* 29. 12. 1946, Seninka
zdroj: Ludmila Kolářová (Wikipedia Commons)
Pavel Bělíček po maturitě na vsetínském gymnáziu v roce 1964 vystudoval na FF UP českou a anglickou filologii; studium ukončil v roce 1969. Poté působil na několika vysokých školách jako pedagog. V roce 1971 se přestěhoval do Prahy, ale titul PhDr. v oboru učitelství anglického jazyka získal na mateřské olomoucké fakultě v roce 1988. Své články a recenze publikoval v různých periodikách, především v Tvorbě a Literárním měsíčníku. Působí jako editor serveru Democritus Association (www.democritusassociation.org) a serveru Zeroth International (www.zerothinternational.org), na nichž zveřejňuje zejména své (a)politické a ekologické články, ve kterých podobně jako ve svých teoretických studiích poukazuje na periodicitu, s níž se v dějinách lidstva opakují určité filozofické a politické přístupy a směry. Od roku 1990 je Bělíček ředitelem nakladatelství odborné literatury Urania, v němž také vydal většinu svých odborných publikací a studií.
Vedle beletrie, kterou Bělíček publikoval pod pseudonymy Martin Kobalt a Josef Vodvaz, je autorem řady studií, vysokoškolských učebnic a skript, v nichž se zaměřuje např. na anglický jazyk a jeho výuku, ve větší míře pak na literární historii či teorii. Svou metodu, založenou na kombinaci přístupů klasické literární historie a teorie se sociologií, sémiotikou, klasickou filozofií, matematikou, statistikou a lingvistikou, rozvíjí už od sedmdesátých let. K jejím výsledkům patří Historická poetika I: Poetika folklóru – Etnogeneze žánrů ústní slovesnosti (2001), Dějiny české literatury v statistických grafech a tabulkách I–IV (2008–2009), Dějiny literární estetiky I–III (2009, 2004, 2004) a Encyklopedie soustavné literární vědy I–IV (vše 2011). Bělíček ve svých Dějinách české literatury prezentuje přesvědčení o nutnosti opakování žánrových prvků a literárních směrů i v jejich specifických obměnách, přičemž důsledkem rozsáhlosti zkoumaného literárního materiálu zahrnuje podrobně především české literární dějiny v jejich celku (přehledně – zde je patrná inspirace matematickými metodami) a kontinuitě i s návazností na obecnější celoevropský/celosvětový kontext. Bělíček ve svých interpretacích a komparacích zavádí specifická pojmenování jednotlivých tvůrčích tendencí, skupin a vzájemných inspirací a usiluje s matematickou přesností vytvořit průřez napříč literárními dějinami, teorií i terminologií. Ve své Encyklopedii soustavné literární vědy, podobně jako v Dějinách literární estetiky, dochází Bělíček k obdobným závěrům; tedy že při pokusu o definici a zachycení vývoje např. literárních žánrů dochází v celku k přechodům a transformacím, které je však možné definovat obecnější terminologií.
Bělíčkovy lingvistické práce, které publikoval především v anglickém jazyce, přinášejí do lingvistického diskurzu možnosti metod matematických i programovacích, přičemž Bělíček také vytvořil několik počítačových programů, které umožňují zkoumat hloubkově sémantické vztahy uvnitř textů. Ve svých dalších, spíše historicky zaměřených, studiích provádí rekonstrukci vývoje a komparaci jazyků; jak již bylo konstatováno výše, také v kontextu dalších světových jazyků a kultur, jejich vývoje a vzájemných vztahů; vytváří tak model, který dokazuje periodické opakování bez ohledu na odlišné kulturní pozadí, poukazuje na vzájemné vlivy a samotný původ zkoumaných jazyků. Bělíček koncipoval tento svůj model do podoby vývojových řad, v nichž směřuje až do nejstarších dob, a jejich počátky hledá též u nejstarších (nejen) přírodních národů (tento prvek se vedle odborných studií v náznacích objevuje např. také v próze, kterou vydal pod pseudonymem Josef Vodvaz, Apokalypsa sv. Purdocchia).
Společně s malířem Janem Kratochvílem a dalšími umělci (I. Theimerem, M. Kurašem, J. Hůlou) založil Bělíček olomouckou uměleckou skupinu proprealistů (proprealismus, z franc. le réalisme propre – „vlastní, čistý realismus“, je český výtvarný a básnický směr, který koncem 60. let kriticky reagoval na nadvládu abstrakce a strukturního informelu obratem k figurativní imaginaci, karikaturní grotesce a radikálnímu sociálnímu gestu; proprealismus je souběžná česká variace nové figurace, pop-artu, amerického hyperrealismu a anglosaského konceptualismu, která u nás postupně krystalizovala od konce 60. let; více viz www.urania.wz.cz/proprealismus.htm). Poetiku tohoto uměleckého směru, navazujícího především na vlivy „demokratické linie umění“, rozvíjel Bělíček po odchodu z Olomouce v roce 1971 v pražském okruhu umělců. Zdůrazňoval přitom návaznost proprealistické poetiky na tvorbu autorů, jako např. F. Rabelaise, J. Haška, V. Majakovského, B. Hrabala, zvažoval možnosti využití konceptu brechtovského divadla, inspiroval se českou meziválečnou avantgardou, hnutím New Left, novou figurací, pop-artem, hyperrealismem, konceptualismem i dalšími nejen specificky anglosaskými směry (inspirací mu byly rovněž rozsáhlé lyricko-epické skladby E. Pounda a T. S. Eliota). Bělíček je také autorem několika veršovaných manifestů proprealismu, kde naznačená východiska využívá.
Jedním z prvních děl, v nichž Bělíček rozvíjí výše naznačené postupy, byla experimentální Hra na Ježíše (1967), kterou napsal společně s Janem Kratochvílem. Tato divadelní hra, která vyšla v nakladatelství Urania až v roce 2008 pod názvem Hra na Krista, bývá charakterizována jako proprealistická hra „hledištního bezjevištního divadla“, patrná je v ní také inspirace brechtovským divadlem a (neuvědomělá) návaznost na programové tendence tzv. „totálního divadla“ rakouského spisovatele a dramatika Petera Handkeho. Hra se od „klasických“ dramat odlišuje především samotným základním řešením prostoru; není zde jeviště, kde by se pohybovali pouze herci, ale prostor hlediště a pódia je propojen tak, aby pokud možno připomínal kruhovou arénu. Samotný koncept tohoto dramatu lze v některých pasážích zařadit až na pomezí básnické performance a dramatu; rekvizity i kulisy jsou omezeny na minimum, v průběhu představení dochází k zapojování publika do děje, přičemž např. nejen „kazatelské“ výstupy Ježíše jako by útočily na obyčejný život diváků, když mezi humornými až absurdními scénami a Ježíšovými nepřirozeně obraznými přirovnáními, která jsou ale myšlena spíše jako nadávky, posílá postavy (potažmo i diváky) dělat „za trest“ věci, které bychom mohli brát jako běžné (např. vynadat sousedovi atd.). Důležitým prvkem, kterým autoři zpochybňují i samotnou hereckou mimesi, je průběžné vystupování z rolí, diskuze nad scénářem, spory o tom, kdo bude Ježíše hrát a v závěrečných pasážích dojde i k prostřídání rolí: z „mesiáše“, který symbolicky místo kříže přišel v jedné scéně s řeznickým hákem přes rameno, na němž zavěšen hlavou dolů scénu opouštěl, se stává obhroublý opilý řezník, smrkající na podlahu; onen původní řezník se souká v bílém plášti na „kazatelnu“ a z hasičského sboru se stane stádo vepřů, pobíhající mezi diváky.
Ve výboru veršů Holá duše, kterou autor publikoval pod pseudonymem Martin Kobalt, jsou shromážděny skladby a básně, spadající do období vzniku výše zmíněné hry; některé motivy, motta i promluvy se tak opakují. Básník také klade důraz na ironii, humornou pointu, ale jsou zde i expresivní obrazy, místy až naturalistické. V úvodní části, nazvané Georgica, z roku 1965 jsou tyto prvky zařazeny vedle ozvláštňujících biblických motivů a postav (Kain, Abel, Ježíš). Sarkastický lyrický subjekt v následujících básních (oddíly Martyrologium sv. Bonaventury 1967, Z toulce sv. Bonaventury 1967, Červínek 1968, Kapuci země přes uši 1968 a dalších), psaných volným veršem, často experimentuje s jazykem, používá vulgarismy, nářečí, dialogy a i přes vážnější až tragické ladění některých skladeb převládá humor a ironický nadhled. Inspirace poundovskou volnou veršovou strukturou je patrná v lyricko-epické skladbě Sobáš překrásné Vasilisy s kostlivcem (podtitul Umrlčí balada), v níž je použito ještě více nářečních prvků a dialogů než v oddílech předchozích. Ve výboru z poezie Vozataj slov, do nějž Kobalt zařadil verše z let 1972–1982, nalezneme též zmíněné manifesty proprealismu; básně, psané složitěji členěným volným veršem, obsahují záměrně tříšť zvolání, zdánlivě nesouvisejících promluv, reflexí, anglických veršů a vědomě tak navazují na své inspirační zdroje: manifesty různých uměleckých směrů, Majakovského verše, poetismus (K. Teige) atd. Grafická podoba některých básní (nezřídka doplněných obrázkem, nákresem, grafem, který text „obtéká“) evokuje dadaistické provokativní básně, Apollinairovy básně-obrazy, volbou prostředí – velkoměstské periferie – také poezii Skupiny 42 a dalších. Podobně roztříštěné a složitě členěné verše obsahuje i skladba Totálka (podtitul Sobotní nocturno v automatu u Rozvařilů), která byla začleněna také do souboru Baedeker přírodních krás (2009). Tato lyricko-epická skladba je ještě dále rozčleněna do oddílů, které však jsou mezi sebou (i přes přítomnost názvů oddílů, často zdvojených) propojeny; mj. také tak, že podobně jako v proprealistických básnických manifestech jsou graficky zvýrazněny, obtékány textem, zařazeny jako poslední verš oddílu, či jako předznamenání dalšího děje apod. I přes velkou míru imaginace a snahy o překvapení vychází lyrický subjekt z obecných, často tragických lidských pocitů a volí „obyčejné“ velkoměstské prostředí, v němž jsme však svědky nevšedních příběhů a situací.
V souboru Baedeker přírodních krás autor shromáždil, jak naznačuje podtitul Velké epické skladby, rozsáhlejší lyricko-epické skladby, které nesou žánrová označení jako „svazarmovská balada“, „ekologická poéma“, „deskriptivní epos“ apod., přičemž vedle všudypřítomného humoru a ironie jsou v těchto básních ještě častěji přítomny milostné motivy, objevují se tu mj. také „reálné“ postavy (Richard Nixon, Rihanna, …); autor také více používá rýmovaného verše. Ve sbírce Orfeova plavba Zátokou mrtvých: Dantovský sestup do hlubin věků autor poněkud vybočuje ze své poetiky. Již neexperimentuje v takové míře s formou, grafickou podobou textů a do pozadí ustupuje hra se slovem i se čtenářem; převládají expresivní, existenciálně laděné obrazy, stesk a o poznání temnější tematika na pozadí klasického symbolického motivu sestupu do podsvětí a plavby na loďce s Charonem po řece Styx. Ironii ale Kobalt zcela neopouští, zvláště v oddílu, věnovaném velikánům české poezie, ale i světové literatury a filozofie. Zřetelná je formální i tematická inspirace poemami E. Pounda a T. S. Eliota. V humoristicky laděné próze Apokalypsa sv. Purdocchia (1995), kterou autor vydal pod pseudonymem Josef Vodvaz, vytváří jakýsi pokus o paralelní dějiny Valašska, v němž vedle osobitého humoru a ironie využívá především nářečních prvků. Próza bývá někdy označována jako „tolkienovská“, mj. také vzhledem k tomu, že vedle motivu putování se na scéně často objevují nadpřirozené postavy, známé z legend či právě z žánru fantasy (elfové, obři atd.). V této hravé próze autor používá prvky typické pro žánr legendy, které doplňuje občasnými vulgarismy, ale také zařazuje cizí a odborné výrazy, narážky „ekologického“ charakteru, dále potom převažuje dialogičnost na úkor příběhu atd. Na scénu je např. uvedena postava Josefa Vodvaze, objevují se slova a historky, které záměrně možnou vážnost parodují a poměrně tak ztěžují jasnější žánrové zařazení této prózy.
BIBLIOGRAFIE
Beletrie: Apokalypsa sv. Purdocchia: Tajná kronika Valachů (P 1995, pseud. Josef Vodvaz); Vozataj slov: Výběr z veršů z let 1972–1982 (BB 2007, pseud. Martin Kobalt); Holá duše: výbor z poezie (BB 2008, pseud. Martin Kobalt); Hra na Krista (D 2008, s Janem Kratochvílem); Totálka: Ekologické balady z konce tisíciletí (BB 2008); Baedeker přírodních krás: Velké epické skladby (BB 2009, pseud. Martin Kobalt); Orfeova plavba Zátokou mrtvých: Dantovský sestup do hlubin věků (BB 2012, pseud. Martin Kobalt).
Ostatní práce (výběr): Úvodní kurs angličtiny pro posluchače matematicko-fyzikální fakulty (1985, přeprac. 1989); Handbook of English Semantics (1988); An Introduction to Modern Linguistics (1992); Prehistoric Dialects I (1992); Indo-European Languages. The Linguistic Prehistory of Indo-European Languages (1993); A Manual of English Phonetics (1993, přeprac. 2001); A History of Classic Philosophy (1993); Australo-Negroid Languages. A Linguistic Survey of Negro-Australoid and Caucaso-Siouan Languages (1993); A Modern English Grammar. A Semantic Outline of English Morphology (1994, přeprac. 2001); Teoretické základy sociálních a politických věd (2001); Historical Perspectives of English Studies in Czech Humanities (2001); Historická poetika I: Poetika folklóru – Etnogeneze žánrů ústní slovesnosti (2001); Prehistoric Dialects II (2001); Introducing Linguistics (2005); Dějiny literární estetiky II: Od romantismu po meziválečnou avantgardu (2004); Dějiny literární estetiky III: Od meziválečné avantgardy po postmodernu (2004); Introduction to Phonetics (2005); English Semantics. The Semantic Structure of Modern English (s Tomášem Bělíčkem, 2005); Dějiny marxistické estetiky: Historický vývoj marxistického literárního myšlení (2005); Dějiny české literatury v statistických grafech a tabulkách I: Od počátků po baroko (2008); Dějiny české literatury v statistických grafech a tabulkách II: Od baroka po májovce (2008); Dějiny české literatury v statistických grafech a tabulkách III: Od májovců po poetismus (2008); Dějiny české literatury v statistických grafech a tabulkách IV: Od poetismu po dnešek (2009); A Systematic Survey of Theoretical Mathematics (2009); Dějiny literární estetiky I: Od antiky až po romantismus (2009); Geneze levicové kritiky ve Spojených státech (1900–1940) (2009); Encyklopedie soustavné literární vědy I: Literární teorie; Encyklopedie soustavné literární vědy II: Sociologie literatury; Encyklopedie soustavné literární vědy III: Literární historie; Encyklopedie soustavné literární vědy IV: Literární poetika (vše 2011).
Manifesty: Postmoderní krize humanitních věd a úkoly jejich obnovy (2004); Demotism. A Manifesto of the Democratic Left for the 21th Century (2004); Postmodern irrationalism in sciences and recovery from its diseases (2005); Towards a Reform of Modern University Studies. Ad reformandum universitatem (2008).
Příspěvky ve sbornících a antologiích: K meziválečné marxistické literární kritice ve Spojených státech a Anglii, in J. Lang (ed.): Kulturně historický sborník Univerzity 17. listopadu v Praze (1975); Perspektivy mladé literatury, in M. Přibáň (ed.): Z dějin českého myšlení o literatuře 1970–1989 (2005).
LITERATURA
Články a polemiky: V. Dostál: Lekce a vyhlídky, Tvorba (příl. Literatura – umění – kritika) 1973, č. 2; V. Dostál: Lekce a vyhlídky, Tvorba (příl. Literatura – umění – kritika) 1973, č. 7; V. Steklač: Jaké perspektivy?, Tvorba (příl. Literatura – umění – kritika) 1973, č. 31; J. Peterka: Vulgární sociologismus aneb klamy velkého skoku, Tvorba (příl. Literatura – umění – kritika) 1974, č. 22; J. Hájek: Pavel Bělíček a „obskurantismus“, Tvorba (příl. Literatura – umění – kritika) 1974, č. 45.
Recenze: Orfeova plavba zátokou mrtvých: A. Raušerová, A2 2013, č. 7; J. Flaková, dostupné z: http://e-kultura.cz/martin-kobalt/.
UKÁZKY Z OHLASŮ
Bělíček znamenitě ilustruje přísloví „s vaničkou vylévat dítě“. Namísto kritiky, vedoucí ke stanovení klikaté hranice pestrým materiálem literárních děl – vždyť tato hranice neleží jen mezi jednotlivými osobnostmi a mezi jednotlivými díly, ale bezpochyby také uvnitř jednotlivých děl – jednoduše odepisuje. Mánie „odepisovat“ se zastrašující povšechností a bez respektování hlubokých kritérií marxistické axiologie není však v tomto případě relevantní. Protože literární proces nevytvářejí solipsističtí voluntaristé, ale živí lidé, kteří jsou svým otevřeným srdcem i kritickým intelektem vklíněni do bohaté literatury poúnorové i starší a především, kteří považují za revoluční předěl nikoli s mladistvým subjektivismem rok 1968, nýbrž rok osmačtyřicátý. V pozadí Bělíčkových úvah se prozrazuje vyvolenecký pocit, že právě nám a právě dnes se dostává privilegia začínat od samého počátku, nejautentičtěji, nepřirozeněji (Bělíčkovy oblíbené termíny, u nichž se pozastavím); je však fikcí, která pouze v zastřené a nepřekonané podobě reprodukuje maloburžoazní elitářství, jež by chtěla potírat. Vskutku jen velikášsky zaměřený teoretik může vyhlásit polemiku se sebou za polemiku přímo „se základními principy dialektického materialismu“. […] Bělíček nepřímo popírá, že literatura socialistického realismu vždy bude mít svou poetiku, bude ji hledat a cílevědomě vytvářet. Domnívá se, že problematiku naší literatury bude možno převést a zjednodušit na problémy politické ekonomie, sociologie, psychologie a biologie. Bělíčkovy formulace orientující literaturu k jakési neurčité „přirozenosti“ či „prosté opravdovosti“ jsou tedy velmi dvojsečným, řekl bych rousseauovsko-herderovským výkladem kategorie lidovosti, a ta nesporně tvoří jeden z axiologických pilířů marxistické literární kritiky. […]
J. Peterka: Vulgární sociologismus aneb klamy velkého skoku, Tvorba 1974, č. 22, s. 8.
Asi tak před rokem napsal jeden mladý sebevědomý muž jménem P. Bělíček nehoráznou stať, kterou mu otiskl Literární měsíčník. Protože v této stati se zachází s naší literaturou posledních třiceti let jako s onucí, kterou lze podle nálady motat, ustřihovat a případně celou hodit do špinavého prádla, dali jsme v 22. čísle Tvorby příležitost mladému básníku Josefu Peterkovi, aby se pokusil z hlediska společenské i literární zkušenosti své generace uvést alespoň některé katastrofální omyly P. Bělíčka na správnou míru. Šlo nám především o korigování dvou pro naši literaturu svrchovaně škodlivých a nebezpečných chyb Bělíčkových: o jeho vulgárně zjednodušený, nediferencovaný pohled na léta padesátá, v nichž navzdory různým dávno známým dětským nemocem byly položeny základy naší literatury socialistické epochy. Zároveň jsme považovali za nutné ukázat na iracionálnost a absolutní subjektivnost Bělíčkova přístupu k 60. letům, která v rozporu s realitou i s kulturní politikou naší strany, jež i v dílech jednotlivých tvůrců pozorně odděluje jejich pozitivní přínos od jejich omylů, P. Bělíček opět suverénně „odepsal“ z historie naší socialistické literatury.
J. Hájek: Pavel Bělíček a „obskurantismus“, Tvorba 1974, č. 45, s. 2.
Kniha s podtitulem Dantovský sestup do hlubin věků je vpravdě dantovská. Obsahuje dvě rozsáhlejší básně, titulní Orfeovu plavbu zátokou mrtvých a druhý, přidružený text Sobáš překrásné Vasilisy s kostlivcem. První básnickou poemou v osmi zpěvech. Po každém z nich následují různorodé vsuvky a kratší črty jako zřetězení nových myšlenek. Autor v této krásné a nesmírně intimní poslední cestě doprovází svou drahou umírající ženu až za brány podsvětí. Do veršů antického mýtu probleskují situace z nemocničního prostředí, ztráta paměti a tvrdá zkušenost pečování o bezmocného. […] Druhá báseň je oproti prvnímu, silně lyrizujícímu textu jakousi epickou travestií ruských bylin. V českém kontextu tak pochopitelně navazuje na Erbena či Čelakovského, zde je ovšem patrná ironie a nadsázka. V sedmi bylinách se nám poodhaluje nepochopitelná a téměř perverzní láska Vasilisy k patnáct let pohřbenému Váňuškovi. Tento černý humor je ovšem jen mezistupněm. Básnický celek se velmi jemně dotýká člověka, jeho bytí a smrti – nikdy neutuchajícího tajemství, které je sice jakoby zapletené v mlhových pavučinách, ale přece z něj v těchto verších cítíme jakýsi klid a smíření.
A. Raušerová: Martin Kobalt – Orfeova plavba zátokou mrtvých, A2 2013, č. 7, s. 31.
Básnická sbírka s názvem Orfeova plavba zátokou mrtvých s podtitulem Dantovský sestup do hlubin věků je jakýmsi jazykově i tematicky odlehčeným Ginsbergovým Kvílením, kadišem, výkřikem trýzněného srdce. Zatímco jedno srdce je zdravé a silné, druhé je odsouzeno k cestě na druhý břeh. Pozemská láska neupadá do beznaděje a neuzavírá se ve zdejším světě, ale doprovází tu druhou, stojící na rozcestí, až do samé zátoky mrtvých. S Dantovským scénářem a spodobněným jazykem se obě bytosti spojené lety vzpomínek a lety milování nerozpojí ani na cestě vyhrazené pouze mrtvým. „Sestup do hlubin věků“ se však nezdá být sestupem do permanentního a děsivě prázdného bezčasí, jeho brány naopak otevírají cestu ke slavným zemřelým, jejichž sláva na pozemském světě zůstala posmrtnou. Lidská bytost povolaná ke konci své tělesné existence se spolu se svým nerozlučným doprovodem dostává do zdánlivě nepřístupného kraje, který dává nahlédnout do posmrtného života řady velkých postav světa literatury. Ty se zde projevují svými typickými gesty a slovy, jakými si je, my čtenáři, pamatujeme, a zároveň tak dávají najevo nové příchozí duši, že svět mrtvých není tak nepřívětivým, jak je nám mnohdy nalháváno.
J. Flaková: Martin Kobalt – Orfeova plavba zátokou mrtvých, dostupné z http://e-kultura.cz/martin-kobalt/.
SOUVISEJÍCÍ ODKAZY
Stránky nakladatelství Urania
O proprealismu
Server Democritus Association
Autor hesla: Jiří Severa (2012)
Aktualizace hesla: 13. 4. 2014 (js)
Aktualizace bibliografie: 11. 11. 2012 (js)