* 18. 09. 1937, Chudobín (okr. Olomouc)
Zdroj: B. F. Červinka
Narodil se v rodině faráře Církve československé husitské, křesťanská výchova ho ovlivňovala již od dětství a její dosah je patrný napříč celým Volkmanovým dílem. Maturitu složil na gymnáziu v Litovli (1955) a po dokončení studií na LF UP (1961) působil v Okresním ústavu národního zdraví v Kladně jako internista a pracovník oddělení zdravotní výchovy. Od roku 1968 pracoval jako obvodní lékař v Otvovicích a zároveň vykonával funkci vedoucího lékaře okresního oddělení zdravotní výchovy v Kladně. V roce 1997 odešel do důchodu, avšak v letech 2001–2004 ještě působil jako praktický lékař v Libčicích nad Vltavou a od roku 2005 jako lékař Domova sv. Karla Boromejského v Řepích. Vedle výchovy ke křesťanství bylo pro Volkmanovu tvorbu klíčové i setkávání s řadou osobností, které v době jeho mládí navštěvovaly faru, ať už to byli církevní představitelé nebo básníci, např. František Nechvátal, Bohumila Sílová či malíř Vilém Kratochvíl. Přátelil se taktéž s O. F. Bablerem či Aloisem Rečkou, další inspirativní osobnosti spatřoval např. v T. Garrigue Masarykovi, Albertu Schweitzerovi, Karlu Čapkovi a v příslušnících básnické generace 30. let 20. století. Byl přítelem a osobním lékařem Jaroslava Seiferta.
Volkmanovy básně začaly vycházet během let 1959–1961 ve studentském univerzitním časopise Tribuna, následovaly publikace v Lidové demokracii, Květech, Zemědělských novinách, Mladé frontě, Literárních novinách, Literárním měsíčníku ad. Autor spolupracoval s Československým rozhlasem Olomouc na pořadu Chvilky poezie (1958–1959). Jeho verše byly i zhudebněny, a to skladatelem J. Pospíšilem v cyklech Travnatá stébla (prem. 1966), Dna hladin (ze sbírky Tlak mé krve, 1988) a Stáčení podzimu (1994), P. Klapilem (Zpěvník, prem. 1973) a F. Domažlickým (Písně milostné, 1989 a Čtvero ročních dob, 1990).
Protože Volkmanova prvotina Malá vizita byla stejně jako sbírky Tlak mé krve a Bez receptů za normalizace cenzurována, vydal je básník po letech v souborném vydání nazvaném Námluvy Aeskulapovy už bez vynucených změn či škrtů, které se týkaly hlavně narážek na státníky, veřejné projevy apod., úplně vypuštěny musely být biblické motivy. Pro většinu autorových básní je příznačná aforistická koncepce, výrazné pointování, břitkost, úsečnost a kritika soudobé společnosti. Autorovo tíhnutí ke kratším básnickým útvarům vyvrcholilo ve sbírce trojverší nazvané Terče-to. Volkmana lze v jistých ohledech řadit mezi autory poezie všedního dne, a to zejména v básních zachycujících události nemocničního života. Zde je často potlačena lyričnost ve prospěch více či méně objektivního záznamu skutečnosti. Avšak Volkman lyrikem být umí, především stává-li se jeho tématem láska či příroda, viz zejm. výbor básní K prahu domova, v němž básník vzdává hold rodnému Litovelsku, či sbírka Stáčení podzimu. Volkmanova tvorba lyrizovaná preferuje oproti jeho tvorbě aforistické košatější, někdy přímo až litanickou formu básní. Výbor básní Znovuzrození byl ovlivněn autorovým vážným onemocněním, které přivedlo lyrický subjekt k výraznému přimknutí k Bohu. Obracení se ke křesťanské autoritě jako k jistotě přináší klid a smíření, avšak v jednotlivých básních objevujeme i hořkost z poznání, že lyrický subjekt žije v konzumním světě, v němž se lidé již rozhodně neřídí ani zákony ani přikázáními. Kritiku společnosti, v níž absentuje základní úcta ke křesťanským a obecně lidským hodnotám, nacházíme i ve sbírce Ptám se svých slov a ve výboru PokRok rodiny. Do posledního jmenovaného díla zařadil autor básně poukazující na současný vývoj společnosti, v níž se postupně vytrácejí harmonické mezilidské vztahy, mizí základní funkce rodiny a pokora lidí vůči životu svému i svých bližních. Symbolika křížové cesty a zejména její výtvarné pojetí v podobě plastik sochaře Karla Stádníka se staly námětem pro Volkmanův básnický cyklus Via crucis. Památce Jaroslava Seiferta je věnována kniha Silent Musae. V ní Volkman zachycuje vzpomínky na svého přítele a zároveň pacienta, v příloze knihy jsou pak obsaženy básně zachycující autorovy pocity den po dni od úmrtí Jaroslava Seiferta až po jeho pohřeb. Kniha byla vydána až v roce 1991, a to vlastním nákladem autora, neboť za totality dílo neprošlo cenzurou a po roce 1989 doplatilo na ediční přesycenost českých nakladatelství dříve prohibitními díly. Jako bibliofilie vyšly též Volkmanovy texty doprovázející fotografie Jaroslava Seiferta v publikaci Jaroslav Seifert 1901–2001. Výbor In memoriam vznikal v průběhu autorova boje se zdravotními komplikacemi spojenými s náročným operativním zákrokem. Obsahuje básně zařazené do autorových předchozích sbírek i verše doposud nepublikované. Poezie společně s vírou v Boha pro Volkmana představují přístav, v němž autor nachází potřebné uklidnění a vyrovnanost. Sbírka je členěna na dvě části – první oddíl, soubor epitafů nazvaný In memoriam, je vzpomínkou na mrtvé. Naopak druhý oddíl, Memento mori, je věnován živým. Člověk na smrt nesmí zapomínat, ani když ji, pro různé radosti i starosti života, zrovna nevnímá. Je tu stále přítomna. A její neustálá blízkost nás učí vážit si života a děkovat za každý den, jenž je nám dán. Poezie společně s vírou v Boha pro Volkmana představují přístav, v němž autor nachází potřebné uklidnění a vyrovnanost.
BIBLIOGRAFIE
Beletrie: Malá vizita (BB 1976); Tlak mé krve (BB 1979); Bez receptů (BB 1983); To je věc (BB 1987); Jednadvacet plus jeden okupačních srpnů (BB 1989, bibliofilie), Ptám se svých slov (BB 1991); Silent musae (BB a vzpomínky na Jaroslava Seiferta, vlastním nákladem, b. d., 1991); PokRok rodiny (BB 1994); Stáčení podzimu (BB 1994); Jaroslav Seifert 1901–2001 (bibliofilie, 2001, text ve fotografické publikaci); Jediná (BB 2001, bibliofilie); Stopy co doby tropí (BB 2002); Chyť se za nos, člověče (BB 2004); Via crucis (BB 2005); Nebuďme hluší, naší duši etika sluší (BB 2006, bibliofilie); Terče-to (BB 2007).
Výbory: Znovuzrození (1982, 1990); K prahu domova (1998); Nepovinný předmět poezie (2002); Námluvy Aeskulapovy (2009); In memoriam (BB 2010).
Příspěvky ve sbornících: Mladé víno (1961); Odpich (1965); Žena a láska (2000); Olomoucké kašny (2001); Děti a dětství (2001); Verše o Moravě (2003); O múze olomoucké a lidech kolem ní (2003); Olomoucká haiku (2003); Z paměti literární Olomouce 1 (2004); Olomouc v české literatuře (2007); Haná v poezii (2008); Tisíc dní s literárním klubem Olomouc (2009).
LITERATURA
Studie a články: J. Peterka: Básníci na křižovatkách, Kmen 1988, č. 5; J. Heller: Volkmanovy verše jsou jiné…, úvod in A. Volkman: Ptám se svých slov (1990); M. Fronková: Labutě a havrani vzpomínek, Lidová demokracie 29. 1. 1991; M. Páralová: Básnické dílo Aloise Volkmana (diplomová práce FF UK) (1991); V. Ebr: MUDr. Alois Volkman, Lidová demokracie 26. 5. 1994; J. Med: doslov, in A. Volkman: Stáčení podzimu (1994); -bk-: Malý jubilejní večer, Hanácké noviny 5. 11. 1994; M. Plachta: Jen několik slov pedagoga, předmluva in Nepovinný předmět poezie (2002); J. Husička: Básník Alois Volkman v Litovli, Olomoucké listy 14. 11. 2002; B. Kolář: Návraty básníka Aloise Volkmana, in Z paměti literární Olomouce (2004); L. Volkman: Na Křížovou cestu lze nahlížet z různých úhlů, předmluva in A. Volkman: Via Crucis 2005; J. Med: Pro celé básnické dílo…, doslov in A. Volkman, Terče-to (2007), s. obálky; J. Med: Nad básnickou tvorbou Aloise Volkmana, doslov in A. Volkman: Námluvy Aeskulapovy (2009).
Recenze: Malá vizita: F. Moravová, Nová edice poezie, Práce 23. 6. 1976; P. Kovařík, Z nové české poezie, Svobodné slovo 2. 8. 1979; J. Peterka, Jak já to vidím, Mladá Fronta 4. 9. 1976, příl. Umění mladých; E. J. Havlíček, Mezi poslední a první, Kostnické jiskry 1976, č. 32; (bez autora), Ještě k zářijovým recenzím poezie, Mladá Fronta 4. 12. 1976, příl. Umění mladých; -al- (V. Šmejkal), Autoři z našich řad, Zprávy Spolku českých bibliofilů v Praze 1977, č. 1 * Tlak mé krve: R. Matys, Básnická ekologie Aloise Volkmana, Literární měsíčník 1980, č. 6, 1980; J. Pavelka, Sbírka s otazníky, Rovnost 16. 7. 1980; Z. Heřman, Lékařova poezie, Mladá Fronta 28. 7. 1979; V. Vodák, Poezie, která přemýšlí, Lidová demokracie 27. 9. 1979 * Znovuzrození: J. Kašpar, Diagnóza lékaře-básníka, Kostnické jiskry 1983, č. 8; -ha-, Znovuzrození, Český bratr 1983, č. 5, 1983; J. Drejnar, Přátelům poezie není potřebí…, předmluva in A. Volkman: Znouzrození (1990) * Bez receptů: Z. Heřman, Chytrost a chlad, Mladá Fronta 6. 12. 1983; J. Kašpar, Bez receptů, Kostnické jiskry 1984, č. 2; E. Seyček, Nebojte se poezie, Dikobraz 1984, č. 8; L. Soldán, Místo pro tři hlasy, Literární měsíčník 1984, č. 6; -ha-, „Poezie je zážitek!“, Český bratr 1984, č. 9 * To je věc: J. Poláček, Patero knih veršů: Nad říjnovými novinkami české poezie, Rovnost 19. 11. 1987; P. A. Bílek, Zrcadlové dvojice, Nové knihy 1987, č. 43; -fc- (G. Francl), Nová sbírka A. Volkmana, Lidová demokracie 2. 12. 1987; -EJH-, Hra o vážné věci, Kostnické jiskry 1988, č. 1; J. Zelenka, Jak se chodí na věc, Zemědělské noviny 23. 1. 1988; V. Píša, Věc: poezie, Literární měsíčník 1988, č. 5 *Jedenadvacet plus jeden okupačních srpnů: B. Kolář, Volkmanova protiokupační poezie, Hanácké noviny 26. 8. 1998 * Ptám se svých slov: -jh- (J. Hořec), Alois Volkman, Ptám se svých slov, Akord 1991/1992, č. 1; J. Lejdar, Čtení nejen na dovolenou, Český bratr 1991, č. 7/8 * PokRok rodiny: V. Ebr, Dnes mě navštívil MUDr. Alois Volkman, Lidová demokracie 26. 5. 1994; B. Kolář, Alois Volkman: poKrok rodiny, Hanácké noviny 23. 8. 1994 * Stáčení podzimu: B. Kolář, Stáčení podzimu, Hanácké noviny 13. 10. 1994; M. Trávníček, Rovnost 25. 10. 1994; V. Novotný, Volkmanův hold prarodičům, Nové knihy 1994, č. 41; L. Muška, Křesťanská literatura, Severočeský regionální deník 5. 11. 1994; L. Soldán, Básníkovy sklizně, Svobodné slovo, Brno 9. 11. 1994; F. Schildberger, Alois Volkman podzimní, Lidové noviny 12. 11. 1994, příl. Národní 9, č. 46; Z. Svoboda, vtipné a duchaplné, Český zápas 1994, č. 23; J. Wiendl, Nad básněmi A. Volkmana, Tvar 1994, č. 21; M. Janata, Stáčení podzimu Aloise Volkmana, Katolický týdeník 1995, č. 7 * Stopy co doby tropí: B. Kolář, Básník Volkman vydal své originální novoročenky, Olomoucké listy 2002, č. 38; -jas- (J. Slomek), Stopy, co doby tropí, Lidové noviny 3. 12. 2002; Š. Švec, Recenzní maraton, Dobrá adresa 2004, č. 4.
Rozhovory: J. Rejžek, Práce 1977, č. 9; D. Ouřadová, Po první knížce (s MUDr. Aloisem Volkmanem), MF 10. 11. 1977; M. Kašpárková: Básnické slovo organizuje chaos, Anno domini 1992, č. 6; B. Kolář, I když cena hodinek klesla na pakatel, čas je čím dál dražší, říká Alois Volkman, Hanácké noviny 9. 9. 1997; B. Kolář: Rozhovor s Aloisem Volkmanem – českým básníkem s hanáckými kořeny, KROK 2012, č. 3.
UKÁZKY Z OHLASŮ
Slavný Cicero kdysi obvinil básníky své doby, že „změkčují srdce a jsou tak sladce vtíraví, že lidé je nejen čtou, nýbrž učí se jim i nazpaměť“. Volkmanovy verše nezměkčují, ale zasahují, nevtírají se sladkostí, ale nadchnou hloubkou myšlenky a šíří postřehu, lákají nejen ke čtení, ale nutí k zamyšlení.
J. Drejnar: předmluva in A. Volkman: Znovuzrození (1982), nepaginováno.
Objektivizující předmětnost má omezit vpád lyrična, stálé úsilí vtáhnout konkrétní detail do roviny obecného smyslu a touha nalézt přesně vymezený námětový prostor, v němž může být postižen celek světa přes jeho nepatrnou část. Tyto básníkovy snahy, byť ne vždy naplněné odpovídajícím tvůrčím gestem, ovlivňují jeho pohled na realitu, jeho celkový básnický habitus. Volkmanovo tíhnutí k básnické aforističnosti, jeho obliba paradoxu i civilnost básnického slovníku dokládají jeho racionální vztah ke skutečnosti. Všechny složky jeho básní jsou většinou podřízeny básníkovu hodnotícímu postoji, jehož koncentrace se projevuje především v závěru básně, v úsilí po výrazné pointě, podtrhující smysl básnické výpovědi. Souvisí s tím také Volkmanova touha po určitém zobecnění; mnohá fakta i věci, s nimiž se v jeho poezii setkáváme, chtějí plnit zástupnou funkci symbolické zkratky.
J. Med: Nad básnickou tvorbou Aloise Volkmana, in A. Volkman: Námluvy Aeskulapovy (2009), s. 176–177.
SOUVISEJÍCÍ ODKAZY
Bibliografická databáze ÚČL AV ČR
Autorka hesla: Iva Chomiszaková (2012)
Aktualizace hesla: 12. 7. 2014 (ich)
Aktualizace bibliografie: 12. 7. 2014 (ich)