* 16. 4. 1882, Klatovy
† 24. 4. 1952, Jaroměř
zdroj: Archiv UP
Bohumil Markalous se narodil v rodině gymnaziálního profesora Václava Markalouse. V roce 1883 se rodina přestěhovala do Chrudimi, kde Markalous strávil dětství. Po studiu na chrudimské obecné škole začal navštěvovat reálné gymnázium. Po maturitě v roce 1900 se přihlásil na pražskou univerzitu. Chtěl se stát středoškolským pedagogem, čemuž také odpovídaly zapsané obory: pedagogika, psychologie a především přírodní vědy. Navštěvoval také přednášky z filozofie, estetiky, dějin umění, lékařství a dalších. Na univerzitě se setkal s významnými vyučujícími, kteří jej ovlivnili filozoficky i umělecky: navštěvoval přednášky T. Garrigua Masaryka, F. Drtiny, F. X. Šaldy a dalších osobností. Zajímal se o moderní umění, navštěvoval pražské výstavy světových umělců (např. A. Rodina, E. Muncha), divadelní představení a koncerty. V letech 1902–1903 studoval dva semestry na univerzitě v Innsbrucku. Pražské studium ukončil v roce 1905, v tomtéž roce se oženil s Giselou Hrbenskou, která pocházela z Kolína z židovské lékařské rodiny, a stal se suplujícím učitelem na obchodní škole v Praze. O rok později se manželům narodil syn Evžen (1906–1971), fotograf a především lékař (psychiatr), který byl ve dvacátých letech členem brněnského Devětsilu. Státní zkoušky z přírodopisu složil Markalous v roce 1907 a začal učit na obchodní škole a gymnáziu v Kolíně; v roce 1910 přestoupil na dívčí reálné gymnázium v Hradci Králové. Tam se také angažoval v nejrůznějších kulturních aktivitách, mj. se podílel na založení a vybavení Palackého čítárny, pořádal přednášky a koncerty. V roce 1911 získal titul PhDr. prací Timologie a kritika filosofie normativní se zvláštním zřetelem k estetice.
V únoru roku 1915 nastoupil jako jednoroční dobrovolník vojenskou službu v Hradci Králové; krátce sloužil také v České Lípě a Trutnově. Po ukončení jezdecké školy a kurzu důstojnických aspirantů odešel v červenci téhož roku na frontu; s horskou brigádou se zúčastnil bojů v Srbsku, albánských a černohorských horách. Téměř přesně rok po svém nástupu do armády (1916) onemocněl úplavicí a dočasným ochrnutím nohou. Po dlouhé léčbě ještě zůstal v zázemí jako velitel jízdárny a instruktor trutnovské jednoroční školy a správní důstojník v nemocnicích v Broumově a Pardubicích; po vyhlášení samostatného Československa sloužil v Praze–Vršovicích. V roce 1919 odešel z armády a stal se redaktorem a výtvarným referentem brněnských Lidových novin. Zároveň také do roku 1925 vyučoval na brněnském reálném gymnáziu. V letech 1922–1923 podnikl studijní cestu do Německa a Francie (Paříž); ze svého pobytu pravidelně zasílal fejetony a drobné prózy především do Tribuny a Lidových novin. Po svém návratu začal vyučovat v Brně; přednášel estetiku na VUT v Brně, kde se v roce 1924 habilitoval. V tomto období také redigoval dvojjazyčný časopis Bytová kultura (Wohnungskultur), kam mj. přispívali architekti A. Wiesner, J. Grunt a především A. Loos, jehož některé stati a články Markalous překládal. Založil a redigoval v pražském nakladatelství Orbis edici ARS, s F. Halasem se také podílel na redakci časopisu Orbis, který vycházel v roce 1926. V roce 1927 stál u zrodu pražského Společenského klubu, inspirovaného mj. také soudobými anglickými společenskými kluby; později se stal jeho čestným sekretářem. V letech 1928–1934 byl šéfredaktorem časopisu Pestrý týden. V roce 1934 se přestěhoval kvůli klidu pro svou literární činnost do Slatiňan u Chrudimi a poté (1936) do Nového Města nad Metují. Do Slatiňan se však již po dvou letech vrátil a od roku 1943 tam bydlel se spisovatelkou Helenou Šmahelovou, která s ním žila až do smrti. V roce 1946 přijal Markalous nabídku svého přítele J. L. Fischera a začal působit na obnovené Univerzitě Palackého v Olomouci, kam se i přestěhoval. Přednášel estetiku a vedl estetické semináře (KESPU – Kolektiv estetického semináře Palackého University) a společně s Václavem Richterem vedli obor Uměnovědná studia. V roce 1948 byl jmenován řádným profesorem a až do své smrti v Olomouci působil. Estetiku přednášel v té době také v Brně na JAMU, poslední roky Markalousova-Johnova života jsou však úzce spjaty s Olomoucí. Vedl olomoucký Kroužek začínajících spisovatelů, ve svém bytě v Polívkově ulici pořádal semináře, konzultoval a pořádal setkání se spisovateli, vědci a umělci (J. Seifert, F. Halas, V. Černý a mnoho dalších). Zemřel na infarkt v jaroměřské nemocnici v ranních hodinách 24. dubna 1952; pochován byl v rodinné hrobce na hřbitově u kostela sv. Jiljí v Pardubičkách.
Bohumil Markalous je znám především pod svým pseudonymem Jaromír John, kterým podepsal většinu svých literárních děl. Jméno Jaromír zvolil po svém bratrovi, který byl raněn na frontě a zemřel v rakouské nemocnici. Celý život se spisovatel zabýval uměním, filozofií i psychologií a snažil se ve svých odborných pracích i přednáškách nalézt správnou terminologii, kterou bychom mohli aplikovat na umění i přírodu, tedy zdroje estetična. V tomto smyslu chápal estetiku jako filozofii krásna, která pramení „přirozeně“ z přírody a „uměle“ z lidské tvořivosti. Člověk by měl tedy estetično vnímat jako něco, co jej vnitřně obohacuje, povznáší (v tomto smyslu používal pojem „erigologie“ – z lat. erigere – povznášet) bez ohledu na formu, tvar či žánr. Zabýval se lidovou slovesností (což je patrné také v jeho beletrii), folklórem a snažil se nalézt hranice mezi uměním a kýčem nejen v artefaktech lidových. Pamětníci vzpomínají, že v olomouckém bytě měl spisovatel mj. velkou sbírku kýčů (Z. Vychodil: Sbohem, pane profesore, in Z paměti literární Olomouce, 2004). Zajímal se také o to, jakou roli hraje umění v každodenním životě člověka, jakou podobu a případnou uměleckou hodnotu mají předměty, s nimiž přichází každý den do styku. Když pracoval v redakci časopisu Bytová kultura, přikláněl se k názoru Adolfa Loose, že nábytek by měl být především účelný, tvarově precizní a měl by být oproštěný od zbytečného dekorativismu. S Loosem se neshodli například v názorech na moravské lidové kroje, které Loos považoval za „feudální uniformy“ (R. Chadraba: Bohumil Markalous – Jaromír John, in Z paměti literární Olomouce, 2004), zatímco Markalous-John v nich spatřoval tradiční hodnotu i velký kulturní význam. Své odborné studie vydával pod svým občanským jménem, ale již během války začal používat pseudonymu Jaromír John. Své články, literární a výtvarné kritiky, studie i prózy publikoval především v Lidových novinách, Tribuně, Právu lidu, Pestrém týdnu, Bytové kultuře, Staviteli, Kritickém měsíčníku, Stráži lidu a dalších. Překládal například práce kunsthistorika Alfreda Lichtwarka, estetika a filozofa Charlese Lala či Adolfa Loose. Jaromír John si celý život dopisoval s nejrůznějšími osobnostmi českými i zahraničními; složka Johnovy korespondence v Památníku národního písemnictví v Praze obsahuje stovky položek. Nahlédneme-li do Johnovy korespondence, přesvědčíme se, že jeho literární talent je jasně patrný i v umění psaní dopisů. Výbor z Johnovy korespondence vydal v roce 1982 pod názvem Polohy srdce Milan Blahynka.
Svůj první text Potulky slováckým Povážím časopisecky Markalous publikoval v roce 1901 v chrudimském týdeníku Český východ. V roce 1904 vydal dvě lyrické prózy Motýli a Kouzlo tance v almanachu Spolku chrudimských akademiků. V literární činnosti ho již během pražských studií podporoval F. X. Šalda. Některé rané Johnovy prózy, které později zařadil do různých souborů, pochází z předválečného období. Nejdůležitějším inspiračním zdrojem Johnových próz byly zážitky z fronty: v roce 1917 vydal povídkové sbírky U táborového ohně a Listy z vojny, jež psal jsem svému synovi. V tomto období začíná již podepisovat svá díla pseudonymem Jaromír John. O rok později vydal další soubory povídek Dojmy a povídky a Humoresky. John často svá díla přepracovával, doplňoval a upravoval. Můžeme tak v celkovém kontextu jeho díla sledovat významové posuny, přeskupování textů a jejich proměny a přechody mezi jednotlivými knihami i časopisecky publikovanými díly. V roce 1920 poprvé vyšla kniha povídek Večery na slamníku, která se stala jeho patrně nejznámějším dílem. Ústředním motivem i prostředím je válka, která svedla dohromady nejrůznější lidské typy; autor využívá nářečních prvků i humoru, střídají se vypravěči i prostředí. I v tragédii války a scenériích poničené krajiny sleduje autor lidské osudy, často tragické, s porozuměním a smyslem pro detail a zkratku. Příběhy prostých vojáků, které si mezi sebou vypráví (odtud titul „Večery na slamníku“), jsou často i zábavné a nepostrádají jazykovou svéráznost a neotřelost. Nejedná se však jen o lidské příběhy – některé povídky jsou příběhy zvířat, věcí, krajiny atd. Jako základ této knihy posloužily některé dříve časopisecky publikované črty a povídky a již zmíněné sbírky U táborového ohně, Dojmy a povídky a Humoresky. Druhé přepracované a dalšími texty doplněné vydání vyšlo v Praze v roce 1930. O rok později po prvním vydání Večerů na slamníku vydal John sbírku povídek Tabatěrka, z nichž některé autor napsal ještě před válkou. Její součástí je také epistolární próza Boský osud, která později (1935) vyšla samostatně i jako součást románu Děti (ed. M. Krulichová a M. Vinařová) v roce 1982; původně se román měl jmenovat Rodiče a děti a právě próza Boský osud je jeho první částí. Základ tvoří milostná korespondence autorových rodičů, kterou si vyměňovali v letech 1872–1874. Pod názvem Stará láska tuto korespondenci vydal samostatně Milan Blahynka v královéhradeckém nakladatelství Kruh v roce 1972. Román Narodil se, vznikl přepracováním povídkové sbírky Tátovy povídačky, vydané v roce 1921 a má podobně jako Večery na slamníku a některá další autorova díla autobiografické prvky. Především ve třicátých letech se John věnoval také tvorbě pro děti: např. próza Rajský ostrov se odehrává koncem devatenáctého století na v té době zalesněném Slovanském ostrově, místě klukovských dobrodružství, zároveň v blízkosti vyhořelého a znovu stavěného Národního divadla. Důležitou roli, podobně jako ve stěžejních Johnových dílech „pro dospělé“, hraje vlastenectví; také v próze Vojáček Hubáček a knize Topičovo australské dobrodružství, jejíž základ tvoří zápisky a vzpomínky českého cestovatele Aloise Topiče. Pro mládež je také určena kniha Příběhy Dona Quijota, v níž čtivě převyprávěl Cervantesovo klasické dílo. V roce 1940 poprvé vyšel Johnův román Moudrý Engelbert, za který dostal národní cenu za literaturu. Podobně, jako v předchozím tvůrčím období John využíval jako inspirační zdroj především válečné zážitky, vlastní vzpomínky i příběhy a v drobných prózách často ironicky komentoval maloměšťáctví, v tomto románu je tato kritičnost a nadsázka patrná ještě více. Příběh panského lesníka Čeňka Engelberta, odehrávající se na přelomu století, je vedle kritiky společenských prohřešků (maloměšťáctví, licoměrnost, prospěchářství) a dobového smýšlení obecně (např. je kritizována i secesní přezdobenost a neúčelnost) protkán pro Johna specifickými drobnými odbočkami a vloženými příběhy. Autor uvádí na scénu velké množství vedlejších postav a figurek s jejich často velmi neobvyklými příběhy. Vychází přitom z dokonalé znalosti popisovaného prostředí i lidské povahy, takže ve výsledku i přes poměrně složitou kompozici román působí tvarově a také vnitřně jako precizně propracované literární dílo, které je nadčasové a obecně platné. Podrobnější zkoumání by jistě zasloužila psychologická rovina vyprávění, díky níž Johnovy postavy nejen v tomto románu působí „živým“, plastickým dojmem. Dalším důležitým dílem je Johnův román Estét, který vycházel, podobně jako román Moudrý Engelbert, ve třicátých letech v Pestrém týdnu na pokračování. Také v tomto příběhu využil autor autobiografických prvků, když použil vlastních vzpomínek a stylizoval se do hrdiny tohoto románu, který od filozofických a obecných „nabiflovaných“ estetických názorů „dospěje“ a odpoutá se od pouhého prázdného „estétství“. Knižně vyšel tento román až v roce 1970 a edičně jej připravil Milan Blahynka. Kratší próza (romaneto) Eskamotér Josef (1946) vznikala již během války; osu melancholicky laděného příběhu tvoří snaha podkrkonošského skláře uživit svou rodinu, především také tím, že se vydává za kouzelníka. V příběhu bychom mohli spatřovat i aluzi na starozákonní příběh Joba; John při psaní shromažďoval nejrůznější informace, aby co nejpřesněji popsal prostředí sklářských dílen i celého kraje (ze vzpomínek Heleny Šmahelové; více viz doslov B. Dokoupila in J. John: Moudrý Engelbert, 1990). V románu Výbušný zlotvor se autor vrací do doby první republiky; v tragickém příběhu muže, který se ve stáří odstěhuje z venkova do Prahy, aby zjistil, že společnost včetně jeho vlastní rodiny je řízena honbou za penězi a klid nejen od hlučných automobilů a rodiny, která jej okrádá, nalezne až po své smrti.
Některé Johnovy prózy vyšly také jako bibliofilie; např. vybrané povídky z Večerů na slamníku, kapitoly z rozepsaných děl apod. Například próza Mlčící povídkáři, v níž autor kritizuje společenské poměry a jejich vliv na tvorbu mladých spisovatelů, vznikla v roce 1938, ale tiskem vyšla až v r. 1957 atd. Poslední svazek Johnových sebraných spisů pak například tvoří sedm kratších próz, které byly publikovány v letech 1934–1940 v různých periodikách, ale vyšly pod názvem Šibalství svršků a jiné kratochvíle téměř o dvacet let později v roce 1959. Většina stěžejních Johnových beletristických prací se dočkala opakovaných vydání. Johnova díla jsou specifická svým humorem, nadsázkou a ironií, i když autor často přechází do tragických tónů a zobrazuje také lidskou zlomyslnost a malost, čímž mohou některé jeho prózy připomínat např. romány Poláčkovy, který obdobně kritizoval maloměšťácké předsudky. Nesnaží se však přehnaně moralizovat, spíše před čtenáře klade otázky formou jednotlivých, často velmi neobvyklých, lidských příběhů. I přes snahu editorů a literárních badatelů vydat kompletní dílo Jaromíra Johna, zůstaly některé autorovy texty umělecké, odborné i osobní v rukopisech. Nepočítáme-li opakovaná vydávání Johnových zásadních beletristických prací, tak jedním ze zatím posledních významných vydavatelských počinů byl reprezentativní výbor z Johnovy publicistiky Estetika praktického života, který sestavili editoři R. Chadraba, M. Krulichová a M. Vinařová.
BIBLIOGRAFIE
Beletrie: U táborového ohně (PP 1917); Listy z vojny, jež psal jsem svému synovi (PP 1917); Dojmy a povídky (PP 1918); Humoresky (PP 1918); Večery na slamníku (PP 1920, přeprac. 1930); Tátovy povídačky (PP 1921); Tabatěrka (PP 1922); Pokorná služebnice (P 1932, bibliof.); Zbloudilý syn (P 1934); Narodil se (R 1934, přeprac. 1973); Boský osud (P 1935; 1972); Rajský ostrov (P 1938); Topičovo australské dobrodružství (P 1939); Vojáček Hubáček. Podivuhodné příběhy českého vojáka ve světové válce (R 1939; 1970); Rady snoubencům udílené strýcem Romualdem (P 1940); Příběhy dona Quijota (R 1940); Utržený knoflík (PP 1940); Moudrý Engelbert (R 1940); Dořini milenci a jiné kratochvíle (PP 1942), Eskamotér Josef (R 1946); Pampovánek (R 1948); Mlčící povídkáři (1957); Výbušný zlotvor (R 1959); Šibalství svršků a jiné kratochvíle (PP 1959); Estét (R 1970); Honda Cibulků na světlo vydaný (R 1976); Děti (R 1982).
Výbory z díla: Polohy srdce. Z korespondence Jaromíra Johna (ed. M. Blahynka, 1982); Moudré laškoviny (ed. J. Holý, 1983); Psí hřbitov a jiné kratochvíle (eds. M. Krulichová – M. Vinařová, 1985); Nový Démokritos (eds. M. Krulichová – M. Vinařová, 1986).
Sebrané spisy: Dílo Jaromíra Johna I–V (1954–59).
Ostatní práce: O dětských hrách a hračkách (1911); O pohybu naší země (1911); Předmluva. In Ch. Lalo: Krása a láska (1926); Eidický princip u T. G. Masaryka (1934); Co je umění (1938); Estetika praktického života (eds. R. Chadraba – M. Krulichová – M. Vinařová) (1989).
Překlady: A. Lichtwark: Kult květin (1916); Ch. Lalo: Krása a pohlaví z hlediska sociologického (1929); A. Loos: Řeči do prázdna (1929).
LITERATURA
Články a studie (výběr): V. Kocourek: Jaromír John (1882–1952), LitN 11. 2. 1956; J. Š. Kvapil: Bohumil Markalous – Jaromír John (1882–1952) a jeho úsilí o zlidovění estetiky: K vzpomínkovému večeru Markalouse – Johna, Václavkova Olomouc (1962); M. Blahynka: Jaromír John. Malá čtenářská bibliografie (1957); J. Opelík: O Jaromíru Johnovi, in J. John: Eskamotér Josef a jiné prózy (1958); M. Blahynka: Jaromír John. In Kulturně politický kalendář (1962); V. Běhounek: Dva, a přece jediný, Práce 15. 4. 1962; J. Stýskal: Jaromír John v boji proti fašismu, AUP Facultas philosophica (1962); -aj-: LitN 14. 4. 1962; H. Šmahelová: Jaromír John jako tvůrce a člověk, SvSl 15. 4. 1962; V. Justl: Jaromír John nemiloval okázalé oslavy…, KT 1967, č. 15; V. Pazourek: Jaromír John a Morava, Rt 23. 4. 1967; K. Michl: Jaromír John a Alois Beer, Impuls 1968, č. 7; M. Petříček: Jaromír John (1882–1952)…, Vlasta 1969, č. 3; M. Blahynka: Eidický román, H. Šmahelová: Zrod Estéta, in J. John: Estét (1970); Z. Pospíšil: Markalous-John a význam bytové kultury, Domov 1972, č. 5; Z. Pospíšil: Spisovatel Jaromír John o umění a řemesle, in Umění a řemesla (1972); V. Pazourek: Nezapomenutelný Jaromír John, SvSl 13. 4. 1972; R. Chadraba: Olomoucké působení universitního profesora Dr. B. M., in Sb. Vlastivědné společnosti muzejní v Olomouci (1973); M. Blahynka: Jaromír John rusky, LM 1974, č. 9; K. Michl: Profesor Bohumil Markalous – estetik a spisovatel Jaromír John, LM 1975, č. 8; D. Hubená: Jaromír John téměř neznámý, Rozhlas 1975, č. 42; H. Šmahelová: O spisovateli Jaromíru Johnovi a Rajském ostrově. (předmluva), in J. John: Rajský ostrov (1977); R. Smetana: Bohumil Markalous alias Jaromír John, Opus Musicum 1977, č. 8; M. Blahynka: Příklad Jaromíra Johna: K dvojímu výročí spisovatele a estetika, Tvorba 1977, č. 16; L. Vaculík: Profesor ironik, ZM 1977, č. 4; L. Vacina: Alois Topič a Jaromír John, Pochodeň 13. 9. 1977; Š. Vlašín: Jaromír John nově objevovaný, Tvorba 1977, č. 19; F. Valouch: Rádce Jaromír John, LM 1978, č. 5; J. Baleka: Estetika životní praxe, Estetika 1979, č. 3; L. Vacina: Jaromír John doma i ve společnosti, Pochodeň 28. 5. 1980; M. Blahynka: Čas prchá – let už málo, in Jaromír John a Olomouc. (ed. V. Prchal) (1982); Z. Pospíšil: M. pojetí a cíle estetické výchovy, Estetika 1982; V. Podhorná: Rytmizace v Johnově Pampovánku, Jazykovědné aktuality 1983, č. 1; R. Sutna: Vzpomínka na prof. Bohumila Markalouse-Johna, Nová svoboda 15. 1. 1983; M. Blahynka: Jaromír John dalekozorný. (doslov), in J. John: Výbušný zlotvor (1983); J. Dvořák: Bohumil Markalous – Jaromír John a Univerzita Palackého, Středisko 1985, sv. 8; M. Blahynka: Neloučení s Johnovou Olomoucí, in tamtéž; J. Maliva: Profesor univerzity Palackého Bohumil Markalous, in tamtéž; L. Vacina: Znovu o Jaromíru Johnovi, Pochodeň 23. 12. 1985; J. M. Weimann: Náš profesor…, in Rt 24. 10. 1986; L. Vacina: Nově o Jaromíru Johnovi, in Pochodeň 7. 4. 1987; V. Kupka: Nejen potřeba, ale nutnost, Tvorba 1987, č. 45; J. Franěk: Fragmenty k portrétu, ZN 29. 7. 1988; A. Kuneš: Spisovatel Jaromír John a jeho vztah k fotografii, Československá fotografie 1989, č. 5; H. Šmahelová: Jaromír John a fotografie, Kmen 1989, č. 38; V. Gaja: Vesele i vážně o Jaromíru Johnovi, LM 1989, č. 3; B. Dokoupil: Ironikův svět hybných věcí. (doslov), in J. John: Moudrý Engelbert (1990); L. Loubal: Rozhořčený cyklista Jaromír John, LD 30. 9. 1993; F. Czmero: Z galerie průkopníků univerzity, Hanácké noviny 19. 4. 1997; Z. K. Slabý: Spisovatel, který uměl vypravovat, ZM 1997, č. 1; V. Závodský: Autor dosud nedoceněný, Brněnský večerník 22. 5. 1997; J. Pacek: pořádkumilovný bohém, který měl rád obyčejné věci, LidN 16. 4. 2002; R. Chadraba: Bohumil Markalous – Jaromír John, in Z paměti literární Olomouce (Ed. Bohumír Kolář) (2004); Z. Vychodil: Sbohem, pane profesore, in tamtéž; F. Černý: Podivuhodný pacient Markalous, in F. Černý: Ve městě u tří řek (2005); M. Valtrová: Magnólie rozkvetou příští týden, Týdeník Rozhlas 2011, č. 42; V. Beranová: Bohumil Markalous – Jaromír John, in Lípa: Zpravodaj Výboru národní kultury 2012, č. 1.
Recenze: Večery na slamníku: -vk-, O knihách a autorech (jaro) 1967; V. Nejtek, NK 1982, č. 24; L. Vacina, Pochodeň 23. 7. 1982; L. Vacina, Pochodeň 23. 7. 1982 * Šibalství svršků a jiné kratochvíle: -?-, LitN 22. 8. 1959 * Moudrý Engelbert: R. Chadraba, NK 1962, č. 13; V. Vrabec, SvSl 10. 4. 1969 * Rajský ostrov: F. Benhart, LitN 14. 6. 1958; I. Štuka, ZM 1972, č. 1 * Dořini milenci a jiné kratochvíle: F. Benhart, LitN 14. 6. 1958; E. Lukeš, ZN 27. 4. 1971 * Výbušný zlotvor: J. Dvořák, Tvorba (příl. Kmen) 1983, č. 36; L. Vacina, Pochodeň 4. 10. 1983; J. Lukeš, SvSl 3. 9. 1983; L. Ščerbaničová, NK1983, č. 17 * Estét: J. Hrabák, Tvorba 1971, č. 9; M. Janů-Veselá, Práce 7. 4. 1971; F. Soldan, Večerní Praha 8. 6. 1971; J. Dvořák, NK 1971, č. 10; Š. Vlašín, Tvorba 1977, č. 19 * Honda Cibulků na světlo vydaný: L. Vacina, Pochodeň 19. 8. 1976; M. Veselá, Práce 25. 8. 1976; Š. Vlašín, Tvorba 1977, č. 19 * Moudré laškoviny: L. Vacina, Pochodeň 4. 10. 1983 * Nový Démokritos: J. Slomek, Tvorba 1987, č. 23 * Polohy srdce: M. Blahynka, LM 1982, č. 7; D. Grozdanovičová, Večerní Praha 6. 5. 1982; J. Holý, NK 1982, č. 15; J. Lukeš, SvSl 4. 12. 1982; L. Soldán, Rt 13. 5. 1982; týž in Vlastivědný věstník moravský 1982, č. 3; L. Vacina, Pochodeň 27. 4. 1982; J. Kudrnáč, Brněnský večerník 13. 7. 1982; J. Holý, ČL 1983, č. 6 * Děti: F. Schildberger, NK 1982, č. 32/33; Z. Šimonková, Večerní Praha 4. 10. 1982; L. Vacina, Pochodeň 13. 8. 1982; L. Vacina, Tvorba (příl. Kmen) 1982, č. 39; M. Blahynka, LM 1983, č. 6; J. Holý, ČL 1983, č. 6 * Psí hřbitov a jiné kratochvíle: M. Blahynka, LM 1985, č. 9; -los-, Brněnský večerník 12. 8. 1985; -lch-, NK 1985, č. 29; -trn-, ZN 20. 7. 1985; L. Soldán, Tvorba (příl. Kmen) 1985, č. 33; L. Vacina, Pochodeň 31. 7. 1985; týž in Tvorba 1985, č. 39 * Estetika praktického života: J. Royt, Kurýr Odeonu (podzim/zima) 1988; -jr-, NK 1989, č. 31/32; P. Štěpánek, Ateliér 1989, č. 19; -sav-, SvSl 10. 11. 1989; M. Klivar, Estetická výchova 1990/1991, č. 2; H. Lorenzová, Estetika 1990, č. 1; M. Blahynka, KultM 1990, č. 2; Z. Pospíšil, Výtvarná kultura (příl. Teorie) 1990, č. 2; R. Švácha, ČL 1991, č. 1.
Bibliografie: J. Wagner: Jaromír John (vl. jm. Bohumil Markalous) (1882–1952): Literární pozůstalost čís. 305, in Literární archív Národního muzea (1963); J. Vacina: Jaromír John. 1882–1952. Bibliografie o životě a díle. K stému výročí narození spisovatele (1982); H. Aišmanová: Jaromír John. Bibliografický leták ke stému výročí narození spisovatele (1982).
UKÁZKA Z OHLASŮ
Moudrý Engelbert (tak jako ostatně většina Johnových děl) působí dojmem vypravěčské lehkosti a spontaneity. Při bližším pohledu však brzy zjistíte, že onen základní dojem je klamný, že je výsledkem promyšlené a poměrně složité textové výstavby. Ústředním článkem v organismu románu Moudrý Engelbert je Johnův zpravodaj. Zpravodaj je a není vypravěčem příběhu, je a zároveň není jeho postavou. Za vypravěče jej autor sice vydává („zpravodaj, který píše tyto řádky…“), ale skutečného vypravěče, jehož očima sledujeme románové dění, včetně konání zpravodajova, bychom nalezli spíše někde v pulsujícím, blíže neurčeném a nestálém prostoru mezi autorem a zpravodajem. Jako reálná, jednající postava zase zpravodaj vystupuje jen vůči kulisám příběhu (představuje čtenářům prostředí, v němž se děj odehrává, hovoří s živými i neživými svědky), ale k protagonistům, k životním osudům Čeňka Engelberta, Etelky a Viky má jen vztah vnějšího pozorovatele. Figura zpravodaje – to je zkrátka Johnova epická mystifikace, jejímž účelem je na jedné straně posílit zdání životní autentičnosti, navodit dojem, jako by děj i postavy byly vzaty takříkajíc přímo ze života (stejný smysl jako zpravodajova zdánlivě očitá svědectví a pozorování mají i fotografie, jimiž byla kniha ilustrována), a na druhé straně rozšířit prostor pro autorovu ironii, pro zálibnou hru se skutečností a jejím hodnocením, pro střídavé skrývání a odhalování autorových stanovisek a názorů, jež nikdy nechtějí mít platnost zjevených pravd, nýbrž spíše mají zapůsobit jako pobídka k čtenářově vlastní myšlenkové aktivitě.
B. Dokoupil: Ironikův svět hybných věcí, in J. John: Moudrý Engelbert (1990), s. 402–403.
Autor hesla: Jiří Severa (2013)
Aktualizace hesla: 1. 3. 2013 (js)
Aktualizace bibliografie: 1. 3. 2013 (js)