* 21. 10. 1932, Racková (okr. Zlín)
† 3. 11. 1999, Zlín

Zdroj: Archiv Pavla Galíka

V letech 1949–1951 se vyučil pletařem na mistrovské pletařské škole národního podniku Svit Zlín. Maturitu získal v roce 1952 v jednoročním Státním kurzu pro přípravu pracujících na vysoké školy v Mariánských Lázních. Následně vystudoval na FF UP český a ruský jazyk. Pro Galíkovo odborné zaměření, vědeckou kariéru i metodu, bylo důležité především studium u významného literárního vědce Oldřicha Králíka. Svá studia dokončil Galík v roce 1957 diplomovou prací Josef Hora. Poté působil jako středoškolský učitel v Hradci Králové, Rychnově nad Kněžnou a ve Zlíně. Na FF UP se vrátil v roce 1963 na pozici odborného asistenta. Titul PhDr. získal v roce 1969 rozšířenou diplomovou prací Básnický vývoj Josefa Hory a v tomtéž roce získal také titul CSc. za monografii o Vladislavu Vančurovi. V období normalizace měl omezené publikační možnosti a byl rovněž bez vyhlídek na další vědecko-pedagogické hodnosti. Nadále však na fakultě přednášel a mimo ni pořádal také bytové semináře o české literatuře. Na FF UP se mohl habilitovat až v roce 1991 souborem Studií o české próze dvacátého století. V Olomouci vyučoval a publikoval až do své smrti; během svého působení ovlivnil generace předních českých bohemistů. S některými svými kolegy (např. s L. Machalou, E. Petrů, J. Schneiderem, J. Skaličkou, A. Štěrbovou) spolupracoval na společných projektech (více viz níže). Galík také spolupořádal a moderoval setkání se spisovateli, konaná především v olomouckém Divadle hudby. Zemřel ve zlínské nemocnici.

Galík se badatelsky zabýval zpočátku především českou poezií a prózou první poloviny 20. století. Později více reflektoval novější českou literaturu; ve svých studiích zkoumal např. díla B. Hrabala, V. Neffa, V. Körnera a dalších. Galíkovy studie výstižně shrnují a komparují např. vývojové tendence v kontextu díla jednotlivých autorů, sémantické vztahy, jazykové prostředky atd. Některé ze svých odborných referátů Galík přednesl na mnoha konferencích; publikoval nejen ve sbornících z těchto konferencí, ale především v publikačních platformách UP (Studia Bohemica; Slavica Olomucensia), ale také v nejrůznějších periodikách, např. v České literatuře, Kulturním měsíčníku, Kulturní tvorbě, Literárním měsíčníku, Naší pravdě, Nové svobodě, Stráži lidu, Štafetě… Je rovněž autorem vysokoškolských skript, v nichž s faktografickou pečlivostí mapuje především českou literaturu po roce 1945. Podílel se rovněž na publikaci Česká a slovenská literatura v exilu a samizdatu. Informatorium pro učitele, studenty i laiky (1991) a na rozsáhlé kolektivní publikaci Panorama české literatury. Literární dějiny od počátků do současnosti (1994).

Poezii začal psát během vysokoškolských studií; mj. vyhrál ve fakultní soutěži o nejlepší báseň. Jeho verše vyšly v roce 1956 ve sborníku Poezie mladé Hané. Soustavněji se však  věnoval próze. První román mu poněkud paradoxně vyšel v době, kdy již měl omezeny publikační možnosti i působení na univerzitě. Nerozsáhlou prózu Zkouška před termínem inspirovalo jednak olomoucké univerzitní prostředí, ale hlavně poúnorový vývoj Československa. Jeho reflexi zprostředkovávají osobní retrospektivy generačně rozdílných postav. Zatímco zástupce generace účastníků společenského převratu zvažuje zejména, zda kroky, které udělal a které ho přivedly do současné situace, byly správné, popřípadě zda ho neodvedly od ideálů z mládí, reprezentantka generace potomků zjišťuje, jak a proč se minulé promítá do jejího života i bez výraznějšího osobního přičinění. Otázky svědomí a osobní odpovědnosti, problém lidské malosti a statečnosti, stejně jako vyrovnání se s dějinami a vlastní pozicí v nich jsou umocněny časovým zasazením výchozí narační situace do doby po roce 1968. Také druhá Galíkova próza Soud i odpuštění, odehrávající se převážně v Holešově a několika dalších moravských lokalitách během první poloviny sedmnáctého století, má svou osu v životní rekapitulaci. Její protagonista, stárnoucí regent holešovského, bystřického a prusinovského panství, se pokouší určit zlomový okamžik, od něhož jeho prohry a ztráty začaly definitivně převažovat nad plusy. Při životním bilancování holešovského regenta nemohl uspokojit ani fakt, že po předlouhém a nelítostném válčení se nakonec ocitl na straně vítězů. Stanul tam totiž zcela osamocen, bez rodiny, bez přátel a hlavně bez úcty okolí. Protagonistovo zvažování, čeho v životě dosáhl, doprovází také snaha odhalit motivy vlastního i cizího jednání, vysvětlit (a někdy i obhájit) jeho dopady. V Galíkově historické próze jsou však zobrazeni i tací, které věrnost k jejich vyznání stála život. Prostřednictvím hlavní postavy je v tomto románu tematizována též proměnlivost a různorodost pohledů na lidský život, na člověčí konání.
Román Čekání na konec tmy, dokončený už v roce 1989 a vydaný ovšem až dvacet čtyři let poté (s vročením 2012), volně navazuje na Soud i odpuštění, třebaže se odehrává o více než sto let později (konkrétně v letech 1775–1778). Galíkovy prózy jsou pokaždé situovány do tzv. přelomových dob. Jedním z efektů tohoto kroku je probuzení vědomí, že toto označení si uzurpuje téměř každá doba, mění se pouze oblasti, v nichž dochází k oněm zlomům, popřípadě způsoby jejich reflektování a kritéria vyhodnocování. Poslednímu románu dominuje téma hodnocení lidských činů, vytváření obrazu člověka jeho okolím. S danou problematikou úzce souvisí rovněž otázky individuální totožnosti. V autorových prózách je relativnost posuzování lidského počínání a jeho výsledků permanentně reflektována také v oblasti umění.
Galíkova tendence k civilnímu pojetí a věcnému vnímání i ztvárňování reality v tzv. lidských dimenzích je zřetelná už v debutu Zkouška před termínem. Projevuje se například používáním obecné češtiny a zejména charakteristického studentského slangu v dialozích. Prvky nespisovné češtiny a současného vyjadřování aktualizují promluvy postav také v autorových historických románech. Souběžně je však možno v jeho textech identifikovat prvky mírně archaizujícího knižního stylu (a to právě i v dialozích či vnitřních monolozích). Jako další rys Galíkovy autorské metody lze identifikovat kontrastní kombinaci věcného, civilního pojetí s emfatickými pasážemi, majícími nejednou podobu lyrizujícího intermezza.
Galík svými jazykově kultivovanými a tvárně invenčními prózami vytvořil kompaktní a myšlenkově vyhraněné dílo, usilující reflektovat lidský život ve vypjatých dobách a snažící se zprostředkovat nejen komplikovanost lidského rozhodování a jednání, ale také složitosti spojené s jeho zpětným pochopením či posouzením.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Zkouška před termínem (P 1975); Soud i odpuštění. Moravská epizoda (P 1987); Čekání na konec tmy (R 2012).
Studie o literatuře vydané samostatně: J. Galík – A. Hájková – A. Závodský: Tři studie o V. Vančurovi (1970); Česká literatura po roce 1945 1, 2 (skripta, 2. část s podtit. 1969–1983, 1985; dopl. s podtit. 1969–1988, 1989; 1. část s podtit. 1945–1969, 1987; dopl. 1991).
Účast v týmových pracích: Česká a slovenská literatura v exilu a samizdatu. Informatorium pro učitele, studenty i laiky (1991); Panorama české literatury. Literární dějiny od počátků do současnosti (1994).
Příspěvky ve sbornících: K demokratické literární publicistice 1918–1945 (VO 1966; 1967); Bezručiana (AUPO, supl. 12, 1967); Studia Bohemica I (1975); O socialistickém realismu (VO 1973; 1976); Tradice české meziválečné marxistické kritiky a budování socialismu v Československu (VO 1975; 1978); Pocta Františku Palackému (VO 1976, 1979); Sborník z mezinárodní literárněvědné konference Bezručova Opava 1978 (1980); Sborník jazykovědných a literárněvědných prací (1981); Pocta Josefu Dobrovskému (VO 1978, 1982); Studia Bohemica II (1982); Studia Bohemica III (1984); Studia Bohemica IV (1987); Severní Morava, sv. 53 (1987); Slavica Olomucensia VI (1987); Karel Čapek 1988 (AUC. Philologica. Slavica Pragensia, sv. 4/5, sv. 33, 1989); Studia Bohemica V (1989); Česká historická próza (1945–1985) (BO 1986, 1990); Slavica VII (1990); Studia Bohemica VI (1992); Literatura a komerce (skripta, 1994); Edvard Valenta (1996); Studia Bohemica VII (1996); Badatelská metoda Oldřicha Králíka v kontextu soudobé literární vědy (1998).
Uspořádal a redigoval: Sborník jazykovědných a literárních prací (1981); Česká literatura 20. století. Antologie textů (1991).
Ostatní práce: Racková (autor doprovodných textů, 1997).

LITERATURA

Studie a články: J. Svoboda: in Ve stopách tvorby (1986); J. Schneider: Vážený pane Bauere…, Tvar 1997, č. 4; B. Kolář: Josef Galík – literární historik, kritik i spisovatel, in Z paměti literární Olomouce 2 (2006); L. Machala: Josef Galík – prozaik, Bohemica X, Acta Universitatis Palackianae Olomucensis, Facultas Philosophica, Philologica 2007, sv. 91; A. Štěrbová: Josef Galík, Literárněvědná bohemistika na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci in Slovo a smysl 2006, č. 5; J. Urbanec in Laskavé medailony (2007); M. Lukáš: Románové dílo Josefa Galíka (doslov) in J. Galík: Čekání na konec tmy (2012).
Recenze: Tři studie o V. Vančurovi: J. Urbanec, Listy Památníku Petra Bezruče 1970, č. 12/13; (-t-) J. Träger, SvSl 21. 1. 1971; M. Blahynka, ČL 1972, č. 1; J. Pavlíček, Slezský sborník 1972, č. 1 * Zkouška před termínem: -ep- (L. Petr), Ostravský večerník 9. 2. 1976; J. Svoboda, Ostravský kulturní měsíčník 1976, č. 2; J. Svoboda, Ostravský večerník 6. 4. 1976 (týž in J. Svoboda: Ve stopách tvorby, 1986); S. Juga, Učitelské noviny 1978, č. 10; L. Pavera, Alternativa Plus 1999, č. 1/2 * Soud i odpuštění: M. Blahynka, Nová svoboda 1988, č. 16, s. 9; B. Dokoupil, Tvorba 1988, č. 7; V. Kostřica, Práce 22. 6. 1988, týž in LD 12. 1. 1989; L. Soldán, Kmen 1988, č. 9; J. Svoboda, KultM 1988, č. 9; Š. Vlašín, Kulturní práce 1988, č. 5 * Česká a slovenská literatura v exilu a samizdatu: -p-, Tvorba 5. 12. 1990; J. Hořec, LD 18. 4. 1991; J. Slomek, MfD 24. 1. 1991; B. Balajka, Tvar 1991, č. 11; -R.S.-, Brněnský večerník 7. 2. 1991; V. Novotný, NK 11. 12. 1991; J. Zizler, KS 1991, č. 3; A. Gulová, Tvar 1992, č. 10; J. Mervart, Rt 28. 4. 1992; T. Kubíček, Duha 1992, č. 2; J. Pavelka, Právo lidu 18. 6. 1992; J. Kubíček, Vlastivědný věstník moravský 1992, č. 3; M. Bastl, Češtinář 1992, č. 3; B. Jirásek, Minulostí Západočeského kraje 1993 * Panorama české literatury: V. Novotný, NK 1. 6. 1994; I. Pospíšil, LD 25. 6. 1994; J. Lukeš, LidN 19. 7. 1994; E. Dannhoferová, Moravskoslezský den 18. 8. 1994; A. Mikulášek, Haló noviny 18. 8. 1994; L. Pavera, Rt 13. 7. 1994; B. Dokoupil, Tvar 1994, č. 15; F. Cinger, RP 21. 9. 1994; J. Janáčková, ČL 1994, č. 6; J. Cigánek, Naše pravda 1994, č. 44/45; A. Haman, LitN 21. 9. 1995; J. Hořec, ZN noviny, 3. 1. 1995; M. Trávníček, Alternativa Nova 1995, č. 10; I. Mojík, Mosty 1996, č. 10.
K jubileím: J. Svoboda, Ostravský kulturní měsíčník 1982, č. 12; A. Štěrbová, AUPO 1992, Facultas Philosophica, Philologica sv. 65, Studia bohemica sv. 6 (1993).
Rozhovory: L. Petr, Ostravský večerník 9. 2. 1976; K. Vůjtek, KultM 1988, č. 1; B. Kolář, Hanácké noviny 21. 10. 1997.
Nekrology: B. Kolář, Hanácký a Moravskoslezský den 8. 11. 1999; J. Schneider, Tvar 1999, č. 20; L. Machala, ČL 2000, č. 3; týž in AUPO 2000, Facultas Philosophica, Philologica sv. 72, Studia bohemica sv. 8.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Z hlediska žánrového jde tedy rovněž o „román charakterů“, konkrétně román svědomí hlavního hrdiny rytíře Viléma Ullersdorfera z Němčí a na Žeranovicích, který konvertoval ke katolicismu. Román je vlastně zobrazením Vilémova konce, jeho umírání a zároveň retrospektiv nejzávažnějších událostí z jeho života. Aby se zachránil, zřekl se regent staré víry. Není sice tak vyhraněnou osobností jako někteří jeho přátelé, kteří neváhají jít do nových bojů proti císařským, při „sestupu dolů“ (k smrti) zachoval si však kus svědomí, tedy i charakteru. Galíkovi se podařilo napsat silnou prózu nepříliš bazírující na historické věrnosti; spíše je to psychologická sonda do osudů člověka 17. století. Román má v nejvíc vypjatých místech i lyrický náboj a hlavně moravské zakořenění („krajina pořád začínaná, provonívající smůlou a obnažená do bělosti jako čerstvě otesaný trám zvedaný sedlákem do krovu, který mu včera spálili vojáci na koních…“, s. 150). V podtitulu označil autor knihu skromně jako „moravskou epizodu“. Obsahuje však zároveň hluboké poučení z českých dějin a výrazně promlouvá i k současnosti.
L. Soldán: Román svědomí, Kmen 1988, č. 9, s. 10.

Galíkova Zkouška před termínem svým základním pojetím, v němž osobní ohlížení a rozvzpomínání slouží jako základ k bilancování společenského vývoje po únoru 1948, připomíná prózu Josefa Jedličky Kde život náš je v půli se svou poutí (1966, rozšíř. 1994). Odlišná je však výchozí pozice obou autorů: zatímco Jedlička psal svou zpytující výpověď v letech 1954–1957 a vydání jeho knihy předjímalo pokus alespoň některé z negativních jevů a praktik poúnorového režimu napravit, Galík přistupoval k psaní už s vědomím, jak razantně byl zmíněný pokus v roce 1968 a následujícím čase zlikvidován. […] K výrazným rysům Galíkovy poetiky náleží opakování a rozvíjení motivů. Leitmotivy často fungují jako obrazná pojmenování a symboly. Ve Zkoušce před termínem tuto úlohu plní leitmotiv vody řek – žil světa. Voda, říční toky zde symbolizují jedinečnost, věrnost vlastní podstatě, poctivosti, nepokornosti, samozřejmosti a spravedlivosti (viz například s. 117 či 156), a to v kontrastu s neuchopitelností, proměnlivostí a komplikovaností lidské osobnosti.
L. Machala: Josef Galík – prozaik, Acta Universitatis Palackianae Olomucensis, Facultas Philosophica, Philologica (2007), sv. 91, s. 312–317.

Způsob jeho vyprávění i jeho styl jsou příznakové, pokud jde o dávkování informací, jež mají čtenáři pomoci rekonstruovat příběh, a zároveň pokud jde o lexikum, jímž jsou informace tlumočeny. Čtenář se tak v textu místy ne zcela orientuje, zvláště jsou-li ty zásadní informace pro pochopení smyslu sdělení podávány v náznacích, ironicky či nevážně (s využitím říkadel, archaismů apod.), rozšafně blábolivou dikcí nebo jen tak mimochodem, takže jim čtenář nepřiznává vysokou kredibilitu. Mimoto nás může mást skutečnost, že se mnohdy vypráví, jako bychom už všechno věděli a měli se pouze obeznámit s hodnotícími komentáři k dopředu známé věci. S jistou nadsázkou by se pro vyjádření „nesrozumitelnosti“ textu Zkoušky před termínem dalo využít následující přirovnání. Text místy působí, jako by se réma výpovědi posouvalo na pozici tématu co do jeho funkce (čili chovalo se jako východisko sdělení), a tím rozvracelo samotnou stavbu české věty, resp. způsob výstavby textu, jaký český čtenář předpokládá a na jehož základě textu v českém jazyce rozumí. Informace, která je v textu zmíněna poprvé a pro pochopení přenášeného sdělení je významná, objevuje se už v silně ozvláštněné podobě, co se týče výrazových prostředků, a zároveň na pozici, která není pro novou informaci běžně vyhrazena. Tak se při čtení Galíkova románu dostáváme od zdánlivě samozřejmých zmínek o věci teprve k věci samé, pokud jde o její význam (denotát). Jsme jednoduše řečeno přinuceni úzkostlivě rekonstruovat, co přesně se v příběhu událo, protože autor nám to přímo neříká.
M. Lukáš: Románové dílo Josefa Galíka, in J. Galík: Čekání na konec tmy (2012), s. 324–325.

Benediktova linie nepředstavuje natolik výraznou část románu, jako jsou linie zachycující problematické povahy jeho dvou zmiňovaných bratrů, přesto i on má v příběhu své místo, neboť představuje vůdčí typ, kolem něhož se soustřeďuje počínání celé rodiny Gordysů. Stává se oporou rodiny po odchodu otce od ní; jeho rozhodnosti a diplomacii vděčí bratři za mnohé. Nejsilněji se jeho schopnost organizace, nadhledu a sebekontroly projevuje při zaopatřování mrtvého těla bratra Petra, patrně jedné z nejsmutnějších částí románu. Petrova zbytečná smrt – která, jak se zdá, představuje nezbytnou úlitbu nevyzpytatelnosti reality, potažmo dějin, jíž v nás autor spolehlivě probouzí soucit i rozhořčení – se stává symbolem přelomové epochy konce osmnáctého století. Ve vypjaté a strhujícím způsobem podané scéně Petrova pohřbu tak vlastně bratři v čele s Benediktem pohřbívají celou jednu epochu, zástupně prostřednictvím jedné z jejích obětí. A tak jako se jim nedaří pohřbít Petrovo tělo bez obtíží (několikrát jim upadne; dlouho leží na voze nepohřbeno, až začíná být cítit), tak se ani zmíněná epocha nechýlí ke svému konci najednou a rázně, nýbrž pozvolna.
M. Lukáš: Románové dílo Josefa Galíka, in J. Galík: Čekání na konec tmy 2012, s. 359–360.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Slovník české literatury
Bibliografická databáze ÚČL AV ČR

Autor hesla: Jiří Severa, Lubomír Machala (2013)
Aktualizace hesla: 13. 4. 2013
Aktualizace bibliografie: 25. 1. 2013