amatérský divadelní Soubor FF UP Olomouc pořad K rybám sešel tvůj hlas (prem. 1971).

Stěžejním výstupem Bablerovy tvůrčí činnosti byly tisky vycházející z jeho samovydavatelství zaměřeného na bibliofilie (nikdy nevlastnil vydavatelskou konfesi). K takové prezentaci své literární práce se uchýlil proto, že nakladatelé nebyli ochotni jeho překlady vydávat. Velkou inspirací mu byla staroříšská manufaktura Dobré dílo Josefa Floriana (úsilí o „krásné knihy“, tj. knihy krásné navenek i uvnitř – obsahově). Babler vydával několik bibliofilských edic, z nichž nejvýznamnější a nejrozsáhlejší nesla název Hlasy. V letech 1926–1927 v ní vyšlo čtyřicet osm svazků. Každý svazek byl pojatý jako tzv. cimélie (tj. nejvzácnější součást historických fondů ve středověku). Byl vytištěn na jemném papíře, často ručně zpracovaném. Téměř každý ilustroval soudobý významný výtvarný umělec, jako např. J. Konůpek, M. Marešová, R. Michalik, A. Schamoni, R. Schaumann, B. Štorm, J. Váchal či Vojmír Vokolek. Náklady jednoho titulu se pohybovaly okolo tři sta padesáti výtisků; jednotlivé výtisky byly číslovány, časté bylo věnování určité osobě. Původně měla edice Hlasy zahrnovat překlady anglosaských a románských literatur, ale rozrostla se v nejpočetnější samotišskou knižnici, v níž vycházely překlady z angličtiny, francouzštiny, italštiny, latiny, němčiny, norštiny, srbocharvátštiny (respektive srbštiny a charvátštiny), rumunštiny, či ukrajinštiny. Z literárních druhů převládala lyrika, ale objevily se i drobné epické texty a dramata. Zvláštní skupinu překladů tvořily překlady anonymních textů, v jejichž tematice převládala lidová religiozita – např. Marie po poli kráčela (1927), Strom ze srdce (1927) nebo Slovanské legendy (1930) (v podtitulech samotným Bablerem nazývány „lidovou mystikou“). Ojedinělým edičním počinem Hlasů byly tzv. tematické antologie. Babler do nich vybíral básně českých autorů a překlady básní jinojazyčných autorů, které se týkaly vždy určitého společného tématu (např. Knížka o slunečnici, 1928). Nejčastěji překládal tvorbu duchovně, přesněji religiózně orientovaných autorů. Mezi Bablerem překládané autory patří R. M. Rilke, W. Blake, P. Claudel, M. O‘Neill či G. Boccaccio. Vedle edice Hlasy založil samotišský samovydavatel též další ediční řady: Knihovnu slovanských básníků (překlady slovanských básníků), Svítání (původní české divadelní hry) a Heliotrop (překlady ze světové literatury). Ani jedna z nich se nedočkala dlouhého trvání. Některá díla vydal Babler též mimo edice (antologie či rukopisné sborníčky u příležitosti vlastních životních jubileí nebo jubileí svých přátel).

Babler se řadí k tzv. básníkům překladu. Vlastní literární dílo takových tvůrců ustoupilo výrazně do pozadí ve prospěch jejich díla překladatelského. Za svého překladatelského předchůdce považoval Pavla Eisnera; ze soudobých překladatelů byl v kontaktu s Jiřím Levým či Zdeňkou Stavinohovou. Babler překládal jednak literární díla dle vlastních preferencí, jednak dle nakladatelských požadavků (zvláště po roce 1948). Celkový počet Bablerových překladů dosud nebyl vyčíslen; jedná se přibližně o tisícovku různě dlouhých textů širokého záběru – ze všech literárních druhů a žánrů z různých období literární historie; nejpočetněji je zastoupena poezie. Překládal převážně do češtiny (tři čtvrtiny přeložených textů), ale také z češtiny do jiných jazyků (např. Máchův Máj do němčiny v roce 1938). Největší skupinu tvoří překlady ze slovanských jazyků (nejvíce z jihoslovanských) a z němčiny. Překládal také z románských jazyků, z angličtiny a (ojediněle) z jazyků severských; zprostředkovaně také z dalších jazyků (např. Ethiopské legendy, 1936, přes anglický převod). Oldřich Králík označil za scelující prvek Bablerova překladatelského díla „cherubínství“ (tj. určitý životní postoj, cit pro krásu, jemnost a soucit se slabými a pronásledovanými). Okruh překládaných autorů a děl lze rozdělit (Putna 2010) na 1. autory kánonu evropské katolické a/nebo spirituální orientace (např. R. M. Rilke, W. B. Yeats, P. Claudel, Silesius) a Dante Alighieri, 2. obecnější kulturní kánon (E. A. Poe, W. Shakespeare) a 3. „malé“ texty od „malých“ autorů a texty lidové, anonymní (tzv. lidová mystika). Při překladech poezie usiloval Babler o co nejvěrnější translaci formální (v rovině metra) i obsahové (nezávisle na Vilému Mathesiovi uplatňoval zvl. po druhé světové válce částečně jeho koncepci tzv. jazykového klíče). Od čtyřicátých let dvacátého století se Babler začal intenzivně zajímat o osobnost Danta Alighieriho s cílem přeložit jeho Božskou komedii. První pokusy o překlady Pekla pocházejí ale už z let 1916–1919. Ukázky z překladu Božské komedie uve- řejňoval nejprve časopisecky; vycházela k různým dantovským výročím. Studiu Dantova díla a překladu Božské komedie se Babler věnoval dvacet let. Významným poradcem mu byl při translaci Jan Zahradníček. Poprvé vyšel celý překlad Božské komedie v roce 1952.

Babler se nikdy nestal příslušníkem žádné literární skupiny ani přívržencem literárního hnutí či směru. Vždy zůstával literárním solitérem, což mu umožňovalo kontakt s literárními směry, hnutími či skupinami rozmanitého směřování. K vědomé nestrannosti přispíval také fakt, že se jako autor neomezoval pouze na jeden národní celek; většina jeho původních děl je napsaná česky, ale napsal též texty v jiných jazycích. Rámcově lze literáta Bablera zařadit do okruhu katolicky orientovaného proudu spisovatelů. Záběr autorova původního literárního díla je – stejně jako jeho díla překladatelského – široký: psal poezii, prózu i drama, včetně pomezních žánrů – aforismů a vzpomínkové literatury.

Bablerovu juvenilní prozaickou tvorbu představují autobiografické povídky, popisující bosenské dětství. Byly psány česky, německy, srbsky i chorvatsky, ale nedochovaly se. Jako autorská knižní prvotina mu vyšla próza Bibliofons (1932), po níž následoval další prozaický titul Posmrtná sláva Marty Javorovské (1934). Pro svůj debut si Babler vybral příznačně prostředí bibliofilů. Vypravěčem a zároveň jednou z postav je přítel jednoho vášnivého sběratele knih (především bohemik, moravik, Pragensií a Comenian). Tento má zjistit při své návštěvě Basileje, proč jsou v několika po sobě vytištěných katalozích nabízené knižní unikáty prodány dřív, než se na pražského bibliofila dostane řada. Vypravěč vyhledá knihkupce, respektive jeho dceru, která mu sdělí pravdu o otci, jemuž se vášeň pro krásné a vzácné tisky stala posedlostí: ve snaze mít ze všech antikvářů nejslibnější nabídku, začne mystifikovat s nabízenými položkami v katalozích. Náklady na tisk katalogů a na negativní odpovědi žadatelů (na neexistující poptávky) jej zbaví rozumu i peněz. Povídka Posmrtná sláva Marty Javorovské na pomezí reality a fikce líčí osud předčasně zemřelé dívky, domnělé básnířky. V její pozůstalosti objeví rodiče svazeček básní a domnívají se, že autorkou je jejich oplakávaná dcera. Mladý literární kritik shledá básně nadmíru kvalitními a rozhodne se je vydat. Záhy po vydání však vyjde najevo, že jde o verše Vrchlického, které si dívka od svého oblíbeného autora pouze vypisovala. Takto bizarně vzniklý výbor Vrchlického veršů se posléze stane vyhledávanou kuriozitou. K próze se Babler vrátil zase až v sedmdesátých letech dílem Kosířské elegie (1970). Formou vnitřního monologu vypravěč-malíř Josef Mánes popisuje z časového odstupu své pobyty na zámku Čechy pod Kosířem. Jednotlivé části prózy jsou vyznáním kraji, jenž si umělec zamiloval a jenž se mu stal nesčetněkrát tvůrčí inspirací. Poslední pátou část lze charakterizovat jako jakýsi Mánesův epilog za vlastním tvůrčím životem, povzdech nad nemožností (kvůli počínající duševní chorobě) naposled se podívat do Čech. Výrazným intertextuálním prvkem díla jsou úryvky z díla Jakuba Demla Moji přátelé, které jsou citovány v části líčící krásu hanácké přírody. Posledním vydaným původním dílem Otto Františka Bablera je vzpomínková próza Krajina mého srdce (1971). V místy až lyrickém vyprávění se autor vyznává jak Bosně (Zenici a Sarajevu), tak Olomouci, kde prožil dětství a mládí a která jej nasměrovala k tvůrčí dráze. Odůvodňuje také své rozhodnutí odejít z města a usadit se a tvořit v Samotiškách. Popisuje postupné sžívání se s krajem Hané, který mu po prvotních rozpacích učaroval: „Krajina mého srdce je tam, kde jsem konečně zakotvil, kde mám takřka na dosah ruky příklady a přátele. Hledím z okna své pracovny a vidím širou rovinu Hané, dějiště stálé trpělivé práce a chlebodárného zrání, a po ní křivolakou kaštanovou alej vedoucí do Olomouce, města, jehož chrámové věže a tovární komíny ční z oparu ležícího nad ním“ (Krajina mého srdce, s. 16–17). Autor-vypravěč při- rovnává svůj život v ústraní Samotišek k životům dalších literárně čilých osobností, které nepotřebovaly k tvůrčí práci velké městské centrum, konkrétně Josefa Floriana, Josefa Portmana či Jakuba Demla.

Podstatná část Bablerovy poezie zůstává v rukopisech – nejvíce je zastoupena v jeho denících, které si celý život vedl. V těchto verších se zračí spjatost autorovy tvorby vlastní a překladové. Dominují témata přírody, dětí, práce, náboženství i lyrika intimní. Objevují se též verše příležitostného charakteru. Básně jsou psány jak pravidelným rýmovaným daktylotrochejem, tak nepravidelným veršem bez rýmů. Své básně Babler pravděpodobně nikdy publikovat nechtěl. Do deníků je psal tužkou, bez datace, mnohé mají více stylových variant. Výjimky tvoří vlastní básně uveřejňované na počátku literární dráhy v různých periodikách a dále latinsky psaná litanie k Matce Boží Svatokopecké Litaniae de Beatissima Virgine Maria ad Montem Sanctum apud Olomuciam in horis anxietatis per Ottonem Franciscum Bablerum compositae (1943). Obsahově se podobá litaniím užívaným při liturgiích v římskokatolické církvi. V souvislosti s rokem, kdy byla vydána, pojímá Babler v litanii Matku boží jako osvoboditelku lidu od strachu a tu, která splní jeho přání. Ani aforismy, které tvoří podstatnou část dalšího spisovatelova deníku – Oblásků (psán 1947–1983), nebyly až na výjimky veřejně publikovány. Oblásky pro autora představovaly jakýsi duchovní deník, kam si zapisoval své myšlenky, i myšlenky lidí, s nimiž se cítil duchovně spřízněn. Část z nich spolu se svou příležitostnou poezií pak vydával vlastním nákladem jako příležitostné tisky pro přátele (pod titulem Oblázky).

Jednoaktová hra Koníčci v lese (1935) nebyla kromě jediného uvedení přerovskými studenty roku 1938 vícekrát inscenována. Tímto komorním dramatem autor syntetizoval téma, které jej zajímalo v jinojazyčných literaturách a které pro překlad často vyhledával – „lidovou mystiku“, v níž hrál důležitou roli Bůh a boží trest. Děj je zasazen na venkov a postaven na dialogu matky a dcery. Matka vyčítá dceři mužův alkoholismus a v dceřině ještě nenarozeném dítěti zase vidí hřích (dle matky se rozmnožováním lidstva rozmnožuje i hřích na světě): „Dorka: Z lásky nemůže vzniknouti hřích. Hřích je jenom neláska, s jakou vy se mnou jednáte…“ (Koníčci v lese, nestr.). Dcera Dorka doufá, že se manžel kvůli dítěti vzchopí. Svou naději vkládá do Boha, skrze jehož lásku může člověk dojít záchrany. Jako memento se dějem line motiv koníčků v lese, podle nichž dostalo drama svůj název: s dřevěnými koníčky si hraje sirotek po druhé matčině dceři Toník (neustále se ženám připomíná průpovídkou „koníčci v lese“ a jejími variacemi), s koňmi sváží Dorčin muž v lese dříví. A právě koně se stanou muži osudnými; převrátí se s ním vůz, když jede domů. Vedle dramatu pro dospělé psal Babler soustavně loutkové hry pro děti pro olomoucké loutkové divadlo Kašpárkova říše (především v třicátých letech dvacátého století). Vycházely v katolickém dvouměsíčníku pro mládež Dětský svět. I v hrách pro děti je patrný náboženský podtext. Byly psány rýmovaně, mluvené slovo se střídalo se zpěvy.

Bablerovy texty literárněteoretického a literárněhistorického charakteru zůstávají roztroušeny po českých a zahraničních periodikách. Zahrnují jak odborné studie, tak informativní a populárně-vědecké články a literární recenze. V tisku pravidelně informoval o překladech české literatury v zahraničí, českým čtenářům zprostředkovával novinky z jinojazyčných literatur. Dále se věnoval otázkám překladu, poetikám konkrétních českých nebo jinojazyčných překládaných autorů a bibliofilské problematice. V šedesátých letech dvacátého století se podílel na rehabilitaci Franze Kafky, účastnil se liblické konference (1963) a publikoval o něm studie (a již v roce 1924 přeložil Kafkovu povídku Das nächste Dorf, která vyšla v olomouckém časopise Eva). Pouze dvakrát mu studie vyšla tiskem: Anna Achmatova: pokus o studii (1926) a Jak jsem překládal Havrana (1931), obě se zprostředkovávají jeho překladatelské postupy na příkladech konkrétních děl. Vedle článků zabývajících se literaturou napsal řadu průvodních textů k výtvarným publikacím.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Bibliofons (1932, z němčiny přel. J. Picka; německý originál Bibliophile novellen, 1934); Posmrtná sláva Marty Javorovské (P 1934); Koníčci v lese (D 1935); Litaniae de Beatissima Virgine Maria ad Montem Sanctum apud Olomuciam in horis anxietatis per Ottonem Franciscum Bablerum compositae (B 1943, latinsky); Kosířské elegie (P 1970); Krajina mého srdce (memoáry 1971, 2. vyd. 1993 s doslovem Otto Bablera).
Adaptace: Legenda o Hanácích (pohádka 1944, obsahuje též K. Mlčoch: Sedlák zapsaný k čertu).
Překlady z angličtiny: W. Blake: Tiriel (1927); W. B. Yeats: Přesýpací hodiny (1928); G. D. Ruthenburg –  M.  Stewart:  Dvě  americké  loutkové  hry  (1929);  H.  C.  D.  Pepler:  Dvě  loutkové  hry  (1930); H. B. Alexander: Jak smrt přišla do světa (1930); E. A. Poe: Havran (1930, též in E. A. Poe: Havran: Šestnáct českých překladů, 1985, 2. vyd. 1990); W. Blake: Snoubení nebe a pekla (1931); S. Lewis: Mantrap (1931); H. D. C. Pepler: Vůl a oslík a jiné hry pro loutková divadla (1933); W. Blake: Kniha Thel (1935); E. F. Lewis: Mladý Fu od horního Yangtse-Kiangu (1936); A. Schweitzer: Filosofie a ochrana zvířat (1937, též in E. Wondrák: Albert Schweitzer, 1968); E. F. Lewis: Nebojácná Ho-Ming (1937); F. Thompson: Ohař nebeský a jiné básně (1938); F. E. Young: Píseň o městských vrabcích (1938); M. D. O’Neill: Kain (1939); W. Shakespeare: Macbeth (1947); W. Shakespeare: Král Lear (1954); E. Dickinson: Setkat se s knihou (1979); E. Dickinson: Básnické vzkazy z krajiny duše (1981); W. Blake: Snoubení nebe a pekla (1944, s J. Skalickým).
Překlady  z  bulharštiny:  B.  Dimitrova:  Svět  mnohorozměrný  (1975);  Radost  a  jiné  verše  (1982); D. Gabeová: Můj svět je široširý (1997, s I. Dorovským).
Překlady z češtiny do angličtiny: F. Halas: Old Women (1970).
Překlady z češtiny do němčiny: Tsechoslowakische Antologie (Pohrlitz – Brünn, 1936, s P. Eisnerem); J. Čapek: Geschichten vom Hündchen und vom Kätzchen (1958, 1997, 2000); Menhart: Abendgespräche (Frankfurt am M., 1958); F. Hrubín: Die schönsten Märchen (1959); J. Seifert: Mozart in Prag (1970); K. H. Mácha: Máj (Köln, 1983).
Překlady z francouzštiny: Kejklíř Matky boží (1924); G. Flaubert: Legenda o sv. Juliánu Pohostinném (1927); Aucassin a Nicoletta (1928, 2. vyd. 1947); Mladík a nestvůra s lidskou hlavou (1929); Muka pekelná (1929); P. Claudel: Svaté obrázky z Čech (1934); Pověsti sladké Francie (1935); E. de Guérin: Deník (1935); P. Claudel: Křížová cesta (1936); F. Villon: Balady ke chvále Panny Marie (1936, obsahuje též H. Belloc: Balada matce boží čenstochovské); P. Claudel: Skupina apoštolů (1937); M. de Guérin: Zvuky přírody (1937); P. Claudel: Pod hradbami athénskými (1938); L. Barry: Děd (1940); P. Claudel: Verlaine a jiné básně (1940); Marie de France: Milostné příběhy ze staré Francie (1958, s J. Konůpkem); Román o Lišákovi (1973); Vůl tu a oslík šedivý, spí, spí, u nich Dítě spí (1937); G. de Loris: Román o růži (1977); A. Rimbaud: Opilý koráb (b. d.).
Překlady z italštiny: G. Pascoli: Básně o Ate (1932); František z Assisi: Píseň bratra Slunce (1936); G. Boccaccio: Život Dantův (1940); Ignác z Loyoly: Duše Kristova (1947); G. Leopardi: Prodavač ka- lendářů a chodec (1948); G. Papini: Samomluvy betlémské (1948); Dante Alighieri: Peklo (1949); Dante Alighieri: Božská komedie (1952, 2. vyd. 1958, 3. vyd. 1965, s J. Zahradníčkem); G. Boccaccio – L. Bruni d´Arezzo: Nejstarší životopisy Dantovy (1965).
Překlady z latiny: Legenda o knize blahoslaveného Anastasia (1930); Antifony, hymny a sekvence (1940); Tomáš z Celana: Soudný den (1948).
Překlady  z  němčiny:  I.  Kant:  O  svazu  národů  (1924);  T.  Storm:  Sněhurka  u  trpaslíků  (1925); R. M. Rilke: Modlitby dívek k Marii (1926); J. W. Goethe: Paria (1927); Ch. M. Wieland: Kámen mu- drců (1927); Legenda o svatém Kiliánu knihomilovi (1927); Z věčných pokladnic poesie německé (1928); Abraham a Sancta Clara: Knihař (1930); Abraham a Sancta Clara: Knihtiskař (1930); R. Borchardt: Se střevíčky: té, jež si zaslouží býti milována (1930); R. Schaumannová: Němá tvář (1930); Epištola, v níž se dokazuje a dokládá, že knižní aukce jsou učencům nejen k hanbě, nýbrž také k nejvyšší škodě a nevýhodě, a v níž se zároveň odhaluje a na světlo vyzvedá lest a klam, jaké se při nich dějí (1930); Čtení o milém a čestném dobrodružném rytíři, který se Petr Diemringer, rodem ze Štaufenberka, původem z Ortenavy zval, co cti a obdivu v mnohých zemích získal, zvláště pak o tom, jak on a jedna mořská víla se navzájem zavázali ve veliké lásce a věrnosti, jak on však nebyl poslušen její dobré rady a zpronevěřil se slibu, kte- rý jí byl dal, pročež ihned po tom ve třech dnech a před stanovenou dobou v rozkvětu mládí přirozenou smrtí zemřel (1931); Čtení o rytíři ze Štaufenberka (1931); Abraham a Sancta Clara: Knihkupec (1931); Abraham a Sancta Clara: Výrobce papíru (1931, 2. vyd. 1946, 3. vyd. a 1. úplné 1946 jako Dělníci kni- hy: výrobce papíru, barvič papíru, knihtiskař, knihař, knihkupec); O. Pick: Básně (1931, s P. Eisnerem, O. Fischerem, J. Hořejším, F. Kubkou a F. Šrámkem); Básník a kniha (1931); S. Zweig: Dobrodružství života (1931, s R. Černým a E. Hostovským); J. W. Goethe: Der Zauberlehrling (1932, 8 překladů včetně O. F. Bablera); Sestra Beatrice (1933); Kvítka ze zahrady německé lyriky jihomoravské (1935, s F. Kleinem); T. Stimmer: Nová komedie o mladých manželích, kterou léta Páně 1580 napsal Tobiáš Stimmer, malíř z Žabovoz a kterou roku 1932 na český jazyk řečí z části vázanou, z části nevázanou volně převedl Otto F. Babler… (1932); Devět balad ze sbírky Arnima a Brentana (1933); R. M. Rilke: Zvěstování pastýřům (1936); In memoriam Rainer Maria Rilke (1936); D. von Czepko – Angelus Silesius: Průpovědi poutníků cherubínských (1938); J. a W. Grimmové: Dětské legendy (1936); M. Buber: Chasidské povídky (1937); W. Mattiessen: Hadrová Lízinka (1937, 2. vyd. 1941); R. M. Rilke: Antické báje (1937); F. Deml: Mlu- va věcí (1938); J. R. Sorge: Mystické rozhovory (1938); Angelus Silesius: Poutník cherubínský (1941); O. F. Babler – L. Kundera (eds.): R. M. Rilke: Herbsttag. Podzimní den (1972, 13 překladů včetně O. F. Bablera); A. Bartušek: Abwesende Meere (Darmstadt, 1973, s H. Rokytou); R. Ausländer: Jiná zna- mení: Výbor z díla. Andere zeichen: Auswehl aus dem Werke (smz. 1981).
Překlady z polštiny: M. Konopnicka: Písničky (1923); E. Zegadlowicz: Balada o babce Horalčické (1928); J. Parandowski: Drei Tierkreiszeichen (do němčiny, 1962); H. Poświatowska: Moje srdce a jiné básně (1974).
Překlady z ruštiny: A. Achmatova: Básně (1925); Ruské apokryfy (1931); V. J. Brjusov: Tercíny na kata- logy knih (1947); N. V. Gogol: Život (1947, 2. vyd. 1948; 3. vyd. 1958); M. Prišvin: Berendějova houština (1948, O. F. Babler překlad veršů); O. Mandelštam: Rozprava o Dantovi (1968, O. F. Babler překlad veršů). Překlady ze slovinštiny: Slovinské romance a balady (1933); B. Dimitrovová: Svět mnohorozměrný (1975); S. Makarovičová: Večerní beseda a jiné básně (1977); Čtvero ročních dob (1980).
Překlady ze srbocharvátštiny, resp. ze srbštiny a chorvatštiny: Hasanaginica (1926); Srbské básnířky (1929); Bán Strahinić (1931); Šest písní o narození Krista Pána (1931); Srbské legendy (1932); V. Petrović: Zapálené obilí a jiné povídky (1936, s F. Čuberkou); I. E. Šarić: Judit (1937); Srbské lidové bajky (1940); I. Vojnović: Vox clamans (1946, obsahuje též Dantův výkřik a Památce Lva N. Tolstého); I. Andrić: Trav- nická kronika (1958, 2. vyd. 1964, 3. vyd. 2009); S. Sremac: Pop Ćíra a pop Spíra (1960); V. Parunová: Zrnko dojetí a jiné básně (1976); D. Maksimovićová: Odkaz a jiné básně (1978); T. Manojlović: Zvěrokruh neboli Hvězdný kalendář (1978/1979); Časy a počasí roku (1983); R. Kupareo: Můj malý žaltář (2009). Ostatní překlady: Vincentius Ferrerius: List sv. Vincence Ferrerského Benediktu XIII. o konci světa a o pří- chodu Antikrista (1928, O. F. Babler úprava překladu J. Demla); Jeníček usmrkanec (z bretonštiny, 1929); F. Timmermans: Krásné čtení o panně Symforose (z vlámštiny, 1929); Bláhový student (1931); E. A. Poe: Der Rabe (z angličtiny do němčiny, 1931); Legendy ukrajinské (z ukrajinštiny, 1932); Hassan-Agas Gattin (ze srbochorvatštiny do němčiny, 1933); Kvítka Zeleného ostrova (1933); Arabské biblické tradice (1934); Dvě mohamedánské biblické básně (1934); Žaltář krále Davida (1935, 2. vyd.  1940);  Ethiopské  le- gendy (přes anglický překlad, 1936); Píseň o snu Olava Aastesona (z norštiny, 1937, 2. vyd. 1999); Sonety knihomilské (1937); Život a smrt otce našeho Abrahama Spravedlivého, jak byly podle Apokalypsy sepsány krásnými slovy (z rumunštiny, 1937); Já mám koně… (1940); J. Avyžius: Ztracený domov (z litevštiny, 1976, O. F. Babler překlad veršů s J. Moravcovou); Vyznání a jiné verše slovenských autorek (ze slovenštiny, 1984).
Překlady z více jazyků (antologie): Jihoslované svým dětem (1924); Marie po poli kráčela… (1927); Kníž- ka o koni (1927); Strom ze srdce (1927); Knížka o slunečnici (1928); Knížka o rybách (1929); Slovanské legendy (1930); Kniha drakobijců (1931); Vánoční knížka (z holandštiny, němčiny a slovenštiny, 1935); Píseň o zvířeti (1937); Píseň o němé tváři (1939); Pohádky o Pánu Bohu a o jeho světcích (ze slovanských jazyků, 1939); Vánoce 1939. B. V. O. F. B. (z angličtiny, francouzštiny, němčiny, chorvatštiny a slovinštiny, 1939); Hrst básní (1961); Ještě hrst básní (1966); Rok v kruhu. Básně o měsících (1970); Ještě další hrst básní (1971); Žhavá, divoká semínka štěstí. Z poezie slovanských básnířek (1972); Malý básnický kalendář. Verše o měsících (1972); J. Frič (ed.): Překlady O. F. Bablera (smz. 1972); Roční doby (z francouzštiny, němčiny, slovinštiny a španělštiny, 1973); A zase ještě hrst básní (1976); Kompas a jiné básně slovanských básníků (1976); Měsíce. Dvanáct básní ze slovanských básníků (1977/1978); Hrst básní… a přece ještě (1979–1980); …a přece ještě (hrst básní) (1981); J. Suchý (ed.): Lyrické konfrontace (1986).

Překlady v kolektivních dílech: K. Palatin: Štěstí tohoto světa (1939, s O. Menhartem, J. Karáskem ze Lvovic, E. z Lešehradu, B. Reynkem a P. Eisnerem); Unvergängliches Abendland. Ein Hausbuch euro- päischer Dichtung (Gütersloh, 1952–1954, s dalšími; O. F. Babler do němčiny přel. G. K. Chastertona, P. Claudela, Blakea a J. Demla); F. de Sanctis: Dějiny italské literatury (1959, O. F. Babler přel. ver- še); Rilkova báseň Svatí v sedmi překladech (z němčiny, Heilige, 1966, s P. Eisnerem, Z. Bromanem, M. Karešem, M. Bidlasem, K. Reslerem a J. Pokorným); M. Blahynka – K. Blahynková (eds.): Verše o lásce (1985); V. Kudělka (ed.): Orfeus v děti (ze slovinštiny, 1995, s dalšími); L. Đidić – I. Dorovský: Nekonečný modravý kruh (ze srbochorvatštiny, 1996); Vánoční zpěv andělů (z němčiny a švédštiny, 2003, 2. vyd. 2011, s dalšími); M. de Saint-Exupéry: Já a můj syn. Naslouchám písni svého stromu. Dopisy matce (z fran- couzštiny, 1995, O. F. Babler přeložil verše).
Uspořádal: Universitní knihovna v Olomouci: Průvodce pro čtenáře (1955, s. H. Hladnou); F. Šantavý (ed.): Soupis lékařských a příbuzných periodik Ústřední knihovny lékařské fakulty Palackého university a Universitní knihovny v Olomouci (1956, s dalšími); Kdo na moje místo (1967); O. Březina: Symfonie bratrských hlasů (1973); Jasmínová noc (1983, s M. Blahynkou).
Odborné a populárně-vědecké monografie: Anna Achmatova: pokus o studii (1926); Jak jsem překládal Havrana (1931); Skupina olomouckých výtvarníků (1940, s A. Uhrem); Jan Konůpek, český malíř a grafik (1947); Myšlenky o písmu a písmařství (1976).
Studie a články (výběr): Anna Achmatova. Pokus o studii, in Archa 1926, č. 1; Srbské básnířky, in Archa 1926, č. 4; Chvála loutek, in Archa 1926, č. 5; Kniha o slovinských spisovatelkách, in Archa 1926, č. 10; Řikadla na knižních značkách, in Bibliofil 1926, č. 2; Slavní čtenáři: Ralph Waldo Emerson, in Bibliofil 1926, č. 8; Slavní čtenáři: Napoleon, in Bibliofil 1926, č. 10; Slavní čtenáři: Wolfgang Amadeus Mozart, in Bibliofil 1927, č. 1; Slavní čtenáři: Vladimír Iljič Lenin, in Bibliofil 1927, č. 2; Slavní čtenáři: František Palacký, in Bibliofil 1927, č. 3; Slavní čtenáři: Robert Schumann, in Bibliofil 1927, č. 4; Slavní čtenáři: Rem- brandt, in Bibliofil 1927, č. 5; Slavní čtenáři: Madame de Pompadour, in Bibliofil 1927, č. 6; Slavní čtenáři: Ježíš Kristus, in Bibliofil 1927, č. 7; Slavní čtenáři: William Blake, in Bibliofil 1927, č. 9–10; Dante a ptáci, in Archa 1928, sv. 1; Děti a umělecká tvořivost, in Archa 1928, sv. 2; Slavní čtenáři: Božena Němcová, in Bibliofil 1928–1929, č. 1; Knihy Jakuba Demla. Pokus o bibliografický soupis, in Bibliofil 1928–1929, č. 4; The good king Wenceslas, in Archa 1929, sv. 2; Knihy Jakuba Demla, in Vitrinka 1929–1930, č. 1; Slavní čtenáři: Plinius II., in Bibliofil 1930, č. 2; Exlibris Františka Kašpara brožovského z Pravoslav, in Bibliofil 1930, č. 6–7; Jak jsem překládal „Havrana“, in Bibliofil 1931, č. 1; Slavní čtenáři: Bedřich Veliký, in Bibliofil 1931, č. 2–3; Goethe a kniha, in Bibliofil 1932, č. 2–3; České a slovenské překlady Havrana, in Marginalie 1935, č. 3 (s T. Vodičkou); Rainer Maria Rilke a Ukrajina, in Archa 1936, sv. 1; Zkázy orientálních kniho- ven, in Bibliofil 1936, č. 9; Knihtisk na Svaté Heleně, in Bibliofil 1937, č. 4; „Hasanaginica“, in Archa 1938, sv. 3; Die tschechischen Bemühungen um Dante, in Deutsches Dante-Jahrbuch 1942, sv. 24; Hasanagini- ca, in Archa 1942, č. 2; Zkazka o Aucassinu a Nicolettě, in Archa 1945–1946, sv. 3; Čistota v umění, in Vyšehrad 1947, č. 6; Úkol spisovatele v dnešní době, in Vyšehrad 1947, č. 5; Jaroslav Vrchlický a votivní ob- raz, in Lidová demokracie 27. 3. 1949; Před 100 lety se narodil P. Jan Blokša, in Katolické noviny 11. 6. 1961; Bezruč v antologiích světové poezie, in Listy Památníku Petra Bezruče. Nová řada 15. 9. 1962; Literární pozůstalost Franze Kafky, in Marginalie 1962, č. 1; Rudolf Fuchs – německý překladatel Slezských písní, in Listy Památníku Petra Bezruče 1963, č. 12–13; Paul Claudel, básník a dramatik, in Divadlo 1968, červen; Božská komedie v novém slovinském překladu, in Annali dell instituto universario orientale (1973–1974); In memoriam Bedřicha Nováka, in Středisko 1974–1976;.
Příspěvky ve sbornících, almanaších a katalozích (výběr): Veledůstojný pane… , in A. Gajdoš (ed.): Sborník družiny literární a umělecké k padesátým narozeninám P. Emanuela Masáka (1933); Chvála Mo- ravy (1939, s F. Nechvátalem a Z. Šmídem); Klas (1947, O. F. Babler přeložil 20. zpěv Ráje z Dantovy Božské komedie); Večer Petra Bezruče (1947); J. J. Kalina – O. Březina: Matka (1948); Frühe tschechische Kafka-Publikationen, in Franz Kafka. Liblická konference 1963 (1963); Miruj, miruj, srdce moje (K historii charvátské zlidovělé písně), in J. Dvořák – R. Smetana (eds.): Václavkova Olomouc 1964: K soudobé pro- blematice zlidovělých písní (1965); Rané české překlady z Franze Kafky, in Kafka aus Prager Sicht (1965); Rudolf Michalik: kresby (katalog výstavy 1966); Josef Váchal: Grafika a kresby (katalog výstavy 1967); Rudolf Fuchs als Bezruč-Übersetzer, in E. Goldstücker (ed.): Weltfreunde. Konferenz über die Prager deutsche Literatur (1967); A. Gribovský: Haná (fotografické album 1972); Stanislav Menšík: výběr z díla (katalog výstavy 1973); Vladimíru Vokolkovi k sedmdesátinám (smz. 1983, O. F. Babler napsal aforis- my); B. Kolář (ed.): Verše z cest (2002); B. Kolář (ed.): Žena a láska v tvorbě olomouckých autorů (2002); B. Kolář (ed.): O Múze olomoucké a lidech kolem ní (2003); B. Kolář (ed.): Verše o Moravě (2003); B. Kolář (ed.): Haná v poezii (2008); Alois Lang – k stému výročí jeho narození, in P. Marek – V. Bitnar – O. F. Babler – M. Trávníček – F. Všetička: Čtyřikrát Alois Lang: k 145. výročí narození (2014).
Korespondence: Vzpomínky a výňatky z korespondence [s J. Demlem], (ed. J. Slavotínek) in Tvar, 1991, č. 12; Z korespondence O. F. Bablera, (ed. Z. Stavinohová) in Zprávy Spolku českých bibliofilů v Praze 1994, č. 1/4; Bohuslav Reynek s Ottou Františkem Bablerem, in B. Reynek: Korespondence (2012).
Edice Hlasy: R. M. Rilke: Modlitby dívek k Marii (1926); G. Flaubert: Legenda o sv. Juliánu Pohostin- ném (1927); Marie po poli kráčela… (1927); W. Blake: Tiriel (1927); Knížka o koni (1927); Strom ze srd- ce (1927); Knížka o slunečnici (1928); Z věčných pokladnic poesie německé (1928); Aucassin a Nicoletta (1928); Knížka o rybách (1929); H. B. Alexander: Jak smrt přišla do světa (1930); Slovanské legendy (1930); Kniha drakobijců (1931); Ruské apokryfy (1931); O. Pick: Básně (1931); Srbské legendy (1932); G. Pascoli: Básně o Ate (1932); Legendy ukrajinské (1932); Devět balad ze sbírky Arnima a Brentana (1933); Kvítka Zeleného ostrova (1933); Slovinské romance a balady (1933); Dvě mohamedánské biblické básně (1934); P. Claudel: Svaté obrázky z Čech (1934); Arabské biblické tradice (1935); de Guérin: Deník (1935); Pověsti sladké Francie (1935); W. Blake: Kniha Thel (1935); Ethiopské legendy (1936); J. a W. Grimmové: Dětské legendy (1936); P. Claudel: Křížová cesta (1936); M. de Guérin: Zvuky přírody (1937); Život a smrt otce našeho Abrahama Spravedlivého, jak byly podle Apokalypsy sepsány krásnými slovy (1937); M. Buber: Chasidské povídky (1937); I. E. Šarić: Judit (1937); Píseň o snu Olava Aastesona (1937); P. Claudel: Skupi- na apoštolů (1937); F. Deml: Mluva věcí (1938); D. Czepko von Reigersfeld – Angelus Silesius: Průpovědi poutníků cherubínských (1938); F. Thompson: Ohař nebeský a jiné básně (1938); R. J. Sorge: Mystické roz- hovory (1938); P. Claudel: Pod hradbami athénskými (1938); Píseň o němé tváři (1939); M. O’Neill: Kain (1939); P. Claudel: Verlaine a jiné básně (1940); Antifony, hymny a sekvence (1940); G. Boccaccio: Život Dantův (1940); Srbské lidové bajky (1940); I. Vojnović: Vox clamans (1946).
Edice Knihovna slovanských básníků: E. Zegadłowicz: Balada o babce Horalčické, o dětech a o zářivém chlévu za všemi stojícím (1928); Srbské básnířky (1929).
Edice Svítání: O. Preč: Hořící keř (1928), O. Preč: Světlo (1931).
Edice Heliotrop: Sestra Beatrice (1933); Hassan-Agas Gattin (1933).

 

LITERATURA

Bibliografie: Z. Stavinohová: Překlady O. F. Bablera z poezie jižních Slovanů, in I. Dorovský (ed.): Studia Balkanica Bohemo-Slovaca. IV (1995).
Knižně: Z. Kalista: Dante v Čechách, in Giovanni Boccaccio-Lionardo Bruni ď Arezzo (1965); 7. Chválův leták (1966); J. Suchý: Polyglot českého překladatelského umění, in O. F. Babler: Lyrické konfronta- ce (1986); Z. Rotrekl: Otto František Babler, in týž: Skrytá tvář literatury (1987e, 1993); V. Černý: Dvě české studie Dantovské, in týž: V zúženém prostoru (1994); F. Všetička: Jenž je moudrostí vší moře, in týž: Vnitřní vitráže (1996); V. Mertl: O. F. Babler, in týž: Tiché zahrady (1998); E. Petrů: Otto František Babler, in Zakladatelé a pokračovatelé (1996); B. Smejkal – B. Kolář (eds): O. F. B. 2001 (2000); A. Měšťan: Otto František Babler – pokorný služebník literatury, in týž: Česká literatura mezi Němci a Slovany (2002); F. Všetička: Ze samotišského zátiší (O. F. Babler), in týž: Olomouc literární (2002); E. Hrdinová: Otto František Babler – aneb o mostech mezi českou a německou literaturou, in M. Hrala (ed.): Český překlad 1945–2003: Sborník příspěvků ze sympozia, které se konalo v Ústavu translatologie FF UK v rámci výzkumného záměru Srovnávací poetika v multikulturním světě v Praze 11. září 2003 (2003); E. Hrdinová: Stichwort O. F. Babler,  in  I.  Fiala-Fürst  –  J.  Krappmann  (eds.):  Lexikon  deutschmährischer  Auto- ren (2003); Z. Vychodilová: Otto František Babler jako překladatel z ruštiny, in M. Hrala (ed.): Český překlad  1945–2003:  Sborník  příspěvků  ze  sympozia,  které  se  konalo  v  Ústavu  translatologie  FF  UK v rámci výzkumného záměru Srovnávací poetika v multikulturním světě v Praze 11. září 2003 (2003); I. Dorovský: Vzájemná korespondence Otty Františka Bablera a Josefa Suchého, in L. Štěpán: Černá a bílá pravda: Josef Suchý (1923–2003) (2004); E. Hrdinová: Otto F. Babler und die Mystik, in J. Krappmann – I. Fiala-Fürst (eds.): Phantastik – Okkultismus – (Neo)-Mystik (2004); L. Kvapil: Otto František Babler, in B. Kolář (ed.): Z paměti literární Olomouce (2004); F. Valouch: Vlídná tvář Otty Františka Bablera (1901– 1984), in B. Kolář (ed.): Z paměti literární Olomouce (2004); E. Hrdinová: Sám, však nikoli osamocen, in Z paměti literární Olomouce (2004–2005); V. Mertl: Umřít mezi knihami (O. F. Bablerovi), in týž: Časy a nečasy (2005); F. Valouch: Vlídná tvář Otty Františka Bablera, in týž: Čas v poezii, poezie v čase (2005); E. Hrdinová: Otto František Babler (2008); N. Proksch: Labyrint aneb Knihovna O. F. Bablera, in: Listování: moderní knižní kultura ve sbírkách Muzea umění Olomouc (2009); B. Smejkal: Bibliofilská edice Hlasy, in B. F. Červinka – B. Kolář – H. Bartková: Tisíc dní s Literárním klubem Olomouc (2009); M. C. Putna: O. F. Babler, in týž: Česká katolická literatura v kontextech 1918–1945 (2010); B. Smejkal (ed.): Pozdravy nestárnoucí: k 110. výročí narození O. F. Bablera (1901–2011) (2011); E. Hrdinová: Otto František Babler, in L. Motyčka – V. Opletalová (eds.): Literární procházky německou Olomoucí/Literarische Wanderungen durch das deutsche Olmütz (2012); B. Smejkal (ed.): O. F. Babler: překladatel, básník, osobnost: hlasy tří literárních historiků (2014).
Studie: J. Levý: K překladatelskému dílu O. F. B., in Studie o literatuře a překladatelství. AUP Olomouc 13 Philologica 8 (1962); R. Michalik: Über meinen Freund Otto F. Babler, in Antiquariat 1969, č. 2; H. Rokyta: In memoriam O. F. Bablers, in Adalbert-Stifter-Institut des Landes Oberrösterreich. Viertelja- hresschrift 1984, č. 3–4; Z. Stavinohová: Překladatel Otto František Babler, in AUC. Philologica. Translato- logica Pragensia 1990, sv. 2–3; B. Fučík: Historie jednoho překladu: Bablerova a Zahradníčkova tlumočení Dantovy Božské komedie, in Z kralické tvrze 1993, sv. 19; Z. Stavinohová: Bablerovy čtyři překlady Dantovy Božské komedie, in AUC. Philologica. Translatologica Pragensia, 1993, sv. 5; I. Dorovský: O některých zvláštnostech moravského kulturního trojúhelníku: Stará Říše – Samotišky – Prostějov, in Zpravodaj Muze- um Prostějovska v Prostějově 1994, č. 1; H. Rokyta: Heiligenberg und O. F. Babler, in Prager Wochenblatt 1994, č. 3/128; Z. Stavinohová: Bablerovy čtyři překlady Dantovy Božské komedie, in AUC. Philologica. Translatologica Pragensia 1993, sv. 4–5; E. Hrdinová: Dva prameny ve studni kulturní minulosti – Otto F. Babler a Gorazd Pavlík, in Pravoslavný kalendář 2005 (2005).
Články (výběr): R. Habřina: Svatokopecký překladatel, in Kolo 1940, č. 8; J. Glivický: O jednom překla- du básně R. M. Rilka, in Zprávy Spolku českých bibliofilů v Praze 1976, č. 2; E. Havlíček: Nové překlady O. F. Bablera, in Lidová demokracie 11. 8. 1977; V. Šmejkal: Otto František Babler, in Zprávy Spolku českých bibliofilů v Praze 1977, č. 1; Z. Mareček: O. F. Babler – prostředník mezi literaturou českou a německou, in Středisko 1983, sv. 6; Z. Stavinohová: Umělecké přátelství: J. B. Foerster a O. F. Babler, in Opus musicum 1991, č. 2; O. Babler: Stará Říše, Samotišky, Prostějov – moravský kulturní trojúhelník, in Hanácké noviny 24. 6. 1995 (příl. Na neděli); F. Valouch: Vlídná tvář Otty Františka Bablera, in Literární noviny 2001, č. 4; F. Valouch: Úspěchy Bablerových překladů se rodily v Samotiškách, in Mladá fronta Dnes 22. 1. 2001 (příl. Střední Morava Dnes).
Recenze (výběr): M. Konopnicka: Písničky: J. Heidenreich, Lidové noviny 14. 6. 1924 * Hasanaginica: A. Fortis, Archa 1926, č. 2 * Z věčných pokladnic poezie německé: P. Eisner, Prager Presse 30. 6. 1928; E. Masák, Archa 1928, sv. 2 E. A. Poe: Havran: P. Eisner, Prager Presse 26. 10. 1930; J. Chalupecký, Samostatnost 12. 11. 1930; L. Páleníček, Bibliofil 1931, č. 1; A. Skoumal, Rozpravy Aventina 1930–1931, č. 7; E. Jurčinová, Lumír 17. 3. 1932 * Slovanské legendy: P. Eisner, Prager Presse 27. 8. 1930; J. Chalupecký, Samostatnost 19. 11. 1931; Č. Zíbrt, Český lid 1931, č. 6–7 * A. Achmatova: Básně: J. Heidenre- ich, Lidové noviny 15. 4. 1932 * P. Claudel: Svaté obrázky z Čech: P. Eisner, Prager Presse 24. 10. 1934; V. Stupka, Lidové noviny 17. 12. 1934 (příl. Liter. pondělí); B. Novák, Rozhledy 21. 3. 1935 * Kvítka ze zahrad německé lyriky jihomoravské: Sudetendeutsche Zeitschrift für Volkskunde 1935; P. Eisner, Prager Presse 21. 6. 1935; S. Sahánek, Archa 1935, sv. 4; B. Slavík, Lidové noviny 18. 11. 1935 (příl. Liter. pondě- lí); K. Polák, PL 10. 6. 1936; Ranní noviny 31. 7. 1936; J. Šnobr, Česká osvěta 1937, č. 6 * J. a W. Grimmo- vé: Dětské legendy: P. Eisner, Prager Presse 17. 6. 1936 * M. Buber: Chasidské povídky: H. Bonn, Lidové noviny 1. 8. 1937; P. Eisner, Prager Presse 16. 6. 1937; Ranní noviny 7. 7. 1937 * G. Boccaccio: Život Dantův: Archa 1940, sv. 2; J. Pober, Literární noviny 1940; V. Stupka, Kolo 1940, č. 10; J. Šup, Literární noviny 1940; Z. Šmíd, Řád 1941, č. 1 * W. Shakespeare: Macbeth: B. Hodek, Slovesná věda 1949, č. 3 * I. Andrić: Travnická kronika: F. Benhart, Literární noviny 1958, č. 46 * J. Čapek: Geschichten vom Hünd- chen und vom Kätzchen: J. Hořejší, Zlatý máj 1959, č. 2 * F. Hrubín: Die schönsten Märchen: J. Hořejší, Zlatý máj 1960, č. 7 * Ještě hrst básní: O. Rafaj, Červený květ 1966, č. 10 * Kosířské elegie: J. Glivický, Nová svoboda 28. 4. 1970; J. M. Weimann, Vlastivědný věstník moravský 1970, č. 3 * Symfonie bratrských hlasů: Poezie Otokara Březiny v cizích jazycích: J. Urbanec, Listy Památníku Petra Bezruče 15. 10. 1970 * Krajina mého srdce: M. Vingrálek, Lidová demokracie 5. 11. 1971; M. Rusinský, Lidová demokracie 25. 1. 1972; M. Rusinský, Ostravský kulturní zpravodaj 1972, leden; B. Zaoral, Nová svoboda 2. 2. 1972 * …a přece ještě (hrst básní): M. Rusinský, Ostravský večerník 24. 2. 1981 * Jasmínová noc: E. Brixi, Tvorba 1983, č. 14 (příl. Kmen, č. 14); J. Křížová, Rudé právo 25. 3. 1983 * Lyrické konfrontace: M. Bla- hynka, Rovnost 15. 7. 1986; G. Francl, Lidová demokracie 5. 4. 1986; J. Galík, Nová svoboda 1. 8. 1987; L. Soldán, Brněnský večerník 11. 4. 1986; L. Soldán, Svobodné slovo 13. 8. 1986; J. Suchý, Kurýr Odeonu 1986, jaro; D. Šajtar, Kulturní měsíčník 1987, č. 3; J. Zahradnický, Kmen 1989, č. 17; M. Hořínská, Akord 1994, č. 4.
Rozhovory: (autointerview), Červený květ 1965, č. 10; J. Ježek, Nová svoboda (příloha) 22. 1. 1966; Z. Rotrekl, Obroda 1969, č. 4; M. Vingrálek, Lidová demokracie 23. 1. 1971; M. Vingrálek, Lidová demokracie 24. 1. 1976; M. Vingrálek, Lidová demokracie 24. 1. 1981; J. Galík, Kulturní měsíčník 1983, č. 1.
Medailony a k životním jubileím: F. Všetička, Mladá tvorba 29. 12. 1960; J. Levý, Host do domu 1961, č. 2; H. Rokyta, Časopis Společnosti přátel starožitností 1961, č. 1; F. Všetička, Zlatý máj 1961, č. 1; Nový život 1971, č. 2; M. Rusinský, Nová svoboda 26. 1. 1971; J. Kovalčuk, Štafeta 1976, č. 1; I. Slavík, Zprávy Spolku českých bibliofilů v Praze 1984, č. 3; M. Vingrálek, Lidová demokracie 31. 1. 1986; J. Teichmann, Zprávy Spolku českých bibliofilů v Praze 1987, č. 4; KFK, Národní osvobození, 1991, č. 6; KFK, Tvar 1991, č. 4; -vh-, Obzory 26. 1. 1991; L. Kundera, Moravský demokratický deník RT 6. 11. 1993; H. Bartková, Hanácké noviny 24. 2. 1994; O. Šuleř, Moravskoslezský den 24. 2. 1994; H. Bartková, Hanácké noviny 27. 1. 1996 (příl. Na neděli); B. Smejkal, Hanácké noviny 27. 1. 1996 (příl. Na neděli); F. Knopp, Lidové noviny 26. 2. 1999; (jst), Hanácký a středomoravský den 24. 2. 1999; M. Vingrálek, Hanácký a středomoravský den 27. 2. 1999; H. Bartková, Prostějovský týden 31. 3. 2001; I. Dorovský, Olomoucký týden 25. 1. 2001; R. Květ, Rovnost 24. 2. 2001 (příl. Víkend); B. Smejkal, Katolický týdeník 2001, č. 12; F. Valouch, Literární noviny 2001, č. 4; F. Valouch, Mladá fronta Dnes 22. 1. 2001 (příl. Střední Morava Dnes); F. Všetička, Hanácký a středomoravský den 26. 1. 2001; H. Bartková, Prostějovský týden 25. 2. 2004; E. Hrdinová, Žurnál UP 2004, č. 17; F. Všetička, Olomoucký den 24. 2. 2004; L. Šebela, Pro- stějovský týden 18. 1. 2006; J. Váňa, Haló noviny 2013, č. 9; B. Smejkal, Zprávy Spolku českých bibliofilů v Praze 2014.
Nekrology: B. a., Kulturní měsíčník 1984, č. 4; J. Polášek, Katolické noviny 1984, č. 19; (sjt), Lidová de- mokracie 1. 3. 1984; I. Slavík, Nové knihy 1984, č. 14; B. Smejkal, Naše rodina 1984, č. 13; B. Smejkal, Typografia 1984, č. 7; B. Smejkal, Vlastivědný věstník moravský 1984, č. 2; O. Vít, Katolické noviny 1984, č. 12; B. Smejkal, Středisko 1985, sv. 8.
Archiv: Knihovna O. F. Bablera v Muzeu umění Olomouc; Literární archiv Památníku národního písem- nictví: Osobní fond (soupis: R. Ferklová 1996).

UKÁZKY Z OHLASŮ

O Mánesových návštěvách v hanáckém kraji napsal k letošnímu jubileu překladatel a básník Otto F. Babler spanilý, teskný esej Kosířské elegie — je to sugestivní monolog umělcův zkomponovaný autorem na základě Mánesovy korespondence, zámeckých památníků, svědectví jeho přátel a současníků.

J. Glivický: Mánesovské elegické monology, in Nová svoboda 28. 4. 1970, s. 5.

Útlá knížečka, která se chce i svým provedením zařadit mezi krásné české tisky, je vyznáním lásky autora k Hané. ač rodák z Bosny, z kraje, který je „křižovatkou cest od Orientu k Okcidentu a od poledne k půl- noci“, zdomácněl na Moravě, získal si tam plno přátel a možnost tvořit a navazovat i udržovat styk se světem. […] vzpomíná na mnoho těch, s nimiž se setkal anebo kteří ho předešli, i na jedinečné dominanty širé krajiny řepných lánů, která má „také jakousi čtvrtou dimenzi, má v hloubce fondy, z nichž může sytit duši lačnou krásy, vědění a činnosti…“

M. Vingrálek: Bablerovo vyznání Hané, in Lidová demokracie 5. 11. 1971, s. 5.

Symbolicky znaková hodnota básně, v níž se do vědecky odvážených dávek alchymie slov odívá tra- gický pocit životního temna, byla Bablerem zdůrazněna úporným hledáním a šťastným nalezením ekvivalentního českého refrénu: ono „never more“ je černým ohniskem vší chmury básně, je i závěrem všech jejích kadencí, říká Babler ve svém komentáři, vydaném Stanislavem Vrbíkem, a proto jeho úsilí neslo se k tomuto problému, na němž více méně ztroskotaly dřívější překlady. A zase tu má co děkovati ohromující sčetlosti: vzpomněl si intuitivně na biblickou knihu Kohélet, Kazatel, kde hned na počátku první kapitoly zní slova syna Davidova „Marnost nad marnost a všecko marnost“, a při dalším hledání druhé přízvučné slabiky napadl mu Hans Sachsův monolog z Mistrů pěvců norimberských. V něm slovo Wahn, Blud, sloučilo se mu s Marností v jediný myšlenkový útvar „marný blud“, spojení onomatopoické a fonetické, které se při překladu celé básně ukázalo nosným do té míry, že dokonce měl překladatel pocit viny, že autorovu truchlivou vzpomínku podbarvil chmurněji než on sám.

B. Lifka: Čtyři vrcholy překladatelské, in B. Smejkal – B. Kolář (eds): O. F. B. 2001 (2000), s. 18–19.

Prvopočátek až uhrančivé inspirace lze datovat už rokem 1921, kdy věnoval Dantovi k šestistému vý- ročí smrti jeden celý přebásněný zpěv Božské komedie. K systematickému překládání tohoto vrchol- ného díla rané italské renesance došlo však až po důkladné heuristické přípravě, v letech 1940–1948. Aby Babler pochopil významovou strukturu a vývojovou dynamiku Božské komedie, ponořil se i do básní Dantova mládí, do „sladkého nového slohu“, vyúsťujícího v knihu Nový život. Nejvíc nástrah však skrýval samotný jazyk Božské komedie, jazyk plný temných míst, nářeční neprostupnosti a nevy- světlitelných emendací. Babler se kvůli tomu pustil i do vyčerpávajícího studia Dantovy Hostiny, do autorových filosofi kých komentářů k vlastní tvorbě, a především do jeho pojednání O lidové mluvě z let 1304–1308. Obklopil se obrovskou spoustou dantovské literatury, aby také zjistil, že slovo láska je z dantovského hlediska cosi jiného než jeho latinský originál či jeho defi        v moderním italském a francouzském slovníku. Babler se ve svém převodu zcela ztotožnil s Dantovou mámivou vizí: vše se v jeho básni děje z perspektivy vzpomínky. Vzpomínka nepodléhá ortelu smrti, celé drama lásky je tak vyňato z živlu míjení a vytváří si svůj vlastní dramatický čas – čas, který je časem jednoho jediného člověka, člověka tvůrce – Danta Aligheriho. Přebásnění Božské komedie trvalo Bablerovi celých osm let a vyšlo poprvé roku 1952.

F. Valouch: Vlídná tvář Otty Františka Bablera, in Literární noviny 2001, č. 4, s. 11.

Od 60. let začal překládat básně na jedno téma z pera různých autorů; už v časopiseckých ukázkách básně konfrontované položením vedle sebe jiskřily, pohled na téma se prohluboval, objevovaly se nové souvislosti.

Konfrontační princip je charakteristický pro všech osm oddílů knihy; jádrem každého jsou dvojice (tro- jice) básní na stejné nebo velmi blízké téma. Bablerovi je zcela lhostejná proslulost básníkova jména – nemívají snad i průměrní básníci alespoň několik vynikajících básní? – rozhodující je básnické sdělení […]. Jen tak se vedle sebe mohla dostat jména Rilke a Kušner, Ungaretti a Beccaria, Sachsová a Lovrić, Enzensberger a Minatti, Achmatovová a Kamieńská atd. […] Pozoruhodné však nejsou jen konfrontova- né básně, ale také celek, do něhož se díky pořadateli antologie, Josefu Suchému, slévají. Postup přirozený, logický a právě proto působivý: začíná se hledáním slov, z nichž vzniká poezie; ta následně pojmenovává předměty, pak duševní stavy a smyslové rozkoše, okolní přírodu v jednotlivých ročních obdobích. V pří- rodě člověk vzniká a zaniká, mezi těmito mezníky si ji chce co nejvíce podmanit a být při tom – nebo díky tomu – svoboden (ne náhodou je jedním z vrcholů knihy Eluardova báseň Svobodo!) a šťasten.

J. Zahradnický: Z nepovinné četby, in Kmen 1989, č. 17, s. 11.

Autorka hesla: Aneta Damborská (2015) – s přihlédnutím k monografii Evy Hrdinové Otto František Babler (2008).

Ludvík KUNDERA

* 22. 3. 1920, Brno
† 17. 8. 2010, Boskovice

Zdroj: Archiv UP

Zdroj: Archiv UP

Pocházel z rodiny podplukovníka prvorepublikové armády. Jeho strýc Ludvík Kundera byl významný český klavírista, skladatel a hudební pedagog; spisovatel Milan Kundera byl jeho bratranec. V roce 1930 začal studovat na pražském reálném gymnáziu, od roku 1932 na gymnáziu v Litoměřicích. V roce 1938 maturoval a začal studovat germanistiku a bohemistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde se setkal mj. s V. Jirátem a J. Mukařovským, kteří zde v té době přednášeli. V září 1939 přešel na Filozofickou fakultu Masarykovy Univerzity v Brně. V listopadu ale byly vysoké školy uzavřeny a Kundera mohl pokračovat ve studiích až po válce; na Masarykově univerzitě úspěšně absolvoval studium v roce 1946. Během okupace byl Kundera učněm jako drogista-materialista v Brně, v roce 1940 pracoval jako kreslič a od roku 1941 byl korespondentem a mzdovým účetním v továrně na nábytek v Rousínově. V roce 1943 byl totálně nasazen ve vojenském skladu ve Špandavě poblíž Berlína. Ještě téhož roku během bombardování Berlína onemocněl a vrátil se zpět do Brna, kde v poloilegalitě u různých známých (především malířů a spisovatelů) prožil zbytek války. Byl jedním ze zakladatelů surrealistické Skupiny Ra (1945–1949); stýkal se a spolupracoval mj. s B.Lacinou, V. Reichmannem, V. Zykmundem ad. V roce 1946 se spřátelil s Františkem Halasem, později se stal také editorem jeho díla, přičemž na svazcích 3–5 spolupracoval s Halasovým synem Františkem Xaverem a na posledním (šestém) svazku s druhým básníkovým synem Janem Halasem. V poválečném období (do roku 1949) mj. působil jako redaktor časopisu Blok. V letech 1949–1952 byl redaktorem deníku Rovnost, časopisu Host do domu (1953–1955). V roce 1954 strávil dva měsíce na stipendiu ve východním Německu, kde se osobně setkal s B. Brechtem. Od roku 1955 byl spisovatelem a překladatelem na volné noze. Když začal pracovat jako novinář, spřátelil se s O. Mikuláškem a J. Skácelem. V letech 1968–1970 působil jako hlavní dramaturg Mahenovy činohry brněnského Státního divadla (dnešní Národní divadlo Brno). V roce 1967 byl jedním ze spoluzakladatelů uměleckého Sdružení Q. V sedmdesátých letech nemohl z politických důvodů publikovat, takže jeho díla vycházela jako bibliofilie, samizdatové tisky, novoročenky apod. Po roce 1989 začal přednášet na FF MU, kde mu byl v roce 1990 udělen titul doktor honoris causa, v letech 1991–2004 působil na katedře germanistiky FF UP; vedl překladatelské semináře, přednášel německou poezii a drama. Během svého pedagogického působení ovlivnil a formoval své studenty, mezi nimi i básníka a překladatele R. Malého. Kundera žil od roku 1976 trvale v Kunštátě. Vedle své rozsáhlé publikační, spisovatelské, překladatelské a pedagogické činnosti v 90. letech redigoval své sebrané spisy, které začaly vycházet roku 1993. Od roku 1997 se projektu o rozsahu 17 svazků ujalo brněnské nakladatelství Atlantis. U příležitosti autorových osmdesátých narozenin uvedla Česká televize dokument Sedm životů (2000), Český rozhlas potom desetidílný životopisný seriál Životaběh Ludvíka Kundery (2003). Za svá díla obdržel Kundera mnoho ocenění, za všechny jmenujme alespoň Státní cenu za překladatelské dílo (1996), Uměleckou cenu česko-německého porozumění (Kunstpreis zur deutsch-tschechischen Verständnis), Státní vyznamenání ČR Medaile Za zásluhy v oblasti kultury a umění (2007) a Cenu Jaroslava Seiferta „za celoživotní literární dílo, vydávané ve Spisech L. K.“ (2009).

Kundera svými beletristickými i odbornými texty přispíval do velkého množství periodik, časopisů, almanachů a sborníků; z periodik např. Rovnost, LidN, MF, SvSl, LD, LitN, Kultura, Kvart, Blok, Host do domu, Listy, Plamen, Květen, Světová literatura, Divadlo, Orientace, Dialog, Index, Program, Duha, Kmen, Meandr, DivN, Texty, ZM, ČK, Přítomnost, Inicály, Souvislosti, Tvar, Tvorba, NK, Aluze ad. Ze zahraničních periodik Romboid (Bratislava), Plan (Vídeň), Akzente (Mnichov), Sinn und Form (Berlín), Sonntag (Berlín), Tagebuch (Vídeň), Palaestra (Amsterodam), Die Tat (Curych), Trajekt (Helsinky), Die Welt der Literatur (Hamburk), Gradiva (Brusel), Literatur und Kritik (Vídeň), Mitteilungen der deutschen Bibliothek (Helsinky), Modern Languages (Bangor, Sev. Wales), Modern Poetry in Translation (Londýn), Phases (Paříž), Spektrum (Curych), Studien (Berlín), Der Prokurist (Vídeň) aj.

L. Kundera byl všestranně nadaný umělec a intelektuál, který se dokázal s jistotou pohybovat v literatuře, výtvarném umění i divadle a dovedl své zkušenosti a znalosti uvádět do širšího kontextu a srozumitelnou formou podat veřejnosti, po roce 1989 také svým studentům. Vedle vlastního uměleckého díla patří k jeho největším přínosům české kultuře také jeho rozsáhlá a soustavná překladatelská činnost. Překládání se Kundera věnoval celý život; z počátku (těsně před válkou i během ní) překládal hlavně z němčiny, později také z francouzštiny, ruštiny, bulharštiny, rumunštiny, srbštiny a slovenštiny. Do němčiny překládal také, a mohl tak do německého kulturního kontextu vnést poezii F. Halase, V. Nezvala, F. Hrubína, K. Biebla a dalších českých básníků. Do češtiny přeložil takřka kompletně dílo B. Brechta, překládal H. Bölla, Ch. Morgensterna, přeložil jedinou rozsáhlejší prózu Země snivců (2009) expresionistického malíře A. Kubina, Básně G. Benna (1995) atd. Co se týče německého expresionismu, kterému se Kundera věnoval celý život odborně a svou poetikou ovlivnil i jeho vlastní tvorbu, byl editorem a překladatelem zásadní antologie německého expresionismu Haló je tady vichr – vichřice! (1967. Kunderův přínos je nezanedbatelný také v ediční činnosti; kromě množství almanachů a katalogů (oficiálních, ale také ineditních), které redigoval, příp. i graficky doprovodil, nutno zmínit alespoň sborník Skupina Ra (1947), Almanachy Q, díla H. Heina, společně s R. Vápeníkem již zmíněné Brechtovy sebrané spisy či dílo F. Halase. Je také autorem mnoha doslovů a předmluv. Kundera některé své práce a překlady podepisoval pseudonymy Jiří Koutník, dr. Ján Raum nebo Fernand Gromaire – vlastní poezii prezentoval Kundera jako překlady básní tohoto francouzského (neexistujícího) básníka.

Kundera je autorem mnoha dramat, z nichž jich také několik sám především v brněnské Mahenově činohře režíroval. Důležitou roli v kontextu Kunderovy dramatické tvorby hraje přístup k divadlu B. Brechta a některé scénické i dramaturgické postupy poetického divadla E. F. Buriana. Jako by hravost, která je patrná v autorově poezii a próze, snaha nalézt hranice daného uměleckého tvaru, prostoupila i do Kunderových divadelních her, přestože základní rovinu her tvoří především soudobá společensko-politická kritika. Autorova první realizovaná hra Totální kuropění (prem. 1961) má podtitul Divadlo o mnoha obrazech s mnoha osobami a s jedním jazzorchestrem a při její realizaci spolupracoval např. s výtvarníkem B. Lacinou, G. Bromem a jeho orchestrem i dalšími významnými osobnostmi kulturního života. Autor využívá prvků brechtovského divadla, ale nevychází jako Brecht z tradičních žánrů (epos, antické tragédie apod.), ale preferuje moderní žánry a jazykové prostředky, zařazuje improvizační pasáže, promluvy postav obsahují kritické komentáře současného světa, otázky obecně lidských problémů, poezii a filozofující pasáže. Tematicky se ve hře Totální kuropění vrací autor ke svým zážitkům z období nuceného nasazení v nacistickém Německu. A i když se v jiných hrách k tomuto dějinnému období opakovaně vrací, tak důležitějším prvkem, díky němuž jsou si v některých rysech i další hry (divadelní, rozhlasové a televizní) podobné, je alegoricky ztvárněná a kriticky viděná současnost. Autor ztvárňuje také historické náměty a události, zároveň ale nepřestává poukazovat k současné společnosti, jejímu směřování i politice. Adaptoval také divadelní texty jiných autorů (W. Shakespeare, V. K. Klicpera, J. Mahen a další). Kundera je rovněž původcem dramatického přepisu Komenského díla Labyrint světa a ráj srdce (Labyrint světa a lusthauz srdce, prem. 1983) a také mnoha her rozhlasových – např. Zvědavost (1964), Bezpodmínečný horizont (1968, s J. Sýkorou), Krásné ženy neboli Joseph Goebbels (1992) – i televizních inscenací – např. Nikola Šuhaj Loupežník (1978, r. E. Sokolovský), Signál (1980, r. A. Procházková). Nerealizovány zůstaly Hra o Janáčkovi (1972); Čtyři ženy Karla IV. (1973) a Brány do podsvětí (1989). Je autorem libreta Monument (1965), v němž se nechal inspirovat tragickým osudem českého sochaře O. Švece, autora Stalinova letenského pomníku, a hry Šárošpatok (1992) – oba texty dosud neinscenovány.

Kundera debutoval svými verši ve studentském časopise Mladá kultura v roce 1938. Původně se chtěl stát středoškolským učitelem, ale aby se vyhnul do výuky oktrojované nacistické ideologii, začal se naplno věnovat umělecké tvorbě; psal, překládal, maloval. Jeho raná tvorba je úzce spjata s poetikou meziválečné avantgardy, byl ovlivněn surrealismem, dadaismem i poetismem. Knižně publikoval Kundera již během války, kdy pomocí cyklostylu ještě s dalšími umělci, především z později vzniknuvší surrealistické Skupiny Ra, v níž byl Kundera jedním z nejaktivnějších členů, tiskli své texty. Za války publikoval mj. také své první překlady a byl iniciátorem a spolutvůrcem sborníku textů a grafik Roztrhané panenky, který v roce 1942 tajně společně s J. Istlerem a Z. Lorencem cyklostylem rozmnožili a kvůli dobové cenzuře antedatovali rokem 1937. V tomto období je Kunderova básnická i prozaická tvorba silně ovlivněna francouzským surrealismem (například v knihách drobných próz Konstantina nebo ve sbírce básní v próze Laviny), obecně je prozaizace verše pro období válečné a poválečné pro Kunderovu tvorbu typická; využívá psychického automatismu, volných asociací a tato hravost a nenucenost zůstane již charakteristickým prvkem jeho dalšího díla, patrná je i v dramatické tvorbě. Básně a prózy tohoto období jsou však také charakteristické svou tematizací války; zatímco v dalších sbírkách Kundera přetváří tematiku i motiviku svých veršů, např. v básni Rýha smrti (1944), kterou později zařadil do sbírky Tolik cejchů, i ve výše zmíněných sbírkách převažují ponuré obrazy války, zmaru a smrti. Dalším typickým jevem je propojování obrazové a slovesné složky, autor mj. svými texty doprovodil velké množství nejen vlastních sbírek grafik a knih; ze zmíněného období viz např. sbírku básní Výhružný kompas, kde se básně vzájemně doplňují s fotografiemi V. Zykmunda apod. Když z politických důvodů, ale také z potřeby jednotlivých členů nalézt vlastní tvůrčí metodu, došlo k rozpadu Skupiny Ra, věnoval se Kundera především redaktorské a publicistické činnosti. Názorový rozchod Skupiny Ra byl navíc podpořen také mj. pocitem z umělecké „nedostatečnosti“ či neaktuálnosti a vyprázdněnosti proklamovaného (post)surrealistického zaměření. Již ve sbírce Klínopisný lampář je surrealistická změť obrazů-pocitů doplňována o ironický podtón, s nímž lyrický subjekt svět v básni zobrazený komentuje. Kunderu také ovlivnila Halasova tvorba a jeho názory na poezii a umění. Je mj. také autorem bibliofilsky vydané básně Kampak to odešel pan Halas?, redigoval Halasovu posmrtně vydanou sbírku A co? (1957).

V 50. letech se Kundera věnoval především novinářské činnosti a jeho další tvůrčí období, tedy 60. léta, je charakteristické především zaměřením na dramatickou tvorbu a návraty ke starším textům a tématům. V roce 1967 publikoval krátkou prózu Odjezd, v níž se snaží s vypravěčským odstupem analyzovat mezilidské vztahy. Posun v autorské poetice přinesla sbírka Fragment, v níž oproti experimentu s formou i obrazy básník více akcentuje hru s jazykem, ironii, ale v pojetí světa lyrického subjektu prozařuje stále jistý smutek, místy až tragikomicky a sebeironicky vyhrocený.

Sedmdesátá léta jsou sice autorovým plodným obdobím, ale vzhledem ke znemožněné publikační činnosti je Kundera nucen vydávat svá díla „pouze“ jako bibliofilie, soukromé a příležitostné tisky, příspěvky do samizdatových sborníků apod. Pocity zmaru a tragické podtóny procházejí sbírkou Krajiny mizení i verši, kterými doprovázel např. grafické cykly J. Pilečka či L. Jandové, novoročenky apod. Snové motivy jsou patrné též ve sbírce Hruden, jejíž název je odvozen od třináctého měsíce Slovanů; v témže roce vydal bibliofilsky ke grafickému cyklu J. Škarohlída sbírku veršů Sny. Vliv poetismu i surrealismu je patrný i v autorových sbírkách, které vyšly již po roce 1989.

V průběhu 90. let Kundera sestavuje některé ze svých bibliofilsky a jinak příležitostně vydaných veršů z minulých časů do souborů, viz např. Ztráty a nálezy. V kontextu velmi rozsáhlého autorova díla jsou posledním vydavatelským počinem, co se týče česky vydané beletrie (a nepočítáme-li monumentální projekt jeho sebraných spisů), sbírky Sny též a Onde. Jak napovídá název sbírky Sny též, bude se v těchto básních opakovat pro básníka typické využití navazování zdánlivě nesourodých obrazů a dějů. Sen slouží jako důležitý významotvorný prvek; básně jsou dynamické a i na prostoru několika krátkých, až úsečných veršů básník dokáže navodit specifickou atmosféru (snově nereálnou, ale i děsivě konkrétní), v básních psaných volným veršem se míhají reálné i fiktivní postavy (např. Pérák), vzpomínky a pro autorskou poetiku opět typicky využívá lyrický subjekt ironických komentářů skutečnosti-současnosti.

Poslední básníkovou sbírkou je útlý svazek veršů Onde, který vyšel jako součást jeho sebraných spisů v brněnském nakladatelství Atlantis. Verše nepůsobí smířlivým dojmem, stále svým jazykem i metaforikou překvapuje; básně sice mají poněkud ztišenou atmosféru, často ale dojde k překvapivému zvratu v podobě narušení struktury včleněním nezvyklého, nečekaného obrazu. Fantaskní složka je obecně v Kunderově poezii velmi často přítomna podobně jako střet reality a snu, reality a vnitřního světa lyrického subjektu. Zároveň se ale lyrický subjekt dokáže na každodenní realitu dívat i s humorem, laskavostí, přestože nechybí v básních ironický osten, vztahující se k okolní skutečnosti, ale i k sobě samému, přičemž právě tyto vztahy a rozpory tvoří jeden ze základních stavebních kamenů Kunderovy poezie i prózy.

V průběhu 90. let Kundera vedle překládání a psaní poezie pracoval na kratších vzpomínkových textech, v nichž se vracel ke svým přátelům, kolegům-spisovatelům i zážitkům válečným, normalizačním apod. Texty původně vycházely na pokračování v Rovnosti a v časopise Kam v Brně. Souborně vyšly ve dvou svazcích Kunderových sebraných spisů pod názvy Řečiště a Různá řečiště. Součástí sebraných spisů je i svazek Piju čaj, v němž se Kundera věnuje své vášni pití čaje; do tohoto souboru textů zařadil Kundera různé texty prozaické i básnické (vlastní i překladové). Přestože je Ludvík Kundera mnohdy zmiňován především jako bratranec Milana Kundery, patří tato všestranná osobnost mezi důležité a inspirativní umělce druhé poloviny 20 století, a to nejen v kontextu české literatury a kultury.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Živly v nás (B 1946); Konstantina (PP 1946); Laviny (BB 1946); Na pospas aneb Přísloví pro kočku (PP 1947); Klínopisný lampář (BB 1948); Kampak to odešel pan Halas? (B, bibliof., 1949); Moře (B, bibliof., 1955); Záznamy a promluvy (BB 1961); Totální kuropění (D rozmnož. 1961, i prem.); Letní kniha přání a stížností (BB 1962); Nežert (D rozmnož., 1963; přeprac., prem. 1967); Korzár (D rozmnož., 1963, i prem.); Zvědavost (rozhl. hra, rozmnož. 1965, prem. 1964); Tolik cejchů (BB 1966, obsahuje i rané rkp. sbírky Rýha smrti a Hlavy a léta); Zvědavost (D, rozmnož. i prem. 1966); Odjezd (P 1967); Fragment (BB 1967); Večer všech dnů (rozhl. hra, rozmnož., 1967, prem. 1966); Prázdno zrod a vzdor tepání city křídlo vzduch (BB, bibliof., 1971); Zrcadla nočních měst (BB ke grafickému cyklu J. Pilečka, bibliof., 1976); Ptačí cesty (BB ke grafickému cyklu L. Jandové, bibliof., 1976); Jaro na podzim podzim na jaře (BB ke grafickému cyklu L. Jandové, bibliof., 1977); Krajiny mizení (BB, bibliof., 1978); Fakta aktu (BB, bibliof., 1982); Napříč Fantomázií (BB k fokalkům M. Korečka, bibliof., 1980); „el do Ra Da(da)“ (BB, bibliof., 1984); Hruden (BB 1985); Sny (BB ke grafickému cyklu J. Škarohlída, bibliof., 1985); Malé radosti (BB, bibliof. k večeru z poezie L. K. v Olomouci, 1987); Labyrint světa a lusthauz srdce. Theatrum didacticum aneb Světlé vymalování na motivy děl J. A. Komenského (D rozmnož., 1988, prem. 1983); Ptaní (BB 1990); Malé radosti (BB 1990); Namísto řeči (bibliof., 1990); Ztráty a nálezy (BB 1991); Pády (BB 1992); Spád věcí a jiné básně (BB 1992); Řečiště (vzpomínky, 1993); Hádvěó aneb Samá voda (bibliof., 1994); Vyvrácení stížností – Dementi einer Beschwerde (BB, Horn, Rakousko, bibliof., 1994, část ze sbírky Malé radosti); Sny též (BB 1995); Berlin (P, něm, Výmar 2000); Erinnerungen an Städte/Stätten wo ich niemals war (BB, něm., Ottensheim 2005, překl. E. Schreiber, německá verze sbírky Vzpomínky na místa, kde jsem nikdy nebyl); Onde (BB 2008).
Výbory: Napříč Fantomázií (BB 1991, obsahuje původně bibliofilské cykly z let 1971–1980); Nortia (BB, něm., Cuxhaven 1992); Zazimování a jiné básně (BB 2004, též angl. pod názvem Overwintering, 2004).
Scénicky: Historie Velikého Okresního Kýžala (lyrickoepické pásmo, 1963); Mít zelené tělo (lyrickoepické pásmo, 1964); Chameleon aneb Josef Fouché (libreto k opeře M. Štědroně, 1984, s P. Oslzlým, P. Scherhaufrem a M. Štědroněm); Balet Makábr (libreto k baletu, 1986, s dalšími); Královna Dagmar (loutk. hra, prem. 1988, s M. Klímou); Faustissimo. Stůj! Neprchej! Jsi úchvatná! aneb Poznámkový aparát k 3. dílu Fausta (1991); Hra o Janáčkovi (2005); později většina in Spisy L. K.
Ostatní práce: Německé portréty (EE 1956); Kunštátské akordy (1966); Slovníček literárních pojmů (1976, pod jm. F. Tenčíka); Sto let české knihovny ve Znojmě (1978, pod jm. Jan Hanzálek a kol.); Dada (monografie, antedat. 1983, vyšlo 1986); Volný verš (studie, 1990); Projev k výstavě Vladimíra Komárka v Kostelci na Hané (bibliof., 1992); Vier Sätze über Prag (něm., text k fotografiím G. M. Schmida, 1991); Ludvík Kundera: Nálezy (katalog výstavy, 1995); O Adolfu Kroupovi (přednáška, 1995); Vůně soli. Vybrané kapitoly z dějin německé poezie 20. století (1996); Brecht (E 1998); Ludvík Kundera: Mnoho nocí (katalog výstavy, 2000); Dobrý den Brno (2001, texty k fotografiím P. Daniela); Toulky jižní Moravou. Krajina mezi vrchy a vinicemi: myšlenky, úvahy a verše nad snímky jednadvaceti fotografů (2003, texty k fotografiím); Noc a sen a modro. Literatura německého romantismu (EE 2004).
Souborné vydání: Spisy Ludvíka Kundery (od 1993, původně plánováno 17 svazků, v autorském edičním záměru vycházely první svazky v nakladatelství Prostor-multimédia, s. r. o., od roku 1997 převzalo vydávání nakladatelství Atlantis v edicích Jitky Uhdeové): 1. Bez názvu. Poezie 1939–1945 (1993, obsahuje sbírky Vybíleno; Básně vytažené z klobouku; Bezpodmínečný horizont; Laviny; Rýha smrti; Výhružný kompas; Fragment fragmentů; Živly v nás; Hlavy a léta; Prámy; Písky; Klínopisný lampář); 2. Meandry. Poezie 1945–1969 (2000, obsahuje sbírky Cesty; Různá truchlení; Pozorné oči; Šalebné věci; Člověk hledá; Historie Velikého Kýžala; Letní kniha přání a stížností; Záznamy a promluvy; Básně příležitostné; Město s prsty XY; Ptaní; Spád věcí); 3. Mrznoucí mrholení. Poezie 1969–1979 (2004, obsahuje sbírky Pády; Napříč Fantomázií; Svévolné interpretace; Ztráty a nálezy); 4. Úhledná džungle. Texty 1973–1993 (1995, obsahuje Malé radosti; Okolo Vysočiny; Vandrovní knížka; Vier Sätze über Prag; Vzpomínky na místa, kde jsem nikdy nebyl); 5. Napospas. Různá próza 1941–1999 (1999, obsahuje Praodjezd; Konstantina; Napospas aneb Přísloví pro kočku; Nasreddinovské dialogy a jiné; Černou křídou do komína; Pendrek; Odjezd; Různé; Vysočina aneb Obstáli jsme či jsme neobstáli?; Města; Truvéři aneb Tak i onak); 6. Ve vánici. Dramatické texty 1961–1970 (1997, obsahuje Totální kuropění; Nežert; Korzár; Zvědavost; Večer našich dnů; Bezpodmínečný horizont; Vojvodovy narozeniny; Malé smutné štronzo; Dva ve vánici); 7. Králové zločinci mágové. Dramatické texty 1967–1989 (1998, obsahuje Sny Karla Čtvrtého; Čtyři ženy Karla Čtvrtého; Vrtkavý král; Královna Dagmar; Chameleon aneb Josef Fouché; Naprosto lhostejné; Krásné ženy neboli Joseph Goebbels; Balet Makábr; Ó rozume ó lásko; Hra o Janáčkovi; Pokus o Máchu; Radosti života; Brány do podsvětí); 10. František Halas (1999); 11. Piju čaj (2003); 17. Různá řečistě a (2005); 17. Různá řečistě b (2005).
Divadelní adaptace: A. Kivi: Ševci z Nummi (1969, i překl.); E. Krag: Balada o Hilébii (1972, i překl.); V. K. Klicpera: Zlý jelen (1973); A. P. Čechov: Hra bez názvu. Platonov (1974); Člověk ve všech situacích (D, koláž z díla J. Mahena, 1982).
Překlady: J. Arp: Černé býlí (bibl., 1944); A. Kubin: Země snivců (1947, 2. vyd. 2009); I. V. Štok: Gastěllo (D, rozmnož., 1953, překl. A. Ondrůj, překl. veršů L. K.); Ch. Smirnenski: Ať už je den! (1953, se Z. Skybou a Z. Hanzovou); N. Vapcarov: Z díla (1953, s dalšími); V. I. Lenin v sovětské lidové poesii (1954, s dalšími); J. R. Becher: Má dobo, čase můj (1956, s dalšími) + Bílý zázrak (1973, pod jm. J. B. Michl); F. Fühmann: Proměna (1957) + Pohraniční stanice (1961); A. Seghersová: Mrtví nestárnou (1957); L. Renn: Trini (1957) + Nobi (1957) + Válka, Po válce (1960, se Z. Lacinovou); Bulharské jaro (1957, s dalšími); Bulharská lidová poesie (1957, s dalšími); B. Brecht: Matka Kuráž a její děti (D 1957, překl. R. Vápeník, překl. veršů L. K.) + Myšlenky (1958, s M. Staňkovou) + Sto básní (1959, i ed.) + Horáti a kuriáti (D, rozmnož., 1959) + Vidění Simony Machardové (D rozmnož., 1959, překl. R. Vápeník, překl. veršů L. K.) + Dobrý člověk ze Sečuanu (D rozmnož., 1959, překl. R. Vápeník, překl. veršů L. K.) + Kavkazský křídový kruh (D, rozmnož., 1959, překl. R. Vápeník, překl. veršů L. K.) + Strach a bída třetí říše (rozmnož., 1960, s R. Vápeníkem) + Výhradně proto (1962, i ed.) + Domácí postila (1963) + Zloděj třešní (1967, s R. Vápeníkem, i ed.) + Songy Chóry Básně (1978, i ed.) + Zadržitelný vzestup Artura Uie (1978) + Coriolanus (D, rozmnož. 1980); I. Krasko: Nox et solitudo, Verše (1958); R. M. Rilke: Píseň o lásce a smrti korneta Kryštofa Rilka (1958); P. Huchel: Dvanáct nocí (1958) + Silnice silnice (1964); L. Frank: Raubíři, Ochsenfurtské kvarteto (1959, revid. překlad B. Václavka; rozšíř. s tit. Raubíři, Ochsenfurtské kvarteto, Devět spravedlivých, 1983); E. G. Bagrickij: Poslední noc a jiné básně (1959, s V. Jestřábem) + Na prahu veselých časů (1983, s dalšími); P. Éluard: Stezky a cesty poezie (1961, s A. Kroupou); H. Böll: Kdes byl, Adame? (1961); S. Raičković: Lidé se probouzejí beze zbraně (1962, s V. Kudělkou, i ed.); G. Büchner: Vojcek (rozmnož., 1963) + Leonce a Lena (rozmnož., 1984) + Dílo G. Büchnera (1987, s dalšími); R. Kunze: Věnování (1964, s dalšími) + Jako věci z hlíny / Wie die Dinge aus Ton (1998, s dalšími); L. Novomeský: Otevřená okna (1964) + Poémy (1965) + Lidským krajem (1982, s dalšími); G. Trakl: Básně (1965) + Lidský žal (bibliof., 1987) + Šebestián ve snu (1995); Refrény země. Antologie slovenské poezie 20. století (1965, s dalšími); H. Heine: Písně a lamentace (1966, s dalšími, i ed.); P. Weiss: Pronásledování a zavraždění Jeana Paula Marata předvedené divadelním souborem blázince v Charentonu za řízení markýze de Sade (1966); Snímky krajiny poezie (jugoslávská poezie XX. století, 1966, s I. Wenigovou a dalšími); P. Karvaš: Experiment Damokles (D, 1967); Sto moderních básníků (1967, s dalšími); Haló je tady vichr – vichřice! (antologie něm. expresionismu, 1969, i ed.); H. Cibulka: Vyznání lásky v městečku K. (1980); Apollinaire známý i neznámý (1981, s dalšími); R. Desnos: Prostory spánku (1984, s dalšími); R. Char: Společná přítomnost (1985); P. Celan: Sněžný part (1986, i ed.); F. Bruckner: Alžběta anglická (D, rozmnož., 1986); F. Schiller: Don Carlos, infant španělský (D, rozmnož., 1987); H. Arp: Na jedné noze (1987); K. Horák: Meziválečný muž (D, rozmnož., 1988); G. Benn: Básně (1995); G. Heym: Nářky Georga Heyma (1997, s dalšími) + Umbra vitae (1999); Ch. Morgenstern: Palmström (2001); W. Kirsten: Odkudkam = Woherwohin (2003); Fritz von Herzmanovski-Orlando: Císař Josef a dcera přednosty stanice (D, rozmnož. 2006).
Spisy Bertolta Brechta: 1. Divadelní hry 1 (1963, s R. Vápeníkem); 2. Divadelní hry 2 (1959, s R. Vápeníkem a J. Haasovou-Nečasovou); 3. Divadelní hry 3 (1961, s R. Vápeníkem); 4. Divadelní hry 4. Fragmenty a jiné (1984, s R. Vápeníkem, i ed.); 5. Divadelní hry 5. Adaptace (1978, s M. Liehmovou a R. Vápeníkem, i ed.); 6. Básně (1979, i ed.); 7. Prózy (1973, s R. Vápeníkem, i ed., oba neuvedeni); 8. Kalendářové a jiné historky (1989, s R. Vápeníkem, i ed.).
Překlady do němčiny: Die Glasträne (antologie české poezie 20. st., Berlín 1964, s F. Fühmannem, i ed.); F. Halas: Der Hahn verscheicht die Finsternis (Berlín 1970, s dalšími, i ed.); K. Biebl: Poesiealbum 117 (Berlín 1977, s F. Fühmannem, i ed.); F. Hrubín: Romanze für ein Flügelhorn (Berlín 1978, i ed.); V. Nezval: Auf Trapezen (Berlín 1978, s dalšími, i ed.); J. Karen: Bevor die neunte Welle (1980, česky Než udeří devátá vlna); Die Sonnenuhr (antologie české poezie deseti století, Lipsko 1987, s dalšími, i ed.; přeprac. 1993); Einen Tee darüber hinaus. Gedichte zum Tee (bibliof., Mühlfeld 2003, i ed.); Adieu Musen. Anthologie des Poetismus (Mnichov 2004, též ed., s E. Schreibem); Süss ist es zu leben. Tschechische Dichtung von den Anfängen bis 1920 (Mnichov 2006, též ed., s E. Schreibem).
Příspěvky ve sbornících, almanaších a katalozích: Roztrhané panenky (1942, antedat. 1937, ree. in Aluze 2001, č. 1); Václav Zykmund (katalog, 1945, s dalšími); J. Istler: Pavučiny (katalog, 1945, s Z. Lorencem); A zatím co válka (1946, s dalšími); Souborná výstava Josefa Istlera (katalog, 1946, s K. Teigem a Z. Lorencem); P. F. 1947 (1947); Žijeme 1947 (1947); Skupina Ra (1947, s dalšími); Bohdan Lacina (katalog, 1948, s Z. Lorencem a J. M. Tomešem); Ota Janeček: Práce z roku 1948 (katalog, 1949, s V. Volavkou); Výstavní list Domu umění v Brně (katalog, 1949, s dalšími); Ota Janeček (katalog, 1950, s L. Jiřincovou); Náš Majakovskij (1950); SSSR v československé poezii (1950); Miroslav Netík: Umění doby (katalog, 1950); Z dílny malíře Miroslava Netíka (katalog, 1954); František Emler: Obrazy z Vysočiny (katalog, 1956); Krajina a lidé v díle Alfreda Kubina (katalog, 1957, s F. Holešovským); Básnický almanach 1957 (1958); Děti ho mají rády (1959); Španělský podzim Františka Halase (katalog, 1959); V. Reichmann: Photolyrik (katalog, 1960); Stránky z deníku (1960); Šenk / Dobiáš / Hadlač. Plastiky; oleje; grafika (katalog, 1960); Profil 58 (katalog, 1961); Dvacáté století (1962); Každou vteřinu (1964); Brno (1964, texty k fotografiím Budíka, Hrubého a V. Reichmanna, s texty J. Skácela); Bohdan Lacina. Obrazy 1945–1964 (katalog, 1964, s J. M. Tomešem); J. Hadlač: Dřevoryty (katalog, 1965); Přišel čas (1965); Refrény země (1965); Rozhlasové hry (1965, zde hra Zvědavost); Český brevíř lásky (1966); Snímky krajiny poezie (1966); Kunštátské akordy (1966); Bohdan Lacina. Obrazy a pastely 1965–1967 (katalog, 1967, s dalšími); Pád do výšky (1967); Leninia (1967); Magnetická pole (1967); Sto tváří lásky (1968); Divadlo je divadlo (1969); Stavba ve výši (1970); Arnošt Budík: La poésie surréaliste tcheque et slovaque (Brusel 1972); Slovníček literárních pojmů (1976, pod jm. F. Tenčíka); Sto let české knihovny ve Znojmě (1978, pod jm. Jan Hanzálek a kol.); Le domaine poétique international du surréalisme (Paříž 1978); Brecht in sozialistischen Ländern (Berlin 1981); Nadrealizm europejski (Warszawa 1981); Jiří Mahen, spolutvůrce pokrokové kulturní politiky (1983); P. Král: Le surréalisme en Tchécoslovaquie (Paris 1983); J. Klápště: Grafika (katalog, 1983, s J. Hilčrem); Karel Valter: Obrazy 1970–1982 (katalog, 1983, s dalšími); Karel Valter: Tvorba z let 1968–1983 (katalog, 1984, s dalšími); Putování Múzy Thálie (1984); Jan Rajlich: Ruby (katalog, 1985); Vesmír básníka (1985); Dada (monografie, antedat. 1983, vyšlo 1986); Vilém Reichmann: Grafogramy (katalog, 1986); Stopy Miroslava Štolfy (katalog, 1986); Jaroslav Klápště: Grafika (katalog, 1986); Hans Arp: mušle a deštníky (katalog, 1986, i překlady); Almanach Světové literatury (1986); Jak lomikámen v dešti (1987); František Halas, spolutvůrce pokrokové kulturní politiky (1987); Klára Bočkayová (katalog, 1987); Karel Vaca (katalog, Bolzano 1987); V. Komárek: Graphik (něm., monografie, Lipsko 1987, překlad E. Thiele); Preclíkova Generace avantgardy (katalog, 1987, s J. Hekem a I. Zhořem); Vlasta Baránková (katalog, 1987); Miroslav Šimorda: Mezi černou a bílou (katalog, 1987); Josef Ruszelák: Obrazy, kresby, grafika (katalog, 1987); Vysočina Viléma Reichmanna (texty k fotografiím V. R., 1988); Václav Bláha: Nepřetržitá báseň (katalog, 1988); E. Fila: Agfachrome (něm., katalog, 1988, s dalšími); M. Koreček: Fokalky (katalog, 1988); Karel Veleba: Obrazy (katalog, 1988, s J. Vránovou); M. Koreček: Phantomasia (něm., katalog, Berlín 1989); Olbram Zoubek: Reliéfní otisky (katalog, 1989); Jaroslav Klápště: Obrazy – grafika (katalog, 1989, s I. Kořánem); Josef Jíra, Jaroslav Klápště, Vladimír Komárek: Grafika, objekty (katalog, 1989); Karel Valter: Oleje, tempery, papírotisky (katalog, 1989, s dalšími); K. Vaca: Výběr z díla (katalog, 1989); Odarci ze skóry (Varšava 1989); Jánuš Kubíček: Obrazy (katalog, 1989); Jaroslav Klápště: Grafika (katalog, 1990); Karel Vaca: Filmové plakáty (katalog, 1990); Ida Vaculková: Bilder, Keramik (něm., katalog, 1990 Bochum, s dalšími); Jiří Kolář: Koláže, knihy, dokumenty (katalog, 1991); Miroslav Štolfa (katalog, 1991); Miroslav Štolfa (katalog, 1991, s dalšími); Karel Valter: Obrazy (katalog, 1991, s dalšími); Václav Bláha a… (katalog, 1992, s B. Holým); Weltai, gepellt (Vídeň 1992); Vít Obrtel: Architektura, polygrafie, nábytek (katalog, 1992, s dalšími); Václav Tikal (katalog, 1992, s dalšími); Světlo v tmách. Divadlo hudby Olomouc 1968–1989 (katalog, 1992, s dalšími); Václav Tikal (katalog, 1993, s dalšími); Lyrikentreffen (Münster 1993); Oleg Sus redivivus (1994); Jan Vičar (katalog, 1994); Jaroslav Klápště: Grafika (katalog, 1994, s dalšími); M. Matoušek: Vyznání (katalog, 1995, zde básně z cyklu Okolo Vysočiny); Jaroslav Klápště: Obrazy a grafiky (katalog, 1995, s dalšími); Umění frotáže (1995); Milada, Antonín, Arna Juračkovi (katalog, 1995, s dalšími); Karel Valter: Obrazy (katalog, 1995, s dalšími); Milan Bočkay: Naruby (katalog, 1996, s dalšími); Karel Vaca: Obrazy scénické a kostýmní návrhy filmové plakáty (katalog, 1996); Bohuslav Reynek 1892–1971 (katalog, 1996, s J. Šerých); Alfred Kubin 1877–1959 (katalog, 1996, s dalšími); Miroslav Matoušek. Voda, kámen, dřevo (katalog, 1996); Rudolf Kundera (katalog, 1996, s dalšími); Heidelberg – 708 Km – Brünn (něm., katalog, 1997, s dalšími); Informel a skupina Cobra ze sbírek bochumského muzea (katalog, 1997, s dalšími); Jaroslav Škarohlíd: kresba a grafika (katalog, 1997, s V. Zykmundem); Lásky a nelásky. 61 současných českých spisovatelů o lásce (1998); Takový byl Matal. Vzpomínky malířových přátel (1998, s dalšími); Sdružení Q. Nebe, peklo, ráj (katalog, 1998); Z pařížských dopisů Jana Zrzavého (bibliofilie, 1998, s dalšími); Klára Bočkayová: Jesenní anjeli / Fall angels (katalog, 1998, s dalšími); VII. mezinárodní sochařské symposium Dřevěná plastika, Žďár nad Sázavou (1998, s dalšími); Ludmila Jandová: obrazy (katalog, 1998, s M. Hlaváčkovou); Dem Erinnern eine Chance (Kolín nad Rýnem, 1998); Jaroslav Klápště: malíř a grafik (katalog, 1999, s dalšími); Osobnosti českého grafického designu. Václav Bláha (katalog, 1999, s dalšími); Vladimír Komárek: Obrazy a grafiky (katalog, 1999); Karel Hynek Mácha – očima grafiků (bibliof., 1999); Karel Valter (katalog, 1999, s dalšími); Václav Zykmund (katalog, 1999, s dalšími); Živly – Olga Hudečková, Josef Ruszelák (katalog, 1999); Josef Ruszelák: Pyromachie a reliéfní tisky (katalog, 2000, s E. Turnovským); František Doležal (1910–1989): Komorní výběr z díla (katalog, 2000, s dalšími); Antonín Juračka: až 2000 (katalog, 2000, s dalšími); Jan Rajlich – koláže, grafiky, plakáty 1971–2001 (katalog, 2001, s R. Postlem); Ryby katedrál (2001); Výtvarná Vysočina (katalog, 2001, s J. Mackem); Bohdan Lacina: Obrazy (katalog, 2002); Za Vladimírem Komárkem (katalog, 2002); Sedm a půl století. Stati o historii, kultuře a umění žďárského kláštera (2002, s dalšími); Pegasovo poučení (2002); Anthologie de la poésie tcheque contemporaine (Paříž 2002); Jaroslav Škarohlíd – Podzimní zahrady (monografie, 2003, s dalšími); Sdružení Q (katalog, 2003, s P. Oslzlým); Emanuel Ranný: Grafika (katalog, 2004, s dalšími); Mezi námi skupinami. Konfrontace brněnských tvůrčích skupin šedesátých let (katalog, 2004, s dalšími); Portrét české společnosti na prahu Evropy (2004, s dalšími); Od záchvěvu k erupci. Karel Frauknecht a dynamická malba v Plzni (katalog, 2004, s dalšími); Vít Ondráček (katalog, 2004, s J. F. Typltem); M. Matoušek: Neskončený takřka svět (monografie, 2005); Bohumír Matal (monografie, 2006, s dalšími); Václav Bláha: život s knihou (monografie, 2006, s dalšími); Bohdan Kopecký (katalog, 2006); Po městě, jež je mi souzeno (2007); Přednášky o divadle a umění (2007).
Uspořádal, vydal a redigoval: Skupina Ra (1947); P. F. 1947 (1947); F. Halas: A co? (1957) + Španělský podzim F. Halase (1959) + Sbohem múzy (1963) + Dvanáct dopisů F. Halase ženě (1965, s F. X. Halasem) + Hlad (1966) + Ulom růži (bibliof., výbor z BB, 1981) + Ze srdce kletby (zápisník z roku 1938, bibliof., 1988) + Listy z Kunštátu a do Kunštátu (výbor z korespondence, bibliof., 1989) + Báseň Michela Angela (bibliof., 1990) + František Halas v kresbě (bibliof., 1991) + Potopa (1999) + Dolores (2003); F. Halas st.: Bez legend (1958) + Máje a prosince (1959, oba svazky společně s tit. Bez legend, 1977, L. K. neuveden); Jiří Mahen Josefu Pojarovi (1960); J. Čapek – B. Reynek: Nepřicházejí vhod (korespondence, antologie textů, 1969, s J. Glivickým); Almanach Q 1 (1970); R. M. Rilke: Herbsttag – Podzimní den (soubor překladů, 1972, s O. Bablerem); Láska bez konce (bibl., antologie BB, 1980); Kunštát 1280–1980 (1980, s dalšími); Za noci měsíčné… (Šrámkovy překlady poezie, 1981); Čítanka slovenské literatury (1982); O. Wenzl: Veškerá poezie (1982) + Pohodlný život (výbor, 1990); Skupina Ra (katalog, 1988, s dalšími); Almanach Q 2–3; Almanach Q 4 (oba 1991, s dalšími); J. Palivec: Strach jsem měl, ale nebál jsem se… (bibliof., 1992); H. Heine: Lorelei (výbor, Bratislava 1992, překl. Ľ. Feldek); Čtyři vzpomínky na Františka Halase (bibliof., 1993); Almanach Q 5: ohlédnutí in memoriam (1994, s dalšími); Ch. Morgenstern: Nočný spev rýb (výbor, Bratislava 1994, překl. Ľ. Feldek); Almanach Q 6. Teď a nyní (1996, s dalšími); Vivat Academia (1997, s M. Plešákem a J. Ruszelákem); Duše Brna (1998, též anglicky); Q 2000. Almanach Q: Q.(B.).F.F.F.Q.S.: quod (bonum), felix, faustum, fortunatumque sit. 7 (2000, s dalšími); Dokořán – Dílo Františka Halase v tvorbě českých malířů a grafiků (bibliofilie, 2001); Dílo Františka Halase: Dílo F. Halase (6 sv., 1968–83, 2001; sv. 3–5. s F. X. Halasem, sv. 6 s Janem Halasem).

LITERATURA

Knižně: Zlomky L. K. (rozhovory s L. K., 1993, ed. J. Hoblík, zde též bibliografie); Ludvíku Kunderovi k pětaosmdesátinám (2005); B. Srba: Více než hry. Dramatická tvorba Ludvíka Kundery (2006); Zum 90. Geburtstag von Ludvík Kundera (2010).
Studie a články: J. Kopecký: Malá úvaha na okraj hry, in L. Kundera: Totální kuropění (1962), též in J. K., Dramatický paradox (1963); J. Dewetter: Slunce musí být kulatééé, ZM 1963, č. 12; D. Jeřábek: Emocionální hodnoty brechtovského divadla a první hra Ludvíka Kundery, sb. Cesty k dnešku (1964); Z. Kožmín: Lyrika bez závorek a v závorkách. Poezie Ludvíka Kundery, sb. Cesty k dnešku 2 (1966); B. Srba: Lyrické drama L. Kundera, Program 1986/87, č. 3; Dramatické umění (Příloha) 1986, sv. 11; Z. Pešat: Ra literatura, in Skupina Ra (1988, katalog výstavy); Z. Drahoš: Několik poznámek k poezii L. K., in XVIII. mikulovské sympozium 1988 (1989); J. Hek: L. Kundera – život a dílo v tvůrčím pohybu, Duha 1990, č. 1; Z. Kožmín: Doslov, in L. Kundera: Spád věcí a jiné básně (1992); E. Juliš: Místo doslovu, in L. Kundera: Pády (1992); Z. Kožmín: doslov, in L. Kundera: ROK 1993, č.; F. Všetička: Zázněje pro Ludvíka Kunderu, in F. V., Vnitřní vitráže (1996); Literaturwissenschaftliches Kolloquium anlässlich der Verleihung des Andreas-Gryphius-Preises 1998 an Milo Dor und Ludvík Kundera (sborník, Jena 1999); T. Kubíček: Ludvík Kundera, Duha 2000, č. 1; J. Žák: Hovory o knihách (2000); A. Štěrbová: Dramatické texty Ludvíka Kundery z let 1961–1970, Studia Bohemica VIII. Acta Universitatis Palackianae Olomucensis. Facultas Philosophica. Philologica 2000, sv. 72.; Z. Hrabica: Jak jsem je poznal (2001); A. Štěrbová – T. Lazorčáková: Umělecké osobnosti brněnského rozhlasu (2001); E. Šlapanská: Jak jsem je znala (2002); J. Munzar: Ludvík Kundera překladatel, in Český překlad 1945–2003 (2003); H. Jurman: Nesmazatelné stopy (2004); M. Hynšt: Poema o nehrdinství, in M. Hyšt: Od divadelního eseje k divadelnímu tvaru 2 (2006); F. Valouch: Ludvík Kundera na Hoře dění, in Z paměti literární Olomouce 2 (2006); Z. Fišer: Brecht píše česky aneb Zamlčovaný překladatel Ludvík Kundera, in Literatura určená k likvidaci III (2006); Literka 2007.
Recenze: Živly v nás: A. M. Píša, Kytice 1947, č. 3; -Zd. R.- (Z. Rotrekl), Akord 1946/47, č. 6; J. Vladislav, Lidová kultura 1946, č. 42; -G.- (F. Götz), Národní osvobození 10. 12. 1946; -ed- (E. Drmola), Rovnost 13. 4. 1946 * Konstantina: J. Vladislav, MF 6. 12. 1946; -ah- (A. Holas), Rt 5. 5. 1946; -J. H.- (J. Hrabák), List sdružení moravských spisovatelů 1946, č. 7–8; -ok- (O. Kryštofek), Doba 1947, č. 8 * Napospas aneb Přísloví pro kočku: J. Morák, My 1948, č. 28; -J. H.- (J. Hrabák), List sdružení moravských spisovatelů 1947/48, č. 3–4 * Laviny: V. Kalivoda, LD 28. 1. 1948; -J. H.- (J. Hrabák), List sdružení moravských spisovatelů 1947/48, č. 3–4 * Německé portréty: V. Feldstein, LitN 1956, č. 49; -dš- (D. Šajtar), Nová Svoboda 21. 10. 1956; V. Kafka, MF 31. 10. 1956; -B. M.- (B. Mencák), HD 1956, č. 12; J. Žáček, Křesťanská revue 1956, č. 9; K. Krejčí, Sborník prací filosofické fakulty brněnské university 1957, řada D – Literární věda, č. 4 * Záznamy a promluvy: J. Hrabák, Rovnost 25. 11. 1961; O. Rafaj, ČK 1961, č. 12; F. Vrba, LitN 1962, č. 4; M. Blahynka, Kultura 1962, č. 3; Z. Kožmín, Plamen 1962, č. 3; M. Vacík, RP 2. 9. 1962; R. Matys, Práce 31. 1. 1962 * Totální kuropění: -B. M.- (Bohumír Macák), HD 1961, č. 8; S. Machonin, LitN 1961, č. 38; J. Opavský, Plamen 1961, č. 8; J. Kopecký, DivN 1961, č. 26 * Letní kniha přání a stížností: F. Vrba, LitN 1963, č. 18/19; -O. S.- (O. Sus), KT 1963, č. 18 * Korzár: L. Suchařípa, DivN 1962/63, č. 23; V. Kudělka, HD 1963, č. 6 + č. 8; J. Kopecký, RP 21. 5. 1963; K. Bundálek, Rovnost 19. 4. 1963 + 5. 5. 1963; O. Rydlo, MF 5. 5. 1963; -vpa- (V. Pazourek), SvSl 20. 4. 1963; -rč-, LD 25. 4. 1963; M. Uhde, Divadlo 1963, č. 9; M. Rejnuš, HD 1964, č. 6 * Historie Velikého Okresního Kýžala: -mir-, LD 30. 5. 1963; V. Havel, LitN 1963, č. 47; V. Janovic, Plamen 1963, č. 7; -F. T.-, ZM 1963, č. 10 * Mít zelené tělo: J. Novák, MF 9. 7. 1964 * Nežert: Z. Hořínek, Divadlo 1964, č. 2 * Tolik cejchů: Z. Kožmín, HD 1966, č. 12; týž, LitN 1967, č. 7; K. Milota: Útěk do poezie, Plamen 1967, č. 1; –ü- (T. Müllerová), Impuls 1967, č. 1 * Zvědavost: D. Jeřábek, DivN 1966, č. 20/21; V. Pazourek, SvSl 1. 4. 1966 * Odjezd: M. Blahynka, KT 1968, č. 17; Z. Kožmín, HD 1968, č. 2; P. Pešta, Rt 13. 2. 1968; M. Petříček, LitL 1968, č. 12 * Fragment: F. Valouch, ČK 1968, č. 8; Z. Kožmín, HD 1968, č. 1; I. Jelínek, Studie (Řím) 1968, č. 1 * Hruden: M. Blahynka, Rovnost 2. 8. 1986; Z. Heřman, Tvorba (příl. Kmen) 1986, č. 23; A. Kopřivová, Brněnský večerník 10. 4. 1986; M. Reisel, Romboid 1987, č. 4 * Chameleon aneb Josef Fouché: (sr) (= F. Schildberger), Rozhlas 1987, č. 40 * Malé radosti: Z. Kožmín, List pro literaturu 1990, č. 4; M. Vacík, NK 1991, č. 14; -sol- (L. Soldán), SS 5. 4. 1991; I. Slavík, LD 15. 6. 1991; Z. Lorenc, Tvar 1991, č. 19; J. Trávníček, Rok 1991, č. 5 * Ptaní: B. Marčák, Rovnost 23. 10. 1990 * Napříč Fantomázií: P. A. Bílek, NK 1992, č. 24; Z. Lorenc, Tvar 1992, č. 42 * Ztráty a nálezy: P. A. Bílek, NK 1992, č. 11; M. Zelinský, Tvar 1992, č. 23; M. Pokorný, Prostor 29. 7. 1992; I. Slavík, LD 24. 6. 1992; Z. Kožmín, Večerník 18. 8. 1992 * Gedichte: L. Soldán, LD 21. 10. 1992 * Spád věcí a jiné básně: M. Trávníček, LD 8. 4. 1993; J. Wiendl, Tvar 1994, č. 3 * Pády: M. Trávníček, LD 20. 2. 1993; Z. Lorenc, Tvar 1993, č. 11; I. Harák, Severočeský regionální deník 29. 6. 1993 * Řečiště: J. Šimůnek, SS 4. 5. 1993; M. Petříček, Tvar 1993, č. 21; Z. Pešat, LitN 1993, č. 26; V. Petrbok, Souvislosti 1993, č. 4/5 * Bez názvu: R. Matys, NK 1994, č. 42; Z. Lorenc, Tvar 1994, č. 19 * Hádvěó aneb Samá voda: -MV- (M. Vacík), NK 1994, č. 46 * Sny též: J. Wiendl, NK 1995, č. 48; -bm-, SS 22. 11. 1995; Z. Kožmín, Rt 24. 1. 1996 * Úhledná džungle: J. Šimůnek, SS 26. 1. 1996; M. Exner, Tvar 1996, č. 10 * Vůně soli: V. Petrbok, Souvislosti 1998, č. 3/4 * Ve vánici: J. Suk, NK 1998, č. 21; A. Štěrbová, Aluze 1999, č. 1Králové, zločinci, mágové: M. Jungmann, NK 1999, č. 20; M. Bauer, Tvar 1999, č. 17 * Brecht: Z. Hořínek, Divadelní revue 1999, č. 4; M. Martinovský, Kam v Brně (příl. Kam) 2000, č. 11; V. Závodský, Duha 2000, č. 3 * Napospas: P. Švanda, Rt 7. 1. 2000; J. Suk, NK 2000, č. 3; M. Bauer, Tvar 2000, č. 4 * František Halas: P. Švanda, Rovnost 22. 3. 2000; M. Doležal, LitN 2000, č. 14; J. Suk, NK 2000, č. 15; J. Trávníček, Tvar 2000, č. 11 (zde též M. Bauer); J. Chrobák, Aluze 2001, č. 1 (dostupné z: http://aluze.cz/2001_01/kundera.php) * Berlin: -vs- (V. Strebel), Prager Zeitung 2000, č. 51/52 * Piju čaj: T. Ruta, LitN 2003, č. 47; O. Hojda, Souvislosti 2004, č. 1; Z. Bubnová, Tvar 2004, č. 11 * Mrznoucí mrholení: F. Valouch, LitN 2005, č. 16; K. Kolařík, Tvar 2005, č. 8 * Různá řečiště (A + B): K. Kolařík, Tvar 2005, č. 13 (zde též M. Jungmann); M. Bauer, Aluze 2005, č. 3; I. Harák, Weles 2006, č. 24/25 * Noc a sen a modro: A. Bžoch, Slovenská literatúra 2005, č. 6 * Onde: L. Soldán, Kam v Brně (příl. Kam) 2009, č. 2; K. Bukovjanová, Host 2009, č. 5; P. Král – J. Gabriel, Tvar 2010, č. 6.
Rozhovory: V. Jestřáb, KT 1963, č. 10; J. Lederer, ZN 31. 8. 1963; -r- (J. Rejzek), SvSl 24. 2. 1963; J. Hořec, Taneční hudba a jazz 1964/65; V. Burda, LitN 1967, č. 19; -dfk- (J. Dufek), Rovnost 23. 7. 1967; J. Souchop, LD 11. 3. 1970; J. Hoblík, Kmen 1989, č. 26; J. P. Kříž, Scéna 1989, č. 4; Z. Drahoš, List pro literaturu 1990, č. 1; J. Souchop, Tvar 1990, č. 3; J. Kašpar, Tvorba 1990, č. 23; J. Suchomelová, Moravské noviny 1991, č. 21; F. Schildberger, LidN (příl. Národní 9), 30. 7. 1992; D. Perstická, Duha 1993, č. 3; M. Šádková, Interview 1993, č. 12; J. Kašpar, Mladý svět 1996, č. 6; J. Meier, Čtenář 1996, č. 7/8; J. Tuček, Rt 22. 1. 1997; P. Bilík – M. Stöhr, Host 1999, č. 7; J. Slomek, LidN 26. 2. 2000; J. Halas, Týdeník Rozhlas 2000, č. 15; J. P. Kříž, Právo 18. 3. 2000; K. Blažek, Duha 2002, č. 2; D. Kaprálová, Tvar 2005, č. 7; J. Kolář, DivN (příl. Čtení na konec roku) 2005, č. 22; M. Kratochvílová, Duha 2007, č. 4; J. Machalická, LidN 10. 1. 2008.
K životním jubileím: F. Holešovský, Zprávy Spolku českých bibliofilů 1980, č. 2; bm + bg, Brněnský večerník 22. 3. 1990; T. Mazáč, LD 22. 3. 1990; J. Tvrzník, MF 23. 3. 1990; J. Hilčr, NK 1990, č. 12; B. Srba, SS 22. 3. 1990; B. Marčák, Rt 22. 3. 1990; M. Pokorný, MFD 22. 3. 1995; L. Sedláková, Denní Telegraf 22. 3. 1995; J. Šimůnek, SS 22. 3. 1995; E. Sokol, Rt 22. 3. 1995; M. Trávníček, Zprávy spolku českých bibliofilů 1995, č. 1/2; -jmc- (J. Machalická), LidN 24. 3. 2000; R. Burián, Rt 22. 3. 2000; P. Šrut, Právo (příl. Salon) 17. 3. 2005; D. Kaprálová, MFD 18. 3. 2005; O. Horák, LidN 22. 3. 2005; B. Rychlík, LidN 20. 3. 2010.
Nekrology: A. Jedličková, MfD 18. 8. 2010; O. Horák, Hospodářské noviny 18. 8. 2010; J. Gabriel, Hospodářské noviny 18. 8. 2010; J. Rambousek, MfD 18. 8. 2010; M. Uhde, MfD 18. 8. 2010; -lgtt – dd – var-, Týden 2010, č. 34; J. Machalická, LidN 18. 8. 2010; M. Doležal, Týdeník Rozhlas 2010, č. 35; V. Strebel, Prager Zeitung 19. 8. 2010; F. Valouch, LitN 23. 8. 2010; K. Kadlecová, Reflex 2010, č. 34; Z. Pavelka, Právo (příl. Salon) 26. 8. 2010; M. Jareš, Tvar 2010, č. 14; I. Srbková, Tvar 2010, č. 16; M. Hatala, Listy 2010, č. 5; L. Soldán, Kam v Brně (příl. Kam) 2010, č. 10; -?-, Host 2010, č. 8; V. Ondráček, tamtéž; A. Vávrová, Plž 2010, č. 12; -?-, Ateliér 2010, č. 19; -spa- (Mirka Spáčilová), MfD 29. 12. 2010; J. Rambousek, Universitas 2010, č. 4.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Od jednotlivého slova, od halasovského nakládání, potýkání se se slovem se Kundera dostává k seskupování metafor, k jakési racionální fantazii. „Nic se nepostavilo v cestu padajícímu soumraku. Naopak, slova, která na mne dopadají, dovršují všeobecné řícení.“ (s. 10) Složité magicko-realistické obrazy jsou koncentrovány na vyslovení hrůzy, jejíž konkretizací je válka, ničení, boření, a nakonec i smrt. „Marně jsou hnána slova proti bráně vzdálenosti, marně buší oči na mlhy návratů. Stoupající a klesající kapiláry přehrávají barevné stupnice a ustalují se v karmínových variacích. Žíravina nucené odloučenosti! Zdi, které dosud hledají svůj dynamit! Není závratnější, není krutější ceny nežli cena naděje. Vytékají jezera a není měsíc. Vtékají slzy a hloubí se oči. Ale je tu má sítnice!“ (s. 13) V rámci této destrukce jsou znejisťovány individuality, děje se zde záměna jmen i záměna osob, procházejí zde rozličné dívky (plavovlasé, orientální, Konstantina, Madeleine); jejich přítomnost v textu znamená erotizování skutečnosti, ovšem toto fantaskní erotizování existuje v rámci smrti, bomb, války. A vše – erotika i válka – je zahaleno do básnických obrazů. „Na počátku je žena.“ (s. 37) Tak je otevřena novela Konstantinopolis. Ale ženy jsou imaginární, protože taková je i skutečnost; jsou magické.
M. Bauer: Prózy Ludvíka Kundery, Tvar 2000, č. 4, s. 20.

Poesie Ludvíka Kundery je jaksi všeobecně, ale neprávem spojována pouze se Skupinou Ra, která ve válečných a těsně poválečných letech, často spíš problematicky než inspirativně, navazovala a rozvíjela „odkaz“ surrealismu a jeho objevů. Přes různé výhrady, sahající od teoretické nevyzrálosti až po surrealismu cizí „estetizaci“, lze však v tvorbě řady členů skupiny najít pozoruhodná, nesporně autentická a jedinečná díla, která mají daleko jak pouhému výtvarnému umění, tak k pouhé literatuře. A koneckonců i k samotnému předválečnému surrealismu. Není snad ani třeba zdůrazňovat, že se k nim v převážné míře řadí i poesie Ludvíka Kundery, který patřil ke klíčovým básníkům skupiny. Nicméně jako by se často zapomínalo, že jeho básnická tvorba nekončí rozpadem skupiny po únoru 1948, ale přes různé peripetie, zákruty a tápání se dál rozvíjí a trvá vlastně do dnešních dní. Ne náhodou Kunderovo nesmírně rozsáhlé dílo obsahuje vedle divadelních, rozhlasových a televizních her, prozaických textů a překladů více než dvě desítky básnických sbírek. Poslední z nich s poněkud nezvyklým, až archaickým názvem Onde má daleko k tomu, aby byla jen jakýmsi básnickým epitafem jeho díla. Naopak, svěžest této útlé sbírky, hravost, rozpomínání na stará léta i kapky melancholie, stejně jako docela obyčejný „naštvaný“ údiv nad tím, kudy se dnes svět vlastně ubírá – „všeobecnost je příznakem doby / a hluboké slaboty“, ji řadí rozhodně k tomu podstatnému, co dnes česká poesie nabízí.
J. Gabriel: Příběhy, jež proudí pod každým veršem, Tvar 2010, č. 6, s. 2.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Databáze českého uměleckého překladu po roce 1945
Bibliografická databáze ÚČL AV ČR
Moravské zemské muzeum o L. Kunderovi
Rozhovor s L. Kunderou

Částečně převzato ze Slovníku české literatury po roce 1945, autor hesla Jaroslav Med (1995), aktualizoval Michal Jareš (2009)
Autor hesla: Jiří Severa (2013)
Aktualizace hesla: 1. 5. 2014 (js)
Aktualizace bibliografie: 1. 5. 2014 (js)

Michal JAREŠ

* 19. 11. 1973, Liberec

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

zdroj: Lubomír Machala

V Jablonci nad Nisou se vyučil mechanikem strojů a zařízení. Před nástupem základní vojenské služby v roce 1992 pracoval v libereckém podniku LIAZ. V letech 1993–1998 vystudoval na  FF UP obor teorie a dějiny dramatických umění. Od roku 1999 pracuje v Ústavu pro českou literaturu Akademie věd ČR a to postupně v oddělení pro 20. století a současnou literaturu, oddělení pro výzkum literární kultury  a v oddělení literární lexikografie. Dlouhodobě spolupracuje s Ústavom slovenskej literatúry SAV a je také členem redakčních rad časopisů Slovenská literatúra a Aluze. Je autorem a spoluautorem více než třiceti hesel ve Slovníku české literatury po roce 1945 a podílel se také na projektu Dějiny české literatury 1945–1989. Jarešův badatelský záběr je široký: zabývá se současnou českou a slovenskou literaturou (především poezií), populární literaturou (P. Janáček – M. Jareš: Svět rodokapsu. Komentovaný soupis sešitových románových edic 30. a 40. let 20. století), v neposlední řadě též dějinami a teorií komiksu a dějinami nakladatelství. Jareš působí také jako pedagog: vyučoval na Literární akademii Josefa Škvoreckého a na FAMU.

V roce 1999 začal Jareš publikovat v literárním obtýdeníku Tvar a o rok později se stal stálým členem jeho redakce; vedle studií, článků a recenzí také pravidelně přispíval do několika samostatných rubrik; např. stati o knihách, které byly v době normalizace zničeny ve výrobě, vycházely v rubrice Knihovraždy, o básnických sbírkách, které vyšly během války v exilu ve Velké Británii, psal v rubrice Z lyriky války. Přispíval též do rubriky Slova o poezii; je také autorem komiksového stripu Zlá ovce. Koncem roku 2012 Jareš společně s Boženou Správcovou a šéfredaktorem Tvaru Luborem Kasalem opustil redakci. Do jeho publikačního portfolia patří dále např. časopisy ČL, ČJL, Host, NK, Romboid, Slovenská literatúra, Texty ad. Edičně připravil velký počet publikací, sborníků a výborů: např. dílo Michala Mareše, spisy Vladimíra Körnera, dílo experimentálního básníka Vladimíra Burdy, deníky expresionisty Josefa Kocourka, výbory z poezie Josefa Šafaříka, Inky Machulkové, společně s Jakubem Říhou výbor z poezie pro děti a další. Svá díla Jareš vydával zpočátku vlastním nákladem. Jako soukromé tisky vydával také např. díla Antonína Bartuška, Viktora Kripnera, Karla Miloty či Věry Šilhánové.

Michal Jareš vydal svou první sbírku Tanec v začínajícím létě vlastním nákladem v roce 1994. Následovala báseň Definitivní dětství z roku 1995, která se stala součástí sbírky Plameny vody. Tu vydal Jareš v roce 1996. Za jeho oficiální prvotinu lze označit až sbírku Prospal jsi hedvábí, kterou sice také v roce 1998 vydal nejprve vlastním nákladem, ale roku 1999 vyšla v edici Tvary časopisu Tvar (8/1999). Ve své prvotině využívá hlavně přírodních motivů, zaměřuje se většinou na jeden konkrétní moment, výjev, prožitek. Všechny básně v této sbírce jsou psány tradiční korejskou formou poezie sidžo. Básník na jasně definovaném a omezeném prostoru (3 dvojverší) přináší originální metafory a metonymie. Ve sbírce Brzo je k lásce Pozdě k řečem pokračuje Jareš v naznačené poetice: neplýtvá zbytečně slovy a jeho básně, přestože již nejsou psány jako sidžo, si udržují koncentrovanost vyjádření a jednotnou formu (v tomto případě osmiverší). Sbírka je kompozičně uspořádána podle abecedy: v incipitech se objevují i pro češtinu nepříliš obvyklá písmena jako Q (k vel…), W (dvojité večeři…) či Y (I psy loňská…), která nemusí být během prvního čtení zcela patrná. Nejen v samotných básních, ale i ve sbírce jako celku můžeme pozorovat hravost, cit pro jazyk, smysl pro ironii. Oproti předchozí sbírce využívá básník více milostných motivů (i když skrytých), pravidelných střídavých rýmů, v posledním verši jsou básně často vypointovány. Také se odklání od zobrazování přírody k pocitům a prožitkům lyrického subjektu; básně tak většinou nabývají meditativního charakteru. Ve sbírce Kdo dnům rozumí poněkud vybočuje a již tak důkladně nedodržuje jednotnou formu básní a sbírka nepůsobí tak uceleným dojmem jako ty předchozí. Autor do ní zařadil také texty, které už dříve vyšly samostatně časopisecky, např. skladbu Nálada postdušičková (Aluze 2000, č. 3), rozsáhlou báseň, střídající v jednotné formě (rýmovaná trojverší) expresivní obrazy reflektující hlavně současné prožitky lyrického subjektu. Jareš originálním způsobem pracuje s jazykem, vytváří neotřelá slovní spojení a metafory, ale jazyková hravost, která byla patrná v předchozích sbírkách, ustupuje do pozadí. Převažují závažná sdělení. Např. v oddílu Rozhovory je sice odkazováno opět k východní filozofii, projektující se předtím do formy i obsahu především ve sbírce Prospal jsi hedvábí, ale tentokrát je skutečnost zobrazována o poznání syrovějším způsobem. Ke kondenzovanému zprostředkování výsečí z lidských osudů či událostí Jareš často využívá  dialogy.

Jareš je také autorem prózy Poloden čili Antal Petiška (Tvary 6/2000), která nese podtitul Abstraktní antidetektivka, založené na jazykovém ozvláštňování a různorodém experimentování. Povídka, která je vystavěná z větší části na dialozích a ironických komentářích, je žánrově poněkud těžko zařaditelná, jak ostatně naznačuje podtitul. Můžeme v ní také identifikovat obdobné jazykové prostředky jako v autorových básnických sbírkách a zaměření na detail.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Tanec v začínajícím létě (BB 1994, vl. n.); Definitivní dětství (B 1995, vl. n.); Plameny vody (BB 1996, vl. n.); Poloden čili Antal Petiška (P 1996, vl. n. 2000); Pocit důležitosti (P 1999, vl. n.); Prospal jsi hedvábí (BB 1998, vl. n. 1999); Povídka pošťácká (P 1999); Zrosyvstání (BB 1999); Výtěžek (BB 2000); Brzo je k lásce Pozdě k řečem (BB 2001); Kdo dnům rozumí (BB 2006).
Knižně vydané studie a kapitoly (výběr): Exilová literatura 1939–1945, in J. Kratochvil (Ed.): Český a slovenský exil 20. století. (2003);  P. Janoušek – P. Čornej – P. Janáček – B. Dokoupil – V. Křivánek – J. Táborská (et. al.): Dějiny české literatury 1945–1989. Díly I.–IV. (2007–2008); Poezie střední Evropy, in V. Vokolek: Hercynský les (2000); Bieblovo pásmo / Bibla zona. (přel. Aiga Veckalne), in K. Biebl: Nový Ikaros / Jaunais Ikars. (Riga, 2006); Zlatá šedesátá jako barvotisk pro děti, in „Zlatá šedesátá.“ Česká literatura a společnost v letech tání, kolotání a… zklamání. Materiály z konference pořádané ÚČL AV ČR 16.–18. června 1999. (Ed. R. Denemarková) (2000); Literární časopisy v letech 1990–2000 jako útočiště zapomínaných básníků, in Deset let poté (Česká a slovenská literatura po roce 1989). Sborník referátů z literární konference 43. Bezručovy Opavy (13. a 14. září 2000). (Ed. M. Jareš) (2000); Smrt a zmrtvýchstání v díle Karla Berdycha, in Fenomén smrti v české kultuře 19. století: Sborník příspěvků z 20. ročníku sympozia k problematice 19. století. Plzeň, 9.–11. března 2000. (Eds. H. Lorenzová – T. Petrasová) (2001); Život je ve slovech. Poezie Josefa Lederera a Oldřicha Tomana,in Život je jinde…? Česká literatura, kultura a společnost v sedmdesátých a osmdesátých letech dvacátého století. Materiály z mezinárodní mezioborové konference pořádané Ústavem pro českou literaturu AV ČR 13.–15. června 2001 v Praze. (Ed. J. Matonoha) (2002); Satira na pokračování: tři doby, tři podoby, in Povídka, román a periodický tisk v 19. a 20. století. Sborník příspěvků ze sympozia pořádaného oddělením pro výzkum literární kultury ÚČL AV ČR v Praze 13.–14. října 2004. (Eds. M. Jareš – P. Janáček – P. Šlámal) (2005); Šport Kataríny Kucbelové, in Literárnokritická reflexia slovenskej literatúry 2006. (Ed. Ľ. Somolayová) (2007); Krvavý masopust oregonský aneb Svět „amerického“ detektiva Léona Cliftona jako exotika pro nenáročného čtenáře, in Cizí, jiné, exotické v české kultuře 19. století. Sborník příspěvků z 27. ročníku sympozia k problematice 19. století. Plzeň, 22.–24. února 2007. (Eds. K. Bláhová – V. Petrbok) (2008); Mila Haugová: Rastlina so snom / Vertikála, in Literárnokritická reflexia slovenskej literatúry 2007. (Ed. Ľ. Somolayová) (2008); Starý – stará – staré. Komické výstupy, kuplety a monology na počátku 20. století, in Vetché stáří, nebo zralý věk moudrosti? Sborník příspěvků z 28. ročníku sympozia k problematice 19. století. Plzeň, 28. února – 1. března 2008. (Eds. Z. Hojda – M. Ottlová – R. Prahl) (2009); Rok 1968 v Liberci: devatero kulturních dění a Václav Havel jako přívažek, in Pražské jaro 1968. Literatura – film – média. Materiály z mezinárodní konference pořádané Literární akademií za spolupráce s Městskou knihovnou. Praha, 20.–22. května 2008. (Ed. H. Kupcová) (2009); Autorské honoráře ve světle vzpomínek nakladatelů, in „O slušnou odměnu bude pečováno…“ Ekonomické souvislosti spisovatelské profese v české kultuře 19. a 20. století. (Eds. T. Břeň – P. Janáček) (2009); Stín mrtvého. Výlety (jiných) autorů první poloviny 20. století do (jiného) žánru, in Strach a hrôza. Podoby hororového žánru. (Eds. I.  Taranenková – M. Jareš) (2011); Omladináři, antimilitaristé a anarchisté ve vězení, in Zločin a trest v české kultuře 19. století. Sborník příspěvků ze 30. ročníku sympozia k problematice 19. století. Plzeň, 25.–27. února 2010. (Eds. L. Peisertová – V. Petrbok – J. Randák) (2011); A vůbec tenhle brouk… Pokusy o komiksové ztvárnění Kafkovy Proměny, in Česká literatura v intermediální perspektivě. IV. kongres světové literárněvědné bohemistiky. Jiná česká literatura (?). (Ed. S. Fedrová) (2010); Vítr se vrací k Acheirům, in Bude, ako nebolo. Podoby utopického žánru. (Eds. I. Taranenková – M. Jareš) (2012); Bůh do domu? Exilová zkušenost v próze let 1945–1949. In: Cizinec – vyhnanec – přistěhovalec. Sborník příspěvků z mezinárodního sympozia Umění a kultury střední Evropy 2011. (Eds. Z. Zemanová – L. Pořízková) (2012).
Výběr z časopiseckých publikací: „Buďte si vládci, buďte si, neboť zatím jsem já zde ve výších ujal se žezla“. Studie o Ervínu Taussigovi, Aluze 1998, č. 2/3; Tři polohy současné české poezie, Tvar 2002, č. 4; Básně v próze, Dokořán 2002, č. 21; Červen 1908–1909, Pěší zóna 2003, č. 11; Anarchistická poezie a vojsko (1895–1914), Tvar 2005, č. 17; Založíme vlastní tlupu, Tvar 2006, č. 13; Poezie ve sbornících britského válečného exilu, Soudobé dějiny 2007, č. 1; Novovlnné vymezení, Úvaha o zpodobení padesátých let v české kinematografii, Tvar 2008, č. 16; Umění parodie. Ke stému výročí narození Vladimíra Neffa, Tvar 2009, č. 12; Rozpolcenost a bezradnost. Svaz českých spisovatelů v prvních dnech po 17. listopadu 1989, Tvar 2009, č. 20; Místy uhrančivý kolos (Vývoj básnířky Kataríny Kucbelové), Romboid 2009, č. 9–10; „Odpuzující jednání, odpuzující osoby, odpuzující psaní, odpuzující zápletka, odpuzující závěr. Rozsudek: Odpuzující“: Mickey Spillane a „hammerovská“ série na přelomu čtyřicátých a padesátých let 20. století, Slovenská literatúra 2009, č. 5–6; Česká a slovenská literární spolupráce v britském válečném exilu, Slovenská literatúra 2009, č. 6; Strážayova Palina, Slovenská literatúra 2010, č. 4; Dobrý voják Švejk a komiks, Česká literatura 2010, č. 5.
Knižní edice (výběr): V. Burda: Lyrické minimum (BB 2004); Jak se učil vítr číst. (BB pro děti 2006); J. Šafařík: Hrady skutečné a povětrné (2008); M. Mareš: Přicházím z periferie republiky (2009); J. Kocourek: Marto Marto Marto (Deníky 1927–1932, 2009); I. Machulková: Zamkni les a pojď (výbor z BB, 2009);  V. Körner: Spisy 1–11 (2004–2009); Š. Strážay: Básnické dielo (BB 2011).

LITERATURA

Recenze: Brzo je k lásce Pozdě k řečem: P. Čermáček, Sedmá generace 2001, č. 12; M. Exner, Tvar 2002, č. 4; P. Čermáček, Host (příl. Recenzní příloha) 2002, č. 3; R. Kopáč, MFD 26. 2. 2002 * Svět rodokapsu: J. Šebek, LidN 7. 6. 2003; B. Mědílek, Čtenář 2003, č. 7/8; A. K. K. Kudláč, Tvar 2003, č. 14; J. Wiendl, Dějiny a současnost 2003, č. 5; F. Knopp, ČL 2004, č. 3 * Kdo dnům rozumí: M. Chocholatý, Host 2006, č. 7; O. Horák, LidN (příl. Orientace) 21. 10. 2006; F. Schildberger, LitN 6. 11. 2006; M. Exner, Tvar 2007, č. 2; J. Zizler, A2 2007, č. 12; R. Kopáč, Psí víno 2007, č. 39; A. Holmanová, Literární novinky 2007, č. 5. * Michal Mareš: Přicházím z periferie republiky: P. Zídek, LidN (příl. Orientace) 13. 2. 2010.
Rozhovory: P. Štengl, Psí víno 2010.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Básně Michala Jareše jsou velmi přirozené. Nesnaží se vyrážet čtenáři dech vypjatou expresí, okázalým gestem, monumentálními obrazy ani patosem myšlenky. Nejsou (alespoň ve svém celku) mladistvě uzoufané, básník si i tam, kde mu takové nebezpečí hrozí, stále udržuje schopnost nadhledu a sebeironie. […] A co se mi ještě na básních Michala Jareše zdá pozoruhodné, je to, jak jsou jemné. Snad je to dokonce to hlavní, ale asi spíš není možné od sebe kvality, jako jsou jemnost a přirozenost, oddělovat. Zase by se dalo uvažovat o rytmu, výběru slov a eufonii, o pointě básně, ale jak přirozenost, tak jemnost spočívají nakonec v něčem jiném, co se na techniku a řemeslo tak jednoduše převést nedá. Veliká jemnost a citlivost jsou ovšem i nutnou podmínkou pro to, aby se básník mohl pokoušet psát oklikami a zámlkami o tom, co se sice zdá být důvěrně blízké, ale o čem přímo psát nelze – protože pro to nejsou slova, protože je to vždycky někde maličko jinde, někde mezi.
J. Chocholoušek: Doslov, in M. Jareš: Brzo je k lásce Pozdě k řečem (2001), s. 51 a 54.

Básník, který promluvil v této knize, není žádný troškař: jeho úvodní tercíny (Nálada postdušičková) mají sílu valivých ložisek a ani drobný rozsah většiny ostatních básní by nás neměl zmýlit. Nejde tu o dojmy a pocity, krajiny a city, jak v lyrice bývá zvykem, to všechno je zapomenuto společně s hrou se slovy. Na scénu vkročil moralista. Ano, básník moralista, jakých tu je od Holanovy smrti jako šafránu! Všichni jsme tak nějak až příliš dosedli na dobře polstrované židle svobody. Je nám dobře nebo špatně, jsme šťastni nebo nešťastni, většinou však ani to. Velká poezie je ale vždy moralistická: jde v ní o bytí, bytí všeho a bytí jako takové. […] Ve sbírce Kdo dnům rozumí je rozsah všech básní stažen na pět veršů. Mýlil by se každý, kdo by čekal lyriku inspirovanou Dálným východem, přestože Jareš tuto tradici uctívá a v minulosti se ukázal být mistrem korejského sidža. Tendence je zcela opačná, však se ne nadarmo tento oddíl jmenuje Rozhovory… Vládne tu napětí, rozpory a svár až hérakleitovský. Každá z těchto básní (až na vstupní, která nás uvádí do situace) představuje minidrama, kde vládne dialog. V některých se mluvčí změní jednou, v některých dvakrát či třikrát, v jednom případě však (Na rozchodu) obsahuje pět veršů textu deset replik! Tématem může být život přidavačů na stavbě, vztah mezi pohlavími nebo jiné všední věci, ale také orfeovský či kristovský mýtus nebo echo holocaustu; stáří, smrt a plynutí času. Nevládne tu (tedy) lyrický, nýbrž dramatický princip.
M. Exner: Dante přišel zadním vchodem, Tvar 2007, č. 2, s. 23.

 

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Heslo M. Jareš na Wikipedii
Diplomová práce o poezii M. Jareše
Poezie M. Jareše

Autor hesla: Jiří Severa (2013)
Aktualizace hesla: 13. 4. 2014 (js)
Aktualizace bibliografie: 13. 4. 2014 (js)

Pavel BĚLÍČEK (pseud. Martin KOBALT, Josef VODVAZ)

* 29. 12. 1946, Seninka

Belicek, Pavel (Foto Ludmila Kolářová-Wikimedia Commons) - Kopie

zdroj: Ludmila Kolářová (Wikipedia Commons)

Pavel Bělíček po maturitě na vsetínském gymnáziu v roce 1964 vystudoval na FF UP českou a anglickou filologii; studium ukončil v roce 1969. Poté působil na několika vysokých školách jako pedagog. V roce 1971 se přestěhoval do Prahy, ale titul PhDr. v oboru učitelství anglického jazyka získal na mateřské olomoucké fakultě v roce 1988. Své články a recenze publikoval v různých periodikách, především v Tvorbě a Literárním měsíčníku. Působí jako editor serveru Democritus Association (www.democritusassociation.org) a serveru Zeroth International (www.zerothinternational.org), na nichž zveřejňuje zejména své (a)politické a ekologické články, ve kterých podobně jako ve svých teoretických studiích poukazuje na periodicitu, s níž se v dějinách lidstva opakují určité filozofické a politické přístupy a směry. Od roku 1990 je Bělíček ředitelem nakladatelství odborné literatury Urania, v němž také vydal většinu svých odborných publikací a studií.

Vedle beletrie, kterou Bělíček publikoval pod pseudonymy Martin Kobalt a Josef Vodvaz, je autorem řady studií, vysokoškolských učebnic a skript, v nichž se zaměřuje např. na anglický jazyk a jeho výuku, ve větší míře pak na literární historii či teorii. Svou metodu, založenou na kombinaci přístupů klasické literární historie a teorie se sociologií, sémiotikou, klasickou filozofií, matematikou, statistikou a lingvistikou, rozvíjí už od sedmdesátých let. K jejím výsledkům patří Historická poetika I: Poetika folklóru – Etnogeneze žánrů ústní slovesnosti (2001), Dějiny české literatury v statistických grafech a tabulkách I–IV (2008–2009), Dějiny literární estetiky IIII (2009, 2004, 2004) a Encyklopedie soustavné literární vědy I–IV (vše 2011). Bělíček ve svých Dějinách české literatury prezentuje přesvědčení o nutnosti opakování žánrových prvků a literárních směrů i v jejich specifických obměnách, přičemž důsledkem rozsáhlosti zkoumaného literárního materiálu zahrnuje podrobně především české literární dějiny v jejich celku (přehledně – zde je patrná inspirace matematickými metodami) a kontinuitě i s návazností na obecnější celoevropský/celosvětový kontext. Bělíček ve svých interpretacích a komparacích zavádí specifická pojmenování jednotlivých tvůrčích tendencí, skupin a vzájemných inspirací a usiluje s matematickou přesností vytvořit průřez napříč literárními dějinami, teorií i terminologií. Ve své Encyklopedii soustavné literární vědy, podobně jako v Dějinách literární estetiky, dochází Bělíček k obdobným závěrům; tedy že při pokusu o definici a zachycení vývoje např. literárních žánrů dochází v celku k přechodům a transformacím, které je však možné definovat obecnější terminologií.

Bělíčkovy lingvistické práce, které publikoval především v anglickém jazyce, přinášejí do lingvistického diskurzu možnosti metod matematických i programovacích, přičemž Bělíček také vytvořil několik počítačových programů, které umožňují zkoumat hloubkově sémantické vztahy uvnitř textů. Ve svých dalších, spíše historicky zaměřených, studiích provádí rekonstrukci vývoje a komparaci jazyků; jak již bylo konstatováno výše, také v kontextu dalších světových jazyků a kultur, jejich vývoje a vzájemných vztahů; vytváří tak model, který dokazuje periodické opakování bez ohledu na odlišné kulturní pozadí, poukazuje na vzájemné vlivy a samotný původ zkoumaných jazyků. Bělíček koncipoval tento svůj model do podoby vývojových řad, v nichž směřuje až do nejstarších dob, a jejich počátky hledá též u nejstarších (nejen) přírodních národů (tento prvek se vedle odborných studií v náznacích objevuje např. také v próze, kterou vydal pod pseudonymem Josef Vodvaz, Apokalypsa sv. Purdocchia).

Společně s malířem Janem Kratochvílem a dalšími umělci (I. Theimerem, M. Kurašem, J. Hůlou) založil Bělíček olomouckou uměleckou skupinu proprealistů (proprealismus, z franc. le réalisme propre – „vlastní, čistý realismus“, je český výtvarný a básnický směr, který koncem 60. let kriticky reagoval na nadvládu abstrakce a strukturního informelu obratem k figurativní imaginaci, karikaturní grotesce a radikálnímu sociálnímu gestu; proprealismus je souběžná česká variace nové figurace, pop-artu, amerického hyperrealismu a anglosaského konceptualismu, která u nás postupně krystalizovala od konce 60. let; více viz www.urania.wz.cz/proprealismus.htm). Poetiku tohoto uměleckého směru, navazujícího především na vlivy „demokratické linie umění“, rozvíjel Bělíček po odchodu z Olomouce v roce 1971 v pražském okruhu umělců. Zdůrazňoval přitom návaznost proprealistické poetiky na tvorbu autorů, jako např. F. Rabelaise, J. Haška, V. Majakovského, B. Hrabala, zvažoval možnosti využití konceptu brechtovského divadla, inspiroval se českou meziválečnou avantgardou, hnutím New Left, novou figurací, pop-artem, hyperrealismem, konceptualismem i dalšími nejen specificky anglosaskými směry (inspirací mu byly rovněž rozsáhlé lyricko-epické skladby E. Pounda a T. S. Eliota). Bělíček je také autorem několika veršovaných manifestů proprealismu, kde naznačená východiska využívá.

Jedním z prvních děl, v nichž Bělíček rozvíjí výše naznačené postupy, byla experimentální Hra na Ježíše (1967), kterou napsal společně s Janem Kratochvílem. Tato divadelní hra, která vyšla v nakladatelství Urania až v roce 2008 pod názvem Hra na Krista, bývá charakterizována jako proprealistická hra „hledištního bezjevištního divadla“, patrná je v ní také inspirace brechtovským divadlem a (neuvědomělá) návaznost na programové tendence tzv. „totálního divadla“ rakouského spisovatele a dramatika Petera Handkeho. Hra se od „klasických“ dramat odlišuje především samotným základním řešením prostoru; není zde jeviště, kde by se pohybovali pouze herci, ale prostor hlediště a pódia je propojen tak, aby pokud možno připomínal kruhovou arénu. Samotný koncept tohoto dramatu lze v některých pasážích zařadit až na pomezí básnické performance a dramatu; rekvizity i kulisy jsou omezeny na minimum, v průběhu představení dochází k zapojování publika do děje, přičemž např. nejen „kazatelské“ výstupy Ježíše jako by útočily na obyčejný život diváků, když mezi humornými až absurdními scénami a Ježíšovými nepřirozeně obraznými přirovnáními, která jsou ale myšlena spíše jako nadávky, posílá postavy (potažmo i diváky) dělat „za trest“ věci, které bychom mohli brát jako běžné (např. vynadat sousedovi atd.). Důležitým prvkem, kterým autoři zpochybňují i samotnou hereckou mimesi, je průběžné vystupování z rolí, diskuze nad scénářem, spory o tom, kdo bude Ježíše hrát a v závěrečných pasážích dojde i k prostřídání rolí: z „mesiáše“, který symbolicky místo kříže přišel v jedné scéně s řeznickým hákem přes rameno, na němž zavěšen hlavou dolů scénu opouštěl, se stává obhroublý opilý řezník, smrkající na podlahu; onen původní řezník se souká v bílém plášti na „kazatelnu“ a z hasičského sboru se stane stádo vepřů, pobíhající mezi diváky.

Ve výboru veršů Holá duše, kterou autor publikoval pod pseudonymem Martin Kobalt, jsou shromážděny skladby a básně, spadající do období vzniku výše zmíněné hry; některé motivy, motta i promluvy se tak opakují. Básník také klade důraz na ironii, humornou pointu, ale jsou zde i expresivní obrazy, místy až naturalistické. V úvodní části, nazvané Georgica, z roku 1965 jsou tyto prvky zařazeny vedle ozvláštňujících biblických motivů a postav (Kain, Abel, Ježíš). Sarkastický lyrický subjekt v následujících básních (oddíly Martyrologium sv. Bonaventury 1967, Z toulce sv. Bonaventury 1967, Červínek 1968, Kapuci země přes uši 1968 a dalších), psaných volným veršem, často experimentuje s jazykem, používá vulgarismy, nářečí, dialogy a i přes vážnější až tragické ladění některých skladeb převládá humor a ironický nadhled. Inspirace poundovskou volnou veršovou strukturou je patrná v lyricko-epické skladbě Sobáš překrásné Vasilisy s kostlivcem (podtitul Umrlčí balada), v níž je použito ještě více nářečních prvků a dialogů než v oddílech předchozích. Ve výboru z poezie Vozataj slov, do nějž Kobalt zařadil verše z let 1972–1982, nalezneme též zmíněné manifesty proprealismu; básně, psané složitěji členěným volným veršem, obsahují záměrně tříšť zvolání, zdánlivě nesouvisejících promluv, reflexí, anglických veršů a vědomě tak navazují na své inspirační zdroje: manifesty různých uměleckých směrů, Majakovského verše, poetismus (K. Teige) atd. Grafická podoba některých básní (nezřídka doplněných obrázkem, nákresem, grafem, který text „obtéká“) evokuje dadaistické provokativní básně, Apollinairovy básně-obrazy, volbou prostředí – velkoměstské periferie – také poezii Skupiny 42 a dalších. Podobně roztříštěné a složitě členěné verše obsahuje i skladba Totálka (podtitul Sobotní nocturno v automatu u Rozvařilů), která byla začleněna také do souboru Baedeker přírodních krás (2009). Tato lyricko-epická skladba je ještě dále rozčleněna do oddílů, které však jsou mezi sebou (i přes přítomnost názvů oddílů, často zdvojených) propojeny; mj. také tak, že podobně jako v proprealistických básnických manifestech jsou graficky zvýrazněny, obtékány textem, zařazeny jako poslední verš oddílu, či jako předznamenání dalšího děje apod. I přes velkou míru imaginace a snahy o překvapení vychází lyrický subjekt z obecných, často tragických lidských pocitů a volí „obyčejné“ velkoměstské prostředí, v němž jsme však svědky nevšedních příběhů a situací.

V souboru Baedeker přírodních krás autor shromáždil, jak naznačuje podtitul Velké epické skladby, rozsáhlejší lyricko-epické skladby, které nesou žánrová označení jako „svazarmovská balada“, „ekologická poéma“, „deskriptivní epos“ apod., přičemž vedle všudypřítomného humoru a ironie jsou v těchto básních ještě častěji přítomny milostné motivy, objevují se tu mj. také „reálné“ postavy (Richard Nixon, Rihanna, …); autor také více používá rýmovaného verše. Ve sbírce Orfeova plavba Zátokou mrtvých: Dantovský sestup do hlubin věků autor poněkud vybočuje ze své poetiky. Již neexperimentuje v takové míře s formou, grafickou podobou textů a do pozadí ustupuje hra se slovem i se čtenářem; převládají expresivní, existenciálně laděné obrazy, stesk a o poznání temnější tematika na pozadí klasického symbolického motivu sestupu do podsvětí a plavby na loďce s Charonem po řece Styx. Ironii ale Kobalt zcela neopouští, zvláště v oddílu, věnovaném velikánům české poezie, ale i světové literatury a filozofie. Zřetelná je formální i tematická inspirace poemami E. Pounda a T. S. Eliota. V humoristicky laděné próze Apokalypsa sv. Purdocchia (1995), kterou autor vydal pod pseudonymem Josef Vodvaz, vytváří jakýsi pokus o paralelní dějiny Valašska, v němž vedle osobitého humoru a ironie využívá především nářečních prvků. Próza bývá někdy označována jako „tolkienovská“, mj. také vzhledem k tomu, že vedle motivu putování se na scéně často objevují nadpřirozené postavy, známé z legend či právě z žánru fantasy (elfové, obři atd.). V této hravé próze autor používá prvky typické pro žánr legendy, které doplňuje občasnými vulgarismy, ale také zařazuje cizí a odborné výrazy, narážky „ekologického“ charakteru, dále potom převažuje dialogičnost na úkor příběhu atd. Na scénu je např. uvedena postava Josefa Vodvaze, objevují se slova a historky, které záměrně možnou vážnost parodují a poměrně tak ztěžují jasnější žánrové zařazení této prózy.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Apokalypsa sv. Purdocchia: Tajná kronika Valachů (P 1995, pseud. Josef Vodvaz); Vozataj slov: Výběr z veršů z let 1972–1982 (BB 2007, pseud. Martin Kobalt); Holá duše: výbor z poezie (BB 2008, pseud. Martin Kobalt); Hra na Krista (D 2008, s Janem Kratochvílem); Totálka: Ekologické balady z konce tisíciletí (BB 2008); Baedeker přírodních krás: Velké epické skladby (BB 2009, pseud. Martin Kobalt); Orfeova plavba Zátokou mrtvých: Dantovský sestup do hlubin věků (BB 2012, pseud. Martin Kobalt).
Ostatní práce (výběr): Úvodní kurs angličtiny pro posluchače matematicko-fyzikální fakulty (1985, přeprac. 1989); Handbook of English Semantics (1988); An Introduction to Modern Linguistics (1992); Prehistoric Dialects I (1992); Indo-European Languages. The Linguistic Prehistory of Indo-European Languages (1993); A Manual of English Phonetics (1993, přeprac. 2001); A History of Classic Philosophy (1993); Australo-Negroid Languages. A Linguistic Survey of Negro-Australoid and Caucaso-Siouan Languages (1993); A Modern English Grammar. A Semantic Outline of English Morphology (1994, přeprac. 2001); Teoretické základy sociálních a politických věd (2001); Historical Perspectives of English Studies in Czech Humanities (2001); Historická poetika I: Poetika folklóru – Etnogeneze žánrů ústní slovesnosti (2001); Prehistoric Dialects II (2001); Introducing Linguistics (2005); Dějiny literární estetiky II: Od romantismu po meziválečnou avantgardu (2004); Dějiny literární estetiky III: Od meziválečné avantgardy po postmodernu (2004); Introduction to Phonetics (2005); English Semantics. The Semantic Structure of Modern English (s Tomášem Bělíčkem, 2005); Dějiny marxistické estetiky: Historický vývoj marxistického literárního myšlení (2005); Dějiny české literatury v statistických grafech a tabulkách I: Od počátků po baroko (2008); Dějiny české literatury v statistických grafech a tabulkách II: Od baroka po májovce (2008); Dějiny české literatury v statistických grafech a tabulkách III: Od májovců po poetismus (2008); Dějiny české literatury v statistických grafech a tabulkách IV: Od poetismu po dnešek (2009); A Systematic Survey of Theoretical Mathematics (2009); Dějiny literární estetiky I: Od antiky až po romantismus (2009); Geneze levicové kritiky ve Spojených státech (1900–1940) (2009); Encyklopedie soustavné literární vědy I: Literární teorie; Encyklopedie soustavné literární vědy II: Sociologie literatury; Encyklopedie soustavné literární vědy III: Literární historie; Encyklopedie soustavné literární vědy IV: Literární poetika (vše 2011).
Manifesty: Postmoderní krize humanitních věd a úkoly jejich obnovy (2004); Demotism. A Manifesto of the Democratic Left for the 21th Century (2004); Postmodern irrationalism in sciences and recovery from its diseases (2005); Towards a Reform of Modern University Studies. Ad reformandum universitatem (2008).
Příspěvky ve sbornících a antologiích: K meziválečné marxistické literární kritice ve Spojených státech a Anglii, in J. Lang (ed.): Kulturně historický sborník Univerzity 17. listopadu v Praze (1975); Perspektivy mladé literatury, in M. Přibáň (ed.): Z dějin českého myšlení o literatuře 1970–1989 (2005).

LITERATURA

Články a polemiky: V. Dostál: Lekce a vyhlídky, Tvorba (příl. Literatura – umění – kritika) 1973, č. 2; V. Dostál: Lekce a vyhlídky, Tvorba (příl. Literatura – umění – kritika) 1973, č. 7; V. Steklač: Jaké perspektivy?, Tvorba (příl. Literatura – umění – kritika) 1973, č. 31; J. Peterka: Vulgární sociologismus aneb klamy velkého skoku, Tvorba (příl. Literatura – umění – kritika) 1974, č. 22; J. Hájek: Pavel Bělíček a „obskurantismus“, Tvorba (příl. Literatura – umění – kritika) 1974, č. 45.
Recenze: Orfeova plavba zátokou mrtvých: A. Raušerová, A2 2013, č. 7; J. Flaková, dostupné z: http://e-kultura.cz/martin-kobalt/.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Bělíček znamenitě ilustruje přísloví „s vaničkou vylévat dítě“. Namísto kritiky, vedoucí ke stanovení klikaté hranice pestrým materiálem literárních děl – vždyť tato hranice neleží jen mezi jednotlivými osobnostmi a mezi jednotlivými díly, ale bezpochyby také uvnitř jednotlivých děl – jednoduše odepisuje. Mánie „odepisovat“ se zastrašující povšechností a bez respektování hlubokých kritérií marxistické axiologie není však v tomto případě relevantní. Protože literární proces nevytvářejí solipsističtí voluntaristé, ale živí lidé, kteří jsou svým otevřeným srdcem i kritickým intelektem vklíněni do bohaté literatury poúnorové i starší a především, kteří považují za revoluční předěl nikoli s mladistvým subjektivismem rok 1968, nýbrž rok osmačtyřicátý. V pozadí Bělíčkových úvah se prozrazuje vyvolenecký pocit, že právě nám a právě dnes se dostává privilegia začínat od samého počátku, nejautentičtěji, nepřirozeněji (Bělíčkovy oblíbené termíny, u nichž se pozastavím); je však fikcí, která pouze v zastřené a nepřekonané podobě reprodukuje maloburžoazní elitářství, jež by chtěla potírat. Vskutku jen velikášsky zaměřený teoretik může vyhlásit polemiku se sebou za polemiku přímo „se základními principy dialektického materialismu“. […] Bělíček nepřímo popírá, že literatura socialistického realismu vždy bude mít svou poetiku, bude ji hledat a cílevědomě vytvářet. Domnívá se, že problematiku naší literatury bude možno převést a zjednodušit na problémy politické ekonomie, sociologie, psychologie a biologie. Bělíčkovy formulace orientující literaturu k jakési neurčité „přirozenosti“ či „prosté opravdovosti“ jsou tedy velmi dvojsečným, řekl bych rousseauovsko-herderovským výkladem kategorie lidovosti, a ta nesporně tvoří jeden z axiologických pilířů marxistické literární kritiky. […]
J. Peterka: Vulgární sociologismus aneb klamy velkého skoku, Tvorba 1974, č. 22, s. 8.

Asi tak před rokem napsal jeden mladý sebevědomý muž jménem P. Bělíček nehoráznou stať, kterou mu otiskl Literární měsíčník. Protože v této stati se zachází s naší literaturou posledních třiceti let jako s onucí, kterou lze podle nálady motat, ustřihovat a případně celou hodit do špinavého prádla, dali jsme v 22. čísle Tvorby příležitost mladému básníku Josefu Peterkovi, aby se pokusil z hlediska společenské i literární zkušenosti své generace uvést alespoň některé katastrofální omyly P. Bělíčka na správnou míru. Šlo nám především o korigování dvou pro naši literaturu svrchovaně škodlivých a nebezpečných chyb Bělíčkových: o jeho vulgárně zjednodušený, nediferencovaný pohled na léta padesátá, v nichž navzdory různým dávno známým dětským nemocem byly položeny základy naší literatury socialistické epochy. Zároveň jsme považovali za nutné ukázat na iracionálnost a absolutní subjektivnost Bělíčkova přístupu k 60. letům, která v rozporu s realitou i s kulturní politikou naší strany, jež i v dílech jednotlivých tvůrců pozorně odděluje jejich pozitivní přínos od jejich omylů, P. Bělíček opět suverénně „odepsal“ z historie naší socialistické literatury.
J. Hájek: Pavel Bělíček a „obskurantismus“, Tvorba 1974, č. 45, s. 2.

Kniha s podtitulem Dantovský sestup do hlubin věků je vpravdě dantovská. Obsahuje dvě rozsáhlejší básně, titulní Orfeovu plavbu zátokou mrtvých a druhý, přidružený text Sobáš překrásné Vasilisy s kostlivcem. První básnickou poemou v osmi zpěvech. Po každém z nich následují různorodé vsuvky a kratší črty jako zřetězení nových myšlenek. Autor v této krásné a nesmírně intimní poslední cestě doprovází svou drahou umírající ženu až za brány podsvětí. Do veršů antického mýtu probleskují situace z nemocničního prostředí, ztráta paměti a tvrdá zkušenost pečování o bezmocného. […] Druhá báseň je oproti prvnímu, silně lyrizujícímu textu jakousi epickou travestií ruských bylin. V českém kontextu tak pochopitelně navazuje na Erbena či Čelakovského, zde je ovšem patrná ironie a nadsázka. V sedmi bylinách se nám poodhaluje nepochopitelná a téměř perverzní láska Vasilisy k patnáct let pohřbenému Váňuškovi.  Tento černý humor je ovšem jen mezistupněm. Básnický celek se velmi jemně dotýká člověka, jeho bytí a smrti – nikdy neutuchajícího tajemství, které je sice jakoby zapletené v mlhových pavučinách, ale přece z něj v těchto verších cítíme jakýsi klid a smíření.
A. Raušerová: Martin Kobalt – Orfeova plavba zátokou mrtvých, A2 2013, č. 7, s. 31.

Básnická sbírka s názvem Orfeova plavba zátokou mrtvých s podtitulem Dantovský sestup do hlubin věků je jakýmsi jazykově i tematicky odlehčeným Ginsbergovým Kvílením, kadišem, výkřikem trýzněného srdce. Zatímco jedno srdce je zdravé a silné, druhé je odsouzeno k cestě na druhý břeh. Pozemská láska neupadá do beznaděje a neuzavírá se ve zdejším světě, ale doprovází tu druhou, stojící na rozcestí, až do samé zátoky mrtvých. S Dantovským scénářem a spodobněným jazykem se obě bytosti spojené lety vzpomínek a lety milování nerozpojí ani na cestě vyhrazené pouze mrtvým. „Sestup do hlubin věků“ se však nezdá být sestupem do permanentního a děsivě prázdného bezčasí, jeho brány naopak otevírají cestu ke slavným zemřelým, jejichž sláva na pozemském světě zůstala posmrtnou. Lidská bytost povolaná ke konci své tělesné existence se spolu se svým nerozlučným doprovodem dostává do zdánlivě nepřístupného kraje, který dává nahlédnout do posmrtného života řady velkých postav světa literatury. Ty se zde projevují svými typickými gesty a slovy, jakými si je, my čtenáři, pamatujeme, a zároveň tak dávají najevo nové příchozí duši, že svět mrtvých není tak nepřívětivým, jak je nám mnohdy nalháváno.
J. Flaková: Martin Kobalt – Orfeova plavba zátokou mrtvých, dostupné z http://e-kultura.cz/martin-kobalt/.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Stránky nakladatelství Urania
O proprealismu
Server Democritus Association

Autor hesla: Jiří Severa (2012)
Aktualizace hesla: 13. 4. 2014 (js)
Aktualizace bibliografie: 11. 11. 2012 (js)

Jiří KAMEN

* 28. 3. 1951, Kolín

Zdroj: Tomáš Vodňanský

Zdroj: Tomáš Vodňanský

Mládí prožil v Kolíně, kde vystudoval v letech 1966–1969 Střední všeobecně vzdělávací školu. Následně vystudoval na FF UP obor uměnověda; navazujicí doktorské studium úspěšně ukončil v roce 1976 prací Emil Artur Longen – divadelník (titul PhDr.). Byl asistentem režie v Divadle Jaroslava Průchy v Kladně a od roku 1975 působí trvale v Praze jako rozhlasový redaktor. Začínal v Československém rozhlasu jako redaktor zábavného vysílání, v letech 1989–1992 byl šéfredaktorem redakce dramatického a literárního vysílání; v letech 1991–1993 působil jako šéfredaktor rozhlasové stanice Vltava. V současné době je vedoucím publicistického vysílání a zástupcem šéfredaktora stanice Český rozhlas 3 – Vltava. Své verše, literární kritiky a články publikoval např. v Tvorbě, Svobodě, MF, LidN, Týdeníku Rozhlas, časopisech Lidé a země, Země světa, Koktejl, Týden a dalších.

Kamen se od roku 1995 autorsky podílí (v současnosti zejména s Evou Nachmilnerovou) na pravidelném rozhlasovém pořadu Víkendová příloha stanice Vltava. Za tento pořad, který vytvořil společně s Blankou Stárkovou (dále vytvořili ještě např. také Stylové večery – dodnes vysílané v kratším provedení jako Páteční večery), byl oceněn novinářskou Cenou křepelek (1996). Je také (vedle zmíněné Stárkové a dalších spolupracovníků) spoluautorem cyklu celodenních vysílání z evropských zemí a měst; Den v pařížské kultuře (1995), Den ve vídeňské kultuře (1996), Portugalsko – země objevů (1998), Švýcarsko – malá země mnoha zemí (1998) ad. Další cyklus pořadů o literatuře, na kterém spolupracoval např. s Bohumilem Hrabalem, Janem Werichem, Janem Burianem ad., byl vysílán pod titulem Literární poklesky. Mimo dokumentární a kulturní pořady je Kamen také autorem četných rozhlasových her, přičemž např. jeho prozaická prvotina Toulavý kůň byla zčásti odvysílána jako rozhlasová hra. Z ostatních jmenujme např. Poslední dialog (1986), Objednávka na štěstí (1987), Láska vše zachrání (1987), která byla také uvedena v plzeňském loutkovém divadle Alfa v roce 2003; dále Král a jeho básník (1990), Dárci (1991) a další. Je rovněž autorem obsáhlého literárního průvodce Švýcarsko: Malá země s velkými příběhy (2007).

Kamen svou první báseň časopisecky publikoval v roce 1973 a další básně zveřejňoval v různých periodikách po celá 70. léta. Nicméně knižně debutoval prózou Toulavý kůň a již v tomto díle můžeme spatřovat prvky, které se stanou pro jeho tvorbu typické. Autor využívá historická fakta jako základní kostru příběhu, kterou pak fabulačně rozvíjí, respektive doplňuje o psychokresbu postav. V biografickém románu Toulavý kůň tedy zužitkoval detailní znalosti o českém divadelníkovi E. A. Longenovi získané při psaní disertační práce.

Druhou Kamenovou knihou byla sbírka Výtah do nebe, k níž po třech letech doplnil další s titulem Štěstí pod míru. Obě sbírky jsou si poetikou i tematikou velmi blízké: nevyskytuje se v nich příliš přírodních či milostných motivů, čtenář je spíše uváděn do konkrétního všedního okamžiku, souběžně je však vystaven fantaskním obrazům a ironickým komentářům. Atmosféra poezie všedního dne má svůj kontrapunkt v nevšedním lexiku. Místy autor přechází do básní v próze.

Mezi oběma sbírkami vyšla Kamenovi kratší próza Zlatý Petr, ve které poprvé tematizuje  rodné město Kolín a jeho okolí. Autobiograficky laděná próza nostalgicky revokuje kolínská 60. léta. O poznání sevřenějším dojmem působí povídková sbírka Dědeček na střeše, v níž se příběhy jednotlivých svérázných postav proplétají na českém maloměstě. V roce 1995 vydal autor román Ten druhý jsem já, v němž zprostředkovává vnitřní monology čtyř hlavních postav (pátá se vynořuje postupně a pomalu, i přestože hraje v příběhu podstatnou roli), které přemítají nad svým životem, uměním i dobou, v níž se ocitly. V románu s názvem Za všechno může kocour vystupuje do popředí ironie. Zápletka tohoto románu se odehraje v redakci rozhlasové stanice roku 1989: Na stranické schůzi se při vybírání stranických legitimací začne z legitimace hlavní postavy spisovatele Jana Havránka šířit odporný zápach. Do vyšetřování původu zápachu se zapojuje také StB – autor v tomto románu opět vytváří mozaiku příběhů a vztahů, konkrétních historických souvislostí, avšak v centru vyprávění stojí naprostá absurdnost, ukazující bezpáteřnost, zaslepenost, oddanost straně, kterou si postavy léčí své osobní problémy a selhání. Kamen román opět kompozičně pečlivě propracoval, kapitoly mj. uvozují citáty z díla E. T. A. Hoffmanna Životní názory kocoura Moura, které fungují nejen jako kontrasty k jednotlivým příběhům, ale slouží také jako textové orientátory (těch mj. Kamen používá ve svých prózách velice často), pojítka mezi jednotlivými dějovými liniemi a někdy předjímá citát následující děj. Vedle orientátorů, které vypravěč zapředl do textu, komentářů, které často ironizují či zpochybňují právě řečené, her se čtenářem, opakování některých událostí atp. jistě stojí za zmínku střídání žánrů – vypravěč například (a neodpustí si u toho ironickou poznámku) uvádí „náčrty“ povídek Jana Havránka, jedna kapitola je napsána jako divadelní hra atd.

Román Hugo nese nezvykle dlouhý podtitul: Nejkrásnější voják rakousko-uherské armády, dobrodruh, tulák, muž, který znal Lenina, Hitlera, Mussoliniho, Goebbelse, přítel Lva Trockého, osvětimský vězeň, židovský básník, autor německých veršů Hugo Sonnenschein z Kyjova píše z mírovské trestnice dopis Rudolfu Slánskému. Skutečnost a fikce v románovém příběhu. Na základě dopisu Huga Sonnenscheina, který Rudolfu Slánskému skutečně začal z Mírova v padesátých letech psát, autor vytváří v tomto rozsáhlém příběhu, majícím podobu dopisu se vsunutými epizodami ze Sonnenscheinova (Sonkova) života, neuvěřitelnou mozaiku příběhů, situací a postav. Autor rekapituluje v podobě autorského vyprávění Sonkův život, dotváří a domýšlí do možných souvislostí zdánlivě nesourodé dějinné události první poloviny dvacátého století, které se střetávají ve vzpomínkách jednoho (dnes již takřka zapomenutého) židovského básníka. V románu vypravěč hovoří o svém dětství, válce, milostném životě, přátelství či setkání se slavnými osobnostmi, politiky a umělci, svých cestách napříč Evropou, dobrodružství; podobně jako v autorově prvotině je zde použito techniky propojování prokazatelných historických událostí a fikce, takže čtenář je stržen životními osudy tohoto básníka, dobrodruha, údajného kolaboranta, atd., přestože bez znalosti pramenů nebude s to odlišit realitu od fikce, což vlastně ale ani není nutné. Ve výsledku tak z románu vyvstávají nové souvislosti, ke čtenáři promlouvá postava, která možná byla u utváření moderních dějin a některých jejich strůjců nějakým způsobem nablízku. Podobně jako v mluvené řeči, také v tomto fiktivním dopise autorský vypravěč přeskakuje od jednoho období k druhému a v návratech určitých situací a zážitků probleskuje autorova specifická poetika a schopnost vytvořit poutavé vyprávění o skutečných i možných událostech, často tragických, a pojednat o nich vážně, s humorem či ironií.

Zatím posledním Kamenovým dílem je román Kinžál, který podobně jako předchozí próza nese podtitul charakterizující hlavní linii vyprávění: Román o hledání ztraceného obchodníka s limonádou v africké pouštní válce. Jedná se o nejobsáhlejší autorův román (bez obsahu a tiráže má bezmála 463 stran) a podobně je to se strukturou, která je jednoznačně nejkomplikovanější; román je rozčleněn do 112 kapitol (výjimkou nejsou ani kapitoly na dvě strany), které jsou ještě nadále roztříštěny na drobnější textové úseky (v podobě „vsuvek“, „pokračování“ či „dokončení“), což autorovi umožňuje rozdělovat příběhy a zážitky jednotlivých protagonistů a libovolně je propojovat. Jedná se o mnohovrstevnatý příběh, obsahující několik vedlejších dějových linií (změť příběhů a dějových odboček), které sahají i několik století zpět (objevují se zde např. epizodické příběhy ze života sv. Vojtěcha, sv. Jana Nepomuckého, Erwina Rommela, Emy Destinnové a spousty dalších) a v určitých situacích, dějinném okamžiku (reálném, vyfabulovaném, převzatém z kroniky) se příběhy prolínají a překrývají. Autor často postupuje od malého detailu a v průběhu vyprávění se k němu vrací a nabaluje na něj další a další významy, použije jej jako leitmotiv a ve výsledku tak vznikne hustá síť vztahů mezi jednotlivými dějovými liniemi – epizodami, která na první pohled může působit zmatečně a nesourodě, přesto ve výsledku vyvstanou jasné kontury a souvislosti mezi jednotlivými příběhy. Některé kapitoly mohou (podobně jako tomu bylo u předchozích románů) fungovat jako samostatné prozaické útvary, ale čtenář si může být téměř jist, že v celku románu bude tato zdánlivě z kontextu vytržená historka či doložitelná historická událost využita a zasazena do konkrétní souvislosti – příběhu. Autor nepoužívá uvozovek, zřídka kurzívu (hlavně v názvech a citátech); spíše využívá polopřímé řeči, střídá „vševědoucího“ vypravěče s fokalizovanými pasážemi. Podobně jako tomu bylo v některých předchozích prózách, v románu Kinžál také vypravěč často „vystupuje“ ze své role a klade čtenáři otázky, spekuluje nad právě vyprávěným a dává tak prostor k určitému pocitu „dotváření“ příběhu či scény; přesto však je ve výsledku vypravěč zase oním demiurgem, který z historie sám vybírá epizody, které by mohly a nemusely souviset s příběhem. Jazykový humor, ironie a hry se čtenářem, jak jsme se s nimi již setkali např. v románu Za všechno může kocour, jsou v Kinžálu přítomny také, podobně je tomu s textovými orientátory. Hlavní dějovou linií je v tomto románu, jak naznačuje podtitul, pátrání Jaroslava po svém otci Josefovi, který bojoval v severní Africe během druhé světové války. Jednou z mála indicií, které dokazují otcovu přítomnost v afrických bojích (vzhledem k tomu, že si Jaroslav svého otce pamatuje jen velice matně, kvůli jeho brzké smrti), je právě kinžál, který si odtud přivezl. Jaroslav se snaží proplést vlastními vzpomínkami, různými dobovými svědectvími, legendami a příběhy a rekonstruovat osud svého otce, který se záhadným způsobem dostal zpět do Čech, aby po válce pracoval jako frézař a zemřel dříve, než si jej malý Jaroslav stačil zapamatovat a zjistit, jak to s jeho vojenskou kariérou a vlastně s celým životem bylo. Tato základní příběhová osnova však slouží také k tomu, aby autor přidával další a další detaily, epizody a postavy. Ve svém vyprávění tak autor rozbíhá několik příběhů, se záplavou postav, zdánlivě nesouvisejících, aby se postupně spojovaly a utvořily plastický obraz-mozaiku příběhů a aby ve výsledku celé složité „pátrání“-příběh, jak Jaroslav konstatuje v epilogu, mohlo znovu začít.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie (výběr): Toulavý kůň (P 1982); Výtah do nebe (BB 1983); Zlatý Petr (P 1984); Štěstí pod míru (BB 1986); Dědeček na střeše (PP 1988); Ten druhý jsem já (R 1995); Za všechno může kocour (R 1996); Hugo (R 2004); Kinžál (R 2011); Češi patří k Vídni aneb třicet dva výprav do Vídně v českých stopách (PP 2014).
Příspěvky ve sbornících: Prolegomena scénografické encyklopedie (1973); Peřeje (1980); Jen jednou ponejprv (1981).
Ostatní práce: Švýcarsko: Malá země s velkými příběhy (2007).
Články a studie (výběr): Rozhlas a já…, Rozhlas 5. 10. 1987; Prix Bohemia, Rozhlas 4. 9. 1989; Paseka mezi námi, LidN 13. 12. 1994; Podnět k inventuře české duše. Dnes končí konference o pražském německém spisovateli Johannesu Urzidilovi, LidN 10. 3. 1995; Causa Sonka!, Reflex 1995, č. 50; Praha – město magické, nebo erotické?, NK 2000, č. 17; Sonnenschein píše Slánskému, Roš chodeš 2000, č. 10; též in Židovská ročenka 2000/2001; Básníci jsou zvláštní chlapíci: Neobyčejný život Huga Sonky, Týden 2002, č. 4; Jaká je první kniha mých vzpomínek?, Literární novinky 20. 3. 2005; Jsi mi blízký, Rembrandte. Souvislosti jednoho odhalení, Týden 2006, č. 16; Samotářka Blanka Kubešová, Týdeník Rozhlas 29. 11. 2007; Jiří Melíšek: Všechno začalo v rozhlase, Svět rozhlasu 2007, č. 17; O Praze Petra Demetze, Týdeník Rozhlas 20. 10. 2009; Do Kunštátu se vrátil i Jan Halas, LidN 14. 1. 2010; Emil Artur Longen, Týdeník Rozhlas 20. 7. 2010; Goethe a Čechy, Týdeník Rozhlas, 22. 2. 2011; Židovský míšenec ve stínu hákového kříže, Týdeník Rozhlas 15. 3. 2011; Ludvík Kundera o expresionismu, Týdeník Rozhlas 27. 12. 2011; Moře a oceány Lubomíra Martínka, Týdeník Rozhlas, 7. 8. 2012; Poslední přátelství Franze Kafky, Týdeník Rozhlas 23. 10. 2012; Víkend s dobrým kumpánem Haškem, Týdeník Rozhlas 16. 4. 2013; Labyrinty Franze Kafky, Týdeník Rozhlas 18. 6. 2013.

LITERATURA

Knižně vydané studie a články: R. Matys: Malý dovětek. (Doslov), in J. Kamen: Dědeček na střeše (1988); P. Kosatík: Sušené meruňky nadýmají, zavařenina je lepší: Desetkrát o Sonkovi, in J. Kamen: Hugo. Nejkrásnější voják rakousko-uherské armády, dobrodruh, tulák, muž, který znal Lenina, Hitlera, Mussoliniho, Goebbelse, přítel Lva Trockého, osvětimský vězeň, židovský básník, autor německých veršů Hugo Sonnenschein z Kyjova píše z mírovské trestnice dopis Rudolfu Slánskému. Skutečnost a fikce v románovém příběhu (2004).
Recenze: Toulavý kůň: Z. Heřman, MF 19. 1. 1983; F. Knopp, LD 20. 8. 1983; V. Novotný, Květy 27. 1. 1983; L. Soldán, LM 1983, č. 6; L. Soldán, Rt 10. 2. 1983; T. Jiří, RP 18. 4. 1983; L. Vacina, Pochodeň 17. 2. 1983; L. Vacina, Svoboda 24. 2. 1983; V. Steklač, Tvorba (příl. Kmen) 2. 3. 1983; J. Czech, Scéna 1983, č. 4 * Výtah do nebe: M. Blahynka, Rt 8. 9. 1983; V. Křivánek, Tvorba (příl. Kmen) 25. 5. 1983; D. Sedlická, MF 20. 4. 1983; J. Peterka, LM 1984, č. 5 * Zlatý Petr: Z. Heřman, MF 5. 2. 1985; I. Zítková, ZN 1. 3. 1985; P. Janoušek, Tvorba (příl. Kmen) 13. 2. 1985; Š. Vlašín, Kulturní práce 1986, č. 20 * Štěstí pod míru: Z. Heřman, MF 25. 3. 1987; J. Kutina, Tvorba (příl. Kmen) 8. 4. 1987; A. Mikulášek, Brněnský večerník 17. 2. 1987; J. Olšovský, MF 30. 6. 1987; V. Vavřín, Práce 26. 2. 1987; M. Langerová, SvSl 1. 7. 1987; J. Pavelka, Rt 17. 9. 1987; L. Kundera, Rok 16. 2. 1991 * Dědeček na střeše: J. Švandelík, Práce 24. 11. 1989; V. Heger, Kmen 20. 4. 1989; M. Nezval, MF 31. 8. 1989; M. Šára, Svoboda 28. 3. 1989 * Ten druhý jsem já: J. Vanča, Práce 2. 12. 1995; P. Kosatík, MFD 9. 1. 1996; V. Novotný, Tvar 1996, č. 3 * Za všechno může kocour: V. Novotný, Mosty 1997, č. 42; F. Cinger, Právo 5. 5. 1997; P. Hanuška, Tvar 1997, č. 11; A. Haman, NK 1997, č. 18 * Hugo: L. Drahoňovská, MFD 12. 1. 2005; F. Horáček, Babylon 2005, č. 8; J. Lněničková, Literární novinky 20. 3. 2005; A. Knapp, 51 pro 2005, č. 1 * Malá země s velkými příběhy: L. Drahoňovská, MF 6. 4. 2007; B. Pražan, Týdeník Rozhlas 2007, č. 12; J. Zizler, A2 2007, č. 42 * Kinžál: A. Slezáková, MF 3. 1. 2012; F. Cinger, Právo 27. 1. 2012; R. Matys, Hospodářské noviny 27. 1. 2012; P. Hanuška, LitN 23. 2. 2012; J. Suk, Host 2012, č. 4; M. Pokorný, Týdeník Rozhlas 13. 3. 2012; J. Peňás, LidN (příl. Orientace) 17. 3. 2012; E. Klíčová, Respekt 30. 4. 2012.
Rozhovory: P. Nový, MF 6. 3. 1984; E. Vaňurová, AZ magazín 1987, č. 11; M. Šára, Svoboda 10. 10. 1987; J. Soukal, Československý voják 1989, č. 2; M. Nezval, MF 9. 11. 1989; J. Halas, Telegraf (příl. Telegrafrevue) 15. 5. 1992; P. Janáček, Tvar 1995, č. 19; A. Horáčková, MFD 8. 12. 2004; M. Pokorný, Týdeník Rozhlas 17. 4. 2012.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Kamenova próza, která ošemetný motiv masky, převleku či permanentního přestrojování subtilně naznačuje už ve svém názvu, má podtitul Čtyři monology a jeden hlas z doby ne tak dávno minulé. Toto autorské konstatování kupodivu bezelstně přijali téměř všichni dosavadní recenzenti […] Dokonce i na záložce knížky se dočítáme o „čtveřici hlavních postav, spojených úzce svými osudy“. Přitom ale své monology pronáší v autorově knize patero aktérů! Nepromlouvají zde pouze dva podivínští, zakomplexovaní klaunové a jejich rudimentárněji smýšlející, neméně však traumatizované partnerky a přítelkyně, nýbrž také pátý monologický „hlas“, zdánlivě jakoby cizí a vzdálený, zejména zpočátku víc než ostatní zamaskovaný a záměrně bezejmenný. Tím je v románu Ten druhý jsem já sebehajičský monolog fízla a donašeče, postavičky zdánlivě zcela bezbarvé a banální. Právě ona se ale stává v románovém ději oním pravým, byť též loutkovým demiurgem zrození tragédie v pražském klaunském mikrosvětě, právě tento „hlas“ v hledišti, v zákulisí i mimo kavárnu vědomě i bezděčně tahá za nitky čtyř konkrétních osudů. […] Čtveřice osamělců zároveň vytváří v dramatickém staccatu svých monologických zpovědních kreací až překvapivě proměnlivé citové trojúhelníky a čtyřúhelníky. Nicméně v osudové chvíli zůstávají pokaždé sami, vždy jen se svou samotou. Jiří Kamen zdůraznil tento existenciální moment v naprostém souzvuku s hlavním tematickým zacílením knihy.
V. Novotný: Umění románových monologů, Tvar 1996, č. 3, s. 20.

Kamen bravurně zvládá záplavy dějových sekvencí svou nápaditou narativní hrou. Sám ji připodobňuje k divadlu na divadle, snu ve snu či k principu obrázku na krabičce holandského kakaa. […] Ostentativně tak rezignuje na tendenci dobového úzu autentického kronikářství. Mimotextovou realitu pro něj reprezentuje příběh o kocourovi s doprovodnými konotacemi, předmětem zkoumání se stává jeho vyfabulování. […] Od naračních kroků, potažmo tématu spisovatelství neodbíhejme, neboť patří ke Kamenovým dominantám. Zálibně žongluje s možnostmi stvoření či vyprávění příběhu. Kolegiálně předává svému textovému alter egu Havránkovi slovo, aby mu je zase direktivně odebíral. Naordinuje rytmus svým postavám na základě ticha a zvuků v redakci, páchá schválnosti v jejich osudech, střídá detailní pohledy s filmovým střihem, reflektuje stvoření svých postav, koncentruje vlastní tvůrčí poznatky společně s Havránkem do jeho spisovatelského deníku. Postavení autoritativního demiurga nejlépe dokumentuje objevení Modráčkovy kroniky z roku 1913. […] K vydařeným partiím patří i Kamenem náležitě opracované, kunderovsky laděné esejistické partie, popř. aluze. Socialistickou sémiotiku doplňují úvahy o reprezentativnosti oblých tvarů, středoevropském romantismu, společnosti dvojic hlídajících se navzájem, o kontrastech otevřených a uzavřených prostor (shromaždišť a panelových bloků). […] Pestrobarevný příběh mentality lidí rozhlasu a literatury, resp. umění vůbec prozaik zasazuje do širšího dobového společenského kontextu uplynulých desetiletí. Zdařile tak vytváří groteskně laděnou společenskou mozaiku, z níž však člověk středoevropského regionu nevychází zrovna se ctí.
P. Hanuška: Za všechno může Kamen, Tvar 1997, č. 11, 21–22.

 

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

O J. Kamenovi na iDnes.cz

Autor hesla: Jiří Severa (2013)
Aktualizace hesla: 13. 4. 2014
Aktualizace bibliografie: 13. 4. 2014; 8. 3. 2015 (ad)

Vratislav KŘIVÁK

* 8. 10. 1954, Kojetín

Zdroj: Archiv autora

Zdroj: Archiv autora

Po maturitě na přerovském gymnáziu v roce 1974 začal na FF UP studovat bohemistiku. Studium však nedokončil, protože v roce 1979 emigroval do Rakouska, konkrétně do Vídně. Zpočátku se živil jako číšník a později začal provozovat vlastní českou restauraci. Je podruhé ženatý, má tři děti. Žije ve Vídni a na Moravě.

Psaní poezie se Křivák se věnuje od středoškolských studií; první básně publikoval v almanachu Rosný bod, který obsahoval verše dalších autorů mladší generace. Knižně Křivák debutoval sbírkou Posezení u dřevěného stolu, která vyšla v ostravském nakladatelství Profil. Sbírku Majolika vydal u téhož nakladatelství těsně před svým odchodem do exilu. Sbírku Autostop vydal už v exilu v mnichovském nakladatelství PmD (Poezie mimo Domov) Daniela Strože. Další verše Křivák publikoval až po roce 1989. Vedle psaní poezie Křivák také maluje a je autorem německy psaných pohádek a rozhlasové hry Über Donau ist der Mond aufgegangen (Nad Dunajem vyšel měsíc), kterou uvedla stanice ORF v roce 1983.

Verše, publikované v almanachu Rosný bod, jsou svou poetikou blízké sbírkám, které básník vydal ještě před svým odchodem do Rakouska, tedy Posezení u dřevěného stolu a Majolika. V prvotině básník využívá hlavně přírodních motivů, jeho lyrika vykresluje venkovský život, důležitost spjatosti s domovem, rodinou a rodnou půdou. Ve sbírce je také tematizováno stáří: v básníkově pojetí je bráno jako čas moudrosti a vyrovnanosti člověka s vezdejším světem. Tematické zaměření sbírky zřetelně kótují také názvy jednotlivých básní: Hodina hlíny, Domov, Na dvorku, Večery, Staré zvyky a další. Básník se snaží volným veršem o co možná nejjednodušší vyjádření „prostých“ okamžiků a zážitků, kterým však přikládá zvláštní váhu. Nepoužívá příliš metafory ani rýmy. Ve sbírce Majolika se odklání od patetických veršů, opěvujících prostotu venkova a jeho obyvatel a preferuje propracovanější formu i složitější metafory; lyrický subjekt se již nepohybuje ve vzpomínkách na venkovské dětství či konkrétních prožitcích, ale více tematizuje přítomnost a básně mají meditativní charakter. Posun nastal i v jazyce a básnických prostředcích; poprvé se objevují častěji pravidelně rýmované verše, z nichž některé byly také zhudebněny (Majolenka a Vzácné mince), což ovšem neznamená, že by básník volný verš zcela opustil;  k této formě se bude opakovaně vracet. Sbírka Majolika byla také v roce 1979 připravena ke scénické realizaci, jejíž součástí byly zmíněné zhudebněné básně. Hra s rýmy, často narušovaná zvukomalebnost a občasné experimentování s jazykem zůstanou pro autorovu následující tvorbu typické, a to i přestože se tematicky a volbou prostředí zásadně odklonil od rodného kraje.

Poznání Křivákovy exilové tvorby z let 1979–1989 umožňuje její souborné vydání pod názvem Moje matka Vídeň. Hlavním tématem básní je vyhnanství, ztráta domova, nemožnost návratu. Různě dlouhé básně mají pečlivě propracovanou strukturu i pointu. I přes hořkost, kterou lyrický subjekt pociťuje nad ztrátou domova a cizotou nového prostředí, dokáže svůj úděl reflektovat s nadhledem a humorem. Značné časové rozpětí vzniku veršů se promítá do jejich různorodosti: vedle básní, v nichž jde hlavně o vykreslení určitého okamžiku, pocitu, obsahuje básně, které díky své expresivnosti a formě mohou připomínat verše Gellnerovy. Vladimír Novotný ve své recenzi (více viz Týdeník Rozhlas 1998, č. 8) také poukázal na paralely s dílem J. S. Machara. I v polistopadových verších, vydaných pod titulem Babička měla velké prsy (básně 1990–1995), autor využívá pravidelné vázané formy a podobně jako dříve naplňuje třeba tradiční sonetové schéma expresivními až vulgárními výrazy; lyrický subjekt častokrát sarkasticky glosuje své prožitky a pocity. Autorova možnost návratu do vlasti je v některých básních také tematizována, ale smutek, melancholie, které zaznívaly v předlistopadových básních, nadále přetrvávají. Opakují se rovněž milostné motivy a příběhy, básník ovšem také reflektuje současnou situaci ve svém staronovém domově. V polistopadové etapě Křivákovy tvorby se stal jejím základním tvůrčím principem kontrast. Kontrast mezi zdrobnělinami a obhroublými až vulgárními výrazy, kontrast mezi sentimentem a cynismem, kontrast mezi konvenčními poetickými klišé (výrazovými i obraznými) a drsným naturalistickým detailem, surovou imaginací. Napětí panující mezi zmíněnými póly pak dodává variacím na tradiční témata (partnerská láska, vztahy rodiče – děti, respektive prarodiče – vnuci, vazba k domovu, člověčí samota) skeptické, deziluzivní a tu zřetelnější, jinde utajenější černý humor. Ve sbírce Babička nosila ve svých slipech rozkvetlý trnkový sad, zahrnující verše z let 1996–2000, ještě více akcentuje autobiografické ladění některých básní, nešetří sarkasmem, ale ani sebeironií (viz komentáře vlastního stylu v básni Confiteor aj.).

Sbírka Peříčko z andílka (1999–2004) znamená jistý posun v autorské poetice i kompozici celé sbírky; převládají milostné verše, v nichž básník někdy nešetří vulgarismy. Milostné motivy vystupují ještě více na povrch a tělesná láska je vnímána z pohledu muže i ženy (také mladé dívky), i když často neskrývá slibované potěšení, ale v básni vyústí ve smutek z odloučení, vzdálenost z prožitého okamžiku. Básně jsou ve své formě ještě pravidelnější než ve sbírce předchozí. Básně o lásce však nejsou hlavním těžištěm sbírky; citlivé lyrické básně, i když někdy obsahují vulgarismy, ironii a krutost či neúprosnost lidského údělu a smrti, tvoří druhou osu sbírky, procházející všemi oddíly. Sbírka se jako celek také odlišuje od sbírek předchozích: některé básně jsou propojeny do širších tematických celků, které na sebe navazují např. refrénem a v některých básních je patrná snaha o epičnost, i když jen víceméně naznačenou. Vztah muže a ženy je ve sbírce s ironií (lyrický subjekt často popisuje stárnutí, nejen daného vztahu, ale hlavně tělesné) demaskován a společenská tabu, která bychom mohli chápat jako nevhodná pro milostné lyrické verše, jsou v autorově poezii (s výjimkou sbírek vydaných za normalizace) neustále bořena.

Zatím poslední vydaná autorova sbírka Andělských šípů terčem jsme, má lásko (1999–2006) některými částmi přímo navazuje na sbírku předchozí, autor zachovává pravidelnost básní a pečlivost celkového rozčlenění do oddílů a opět i přes určité záměrné kakofonie či hříčky píše jemné lyrické básně, které mohou během několika veršů spadnout na pomyslné dno vkusu a hraničí „pouze“ se sprostým popěvkem či říkankou, aby v posledních verších lyrický subjekt poukázal (i s ironickým úšklebkem) k vážnosti či tragičnosti popsaného momentu či prožitku a vytvořil tak jakousi místy až tragikomickou mozaiku. Čím tato sbírka vybočuje z celku autorova díla, jsou hlavně básně druhého oddílu, které nejsou stroficky členěny a verše někdy ztrácí charakter popěvku, přestože jsou rýmované. Verše jsou (s přihlédnutím ke zbytku autorovy tvorby) rozsáhlé a rýmy nejsou umístěny přísně na konec veršů, básník využívá přesahů, pomyslných promluv lyrického subjektu. Tematicky je ve sbírce opět přítomna hlavně láska (nešťastná, tělesná), ale také již zmíněné stárnutí, vyznání žen krásných i ošklivých, mladých i starých, která dodávají veršům ještě tragičtější nádech. (Např. ve čtvrtém oddílu, který tvoří čtyři básně, se zpovídají ze své lásky tělesně postižené dívky.) V následujících verších básník vzpomíná na zesnulé příbuzné, hlavně na babičku a zvlášť teskně působí fiktivní dopisy-básně matce. V závěrečných básních je tematizována opět smrt, stáří a nemožnost návratu do jinošských let; verše i přes svůj tragický nádech stále obsahují nezbytnou ironii, takže i v básni začínající veršem „nemáš strach ze smrti?“ se v závěru společně s básníkem musíme nad ironickou pointou pousmát.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Posezení u dřevěného stolu (BB 1976); Majolika (BB 1979); Autostop (BB 1981); Babička měla velké prsy (básně 1990–1995) (BB 1996); Moje matka Vídeň (BB 1997); Babička nosila ve svých slipech rozkvetlý trnkový sad (básně 1996–2000) (BB 2003); Peříčko z andílka (básně 1999–2004) (BB 2005); Andělským šípů terčem jsme, má lásko (BB 2006).
Souborná vydání: Babička vypráví Marušce o svých prvních měsíčcích: Soubor veršů z let 1979–2006 (2007; přiloženo též CD s vlastním názvem Láska je ohňostroj).
Příspěvky ve sbornících: Rosný bod (1976).
Články a studie: Neobjasněné paradoxy: (Na okraj dnešního stavu v nejmladší české poezii), Nová svoboda 14. 4. 1979.

LITERATURA

Články a studie: M. Pilař: Nechutná kaše bezčasí aneb O poezii na severní Moravě a ve Slezsku v době normalizace, Host 2001, č. 2;  L. Machala: Olomoucká polistopadová poezie, in Bohemica Olomucensia 2009, č. 1.
Recenze: Posezení u dřevěného stolu: J. Svoboda, Ostravský kulturní měsíčník 1976, č. 8; -es- (E. Sobková), NK 21. 7. 1976; (ave), Ostravský večerník 19. 7. 1976; (ek) (Z. Čurda), ZN 20. 12. 1976; F. Moravová, Práce 20. 10. 1976; J. Peterka, LM 1977, č. 1; Z. Heřman, MF 4. 1. 1977 * Majolika: J. Pavelka, Rt 25. 7. 1979; L. Štěpán, ZN 15. 9. 1979 * Moje matka Vídeň: V. Novotný, Týdeník Rozhlas 1998, č. 8; V. Novotný, Slovo 13. 1. 1998 * Babička měla velké prsy: Básně z let 1990–1995: L. Selvet, Rt 11. 11. 1996; I. Wernisch, LitN 29. 4. 1998 * Babička nosila ve svých slipech rozkvetlý trnkový sad: V. Kremlička (V. Kozelka), A2 23. 8. 2006 * Andělských šípů terčem jsme, má lásko: V. Kremlička, A2 31. 1. 2007 * Babička vypráví Marušce o svých prvních měsíčcích: V. Kremlička, A2 26. 3. 2008.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Poezie z legendárního Kojetína se zcela vymyká čemukoli, co zde již bylo, i tomu, co prý teprve nastane neznámo kdy. Nikdo neví, zda příčina spočívá v kojetínském podnebí, anebo kvalitě tamního pitiva v hospodě U kulaté báby, jak prohlašuje ing. Viktor Krebbs a Ross Hedvicek se svou trabantkou Helenou Beling. Potom, co byl Vratislav Křivák vyhoštěn z Floridy, Atén, Vladivostoku a jistého bezejmenného městečka na ostrovech Fidži, nalezl útulek v Kojetíně, kde rozvinul kulturní poetické dění nebývalým tempem a stylem, jenž nemá v dějinách lidstva obdoby. Směle chci naznačit, že kojetínská poezie patří víc pokolením, jež teprve vyjdou z Kojetína; my jsme jí dorostli sotva stěží! Témata kojetínského barda – pěvce z příšerné Moravy jsou bahnitě zemitá: domácí stravování, vycházky po veřejných cestách při sněhu a náledí uzavřených, družstevní život selský i městský, obecná všiváctví a zášť všeho druhu, jíž je Pěvec z Kojetína nadšenou hlásnou troubou, stesk po Vídni a mnoho dalšího, k čemu se mi vyslovovat ani nechce. Formálně vychází z častušek a kolchoznických popěvků, jak mu je zpívávala babička nad kolébkou, ať se mu provždy zaryjí do paměti k obšťastňování uličního výboru Strany. Nelze mu než popřát, aby vytrval v díle, neboť jistě vyhmátne ještě další klenoty dnešních pohnutých dob!
V. Kremlička (V. Kozelka): Vratislav Křivák, Babička nosila ve svých slipech rozkvetlý trnkový sad, A2 23. 8. 2006, s. 28.

Kojetínské něhy Vratislava Křiváka neznají mezí – anebo znají, kdo ví? Rýmované stloukání rakví Poezii v rozběsněném Erótu, řekl by hnidopich. Je to však jinak: Křivákova sbírka je přelomová – básně propracované do mistrovského kusu, tématem je láska erotická a smrt v lyrice i tragice. Vratislav Křivák navazuje na poezii barokní v její košatosti básnických forem a bezohlednosti vyjádření, seznání lidské existence ve dvojakosti časné přítomnosti a směřování k zániku v budoucím čase. Jeho Poezie je strašná – půvab se mění v škleb a grimasa v krásu, vážnost kráčí po hraně ironie mezi prostotou a rafinovaností – ne, ironické se Křivákovy verše zdají pouze při letmém pohledu, vážnost lásky z nich čiší a zní opravdu ryzím tónem. Přimísena je notná dávka drastické exprese – ale když člověk umění poezie dává srdce i skladatelský um, žasne z mohutného dílu konejšivé poetické upřímnosti básníkovy. Čtenáři však náhle zmizí lehký úsměv z lící, když nalistuje Křivákovy básně hřbitovní – v nich vystavěl prostými slovy pomníčky svým blízkým, mamince, tatínkovi a prarodičům; znějí tragikou, žalem smrti v lidském údělu naplno ve verších písňových i klasicky madrigalových, v poetice současné hovorové řeči a v ozvucích moravské baladické lidové písně. Tragické básně Vratislava Křiváka se vrývají do srdce.
V. Kremlička: Vratislav Křivák, Andělských šípů terčem jsme, má lásko, A2 31. 1. 2007, s. 28.

Autor hesla: Jiří Severa (2013)
Aktualizace hesla: 1. 5. 2014 (js, lm)
Aktualizace bibliografie: 1. 5. 2014 (js, lm)

Alena NÁDVORNÍKOVÁ

* 12. 11. 1942, Lipník nad Bečvou

Zdroj: Karel Cudlín

Zdroj: Karel Cudlín

Pod rodným příjmením Bretšnajdrová absolvovala v Lipníku nad Bečvou Jedenáctiletou střední školu a v roce 1959 začala studovat český jazyk a literaturu s výtvarnou teorií a výchovou na FF UP. Diplomovou práci Výtvarný projev kolem Devětsilu (jejímž vedoucím byl významný český umělec a teoretik Václav Zykmund) obhájila v roce 1964. Titul PhDr. získala na mateřské fakultě v roce 1968 a pedagogicky na ní působila s několika pauzami až do roku 1996. Téhož roku se zde habilitovala, a to souborem studií K surrealismu, který vyšel knižně o dva roky později. Po svatbě v roce 1978 pobývala nejprve v Paříži, ale posléze cestovala takřka po celé Evropě. V roce 1987 se Nádvorníková přestěhovala do Prahy, kde působila do roku 1990 jako redaktorka v nakladatelství Odeon. Od roku 1997 se věnuje výhradně tvůrčí, ediční a výstavnické činnosti.

V roce 1972 Nádvorníková začala působit v Surrealistické skupině, vedené Vratislavem Effenbergerem. Její kresby a obrazy byly několikrát vystaveny samostatně nebo jako součást skupinových expozic. Básně, studie a kritiky publikovala např. v Ateliéru, Revolver Revue, Hostu, Literárních novinách, Iniciálách, Intervenci, Knižních novinkách, Literárních novinách, MF Dnes, Lidových novinách, Právu ad. Od 60. let publikovala také v nejrůznějších sbornících a katalozích (většinou se podílela na edici a je autorkou doprovodných textů); konkrétně to byly např. samizdatové sborníky Surrealistické skupiny Otevřená hra (1978); Sféra snu (1983, ed. A. Marenčin); Proměny humoru (1984, eds. V. Effenberger – M. Stejskal); Opak zrcadla (1986, eds. J. Koubek – J. Švankmajer) ad. Nádvorníková také redigovala společně s Ivem Puršem ineditní revui Gambra (1989) a podílela se na obnovení surrealistické revue Analogon, v níž také publikovala své texty a od roku 1992 se stala členkou její redakce. Nádvorníková je u nás i ve světě známá především jako výtvarnice; svými kresbami doplňuje často také vlastní sbírky poezie. Odborně se vedle surrealismu zabývá tzv. původním uměním – uměním v „surovém stavu“ (art brut). Je mj. editorkou a autorkou doprovodných textů v rozsáhlém výboru českého art brut (Art brut v českých zemích: Mediumici, solitéři, psychotici), který vyšel v Olomouci v roce 2008.

Nádvorníková svou první sbírku Kresbobásně vydala jako bibliofilii už v 60. letech pod jménem Alena Bretšnajdrová. Jak naznačuje název, v básních hraje podstatnou roli jejich grafická podoba. Ve sbírce je patrná metoda proudu vědomí, inspirace poezií Guillauma Apollinaira a dalších autorů. Tyto postupy jsou ve sbírce Kresbobásně dotaženy do krajnosti, ale můžeme je (především volné asociace, automatické psaní) zaznamenat také ve sbírkách následujících, které ale vyšly až po roce 1989. Autorčiným oficiálně vydaným debutem se stala sbírka Praha, Pařížská (události, hry a vlakové básně), v níž jsou už patrné rysy a postupy typické i pro další její básnickou tvorbu. Básnířka často pracuje s fragmentem i náznakem. Od surrealisticky příznačného volného navazování obrazů (často expresivních) se dostává až po hru s jazykem a grafickou stránkou básně. Sbírka je plná překvapivých metafor, a přestože básně-obrazy mohou působit často až chaotickým dojmem, mají jasně vymezenou vnitřní strukturu. Ve sbírce převládá volný verš, který může být i jednoslovný, čímž je posílena dynamika básně, úsečnost a naléhavost sdělení, apel. Záplavy slov, vznikající při automatickém psaní, jsou redukovány, typické jsou také přesahy, personifikace a jistá míra autobiografičnosti. Totéž platí o sbírkách Uvnitř hlasů a Vzpomínky na prázdniny, častěji se v nich vyskytují rýmy, asonance i aliterace. Druhá jmenovaná sbírka, jak napovídá název, obsahuje vzpomínky, na které se ale s odstupem času už nabalily nové významy. Sbírka působí o poznání uvolněněji. Básně nejsou označeny názvy a tvoří síť významů, které jsou překvapivé, až šokující. Ve sbírce se také objevují veršované záznamy snů, jako tomu bylo už ve sbírce Uvnitř hlasů, přičemž autorka odlišuje tyto záznamy kurzívou. Lyrický subjekt komentuje svět okolo sebe, všímá si i nepatrného detailu, kterému přiřadí nové významy, často využívá nevšední jazykové prostředky, uvádí své vlastní myšlenky, pocity, ale umí být také velmi sebeironický. Jasné ohraničení obsahuje hned samotný titul sbírky Osmadvacet lehkých prostoročasových básní; právě zmíněná „lehkost“ je oním jednotícím principem různě dlouhých i tematicky rozrůzněných veršů. Lyrický subjekt vybírá konkrétní pocit, který může vyvolat přírodní scenérie i nějaká konkrétní, běžná, „obyčejná“ věc, aby pomocí básně onen pocit oživil, znovu prožil a nabídnul jej čtenáři, přestože je si často vědom nepřenosnosti a složitosti vyjádření. Konkrétní město se tak např. v průběhu několika veršů může proměnit ve fantaskní místo, které je plné mýtů a skrytých smyslů a naopak. Sbírky Děje a sbírka Sopky a tratě jsou si, co se týče formy jednotlivých básní, poměrně blízké; básně již nejsou rozvolněné do různě dlouhých celků, ale většina z nich má přísně dodržované strofy – většinou dvoj-, troj- a čtyřveršové, což ale lyrickému subjektu nebrání opět vytvářet pozoruhodné asociace a obrazy jako ve sbírkách předchozích. Podobně je tomu i s jazykem a rýmem (opět především aliterace). Co se týče volby témat a možností interpretace, je sbírka Děje poněkud konkrétnější a „vstřícnější“ při odkrývání dalších významů. Sbírka Sopky a tratě již obsahuje větší množství aluzí a hříček, ale i erotično, tělesnost či tragično; má o poznání melancholičtější ladění. V roce 2004 vyšel Nádvorníkové dvojjazyčný výbor ze sbírek do té doby vydaných, a to pod názvem Anebo ne / Ou bien non. Všechny básně přeložil do francouzštiny Petr Král a knihu Nádvorníková doplnila vlastními kresbami. Přestože ve své tvorbě vychází především ze surrealismu, v její poezii tento umělecký směr slouží spíše jako jakýsi základ, inspirační zdroj, metoda, přičemž básně samotné bychom jako „čistě surrealistické“ pravděpodobně neoznačili. Především proto, že autorka postupně rezignuje na metodu automatického psaní a na pozadí zdánlivě absurdních obrazů vyvstávají zasuté vzpomínky, prožitky, situace. Vzniká specifický svět – především díky imaginaci či asociacím – doplněný a dotvořený originálními jazykovými prostředky, které však působí v kontextu básně, sbírky i celého básnického díla přirozeně, nestrojeně a především objevně. Bilanční a reprezentativní charakter má rovněž rozsáhlá (opět česko-francouzská) publikace Alena Nádvorníková, jejíž koncept vytvořila sama autorka, která vybrala základní soubor maleb, kreseb a grafik. Interpretační studie pocházejí od Bertranda Schmitta, Vratislava Effenbergera, Romana Erbena a Jana Šulce. Kniha obsahuje také výbor z básnické tvorby Nádvorníkové, jehož editorem, překladatelem i autorem průvodní studie byl opět básník Petr Král. Sedm původních vydaných básnířčiných sbírek pak Jan Šulc soustředil do svazku Poesie (do souboru nebyly zahrnuty Kresbobásně) výtvarně publikaci opět doprovodila Alena Nádvorníková.

 

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Kresbobásně (pod jm. Alena Bretšnajdrová, bibliof. BB 1966); Praha, Pařížská (BB 1994); Uvnitř hlasů (BB 1995); Vzpomínky na prázdniny (BB 1997); Kompoty noci, krystaly dne (BB 1999); Děje (BB 2001); Osmadvacet lehkých prostoročasových básní (BB 2003); Sopky a tratě (BB 2006); Kresbobásně dnes (BB 2014).
Výbory: Anebo ne / Ou bien non (BB 2004, česko-francouzské vydání; překlady do francouzštiny Petr Král).
Souborné vydání: Poesie (BB, 2012; ed. J. Šulc).
Monografie: Alena Nádvorníková (2011).
Odborné práce: Průvodce sběratele grafiky (b. d., s Alešem Krejčou); K surrealismu (1998).
Příspěvky ve sbornících a almanaších: Film a výtvarné umění (1989); Jan Švankmajer. Transmutace smyslů / Transmutation of the Senses (1994); Surrealist Women (Austin, 1998); La Poésie tchèque en fin de siècle (Namur, 1998); L’Anthologie de la poésie tchèque contemporaine, 1945–2000 (Paříž, 2002); Letenka do noci (2003); Iz veka v vek (Moskva, 2005); Báseň mého srdce (2005); Antologie české poezie. II. díl. 1986–2006 (2007).
Uspořádala a vydala: C. R. Aguilera: Salvador Dalí (1991); M. Nadeau: Dějiny surrealismu (1994); A. Breton: Arkán 17 (1996); týž: Spojité nádoby (1996); týž: Nadja (1996); týž: Šílená láska (1996); K. Hynek: S vyloučením veřejnosti (1998, s Janem Šulcem); Art brut v českých zemích: Mediumici, solitéři, psychotici (2008).
Výtvarné publikace: Uvnitř a vně. Kresby z let 1975–1990 (1990); Kresby / Dessins (1994); děje, děje (2001).

LITERATURA

Články a studie (výběr): B. Solařík: „Zrození zvířete z ducha hudby“, Labyrint 1994, č. 3; A. Marenčin: Alena Nádvorníková in Nikdy. Návraty na Muráň (1996); J. Suk: Konec těch básní je v nedohlednu: Rekapitulace básnické tvorby Aleny Nádvorníkové, NK 1997, č. 24; J. Šulc: Doslov in Děje (2001); J. Suk: Nevinná monstra: Reflexe nad tvorbou Aleny Nádvorníkové, Intelektuál 2003, č. 1; F. Dryje: Existovat znamená býti vnímavý aneb Jak se leze na střechu in Letenka do noci (2003); též in Surrealismus není Umění (2005); M. Langerová: Chvění, konvulze, fraktury in Anebo ne (2004); V. Křivánek: Kdo s básní zachází: Obraz básníka v zrcadlech poválečné české poezie in Báseň mého srdce (2005); F. Valouch in Čas v poezii, poezie v čase (2005); R. Malý: Hranice traklovských interpretací. Současná česká poezie versus Georg Trakl in Spásná trhlina. Reflexe poezie Georga Trakla v české literatuře (2006); R. Kopáč: Popálené dlaně: Ženy v české poezii, Uni 2006, č. 6; L. Machala: Olomoucká polistopadová poezie in Bohemica Olomucensia: Litteraria 2009, sv. 1; R. Kopáč: Surovost, anebo kultura?, Dějiny a současnost 2009, č. 6; M. Caňko: Postoje – polohy – postavy, Weles 2010, č. 42/43; L. Machala: Olomoucké literární sady, Host 2012, č. 6; B. Schmitt: Systola a diastola obrazu in Alena Nádvorníková (2011).
Recenze: Praha, Pařížská: J. Gabriel, LitN 1994, č. 18; týž in Tvar 1994, č. 10 * Uvnitř hlasů: J. Peňás, LitN 1996, č. 5; V. Novotný, NK 1996, č. 5; J. Štolba, LitN 1996, č. 11; M. Langerová, LitN 1996, č. 11; J. Šimůnek, SvSl 1996, č. 98; F. Valouch, Alternativa nova 1996, č. 9; F. Valouch, Mosty 1996, č. 21; F. Dryje, Analogon 1996, č. 16; J. Gabriel, Tvar 1996, č. 16 * Vzpomínky na prázdniny: F. Valouch, LitN 1997, č. 47; J. Štolba, LitN 1997, č. 47; J. Peisert (vl. jménem J. Sedláček), Obratník 1997, č. 16 * Kompoty noci, krystaly dne: J. Šulc, Analogon 1999, č. 26/27; J. Suk, NK 2000, č. 7; J. Pulkrábek, Host 2000 (příl. Recenzní příloha), č. 5; J. Gabriel, LitN 2000, č. 29 * Děje: R. Kopáč, MFD 14. 6. 2001; R. Kopáč, Uni 2001, č. 8; M. Langerová, LitN 2001, č. 38; F. Valouch, LidN 2. 11. 2001; Š. Švec, Tvar 2001, č. 19; M. Hrabal, Host 2002 (příl. Recenzní příloha), č. 5; J. Gabriel, Analogon 2002, č. 36 * Osmadvacet lehkých prostoročasových básní: J. Gabriel, LitN 15. 9. 2003; R. Kopáč, Psí víno 2003, č. 32; V. Novotný, Intelektuál 2003, č. 4; V. Novotný, ČJL 2003, č. 3 * Anebo ne: R. Kopáč, Reflex 2004, č. 27; R. Kopáč, Tvar 2004, č. 19; též in R. Kopáč: Pomalá slunce hlasů: K nové české literatuře. Od Balabána ke Zgublačenkovi (2005); J. Gabriel, LitN 13. 9. 2004; O. Stehlíková, LidN 29. 9. 2004; I. Mojík, Romboid 2004, č. 9; V. Košnarová, Host 2005, č. 5 * Sopky a tratě: J. Suk, LidN (příl. Orientace) 19. 8. 2006; O. Stehlíková, MfD 1. 9. 2006; R. Kopáč, Psí víno 2006, č. 37/38; M. Langerová, A2 2006, č. 41; V. Košnarová, Tvar 2006, č. 20; J. Gabriel, Hospodářské noviny 28. 7. 2006; R. Kopáč, MfD 18. 4. 2007 * Poesie: J. Gabriel, Tvar 2013, č. 1; M. Marešová, 28. 1. 2013 (dostupné z: http://www.rozhlas.cz/mozaika/literatura/_zprava/zneklidnujici-basnicka-sbirka-aleny-nadvornikove–1167795); J. Janda, LidN 30. 1. 2013; J. Štolba, Respekt 2013, č. 14; L. Heczková – K. Svatoňová, A2 2013, č. 13.
Recenze odborných publikací: K surrealismu: M. Pokorný, Týden 1999, č. 35; J. Gabriel, LitN 1999, č. 29; J. Mojžiš, Ateliér 1999, č. 19; Z. Lorenc, Tvar 1999, č. 18; B. Solařík, Analogon 1999, č. 26/27; A. Marenčin, Analogon 1999, č. 26/27; M. Strakoš, Host 2000 (příl. Recenzní příloha), č. 2 * Art brut v českých zemích: Mediumici, solitéři, psychotici: O. Mainx, Host 2009, č. 6.
Rozhovory: I. Mojík, Mosty 1996, č. 47; R. Kopáč, in Je tu ta nejdrahocennější hlava (2003); Z. Pavelka, Právo 6. 12. 2011.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Děje mohou pro čtenáře poezie Aleny Nádvorníkové představovat překvapení v tom, že vyžadují daleko méně dešifrování skrytých významů a vnímání rytmu než její předchozí sbírky. Jsou otevřené do všech stran, tedy i vůči spontánnímu vnímání básní na první přečtení. Slova zde často stojí sama za sebe, odkazují „jen“ ke své kráse a půvabu, nikoli k dalším na ně léty nabaleným významům. Ve svém celku pak tvoří básnickou sbírku nečekaně radostnou a osvobodivou. Nebyla by to ovšem Nádvorníková se svým smyslem pro vyváženost celku a ostražitě se bránící každé jednostrannosti, aby sbírku nedoplnila cyklem kreseb vzniklých později než básně samé (nikoli tedy ilustrací), který výsledné vyznění knihy činí nejednoznačným a tedy i otevřenějším dalším možným interpretacím.
J. Šulc: Doslov in A. Nádvorníková: Děje (2001), s. 66.

Osvobozování smyslů prosycené humorem a ironií řadí Alenu Nádvorníkovou k těm surrealistickým autorkám, u nichž hraje významnou roli lehkost, s jakou se dotýkají těžkých, ba tabuizovaných témat – ať je to subtilní erotismus Toyen či naopak masivní zlehčování ženského díla v díle Evy Švankmajerové. Pro Alenu Nádvorníkovou jsou však prvořadé jeho vnitřní impulsy, intuice a náhoda, které nás, spíše než tělo, udržují v komunikaci se světem vně. Její poezie otevírá prostor snové paměti a dramatickému setkávání vnitřního s vnějším, které umožňuje samovolné vybavování a asociativní řetězce. Slova jsou tu ponechána napospas střetům, zkratům, křečovitým náhodám, jimiž intimní ženský svět hledá své cesty vně, svůj výraz, svou tvář. Je symptomatické, že je to zároveň cesta do historie a mytologie a že formální útvary, na nichž se tento jazyk láme, jsou ze slovníku českých velikánů: Karla Hynka Máchy, Karla Hlaváčka, Vítězslava Nezvala a dalších. Tak se v této poezii vřele a vesele komunikuje do hloubi českých literárních věků. Autorka by ovšem nebyla dcerou tohoto jazyka, kdyby se její chvění zároveň nepodobalo zemětřesení. Tělo textu skládají fraktury, zlomy, je to sadistické zacházení s jazykem, kostnice, která osvobozuje dech, skutečný vnitřní pohon básnických útvarů Aleny Nádvorníkové. Rytmus, který vynáší hlas vně, je hybatelem – a zároveň tím jediným, čeho se ještě vnějšek může pevněji přidržet. Vše ostatní má nepokojný osud. Nepokojný osud jako každá intimní revolta ve zvěrném stylu, z níž se – v duchu surrealismu – stává tam venku noční můra…
M. Langerová: Chvění, konvulze, fraktury in A. Nádvorníková: Anebo ne/Ou bien non (2004), s. 168–170.

Právě snové zápisky jsou příkladné ukázky surrealistické tvorby autorky. Zdánlivá nebo skutečná alogičnost jsou podmínkou ke vstupu do tohoto prostoru. Také v básních, a právě v nich, v jednotlivých verších jaksi ze zásady nic nesouvisí, vzájemné vztahy, ba i základní spojitost jsou zrušeny, a tudíž, všechno je možné. Mysl nejen že otevírá bránu podvědomí, ale zároveň se uvolňují záklopky nevědomého. […] Samozřejmě se zde v koncentrované podobě ukazuje estetičnost daného způsobu řeči i stylu. Uvolnění a odpoutanost jsou primární podmínkou, a tak interpretovat poezii je podobně nesnadné jako objasnit smysl snů, představ či pocitů. A tak čtenář, přistoupí-li na příklad autorky, nechá se nést proudem slov a ponoří se do jejich atonálnosti. Pak najde v četbě potěšení. Surrealisté zřejmě nechtějí své čtenáře hýčkat, naladit, uchvátit. Oni zneklidňují, ukazují nejistotu, dvoj- i víceznačnost. A tak je to v Poesii Aleny Nádvorníkové. Nepolaská, ale pozorně ji číst rozhodně musíme.
M. Marešová: Zneklidňující básnická sbírka Aleny Nádvorníkové, 28. 1. 2013, dostupné z: http://www.rozhlas.cz/mozaika/literatura/_zprava/zneklidnujici-basnicka-sbirka-aleny-nadvornikove–1167795.

Chytrou horákyni v dobrém slova smyslu připomene i poezie Aleny Nádvorníkové (70): ač enigmatická a těžko přístupná, přesto v ní hned vycítíme hlubokou vnitřní zákonitost. V její náročné hravosti vytušíme hlubší účel a plán. Ačkoli Nádvorníková všelijak pokusničí a riskuje, ve výsledku se dotýká čehosi zákonitého a obecně platného; právě riziko a nejistota zde črtají podstatné kontury našeho světa.
J. Štolba: Semtam se sesouvám, Respekt 2013, č. 14, s. 57.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

A. Nádvorníková na České televizi
A. Nádvorníková na České televizi
A. Nádvorníková na Respekt.cz
Videoukázka knihy Alena Nádvorníková
Kniha Poesie ve Výběru Salonu

Autor hesla: Jiří Severa (2013)
Aktualizace hesla: 21. 6. 2014 (js)
Aktualizace bibliografie: 21. 6. 2014 (js)