* 21. 6. 1947, Pardubice

zdroj: www.slovnikceskeliteratury.cz

V rodných Pardubicích vystudoval Střední všeobecně vzdělávací školu; maturoval v roce 1965 a poté rok pracoval jako vychovatel v internátě Pozemních staveb v Rybitví u Pardubic. Na FF UP studium psychologie ukončil úspěšně v roce 1971 (titul PhDr. získal v roce 1984). Po absolvování povinné vojenské služby byl zaměstnán jako psycholog v pardubickém Ústavu nápravné výchovy pro ženy. V letech 1975–1989  pracoval v Okresní pedagogicko-psychologické poradně, poté byl v letech 1989–2005 vedoucím Poradny pro rodinu a partnerské vztahy, před nástupem do důchodu byl v letech 2006–2009 ředitelem Centra psychosociální pomoci – Rodinné a manželské poradny Pardubického kraje.

Literatuře se začal věnovat již během středoškolských let, kdy se podílel mj. také na vytváření studentského časopisu Oxymóron (později byl časopis přejmenován na Hlas). V roce 1968 vydal v Hostu do domu svou první povídku; od té doby pravidelně publikoval v nejrůzněji zaměřených periodikách, např. v časopisech Mladý svět, Československý voják, Věda a život, Naše rodina, Rudé právo, Květy, Pochodeň, Svět práce, Hradeckých novinách, Pardubických novinách ad.; z literárně zaměřených časopisů především v Literárním měsíčníku, Textech, Tvorbě, Tazích a v literární příloze Salon deníku Právo. Povídky také publikoval v zahraničních sbornících: Všedný deň, Erkundungen, Zeitschleifen, Na rozdrożu, Cybernetyczne laleczki, Prigodnicko fantastični opovidannija, Das Blei der Zeit a na internetu, mj. na serveru Taxus Bohemica (http://www.v-art.cz/taxus_bohemica/eh/machacek.htm, více viz Související odkazy). Vedle psaní povídek a románů se také věnuje psaní pohádek, které vyšly pod tituly Zač je v Pardubicích perník aneb Perníčkova dobrodružství ve vzduchu, na souši a na vodě, Jak chutná v Pardubicích perník aneb Marcipánkova dobrodružství ve vzduchu, na souši a na vodě a Jak voní v Pardubicích perník. Vydal rovněž knihu místních bájí a pověstí Poklad na Kunětické hoře, v níž převyprávěl příběhy, které nasbíral pardubický učitel František Karel Rosůlek.

Stěžejní roli  v rozsáhlé autorově tvorbě zaujímá žánr povídky, a to především psychologicky laděné a odehrávající se v současnosti. Zásadním inspiračním zdrojem pak je profese psychologa. Autor se zaměřuje hlavně na osudy obyčejných lidí, kteří se snaží nějakým způsobem nalézt lásku, smysl života, porozumět světu okolo sebe a hlavně dokázat pochopit druhého člověka. I přestože se autor často pohybuje na pomezí umělecké a populární literatury nebo je přímo kombinuje, převažuje u něj zájem o mezilidské vztahy a duši člověka, odhaluje její stinné stránky. V jeho samostatném knižním debutu – souboru povídek Láska v kaluži sledujeme příběhy lidí, kteří se ocitli v nelehké životní situaci, bilancují svůj život nebo se snaží nalézt jeho smysl. Protagonisté pochybují o sobě, ale i o svých blízkých, tíží je jednotvárný život či zaměstnání. Také v dalších souborech jsou důsledně propracovány psychologické profily jednotlivých postav (Co skrýváme pod kůží, Údolí osamělých běžců a Kde je ta šibenice) a příběhy, přestože se odehrávají především v městském prostředí, obydleném (někdy zdánlivě) obyčejnými lidmi s jejich osobními i psychickými problémy, mají nejčastěji smířlivý konec. Objevují se však i příběhy temnějšího a vážnějšího ražení, mající velmi nečekanou a děsivou pointu. V prvním románu Začít milovat autor čerpá z období, kdy působil v pardubické ženské věznici. Jádro prózy tvoří vztah rodiče a dítěte, přičemž hlavními postavami jsou mladá trestankyně a vězeňský psycholog. Oba se snaží sami pro sebe definovat, jak se správně zachovat při výchově svěřeného dítěte a uvědomit si své předchozí chyby, aby potom mohli zase „začít milovat“. Hlavní dějovou linií románu A budeme šťastni představuje pátrání po Radkovi, malém samotářském chlapci, který navštěvuje školu pro mimořádně nadané děti (chce se stát kosmonautem). Pátrání je nakonec úspěšné, ale závěr příběhu obsahuje také tragický tón v podobě smrti Radkova mírně duševně zaostalého kamaráda Didiho, který sestrojil raketu, v níž chtěl vyletět do kosmu, a při startu (pravděpodobně vědomě) uhořel. Podobně jako v předchozích prózách i v tomto románu vypravěč rozehrává několik paralelních příběhů, z nichž nejvýrazněji opět vystupují na povrch ty, v nichž jde především o vztahy mezigenerační (otec a syn), vztah mezi mužem a ženou, nevěru, odpuštění, ale také alkoholismus a jeho dopad na povahu člověka. V knize Manželky a jiné ženy autor opět zužitkovává vlastní zkušenosti a poznatky, tentokrát nabyté v poradně pro rodinu a partnerské vztahy. Hlavními tématy povídek jsou vztah muže a ženy, jeho různé podoby a proměny (milenecký, manželský, přátelský), potřeba lásky a blízkosti druhého člověka. Povídky jsou kratší a s výraznými pointami i dynamickým příběhem, jehož spád je podpořen velkou mírou dialogů.

Macháček se také věnuje psaní populární literatury: především žánru detektivky, hororu a sci-fi. Prvky těchto žánrů také někdy zapracovává do svých psychologicky laděných próz a vytváří tak na pozadí současného světa a (ne)obyčejných lidských osudů pozoruhodné příběhy, které obsahují fantaskní či hororové prvky, detektivní zápletku apod. Macháček publikoval své detektivní povídky v různých časopisech a sešitových edicích (např. Jedním dechem, Stalo se!, Krimi jedním dechem a dalších); soubor vybraných detektivních příběhů nazval Básníci nevraždí. Detektivní zápletku obsahuje také mj. román Kanibal, kde však důležitější než její rozuzlení je psychologický obraz propuštěného zločince a jeho bývalého psychologa, jemuž se chce pomstít. Román Krvavý anděl je možno žánrově charakterizovat jako psychologicky laděný thriller s prvky hororu a detektivní zápletkou. Stupňované napětí hlavní linie příběhu je však doplněno typickým příběhem rodiny, která se postupně rozkládá, protože její členové nejsou schopni dialogu, kompromisu, vzájemného pochopení. Právě psychologické linii příběhu, která by mohla být (vzhledem k žánru thrilleru) chápána jako vedlejší, podobně jako vykreslení duševní krize některých protagonistů, ale např. Vladimír Novotný přisuzuje zásadní význam. (V. Novotný: Generační nepokoj a makabrózní psychothriller, Tvar 1996, č. 15) Macháček také publikuje své detektivní prózy pod pseudonymem Adam Borek; první povídkovou knihu vydal v roce 2010 (Vražedná sešlost), s ročními odstupy následovaly Vražedná romance a Vražedné vábení. Žánru sci-fi se věnuje intenzivně od počátku 80. let, byl i jedním ze zakladatelů Parconu, setkání autorů a přátel sci-fi. Prvky sci-fi se vyskytují už v jeho druhé knize Písek v zubech, v níž využívá také postupy a prostředky typické pro horor. Důležitou roli hraje v souboru titulní povídka, autor se k ní dokonce ještě několikrát vrátil. V přepracované podobě ji vydal samostatně v roce 1993 a později použil také jako první ze dvou částí „olomouckého“ románu Zasvěcen démony, který bychom mohli definovat jako určitou modifikaci gotického románu s tajemstvím: záhadný hudební virtuos profesor Šulc při své hře vysává z posluchaček život. Prvky sci-fi převažují v povídkových souborech Výlety do snů, Fantastický mezičas, v próze Milenka půlnoc a románu Chvění (2007), ale jako žánrově „čisté“ bychom mohli označit jen některé texty z uvedených knih. Zjevné motivy, postupy a rekvizity, typické pro sci-fi literaturu (mentální kolo, které proměňuje psychickou sílu v sílu fyzickou, příběhy odehrávající se v budoucnosti, cestování v čase, zobrazení postkatastrofického světa, klonování lidí atd.), totiž autorovi spíše slouží jako impuls, který rozběhne nebo dotvoří příběhy lidí, jak je známe z autorových psychologicky laděných povídek „z reálného světa“. Postavy jsou však konfrontovány právě se zmíněnými nevšedními skutečnostmi. Výbor z těchto knih autor vydal v roce 2006 pod názvem Kdybych byla kočkou.

Ve svých prózách Macháček nejčastěji volí prostředí, které důvěrně zná (především tedy rodné Pardubice), jeho postavy vskutku působí jako převzaté ze života. Autor dokáže na minimální ploše vystupňovat napětí a s oblibou aplikuje tajuplné zápletky, nemající nutně racionální řešení. Postupy populární literatury, které nenásilně a přirozeně vřazuje do svých próz, nepůsobí nepatřičně či prvoplánově. Autorův talent tvořit dynamický (často hluboce lidský) příběh i vystavět dialogy, které nejsou banální ani nepřirozené, je zase naopak využit v textech populárně laděných. Autor se takřka neopakuje, jeho povídky a romány vždy překvapí něčím novým.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Láska v kaluži (PP 1975); Písek v zubech (PP 1978); Co skrýváme pod kůží (PP 1979); Začít milovat (R 1981); Výlety do snů (PP 1984); A budeme šťastni (R 1985); Údolí osamělých běžců (PP 1987); Fantastický mezičas (PP 1989); Písek v zubech (P 1993); Upíří tanec (PP 1993); Ztracené lásky (PP 1993); Kde je ta šibenice (PP 1994); Krvavý anděl (P 1996); Kanibal (R 1996); Zasvěcen démony: Olomoucký román (R 2001); Stín pavouka (P 2003); Milenka Půlnoc (P 2003); Básníci nevraždí (PP, 2006); Chvění (R 2007); Slepá jako smrt (PP 2009); Vražedná sešlost (PP 2010, pseud. Adam Borek); Vražedná romance (P 2011, pseud. Adam Borek); Manželky a jiné ženy (PP 2011); Vražedné vábení (PP 2012, pseud. Adam Borek).
Prózy pro děti a mládež: Poklad na Kunětické hoře (1997); Zač je v Pardubicích perník aneb Perníčkova dobrodružství ve vzduchu, na souši a na vodě (2002, 2004); Jak chutná v Pardubicích perník aneb Marcipánkova dobrodružství ve vzduchu, na souši a na vodě (2004); Jak voní v Pardubicích perník (2007).
Výbory: Kdybych byla kočkou (PP 2006).
Příspěvky ve sbornících: Začátek (1973); Všedný deň (1979); Erkundungen (1979, 1980); Příběhy o zvířatech a lidech (1980); Příběhy našich let (1980); Kolik barev má duha (1981); Příběhy s tajemstvím (1981); Zeitschleifen (1981); Letokruhy (1982); Na rozdrożu (1983); Příběhy se záhadou (1983); Lidé ze souhvězdí Lva (1983); Stalo se zítra (1984); Hvězdy v trávě (1984); Hledání budoucího času (1985); Návrat na planetu Zemi (1985); Teď už budeme lidé (1985); Der Ritt auf dem schlafenden Riesen (1985); Živý proud. Česká povídka 1945–1985 (1986); Lásky pozemské (1987); Cybernetyczne laleczki (1987); Přistání na Řípu (1988); Příběhy o maminkách (1989); Prigodnicko fantastični opovidannija (1989); Das Blei der Zeit (1991); Nejlepší detektivní povídky roku (1994, 1995, 1996, 1997, 2007); Kam se poděla původní česká literatura? (1997); Lásky a nelásky (1998); Století lásky a nenávisti (1999); 27 popravených českých pánů očima 27 (nepopravených) českých spisovatelů (2000); Česká detektivka konce tisíciletí (2000); In flagranti (2002); Tady a teď (2003), Dvanáct východočeských prozaiků (2007); Kuřáci cigaret (2007); Něco je jinak a možná že všechno (2009); Sedmnáct východočeských autorů literatury pro děti (2009); Jasná noci, temná noci (2010); Třináct východočeských autorů povídek s tajemstvím (2010).

LITERATURA

Knižně vydané studie: J. Adam, P. Bílek, V. Kolár (eds.): Sondy: k problematice mladé literatury sedmdesátých let. Praha: Československý spisovatel (1981).
Recenze: Láska v kaluži: J. Dvořák, NK 1975, č. 41; J. Adam, MF 14. 10. 1975; J. Kříž, LM 1976, č. 2; Š. Vlašín, Romboid 1976, č. 4; P. Bílek, LM 1979, č. 9 * Písek v zubech: E. Fantlová, MF 17. 3. 1979; P. Bílek, LM 1979, č. 9; J. Dvořák, LM 1979, č. 2; V. Kolár, RP 23. 3. 1979; J. Kudrnáč, Rt 22. 2. 1979; V. Novotný, ZN 31. 3. 1979; Rec. samostatně vydané přepracované titulní novely: V. Novotný, NK 1993, č. 26 * Co skrýváme pod kůží: P. Bílek, LM 1979, č. 9; J. Dvořák, NK 1979, č. 38; V. Novotný, ZN 1. 9. 1979; F. Schildberger, Rt 8. 1. 1980; L. Vacina, Pochodeň 1980, č. 44; L. Vacina, Tvorba 1980, č. 13 * Začít milovat: J. Dvořák, NK 1981, č. 51–52; Z. Heřman, MF 8. 1. 1982; J. Lukeš, SvSl 6. 5. 1982 * Výlety do snů: N. Dvořáková, Pochodeň 1985, č. 20; Z. Pavelka, Tvorba (příl. Kmen) 1985, č. 23 * Údolí osamělých běžců: J. Jaros, Tvorba (příl. Kmen) 1987, č. 43; Z. Heřman, MF 19. 8. 1987; V. Novotný, ZN 26. 8. 1987; V. Píša, RP 31. 7. 1987; -lch-, NK 1987, č. 29; L. Vacina, Pochodeň 1987, č. 229; Š. Vlašín, LD 24. 7. 1987; D. Vlašínová, Rt 11. 8. 1987; Z. Volný, Květy 1987, č. 28; J. Švandelík, Práce 2. 2. 1988 * A budeme šťastni: J. Dvořák, NK 1985, č. 42; M. Velehradská, Pochodeň 1985, č. 202; V. Píša, RP 6. 1. 1986; A. Hájková, Tvorba (příl. Kmen) 1986, č. 16 * Fantastický mezičas: J. Schneider, E. Světlík, Kmen 1989, č. 23; Š. Vlašín, Kulturní práce 1989, č. 16; Z. Heřman, MF 30. 8. 1989; J. Dvořák, NK 1989, č. 26; F. Cinger, RP 7. 6. 1989; P. Janáček, ZN 29. 9. 1989 * Ztracené lásky: V. Šibrava, NK 1993, č. 43 * Kde je ta šibenice: V. Šibrava, NK 1994, č. 13; V. Novotný, Práce 14. 4. 1994; Z. Heřman, SvSl 3. 5. 1994; L. Marvan, LD 2. 5. 1994; Z. Heřman, Tvar 1994, č. 12 * Krvavý anděl: V. Novotný, Tvar 1996, č. 15; F. Cinger, Právo 21. 10. 1996; F. Skorunka,Obrys – Kmen 1996, č. 12 * Kanibal: A. Haman, NK 1997, č. 5; (voj), Práce 2. 1. 1997, s. 13; F. Cinger, Právo 8. 1. 1997 * Zasvěcen démony: olomoucký román: V. Stanzel, Host (příl. Recenzní příloha) 2002 * Stín pavouka: J. Grombíř, Psí víno 2004, č. 30 * Básníci nevraždí: M. Dušek, Obrys – Kmen 2006 (Haló noviny, 16. 6. 2006), č. 24  (dostupné z: http://www.obrys-kmen.cz/index.php?rok=2006&cis=24&cl=04) * Chvění: M. Dušek, Obrys – Kmen 2007 (Haló noviny, 27. 10. 2007), č. 42 (dostupné z: http://www.obrys-kmen.cz/index.php?rok=2007&cis=42&cl=02) * Vražedná sešlost: M. Dušek, Obrys – Kmen 2011 (Haló noviny, 20. 5. 2011), č. 20, (dostupné z http://www.obrys-kmen.cz/index.php?rok=2012&cis=43&tisk=04) * Manželky a jiné ženy: M. Dušek, Obrys – Kmen 2011 (Haló noviny, 30. 9. 2011), č. 39 (dostupné z: http://www.obrys-kmen.cz/index.php?rok=2011&cis=39&cl=05).
Rozhovory: J. Adam, MF 5. 12. 1975; K. Barták, Československý voják 1976, č. 12; M. Velehradská, Československý voják 1979, č. 21; M. Velehradská, Pochodeň 1982, č. 172; J. Kašpar, Tvorba (příl. Kmen) 1984, č. 46; M. Velehradská, Pochodeň 1985, č. 8; M. Velehradská, Kulturní rozvoj 1986, č. 7; L. Hebr, Pochodeň 1987, č. 112; -hol.-, Tvorba (příl. Kmen) 1987, č. 4; M. Velehradská, Československý voják 1988, č. 2; M. Velehradská, Pochodeň 1990, č. 186; -?-, Týden 1994, č. 8; M. Velehradská, Deník 16. 1. 2013, (dostupné z: http://www.denik.cz/ostatni_kultura/lubomir-machacek-psani-do-supliku-neni-nic-pro-me-20130115-pz4n.html).

UKÁZKY Z OHLASŮ

Skutečné poslání a pravé poselství autorovy prózy tkví v druhé vypravěčské linii, která líčí faktické psychologické zázemí celé hrůzystrašné historie krvavého anděla a ve srovnání s psychologizující literárností kriminálního příběhu vnáší do fabule motiv obyčejnosti, životní rutiny, banálně uplývajícího času a pokusů o reflektování tohoto procesu. V rozjímáních psychiatra Martena se Lubomír Macháček pokusil naskicovat nynější obrysy generačního déjà vu; je symptomatické, že se zde svíravé pocitové vivisekci podrobuje autorova generace čtyřicátnická. Faktů politického života a pokušení aktuálně politizovat se spisovatel přes zvolenou roli mluvčího slepých uliček i perspektiv svého pokolení díkybohu bedlivě vystříhá: pokládá totiž podobné peripetie za příliš pomíjivé a z časového odstupu zejména za nepodstatné, byť zřetelně stigmatizující soudobé psychické vztahy mezi generacemi otců a synů. Co se děje uvnitř nás, v našich černých schránkách? – tak zní základní otázka Macháčkovy prózy. Na jedné straně v nás číhá bestialita, antihumánnost, vůle k zločinu, tíhnutí k pomstě, rozličné běsovské výplody zla a intolerance, opírající se o lidskou malost a chabost. Na straně druhé se tu zhusta shledáváme se soustavně se navracejícím motivem životní nenaplněnosti, nekonečných proher v souboji s nelítostným časem se škrtivými a ochromujícími pocity nenadále odosobněné zbytečnosti generace, k níž se skryta za billboardy vnějškových dějin nenápadně – jak praví prozaik – přišourala čtyřicítka.
V. Novotný: Generační nepokoj a makabrózní psychothriller, Tvar 1996, č. 15, s. 22.

Svazek Kde je ta šibenice je Macháčkovou devátou knížkou. Po beethovenovsku měřeno, není asi jeho devátou symfonií, zmohl se na koncepce rozměrnější a velkorysejší. V kontextu soudobé české prózy však si dovoluji hledat u Macháčka to, co jinde někdy špendlíčkem hrabu. Tenhle autor totiž své figury nemodeluje, nekonstruuje a ani jinak podomácku nevyrábí. Dobové výrazové proudy sice neignoruje, nicméně si zakládá nejspíš na tom, co poznal, zažil – a čemu porozuměl. Dík tomu si možná některý z badatelů (pokud Macháčkův text bude číst) zařadí jeho prózu Dopisy, v níž si pomyslně korespondují dvě trestankyně z pardubického kriminálu, do krabice s nápisem Postmodernismus. Tváře a někdy i grimasy – těch žen, jejich sexuální úchylnost by postmodernistu zajisté upoutávaly. Ale psycholog Macháček není upoután co postmodernista, on k této podobě lidských osudů byl vlastním osudem přiveden a vlastně jen kultivovaně vypovídá.
Z. Heřman: Macháčkova devátá, Tvar 1994, č. 12, s. 21.

Poetickým stylem povídky vzdáleně nabízejí srovnání s tvorbou Karla Čapka v tomto žánru, ale to vůbec neznamená, že jde o napodobování velikána české literatury, Macháček je svůj a hlavně současný. Texty se opírají o dokonalou znalost lidské psychiky i prostředí, v nichž se příběhy odehrávají, těží ze svižných, výborně propracovaných a často i humorně laděných dialogů, nikde není cítit žádná kostrbatost či křečovitost.
M. Dušek: Básníci nevraždí, Obrys – Kmen 2006 (Haló noviny, 16. 6. 2006), č. 24, (dostupné z: http://www.obrys-kmen.cz/index.php?rok=2006&cis=24&cl=04).

Macháček je povoláním psycholog a dělal tuto záslužnou práci dlouhá léta, a tak se nelze divit, že vidí dál, pod povrch věci, hlouběji než my, zná povahy lidí, jeho zkušenosti s nimi mu umožňují odhadnout jejich pravděpodobné jednání v různých situacích, včetně těch na hraně i pak za hranou. […] Kniha Manželky a jiné ženy podle mne patří k tomu nejlepšímu, co jsem v poslední době od našich autorů četl, a jsem přesvědčen, že to nepřeženu, když napíši, že leckterá Macháčkova povídka patří k vrcholu psychologické prózy.
M. Dušek: Nevšední povídky, Obrys – Kmen 2011 (Haló noviny, 30. 9. 2011), č. 39, (dostupné z: http://www.obrys-kmen.cz/index.php?rok=2011&cis=39&cl=05).

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

http://www.v-art.cz/taxus_bohemica/eh/sbornik_vlaseni.htm
http://www.v-art.cz/taxus_bohemica/eh/sbornik_sveceni-casu.htm
http://www.denik.cz/ostatni_kultura/lubomir-machacek-psani-do-supliku-neni-nic-pro-me-20130115-pz4n.html
http://www.spisovatelevc.netsite.cz/kdo-je-kdo/KJK_MACHACEK%20Lubomir.pdf
http://www.rozhlas.cz/pardubice/jolana/_zprava/lubomir-machacek-spisovatel-psycholog–1183980

Autor hesla: Jiří Severa (2013)
Aktualizace hesla: 5. 5. 2014
Aktualizace bibliografie: 5. 5. 2014