Lucie Hajduová

Drak

Lukáš Grossmann, 12 let
Úlovky z tábora (srpen 2014)

Část I. – Na Hranici

I když jsem si dohasínající táborák za hradbou již černé jídelny mohl jen představit, ohlédl jsem se. Byly zde pouze plachty stanů, jimž srpkovitý měsíc smícháním své záře a temnoty překreslil sněhobílou barvu na odporně šedivou. Nad nimi v poryvu větru se zakymácela táborová vlajka rozpoznatelná spíše pohybem než barvou, tu hlídal teď Štěpán…

Štěpán! – Tohle jméno se mi rozezvučelo v hlavě. Obrátil jsem se zpět k táhlé louce a rozběhl se směrem k lesu až na její okraj. Někde tam jsem schovával postupně nakradená piva z kuchyňky. Nevím, kolik pravidel jsem se chystal porušit, ale právě rebelství mi zvyšovalo adrenalin. Život dospělých musí být super, trošku ho ochutnáme!

Zastavil jsem se u kraje lesa a chtěl vykročit ke své skrýši, když vtom mne k zemi přikoval nemotorný hlasitý šelest. Pak ticho! A znovu! Teď však jen pár kroků ode mě, jak jsem si s hrůzou uvědomil. Najednou jsem zapomněl důvod, proč jsem sem vlastně šel. Následoval hlasitý přerývaný dech, takové… táhlé funění. Medvěd!? Tady v Jižních Čechách? Ne, není možno! I přes noční chlad mi po čele stékal pot a já se ocitl ve smyčce: „Prchat či zůstat stát?“ Vzápětí ale černou stromovou hradbu prořízla dvě zlatavá světýlka a pak se z neznáma vyvalil hustý dým. Tohle rozhodlo! Prchal jsem ze všech svých sil a potlačoval nutkání se ohlédnout. Blížil jsem se co největší rychlostí k majákům, jakými se mi teď staly šedivé domečky stanových plachet…

„El, co se děje? Kde máš piva?“ byla první Štěpánova slova, když mě spatřil.

„Drak!“ vyhrkl jsem zadýchaně, „v lese je drak!“

„Vážně?“ řekl ironicky, ale tentokrát na mě jeho výraz se skrytým půvabem nezapůsobil.

Chytl jsem ho za paži a táhl z tábora: „Pojď! Pojď se podívat!“ – Nakonec se podvolil.

„El, počkej! Kdo teď ohlídá vlajku, a když někdo…“

„Na to se teďka vyser!“

Možná jsem před ním nechtěl vypadat jako hlupák, možná jsem mu chtěl dokázat, že ho ochráním vždy a všude… Zkrátka, byl jsem tu zas! Jenomže po dýmu, po všech děsivých zvucích a ještě děsivějších očích nebylo ani stopy. Když se ani po pár minutách nic neobjevilo, Štěpán si nervózně prohrábl zlatavou kštici, zavrtěl hlavou a beze slova odešel zpět do tábora.

Ach! Jak moc jsem si teď přál, abych byl se býval vylekal znovu, než se teď takhle ztrapnil před nejhezčím klukem z tábora!

„Debile!“ procedil jsem skrz zuby na černou hradbu stromů co nejtišeji, jako kdyby drak číhal všude a pak by mohl nečekaně zaútočit. Odešel jsem také.

Zbytek hlídky proběhl v trapném tichu a já jen poslouchal za jídelnou smích opilých vedoucích a prákošů. Když hodiny ukázaly dvě ranní, Štěpán šel vzbudit další na řadě z týmu. Já pro změnu vzal papír s hlášením, v rychlosti připsal Pozor, potuluje se tu drak!!! – Lukáš a odebral se do stanu. Smutek, nervozita a zděšení mne za chvíli opustily a já usnul…

„Tys vždycky všemu věřil!“ usmála se na mě moje nejoblíbenější prákoška Dia, když jsem se jí se vším svěřil u rohlíkové snídaně. Zklamala mne!

Jenomže měla pravdu. Kdyby mi v jedenácti mamka neřekla pravdu, tak na Ježíška věřím i teď, stejně tak i na malé skřítky a zoubkové víly. Ale všechny tyto bytosti mi byly v raném dětství pouze namluveny! Draka jsem skutečně viděl! Nebo spíše zahlédl… Usilovně jsem přemýšlel a snažil se dopátrat odpovědí, marně! Pak mě napadlo zkouknout včerejší hlášení hlídek. Jenomže krom typického Ňyc se ne stalo a Bila mi hrozná zyma jsem nenalezl žádný odkaz na podivnou bytost u lesa. Malá poznámka pod mým vzkazem PS: Lukáš je naivní trouba – Štěpán mi také nezlepšila náladu. Potlačil jsem slzu nad ním i nad tou celkovou bezmocí a šel umýt nádobí v rámci naší týmové služby…

„Toho piva ubejvá, jako kdyby s náma chlastali i malí, do prdele práce!“ uslyšel jsem z kuchyně naštvaný tón naší prákošky Lucky a i přes všechny chmury jsem nedokázal potlačit smích…

Při odpolední hře jsem odběhl na ono místo. Jenomže žádné sežehnuté větve, žádné obří stopy ani nic, co by nějak naznačovalo, že se tu v jednu hodinu ráno potuloval drak nebo jiná příšera. Zdálo se mi to? Opravdu tu něco bylo? Ale co potom ten dým a… Nic do sebe nezapadalo, ale přesto jsem to neponechal náhodě. Když na večerním nástupu Lucka předávala velkou vařečku dalšímu týmu, ještě jsem se pokusil varovat jejich první hlídku před „drakem“ na konci louky. Jasný, že se mi hned Kubík s Barunou vysmáli do obličeje a já se radši odebral do stanu. Dal jsem bráškovi Markovi pusu na dobrou noc a zachumlal se do spacáku. Nikdo mi nevěří! Nikdo!…

Byl jsem pobitý železným brněním, ale přesto jsem se pohyboval se zvláštní lehkostí, hbitě uskakoval žáru ohně z tlamy a bodal tu stvůru mečem, hlava nehlava. Nakonec těžce padla bez hnutí k zemi a já z těch odporných drápů vysvobodil Štěpána vyděšeného k smrti. Pevně mě objal a dal mi pusu. Pak se mnou zatřásl a začal dychtivě volat: „Lukáši! Lukáši! Vstávej!“

Cože?!

Nebyl to Štěpán, nýbrž Kubík s Barunou a já rozespale a naštvaně zívl: „Coje!?“

„Drak! Měl jsi pravdu!“ – tohle mě postavilo na nohy v rychlosti blesku. Hmátl jsem po nejbližší mikině, nazul první boty a vyšel ven. Chtěl jsem jim oznámit, že tak daleko nemáme povolení chodit, ale zarazil jsem se, když jsem si uvědomil, že já byl stejné věty od nich ušetřen. Popsali mi, co viděli a slyšeli. Šelest, divné zvuky, pak dým… vše sedělo, až na ty oči. Prý viděli rubínově červené, ne zlatavě žluté. Sedli jsme si do jídelny celí zmatení, oni ještě vyklepaní, a vyhlásili vážnou poradu. Přes prkna dřevěné jídelny probleskovala oranžová zář ohně a bylo slyšet relativně hlasité povídání opilých vedoucích. Proto jsme šeptali, jak to jen vůbec šlo. Dlouho jsme debatovali o záhadných očích. Kubík si myslel, že drak je mění podle nálady, Baruna zase, že těch stvůr je více. Já si nemyslel nic. V mé hlavě vládl takový zmatek, až jsem se začal sám sebe bát. Tábor byl v ohrožení a my museli urychleně jednat. Nakonec Baruna rozsvítila petrolejovou lampu a vytáhla ze ztracenky nějakou propisku a ušmudlaný bloček. Postupně začala sepisovat všechny naše diktované úvahy. A právě podle těchto záchytných bodů se mi začal v hlavě rodit plán jak draka zabít. Plán, o kterém jsem věděl, že už nemusím sdílet sám se sebou…

Část II. – Vzhůru za hranici!

Mimochodem, je zajímavé, jak zpráva o Drakovi na táborníky zapůsobila úplně jinak, když nyní bylo svědků více než jeden. A tak se stalo, že se skoro celý tábor rozhodl vydat se s námi na nebezpečnou misi do lesa, za hranici louky!

Plán jsme dokončili druhý den ráno. Baruna ho ještě poupravila a právě teď, pár minutek před půlnocí, bylo na čase ta písmenka na papíře zrealizovat.

Půlnoční dobu jsme označili za nejvhodnější, neboť vedoucí s prákošema vždy rutinně vysedávali u ohně, popíjeli a zpívali sprostý písničky. Spoléhali na hlídku, že vlajku a děti ohlídá, jenomže dnes se nehlídala vlajka ani my, nýbrž oni! Ještě jsem si ke svým maskáčům oblékl krysí mikinu, zkontroloval čelovku jestli funguje a do kapsy strčil svůj věrný švýcarák. Vylezl jsem ze stanu, kde už čekal Kubík s Barunou. Měli podobný outfit, oba baseballové pálky přes rameno a uprostřed temnoty se jevili jako vojáci s puškami.

Naše trojice dorazila na odlehlé smluvené místo jako poslední. Jenomže jsme nepočítali s tím, že zájem během dne opadne, a tak se zde sešla jenom půlka tábora, ale i tak nás bylo dostatek. Většina v ruce svírala kapesní nůž, pak nějací drsňáci drželi sekyru na dřevo, jeden měl v ruce kytaru a jedna zase florbalku. Byl tu i můj skoro šestiletý bráška Marek se svým kamarádem Kečupem. Kečup držel v ruce pouze klacíček, který by byl platný spíše na šťourání do hovna, než aby zasadil smrtící ránu. Jenomže když jsem se podíval zpátky na bratra, jak drží v ruce ohromnou sekeru na dřevo a doslova ji vláčí po zemi, nevěděl jsem, koho tu mám vlastně poučovat. Baruna zkontrolovala všechny přítomné a pár dětí poslala do stanu, aby se převlékly, protože měly buď nápadnou bílou mikinu, nebo nebyly dostatečně oblečené. Mary si nevzala žádné boty, jen ponožky. Říkala, že všechny boty ztratila, a že měla jen sandále a sandále s ponožkami si prý nikdy nevezme. Po dlouhém přemlouvání a přesvědčování, že je všem její vizáž totálně ukradená, odešla nasraně do stanu. Už se nevrátila. Teď zbývalo vybrat dva nejvíce nenápadné, kteří obejdou Draka a vzadu za ním uzavřou půlkruh a on tak bude v obklíčení. Vybral jsem Vojtu, přezdívaného Japonská sencha. Měl oba rodiče ve vojenské službě a říkal, že ho prý naučili jak být nenápadnej. S tím druhým byl výběr těžší, jenomže pak se najednou z neznáma vynořila jedna holčina, které si dosud nikdo z nás nevšiml, a tak jsem ji bezmyšlenkovitě postavil vedle Vojty a vysvětlil jí, co má dělat. Pak jsem nás rozdělil po pěti skupinách a ještě jednou všem objasnil, jak se budeme postupně shlukovat kolem onoho nebezpečného místa do tvaru půlkruhu. Všichni pokývali hlavami na srozuměnou. Pak vše ztichlo, čekalo se, až dám pokyn k akci. Jenomže až teď jsem najednou pocítil strach a začal jsem si fakt moc přát, aby teď zničehonic většina řekla: „Kašlu ti na draka, naivní troubo!“

Jenomže dětinsky odhodlané výrazy v šeru značily, že odstoupit nehodlají ani omylem.

„Sorryjako! Přišel jsem pozdě!“ ozval se najednou za mnou udýchaný hlas a já se otočil. Stál tam Štěpán s kapucí do čela a v levačce svíral mačetu, kterou ani nevím, že vůbec v táboře vedoucí maj. Možná ji ukradl dřevorubcům odvedle. S jeho příchodem se najednou strach vytratil neznámo kam a já dal nadšený povel, abychom už vyrazili.

Sotva ale moje skupina udělala na louce pár kroků, malé Evičce nejspíše došlo, že tu o žádnou táborovou hru nejde a s brekem odběhla do stanu. No, to nám to pěkně začíná! Zůstal jsem jen já, bráška Marek a Štěpán. Kráčel jsem se sekyrou, kterou jsem bráchovi vyměnil za švýcarák, se zhasnutou čelovkou na hlavě, s klidným Markem po pravici a po levici s trošku nervózním Štěpánem. Kráčeli jsme k té černé hradbě stromů, co zdálky vypadala jako nedobytná pevnost a tu jsme se dneska chystali dobýt. Cítil jsem, jak se od ostatních skupin vzdalujeme a tvoříme tak pomyslný kruh.

Drak nesnáší světlo, vylézá jen, když je tma, na povel ho oslepíme a zvítězíme! Snažil jsem se touto myšlenkou uklidňovat, jenomže i přesto mi srdce tlouklo jako o závod. Štěpán mi křečovitě sevřel rameno a já si uvědomil, že nejsem sám, kdo má strach. Marek nemluvil, šel klidně.

„El?“ pošeptal mi do ucha tak, aby to můj brácha nezaslechl, „ten chlast!“

„Jo, já vím, neboj!“ – Jenomže ve skutečnosti jsem si za tu dobu na piva ve skrýši vzpomněl až teď.

Na černém pozadí před námi se mihla dvě smaragdově zelená světýlka a Štěpán mi stiskl rameno pevněji. Postupně se přidaly i ty další děsivé zvuky… Funění, praskání ohně… a já těm dvěma naznačil, abychom se skrčili a začali se plížit. Šelesty a praskání postupně zesilovaly a já měl nahnáno jako nikdy předtím. Brácha mlčel, za to Štěpán se začal třást.

„Neboj se! No tak! Neboj!“ chopil jsem se příležitosti a láskyplně ho pohladil po tváři a v té chvíli jsem cítil, že možná stojím na začátku toho snu, co se mi včera zdál. Já tě zachráním, Štěpáne! Jako včera!

Všude kolem nás se valil dým bez zápachu, na dotek se přede mnou rozpínala černá hradba a byla jen otázka sekund, kdy ji prolomíme. Lehli jsme si a krčili se za velkým drnem. Srdce mi divoce tlouklo a já začal opět litovat svého rozhodnutí. Ve snu jsem se nebál, tady ano. Náš čas byl sečten, a jak jsem říkal, osud jsem nám všem odpočítal, v sekundách. Možná je to ten poslední den, kdy vůbec před nějakou hradbou stojím…

Hvizd poštolky odněkud přetrhl napjatou strunu.

„Teď!“ zašeptal jsem a každý z naší trojice si bleskurychle sáhl na hlavu a zapnul čelovku. Pak se v mexické vlně postupně rozsvítil celý kruh jako velký reflektor. Zařvali jsme a vylezli z úkrytu s vytasenou zbraní připravenou k boji. Jenomže pak mě najednou k zemi přikoval šok, co jsem spatřil. Nebyl to žádný drak ani jiná příšera. Nejednalo se ani o žádnou ohromnou hroudu masa, na kterou naše půlka tábora byla dlouho připravena. Před námi se potácela a motala opilá postava člověka, co si pevně kryla oči zápěstím a sténala: „Kerej debil! Kerej komouš zkurvenej mi tohle udělal, do prdele práce!?“

Do prdele práce? – Tuhle frázi znám!

Teď už jsem své parťáky viděl. Každému z kruhu se zrcadlil ve tváři stejný výraz – jednoznačné zmatení. Přes kapuci proti náhlému světlu z baterek sledovali šamanské pohyby opilé a nadávající Lucky uprostřed, ale pořád svírali v rukách zbraně k úderu, jako by každý ve své póze zamrzl. Jen bráška zíral do země a tvářil se zklamaně. Lucka najednou odtrhla rukáv od očí. Pak nás spatřila. Ten její křik si pamatuju doteď, bylo to jako z hororového filmu, jenomže na herecký výkon moc přesvědčivý. Její pohled zamrzl děsem před jistou smrtí. Pak se skácela na zem a tam zůstala ležet.

„Lukáši? Spinká?“ prolomil ticho Marek, ale já mu neodpověděl.

Každý na nevyřčený rozkaz upustil zbraň. Došli jsme až k ní. Ve svitu baterek se odrážela její bledá tvář položená na bok. S klidným výrazem, který se vůbec nepodobal tomu předchozímu. Sencha ji nějak šáhl pod krk a pak řekl, že mrtvá není. Všichni kolem byli rozrušení a šuškali si mezi sebou.

„Baruno! Náš chlast!“ ozval se najednou Kubík a mířil kuželem světla na malou cestičku. Na zemi se válely poházené flašky s pivem, teď už spíš jen flašky.

„No, počkat!“ ozval jsem se, „jaký vaše? Moje!“

„Ne, to je naše!“

„Říkám, že moje!“

„Počkat?“ ozvala se Baruna, „ty tu máš taky skrýš?…“

„A není to jedno?“ přidal se Kubík, „tvoje nebo naše, už jsou stejně v tahu!“

„Jaký piva?“ ozval se nějaký malý klučík z hloučku.

„Teď už žádný!“ odvětil zničehonic ostře Štěpán a na Lucku se zamračil. Pak ale pokračoval: „Žádný piva, žádný záhady a žádný Drak už není! Vyhnali jsme ho a už se sem nepřiblíží! Takže je na čase vypadnout, než nás budou hledat vedoucí. Tak šup!“

Štěpán si uměl dupnout, a tak všichni poslušně odešli a toto vysvětlení jim muselo stačit. Zbyli jsme tam sami dva, a spící Lucka.

„Štěpáne? Co to do tebe sakra vjelo? To tě ten chlast tolik nasral?“

„Ani ne,“ usmál se, sehnul se k Lucce a něco vedle ní sebral ze země. V ruce se mu leskla černá snadno uchopitelná věc ve tvaru válce. Něco podobného jsem už někde viděl… „Žádný drak nebyl a není!“ opět se usmál, přiložil tu věc k ústům a pak se ozval praskavý a syčící zvuk. Vzápětí se válec rozzářil smaragdovou zelení a poté na mě Štěpán vyfoukl velikou nálož dýmu, až jsem si musel zakrýt nos: „Tolik povyku pro jednu obyčejnou elektronku! Já se ti divím!“ zastrčil si ji do kapsy a výrazně na mě mrknul svýma kouzelnýma očima, „a tohle musí zůstat jenom mezi námi, rozumíš?!“ ani nečekal na odpověď, prostě se otočil a šel zpátky po louce směrem k táboru.


Část III. – Začátek konce

Od této doby se už „Drak“ neobjevil. Navíc, všichni jsme museli o Lucce a o tom, co se stalo v noci, prý mlčet. Řekl nám to Oliver a já nechápal proč a docela mě mrzelo, že se o zážitek s nikým nebudu moct podělit. Ale byl z nás nejstarší, tak jsme ho všichni museli poslechnout.

Seděl jsem to ráno na lavičce v jídelně u rohlíkové snídaně. Slunce pálilo a sežehlo ve mně poslední zbytky hororové atmosféry. Lucka opodál vystrašeně líčila Die svůj nejstrašidelnější zážitek v životě a já nenápadně poslouchal. Vykládala jí o nepřirozeném záhadném světle, co ji oslepilo. O tom, když odkryla oči, jak spatřila děsivé temné postavy s kapucí do čela, jak v ruce třímají nože, sekyry a další seznam zbraní, co ani neznám z počítačových her. Mlela o tom, že málem chcípla, protože ji chtěli zabít, a že se z toho nevysvětlitelnou náhodou dostala, jinak by tu už nebyla. Dia jí klidně odvětila, že je až moc paranoidní, a že by měla přestat tolik chlastat. Měl jsem sto chutí za nimi přijít a všechno vyklopit, ale nemohl jsem. Takže za to může teď Oliver, že náš tým od té doby na nástupu musel poslouchat Lucčina varování se stejným obsahem, ale pokaždé v jiné podobě. Nikdo z vedoucích ani prákošů Lucce nevěřil, pokaždé se zasmáli a hleděli si své práce. Jenomže to se změnilo, když další den našel zdravotník Robin na cestičce u lesa pohozenou sekyru, kterou tam někdo z naší party nejspíše zapomněl…