* 8. 10. 1954, Kojetín

Zdroj: Archiv autora

Po maturitě na přerovském gymnáziu v roce 1974 začal na FF UP studovat bohemistiku. Studium však nedokončil, protože v roce 1979 emigroval do Rakouska, konkrétně do Vídně. Zpočátku se živil jako číšník a později začal provozovat vlastní českou restauraci. Je podruhé ženatý, má tři děti. Žije ve Vídni a na Moravě.

Psaní poezie se Křivák se věnuje od středoškolských studií; první básně publikoval v almanachu Rosný bod, který obsahoval verše dalších autorů mladší generace. Knižně Křivák debutoval sbírkou Posezení u dřevěného stolu, která vyšla v ostravském nakladatelství Profil. Sbírku Majolika vydal u téhož nakladatelství těsně před svým odchodem do exilu. Sbírku Autostop vydal už v exilu v mnichovském nakladatelství PmD (Poezie mimo Domov) Daniela Strože. Další verše Křivák publikoval až po roce 1989. Vedle psaní poezie Křivák také maluje a je autorem německy psaných pohádek a rozhlasové hry Über Donau ist der Mond aufgegangen (Nad Dunajem vyšel měsíc), kterou uvedla stanice ORF v roce 1983.

Verše, publikované v almanachu Rosný bod, jsou svou poetikou blízké sbírkám, které básník vydal ještě před svým odchodem do Rakouska, tedy Posezení u dřevěného stolu a Majolika. V prvotině básník využívá hlavně přírodních motivů, jeho lyrika vykresluje venkovský život, důležitost spjatosti s domovem, rodinou a rodnou půdou. Ve sbírce je také tematizováno stáří: v básníkově pojetí je bráno jako čas moudrosti a vyrovnanosti člověka s vezdejším světem. Tematické zaměření sbírky zřetelně kótují také názvy jednotlivých básní: Hodina hlíny, Domov, Na dvorku, Večery, Staré zvyky a další. Básník se snaží volným veršem o co možná nejjednodušší vyjádření „prostých“ okamžiků a zážitků, kterým však přikládá zvláštní váhu. Nepoužívá příliš metafory ani rýmy. Ve sbírce Majolika se odklání od patetických veršů, opěvujících prostotu venkova a jeho obyvatel a preferuje propracovanější formu i složitější metafory; lyrický subjekt se již nepohybuje ve vzpomínkách na venkovské dětství či konkrétních prožitcích, ale více tematizuje přítomnost a básně mají meditativní charakter. Posun nastal i v jazyce a básnických prostředcích; poprvé se objevují častěji pravidelně rýmované verše, z nichž některé byly také zhudebněny (Majolenka a Vzácné mince), což ovšem neznamená, že by básník volný verš zcela opustil;  k této formě se bude opakovaně vracet. Sbírka Majolika byla také v roce 1979 připravena ke scénické realizaci, jejíž součástí byly zmíněné zhudebněné básně. Hra s rýmy, často narušovaná zvukomalebnost a občasné experimentování s jazykem zůstanou pro autorovu následující tvorbu typické, a to i přestože se tematicky a volbou prostředí zásadně odklonil od rodného kraje.

Poznání Křivákovy exilové tvorby z let 1979–1989 umožňuje její souborné vydání pod názvem Moje matka Vídeň. Hlavním tématem básní je vyhnanství, ztráta domova, nemožnost návratu. Různě dlouhé básně mají pečlivě propracovanou strukturu i pointu. I přes hořkost, kterou lyrický subjekt pociťuje nad ztrátou domova a cizotou nového prostředí, dokáže svůj úděl reflektovat s nadhledem a humorem. Značné časové rozpětí vzniku veršů se promítá do jejich různorodosti: vedle básní, v nichž jde hlavně o vykreslení určitého okamžiku, pocitu, obsahuje básně, které díky své expresivnosti a formě mohou připomínat verše Gellnerovy. Vladimír Novotný ve své recenzi (více viz Týdeník Rozhlas 1998, č. 8) také poukázal na paralely s dílem J. S. Machara. I v polistopadových verších, vydaných pod titulem Babička měla velké prsy (básně 1990–1995), autor využívá pravidelné vázané formy a podobně jako dříve naplňuje třeba tradiční sonetové schéma expresivními až vulgárními výrazy; lyrický subjekt častokrát sarkasticky glosuje své prožitky a pocity. Autorova možnost návratu do vlasti je v některých básních také tematizována, ale smutek, melancholie, které zaznívaly v předlistopadových básních, nadále přetrvávají. Opakují se rovněž milostné motivy a příběhy, básník ovšem také reflektuje současnou situaci ve svém staronovém domově. V polistopadové etapě Křivákovy tvorby se stal jejím základním tvůrčím principem kontrast. Kontrast mezi zdrobnělinami a obhroublými až vulgárními výrazy, kontrast mezi sentimentem a cynismem, kontrast mezi konvenčními poetickými klišé (výrazovými i obraznými) a drsným naturalistickým detailem, surovou imaginací. Napětí panující mezi zmíněnými póly pak dodává variacím na tradiční témata (partnerská láska, vztahy rodiče – děti, respektive prarodiče – vnuci, vazba k domovu, člověčí samota) skeptické, deziluzivní a tu zřetelnější, jinde utajenější černý humor. Ve sbírce Babička nosila ve svých slipech rozkvetlý trnkový sad, zahrnující verše z let 1996–2000, ještě více akcentuje autobiografické ladění některých básní, nešetří sarkasmem, ale ani sebeironií (viz komentáře vlastního stylu v básni Confiteor aj.).

Sbírka Peříčko z andílka (1999–2004) znamená jistý posun v autorské poetice i kompozici celé sbírky; převládají milostné verše, v nichž básník někdy nešetří vulgarismy. Milostné motivy vystupují ještě více na povrch a tělesná láska je vnímána z pohledu muže i ženy (také mladé dívky), i když často neskrývá slibované potěšení, ale v básni vyústí ve smutek z odloučení, vzdálenost z prožitého okamžiku. Básně jsou ve své formě ještě pravidelnější než ve sbírce předchozí. Básně o lásce však nejsou hlavním těžištěm sbírky; citlivé lyrické básně, i když někdy obsahují vulgarismy, ironii a krutost či neúprosnost lidského údělu a smrti, tvoří druhou osu sbírky, procházející všemi oddíly. Sbírka se jako celek také odlišuje od sbírek předchozích: některé básně jsou propojeny do širších tematických celků, které na sebe navazují např. refrénem a v některých básních je patrná snaha o epičnost, i když jen víceméně naznačenou. Vztah muže a ženy je ve sbírce s ironií (lyrický subjekt často popisuje stárnutí, nejen daného vztahu, ale hlavně tělesné) demaskován a společenská tabu, která bychom mohli chápat jako nevhodná pro milostné lyrické verše, jsou v autorově poezii (s výjimkou sbírek vydaných za normalizace) neustále bořena.

Zatím poslední vydaná autorova sbírka Andělských šípů terčem jsme, má lásko (1999–2006) některými částmi přímo navazuje na sbírku předchozí, autor zachovává pravidelnost básní a pečlivost celkového rozčlenění do oddílů a opět i přes určité záměrné kakofonie či hříčky píše jemné lyrické básně, které mohou během několika veršů spadnout na pomyslné dno vkusu a hraničí „pouze“ se sprostým popěvkem či říkankou, aby v posledních verších lyrický subjekt poukázal (i s ironickým úšklebkem) k vážnosti či tragičnosti popsaného momentu či prožitku a vytvořil tak jakousi místy až tragikomickou mozaiku. Čím tato sbírka vybočuje z celku autorova díla, jsou hlavně básně druhého oddílu, které nejsou stroficky členěny a verše někdy ztrácí charakter popěvku, přestože jsou rýmované. Verše jsou (s přihlédnutím ke zbytku autorovy tvorby) rozsáhlé a rýmy nejsou umístěny přísně na konec veršů, básník využívá přesahů, pomyslných promluv lyrického subjektu. Tematicky je ve sbírce opět přítomna hlavně láska (nešťastná, tělesná), ale také již zmíněné stárnutí, vyznání žen krásných i ošklivých, mladých i starých, která dodávají veršům ještě tragičtější nádech. (Např. ve čtvrtém oddílu, který tvoří čtyři básně, se zpovídají ze své lásky tělesně postižené dívky.) V následujících verších básník vzpomíná na zesnulé příbuzné, hlavně na babičku a zvlášť teskně působí fiktivní dopisy-básně matce. V závěrečných básních je tematizována opět smrt, stáří a nemožnost návratu do jinošských let; verše i přes svůj tragický nádech stále obsahují nezbytnou ironii, takže i v básni začínající veršem „nemáš strach ze smrti?“ se v závěru společně s básníkem musíme nad ironickou pointou pousmát.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Posezení u dřevěného stolu (BB 1976); Majolika (BB 1979); Autostop (BB 1981); Babička měla velké prsy (básně 1990–1995) (BB 1996); Moje matka Vídeň (BB 1997); Babička nosila ve svých slipech rozkvetlý trnkový sad (básně 1996–2000) (BB 2003); Peříčko z andílka (básně 1999–2004) (BB 2005); Andělským šípů terčem jsme, má lásko (BB 2006).
Souborná vydání: Babička vypráví Marušce o svých prvních měsíčcích: Soubor veršů z let 1979–2006 (2007; přiloženo též CD s vlastním názvem Láska je ohňostroj).
Příspěvky ve sbornících: Rosný bod (1976).
Články a studie: Neobjasněné paradoxy: (Na okraj dnešního stavu v nejmladší české poezii), Nová svoboda 14. 4. 1979.

LITERATURA

Články a studie: M. Pilař: Nechutná kaše bezčasí aneb O poezii na severní Moravě a ve Slezsku v době normalizace, Host 2001, č. 2;  L. Machala: Olomoucká polistopadová poezie, in Bohemica Olomucensia 2009, č. 1.
Recenze: Posezení u dřevěného stolu: J. Svoboda, Ostravský kulturní měsíčník 1976, č. 8; -es- (E. Sobková), NK 21. 7. 1976; (ave), Ostravský večerník 19. 7. 1976; (ek) (Z. Čurda), ZN 20. 12. 1976; F. Moravová, Práce 20. 10. 1976; J. Peterka, LM 1977, č. 1; Z. Heřman, MF 4. 1. 1977 * Majolika: J. Pavelka, Rt 25. 7. 1979; L. Štěpán, ZN 15. 9. 1979 * Moje matka Vídeň: V. Novotný, Týdeník Rozhlas 1998, č. 8; V. Novotný, Slovo 13. 1. 1998 * Babička měla velké prsy: Básně z let 1990–1995: L. Selvet, Rt 11. 11. 1996; I. Wernisch, LitN 29. 4. 1998 * Babička nosila ve svých slipech rozkvetlý trnkový sad: V. Kremlička (V. Kozelka), A2 23. 8. 2006 * Andělských šípů terčem jsme, má lásko: V. Kremlička, A2 31. 1. 2007 * Babička vypráví Marušce o svých prvních měsíčcích: V. Kremlička, A2 26. 3. 2008.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Poezie z legendárního Kojetína se zcela vymyká čemukoli, co zde již bylo, i tomu, co prý teprve nastane neznámo kdy. Nikdo neví, zda příčina spočívá v kojetínském podnebí, anebo kvalitě tamního pitiva v hospodě U kulaté báby, jak prohlašuje ing. Viktor Krebbs a Ross Hedvicek se svou trabantkou Helenou Beling. Potom, co byl Vratislav Křivák vyhoštěn z Floridy, Atén, Vladivostoku a jistého bezejmenného městečka na ostrovech Fidži, nalezl útulek v Kojetíně, kde rozvinul kulturní poetické dění nebývalým tempem a stylem, jenž nemá v dějinách lidstva obdoby. Směle chci naznačit, že kojetínská poezie patří víc pokolením, jež teprve vyjdou z Kojetína; my jsme jí dorostli sotva stěží! Témata kojetínského barda – pěvce z příšerné Moravy jsou bahnitě zemitá: domácí stravování, vycházky po veřejných cestách při sněhu a náledí uzavřených, družstevní život selský i městský, obecná všiváctví a zášť všeho druhu, jíž je Pěvec z Kojetína nadšenou hlásnou troubou, stesk po Vídni a mnoho dalšího, k čemu se mi vyslovovat ani nechce. Formálně vychází z častušek a kolchoznických popěvků, jak mu je zpívávala babička nad kolébkou, ať se mu provždy zaryjí do paměti k obšťastňování uličního výboru Strany. Nelze mu než popřát, aby vytrval v díle, neboť jistě vyhmátne ještě další klenoty dnešních pohnutých dob!
V. Kremlička (V. Kozelka): Vratislav Křivák, Babička nosila ve svých slipech rozkvetlý trnkový sad, A2 23. 8. 2006, s. 28.

Kojetínské něhy Vratislava Křiváka neznají mezí – anebo znají, kdo ví? Rýmované stloukání rakví Poezii v rozběsněném Erótu, řekl by hnidopich. Je to však jinak: Křivákova sbírka je přelomová – básně propracované do mistrovského kusu, tématem je láska erotická a smrt v lyrice i tragice. Vratislav Křivák navazuje na poezii barokní v její košatosti básnických forem a bezohlednosti vyjádření, seznání lidské existence ve dvojakosti časné přítomnosti a směřování k zániku v budoucím čase. Jeho Poezie je strašná – půvab se mění v škleb a grimasa v krásu, vážnost kráčí po hraně ironie mezi prostotou a rafinovaností – ne, ironické se Křivákovy verše zdají pouze při letmém pohledu, vážnost lásky z nich čiší a zní opravdu ryzím tónem. Přimísena je notná dávka drastické exprese – ale když člověk umění poezie dává srdce i skladatelský um, žasne z mohutného dílu konejšivé poetické upřímnosti básníkovy. Čtenáři však náhle zmizí lehký úsměv z lící, když nalistuje Křivákovy básně hřbitovní – v nich vystavěl prostými slovy pomníčky svým blízkým, mamince, tatínkovi a prarodičům; znějí tragikou, žalem smrti v lidském údělu naplno ve verších písňových i klasicky madrigalových, v poetice současné hovorové řeči a v ozvucích moravské baladické lidové písně. Tragické básně Vratislava Křiváka se vrývají do srdce.
V. Kremlička: Vratislav Křivák, Andělských šípů terčem jsme, má lásko, A2 31. 1. 2007, s. 28.

Autor hesla: Jiří Severa (2013)
Aktualizace hesla: 1. 5. 2014 (js, lm)
Aktualizace bibliografie: 1. 5. 2014 (js, lm)