* 17. 6. 1951, Krnov
† 28. 6. 2012, Krnov

Zdroj: Archiv Marty Zachové

Narodil se v roce 1951 v Krnově. Po dokončení tamního gymnázia absolvoval dvouletou knihovnickou nástavbu v Brně. V roce 1970 začal studovat sociologii na FF UP, ale kvůli zrušení katedry sociologie musel přestoupit na obor teorie kultury, který absolvoval roku 1975. Nastoupil jako správce muzea v Litovli, ale toto místo byl nucen z politických důvodů po dvou letech opustit. Poté pracoval jako zedník, zásobovač ve stavebnictví, později jako personalista v olomouckých Dopravních stavbách a vychovatel. Po roce 1989 pracoval jako novinář (v Hanáckých listech a Velehradu) a probační úředník.

Verše psal již během svých středoškolských studií; první prózu napsal v souvislosti se smrtí svého dědečka – legionáře (více viz Autor o sobě a snech, in E. Zacha: O skryté Slávě a jiné texty, s. 176). Během brněnských studií se spřátelil s básníkem Petrem Mikešem a po příchodu do Olomouce také s básníkem a výtvarníkem Rostislavem Valuškem. „Olomoučtí tři králové“ (jak tyto tři autory nazval Jiří Kuběna: více viz J. Kuběna: Olomoučtí tři králové, Proglas 1990, č. 4) byli předními osobnostmi olomouckého samizdatu. Vydávali v počtu několika kusů díla vlastní i překlady; byli neodmyslitelnou součástí tzv. Setkání přátel (z nichž např. vzešla edice Texty přátel, Šlépěje v okně ad.).

Zacha v samizdatu vydal několik svých próz (Cvilín; Dva sny o chudobě a skryté slávě; Dopis příteli; Jizva – Svatý Šebestián; Tři sny), z nichž některé také zařadil do souboru O skryté Slávě (sny). Soubor, obsahující dvanáct próz-básní-snů, které byly napsány v letech 1971–1980, dostal podobu takřka bibliofilského vydání – graficky ho upravil Rostislav Valušek, náklad čítal sto číslovaných výtisků, přičemž prvních padesát bylo signovaných. Autor i jeho přátelé takto vědomě navázali na tradici knih vydávaných Josefem Florianem ve Staré Říši, které představovaly artefakty samy o sobě. Na volných nečíslovaných listech se rozevírá vnitřní autorův svět, který je těsně spjat s katolickou vírou, ale zároveň jeho „vize“ po dočtení (i při odhlédnutí od data vzniku jednotlivých textů) celého souboru působí sevřeným dojmem; mají jakousi vnitřní spojitost, kterou napovídá název; nejedná se totiž o surrealisticky laděná pásma a „prosté“ záznamy snů. Jednotící princip v těchto textech tkví v obratu k sobě samému a k poznání, že teprve skrze reflexi sebe samého je člověk schopen naleznout Boha (více viz P. Cekota: Řád slova a ducha, Tvar 1994, č. 13). Texty nejsou rozsáhlé, neplýtvá se v nich slovy, většinou neprvoplánové pointy fungují jako shrnutí v podobě otázky či konstatování, které však i přes svou nejistotu nad věcmi lidskými i nadpozemskými skrývá víru v člověka. A ten i přes veškeré sebetěžší zkoušky je schopen chovat naději a nalézat onu „skrytou Slávu“. Sny jsou nenásilně protkány odkazy k Bibli, a jak tomu u snů bývá, nelze je jednoznačně pojmenovat a interpretovat; jsou v nich pocity úzkosti i strachu, zářivá barevnost, místy až apokalypticky působící obrazy jsou vystřídány vzpomínkou či konkrétním každodenním prostorem. Právě u těch snů, kde převažuje vážnost sdělení, nejistota k člověku je střídána jistotou skrytou v Bohu, můžeme vypozorovat inspiraci např. dílem Jakuba Demla a Jana Čepa. V Zachově knižním debutu bychom mohli nalézt též podobnosti se sny Zbyňka Hejdy ze sbírky Lady Felthamová; příbuzné jsou si tyto knihy vedle zvolené formy „záznamů“ především nejistotou, nedůvěrou v sebe samého a ve viděné i „prožíváním“ snové skutečnosti; Zachovy sny ovšem v sobě skrývají především útěchu a naději tam, kde u Hejdy převažuje zmar nebo odhalené erotično. Posmrtně vydaný soubor Zachových próz O skryté Slávě a jiné texty obsahuje kromě nezměněných textů, otištěných v prvotině, také další – některé dosud vůbec nepublikované. Autor práci na výběru textů a koncepci svazku zahájil, ale bohužel ji nestačil dokončit. Edičně tak knihu připravil Rostislav Valušek a syn Eduard Zacha mladší. V knize, rozdělené na čtyři části, tvoří původní soubor O skryté Slávě úvodní část. Kniha obsahuje vedle dalších snů i drobné prózy a texty, které zůstávaly roztroušeny po nejrůznějších sbornících, samizdatových tiscích a v pozůstalosti autora a jeho přátel. V „nových“ textech není již tak určující křesťanská symbolika, autor v nich reflektuje originálním jazykem a vnímavě okolní svět, vlastní zážitky, momenty, společensko-politickou situaci atp. Obsahují také zasuté odkazy k Písmu, mystické náznaky, které zobrazovanému dodávají další, symbolický a univerzálnější rozměr. I když se často ocitáme na pomezí reality a snu, je autorovo vidění světa – někdy s ironickým ostnem – jasné a texty v sobě skrývají mnoho významů. Kultivované a úsporné texty často vycházejí z běžné situace, drobného detailu či postřehu, který třebaže nezřetelný, může být pro celek výpovědi stěžejní.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: O skryté Slávě (sny) (PP 1994); O skryté Slévě a jiné texty (PP 2013).
Díla otištěná časopisecky: Výběr z textů, Prostor Zlín 2000, č. 4/6; Pramen (sen), Host 2007, č. 3.
Příspěvky ve sbornících: Hosté na svatbě nebes a země: Sborník k šedesátinám Jiřího Kuběny (1996); Tvář v krvi: V zrcadle pozůstalosti, rodiny, přátel, hrobu (1996).
Články a studie: Budete jako mnichové opisovat a zase opisovat a tak dál, Scriptum 1995, č. 17/18, (přetisk ze smz. sborníku Setkání přátel: Otázky a odpovědi, Enato 11, 1989); Vydavatelská poznámka, in Jiří Vícha: Krajina milost (1991); Slovo o Janu Čepovi, Proglas 1990, č. 2.
Edice: Kurs Josefa Floriana (s Petrem Mikešem; smz. 1978, 1992); Jiří Vícha: Krajina Milost (1991).

LITERATURA

Studie a články: R. Valušek (ed.): Autoři čtvrtého čísla sborníku Bítov, in Bítov (1992), sv. 4; J. Kuběna: Olomoučtí tři králové, Proglas 1990, č. 4; V. Šibrava: Jenom sny?, NK 25. 5. 1994; P. Petr: Prostor Zlín 2000, č. 4/6; P. Hanuška: Hlasy v řídnoucí mlze, in Vertikální nostalgie (2002).
Recenze: O skryté Slávě: M. Putna, Souvislosti 1994, č. 2; P. Šaradín, LitN 9. 6. 1994; J. Hájková, Denní telegraf (příl. Příloha denního telegrafu) 14. 5. 1994; P. Cekota, Tvar 1994, č. 13; M. Exner, Český deník 14. 6. 1994; K. Kříčková, LitN 13. 10. 1994; P. Čichoň, Host 1994, č. 3; J. Šícha, Labyrint 1994, č. 8; M. Jeřábek, Brněnský večerník 18. 7. 1994; Z. Mitáček, Jihovýchodní pošta 1994, letní č. * Kurs Josefa Floriana: V. Novotný, MfD 23. 7. 1993; K. Komárek, Katolický týdeník 1993, č. 51/52.
Rozhovory: P. Petr, Box 1996, č. 6.
Nekrology: J. Dadák, Host 2012, č. 7.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Soubor dvanácti próz obsahuje záznamy autorových snů, z nichž každý nabývá podoby (jak už to u snů bývá) tematicky sevřeného a tvarově vybroušeného obrazu či spíše reliéfu. Vyniknout v plném světle každému z nich umožňuje precizní grafická úprava téměř bibliofilského tisku. Motiv snu samozřejmě evokuje především literárněhistorické souvislosti jakožto cenný zdroj inspirace či celé zákonitosti umělecké tvorby: od romantismu a K. H. Máchy přes symbolismus, dekadenci, spiritualismus až k surrealismu. Mnohotvárnost snových postupů v literatuře by si vyžádala samostatnou studii: sen jako vize, iluze, proroctví a zjevení (zvláště apokalyptické), útočiště, symbol, psychoanalytický nástroj, objektivní zákon… Z takové přehlídky nejvíce se naskýtá ke srovnání Jakub Deml v linii tvorby započaté Hradem smrti. Tajemství snu neponechává však Eduard Zacha význam a smysl čistě básnický, ale cítí i nutnost zařadit je do konkrétní metafyzické spojitosti. Proto je přes autenticitu a specifický existenciální prožitek každého z dvanácti snů mezi nimi jednotící princip a východisko – Skrytá Sláva. Tedy Tajemství, které není samoúčelem surrealistické změti ani odpoutaným panteistickým symbolem, ale přesným duchovním pojmem věčné blaženosti, Božího království, předmětem křesťanské Naděje. […] Fenomén moravské katolické tradice je nám tímto dílem zpřístupněn v plné síle uměleckého tvaru, v básnickém slově, které není než zástupným symbolem odkazujícím ke svému původu a  Vtělení.
P. Cekota: Řád slova a ducha, Tvar 1994, č. 13, s. 22.

O autenticitě a nestylisovanosti jím zaznamenávaných snů nemůže být pochyb: třebas tradice je v nich víc než zřejmá. V jistém smyslu představují až jakýsi zrcadlový obraz Demlova Mého očistce […]. A i když podoba s Demlem se může zdát zavádějící až do těch figur (kdo by např. nevzpomněl při Zachově Mědvědu Demlova Bílého Medvěda), je to jen proto, že oba čerpají z téže bezedné studnice, v níž se napořád propast pozdravuje s propastí. Zacha je však bezvýhradně svůj – a přes všechnu zemanskou urozenost svého jazyka je – na rozdíl od Demla, který je vždy velký Umělec – jen pokorný a prostý až do jakési jitřní nenápadnosti a jasnozřivosti – řekli bychom čepovské. V naprostém kontrastu proti Demlovi, jenž nikdy neodolá svodům mučednické exhibice, pak Zacha zakrývá vždy svou tvář, v důsledném stínu ponechává svou osobnost: a jen tato jeho Anonymita je mu zárukou, že slouží Bohu (a ne Tělu, Světu, Ďáblu – ), a ne své slávě, i když i nad tou se pokorně zděsí, je-li mu příležitostně zjevena svědkem Apokalypsy, spoluostrovanem téhož Pathmu (tak hned ve vstupní próze Orel): „Kdo jsi, nebo spíše čeho se od tebe žádá, když ochránce máš tak silného a rodu vznešeného?“
J. Kuběna: Strážné sny Eduarda Zachy, in E. Zacha: O skryté Slávě 1994, nepaginováno.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Zkrácená verze později publikovaného Slova o Janu Čepovi prosloveného na olomouckém Setkání přátel dne 13. 1. 1989
Slovníkové heslo, mapující další osobnosti a aktivity, spojené se samizdatovou edicí Texty přátel
Bibliografická databáze ÚČL AV ČR

Autor hesla: Jiří Severa (2013)
Aktualizace hesla: 12. 7. 2014 (js)
Aktualizace bibliografie: 12. 7. 2014 (js)