* 31. 1. 1978, Rakovník
Zdroj: Archiv autora
Po maturitě na gymnáziu v rodném městě začal studovat v roce 1998 bohemistiku na FF UP, magisterský titul získal v roce 2005 a to také díky obhájení práce Pojetí morfosyntaxe v učebnicích českého jazyka pro střední školy. Poté studoval finštinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Do roku 2006 pracoval v Ústavu pro českou literaturu AV ČR. V letech 2003–2006 byl členem redakce literárního časopisu Tvar. I po odchodu z redakce ale do Tvaru přispívá, např. jazykovědným sloupkem To na jazyku či příspěvky do rubrik S úctou, Výlov, PaTvar, Kulturní krmítko ad. Pleska se vedle beletrie zabývá teorií literatury, literaturou pro děti a také lingvistikou. Svoje články, recenze, glosy, studie, rozhovory a verše publikuje kromě Tvaru v časopisech Aluze a Psí víno, publikoval také na literárních serverech www.totem.cz a (dnes již nefungujícím) www.hlbokyhrob.sk, který byl zaměřen na žánr hororu a humoru. Byl zaměstnán na tiskovém oddělení České pošty; od roku 2010 pracuje jako editor pro servery Finmag a Peníze.cz.
Pleska kromě básní píše písňové texty, např. pro kapely Psychophone nebo Z davu (více viz Tvar 2007, č. 18). Prozaické texty publikoval na serveru www.hlbokyhrob.sk, přičemž jeho povídka Muž měl místo mozku klíště vyšla společně s vybranými texty dalších autorů tohoto serveru v roce 2007 v antologii Neželané dedičstvo po neobľúbenom strýkovi. Pleskova knižní prvotina, básnická sbírka Česnek! Česnek! se často pohybuje na samotné hranici poezie; autor pomocí útržkovitého a variovatelného obsahu a vyznění některých básní polemizuje s některými zažitými motivy a obrazy v poezii, přetváří je (i jazykově) a uvádí do nových souvislostí. V básních je často, přestože by se na první pohled mohlo zdát, že se jedná „pouze“ o přírodní či milostnou lyriku, hlavním ozvláštňujícím prvkem autorovo jazykové novátorství a hledačství; podnětem k tvorbě je hra s jazykem a jeho možnostmi vyjádření, ale také hra se čtenářem. Postmoderně hravé variace klasických forem, používání různých (i neliterárních) žánrů a jejich transformace do básnických textů, ironický lyrický subjekt, který čtenáři spíše cestu k interpretaci a smyslu jen naznačuje, to jsou jen některé z autorem používaných prostředků. Sbírka obsahuje vedle hravých veršů také civilněji laděné básně, ve kterých je citlivě vykreslen určitý prožitek, okamžik, výsek skutečnosti (např. Hvězdy v zimě). Pleska s oblibou pracuje s náznakem a pomlkou, což příkladně dokládá báseň Havranpírko, složená ze tří částí, přičemž část první je ještě dále rozčleněna do tří útržkovitých básní (zpěvů); složitá kompozice, náznaky a zámlky pak umožňují opakované a rozdílné výklady, popř. různé sémantické kombinace dílčích promluv. Ve sbírce autor využívá neologismů, metafor a překvapivých slovních spojení, cizích slov i celých veršů v jiném jazyce (slovenština, angličtina, finština), grafických značek a dalších zvláštností. Podobně jako po jazykové stránce jsou básně propracovány také kompozičně: od jednoduchých dvojverší po složitě strukturované básně, v nichž autor využívá také grafické možnosti (např. již zmíněná skladba Havranpírko ad.) či formu básně v próze. Tematicky převládá přírodní a milostná lyrika, příznačné je specifické (jazykově i logicky deformované) nakládání s barvami, které do textu vnáší souběžně lyrický i ironický nádech. Pleskovy básně se vyznačují až surrealistickou vyhraněností, pozoruhodnou obrazotvorností, svéráznými pointami i experimentálním přístupem k jazyku, osahávajícím hranice vyjadřovacích možností českého jazyka. I přes zjevné jazykové zvláštnosti i schválnosti mají autorovy básně jasnou vnitřní logiku, neplýtvá se v nich slovy a vytvářejí pestrý svět jednotlivých textů-obrazů. Autor někdy využívá rýmu či asonance, většinou však pracuje s veršem svázaným minimem pravidel. Ve výsledku Pleskova sbírka představuje pozoruhodný úkaz v české poezii poslední dekády a prezentuje, že samotná podstata básně nemusí nutně spočívat ve slovech samotných, ale někdy může být skryta také mezi nimi (v této sbírce obzvlášť), za nimi a v jejich přetváření.
BIBLIOGRAFIE
Beletrie: Česnek! Česnek! (BB 2003).
Příspěvky v antologiích a díla vydaná časopisecky: Tak dobrá je to hra – Fotbal v české poezii (2004); Neželané dedičstvo po neobľúbenom strýkovi (2007); (Výbor z písňových textů.), Tvar 2007, č. 18.
Články a studie (výběr): Jiná Olomouc, Tvar 2004, č. 19; S ušima rudýma: Autogramiáda, Tvar 2005, č. 7; Internet, nebo přesněji literární servery […], Tep – totální e poezie (příl. Tvaru) 2005, č. 13; Srdeční sborník, Tvar 2006, č. 1; Roztomilý uličník, Tvar 2006, č. 1; Pražáci sou mejdla, Tvar 2006, č. 3; Akademie sobě, Tvar 2010, č. 7; Nevymáchané, Tvar 2010, č. 12; Děti (a rodiče!), čtěte, Tvar 2010, č. 13; Umíme číst?, Tvar 2010, č. 13; Spisovatelé v zeleném, Tvar 2011, č. 1; Já na Máchu, brácha na mě, Tvar 2011, č. 1.
LITERATURA
Články a studie: J. Nebeský: J. K. Čtenář poezie, Tvar 2004, č. 16; P. Hruška: Fotbal v. poezie? in Tak dobrá je to hra – Fotbal v české poezii. (2004); J. Suk: Je třeba poznat noc, in J. Suk: Antologie nové české literatury 1995 – 2004 (2004); K. Piorecký: Mezi útočištěm a útokem: Neúplný přehled současné české poezie, Tvar 2009, č. 1; L. Machala: Olomoucká polistopadová poezie, in Bohemica Olomucensia 2009, č. 1.
Recenze: Česnek! Česnek!: M. Trávníček, Texty 2003, č. 31; -RAK-, Právo 11. 12. 2003; J. Grombíř, Psí víno 2004, č. 28; P. Hruška, Tvar 2004, č. 17.
UKÁZKY Z OHLASŮ
Ale hlavně jsem se zaradoval, že se po zásluze dostává básnické oslavy drahému, skrznaskrz ochňapanému a v listoví proměněnému, dědičnému Polívkově Klíči k určování rostlin! Faustus−Polívka proměňoval rostlinopis v nádherné dobrodružství, které nicméně mělo svůj řád a zákonitou posloupnost. Jeho poezii Pleska objevil a skvěle demonstruje. […] Se záviděníhodnou snadností až ležérností shrne autor celé soubory někdejších experimentů do několika veršů jediné básně, např. deklinaci „jazyčete“ (= malého jazyka) osolí několika inovovanými úslovími („slyším zlato růst“) a závěrečným obdobně modifikovaným naučením z přísloví… Z hříček a polosnů prvního oddílu vyrostly stereovize střední části sbírky, dvouhlasých a vícehlasých malých dramat, scénářů, návodů, receptů a rad. Závěrečná pocta „Polívkovi“ (nikoliv valašskému králi!) je autorem charakterizována s přesností naučených textů jako „tápání, šmátrání po zdech, hledání klíčů“. Já svůj klíč také teprve hledám, některé nálezy záchytných bodů, orientujících k zámkům, jsem zmínil. Systematiku hledání bohudíky žádný Polívka ani Faustus nezpracoval, čtenáři nezbývá než šátrání v textu.
M. Trávníček: Klíč k určování básní, Texty 2003, č. 31, s. 24–25; online dostupné z: http://casopis-texty.cz/texty/PDF/texty31.pdf.
Přemítavě posmutnělý tón pak jednotí celou tuto produkci, jako více či méně zřetelné echo prostupuje jednotlivé verše, a dominantním rysem se tak stává poloha existenciálních (sebe)reflexí. U Plesky jsou ovšem často zabarveny jeho příznačnou hravostí, aniž by tím nějak tratily na své naléhavosti; spíše je tomu právě naopak, neboť se zdá, že i ona jurodivě teatrální gesta, výrazná to komponenta Pleskova lyrického subjektu, organicky vyrůstají – stejně jako básně ostatní – z téhož matečného kořene: z jistého zárodečného smutku. Stávají se tak svéráznými, nicméně zákonitými reakcemi směrem ke všemu tomu rmutnému a nepříliš veselému, co lze rozeznávat kdesi v pozadí těchto veršů, protitlakem, jímž jako by osvobodivě a alespoň na chvíli bylo lze nadlehčovat tíhu prožívaného. Básně (? i zde spíš jen terminus technicus) shromážděné v druhé části Pleskovy knihy mnohdy připomínají svérázné partitury vzniknuvší coby výsledný produkkut jakýchsi kontrapunktických skladebných postupů: jednotlivé výpovědi se zde – na rozloze jediného textu – různě zřetězují, násobí a interferují (pro vystižení jejich vzájemného poměru nabízela by se asi nejlépe sportovní terminologie: box, paralelní slalom, série krátkých přihrávek…). Jako integrální součástí bývají pak do výsledného těla textů vkomponovány – a eventuálně i graficky odstíněny – i nejrůznější explikativní paratenze, „scénické“ poznámky, (sebe)citace, jinojazyčné promluvy, slovní hříčky a všelijaké metatextové a metaliterární hry a „pasti“; hojně je využito i postupů a prostředků z oblastí spíše didakticko-publicistických. […] Zdá se, že nic není Pleskově poetice vzdáleno víc než nějaká prkenná vážnost před zásadními tématy; některé jeho text pak sympaticky dráždí jistou aliterárností, držíce se „na distanc“ od tradičních lyrických postupů či schémat (aniž by zapíraly své možné inspirační zdroje, např. tvorbu Wernischovu, Novákovu, experimentální poezii ap.). V části textů jako by však ztrácel cit pro míru, pro optimální proporci výrazové originality: tenký led určitého stylistického experimentu se místy proboří až k samoúčelným efektům (viz např. některé laciné slovní hříčky). Je pak udivující, jak kvalitativně nevyrovnaná je ve svém celku Pleskova sbírka: vedle vskutku velmi osobitých obrazů a dobrých básní […] nalezne v ní čtenář i verše, které působí jen jako pouhé prstoklady (poetický nápad zde „nahrazuje“ báseň) a pohříchu i některé texty (zejména v části úvodní), v nichž se onen jarmarečně nevyzpytatelný svět mění v poněkud tuctový lyrický „ajntopf“. Což je škoda, právě s ohledem na ty dobré básně snad byla při přípravě knihy na místě – divadelní frází řečeno – poněkud pečlivější dramaturgie. […]
P. Hruška: Odděluj! Odděluj!, Tvar 2004, č. 17, s. 21.
Literární ironie Gabriela Plesky se asi nejvíce blíží té wernischovské. Je to ironie povětšinou laskavá, hravá, která však občas bez varování bodne a řízne do masa, aby se pak zase vrátila ke svým hrátkám a „kudrlinkám“. Nejde ani tak o ironii vůči světu jako spíš vůči literatuře. Její hlavní autorskou funkcí je udržet si distanc od textu. Pleska čtenáře co chvíli nenápadně upozorňuje, že vše se tu děje pouze v textu, který je podřízen hře – nikoli realitě. Zpochybňováním pravdivosti napsaného je autor nepochybně dítětem postmoderny a nutno říci, že se v ní cítí jako ryba ve vodě. […] Pleska je vášnivý pokušitel forem: Klasické monology střídá dvojhlasy či trojhlasy, zkouší nejrůznější grafické rozvržení textu na stránce, nepohrdne ani neliterárními žánry (recepty, návody, testy z jazykových příruček apod.), které dále remixuje a variuje. Jeho metody občas upomínají na snahy experimentální poezie, jejíž echa v podobě různých permutací či textových manipulací najdeme u Plesky ovšem opět v ironickém odstupu.
(jn) = Jan Nejedlý: Gabriel Pleska, [online] Portál české literatury. Dostupné z: http://www.czechlit.cz/autori/pleska-gabriel/.
SOUVISEJÍCÍ ODKAZY
http://www.czechlit.cz/autori/pleska-gabriel/
Vybrané básně na serveru literárního časopisu Texty (2003/2004, č. 32; www.casopis-texty.cz)
Autor hesla: Jiří Severa (2012)
Aktualizace hesla: 21. 6. 2014 (js)
Aktualizace bibliografie: 21. 6. 2014 (js)