* 21. 7. 1959, Nový Jičín

Zdroj: Osobní archiv autora

Středoškolská studia absolvoval na gymnáziu ve svém rodišti, kde v roce 1978 složil maturitní zkoušku. Následně vystudoval LF UP. V roce 1983 se oženil a o rok později promoval. Povinnou vojenskou službu absolvoval na Vysoké letecké škole v Košicích (1984–1985). Následně nastoupil na interní oddělení Nemocnice s poliklinikou v Popradě, kde pracoval až do roku 1995. V roce 1989 vstoupil do komunální politiky a od roku 1993 působil jako poslanec městského zastupitelství v Popradu a člen městské rady. Jako náměstek ředitele Nemocnice s poliklinikou pro léčebně preventivní péči působil v letech 1991–1993. Po rozdělení Československa v roce 1993 se stal jedním ze zakládajících členů Českého spolku na Slovensku a prvním předsedou regionální organizace na Spiši. Následně odešel s rodinou do Rakouska, kde pracoval na interním oddělení nemocnice Stolzalpe jako zástupce primáře, v říjnu 2012 přešel do nemocnice ve Wagne v jižním Štýrsku a současně otevřel soukromou internistickou praxi v Grazu.

Polách se soustředí na psaní rozsáhlých historických románů z různých historických období českých a světových dějin. Před výraznější fabulací preferuje důkladné a věrné využití historických faktů a pramenů. Vedle románové tvorby je také autorem povídek zatím knižně nepublikovaných. Zveřejňuje je stejně jako komentáře k aktuálnímu dění na svém blogu. Zde publikuje také kapitoly z autobiografického románu Zelené výšky, pojednávajícího o jeho vojenské službě.

Knižně debutoval v roce 1989 široce rozvětveným románem Stín Persepole. Jak autor uvádí, román vznikal již za jeho povinné vojenské služby. Protagonistou vyprávění je vysoce postavený šlechtic Uštani. Po vzoru Mika Waltariho (J. Galík, Kulturní měsíčník 1990, č. 3, s. 71 + J. Svoboda, Tvar 1990, č. 3, s. 14.) volí autor hrdinu s perspektivou otevírající cestu do nejvyšších kruhů říše, jež zprostředkovává vhled do událostí a místních způsobů na přelomu 6. a 5. století před naším letopočtem. Sinusoida života Uštaniho zavádí čtenáře vedle Persie také do Řecka, kam je protagonsta vyslán na diplomatickou misi, odkud se posléze nedobrovolně vrací a je uvězněn za své svobodomyslné názory. Rámec vyprávění tvoří sepsání jeho bohatých životních osudů za doby vlády krále Dareia I., jež uskutečňuje v době svého žalářování. Kritické ohlasy díla poukázaly na přílišnou kontaminaci díla literárním vzorem Mikou Waltarim, ale pozitivně hodnotí solidnost autorových věcných znalostí. (J. Galík, Kulturní měsíčník 1990, č. 3, s. 71.) Druhým knižním počinem bylo vydání románu Bratři ze Soluně s podtitulem Život Konstantina a Metoděje: historický román. Vyprávění je rámcováno posledními dny Konstantinova života, kdy v ústraní římského kláštera rekapituluje svůj dosavadní život, své omyly, tužby a činy před svým bratrem Metodějem. V rámci vyprávění se tak čtenář seznamuje s okolnostmi Konstantinova a Metodějova života od nejútlejšího mládí zasazenými do širokého rámce dobové společenskopolitické situace. Líčení tak zachycuje dobu od působení bratrů v Řecku přes Velkomoravskou misi až po jejich pobyt v Římě, kam přišli obhajovat své učení před papežem a kde se uzavírá Konstantinův život. Autor zachycuje jejich životní osudy v bohatých dobových souvislostech a snaží se podat obraz věrozvěstů jako lidí živoucích, a tudíž omylných. Jejich působení pak vykresluje s vědomím nesamozřejmosti a různými všedními i zákulisními problémy, které jejich konání provázely. Úskalím románu je neosobní rámec vyprávění a přílišná snaha o zachycení široké škály dobových reálií, které ztěžují vstřebatelnost textu. Následoval román Herodes: židovský král. Přepracované vydání vyšlo v roce 2005 pod názvem Já, Herodes. Román líčí osudy rozporuplného krále Heroda Velikého, jenž je znám především jako krvavý prosazovatel své moci, méně jako vládce, který zajistil svým zemím mír a velký ekonomicko-kulturní rozmach. Polách své líčení zasazuje do svého oblíbeného rámce zpovědi, kdy se výčitkami svědomí týraný král svěřuje své sestře Salome a snaží se osvětlit motivy svých činů. Na pozadí vyprávění také vzpomíná a vykresluje postavy osobností, které ovlivnily jeho kariéru, např. Gaia Julia Cesara, Marka Antonia, císaře Augusta či Kleopatru. V tomto románu se autor poprvé zabývá ústředním tématem, které bude nadále určovat velkou část jeho tvorby, a to téma vzniku zla v lidském jednání. Následoval román A stanu se králem s podtitulem mládí krále Zikmunda, posledního Lucemburka. Autor zde líčí boj sedmnáctiletého Zikmunda o uherský trůn. Na pozadí historických událostí studuje obranu ctižádostivého mladíka proti intrikám svých nepřátel, který se sám posléze stává obratným intrikářem. Polách tedy popisuje Zikmundovu cestu od naivního mladíka po obrněného panovníka, schopného prosadit svou vůli všemi prostředky. Obdobné téma zpracovává také v dalším románu Richenza: román o životě královny Alžběty Rejčky. Životní cesta mladé královny, která překonává rány osudu a intriky nevlastní dcery Elišky Přemyslovny, aby jejich spor přerostl v občanskou válku. V tomto díle však autor bilancuje rozdílné taktiky obou žen a rozmělňuje tak otázku, kolik je člověk schopen napáchat zla pro udržení své moci, do subtilnější polarizované otázky, kdo měl pravdu? Děj dalšího románu Mezi císařem a papežem je situován do Kostnice v roce 1415. Jako protagonistku příběhu si autor zvolil postavu italské kurtizány Daniely, která je postupně zapletena do intrik mezi císařem Zikmundem a papežem Janem XXIII. a setkává se také s uvězněným Janem Husem. Příběh je rámcován autorovým snem, v němž se mu zjevuje kardinál d´Ailly a knihou norimberské měšťanky Pauly, ve které líčí události kostnického koncilu. Ta pro své vyprávění volí stylizaci do italské kurtizány Daniely. Rámec příběhu tedy odkazuje ke dvojí stylizaci. Literární posun je však také patrný z textu samotného, kde autor již zručně rozvíjí fabuli příběhu a oproti prvním dvěma románům využívá ve větší míře expresivních výrazů. Text románu je čtivý a přes značný rozsah má rychlý dějový spád. Román Cti otce svého, ale miluj ženu svou pojednává o životě Filipíny Welserové, neurozené dámy, která se provdala na českém zámku Březnice za Ferdinanda I. Tyrolského. Na pozadí evropské renesance poloviny 16. století autor rozvíjí příběh jednoho osudu, který se jen okrajově „dotkl“ českých dějin. S invencí sobě vlastní zasazuje Polách příběh boje o uznání protagonistky do dobové atmosféry a společensko-politických událostí. Děj románu Ať zemře král je situován do Itálie 2. pol. 13. století. Protagonistou je Alessandro Bardone, osobní strážce císaře Fridricha II., který má zabránit atentátu na panovníka.

Z autorovy románové tvorby se částečně vymyká kniha Odvrácená tvář moci s podtitulem Zločiny českých králů. V této historicko-populární publikaci autor sepsal na základě studia historických pramenů a svých medicínských znalostí portréty sedmi českých panovníků: Přemysla Otakara I., Václava II., Karla IV., Václava IV., Zikmunda Lucemburského, Ladislava Pohrobka a Ferdinanda II. Polách zde v objektivizované formě podává obrazy jednotlivých panovníků, v nichž se zaměřuje na jejich diplomatické schopnosti. Na pozadí studia historických pramenů populární čtivou formou rozebírá, proč a za jakých okolností byli úspěšní či neúspěšní. Jeho perspektiva se pokouší o objektivizovaný pohled, který je prost primárních odsudků za kruté prostředky dobývání moci, autor naopak poukazuje, že šlo o dobový způsob prosazování panovnické vůle a jedinou cestu, jak si udržet politickou moc.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Stín Persepole (R 1989); Bratři ze Soluně: Život Konstantina a Metoděje: historický román (R 1995); Herodes: židovský král (R 1998, 2. upr. vyd. pod názvem Já, Herodes, 2005); A stanu se králem: Mládí krále Zikmunda, posledního Lucemburka (R 2001, 2010); Richenza: Román o životě královny Alžběty Rejčky (R 2004); Mezi císařem a papežem (R 2006); Cti otce svého, ale miluj ženu svou (R 2010); Ať zemře král (R 2013); Bratři ze Soluně (Pohnuté životní osudy moravských věrozvěstů Cyrila a Metoděje) (P 2013).
Odborné práce: Odvrácená tvář moci: Zločiny českých králů (2008).

LITERATURA

Recenze: Stín Persepole: J. Galík, Kulturní měsíčník 1990, č. 3; J. Svoboda, Tvar 1990, č. 3 * Bratři ze Soluně: Život Konstantina a Metoděje: historický román: V. Budín, Nové knihy 1995, č. 42; I. Dorovský, Svobodné slovo 26. 3. 1996; J. Svoboda, Alternativa nova 1996, č. 9 * Herodes: židovský král: F. Cinger, Právo 9. 6. 1998 * Richenza: Román o životě královny Alžběty Rejčky: (zp), Večerník Praha 11. 11. 2004 * Cti otce svého, ale miluj ženu svou:  IZ, Hospodářské noviny 14. 10. 2011.
Rozhovory: Z. Pincová, Slovo 27. 7. 1998.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Román je napsán, jak je snad zřejmé z uvedeného citátu, jaksi až vydestilovaným, téměř úřednickým jazykem. Nikdy se v textu neobjeví ani stín expresivity, v níž by se zazrcadlily citové prožitky pisatele, nikde se nemihne ani pokus o jazykovou charakteristiku postavy. Už nadměrný rozsah textu však přímo volal po nutnosti střídat stylové roviny, diferencovat promluvy, což by zabránilo neúnosné monotónnosti vyprávění.
Poláchova prvotina není žádné veledílo. S Waltarim se srovnávat nemůže, ale s Pludkovým Faraónovým písařem asi ano. Na její některá slabá místa se zaměřila tato recenze, to však vůbec neznamená, že Stín Persepole je slabá věc. Pro ten druh čtenářů, kteří touží po informativním zprostředkování vědomostí ze starověké historie, může být velmi vhodná.
J. Galík: Vyprávění z dějin starověku, Kulturní měsíčník 1990, č. 3, s. 71.

Neobvyklost je zjevná nejen už v samotné tematické volbě, ale také ve způsobu autorovy výpovědi, v rozhodnosti, s jakou zvládl téma a realizoval v něm svůj záměr. U prvotiny může taková jistota být i trochu podezřelá. Polách však má vlohu pro rozvinutí náročné epické linie, zdá se, že široká plocha historických dějů ho přímo provokuje k tomu, aby ji vyplnil dramatickými událostmi a zalidnil mnoha postavami.
J. Svoboda: Typická i netypická prvotina, Tvar 1990, č. 3, s. 14.

Polách pro svůj román volil méně atraktivní způsob podání. Jeho přednost bych spatřoval ve snaze dospět od vnější atraktivnosti a její mnohdy laciné líbivosti k podstatě sdělení. Být nad událostmi a současně proniknout k jejich smyslu, ke skutečnému významu. Takový postup má svá rizika, může být však dobrou zálohou pro další tvorbu.
J. Svoboda: Zastavení nad dějinami, Alternativa nova 1996, č. 9, s. 7.

Polách se chopil tématu velmi atraktivního i aktuálního. Avšak nedostatek pramenů, který by měl spíše zbořit bariéry stojící v cestě vypravěčskému rozmachu, jako by ho spíše svazoval. Autor nenechal své hrdiny žít vlastní život, nedopřál jim, aby mohli mluvit sami za sebe. Život Konstantina a Metoděje tak až příliš často působí jako didaktická pomůcka k dějinám Velké Moravy.
Jeden velmi podstatný klad ale Poláchovu dílu upřít nemůžeme: Snahu o objektivitu a historickou věrohodnost, někdy sice bohužel poněkud křečovitou, na druhou stranu sympaticky kontrastující s axiomatickými výkřiky některých angažovaných historických nedouků.
V. Budín: Zpověď Konstantina Filosofa, Nové knihy 1995, č. 42, s. 3.

Antonín Polách rozehrává mistrovskou vypravěčskou partii, v níž osobnosti známé jen z učebnic dějepisu náhle vystupují jako živoucí hrdinové dramatické historické fresky.
IZ: Kupecká dcerka v domě Habsburků, Hospodářské noviny 14. 10. 2011, s. 11.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Bibliografická databáze ÚČL AV ČR
Heslo Antonín Polách na Wikipedie.cz
Heslo Antonín Polách na Databázeknih.cz
Životopis Antonína Polách a ukázka z románu na stránkách Českého spolku na Slovensku

Rozhovor s Antonínem Poláchemem na Kultura21.cz
Blog Antonína Polácha

Autorka hesla: Petra Kožušníková (2012)

Aktualizace hesla: 21. 6. 2014 (pk)
Aktualizace bibliografie: 21. 8. 2014 (pk)