Tereza Sládečková

Jen (ti všichni ostatní)

Jan Verner pro mě zemřel 3. ledna 2022. Všechny jeho zbytky mi proklouzly mezi prsty, jeho vlnité vlasy, velké oči, i konečky jeho prstů, které jsem poprvé místo chytání, nechala spadnout a rozplynout se. Ztratit se.

Občas si teď během dne snažím vzpomenout, jaký byl náš poslední pohled. Který jsme si vyměnily. A byla v něm ještě alespoň trocha respektu.

Ale ani když se zadívám z mostu na olomouckou Floru, nic nevidím. Jen mrtvé kytky.


Namočila jsem štěteček do kelímku se zlatou barvou smíchanou s malým zbytkem lepidla, který jsem ještě se zatnutými zuby vytlačila z tuby. Seděla jsem na židli srolovaná jako francouzský zatočený rohlík, jedno koleno pokrčené, a v pravé ruce jsem držela jeden ze střepů. Přede mnou, podestlaná novinami, ležela původně tmavě modrá glazurovaná miska, teď už jen šest kousků indigové hlíny. Štětinky se pomalu svezly po bílé hraně a ozářily ji. Zlatou barvou jsem přejela i hranu dalšího úlomku a slepila je. Zase dohromady.

Kincugi. Japonská umělecká technika, která přijímá nedokonalost a vady.

Slepené kusy jsem pod tlakem mých dlaní nechávala splynout v jeden. Lesklá hmota zatím přetekla přes okraje.

Achjo. Vydechla jsem.

„Můžu?“ Mikuláš vykoukl zpoza dveří.„Ty vždycky,“ zvedla jsem hlavu.

„Jooo, ty lepíš,“ zazubatil se, „každopádně psala mi Bára, nechceš s náma na oběd? Na Asii?“

„A nebudu rušit?“

„Ty nikdy,“ pohladil mě po vlasech.

Tak já se začnu oblíkat.“

„Tak se mi to líbí,“ poplácal mě po rameni,“ ti říkám, že si dám zas ten bůček, na tuty,“ odtančil vílími kroky z pokoje.

Koukla jsem na polorozbořenou misku přede mnou.

Na chvíli jsem si představila, že mám tolik zlatavého lepidla, abych mohla opravit nás dva. Pár sekund uběhlo a už jsem si nic takového nepředstavovala. Vnitřně mě to zvláštním způsobem rozhodilo. Jakoby ve chvíli, kdy jsem mu napsala, že jsem do něj zamilovaná, to všechno zmizlo. A mi se v těle konečně rozlilo teplo, které mi zoufale chybělo. But how?

Vzala jsem štětec a mističku od lepidla do dlaní a osprchovala jsem je pod proudem vody. S každou kapkou kalné žlutavé vody jsem se snažila smýt i vztek. Ale ten se držel jako zaschnutý Herkules za víčkem.

„Ready?“

„Chviličku.“

Nasoukala jsem se do pruhovaného trička, ve kterém jsem vypadala jako postavička Waldo, nazula boty, obmotala šálu tak, aby se do ní dalo schovat před únorovým větrem, a pak jen čekala.

„Mám vzít klíče nebo bereš?“

Přesně na tuhle otázku.

„Beru.“

Zastavili jsme se u zrcadla v mezipatře jako bychom se oba dva chtěli přesvědčit, že pořád existujeme. Ještě.


Často jsem uvažovala, kdo Jan Verner vlastně byl. Student oboru zdravotnický záchranář, spolubydlící, občan České Třebové, kde mají podél řeky alej se stromy zasazenými přímo uprostřed chodníku, takže je to jak u debilů.

Kluk, který se bál, že zklame. Kluk, díky kterému jsem cítila, že by mě někdo může mít rád.  Kluk, který měl rád pravdu, zvlášť tu svoji. Kluk, díky kterému jsem se cítila hezká. Kluk s heboučkou kůži na hrudníku, hihi. Kluk, co chtěl mít moc. Moc i moc věcí.

Hrozně ráda bych psala muž, ale skutečnost, jak s každým problémem (příklad problému: „už mě pět minut bolí oko“) volal svojí drahé mámě, mi to nedovoluje.


Opustila jsem Mikuláše a Báru a šla jsem zamotané nudle a kuřecí vývar zapít ještě kafem.

Mžourala jsem do zimního slunce, zachumlána do šálu, ruce v kapsách. Au, zakopla jsem o jednu z kočičích hlav. Občas mám ještě strach, že půjdu a zahlídnu ho na ulici. Na semaforu skočila červená. Minulý týden jsem se lekla kluka s podobnou čepicí. Už ale alespoň nemám strach, když někdo přichází domů. Z dupání. Z otáčení klíče. Z člověka, který mě uměl sjet i za chtíč položit dotaz. Oranžová, zelená. Mohla jsem chodit domů a jako první vytáhnout klíče ze zámku a ne kontrolovat, jestli černé boty značky Nike leží pohozené na zemi a mám se začít bát. Jaký to paradox, když se bojíte tiché domácnosti, že?

Chytla jsem za kliku a vešla do kavárny. Zamávala jsem na Viléma a Ninu za barem.

„Na chvíli jsem přišla za váma,“ svezla jsem se na sedačku ze švédského velkoobchodu.

„No to my jsme rádi, Klárko,“ usmála se Nina zpoza kávovaru, „co si dáš? Malý filtr?“

Kývla jsem.

„Tak já si dám taky,“ automaticky sáhla po jednom modrém a jednom růžovém hrnečku. Modrý pro mě, růžový pro ni. Jedna z životních jistot. Vilém se mezitím pral s nakrojením úplně nového dortu. První kousek se ne a ne oddělit od celku. Nina mi podala hrnek plný tmavé tekutiny obsahující zhruba 200 mg alkaloidu začínajícího na písmenko k.

„A je podle mě i čas i na tiramisu, hihi,“ spiklenecky se pousmála.

„Dáme si napůl?“ Ozval se Vilém snažíc se vydolovat stlačené sušenky od pečícího papíru.

„Sharing is caring, ne?“

„Pro některé ne, že Klárko?“ Otočil se na mě. Zakoukali jsme se s Vilémem do očí.

„Vždyť sdílet s někým jídlo je hrozně stresující.“

„Co kdybys náhodou snědla o jedno sousto navíc než ten druhý, co?“

„Tohle je jeden ze stresových faktorů přiznávám.“

„Ono jich je víc?“ Vilém se znova v pobaveném duchu otočil.

„Jasně, spousta, co když ten druhý, s kým v hypotetické situaci jím dort, jí dort tak, jak mi to nevyhovuje,“ zvedla jsem prst, „například se stran nebo dokonce odzadu.“

„O bože,“ Nina se otočila na Viléma, „stejně ji to naučíme.“

„Naučíme,“ odcházel konečně s kusem dortu někam za zákazníkem. Cestou mi na stolek položil kešu, které vyzobnul z dózy s granolou. Cestou zpátky do sourkomého pracovního prostoru se mě zeptal, jak se mám. Vždycky u toho lehce uklonil hlavu na stranu, zjemnil hlas a podíval se člověku přímo do očí. Ale tak roztomile. Vypadal jako štěně. You know I got you, yeah, prolnulo se ze vzduchu z hudebního reproduktoru.


Člověk, který jedl dorty odzadu, byl Jan Verner. Jedna z životních jistot.


Kavárna se začala plnit lidmi, kteří toužili část svých 24 hodin zaplnit cukrem a ve velké většině kafem s obrázkem z mléčné pěny. Srdíčko, tulipán, labuť. Občas mě fascinovalo, kolik parády umí a kolik úsměvu vykouzlí jen našlehaná laktóza. Postarší paní se zrovna celá rozněžnila nad svým latte v kelímku. Cute.

Zpráva.

„Jsi ještě na kafi?“

„Jsem“, píšu, „je tu Nina a Vilém, jsem spoko, chceš už jít domů?“

„Ty asi se taky stavím ještě na kafe, ať v tom vlaku hned neusnu.“

„Ok“

„Za půl hoďky max jsem tam.“

„Ok“

Otočila jsem mobil displejem dolů. Vpila jsem se do šedého gauče a opřela si hlavu o zeď. Jen jsem koukala po lidech a po okolí a poslouchala ty dvě nádhery za barem. Šum, vtipy o sexu a vnitřní prázdno.


A naštvání. Na sebe. Na něho.

„Ona ten náš vztah neunesla.“ Ne, ty tupče, neunesla, a příště mi to prosím alespoň řekni do očí.

Kdybych mohla, dala bych mu jednu mezi ty jeho velká hnědá kukadla. Ale to je všechno. Nechybí mi. Proč mi do prdele ani nechybí?

Well, to eskalovalo rychle.

Trochu filtru jsem vylila na stůl.

Vybavím si v hlavě všechny naše pusy, momenty a zážitky a. A? A nic. Nechci nic z toho už znova prožít. Nechci Jana Vernera povískat ve vlasech. Nechci ho obejmout. Nic. Už. S Janem Vernerem. Nechci. Mít. Společného.

Pro mě něco nového. Tahle zvláštní emoce, kdy jsem byla na lásku s prošlou expirací naštvaná a nesnažila jsem se toho kluka obhájit a vymyslet pět sto tisíc scénářů, proč měl důvod zachovat se tak, jak se zachoval, a že je to v duši člověk druhu dobrotivý.

Ale on nebyl. Nebyl hodný. Byl zlý. Udělal mi ze života na pár měsíců peklo. Dal mi fuckin lásku, a pak měl sex s cizí holkou v mojí posteli. Pro rány boží nebo jak se to říká.

Opovrhoval mnou tak moc, že když jsem šla do kuchyně, zavřel se do pokoje. Protivila jsem se mu tak moc, že když už se mnou musel být v jedné místnosti, jako lidskou bytost mě ignoroval a bavil se jen s Mikulášem. Všechno, co jsem řekla, bylo špatně. Všechno, co jsem jen potenciálně chtěla říct, bylo špatně. Dával mi zobrazeno na otázky i pozdravy.

Nikdy jsem nebyla víc neviditelná.

A znám důvod? Ne. Prostě ne.

A všichni okolo si pořád myslí, jak není úžasný, vtipný a milý.

A on není. Je úplně normální. A ještě tím způsobem, že vás z něj za chvíli začne bolet hlava.

S konverzací v mojí hlavě jsem si raději vrazila do uší airpody. Předstírat, že posloucháte podcast zas nemůže být tak těžké ne? Zaklapla jsem víčka a podepřela si hlavu o bok sedačky.


Jan Verner mě nikdy neměl rád. Ani jako člověka. Akorát se nechtěl topit ve svojí osamělosti. A pocitu méněcennosti, se kterým vstával každé ráno a usínal schovaným pod peřinou. Byla jsem jenom žvýkačka, která zalepovala díru, která se a s každým dnem víc a víc rozšiřovala, když se snažil být tím cool klukem. Ale nic není méně cool, než hledat sám sebe v panácích a různorodých vulvách. To snad člověk najde víc infekcí než sebe, ne?


A já mám na víc, než být jen něčí žvýkačka a pradlena bílého prádla na šedesát ze špitálu. Ještě pořád se občas stydím, kolik jsem v našem vztahu napáchala blbostí a chyb. Bylo jich třeba trilion. Na valčík jsou potřeba dva.

Ale na rozdíl od Jena se se svým svědomím akceptujeme. To ze mě nedělá lepšího člověka, to ani náhodou. Ale alespoň to ze mě dělá člověka, který ví, že se choval jako debil.

Jajks, tento celý dramatický výlev zní, že mám sama pro sebe nějakou hodnotu.

Honzí, jak jsem mu s oblibou říkala, už pro mě Jen zkrátka nebyl. Přestal, tak jak jsem ho znala, existovat. Zmizel po naší hádce, poslední konverzaci, kdy mi ukázal, jak moc můžu být neviditelná. Teď už ale zmizel i ze všech mých povrchů a ploch. Ale alespoň něco ještě stihnul. Ukázat mi, že se mám v životě ráda natolik. Se mám ráda natolik a mám na to odvahu. Mám odvahu na to abych si nenechal ubližovat.

Dramatická znělka reportáží televize Nova in the background.

Tu noc a pár dalších po našem velkém slovním finále jsem přespávala u Magdy. Po všem to uvažování, co se všechno stalo špatně a našem pojmenování tohoto týdne po městě Litvínov, protože byl stejně depresivní jako nálada tohohle místa v okresu Most, by mě nikdy nenapadlo, že dojdu k tomuhle.

#moodLitvínov


Sama pro sebe jsem se usmála.

Vyndala jsem si sluchátka z uší.

Jakkoli mě štvalo, že má svých pět sto tisíc holek, žije a pije – koukla jsem na Ninu a Viléma, jak se oba soustředí, každý do svého hrníčku, na zprávu od Františky, kde potvrzovala sobotní scuk v Praze a na přicházejícího Mikuláše s pusou do rohlíku – já mám svůj gang.


Ugh. Napila jsem se kafe. Tyhle pseudoterapie ve vlastní hlavě občas dají zabrat.

Mikuláš se posadil vedle mě a rukou si pročechral vlasy v přední části hlavy.

Obejmula jsem ho hned a napřímo.

„Jsi v pohodě?“ Přimáčkl si mě blíž.

„Myslím, že jsem se začala mít ráda.“

„Ou,“ odmlčel se,“ a jak to zatím vypadá?“

„Super náročně a super hezky.“

Zasmál se.

A všechen ten vztek zapadl za obzor, kam už jsem neviděla.

„Čau Miky, co si dáš?“ vykoukla Nina zpoza baru s banana breadem v ruce.

„Můžu filtr, prosím? Velký?“

„No jasně, to je to nejmenší,“ vycenila rovnátka a chytla ouško hrníčku.

„Hele, není tam to Veronika?“ Ukázal na holku s mikádem, která si sedla diagonálně naproti nám.

„Jo, je.“

Usmála jsem se ni. Ona nejistě na nás zpátky. Dá si cappuccino jako vždycky.

„To je ta, o které říkal, že je hloupá a zabiják konverzací?“

„Jo.“

„Proč s ní teda spí?“

„Aby ji mohl říkat, že má hezká prsa?“

„To zní jako Hans,“ Mikuláš se odmlčel, „chudák holka, ještě neví, do čeho se namočila.“


Když jsme s Mikulášem došli domů, Jen už byl vzhůru.

„Já jsem se zase tak zrušil,“ zasmál se, „ani nevím, jak jsem došel domů.“

Měl na sobě jedovatě zelené trenky. Jen jedovatě zelené trenky. Nic jsem neřekla. Neměla jsem už co. Mikuláš řekl, že musí jít ještě rychle pověsit prádlo, jako by ho snad ani neslyšel.

Vytáhla jsem si z ledničky vanilkový jogurt ve skle. Vzala jsem si lžičku a sedla si ke stolu. Jen pořád stál opřený o kuchyňskou linku. Ťukal prsty do mobilu. Na nanosekund jsem se přistihla u toho, jak uvažuju nad tím, jak se ze sakra milého člověka stane sakra zlý. Ale hned jsem přestala. Poškrábal se pravou rukou na levém rameni. Metr osmdesát zchřadlých svalů.

„Miky, viděl jsi to nové Made in malování?“

„Nee, ozvalo se z koupelny,“ prosím tě Klári, kolik je hodin?“

„Za pět tři, v kolik ti to jede?“

„Až ve tři čtvrtě na čtyři.“

„Jedeš domů?“ ozval se Jen.

„Jedu.“

„A ty jedeš domů?“ otočil se na mě.

„Ne, dolovala jsem opočenský jogurt a pokračovala jsem znova v konverzaci s Mikulášem, „tak já tě doprovodím na nádr, ať se trochu provětrám“.

„Dobře,“ Miky se usmál, „tak dvacet bych vyšel.“

„Ok.“

„A budeš večer doma?“ Zvedl Jen hlavu od mobilu.

„Nevím.“

Ticho.

„Hej, co se mi stalo v noci,“ zasmál se sám pro sebe, „tolik alkoholu, to bylo snad až nelidský,“ znova se zachichotal, „to ti pak Miky musím povyprávět.“

Zabili Janka, Janíčka, Janka

A každý ví, že to nebyla Klára, která šla plakat Janíčka.


Měla jsem ráda tu večerní prázdnotu. Kdy jsem přišla zvenku, svlékla se jen do trička, kalhotek a svalila se na sedačku. Kdy Vesmír zpomalí a čas neexistuje a vy jste moc unavení a rozšvitoření na to jít so sprchy a spát. Koukla jsem se na svoje proužkované tričko ozdobené pár kapami červeného vína. Ach. Kdybych někdy děkovala bohu, poděkuju mu za žlučové mýdlo.

Koexistovat s Vilémem bylo jako sedět na slunci. Hřálo to něhou. A nebylo lepšího zakončení dnešního dne. U Viléma jsem navíc, jako u všech svých bff, neměla potřebu se před odchodem desetkrát kontrolovat, jestli sedí všechny detaily, ladí mi náušnice, tričko zastrčené na pravé straně divně nečouhá a tak. Mohla jsem říkat svoje trapné vtipy a divnověci, třeba, že lenochodi někdy umírají, protože jsou moc líní sáhnout si pro list.

Ucítila jsem, jak se mi přes kalhotky s vysokým pasem dere kousek břicha.

A mě to nezajímalo. Už. Obejmula jsem svoje břicho, jako bych snad točila reklamu na toxickou pozitivitu, ale nebyla v tom hloubka. Nemusíte se milovat na sto pro každý den a je to ok. Just sayin. Jo a maska na obličeji nerovná se láska. A už vůbec ne ta sebe. Taky just sayin.

Otevřela jsem na mobilu instagram. Ale pak jsem jen hlavu opřela o polštář a hlasitě vydechla.

Nebyla jsem v pohodě. Rozhodně ne. Ale byla sobota. Od oběda mi zůstalo pruhované tričko a několik deci hroznové vody s Vilémem je jako pohlazení po duši.

Nebyla jsem v pohodě. Rozhodně ne. Ale měla jsem víno, mám pruhované tričko a pravé kamarády.

Na chodbě se rozsvítilo. S udupntými schody přibyl hlas. A ještě jeden. Hypnotizovala jsem zámek, abych se připravila. Srdce už se začalo hlasitě cukat. Jedna obrátka.

„Můžou k nám nějací kamarádi?“

Při obtáčení deky okolo pasu se mi chtělo zasmát. Nějací kamarádi. Anežka s Veronikou.

Myslíš holku, se kterou jsi píchal a holku, se kterou pícháš?

„Jo.“

„Jsi oblečená jo?“

„Jo.“

Třikrát ahoj. Wow.

Jeden kyselý výraz. Jeden jak leklá ryba. A jeden jakože tu vůbec nejsem.

Chtělo se mi smát. Po víně mi tohle dějství v naší kuchyni přišlo docela komické.

„Joo, já se osprchuju a půjdu spát.“

„My se budeme koukat na film,“ skoro holky zatlačil k sobě do pokoje. Pak se natáhl pro tři skleničky a tři panáky a odběhl pro Jägra do mrazáku.

„Jo, tak dobrou.“

Dveře se zaklaply.

Hah.

Červené fleky pustily na první dobrou.

Postavila jsem se pod sprchu, zavřela oči a užila jsem si moment, kdy se voda poprvé dotkla všech mých vlasů a sklopených víček. Pak jsem pomalu proudem vody nechala vyzmizíkovat svět.


Chtěla jsem o nás dvou přemýšlet jako o lovestory.

My dva jsme ale nikdy nebyli lovestory.

Byli jsme jen společenskou představou pravé lásky. Dramatické, vášnivé, někdy uslzené a někdy uhádané. Té, pro kterou ztratíte všechno, protože se za ní přece musí bojovat. Té pro, kterou ztratíte i sebe. Jste si přece souzení.

Naše lovestory nikdy nemohla vzniknout.

Byli jsme jen dva osamělí lidi. Jeden, který chtěl být konečně milován a sám to neuměl a jeden, který možná i miloval, ale moc se bál nebo byl prostě jen vystrašený z života ve dvaceti.


Když jsem se ale další ráno koukala do pozdně zimního slunce, došlo mi, že alespoň nějaká lovestory tu byla. A je. Každý den. Mého života.

Ta, kdy mě Vilém napomene, že se nemám omlouvat za věci, které jsem neudělala.

Ta, kdy mi Mikuláš jen tak koupí caro.

Ta, kdy mi Františka odpoví ano na otázku, zda ji můžu poslat video s lenochody, i když je nemá ráda.

Ta, kdy se Nina v práci zase omylem napije z mého hrnku a kavárnou se rozezní ten nejroztomilejší smích.

Ta, kdy si Magda stočí ruce okolo hlavy a řekne, že je srdco.

Ta, kdy mi Jonáš podá plátek sýra, a až ukousne ze svého, řekne chramst.

Ta, kde mě Damián v práci poškrabká jemně ve vlasech, když prochází okolo.

A všechny ty ostatní. Skryté mezi řádky i neskryté. Dennodenní i ty výjimečné.

A mně tyhle lovestory stačí. Asi jsem prostě jen měla fázi Zubejdy a chyběly mi tři obyčejné věci – slunce, vzduch a láska.