* 4. 8. 1937, Holešov
† 17. 8. 1999, Krnov

Maturoval v roce 1955 na gymnáziu v Krnově. Poté nastoupil na Filozofickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, na níž v roce 1960 úspěšně uzavřel studia učitelského oboru výtvarná výchova a ruský jazyk. Od roku 1963 byl zaměstnán jako učitel výtvarné výchovy na Střední pedagogické škole v Krnově. V tomto městě žil až do konce svého života.

Daehne své první básně publikoval již v době svých vysokoškolských studií v časopise Tribuna. Je autorem dvanácti, převážně vlastním nákladem vydaných sbírek. Knižně debutoval sbírkou Berný peníz, která vyšla v roce 1979. Pro jeho básnickou tvorbu je typická tematická sevřenost básnických sbírek – sbírka Berný peníz je memoárovou poezií, která shrnuje autorovo dětství, mládí a ranou dospělost, sbírky Zelené dějiště (1990) a Zelený brevíř (1995) jsou zase propojeny tematikou krajiny a jasným apelem na uchování původní krásy přírody. Daehneho básnickou tvorbou se prolíná touha autora najít jednotu mezi člověkem a přírodou. Básnické texty jsou pevně ukotveny ke krajině Daehneho dospělosti, krajině, jejíž osu tvoří řeka Opava, k níž se autor ve svých textech s oblibou vrací. Krajina na Krnovsku a vzpomínky na minulost tedy tvoří dva základní celky Daehneho díla. Libor Martinek k tomu na záložce Daehneho sbírky Zelený brevíř poznamenává: „Oba tematické okruhy Daehneho poezie nevytvářejí dva izolované, navzájem se sebou nekomunikující ‚sémiotické vesmíry‘. Naopak, lze je přirovnat k dvouproudé silnici, jejíž dva pruhy představují prostor oddělený pouze přerušovanou čárou s možností vzájemného a oboustranného prostoupení nebo na dva chodníky po dvou stranách, obou březích mělkého, neširokého suchého příkopu.” Daehneho lyrika se však příliš nepohybuje v rovině lyrických abstrakcí. Autor své texty sytí nejen řadou konkrétních toponym, ale jeho texty defilují i jednoduše, ale jasně vykreslené charaktery. Nejmarkantnější je tento postup ve sbírce Gramofon v okně (1995), kterou otevírá titulní obraz gramofonu autorových prarodičů jako- by přivolávajícího již dávno ztracené vzpomínky. Podobným pramenem lyrické obraznosti se mohou stát umělecké artefakty minulosti. Tento tvůrčí princip Daehne zvolil pro ineditní sbírku Archeologie, z níž posléze vybral básně do dvou sbírek publikovaných pod názvy PF 1998 (1997) a Věstonická Venuše (1998). V obou prezentoval intelektuálně náročnou poezie tematizující obecné úvahy nad místem člověka v dějinách. Charakteristickým formálním rysem tvorby Jiřího Daehneho je užití variace (klíčová součást zejm. sbírky Zelené dějiště) a volných veršů s delším rozsahem.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Berný peníz (BB 1979); Zelené dějiště (BB 1990); Gramofon v okně: Verše z let 1975–81 (BB 1995); Zelený brevíř: Verše z let 1988–92 (BB 1995); Ztráta rodného domu: Verše z léta 1995 a s nimi souznějící starší (BB 1996); Věstonická píšťalka (BB 1996); Podobizny krajiny: Z veršů let 1993 a 1994 (BB 1996); PF 1988: Šest básní ze sbírky Archeologie (BB 1997); Bosá Barunka (BB 1997); Věstonická Venuše: Dvanáct básní ze sbírky Archeologie (BB 1998); Radobýl (BB 2010); Sedm semen z Jidášova stromu (BB 2012).
Účast ve sbornících: Poezie ze země žulových křížů (2000, ed. L. Martinek); Laskavé podobizny (2005, ed. J. Urbanec).
Články a studie: Pročpak, lamentující, nenecháte aspoň teď promluvit mistra poezie? Nedožité pětasedm- desátiny básníka F. A. Šípka, in Naše pravda 8. 8. 1996; Sellier et Bellot, in Obrys – Kmen 3. 5. 2002.

LITERATURA

Články a studie: (B. a.): Zatrženo, Rudé právo 3. 7. 1995; L. Martinek: Ex post (doslov), in J. Daehne, Gramofon v okně (1995); (zm): Zelené brevíře Jiřího Daehneho, in Moravskoslezský den 5. 1. 1996; L. Martinek: Doslov, in J. Daehne, Zelený brevíř (1996); L. Martinek: O třech dimenzích sbírky Po- dobizny krajiny (doslov), in Podobizny krajiny (1996); H. Polcarová: Kulturní osobnosti našeho regi- onu, (1992); P. Hanuška: Paměť člověka a slov, in Aluze 1996/1997, č. 2; L. Friedmann: Doslov, in J. Daehne, Bosá Barunka (1997); E. Garguláková. Ediční poznámka, in J. Daehne, Věstonická Venuše (1998); L. Martinek: Topografie vzpomínky: Podoby autenticity v „memoárové“ poezii Jiřího Daehneho, in Autenticita a literatura (1999, ed. V. Křivánek); L. Martinek: Korunní svědek krajiny, in Sborník pra- cí Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě. Řada literárněvědná (A), č. 3 (2001); L. Martinek: Vzpomínka na Jiřího Daehneho, in Dokořán, 2007, č. 43.
Recenze: Berný peníz: P. Poslední, Tvorba 1979, č. 36; J. Pavelka, Rovnost 31. 7. 1979; V. Slíva, Literární měsíčník 1980, č. 2 * Zelené dějiště: (B. K.), Nová svoboda 12. 12. 1990; V. Píša, Tvar 1991, č. 18 * Gramofon v okně: K. Sýs, Naše pravda 20. 7. 1995; F. Skorunka, Haló noviny 13. 7. 1995; Z. Heřman, Svobodné slovo 28. 9. 1995; A. Skýpala, Alternativa nova, 1996, č. 6; I. Pospíšil, Rovnost 9. 8. 1995; Š. Vlašín, Naše pravda 20. 6. 1996 (+ Věstonická píšťalka); A. Zachová, Češtinář, 1996, č. 5; A. Zachová, Scriptum 1997, č. 22 * Zelený brevíř: M. Blahynka, Haló noviny 23. 1. 1996 (+ Podobizny krajiny); M. Dobruš, Naše pravda 4. 4. 1996 (+ Podobizny krajiny); I. Pospíšil, Rovnost 3. 1. 1996 (+ Podobizny krajiny); P. Kotrla, Tvar 1996, č. 10, (+ Podobizny krajiny); I. Harák, Alternativa nova 1996, č. 3; J. Cigánek, Obrys-Kmen 5. 1. 1999 * Věstonická píšťalka: A. Mikulášek, Haló noviny 18. 6. 1996; F. Skorunka, Obrys-Kmen 19. 8. 1996; L. Martinek, Aluze 1998, č. 1 * Ztráta rodného domu: A. Mikulášek, Haló noviny 3. 12. 1996; Š. Vlašín, Naše pravda 12. 12. 1996; O. Rafaj, Naše pravda 13. 3. 1997; I. Pospíšil, Rovnost 2. 1. 1997 * Bosá Barunka: A. Mikulášek, Haló noviny 3. 3. 1997; Š. Vlašín, Naše pravda 6. 2. 1997; L. Martinek, Aluze 1998, č. 2/3 * Věstonická Venuše: J. Klaner, Naše pravda 1. 4. 1998, č. 13. 5. 1. 1999 * Věstonická píšťalka: A. Mikulášek, Haló noviny 18. 6. 1996; F. Skorunka, Obrys-Kmen 19. 8. 1996; L. Martinek, Aluze 1998, č. 1 * Ztráta rodného domu: A. Mikulášek, Haló noviny 3. 12. 1996; Š. Vlašín, Naše pravda 12. 12. 1996; O. Rafaj, Naše pravda 13. 3. 1997; I. Pospíšil, Rovnost 2. 1. 1997 * Bosá Barunka: A. Mikulášek, Haló noviny 3. 3. 1997; Š. Vlašín, Naše pravda 6. 2. 1997; L. Martinek, Aluze 1998, č. 2/3 * Věstonická Venuše: J. Klaner, Naše pravda 1. 4. 1998, č. 13.
Rozhovory a ankety: (ank), Literatura a dnešek, in Tvorba 22. 7. – 30. 12. 1981; L. Martinek, Detektivka, která se nekonala, in Tvar 1993, č. 33/34; (ank), in Obrys-Kmen 1995, č. 1; J. Zlomek, Věstonická píšťalka zůstala věrná svému hlasu, Naše pravda 30. 5. 1996.
Medailony ap.: E. Garguláková, Lidová demokracie 24. 8. 1992; J. Klaner, Naše pravda 31. 7. 1997; P. Petr, Prostor Zlín 1999, č. 4/6.
Nekrology: J. Zlomek, Naše pravda 1. 9. 1999; K. Sýs, Obrys-Kmen 10. 9. 1999; O. Rafaj, Obrys-Kmen 10. 9. 1999; (an.), Dokořán 1999, č. 11; L. Martinek, Dokořán 1999, č. 11.

Ukázky z ohlasů:

Jiří Daehne registruje vše, co se ho během života dotkne a jako pravý básník nehodnotí události podle vnějšího hábitu, nýbrž podle jejich vnitřního významu. A tak se vedle sebe z logiky básně ocitají nemoci a smrt a třeba zvonek na dveřích předměstského krámku. Co projde rukama básníka je důležité, nic se neztratí a vše je vyslechnuto a vyslyšeno.

K. Sýs: Poznámka na přebalu, in J. Daehne: Gramofon v okně, 1995.

Důležité a rozhodující je, že tato přírodní a krajinná lyrika žitá a psaná už „kvůli historii a symbolice“, má básnickou přesvědčivost, svěží obraznost i funkční eufonii, tím účinnější, čím jakoby spontánnější: „rudý rubín slunce“, „havraní a vraní čerň“, syté aliterace a bohaté rýmy, koncentrovaná invence („psí hlas jak pila půlí klid“) i vnitřní souzvuk naděje („záruka a slib, že znova bude líp“). […] Daehnovy eufonicky pozorně budované básně jsou mluvního, nikoli zpěvního rodu, a ačkoli básník volí raději „stvůlek plevele“, než „aby řádky byly bezkrvé, bezduché, umělé“, slovního plevele a strusky je v nich málo; a stojí snad za povšimnutí, že všechny Daehneho básně jak v prvotině, tak nyní jsou vždy bez strofických předělů, bez odstavcování, každá vydechnutá jakoby jedním dechem.

M. Blahynka: Dvě sbírky pozoruhodné poezie, in Haló noviny 23. 1. 1996, č. 19, s. 9.

Reálné obrazy odpozorované přírody a jejího aktuálního stavu se prolínají s autorovými pocity a vzpomínkami. Je to pochopitelné, jinak se díváme oknem ven koncem srpna nebo září, mihne-li se zároveň před očima vzpomínka na rodiče nebo blízké, kteří už odešli. To vše Daehne činí velmi záměrně a účelově. Chce prostě takto psát, takto vnímat a takto meditovat, navíc mnohokrát v několika variacích. Nestydí se za to, ani se tím nechlubí. Z jeho pohledu a patrně i z pohledu nakladatelství jsou básně prostě „čisté“ a splňují patrně také náležité estetické kategorie, tradičně s poezií vůbec a tohoto typu zvláště spojované. Mám na mysli „čistotu“ básnických přirovnání a obrazů, jemně propletené úvahové pasáže, stavbu básně vycházející z určité logické posloupnosti. Že je to celé až k uzoufání zdlouhavé, že se tu desítky slov dají škrtnout, aniž se cokoli vážného stane, že se v jednotlivých básních opakuje několik základních schémat, že už takové básně psaly před autorem desítky jiných básníků, počínaje snad májovci. To je přece problém zapšklých a nepřejících kritiků či čtenářů, kteří pořád tlačí nebohé autory do poezie aspoň částečně objevné a originální a neuznávají „klasické“ hodnoty…

V. Píša: Zelená poezie?, in Tvar 2. 5. 1991, č. 18, s. 14–15.

Související odkazy

Bibliografiká databáze ÚČL AV ČR

Autor hesla: Jiří Vladimír Matýsek (2016)