Zbyněk BENÝŠEK

* 27. 6. 1949, Olomouc

benysekDětství a mládí prožil v Prostějově. V letech 1964–1968 vystudoval v Brně Střední umělecko-průmyslovou školu. V patnácti letech založil společně s Bobem Krčilem bigbeatovou skupinu The Rings, pro kterou začal skládat písňové texty. S Krčilem později vystupovali jako folkové duo. Do roku 1970 studoval na Univerzitě Palackého v Olomouci, kterou opustil, protože nesouhlasil s personálními čistkami a dalšími projevy nastupující normalizace. Odešel do Prahy, kde zpočátku pracoval jako dělník při stavbě metra, později jako rekvizitář ve Filmových studiích Barrandov, byl rovněž dělník v pivovaru a hudebník ve svobodném povolání. V lednu 1977 podepsal Chartu 77 a od té doby pracoval jako topič, domovník a noční hlídač. V Praze byl v kontaktu s undergroundem a okruhem kolem Charty, pomáhal např. rozšiřovat její Infoch, tedy Informace o Chartě. Spolupracoval s neoficiálním písničkářským hnutím Šafrán (jeho členy byli např. Jaroslav Hutka, Vladimír Merta, Vlasta Třešňák, Jan Burian, Zuzana Homolová ad.). V roce 1982 emigroval do Rakouska, kde ve Vídni založil uměleckou revue Paternoster a dlouhodobě spolupracoval s rádiem Svobodná Evropa. Do Prahy se vrátil v roce 1992, spolupracoval s Českým rozhlasem, Českou televizí a věnoval se knižní grafice (před listopadovým převratem připravoval např. knižní grafiku pro exilové nakladatelství Index v Kolíně nad Rýnem). Nadále se zabývá knižní grafikou, typografii a ediční přípravou knih, a to ve své firmě ZB Studio. Žije a pracuje v Praze.

Benýšek své texty od osmdesátých let publikoval v samizdatu, vydával je v exilových časopisech Svědectví, Listy i v jím redigovaném vídeňském Paternosteru. Je autorem kolem sto padesát písňových textů (výbor společně s CD vydán u nakladatelství Galén v roce 2009 jako Světlo, paprsek, třpyt, knihu doprovází reprodukce Benýškových výtvarných prací), zhudebnil také básně Františka Gellnera, Jiřího Wolkera, starofrancouzskou báj Aucassin a Nicoletta a řadu starofrancouzských písní. Vydal čtyři básnické sbírky: Diagnóza a jiné básně; Sonety Platónské jeskyňky a jiné básně; Zápisy 1966–1978 a V Budečský na zahrádce, přičemž poslední dvě jmenované sbírky pouze jako bibliofilie v omezeném počtu výtisků. Je autorem řady povídek, původně šířených v samizdatu, které byly později vydány ve dvou sbírkách – My nejsme vrazi a DramaamarD – a částečně autobiografického románu Loutky boží.

Poezie Zbyňka Benýška – a to včetně jeho písňových textů – se neustále pohybuje mezi dvěma póly, mezi civilním záznamem denní reality a obratem k niternému, spirituálnímu hledání „něčeho“ za naším světem. V básních prvního typu se setkáme s útržky obyčejného života, s na první pohled ne- zajímavými situacemi, které se míhají před očima básnického subjektu: „Před chvílí kolem mne prošel metař / v oranžové blůze zametal listí“ (Světlo, paprsek, třpyt, s. 93). Častým dějištěm Benýškových básní je hospoda (ostatně žižkovský lokál se objevuje i v názvu sbírky Sonety Platónské jeskyňky): „Hospoda hučí / jako salonek třetí třídy / zaoceánského parníku / kde okatá Židovka přemlouvá / (aniž o tom přímo mluví) / mladého studenta práv / (a klaunského čističe bot) / ke sňatku“ (Sonety Platónské jeskyňky a jiné básně, s. 70). Pól druhý představuje formálně vytříbenou část Benýškovy poezie (užívá i pevných forem jako je sonet, který však hravě dovede převrátit a přesto dodržet formální i obsahová pravidla). Tyto Benýškovy básně se pohybují na hranici spirituální poezie. Spirituálno a možnost tázat se po věcech, které člověka přesahují, však nemusí být nutně navázána na osamocenou kontemplaci. Benýšek neopouští své prostředí městské i společenské periferie a s Bohem komunikuje i nad sklenicí piva. Benýškova poezie je pevně ukotvena ve světě, který je tvořen uměním, hudbou i literaturou. Děje se tak skrze častá odkazování na literární vzory, oblíbence (Poe, Goethe, Mácha, Gellner) i muzikanty, kteří utvářeli myšlení Benýškovy generace (Simon a Garfunkel, Leonard Cohen, Jim Morrison, The Troggs). Poezie Zbyňka Benýška je jakýmsi smutným ohlédnutím za uplývající minulostí a pohledem na radostně-neradostnou současnou existenci.

Kniha povídek My nejsme vrazi vyšla v roce 1995 a obsahuje sedm textů (Farářka; My nejsme vrazi; Večírek u dr. Šimona; Valentýnka; Výzkumný ústav; Pád labutě; Tma). Šest z nich bylo napsá- no ještě za totality a vydáno převážně v exilových periodikách (Paternoster a Svědectví), závěrečná povídka poprvé vyšla v Revolver Revue č. 45. Povídky se tu více, tu méně opírají o autorovu vlastní zkušenost se životem v rakouském exilu. Hrdinové textů, často přímo ich-formoví vypravěči, jsou opuštěni, ztraceni ve velkém, neznámém světě, který je nevlídný, sychravý a nepřátelský. Přežití hrdinů je otázkou jejich vynalézavosti. Nejpatrnější je to v textu Výzkumný ústav, v němž se bezejmenný hrdi- na dostává k práci výzkumníka pro OSN, který provádí dotazníková šetření mezi českými emigranty. To se však děje falešně, na základě fiktivních rozhovorů se stále se opakujícími respondenty z řad známých. Důležitější, než samotný dotazník, jsou totiž výzkumným ústavem proplácené jídlo a pití. Hrdina si však chce práci ještě více ulehčit a rozhodne se zkonstruovat robota, který bude zastupovat – příslušně namaskován – respondenty. Benýškovými povídkovými texty, vedle jasného a všeobjímajícího pocitu smutku, prostupuje taky významná dávka absurdity.

Přímým přihlášením k absurdnímu dramatu ve stylu Havla či Becketta, je text Večírek u dr. Šimona, který v repetitivních situacích a opakujících se replikách popisuje nepříliš vyvedený večírek přátel. Výsledkem jejich prázdného setkání, které k ničemu nevede, je jen trapnost pramenící z pošramocených mezilidských stavů.

Úvodní text sbírky Farářka je pokusem o dystopickou sci-fi. Povídka se odehrává v psychiatrické léčebně, která jasně evokuje totalitní blázince, místa, kam bylo možné zavřít jedince nepohodlné re- žimu. Postupně ale vychází najevo, že onen blázinec je součástí mnohem širší soustavy léčeben, která v podstatě tvoří stát. Lidé jsou sledováni, není jim umožněno opustit vymezený prostor, jsou jim monitorovány sny, za špatné snění jsou přísné tresty. Zdánlivá svoboda – prostor psychiatrické léčeb- ny je obrovský a připomíná město – je vykoupena neustálým sledováním a zvůlí, která je ztělesněna Lékařem, Podlékařem a Hlavní Sestrou. Vykonavateli zvůle jsou Sestří, fanatické a uječené zdravotní sestry. Veškerá odlišnost je tvrdě postihována, nejvíc na toto doplatí titulní Farářka, výjimečná, du- chovně založená bytost s andělskými křídly, která umírá při svém pokusu o útěk během oslav státního svátku: „U plotu byl shluk pacientů, Sestří, civilních zvědavců. Podlékař a kameraman, který všechno zaznamenával na film. Farářka, jako by seděla na bodlinách, jednu nohu měla ven z areálu Ústavu a jednu ještě v blázinci. Tělo měla skloněné a nabodnuté na bodliny. ‚Odřežte jí křídla a okamžitě je pošlete do Úřadu pro neidentifikované létající přístroje (ÚNLP). A ať obratem pošlou zprávu!‘ rozkázal Podlékař a opřel se o strom, protože byl z kořalky skoro namol opilý. ‚Dívejte, křííídla, mr- cha, křííídla!!!‘ vřískaly jako pominuté zmoklé Sestří, tleskaly rukama, přiskakovaly k mrtvé Farářce a okukovaly její průsvitná, zelenkavá křídla, deštěm a smrtí zplihlá. Podlékařův asistent je odehnal od Farářky a malou, laserovou, pilkou ušmikl Farářce křídla. Zabalil je do sterilního igelitu a ode- vzdal pracovníkovi ÚNLP. Ten okamžitě nastartoval malou helikoptéru a odletěl ke svým šéfům“ (My nejsme vrazi, s. 42–43).

V Benýškových krátkých textech se spojuje syrová, drsná realita s lyrickým viděním světa, tento přístup k realitě je pak hlouběji rozvinut v autorově románu Loutky boží (2012), částečně autobiografické výpovědi o kritickém půlstoletí československých dějin. Kniha začíná na Vánoce 1952 a uzavírá se v devadesátých letech. Protagonista Vilém disponuje biografickými rysy autora (zakládání bigbeatové kapely v šedesátých letech, studium, výtvarná tvorba…), román však není pojat jako osobní autorská výpověď. Benýškův text je jakýmsi pohledem na dějiny „odspodu“ a s odstupem. Řada ve své podstatě neveselých epizod získává s ubíhajícím časem až humorné kontury. Jasně patrný však zůstává temný spodní tón, zastupovaný zejména nekončícím bojem s režimem – v textu reprezentován nejprve dětskými a později pubertálními střety Viktora a Berta (který později emigruje) s bratry Zlatkem a Svatkem, kteří posléze přijímají výnosné místo u Státní bezpečnosti. Benýšek udržuje svoje vyprávění v omezeném okruhu pečlivě odstíněných postav (Vilém, Bert, Ostružinka, básník Miroslav, Valtr, hostinský Chudáček…), které staví do podobných, opakujících se situací. Leitmotivem textu je pak hrdinova láska k dívce Ostružince, jejich vzájemné nacházení a opuštění se, které se táhne od Viktorových dětských let až hluboko do dospělosti. Opakováním jakoby autor vyjadřoval jakousi stereotypnost života, který je jen sledem neustálých variací na omezenou škálu situací. To, do jakých situací se hrdinové dostávají, často není záležitostí jejich vlastní volby. Hrdinu Viktora táhne kupředu osud, velké dějiny jej vtahují do svého soukolí, přičemž on sám nemá možnost uniknout – je onou titulní loutkou boží, která své kroky neřídí sama. Důležitými klíčovými body jsou v textu dějinné zvraty (zejm. okupace Československa v srpnu 1968), Benýšek svůj text sytí i drobnými detaily, které jsou historickými fakty (navíc encyklopedicky rozvedenými v pečlivém poznámkovém aparátu na konci knihy), z textu však nijak neční a tento historiografický a edukační charakter knihy nijak nepotlačuje její vypravěčské a obsahové kvality.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Cestička vyšlapaná (B 1972 smz.); Karlovy Vary (B 1973); Co dům dal (B 1978 smz.); Přečtení Ranní hvězdy (B 1976 smz.); Diagnóza a jiné básně (BB 1999); My nejsme vrazi (PP 2002); DramaamarD (P 2005); Povídka o Rudolfkovi (P 2004); Sonety Platónské jeskyňky & jiné básně (BB 2009); Zápisy 1966–1978 (BB 2005 bibliofilie); Světlo, paprsek, třpyt (BB 2009); V budečský na zahrádce (BB 2009 bibliofilie); Loutky boží (P 2012).
Scénáře: Paternoster I. – VII. (1993, Český rozhlas), Múzérie I. – VII. (1994–1998, Česká televize, s Euge- nem Brickiusem), Ateliéry – historické I. – XI. (1998 – 2000), Ateliéry – současné I. – XXV. (1998 – 2000).
Studie a odborné články: Doslov, in M. Kubes: Blues za dívčí duši, 2010.

LITERATURA
Knižně: J. Čulík: Knihy za ohradou, 1992; J. Kanzelsberger: Kde je člověk: Jak vyplnilo literární dotazník Marcela Prousta pro vysílání Svobodné Evropy 56 osobností nebo zajímavých lidí aneb, 1680 odpovědí na 30 různorodých otázek, 1992; T. Hořejší: 15 let Revolver Revue, 2001.
Recenze: Diagnóza a jiné básně: V. Šlajchrt, Literární noviny 1999, č. 28; J. Staněk, Tvar 1999, č. 10 * My nejsme vrazi: Z. Štípl, Tvar 2002, č. 15; V. Stanzel, Host 2003, č. 6, s. 3–4 * Panoptikum ´75 a DramaamarDK. Pařízek, A2 2006, č. 19 * Světlo, paprsek, třpyt: T. S. Polívka, Hospodářské noviny, 29. 12. 2009 * Loutky boží: V. Hulec, Divadelní noviny 2013, č. 2; -ob- (Ondřej Bezr), iDnes.cz 21. 1. 2013, dostupné zde; J. Lojín, Vaše literatura.cz 3. 6. 2013, dostupné zde.

Rozhovory: J. Brabec – P. Holub, Respekt 1994, č. 2; E. B., Literární noviny 1994, č. 11; J. Kroul: Revolver Revue 2001, č. 48 (prosinec); M. Placáková, Lidové noviny 27. 5. 2014.

Medailony ap.: J. Mlejnek, Lidové noviny 11. 1. 1997; Právo 27. 5. 1999; Právo příl. Salon, 21. 2. 2002; Dokořán 2004, č. 30; L. Soldán, Kam v Brně 2009, č. 10; L. Engelking, in Antologie české poezie, I. díl (1966–2006) (2009).

UKÁZKY Z OHLASŮ

Číst si Benýška může právě být pro atmosféru, kterou vyvolává, navozením si vlastního vzpomínání, toku vlastních nenapsaných a jenom zpětně vyvolávaných textů, které budou soukromé a vlastně jenom běžet na plátně sítnice. A o nichž nás vůbec nenapadne uvažovat, čím jsou, zda TAKÉ poezií.

J. Staněk: Psát básně je jako vraždit labutě, in Tvar 1999, č. 20, s. 21.

Románů v pravém slova smyslu generačních není nikdy dost. A těch, které by věrně popisovaly radosti i strasti Čechů narozených po nástupu komunismu a v aktivním věku prožívajících „jízdu na horské dráze“ dobových proměn od 60. let už vůbec ne. Každé nové svědectví je vítáno. Zbyněk Benýšek (1949) je nejen spisovatel, ale také malíř a písničkář, tvůrčí umělec, pohybující se na české kulturní scéně od konce 60. let.

O. Bezr: Generační román o těch, kteří jeli na horské dráze, [online] iDnes.cz 21. 1. 2013, dostupné zde.

Soubor je tvořen šesti povídkami jednou rozsáhlou novelou a zachycuje Benýškovu tvorbu v rozpětí šestadvaceti let. Ať už jde o práci nejranější („Farářka, 1974) nebo pozdní („Tma“, 2000), je jisté, že v Benýškovi má česká literatura autora silné a originální výpovědi. Jednotlivé příběhy se odehrávají v místech, kde autor žil a jež důvěrně zná, ať už je to Prostějov, Praha nebo Vídeň, v komunitě lidí spíš nonkonformních. Nejde však o tvorbu undergroundovou, ačkoliv zmiňovaný Paternoster byl vůči tomuto směru otevřený a jisté společné rysy (kritický postoj k establishmentu, hledání alternativní životní formy či snaha o nezávislost) v příbězích vysledovat lze. Jedno však mají společné – ať už se odehrávají v reálných nebo smyšlených kulisách, Benýšek dokáže mistrně vystihnout a popsat podobu a atmosféru místa.

V. Stanzel: Malířské povídky, in Host 2003, č. 6, s. 3–4.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY
web autora

 

Autor hesla: Jiří Vladimír Matýsek (2016)