Jsme si tak blízko
a zároveň tak daleko
tramvají asi deset minut
srdcem spíš deset
světelných let
chtěla jsi mu
zahrát na city
ale kde je on
už nejsi ty
čím dál víc
je v nás
čím dál míň
bolesti, smutky a nástrahy života
dny co ji tíží jsou blíž a blíž
prolhaný vdovec a jeho matka
dcera co utekla v neděli z domova
prochází plání kde skonali mrtví
učená žít bez víry, bez Boha
hledá tu útěchu pro její slzy
hledá tu pomoc pro bolest v srdci
hledá tu kapičky včerejší rosy
Kéž by našla aspoň něco.
Doběhl odjíždějící vlak
a pak si uvědomil,
že vlastně nikam nepotřebuje
odešel z nádraží
a poslouchal vzlyky přírody
která prosila o pomoc
doslova natahovala ruku
žadonila o pochopení
A on jí pomohl
odešel a poslouchal pouze zvuky okolních lesů
Zapomněl na matku, která jej čekala u vlaku
v Hradci Králové
kde měl přestoupit na mezinárodní rychlík
do Berlína
aby zmizel z mysli všech, kteří jej znali doposud
Nevadí
třeba příště
zastav dny a nevěř snům
myšlenky uzavři v sobě
lásku si k srdci nepouštěj
a nevyprávěj o ní dětem
ať nepřemýšlejí zbytečně
sny schovej pod pokličku
a nepouštěj je do světa
vrátí se ti více bolesti než naděje
kterou jsi rozdával pod pláštěm noci
na Karlově mostě
těsně před půlnocí
a bylo větrno