* 1. 10. 1953, Olomouc

Narodil se do úřednické rodiny. V předškolním věku trávil většinu času na venkově u svých prarodičů v Ludéřově u Olomouce – v bezprostředním kontaktu s přírodou. Po maturitě na Střední zemědělsko-technické škole v Olomouci studoval v letech 1974–1979 na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci psychologii. V roce 1982 získal titul PhDr., o pět let později absolvoval atestaci z klinické psychologie a v roce 1996 pak atestaci z funkční specializace v systematické psychoterapii. Nejprve byl zaměstnán jako klinický psycholog v psychiatrických léčebnách ve Šternberku a v Kroměříži. V roce 1987 se přestěhoval do Prahy, kde krátce pracoval v psychiatrické léčebně v Praze-Bohnicích. Následně se nastoupil jako klinický psycholog a psychoterapeut v soukromém ambulantním zdravotnickém zařízení. Zabývá se diagnostikou duševních poruch a individuální psychoterapií u neurotických, osobnostních a psychosomatických poruch. Je členem České lékařské společnosti J. E. Purkyně, České psychoterapeutické společnosti (součást Evropské asociace pro psychoterapii) a členem Asociace klinických psychologů ČR.

Erkerovu básnickou činnost můžeme rozdělit do dvou období, olomouckého a pražského. Olomoucká etapa byla významně ovlivněna zejména přátelskými kontakty s básníky Petrem Mikešem a Rostislavem Valuškem. Jejich spirituální poetika byla sice Erkerovi vzdálena, nicméně se s nimi spolupodílel na první posrpnové samizdatové edici Texty přátel. Společně se svými přáteli pořádal také večery poezie Pod nízkým stropem, které se konaly v ateliéru Václava Stratila. Erker zde vystoupil 28. února 1975 v pořadu nazvaném Slova ve dlani. V samizdatovém komunikačním okruhu debutoval v Edici solitérů básnickou sbírkou Cíp plavby (1979), která obsahovala verše z let 1973–1976. Do každého exempláře byla vložena tušová kresba Václava Stratila. Také další sbírka s názvem Kostrbaté písmo vyšla nejprve v samizdatu, a to jako součást sborníku Enato IV. (1984), jehož editorem byl Rostislav Valušek. Verše pocházely z období 1977–1979. Básnická tvorba Vladimíra Erkera vyšla oficiálně až roku 2009 v nakladatelství Dauphin pod názvem Tekuté písky. Kniha zahrnuje celkem čtyři básnické sbírky, které představují právě autorovo olomoucké období. Kromě zmíněných titulů Cíp plavby a Kostrbaté písmo tu jsou zastoupeny také dosud rukopisné sbírky Slaměné obrazy, shrnující básně v próze z let 1976–1980, a Mrtvý bod, básně, které autor sepsal v letech 1981–1986. Vzhledem k období vzniku Erkerových veršů, je zcela přirozené, že se v nich jako jedno z témat objevuje reakce na srpnové události a normalizaci. Básník ukazuje člověka v situaci, kdy neví, jak dál, je plný strachu a beznaděje:

„A nezbývá nic než chodit po špičkách / čekat / snít / zívat / Nosit sny po kapsách / a tiše je vzývat“ (Tekuté písky, str. 24), ale zároveň vysílá vzkaz, že tato doba jednou skončí: „Stromy ticha mrtvých dnů a ptačích strof / Mechem obrostla střívka telegrafních drátů / A větry táhnoucí z řití komisariátů / brnkají jim na struny katastrof“ (Tekuté písky, str. 134). Mnohem více však autor vyzdvihuje přírodní živly, jimiž je fascinován. Opakuje motivy ohně, větru nebo vody a zdůrazňuje ticho, třeskuté až ohlušující. Hojně pracuje s kontrasty světla a tmy, zvuků a ticha, s prolínáním dne a noci. Básník jako by usiloval o depersonalizaci, a proto i jeho jazyk je úsečnější, tvrdší a strohý. Z veršů vyvěrá existenciální úzkost, strach z neznáma.

Verše, které autor sepsal v Praze, se zatím knižního vydání nedočkaly, nicméně časopisecky vycházejí. Od roku 1990 Erker publikoval básně například v periodikách A2, Aluze, Literární noviny, Pěší zóna, Psí víno, Scriptum, Souvislosti aj. Kromě vlastní básnické činnosti se Vladimír Erker rovněž podílel na nejrůznějších jubilejních ineditních sbornících. Konkrétně to byly sborníky k padesátinám a šedesátinám Rostislava Valuška, k padesátým i šedesátým narozeninám Petra Mikeše, k šedesátinám olomouckého výtvarníka Miroslava Urbana a rovněž k šedesátinám Mileny Valuškové. Inicioval a organizoval ineditní sborník k šedesátinám Petra Mikeše. Kromě publikačních holdů svým olomouckým přátelům spoluinicioval a spoluorganizoval s T. Hudcem a M. Jarešem sborník k padesátinám Vratislava Färbera. Sám Vladimír Erker se rovněž dočkal sborníku ke svým padesátinám. Ten pro něj v roce 2003 uspořádali Vratislav Färber a Michal Jareš.

BIBLIOGRAFIE
Beletrie: Cíp plavby (BB 1979, smz.); Kostrbaté písmo (BB 1984, smz); Tekuté písky (BB 2009).

LITERATURA
Recenze: Tekuté písky: H. Cakóová, [online] Topzine.cz 21. 4. 2010 dostupné zde; I. Harák, Host 2010, č. 5.

UKÁZKY Z OHLASŮ:

Poezie z nejšedivějších normalizačních let se od patosu, rozmáchlých gest a abstrakce juvenilií vzpíná k expresi ukotvené v čase a hmotě, expresi posvěcené intelektem i původními básnickými obrazy (z pozdějšího období Erkerovy tvorby). Tu ranou pro mne zachraňují alespoň velmi přesné detaily světa jakoby mimoběžného, jehož rysy – v surreálných nástřizích – alegorickou nápodobou upomínají na dění za okrajem papíru: „Kdesi hlas pozvedl oblaka / a zívnutí pohltilo celý obzor.“ Už zde se v působivém amalgámu mísí a vzájemně zrcadlí příroda se světem člověka. Vidím-li jisté nebezpečí v nezakotvené abstrakci – neboť k abstraktním pojmům se snáze přivěšují emblémy (čím širší stěna, tím více pro ně místa) – anebo v gestech užuž pokládaných za čin; vidím-li tedy nebezpečí v tom, že báseň nebude za co uchopit, kudy do ní vejít; přece si nakonec uvědomuji, že viděné značí u Erkera tušené, nahlédané, poznané: „Má sítnice / jak doutnající vích / Jak dřep svítání / když skřípne ti o stře- víc“ – a že onoho viděného (a snad i hmataného) postupně přibývá, takže se obrazy dějí už i zkušeností čtenářovou: „Když o hmatník střech / dozněla ukroucená struna deště“ (obraz se zároveň rozeznívá, je vidět, lze se jej dotknout). Promýšlení detailu značí navíc domýšlení konceptu básně. Takováto intelektualizace nicméně může vést k výrazu příliš komplikovanému – umím si představit, že čistější a působivější by byly básně v próze bez onoho moru přívlastkového.

I. Harák: Zachytit okamžik v plynutí, které jej zháší, in Host 2010, č. 5, s. 91–92.

Svět Erkerovy poezie vás pohltí stejně jako tekutý písek na poušti. Její rytmus vás vtáhne dovnitř do sebe. Nejdřív ani nevíte, kde jste. Vše kolem je cizí, neznámé a neurovnané. Rozkoukáváte se, sezna- mujete se a přicházíte na chuť nově objevenému světu lidských pocitů. Světu plného hlasů, úsměvů a snové atmosféry. Pohlížíte spolu s básníkem směrem vzhůru na oblohu, na zářivé slunce, noční měsíc a hvězdy. Kráčíte „bosonohými kroky“ míjíte davy lidí, jejich obydlí a vnímáte naznačené vztahy mezi nimi. Při četbě se necháte unášet jemnou osobitou lyričností a snovou atmosférou sbírky. Zaútočí na nás její dadaistická hravost, zapálíme „světloplaché svíce“, budeme „tahat za stydlé vlasy čas“, „nosit sny po kapsách“, vypichovat zrak kuřích ok“ a „tlouci do oken vašich očí“. Vyslovíme „slova bez ozvě- ny“ a „hlasy beze slova“.

H. Cakóová: Asymetrické básně Vladimíra Erkera, [online] Topzine.cz 21. 4. 2010, dostupné zde.

Autorka hesla: Marie Hučínová (2016)