* 6. 8. 1967, Karviná

Zdroj: Lubomír Lachman

Gymnázium absolvoval v Havířově (1981–1985), v letech 1985–1991 studoval nejprve na  PřF UP a posléze na Pedagogické fakultě Ostravské univerzity, studia však nedokončil. V roce 1990 vydal v Havířově několik publikací pod hlavičkou M. U. K. L. (Mladé umění k lidem). V následujícím roce se spojil s autorským a organizačním okruhem samizdatových Textů přátel (J. E. Frič, P. Mikeš, R. Valušek, E. Zacha) a založil s nimi nakladatelství Votobia původně zaměřené na vydávání české poezie (zejména katolicky orientované), které v polistopadové dekádě významně ovlivnilo podobu českého literárního prostředí.
Debutovou básnickou sbírku Ostrava vydal v M. U. K . L.u a ještě v tomtéž roce 1990 k ní připojil další nazvanou Boewulf. Obě podepsal ještě svým občanským jménem. V jeho poezii můžeme sledovat motivy, které později rozvíjí též v prózách – životní deziluze a nespokojenost s režimem, bezbarvost a všednost, promítající se do života obyčejných lidí. Jak napovídá název prvotiny, dějištěm je hlavně Ostrava a okolí. Koudela v těchto sbírkách používá volný verš, místy přecházející až do prozaické podoby. Oscilace mezi poezií a prózou, podobně jako například využití místního nářečí se objevují také v jeho dalších dílech, prezentovaných ovšem již jako prozaická. Nejvíce je patrný v knize Osm hlav.  Pod pseudonymem Jan Vrak vydal román Obyčejné věci. Nejen v rámci autorovy tvorby, ale i v rámci české experimentální prózy 90. let se jedná o zásadní dílo. Vrak v této autobiograficky laděné próze využívá různých grafických prostředků, kterými své vyprávění ozvláštňuje a zároveň z nich dělá pro svou poetiku typický prvek; využívá několik stylistických i významových rovin, vkládá do textu citace, vysvětlivky, verše, odborné výklady z historie či filozofie, poznámky pod čarou a další. Na základě vlastních zkušeností a vzpomínek tak vytváří mozaiku života „obyčejných lidí“, jejichž osudy se různě potkávají a proplétají. V již zmíněné knize Osm hlav, odehrávající se z větší části v Nákle u Olomouce, kam se v první polovině 90. let spisovatel přestěhoval, již nepoužívá tolik takto složitých postupů, ale přesto jsou si knihy stylově velmi blízké. Osm hlav je také promyšleně vystavěnou prózou s autobiografickými prvky. Autorský vypravěč se snaží dopátrat také s pomocí svérázných venkovských lidí smyslu lidské existence; nakonec dospívá k názoru, že právě hodnoty, které vyznávají venkované, resp. vesničané, jsou nejdůležitější: rodina, vazba k rodnému kraji, půdě a přírodě. V tomto smyslu bychom mohli spatřovat v próze vliv dalších básníků i prozaiků, kteří ve svých dílech venkov tematizují (zmiňme alespoň Jakuba Demla nebo Jana Čepa). Autor do svých příběhů a obrazů vložil také texty přítele Antonína Mareše, který se v nich zamýšlí nejčastěji nad problémem emigrantství. Jako celek bychom mohli Osm hlav označit za „obrazy z venkovského života na severní Moravě“. Několikrát se setkáme se stejnými postavami, prostředí zůstává stále stejné apod. Vypravěče můžeme v některých pasážích chápat spíše již jako lyrický subjekt – podobně jako v Obyčejných věcech jsou některé pasáže psány ve verších; je použito odlišných typů písma, různých slovesných zvláštností, vnitřních rýmů ve větách, mění se slovosled, jednotlivé texty na sebe navazují nebo se prostupují (často se následující text jmenuje podle prvních několika slov předchozího) atp. Struktura je zároveň narušována autorovými poznámkami a je často použito metody zastaveného okamžiku; mezi jednotlivými „hlavami“ jsou intermezza, v nichž je líčen osud Emanuela Sladkého, vedoucího popravčího v Osvětimi, a jeho dcer. Úplně striktně se však pouze Sladkého netýká; první intermezzo např. tvoří příběh Božetěcha, masového vraha atp. Osm hlav můžeme tedy podobně jako román Obyčejné věci charakterizovat jako složitě rozčleněný a těžko definovatelný soubor textů – číst jej můžeme jako jazykově bohatou prózu a v některých částech i jako poezii. Další prózy Potom: Was kommt nach Hitler a Dokonalost nože … z knih, snů a skutečnosti pokračují v naznačené linii autorské poetiky, hlavně co se týče kompoziční skladby a jazykových prostředků. Obě knihy obsahují velké množství úvah (hlavně historických a filozofických), které jsou pojaty opět osobitým způsobem; není v nich sice použito tolika zvláštních jazykových a grafických prvků, ale stále je zde patrný specifický autorský styl naznačený v prozaické prvotině Obyčejné věci. Čehož důsledkem se i tyto prózy vzpírají jednoznačné žánrové klasifikaci.

Kniha Pan Kamarád vznikla jako záznam vzpomínek hrdiny a zároveň vypravěče Václava Kamaráda, jednoho z prvních olomouckých politických vězňů. Kamarád byl odsouzen k sedmi letům žaláře společně se třemi dívkami za to, že rozšířili leták s projevem Edvarda Beneše, a to ještě v roce 1948 před komunistickým převratem. Při dlouhých rozhovorech, které si Vrak nahrával na magnetofon, tak vznikl záznam silného lidského příběhu, který by byl pravděpodobně jako většina jemu podobných zasunut do zapomnění. Vrak se snaží přesně zachytit každé slovo, včetně různých jazykových zvláštností vypravěče. Čtenář je tak svědkem samotného vyprávěcího aktu a příběhy prožíváme zároveň s autorem, který je v tomto případě „pouhým“ zprostředkovatelem mezi Václavem Kamarádem a čtenářem.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Ostrava (BB 1990); Boewulf (BB 1990); Obyčejné věci (R 1998); Osm hlav (PP 2000); Pan Kamarád (PP, s Václavem Kamarádem, 2001); Potom: Was kommt nach Hitler (PP 2003); Dokonalost nože … z knih, snů a skutečnosti (PP 2004).
Příspěvky ve sbornících: V srdci černého pavouka (2000).
Ostatní: J. Štreit – P. Forman: Identita reality (2007) (doprovodný text J. V.).

LITERATURA

Knižně: P. Hanuška: Prozaické novinky ze střední Moravy (s krátkým historickým exkurzem). (Konferenční příspěvek), Česká próza 90. let 20. století. Materiály z mezinárodní konference pořádané v Českých Budějovicích ve dnech 27. a 28. června 2001 u příležitosti 10. výročí založení Jihočeské univerzity (2002), též in Tvar 2001, č. 17; L. Machala: Literární bludiště (2001); I. Málková: Česká próza 90. let 20. století 2002, táž in S. Urbanová (Eds.): Souřadnice míst (2003); I. Málková: O nejmladší poezii české – 2. část 1997; I. Málková: Hledání identity? Hledání tvaru?, in Česká próza 90. let 20. století. Materiály z mezinárodní konference pořádané v Českých Budějovicích ve dnech 27. a 28. června 2001 u příležitosti 10. výročí založení Jihočeské univerzity (2002); O. Vágner: Jan Vrak: Obyčejné věci, in V souřadnicích volnosti. Česká literatura devadesátých let dvacátého století v interpretacích (2008).
Studie a články: M. Jareš: Básně v próze (konferenční příspěvek), in Dokořán 2002, č. 21.
Recenze: Ostrava: P. Bílek, Iniciály 1990, č. 8–9 * Obyčejné věci: M. Pilař – P. Běleš – L. Magdoň – V. Novotný, Host 1998, č. 7; A Haman, Nové knihy 1998, č. 30; L. Machala, LitN 1998, č. 36; týž, Romboid 1999, č. 9; M. Trávníček, Host 1999, č. 2; A. Železná, Sedmá generace 1999, č. 2; V. Novotný, Týdeník Rozhlas 1999, č. 8. * Osm hlav: A. Haman, NK 2000, č. 49; J. Pulkrábek, Host 2001, č. 5; P. Hrbáč, Tvar 2001, č. 13; M. Kozelka, Host 2001, č. 6; V. Stanzel, Host 2001, č. 8; D. Šlosar, Host 2001, č. 9; J. Pulkrábek – M. Kozelka – D. Šlosar též in Romboid 2002, č. 5/6; J. Krajčovičová, Romboid 2002, č. 5/6; I. Harák, Psí víno 2004, č. 31 * Pan Kamarád: J. Moťková, Olomoucký den 2001, č. 289; A. Burda, Tvar 2002, č. 7; V. Novotný, ČJL 2002, č. 9/10; O. Mainx, Host, 2002, č. 8 * Potom. Was kommt nach Hitler: O. Mainx, Host 2003, č. 9 * Dokonalost nože … z knih, snů a skutečnosti: V. Novotný, Weles 2006, č. 24/25.
Rozhovory: Aluze 1998, č. 4; I. Pustějovská, MfD 2000, č. 157; P. Hanuška, Tvar 2002, č. 4.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Jak už bylo naznačeno, letitou moudrost Jan Vrak vyjadřuje poměrně komplikovaným způsobem, využívajícím také grafických možností, indexování atp., které už při psaní nabízí počítačová technika. Neznám žádnou jinou prózu, která by zmíněné prostředky aplikovala v takové míře a tak důsledně. Nasnadě je otázka, zda jde o pouhou schválnost, hru, či nezvyklý významotvorný prvek. Asi od každého trochu a zdá se, že právě tady se nachází jeden ze zdrojů možných rozporů v přijímání a hodnocení Obyčejných věcí. Další kontroverzní prvek (alespoň pro jistou část vnímatelů) představuje autorova snaha o maximální (nikoho nešetřící) otevřenost vlastní výpovědi. O něco podobného se sice v devadesátých letech snažil kdekdo, nicméně Vrakovo nasazení se jeví i v tomto kontextu mimořádným.
L. Machala: Literární bludiště (2001), s. 180.

Kolektivní a individuální minulost se v textu Obyčejných věcí prolínají. Sestup do minulosti rodu je vždy sestupem k minulosti národů střední Evropy a vždy i sestupem k sobě. Tyto sestupy jsou podnikány třemi hlavními proudy. Pasáže, v nichž je skládán obraz minulosti rodu, tedy období, k němuž vypravěčova osobní paměť sahat nemůže, jsou prokládány scénami s rodiči (například cesta do nemocnice za tetou Pauli, procházející celým textem jako rámcující příběh), jež si vypravěč uchoval z dětství v paměti, a faktografickými údaji z kroniky obce Náklo. Vyprávěný prostor tedy tvoří rodné Slezsko, nákelské reálie a všechna důležitá místa, kde žili vypravěčovi předkové. Otevírání a mapování tohoto prostoru se děje sledováním mnoha mikrodramat, v nichž jsou jednotlivé osudy zainteresovaných lidí a věcí neúprosně propojeny. V důsledku toho, že osudy jednotlivých příslušníků geograficky i časově pokrývají téměř celou Evropu dvacátého století, se dá říci, že rodová sága v druhém plánu přechází v epopej dějin Evropy uvedeného věku. Rod, rodina jsou představeny jako síla, která vrhá jednotlivce do určitých souvislostí a určitého okruhu lidí, a tím vytváří prostředí a zážitky významné pro sociální i osobní identifikaci tohoto jednotlivce.
O. Vágner: Jan Vrak: Obyčejné věci, in V souřadnicích volnosti. Česká literatura devadesátých let dvacátého století v interpretacích (2008), s. 494–495.

Druhá Vrakova próza Osm hlav se odehrává už výhradně v prostředí Nákla. Autor nyní rezolutněji zaměňuje pozici aktéra příběhů za pozici pozorovatele – jeho roli přebírá postava archetypálního sedláka Pluskala – a soustředí se na pozici demiurga, jakéhosi novodobého mýtotvorce verbálně utvářeného světa. Mateřský jazyk ale Vrakovi není jednoznačně komunikačním prostředkem, v knize se stává především křehkým materiálem vnímaným v jeho estetickém rozměru. V tomto světle lze autora vnímat především jako lyrika, který opěvuje elementární životní hodnoty – zemi, nebe, pole, dům, jezero, lásku či rodinu – a zdůrazňuje potřebu jejich provázanosti, přimknutosti člověka k rodné zemi. Naznačené estetické gesto je nýtem, který spojuje řadu rozdílně dlouhých dějových a reflexivních fragmentů (hlav). Ty totiž charakterizuje záměrná rozkolísanost vyprávění, vyvolávající po první přečtení ve čtenáři pocit rozpadu, jakéhosi rozdrobení celku do řady střípků, z nichž se jen s obtížemi zpětně rekonstruuje autorem zamýšlený pra-obraz.
ph (= P. Hanuška): Jan Vrak (heslo) [online]. Dostupné z: http://www.czechlit.cz/autori/vrak-jan/.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

O knize Potom na nokturno.net

Autor hesla: Jiří Severa (2013)
Aktualizace hesla: 12. 7. 2014 (js)
Aktualizace bibliografie: 12. 7. 2014 (js)